Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Učitel

Vraceli jsme se do Čech. Profesor jel vpředu v mercedesu, já jsem za ním řídil mikrobus Hanse Zigmunda, plný dívek. Byly už opět slušně oblečené - trochu jsme probrali šatníky jejich kolegyň z prvního patra. Každá si mohla vybrat, co se které líbilo - majitelky oblečků nebyly ve stavu, aby mohly protestovat. Dívky z pekla ale nebyly marnivé - třásly se, aby mohly opustit dům hrůzy, hadříky je nechávaly chladné. Museli jsme je povzbudit. Tvrdil jsem tedy, že je přes hranice neoblečené nedostaneme. Až pak pobraly ze skříněk nějaké šaty, aby se oblékly.

Pracovnice horního patra měly pokojíčky vybavené, našli jsme tam i kufry. Maně jsem si vzpomínal, co všechno jsem musel mít jako dítě v táboře. Dvoje tepláky, kapesníky, čtvery trička, povinné holínky... Nakonec jsme s profesorem navrhli seznam, co všechno musí mít každá v kufru. Nevšímali jsme si zděšených pohledů přimražených majitelek a pomáhali jsme jejich věci balit potřebnějším dívkám. Řekl jsem žertem, že to je vlastně humanitární pomoc, ale profesor okřikl i mě. Myslím, že po tom všem žertovat nebylo to pravé.

Po dlouhé době se probrala i ta, co na tom byla nejhůře. Když zjistila, že je po všem a že se všechny chystají utíkat co nejdál od Pekla, jen se usmála. Teď ležela na zadním sedadle mikrobusu, dvě jiné se o ni obětavě staraly. Mezitím nastala noc, ale žádná nedokázala usnout - já jsem naštěstí spát nepotřeboval. Jeli jsme po téměř prázdné dálnici, ale žádné z cestovatelek nebylo do zpěvu. Ten výlet je přišel draho - stál je víc nervů, než si dokázaly představit. Pološeptem si sdělovaly své dojmy, zejména vzpomínaly na ty, které se už nikdy nevrátí.

„Co budete dělat?“ zeptal jsem se jich, abych obrátil jejich zájem do budoucna. Jen jedna se ostýchavě přihlásila a začala vypovídat, ale já jsem chytal myšlenky všech. Upřímně řečeno, víc utrpení jsem si nedokázal ani představit. Čtyři byly unesené proti své vůli, ostatní jely na západ samy v naději, že tam najdou šťastnější zemi. Místo ráje našly peklo.

„Bola to drahá skúsenosť, hej?“ zeptal jsem se Marienky, když skončila své vyprávění.

„Naozaj - hrozná,“ přikývla. Pak začala vyprávět Táňa Medovarova. Mluvila pomalu, aby jí všechny rozuměly, nemusel jsem ani překládat.

Policejní auto nás minulo bez povšimnutí. I kdyby požadovali doklady, které žádná neměla, nemínili jsme se zdržovat. Syčivá domluva profesora by zapůsobila, policisté by nám zasalutovali a ztratili by o nás zájem. Přestali jsme se starat, aby zásahy do podvědomí neškodily nevinným. Teď šlo o rychlost a zákony nás nesměly zdržovat.

Profesor vpředu zrychlil, já jsem se držel v těsném závěsu. Projížděli jsme Německem, ale viděli z něj jen dálnici. Maďarka se dala ukolébat - nerozuměla ostatním, takže usnula jako první a další se k ní postupně připojily, ale většina stále bděla.

„Ako sa vám pošťastilo nás nájsť?“ osmělila se Marienka a zeptala se mě přímo.

„Zachytili jsme auto s jinými dívkami,“ vysvětloval jsem jí i všem, které ještě nespaly.

„Ako - zachytili?“

„Zjistili jsme, že někdo vozí v zavřených autech nedobrovolné pasažérky,“ pokračoval jsem v objasňování. „To nám stačilo.“

„Kto stě - vy? Vy nie stě polícia, hej?“

„Objevila je Lucie,“ řekl jsem. „Vděčíte jí, že jsme šli po té stopě dál. Vysvobodili jsme nejprve ty z auta, pak jsme se dozvěděli, kam je chtěli vézt a řekli jsme si, že by bylo dobré podívat se i tam. Přijeli jsme tak rychle, jak to šlo - i když to pro některé z vás bylo pozdě.“

