Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 3

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK JONATHANA HARKERA (Pokračování) Když jsem zjistil, že jsem vlastně zajatec, posedla mě jakási zběsilost.

Pádil jsem po schodech nahoru a dolů, dobýval se do všech dveří a vyhlížel z každého okna, které jsem našel. Netrvalo však dlouho a všechno bylo přehlušeno pocitem bezmoci. Když se teď po několika hodinách ohlížím zpět, myslím, že jsem byl chvíli zbaven smyslů a choval jsem se zřejmě jako myš chycená do pasti. Sotva však jsem nabyl přesvědčení, že jsem bezmocný, klidně – stejně klidně jako při každém jiném konání ve svém životě – jsem usedl a začal uvažovat, jak dále nejvhodněji postupovat. Ještě o tom přemýšlím a nedospěl jsem dosud ke konečnému rozhodnutí. Jsem si jist pouze jednou věcí: nemá smysl vyjevit hraběti, co si myslím. On přece ví, že jsem vězněn; a protože to sám způsobil a bezesporu k tomu má své důvody, jen by mě klamal, kdybych se mu plně svěřil se svými závěry.

Je mi jedině jasné, že si své poznatky a obavy musím nechávat pro sebe a že musím mít oči neustále otevřeny. Také se nesmím dát jako malé děcko ošálit vlastním strachem, dostal bych se tak totiž do zoufalé situace; a pokud se už do ní budu nucen dostat, pak potřebuji a budu potřebovat všechen rozum k tomu, abych vše zvládl. Sotva jsem dospěl k tomuto závěru, zaslechl jsem, jak se dole zavřely velké dveře; hrabě se tedy právě vrátil. Nezašel rovnou do knihovny, a tak jsem se opatrně vkradl do svého pokoje a přistihl ho, jak mi stele lůžko. Bylo to podivné, potvrzuje to ovšem mé podezření, které už dosti dlouho chovám, že v domě není žádné služebnictvo. V tomto přesvědčení jsem se utvrdil, když jsem ho později škvírami v závěsech mezi dveřmi zahlédl, jak prostírá stůl v jídelně; koná-li totiž sám všechny takové domácí práce, je to jasný důkaz, že tu není nikoho, kdo by je vykonával. Vyděsilo mě to, vždyť není-li v zámku nikdo jiný, pak to musel být hrabě sám, kdo řídil bryčku, která mě sem zavezla. Je to hrůzná myšlenka; jak si totiž v tomto případě mám vysvětlit, že dokázal ovládnout vlky tak, jak to učinil – pouhým zvednutím paže a bez jediného slova? Čím si vysvětlit, že všichni ti lidé v Bystřici a v dostavníku měli o mne takový hrozný strach? Jaký mělo význam, že mi darovali růženec s křížem, česnek, šípkovou růži, větvičku jeřábu? Bůh požehnej té předobré ženě, která mi zavěsila kolem krku růženec! Kdykoli se ho dotknu, dodá mi útěchu a sílu. Jak podivné, že předmět, který jsem až dosud považoval za nevhodný a modloslužebnický, mi v těchto chvílích samoty a nesnází přináší pomoc! Není snad něco v samé podstatě tohoto předmětu nebo nezprostředkovává mi hmatatelně vzpomínky na lásku a soucit?

Bude-li to možné, začnu se jednou touto záležitostí zabývat a vynasnažím se dospět k nějakému názoru. Zatím však musím zjistit o hraběti Draculovi, co jen budu moci, protože mi to snad pomůže ho pochopit.

Dnes večer se třeba rozhovoří o sobě, pokud obrátím rozhovor tímto směrem. Musím si však dát velký pozor, abych nevyvolal jeho podezření.

Půlnoc. – Měl jsem dlouhou rozmluvu s hrabětem. Položil jsem mu několik otázek o historii Transylvánie a on na toto téma skvěle zabral. Při líčení událostí, lidí a zejména bitev mluvil tak, jako by se byl všech sám účastnil. Později to vysvětlil poznámkou, že každý bojar je hrdý na svůj rod i jméno, že sláva jeho rodu i jména dodává lesk i jemu, že osud jeho rodu a jména je i jeho osudem. Kdykoli se zmínil o svém rodu, říkal vždy „my“ a skoro vždycky používal množného čísla, jako král. Rád bych přesně vypsal všechno, co říkal a jak to říkal, bylo to totiž nesmírně fascinující. Připadalo mi, že se v jeho slovech obrážejí celé dějiny této země. V průběhu vyprávění se víc a víc vzrušoval, přecházel po pokoji, hladil si hustý bílý knír a bral do rukou nejrůznější předměty, jako by je chtěl pouhou silou rozdrtit. Příběh svého rodu vylíčil tak zajímavě, že se pokusím jej pokud možno nejpřesněji reprodukovat.

