Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 15

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK Dr. SEWARDA (Pokračování) V prvním okamžiku se mě zmocnila čirá zlost; bylo to, jako by živou Lucy udeřil do tváře. Uhodil jsem prudce do stolu a vstal se slovy: „Pane doktore, zbláznil jste se snad?“ Profesor zdvihl hlavu a pohlédl na mě; tvář měl prozářenu takovým soucitem, že jsem se okamžitě uklidnil. „Bohužel nikoli! Šílenství by v porovnání s takovou pravdou bylo celkem snesitelné. Proč jsem asi, příteli, dělal tak velké okolky, proč jen jsem tak dlouho otálel, než jsem vám řekl něco tak prostého? Snad proto, že vás nenávidím a že jsem vás odjakživa nenáviděl?

Snad proto, že jsem vám chtěl způsobiti bolest? Snad proto, abych se vám teprve nyní pomstil za to, že jste mi zachránil život před hroznou smrtí? Nikoli!“

„Odpusťte!“ vyhrkl jsem. Profesor pokračoval: „Stalo se to proto, milý příteli, že jsem vám chtěl tuto zprávu sdělit co nejšetrněji – vím přece, že jste tu půvabnou slečnu miloval.

Ani teď ovšem neočekávám, že tomu uvěříte. Je velmi těžké naráz přijmouti nějakou abstraktní pravdu, o níž jsme vždycky pochybovali a v jejíž nemožnost jsme věřili. A ještě těžší je přijmouti tak smutnou konkrétní pravdu, a zejména o někom takovém, jako je slečna Lucy.

Dnes v noci to půjdu dokázati. Odvážíte se jíti se mnou?“

To mě ohromilo. Takovouhle pravdu člověk jen nerad dokazuje; pouze Byron učinil výjimku u žárlivosti: „A dokázat právě tu pravdu, již si nejvíc ošklivil.“

Profesor postřehl mé rozpaky a pravil: „Tohle je zcela prostá logika, nikoli logika šílence, přeskakujícího v mlze z drnu na drn. Jestliže to nebude pravda, důkaz nám přinese útěchu; rozhodně to neuškodí. A jestliže to bude pravda? Nuže, v tom tkví ta hrůza; jenže právě tato hrůza by mi měla přispěti v mém konání, protože předpokládá alespoň trochu víry. A teď vám povím, co mám v úmyslu: rozjedeme se za tím dítětem. Podle novin je v Severní nemocnici a tam mám přítele, doktora Vincenta. Ostatně je to také váš přítel, chodili jste přece v Amsterodamu spolu na přednášky.

A jestliže by neukázal svého pacienta dvěma přátelům, ukáže ho určitě dvěma vědcům. Neřekneme mu nic víc, než se nás ten případ zajímá. A potom...“

„A potom?“ Profesor vytáhl z kapsy klíč a ukázal mi ho.

„Potom oba strávíme noc na hřbitově, kde leží Lucy. Tohle je klíč k hrobce. Dal mi ho hrobník, abych ho předal Arthurovi.“ Srdce se mi sevřelo; uvědomil jsem si, že nás čeká nějaká strašná zkouška.

Nedalo se ovšem nic dělat. Sebral jsem tedy všechnu zbývající odvahu a navrhl, abychom si raději pospíšili, že se už chýlí k večeru...

Dítě jsme zastihli vzhůru. Trochu se už vyspalo, něco pojedlo a celkem se mu dařilo dobře. Doktor Vincent mu sňal obvaz z krku a ukázal nám ranky. Zcela nepochybně vypadaly stejné jako ty, které měla Lucy na krku. Byly jen menší a okraje zřejmě čerstvější; to bylo vše. Zeptali jsme se Vincenta, co je asi mohlo způsobit. Odpověděl, že nejspíše bylo to dítě pokousáno nějakým zvířetem, asi krysou; on osobně se však domnívá, že je má na svědomí nějaký netopýr, jichž je teď tolik na severních londýnských pahorcích. „Mezi mnoha neškodnými exempláři,“ prohlásil, „mohou se vyskytovat i někteří divocí netopýři nebezpečnější odrůdy z jižních krajů. Třeba ho sem přivezl nějaký námořník a zvířeti se podařilo uletět, nebo je to nějaké mládě obyčejného netopýra nebo upířího netopýra, které prchlo ze zoologické zahrady. Takové věci se stávají, opravdu. Vždyť asi před deseti dny utekl ze zoologické zahrady nějaký vlk a stopy, myslím, vedly až sem. Celý týden potom si děti hrály na Hampsteadských lukách a v každé aleji jenom na Karkulku, dokud nevypukla ta panika s ‚krvavou dámou’. Tu si děti obzvlášť oblíbily. Vždyť i tenhle ubohý capart se ráno probudil a prosil sestru, aby mu dovolila odejít.