„A čo je s tými ďalšími, čo stě oslobodili?“

„Většina už je zpátky doma,“ ujistil jsem je. „Která se budete chtít vrátit, budete to mít nejlehčí. Dovezeme vás až domů a tím to skončí.“

„A móže niektorá něchcieť?“

„I to se může stát,“ přikývl jsem. „Jednu prodali její nevlastní rodiče - ta domů ani nechce a nedivím se jí.“

„A čo s ňou budě?“

„Něco už vymyslíme,“ ujistil jsem ji. „Zabývají se tím Lucie s Hankou. Nebojte se, postaráme se o všechny, i o vás.“

„A kto stě, že sa o nás tak zaujímátě a nie stě polícia?“

„Kdybych vám to řekl, polekaly byste se.“

„Naozaj verítě, že sa zlakněme? Dobre vietě, kdě zme boli! Móže byť niečo horšieho?“

„Naozaj, Marienka,“ usmál jsem se přes rameno. „Víte, říkáme si démoni. Všimly jste si, jak rychle jsme s vašimi vězniteli zatočili? Umíme lidi přimrazit, ale i zabít. Nejhorší katy, co vás dole ve sklepě mučili, jsme potrestali plameny pekelnými. Ano, dovedeme to. Nejsou vidět, ale pálí. Ti chlapi dole jsou ještě naživu a strašně trpí, ale kdo je lituje, měl by vědět, že si to plně zasloužili. Ostatní nahoře se pozvolna proberou ze strnulosti. Jsou tam sice také děvky a děvkaři, ale pro nás to byla menší vina.“

„Naozaj stě diabli?“ zarazila se.

„S ďábly si nás nepleť,“ usmál jsem se na ni. „Ďáblové jsou zlo. My démoni jsme více lidé a snažíme se být i lepší než lidé.“

„Myslela som si, že je to to isté.“

„Není,“ řekl jsem. „A nelamte si s námi hlavu, důležité je, jak se k vám chováme, ne?“

„Naozaj. Diabli boli támti.“

„Dalo by se to tak chápat,“ přikývl jsem.

Ani na hranicích po nás doklady nechtěli. Profesor zastavil a sjednal nám průjezd. Vzpomněl jsem si, jak jsem se dřív bránil používat lidský bootstrap. Teď jsme omámili a zhypnotizovali několik lidí najednou a nevadilo mi to. Říká se, že účel světí prostředky - pod tím heslem bylo od středověku po současnost spácháno nejvíce zločinů. Náš účel byl jasný - šlo o pomoc v nejvyšší nouzi, ale nesměli jsme ublížit nevinným, jinak by to ztratilo smysl. Vydali jsme několik lidí smrti v Zigmundově erotickém klubu? Ano, ale právem! Pobrali jsme několika kurvičkám šaty a zabavili veškeré peníze v bordelu? Ano, jednak jako součást trestu a jako nutná pomoc potřebným, stejně jako zabavený Zigmundův mikrobus. Všechny jsme ochromili, několik chlapů dočasně oslepili, většině pracovnic dali do hlavy doménu, která je v dalším zaměstnání ztrapní až znemožní, ale nic z toho nebylo proti našemu kodexu - ani zhypnotizování několika nevinných policistů a celníků.

Jediné, co nás nechávalo v nejistotě, byl osud Müllera. První setkání s ním bylo setkáním s otrokářem. Pravda, zpočátku mu nevadilo vozit nedobrovolně uvězněné dívky do nevěstince. Darebák i vrah to nepochybně byl, Hans ho pod nátlakem donutil jednu z dívek zabít, ale ten nátlak mohl být polehčující okolností. Müller si uvědomoval, jakému pánu slouží, jen nevěděl, jak z toho. Dole v Pekle pochopil, že má poslední příležitost vytrhnout se z hrozného vlivu a musí za každou cenu skončit. Až potom se upřímně obrátil - a významně nám pomáhal. Uznal, že zasluhuje přísný trest - a právě proto už nebylo nutné ho trestat. Na odchodu jsme se nakonec rozhodli pomoci mu. Ochromené prostitutky i zákazníci ho viděli s námi a kdyby došlo k vyšetřování, identifikovali by ho. Dostal by se do maléru, zejména až vyjde najevo osud účastníků posledního jednání tragédie v podzemním Pekle. Obešli jsme proto všechny ochromené a pozměnili jim v paměti obraz nás všech - každému jinak, takže se na žádné podobě neshodnou, což jakékoliv pátrání zmaří. Müller pak odešel jakoby nic; slíbil nám při loučení, že ode dneška nezavadí ani malíčkem o nic, co by byť z dálky vypadalo jako levota. Mohli jsme mu věřit?