„My Sekelové máme právo být pyšní, protože v našich žilách koluje krev mnoha statečných národů, které bojovaly jako lvi o nadvládu.

Sem, do míst, kde se mísily evropské rasy, přinesl ugrijský kmen z Islandu onoho bojovného ducha, který jim dali Odin a Thor a který jejich Berserkrové tak sveřepě uplatňovali nejen na pobřežích Evropy, ale i Asie a Afriky, až se tamní národy domnívaly, že na ně vtrhli sami vlkodlaci. Když dorazili sem, našli tu Huny, jejichž krvelačná zběsilost sežehla zemi jako živý oheň, takže se umírající národy domnívaly, že v jejich žilách koluje krev oněch dávných čarodějnic, které se po vyhnání ze Skythie pářily na poušti s ďábly. Pošetilci!

Pošetilci! Který ďábel či která čarodějnice byli kdy tak mocní jako Attila, jehož krev koluje v těchto žilách?“ Hrabě rozpřáhl paže. „Je snad div, že jsme rasou dobyvatelů, že jsme pyšní, jak jsme zahnali zpět tisíce a tisíce vojáků, které Maďar, Lombarďan, Avar, Bulhar či Turek vyslal na naše hranice? Je na tom něco divného, že se Arpád přehnal se svými oddíly přes uherskou zem a po dosažení hranic nás tady našel a že honfoglalás, sjednocení maďarských kmenů, bylo dovršeno zde? A když se uherská záplava valila dál na východ, vítězní Maďaři prohlásili Sekely za své spojence a na dlouhá staletí nám svěřili ochranu tureckých hranic: střežit hranice byla pro nás nikdy nekončící povinnost, vždyť podle tureckého úsloví voda spí a nepřítel nezná spánek. Kdo ze čtyř národů přijal ‚krvavý meč’ radostněji než my a kdo snad spěchal na jeho bojovou výzvu pod královu zástavu rychleji než my? Kdo jiný než příslušník mého rodu překročil jako vojvoda Dunaj a porazil Turky na jejich vlastní půdě, aby tak odčinil onu strašnou pohanu mého národa, pohanu Kosova pole, kdy se praporce Valachů a Maďarů sklonily před půlměsícem?

Ano, byl to Dracula! A kdo jiný než jeho nehodný bratr prodal po jeho smrti na válečném poli svůj národ Turkům a přivedl jej tak v potupné otroctví? A nebyl to vlastně právě onen Dracula, kdo pokračovateli svého rodu vnukl myšlenku, aby znovu a znovu převáděl svá vojska přes veletok do turecké země? A kdo, když byl odražen, znovu přicházel, opět a opět, třebas i musel přicházet sám z krvavého bitevního pole, kde byly pobíjeny jeho oddíly, protože věděl, že nakonec může zvítězit pouze on sám? Tvrdilo se, že myslel jedině na sebe. Pah! Co zmohou sedláci bez vůdce? Jak skončí válka, když tu není mozek a srdce, které by ji vedly? A když jsme po bitvě u Moháče svrhli uherské jho, opět jsme my z krve Draculovy byli mezi vůdci, protože náš duch nesnesl pomyšlení, že nejsme svobodni. Ach, mladý pane, Sekelové – - a s nimi Draculové jako krev jejich srdce, jejich mozky a jejich meče – se mohou pyšnit minulostí, jaké novopečenci jako Habsburkové nebo Romanovci nikdy nemohou dosáhnout. Dny válek skončily. V těchto dnech potupného míru je krev něčím příliš drahocenným a slavné činy mocných rodů zní spíš jako báchorky.“ V té chvíli se již blížil úsvit a my jsme se odebrali na lůžko. (Pozn. Tento deník trapně připomíná „Pohádky tisíce a jedné noci“, protože každé vypravení se musí přerušit před prvním zakokrháním – nebo ducha Hamletova otce.) 12. května – Začněme fakty – holými, skrovnými fakty, ověřenými knihami a čísly, které jsou mimo veškerou pochybnost. Nesmím je zaměnit se zkušenostmi, které budou nezbytně vycházet z mých postřehů či z toho, co si z nich vtisknu do paměti. Když včera večer přišel hrabě ze svého pokoje, začal se mě vyptávat na různé právní problémy a způsoby uzavírání některých obchodů. Celý den jsem strávil únavným studiem knih, a abych trochu procvičil mysl, probral jsem několik otázek, které kandidáti musí zodpovědět při advokátních zkouškách. Protože dotazy hraběte prozrazovaly určitou soustavnost, pokusím se je vypsat v pořadí, jak mi byly kladeny; třeba mi to někdy bude ku prospěchu.

