Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 14

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK MINY HARKEROVÉ 23. září. – Jonathan měl zlou noc, ale dnes se už cítí líp. Jsem tak ráda, že má tolik práce, alespoň nemyslí na ty strašné věci; a opravdu mě blaží, že nové odpovědné postavení ho nijak netíží. Věděla jsem, že neselže, a jsem hrdá, když vidím, jak je můj Jonathan oddán své nové kariéře a jak nezanedbává ani jednu z povinností, které mu náležejí.

Bude dnes až do pozdního večera pryč; oznámil mi totiž, že nebude doma obědvat. Domácí práce jsem už vykonala, vezmu si tedy jeho deník z ciziny, zamknu se v pokoji a přečtu si ho...

24. září. – Včera večer jsem neměla sílu psát; ty hrůzné Jonathanovy zápisky mě úplně vyvedly z míry. Ubožák! Co asi vytrpěl, ať to už byla skutečnost nebo pouhá fantazie. Ráda bych věděla, zda je na tom vůbec něco pravdy! Sepsal snad všechny ty hrůzné věci až po zápalu mozkových blan, nebo měl pro to vše jiné důvody? Tohle se nejspíš nikdy nedozvím, vždyť se ani neodvážím tuto otázku byť i hodně zdaleka nakousnout... Ale co onen muž, jehož jsme včera viděli?

Jonathan se zdál zcela jist, že je to on... Ubožák! Pohřeb ho nejspíše rozrušil a přivedl na takové myšlenky... Sám tomu ovšem věří. Vzpomínám si, jak mi ve svatební den řekl: ‚Pokud mě ovšem nějaká svatá povinnost nepřiměje vrátit se k oněm hořkým chvílím, ať už jsem je probděl či prosnil, šílený, nebo zdráv!’ A přece jako by tu všechno zapadalo do sebe... Ten odporný hrabě měl namířeno do Londýna... A jestliže opravdu přibyl do Londýna, kypícího milióny obyvatel... ? Snad budeme muset splnit svou svatou povinnost, a dojde-li k tomu, nebudeme smět před ní couvnout... Připravím se na všechno. Hned si přinesu psací stroj a začnu přepisovat. Pak to alespoň bude připraveno, aby si to v případě nutnosti přečtly i jiné oči. A jestli bude třeba, pak, pokud budu připravena, nebude snad ubohý Jonathan vydán rozčilení, protože budu moci mluvit za něho a tak zabránit jeho dalším strachům a starostem. A pokud někdy překoná Jonathan svou úzkost a třeba mi o tom všem bude chtít vyprávět, pak se ho já budu moci vyptávat a všelicos si ověřit. A teprve potom budu vedet, jak ho uklidnit.

DOPIS VAN HELSINGA PANÍ HARKEROVÉ Důvěrné !

24. září „Milostivá paní, račte mi prosím prominouti, že Vám píši; znáte mě potud, že jsem Vám oznámil truchlivou zprávu o smrti slečny Lucy Westenrové.

Tíží mě starosti o jisté životně důležité záležitosti, a proto mi lord Godalming laskavě umožnil přečísti si její dopisy a listiny. Mezi nimi jsem nalezl několik Vašich dopisů, z nichž vyplývá, že jste byly upřímnými přítelkyněmi a že jste ji velmi milovala. Ach, paní Mino, ve jménu této lásky Vás zapřísahám, abyste mi pomohla. Žádám Vás o to kvůli blahu ostatních lidí – aby se odvrátilo velké zlo a předešlo se mnoha strašným nebezpečím, která jsou možná větší, než si umíte představiti. Mohl bych Vás navštíviti? Můžete mi věřiti. Jsem přítelem dr. Johna Sewarda a lorda Godalminga (Arthura slečny Lucy).

Prozatím musím všechno uchovati v tajnosti. Přijedu Vás neprodleně navštíviti do Exeteru, jakmile mi dáte svolení, abych se dostavil, a sdělíte místo a čas. Prosím za prominutí, milostivá paní, ale četl jsem Vaše dopisy ubohé Lucy a vím, jak jste laskavá a jak Váš manžel velmi trpěl. Prosím Vás proto, abyste mu nic nevyjevila, mohlo by mu to ublížiti. Ještě jednou se omlouvám a prosím za prominutí.

VAN HELSING“ TELEGRAM PANÍ HARKEROVÉ VAN HELSINGOVI „25. září. – Přijeďte dnes vlakem ve čtvrt na jedenáct, stihnete-li jej. Mohu Vás kdykoli přijmout.

WILHELMINA HARKEROVÁ“ DENÍK MINY HARKEROVÉ 25. září. – Jsem hrozně rozčilená a nemohu se tomu ubránit – blíží se už chvíle, kdy mě navštíví dr. Van Helsing, a já doufám, že se něco dozvím o Jonathanových truchlivých zážitcích. A protože profesor ošetřoval ubohou Lucy při její poslední nemoci, bude mi moci všechno o ní povědět. Proto zřejmě chce přijet – týká se to Lucy a jejího somnambulismu, a nikoli Jonathana. Jenže pak se té pravé pravdy už nikdy nedopátrám! Jsem to ale hloupá! Ten odporný deník upoutal mou fantazii a všechno přibarvuje svým koloritem.