Řekl bych, že ano.

Mercedes opět zrychlil. Tamara profesora Jindřicha lehce obsáhla prostor dálnice před námi s výsledkem: volno. Přidal jsem plyn také. Auta jela v těsném závěsu na Prahu. Za mnou už většina děvčat oddychovala - člověk potřebuje spánek i po tak strašném období.

Možná víc než jindy.


Auta zajela do zahrady naší vily. Mikrobus zůstal venku, do garáže by se nevešel. Stál tam dodávkový ford, prostřílený vějířem ruských kulek. Ještě jsem nestihl průstřely zaretušovat, ale než to dáme do opravny, musíme, umiňoval jsem si.

První k nám přiběhla naše přátelská doga. Od chvíle, kdy na nás zákeřně vyskočila ze tmy s úmyslem trhat, ji už Lucie stihla zpacifikovat na neškodné, mazlivé zvířátko. Kéž by to samé šlo udělat i s lidskými bestiemi - bohužel, člověk má vlastní vůli. U vchodu nás vítala i Hanka. Spolu jsme odvedli dívky nahoru, kde jsme se pozdravili s další vítanou návštěvou: Růženou, Vlastou, Lucií i s učitelem Randákem. Dvě dívky z poslední zásilky pro Německo ležely nahoře v ložnici, ale probudily se, jakmile jsme k nim začali přidávat další přírůstek z Německa. Ty z Německa byly skutečně k smrti unavené a potřebovaly si od všeho odpočinout. Rozložili jsme je kam to šlo, dokonce jsme museli improvizovat nouzová lehátka i z polštářů křesel. Pak teprve jsme se, už jen my démoni, přivítali u stolu v jídelně. Hanka s Lucií připravily jídlo pro všechny - ne že by to byla ženská práce, ale rozuměly tomu nejlíp a kromě toho byly teď z nás všech nejčerstvější. Nejprve odnesly talíře dívkám, pak prostřely i nám.

„Máme všechny - co to přežily,“ referoval jsem.

„Co s nimi budeme dělat?“ zajímala se Hanka.

„Nevím. Některé se mohou vrátit domů a s těmi to budeme mít nejjednodušší. O ostatní se zkusíme nějak postarat. Ne že bychom je měli mít trvale v opatrování, ale můžeme jim zajistit start do lepšího života. Opatřit jim dokumenty, sehnat byt, doplnit vzdělání a pomoci hledat zaměstnání. Sen o snadném výdělku je přišel draho, ale jistě pochopí, co dál. Německé auto patřilo Zigmundovi. Pomůže nám odvézt dívky domů a pak je buď zničíme, nebo je necháme v Rusku. Je kradené, ale vracet je není komu. Pojedeme-li s více auty, snad si na nás ani silniční piráti netroufnou.“

„Ti, co přepadli mě, to určitě nebudou,“ odtušila Lucie. „Nemají čím mířit. Oči mají, ale nevidí, ruce mají ochromené. Leda by to byli jiní - ale rozhodně bych žádným darebákům neradila začínat si něco s námi.“

„A ostatní? Myslím ty v Německu?“ starala se Hanka.

„Většina zaměstnanců i návštěvníků Erotic clubu se už jistě vzpamatovala,“ tvrdil jsem. „Ale hlavního zločince a sadisty z podzemí jsme odsoudili k smrti. Na našem místě byste s tím trestem také souhlasili.“

„Možná ano,“ přikývl učitel Randák. „Ale vážení přátelé, vzdor vašim úspěchům si myslím, že na to všechno jdete naprosto špatně - už od samého začátku.“

Tím mě úplně vyvedl z konceptu. A nejen mě.

„Myslíš, že jsme neměli vůbec zasahovat a ponechat věcem dosavadní průběh?“ podivil jsem se. „Nevím - děvčata nahoře budou určitě jiného názoru!“

„Ne, o tom Německu nepochybuji,“ zavrtěl rychle hlavou starý učitel. „Předpokládám, že jste jednali krutě, ale spravedlivě. Dokonce si myslím, že bude nutné podobně zakročit i proti všem zbývajícím gangsterům, kteří se na tom podíleli a podílejí a mají pro Německé peklo připravené další oběti. Němce jste zneškodnili, jejich dodavatelé by si jistě našli jiné zájemce, kam nešťastnice vozit. Nemůžete očekávat, že by se dali na cestu pokory. Nemoc zvaná »Já můžu všechno« je dnes hodně rozšířená v celém světě, bylo by chybou to nedokončit. Chybu děláte úplně jiného druhu.“

„Jakou?“ zeptal se ho profesor Jindřich.

