Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 11

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK LUCY WESTENROVÉ 12. září. – Všichni jsou ke mně strašně hodní! Do toho drahouška doktora Van Helsinga jsem se úplně zamilovala! Jen se divím, proč se kvůli těm květům tak rozčilil! Docela mě vylekal svou prudkostí.

Ale stejně asi měl pravdu, vždyť mi už teď přinášejí úlevu.

Dnes se ani nebojím, že budu sama, a určitě bez obav usnu. A nějakého třepotání venku za oknem si prostě nebudu všímat. Jak já jsem se poslední dobou úporně bránila spánku, to bylo opravdu strašné!

Jak zlé je volit mezi úzkostí z nespavosti a úzkostí ze spánku naplněného strachem, přinášejícího mi tolik tajemných hrůz! Jak šťastni jsou někteří lidé, kteří v životě nepoznají ani strach, ani hrůzu, a kterým je spánek požehnáním, dostavujícím se noc co noc a přinášejícím pouze sladké sny! A teď je tedy večer, čekám na spánek a ležím jako Ofélie s „vínkem panenským a dívčím obsypáním květinami“.

Až dosud mi byl česnek protivný, ale dnes večer mi je milý. Vůně, která z něho vane, přináší mír a já cítím, jak mě už pomalu zmáhá spánek. Dobrou noc, drazí!

DENÍK Dr. SEWARDA 13. září. – Přišel jsem do hotelu Berkeley a zastihl Van Helsinga jako obvykle připraveného. Objednaný kočár už čekal. Profesor si vzal svou brašnu, kterou teď stejně stále nosí s sebou.

Musím všechno uvést hezky po pořádku. S Van Helsingem jsme dorazili do Hillinghamu v osm hodin. Jitro bylo překrásné; jasné slunce a svěží dech přicházejícího podzimu korunovaly celoroční dílo přírody. Listí na sebe bralo nejnádhernější barvy, ale ještě nezačalo padat ze stromů. Vešli jsme do domu. Paní Westenrová právě vycházela z přijímacího pokoje. Odjakživa byla ranní ptáče. Srdečně nás přivítala a řekla: „Jistě vás potěší, že se Lucy daří lépe. To ubohé dítě ještě spí. Podívala jsem se na ni od dveří pokoje, ale nešla jsem dovnitř, abych ji nerušila.“ Profesor se usmál a zatvářil se vítězoslavně. Zamnul si ruce a prohodil: „Vida! Přece jen jsem udělal správnou diagnózu. Má léčba má účinek.“ Jenže paní Westenrová namítla: „Jen si nepřičítejte všechnu zásluhu sám, doktore! Dceřin dnešní stav je částečně i mou zásluhou!“

„Jak to myslíte, milostivá paní?“ podivil se profesor.

„Víte, dělala jsem si v noci o to drahé dítě starosti a šla jsem se na ni podívat. Spala tvrdě – tak tvrdě, že ji můj příchod ani neprobudil.

Ale v pokoji bylo hrozné dusno. Všude byla spousta těch odporných, pronikavě zapáchajících květů a Lucy z nich měla dokonce věnec kolem krku. Bála jsem se, aby ten ohavný pach mému drahému dítěti neublížil, vždyť je tak zesláblá, a proto jsem všechny ty květy odnesla a pootevřela okno, abych tam vpustila trochu čerstvého vzduchu.

Určitě se vám bude Lucy líbit.“

Nato se vzdálila do svého budoáru, kde obvykle časně snídávala.

Zatímco mluvila, díval jsem se profesorovi do obličeje. Tváře mu úplně zpopelavěly. Dokud tam ubohá paní byla, ovládal se, protože znal její zdravotní stav i to, jak nebezpečný by pro ni byl šok. A dokonce se na ni usmál, když jí otvíral dveře do jejího pokoje. Sotva však vešla, prudce mě vtáhl do jídelny a zavřel za námi.

