Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Metamorfózy

Pan Müller neuměl česky. Můžeme se pocvičit v němčině, ale nejprve mu musíme uvolnit hlasivky, aby mohl mluvit.

Hanka zůstala ve dveřích a nemohla se odhodlat vstoupit. Mít v bytě cizího chlapa, který se zabývá obchody s děvčaty, to na ni bylo příliš. Vadil jí, i když se nemohl hýbat a byl v podstatě bezmocným zajatcem, ale zůstala tu, aby viděla, co s ním udělám. Probral jsem se zatím v rychlosti tamarou jeho pamětí.

Trochu mě to zarazilo. On vlastně tak špatný nebyl. Bylo to podivné u otrokáře, ale vysvětlení bylo jednoduché. Držel ho u toho vyděrač, jeho šéf. Müller se kdysi přidal k partě zlodějů a i když se parta rozpadla, Hans Zigmund ho začal strašit policií a soudem. Čím déle Müller pro Zigmunda pracoval, tím více měl Hans argumentů. Byl to začarovaný kruh, kam může padnout po prvním klopýtnutí každý, kdo se hned zpočátku nevzepře.

Pokračovalo to jako u většiny poskoků u mafií. Vydíratelný člověk obvykle dělá lumpárny, které by ho jinak ani nenapadly, kdyby mu je nepodstrčil větší grázl, o několik tříd nebezpečnější. Tady to byl Zigmund. Co jsme ale měli dělat s Müllerem, který pro svého šéfa nutil zadržované dívky k prostituci a na rozkaz jednu z nich zastřelil, když se Hansovi otevřeně vzepřela?

Všechny jeho myšlenky, jak jsem je tamarou vyvolával, samozřejmě zachytávala i Hanka a všiml jsem si, že jí je toho chlapa vlastně líto.

„Co s ním chceš dělat?“ podívala se na mě tázavě.

„Tomuhle bychom měli spíš pomoci,“ odtušil jsem. „Sám se z toho nevymotá, nemá na to dost silnou vůli.“

„Jak mu chceš pomoci?“ ožila ihned.

„Zbavím ho Hanse Zigmunda,“ přikývl jsem. „Ale trochu na pamětnou musí dostat taky, aby si nemyslel, že je nevinná oběť. Má na tom přece i svůj díl viny.“

„Už jsem se bála, že ho na místě zabiješ,“ oddechla si.

„Bylo by to spravedlivé?“ podíval jsem se na ni.

„Určitě ne!“ skoro vykřikla.

„Pak by to byla vražda,“ odtušil jsem. „Nikdo z démonů nesmí být nespravedlivý.“

Sáhl jsem panu Müllerovi do kapsy a odebral mu nabitou pistoli. Byla zajištěná a neměla náboj v hlavni, takže by ji před použitím musel natáhnout a odjistit. Vzal jsem mu z kapes i další předměty: dálkové ovládání vrat Zigmundovy vily, německý pas i peněženku. Pas i peníze jsem mu ale obratem ruky vrátil.

Když jsem mu uvolnil přimrazení a on si všiml, že je volný a může se pohybovat, vyskočil z křesla, jako kdyby tam celou dobu seděl na ježkovi. Přeseděný trochu byl, pravda.

„Nemusíte vstávat, pane Müller,“ oslovil jsem ho, abych si procvičil němčinu. Samozřejmě jsme oba, já i Hanička, měli hroznou výslovnost, tu člověk z učebnice nevyčte, na to je potřeba hovořit s lidmi.

„Co jste to se mnou...“ začal na nás s bandurskou, ale když jsem mu beze slova rukou ukázal na křeslo, podvolil se a opět se tam pokorně posadil. Nepochyboval o tom, kdo tu bude velet.

„Přijel jste si pro další zásilku?“ nenechal jsem se vyvést z tématu. „Musím vás ujistit, že si tentokrát nikoho neodvezete. S obchody toho druhu je konec.“

„Myslíte?“ ušklíbl se. „Nevíte, že kdo s námi začne, nemá cestu zpátky?“

„Mírně se mýlíte,“ usmál jsem se. „Ale poslyšte, ani vy se z toho nemůžete vymanit, ačkoliv byste chtěl, viďte?“

„Z ničeho se nechci vymanit,“ odsekl, ale jeho myšlenky hovořily jasně. Nesměl mluvit, jak by se mu chtělo, natož aby se otevřeně vzepřel.

„Ale chcete, pane Müller,“ ujistil jsem ho. „Jenže vás má Zigmund v hrsti, je to tak?“

Neodpověděl, ale uvažoval, jak to probůh můžeme vědět, když tady v Čechách jméno jeho bosse nikdy nepadlo. Jméno bosse je přece vždycky tabu!

„Více věcí se změnilo,“ kývl jsem hlavou. „Ale dlužíme vám lepší přijetí. Kávu nebo čaj?“

„Po tomhle bych si dal nejraději půl flašky koňaku,“ řekl. „Fuj, to bylo hnusné! Ani podrbat na čele jsem se nemohl.“

„Koňak je v ledničce,“ nabízela se Hanka.

„Mně kafe, prosím,“ požádal jsem ji. „Ale přijď hned!“

„Neměl bych pít, mám ještě jet autem,“ protestoval sice Müller, ale ne dost rozhodně, aby se to dalo brát vážně.

Počkal jsem, až Hanička přinese kávu i koňak.

„Budu mluvit na rovinu, pane Müller,“ přistrčil jsem mu sklenici. „Když říkám, že s obchody toho druhu je konec, myslím tím nejen sebe a svou ženu, ale i pana Dimiče v Rusku, vás i pana Zigmunda. S děvčaty se už obchodovat nebude.“

„Myslíte?“ ušklíbl se.

„Rozhodně ne s naším vědomím.“

„To máte asi pravdu,“ řekl Müller. „Až se to dozvědí naši, pošlou na vás komando. Pak to bude skutečně pokračovat bez vašeho vědomí.“

„Nebudou muset,“ odtušil jsem. „Pojedeme s vámi a zruším ty obchody osobně.“

„Tím jim to jen usnadníte,“ odfrkl si. „Děláte mi to těžké. Správně bych to s vámi měl při nedodržení smlouvy vyřídit sám, ale po tom, co jste se mnou udělali, si nejsem jistý, zda by se mi to povedlo.“

„Nepovedlo,“ přikývl jsem. „Jak říkám, změnilo se to tu pro vás k horšímu. I kdybyste na mě vytáhl zbraň, nestačil byste ji ani natáhnout, natož zamířit. Přimrazení je rychlejší než pistole. Jen byste neseděl v pohodlném křesle, ale ležel na tvrdé podlaze.“

„Přimrazení?“ opakoval po mně. „Asi si pletete pojmy, to slovo má u nás určitě jiný význam, než si myslíte.“

„Ba ne,“ usmál jsem se. „Je to takové kouzlo. Když je použijeme, ztuhnete, jako kdybyste skutečně zmrzl.“

„Kouzlo?“ nedůvěřoval.

„Vlastně to kouzlo není,“ připustil jsem. „Hadi tak své oběti znehybňují už odedávna.“

„Jste snad brejlovec?“ ušklíbl se.

„To jistě ne,“ usmál jsem se v odpověď. „Něco horšího, alespoň pokud jde o vás. Já totiž nejsem Matouš Rezek, který s vámi obchody s dívkami sjednával.“

„Máte to marné, znám vás,“ ujistil mě.

