Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Německo

Zvedli jsme se současně. Müller se nestačil divit a Karel, který se brzy probral, nechápal už vůbec nic.

„Půjdeš domů,“ nařídil jsem mu a odblokoval jeho vůli. „Do hodiny oslepneš, snaž se, ať tě to nezastihne venku. Žádný doktor ti nepomůže. To bude tvůj trest i pokání. Nebude to trvalé, do měsíce opět uvidíš. Najdeš si pak nějakou poctivou práci a všem partám se budeš zdaleka vyhýbat, rozumíš?“

„Ale co Viky?“ ukázal na Viktora. „Jeho se to netýká?“

„Ještě jsi nic nepochopil?“ podíval jsem se na něho přísně. „Tvůj kamarád Viktor byl větší darebák než ty, proto jsme ho zahubili. Nemusíme člověka trhat na kusy a vůbec není nutné, aby při tom stříkala krev. Roztrhání lidské duše je smrt, jen není tak viditelná. Právě to jsme udělali s Viktorem a v jeho těle je teď někdo jiný, jeden z nás démonů.“

„Ale co se stalo s Viktorem?“ naléhal.

„To co se stane s vymetenou pavučinou,“ řekl jsem tvrdě. „Vidíš sám, že se Viktor nechová jako dřív. Už to zkrátka není on a nikdy nebude. Duše se rozplyne jako mlha. Není vidět a dá se poznat jen když chybí. Když místo ní do lidského těla vstoupí démon, nepoznáš už vůbec nic. Viktor se rozplynul. Zůstalo jeho tělo, ale to teď patří démonu Jindřichovi.“

Karel konečně pochopil, co se stalo a oči se mu rozšířily hrůzou. Blesklo mu hlavou, že by měl být vlastně rád, že se stal obětí Viky a ne on, ale to ulehčení okamžitě přehlušila myšlenka, že nám nic nebrání udělat totéž i s ním.

„Ne, neuděláme to,“ ujistil jsem ho. „Trest si zasluhuješ, ale co se ti stane, bude ti dostatečnou výstrahou. Jak říkám, vezmi si z toho ponaučení.“

Neprotestoval ani myšlenkou. Jen se ještě více stáhl do koutka jako zvíře, které nemá kam utéci. A to i když vyběhl z Viktorova domu a utíkal, ani se neohlédl.

Lucie s Hankou si pospíšily vysvobodit ze sklepa zamčená děvčata. Domluvily se s nimi rychle, ačkoliv je musely nejprve přesvědčit, aby se nerozprchly a neutíkaly na policii. Nikomu by tím neprospěly. Viktor s Karlem byli na jejich dlouhé cestě jen malí gangsteři a policie by tady beztak ničemu nepomohla, jen by se dostaly do problémů. O jejich nový život se teď měly postarat Lucie s Hankou. Naložily je do Müllerova forda a vyjely jako první. Lucie řídila, Hanka mi ještě zamávala z okénka.

My tři jsme nasedli do mercedesu. Za volant sedl profesor Jindřich v těle Viktora Žďárka. Pomalu jsem si na jeho novou podobu začínal zvykat, jen Müller byl překvapen, když profesor po vjezdu na silnici také sešlápl plyn a za krátkou dobu dosáhl rychlosti sto osmdesáti kilometrů v hodině. Jel prakticky neustále na plný plyn, bez ohledu na zatáčky.

„My démoni vnímáme rychleji, s námi se havárie nemusíte bát,“ uklidňoval jsem nešťastného Němce, kterému před očima vířily obrazy borcených plechů z televizní černé kroniky. Jako vysvětlení mu to stačilo, ale k úplnému klidu mu scházelo hodně.

