AUTOBUS

Knihu nečtete pořádně!

Doslov Příběh o démonech skončil, vraťme se do reality. Nedávno se mi přihodilo něco podivného, jako by to patřilo do románu o démonech. Dokonce podruhé. To první se odehrálo ještě předtím, než jsem o nich začal psát. Tehdy jsem vymýšlel hlavní postavu jiného románu, o strašidle. Ten chlap se v kategorizaci strašidel nacházel v přihrádce, nazývané Fext - je to ostatně i název románu. K podivné vlastnosti této kategorie - odrážet kulky proti tomu, kdo je proti němu vypálí - přišel kdysi ve Třicetileté válce, krátce po Bílé hoře. Měl to být trochu vagabund, drsňák, chlap, který toho za tři sta let života už něco prožil. Chybělo mi už jen jméno. Mělo by být české, je to přece Čech. Napadlo mě spolu s Haškem: Mjéděny, Stšíbrny, Fólofěny - a fon Šélesny! Železný ne, to by se asi pletlo s ředitelem jedné TV, z těch zbývajících se mi nejvíce zamlouval Stříbrný. A že je Čech, pak hezky česky - Jíra. Jíra Stříbrný. Jméno velice vhodné pro hrdinu, zejména když to má být ( ale až na druhý pohled) sympaťák. Nedlouho poté sedím v jedné restauraci a zkoumám jídelní lístek - a až mě to praštilo! Nepatrná větička dole: Jídla vám připravuje šéfkuchař J. Stříbrný. Nedalo mi to a zeptal jsem se číšníka - mohl by to přece být také Jan, Jaroslav, Jaromír, Jeroným, Jindřich, Josef... Ale jako naschvál se mi dostalo odpovědi: „Jiří.” Jíra Stříbrný, fext. Život zkrátka tropí skopičiny. Ale budiž, je to pouhá shoda jmen, ačkoliv tento originál je také vousatý; jako můj hrdina. Kulky doufám neodráží. (Což se nedá snadno zjistit; je to strašně nebezpečné, zejména - pro střelce.) Povídám si nedávno na jednom setkání s přítelem Markem; čte moje sci-fi a mívá k nim často i výstižné připomínky, za což jsem mu nesmírně vděčný a má u mě právo prvního čtení i u románů rozepsaných teprve do polovičky. Někdy jsem dokonce ochoten změnit nějaké detaily a občas i děj, když uznám, že jeho připomínky nejsou nepodstatné. (Děj Démona mě moji beta-čtenáři donutili pozměnit hned dvakrát.) Najednou se k němu nakloním. „Marku, to se mi snad jenom zdá. Ta holka, co sem právě jde, to je přece moje - démonka Lucie!” Je tomu tak a já jen zírám. Drobnější, štíhlá, obličejem naprosto přesně odpovídajícím mé představě (mohl bych to sem zkopírovat z kapitoly „Lucie”, ale kdo chce, zalistuje si na to místo sám). Dívám se na ni jako na zjevení. Tuhle dívčinu jsem přece nikdy v životě neviděl, vymyslel jsem si ji! Jak je možné, že opravdu existuje? A Marek, který její popis už četl a teď sám vidí, jak to na ni sedí, mi zaraženě říká něco, co mě úplně dorazí. „Poslyš, a jak víš, že se opravdu jmenuje - Lucie?” Kdyby mě vzápětí přimrazila nějakým zaklínadlem, nedivil bych se už ničemu. Mluvil jsem s lidmi, kteří se setkali s  roztrhanou duší u člověka. Prý to je strašlivé. Já je chápu. Ale jinak - nevím. Co až na Václaváku potkám mimozemšťanku Zoidée z planety Bardžá? Bardžané se velice podobají Cikánům, takže by mohla korzovat pod koněm Václava, aniž by někoho napadlo, že k nám do Prahy nepatří. (O těch, které by něco takového skutečně napadlo, naopak tvrdím, že nepatří do našeho století. Ačkoliv, tady jsem skeptik a obávám se, že rasisté na Zemi jen tak nevyhynou.) Taky si říkám, zastal bych se jí, kdyby se do ní zhurta pustili výtržníci s dutými lebkami, jako v mé knížce? A protože mám někdy stejně naivní nápady jako Vlasta, který jde bezelstně navštívit démona, aby se ho sám zeptal, co je zač, svěřím se své démonce Lucii, že jsem si ji před dvěma měsíci vymyslel. Mám to snadné, Lucie je totiž Markova známá, takže mě hned jako drzouna nesetře. Usměje se, zejména když jí na rovinu řeknu, že by měla být bývalou idiotkou a napůl chlapem. Má u mě slíbenou jednu z prvních kopií románu. Doufám, že se neurazí, stejně jako další postavy, které jsem si tentokrát vypůjčil přímo ze života. Třeba stařičkého učitele Randáka, kterému se tímto omlouvám, že jsem nezměnil ani jeho jméno. Možná by se poznal i tak, ale proč nepsat přímo o někom, koho si vážím? Démoni jsou mi kupodivu hrozně sympatičtí. I když někteří dokáží roztrhat člověku duši. Poznal jsem totiž lidi, kteří by si to zasloužili, ale nechme je v hrobě - o mrtvých jen dobré. Moji démoni se přece postupně stávají jinými než na počátku a určitě se časem obejdou bez krutých trestů, možná i u mnohonásobných vrahů. Což se určitě netýká učitelů. Učitel přece duše netrhá, on je pěstuje. Některému se to daří více, jinému méně. Randák to určitě uměl. Díky, pane učiteli! © Praha, 1998

17.12.2010 17:05:08

Komentáře: