Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 10

Zpět Obsah Dále

 

DOPIS Dr. SEWARDA CTIHODNÉMU ARTHURU HOLMWOODOVI

6. září „Milý Arte, mé dnešní zprávy nejsou tak dobré. Ráno se Lucy trochu přitížilo.

Má to alespoň jednu výhodu: Paní Westenrová si pochopitelně dělá o Lucy starost a chtěla na mně jako na lékaři radu. Využil jsem této příležitosti a sdělil jí, že mě přijede navštívit můj starý učitel, slavný specialista Van Helsing, a že budeme Lucy ošetřovat společně. Teď tedy budeme moci přicházet a odcházet, aniž bychom matku zbytečně znepokojovali, protože každý šok by pro ni znamenal okamžitě smrt, a to by mohlo Lucy při jejím zeslabeném organismu vážně ublížit. Prostě na nás ze všech stran dotírají nesnáze, starý brachu, avšak dá-li Bůh, tak je ve zdraví překonáme. Bude-li třeba, napíši Ti; jestliže tedy nebudeš mít ode mne žádné zprávy, buď si jist, že prostě jenom čekám na další novinky.

Ve spěchu Tvůj JOHN SEWARD“ DENÍK Dr. SEWARDA 7. září. – První, co mi Van Helsing řekl, když jsme se setkali na Liverpoolstreetském nádraží, bylo: „Už jste něco řekl svému mladému příteli, jejímu snoubenci?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Čekal jsem až na rozmluvu s vámi. Napsal jsem pouze dopis, v němž jsem mu sdělil, že přijedete, protože se slečně Westenrové nedaří příliš dobře, a že mu v případě potřeby podám další zprávy.“

„Správně, příteli,“ řekl. „Zcela správně! Bude lepší, nebude-li zatím nic věděti, snad se to ani nikdy nedozví. Byl bych tomu rád, ale jestliže to bude nutné, dozví se všechno. A teď, milý příteli Johne, mi dovolte, abych vás varoval. Vy jako lékař máte co činiti s blázny.

Každý člověk je víceméně blázen; a stejně šetrně, jak zacházíte se svými blázny, zacházejte i s blázny božími – se zbytkem světa. Vy svým bláznům nevykládáte, co děláte nebo proč to děláte; nevykládáte jim, co si myslíte. To, co se tedy dozvíte, uchovejte si pro sebe, ať to někde odpočívá, kde to může nabírati další podobné poznatky a prohlubovati je. To, co my dva se dozvíme, budeme tedy uchovávati odnynějška tady a tady.“ Van Helsing mi přiložil dlaň na srdce a čelo a pak se dotkl sám sebe na týchž místech. „Já už o tom mám určité představy. Později vám je vyložím.“

„Proč ne teď?“ namítl jsem. „Třeba by to bylo k něčemu dobré; třeba bychom něco rozřešili.“ Profesor se zastavil, pohlédl na mě a řekl: „Milý příteli Johne, v době, kdy je obilí vzrostlé, třebas ještě nedozrálo, obsahuje už v sobě mléko matky země, jenže slunce je dosud nezačalo zbarvovati do zlata. Tu přijde hospodář, uchopí klas, začne ho mnouti drsnými dlaněmi, odfoukne zelené plevy a řekne: ,Hle, jak dobré obilí! Dá dobrou úrodu, až nadejde čas. ’“ Nechápal jsem, kam míří, a řekl jsem mu to. Místo odpovědi se ke mně naklonil, chytil mě za ucho a se stejným úsměvem jako před mnoha lety při přednáškách mě za ně zatahal a řekl: „Dobrý hospodář to prohlásí teprve tehdy, až si je tím jist, nikoli dříve. Určitě však nepřistihnete dobrého hospodáře, jak vytrhne a vykope zasazené zrno, aby zjistil, zda vzklíčilo; něco takového činí děcka, jež si hrají na hospodáře, a nikoli ti, pro které to je životním posláním. Chápete už, příteli Johne?

Zasil jsem své zrno a příroda teď musí učinit své, aby vzklíčilo; a pokud vzklíčí, máme naději, a já počkám, až se klas začne nalévati.“

Postřehl, že jsem ho pochopil, a po krátkém odmlčení pokračoval, tentokráte už velmi vážně: „Vy jste vždy byl pečlivým studentem a váš poznámkový sešit byl vždycky víc popsán než sešity ostatních. To ovšem bylo v dobách, kdy jste byl pouze studentem; dnes jste už hotový lékař a já věřím, že jste od toho dobrého návyku neupustil. Pamatujte si, příteli, že vědění je silnější než paměť a že na slabšího se nemáme spoléhati. I když jste nezachovával onen dobrý zvyk, dovolte mi, abych vám řekl, že tenhle případ naší drahé slečny je takového druhu, že by mohl – všimněte si, že říkám by mohl – býti tak zajímavým pro nás i pro jiné, že všechno ostatní bude při porovnání s ním státi za bačkoru, jak se u vás říká. Proto si všechno pořádně zapisujte. Každá maličkost je důležitá. Radím vám, zapisujte si i své pochybnosti a domněnky.