A na otázku, proč chce odejít, řekl, že si chce jít hrát s ‚krvavou dámou’.“

„Až to dítě propustíte z nemocniční péče domů, neopomeňte upozorniti rodiče, aby na ně dávali dobrý pozor,“ podotkl Van Helsing.

„Tyhle sklony k toulání bývají velmi nebezpečné, a kdyby to dítě zůstalo ještě jednu noc mimo dům, mohlo by to pro ně míti osudné následky. Předpokládám ovšem, že si je tu jistě ještě několik dní ponecháte.“

„Ovšem, přinejmenším jeden týden; a jestli se zranění nezhojí, tak i déle.“

Strávili jsme v nemocnici delší dobu, než jsme měli v úmyslu, a když jsme vyšli, bylo již slunce za obzorem. Van Helsing usoudil, že už se dost setmělo, a řekl: „Nemusíme pospíchati. Je později, než jsem předpokládal. Víte co? Pojďme se někam najísti, a pak se vydáme, kam máme namířeno.“

Navečeřeli jsme se v Jack Straw’s Castle s hloučkem cyklistů a jiných hostů, oplývajících bujarou náladou. Asi v deset hodin jsme vyšli z hostince. Panovala již hluboká tma, a jakmile se člověk dostal z dosahu jednotlivých luceren, stojících daleko od sebe, octl se v ještě větší temnotě. Profesor si zřejmě zaznamenal, kudy půjdeme, protože kráčel bez váhání, ale já jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Čím jsme byli dále, tím méně lidí jsme potkávali, takže nás celkem překvapilo, když jsme se setkali s jízdní policejní hlídkou na obvyklé objížďce předměstím. Konečně jsme dorazili ke hřbitovní zdi a přelezli ji. S určitými obtížemi – nebylo vidět na krok a celé místo nám připadalo úplně cizí – jsme nakonec našli hrobku rodiny Westenrových.

Profesor vyňal klíč, otevřel skřípající dvířka a zdvořile, ovšem zcela nevědomky, ustoupil, aby mi dal přednost. V tom zdvořilém posunku, jímž mi dával při tak příšerné příležitosti přednost, byla ztajena určitá roztomilá ironie. Můj společník mě rychle následoval a obezřele zavřel dvířka, ale napřed se pečlivě přesvědčil, že zámek je na západku, a nikoli na péro. V tomhle případě bychom byli v pěkné bryndě. Potom prohrabával brašnu, vytáhl krabičku zápalek a svíčku a zapálil ji. Hrobka vypadala dost nevlídně a ponuře již za dne, kdy byla vyzdobena čerstvými květinami. Jenže teď, několik dní po pohřbu, působila dojmem mnohem chmurnějším a truchlivějším, než si lze vůbec představit. Zvadlé květiny ochable visely, jejich běloba se změnila v rez a zeleň v hněď; pavouci a broučci se už zase ujali vlády; odlesk slabě plápolající svíčky se odrážel od kamenů, zšedlých věkem, od malty pokryté prachem, od zrezavělého, vlhkého kování, od vyrudlé mosazi i stříbrných destiček. Z celého prostředí dotírala na člověka vtíravá představa, že zániku je zasvěceno mnohem víc než pouhý život – animální život.

Van Helsing se dal systematicky do práce. Ze svíčky, kterou zvedl nad hlavu, aby mohl přečíst štítky na rakvích, skapával vosk a bíle tuhl na kovu. Když našel Lucyinu rakev, zašmátral znovu v brašně a vytáhl šroubovák.

„Co chcete dělat?“ zeptal jsem se.

„Otevříti rakev. Musím vás přece přesvědčiti!“ A bez okolků začal vytahovat šrouby a nakonec odklopil víko, pod nímž byl olověný příkrov. Přihlížet bylo téměř nad mé síly. Připadalo mi, že je to pro mrtvou stejná urážka, jako kdyby ji někdo ještě za jejího života svlékal ve spánku ze šatů; dokonce jsem chytil profesora za ruku. Ten jen pravil: „Uvidíte!“, znovu něco hledal v brašně a vyndal drobnou lupenkovou pilku. Pak prudce vrazil šroubovák do olověné desky, až jsem sebou trhl, a tak probil malý otvor, ovšem dost velký na to, aby do něho nasadil hrot pilky. Čekal jsem, že z rakve vyrazí plyn z týden staré mrtvoly. My lékaři, kteří známe nebezpečí, jež nám hrozívají, jsme na takové věci zvyklí, a proto jsem ustoupil ke dvířkám.

