Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Učitel

Vraceli jsme se do Čech. Profesor jel vpředu v mercedesu, já jsem za ním řídil mikrobus Hanse Zigmunda, plný dívek. Byly již slušně oblečené, trochu jsme probrali šatníky jejich »lepších« kolegyň. Každá si mohla vybrat, co se které líbilo, majitelky oblečků nebyly ve stavu, aby mohly protestovat. Vězněné dívky ale nebyly marnivé. Třásly se, jen aby mohly opustit tenhle dům hrůzy, hadříky je nechávaly chladné. Museli jsme je povzbudit. Tvrdil jsem tedy, že je neoblečené přes hranice nedostaneme. Až pak pobraly ze skříněk nějaké šaty, aby se oblékly.

Profesionální pracovnice měly pokojíčky vybavené, našli jsme tam i kufry. Maně jsem vzpomínal, co všechno jsem musel mít jako dítě v táboře. Dvoje tepláky, kapesníky, čtvery trička, povinné holínky... Nakonec jsme s profesorem navrhli seznam, co všechno musí mít každá v kufru. Nevšímali jsme si zděšených pohledů přimrazených majitelek a pomáhali jsme jejich věci balit potřebnějším dívkám. Řekl jsem žertem, že to je humanitární pomoc, ale profesor okřikl i mě. Žerty zřejmě nebyly vhodné.

Mezitím nastala noc, ale žádná nedokázala usnout. Já jsem naštěstí spát nepotřeboval. Jeli jsme po téměř prázdné dálnici, ale žádné z cestovatelek nebylo do zpěvu. Nedobrovolný pobyt v tom domě je stál víc nervů, než si předtím uměly představit.

„Co budete dělat?“ zeptal jsem se jich, abych obrátil jejich zájem do budoucna. Jen jedna se ostýchavě přihlásila a začala vypovídat, já jsem chytal myšlenky všech. Čtyři byly unesené proti své vůli, ostatní jely na západ samy v naději, že tam najdou šťastnější zemi. Místo ráje našly peklo.

„Bola to drahá skúsenosť, hej?“ zeptal jsem se Marienky, když skončila své vyprávění.

„Naozaj hrozná,“ přikývla. Pak začala vyprávět Taťáňa Medovarova. Mluvila pomalu, aby jí všechny rozuměly, nemusel jsem ani překládat.

Policejní auto nás minulo bez povšimnutí. Nevadilo nám to. I kdyby požadovali doklady, které žádná neměla, nemínili jsme se zdržovat. Syčivá domluva profesora by zapůsobila, policisté by jen zasalutovali a ztratili by o nás zájem.

Přestali jsme se starat, aby zásahy do podvědomí neškodily nevinným. Teď šlo o rychlost a zákony nás nesměly zdržovat. 

Profesor vpředu zrychlil, já jsem se držel v těsném závěsu. Projížděli jsme Německem, ale viděli z něj jen dálnici. Maďarka se dala ukolébat, nerozuměla ostatním, takže usnula jako první a další se k ní postupně připojily, ale většina stále bděla.

„Ako sa vám pošťastilo nás nájsť?“ osmělila se Marienka a zeptala se mě přímo.

„Zachytili jsme auto s jinými dívkami,“ vysvětloval jsem jí i všem, které ještě nespaly.

„Ako zachytili?“

„Zjistili jsme, že někdo vozí auty nedobrovolné pasažérky,“ pokračoval jsem v objasňování. „To nám stačilo.“

„Kto stě vy? Vy nie stě polícia, hej?“

„Objevila je Lucie,“ řekl jsem. „Vděčíte jí, že jsme šli po té stopě. Vysvobodili jsme nejprve ty z auta, pak jsme se dozvěděli, kam je chtěli vézt a řekli jsme si, že by bylo dobré podívat se i tam. Přijeli jsme tak rychle, jak to šlo.“

„A čo je s tými ďalšími, čo stě oslobodili?“

„Většina je zpátky doma,“ ujistil jsem je. „Která se chcete vrátit, budete to mít nejlehčí. Vrátíme vás domů a tím to skončí.“

„A móže niektorá něchcieť?“

„I to se může stát,“ přikývl jsem. „Některé dokonce rodiče prodali. Ty už domů ani nechtějí a nedivím se jim.“