Pochopitelně přijíždí profesor kvůli Lucy. Chudinka zase podlehla svému starému návyku a ta hrozná noc na útesu jí zřejmě dodala.

Měla jsem tolik starostí, že jsem málem zapomněla, jak zle jí potom bylo. Zřejmě mu vyprávěla o své noční vycházce na útes a že já o všem vím; a teď nejspíš chce, abych mu to vylíčila. Jedině tak totiž může celou záležitost objasnit. Doufám, že jsem jednala správně, když jsem se o tom paní Westenrové nezmínila; nikdy bych si neodpustila, kdyby jakýkoli můj čin, třebas i nesprávný, ubohé Lucy nějak ublížil. Doufám také, že mi dr. Van Helsing nic nevytkne. Zažila jsem poslední dobou tolik starostí a úzkostí, že víc bych jich dnes už určitě nesnesla.

Člověku občas pomůže, jestli si popláče – pročistí to vzduch jako déšť. Snad mě včera rozrušila četba novin a nato dnes ráno Jonathan odjel, na celý den a noc, poprvé od doby, co jsme se vzali. Doufám, že si drahoušek dá na sebe pozor a že sem doktor brzy přijede.

O Jonathanově deníku se mu nezmíním, pokud se mě nezeptá. Jsem velmi ráda, že jsem svůj deník přepsala na stroji, alespoň mu ho budu moci dát, kdyby se mě snad ptal na Lucy. Ušetří se tím mnoho otázek.

Později. – Přišel a zase odešel. Bylo to divné setkání, až se mi z něho hlava točí. Připadám si jako ve snu. Je tohle všechno vůbec možné, nebo dokonce i jen část toho? Kdybych si nebyla předtím přečetla Jonathanův deník, nebyla bych takovou možnost nikdy ani připustila! Ubohý, ubohý drahý Jonathan! Co všechno musel protrpět!

Dej Bůh, aby mu tohle zase znovu neublížilo! Pokusím se ho před tím uchránit, ale – třebas je to hrozná představa s nedozírnými následky – snad by mu bylo útěchou i pomocí, kdyby věděl najisto, že ho neoklamal ani zrak, ani sluch, ani mysl a že všechno byla skutečnost.

Není vyloučeno, že ho trýzní právě pochybnosti a že by byl spokojenější a odolnější proti dalším otřesům, kdyby se jich zbavil a přesvědčil se o pravdivosti všeho, ať už to byl zážitek skutečný nebo jen snový. Van Helsing je jistě dobrý člověk, a také moudrý, vždyť je Arthurovým přítelem i přítelem doktora Sewarda a oni ho sem pozvali až z Holandska, aby ošetřoval Lucy. Už z našeho setkání jsem vycítila, že je to dobrý, laskavý a ušlechtilý člověk. Až zítra přijde, zeptám se ho na Jonathana; a potom snad, dá Bůh, povedou všechen ten strach a úzkost k dobrému konci. Kdysi jsem si myslela, že bych ráda dělala interviewy; Jonathanův přítel z Exeter News mu řekl, že při takovém povolání je nejdůležitější paměť – člověk musí umět zachytit téměř každé vyslovené slovo, i kdyby se později mělo něco vylepšovat. Konečně se mi dostává vzácné příležitosti k takovému interview; pokusím se ho zaznamenat verbatim.

V půl třetí se ozvalo zaklepání. Sebrala jsem všechnu odvahu a čekala. Za několik minut otevřela Mary dveře a ohlásila: „Doktor Van Helsing.“

Vstala jsem, uklonila se a on ke mně přistoupil; je prostřední postavy, rozložitý, s širokými rameny nad klenutým hrudníkem. Krk mu sedí pevně na trupu a na něm stejně pevně hlava. Už na první pohled z něho vyzařuje inteligence a síla; hlavu má ušlechtilou, pěkně utvářenou a s širokým týlem. Měl hladce vyholený obličej, energickou hranatou bradu, široká, rozhodná a tvárná ústa, výrazný, celkem rovný nos s pohyblivým, citlivým chřípím, které jako by se rozšiřovalo v okamžiku, kdy svraští silná, hustá obočí a sevře rty. Jeho čelo je široké a hladké, velmi rovné a teprve potom ustupuje zpět přes dva široce od sebe vzdálené hrboly či rýhy. Přes takové čelo mu ovšem nemohou nazrzlé vlasy padat, nýbrž mu volně splývají dozadu a po skráních. Jeho velké, tmavomodré oči jsou posazeny daleko od sebe a podle nálady se dívají buď bystře, něžně nebo přísně. Oslovil mě: „Paní Harkerová, že?“ Na souhlas jsem se uklonila.

„Dřívější slečna Mina Murrayová?“ Opět jsem přitakala.