Ale profesor se ani na okamžik nezastavil; udělal podél jedné strany olověné rakve zářez několik stop dlouhý, pak zajel pilkou napříč a zpátky po druhé straně. Potom uchopil volný okraj výřezu, vyvrátil ho k nohám rakve, k otvoru přidržel svíčku a pokynul mi, abych nahlédl dovnitř. Přistoupil jsem a podíval se. Rakev byla prázdná.

Ustrnul jsem a vyrazilo mi to dech, jenže profesora jako by se to netklo. Teď si byl svou věcí ještě víc jist, a tím i víc odhodlán pokračovat v uskutečnění svého záměru. „Tak co, jste už přesvědčen, příteli Johne?“ zeptal se.

Ucítil jsem, jak se mne zmocňuje má zarputilá hádavost, a odsekl jsem: „Přesvědčil jsem se, že Lucyino tělo není v této rakvi; to ovšem dokazuje pouze jedno.“

„A co tedy, příteli?“

„Že tam není.“

„To je báječná logika,“ podotkl, „jenže jen do jisté míry. Ale jak si vysvětlíte – jak si dokážete vysvětliti -, že tam není?“

„Třeba nějaký zloděj mrtvol,“ nadhodil jsem. „Mohl ji ukradnout někdo z pohřebního ústavu.“ Uvědomoval jsem si, že říkám nesmysly, ale bylo to jediné možné vysvětlení, které jsem mohl nadhodit.

Profesor povzdychl. „No dobře! Musím vám tedy poskytnouti další důkaz. Pojďte se mnou.“

Přiklopil víko, sebral všechny své věci, uložil je do brašny, sfoukl světlo a svíčku dal rovněž do brašny. Otevřeli jsme dvířka a vyšli.

Profesor je zavřel a zamkl. Podal mi klíč a pravil: „Vezměte si ho.

Alespoň budete mít větší jistotu.“ Zasmál jsem se – nebyl to nijak veselý smích, přiznávám – a namítl: „Klíč nic neznamená. Mohou od něho existovat duplikáty a otevřít takový zámek není stejně nic těžkého.“ Profesor na to nic neřekl a vložil si klíč do kapsy. Pak mě vyzval, abych dával pozor na jednu stranu hřbitova, zatímco on bude střežit druhou. Postavil jsem se za jeden tis a pozoroval, jak se jeho tmavá postava ztrácí mezi náhrobky a stromy, až mi zmizela z očí.

Byla to smutná hlídka. Krátce poté, co jsem se postavil na vykázané místo, zaslechl jsem v dálce odbíjet půlnoc, později odbila jedna a odbily dvě. Byl jsem prokřehlý, zmalátnělý a mrzel se na profesora, že mě vzal na takovou výpravu, i na sebe, že jsem šel. Byl jsem příliš prokřehlý a ospalý, než abych byl schopen dobře hlídkovat; natolik ospalý jsem však nebyl, abych nesplnil, co jsem vzal na sebe. Strávil jsem prostě několik strašných, mučivých hodin.

Náhle jsem se otočil a zahlédl, jak se mezi dvěma tisy na druhé straně hřbitova mihlo cosi bílého. Současně se z místa, kde stál profesor, zdvihla temná postava a rozběhla se k bílému stínu. I já jsem vykročil, musel jsem však obcházet náhrobní kameny a plůtky u náhrobků a klopýtal jsem přes rovy. Obloha byla pokryta mraky a kdesi v dáli zakokrhal první kohout. Kousek ode mne, za řádkou jalovcových keřů, lemujících cestu ke kostelu, vznášela se směrem ke hrobce bílá, nejasná postava. Hrobka sama byla zakryta stromy, takže jsem nemohl vidět, kde postava zmizela. Z místa, kde jsem ten bílý jev poprvé spatřil, ozval se jakýsi šustot; a když jsem tam došel, zastihl jsem profesora, jak drží v náručí malé dítě. Sotva mě uviděl, ukázal mi je se slovy: „Tak už jste přesvědčen?“

„Ne,“ odsekl jsem tónem, který mi připadal urážlivým.