A zde jsem poprvé v životě spatřil Van Helsinga zhrouceného. V jakési němé beznaději zdvihl paže nad hlavu, v bezmocném gestu spráskl ruce, klesl na židli, obličej skryl do dlaní a rozvzlykal se hlasitým, přerývaným pláčem, který mu snad vycházel z nejskrytějších koutů srdce. Potom znovu rozpřáhl paže a zvolal, jako by se chtěl dovolávat celého vesmíru: „Bože! Bože! Bože! Čeho jsme se dopustili, čeho se dopustila ta ubohá dívka, že jsme tak krutě stíhám? Může snad k něčemu tak strašnému dojíti jen proto, že mezi námi stále ještě řádí ta osudná zhouba, seslaná ze starodávného pohanského světa?

Ta nešťastná matka provede v úplné nevědomosti a nejlepším úmyslu věc, která je s to připraviti její dceru o duši a tělo, a my jí to nesmíme říci, dokonce ji ani nesmíme varovati, neboť by zemřela, a pak by zemřela i dcera. Ach, jak jen nás osud stíhá! Jak se proti nám spikly všechny síly pekla!“ Vtom prudce vyskočil. „Pojďte!“ vyzval mě, „pojďte, musíme se přesvědčiti a jednati. Ďáblové neďáblové nebo všichni ďáblové dohromady, na tom teď nesejde; přesto se s ním pustíme do křížku!“ Zašel do haly pro brašnu a spolu jsme šli nahoru do Lucyina pokoje.

Znovu jsem vytáhl záclony, zatímco Van Helsing přistoupil k lůžku.

Tentokrát už sebou při pohledu na stejně zuboženou, voskově bledou tvář netrhl. Na obličeji se mu rozhostil výraz hluboké bolesti a nezměrného soucitu.

„Jak jsem čekal,“ zamumlal se svým typickým sykavým nadechnutím.

Mlčky se vrátil ke dveřím, zamkl je a na malém stolku začal rozkládat nástroje pro další transfúzi krve. Usoudil jsem už dříve, že jí bude třeba, a začal jsem se svlékat, ale profesor mě zarazil zamítavým posunkem paže.

„Ne!“ prohlásil a odkládal sako. „Dnes provedete operaci vy, Krev poskytnu já. Jste už dost zesláblý.“

A opět transfúze, opět narkotikum, opět týž návrat červeně do popelavých tváří a pravidelný dech zdravého spánku. Tentokráte jsem u ní seděl já a Van Helsing se zotavoval a odpočíval.

Za chvíli využil profesor příležitosti a upozornil paní Westenrovou, že z Lucyina pokoje nesmí bez porady s ním nic odstranit; ty květy mají totiž léčivé vlastnosti a vdechování jejich vůně je součástí léčebného postupu. Pak jí sdělil, že celou péči o Lucy přebírá sám a že bude u ní tuto i příští noc bdít a mně vzkáže, kdy mám přijít.

Hodinu nato se Lucy probrala ze spánku, svěží a veselá, jako by jí ta těžká zkouška ani nebyla příliš ublížila.

Co to všechno znamená? Nezačínají mít snad ta dlouhá léta strávená mezi choromyslnými neblahý vliv na můj mozek?

DENÍK LUCY WESTENROVÉ 17. září. – Čtyři dny a noci klidu. Už jsem nabyla tolik sil, že si připadám jako znovuzrozená. Je mi, jako bych přestála dlouhou noční můru, právě se probudila, uviděla nádherný sluneční jas a všude kolem sebe cítila svěží ranní vzduch. Nejasně a mlhavě si vzpomínám na dlouhé, úzkostné chvíle čekání a obav; na tmu, v níž nebylo jediného bolestného záblesku naděje, takže mé zoufalství bylo ještě hlubší; na dlouhá období nicoty a návraty k životu, kdy jsem si připadala jako potápěč vynořující se z velkých hlubin na hladinu. Jelikož je však celou dobu se mnou dr. Van Helsing, všechny ty zlé sny snad zmizely. Přestaly také šelesty, které mě přiváděly na okraj šílenství – třepetání o okna, vzdálené hlasy, které mi připadaly tak blízké, drsná slova přicházející nevím odkud a přikazující mi ani nevím co. Uléhám teď do postele bez jakékoli obavy před spánkem.