„Přišel jsem navštíviti Minu Murrayovou, která byla přítelkyní toho ubohého drahého dítěte Lucy Westenrové. Paní Mino, přicházím kvůli ní.“

„Pane doktore, nemůžete mít lepší doporučení, než že jste byl přítelem a ochráncem Lucy Westenrové,“ odvětila jsem a podala mu ruku. Uchopil ji a vroucně pravil: „Ach, paní Mino, věděl jsem, že přítelkyně té ubohé nevinné dívky je určitě dobrá bytost, ale musel jsem se o tom přesvědčiti na vlastní oči...“ Svůj proslov ukončil zdvořilou úklonou. Otázala jsem se ho, proč mě vyhledal, a on okamžitě spustil: „Četl jsem vaše dopisy slečně Lucy. Promiňte mi to, ale někde jsem se svým pátráním začíti musel, a nebylo nikoho, koho bych se mohl tázati. Vím, že jste s ní pobývala ve Whitby. Občas si vedla deník – není důvodu tvářiti se překvapeně, paní Mino; začala ho psáti až po vašem odjezdu a jenom se řídila vaším příkladem – a v tomto deníku se mimo jiné zmiňuje o svém somnambulismu a uvádí, že jste ji zachránila. Nevím, oč jde, a proto k vám přicházím s prosbou, abyste mi o tom laskavě pověděla všechno, na co si pamatujete.“

„Myslím, pane doktore, že vám o tom mohu povědět úplně všechno.“

„Máte tedy zřejmě dobrou paměť na fakta, detaily. Něco takového není u mladých dam obvyklé.“

„Ne, pane doktore, ale já jsem si tehdy všechno zapisovala a své zápisky vám mohu ukázat, pokud máte zájem.“

„Ach, paní Mino, budu vám vděčen; prokážete mi tím velkou službu.“ Nemohla jsem odolat pokušení uvést ho trochu do rozpaků – nám ženám zřejmě stále ještě zůstalo v ústech něco z chuti onoho jablka z ráje – a podala mu těsnopisně psaný deník. S vděčnou úklonou ho vzal a řekl: „Smím si to přečíst?“

„Jak si přejete,“ odvětila jsem co nejskromněji. Zalistoval v něm a obličej se mu protáhl. Nato vstal a uklonil se.

„Jste opravdu moudrá žena!“ prohlásil. „Už dlouho vím, že pan Jonathan je velmi všestranný člověk; ale podívejme se, i jeho manželka má všechny dobré vlastnosti. Nemohla byste mě však poctíti svou přízní a přečísti mi tento deník? Neznám bohužel těsnopis!“

Tady už můj žertík končil a já jsem se téměř styděla; vytáhla jsem proto z pracovního košíčku svůj strojopis a podala mu ho.

„Odpusťte, nemohla jsem odolat pokušení,“ omlouvala jsem se.

„Předpokládala jsem, že se mě budete chtít vyptávat na Lucy, a abyste nemusel čekat – nejde o mne, ale vím, že váš čas je vzácný -, přepsala jsem pro vás své záznamy na psacím stroji.“ Doktor vzal opis a oči mu zazářily. „Jste velmi hodná,“ pravil. „A mohu si to přečísti hned? Třeba bych se vás chtěl při čtení na něco zeptati?“

„Ovšem, jen si čtěte a já mezitím dám pokyny pro oběd. Při jídle mi pak můžete klást otázky.“ Uklonil se a uvelebil se v křesle zády k oknu. Zahloubal se do zápisků. Nechtěla jsem ho rušit a odešla jsem zařídit všechno pro oběd. Při návratu jsem ho zastihla, jak přechází rychle po pokoji, obličej rozčilením celý zrudlý. Přiskočil ke mně a uchopil mě za obě ruce.

„Ach, paní Mino,“ vyhrkl, „jak vám jen mohu poděkovati? Tyhle listiny jsou jako svit slunce! Otevírají mi bránu. Jsem omámen, oslněn tolika světlem, a přece se za tím světlem neustále kupí mraky.

Jenže to nepochopíte, nemůžete pochopiti. Ach, jak jen jsem vám vděčný, vy moudrá ženo! Paní Mino,“ pokračoval velmi slavnostně, „jestliže Abraham Van Helsing bude někdy moci něco učiniti pro vás anebo pro vaše drahé, pak doufám, že mě o tom vyrozumíte. Bude mi potěšením a radostí, jestliže mi dovolíte sloužiti vám jako přítel, ano, pouze jako přítel, ale všechno, co jsem si osvojil a co kdykoli učiním, bude pro vás a pro ty, jež milujete. V životě jsou stíny, ale také světla; vy jste jedním z oněch světel. Váš život bude šťastný a spokojený a pro svého manžela budete požehnáním.“

„Ale pane doktore, přespříliš mě chválíte, a - a vůbec mě neznáte.“

„Já že vás neznám – já, starý člověk, který celý svůj život studoval muže a ženy; já, který se specializoval na mozek a všechno, co s ním souvisí a co z něho plyne? A právě jsem dočetl váš deník, který jste pro mě tak laskavě opsala a z jehož každé řádky dýše pravda! Já že vás neznám? Vždyť jsem četl váš tak milý dopis ubohé Lucy o vašem sňatku a vašich nadějích! Ach, paní Mino, dobré ženy vypovědí všechno o svém životě, a každý den, každou hodinu, každou minutu řeknou takové věci, které mohou čísti jen andělé – a my muži, kteří se pídíme po poznání, máme tak trochu andělské oči. Váš manžel je ušlechtilý a vy jste také ušlechtilá, protože věříte, a člověk podlé povahy nemá víru. Povězte mi však něco o svém manželovi.