„Nevidíte to dítě?“

„Ano, je to dítě, jenže kdo je sem přinesl? A je zraněno?“

„Podíváme se,“ řekl profesor a oba jsme neprodleně opustili hřbitov.

Profesor nesl spící dítě.

Když jsme poodešli kus cesty, zastavili jsme se mezi několika stromy, rozškrtli zápalku a podívali se dítěti na krk. Nebylo na něm ani stopy po škrábnutí nebo zranění.

„Tak co, mám pravdu?“ otázal jsem se vítězoslavně.

„Přišli jsme v nejvyšší čas,“ usoudil profesor s úlevou.

Museli jsme se okamžitě rozhodnout, co s dítětem, a dohadovali jsme se o tom. Kdybychom je odnesli na policejní strážnici, museli bychom vysvětlovat, kde jsme v noci chodili, a přinejmenším bychom byli nuceni oznámit, jak jsme dítě našli. Nakonec jsme se rozhodli, že odneseme dítě na Hampsteadská luka; jakmile zaslechneme, že se blíží strážník, položíme je na takové místo, aby je určitě našel, a co nejrychleji se odebereme domů. Dopadlo to dobře. Na okraji Hampsteadských luk jsme zaslechli těžký krok strážníka, dítě jsme položili na cestu a vyčkávali, až je strážník v mihotavém svitu své svítilny spatří. Zaslechli jsme, jak údivem vzkřikl, a tiše jsme se vzdálili. Štěstí nám přálo a nedaleko hostince The Spaniards jsme sehnali drožku a vrátili se do města.

Nemohu usnout, a proto tohle všechno zaznamenávám. Musím se však pokusit o několik hodin spánku, protože Van Helsing pro mě v poledne přijde. Trvá na tom, že ho musím doprovodit na další výpravě.

27. září. – Vhodná příležitost pro další pokus se nám naskytla teprve ve dvě hodiny. Pohřeb, který se konal v poledne, už skončil a zbytek okolkujících pozůstalých loudavě odcházel. Vyhlédli jsme opatrně z hustého olšoví a zahlédli správce hřbitova, jak za sebou zamyká hřbitovní bránu. Pochopili jsme, že jsme v bezpečí třebas až do rána, pokud bychom si to přáli. Profesor mi však řekl, že nám postačí nanejvýš jedna hodina. Opět jsem si uvědomil onen hrůzný pocit, kdy všechno je chladná skutečnost a pro fantazii tu vůbec není místa. Také jsem si uvědomil, jaké nebezpečí nám hrozí ze strany zákona, kdybychom byli přistiženi při této svatokrádežné činnosti. A navíc mi připadalo, že je to úplně zbytečné. Stejně tak, jak už bylo zneuctívajícím činem otevřít olověnou rakev v úmyslu přesvědčit se, že žena téměř týden mrtvá je opravdu mrtva, považoval jsem teď další otevření hrobky za vrchol šílenství. Vždyť jsme se už na vlastní oči přesvědčili, že rakev je prázdná! Nicméně jsem pokrčil rameny a mlčel, protože Van Helsing svůj záměr provede vždycky, byť by mu ho kdokoli vymlouval. Profesor vyndal klíč, odemkl hrobku a opět mi zdvořile pokynul, abych vešel první. Uvnitř už to sice nevypadalo tak strašidelně jako včera v noci, ale sluneční paprsky, které sem vnikaly, stejně vyvolávaly chmurný dojem. Van Helsing přikročil k Lucyině rakvi a já šel za ním. Naklonil se a znovu odklopil vyříznutou část. Jako blesk mnou projel pocit překvapení a hrůzy.

V rakvi ležela Lucy; vypadala tak, jak jsme ji viděli večer před pohřbem. Pokud to vůbec bylo možné, byla ještě oslnivěji krásná než dříve; ani jsem nemohl uvěřit, že je mrtva. Rty měla rudé, rudější než předtím, a na tvářích jemně růžový nádech.

„Není to nějaký trik?“ otázal jsem se.

„Už jste konečně přesvědčen?“ odpověděl mi na to profesor a natáhl ruku, odhrnul mrtvé rty, až jsem se zachvěl, a odhalil bílé zuby.