Dokonce se ani nepokouším udržet v bdělém stavu. Česnek mi už celkem nevadí a každý den mi ho sem z Haarlemu posílají plnou bedničku. Dnes večer dr. Van Helsing odjíždí, protože musí strávit jeden den v Amsterodamu. Mne však už nemusí nikdo hlídat; je mi už natolik dobře, že mě mohou nechat o samotě. Děkuji za to Bohu kvůli mamince a drahému Arthurovi a kvůli všem našim přátelům, kteří jsou tak laskaví. Stejně ani nepocítím žádný velký rozdíl, vždyť včera spal dr. Van Helsing hezky dlouho v křesle. Dvakrát jsem se probudila a přistihla ho spícího. Přesto se však nebojím usnout, ačkoli mi do okenních tabulí skoro zlostně tlučou nějaké větve nebo netopýři či něco jiného.

„THE PALL MALL GAZETTE“, 18. ZÁŘÍ UPRCHLÝ VLK Nebezpečné dobrodružství našeho dopisovatele Rozhovor s dozorcem zoologické zahrady Po mnoha dotazech a neméně mnoha odmítnutích se mi díky věčně opakovaným slovům Pall Mall Gazette, jimiž jsem se oháněl jako talismanem, podařilo najít dozorce oddělení zoologické zahrady, kde jsou umístěni vlci. Thomas Bilder bydlí v jednom z domků v ohradě za pavilónem slonů a ve chvíli, kdy jsem ho konečně našel, sedal si právě k čaji. Thomas a jeho manželka jsou pohostinní, postarší lidé, bezdětní, a jestliže pohostí každého tak jako mne, pak si jistě žijí velmi dobře. Dozorce odmítal hovořit o tom, čemu říkal „má práce“, dokud se v klidu nenasvačíme. Když pak bylo sklizeno se stolu, zapálil si dýmku a řekl: „Tak, pane, teďka můžete spustit a ptát se, na co budete chtít. Musíte mě vomluvit, že před jídlem vodmítám mluvit vo ouředních záležitostech.

Dyk v celým našem voddělení dám vlkům, šakalům a hyenám vždycky najíst dřív, než se jich na cokoli voptám.“

„Jak to myslíte, optat se jich na něco?“ vyzvídal jsem v naději, že se rozhovoří.

„No, buď je praštím klackem přes hlavu, nebo, dyž mě požádaj prachatý páni, co se chtěj blejsknout před svejma ženskejma, je podrbu za ušima. To první – praštit je klackem přes hlavu, dřív než jim předhodím žrádlo – mi nedělá žádný vobtíže, ale než se pokusím je podrbat, tak raděj počkám, až si dají svý šery či kafe, abych tak řekl.“ Pak rozvážně dodal: „Víte, my lidi máme v sobě podobnej kus nátury jako tyhle zvířata. Vy si sem přídete, vyptáváte se na mou rachotu a nebejt toho, že ste mi dal půl libry, tak já, starej mrzout, bych raději viděl, aby vás vzal ďas, než abych vám vodpovídal. A vůbec mi nevadilo, že ste se mě kousavě voptal, esli teda chci, abyste se vobrátil na řiditele, esli se mi smíte vyptávat. Neráčej se urazit, ale že sem vám řek, abyste šel do háje?“

„Ano, to jste mi řekl.“

„A dyž ste mi vyhrožoval, že oznámíte řiditelství, že sem sprostej, to bylo, jako byste mě praštil přes hlavu. Ale ta půl libry to spravila.

Hádat sem se nechtěl, a tak sem čekal na jídlo a zblajzl ho stejně, jako to dělaj vlci a lvi a tygři. Ale teďkonc, zaplať pánbu, dyž mi stará nacpala chřtán svejma koláčema a nalila do mě svůj zpropadenej starej čajník, tak sem celej vobživ, a vy si mě drbejte za ušima jak dlouho chcete, já ani nezavrčím. Tak ven s těma votázkama!