„Znáte jen tvář Matouše Rezka,“ řekl jsem. „Ale skutečný Matouš Rezek je v této chvíli méně než nic. Před vámi stojí někdo úplně jiný.“

Zarazil se.

„Kdo tedy jste? Při té podobě... jste jeho bratr?“

„Ne,“ zatvářil jsem se vážně. „My dva jsme démoni. Včera jsme duše Matouše Rezka a jeho ženy roztrhali, rozumíte mi? Teď máme jejich těla, ale nejsme už oni.“

„Vážně?“ ušklíbl se přezíravě.

Použil jsem tedy iluzi »staroindický rákšas«. Působila jen na něho, Hanka byla proti něčemu takovému imunní, ale okamžitě pochopila co vytvářím a trochu se zamračila.

„Není to divadélko?“ sykla nesouhlasně rychlořečí.

„Je,“ přiznal jsem také tak. „Ale přesvědčím ho, aby nám věřil. Sama vidíš, pravda na něho nestačí. Musí přece pochopit, že stojí proti vtělené spravedlnosti, která se za něho postaví i proti jeho dosavadním zaměstnavatelům a pánům.“

Müller se pokřižoval a kdyby neseděl, ustoupil by o krok. Zkoušel se vtisknout hlouběji do křesla, když už couvnout neměl kam. Iluze ale trvala sotva dvě vteřiny, zase se rozplynula.

„Myslíte, že na Hanse Zigmunda nestačíme?“ usmál jsem se jako by se nechumelilo.

„Ale to by...“

„To by změnilo situaci? Právě to se vám tady od začátku pokoušíme vysvětlit. Obávám se, že Hans Zigmund nám už také propadl, jako pán a paní Rezkovi.“

„Opravdu jste jim... roztrhali duše?“

„Nemluvím vážně?“ opáčil jsem. „Vždyť ani vy nemáte dost čisté svědomí, abyste se mohl před námi cítit bezpečný.“

„Bezpečný... před vámi? Jak to myslíte? Každému je snad jasné, že mě máte... v hrsti.“

„V hrsti ano. Ale nesmíme trestat nevinné,“ přikývl jsem. „Lidé spravedliví jsou před námi démony bezpeční, těm ublížit nesmíme, ani nechceme. To ale rozhodně není váš případ. Vás potrestat musíme, ačkoliv asi ne tak přísně jako jiné darebáky. Mám jmenovat váš největší hřích? Světlanu Ljubickou?“

„Odkud to víte?“ stáhl se, jak to ještě šlo.

„Zastřelil jste ji na příkaz Hanse Zigmunda. Dokonce vím, že to zařídil úmyslně, aby vás měl ještě pevněji v hrsti. Před případným soudem by jeho ruce zůstaly čisté, zato vás by stihl trest za vraždu. My to chápeme jinak. Trest si zaslouží především on. Ale ani vy nejste bez viny. Krev toho děvčete nám nedovolí odpustit vám bez pokání.“

„Pokání? Chcete tím snad říci, že mě nezabijete?“ zvedl trochu hlavu.

„Zatím ne,“ řekl jsem klidně. „Ale jak říkám, trest vás nemine. Nechám vás dojet domů a potom oslepnete. Ne navěky, jen na měsíc, abyste měl čas litovat toho vyhaslého života. Pak se vám zrak vrátí. Jestli se ale na poctivou cestu nevrátíte, oslepnete navždy. Rozumíte mi? Nám to bude stačit.“

„Kdyby jen tohle...“ povzdychl si. „Vám to možná postačí, ale Zigmund mě zabije, až se to dozví. Nebo mě udá na Policii. Nechápete? Má mě v hrsti stejně jistě jako vy.“

„Váš trest bude mít ještě jednu součást, která se vás už přímo týkat nebude,“ pokračoval jsem. „Dokonce si myslím, že to pro vás nebude trest, ale vysvobození. Pojedete s námi, abyste viděl trest pro Hanse Zigmunda.“

„Ne! Já to nechci vidět!“ skoro vykřikl.

„Nevadilo vám, jak vystříkla krev z hlavy té dívky? Potom vám nesmí vadit ani tohle.“

„Mě to od té doby straší pořád,“ sklonil hlavu úplně sklesle. „Bylo to příšerné. Já jsem ji zabít nechtěl, ale kdybych to neudělal, Hans by zastřelil mě.“

Mluvil jako v horečce, přerývaně a zadýchaně.

„Pane Müller, jste vrah,“ řekl jsem tvrdě. „Co jste provedl, se dá vysvětlit strachem z většího lumpa, ale měl jste se tomu zloduchovi vzepřít. Nemyslete si, ani já to nedělám s potěšením. My lidem škodit nechceme, je to proti našemu přesvědčení. Ale nechat zloduchy řádit bez trestu je totéž jako se na tom podílet. Nakonec budete rád, že z toho vyváznete živý. Dokonce byste nám mohl být vděčný, že vás Zigmunda zbavíme.“

„Jestli se vám to podaří, beru i ten měsíc bez očí!“ vykřikl zoufale.

„Bude tomu tak,“ slíbil jsem mu vážně.

„Jenže já tomu prostě neuvěřím,“ sklesl opět. „Zigmund má partu zabijáků. Pojedu-li s vámi, zabije i mě. Zlikvidovali už více lidí jako jste vy.“

„Zlikvidovali lidi, ne démony,“ opravil jsem ho. „Setkání s démony bude jejich první i poslední.“

„Jste si tím jistí?“

„Tak jako víme o Světlaně, víme i o ostatních lumpárnách. Menší bychom vám prominuli, ale když jde o život, tolerance končí a nastupuje spravedlnost.“

„To byste byli spravedlivější než naše soudy,“ povzdychl si odevzdaně.

„Myslíte, že nejsme?“ podíval jsem se na něho.


O odjezdu do Německa jsme rozhodli, ale nejprve jsme se museli poohlédnout po Čechách. Z hlavy pana Müllera jsem se proti jeho vědomí dozvěděl o sběrných střediscích, kde pašeráci, či spíše otrokáři věznili pro Zigmundovu bandu dívky určené na prodej. Zavolal jsem telefonem Lucii a chystal jsem se uvědomit o tom i Vlastu s Růženou.

„Počkej,“ zastavila mě Lucie. „Popiš mi, kam se chystáte jet nejdříve?“

Popsal jsem jí všechno, jak jsem se to před malou chvílí dozvěděl z Müllerovy hlavy. Bylo to dlouhé syknutí, bylo v něm i pár obrázků. Hanka tomu pochopitelně rozuměla, zato Müller se tvářil čím dál nechápavěji.

„To je naše řeč,“ zželelo se Hance jeho údivu. „Člověk jí nemůže rozumět. Matouš hovoří démonickou řečí s Lucií a radí se s ní, co s vámi máme udělat.“

„Vy tomu rozumíte?“ obrátil se na ni.

„Jistě. Jsem přece také démonka. Právě popisuje Lucii vaše sběrné středisko pro Ukrajinky na kraji Chomutova.“

„Vy o něm víte?“ chytil se za hlavu.

„A přímo od vás,“ ujistila ho. „Souhlasím, neřekl jste nám o něm ani slovo, jen jste si na ně krátce pomyslel. Jistě, čteme vaše myšlenky. Nemáte pravdu, je to možné. Tak jsme se přece od vás samotného dozvěděli o Světlaně. Bylo to hnusné, odporné, když jste ji zabíjel. Nedivím se, že vás ten obraz straší.“

„Proboha, dost!“ vykřikl teď už úplně nahlas a zakryl si rukama tváře.

