Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 12

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK Dr. SEWARDA 18. září. – Odjel jsem okamžitě do Hillinghamu. Protože bylo ještě brzy ráno, nechal jsem kočár čekat u branky a šel stromořadím k domu. Tiše jsem zaklepal a co nejohleduplněji zazvonil, abych snad neprobudil Lucy nebo její matku. Doufal jsem, že mi přijde otevřít pouze služka, jenže nikdo nešel. A tak jsem za chvíli znovu zaklepal a zazvonil. Pak mě popadl vztek, že služky mohou být tak líné a být ještě tak pozdě v posteli – bylo už totiž deset hodin, a klepal jsem a zvonil dál, tentokráte netrpělivěji. Přesto nikdo nepřicházel.

Až do této chvíle jsem podezíral jenom služebnictvo, jenže pomalu na mé začínala dotírat hrozná úzkost. Není tohle mrtvolné ticho jenom dalším článkem v řetězu zhouby, který se snad kolem nás stahuje? Nepřišel jsem snad opravdu už pozdě do domu smrti?

Jestli Lucy dostane opět jeden z těch strašných záchvatů, pak každá minuta nebo dokonce vteřina zpoždění pro ni může znamenat hodinu plnou nebezpečí. Obešel jsem proto dům, zda náhodou nenajdu otevřený jiný vchod.

Nikudy se však nedalo vejít. Všechna okna a všechny dveře byly zavřeny na závoru a zamčeny. Zklamaně jsem se vrátil k hlavnímu vchodu. Vtom jsem zaslechl prudký dusot uhánějících koní. Zastavili se u branky a za několik vteřin mi stromořadím spěchal vstříc Van Helsing. Jakmile mě spatřil, vyhrkl: „Tak to jste vy! Právě jste přijel? Jak je jí? Přišli jsme už pozdě?

Vy jste nedostal můj telegram?“

Co nejrychleji a nejsouvisleji jsem mu vysvětlil, že jsem jeho telegram obdržel teprve dnes časně ráno, že jsem neztratil ani minutu, abych se sem dostavil, a že se mi zatím nepodařilo nikoho v celém domě vyburcovat. Van Helsing chvíli přemýšlel, pak smekl klobouk a vážně pravil: „V tom případě se tedy obávám, že jsme přišli pozdě.

Děj se vůle boží!“ Vzápětí se jako obvykle vzchopil a pokračoval: „Pojďte! Pokud tedy nemůžeme do domu vniknouti po dobrém, musíme tam vniknouti násilím. Teď už zaleží pouze na čase!“

Obešli jsme dům dozadu, kde bylo kuchyňské okno. Profesor vytáhl z brašny malou chirurgickou pilku, podal mi ji a ukázal na železné mříže chránící okno. Ihned jsem se do nich pustil a zanedlouho jsem tři z nich přepiloval. Potom jsme dlouhým úzkým skalpelem nadzdvihli zástrčku a okno otevřeli. Pomohl jsem profesorovi dovnitř a prolezl za ním. V kuchyni a pokojících pro služebné, které byly hned vedle ní, nikdo nebyl. Postupně jsme prohlédli všechny místnosti a v jídelně, mdle osvětlené denními paprsky, pronikajícími okenicemi, našli jsme čtyři služky na podlaze. Nemuseli jsme se obávat, že jsou mrtvé; sípavý dech a štiplavý zápach opiového extraktu nás nenechával na pochybách o jejich stavu. Pohlédli jsme s Van Helsingem na sebe, a jak jsme odcházeli, usoudil: „O ně se můžeme postarati později.“ Pak jsme vyšli po schodech k Lucyinu pokoji. Nepatrnou chvilku jsme postáli u dveří a naslouchali, ale vůbec nic nebylo slyšet. Zbledlí, s třesoucíma se rukama jsme pomalu otevřeli dveře a vešli do pokoje.

Jak jen vylíčit pohled, který se nám naskytl? Na lůžku ležely dvě ženy, Lucy a za ní její matka pod bílým prostěradlem, jehož cíp byl shrnut závanem vzduchu z okna a odhalil tak ztrhanou, bílou, hrůzou vytřeštěnou tvář. Vedle ní ležela Lucy s bílým a ještě zuboženějším obličejem. Věnec květů, který měla mít kolem krku, jsme našli na matčině hrudi, a na obnaženém hrdle byly dvě malé ranky, jichž jsme si všimli už dříve, jenže tentokráte byly hrozně bílé a rozdrásané.

Profesor se mlčky sklonil nad lůžko, hlavou se málem dotýkal ňader ubohé Lucy, pak se najednou prudce otočil, jako by něčemu naslouchal, rychle se napřímil a zvolal: „Ještě není pozdě! Rychle! Rychle! Přineste brandy!“

Seběhl jsem dolů a vrátil se s lahví. Napřed jsem k ní pochopitelně přičichl a ochutnal, jestli není brandy také otráveno jako sherry ve stolní láhvi, kterou jsem našel na stole. Služebné již nedýchaly tak klidně; narkotikum začalo zřejmě ztrácet účinek. Nezůstal jsem tam, abych se o tom ujistil, ale vrátil jsem se k Van Helsingovi. Ten jako už předtím potíral Lucy kořalkou rty, dásně, zápěstí a dlaně. Pak mi pravil: „Tohle je vše, víc zatím nelze učiniti. Vy běžte k těm služebným, vezměte mokrý ručník a pořádné je pleskejte po tvářích. Ať rozdělají oheň, roztopí ho a připraví horkou lázeň. Tahle ubohá duše je skoro tak vychladlá jako ta, která leží vedle ní. Potřebuje se zahřáti, než s ní můžeme podniknouti něco dalšího.“

Ihned jsem seběhl dolů a tři z žen jsem celkem bez nesnází probudil.