Stejně vím, vo co vám de – vo toho uprchlýho vlka!“

„Správně. Chtěl bych slyšet váš názor. Povězte mi, jak k tomu došlo, a až se od vás dozvím okolnosti, tak mi řeknete, co to podle vás způsobilo a jak to všechno podle vás dopadne.“

„Prosím, šéfe. Bylo to asi takhle. Tenhle vlk – říkali sme mu Bersicker – byl jeden z těch třech šedejch vlků, co byli dodaný z Norska Jamrachovejm, vod kerejch sme je asi před ctyřma roky vodkoupili.

Byl to milej, poslušnej vlk a nikdy nám nezpůsobil žádnou mrzutost, aby stála za řeč. To, že se vodtuď chtěl dostat pryč, mě u něj překvapuje mnohem víc než u vostatních zvířat. Jak vidíte, člověk může důvěřovat vlkům zrovna tak málo jako ženskejm!“

„Nedejte na něj, pane!“ vpadla jeho manželka s hlasitým smíchem.

„Von vám tak dlouho s těma zvířatama zachází, že už je sám jako starej vlk! Jenže nikomu neublíží!“

„Tak teda včera asi dvě hodiny po krmení sem zaslech nějakej hluk. Zrovna sem sbíral ve vopičím pavilónu stelivo pro jednu mladou pumu, co je nemocná, ale dyž sem slyšel štěkot a vytí, mazal sem rovnou pryč. Ten Bersicker vám jako šílenej vrážel do mříží, jako by se chtěl dostat ven. Moc lidí tu kolem zrovna nebylo, jen nablízku byl jeden člověk, takovej vysokej chlap jak tyčka, s orlím nosem a špičatou bradkou, trošku bíle prokvetlou. Měl tvrdej, studenej pohled a rudý voči a byl mi hned protivnej, protože mi připadalo, že ti vlci sou rozčilený kvůli němu. Na rukách měl bílý kozinkový rukavice, ukazoval na zvířata a řek: ‚Dozorče, tyhle vlky zřejmě něco rozčililo.’ ‚Třeba zrovna vy,’ odsek sem, protože se mi vůbec nezamlouvalo, jak se tváří. Nenaštval se, jak sem doufal, ale usmál se vám tak pohrdavě, až vycenil bílý, vostrý zuby. ‚Nikoli, na mně by si nepochutnali,’ řek.

‚Navopak, pochutnali,’ namít sem stejným tónem. ‚Dycky si moc rádi daj k svačině jednu dvě kosti, aby si na nich vočistili zuby, a vy těch kostí máte plnej pytel!’ Víte, a to bylo vopravdu divný – dyž nás ty zvířata viděly povídat, tak si lehly, a dyž sem přistoupil k Bersickerovi, nechal se vode mě podrbat za ušima jako jindy. A pak tam přistoupil i ten chlap, a ať se propadnu, esli taky neprostrčil ruku mřížema a nepohladil tomu starýmu vlkovi uši!

‚Dejte si pozor!’ upozornil sem ho. ‚Bersicker je rychlej.’ ‚Nevadí,’ odpověděl. ‚Já jsem na ně zvyklý.’ ‚Vy ste z oboru?’ zeptal sem se a smek klobouk, protože chlapík, kerej obchoduje s vlkama atakdál, to je dobrej přítel dozorců.

‚Nikoli, z oboru právě ne,’ řekl, ‚ale mám jich doma několik ochočených.’ A nato smek zdvořile jako ňákej lord a vodešel. Starej Bersicker se za ním koukal tak dlouho, dokad nezmizel z dohledu, pak si šel lehnout do kouta a celej večír se z něj nechtěl hnout. A minulou noc, sotva vyšel měsíc, začli tady všici vlci výt. A přitom tam nebylo nic, na co by mohli výt. Nikdo nebyl nablízku a jenom kdesi na cestě daleko za parkem volal někdo na ňákýho psa. Jednou nebo dvakrát sem se šel podívat, esli je všechno v pořádku, a taky že bylo, a pak to vytí přestalo. Krátce před půlnocí sem se vypravil na poslední vobchůzku před spaním, a ať se na místě propadnu, esli sem nepřišel ke kleci starýho Bersickera a neviděl, že mříže sou vylomený a překroucený a klec prázdná! A to je všechno, co vo tom vopravdicky vím.“