„A čo s nima budě?“

„Něco už vymyslíme,“ ujistil jsem ji. „Zabývají se tím Lucie s Hankou. Nebojte se, postaráme se o všechny, i o vás.“

„A kto stě, že sa o nás tak zaujímátě a nie stě polícia?“

„Kdybych vám to řekl, vylekaly byste se.“

„Naozaj verítě, že sa zlakněme? Dobre vietě, kdě zme boli! Móže byť niečo horšieho?“

„Naozaj, Marienka,“ usmál jsem se na ni přes rameno. „Říkáme si démoni. Všimly jste si vůbec, jak rychle jsme zatočili s vašimi vězniteli? Umíme lidi přimrazit i zabít.“

„Naozaj stě diabli?“ zarazila se.

„S ďábly si nás nepleť,“ usmál jsem se na ni. „Ďáblové jsou zlo. My démoni jsme více lidé a snažíme se být i lepší než lidé.“

„Myslela som si, že je to to isté.“

„Není,“ řekl jsem. „A nelamte si s námi hlavu, důležité je, jak se k vám chováme, ne?“

„Naozaj. Diabli boli támti.“

„Dalo by se to tak chápat,“ přikývl jsem.

Ani na hranicích po nás doklady nechtěli. Profesor zastavil a sjednal nám průjezd. Vzpomněl jsem si, jak jsem se dřív bránil používat lidský bootstrap. Teď jsme omámili a zhypnotizovali několik lidí najednou a nevadilo mi to. Říká se, že účel světí prostředky, pod tím heslem bylo od středověku až po současnost spácháno nejvíce zločinů. Náš účel byl jasný, šlo o pomoc v nejvyšší nouzi, ale nesměli jsme ublížit nevinným, jinak by to ztratilo smysl. Pobrali jsme kurvičkám šaty a zabavili veškeré peníze v bordelu? Ano, jako součást trestu i jako nutná pomoc potřebným, stejně jako zabavený Zigmundův mikrobus. Všechny jsme ochromili, několik chlapů dočasně oslepili, většině pracovnic dali do hlavy doménu, která jim další zaměstnání znemožní, ale nic z toho nebylo proti našemu kodexu. Ani zhypnotizování několika nevinných policistů a celníků, kteří měli jen smůlu, že nám překáželi.

Jediné, co nás nechávalo v nejistotě, byl osud Müllera. První setkání s ním bylo setkáním s otrokářem. Pravda, zpočátku mu nevadilo vozit nedobrovolně uvězněné dívky do nevěstince. Darebák i vrah to nepochybně byl, Hans ho pod nátlakem donutil jednu z dívek zabít, ale ten nátlak mohl být polehčující okolností. Müller si uvědomoval, jakému pánu slouží, jen nevěděl, jak z toho ven. Vlastně jsme ho vysvobodili. Až pak se obrátil a významně nám pomáhal. Uznal, že zasluhuje přísný trest a právě proto už nebylo nutné ho trestat. Na odchodu jsme se proto rozhodli pomoci mu. Ochromené prostitutky i zákazníci ho viděli s námi a kdyby došlo k vyšetřování, dostal by se do maléru. Obešli jsme proto všechny ochromené a pozměnili jim v paměti obraz nás všech. Každému jinak, takže se na žádné podobě neshodnou, což jakékoliv pátrání zmaří. Müllera jsme pak pustili domů. Slíbil nám při loučení, že ode dneška nezavadí ani malíčkem o nic, co by byť z dálky vypadalo jako levota.

Mohli jsme mu věřit?

Řekl bych, že ano.

Mercedes opět zrychlil. Tamara profesora Jindřicha lehce obsáhla prostor dálnice před námi s výsledkem: volno. Přidal jsem plyn také. Auta jela v těsném závěsu na Prahu. Za mnou už většina děvčat oddychovala. Člověk potřebuje spánek i po tak strašném období.

Možná víc než jindy.


Auta zajela do zahrady naší vily. Mikrobus zůstal venku, do garáže by se nevešel. Stál tam už dodávkový ford, prostřílený vějířem čečenských kulek. Nestihl jsem průstřely zaretušovat, ale než to dáme do opravny, musíme, umiňoval jsem si.