Časem vás třeba bude zajímati, jak správně jste se dohadoval.

Učíme se z neúspěchu, nikoli z úspěchu!“

Když jsem profesorovi popisoval symptomy Lucyiny nemoci – tytéž jako předtím, avšak podstatně výraznější -, zatvářil se velmi starostlivě, ale názor nevyslovil. Přinesl si velký vak s mnoha nástroji a léky – „tu hnusnou výstroj našeho užitečného řemesla“, jak kdysi při jedné přednášce nazval výzbroj umění lékařského. Po příjezdu nás přivítala paní Westenrová. Byla znepokojena, nikoli však tolik, jak jsem se obával. Příroda je natolik milosrdná, že i samu smrt obdařila protilékem proti hrůzám, které způsobuje. Tady, u případu, kde by se každý šok mohl projevit osudně, je všechno uspořádáno tak, jako by se jí snad ani vůbec nedotýkaly věci nevztahující se přímo k její osobě, – tedy i strašná změna, k níž u její milované dcery došlo. Je to něco podobného, jako když matka Příroda opatří cizí těleso obalem z necitlivé tkáně a ochrání je tak před poškozením, ke kterému by jinak mohlo dojít při jakémkoli dotyku. A pokud to snad je samovolně vytvořená sobeckost, pak bychom se měli střežit kohokoli obviňovat z neřesti egoismu, protože jeho kořeny mohou být mnohem hlubší, než vůbec tušíme.

Použil jsem proto svých znalostí této fáze psychické patologie a rozhodl, že paní Westenrová nesmí být často s Lucy nebo myslet na její nemoc víc, než je absolutně třeba. Souhlasila ochotně, tak ochotně, až jsem v tom opět spatřoval ruku Přírody bojující o život. Potom mě spolu s Van Helsingem uvedli do pokoje k Lucy. Jestliže jsem se včera, když jsem ji spatřil, lekl, pak dnes jsem se zhrozil. Byla chorobně bledá jako křída, ze rtů i dásní jako by jí vymizela všechna červeň a lícní kosti měla nápadně vysedlé; dýchala tak trhavě, až to rvalo sluch i zrak. Van Helsingův obličej strnul jako mramor a obočí svraštil tak, až se mu nad nosem téměř stýkala. Lucy ležela bez hnutí a zdálo se, že ani nemá sílu promluvit. Po chvilce mlčení mi Van Helsing pokynul a oba jsme se po špičkách vytratili z pokoje. Sotva jsme za sebou zavřeli dveře, profesor rychle prošel chodbou k dalším dveřím, které byly otevřeny, prudce mě vtáhl dovnitř a dveře zavřel.

„Bože!“ vydechl, „to je strašné! Nesmíme ztráceti ani vteřinu. Půjde-li to tak dál, zemře na ztrátu krve, vždyť ani nemůže udržeti činnost srdce. Ihned musíme udělati transfúzi krve. Chcete vy nebo já?“

„Jsem mladší a silnější, profesore. Musím to být já.“

„Tak se okamžitě připravte. Přinesu si brašnu. Mám všechno připraveno.“

Jak jsme spolu scházeli ze schodů, zaklepal někdo na domovní dveře. Než jsme sešli do haly, otevřela služebná dveře a dovnitř rychle vkročil Arthur. Přiskočil ke mně a překotně zašeptal: „Jacku, já ti měl takový strach! Četl jsem v tvém dopise mezi řádky a umíral jsem hrůzou. Tatínkovi se daří líp, tak jsem se sem rychle vypravil, abych se přesvědčil na vlastní oči. Není tohle pan doktor Van Helsing? Jsem vám velmi vděčen, profesore, že jste přijel.“

V prvním okamžiku po něm Van Helsing šlehl očima, protože ho vyrušení v takovou chvíli rozzlobilo; když si však změřil jeho statnou postavu a vycítil silnou mladou mužnost, která z něho vyzařovala, zaplálo mu v očích. Podal mu ruku a bez zaváhání vážně pravil: „Pane, přicházíte právě včas. Vy jste snoubencem naší drahé slečny.

Je na tom zle, velmi, velmi zle. Ale mladíku, takhle se tomu nepoddávejte!“

Arthur totiž náhle zbledl a klesl téměř v mdlobách na židli. „Vy jí musíte pomoci. Můžete toho dokázati víc než všichni ostatní a vaše odvaha je vaším nejlepším pomocníkem.“

„Co mohu udělat?“ zeptal se Arthur chraptivě. „Povězte mi to a já to udělám. Můj život patří jí a pro ni bych vycedil poslední kapku krve.“ Profesor velmi rád žertuje, a tak jsem v jeho odpovědi postřehl známou stopu humoru.

