Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 7

Zpět Obsah Dále

 

VÝSTŘIŽEK Z „DAILYGRAPHU“ Z 8. SRPNA (Vlepený do deníku Miny Murrayové) Od našeho dopisovatele ve Whitby Zažili jsme jednu z největších a nejprudších bouří, jaké tu kdy byly zaznamenány, a její průvodní jevy byly podivné a nevídané. Panovalo dusno, ale nebylo nijak větší, než je v srpnu obvyklé. V sobotu večer bylo neobvykle krásně a většina letních hostů se vypravila do Mulgrave Woods, k zálivu Robina Hooda, do Rig Millu, Runswicku, Staithesu a do dalších míst kolem Whitby. Parníky Emma a Scarborough pluly na výlety podél pobřeží a do Whitby i z Whitby proudily početné zástupy výletníků. Počasí bylo neobvykle krásné až do pozdního odpoledne; v té době si několik místních občanů, kteří často navštěvují hřbitov na Východním útesu a z této vyhlídky pozorují rozlehlou mořskou pláň, rozprostírající se k severu a východu, všimlo tmavých beránků, které se nečekaně objevily vysoko na nebi na severovýchodě. To už vál od jihozápadu mírný vítr, označovaný v meteorologickém názvosloví „Číslo 2: slabý vánek“. Službu konající pobřežní strážce to ihned hlásil a starý rybář, který z Východního útesu už déle než půl století sleduje povětrnostní úkazy, s jistotou tvrdil, že se blíží silná bouře. Západ slunce, mizejícího uprostřed záplavy bohatě zbarvených mraků, byl tak krásný a velkolepý, že přilákal na cestu, vedoucí podél útesů k starému hřbitovu, početný zástup, aby se tou nádherou pokochal. Ještě než se slunce přehouplo přes černou hradbu Kettlenessu, rýsující se ostře na západním nebi, doprovázela jeho sestup myriáda mraků nejrůznějších barev – ohnivá, purpurová, růžová, zelená, fialová a zlatá všech odstínů. Bylo mezi nimi i několik nevelkých, ale úplně černých mráčků nejrůznějších tvarů, ostře se odrážejících jako obrovské siluety. Malíři jistě nezanedbali příležitost a některé z kreseb „Preludia k velké bouři“ budou v příštím květnu určitě zdobit stěny Královského institutu a Královské akademie. Nejeden kapitán se v té chvíli určitě rozhodl, že jeho „kocábka“ zůstane v přístavu, než bouřka přejde. K večeru vítr zcela ustal a o půlnoci panoval mrtvý klid, dusné vedro a ono obvyklé napětí ve vzduchu, které spolu s blížící se bouří ovlivňuje každého citlivého člověka. Na moři bylo jen velmi málo světel, protože se i pobřežní parníky, které obvykle plují velmi blízko břehu, raději držely dál na moři, a bylo vidět jen několik rybářských člunů. Jediným větším plavidlem byl cizí škuner s plně rozvinutými plachtami, plující zřejmě na západ. Než se loď ztratila z dohledu, vyvolávala ztřeštěnost či neschopnost jejích důstojníků nejrůznější komentáře a došlo i k pokusům varovat ji, aby vzhledem k hrozícímu nebezpečí svinula plachty. Dokud se nesetmělo, bylo vidět, jak se škuner s nepatrně se třepotajícími plachtami lehce pohupuje na mírně vzdutém moři – „Tak nehybně jako namalovaná loď na namalovaném oceánu.“p>

Krátce před desátou byla nehybnost vzduchu tak tíživá a ticho tak hluboké, že bylo zřetelně slyšet bečení ovcí ve vnitrozemí a štěkot psů v městě; jediným rušivým tónem ve velké harmonii ztichlé přírody byla kapela na molu, vyhrávající veselou francouzskou písničku.

Krátce po půlnoci dolehl na břeh z moře záhadný zvuk a vysoko ve vzduchu se rozlehl podivný, slabý, temný hukot. V této chvíli bez varování bouře propukla. S rychlostí, která se tehdy zdála téměř neuvěřitelná a ani později ji vůbec nebylo lze pochopit, změnil se naráz vzhled celé přírody. Vlny se vzdouvaly divočeji a divočeji, jedna se převalovala přes druhou a v několika málo minutách se dosud hladké moře podobalo burácejícímu a vše pohlcujícímu netvoru. Zpěněné vlny zuřivě dorážely na plochý písčitý břeh a šplhaly se vzhůru po srázných útesech; další se převalily přes mola a svou pěnou skropily světla majáků, tyčících se na koncích obou mol ve whitbyském přístavu.