„A jinak nikdo nic neviděl?“

„V tý době se zrovna vracel jeden z našejch zahradníků vod muziky a zahlídl, jak z keřů vybíhá velkej šedivěj pes. To alespoň tvrdí, jenže já tomu zrovna moc nevěřím, protože dyž přišel domů, tak svý starý vo tom ani nežblebt. Dyk sme celou noc honili Bersickera po parku, a von vám si teprve ráno vzpomene, že něco viděl! Podle mýho mu prostě muzika stoupla do hlavy!“

„Poslyšte, pane Bildere, čím si tedy vysvětlujete útěk toho vlka?“

„Víte, pane,“ odpověděl s podezřelou skromností, „myslím, že si to dovedu vysvětlit, jenomže nevím, esli vás má teorie uspokojí.“

„Určitě, Jestliže už člověk jako vy, který má tolik zkušeností se zvířaty, by to nedokázal uhodnout, kdo jiný by se o to mohl pokusit?“

„Tak teda, pane, mám tohle vysvětlení: řek bych, že ten vlk utek – protože prostě chtěl zdrhnout!“

Podle toho, jak se Thomas s manželkou tomuto vtipu srdečně smáli, jsem usoudil, že ho už vyslovil víckrát a že celý jeho výklad směřoval k tomu, aby mě napálil. Se ctihodným Thomasem jsem v žertování soupeřit nemohl, ale myslím, že znám bezpečnější cestu k jeho srdci. Proto jsem řekl: „Dobrá, pane Bildere, řekněme, že jste si tu první půl libry už odpracoval.

Teď už tedy čeká její sestřička na vaše zavolání, jen co mi povíte, co se podle vás asi stane.“

„Máte pravdu, pane,“ opáčil rychle. „Jistě mi vodpustíte, že sem si z vás dělal šoufky, jenže tady stará na mě mrkla, a tím mi naznačila, abych to rozšoup.“

„No tohle! Nikdy!“ ohradila se manželka.

„Můj názor je takovejhle: že se tenhle vlk teďka někde potuluje.

Ten zahradník, kerej si na to původně ani nevzpomněl, povídal, že prej cválal směrem k severu rychlejc než kůň. Jenže já mu nevěřím, protože víte, pane, vlci necválaj vo nic rychlejc než psi, nejsou na to stavěný. Vlci sou tak dobrý pro pohádky, a vochotně eště uznám, že dyž se shluknou do smečky a ženou se za něčím, co má eště víc nahnáno než voni, pak dokážou ztropit ďábelskej randál a rozcupovat na kousky všecko, co jim přídě do cesty. Ale, Bůh chraň, ve skutečným životě je vlk jen ubohej tvor, ani zpoloviny tak chytrej nebo odvážnej jako pes, a není v něm ani vosmina bojovnýho ducha, jakej je ve psech. A tenhle vlk vůbec nebyl zvyklej bojovat nebo dokonce sám se živit, a zřejmě se tu někde vokolo parku schovává a celej se třese, a esli mu to vůbec myslí, tak asi uvažuje, vod koho by sehnal snídani. Třeba taky vlez do ňákýho baráku a sedí teď ve sklepě. Páni, určitě ňáká kuchařka vezme do zaječích, až uvidí ty jeho zelený voči, jak na ni zářej ze tmy! Esli se mu nepodaří najít ňáký žrádlo, tak je bude muset shánět, a třeba se mu poštěstí včas narazit na řeznictví.

Esli ne a ňáká guvernantka pude se svým vojákem za křoví a nechá dítě v kočárku – pak bych se nedivil, že by při sčítání lidu mohlo bejt vo jedno dítě míň. To je všecko.“

Jak jsem mu podával jeho půl libry, mihlo se něco za oknem a panu Bilderovi se protáhl překvapením obličej.

„Panenko skákavá!“ vyhrkl. „Dyk se nám starej Bersicker sám vod sebe vrátil!“

Přistoupil ke dveřím a otevřel je; považoval jsem to za dost přehnané.