„Pohleďte,“ pokračoval, „jsou ještě špičatější než dříve. S tímto a tamtím -“ a dotkl se jednoho horního a jednoho dolního špičáku – „lze kousnout malé děti. Už tomu věříte, příteli Johne?“ Ještě jednou ve mně vzkypěla vzpurná hádavost. Tu ohromující představu, kterou mi vnucuje, jsem přece nemohl přijmout. I když mi bylo stydno znovu mu odporovat, namítl jsem: „Třeba ji sem včera v noci někdo donesl.“

„Ale jděte! Hm, a kdo by to tak mohl být?“

„Nevím. Někdo to udělal.“

„A přesto už je týden mrtva. Většina zemřelých by za takovou dobu takhle nevypadala.“ Nevěděl jsem, co na to odpovědět, a raději jsem mlčel. Van Helsing si snad mého mlčení ani nevšiml; rozhodně nedal najevo ani zklamání, ani pocit vítězství. Upřeně hleděl mrtvé ženě do tváře, odhrnul jí víčka, podíval se na oči, ještě jednou jí vyhrnul rty a prohlédl zuby. Potom se obrátil ke mně a pravil: „Podívejte se, tohle je jev, který se naprosto liší od všeho, co věda zaznamenala. Jde tu o podvojný život, zcela odlišný od obyčejného života. Když byla v bezvědomí, v somnambulním stavu, kousl ji upír – nelekejte se, příteli, tohle ještě nevíte, ale všechno se dozvíte. A v tomto bezvědomí mohl nejlépe přicházeti a sáti jí další krev. V bezvědomí skonala a v bezvědomí je také Nemrtvá. A právě tím se liší od všech ostatních. Obvykle, když Nemrtví spí ve svém domově“ – při těchto slovech se rozmáchl paží, aby naznačil, co je podle něho pro upíra ‚domov’, – „lze jim již z tváře poznati, co jsou zač, jenže tahle sladká zesnulá bere na sebe ve chvílích, kdy není Nemrtvou, podobu normálních nebožtíků. Z obličeje jí nevyzařuje žádná zloba, vidíte, a proto mi bude zatěžko zabíti ji ve spánku.“ Při těchto slovech mi ztuhla krev v žilách a začalo mi být jasné, že už přistupuji na Van Helsingovy teorie. Jestli však je skutečně mrtvá, tak co je hrozného na záměru znovu ji zabít? Profesor na mě pohlédl a zřejmě si povšiml změny v mé tváři; řekl totiž téměř radostně: „Aha, už tomu věříte?“

Odvětil jsem: „Nechtějte na mně všechno najednou! Jsem ochoten přijmout váš názor. Jak chcete to krvavé dílo provést?“

„Odříznu jí hlavu, ústa vyplním česnekem a tělo probodnu kůlem.“

Z představy, že takhle chce zohavit tělo ženy, kterou jsem miloval, přeběhl mi mráz po zádech, ale přesto jsem nepocítil tak silný odpor, jak bych předpokládal. Naopak, přítomnost této bytosti, této Nemrtvé, jak ji Van Helsing nazýval, mě začala naplňovat hrůzou a hnusem. Je možné, že lásku lze posuzovat buď čisté subjektivně, nebo čistě objektivně?

Čekal jsem hodnou chvíli, až Van Helsing promluví, ale on jen mlčel, jako by byl pohroužen do myšlenek. Nakonec zaklapl s cvaknutím zámeček brašny a řekl: „Přemýšlel jsem a právě jsem se rozhodl, co bude nejlepší. Kdybych se řídil pouze svým přáním, udělal bych to, co je třeba udělati, hned teď, v tuto chvíli. Jenže člověk se musí říditi ještě mnoha jinými věcmi a tyhle věci jsou tisíckrát nesnadnější tím, že o nich nic nevíme. Je to prosté. Nikoho ještě nepřipravila o život, byť i na to čas měla, a kdybychom jednali ihned, zneškodnili bychom ji navždy.

Jenže my možná budeme potřebovati Arthura, a jak bychom to pak vysvětlili jemu? Vy jste viděl ranky na Lucyině krku i ty ranky na krku dítěte v nemocnici, které se jim tak podobaly. Vy jste viděl včera v noci rakev prázdnou a dnes jste viděl, že v ní leží žena, která se za celý týden po smrti změnila jen vtom, že má ještě růžovější tváře a je ještě krásnější. Tohle všechno víte a víte také o bílé postavě, která včera v noci přinesla dítě na hřbitov – a přesto jste vlastním smyslům nevěřil! A jak tedy mám chtíti na Arthurovi, který o tom nic neví, aby tomu uvěřil? Měl mi za zlé, když jsem zabránil, aby ho políbila ve chvíli, kdy umírala. Vím, že mi již odpustil, neboť se domnívá, že jsem mu jen pro nějakou mylnou představu zabránil rozloučiti se s ní, jak se sluší, Ted by se ovšem mohl domnívati, že byla pro nějakou ještě mylnější představu pohřbena zaživa, anebo že jsme ji snad dokonce zabili pro jakousi už zcela bludnou představu. Rozhodně by nám potom vyčítal, že jsme ji zabili kvůli našim mylným představám, a v tom případě by byl navždy nešťasten. A pak by si ovšem nikdy nemohl býti jist – a to je vůbec nejhorší! A také by si třeba namlouval, že jeho milovaná byla pohřbena zaživa, a ve snách by si líčil hrůzy, jež asi vytrpěla. A jindy by si zase myslil, že jsme snad měli pravdu a že jeho milovaná snad skutečně byla Nemrtvou!