Vítr burácel jako hrom a vanul tak prudce, že i silní muži se stěží udrželi na nohou a ze všech sil se přidržovali železného zábradlí.

Bylo nutno vyklidit mola od zvědavců, jinak by si totiž tato noc vyžádala mnohem vyšší počet obětí. Obtíže a nebezpečí, způsobená bouří, znásobila i hustá mlha, valící se od moře na pevninu – bílé, vlhké, jako duchové se ženoucí chuchvalce, tak mokré, lepkavé a sychravé, že si i člověk s malou představivostí mohl namlouvat, že se duchové mořských utopenců dotýkají svých živých bratří sliznatýma rukama smrti. Nejeden z nás se roztřásl, když se přes něj přehnal cár mořské mlhy. Občas se mlha zvedla a objevilo se móře, ozářené blesky, které se nyní míhaly jeden po druhém, následovány tak dunivým hromobitím, jako by prudký nástup bouřky roztřásl celou oblohu nad námi. Byla to místy velkolepá, neobyčejně úchvatná podívaná – moře, vzdouvající se závratně vzhůru, chrlilo s každou vlnou do výše obrovské chumáče bílé pěny, a bouře je uchvacovala a rozmetávala do vzduchu. Občas se objevil rybářský člun s roztrženou plachtou, spěchající v divoké rychlosti ukrýt se před vichrem, a někdy bylo vidět bílá křídla racka zmítaného bouří. Na vrcholku Východního útesu byl umístěn nový reflektor, jehož nebylo dosud nikdy použito.

Policisté, kteří ho měli na starosti, ho uvedli v činnost a ve chvílích, kdy mlha nevnikala na pevninu, jím pročesávali hladinu moře.

Jednou či dvakrát opravdu posloužil, a to ve chvíli, kdy rybářská loď, přes jejíž palubu se již hnala voda, vplula prudce do přístavu a vedena paprsky se mohla zachránit před roztříštěním o molo. Jakmile některý člun dosáhl bezpečí přístavu, vznesl se ze zástupu shromážděného na nábřeží výkřik radosti, který jako by na zlomek vteřiny zadržel bouři, jenže vzápětí ho její nápor smetl do dáli. Netrvalo dlouho a reflektor zachytil v jisté vzdálenosti škuner s napjatými plachtami; zřejmě to bylo totéž plavidlo, které bylo spatřeno již dřív.

Mezitím se vítr obrátil k východu a divákům na útesu ztuhla krev v žilách při představě hrozného nebezpečí, v němž se teď škuner octl; mezi lodí a přístavem se totiž táhl dlouhý řetěz nízkých skalisek, kde čas od času ztroskotala mnohá dobrá loď. A protože vítr teď vanul jiným směrem, bylo zcela vyloučeno, aby škuner dosáhl vjezdu do přístavu. Příliv právě téměř vrcholil, ale vlny byly tak vysoké, že za jejich sedly se dal rozeznat písčitý břeh, a škuner s napjatými plachtami se hnal tak rychle, že podle slov jednoho starého mořského vlka „určitě někde skončí, i kdyby to mělo být v pekle“. Vtom dorazil na břeh další závan mořské vlny, hustší než všechny předcházející – mohutná, vlhká bílá clona, která obepínala všechno jako rubáš. Lidem už nezbyl jiný smysl pro vnímání než sluch, protože burácení bouře, údery hromu a jekot obrovských vln pronikaly lepkavou temnotou ještě hlasitěji než předtím. Paprsky reflektoru byly zaostřeny na vjezd do přístavu a osvětlovaly východní molo, kde, jak se čekalo, škuner ztroskotá. Lidé čekali, skoro nedýchali. Vtom se vítr stočil k severovýchodu, v jeho prudkém závanu se mlha zdvihla a potom, mirabile dictu, se mezi oběma moly objevil záhadný škuner. S plně rozvinutými plachtami přeskakoval z vlny na vlnu, řítil se vpřed a hnán vichrem vplul do bezpečí přístavu. Světlo reflektoru ho neopouštělo a všichni přihlížející se otřásli hrůzou – u kormidla byla uvázána mrtvola a její skleslá hlava se v rytmu lodi kymácela sem a tam. Nikoho jiného na palubě vidět nebylo. Sotva si lidé uvědomili, že loď dorazila do přístavu téměř zázrakem, neřízena ničím jiným než rukou mrtvého muže, zmocnilo se jich hluboké zděšení. Všechno se ovšem odehrálo mnohem rychleji, než lze vypsat. Škuner se nezastavil, nýbrž se hnal dál a zarazil se teprve na nánosu písku a oblázků, který v jihovýchodním koutě u mola, čnícího do moře pod Východním útesem a známého pod jménem Tatehillské molo, naplavily nesčetné přílivy a bouře.