Už se uzdravil? Nemá už horečky, vrátily se mu síla a svěžest?“

Usoudila jsem, že to je příležitost zeptat se na Jonathana, a řekla jsem: „Už se skoro uzdravil, jenže smrt pana Hawkinse ho velmi rozrušila.“

Vpadl mi do řeči: „Ach ano, to vím, to vím. Četl jsem vaše dva poslední dopisy.“

Pokračovala jsem: „Je z toho zřejmě stále ještě vyšinut; když jsme totiž byli minulý čtvrtek ve městě, měl úplný nervový šok.“

„Šok, a tak brzy po zápalu mozkových blan! To není dobré. Proč měl ten šok?“

„Měl pocit, že spatřil někoho, kdo mu připomněl cosi strašného, to, co mu způsobilo zánět mozkových blan.“ A vtom mě všechno naráz přemohlo. V jediném přívalu mě zaplavily soucit s Jonathanem, hrůza, kterou prožil, celá ta úděsná záhada jeho deníku, i strach, který mě od té doby svírá. Asi jsem dostala hysterický záchvat; klesla jsem totiž na kolena, vztáhla k němu ruce a úpěnlivě ho prosila, aby mému manželovi vrátil zdraví. Uchopil mě za ruce, pozdvihl, posadil na pohovku a usedl ke mně. Mou ruku podržel ve své a s nesmírným soucitem mi pravil: „Můj život je pustý a osamělý, ale přitom tak přeplněn prací, že nemám mnoho času pro přátelství. Jenže od té doby, co mě pozval můj přítel John Seward, jsem poznal tolik dobrých lidí a byl svědkem tolika ušlechtilosti, že si víc než kdy předtím uvědomuji osamělost svého života, a čím jsem starší, tím jsem osamělejší. Věřte mi proto, že jsem sem přišel naplněn úctou k vám, a vy jste mi dala naději – nikoli že naleznu to, po čem pátrám, nýbrž že dosud ještě existují dobré ženy, které dovedou učiniti život blaženým – dobré ženy, jejichž život a pravda mohou býti dobrým příkladem dětem, jež přijdou na svět. Jsem rád, opravdu rád, že vám mohu něčím prospěti; neboť jestliže váš manžel trpí, pak trpí v dosahu mého vědění a mé zkušenosti. Slibuji vám, že milerád učiním pro něho všechno, co dokážu – všechno, abych jeho životu vrátil sílu a odvahu a učinil váš život blaženým. A teď se dejte do jídla. Jste přetažena a snad i příliš vystrašena. Váš manžel Jonathan by vás určitě nerad viděl tak bledou, a jestliže u své milované zahlédne něco, co se mu nelíbí, uškodí mu to. Už pro jeho blaho tedy musíte jísti a usmívati se. O Lucy jste mi již všechno pověděla, a proto nyní o tom již nebudeme mluviti, aby vás to nermoutilo. Zůstanu přes noc v Exeteru, protože chci hodně přemýšleti o tom, co jste mi vyprávěla, a až všechno promyslím, budu se vás dále vyptávati, jestliže dovolíte. A také mi ještě povíte, co všechno víte o soužení svého manžela, teď však ještě ne. Teď se musíte najísti, potom mi všechno povíte.“

Po obědě jsme se vrátili do salónu a dr. Van Helsing mě vyzval: „A teď mi všechno o něm povězte.“ Jenže ve chvíli, kdy jsem měla tomuto velkému učenci vylíčit, co vím, začala jsem se obávat, aby mě nepokládal za pošetilou slabou ženu a Jonathana za šílence – ten deník je totiž tak podivný -, a zaváhala jsem. Doktor však byl velmi laskav a slíbil mi pomoc. Důvěřovala jsem mu, a proto jsem pravila: „Pane doktore, mé vyprávění bude tak zvláštní, že vás prosím, abyste se nevysmál ani mně, ani mému manželovi. Od včerejška mnou zmítá horečka pochybností, musíte být ke mně shovívavý a nesmíte mě považovat za blázna, jestli jsem kdy i napůl uvěřila těm opravdu podivným věcem.“ Jeho chování i slova mě uklidnila. Řekl: „Ach, má drahá, kdybyste jen tušila, jak podivná je záležitost, kvůli níž jsem sem přijel, vysmála byste se vy mně. Naučil jsem se nepodceňovati ani trochu úsudek druhých, ať už je jakkoli zvláštní.

Odjakživa se snažím udržovati si nezaujatou mysl a zatemniti ji nemohou běžné životní jevy, nýbrž pouze věci zvláštní, mimořádné, věci, o nichž člověk pochybuje, zda jsou šílené nebo normální.“

„Děkuji vám, děkuji vám, tisíckrát vám děkuji. Sňal jste mi z mysli velké břímě. Jestli dovolíte, dám vám něco přečíst. Je to dlouhé, ale opsala jsem to na stroji. Dozvíte se tam všechno o mém i Jonathanově trápení. Je to opis jeho deníku, kam si zapisoval všechno, co se mu přihodilo za pobytu v cizině. Raději se k tomu vůbec nevyjádřím; přečtěte si to sám a udělejte si úsudek. A až se setkáme, snad mi laskavě povíte, co si myslíte.“

„To vám slibuji,“ prohlásil, když jsem mu dávala přepsaný deník.