Čtvrtá byla ještě velmi mladá, narkotikum na ni zřejmě zapůsobilo silněji; přenesl jsem ji tedy z podlahy na pohovku a nechal ji spát dál. Ostatní byly zpočátku úplně omámené, ale sotva se vzpamatovaly, rozplakaly se a křečovitě stkaly. Osopil jsem se však na ně a nepustil je k slovu. Už je dost zlé, že došlo k ztrátě jednoho života, prohlásil jsem, a jestli budou otálet, bude ohrožen i život slečny Lucy.

A tak, napůl oblečené, pustily se s pláčem a vzlyky do práce, přiložily a přihřály vodu. V kuchyňském sporáku a pod kotlem oheň naštěstí dosud neuhasl a horké vody bylo brzy dost. Služky připravily koupel a my jsme Lucy, tak jak byla, vynesli a položili do vany. Právě jsme ji masírovali, když někdo zaklepal na domovní dveře. Jedna ze služebných vyběhla, přehodila něco přes sebe a šla otevřít. Vrátila se a šeptem nám sdělila, že přišel nějaký pán se vzkazem od pana Holmwooda. Přikázal jsem jí, aby mu vyřídila, ať počká, že teď nemůžeme nikoho přijmout. S tímto vzkazem odešla a my jsme se tak zabrali do práce, že jsem na návštěvníka dočista zapomněl.

Ještě nikdy jsem nezažil, aby profesor pracoval soustředěněji.

Stejně jako on jsem věděl, že vede úporný boj se smrtí, a ve chvíli, kdy odpočíval, jsem mu to řekl. To, co mi odpověděl, jsem nepochopil, ale důraz, s nímž svá slova vyřkl, byl neobvykle zarputilý: „Kdyby zde šlo pouze o toto, nechal bych věci tak, jak jsou, aby v klidu zesnula, protože nad obzorem jejího života už žádné světlo svítiti nemůže.“ A znovu a snad ještě horlivěji se pustil do práce.

Netrvalo dlouho a my jsme poznávali, že teplo začíná účinkovat.

Stetoskopem jsme zjistili, že tlukot Lucyina srdce je silnější. Hruď se jí už znatelně zdvíhala. Van Helsingův obličej se rozzářil, a když jsme ji vynesli z koupele a zabalili do nahřátého prostěradla, aby uschla, profesor prohlásil: „První tah jsme vyhráli! Šach králi!“

Pak jsme odnesli Lucy do druhého pokoje, který služebné mezitím připravily, položili ji na lůžko a vnutili jí několik kapek brandy. Jak jsem si všiml, ovázal jí Van Helsing kolem krku hebký hedvábný šátek. Byla stále v bezvědomí a bylo jí velmi zle, ne-li hůř než kdy předtím.

Van Helsing zavolal do pokoje jednu ze služek a přikázal jí, aby do našeho návratu zůstala u Lucy a nespustila z ní oči. Pak mě vyzval k odchodu.

„Musíme se uraditi o dalším postupu,“ řekl, jak jsme scházeli dolů.

V předsíni otevřel dveře jídelny, a když jsme vešli dovnitř, zavřel pečlivě dveře. Okenice byly otevřeny, ale záclony již byly zataženy, jak káže smuteční mrav, který britské ženy nižších tříd vždy tak přísně zachovávají. V místnosti bylo proto celkem tma. Van Helsing se už netvářil tak zarputile; vypadal spíš rozpačitě. Zřejmě si něčím lámal hlavu. Za chvíli řekl: „Co budeme činiti nyní? Ke komu se můžeme uchýliti o pomoc?

Musíme provésti další transfúzi krve, a to brzy, jinak by jí totiž už příliš života nezbývalo. Vy jste už vyčerpán, já jsem rovněž vyčerpán.

Nerad bych se obrátil na některou z oněch žen, i kdyby měly odvahu se tomu podrobiti. Jak najdeme někoho, kdo by pro ni byl ochoten otevříti své žíly?“

„A já vám snad nevyhovuji?“

Hlas zazněl z pohovky na druhé straně pokoje. Jeho zvuk mě naplnil radostí a pocitem úlevy, vždyť je pronesl Quincey Morris. Van Helsing sebou zprvu zlostně trhl, ale jakmile jsem zvolal: „Quincey Morrisi!“ a rozběhl se k němu se vztaženýma rukama, obličej se mu vyjasnil a v očích se mu mihl radostný záblesk.

„Co tě sem přivedlo?“ zvolal jsem, když jsme si stiskli ruce.

„Přijel jsem kvůli Artovi.“

Podal mi telegram: „Už tři dny žádné zprávy od Sewarda. Mám velké starosti. Nemohu odjet. Otcův zdravotní stav nezměněn. Neprodleně mi pošli zprávu, jak se daří Lucy.

HOLMWOOD“ „Zřejmě jsem tedy přijel v pravý čas. Jen mi prostě řekněte, co mám dělat.“

Van Helsing k němu přistoupil, uchopil ho za ruku a pohlédl mu přímo do očí.

„Když je žena v nouzi, je pro ni tím nejlepším na světě krev statečného muže. Vy jste muž, o tom není pochyby. Nuže, byť i ďábel bojuje proti nám všemi svými silami, Bůh nám přece jen posílá muže, kdykoli je potřebujeme.“

A znovu jsme uskutečnili onu nepříjemnou operaci. Nemám odvahu vylíčit všechny podrobnosti. Lucy prodělala strašný šok, který jí uškodil mnohem víc než předešlé otřesy. Ačkoli jsme jí vpravili do žil mnoho krve, nereagoval organismus na transfúzi tak dobře jako při minulých příležitostech. Přihlížet a poslouchat, jak se probíjí zpět k životu, bylo úděsné. Činnost srdce i plic se však nakonec přece jen zlepšila a Van Helsing jí dal jako předtím podkožní injekci morfia, a to s dobrým výsledkem. Její mdloba se změnila v hluboký spánek.