Náraz, s nímž se loď zabořila do písčitého valu, byl prudký, a protože všechny zápory, lana a podpěry byly napjaty, část horního lanoví se s rachotem zřítila. Nejpodivnější však bylo, že přesně ve chvíli, kdy se škuner dotkl břehu, vyřítil se z podpalubí, jakoby vymrštěn nárazem, obrovský pes, rozběhl se a seskočil z přídě na písek. Namířil si to přímo k sráznému útesu, kde se hřbitov tak prudce svažuje nad cestu k Východnímu molu, že některé z ležících náhrobních kamenů doslova přečnívají v místech, kde se pod nimi oddrolila část útesu. Pes zmizel ve tmě, která tam, kam už paprsky reflektoru nedopadly, jako by ještě víc zhoustla.

V oné chvíli už nebyl na Tatehillském molu nikdo, protože všichni, jejichž domy jsou nedaleko, byli buď v posteli, nebo nahoře na kopcích. První proto vylezl na palubu škuneru pobřežní strážce, který konal službu na východní straně přístavu a okamžitě seběhl dolů k malému molu. Muži obsluhující reflektor napřed ozářili vjezd do přístavu, a když tam nic nespatřili, zamířili světlo na vrak a už je tam ponechali. Strážce pádil na záď, a jak dorazil ke kormidlu, sehnul se, aby je prohlédl, ale náhle, jakoby něčím otřesen, prudce uskočil. To ovšem vzbudilo všeobecnou zvědavost a mnoho lidí se rozeběhlo k lodi. Ze Západního útesu je k Tatehillskému molu přes zdvihací most dost daleko, ale vás dopisovatel je celkem dobrý běžec a dostal se do čela zástupu. Když jsem však dorazil k molu, byl tam už dav lidí, jimž pobřežní stráž a policie bránily v přístupu na palubu. Díky ochotě jednoho kapitána mi bylo jako novináři povoleno vystoupit na palubu, a jsem proto jedním z několika málo svědků, kteří viděli mrtvého námořníka, dokud byl ještě přivázán ke kormidlu.

Není divu, že pobřežní strážce byl překvapen nebo dokonce vyděšen; něco takového nelze příliš často vidět. Muž byl připoután jen ke špici kormidelního kola za ruce, jednu přes druhou. Mezi dlaní a dřevem měl křížek; růženec, na němž křížek visel, byl ovázán kolem obou zápěstí a kormidla, a obě ruce byly utaženy silným provazem.

Ten ubožák snad předtím nějakou dobu seděl, ale zmítání a vzdouvání plachet natolik roztáčelo kormidlo a cloumalo jím na všechny strany, že se mu provaz, jímž byl připoután, zařízl do masa až ke kosti. Všechno bylo přesně zaprotokolováno a lékař – dr. J. M. Caffyn z East Elliot Place 33 -, který se dostavil vzápětí po mně, prohlásil po zevrubné prohlídce, že muž už je dva dny mrtev. V jeho kapse se našla pečlivě zazátkovaná láhev, prázdná až na malý svitek papíru, který, jak vyšlo najevo, tvořil dodatek k lodnímu deníku. Pobřežní strážce prohlásil, že si muž musel svázat ruce sám a uzly utáhl zuby. Skutečnost, že pobřežní strážce byl první na palubě, ušetří možná později některé komplikace u námořního soudu; pobřežní stráž se totiž nemůže dožadovat odměny, která podle práva připadne té civilní osobě, jež první vstoupí na palubu vraku. Přesto se už rozhýbaly právnické jazyky a jeden mladý student práv hlasitě rozhlašoval, že nároky majitele stejně už zcela pominuly, protože jeho majetek je v takovém držení, které je v příkrém rozporu s ustanoveními o nezcizitelném majetku; kormidelní kolo, tento symbol, ne-li důkaz delegovaného vlastnictví, je totiž drženo mrtvou rukou. Není jistě třeba zdůraznit, že mrtvý kormidelník byl důstojně odstraněn z místa, kde konal svou čestnou stráž a hlídku až do smrti – houževnatost tak ušlechtilá jako vytrvalost mladého Casabianky -, a přenesen prozatím do márnice, než bude provedeno soudní ohledání.