„Mladý pane, tolik toho ani nepožaduji – tu poslední určitě ne!“

„Co mám udělat?“ V očích mu zaplálo a chřípí se mu zachvělo odhodláním. Van Helsing ho poplácal po rameni. „Pojďte!“ vyzval ho. „Jste muž a muže právě potřebujeme. Jste vhodnější než já a můj přítel John.“ Arthur se zatvářil nechápavě a profesor mu svým přívětivým způsobem vysvětloval: „Mladá slečna je na tom zle, velmi zle. Potřebuje krev, a když ji nedostane, zemře. Můj přítel John a já jsme se poradili a právě chceme provésti to, čemu říkáme transfúze krve – to značí převod krve z něčích plných žil do prázdných žil, jež po ní dychtí. John hodlal darovati svou krev, protože je mladší a silnější než já“ – v tu chvíli mě Arthur chytil za ruku a beze slova ji pevně stiskl -, „ale teď, když jste tady vy, hodíte se lépe než my dva, protože my se přespříliš lopotíme ve světě myšlenek. Naše nervy nejsou tak klidné a naše krev tak čistá jako vaše!“ Arthur se k němu obrátil a řekl: „Kdybyste jen věděl, jak ochotně bych za ni zemřel, pak byste pochopil...“

Zarazil se a hlas se mu zadrhl.

„Jste dobrý hoch!“ pravil Van Helsing. „V brzké budoucnosti budete určitě šťasten, že jste pro svou milovanou tohle všechno udělal.

Teď pojďte s sebou a buďte zticha. Ještě dřív, než to ukončíme, ji políbíte, ale potom, jakmile vám dám znamení, musíte odejíti. A ani slovo milostivé paní, víte přece, jak je na tom! Nesmí dostati šok, a jestliže se o tom dozví, tak ho dostane. Pojďte!“

Všichni jsme šli nahoru k Lucy. Na Van Helsingův pokyn zůstal Arthur venku. Lucy obrátila hlavu, pohlédla na nás, ale neřekla slovo.

Nespala, byla prostě příliš slabá, než aby se na cokoliv zmohla.

Mluvily k nám její oči, to bylo vše. Van Helsing vytáhl z brašny několik věcí a rozložil je na stolek tak, aby je Lucy neviděla. Pak namíchal narkotikum, přistoupil k lůžku a vesele řekl: „Tak, slečinko, tady máme lék. Vypijte ho jako hodné děťátko.

Počkejte, nadzdvihnu vás, abyste to snadno spolkla.“ Lucy se totiž chtěla posadit, ale byla příliš slabá.

Překvapilo mě, jak dlouho trvalo, než prostředek zabral. Byl to důkaz, jak hodně je zesláblá. Teprve po nekonečně dlouhé době se jí víčka začala zachvívat spánkem. Nakonec přece jenom narkotikum zapůsobilo a Lucy tvrdě usnula. Když se profesor přesvědčil, že je vše v pořádku, přivolal Arthura a vyzval ho, aby svlékl sako. Pak dodal: „Můžete jí teď dáti lehký polibek, já sem zatím přenesu stolek.

Příteli Johne, pomozte mi!“ A tak se ani jeden z nás nedíval, když se nad ni sklonil.

Van Helsing se obrátil ke mně a řekl: „Je tak mladý a silný a má tak čistou krev, že ji ani nemusíme defibrinovati.“

Nato provedl Helsing rychle a absolutně spolehlivě transfúzi. Při jejím průběhu se vracel do tváří ubohé Lucy život a z pomalu blednoucího Arthurova obličeje vyzařovala neskrývaná radost. Za chvíli jsem začínal mít starost, protože ztráta krve už na Arthura působila, přestože byl dost silný. Uvědomil jsem si, jak značné musel utrpět Lucyin organismus; vždyť to, co Arthura tak oslabilo, pomohlo jí pouze částečně. Jenže profesor se tvářil neústupně, stál s hodinkami v ruce a střídavě hleděl na pacientku a na Arthura. Panovalo takové ticho, že jsem slyšel tep vlastního srdce. Vtom profesor tiše přikázal: „A teď se na okamžik ani nehýbejte! To už stačí. Vy ošetříte jeho, já se postarám o ni.“ Když bylo po všem, postřehl jsem, jak hodně to Arthura vyčerpalo. Ošetřil jsem mu ránu a chopil ho za paži, abych ho odvedl, ale vtom Van Helsing řekl, aniž se ohlédl – ten člověk snad má oči vzadu na hlavě – : „Statečný snoubenec si zaslouží další polibek, tak mu ho ještě dopřejme.“

Mezitím už Lucy ošetřil a narovnával jí polštáře pod hlavou.