„Jestliže dovolíte, přijdu sem ráno, jak nejdřív budu moci, a navštívím vás a vašeho pana manžela.“

„Jonathan tu bude v půl dvanácté a vy k nám musíte přijít na oběd a promluvit si s ním. Potom byste mohl stihnout odpolední rychlík ve tři třicet čtyři, kterým přijedete před osmou na Paddingtonské nádraží.“

Překvapilo ho, že jsem tak z rukávu vysypala jízdní řád; neví totiž, že jsem se naučila nazpaměť všem zdejším odjezdům a příjezdům, abych mohla pomoci Jonathanovi, kdyby náhodou byl v časové tísni.

Doktor si tedy odnesl mé zápisky a já tu sedím a přemýšlím – přemýšlím, ani nevím, o čem.

VAN HELSINGŮV DOPIS (RUKOU PSANÝ) PANÍ HARKEROVÉ 25. září, 6 hodin večer „Milá paní Mino, přečetl jsem si ten podivuhodný deník Vašeho manžela. Můžete klidně spáti. Ať je to sebezvláštnější a sebestrašnější, je to skutečnost!

Za to Vám ručím vlastním životem. Jiní na tom mohou býti hůř, ale jemu a Vám žádné nebezpečí nehrozí. Váš manžel je ušlechtilý muž; a dovolte, abych Vás ujistil na podkladě svých zkušeností s lidmi, že člověk, který jako on slezl dolů po oné zdi a do onoho pokoje – a svůj čin dokonce opakoval – nemůže býti vystaven trvalému nervovému otřesu. Jeho mozek a srdce jsou v pořádku, to Vám mohu odpřisáhnouti, i když jsem ho dosud neviděl. Buďte tedy klidná.

Chci se ho vyptati na hodně věcí. Jsem šťasten, že jsem Vás dnes mohl navštíviti. Dozvěděl jsem se toho najednou tolik, že opět jsem oslněn, oslněn víc než jindy, a musím přemýšleti.

V upřímné úctě Váš VAN HELSING“ DOPIS PANÍ HARKEROVÉ VAN HELSINGOVI 25. září, půl sedmé večer „Vážený pane doktore, tisícerý dík za Váš milý dopis; po jeho přečtení mi spadl kámen ze srdce. A pokud to je tedy skutečnost, jak strašné věci jsou na světě a jak hrozná je představa, že by ten člověk, ten netvor mohl být opravdu v Londýně! Bojím se na to pomyslit! Zatímco jsem psala tento dopis, dostala jsem od Jonathana telegram, že odjíždí dnes večer v 6.25 z Launcestonu a přijede sem v 10.18, takže se dnešní noc nemusím ničeho obávat. Nepřišel byste k nám proto raději než na oběd už na snídani v osm hodin, pokud to není pro Vás příliš časně? Spěcháte-li s návratem, můžete pak odjet vlakem v 10.30, kterým přijedete na Paddingtonské nádraží ve 2,35. Odpověď mi nemusíte posílat; nedáte-li mi vědět, počítám s tím, že přijdete na snídani.

Se srdečným pozdravem Vaše vděčná přítelkyně MINA HARKEROVÁ“ DENÍK JONATHANA HARKERA 26. září. – Nemyslil jsem, že budu ještě někdy pokračovat v tomto deníku, ale okolnosti toho vyžadují. Když jsem se včera večer vrátil domů, Mina už na mě čekala s večeří, a po ní mi pověděla o Van Helsingově návštěvě a o tom, že mu dala přepisy obou deníků. Také mi řekla, jak se o mne strachovala, a na podkladě doktorova dopisu mě přesvědčila, že všechno, co jsem si poznamenal, je skutečnost.

Udělalo to ze mě úplně nového člověka. Až do této chvíle mě vlastně ničila nejistota, zda se to všechno skutečně udalo. Připadal jsem si úplně bezmocný, jako bych tápal ve tmách; vůbec jsem si nedůvěřoval.

Ale teď, kdy už vím, vůbec se nebojím, ani hraběte ne. Zřejmě tedy uspěl ve svém záměru dostat se do Londýna a byl to on, koho jsem zahlédl. Omládl, ale jak? Jestliže je Van Helsing takovým člověkem, za jakého ho Mina pokládá, pak dokáže hraběte odhalit a najít. Seděli jsme dlouho do noci a důkladně jsme všechno prohovořili.

Mina se právě obléká a já za několik minut dojdu pro doktora do hotelu a přivedu ho sem...