Hranicemi jsme projeli hladce. Zastavila nás Policie, jenže profesor na policisty sykl, ti si jen nepřítomným pohybem přejeli rukou přes tváře a nechali nás jet. Neměli jsme čas ani chuť cokoliv jim vysvětlovat, neměli jsme vlastně ani doklady, ale ke spěchu nás pohánělo tušení, že se tam v Německu děje něco, co musíme přetrhnout. Müller žasl, ale všechno si přidal do seznamu našich nadpřirozených vlastností a nedivil se. Německem jsme projeli na plný plyn, zpomalili jsme až před cílem. Pan Müller trochu znejistěl, když jsme sjížděli z dálnice na odbočku do jeho rodného města, ale když viděl, jak se tu bez váhání vyznáme, opět si dodal kuráže. Mercedes zastavil před vraty nevysoké, ale luxusní vily na předměstí.

„Ano, bydlí tu Hans Zigmund,“ potvrdil nám Müller. „Má tam ale určitě ochranku.“

„Známe to tu od vás,“ odtušil profesor. „O ochrance víme, dva chlapi nás právě ze vstupní haly pozorují dalekohledem.“

„Vy je vidíte?“ podivil se Müller.

„Ne, ale čteme si jejich myšlenky a můžeme vidět i jejich očima. Démon má proti lidem příliš velké výhody.“

Vystoupili jsme z auta a zazvonili na zvonek u vrat. Za chvíli se neochotně přihrnul strážný. Jen na nás z dálky zavolal, že nejsme vítáni a máme si hledět svého, ale po profesorově odpovědi si to rozmyslel, došel až k vrátkům a otevřel nám je. Zatímco se druhý strážný divil, co to kolegu napadlo za pitomost, když mají rozkazy úplně opačné, dovedl nás k němu a pak bylo i druhému lhostejné, jak se bude Hans Zigmund tvářit na porušení jeho rozkazů.

Strážné jsme posadili do křesel a přimrazili. Ve vile nikdo jiný nebyl. Chyběl nám především majitel, Hans Zigmund. Od strážných jsme se dozvěděli, že před hodinkou odjel se dvěma gorilami povyrazit se do Erotic clubu, kam měl jako majitel vstup zdarma.

Nemínili jsme na něho čekat. Strážným jsme vycinkali, že není správné sloužit šéfovi bordelu a měli by si najít poctivější zaměstnání. Aby naše řeč neměla účinek kázání Armády Spásy, v jejich případě očividně také žádný, začal se jim během ní okolní svět stmívat a na konci oba stáli v černočerné tmě, na kterou neměly vliv žádné vypínače.

Odebrali jsme jim zbraně, ale ponechali telefony, aby si mohli přivolat pomoc. Slíbil jsem jim, že pokud nevarují svého šéfa, už jim nic horšího neudělám, ale neopomněl jsem jim zdůraznit, aby to nechápali jako naši benevolenci, spíš jako poslední výstrahu.

„Poslechnete-li nás, vrátí se vám zrak do konce týdne,“ ujistil jsem je na odchodu. „Rozmyslete si to!“

Vrátili jsme se pak k autu, kde na nás čekal Müller a trnul, jak jsme dopadli. Trochu si oddechl, když jsem mu dvěma větami vysvětlil, co jsme udělali.

„Vy jste jim ponechali telefony?“ zděsil se. „Vždyť před vámi Hanse varují!“

„Nechali jsme jim to na vybranou,“ pokrčil jsem zdánlivě lhostejně rameny. „Moritz právě telefonuje své ženě, aby pro něho okamžitě přijela. Rank vedle něho čeká, až na něho přijde řada. Právě uvažuje, zda má zavolat nejprve domů jako Moritz, nebo varovat Hanse. Řekl bych, že i jemu by měla být bližší košile než kabát.“


»Erotic club« byl v centru města, nedaleko odtud. Zatímco já jsem se tamarou zaměřil na strážné, profesor se díval dopředu.

„Rank vytáčí šéfa,“ upozornil jsem všechny na náhlé rozhodnutí oslepeného strážného.

„Neudělal dobře,“ zavrčel profesor německy. „Už jsme tady a na varování je pozdě.“

„Kromě toho si tím pan Rank prodloužil slepotu o další měsíc,“ dodal jsem. „Teď si ještě připadá jako hrdina, který svou povinnost splnil za všech okolností, ale až ho příští týden bude Moritz navštěvovat a bude na rozdíl od něho vidět, bude toho pan Rank trpce litovat.“

„A po měsíci?“ zajímal se Müller.