První k nám přiběhla naše přátelská doga. Od chvíle, kdy na nás zákeřně vyskočila ze tmy s úmyslem trhat, ji už Lucie stihla zpacifikovat na neškodné, mazlivé zvířátko. Kéž by to samé šlo udělat i s lidskými bestiemi! Bohužel, člověk má vlastní vůli. U vchodu nás vítala i Hanka. Spolu jsme odvedli dívky nahoru, kde jsme se pozdravili s další vítanou návštěvou: Růženou, Vlastou, Lucií i s učitelem Randákem. Dvě dívky z poslední zásilky pro Německo ležely nahoře v ložnici, ale probudily se, jakmile jsme k nim začali přidávat další přírůstek z Německa. Ty z Německa byly skutečně k smrti unavené a potřebovaly si od všeho odpočinout. Rozložili jsme je kam to šlo, dokonce jsme museli improvizovat nouzová lehátka i z polštářů křesel. Pak teprve jsme se, už jen my démoni, přivítali u stolu v jídelně. Hanka s Lucií připravily jídlo pro všechny. Ne že by to byla ženská práce, ale rozuměly tomu nejlíp a kromě toho byly teď z nás všech nejčerstvější. Nejprve odnesly talíře dívkám, pak prostřely i nám.

„Co s nimi budeme dělat?“ zajímala se Hanka.

„Nevím. Některé se mohou vrátit domů a s těmi to budeme mít nejjednodušší. O ostatní se zkusíme postarat. Ne že bychom je měli mít trvale v opatrování, ale můžeme jim zajistit start do lepšího života. Sen o snadném výdělku je přišel draho, teď jim jen pomůžeme opatřit dokumenty, sehnat byt, získat vzdělání a najít si zaměstnání. Německé auto patřilo Zigmundovi. Pomůže nám odvézt dívky domů a pak je necháme v Rusku. Je kradené, ale vracet je není komu. Pojedeme-li s více auty, snad si na nás ani silniční piráti netroufnou.“

„Ti co přepadli mě to určitě nebudou,“ řekla Lucie. „Ti už nemají čím mířit. Oči mají, ale nevidí, ruce mají ochromené. Leda by to byli jiní, ale rozhodně bych žádným darebákům neradila začínat si něco s námi.“

„A ostatní? Myslím ty v Německu?“ starala se Hanka.

„Většina zaměstnanců i návštěvníků Erotic clubu se už jistě vzpamatovala,“ tvrdil jsem.

„Možná ano,“ přikývl učitel Randák. „Ale vážení přátelé, vzdor vašim úspěchům si myslím, že na to všechno jdete naprosto špatně už od samého začátku.“

Tím mě úplně vyvedl z konceptu. A nejen mě.

„Myslíš, že jsme neměli vůbec zasahovat a ponechat věcem dosavadní průběh?“ podivil jsem se. „Nevím, ale děvčata nahoře budou určitě jiného názoru!“

„Ne, o tom Německu nepochybuji,“ zavrtěl rychle hlavou starý učitel. „Předpokládám, že jste jednali spravedlivě. Dokonce si myslím, že bude nutné zakročit i proti zbývajícím gangsterům, kteří se na tom podíleli a podílejí a mají připravené další oběti. Němce jste zneškodnili, jejich dodavatelé by si jistě našli jiné zájemce, kam nešťastnice vozit. Nemůžete očekávat, že by se dali na cestu pokory. Nemoc zvaná »Já můžu všechno« je dnes ve světě příliš rozšířená, bylo by chybou to nedokončit. Chybu děláte úplně jiného druhu.“

„Jakou?“ zeptal se ho profesor Jindřich.

„Ty jsi to všechno vytvořil,“ obrátil se Randák na něho. „Po biologické stránce to bylo geniální, v tom se shodujeme. Ale po lidské stránce... zkrátka, zklamal jsi.“

„Jak to myslíš?“ naježil se trochu profesor.

„Zanevřel jsi na lidi, málem jsi všechno zkazil. Nepotkat Vlastu, nikomu bys to nedal!“

„Opravdu si myslíš, že jsem měl dát naše možnosti všem?“ vybuchl Jindřich.