„Pane Müller, býval jste kdysi křesťanem,“ pokračovala bez slitování Hanka. „Měl byste vědět, že se vaše myšlenky neutají a pravda vyjde najevo. Ano, věřím vám, že jste to nečekal už na tomto světě. Máte pravdu, démoni nejsou k odpouštění. Ale ano, umíme to, jinak byste se zaživa smažil v plamenech pekelných. Ano, je to možné a několik lumpů to už postihlo. Ne, nepřejte si to ani vidět, dost na tom, co uvidíte s námi.“

Byla to podivná řeč. Mluvila jen ona a odpovídala mu na otázky, které neřekl. Ačkoliv jsem telefonoval s Lucií, měl jsem dost kapacity, abych je sledoval. V Müllerovi narůstaly pochyby. Na počátku byl upřímně přesvědčený, že proti Zigmundově partě zabijáků nemáme nejmenší šanci. Teď už si jistý nebyl, ačkoliv pořád zvažoval zabijácké kvality jednotlivých chlapů. Tím nám také poskytoval velice cenné informace, aniž by o tom věděl.

„Říkáš dva chlapi?“ zpozorněla Lucie. „Dobrá, pojedu tam s vámi.“

„Tři démoni na dva chlapy? Nebude to pro ně velká čest? Stačil bych na ně sám!“

„To nepopírám,“ sykla Lucie. „Mám k tomu jiný důvod.“

„Dobrá. Chceš abychom pro tebe přijeli?“

„Přijeďte,“ souhlasila. „Mám tady ještě pár pacientů, čekali na mě celé dopoledne. Vyřídím je a pojedeme.“

Hanka připravila v rychlosti na cestu sendviče. Pomáhal jsem jí, zatímco Müller jen němě zíral. Pravda, bylo nač. Hanka ho přiváděla do úžasu, když krájela červené papriky. Nůž v její ruce se jen míhal, takže Müller nemohl pochopit jak to dělá, že si přitom neukrojí kus prstu.

„To je maličkost,“ usmála se na něho. „Budete mít brzy příležitost sledovat Matouše. Nikdy jste nejel autem, které řídí démon, že?“

„Ne,“ usmál se na ni.

Byl to jeho první upřímný úsměv od počátku, kdy nás poprvé spatřil.


Úsměv panu Müllerovi okamžitě roztál, jakmile jsme vyjeli ze vrat zahrady.

V prostorné kabině modré dodávky jsme seděli všichni tři. Pan Müller mezi námi brzy nevěděl, čeho by se měl držet. Bylo to jeho auto, ale tak rychle s ním nejel nikdy ani po dálnici, natož po zdejších okreskách. Tachometr nešel pod stovku ani v ostrých zatáčkách, které jsme brali smykem jako na rallye. Vyhnuli jsme se na poslední chvíli nákladnímu autu a na úzkém mostě s cihlovou obrubou nám mezi protijedoucím trabantem a zdí zbylo mezi oběma zpětnými zrcátky místo přesně na šířku dlaně. Pohledem do nich jsem zjistil, že řidička trabantu dupla na brzdy a za můstkem zůstala stát, aby se z toho leknutí vzpamatovala.

„Člověče, vy jste opravdu démon,“ vyjekl Müller, ale to už jsme se prosmýkli další zatáčkou, těsně minuli autobus, jehož řidič jel pochopitelně prostředkem, neboť nás neviděl a spoléhal se, že včas uhne, kdyby proti němu něco jelo. Naši stočtyřicítku ale rozhodně nečekal, nicméně jsme se mu vyhnuli.

„U nejbližšího čerpadla benzínu dohustíme podhuštěnou pravou zadní pneumatiku, nějak vám utíká,“ sděloval jsem mu postřeh, který jsem učinil. Samozřejmě to byla pravda a on sám o té chybě věděl, i když vzduch utíkal pomalu.

Přijížděli jsme do Morašína.

„Musíme počkat, Lucie má ještě dva pacienty,“ řekla Hanka německy a nahlas.

„Jak to víte?“ podivil se pan Müller.

„Čtu jim myšlenky,“ ujistila ho. „Zdi nám nevadí.“

Lucie se mezitím loučila s předposlední pacientkou. Paní jí děkovala, až ji Lucie musela mírnit. Dohodli jsme se s Hankou myšlenkami, že počkáme v autě, až bude Lucie volná. Potichu jsme to řekli panu Müllerovi, který neprotestoval. Lucii ostatně zbýval už jen poslední pacient.

„Dobré odpoledne přeji, pane učiteli,“ oslovila ho, jakmile překročil práh její ordinace.

Její myšlenky byly přitom až nezvykle ostré. Napadlo mě, že o nás ví, i když nám to nedala jasně najevo.

„Naše Lucie,“ povzdychl si pacient. „Hodně jste se nám změnila, naštěstí k lepšímu. To je dobře.“

„Zato vy jste se nezměnil vůbec a to je ještě lepší,“ opáčila Lucie. „Vy jste byl na mě přece vždycky hodný, ještě než jsem se... uzdravila.“

„Byl to zázrak na pravém místě,“ odtušil dobrácky.

„Nebyl to zázrak,“ nesouhlasila s ním. Mluvila teď tiše, což jsme jen vytušili, neposlouchali jsme její hlas, ale myšlenky a ty byly stále stejné.

„Vy jste se přece o to přičinil nejvíc,“ pokračovala.

„Já?“ odmítl přiznat jakoukoliv svoji zásluhu.

„Přiměl jste přece rodiče, aby se mnou zajeli za zázračným doktorem ke Starému mlýnu. Sami by tam nejeli, to vy jste je tam skoro dostrkal.“

„Jen jsem jim o něm řekl,“ bránil se. „Když pochopili, že je to pro tebe naděje, jeli tam už sami.“

„Jste strašně skromný, pane učiteli, ale v zájmu pravdy vám to nevěřím,“ řekla Lucie. „Rodiče vám příliš dlouho odporovali. Vy jste se na ně musel rozkřiknout, aby přestali pochybovat. Kdybyste to neudělal, zůstala bych idiotkou.“

„Jak to víte?“ podivil se.

„Vždyť jsem u toho byla,“ ujistila ho. „Asi si myslíte, že jsem vás tehdy nevnímala, ale já jsem to jenom nedokázala dát najevo, byla jsem na tom opravdu špatně, přiznávám. Proč si vaši tvář pamatuji víc než tváře vlastních rodičů? Protože jste byl moje záchrana, pane učiteli.“

„Já snad ne, to ten doktor ze Starého mlýna.“

„Ten taky,“ přikývla. „Ale profesor Jindřich by se o mě sám nedozvěděl. Nejprve jste to byl vy, a teprve potom on, kdo mě zachránil.“

„Nechme toho, hlavně že jste v pořádku,“ snažil se převést téma jinam.