Prudká bouře už pomalu slábne a její síla polevuje. Zástupy se rozcházejí k domovům a obloha nad yorkshireskou pahorkatinou začíná rudnout. Další podrobnosti o ztroskotané lodi, která tak zázračně našla za bouře cestu do přístavu, zašlu včas pro další vydání vašeho listu.

Whitby 9. srpna. – Okolnosti provázející záhadné připlutí lodi ztroskotané za včerejší noční bouře jsou snad ještě pozoruhodnější než případ sám. Vyšlo najevo, že škuner je ruská loď z Varny jménem Demeter.

Byla skoro úplně zatížena křemenným pískem a vezla jen nepatrný náklad – velké dřevěné bedny naplněné hlínou. Náklad byl určen pro S. F. Billingtona, právního zástupce ve Whitby, The Crescent 7. Ten se dnešního rána dostavil na palubu a formálně převzal zboží pro něj určené. Také ruský konzul převzal formálně za rejdaře plavidlo a zaplatil všechny přístavní poplatky atd. Dnes se tu nemluví o ničem jiném než o této podivné záležitosti. Úředníci ministerstva obchodu dbali co nejdůsledněji, aby se všechny formality vyřídily podle platných předpisů. Celý případ vyvolal velký rozruch, a proto jsou zřejmě rozhodnuti učinit vše, aby nemohlo ani dodatečně dojít k nějakým stížnostem. Velký zájem mezi lidmi vyvolal pes, který vyskočil na břeh, když loď uvázla, a mnoho členů Spolku pro ochranu zvířat, jichž je ve Whitby značný počet, by se ho bylo rádo ujalo. K všeobecnému zklamání však nebyl k nalezeni; nejspíš z města úplně zmizel. Není vyloučeno, že se vylekal a utekl do vřesovišť, kde se dosud ze strachu skrývá. Někteří lidé hledí této možnosti s obavami vstříc, protože pak by se tento pes, který je zřejmě divoký, mohl stát pro okolí nebezpečným. Dnes brzy ráno byl nalezen velký pes, nečistokrevný tarač, patřící jednomu uhlíři bydlícímu nedaleko Tatehillského mola, na silnici proti skladu svého pána mrtvý. Zřejmě se serval se soupeřem, který byl určitě velmi zuřivý; našli ho s rozervaným hrdlem a břichem rozsápaným jakoby prackou šelmy.

Později. – Laskavostí inspektora ministerstva obchodu mi bylo umožněno nahlédnout do lodního deníku Demeter. Je s výjimkou posledních tří dnů veden rádně, neobsahuje však nic mimořádně zajímavého kromě záznamů o pohřešovaných členech posádky. Větší zájem ovšem vyvolala listina nalezená v láhvi, předložená dnes při soudním ohledání mrtvoly. Nikdy jsem dosud nenarazil na podivnější vyprávění, než jsou ta dvě. Protože není žádného důvodu, aby zůstala utajena, bylo mi povoleno je uveřejnit, a proto vám je otiskuji. Vynechávám pouze technické podrobnosti o navigaci a nákladu. Vypadá to, jako by kapitán ještě před vyplutím na širé moře podlehl jakési utkvělé představě, a ta se průběhem plavby vytrvale zvětšovala. Tento můj názor je ovšem třeba přijmout cum grano, protože píši podle diktátu jednoho písaře z ruského konzulátu, který mi všechno vzhledem ke krátkosti času laskavě přeložil.

DENÍK „DEMETER“ Z Varny do Whitby Zapsáno 18. července, neboť se dějí tak podivné věci, ze od této chvíle až do přistání povedu přesné záznamy.

6. července jsme skončili nakládání – křemenný písek a bedny s hlínou. V poledne zdvižena kotva. Čerstvý východní vítr. Posádka: pět lodníků, dva důstojníci, kuchař a já (kapitán).

11. července za úsvitu jsme vpluli do Bosporu. Turečtí celníci na palubě. Bakšiš. Všechno v pořádku. Ve čtyři hodiny odpoledne odjezd.