Profesor zůstal u ní, já jsem s Quinceym Morrisem sešel dolů a poslal ven služku, aby zaplatila jednomu z drožkářů čekajících před domem. Quincey vypil sklenici vína, ulehl na pohovku a já jsem nařídil kuchařce, aby připravila vydatnou snídani. Pak mi něco napadlo a vrátil jsem se do pokoje, kde ležela Lucy. Tiše jsem vešel a zastihl Van Helsinga s několika listy dopisního papíru v ruce. Zřejmě už je přečetl a s hlavou v dlaních o nich přemýšlel. Na tváři měl výraz ponurého zadostiučinění, jaké mívá Člověk, který právě rozluštil nějakou záhadu. Podal mi těch několik listů se stručnou poznámkou: „Když jsme přenášeli Lucy do lázně, vypadlo jí to ze záňadří.“

Jakmile jsem si to přečetl, pohlédl jsem nechápavě na profesora a za chvíli jsem se ho zeptal: „Proboha, co to vlastně všechno znamená?

Byla či snad je šílená, nebo jaké strašné nebezpečí jí hrozí?“ Byl jsem tak zmaten, že jsem nevěděl, co dodat. Van Helsing natáhl paži, vzal si poznámky zpět a řekl: „Teď se tím netrapte. Prozatím na to zapomeňte. Až nastane vhodný čas, všechno se dozvíte a pochopíte; k tomu však dojde až později. A co jste mi teď vlastně přišel říci?“ Jeho slova mě vzpamatovala a přivedla zpět k sobě.

„Přišel jsem za vámi kvůli úmrtnímu listu. Jestli nebudeme postupovat vhodně a rozumně, mohla by nastat možnost soudního ohledání, a pak by bylo třeba předložit tuto listinu. Jsem přesvědčen, že k soudnímu ohledání nebude muset dojít; kdyby se totiž uskutečnilo, určitě by z toho ubohá Lucy měla smrt, pokud už nezemře na něco jiného. My všichni, já, vy i lékař, který ji ošetřoval, víme, že paní Westenrová trpěla srdeční vadou, a můžeme dosvědčit, že na ni zemřela.

Vyplňme okamžitě úmrtní list; zanesu ho osobně k matrikářovi a odtud zajdu do pohřebního ústavu.“

„Správně, příteli Johne! Skvělý nápad! I když má slečna Lucy nepřátele, kteří ji ohrožují, má naproti tomu alespoň štěstí, že má přátele, kteří ji milují. Vy tři jste pro ni otevřeli své žíly, a kromě vás ještě jeden starý člověk. Ano, vím, příteli Johne, nejsem přece slepý! Tím víc vás všechny mám rád! A nyní jděte!“

V hale jsem potkal Quinceyho Morrise s telegramem Arthurovi.

Sděloval mu, že paní Westenrová je mrtvá, že se Lucy přitížilo, ale že se jí už daří líp; a že Van Helsing i já jsme u ní. Oznámil jsem mu, kam jdu, a on mě rychle doprovodil ke dveřím. Před odchodem mi řekl: „Mohu si s tebou, Jacku, promluvit, až se vrátíš? Ale o samotě?“

Souhlasně jsem přikývl a vyšel z domu. U matrikáře prošlo vše hladce a s majitelem místního pohřebního ústavu jsem se dohodl, že večer přijde vzít míry na rakev a zařídit, co bude třeba.

Když jsem se vrátil, Quincey už na mě čekal. Řekl jsem mu, že k němu zajdu, jen co se informuji o Lucy, a zašel jsem k ní nahoru do pokoje. Ještě spala a profesor se z židle u její postele zřejmě ani nehnul.

Jen přiložil prst ke rtům a já jsem usoudil, že se Lucy nejspíš co nejdříve probudí a že profesor nechce předcházet přírodu. Vrátil jsem se tedy dolů ke Quinceymu a zavedl ho do pokoje, kde se podává snídaně. V této místnosti nebyly záclony staženy, a proto tu bylo poněkud příjemněji, či spíše nikoli tak nepříjemně jako jinde v domě.

Sotva jsme osaměli, Quincey mi řekl: „Jacku Sewarde, nerad se cpu někam, kam nemám právo, jenže tohle není žádný obyčejný případ. Víš, že jsem to děvče miloval a chtěl se s ní oženit, a i když už je to všechno za mnou, mám, ať chci nebo nechci, o ni strach. Co jí vlastně chybí? Ten Holanďan – a je to zřejmě báječný starý pán, to je vidět, řekl, když jste přišli do pokoje, že musí mít další transfúzi krve a že jste oba už vyčerpáni. Já ovšem vím, že vy páni doktoři spolu rozmlouváte in camera a to, o čem se soukromě dohodnete, se člověk prostě nedozví. Tohle ovšem není žádná normální záležitost, a ať už je to cokoli, já jsem své učinil.

Je to tak?“

„Je,“ přitakal jsem a Quincey pokračoval.