„To jistě ne,“ souhlasil Randák. „Jenže ty jsi rezignoval na celé lidstvo a to rozhodně nebylo spravedlivé.“

„Hledali jsme s Vlastou měsíce, než jsme našli Hanku,“ argumentoval dotčeně Jindřich. „Urychlila to Vlastova tamara, ale i nadále bude trvalý problém objevit vhodného člověka.“

„A což takhle: nehledat, ale vychovávat?“ nadhodil starý učitel. „Víte, je krásné, že jste se dali všichni na léčení, je to záslužná činnost, ale zdaleka ne ta hlavní.“

„Co by mohlo být užitečnější než lékaři?“ zeptal se opět trochu podrážděně profesor.

„Já vím,“ přihlásila se Lucie jako školáček, ale tak vážně, že se ji nikdo neodvážil přerušit. „Taky si myslím, že důležitější budou učitelé.“

Dívali jsme se na ni nedůvěřivě. Vlastně měla pravdu, tak jako učitel Randák.

„Podívejte se,“ pokračoval. „Vlasta za rok v jednom městě zruinoval soukromé lékaře, málem přivedl k bankrotu nemocnici, kdyby jí nenechal porodnické oddělení, položila by se. Růžena se rozhodla mezeru vyplnit a založit vlastní soukromou porodnici, nemocnice má tedy odzvoněno.“

„Zaměstnáme všechny sestry,“ vyskočil Vlasta na obranu.

„Porodnice bude potřebovat více sester než praktická část,“ přidala se Růžena. „Už protože se démon nemůže přibližovat k miminkům, aby jim neubližoval pouhou blízkostí.“

„Jistě,“ přikývl Randák. „Nicméně se tím zbytek bývalé nemocnice položí. Možná levně skoupíte budovy a budete v tom pokračovat už jen sami.“

„Na to nebudeme mít dost peněz,“ zachmuřil se Vlasta.

„Zdravotně pojišťovací byrokracie se jistě časem změní,“ pokýval hlavou Randák.

„Kéž by!“ vzdychla si Růžena.

„Jenže to znamená, že dva doktoři démoni stačí na celé město. Asi byste se shodli i čtyři a střídali byste se na dovolenou; nebudou-li dva další ordinovat do pěti kilometrů odtud jako Lucie v Morašíně. Zahájili jste úplný převrat ve zdravotnictví. Nic proti tomu, jste lepší. Vy ale ten obor změníte na pár ambulancí, nemocnice zruinujete a tisíce dosavadních lékařů si budou muset hledat zaměstnání. Kolik démonů potřebuje Praha, aniž byste si překáželi? Deset? Patnáct? Kolik vás bude zapotřebí, abyste zajistili odpovídající lékařskou péči pro celé Čechy?“

„Možná dvě stě,“ odhadoval Vlasta zaraženě.

„A co dosavadní armáda lékařů a sester? Menší část se snad podaří změnit v démony, kde jinde byste našli obětavé, vnímavé lidi? Ale ani pak nemohou všichni zůstat lékaři.“

„Všichni zdaleka vhodní nebudou,“ opáčil na to zamračeně profesor. „I mezi lékařskými špičkami znám pěkných pár krys. Ti nejhorší už v akci »Děkujeme, odcházíme« odešli z Čech do světa za lepšími platy. Tím aspoň prokázali, že jim nejde o pacienty, ale především o prachy. Ale takoví jsou i mezi těmi, kdo zůstali. Nevím, kolik z nich vůbec vybereme.“

„Učitelů ale bude potřeba více,“ opáčil Randák. „Má-li být jejich práce efektivní, měl by na každých patnáct žáků připadat alespoň jeden.“

„To víme,“ souhlasil profesor Jindřich. „Ale není snad nutné, aby byli učitelé démoni.“

„Je strašlivá chyba, že nejsou,“ řekl důrazně Randák.