Ne! Jen jednou jsem mu něco řekl, a od té doby jsem se již mnohému naučil. Nyní, kdy už vím, že to všechno je pravda, jsem stotisíckrát pevněji přesvědčen, že se musí přebroditi kalnou vodou, aby dorazil k čiré. Ten ubohý hoch bude muset prožíti hodinu, kdy mu nebesa zčernají jako peklo; teprve pak budeme moci vše vykonati a vrátiti mu klid. Už jsem se rozhodl! Pojďme! Vy se dnes večer vraťte do svého ústavu a postarejte se, aby tam všechno bylo v pořádku. Já zatím strávím noc tady na hřbitově; musím zde něco zaříditi. Zítra večer v deset hodin přijďte pro mne do hotelu Berkeley. Vzkážu také pro Arthura a onoho skvělého mladého Američana, který rovněž poskytl krev. Všichni pak spolu půjdeme vykonati určité dílo. Ted vás doprovodím až na Piccadilly a poobědvám tam. Musím se totiž vrátiti do západu slunce.“

Zamkli jsme hrobku a odešli; celkem bez nesnází jsme přelezli hřbitovní zeď a odjeli zpět na Piccadilly.

ZPRÁVA ZANECHANÁ VAN HELSINGEM V JEHO CESTOVNÍM VAKU V HOTELU BERKELEY A ADRESOVANÁ Dr. JOHNU STEWARDOVI (Nedoručena) 27. září „Milý příteli, píši toto pro případ, kdyby se mi něco stalo. Jdu sám na hřbitov a budu tam hlídati. Chtěl bych, aby ta Nemrtvá, slečna Lucy, dnes v noci nevyšla z hrobky, takže by zítra v noci byla lačnější. Proto vezmu s sebou několik věcí, kterých se štítí – česnek a křížek -, umístím je před dvířka hrobky, a tak je pro ni zapečetím. Lucy je teprve krátkou dobu Nemrtvá a dá se tím odradit. Tyhle věci jí ovšem mají zabrániti pouze v odchodu z hrobky; proti návratu nic nezmohou, protože pak je Nemrtvý odhodlán ke všemu a dokáže najíti místo nejmenšího odporu, ať je už jakékoli. Budu tam po celou noc od západu slunce až do jeho východu a snad tam získám nějaké vědomosti, kterých budu moci využít. Nebojím se ani o slečnu Lucy, ani jí; jenže ten druhý, jehož vinou se stala Nemrtvou, může nyní vyhledávati její hrob a skrývati se v něm. Je rafinovaný – to vím od pana Jonathana i z toho, jak s námi bojoval o život slečny Lucy a zvítězil; a Nemrtví mají obrovskou sílu. Tenhle Nemrtvý má v pažích sílu dvaceti mužů a patří mu nyní i síla, kterou jsme my čtyři poskytli slečně Lucy. Navíc si může povolati k pomoci i svého vlka a ani nevím co ještě. Jestliže tedy sem tuto noc přijde, nalezne zde mě; nikdo jiný mě tu nenajde, pokud ovšem nedojde k nejhoršímu... Snad se sem ani nevypraví. Vlastně k tomu nemá důvod; jeho loviště oplývá bohatší kořistí než hřbitov, kde spí Nemrtvá žena a bdí jeden starý muž. Píši tento vzkaz pro případ, že... Vezměte pak přiložené listiny, deníky manželů Harkerových a ostatní, přečtěte všechno, najděte toho nejdůležitějšího Nemrtvého, uřízněte mu hlavu a jeho srdce buď spalte, nebo probodněte kůlem, aby svět byl od něho osvobozen. A v takovém případě pak žijte blaze.