„Já v pořádku jsem, zato vy ne. Proč jste za mnou nepřišel dřív?“ vyčetla mu. „Jen protože si mě pamatujete jako uslintanou holku? Ba ne, já už vím. Nepřikládal jste si takovou důležitost, abyste mi překážel. Netušil jste, co pro mě znamenáte, pane učiteli. Já vás uzdravím, ale to bude malá část vděku, který vám musím splatit. Ne, nebraňte se, vy jediný jste se o mě zajímal, kromě mých rodičů, u kterých to byla povinnost. Vy jste pro mě objevil uzdravení. Jediný z celé vesnice mi přejete úspěch, který je zčásti i vaším. Ne, nebraňte se mé vděčnosti, mám k ní důvod.“

„Velice jste mě potěšila, Lucie,“ hlesl tiše.

„Chtěla bych vás o něco poprosit, pane učiteli. Nemohli bychom si tykat? Já vím, není to podle pravidel zdvořilosti, ale vy byste se sám nikdy neodvážil nabídnout mi to. Nevíte, nebo spíš netušíte, jak strašně po tom toužím.“

„To snad ne... myslíte to vážně?“ zarazil se.

„Naprosto vážně,“ ujistila ho.

„Dobrá, budu tím velice poctěn.“

„Nebudeš. Od této chvíle tě považuji za svého nejlepšího kamaráda,“ zaútočila na něho. „Za kamaráda, kterému se mohu svěřit s něčím, co jsem ani vlastním rodičům říci nesměla.“

„Vím, že nemáš přátele,“ řekl trochu smutně. „Chtěl bych ti věnovat své přátelství, jen si netroufám tvrdit, že by to pro tebe bylo vhodné. Přátelství starého člověka...“

„Mýlíš se, Slávku,“ opravila ho. „V jednom málo, v druhém naprosto. Mám přátele, jen ne z této vesnice. Právě teď na mě čekají v autě před naším domem, ale neodváží se nás vyrušit, vědí co pro mě znamenáš. Chtěla bych, abys byl jako oni i jako já.“

„Jsem starší člověk a těžko se vyrovnám mladším,“ bránil se, ale proti Lucii neměl dostatečně silné argumenty.

„Na věku nezáleží,“ řekla rychle. „Mám v sobě chlapa ještě staršího a přece se kamarádím s lidmi ve věku, kdy by měli být ve škole. Nechápeš to, ale pochopíš mě úplně, když svolíš, abych z tebe udělala to, co jsem sama.“

„Myslíš mladou dívku?“ usmál se pobaveně.

„Ne, tělo je jen slupka, právě tak jako tvář. Rozhoduje, co je uvnitř. Jsi nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala, nechápeš? Řeknu ti mé tajemství. Nemluví s tebou ubohá, i když uzdravená idiotka Lucie, ale démonka.“

Očividně se zarazil a jeho myšlenky se nedokázaly rychle urovnat. Blesklo mu hlavou ledacos, ale všechno zavrhl dřív, než mu to mohla Lucie vyvrátit.

„Ne, nezbláznila jsem se,“ ujišťovala ho. „Není to pouhá mytologická představa. Zůstala jsem člověkem, jen se zvětšily mé možnosti, intelektem počínaje. Ano, chci aby ses stal démonem. Ne, není to zlo, naopak. Je to přírodou připravený vývojový skok pro člověka Homo Sapiens. Spočívá v úpravě mozku, ne, není to nebezpečné, ani nesprávné. Bude to pro tebe zaručeně přínos, a jistě pro všechny, nejvíce pro mě. Ano, toužím po tom, víc než ty. Ne abych tě změnila v něco zlého, naopak. Chci ti konečně splatit dluh a projevit vděčnost. Ano, chápu proměnu v démona jako velice kladnou, ale to pochopíš sám. Rozhodně to nesmíme věnovat všem lidem bez rozdílu, ačkoliv je to něco úžasného. Ano, je to nebezpečné, ale jinak, než si právě myslíš. Velice důležité je, aby se démonem nestal člověk zlý, neboť ten by zůstal zlý i potom a stal by se prokletím. U tebe to mohu vyloučit. Souhlasíš?“

Neodpověděl, jen mu to blesklo hlavou jako myšlenka.

„Matouši s Hankou, pomůžete mi?“ pomyslela si Lucie tak ostře, že to byla jasná výzva, ostatně se obrátila přímo na nás.

„Ano, vím, jak je to pro tebe důležité,“ odpověděl jsem jí také tak silnou myšlenkou.

„Půjdeme teď za naší kamarádkou,“ obrátila se Hanka na pana Müllera. „Je to také démonka jako my dva. Není zrovna nutné, abyste tam šel s námi, ale přesto pojďte.“

Mlčky přikývl. Blesklo mu hlavou, že spatří něco, co už se v jeho životě nebude opakovat. A právem. Vyskočili jsme z auta a vešli do domku Luciiných rodičů. Vše tu bylo přichystáno pro pacienty. Od vítacího nápisu na stěně chodby, šipek s označením čekárny, po velký, ručně malovaný plakát, kde Lucie nováčkům vysvětlovala, jak u ní probíhá vyšetření, jak je bude léčit a čemu se nikdo z nich nemá divit. Napadlo mě, že by si to měl brácha zařídit také tak, aby nemusel ztrácet čas vysvětlováním. Kdyby si předem každý přečetl, oč jde, bylo by to jednodušší. Ale to není moje věc. Mohu mu to jen poradit. Zařídíme si to tak s Hankou ve vlastní ordinaci, až si ji pořídíme.

Navzdory nápisu na dveřích »Nevstupovat, sama si vás zavolám!«, vstoupili jsme všichni tři.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme staršího pána, který při našem příchodu vstal, abychom si mohli podat ruce.

„Miloslav Randák, učitel zdejší školy,“ vysvětloval nám.

„A nejlepší kamarád Lucie,“ opáčil jsem. „Víme, nemusíte se nám ani představovat.“

„Také umíte číst myšlenky?“ otázal se nás napjatě. „To znamená, že i vy jste démoni?“

„Jistě,“ přikývli jsme já s Hankou. Müller se držel dál od nás v pozadí. „Máme s Lucií nějaké jednání, ale teď nás požádala o pomoc.“

„Matouši, jsi jediný, kdo dokáže vytvořit procesor. Uděláš to za mě, prosím tě, ano?“ obrátila se na mě k mému velikému překvapení Lucie. „Jsem na to příliš rozechvělá a Hanka to ještě neumí,“ vysvětlovala rychle.

Bylo tedy na mně, abych si to vyzkoušel. Opět jsem si všiml, jak má Lucie levé rameno pod šaty obvázané, jak ji ráno v autě pokropila zlostná dávka z čečenského kalacha, ale mlčel jsem. Další důvod, abych jí pomohl, pomyslel jsem si. Ani Lucie, ani Hanka to nezachytily.

Lucie nás rozsadila. Já jsem seděl za zády starého pána, Lucie před ním, Hanka stranou. Müllerovi Hanka šeptem sdělila, ať sedí a nevyrušuje, protože to, co uvidí, nebude možná efektní, ale nechystáme nic menšího než zrození nového démona.

Lucie pomohla učiteli nasadit čelenku a pak jsem začal.

Věděl jsem zatím jen teoreticky, jak sestavit procesor pro dalšího člověka. Vzor jeho struktury jsem měl ve vlastní hlavě, nesměl jsem jen zapomenout vyklidit z použité oblasti staré vzpomínky, ale to byla snadná záležitost. A pak to začalo.