Přitom se jí trochu posunula úzká černá sametka se starobylou diamantovou přezkou (dárkem jejího snoubence) a odhalila zarudlou skvrnu na hrdle. Arthur si jí ani nepovšiml, zaslechl jsem však, jak se Van Helsing zhluboka sykavě nadechl – jeden ze způsobů, jímž obvykle prozrazoval vzrušení. Nic však neřekl, jen se obrátil ke mně se slovy: „Odveďte teď statečného mladého snoubence dolů, dejte mu sklenici portského, a ať si na chvíli lehne. Pak ho pošlete domů.

Tam ať si odpočine, pořádně se vyspí a nají, aby si nahradil ztrátu toho, co daroval své milované. Nesmí tu zůstati. Počkejte na okamžik.

Jistě jste, pane, zvědav na výsledek. Vězte tedy, že operace je po všech stránkách úspěšná. Tentokráte jste jí zachránil život a můžete jíti domů s klidným svědomím, že se vykonalo vše, co se vykonati dalo. Až se zotaví, všechno jí vylíčím; za to, co jste pro ni učinil, vás bude milovati ještě víc. Sbohem.“

Po Arthurově odchodu jsem se vrátil do pokoje. Lucy spala klidně, ale oddychovala již zhluboka, až se jí přikrývka zdvíhala na prsou.

Van Helsing seděl na pelesti lůžka a pozorně na ni hleděl. Sametka opět zakrývala zarudlou skvrnku. Zeptal jsem se profesora šeptem.: „Co soudíte o té skvrně na jejím hrdle?“

„Co vy o ní soudíte?“

„Ještě jsem si ji neprohlédl,“ odpověděl jsem a ihned jsem stuhu rozvázal. Přímo nad vnější krční tepnou byla dvě píchnutí, celkem nevelká, ale přece jen podezřelá. Nevypadala jako boláky, ale okraje měla bílé a roztřepené, jakoby něčím rozedřené. Okamžitě mě napadlo, že právě tohle zranění, či co to je, může být příčinou oné velké ztráty krve, ale vzápětí jsem od této myšlenky upustil, protože něco takového je nemožné. Pak by přece muselo být celé lůžko zbarveno do ruda krví, kterou dívka jistě ztratila, když před transfúzí byla tak bledá!

„Tak co?“ zeptal se Van Helsing.

„Hm,“ řekl jsem, „je mi to nejasné.“

Profesor vstal. „Musím se ještě dnes večer vrátiti do Amsterodamu,“ prohlásil. „Mám tam knihy a věci, které potřebuji. Vy tu musíte setrvati celou noc a nesmíte od ní odvrátiti zrak.“

„Mám dát zavolat nějakou ošetřovatelku?“

„Nejlepšími ošetřovateli jsme my dva. Celou noc na ni dávejte pozor; dohlédněte, aby byla dobře živena a aby ji nic nerušilo. Do rána nesmíte zamhouřiti oči. Později se my dva můžeme vyspati.

Vrátím se, jak nejdřív budu moci. A pak začneme!“

„Začneme?“ vyhrkl jsem, „Co tím probůh chcete říci?“

„Uvidíme!“ prohlásil a vyběhl z pokoje. Za okamžik se vrátil, strčil hlavu do dveří, vztyčil varovně ukazováček a řekl: „Pamatujte, že ji máte na starosti! Jestliže ji opustíte a stihne ji pohroma, pak nebudete míti klidného spánku!“

DENÍK Dr. SEWARDA (Pokračování) 8. září. – Celou noc jsem probděl u Lucy. Do setmění vyprchal účinek narkotika a Lucy se probudila sama od sebe. Vypadala úplně jinak než před operací. Měla i dobrou náladu, byla rozverná, plná života, ale přece jen na ní byly vidět stopy naprostého vyčerpání, které prodělala. Když jsem sdělil paní Westenrové, že mám podle příkazu dr. Van Helsinga u její dcery probdít celou noc, málem se mi vysmála s poukazem na její obnovenou sílu a výbornou náladu. Trval jsem však na svém a vykonal přípravy pro dlouhé bdění. V době, kdy služebná připravovala Lucy na noc, jsem se navečeřel, pak jsem k ní vešel a usedl na křeslo u jejího lůžka. Neměla sebemenší námitky, naopak, kdykoli jsem zachytil její pohled, vyzařovala z něho vděčnost.