„Ty jsi to všechno vytvořil,“ obrátil se Randák na něho. „Po biologické stránce to bylo geniální, v tom se shodujeme. Ale po lidské stránce - zkrátka, zklamal jsi.“

„Jak to myslíš?“ naježil se trochu profesor.

„Zanevřel jsi na lidi, málem jsi všechno zkazil. Nepotkat Vlastu, nikomu bys to nedal!“

„Opravdu si myslíš, že jsou všichni lidé vhodní pro naše možnosti?“ vybuchl Jindřich.

„To jistě ne,“ souhlasil Randák. „Jenže ty jsi hned rezignoval na celé lidstvo - a to rozhodně nebylo spravedlivé.“

„Hledali jsme s Vlastou celé měsíce, než jsme našli Hanku,“ argumentoval dotčeně Jindřich. „Pak to urychlila Vlastova tamara, ale i nadále bude trvalý problém objevit vhodného člověka.“

„A což takhle: nehledat, ale - vychovat?“ nadhodil starý učitel. „Víte, je krásné, že jste se dali všichni na léčení, je to záslužná činnost, ale zdaleka ne ta hlavní.“

„Co by mohlo být užitečnější než lékaři?“ zeptal se opět trochu podrážděně profesor.

„Já vím,“ přihlásila se Lucie jako školáček, ale tak vážně, že se ji nikdo neodvážil přerušit. „Taky si myslím, že důležitější budou učitelé.“

Dívali jsme se na ni nedůvěřivě. Ačkoliv - měla pravdu, stejně jako učitel Randák.

„Podívejte se,“ pokračoval. „Vlasta za rok v jednom městě zruinoval soukromé lékaře, málem přivedl k bankrotu nemocnici; kdyby jí nenechal porodnické oddělení, položila by se. Růžena se rozhodla mezeru vyplnit a založit vlastní soukromou porodnici - nemocnice má tedy odzvoněno.“

„Zaměstnáme všechny sestry,“ vyskočil Vlasta na obranu.

„Porodnice bude potřebovat více sester než praktická část,“ přidala se Růžena. „Už protože se démon nemůže příliš přibližovat k miminkům, aby jim neubližoval pouhou blízkostí.“

„Jistě,“ přikývl Randák. „Nicméně se tím zbytek bývalé nemocnice položí. Možná levně skoupíte budovy a budete v tom pokračovat už jen sami.“

„Na to nebudeme mít dost peněz,“ zachmuřil se Vlasta.

„Zdravotně pojišťovací byrokracie se jistě časem změní,“ pokýval hlavou Randák.

„Kéž by!“ vzdychla si Růžena.

„Jenže to znamená, že dva doktoři démoni postačí na celé město. Možná byste se shodli i čtyři a střídali byste se na dovolenou; nebudou-li dva další ordinovat do pěti kilometrů odtud jako Lucie v Morašíně. Zahájili jste úplný převrat ve zdravotnictví. Nic proti tomu, jste lepší. Vy ale ten obor změníte na pár ambulancí, nemocnice zruinujete a tisíce dosavadních lékařů si budou muset hledat zaměstnání. Kolik démonů potřebuje Praha, aniž by si překáželi? Deset? Patnáct? Kolik vás bude zapotřebí, abyste zajistili odpovídající lékařskou péči pro celé Čechy?“

„Možná dvě stě,“ odhadoval Vlasta zaraženě.

„A co dosavadní armáda lékařů a sester? Menší část se snad podaří přeměnit v démony, kde jinde byste našli obětavé, vnímavé lidi? Ale - ani pak nemohou všichni zůstat lékaři.“

„Všichni ani zdaleka vhodní nebudou,“ opáčil na to zamračeně profesor. „I mezi lékařskými špičkami znám pěkných pár krys. Ty nejhorší už odešly v akci »Děkujeme, odcházíme« za lepšími platy z Čech do světa - aspoň prokázali, že jim nejde o pacienty, ale především o prachy. Ale takoví jsou i mezi těmi, kdo zůstali. Nevím, kolik z nich vůbec vybereme.“

„Učitelů ale bude potřeba více,“ opáčil Randák. „Má-li být jejich práce efektivní, měl by na každých patnáct žáků připadat alespoň jeden.“

„To víme,“ souhlasil profesor Jindřich. „Ale není snad nutné, aby byli učitelé démoni.“

„Je strašlivá chyba, že nejsou,“ řekl důrazně Randák.