12. července průjezd Dardanelami. Další celníci a vlajkový člun pobřežní stráže. Opět bakšiš. Prohlídka důkladná, ale rychlá. Chtějí se nás brzy zbavit. Za tmy jsme vpluli do Egejského moře.

13. července jsme minuli mys Matapan. Posádka s něčím nespokojena.

Zřejmě vystrašeni, nechtějí o tom mluvit.

14. července. Menší starost s posádkou. Všichni muži jsou silní chlapi, kteří se plavili se mnou už dříve. Prvnímu důstojníkovi se nepodařilo zjistit, co neklape; jenom mu řekli, že něco se děje, a pokřižovali se. První důstojník dnes ztratil trpělivost a jednoho lodníka udeřil. Očekával jsem pořádnou rvačku, ale byl klid.

Ráno 16. července oznámil první důstojník, že zmizel jeden člen posádky, Petrovskij. Neumí to vysvětlit. Včera v noci držel čtyři hodiny stráž na levoboku, byl vystřídán Abramovem, nevrátil se už do kajuty. Posádka sklíčenější než předtím. Všichni tvrdili, že takovou věc čekali, nechtěli však říci víc, než že je něco na palubě. První důstojník s nimi pomalu ztrácí trpělivost; obává se vzpoury.

Včera, 17. července, přišel do mé kajuty jeden z lodníků, Olgaren, a zděšeně mi oznámil, že podle jeho názoru je na palubě cizí muž. Při stráži se ukryl před prudkým lijákem za palubní domek, a vtom spatřil, jak po schůdkách vystoupil na palubu vysoký hubený muž, který se nepodobal nikomu z posádky, prošel přes palubu a pak zmizel.

Opatrně ho sledoval, ale když došel na příď, nikoho tam nezastihl, a všechny průvlaky byly zavřené. Byl téměř šílený strachy a já se obávám, aby se panika nerozšířila. Zítra prohlédnu důkladně celou loď, abych zabránil nejhoršímu.

Později téhož dne jsem svolal celou posádku a oznámil, že pořádně prohlédneme celou loď, protože se podle jejich názoru zřejmě někdo na lodi skrývá. První důstojník se rozčilil; prohlásil to za nesmysl; ústupky takovým nesmyslným nápadům prý jenom muže demoralizují; k tomu, aby je uklidnil, mu prý postačí sochor. Poslal jsem ho ke kormidlu a ostatní zahájili s lucernami bok po boku důkladnou prohlídku; ani jeden kout nezůstal neprozkoumán. Na lodi jsou jenom ty velké dřevěné bedny, a proto tam nejsou žádné volné kouty, kde by se někdo mohl skrývat. Po skončení prohlídky si posádka oddychla a uklidněné se vrátila do práce. První důstojník brblal, ale nic neřekl.

22. července. – Poslední tři dny špatné počasí a celá posádka má neustále napilno s plachtami – není čas se bát. Muži už zřejmě zapomněli na strach. První důstojník má opět dobrou náladu a všechno klape. Pochválil jsem posádku za práci v nepohodě. Minuli Gibraltar a propluli Úžinou. Všechno v pořádku.

24. července. – Tahle loď je přece asi jen prokletá. O jednoho člena posádky jsme už byli připraveni, vplouváme do Biskajského zálivu a čekáme bouři, a přitom jsme přišli včerejší noci o dalšího muže – zmizel. Skončil stráž stejně jako ten první, a nikdo ho už nespatřil. Všech mužů se zmocnil neznámý strach; poslali mi petici s žádostí, aby směli držet stráž ve dvojicích, bojí se zůstávat sami.

První důstojník zuří. Obávám se, že k něčemu dojde; buď on, nebo lodníci se uchýlí k násilí.

28. července. – Čtyři pekelné dny, kdy to námi zmítalo jako ve víru a vítr zuřil jako vichřice. Nikdo nespal. Všichni muži vyčerpáni.

Ani nevím, jak postavit stráže, protože nikdo už se neudrží na nohou.

Druhý důstojník ohlásil, že dobrovolně převezme stráž i kormidlo, aby se ostatní mohli několik hodin prospat. Vítr se utišuje, moře dosud rozbouřené, ale loď se už tak nezmítá, pluje klidněji.

29. července. – Další tragédie. Na dnešní noc jsem nařídil stráže po jednom, protože posádka je příliš unavena, než abych mohl stavět dvojice. Když ranní stráž přišla na palubu, našla tam jenom kormidelníka.