První otázka byla, kolik může mít člověk v Anglii právních zástupců, zda jednoho či víc. Sdělil jsem mu, že – jestliže chce – může jich mít tucet, že však není rozumné mít pro jednu transakci víc než jednoho advokáta, protože v danou chvíli může jednat pouze jeden a každá změna jen poškodí klientovy zájmy. Zdá se, že mu to bylo naprosto jasné. Nato se mě zeptal, zda by bylo nějak na závadu mít například jednoho člověka, který by se staral o bankovní problémy, a druhého, který by dohlížel na lodní dopravu, zejména pro případnou pomoc v místě vzdáleném od sídla právního zástupce, pověřeného finančními otázkami. Abych mu náhodou nedal nesprávnou informaci, požádal jsem ho o bližší vysvětlení. Nato mi řekl: „Dám vám příklad. Náš společný přítel, pan Peter Hawkins, kupuje pro mě zpod stínu vaší krásné exeterské katedrály, tak vzdálené od Londýna, vaším laskavým prostřednictvím dům v Londýně. Správně! Nyní mi dovolte otevřené slovo, aby vám nepřipadalo podivné, že jsem vyhledal službu advokáta působícího tak daleko od Londýna, a nikoli někoho odtamtud. Mou pohnutkou totiž bylo, aby se vyhovělo jedině mému přání, a nikoli snad nějakým místním zájmům. A protože by londýnský právní zástupce snad mohl sledovat vlastní cíl nebo zájmy některého svého přítele, vyhledal jsem vzdáleného advokáta, jehož jedinou snahou bude vyhovět mým požadavkům. A nyní předpokládejme, že já, který vyřizuji hodně obchodních záležitostí, si přeji odeslat zboží řekněme do Newcastlu nebo Durhamu či Harwiche nebo Doveru. Nebylo by možná jednodušší svěřit tuto záležitost někomu v těchto přístavech?“ Odvětil jsem mu, že by to určitě bylo mnohem snazší, ale že my právní zástupci máme dohodu o vzájemném zastupování, takže se každá taková záležitost dá vyřídit přímo na místě na podkladě instrukcí od kteréhokoli právního zástupce.

Klient, který se svěří do rukou jediného muže, má tedy jistotu, že jeho zástupce mu vyřídí každé přání bez jakýchkoli dalších obtíží.

„Stejně se však mohu obrátit na kohokoli, že?“ otázal se.

„Samozřejmě,“ ujistil jsem ho, „a obchodníci tímto způsobem také často postupují, jestliže nechtějí, aby jediná osoba znala všechny jejich obchodní transakce.“

„Dobře!“ prohlásil a začal se mě vyptávat na způsoby provádění lodních zásilek a nezbytných formalit i na to, jaké různé obtíže by mohly vzniknout a jak by se jim dalo předejít. Vysvětlil jsem mu všechno podle svých nejlepších znalostí a hrabě ve mně vyvolal neotřesitelný dojem, že by z něho byl skvělý advokát; neexistovalo totiž nic, na co by nepomyslil a co by nepředvídal. Na člověka, který nikdy nebyl v Anglii a zřejmě mnoho obchodní činnosti nevyvíjel, projevil neobyčejnou znalost a důvtip. Když se mu na veškeré dotazy dostalo uspokojivých odpovědí a já jsem si všechno podle možností ověřil v dosažitelných knihách, prudce vstal a řekl: „Už jste po svém prvním dopise našemu příteli panu Peteru Hawkinsovi napsal další?

Psal jste také někomu jinému?“ S jistou trpkostí v srdci jsem mu odpověděl, že jsem nenapsal, protože jsem až dosud neviděl možnost, jak vůbec někomu odsud dopisy odeslat.

„Tak pište teď, mladý příteli,“ vyzval mě a položil mi na rameno svou těžkou ruku. „Napište našemu příteli a komukoli chcete; a sdělte jim, prosím, že tu se mnou setrváte ještě jeden měsíc.“

„Opravdu si přejete, abych zde tak dlouho zůstal?“ zeptal jsem se, neboť mě při tomto pomyšlení zamrazilo.