„Soudím, že ty i Van Helsing jste už udělali to, co jsem dnes udělal já. Je to tak?“

„Je.“

„A podle všeho platí totéž i pro Arta. Vypadal moc divně, když jsem se s ním před čtyřmi dny u nich setkal. Naposledy jsem viděl nějakého tvora tak rychle sejít v pampách; za jedinou noc mi tam zahynula oblíbená klisna. V noci ji napadl jeden z těch velkých netopýrů, kterým se říká upíři. Ráno měla prokousnuté hrdlo i tepnu a zůstalo jí tak málo krve, že se nemohla postavit na nohy. Bezmocně ležela a já jí musel prohnat kulku hlavou. Jacku, jistě mi nevyzradíš nic důvěrného – že byl Art první? Mám pravdu?“ Chudák se při těchto slovech tvářil velmi ustaraně. Trápilo ho nebezpečí hrozící milované ženě a navíc ho mátla úplná neznalost hrůzné záhady, která ji zřejmě obklopovala. Srdce mu krvácelo a musel sebrat všechnu mužnou sílu – a té měl požehnaně -, aby se nezhroutil. Na okamžik jsem se zarazil, protože jsem si uvědomil, že nesmím vyzradit nic z toho, co si profesor přeje uchovat v tajnosti, jenže Quincey už toho věděl a uhádl tolik, že už nebylo proč mu neodpovědět. Odvětil jsem stejnými slovy: „Máš pravdu.“

„A jak dlouho to už trvá?“

„Asi deset dní.“

„Deset dní! Pak tedy, Jacku, dostala za tuhle dobu ta ubohá krásná bytost, kterou všichni milujeme, do svých žil krev čtyř silných mužů.

Člověče! Tolik by se přece ani do jejího těla nevešlo!“ Nato přistoupil těsně ke mně a důrazně zasykl: „Kdo ji o ni připravil?“

Pokrčil jsem rameny: „V tom je právě ta záhada,“ odpověděl jsem. „Helsing má z toho zamotanou hlavu a já jsem s důvtipem v koncích. Ani si nedovolím něco hádat. Dokonce došlo zcela náhodou k úplné sérii nepatrných příhod a ty úplně zmařily všechna opatření, která jsme podnikli, abychom zajistili nad Lucy řádný dohled. To už se však opakovat nebude. Zůstaneme tady, dokud všechno neskončí dobře – nebo špatně!“ Quincey mi podal ruku.

„Počítejte se mnou. Ty a ten Holanďan mi řeknete, co mám dělat, a já to udělám.“

Sotva se Lucy na sklonku odpoledne probudila, sáhla za ňadra a k mému překvapení vytáhla poznámky, které mi dal Van Helsing přečíst.

Prozíravý profesor je vrátil tam, odkud vypadly, aby se při probouzení nevylekala. Její zrak spočinul na Van Helsingovi, pak na mně a svitla v něm radost. Potom se rozhlédla po pokoji, a když zjistila, kde je, zachvěla se. Vzápětí pronikavě zakvílela a ubohýma vyhublýma rukama si přikryla bledou tvář. Pochopili jsme, co to znamená – plně si uvědomila matčinu smrt. Pokusili jsme se ji ukonejšit, jak jen se dalo, a naše účast jí zřejmě přinesla jistou úlevu. Byla však velmi sklíčená a smutná a dlouho tiše a vylekaně plakala. Řekli jsme jí, že teď už po celou dobu u ní vždycky zůstane jeden z nás dvou, a to ji zřejmě uklidnilo. K večeru si zdřímla. Tehdy se stalo něco podivného. Ještě ve spánku vytáhla list ze záňadří a roztrhla ho v půli. Van Helsing k ní přistoupil a vzal jí roztržený papír z ruky.

Nicméně pohybovala rukama, jako by ho trhala dál, nakonec ruce nadzdvihla a rozevřela prsty, jako aby rozhodila útržky do vzduchu.

Van Helsinga to zřejmě překvapilo, zamyšleně svraštil obočí, ale nic neřekl.

19. září. – Celou noc na dnešek prospala Lucy neklidně, stále se bránila spánku, a kdykoli se probudila, byla o něco slabší. Střídali jsme se s profesorem u jejího lůžka a nenechali ji ani na jediný okamžik o samotě. Quincey Morris nám o svých záměrech neřekl nic, ale vím, že celou noc hlídkoval kolem domu.

Pronikavé světlo úsvitu odhalilo, jak strašně nešťastná Lucy zeslábla.

Neměla už skoro sílu otočit hlavu a to nepatrné množství potravy, které byla schopna přijímat, jí snad ani nesvědčilo. Chvilkami usínala a spolu s Van Helsingem jsme si všimli, jak rozdílně vypadá ve spánku a ve bdění. Ve spaní nevypadala tak vyčerpaně, i když její rysy byly ostřejší, a dýchala klidněji; pootevřená ústa odhalovala bledé dásně, které jako by se stáhly zpět, takže zuby se zdály delší a ostřejší než jindy. Jakmile se však probudila, ihned jí zjihla tvář něhou, prýštící z očí – byla to prostě opět bývalá Lucy, i když umírající.

Odpoledne se ptala po Arthurovi, a my jsme mu tedy zatelegrafovali.

Quincey mu šel naproti k vlaku.

Arthur dorazil krátce před šestou; bylo teplo, slunce právě plně zapadalo, oknem vnikalo dovnitř jeho purpurové světlo a zbarvilo Lucyinu bledou tvář do růžova. Když ji Arthur spatřil, přemohlo ho vzrušení a nikdo z nás ze sebe nevypravil jediné slůvko. V minulých hodinách se chvíle spánku či spíš stav bezvědomí, v nějž spánek přecházel, dostavovaly stále častěji, a chvíle, kdy se dalo hovořit, se zkrátily. Ale Arthurova přítomnost na ni zapůsobila jako vzpruha; vzchopila se a rozprávěla s ním tak živě, jak od našeho příchodu dosud nikdy. I Arthur se držel a choval se vesele, takže oba ze setkání vytěžili co nejvíce.

Teď už je téměř jedna. Arthur a Van Helsing sedí u Lucy, já je mám za čtvrt hodiny vystřídat a namlouvám tohle na její fonograf.