Zavolala na poplach a všichni vyšli na palubu. Důkladná prohlídka, ale nikoho jsme nenašli. Jsme teď bez druhého důstojníka a posádka je bez sebe strachy. Dohoda s prvním důstojníkem, že beze zbraně nebudeme vycházet a pozorně budeme sledovat všechny podezřelé úkazy.

30. července. – Poslední noc. Mám radost, že se blížíme k Anglii.

Počasí krásné, všechny plachty napjaty. Ulehl jsem zcela vyčerpán; tvrdě spal; probudil mě první důstojník se zprávou, že oba strážní a kormidelník zmizeli. K obsluze lodi zbývám jen já sám s prvním důstojníkem a dvěma lodníky.

1. srpna. – Dva dny mlha, a ani jedna loď v dohledu. Doufal jsem, že v Lamanšském průplavu budu moci signalizovat o pomoc nebo někde přistát. Nemám dost lodníků k obsluze plachet, musím proto plout po větru. Neodvažuji se je svinout, už bych je nemohl znovu vytáhnout. Mám pocit, že plujeme vstříc nějakému strašnému osudu. První důstojník je teď sklíčenější než oba lodníci. Jako by ho jeho tvrdá povaha nahlodávala zevnitř. Ale lodníci se už nebojí, pracují usilovně a trpělivě, připraveni na nejhorší. Jsou to Rusové, první důstojník je Rumun.

2. srpna, půlnoc. – Z několikaminutového spánku mě probudil výkřik kdesi před mými dveřmi. V mlze nic nebylo vidět. Vyběhl jsem na palubu a srazil se s prvním důstojníkem. Rovněž prý uslyšel výkřik a vyběhl, ale po hlídce ani stopy! O dalšího míň! Bože, pomoz nám! První důstojník tvrdí, že už jsme jisté minuli Doverskou úžinu; ve chvíli, kdy se mlha zvedla, muž vykřikl, zahlédl totiž North Foreland. Pak tedy už jsme přímo v Severním moři a v téhle mlze, která jako by plula s námi, nás může řídit pouze Bůh; a ten nás snad opustil.

3. srpna. – O půlnoci jsem šel vystřídat muže u kormidla, ale když jsem tam došel, nikoho jsem nenašel. Vítr byl silný, měli jsme ho v zádech, a tak jsme nebočili. Bál jsem se odejít od kormidla, a tak jsem zavolal prvního důstojníka. Za pár vteřin vyběhl jen ve spodkách na palubu, vyděšený a se ztrhanými rysy. Zmocnil se mě strach, že zešílel. Přistoupil až ke mně a chraptivým hlasem, s ústy přitisknutými na mé ucho, jako by se bál, že by to i vzduch slyšel, šeptal: „Je To tady, teď už to vím. Včera v noci jsem To na stráži uviděl, vypadá To jako vysoký, hubený muž, bledý jako smrt. Stálo To na přídi a hledělo dopředu. Připlížil jsem se k Tomu a vrazil jsem do Toho nůž, jenže ten Tím projel, jako by to byl vzduch.“ Při těchto slovech vytáhl nůž a prudce se jím rozmáchl. Nato pokračoval: „Ale je To tady a já To najdu. Třeba To je v podpalubí, v jedné z těch beden.

Vypáčím jednu za druhou a podívám se tam. Vy zatím buďte u kormidla.“ A s varovným posunkem a prstem na rtech sestoupil dolů.

Právě se zdvihal rezavý vítr a já nemohl kormidlo opustit. Viděl jsem, jak se vrací na palubu s bedničkou na nářadí a svítilnou a sestupuje průvlakem na přídi do podpalubí. Zbláznil se, dočista se zbláznil, a pokoušet se ho zarazit nemá vůbec smysl. A na těch velkých bednách stejně nemůže nic zkazit. Jsou deklarovány jako „hlína“ a nanejvýš je snad trochu odtáhne, a tím jim vůbec neuškodí.

Zůstanu proto tady a budu hlídat kormidlo a přitom psát tyhle poznámky.

Mohu jedině důvěřovat v Boha a čekat, až se mlha rozplyne.

Potom, pokud bych nemohl s větrem za zády namířit do přístavu, svinu plachty, budu klidně vyčkávat a signalizovat o pomoc...