Vždycky jsem byl názoru, že šelma vypadá nejlíp, je-li mezi ní a člověkem zaručeně pevná přehrada, a osobní zkušenost tuto mou představu spíš posílila než oslabila.

Koneckonců je ovšem všechno pouze zvyk, protože ani Bilder, ani jeho manželka si z toho vlka nedělali víc, než já bych si dělal ze psa.

Šelma byla tak mírná a poslušná jako praotec všech pohádkových vlků – expřítel Červené Karkulky, který se v převlečení snažil získat její důvěru.

Celý výjev byl nevylíčitelnou směsí komedie a tklivosti. Zlý vlk, který na půl dne naplnil celý Londýn hrůzou a na nejvyšší míru vyděsil všechny děti v městě, se kajícně vrátil a byl přijat a hýčkán jako nějaký vlčí marnotratný syn. Starý Bilder ho s téměř něžnou starostlivostí ohmatal po celém těle, a když skončil kajícníkovu prohlídku, prohlásil: „Vida, já sem dobře věděl, že se tomu starýmu chudákovi něco přihodí; copak sem to celej čas neříkal? Prosím, hlavu má pořezanou a plnou skleněnejch střepů. Určitě lez přes ňákou zatracenou zeď či co. Je to hanba, že lidi směj zastrkávat na vršky svejch zdí rozbitý flašky. To má z toho. Poď, Bersickere!“

Bilder odvedl vlka a zamkl ho do klece s kusem masa, které alespoň množstvím odpovídalo nejpodstatnějším částem tučného telete, a odešel podat hlášení. A po něm jsem následoval i já, abych o této záležitosti mohl napsat jedinou informaci, kterou se o záhadném útěku ze zoologické zahrady podařilo dnešního dne získat.

DENÍK Dr. SEWARDA 17. září. – Po večeři jsem seděl v pracovně a snažil se dohnat všechny záznamy, s nimiž jsem se pro nával jiné práce a četné návštěvy u Lucy hodně opozdil. Pojednou se rozlétly dveře a dovnitř vrazil můj pacient s obličejem zrůzněným vášní. Do mne jako by udeřil blesk; je to totiž něco téměř nebývalého, aby pacient z vlastní vůle vnikl do ředitelovy pracovny. Renfield se hnal rovnou ke mně.

V ruce držel nůž, a protože jsem okamžitě pochopil, že mi hrozí nebezpečí, pokusil jsem se přistrčit stůl mezi sebe a jeho. Byl však rychlejší a silnější než já, a než se mi to podařilo, rozmáchl se po mně a dost hluboko mě řízl do levého zápěstí. Než mě však dokázal bodnout podruhé, uhodil jsem ho pravičkou a on padl naznak na podlahu.

Zápěstí mi silně krvácelo a na koberec nakapala malá kaluž krve. Přesvědčil jsem se, že se můj přítel už nebude mít k ničemu dalšímu, a ovazoval jsem si zápěstí. Přitom jsem ovšem nespouštěl ani na okamžik zrak z ležící postavy. Mezitím přiběhli ošetřovatelé a obrátili jsme pozornost k němu. Právě dělal něco, co mě naplnilo odporem. Ležel na břiše a jako pes lízal krev, která skapala z rány na zápěstí. Snadno jsme ho přemohli a k mému překvapení se dal ošetřovateli odvést klidně jako beránek. Jenom neustále opakoval: „Krev je život! Krev je život!“

Právě teď si nesmím dovolit ztrácet krev; poslední dobou jsem jí ztratil až příliš na úkor svého zdraví, a navíc mě už začalo vyčerpávat napětí vyvolané strašnými fázemi dlouhé Lucyiny nemoci. Jsem předrážděný a unavený a potřebuji odpočinek, odpočinek, odpočinek.

Naštěstí mě Van Helsing nezavolal, takže si nemusím odepřít spánek; dnes v noci bych se bez něho asi těžko obešel.