„Toužebně si to přeji, ba dokonce nestrpím žádné odmítnutí. Když se váš velitel, či přejete-li si zaměstnavatel, zavázal, že ke mně někoho místo sebe vyšle, rozumělo se samosebou, že jediným důvodem je vyhovět mým potřebám. Nutný čas jsem nestanovil. Je tomu tak?“

Co jiného mi zbývalo než mu vyhovět? Byl to zájem pana Hawkinse, nikoli můj, a já musel myslet na něho, ne na sebe; a ke všemu mi hrabě Dracula při těchto slovech pohledem i chováním připomněl, že jsem zajatcem, a ať chci nebo ne, nemám svobodu volby. Hrabě dosáhl svého; bylo mu to jasné jak z mé úklony, tak ze starostlivého výrazu mého obličeje. Ihned toho využil, ovšem svým typickým úlisným, odpor nepřipouštějícím způsobem.

„Prosím vás, milý mladý příteli, abyste se ve svých dopisech nezmiňoval o ničem jiném než o našich obchodních záležitostech. Vaše přátele potěší i pouhá zpráva, že jste zdráv a že se těšíte, až se s nimi doma shledáte. Je tomu tak, že?“ Při těchto slovech mi podal tři listy dopisního papíru a tři obálky. Byly z nejtenčího zahraničního materiálu.

Pohlédl jsem napřed na ně, pak na něho, uviděl jeho klidný úsměv s ostrými špičáky, přečnívajícími rudý dolní ret, a okamžitě jsem pochopil, stejně jasně, jako by to byl řekl, že si musím dát při psaní pozor, protože bude mít možnost dopisy přečíst. Rozhodl jsem se tedy, že teď napíši jenom oficiální sdělení, ale úplnou zprávu napíši panu Hawkinsovi tajně, a rovněž Mině, protože jí budu moci psát těsnopisem, což hraběte při případném čtení jistě uvede ve zmatek.

Když jsem dopsal své dva dopisy, zůstal jsem klidně sedět a četl knihu, zatímco hrabě psal několik dopisů a přitom nahlížel do různých knih, ležících na stole. Nato vzal mé dva dopisy, položil je vedle svých a odložil pero. Jakmile se za ním zavřely dveře, naklonil jsem se nad stůl a podíval se na jeho dopisy; ležely popsanou stranou dolů.

Nehryzlo mě při tom svědomí, vždyť jsem za daných okolností byl přesvědčen, že se musím chránit všemi možnými způsoby.

Jeden z dopisů byl adresován Samuelu F. Billingtonovi, číslo 7, The Crescent, Whitby; druhý panu Leutnerovi ve Varně; třetí firmě Coutts & Co., Londýn, a čtvrtý pánům Klopstockovi & Billreuthovi, bankéřům v Budapešti. Druhý a čtvrtý nebyly zapečetěny. Právě když jsem se na ně chtěl podívat, spatřil jsem, jak se u dveří pohnula klika. Usedl jsem na křeslo, a sotva jsem položil dopis zpátky na místo a uchopil knihu, vešel hrabě do pokoje s dalším dopisem v ruce. Vzal dopisy se stolu, pečlivě je ofrankoval, a obrátiv se ke mně, řekl: „Jistě mě omluvíte, ale dnes večer musím vyřídit řadu soukromých záležitostí. Doufám, že najdete všechno, co potřebujete.“ U dveří se obrátil a po krátké zámlce dodal: „Dovolte, milý mladý příteli, abych vás s veškerou vážností varoval. Pokud byste snad opustil tyto místnosti, rozhodně se neukládejte ke spánku v nějaké jiné části zámku. Zámek je starý, hodně pamatuje a tomu, kdo se dá pošetile přemoci spánkem, přichystá zlé sny. Varuji vás! Jestliže vás teď či později začne přemáhat spánek, nebo se bude blížit, pospěšte do svého pokoje nebo do těchto místností, protože potom bude váš odpočinek nerušen. Jestliže však nebudete v tomto ohledu opatrný, pak -.“

Svou promluvu ukončil úděsným způsobem – učinil rukama pohyb, jako by si je myl. Dokonale jsem mu porozuměl; jenom jsem pochyboval, zda jakýkoli sen může být horší než onen nadpřirozený, hrůzný závoj příšeří a tajemství, který jako by mě začal ovíjet.