Nyní už je téměř po všem. Zrovna když jsem už začal doufat, že se první důstojník vrátí klidnější – slyšel jsem ho totiž, jak v podpalubí do něčeho buší, a práce mu jen prospěje – ozval se zdola průvlakem krátký, pronikavý výkřik, krev mi ztuhla v žilách, a na palubu vyskočil jako vystřelen z děla běsnící šílenec s koulejícíma se očima a obličejem zrůzněným strachem. „Zachraňte mě! Zachraňte mě!“ křičel a rozhlédl se po příkrovu mlhy. Jeho hrůza se změnila v zoufalství a pevným hlasem řekl: „Raději pojďte se mnou, kapitáne, než bude pozdě. On je tady. Už znám to tajemství. Moře mě před ním zachrání, nic jiného opravdu nezbývá!“ Než jsem ze sebe mohl vypravit jediné slovo nebo k němu přiskočit a chytit ho, vyhoupl se na zábradlí a odhodlaně se vrhl do moře. I já teď už zřejmě znám to tajemství. Tenhle šílenec mě tedy připravoval o jednoho muže po druhém a teď je následoval sám. Bůh mi pomáhej! Jak zodpovím všechny ty hrůzy, až připluji do přístavu? Až připluji do přístavu!

Dojde k tomu vůbec někdy?

4. srpna. – Neustále mlha, slunce ji neprorazí. Vím, že už svítá, vždyť jsem námořník a musím to poznat. Neodvážil jsem se sestoupit dolů, neodvážil jsem se opustit kormidlo, a tak jsem zůstal tady celou noc a v šeru noci jsem To spatřil – Jeho! Bůh mi odpusť, ale první důstojník měl pravdu, když skočil přes palubu. Je líp umřít jako člověk, nikdo nemůže mít námitky, jestliže námořník zemře v mořských hlubinách. Jenže já jsem kapitán a nesmím opustit loď. Toho ďábla či netvora však oklamu; jakmile mě začnou opouštět síly, přivážu si ruce ke kormidlu, a zároveň s nimi tam přivážu to, čeho se On – To!

- neodváží dotknout. A tak zachráním svou duši i svou kapitánskou čest, ať už se zvedne příhodný či nepříhodný vítr! Slábnu a noc už se blíží. Kdyby mi teď znovu pohlédl do tváře, asi by mi už nezbýval čas vykonat, co musím... Jestliže ztroskotáme, snad tuto láhev někdo nalezne, a ti, kdo ji naleznou, třeba pochopí; a pokud nepochopí... nu, pak budou alespoň vědět, že jsem splnil úkol, který mi byl svěřen.

Nechť Bůh a Panna Maria a všichni svatí pomohou ubohé chybující duši, která se snaží dostát své povinnosti...

Porota pochopitelně nemohla vynést jednoznačný rozsudek. Žádný průkazní materiál se předložit nedal a nikdo nemůže dosvědčit, zda se kapitán dopustil těch vražd, či nikoli. Lidé se téměř jednomyslně domnívají, že kapitán je prostě hrdina a má mu být vypraven pohřeb na útraty obce.

Obřad se bude konat tím způsobem, že flotila člunů doprovodí kapitánovu rakev proti proudu řeky Esk a pak bude dovezena zpět k Tatehillskému molu. Odtud ji vynesou nahoru po schodech k opatství, kde bude uložena na hřbitově na útesu. Svou účast na této poslední cestě již ohlásili majitelé více než jednoho sta člunů.

Po onom velkém psu jako by se slehla zem; lidé jsou tím dost rozladěni, protože při nynějším stavu veřejného mínění by ho jistě město adoptovalo. Zítra se koná pohřeb, a tak skončí jedno z mnoha „tajemství moře“.

DENÍK MINY MURRAYOVÉ 8. srpna. – Lucy byla celou noc neklidná a já jsem také spala jako na vodě. Bouře divoce zuřila a všechny stříšky nad komíny řinčely, že mi z toho běžel mráz po zádech. Kdykoli vítr prudce zadul, zaznělo to jako výstřel ze vzdáleného děla. Lucy se kupodivu ani neprobudila, ovšem dvakrát vstala a oblékla se. Naštěstí jsem se pokaždé včas probudila, spící Lucy jsem svlékla a uložila zpět na lůžko.

Somnambulismus je opravdu něco velmi podivného; jakmile její úmysl zkříží nějaká fyzická akce, zapomene Lucy, co chtěla – pokud vůbec něco chtěla – a zase se skoro úplné podrobí běžnému chodu života.