„Proč?“ opáčil profesor. „Myslíte si, že naučí více?“

„Nejde přece o to, aby učitel naučil děti více,“ řekl Randák s přesvědčením o své pravdě. „Učitel má důležitější úkol. Měl by především připravovat nové démony.“

„To není nutné,“ zavrtěl hlavou profesor Jindřich. „Démon se snadno naučí vše co potřebuje. Každý z nás může být současně odborníkem v mnoha oborech. Dnešní lékařskou vědu si nalijeme do hlavy za jedinou noc. Kdo se chce zabývat radiotechnikou, zvládne ji za druhou noc. Naopak si myslím, že učitelé vyhynou dříve než lékaři. Jak jsme empiricky zjistili, kdo má v hlavě procesor, nepotřebuje učitele vůbec.“

„Naprosto klasicky jsi mě nepochopil,“ usmál se Randák. „Neřekl jsem přece učit, ale připravovat. Shodli jsme se, že démonem se smí stát jen člověk správně vychovaný. Děti je proto nutné nejen učit vědomostem, ale také, a dokonce ještě více, vychovávat, aby se staly skutečnými lidmi! Tím spíš je to nutné u démonů. Výchova bude důležitější než vědomosti, zejména když bude pro démony učení tak snadné.“

„Ježiši, mně to došlo!“ vykřikla Hanka.

„Mně taky!“ vydechla Růžena.

„Většina dětí přichází do školy nezkažená výchovou rodičů ani partami mimo školu,“ pokračoval Randák. „Na konci školy to často bývá banda grázlů. Kde je vina? Částečně na rodičích, neboť se svým dětem nevěnují, nebo jen málo. Větší vinu mají učitelé. Ačkoliv naučí děti předepsané učební látce, nemají čas na výchovu. Je to i tím, že mají ve třídě příliš mnoho dětí, víc než dvacet je zločin na těch dětech. A nejhorší je, když učitel nemá žádnou pravomoc trestat ty, kdo jeho úsilí ničí. Nesmí zasahovat ani proti rodičům, kteří učitele terorizují, ani proti hulvátským žákům, kteří se v našich školách nebývale rozmohli. Nemyslím vracet se k rákoskám, používaným za Marie Terezie, démon má jiné prostředky jak trestat. Ale musí mít právo použít je!“

„To ale znamená více učitelů,“ pochyboval profesor. „Bude to i otázka peněz, které školství samozřejmě nikdy mít nebude.“

„Chyba!“ řekl Randák. „Ale viděl bych lepší řešení. Zrušil bych ministerstvo zdravotnictví, pojišťovny i byrokratický aparát, který se stará o nemocné. Peníze, které si dnes lidé platí na zdravotní péči, bych věnoval právě na školství.“

„To nemyslíš vážně!“ oponoval mu Vlasta.

Nelíbilo se to nikomu, i Lucie se mračila, ačkoliv nedala na oblíbeného učitele dopustit. Randák ale na ni ukázal prstem.

„Lucie nám jako léčitelka dokázala, že to jde i bez pojištění a bez byrokratického aparátu. Její stokorunový příspěvek je tak nepatrný, že to každý rád zaplatí, zejména když nemá problémy se žebráckou nemocenskou. Lucie si žila s rodiči nesrovnatelně lépe než Vlasta, placený zdravotní pojišťovnou, navíc nesmyslně sekýrovaný hloupými kontrolami. Proplácela mu jen omezený počet pacientů, ačkoliv jich měl pětkrát více než směl vykazovat. Není to tak? Neměl jsi, Vlasto, dvě kartotéky? Oficiální, kterou pojišťovna uznávala a druhou, za kterou ti nedala ani korunu?“

Vlasta to zamračeně připustil.

„Představte si, že na systém Lucie přejdou všichni démoni lékaři,“ řekl s úsměvem Randák. „Současně vyvolají na toto téma diskusi mezi lidmi. K čemu je zdravotnická byrokracie? Ta přece nikomu zdraví nezajistí! Řekl bych, že nebude těžké přesvědčit lidi o zbytečnosti pojišťoven i s ministerstvem, které ani nebude mít koho řídit a sekýrovat.“

„Otázka je, zda jsou lidé ochotní dát ušetřené peníze právě na školství,“ krčil rameny Vlasta. „A druhá otázka je, kolik se na nás začne přiživovat podvodníků.“