Po delším čase mi připadalo, že upadá do spánku, ale pak jako by se přemohla a násilím se držela vzhůru. Tohle se opakovalo několikrát, a čím víc se připozdívalo, tím víc úsilí ji to stálo a tím kratší byly jednotlivé přestávky klidu. Zřejmě nechtěla usnout, a tak jsem se na to bez zábran zeptal: „Vy nechcete usnout?“

„Ne, bojím se.“

„Bojíte se usnout ? Proč? Vždyť je to dobrodiní, po němž všichni touží!“

„Ach, kdybyste na tom byl jako já, tak ne! Kdyby pro vás byl spánek předzvěstí hrůzy!“

„Předzvěstí hrůzy? Co tím probůh chcete říci?“

„Nevím, ach nevím. A to je právě to strašné. Všechna ta slabost mě zmáhá ve spánku a já už se děsím pouhého pomyšlení na spaní!“

„Ale milá slečno, dnes v noci můžete spát. Budu tu nad vámi bdít celou noc a mohu vám slíbit, že se nic nestane.“

„Ach ano, na vás se ovšem mohu spolehnout!“ Využil jsem příležitosti a řekl: „Slibuji vám, že vás okamžité probudím, jakmile zpozoruji, že máte nějaký zlý sen.“

„Probudíte mě? Opravdu? Jste ke mně tak hodný! To tedy budu spát!“ A téměř současně si úlevou povzdychla, klesla naznak a usnula.

Probděl jsem u ní celou noc. Ani jednou se nepohnula, naopak, celou noc spala hlubokým, klidným, životodárným, zdraví přinášejícím spánkem. Rty měla lehce pootevřené a ňadra se jí zdvíhala a klesala s pravidelností kyvadla. Na tváři měla úsměv a zřejmé se jí nezdálo nic, co by jí rušilo klid mysli.

Časně zrána přišla služebná a já jí předal péči o Lucy. Odjel jsem domů, protože jsem měl nejrůznější starosti. Van Helsingovi a Arthurovi jsem poslal telegramy a informoval je o skvělém výsledku transfúze.

V práci jsem měl hodně co dohánět a to mi zabralo celý den; byla už tma, když jsem se konečně mohl vyptat na svého zoofagního pacienta. Zpráva byla příznivá: minulý den i noc byl zcela klidný. Při večeři došel z Amsterodamu telegram od Van Helsinga, v němž mě vyzýval, abych zítra večer zase přijel do Hillinghamu, protože mě tam možná bude zapotřebí. On sám odjede nočním parníkem a přibude časně ráno.

9. září. – Do Hillinghamu jsem dojel značně unaven a vyčerpán.

Už dvě noci jsem téměř nezamhouřil oko a v mozku se mi začala rozpínat ona tupá prázdnota, která svědčí o duševním vyčerpání. Lucy byla vzhůru a v dobré náladě. Když jsme si potřásli rukama, pohlédla mi pátravě do obličeje a prohlásila: „Dnes v noci u mne bdít nebudete! Jste vyčerpán. Já už jsem celkem zase v pořádku – ano, opravdu – a když už tu někdo má bdít, tak to budu já!“ Nehodlal jsem se s ní o tom dohadovat a odešel jsem se najíst. Lucy mě doprovodila a dělala mi společnost; byla tak roztomilá, že mi báječně chutnalo; dokonce jsem vypil několik sklenic jejich víc než výborného portského. Pak mě Lucy zavedla nahoru do pokoje vedle její ložnice. V krbu hořel oheň a Lucy pravila: „Tak, a vy zůstanete hezky tady. Tyhle dveře nechám otevřené a své taky.

Můžete si lehnout sem na pohovku; vím totiž, že vás doktory nedonutí nic, abyste si lehli do postele, když je pacient v dohledu. Jestli budu něco potřebovat, zavolám vás, a budete moci ihned ke mně zajít.“ Nezbývalo než souhlasit, stejně jsem byl „utahaný jako pes“ a nedokázal bych se udržet vzhůru, i kdybych se sebevíc snažil. A když mi tedy znovu slíbila, že mě zavolá, jakmile bude něco potřebovat, ulehl jsem na pohovku a zapomněl na celý svět.

DENÍK LUCY WESTENROVÉ 9. září. – Dnes večer je mi moc blaze. Cítila jsem se strašně slabá, a teď už zase mohu přemýšlet a pohybovat se, a připadám si, jako bych se po několika dnech sychravého větru z ocelově šedé oblohy zase jednou hřála ve sluneční záři. Zdá se mi, že Arthur je velmi, velmi blízko, a že dokonce cítím kolem sebe jeho vřelou přítomnost.

Zřejmě nás nemoc a slabost Činí sobeckými a obracejí náš vnitřní zrak a náchylnost k sobě samým, zatímco zdraví a síla popřávají volnost Amorovi, a ten pak řídí naše myšlenky a city tam, kam chce.

Vím, kde teď jsou mé myšlenky. Kéž by to jen Arthur věděl! Můj drahý, můj drahý, ty spíš a určitě ti zní v uších, a mně v nich zní, když bdím! Ach, ty blažený odpočinku minulé noci! Jak krásně jsem spala, když nade mnou bděl ten milý, hodný dr. Seward! A dnes v noci se spánku nebojím, vždyť doktor je vedle a může přijít na pouhé zavolání. Díky všem, že jste ke mně tak hodní! Díky, Bože! Dobrou noc, Arthure!