„Proč?“ opáčil profesor. „Myslíte si, že naučí více?“

„Nejde přece o to, aby učitel naučil děti více,“ řekl Randák s přesvědčením o své pravdě. „Učitel má důležitější úkol. Měl by především připravovat nové démony.“

„To není nutné,“ zavrtěl hlavou profesor Jindřich. „Všichni víme, jak snadno se démon naučí všemu co potřebuje. Každý z nás může být současně odborníkem v mnoha oborech. Současnou lékařskou vědu si nalijeme do hlavy za jednu noc. Kdo se chce zabývat radiotechnikou, zvládne ji za druhou noc. Naopak si myslím, že učitelé vyhynou dříve než lékaři. Jak jsme empiricky zjistili, kdo má v hlavě procesor, nepotřebuje učitele vůbec.“

„Naprosto klasicky jste mě nepochopil,“ usmál se Randák. „Neřekl jsem přece učit, ale připravovat. Shodli jsme se, že démonem se smí stát jen člověk správně vychovaný. Děti je proto nutné nejen učit vědomostem, ale také - a dokonce ještě více - vychovávat, aby se staly skutečnými lidmi - a tím spíš je to u démonů. Výchova bude důležitější než vědomosti, zejména když bude pro démony učení tak snadné.“

„Ježiši - mně to došlo!“ vykřikla Hanka.

„Mně taky!“ vydechla Růžena.

„Většina dětí přichází do školy nezkažená ani špatnou výchovou rodičů, nebo partami mimo školu,“ pokračoval Randák. „Na konci školy to často bývá banda grázlů. Kde je vina? Částečně na rodičích, neboť se svým dětem nevěnují, nebo jen málo. Větší vinu mají učitelé, ačkoliv naučí děti předepsané učební látce, když nemají čas na výchovu. Je to i tím, že mají ve třídě příliš mnoho dětí - více než dvacet je zločin na těch dětech. A nejhorší je, že učitel nemá žádnou pravomoc trestat ty, kdo jeho úsilí ničí. Nesmí zasahovat ani proti rodičům, kteří učitele terorizují, ani proti hulvátským žákům, kteří se v našich školách nebývale rozmohli. Nemyslím vracet se k rákoskám, používaným za Marie Terezie, démon má jiné prostředky jak trestat. Ale musí mít právo použít je!“

„To by znamenalo nárůst počtů učitelů,“ pochyboval profesor. „Bude to i otázka peněz, které školství samozřejmě nikdy mít nebude.“

„Chyba!“ řekl Randák. „Ale viděl bych lepší řešení. Zrušil bych ministerstvo zdravotnictví, zdravotní pojišťovny a celý byrokratický aparát, který se stará o nemocné. Peníze, které si dnes lidé platí na zdravotní péči, bych věnoval právě na školství.“

„To nemyslíš vážně!“ oponoval mu Vlasta.

Nelíbilo se to nikomu, i Lucie se mračila, ačkoliv nedala na svého oblíbeného učitele dopustit. Randák ale ukázal prstem právě na ni.

„Lucie - léčitelka nám dokázala, že to jde i bez pojištění a bez byrokratického aparátu. Její stokorunový příspěvek je tak nepatrný, že to každý rád zaplatí, zejména když pak nemá problémy se žebráckou nemocenskou. Lucie si žila se svými rodiči nesrovnatelně lépe než Vlasta, odkázaný na zdravotní pojišťovnu, která ho nesmyslně sekýrovala kontrolami, proplácela mu jen omezený počet pacientů, ačkoliv jich měl pětkrát více než směl vykazovat. Není tomu tak? Neměl jsi, Vlasto, dvě kartotéky? Oficiální, kterou pojišťovna uznávala a druhou, za kterou ti nezaplatila ani korunu?“

Vlasta to zamračeně připustil.