Donutit osamocený neuron v šedé mozkové kůře vypustit do správného směru výběžek, který tam původně neměl být, nebylo těžké. Krátce ultrazvukem nabodnout stěnu neuronu bylo možná na samé hranici rozlišitelnosti, ale současné působení více ultrazvukových jehel docílilo fantastickou přesnost. V malém mozku doposud dřímá malá zakrnělá oblast, kdysi zodpovědná za regeneraci. Dodneška umožňuje ještěrkám, aby jim v relativně krátkém čase dorostl ulomený ocásek, ale u člověka je už několik statisíců let v hlubokém útlumu. Jen jakási setrvačnost ji dodnes zachovala - a pak to, že i dnes má úlohu v embryonálním věku, když zárodek urychleně prochází všemi stadii vývoje, počínaje rybími. Bez probuzení této schopnosti vhodnou stimulací nemá přeměna naději na úspěch. Od profesora Jindřicha bylo geniální, že na to přišel, ačkoli v té době ještě nebyl démonem. Jak mohl něco takového vytvořit, byť za cenu stovek mrtvých krys, pomocí starého primitivního počítače? Nula i Jednička byly podstatně jednodušší než současný vrchol Čtyřka, přesto to bylo vysoce nad schopnostmi celého tehdejšího lidstva!

Probudit regenerační schopnosti bylo zdánlivě snadné, i pro milióny neuronů. Uhlídat všechny hemžící se konečky dendritů a navázat je do patřičných míst bylo milionkrát složitější než paličkování krajek, aniž bych chtěl toto téměř zapomenuté umění snižovat. Jak to profesor dokázal, když potřebnou strukturu neviděl vnitřníma očima, jako já? Pravda, Jedničku neudělal on, ale počítače. Jen ty mohly něco takového stihnout, ale už sama myšlenka byla tím nutným skokem.

Ultrazvukové jehly jsme nepotřebovali. U akupunktury můžete použít místo jehel soustředěný tlak na nevelkou citlivou oblast. Ovlivňováním stojatých vln v mozku jsme docílili téhož efektu jako ultrazvukové jehly. Naší výhodou proti počítačům je, že můžeme pracovat současně na více bodech. V obou případech je limitující veličinou schopnost růstu nových vláken. Z našeho pohledu i z pohledu počítače to bylo těsně na hranici možného.

Nicméně možné to bylo.

Hlavou mi třásla horečka, ale nemohl jsem si sejmout čelenku, abych si odpočinul. Jen se mi krátce mihlo vědomím, že to, co dokázala droboučká dívenka Lucie, dokonce v jediné noci vícekrát po sobě, musím dokázat také. Už jsem to přece dokázal, když ne přímo já, pak můj bratr Vlasta. Sám se odhodlal přestavět Růženu a určitě mu na ní záleželo přinejmenším tak, jako mně na učiteli. Cítil jsem, jak se mi zuby zatínají do rtů, bezděčně jsem je uvolnil, ani mě nepřekvapila slaná chuť krve na vlastních rtech.

Jedno tu bylo přece jen odlišné. Poprvé se přeměna týkala člověka při plném vědomí. Lucie stále udržovala pozornost svého učitele a uklidňovala ho pohledem i občas prohozeným slovem. Slávek jako vůbec první člověk viděl, co se s ním děje. Procesor neměl dosud v činnosti, ale nemohl přehlédnout, že se mu v hlavě děje cosi nevídaného. Seděl pohodlně, ale občas se pohnul, aby mu ruka nebo noha nezdřevěněla. Vždycky mi otřásl plánem mozku a donutil mě na pár milisekund přestat, ale opět jsem se zachytil a pokračoval dál s úporností buldoka.

Uplynula hodina, pak druhá.

Trpělivost pana Müllera byla očividně u konce, ale jakmile pomyslel, že je to příliš dlouhé, Hanka se na něho podívala tak hrozivě, až se schoulil ve svém křesle. Obraz vln učitelova mozku se pomalu ale jistě začal podobat mému. Zatím ne intenzitou, jen strukturou. Znamenalo to, že jsem ve finiši.

„Hotovo!“ strhl jsem si konečně čelenku z hlavy. Hanka mi beze slova vložila na hlavu mokrý ručník, druhý stejně tak mlčky podala panu učiteli. Byl jsem jeho přeměnou tak zaujatý, že jsem si ani nevšiml, kdy je přinesla.

„Probuď se,“ oslovila svého staronového kamaráda Lucie. Ne že by spal, ale bylo to klíčové slovo k odblokování procesoru. Teď jsme jen museli počkat, až se celé jeho vědomí, jeho duše přestěhuje do nového prostředí. Toho krátkého okamžiku jsem si nikdy nepovšiml, vždycky to proběhlo mimo mého vědomí a ten čas se prostě přiřadil k chybějícím okamžikům mého života. Ani u Hanky jsem si toho nevšiml, neboť spala. Až tady jsem poznal ten prchavý okamžik, kdy člověk nakrátko zmrtví, aby se opět pohnul, jenže už jako démon.

„Díky, Matouši,“ podala mi Lucie ruku. Pak se otočila ke svému starému učiteli, aby mu byla průvodcem v prvních chvílích jeho nové existence.

„Lucie! To je úžasné!“ rozšířily se oči učitele Randáka. „Najednou si všechno uvědomuji tak ostře a jasně, jako nikdy dřív v životě!“

„To je jen malá část tvých nových možností,“ ujistila ho nadšeně. Nikdy jsem ji ještě neviděl tak šťastnou! Ale jestli se jí ze staré idiotky Lucie Salačové zachovala taková vděčnost, pak to bylo plným právem.

Krátce mu vysvětlila naši rychlořeč a ihned ji použila, aby mu vysvětlila, co by měl dělat nejdříve. Proti jeho nemoci podnikla první kroky už sama a teď, co měl procesor, mu už nic dalšího nehrozilo, přesto mu horečně vysvětlovala, jak musí pokračovat, aby se uzdravil.

„Tohle je to tvé léčení?“ díval se na ni udiveně.

„Ano,“ přikývla. „Chceš-li se to naučit, přečti si lékařskou encyklopedii,“ podávala mu knihu, kterou jsme my démoni četli už všichni.

„On tu knihu přečte za tuto noc,“ okřikla Müllera německy Lucie, aby si nemyslel, že ho na tu knihu odkázala ze msty. „Pro démona to nic není, darebákům vašeho druhu se o ničem takovém nemůže ani snít.“

Müller se opět stáhl do křesla. Jediný nic nechápal, ale nebylo mu z nás volně. Pochopitelně! Čtyři démoni na jednoho člověka je dost, aby ho i nechtěně strhávali svým vyšším rytmem a to u něho vyvolávalo permanentní nevolnost.

Lucie uměla opět německy, to bylo dobré znamení! Jak se to stihla naučit? To bylo její tajemství, ale podezíral jsem z toho její počítač. Zatímco léčila pacienty, polovina její osobnosti se věnovala studiu. Za pouhého půl dne toho stihla víc než dost.

Lucie by si jistě měla se svým učitelem co povídat, ale on sám přišel na to, že jsme za ní přijeli kvůli něčemu důležitému. Rozloučil se s ní plaše a odešel. V tašce si odnášel jen Lékařskou encyklopedii.

„Pusťte se do čtení jakmile přijdete domů,“ obrátil jsem se na něho při loučení. „Do rána se ji naučíte a od zítřka můžete léčit lidi i vy.“

„Přes noc?“ zavrtěl hlavou nedůvěřivě.