„Jistě,“ souhlasil Randák. „Podvodníky ale brzy odhalí, že nebudou mít výsledky. Ve školství musíme prosadit celkovou reformu. Jenže na to potřebujeme zákony. Nejsem příznivcem psychického ovlivňování lidí, ale udělal bych jednu kardinální výjimku. Podnikl bych spanilou jízdu, nebo řekněme to na plnou hubu, trestnou výpravu do Poslanecké sněmovny a do Senátu. Vložme poslancům i senátorům do hlav domény a začněme je ovládat! Neprotestujte, tahle výjimka se mi zdá nutná! Uvědomte si, kdo dnes naše zastupitele řídí! Loutkovodiči ze zahraničí! Dříve z Ruska, dnes se stejným výsledkem ze Západu. Ty loutky odedávna nezastupují naše lidi, ale zájmy cizinců. Proto máme zákony, které straní zahraničním firmám a naše potlačují!“

„Řekl bych, že v takovém případě loutkovodiči nasadí jiné loutky a ty naše z politiky hladce odstaví,“ namítl profesor.

„Ať to udělají!“ pokrčil rameny Randák. „Mají v rukou média, mají neomezené peníze, může se jim to podařit. Jenže až po dalších volbách. My jim za půl dne jejich loutky na další čtyři roky odebereme. Tohle vidím jako naprosto nutné.“

„Nebo se necháme zvolit přímo my,“ napadlo Vlastu.

„Chtělo by se ti handrkovat se o slovíčka ve Sněmovně?“ ušklíbl se Randák. „Uvědomte si, poslanci s královskými platy nejsou tak vytížení, aby to těm platům odpovídalo. Mají se jako vepři na krmníku! Však se ve spojitosti s nimi mluví o korytech! Kolik jich při jednání sladce spí nebo se zabývají pitomostmi! A jejich odbornost? Vždyť některým stačí rok na fakultě v Plzni! Démon tu fakultu zvládne za pár dní na podstatně vyšší úrovni! A stačil by na celou Sněmovnu jeden! Stačí pomocí domén změnit pár klíčových hlasování do měsíce! A ty domény nemusí mít všichni! Postačí, když je bude mít jen »ústavní většina«. Výsledky hlasování aspoň nebudou podezřele jednoznačné.“

„Nebude to demokratické!“ namítl zaraženě Vlasta.

„Winston Churchill kdysi řekl: »Demokracie není ideální způsob vládnutí, bohužel není nic lepšího.« Nejlepší argument proti demokracii je minutový hovor s »průměrným voličem«, stačí si uvědomit, že v demokracii rozhoduje většina, která je podle Gaussova rozdělení ještě pitomější! Vláda řízená démonem bude bezpochyby lepší!“

„Kdo by se ale tomu chtěl věnovat?“ rozhlédl se po nás profesor - Viktor zaraženě.

„V nejhorším případě mám známé, kteří by se k tomu hodili a za které bych mohl ručit,“ slíbil Randák. „Já bych se, s vaším dovolením, přidržel učitelování. Další problém bude, jak jsou učitelé zavaleni prací mimo školu. Na vesnicích učitel kromě školy vede i knihovnu a různé spolky, rozumí se to jaksi samo sebou. O platech učitelů nemluvím, to je kapitola sama pro sebe. Ale především, společnost dnes chápe učitele málem jako odpad, ačkoliv by měli být elitou. Kteří studenti se hlásí na pedagogické fakulty? Ti, kdo neuspěli jinde? Chyba! Hrubá chyba! Pravých nadšenců, kteří dětem věnují celý život, je mezi nimi málo. Proč? Proč naše společnost zavinila, že učitel není schopen z platu uživit rodinu? Schopní studenti, kteří by měli předpoklady, si zvolí jiné obory a na školství zbývají ti horší. Přitom jen učitelé mohou děti podchytit, vychovat, abychom je později mohli bez výčitek svědomí přivítat mezi démony, čisté a nezkažené.“

„Myslíš, že ze žáků stoprocentně vychováš samé démony?“ nedůvěřoval profesor.