VAN HELSING“ DENÍK Dr. SEWARDA 28. září. – Je báječné, jak blahodárně může na člověka zapůsobit dobrý spánek. Ještě včera jsem byl málem ochoten akceptovat Van Helsingovy nestvůrné představy, jenže teď se mi začínají jevit jako urážky zdravého rozumu. Nepochybuji, že jim profesor věří. Rád bych jen věděl, zda jeho rozum nedošel nějaké úhony. Vždyť přece pro všechny tyhle záhadné úkazy musí existovat nějaké racionální vysvětlení! Je možné, aby pachatelem byl sám profesor? Je nadán tak abnormální inteligencí, že kdyby propadl šílenství, určitě by svou utkvělou představu realizoval tím nejbrilantnějším způsobem. Tahle myšlenka mi není příjemná a zjištění, že Van Helsing je šílenec, by se vymykalo všem představám. Rozhodně ho budu bedlivě pozorovat.

Snad tak vnesu trochu světla do této záhady.

29. září, ráno... Včera večer krátce před desátou přišli Arthur a Quincey do Van Helsingova pokoje; profesor nám všem pověděl, co od nás očekává, ale obracel se zejména na Arthura, jako by ho pokládal za našeho mluvčího. Napřed vyjádřil naději, že s ním půjdeme všichni, „protože,“ jak řekl, „nás tam čeká těžká povinnost. Můj dopis vás jistě překvapil, že?“ Tento dotaz byl určen přímo lordu Godalmingovi.

„Ano. Dokonce mě trochu vyvedl z míry. Poslední dobou jsem osobně zažil tolik nepříjemností, že bych se bez dalších už klidně obešel. Jsem ovšem také zvědav, co vlastně zamýšlíte. Debatovali jsme o tom s Quinceym, jenže čím déle jsme hovořili, tím víc jsme byli zmateni, takže teď mohu o sobě klidně prohlásit, že tomu všemu ani za mák nerozumím.“

„Já také ne,“ řekl Quincey Morris stroze.

„Pak ovšem jste oba blíž kořenu problému než tady přítel John, který musí ujíti hezký kus cesty nazpátek, než se bude moci dostati tam, kde jste vy.“

Nepronesl jsem sice ještě jediné slovo, nicméně profesor zřejmě poznal, že jsem zase upadl do dřívějších pochybností. Nato se s naléhavou vážností obrátil na Arthura a Quinceyho: „Chci vás požádati o svolení, abych dnes v noci směl vykonati to, co uznám za správné. Vím, že toho žádám až příliš, a až se dozvíte, co mám v úmyslu provésti, pak teprve pochopíte, kolik toho na vás chci. Proto si vás také dovoluji požádati, abyste mi to slíbili slepě, i když mi to možná budete nějaký čas trochu zazlívati – nesmím si namlouvati, že taková možnost tu neexistuje -, ale vy si alespoň potom nebudete moci nic vyčítati.“

„Tohle je alespoň upřímné slovo,“ vpadl mu Quincey do řeči.

„Ručím za profesora. Nevím sice, kam míří, ale vzal bych na to jed, že je poctivec. A to mi stačí.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Van Helsing hrdě. „Už od začátku považuji za čest, že vás smím počítati k svým přátelům, a váš projev důvěry mě potěšil.“ Podal mu ruku a Quincey mu ji stiskl.

Nato se vyslovil Arthur: „Doktore Van Helsingu, dost nerad kupuji zajíce v pytli, jak se říká, a jestliže jde o něco, co by se týkalo mé šlechtické cti a křesťanské víry, pak nic takového slíbit nemohu. Pokud mě ovšem můžete ujistit, že to, co zamýšlíte, není v rozporu s těmito zásadami, dám vám své svolení okamžitě, i když na mou věru vůbec nechápu, kam míříte.“

„Vaše výhrady přijímám,“ pravil Van Helsing, „a žádám vás pouze o jedno: dříve, než se rozhodnete odsouditi některý můj čin, dobře si ho rozvažte a usuďte, zda opravdu je v rozporu s vašimi výhradami.“

„Souhlasím,“ pravil Arthur. „Tak je to správné. A teď, když vyjednávání je ukončeno, smím se vás zeptat, co od nás budete chtít?“

„Chci, abyste se se mnou tajně vypravili na Kingsteadský hřbitov.“

Arthur se zatvářil zaraženě a udiveně se otázal: „Tam, kde je pohřbena ubohá Lucy?“ Profesor přikývl. Arthur pokračoval: „A až tam budeme?“

„Vejdeme do hrobky!“

Arthur vstal.

„Myslíte to vážně, profesore, nebo to je nějaký odporný žert?