Později. – Chtěl bych jen potvrdit poslední řádky, protože tentokráte už vůbec nelze mít pochybnosti. Nebudu se už bát usnout na kterémkoli místě, kde on není. Pověsil jsem růženec nad hlavu svého lůžka v naději, že sny už nebudou tolik rušit můj odpočinek, a tam už zůstane.

Po odchodu hraběte jsem se odebral do svého pokoje. Všude panovalo hluboké ticho, a tak jsem za chvíli vyšel ven a vystoupil po kamenném schodišti na místo, odkud se dalo vyhlížet ven k jihu. Z rozlehlého prostoru, byť i pro mne nepřístupného, vanul ve srovnání se svíravou temnotou nádvoří určitý dech volnosti. Při tomto pohledu jsem si uvědomil, že jsem opravdu ve vězení, a zatoužil jsem po závanu čerstvého vzduchu, třebas i nočního. Cítím, jak tohle ponocování na mě začíná neblaze působit. Ničí mi nervy. Lekám se vlastního stínu a zmocňují se mě nejrůznější strašné představy. Bůh ví, že člověk má v tomhle prokletém zámku všechen důvod pro hrozný strach! Vyhlížel jsem tedy ven do překrásné dálky, zalité měkce jantarovým měsíčním svitem, téměř tak jasným jako denní světlo. Vzdálené hory ztrácely v mdlém světle ostré obrysy a stíny v údolích a roklinách zčernaly jako samet. Ta krása mě trochu povzbudila; každým vdechnutím jsem do sebe načerpával mír a útěchu. Jak jsem se vyklonil z okna, zachytil jsem koutkem oka jakýsi pohyb; bylo to o poschodí níž, trochu doleva, kde, jak jsem se domníval z polohy místností, byla okna pokoje hraběte Draculy. Okno, u něhož jsem stál, bylo vysoké, uprostřed rozdělené kamenným sloupkem a zvětralé, jinak však nepoškozené; ovšem skla vzala už dávno za své. Skryl jsem se za kamenný sloupek a opatrně vyhlédl.

To, co jsem předtím zahlédl, byla hlava hraběte, vynořující se z okna. Obličej jsem neviděl, ale hraběte jsem poznal podle krku a pohybu zad a paží. Nemohl jsem se přece zmýlit v rukou, které jsem měl tolikrát možnost studovat. Zprvu mě to zaujalo a trochu i bavilo; je opravdu neuvěřitelné, jaká maličkost dovede zaujmout a pobavit člověka, jestliže je vězněn. Jenže tyto pocity se změnily v úděs a hrůzu, sotva jsem spatřil, jak se hrabě vysouvá z okna celým tělem a začíná hlavou dolů slézat zámeckou zeď nad onou hrůzostrašnou propastí, s pláštěm rozprostřeným kolem sebe jako velká křídla. Nemohl jsem zprvu uvěřit svým očím. Domníval jsem se, že jde o klam vyvolaný měsíční září, o nějakou hru stínů; díval jsem se však dál, a klam to být nemohl. Viděl jsem, jak se hrabě prsty na rukou i nohou zachycuje kamenných výčnělků, z nichž zub času vydrolil maltu, jak využívá každého výstupku i nerovnosti a rychle jako ještěrka se sune dolů.

Co je to za člověka či bytost, která na sebe vzala lidskou podobu?

Cítím, jak mě hrůzné ovzduší tohoto strašného zámku přemáhá; mám strach – úděsný strach – a možnost úniku nevidím. Ze všech stran mě obklopují hrůzy, na které se ani neodvažuj pomyslet...

15. května. – Opět jsem spatřil hraběte, jak slézá dolů jako ještěrka.