„Velice brzy pochopíte, co to je život bez očí,“ obrátil jsem se na něho nevlídně. „I největší tvrďáci si z toho dokáží tropit legraci sotva dvě hodiny, a přitom musí mít naději, že se jim zrak vrátí. Až začne pan Rank vidět, vsadím se, že se bude starat jedině o poctivou práci.“

To již jsme vcházeli kolem přimrazeného vrátného do haly v přízemí klubu. Držel jsem Müllera za ruku, abych ho případně chránil, kdyby došlo k mele. Strážný Rank se právě telefonem dohadoval se šéfem, který mu ovšem nevěřil ani slovo. Že žádní démoni neexistují, byl jeho životní omyl, už v této chvíli by ho nezachránila ani automatická devítka v kapse jeho saka.

Dva polooblečené dívčí zajíčky, přimrazené přímo v hale, jsme nechali za sebou. Plnoštíhlá bordelmamá vyhlédla ze dveří svého apartmá, aby dívky rázným povelem postavila na nohy, ale i ona se pomalu zhroutila na koberec. Profesor se zatím napojil skrz dveře na myšlenky Hanse Zigmunda. Zámek dveří nebyl překážkou pro jeho znalosti karate. Zapraštěly a rozletěly se.

Hans Zigmund ztuhl přímo v objetí jedné ze svých krásek a nechápavě se na nás díval. Z ruky mu pomalu vypadl telefon. Zvedl jsem přístroj, zatímco profesor sáhl do kapsy odloženého saka pro pistoli. Nahá dáma, ztuhlá pod Hansem a přidušená váhou jeho bezvládného těla, se na nás dívala se směsí pohoršení, co si to dovolujeme, a strachu, co jsme s nimi udělali. Ani ona se nemohla pohnout ani křičet, jen po nás zděšeně přejížděla očima.

„Pane Rank, dovolal jste se pozdě,“ řekl jsem do mluvítka. „Vybral jste si tím ale slepotu, rozumíte? Váš kamarád Moritz pozítří prohlédne. Vy ne, ale vybral jste si to sám!“

Vypnul jsem mobil a položil na postel. Jindřich zkoumal myšlenky pana Zigmunda, kdežto já jsem se kolem nás rozhlížel tamarou. Vrátil jsem se zpátky do haly a přimrazil tam chlapa, gorilu ze Zigmundovy ochranky, dřív než ho napadlo začít křičet na poplach. Další vyhazovač, také z ostřejších hochů, sestupoval po schodech. Nelitoval jsem ho, když se pod ním uprostřed schodiště podlomily nohy a začal se kutálet dolů jako pytel brambor. Zarazil se v polovině o zábradlí a zůstal ležet ve velmi nepohodlné pozici. Až ho odmrazíme, bude pořádně otlučený a přeleželý. Je to ale tvrdý hoch, přežije to.

„Pojď si taky přečíst tady toho dobráka,“ pozval mě profesor, abych se podíval do duše Hanse Zigmunda.

Jak jsem čekal, bylo to otřesné. Vlastně to bylo ještě horší, než jsme čekali. Ani pan Müller o všem nevěděl, jinak by nás varoval a mohli bychom se na to připravit. Bordel na kraji Ďáblic byl proti zdejšímu klubu vzorným skautským táborem. V přízemí a v patře se to nelišilo, tady »měly tu službu« jen krásky, které tu byly dobrovolně, pro výdělek. Od pražských se lišily především podstatně vyšší cenou. Dívky, dovezené z Východu, tu »pracovaly« jen za stravu. Neměly doklady, takže neměly ani zastání.

„To se mi snad jen zdá,“ zaúpěl jsem, když jsem se od toho netvora odpoutal. Bylo proč.