DENÍK Dr. SEWARDA 10. září. – Ucítil jsem na hlavě profesorovu ruku a ve zlomku vteřiny jsem se zcela probudil. Tohle je rozhodně jedna z věcí, kterým se člověk v blázinci naučí.

„A jak se daří naší pacientce?“

„Když jsem od ní odcházel, či spíš když ona odcházela ode mne, dobře,“ odpověděl jsem.

„Nuže, pojďme se podívat!“ vyzval mě Van Helsing. A odešli jsme spolu do jejího pokoje.

Záclony byly spuštěné. Přistoupil jsem k oknu, abych je opatrně vytáhl. Mezitím přešel Van Helsing svým měkkým kočičím krokem k lůžku.

Jak jsem vytahoval záclonu a ranní slunce zaplavovalo pokoj, zaslechl jsem profesorovo tiché, sykavé, překvapené vdechnutí. Věděl jsem, jak bývá řídké, a srdcem mi prolétl šíp smrtelného strachu.

Otočil jsem se k němu ve chvíli, kdy se právě odvrátil od lůžka s výkřikem hrůzy: „Gott im Himmel!“ Víc říkat nemusel, stačil pohled na jeho zrůzněnou tvář. Pozdvihl ruku a ukázal k lůžku. Jeho tvář, jindy jako z kamene vytesaná, byla ztrhaná a popelavě šedá. Rozklepala se mi kolena.

Na lůžku, zřejmě v mdlobách, ležela ubohá Lucy a vypadala ještě strašněji a bledší než předtím. I rty byly bílé a dásně jakoby obnažovaly zuby, jak to občas vídáme u lidí zemřelých po delší chorobě.

Van Helsing pozvedl nohu, aby si zlostí dupl, ale instinkt a dlouhými lety získané sebeovládání mu v tom zabránily a on ji zase tiše spustil dolů. „Rychle!“ přikázal. „Přineste brandy!“ Odběhl jsem do jídelny a vrátil se se stolní lahví. Profesor svlažil Lucyiny bledé rty a společně jsme jí masírovali chodidla, zápěstí a hruď. Pak Van Helsing poslouchal tep a po několika okamžicích smrtelné úzkosti řekl: „Ještě není příliš pozdě. Bije, i když jen slabě. Vše, co jsme až dosud podnikli, je vniveč; musíme začíti znovu. Teď tu žádného mladého Arthura nemáme po ruce; musím se tedy tentokrát obrátiti na vás, příteli Johne.“ Při těchto slovech sáhl do brašny a vytáhl nástroje pro transfúzi. Svlékl jsem si sako a vyhrnul rukáv košile. Pro naléhavost se už nedalo použít narkotika, a ani ho nebylo třeba; proto jsme bez jediného okamžiku zdržení přistoupili k operaci. Po jisté době – a nezdála se nijak krátká, protože odčerpávání krve, ať už se poskytuje sebedobrovolněji, je hrozný pocit – zvedl Van Helsing varovně prst. „Nehýbejte se,“ vyzval mě. „Mám pouze obavu, aby se neprobudila, jak jí postupně přibývá sil. To by bylo nebezpečné, ba dokonce velmi nebezpečné! Proto uděláme preventivní opatření.

Dám jí podkožní morfiovou injekci.“ Pak rychle a obratně uskutečnil svůj záměr. Injekce jí zřejmě prospěla, mdloba přešla téměř nepozorovatelně v narkotický spánek. S pocitem hrdosti jsem sledoval, jak se jí do bledých tváří a rtů vkrádá zpět slabý nádech červeně. Kdo to sám nezažil, nemůže pochopit, co člověk cítí, když jeho vlastní krev proudí do žil milované ženy.

Profesor mě bedlivě pozoroval. „Stačí,“ prohlásil.

„Už?“ namítl jsem. „Od Arta jste vzal mnohem víc!“

Profesor se tomu poněkud smutně usmál.

„On je jejím snoubencem, fiancé. Vy máte před sebou práci, mnoho práce pro ni i pro jiné; to, co jste teď poskytl, stačí.“

Po skončení transfúze ošetřil profesor Lucy; já jsem si zatím přidržel prst na vpichu. Ulehl jsem a čekal, až bude mít čas ošetřit mě.