Obě jsme vstaly časně zrána a šly se podívat dolů do přístavu, jestli se v noci něco nepřihodilo. Lidí tam bylo poměrně málo, a ačkoli slunce jasně zářilo a vzduch byl čistý a svěží, probíjely se velké, sveřepě vypadající vlny, od nichž se bíle odrážela pěna na hřebenech, úzkým vjezdem do přístavu jako bezohledný chlap, který si razí cestu zástupem. Byla jsem celkem ráda, že Jonathan nestrávil minulou noc na moři, nýbrž na pevnině. Jenže, ach, je vůbec už na moři či je ještě na pevnině? Kde je a jak se mu daří? Začínám mít o něj hrozný strach. Kdybych jen věděla, co dělat, a mohla vůbec něco dělat!

10. srpna. – Pohřeb nešťastného lodního kapitána byl velmi dojemný.

Účastnily se ho snad všechny lodi z přístavu a celou cestu z Tatehillského mola až nahoru na hřbitov nesli rakev jejich kapitáni.

Vypravila jsem se s Lucy poměrně brzy na naši starou lavičku. Zatím doplula flotila člunů proti proudu až k Viaduktu a právě se vracela.

Měly jsme krásný výhled a sledovaly jsme smuteční průvod téměř po celé jeho trase. Nešťastníka uložili k poslednímu odpočinku zcela blízko naší lavičky, a tak když jsme se na ni ve vhodný okamžik postavily, viděly jsme všechno. Chudák Lucy byla velmi rozrušena.

Celou dobu byla neklidná a cítila se nesvá; ty noční můry jí určitě škodí. V jednom je hrozně divná: zásadně mi nechce přiznat, že její neklid je něčím vyvoláván; a pokud by snad byl, pak sama nechápe, čím. Rozrušilo ji též, že ubohý pan Swales byl dnes ráno nalezen mrtev se zlomeným vazem na naší lavici. Zřejmě se vylekal, tvrdí lékař, a spadl pozpátku z lavice. Měl totiž v tváři výraz takového úděsu a strachu, až očitým svědkům ztuhla krev v žilách. Ubohý hodný stařec! Třeba spatřil svýma umírajícíma očima Smrt! Lucy je tak jemná a citlivá, že vnější vlivy na ni doléhají mnohem silněji než na jiné lidi. Ted právě ji vyvedla z míry jistá maličkost, jíž bych sama celkem nevěnovala pozornost, i když mám zvířata velice ráda.

Jeden z mužů, kteří přicházívají sem nahoru dívat se na lodi, měl s sebou svého psa. Nikdy bez něho nechodí. Oba jsou tiší a nikdy jsem neviděla toho muže se zlobit, ani neslyšela psa štěkat. Při pohřebním obřadu odmítal pes jít k svému pánu, který seděl s námi na lavičce, ale zůstával ve vzdálenosti několika yardů, štěkal a vyl. Pán mu domlouval napřed laskavě, potom přísněji a nakonec rozzlobeně; jenže pes ani nepřiběhl, ani nepřestal štěkat. Byl jako posedlý, oči mu divoce svítily a srst měl zježenou jako kočičí ocas, když je Micka na válečné stezce. Nakonec se jeho pán dopálil, přiskočil k němu, kopl ho, chytil ho za zátylek a napůl přivlekl, napůl hodil na náhrobní kámen, na němž je lavice postavena. Sotva se chudáček dotkl kamene, ztichl a začal se třást. Nesnažil se utéci, chvěl se však po celém těle, celý se skrčil a vypadal vyděšeně; marně jsem se ho pokoušela ukonejšit. Také Lucy ho velice litovala, nesnažila se ho však pohladit, nýbrž jenom na něj hleděla s výrazem zoufalství. Mám velké obavy, že Lucy je příliš citlivá, než aby se její cesta životem mohla obejít bez potíží. Dnes v noci se jí o tom všem bude určitě zdát. To všechno dohromady – loď zavedená do přístavu mrtvým mužem; jak byl s růžencem přivázán ke kormidlu; dojemný pohřeb; pes, napřed rozdivočelý, teď vystrašený – jí určitě poskytne látku pro sny.

Jistě bude nejlepší, aby šla spát tělesně unavená; vyvedu ji proto na dlouhou procházku podél útesů až k zátoce Robina Hooda a zpět.

Po takové túře by opravdu neměla mít příliš velkou chuť v noci vstávat a chodit ve spaní.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21