Byl zřejmě překvapen, když mě uviděl. Sotva jsem k němu vešel do pokoje a představil se, uchopil mě za rameno, obrátil mě obličejem k oknu, bedlivě si mě prohlédl a prohlásil: „Jak to, paní Mina mi přece sdělila, že jste nemocen, že jste utrpěl nervový šok!“ Připadalo mi směšné, že tento laskavý, rázně se tvářící starý pán nazval mou ženu „paní Mina“. Pousmál jsem se a řekl: „Byl jsem nemocný, měl jsem nervový šok, jenže vy jste mě už vyléčil.“

„Čím?“

„Svým včerejším večerním dopisem Mině. Byl jsem na pochybách, všechno bylo zahaleno oparem neskutečna a já jsem nevěděl, čemu věřit, zda dokonce věřit vlastním očím. Protože jsem nevěděl, čemu věřit, nevěděl jsem ani, co dělat. A tak mi nezbývalo než pokračovat v životě stejným způsobem jako dosud. Jenže takový život začínal pro mě ztrácet smysl a já jsem ztrácel víru v sebe. Doktore, vy nevíte, co znamená, když člověk pochybuje o všem, dokonce i o sobě samém. Ne, to vy nevíte; člověk s obočím jako vy by to ani nedokázal!“ Zřejmě mu to zalichotilo a s úsměvem pravil: „Podívejme! Tak vy jste fyziognomik. Každou hodinou se tu naučím něčemu novému. Těší mě, že k vám mohu jíti na snídani, a potom, pane, jistě nebudete zazlívati starému člověku, jestliže vám zalichotí a řekne, že vaše žena je pro vás úplným požehnáním.“ Celý den bych mu naslouchal, jak vychvaluje Minu, a proto jsem pouze přikývl a zůstal mlčky stát.

„Je jednou z žen stvořených rukou Boha, aby nám mužům i jiným ženám ukázal, že je nebe, do něhož můžeme vejíti a jehož světlo září již zde na zemi. Je tak věrná, tak sladká, tak ušlechtilá, tak nesobecká – a to je v tomto tak skeptickém a sobeckém věku něco vskutku výjimečného. A protože jsem četl všechny dopisy určené ubohé slečně Lucy a v některých se hovoří o vás, znám vás tedy již několik dní z líčení jiných. Ale s vaším pravým já jsem se seznámil teprve včera večer. Podáte mi ruku, ano? A buďme přáteli na celý život.“

Stiskli jsme si ruce a on se při tom tvářil tak vážně a vlídně, že jsem musel potlačit dojetí.

„A mohu vás teď požádati o pomoc?“ zeptal se mě. „Musím vykonati důležitý úkol, a než začnu, musím všechno znáti. V tom mi můžete pomoci právě vy. Můžete mi vylíčiti, co se udalo před vaším odjezdem do Transylvánie? Později vás možná požádám o další přispění, a to se bude týkati jiných věcí, jenže zatím mi postačí toto.“

„Poslyšte, pane profesore,“ řekl jsem, „týká se to, co hodláte učinit, hraběte?“

„Ano,“ přitakal vážně.

„Pak jsem tělem i duší váš. Protože odjedete vlakem v půl jedenácté, nebudete mít čas přečíst si všechny listiny; já vám je ale dám dohromady. Můžete si je vzít s sebou a přečíst si je ve vlaku.“

Po snídani jsem ho doprovodil na nádraží. Rozloučil se se mnou slovy: „Doufám, že přijedete do Londýna, kdybych vám vzkázal, a vezmete s sebou také paní Minu.“

„Jestliže si budete přát, přijedeme oba.“

Opatřil jsem mu raníky a včerejší londýnské večerníky, a zatímco jsme mluvili u okna vozu, čekajíce na odjezd vlaku, profesor v nich listoval. Vtom mu utkvěl zrak na nějaké zprávě – bylo to ve Westminster Gazette, poznal jsem ji podle papíru – a zbledl jako křída.

Soustředěně četl a povzdechl si: „Mein Gott! Mein Gott! Tak brzy, tak brzy!“ Připadalo mi, jako by mě v té chvíli ani nevnímal. Vtom se ozval hvizd lokomotivy a vlak se dal do pohybu. Tu se vzpamatoval, vyklonil se z okna, zamával a zavolal: „Pozdravujte paní Minu!

Co nejdříve vám napíši!“

DENÍK Dr. SEWARDA 26. září. – Nic definitivního zřejmě neexistuje. Před necelým týdnem jsem řekl „FINIS“, a dnes už zase začínám znovu, nebo spíše pokračuji ve svých záznamech. Až do dnešního odpoledne nebylo důvodu uvažovat o běžných věcech. Renfield je zatím po všech stránkách tak klidný, jak až dosud nikdy nebyl. S lovem much dospěl již značně daleko, teď se už také pustil do pavouků, takže mi nedělá vůbec starosti. Od Arthura jsem dostal dopis, psaný v neděli, a z něho jsem usoudil, že se už se vším postupně báječně vyrovnává. Quincey Morris je u něho a to mu velmi prospívá, protože Quincey je nevyčerpatelným zdrojem dobré nálady. Připsal mi několik řádek a v nich mi sděluje, že se Arthur už konečně pomalu vrací do starých kolejí, takže si kvůli nim starosti dělat nemusím. Začínal jsem se už věnovat své práci se stejným zápalem jako dřív a mohl jsem tedy klidně prohlašovat, že rána, kterou mi ubohá Lucy zasadila, se už pomalu zaceluje. Jenže teď se opět otevřela, a jak všechno skončí, ví jen Bůh. Mám nejasné tušení, že Van Helsing se domnívá, že to ví, jenže to, co vždycky prozradí, jen vyvolává mou další zvědavost.