„Uvidíte,“ usmál jsem se. „Určitě si rychle všimnete, že nepotřebujete spánek. To je jen jedna z mnoha výhod.“

„Proč to tedy nenabídnete všem?“

„Lucie vám to vysvětlí,“ ujistil jsem ho. „Lucie je absolutně nejchytřejší démonka.“

„Neuvěřitelné. Vždyť ji pamatuji...“

„...jako idiotku,“ dořekla Lucie s úsměvem.

„Jste zázračné děti,“ pokýval hlavou.

„Až si procvičíš stimulaci vlastního malého mozku, budeš jako my,“ ujistila ho Lucie. „Omládneš a nakonec si tě ještě vezmu za manžela.“

Řekla to jen tak, nebo to měla v úmyslu? To bylo nad naše kombinační schopnosti. A že jsme je neměli malé! Usmál se tomu jako dětinskému nápadu. Netušil, kdo Lucie doopravdy je. Ani my jsme to vlastně nevěděli. Věděli jsme, co je v ní, ale netušili jsme, co v ní je ještě a o čem se dozvíme až časem.

A dokonce ještě dnes. 

Rozloučili jsme se s ním a vyprovodili ho.

„Jsem připravena,“ prohlásila Lucie vážně, jakmile se za učitelem zavřely venkovní dveře. „Jedeme do Chomutova a pak vás možná aspoň napůl doprovodím do Německa.“

„A co tvé zranění?“ nadhodil jsem.

„To mi v ničem nezabrání,“ kasala se a jistěže právem. „Dojela jsem s tím z Kavkazu až sem. Teď se jen povezu.“

Nasedli jsme do kabiny čtyři, ale bylo nám už těsno.

„Zastavíme se pro váš mercedes,“ rozhodla Lucie.

„Vzadu jsou sedačky,“ připomněl pan Müller.

„Pro ty ubohé dívky?“ zpražila ho Lucie očima, až se od ní leknutím odtáhl. „Vždyť tam není ani okénko. Byli jste na ně bezohlední, to vám povím.“

„Já vím,“ přiznal zkormouceně.

Vzal jsem to tedy nejprve zpátky do naší vily. Tam jsme se rozdělili, jak rozhodla Lucie. V dodávce jsme měli jet já a pan Müller, zatímco ženy měly jet mercedesem, kde bylo podstatně větší pohodlí.

„Zvládneš řízení?“ staral jsem se o ni. „Hanka si ještě netroufá řídit, i když má řidičák.“

„Já taky řidičák nemám,“ mávla zdravou rukou Lucie. „Ale zvládla jsem to jednou rukou od Vladikavkazu až sem.“

„Myslel jsem si, že to máš z hranic,“ podivil jsem se.

„Tam jsem si dávala větší pozor,“ odtušila. „Tohle byli nějací silniční bandité, Čečenci nebo Gruzínci, přesně to nevím. Bylo jim fuk, že řídí holka, viděli jen auto cizí výroby s cizí značkou a doufali, že to bude bohatá kořist. Pokropili mě úplně bez varování, nestačila jsem na svou obranu cokoliv podniknout. Pak se to otočilo, ale málem mě dostali. Jak říkám, na Kavkazu, v té nešťastné zemi, je dnes příliš mnoho zla. Potřebovali by asi tisícovku démonů jako jsme my.“

Obě naše dámy nasedly a vyjely jako první. Posadil jsem se s panem Müllerem pohodlněji v kabině jeho fordu a také jsme vyrazili za nimi.

Byla to druhá jízda, kdy se Müller chytal všeho možného a jen litoval, že nemá osm rukou jako chobotnice. Mercedes se před námi po asfaltu řítil jako raketa středního doletu, ale my jsme nezůstávali pozadu.

„Opravdu jste démoni,“ ulevil si, když jsme jen o vlas minuli další autobus.

„Tady už bude lepší silnice,“ utěšoval jsem ho, ale jak správně tušil, jednoduché to nebylo ani pak. Silnice, na kterou jsme vjeli, byla širší, ale ručičky tachometrů se ihned vyšplhaly o dalších dvacet kilometrů za hodinu výš. Při této rychlosti jsme zakrátko spatřili na obzoru věže chomutovských válcoven. Lucie snížila rychlost, předjel jsem ji a jel jako první. Pět minut poté jsme zastavili před nízkým domkem na kraji města.


Tři démoni na pouhé dva grázlíky byla příliš děsivá přesila.

Pana Müllera jsem imunizoval, než jsme vkročili do dveří domku. Tam se už nestačil ani polekat. První chlap nám přišel opatrně otevřít. Kukátkem poznal Müllera a otevřel nám dveře, netušil, že Müller je náš zajatec. Hned za dveřmi se tedy složil k zemi, klasické přimrazení konalo divy. Druhý byl při síle ještě necelých deset vteřin, než jsme vyběhli do schodů. Ten se nám málem sesypal se schodů až do sklepa, ale zachytil jsem ho. Dům ale ani potom nebyl prázdný, v tmavém sklepě čekaly na svůj osud tři vyplašené dívky ze Slovenska a čtyři Maďarky.

Přenesli jsme bezvládná těla do pokoje. Lucie si hned vzala na paškál Viktora, nechala mi Karla. Hanka se rozhodla souběžně si prohlédnout oba a Müller jen zíral, co se děje. Nedivil se, že jsme protivníky dokázali znehybnit, sám to nedávno zažil na vlastní kůži. Nechápal ale, co se dělo pak, dokud jsme najednou oba současně nevyřkli soud.

„Pro Karla bych navrhoval obvyklý měsíc oslepení,“ řekl jsem nahlas německy.

„Přečti si ale Viktora,“ nemrkla okem Lucie. Také přešla na němčinu, aby nám rozuměl i pan Müller. „Myslím, že Viktor je horší případ.“

Čekal jsem, že ten pořízek bude větší sígr a nezmýlil jsem se. Před půl rokem se ti dva dostali do sporu s pasáky zdejšího erotického salónu. Už jsem věděl, že Viktor jednoho zastřelil při přestřelce, kterou sám vyvolal, ale aspoň ne zezadu, jako v druhém případě. Obě vraždy se odehrály beze svědků a proto mu prošly. Přesněji, jediný svědek první přestřelky skončil v druhém případě jako zákeřně zastřelená oběť. Karel byl příliš vyplašený. Už v první přestřelce střílel, ale třásl se přitom tak, že bylo vyloučeno, aby někoho trefil či dokonce zabil. Největší rozdíl byl mezi nimi v názorech, co dál.

Karel měl všeho po krk a jedině obava z Viktorovy pomsty ho donutila netrhat partu. Viky to věděl a nedovolil Karlovi, aby zajaté dívky obsluhoval, vždycky byl u toho také. Obával se, že by se Karel dal jejich nářkem obměkčit a pustil by je na svobodu. Jak jsem pochopil, nebyly to plané obavy. Karel už byl na pokraji zhroucení.