TELEGRAM OD VAN HELSINGA, ANTVERPY, SEWARDOVI, CARFAX (Zaslán do Carfaxu, Sussex, protože nebylo udáno hrabství; doručen s dvaadvacetihodinovým zpožděním.) 17. září. – „Určitě přijeďte dnes v noci do Hillinghamu. Pokud nebudete bdíti celou noc, často navštěvujte a dohlédněte, aby květy zůstaly na svém místě. Spoléhám na vás! Dostavím se co nejdřív po příjezdu.“

DENÍK Dr. SEWARDA 18. září. – Chystám se k vlaku do Londýna. Van Helsingův telegram mě naplnil chmurnou předtuchou. Celá noc ztracena – a já vím z trpké zkušenosti, co se za jednu noc může přihodit. Ovšem, všechno snad dopadne dobře, jenže co se vlastně mohlo stát? Zřejmě nad námi visí nějaká strašná hrozba a každá nepředvídaná okolnost může asi zvrátit všechno, čeho se pokoušíme dosáhnout. Vezmu si tento váleček s sebou a svůj záznam pak budu moci dokončit na Lucyině fonografu.

POZNÁMKY ZANECHANÉ LUCY WESTENROVOU 17. září. Noc. – Píši tyto poznámky a zanechávám je zde, aby se rozhodně nikdo nedostal mým přičiněním do neštěstí. Je to přesný zápis toho, co se udalo dnešní noci. Cítím, že umírám slabostí, a nemám už téměř sílu psát, ale musím to udělat, i kdyby mi psaní přivodilo smrt.

Šla jsem si lehnout jako obvykle, a ještě jsem dohlédla, aby květy byly na místech určených dr. Van Helsingem. Brzy jsem usnula.

Probudil mě onen šelest na okenních tabulích, který poprvé začal po noční procházce na útesu ve Whitby, kdy mě zachránila Mina, a který už tak dobře znám. Nebála jsem se, ale mrzelo mě, že ve vedlejším pokoji není dr. Seward – jak mi dr. Van Helsing slíbil -, protože bych ho mohla zavolat. Pak se opět dostavil onen starý strach ze spánku a já jsem se rozhodla, že budu bdít. Ale jako naschvál se spánek snažil dostavit právě tehdy, kdy jsem ho nechtěla; a protože jsem se tedy bála zůstat sama, otevřela jsem dveře a zavolala: „Je tu někdo?“ Nikdo neodpovídal. Nechtěla jsem probudit maminku a raději jsem zase dveře zavřela. Potom se zvenku ze zahrady ozvalo nějaké vytí, podobné psímu, ale divočejší a hlubší. Šla jsem k oknu a vyhlédla ven, ale neviděla jsem nic kromě velkého netopýra, který zřejmě tloukl křídly o okno. Vrátila jsem se proto zpět na lůžko rozhodnuta nespat. Vtom se otevřely dveře a do pokoje nahlédla maminka.

Všimla si, že jsem se hýbala a nespím, vešla dovnitř a sedla si ke mně. Laskavěji a něžněji než jindy mi řekla: „Měla jsem o tebe starost, miláčku, a přišla jsem se podívat, zda ti nic nechybí.“

Obávala jsem se, že se nachladí, když tu bude tak sedět, a poprosila jsem ji, aby si lehla ke mně a spala se mnou. Ulehla proto do postele a uvelebila se vedle mne; ani si nesvlékla župan, protože, jak řekla, prý zde zůstane jen chvilku, a pak se vrátí do vlastního lůžka.

A jak jsme tam ležely v objetí, ozval se znovu na okně šelest a třepot.