Včera odjel do Exeteru a zůstal tam přes noc. Dnes se vrátil a asi v půl šesté málem vlétl do mého pokoje a do ruky mi vrazil včerejší večerní vydání Westminster Gazette. Pak poodstoupil, a zkříživ paže, zeptal se mě: „Co tomu říkáte?“

Přelétl jsem noviny očima, protože jsem opravdu nevěděl, co má na mysli. Vzal mi je proto z ruky a ukázal na článek o dětech, které byly kýmsi odlákány z domova. Dokud jsem nedorazil k odstavci, kde se hovořilo o malých bodných rankách na krku, nic mi to celkem neříkalo. Ale to mi něco připomnělo a vzhlédl jsem. „Nuže?“ zeptal se.

„Stejně jako u ubohé Lucy!“

„A co vy o tom soudíte?“

„Nic, jen že v tom je nějaká souvislost. To, co ublížilo jí, ať už to bylo cokoli, zraňovalo i je.“

„To je pravda jen obecně, nikoli konkrétně,“ odpověděl zcela záhadně.

„Jak to myslíte, profesore?“ Měl jsem sto chutí brát jeho serióznost na lehkou váhu, vždyť koneckonců čtyři dny odpočinku a pokoje od palčivé, sužující úzkosti člověka osvěží – ale při pohledu na jeho tvář jsem vystřízlivěl. Nikdy, ani když jsme si nad nebohou Lucy nejvíce zoufali, nevypadal zachmuřeněji.

„Tak mi to řekněte!“ vyzval jsem ho. „Já sám nevím, co si myslet, a ani nemám podklady, které by mě vedly k nějakému úsudku.“

„Chcete mi říci, příteli Johne, že vůbec nemáte tušení, na co ta ubohá Lucy zemřela? Ani po všech těch náznacích, které vám poskytly nejen události, nýbrž i já sám?“

„Nervovým vysílením v důsledku velké ztráty či úbytku krve.“

„A jak došlo k té ztrátě či úbytku krve?“ Pokrčil jsem rameny.

Van Helsing ke mně přistoupil, usedl vedle mne a pokračoval: „Jste bystrá hlava, příteli Johne; dobře uvažujete a jádro věcí vám neuniká. Jste však příliš předpojat. Nedopřáváte svým očím viděti a uším slyšeti, a už vůbec si nevšímáte toho, co je mimo rámec vašeho každodenního života. Nemyslíte, že existují věci, které se vymykají vašemu chápání, a přesto jsou skutečné? Že některým lidem je dopřáno viděti věci, které ostatní nevidí? Existují však věci staré i nové, na které se nesmí pohlížeti lidským zrakem, protože lidé znají – nebo si namlouvají, že znají – pouze to, o čem jim pověděli jiní lidé. Nedostatek naší vědy spočívá právě v tom, že chce všechno vysvětliti; a jestliže něco nevysvětlí, pak prostě tvrdí, že tu není co vysvětlovati. Ale přesto můžeme kolem sebe denně sledovati vznik nových názorů, které samy sebe považují za nové; jsou to však stejně názory staré a jen předstírají, že jsou mladé – stejně jako krásné dámy v opeře. Proto také předpokládám, že nevěříte v převtělování.

Ne? Ani ve zhmotňování. Ne? Ani v astrální bytosti? Ne? Ani ve čtení myšlenek? Ne? Ani v hypnotismus?“

„To ano,“ vpadl jsem mu do řeči. „Charcot to velmi dobře dokázal.“

Profesor pokračoval s úsměvem: „Pak tedy jste o tom pevně přesvědčen! Že ano? A potom ovšem také víte, jak postupovati, a dokážete vniknouti pomocí myšlenek velkého Charcota – jaká škoda, že ho již není! – až do hlubin duše pacienta, na něhož chcete míti vliv. Ne? Mám tedy, milý příteli, míti za to, že prostě berete na vědomí fakta a spokojíte se s tím, že mezi premisou a výsledkem je neprozkoumaný prostor? Ne? Pak mi tedy vysvětlete – zabývám se přece studiem mozkové činnosti -, proč akceptujete hypnotismus a zamítáte čtení myšlenek? Dovolte mi, abych vás ujistil, příteli, že ve vědě o elektřině se dnes dají uskutečniti věci, které by sami vynálezci elektřiny považovali za odsouzeníhodné, a přitom by ještě poměrně nedávno byli upáleni jako čarodějníci. Život je neustále pln záhad.