Pak se oba pokusí spát až do šesti. Obávám se, že zítřkem naše bdění skončí. Šok byl příliš velký, to ubohé dítě se už nemůže uzdravit.

Bůh nám všem pomáhej!

DOPIS MINY HARKEROVÉ LUCY WESTENROVÉ (Neotevřen adresátkou) 17. září „Nejdražší Lucy, mám pocit, že od doby, kdy jsem od Tebe naposledy obdržela dopis nebo Ti sama napsala, už uplynula hezká řádka let. Jistě mi všechny mé hříchy odpustíš, až si přečteš tu spoustu novinek. Tedy: svého manžela jsem v pořádku dovezla zpět, v Exeteru nás po příjezdu už čekal kočár a v něm seděl pan Hawkins, přestože měl zrovna záchvat dny. Zavezl nás do svého domu, kde oba máme hezké a pohodlné pokoje, a společně jsme povečeřeli. Po jídle nám pan Hawkins řekl: ‚Moji drazí, chci vám připít na zdraví a štěstí; oběma vám přeji všechno požehnání. Znám vás od dětství a s láskou a hrdostí jsem vás viděl vyrůstat. Teď si přeji, abyste se usadili u mne. Nemám už nikoho na širém světě, všichni mi zemřeli a v poslední vůli jsem odkázal všechno vám dvěma.’ Když si Jonathan a ten starý pán stiskli ruce, úplně jsem se rozplakala. Byl to moc, moc šťastný večer.

A tak jsme teď tady, usazení v tomhle krásném domě, a z mé ložnice i salónu vidím katedrálu, obklopenou jilmy, jejichž mohutné černé kmeny se odrážejí od žlutého zdiva. Celý den slyším nad sebou krákorat a krákorat a štěbetat a žvatlat vrány, tak jak to vrány – a lidé dělávají. Ani Ti snad nemusím říkat, že mám nad hlavu práce s různým zařizováním a vedením domácnosti. Jonathan a pan Hawkins jsou celý den v kanceláři; teď, když se Jonathan stal jeho společníkem, chce mu pan Hawkins sdělit všechno o svých klientech.

A jak se daří Tvé drahé mamince? Jak ráda bych zajela na den dva do města Tě navštívit, ale mám toho zatím tolik na starosti, že si to nemohu dovolit, a Jonathan stále ještě potřebuje péči. Už se mu sice pomalu začínají obalovat kosti masem, ale ta dlouhá choroba ho hrozně zeslabila; dodnes se ještě někdy najednou probudí, prudce si sedne, a dokud ho neukolébám do obvyklého klidu, třese se na celém těle. Ale bohudík postupem doby takových případů ubývá a já věřím, že za nějaký čas úplně ustanou. A teď, když jsem Ti vypověděla své novinky, budu se Tě ptát na Tvé. Kdy budeš mít svatbu a kde, kdo vás bude oddávat, jaké budeš mít šaty, a bude to svatba veřejná nebo soukromá? Napiš mi o tom všechno, má drahá, o všem mě informuj, protože nic, co se Tebe týká, mi není lhostejné. Jonathan mě prosí, abych Ti vyřídila jeho ‚uctivý pozdrav’, ale já si myslím, že tohle od mladšího společníka významné firmy Hawkins & Harker nestačí. A protože Ty miluješ mne a on miluje mne a já miluji Tebe v plném významu tohoto slova, posílám Ti prostě místo toho pozdrav od ‚milujícího’ Jonathana. Sbohem, má nejdražší, a Bůh Ti žehnej!

Tvá MINA HARKEROVÁ“ ZPRÁVA Dr. PATRICKA HENESSEYHO, ČLENA KRÁLOVSKÉ LÉKAŘSKÉ SPOLEČNOSTI, ABSOLVENTA KRÁLOVSKÉ LÉKAŘSKÉ KOLEJE ATD. ATD.

Dr. JOHNU SEWARDOVI 20. září „Vážený pane doktore, podle Vašeho přání přikládám zprávu o stavu záležitostí, které mi byly svěřeny do péče... O pacientu Renfieldovi Vám musím sdělit ještě toto. Pokusil se o další útěk z ústavu, který mohl skončit neblaze, ale naštěstí se obešel bez nepříznivých následků. Dnes odpoledne přijeli dva muži s nákladním povozem do prázdného domu, jehož pozemky sousedí s našimi – právě do onoho domu, k němuž, jak si jistě vzpomínáte, pacient již dvakrát utekl. Povozníci nebyli odtud a zastavili u naší brány, aby se zeptali vrátného na cestu. Právě jsem stál u okna studovny, kouřil po obědě doutník, a vtom jsem zahlédl jednoho z povozníků přicházet k domu. Jak šel okolo Renfieldova okna, pacient mu z pokoje začal spílat a zahrnul ho těmi nejrůznějšími nadávkami, které mu slina přinesla na jazyk. Chlapík, který působil celkem slušným dojmem, se spokojil tím, že mu odsekl: ‚Zavři klapačku, sprosťáku!’, ale náš pacient ho obvinil, že ho okradl a chce zavraždit, a prohlásil, že mu v tom zabrání, i kdyby měl viset. Otevřel jsem okno a posunkem upozornil povozníka, aby toho nedbal.