Cítil jsem se sláb a bylo mi trochu nevolno. Za chvíli mi obvázal ránu a poslal mě dolů, abych se napil vína. Jak jsem odcházel z pokoje, vyšel za mnou a pološeptem pravil: „Prosím vás, abyste o tom nikomu neřekl ani slůvko. Kdyby se náš mladý snoubenec objevil stejně nečekaně jako minule, tak ani slovo! Polekal by se a také by žárlil. A k tomu nesmí dojíti! Jděte!“

Když jsem se vrátil, starostlivě na mě pohlédl a pak řekl: „Už vám je mnohem líp. Jděte do pokoje, lehněte si na pohovku a na chvíli si odpočiňte. Potom se pořádně nasnídejte a přijďte sem za mnou.“

Zařídil jsem se podle jeho příkazů. Věděl jsem totiž, jak jsou správné a rozumné. Splnil jsem, co se ode mne čekalo, a teď bylo mou další povinností zachovat si sílu. Cítil jsem se značně zesláblý, a tak jsem si ani úplně neuvědomoval celou hrůzu toho, co se stalo.

Lámal jsem si jen neustále mysl otázkou, proč došlo v Lucyině stavu k takovému zvratu a jak mohla přijít o takové množství krve, aniž po ní někde zbyly stopy. Nakonec jsem na pohovce usnul a zřejmě jsem o tom přemýšlel i ve spaní, protože ať jsem spal či bděl, myšlenky se mi neustále vracely k oněm malým rankám na jejím hrdle a jejich přesto tak rozedřeným, bílým okrajům.

Lucy spala dlouho do bílého dne, a když se konečně probudila, cítila se celkem dobře a posíleně, a i když zdaleka ne tak dobře jako včera. Van Helsing k ní zašel a pak se vydal do města. Péči o ni svěřil mně a přísně mi uložil, že ji nesmím ani na okamžik nechat o samotě.

Z haly ke mně dolehl jeho hlas, tázající se na cestu k nejbližšímu telegrafnímu úřadu.

Lucy si se mnou bez zábran povídala a mně napadlo, že snad ani neví, co se jí přihodilo. Matka, která k ní přišla nahoru, u ní zřejmě také nepostřehla žádnou změnu; vděčně mi totiž řekla: „Jsme vám tak zavázáni, doktore Sewarde, za všechno, co jste udělal, jenže teď byste už opravdu měl být opatrný, abyste se nepřepracoval.

Jste nějak velmi bledý. Potřebujete manželku, aby vás ošetřovala a trochu se o vás starala, to potřebujete!“ Lucy se při jejích slovech začervenala, i když jenom na vteřinku, protože její ubohé zpustošené žíly nemohly dlouho vydržet nevítaný nával krve do hlavy. Vzápětí zbledla jako stěna a prosebně ke mně obrátila zrak.

Usmál jsem se, přikývl a přiložil prst ke rtům; Lucy s povzdechem klesla zpět do polštářů.

Van Helsing se vrátil za několik hodin a ihned mi přikázal: „Vy teď běžte domů a pořádně se najezte a napijte! Posilněte se. Já tu zůstanu přes noc sám a budu bdíti u naší mladé slečny. Tenhle případ musíme sledovati oba, a nikdo jiný se o něm nesmí dozvěděti. Mám pro to vážné důvody. Ne, neptejte se mě na ně; myslete si, co chcete.

A nebojte se mysleti si i tu největší nemožnost! Dobrou noc!“

V hale ke mně přistoupily dvě služebné a zeptaly se, zda by jedna z nich nemohla bdít u slečny Lucy. Žadonily, abych jim to dovolil, a když jsem jim řekl, že podle přání doktora Van Helsinga bude u ní bdít jeden z nás dvou, velmi úpěnlivě mě prosily, abych se za ně u toho „cizího pána“ přimluvil. Jejich obětavost mě opravdu dojala.

Snad to udělaly proto, že viděly, jak hodně jsem zesláblý, nebo snad tím chtěly projevit oddanost k Lucy; při podobných příležitostech jsem se totiž velmi často setkával s příklady ženské laskavosti. Vrátil jsem se sem ještě včas k večeři, udělal vizitu – všechno v pořádku – a než se dostavil spánek, zapsal jsem, co se udalo. A spánek už přichází.

11. září. – Dnes odpoledne jsem zajel do Hillinghamu. Van Helsinga jsem zastihl ve výborné náladě a Lucy se daří mnohem lépe.

Krátce po mém příchodu byl profesorovi doručen velký balík z ciziny.

S dychtivostí – pochopitelně předstíranou – ho otevřel a vytáhl z něho velký svazek bílých květů.

„Ty jsou pro vás, slečno Lucy,“ řekl.