„Představte si, že na systém Lucie přejdou všichni démoni lékaři,“ řekl s úsměvem Randák. „Současně vyvolají na toto téma diskusi mezi lidmi. K čemu je u zdravotnictví byrokracie? Ta přece nikomu zdraví nezajistí! Nebude těžké přesvědčit lidi o zbytečnosti pojišťoven i s ministerstvem, které už beztak nebude mít koho řídit - a sekýrovat.“

„Otázka je, zda jsou lidé ochotní dát ušetřené peníze právě na školství,“ krčil rameny Vlasta.

„Jistě,“ souhlasil Randák. „Budeme to muset prosadit s celkovou reformou školství. Jenže na to budeme potřebovat změnit zákony. Nejsem příznivcem psychického ovlivňování lidí, ale udělal bych jednu kardinální výjimku. Podnikl bych spanilou jízdu - nebo řekněme to na plnou hubu - trestnou výpravu do Poslanecké sněmovny a do Senátu. Vložme poslancům i senátorům do hlav domény, kterými je budeme ovládat. Neprotestujte, tahle výjimka se mi zdá nutná! Uvědomte si, kdo řídí naše zastupitele! Loutkovodiči ze zahraničí! Dříve z Ruska, dnes - se stejným výsledkem - ze Západu. Ty loutky odedávna nezastupují naše lidi, ale zájmy cizinců. Proto máme zákony, které straní zahraničním firmám a naše potlačují!“

„Řekl bych, že v takovém případě loutkovodiči nasadí jiné loutky a ty naše z politiky hladce odstaví,“ namítl profesor.

„Ať to udělají!“ pokrčil rameny Randák. „Mají v rukou média, mají neomezené peníze, může se jim to podařit. Jenže až při dalších volbách. A my jim za půl dne řízení jejich loutek na další čtyři roky odebereme. Tohle vidím jako naprosto nutné.“

„Nebo se necháme zvolit přímo my,“ napadlo Vlastu.

„Tobě by se chtělo handrkovat se o slovíčka ve Sněmovně?“ ušklíbl se Randák. „Uvědomte si to - poslanci i s královskými platy nejsou tak vytížení, aby to těm platům odpovídalo. Mají se jako vepři na krmníku! Však se také ve spojitosti s nimi mluví o korytech! Kolik jich při jednání sladce spí nebo se zabývají pitomostmi! A jejich odbornost? Vždyť některým stačí rok na fakultě v Plzni! Démon tu fakultu zvládne za pár dní, ale na podstatně vyšší úrovni! A stačil by na celou Sněmovnu jeden! Postačí pomocí domén ovlivnit pár klíčových hlasování do měsíce! A ani ty domény nemusí mít všichni! Naopak postačí, když je bude mít jen »ústavní většina«. Výsledky hlasování aspoň nebudou tak jednoznačné a tím podezřelé.“

„Nebude to demokratické!“ namítl zaraženě Vlasta.

„Winston Churchill kdysi řekl: »Demokracie není ideální způsob vládnutí, bohužel nemáme nic lepšího«. Nejlepším argumentem proti demokracii je minutový hovor s »průměrným voličem« - stačí uvědomit si, že v demokracii rozhoduje většina, která je podle Gaussova rozdělení ještě pitomější! Vláda řízená démonem bude bezpochyby lepší!“

„Kdo by se ale tomu chtěl věnovat?“ rozhlédl se po nás profesor - Viktor zaraženě.

„V nejhorším případě mám známé, kteří by se k tomu hodili a za které bych mohl ručit,“ slíbil Randák. „Já bych se, s vaším dovolením, přidržel učitelování. Další problém bude, jak jsou učitelé zavaleni prací mimo školu. Na vesnicích učitel kromě školy vede i knihovnu a různé spolky, rozumí se to jaksi samo sebou. O platech učitelů nemluvím, to je kapitola sama pro sebe. Ale především - společnost dnes chápe učitele málem jako odpad, ačkoliv by měli být elitou. Kteří studenti se hlásí na pedagogické fakulty? Ti kteří neuspěli jinde? Chyba! Hrubá chyba! Opravdových nadšenců, kteří dětem věnují celý život, je mezi nimi málo. Proč? Proč naše společnost způsobila, že učitel není schopen z platu uživit rodinu? Schopní studenti, kteří by měli předpoklady, si zvolí jiné obory a na školství zbývají ti horší. Přitom jen učitelé mohou děti podchytit, vychovat, abychom je později mohli bez výčitek svědomí přivítat mezi démony - čisté a nezkažené.“

„Myslíš, že ze žáků stoprocentně vychováš samé démony?“ nedůvěřoval profesor.