„Máš pravdu,“ odtrhl jsem se od něho konečně. „Karel se ještě může dát na poctivou cestu. Ale Viktor? Obávám se, že je to vyloučeno.“

„A co ty, Hanko?“ obrátila se na ni Lucie. „Jistě sis o Viktorovi udělala vlastní názor.“

„Netušila jsem, že čtení myšlenek bude u některých lidí tak strašné,“ otřásla se Hanka. „Ale za toho druhého, Karla, bych se přimluvila. Je to spíš vyplašená oběť než vrah.“

„O toho mi nejde,“ naléhala na ni Lucie. „Chceme slyšet, co si myslíš o Vikym.“

„Nikdy bych si nemyslela, že v někom může být tolik zla,“ otřásla se Hanka. „Připadá mi jako Rudolf, když mě zabíjel. Toho mi určitě líto nebude, leda kvůli jeho mámě, ta za nic nemůže.“

V jednom okamžiku jsem u pana Müllera zpozoroval krátký záblesk strachu. To když Hanka bez mrknutí oka přiznala, že ji zabili. Mluvili jsme nahlas německy, rozuměl nám, ale ta zmínka se ho přece jen dotkla. A byl by určitě ještě vyplašenější, kdyby věděl, jak Lucie Hanku vytáhla z hrobu.

„Pak jsme si zajedno,“ řekla Lucie. „Všichni tři vidíme, že nám nic jiného nezbývá.“

„Chceš ho zabít?“ otřásla se Hanka.

„Kdyby šlo o hlasování, jsem pro plameny pekelné,“ řekl jsem pevně.

„Já ne,“ zavrtěla hlavou Lucie. „Proto jsem tak ráda, že jste se mnou a že jsme se shodli jednomyslně. Nemyslím, že můžeme nechat takovou stvůru žít. Ale já potřebuji ještě jedno tělo a Viktorovo se mi právě hodí.“

„Nač?“ podivil jsem se.

„Rozdvojím se,“ prohlásila klidně. „Navrhoval jsi mi to přece už u Matouše.“

„To není dobrý nápad,“ zarazil jsem ji. „Věř mi, znám to. Je strašné vědět, že jsi kopie a tvé druhé já už žije jinak. V mém případě jsem aspoň získal Hanku, ale co ty? Opakuji ti, rozdělení osobnosti není jednoduché.“

„Tvůj případ se od mého podstatně liší,“ trvala na svém Lucie. „Ty ses rozdělil na dva, ale předtím jsi byl jeden. Já jsem dva v jednom a u mě to bude návrat k normálnímu stavu.“

Blesklo mi hlavou, co to znamená.

Proto Jindřich tenkrát tvrdil, že Luciinu duši nikdy nezabil!

„Chceš říci, že Lucie žije v jednom těle s Jindřichem?“

„Ano,“ potvrdila můj letmý odhad. „Luciina duše nebyla schopná samostatného života ani po léčení, ale nebyla ani mrtvá. Něco napůl. V jedné hrozné chvíli jsme se nakonec spojili. Dvě duše současně v jednom těle byly na pováženou, ale shodli jsme se a Jindřich mě učil i vychovával. Zpočátku jsem ho poslouchala na slovo ve všem, ale postupně jsem začala být samostatnější a dnes se cítím dost silná vystačit si bez jeho pomoci. Za rok jsem pod jeho vedením vyspěla jako jiná děvčata za dvacet let. Nejsem už idiotka a mám víc rozumu, než odpovídá mému věku.“

Uznal jsem to. Lucie měla znalosti jako žádná jiná dívka jejího věku. Nejen odborné, ale i lidské. Neměla ještě kluka, zato měla profesorovy znalosti porodnictví, které jsem mohl posoudit podle poznámek na okraji Oxfordské Lékařské Encyklopedie. Hanka se na nás dívala vyjeveně málem jako Müller. Pravda, ani ona ještě pořádně nevěděla, co je Lucie zač. To jsem vlastně i já pochopil teprve teď.

„Takže tohle tělo bude pro Jindřicha?“ došlo mi.

„Jistě,“ usmála se na mě lišácky. „Snad nečekáš, že se jako Lucie stanu klukem a přenechám Jindřichovi své hříšné dívčí tělo? Dost na tom, že se mnou občas zamířil na pánský záchod, než si zvykl. Ale odmítl chodit se mnou do dámské sauny, když mě tam naši lákali. Chápu. Mně by zase nebylo volně na pánské sauně, stačí mi, co si o tom on sám pamatuje. “

„Všemu tě přece jako chlap naučit nemohl,“ řekla Hanka opatrně.

„Všemu ne,“ podívala se na ni s pochopením. „Ale se svým tělem si poradím. Co mě naučil a co mi snad zůstane navždycky, to je samostatnost. Tu jsem dřív neměla. Takže zůstanu i nadále Lucií Salačovou, démonkou a léčitelkou, ale především, konečně budu jen sama sebou!“

„A co by tomu řekl on?“ zajímalo mě.

„Aby si o svém dalším životě rozhodla sama,“ odpověděla nám Lucie, ale pochopil jsem, že z ní tentokrát mluví profesor Karel Jindřich. Panebože, to je tedy případ, uvažoval jsem rychle. Až se Lucie oddělí, zůstane dál patnáctiletou dívkou se znalostmi špičkového vědce na vrcholu kariéry. Po svých zkušenostech s Hankou i se sebou jsem se nepozastavil nad tím, že profesor Jindřich získá nové tělo, u něho to navíc nebude poprvé. Co to ale ještě znamenalo? Že v sobě měla Lucie duše tří lidí a kompletní vzpomínky nejméně dvou, neboť vzpomínky původní idiotky podle všeho nestály za řeč. To všechno se jí vešlo do hlavy? Pravda, narazila na jakési limity, ale i tak to bylo neuvěřitelné. Co to znamená? Nic než že se démonům do hlavy vejdou vzpomínky většího objemu, než jsme uvažovali. Ukládáme si je precizněji a trvaleji než Homo Sapiens, to znamená, že přírodou pro nás připravený prostor v hlavě vystačí lépe než jsme si mysleli. Pro profesora Jindřicha vystačila i polovina mozku idiotky Lucie. Vzhledem k tomu, že regulace organismu doznala skokové změny, bylo jasné, že na další tvrdé limity, například na trvání lidského života, jen tak nenarazíme. Na kolik let vystačí kapacita paměti člověka? Na sedm set let, nebo déle? Tušila to matička příroda, když trpělivě piplala mozečky prvních savců, kam až to může dojít?

„Budiž, jsem pro,“ vzpamatoval jsem se jako první mimo Lucii, která to spískala.

„Jako u Hanky,“ mrkla na mě. „Já vytvářím démona, ty roztrháš Viktorovu duši.“

Hanka odtáhla Müllera trochu dál, ale nedělo se nic tak hrůzostrašného, jak by se dalo z našich slov čekat. Obešlo se to bez křiku a kvílení. Ochromený Viktor německy neuměl. Netušil tedy, k čemu se chystáme, ležel bezmocně v křesle a spřádal na nás strašnou pomstu, jen co se bude moci volně pohybovat. Ani si nevšiml, kdy se jeho osobnost začala nezadržitelně rozpadat. Bylo to jednodušší, hladina adrenalinu v jeho krvi setrvávala na klidové úrovni.

Tentokrát jsem se nezdržoval s probíráním jeho paměti. Krátce jsem se s Lucií dohodl, že Viktorovy vzpomínky nechám netknuté, zničím jen pavučinku Viktorovy duše a Jindřich si vše při svých životních zkušenostech přebere. Byl jsem pochopitelně hotový dřív. Slupka mrtvého Viktora Žďárka ležela mezi námi netečně, bez zájmu a bez duše. Plány na pomstu se rozplynuly spolu s ní.