Ten se tedy rozhlédl, a když si zřejmě teprve v té chvíli uvědomil, kde vlastně je, prohodil: ,Bůh vás potěš, šéfe, mně je fakt úplně putna, co se mi řekne v takovým zatraceným cvokhausu. Jenže mi je líto vás a vašeho direktora, že musej žít v jednom baráku s takovou bestií!’ Pak se zdvořile zeptal na cestu a já jsem mu řekl, kde je vjezd do opuštěného domu. Nato odešel, pronásledován hrozbami, kletbami a nadávkami našeho pacienta. Sešel jsem dolů, abych zjistil důvod jeho běsnění, vždyť Renfield se obvykle chová dobře a kromě záchvatů zuřivosti dosud u něho k ničemu podobnému nedošlo. K svému překvapení jsem ho zastihl již zcela klidného a v dobré náladě. Snažil jsem se ho přimět, aby se o této příhodě rozhovořil, jenže on se mě udiveně zeptal, na co vlastně narážím, a tvářil se, jako by si celé záležitosti vůbec nebyl vědom. Musím však bohužel doznat, že to byl pouze další příklad jeho lstivosti. Za půl hodiny jsem s ním totiž měl znovu co dělat. Tentokráte utekl z pokoje oknem a prchal stromořadím.

Zavolal jsem ošetřovatele, aby mě následovali, a pustil jsem se za ním. Měl jsem strach, že zamýšlí něco nekalého. Mé obavy byly oprávněné. Po cestě právě přijížděl povoz, který předtím jel kolem našeho ústavu; bylo na něm naloženo několik velkých dřevěných beden. Povozníci si otírali pot z cela a byli v obličeji zrudlí jako po velké námaze. Než jsem Renfielda dohonil, vrhl se na ně, jednoho strhl z vozu a začal mu tlouci hlavou o zem. Kdybych ho vzápětí nebyl srazil zpět, byl by toho člověka ubil. Jeho druh seskočil dolů a udeřil násadou těžkého biče Renfielda do hlavy. Byl to strašný úder, ale Renfield jako by ho nedbal; naopak se pustil i do něho a rval se s námi třemi, smýkaje námi sem tam, jako bychom byli koťata. Jak víte, nejsem právě pápěrka a ti dva povozníci byli rozložití chlapi.

Renfield zprvu zápasil mlčky, když jsme ho však začali zdolávat a ošetřovatelé mu navlékali svěrací kazajku, rozkřičel se: ‚Já jim ukážu!

Mě neoloupí! Nenechám se od nich poznenáhlu zamordovat.

Budu bojovat za svého Pána a Mistra,’ a nepříčetně běsnil. Dalo hodně práce dotáhnout ho zpět do domu a umístit ho do vypolštářované cely. Ošetřovatel Hardy má zlomený palec. Ošetřil jsem ho a už je celkem v pořádku.

Ti dva povozníci se napřed důrazně domáhali náhrady škody a vyhrožovali, že proti nám použijí všech zákonných opatření. Z jejich vyhrožování však zazníval i jakýsi bezděčný stud, že se dali přemoci slabým šílencem. Prohlašovali, že byli vysíleni přenášením a zvedáním těžkých beden na vůz, jinak by si s ním byli snadno poradili. Za další důvod porážky označovali velkou žízeň; jejich práce prý byla velmi prašná a tam, kde nakládali, nebyla nablízku žádná hospoda.

Pochopil jsem ovšem jejich narážky, a tak jsem každému z nich nalil sklenici silného grogu, vlastně několik sklenic, a vtiskl do ruky zlaťák.

Poté už začali rvačku brát na lehkou váhu a zapřísahali se, že jsou ochotni kdykoli se pustit do křížku i s horším bláznem, jen kdyby přitom měli to potěšení setkat se s ‚tak zatraceně prima chlapem’, jako je pisatel těchto řádků. Pro případ potřeby jsem si poznamenal jejich jména a adresy. Jsou to: Jack Smollet z Dudding’s Rents, King George’s Road, Great Walworth, a Thomas Snelling z Peter Parley’s Row, Guide Court, Bethnal Green. Oba jsou zaměstnáni u stěhovací a dopravní firmy Harris & synové, Orange Master’s Road, Soho.

Budu Vás nadále informovat o všem, co se zde zajímavého přihodí, a ihned Vám zatelegrafuji, kdyby snad došlo k něčemu důležitému.

S veškerou úctou Váš PATRICK HENESSEY“ DOPIS MINY HARKEROVÉ LUCY WESTENROVÉ (Neotevřen adresátkou) 18. září „Nejdražší Lucy, postihla nás hrozná rána. Pan Hawkins zcela nečekaně zemřel.

Někteří lidé si možná pomyslí, že to pro nás není nic tak zlého, ale oba jsme ho měli tak rádi, že nám opravdu připadá, jako bychom přišli o otce. Sama jsem nepoznala ani otce, ani matku, takže mi smrt tohoto hodného starého pána zasadila těžkou ránu. Také Jonathan je velmi sklíčen. Pociťuje zármutek, hluboký zármutek pro toho dobrého milého člověka, s nímž byl celý život spřátelen a jenž s ním teď na konci života zacházel jako s vlastním synem a odkázal mu majetek, který je pro nás prosté lidi bohatstvím, o jakém se nám nikdy nesnilo; ale Jonathan se trápí i z jiných příčin. Tvrdí, že ho znervózňuje tíha odpovědnosti, která na něho dolehla. Začíná o sobě pochybovat.

Snažím se ho povzbudit a má víra v něho mu dodává sebedůvěru.