„Nejspíš ne - kdoví?“ usmál se učitel. „I kdyby se nám podařilo vybrat z nich třetinu! Zbylé nebudeme jen vychovávat, ale i učit. Děti nevhodné k přeměně na démony musí dostat vzdělání na vyšší úrovni. Musíme je tedy jako dnes naučit základní vědomosti. Ale pokud budou děti v rukou odborných pedagogů, bude nás démonů víc a víc. Postupně by se měla změnit v náš prospěch celá struktura obyvatel této země. Až pak nastane ten váš vývojový skok, který přírodě dosud chybí.“

„Myslíš, abychom se vůbec nemíchali do léčení?“ zarazil jsem se. „Zamýšleli jsme s Hankou prodat vilu po Rezkových, odstěhovat se někam daleko a zbytečně si nekonkurovat s Vlastou. Podle tebe bychom tu měli spíš zůstat a dát se na učitele.“

„Tak to nemyslím,“ řekl Randák. „I dobrých lékařů je dnes málo. Dáte-li se na léčení, proč ne, budu vám to přát. Ve dvou možná obsadíte další město, jistě i s okolím. Případně se můžete uchytit v Praze - tam je lékařů zoufale potřeba, uživí se vás tam i víc. Ale myslím, že bychom se měli včas zaměřit na učitele. Za dobu, co jsem jako vy, jsem omládl o dvacet let, ale nemíním se dát na lékařskou dráhu. Vrátím se do školy - a jsem si naprosto jistý, že za pár let mezi nás přivedu mnohem více nových adeptů, než kdybyste denně bloumali s tamarou křížem krážem po Praze.“

„To je ono! Vy je nechcete hledat, ale - vychovávat! Tak se mi to líbí!“ rozjasnila se Lucie.

„Právě to si myslím,“ souhlasil. „Stejné to bude na poli spravedlnosti. Neříkám, že represe nic neřeší, jako někteří pitomci, kteří by nechali volný průběh i drogám, ale je to poslední prostředek k nápravě křivd, kterých se lidé úmyslně dopouštějí. Ale mělo by to být opravdu poslední, až tam, kde ostatní možnosti selžou. Kdyby se nám podařilo lidi lépe vychovat, nebyla by nutná ani policie, ani soudy. To je to, co světu chybí! Příliš se rozmohla nemoc „Já můžu všechno“, je nejvyšší čas začít ji léčit. Možná i prostřednictvím soudů, ale u výchovy jste měli začít!“

„To by ale podstatně změnilo situaci,“ zamyslel se také profesor Jindřich.

„Navíc - a to je další důležitá informace,“ pokračoval ještě Randák, „zaměříme se zpočátku na učitele. Ačkoliv jsem tvrdil, že je mezi nimi i všelijaký odpad společnosti, neplatí to ani zdaleka o všech. Bude mezi nimi většina těch, kdo to myslí upřímně a učí se zápalem. Učitelský stav přece nebyl nikdy tak vážený, aby lákal kariéristy. Kolik jich získáme tím, že se řádně poohlédneme po současných školách? Trvám na tom, že musíme co nejdřív obsadit nejbližší pedagogickou fakultu. Bude to pro nás klíčová pozice, tam musí být náš největší zájem. Umožní nám to vychovávat více démonů tam, kde jich bude nejvíc zapotřebí.“

„Obsadíme fakultu?“ usmál se Vlasta. „Vyrazíme šturmem, vyházíme pedagogy z oken...“

„Legrácky nejsou namístě,“ zpražil ho Randák. „To by byl pěkný začátek! Asi jako Hirošima na úvod atomového věku! Myslel jsem to jinak. Víte, nejméně tři profesoři na pedagogické fakultě jsou mými bývalými žáky. Obejdu je - a pevně věřím, že aspoň jednoho z nich získám, pokud ne všechny tři, zatím na mě při každém setkání dělali dobrý dojem. Začnou pracovat na fakultě. Čím víc jich tam bude, tím lépe. Až jich tam bude většina, máme po starostech.“

„Jakmile vědomosti žáků přestanou rozhodovat o kvalitě učitelů a převáží hledisko výchovy, musím souhlasit,“ pomalu řekl profesor. „Klíčem se může stát opravdu výchova.“

„Může? Musí!“ opáčil starý učitel.

© Václav Semerád, 1998 - 2016

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:27