Mohl jsem teď aspoň pozorovat hbitost Lucie, která právě sestavovala další procesor ve své kariéře démonky. Opět byla ode mě oddělená jakoby betonovou stěnou, ale poznal jsem, že za ní pracují dva. Napadlo mě, že se ti dva uvnitř její hlavy střídají, ale nebylo tomu tak; procesor stačil pro oba a práce jim šla rychleji než mně. Proto byla Lucie tak nedostižná! Proto za půl dne zvládla několik jazyků, elektroniku a nejspíš ještě něco! Najednou byli i ti dva hotoví a zeptali se mě, zda jsem připraven. Nebyl jsem schopen odhadnout, kdo z nich se ozval myšlenkou, ale odvětil jsem jim, že čekám jen na ně.

„Musíme se soustředit, abych nic nezkazila,“ pomyslela si Lucie co nejostřeji.

Druhá zátěž v jednom dni, ale šlo nám to jako na drátkách. Nejprve vzpomínky. Prolétávaly mi hlavou jako barevný film, stačil jsem je vnímat, ale ukládal jsem je do hlavy Viktora, ne do své. Rozpoznával jsem dávné vzpomínky z dětství, kdy se chlapec Karel Jindřich chtěl stát průvodčím lokálky, přes jeho studia, promoci, svatbu s krásnou Martou, nejšťastnější období po narození dětí, ale také zkázu během války, smrt celé rodiny při bombardování Prahy, až po život důchodce, který se nedokázal smířit s hrozbou, že by nedokončil životní dílo a zvítězil.

Před mým vnitřním vnímáním mi prolétl i jeho rozhovor s potkanem Jindřichem Nulou, který mu uštěpačně tvrdil, že budoucnost světa náleží krysám, i kdyby se už nikomu nepodařilo objevit procesor, neboť lidé se jednoho dne beztak krutě vyvraždí. Jindřich Nula měl v železné bedně zavedené rádio a několik dní je poslouchal, aby si o naší civilizaci udělal obrázek, ovšem podle sebe. Bliklo mi hlavou krátké setkání s naivním, ale upřímným reportérem Vlastimilem Veselým. Vzbudil zájem nedůvěřivého, životem zklamaného profesora, až se náhle rozhodl věnovat mu to tajemství. Obléhání chaty u Starého Mlýna, život v jednom těle s Lucií, která začínala skutečně jako uslintaná idiotka, aby se pod jeho vedením změnila v chytrou, zkušenou a rozumnou dívku.

Konec. Následoval závěrečný vír pavučiny, kterou jsme už ani já, ani Lucie nedokázali identifikovat. Vlastní jádro osobnosti profesora Karla Jindřicha, jeho duše. Napadlo mě, že je to jako u počítačů. Data se dají číst a zobrazovat, zato binární programy vypadají úplně nesmyslně.

„Probuď se, Karle,“ sykla Lucie, jakmile jsme skončili a unaveně si sňali čelenky, vyčerpaní, ale šťastní.

„Vidíš, myško, dokázala jsi to,“ otevřel Viktor oči a usmál se na Lucii. „A ty jsi mi nevěřila!“

„Promiň, Kájo,“ objala Lucie Viktora. Gangster Karel vedle nás koulel očima, ale o něho se vůbec nejednalo. Nechápal, proč jeho ostrý parťák objímá tu cizí holku, proč se ji nepokusí zavřít do sklepa, aby za ni inkasoval balíček dolarů. A místo toho oba brečí jako malé děti. U Viktora to bylo obzvlášť nepochopitelné.

Müller se krčil v koutku a neodvažoval se pohnout. Zřejmě už přeměnu Viktora pochopil správně; vzbudilo to v něm ale větší hrůzu než jeho vlastní ochromení. Viktora znal z dřívějška jako očividně jiného, drsného a bezcitného chlapa. O svých plánech jsme před ním nepokrytě mluvili jeho mateřštinou, takže správně pochopil, co se stalo s duší gangstera a otrokáře Viktora. Viděl na vlastní oči roztrhání duše! Její okamžité nahrazení jinou tu hrůzu zmírňovalo, ale i tak si kupodivu jasně uvědomoval, co se stalo.

Lucie a Viktor se přestali objímat, ale oběma tekly slzy po tvářích. Pak Viktor vstal. Blokáda se ho už netýkala.

„Díky, Matouši,“ obrátil se ke mně a podal mi ruku. „Perfektní práce.“

„Doufám, že si i nadále tykáme?“ zeptal jsem se.

„Ovšem!“ opáčil s jistotou. „Vždyť jsem ti to ještě v Lucii kdysi sám nabízel.“

„A co učitel Randák?“ zeptal jsem se ho.

„To není moje práce,“ zavrtěl hlavou Viktor. „To Lucie. Schválil jsem jí to. Slávek si naši důvěru zasloužil a byl opravdu jediným, koho si sama pamatovala. Potěšila mě, že si na něho sama vzpomněla v dobrém. Jako člověk byl tím nejlepším, koho jsem potkal.“

„A co bude tady s tím?“ ukázala Hanka na ležícího Karla.

„Nejspíš ještě nepochopil, co se stalo,“ řekl jsem.

„Pochopí to rychle,“ odtušil Viktor a krátkým syknutím ho odblokoval. „Poslyš, kámo, co abychom se konečně oba dva dali na poctivost?“

„To říkáš ty?“ vytřeštil na něho Karel oči.

„Já,“ přikývl Viktor. „Jen se cosi změnilo, kámo. Nejsem Viktor Žďárek. Před chvílí jsem se proměnil. Jsem teď démon jako ti, co nás před hodinou přimrazili.“

„Démon?“ nevěřil Karel.

„Přesně tak,“ odtušil Viktor. Pak použil moji iluzi indického rákšasa. Účinkovala jen na Karla a pana Müllera, ale účinkovala. Karel omdlel jako špalek a Müller k tomu také neměl daleko.

„Probere se sám,“ zadržel Viktor Lucii, ale ani ta se ke kříšení gangstera příliš neměla.

„Dobrá, co dál?“ odtušila věcně.

„Vy dvě vezmete dodávku, naložíte děvčata ze sklepa a zavezete je Matoušovi a Hance do vily. Uvidíme, co s nimi dál,“ rozhodl Viktor.

„A vy dva?“ opáčila Hanka. „Slíbila jsem Matoušovi...“

„Vrátíš se s Lucií, pomůžeš jí s děvčaty,“ nenechal ji Viktor domluvit. „Budete se o ně muset starat. Jste přece dvě démonky, snad se nenecháte chytit policií. Rozuměla jsi, Lucie?“

„Znáš mě snad dost,“ usmála se na něho šťastně.

„Já, Matouš a Müller pojedeme do Německa,“ pokračoval Viktor. „Ta záležitost bude pro chlapy. Nijak tě nepodceňuji, Lucie, ale prostřelené rameno se ti musí nejdřív zahojit. A kromě toho dáš pozor na Hanku, je teprve v začátcích a moc toho neumí. Ručíš za ni, aby se jí nic nestalo. A dohlédni i na Slávka, ať není sám. Sama jsi přece říkala, že do Německa pojedeš jen napůl. Tvoje dívčí půlka dnes zkrátka zůstane doma.“

„Rozkaz, parťáku,“ postavila se po vojenském způsobu do pozoru a zasalutovala.

„Šaškárny si nech na jindy,“ napomenul ji s úsměvem.

Jako kdyby věděl, že nás ten smích brzy přejde. 

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03