Sestoupil několik set stop dolů, šikmo a hodně doleva. Ztratil se mi v jakémsi otvoru, snad oknu. Jakmile mu tam zmizela hlava, vyklonil jsem se v naději, že uvidím víc, ale marně – vzdálenost byla příliš velká a zorný úhel příliš nepříhodný. Pochopil jsem, že teď už bude mimo zámek, a usoudil jsem, že bych měl této příležitosti využít a porozhlédnout se po budově trochu důkladněji, než jsem se až dosud odvážil. Vrátil jsem se do svého pokoje, vzal si svítilnu a zkoušel jedny dveře za druhými. Všechny byly zamčeny, jak jsem očekával, a zámky byly poměrně nové; proto jsem sešel dolů po kamenném schodišti do haly, kam jsem vstoupil po svém příjezdu. Závory se daly snadno odstrčit a řetězy vyháknout, jenže dveře byly zamčeny a klíč nikde! Určitě je v pokoji hraběte; musím tedy vyčkat, až bude jeho pokoj odemčen, pak ho vzít a prchnout! Pokračoval jsem v zevrubné prohlídce různých schodišť a chodeb a zkoušel všude jednotlivé dveře. Jeden či dva pokojíky vedle haly byly otevřeny, ale našel jsem tam jen starý nábytek, zšedlý prachem a rozežraný od molů. Nakonec jsem nahoře na konci schodiště přece jen nalezl jedny dveře, které, třebas se zdály zamčeny, trochu povolily, když jsem do nich strčil. Zatlačil jsem silněji a zjistil jsem, že vlastně nejsou zamčeny, ale kladou odpor jen proto, že závěsy se trochu uvolnily a těžké dveře dosedly na zem. Tahle příležitost se mi už podruhé nemusela naskytnout, a tak se mi s nasazením všech sil podařilo odtlačit je natolik, abych mohl vejít. Octl jsem se teď v zámeckém křídle ležícím o jedno poschodí níž, víc doprava než pokoje, které jsem znal. Z oken jsem zjistil, že se tyto pokoje táhnou po jižní straně zámku a že okna posledního pokoje vedou jak na jih, tak na západ.

Pod oběma průčelími zela hluboká propast. Zámek byl vystavěn na okraji mohutného skalního útesu, takže je ze tří stran úplně nepřístupný.

Střely z praků, luků a houfnic sem nemohly dolétnout; proto byla právě zde umístěna velká okna, zaručující světlo a pohodlí, jaké je nemožné tam, kde je třeba počítat s obranou. K západu se táhlo široké údolí a v dáli za ním se tyčily vysoké rozeklané hradby hor, korunované nesčetnými vrcholky, kde srázné útesy byly porostlé jeřáby a hlohem, jejichž kořeny se zachytily ve spárách, trhlinách a škvírách skal. Tato část zámku byla v dřívějších dobách zřejmě obývána; nábytek vypadal totiž mnohem útulněji než ten, který jsem až dosud spatřil. Okna byla bez záclon a žlutavé měsíční světlo, vnikající broušenými okenními tabulkami, podtrhovalo jednotlivé barvy a současně trochu zmírňovalo nános prachu, který všechno pokrýval a do jisté míry i zakrýval spoušť, způsobenou zubem času a moly. Připadalo mi, že v jasné měsíční záři je má lampa celkem zbytečná, přesto jsem však byl rád, že ji mám s sebou, protože ze všeho kolem čpěla tak hrůzná opuštěnost, až mě mrazilo u srdce a chvěly se mi nervy. Určitě to však bylo lepší než pobývat sám v pokojích, které jsem se pro přítomnost hraběte naučil nenávidět. Pokusil jsem se trochu utišit své nervy a za chvíli mě začal zaplavovat pocit sladkého klidu. A tak tu sedím u malého dubového stolku, k němuž si za starých dob nejspíš sedala krásná dáma, aby v hlubokém zamyšlení a s mnoha ruměnci skládala milostné psaníčko plné chyb, a zapisuji si do deníku těsnopisem všechny události, které se mi přihodily od doby, kdy jsem ho zavřel. Žijeme přece v úplně moderním devatenáctém století! A přesto, pokud mě ovšem neklamou smysly, chovala a chovají uplynulá staletí určité specifické síly, které pouhá „modernost“ nemůže zničit.

Později – ráno 16. května. – Bůh mě zachovej při zdravém rozumu, vždyť mi už nic jiného nezbývá! Bezpečí a vědomí bezpečí patří minulosti. Dokud tu jsem, mohu doufat pouze v jedno: že nezešílím, nejsem-li ovšem šílený už teď. A pokud tedy jsem při smyslech, pak určitě je k zešílení představa, že ze všeho odporného, co na mě v tomto hnusném zámku číhá, znamená pro mne hrabě to nejmenší nebezpečí; že pouze u něho mohu hledat klid, i když jenom na tak dlouho, dokud mu budu užitečný. Velký Bože! Milosrdný Bože! Dej, abych si zachoval rozvahu, jinak mi opravdu hrozí šílenství.

Teď mi teprve začínají být jasné některé věci, které mě dříve mátly. Až dosud jsem nikdy vlastně nevěděl, co Shakespeare myslel, když Hamletovými ústy pravil: „Můj zápisník – to radno zaznamenat!“

Vždyť teď, když mám pocit, jako by mi mozek přestával fungovat nebo jako by nastal otřes, který mu nezbytně přinese zkázu, obracím se k svému deníku, abych v něm nalezl klid. Snad mi můj návyk vést přesné záznamy přinese útěchu!