Jak jen mohl Metuzalém žíti devět set let a ‚starej Parr’ sto šedesát devět, a přitom ta chuděrka Lucy, v jejíchž zubožených žilách kolovala krev čtyř mužů, nemohla žíti ani o den déle? Kdyby totiž byla mohla žíti o jediný den déle, byli bychom ji asi zachránili. Znáte všechna tajemství života a smrti? Znáte celou srovnávací anatomii a můžete vysvětliti, proč v některých lidech dřímají zvířecí vlastnosti, a v jiných nikoli? Můžete mi prozraditi, proč někteří pavouci hynou drobní a záhy a jeden velký pavouk žil dlouhá staletí ve věži jakéhosi starého španělského kostela, až se jednoho dne spustil dolů a dokázal vypíti olej ze všech kostelních lamp? Můžete mi vysvětliti, proč v pampách i jinde žijí netopýři, kteří přilétávají v noci, vrhají se na dobytek a koně a vysají jim z žil všechnu krev? A proč na některých ostrovech západních moří žijí netopýři, kteří po celý den visí na stromech, takže je očití svědkové líčí jako obrovské ořechy nebo lusky, ale v noci, kdy námořníci spí kvůli vedru na palubě, na ně slétnou a pak... a pak ráno najdou námořníky mrtvé, bílé, jako byla slečna Lucy?“

„Probůh, pane profesore!“ vyhrkl jsem. „Chcete mi tvrdit, že takový netopýr pokousal Lucy a že se něco podobného může stát v Londýně v devatenáctém století?“ Van Helsing netrpělivě mávl rukou, abych zmlkl, a pokračoval: „Můžete mi vysvětliti, proč želva přežije několik lidských generací?

Proč slon žije tak dlouho, až přežije celé dynastie? Proč papoušek zemře teprve tehdy, až ho pokouše kočka nebo pes či až ho stihne podobná nehoda? Můžete mi vysvětliti, proč lidé všude a odjakživa věří, že je na světě několik málo bytostí, které budou žíti věčně, pokud jim to bude dopřáno; že existují muži a ženy, kteří prostě nemohou zemříti? Všichni víme – vždyť nás o tom přesvědčila věda -, že se našly ropuchy, které žijí snad už kolik tisíc let od stvoření světa uzavřeny v malých skalních dutinách, kde bylo místo jen pro ně. Můžete mi snad vysvětliti, proč může indický fakir zemříti, dáti se pohřbíti do zapečetěné hrobky, nad níž se zaseje obilí, a když to obilí dozraje a poseče se, znovu se zaseje, znovu dozraje a znovu se poseče, a pak přijdou lidé, odstraní neporušenou pečeť a v hrobě leží indický fakir, ne mrtev, ale vstane a vykročí jim vstříc?“ V té chvíli jsem ho přerušil. Byl jsem zmaten; vyjmenoval mi totiž tolik výstřelků přírody a možných nemožností, až se mi z toho začala motat hlava. Měl jsem nejasné tušení, že mě poučuje, jako to kdysi činíval ve své pracovně v Amsterodamu. Tehdy mi ovšem vždy vysvětlil, oč jde, abych mohl jeho myšlenkový postup neustále sledovat.

Dnes však nic nenaznačil, a protože jsem nechtěl ztratit nit jeho výkladu, poprosil jsem ho: „Pane profesore, dovolte, abych se zase stal vaším oblíbeným žákem.

Vysvětlete mi svou tezi, abych mohl souvisle sledovat vaše vývody. Zatím jenom přeskakuji v duchu z jednoho problému na druhý asi tak, jako když se něčemu snaží porozumět blázen, a ne Člověk normální. Připadám si, jako bych se octl poprvé v životě v mlze na nějakém močále a skákal z drnu na drn v zoufalé snaze dostat se dál, aniž bych vůbec znal cíl své cesty.“

„To je dobré přirovnám,“ uznal profesor. „Dobrá, povím vám to.

Má teze je tato: chci, abyste uvěřil.“

„Uvěřil čemu?“

„Uvěřil ve věci, ve které se vzpíráte věřit. Dám vám příklad. Kdysi jsem zaslechl výrok jakéhosi Američana, a ten víru definoval takto: ‚To, co nám umožňuje uvěřiti ve věci, o nichž víme, že neodpovídají pravdě.’ Já osobně s tím mužem souhlasím. Chtěl tím říci, že nemáme míti žádné předsudky a že nesmíme připustiti, aby úlomek pravdy zabránil v náporu velké pravdy, tak jako kámen dokáže vykolejit železniční vagón. Napřed jsme zjistili malou pravdu. Dobře!

Vezmeme ji tedy na vědomí a zhodnotíme ji! Přesto však si nesmíme namlouvati, že tahle pravda je veškerou pravdou na světě.“

„Podle vás tedy nemám dopustit, aby můj předem pojatý úsudek usměrňoval mou chápavost tam, kde jde o nějaký zcela zvláštní úkaz.

Chápu správně vaši lekci?“

„Ano, jak vidím, nepřestal jste býti mým nejnadanějším žákem!

Stojí za to vás učiti! Teď, kdy už chcete pochopiti, jste učinil první krok k pochopení. Vy si tedy myslíte, že ty malé ranky na dětských hrdlech pocházejí od téhož tvora, který je způsobil slečně Lucy?“

„Podle mého ano.“ Profesor vstal a vážně pravil: „Pak jste na omylu. Kéž by tomu tak bylo! Jenže bohužel tomu tak není! Je to horší, mnohem, mnohem horší.“

„Probůh, pane profesore, co tím chcete říci?“ zvolal jsem.

Van Helsing sklesl s výrazem zoufalství do křesla, opřel se lokty o stůl, obličej skryl do dlaní a řekl: „Způsobila jim je slečna Lucy!“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21