Maminka se podivila, malinko se vylekala a vykřikla: „Co je to?“

Uklidňovala jsem ji, jak jen jsem mohla. Podařilo se mi to a maminka už ležela klidně; slyšela jsem však, jak její ubohé drahé srdce prudce tluče. Za chvíli se opět ozvalo venku na zahradě mezi křovinami ono hluboké zavytí, krátce nato se s třeskem rozbilo okno a na podlahu se rozlétla spousta střepů. Průvan odhrnul záclonu a v rozbitém okně se objevila hlava velkého vychrtlého šedého vlka. Maminka zděšeně vykřikla, pokoušela se posadit a divoce tápala rukama po všem, co by jí pomohlo. Mimo jiné uchopila i věnec květů, který jsem podle příkazu dr. Van Helsinga měla stále nosit kolem krku, a strhla mi ho. Jednu dvě vteřiny strnule seděla a ukazovala rukou na vlka, pak se jí z hrdla vydralo podivné, hrozné zachroptění, padla naznak, jako by ji zasáhl blesk, a hlavou mi narazila na čelo, až se mi na malou chvilku zamotala hlava. Připadalo mi, jako by se celý pokoj se vším všudy začal se mnou točit kolem dokola. Nespustila jsem oči z okna. Vtom stáhl vlk hlavu zpět a rozbitým oknem vlétly do pokoje tisíce drobných skvrnek a kroužily a vířily jako sloup písku, jaký bývá podle líčení cestovatelů při samumu na poušti. Snažila jsem se pohnout, ale byla jsem jako uhranutá, a navíc na mně těžce spočívalo ubohé tělo drahé maminky, které už chladlo – její srdce už přestalo bít. Pak jsem na chvíli pozbyla vědomí. Zanedlouho jsem přišla k sobě, ale bylo mi hrozně, nevýslovně hrozně. Někde nablízku vyzváněl umíráček; v celém okolí vyli psi a v našem křoví, snad těsně pod okny, prozpěvoval slavík. Byla jsem celá zmámená a otupená bolestí, strachem a slabostí, ale slavičí zpěv mi připadal jako hlas drahé maminky, vracející se zpět, aby mě konejšila. Hluk zřejmě probudil také služky, za dveřmi jsem slyšela přešlapovat jejich bosé nohy. Na mé zavolání vešly dovnitř, a když uviděly, co se stalo a co vlastně leží přes postel, daly se do křiku. Rozbitým oknem vnikl do pokoje vítr a prudce přirazil dveře. Vstala jsem, služebné nadzdvihly maminčino tělo, položily je na mou postel a přikryly prostěradlem. Byly tak vystrašené a nervózní, že jsem jim přikázala, aby se šly do jídelny napít sklenky vína. Dveře se na okamžik rozlétly a znovu zabouchly. Služky vyjekly a všechny najednou odběhly do jídelny. Mezitím jsem nakladla všechny květy, které jsem měla, mamince na prsa. Když už tam ležely, vzpomněla jsem si na příkaz dr. Van Helsinga, ale nechtěla jsem je vzít zpět, a kromě toho jsem hodlala dát příkaz, aby u mne zůstala jedna ze služebných přes noc. Bylo mi divné, že se nevracejí.

Volala jsem je, ale neodpovídaly. Zašla jsem proto za nimi do jídelny.

Sotva jsem spatřila, co se stalo, opustila mě všechna naděje.

Všechny čtyři ležely bezvládně na zemi a těžce oddychovaly. Stolní láhev, v níž bylo sherry, byla zpoloviny plná, ale vanul z ní podivný, ostrý zápach. Pojala jsem podezření a prohlédla láhev. Byla cítit opiovým extraktem, a když jsem pohlédla na příborník, zpozorovala jsem, že lahvička, ze které mamince její lékař dává – ach! vlastně dával – užívat, je prázdná. Co mám dělat? Co mám dělat? Vrátila jsem se zpět do pokoje k mamince. Nemohu ji přece opustit a jsem v domě sama kromě služebných, které někdo uspal. Sama s mrtvou! A odejít z domu se bojím, protože rozbitým oknem doléhá do pokoje hluboké vytí vlka.

Vzduch jako by byl plný skvrnek, poletujících a kroužících v průvanu od okna, a světla planou modře a mdle. Co mám dělat? Bože, chraň mě této noci všeho zlého! Tento list skryji na ňadrech, kde ho najdou, až mě přijdou položit do rakve. Má drahá maminka skonala!

Je čas, abych odešla také. Jestliže tuto noc nepřežiji, pak sbohem, můj drahý Arthure! Nechť tě Bůh ochrání, můj drahý, a mně nechť pomůže!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21