A právě v tomto směru na něj stále ještě působí onen těžký otřes, který zažil. Je opravdu smutné, že taková milá, prostá, ušlechtilá a silná povaha, jako je jeho – povaha, která mu za pomoci našeho drahého, dobrého přítele umožnila povznést se za několik málo let z praktikanta na šéfa – mohla být tak hluboce nahlodána, že vyprchala sama podstata její síly. Promiň mi, má drahá, že Tě uprostřed Tvého štěstí obtěžuji svými starostmi; ale já se musím, drahá Lucy, někomu vypovídat, protože mě velmi vyčerpává nutnost neustále se před Jonathanem tvářit statečně a odvážně, a nemám tady nikoho, komu bych se mohla svěřovat. Děsím se cesty do Londýna, kam se musíme vypravit pozítří, protože chudák pan Hawkins ustanovil v závěti, že si přeje být pohřben do otcovy hrobky. Protože pan Hawkins nezanechal žádné pozůstalé, bude Jonathan hlavní osobou smutečních obřadů. Pokusím se, má nejdražší, zaskočit k Vám alespoň na několik minut. Odpusť, že Ti přidělávám starosti. S nejlepšími přáními Tvá MINA HARKEROVA“ DENÍK Dr. SEWARDA 2. září. – Jen sebeovládání a zvyk mě nutí dnes večer zaznamenat všechny události. Cítím se hrozně mizerné, hrozně sklíčeně, a tak žehrám na celý svět a všechno v něm, i na život samý, že by mi bylo zcela lhostejno, kdyby v této chvíli nade mnou zamávaly perutě anděla smrti. A jeho perutě se tu přece zcela nedávno rozevřely – Lucyina matka, Arthurův otec, a teď... Nu, raději se pustím do práce.

Podle dohody jsem vystřídal Van Helsinga v péči o Lucy. Chtěli jsme, aby si Arthur šel rovněž odpočinout, jenže on zprvu odmítal.

Teprve když jsem ho upozornil, že pravděpodobně budeme potřebovat jeho pomoc zítra a že se nesmíme všichni zhroutit vyčerpáním, neboť by to mohlo Lucy uškodit, dal si říci. Van Helsing se k němu choval velmi ohleduplně.

„Pojďte, hochu,“ vyzval ho. „Pojďte se mnou. Jste nemocen a zesláblý, zažil jste mnoho zármutku a duševní trýzně a také vaše síla musela zaplatiti svou daň, jak všichni víme. Nesmíte zůstati sám, protože býti sám znamená býti pln strachu a úzkosti. Pojďte se mnou do salónu, je tam rozdělán velký oheň a jsou tam dvě pohovky. Lehnete si na jednu, já na druhou a náš soucit se slečnou Lucy nám bude oběma útěchou, i když nebudeme spolu rozmlouvati a budeme spáti.“

Arthur s ním odešel; předtím ještě vrhl roztoužený pohled na Lucy, jak s obličejem bledším než plátno spočívá v poduškách. Ležela celkem klidně a já jsem se porozhlédl po pokoji, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku. Jak jsem zjistil, profesor tak jako v jiných pokojích důsledně rozmístil česnek i zde; okenní rámy ho byly plné a přes hedvábný šátek, který Van Helsing ovázal Lucy kolem krku, měla hrubě spletený věnec týchž páchnoucích květů. Lucy oddychovala trochu sípavě a v obličeji vypadala strašně, protože otevřená ústa odkrývala bledé dásně. V mdlém, mihotavém světle se její zuby proti ránu jakoby ještě víc prodloužily a zašpičatěly. Zejména Špičáky se snad následkem nějakého světelného klamu jevily delší a špičatější než ostatní zuby. Sotva jsem si k ní sedl, neklidně se pohnula.

Vtom jsem zaslechl na okně jakýsi tupý šelest a harašení. Tiše jsem tam přistoupil a za poodhrnutým cípem záclon vyhlédl ven. Ve světle úplňku jsem spatřil, že šramot způsobil velký netopýr, který zřejmě přilákán světlem, třebas bylo mdlé, kroužil kolem dokola a pokaždé narazil křídlem na okno. Když jsem se vrátil k židli, zjistil jsem, že Lucy změnila polohu a strhla si z krku česnekové květy. Umístil jsem je zpět, jak nejlépe jsem mohl, usedl a bedlivě ji pozoroval.

Za chvíli se probudila. Dal jsem jí něco k jídlu, jak mi Van Helsing nakázal. Pozřela velmi málo a ještě s nechutí. Onen podvědomý boj o život a sílu, kterým se až dosud její choroba vyznačovala, už nebyl zjevný. Udivilo mě, že kdykoli byla při vědomí, tiskla k sobě česnekové květy. A jakmile se dostala do letargického stavu, kdy sípavě oddychovala, květy ze sebe kupodivu strhávala; ale sotva se probrala, přitiskla je zase k sobě. Nemohl jsem se mýlit, protože v následujících dlouhých hodinách se u ní střídal mnohokrát spánek s bděním a Lucy tyto pohyby pokaždé opakovala.

Van Helsing mě přišel v šest hodin vystřídat. Arthur právě upadl do dřímoty a profesor ho ze soucitu nechal spát. Když pohlédl Lucy do obličeje, zaslechl jsem, jak sykavě vdechl. Rychle mi pošeptal: „Roztáhněte záclony, potřebuji světlo!“ Pak se sklonil a s tváří téměř se dotýkající Lucyina obličeje ji bedlivě prohlížel. Odstranil květy a sňal jí z hrdla hedvábný šátek. Vzápětí prudce couvl a já jsem zaslechl, jak se mu ze sevřeného hrdla vydralo zvolání: „Mein Gott!“

Sklonil jsem se rovněž a podíval se na Lucy. Z toho, co jsem zpozoroval, mi přejel mráz po zádech.

Ranky na krku úplně zmizely.

Plných pět minut stál Van Helsing nad ní a strnule na ni hleděl.

Potom se ke mně obrátil a pravil: „Umírá. Už to nebude dlouho trvat. Na jedno vás ovšem upozorňuji – je velký rozdíl, jestliže zemře ve spánku či při plném vědomí.