„Vždycky jsem tě krotil, abys nedával špatný příklad Lucii,“ pomyslel si profesor směrem ke mně ostřeji než obvykle. „Ale co se děje tady, to si pekelný oheň zasluhuje.“

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se ho také myšlenkou.

„Tvůj nápad, jak prodejným ženám znechutit povolání, byl docela dobrý,“ uvažoval. „Použil bych jej tady i na horním patře. Zdejší bordel se rozpadne sám, až mu bude chybět šéf. “

„Mám nápad,“ řekl jsem nahlas a německy, aby mě slyšel i Hans Zigmund.

„Počkej, neříkej to před touhle kurvičkou,“ pomyslel si ihned ostře profesor.

Prostitutka pod Hansem byla jednou z menších ryb, měla přežít a nemusela proto vědět, co uděláme s jejím šéfem. O něm jsme se tedy museli domlouvat neslyšně.

Vzal jsem pak za ruku pana Müllera a vlekl ho za sebou. Trochu se zpěčoval, ale podvolil se.

„Pojďte se podívat, čemu jste pomáhal,“ obrátil jsem se na něho a jen mimochodem jsem přimrazil dalšího zákazníka, který právě vstoupil hlavním vchodem a udiveně se rozhlížel po vstupní hale. Když mě spatřil, ulehčeně si oddechl, že tu jsou i jiní lidé, než nehybně ležící. Dříve než si ten bodrý muž uvědomil svůj omyl, připojil se k ostatním ležícím.

Dál byly místnosti, kde byly jako prostitutky »zaměstnané« dívky z Východu. Nedělaly to dobrovolně. Byly totiž připoutány řetězem za nohu ke kruhům ve zdi a »zákazníci« je tady prostě znásilňovali.

„Tomu jste sloužil, pane Müller,“ ukázal jsem mu to.

Müller byl jen dodavatel, o dalším osudu »zboží« neměl potuchy. Stál tady jako hromádka neštěstí, ohromený a zděšený poznáním, čemu to vlastně napomáhal.

„To je... to je hrůza...“ vydechl.

„Máte na tom podíl i vy,“ dorazil jsem ho.

Když se Müller trochu vzpamatoval, otevřel jsem před ním další dveře. Přišli jsme ale pozdě, tlustý chlap byl už na odchodu. Poslední, co spatřil, byla tvář indického rákšasa. Omdlel jako špalek a zůstal ležet.

Jen velmi nezřetelně jsem zachycoval obsah jeho paměti. Chlap byl opilý, v jeho mozku to jiskřilo. Dozvěděl jsem se však, že přede mnou leží vysoký policejní důstojník! Potěš pámbu, aby to měl nakonec zrovna tenhle syčák vyšetřovat! Musel jsem to hned za tepla sdělit profesorovi. Nezdálo se, že ho to překvapilo, ale nadšený nebyl. A to měl v úmyslu využít zdejší policie! S tím byl samozřejmě konec.

Müller se mohl přetrhnout ochotou, když ty zubožené dívky viděl. Tomuhle že pomáhal? Dali jsme mu tedy příležitost aspoň něco z toho napravit. Shromáždili jsme dívky před barem a hned jsme jim dali alespoň napít. Müller ochotně přijal úkol obstarat jim něco k jídlu. Příruční bar byl naštěstí dobře zásobený a nedalo mu práci ohřát připravené jídlo v mikrovlnce. Trochu mu vadilo, že mikrovlnka nebyla desetkrát větší. Pro chuděrky děvčata to bylo vlastně první pořádné jídlo. Dosud je krmili rozvařenými bramborami a zbytky, jídlo jako pro prasata.

„Člověče nešťastná,“ řekl profesor Jindřich ústy Viktora, „když vidím, jak rád byste aspoň něco napravil, ani se mi nechce ještě vás trestat.“

„Dobrá. Pomůžete-li nám ještě trochu, smažeme to,“ řekl jsem za souhlasu profesora.

„Kdo se opravdu chce napravit, toho trestat nemusíme,“ přikývl Jindřich.

 


Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03