„Pro mne? Ach, pane doktore!“

„Ano, má drahá, jenže nejsou k tomu, abyste si s nimi hrála! Jsou to totiž léky.“ Lucy protáhla obličej. „Nebudete je ovšem užívati jako odvaru nebo v nějaké jiné odporné formě, takže nemusíte krčiti svůj rozkošný nosánek; jinak bych totiž musel upozorniti svého přítele Arthura na to, jaké trápení ho bude čekati, až se bude muset dívati na to, jak se ten krásný obličej, který tak miluje, dovede pitvořiti. Aha, má krásná slečinko, už se vám ten nosánek narovnal. Tohle je léčivý prostředek, jenže vy nevíte, co s tím. Rozložím vám ty květy na okno, upletu z nich krásný věnec a ten vám pověsím kolem krku, abyste dobře spala. Ano, stejně jako květy lotosu vám i tyhle květy dají zapomenouti na vaše utrpení. Voní jako vody řeky Léthé a jako ona studna mládí, kterou hledali konquistadoři na Floridě a našli ji tam sice, ale už pozdě.“

Mezitím si Lucy prohlížela květy a přivoněla k nim. Vzápětí je odhodila a napůl se smíchem, napůl s odporem prohlásila: „Ale profesore, vy si určitě děláte ze mne žerty! Tyhle květy jsou přece jenom obyčejný česnek!“

K mému překvapení Van Helsing vstal a neobvykle přísně, se sevřenými zuby a svraštěným hustým obočím pravil: „Tak žádné laškování! Já nikdy nežertuji! Všechno, co dělám, má hluboký důvod, a ať vás ani nenapadne mi odporovati! Mějte se na pozoru, když už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli ostatním!“ Tu si povšiml, že se chudák pochopitelně vylekala, a pokračoval laskavějším tónem: „Milá slečno, nebojte se mě. To, co dělám, dělám jen pro vaše dobro. Ale v tomto obyčejném květu je skryta síla, která vám může hodně prospěti. Podívejte se, sám vám je rozmístím tady v pokoji.

Sám z nich uviji pro vás věnec, který budete nositi. Ale pst!

Nikomu o tom neříkejte, i kdyby se vás sebevíc vyptávali. Musíme být poslušni, a mlčení je součástí poslušnosti. A poslušnost vás přivede silnou a zdravou do milující náruče, která vás očekává. Teď ještě chvíli klidně seďte! Vy pojďte se mnou, příteli Johne, a pomozte mi vyzdobiti pokoj česnekem, který sem došel až z Haarlemu, kde můj přítel Van der Pool tuto rostlinu pěstuje ve svých sklenících po celý rok. Musel jsem mu včera zatelegrafovati, jinak by tu ještě nebyly.“

Vzali jsme květy a odešli do Lucyiny ložnice. Profesorovo počínání bylo opravdu neobvyklé a určitě by se nenašlo v žádném ze známých lékopisů. Napřed zavřel okna a pečlivě zastrčil všechny petlice. Pak vzal do hrsti několik květů a přetřel jimi všechny rámy, jako by chtěl zabezpečit, že každý závan vzduchu, který by snad dovnitř pronikl, bude prosycen vůní česneku. Dále pak potřel chomáčkem květů celý rám dveří, dole, nahoře a po stranách, a totéž udělal kolem krbu. Připadalo mi to směšné, a proto jsem nakonec řekl: „Pane profesore, vím, že vždycky máte důvod pro všechno, co děláte, jenže z tohohle jsem opravdu zmaten. Ještě že tu nemáme žádného posměváčka, ten by totiž prohlásil, že tu čarujete, aby sem nemohl vniknout nějaký zlý duch.“

„Třeba by měl pravdu,“ prohodil profesor klidně a začal vít věnec, který Lucy měla mít kolem krku.

Pak jsme počkali, až Lucy dokončí večerní toaletu, a když už byla na lůžku, přišel k ní profesor do pokoje a sám jí zavěsil věnec z česnekových květů kolem krku. Před odchodem ji upozornil: „Dejte pozor, abyste ho nepřetrhla, a i kdyby vám bylo tady dusno, neotvírejte dnes v noci ani okno, ani dveře.“

„Slibuji,“ řekla Lucy, „a tisíckrát vám oběma děkuji za všechnu vaši laskavost. Čím jsem si zasloužila, že mě nebesa obdařila tolika přáteli?“

Před domem na mě čekala bryčka. Když jsme odjížděli, řekl Van Helsing: „Dnes v noci mohu klidně spáti, a já se chce vyspati – dvě noci na cestách, mnoho četby během dne mezi oběma nocemi, hodně strachu následujícího dne a další noc probděná, aniž jsem oka zamhouřil!

Zítra časně ráno pro mě přijeďte a pojedeme se spolu podívati na naši krásnou slečnu, které ‚kouzlo’, jež jsem vyrobil, určitě dodá novou sílu.“

Byl zřejmě tak pln důvěry, že jsem si bezděčně vzpomněl, jak jsem byl přede dvěma nocemi také pln důvěry a jak žalostně to skončilo.

Tato myšlenka mě naplnila strachem a neurčitou hrůzou. Jistě mi jen slabost zabránila, abych svému příteli nevyjevil, co mi blesklo hlavou, ale tím víc mě to tížilo, jako neprolité slzy.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21