Probuďte toho ubohého hocha a přiveďte ho sem, ať je přítomen její poslední chvilce. Věří nám a my jsme mu to slíbili.“

Šel jsem do jídelny a probudil Arthura. V prvním okamžiku byl ještě celý omámený, když však uviděl, že pod okraji okenic proniká do pokoje sluneční světlo, vylekal se, že už je po všem. Ujistil jsem ho, že Lucy ještě spí, ale co nejšetrněji jsem ho upozornil, že Van Helsing i já se obáváme nejhoršího. Arthur si přikryl rukama obličej, klesl vedle pohovky na kolena a s hlavou v dlaních se asi minutu modlil. Ramena se mu chvěla bolem. Uchopil jsem ho za ruku a pozdvihl ho. „Pojď, kamaráde, seber všechnu sílu!“ vyzval jsem ho.

„Jenom tím jí pomůžeš a ulehčíš.“

Když jsme vešli k Lucy, zjistil jsem, že Helsing dal mezitím s obvyklou předvídavostí všechno do pořádku a pokoj upravil tak, aby vypadal co nejpříjemněji. Dokonce Lucy upravil vlasy, takže jí teď splývaly po polštáři v obvykle lesklých kadeřích. Sotva jsme vešli, otevřela Lucy oči, a když spatřila Arthura, něžně zašeptala: „Arthure! Má lásko, jak jsem ráda, že jsi přišel!“ Arthur se sklonil, aby ji políbil, ale Helsing ho posunkem zadržel. „Ne, ještě ne!“

zaleptal. „Vezměte ji za ruku, to ji potěší víc.“

Arthur ji tedy uchopil za ruku a poklekl k ní. Vypadala tak dobře jako nikdy předtím a měkké linie obličeje jen zdůrazňovaly andělskou krásu jejích očí. Pak se jí pomalu začala klížit víčka a nakonec upadla do spánku. Chvíli se jí ňadra klidně zvedala a klesala a Lucy oddychovala jako unavené dítě.

Jenže pak znenáhla nastávala ona podivná změna, kterou jsem pozoroval už v noci. Začala sípavě oddychovat, ústa se jí otevřela a zuby v bledých, odkrytých dásních vypadaly delší a špičatější než dříve. Mdle a nejistě, jakoby náměsíčně, rozevřela oči, které teď byly bez lesku, tvrdé, a sladkým, smyslným hlasem, jaký jsem z jejích rtů dosud nikdy nezaslechl, řekla: „Arthure! Má lásko, jak jsem ráda, že jsi přišel! Polib mě!“ Arthur se toužebně naklonil, aby ji políbil. Jenže v tu chvíli k němu přiskočil Van Helsing, zřejmě stejně jako já překvapený jejím hlasem, oběma rukama ho chytil za ramena a s prudkostí, jakou bych u něho nikdy nepředpokládal, strhl ho zpět a doslova jím smýkl přes celý pokoj.

„Za nic na světě!“ zvolal. „Pro spásu své i její duše – nikoli!“ A postavil se mezi ně jako lev připravený k obraně.

Arthur byl tak zaražen, že v prvním okamžiku nevěděl, co dělat nebo co říci, a než se vzchopil k bezděčnému protestu, uvědomil si, kde je a proč zde je, a zůstal tedy mlčky stát a vyčkával.

Protože jsme ani já, ani Van Helsing nespustili zrak z Lucy, zahlédli jsme, jak se jí jako stín mihl přes obličej křečovitý záchvěv vzteku; zlostně stiskla špičaté zuby. Pak zavřela oči a těžce dýchala.

Zakrátko je však, tentokráte plné něhy, opět otevřela, napřáhla svou ubohou, bledou hubenou paži a uchopila Van Helsingovu velkou, snědou ruku. Přitáhla ji k sobě a políbila ji. „Můj opravdový příteli!“ pravila slabým hlasem, prosyceným hlubokou oddaností.

„Můj i jeho opravdový příteli! Ach, střežte ho a zajistěte mu klid!“

„To přísahám!“ prohlásil profesor slavnostně, poklekl k ní a pozdvihl ruku jako k přísaze. Pak se obrátil k Arthurovi a vyzval ho: „Pojďte, hochu, vezměte ji za ruku a polibte ji na čelo, ale pouze jednou.“

Místo rtů se setkaly jejich oči a tak se rozloučili.

Lucy zavřela oči a Van Helsing, který ji bedlivě pozoroval, uchopil Arthura za paži a vzal ho stranou.

A pak se opět stal její dech sípavým a pojednou ustal.

„Je po všem,“ prohlásil Van Helsing. „Je mrtva!“

Vzal jsem Arthura za paži a odvedl ho do salónu. Tam se posadil, přikryl si obličej rukama a tak se rozvzlykal, že jsem se z pohledu na něho málem zhroutil.

Vrátil jsem se do pokoje a zastihl Van Helsinga, jak se dívá na ubohou Lucy pohledem ještě zachmuřenějším než kdy dříve. Její tělo doznalo určité změny. Smrt jí vrátila část dřívější krásy, čelo i líce se částečně vyhladily a rty dokonce pozbyly mrtvolné bledosti. Vypadalo to, jako by krev, které již nebylo třeba k udržování činnosti srdce, chtěla co nejvíc zmírnit drsné stopy smrti.

My myslili, že umírá, a ona vlastně spala, a zatímco když zmírala, my myslili, že spí.

Stál jsem vedle Van Helsinga a prohodil jsem: „Ubohá dívka, konečně tedy došla míru. Už je konec.“

Profesor se ke mně obrátil a vážně poznamenal: „Nikoli, bohužel nikoli! To je pouze začátek.“

Otázal jsem se ho, co tím myslí, ale on pouze zavrtěl hlavou a odpověděl: „Zatím nemůžeme nic podniknouti. Můžeme jen čekati a míti oči otevřeny.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21