Záhadné varování hraběte Draculy mě tehdy vyděsilo a děsí mě ještě víc teď, když na ně myslím, protože napříště mě hrabe bude mít ještě víc ve své strašné moci. O jeho slovech už raději nikdy nezapochybuji!

Když jsem dopsal deník a knížku i tužku naštěstí uložil do kapsy, přemohla mě ospalost. Na mysli mi vytanulo varování hraběte, avšak s blaženým pocitem jsem ho nedbal. Zmáhala mě touha po spánku a s ní umíněnost, doprovázející spánek jako štolba. Měkká měsíční zář mě uklidňovala a široké prostory venku mě naplňovaly osvěžujícím pocitem volnosti. Rozhodl jsem se tedy, že se dnes v noci nevrátím do zatuchlých pokojů, ale zůstanu spát tady, kde za starých časů sedávaly dámy, zpívaly a oddávaly se nečinnosti, zatímco jejich něžná srdce truchlila po mužích, kteří jim odešli do krutých válek. Odtáhl jsem z kouta velkou pohovku, abych se vleže mohl kochat krásným výhledem na západ a jih, a zapomenuv na všechno, bez ohledu na prach jsem se uvelebil ke spánku.

Nejspíš jsem opravdu usnul; doufám v to, ale současně se toho i bojím, protože všechno, co pak následovalo, bylo tak překvapivě skutečné – tak skutečné, že teď, když tu sedím v jasném ranním světle, nemohu ani trochu věřit, že se to odehrálo jen ve spánku.

Nebyl jsem sám. Pokoj byl stejný, nijak se nezměnil od okamžiku, kdy jsem tam vešel; na podlaze jsem mohl vidět v jasné záři měsíce stopy svých nohou, jimiž jsem porušil mnohaletou vrstvu prachu.

Naproti mně stály v měsíčním světle tři mladé ženy, podle oblečení a chování dámy. V okamžiku, kdy jsem je spatřil, jsem byl přesvědčen, že sním, protože nevrhaly na podlahu vůbec žádný stín, ačkoli je měsíční svit osvětloval zezadu. Přiblížily se ke mně, chvíli mě pozorovaly a pak si spolu šeptaly. Dvě byly snědé, s orlími nosy jako hrabě a velkýma tmavýma, pronikavýma očima, které ve srovnání s bledě žlutým měsícem vypadaly skoro červené. Třetí byla překrásná, že snad žena ani krásnější být nemůže, s bohatou záplavou kadeřavých zlatých vlasů a očima jako bledé safíry. Její tvář mi připadala známá, jako by byla spjata s nějakým snovým strachem; v té chvíli jsem si však nemohl uvědomit, odkud a jak. Všechny tři měly oslnivě bílé zuby, zářící uprostřed rudých smyslných rtů jako perly. Vyzařovalo z nich něco, co mě naplňovalo neklidem, co ve mně vzbuzovalo temnou žádostivost a současně i smrtelný strach. V srdci jsem pocítil hanebnou, palčivou touhu, aby mě těmito rudými rty políbily. Není správné, že si zapisuji i toto, vždyť jednoho dne by si to Mina mohla přečíst a způsobilo by jí to bolest; je to však pravda. Šeptaly si a potom se všechny tři zasmály – zvonivým, melodickým smíchem, ale tak kovovým, jako by ten zvuk ani nevycházel z měkkých lidských rtů. Připomínal mi nesnesitelné, tetelivé vyzvánění sklenic naplněných vodou, na něž hraje dovedná ruka. Plavá dívka potřásla koketně hlavou a její družky ji pobízely. Jedna řekla: „Tak běž! Jsi první, my přijdeme na řadu po tobě. Ty máš právo začít.“ Druhá dodala: „Je mladý a silný; je tu dost polibků pro nás všechny.“ Ležel jsem nehybně a zpod víček jsem je pozoroval v trýzni rozkošnických předtuch.

Plavá dívka vykročila vpřed a naklonila se nade mne, až jsem na sobě cítil její dech. Byl dost sladký, sladký jako med, a rozechvíval mi nervy stejným způsobem jako její hlas, ale pod sladkostí se skrývala jakási trpkost, odporná trpkost, jakou člověk cítí z krve.