„Nejspíš ne, kdoví?“ usmál se učitel. „I kdyby se podařilo vybrat z nich třetinu! Zbylé nebudeme jen vychovávat, ale i učit. Děti nevhodné k přeměně na démony musí dostat lepší vzdělání. Musíme je tedy jako dnes naučit základní vědomosti. Ale pokud budou děti v rukou odborných pedagogů, bude nás démonů víc a víc. Postupně by se měla změnit v náš prospěch celá struktura obyvatel této země. Až pak nastane ten váš vývojový skok, který přírodě dosud chybí.“

„Myslíš, abychom se nemíchali do léčení?“ zarazil jsem se. „Zamýšleli jsme s Hankou prodat vilu po Rezkových, odstěhovat se někam daleko a zbytečně si nekonkurovat s Vlastou. Podle tebe bychom tu měli spíš zůstat a dát se na učitele.“

„Tak to nemyslím,“ řekl Randák. „I dobrých lékařů je dnes málo. Dáte-li se na léčení, proč ne, budu vám to přát. Ve dvou možná obsadíte další město s okolím. Případně se můžete uchytit v Praze, tam je lékařů zoufale potřeba, uživí se vás tam i víc. Ale myslím, že bychom se měli včas zaměřit na učitele. Za dobu, co jsem jako vy, jsem omládl o dvacet let, ale nemíním se dát na lékařskou dráhu. Vrátím se do školy a jsem si naprosto jistý, že za pár let mezi nás přivedu více nových adeptů, než kdybyste denně bloumali s tamarou křížem krážem Prahou.“

„To je ono! Vy je nechcete hledat, ale vychovávat! Tak se mi to líbí!“ rozjasnila se Lucie.

„Právě to si myslím,“ souhlasil. „Stejné to bude na poli spravedlnosti. Neříkám, že represe nic neřeší, jako pitomci, kteří by nechali volný průběh i drogám, ale je to poslední prostředek k nápravě křivd, kterých se lidé úmyslně dopouštějí. Ale mělo by to být opravdu poslední, až tam, kde ostatní možnosti selžou. Kdyby se nám podařilo lidi lépe vychovat, nebyla by nutná ani policie, ani soudy. To je to, co světu chybí! Příliš se rozmohla nemoc Já můžu všechno, je nejvyšší čas začít ji léčit. Možná i prostřednictvím soudů, ale u výchovy jste měli začít!“

„To by ale podstatně změnilo situaci,“ zamyslel se profesor Jindřich.

„Navíc, a to je další důležitá informace,“ pokračoval ještě Randák, „zaměříme se zpočátku na učitele. Ačkoliv jsem tvrdil, že je mezi nimi i všelijaký odpad společnosti, zdaleka to neplatí o všech. Bude mezi nimi většina těch, kdo to myslí upřímně a učí se zápalem. Učitelský stav přece nebyl nikdy tak vážený, aby lákal kariéristy. Kolik jich získáme tím, že se řádně poohlédneme po současných školách? Trvám na tom, že musíme co nejdřív obsadit nejbližší pedagogickou fakultu. Bude to pro nás klíčová pozice, tam musí být náš největší zájem. Umožní nám to vychovávat více démonů tam, kde jich bude nejvíc zapotřebí.“

„Obsadíme fakultu?“ usmál se Vlasta. „Vyrazíme šturmem, vyházíme pedagogy z oken...“

„Legrácky nejsou namístě,“ zpražil ho Randák. „To by byl pěkný začátek! Asi jako Hirošima na úvod atomového věku! Myslel jsem to jinak. Víte, nejméně tři profesoři na pedagogické fakultě jsou mými bývalými žáky. Obejdu je a pevně věřím, že aspoň jednoho z nich získám, pokud ne všechny tři. Zatím na mě při každém setkání dělali dobrý dojem. Začnou pracovat na fakultě. Čím víc jich tam bude, tím lépe. Až jich tam bude většina, máme po starostech.“

„Jakmile vědomosti žáků přestanou rozhodovat o kvalitě učitelů a převáží hledisko výchovy, musím souhlasit,“ pomalu řekl profesor. „Klíčem se může stát opravdu výchova.“

„Může? Musí!“ opáčil starý učitel.

 © Václav Semerád, 1998 - 2016

 


 

Konec 2.části

Zpět Obsah Dále

02.07.2018 18:03