Bál jsem se pozvednout víčka, přesto však jsem se podíval a viděl ji dokonale skrz řasy. Plavá dívka klesla na kolena a upřeně na mě hledíc sklonila se nade mnou. Čišela z ní uvážená smyslnost, současně vzrušující a odpudivá, a jak dívka natáhla krk, dokonce si olizovala rty jako zvíře, až jsem v měsíčním světle viděl odlesk slin na šarlatových rtech a rudém jazyku, povystrčeném mezi bílými ostrými zuby. Níž a níž se skláněla její hlava, až mi její rty sklouzly pod ústa a bradu, jako by mi chtěly utkvět na hrdle. Vtom se zarazila a já slyšel, jak si jazykem mlaskavě olizuje rty a zuby, a na krku jsem ucítil její horký dech. Pak mě začala svědit kůže na hrdle asi tak, jako začíná svědit pokožka, když se víc a víc blíží ruka, která ji bude hladit.

A už jsem cítil měkký, chvějivý dotek jejích rtů na neobyčejně citlivé kůži hrdla. Současně se mě dotkly tvrdé špičky dvou ostrých zubů a zarazily se. V mdlém vytržení jsem zavřel oči a čekal – čekal s bušícím srdcem.

Z tohoto opojení mě však jako blesk vytrhl jiný vjem. Uvědomil jsem si, že v místnosti je hrabě, vřítil se sem rozzuřen na nejvyšší míru. Otevřel jsem bezděčně oči a zahlédl, jak silnou rukou uchopil plavovlasou ženu za krk a obří silou ji odtáhl; modré oči se jí zrůznily vztekem, bílé zuby skřípaly zlostí a krásné tváře zrudly chtivostí.

Ale hrabě! V životě jsem si nepředstavoval, že by takový hněv, taková zuřivost mohly vůbec někde existovat, dokonce ani u ďáblů v pekle ne. Oči mu doslova žhnuly. Sálala z nich rudá záře, jako by uvnitř plápolaly plameny pekelného ohně. Obličej měl bledý jako smrt, rysy byly ztuhlé, jakoby vytesány z kamene, a hustá obočí srostlá nad nosem se podobala do bělá rozžhavené pulsující kovové tyči. Prudkým máchnutím paže odhodil ženu od sebe a pak pokynul ostatním, jako by je odháněl; bylo to stejné vladařské gesto, jehož použil tehdy proti vlkům. Hlasem, který jako by rozťal vzduch a odrážel se v místnosti, i když byl ve skutečnosti tichý, skoro šepot, se na ně osopil: „Jak se ho vůbec odvažujete dotknout, vy tři? Jak se odvažujete na něj jen pohlédnout, když jsem to zakázal? Zpátky, pravím vám! Ten muž náleží mně! Chraňte se něco si s ním začít, nebo budete mít co dělat se mnou!“ Plavovlasá dívka se obrátila a s vyzývavým, chlípným úšklebkem odsekla: „Ty sám nevíš, co je láska, ty neumíš milovat!“ Po těchto slovech se k ní přidaly obě družky a pokojem se rozlehlo tak tvrdé, nemilosrdné a bezcitné zasmání, že jsem téměř omdlel; znělo, jako by se sami ďáblové radovali. Hrabě se obrátil, pozorně se mi zadíval do obličeje a zcela tise řekl: „Ale ano, dovedu milovat; z minulosti to přece víte samy. Mýlím se snad? Nuže, nyní vám tedy slibuji, že až s ním skoncuji, můžete si ho líbat po libosti. Teď odejděte! Odejděte! Musím ho probudit, protože nás čeká práce.“

„A to máme dnes v noci vyjít naprázdno?“ otázala se jedna z nich a s hlubokým smíchem ukázala na pytel, který hrabě odhodil na podlahu; hýbal se, jako by v něm bylo něco živého. Hrabě místo odpovědi kývl hlavou. Jedna z žen přiskočila a pytel otevřela. Pokud mě nezklamal sluch, ozval se vzdech a tiché zakvílení jakoby napůl zadušeného dítěte. Ženy se shlukly kolem pytle. Byl jsem na smrt vyděšen; když jsem však vzhlédl, zmizely, a s nimi i hrůzný pytel.

Blízko nebyly žádné dveře a kolem mne nemohly proklouznout bez povšimnutí. Prostě se snad rozplynuly v měsíčních paprscích a vytratily se oknem. Venku jsem totiž jen na malou chvilku zahlédl jakoby rozmazané mlhavé postavy, a pak úplně zmizely.

Přemohla mě hrůza a já omdlel.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21