Promiňte, vidím, že to myslíte vážně.“ Znovu se posadil, ale viděl jsem, že sedí vzpřímeně a hrdě jako někdo, kdo si je vědom své důstojnosti.

Po chvilce mlčení položil další otázku: „A až budeme v hrobce?“

„Otevřeme rakev!“

„To už je přespříliš!“ vzkypěl Arthur a znovu se vztyčil. „Jsem ochoten trpělivě vyslechnout všechno, co je alespoň trochu rozumné, ale tady jde o - o zneuctění hrobu – té, kterou -“ Téměř se dusil rozhořčením. Profesor na něho soucitně pohlédl.

„Bůh ví, jak rád bych vás ušetřil této bolesti, ubohý příteli. Jenže dnes v noci musí naše nohy kráčeti po trnité stezce; jinak by totiž nohy vaší milované musely věčně kráčeti po cestách plných plamenů.“

Arthur na něho pohlédl s bledou, strnulou tváří a řekl: „Mějte se na pozoru, profesore, mějte se na pozoru!“

„Neměl byste přece jen vyslechnouti, co vám chci sděliti?“ namítl Van Helsing. „Alespoň se tak dozvíte dosah toho, co zamýšlím učiniti.

Mám pokračovati?“

„To je pouze správné,“ vyhrkl Morris.

Van Helsing za chvíli s určitým přemáháním pokračoval: „Slečna Lucy je mrtva, že? Ano! Nic jí tedy nemůže ublížiti. Jestliže však není mrtva...“

Arthur prudce vyskočil.

„Panebože!“ zvolal. „Co tím chcete říci? Stal se snad nějaký omyl? Byla pohřbena zaživa?“ Z jeho zasténání zazněla úzkost, kterou nedokázala zmírnit ani naděje.

„Neřekl jsem, že je živá, chlapce; to si vůbec nemyslím. Netvrdím nic víc, než že by mohla býti Nemrtvá.“

„Nemrtvá? Není živá? Co tím myslíte? Co je tohle za příšerné představy?“

„Existují tajemství, která člověk může jen tušiti a která dokáže za dlouhá staletí rozluštiti jen částečně. Věřte mi, nyní právě jsme na prahu jednoho z takových tajemství. Ještě jsem však neskončil.

Smím mrtvé slečně Lucy uříznouti hlavu?“

„Proboha, nikoli!“ vzkřikl Arthur vzrušeně. „Za nic na světě nedám souhlas k nějakému zhanobení její mrtvoly. Doktore Van Helsingu, zacházíte příliš daleko. Co jsem vám udělal, že mě tak trýzníte? Čeho se dopustila ta ubohá, něžná dívka, že chcete takovým způsobem zneuctít její hrob? Zešílel jste snad, že něco takového říkáte, nebo jsem snad zešílel já, že vám naslouchám? Už se ani neopovažte na takové znesvěcení pomýšlet; odmítám vám poskytnout svolení k čemukoli. Mou povinností je uchránit její hrob před zneuctěním, a to, přisámbůh, také učiním!“

Van Helsing povstal ze židle, na níž doteď seděl, a s trpkou vážností pravil: „Můj lorde, i já mám povinnosti, povinnost k druhým, povinnost k vám, povinnost k zesnulé; a ty splním, na mou věru! Teď chci od vás pouze jedno – abyste šli se mnou, dívali se a naslouchali. A jestliže si později, až se na vás znovu obrátím se stejnou žádostí, budete přáti její splnění stejně toužebně jako já, pak vykonám svou povinnost, ať už mi při tom bude jakkoli. A potom budu Vaší Milosti k dispozici, abych se vám ze svého konání zodpovídal, kdy a kde budete chtíti.“

Hlas mu poněkud selhal a z dalších slov zazníval hluboký soucit: „Snažně vás však prosím, abyste se nerozešel se mnou v hněvu.

Za svůj dlouhý život, naplněný často činy, které jsem nekonal rád a které mi někdy rozdíraly srdce, jsem ještě nikdy nestál před tak strašlivým úkolem jako nyní. A až nastane čas, kdy mi zase budete nakloněn, pak, věřte mi, smaže váš jediný pohled tyto truchlivé chvíle, protože bych učinil vše, co je v lidských silách, jen abych vás uchránil před zármutkem. Uvažujte přece! Proč bych se jinak tolik namáhal a trápil? Přijel jsem sem z vlasti, abych byl prospěšným. Chtěl jsem vyhověti svému příteli Johnovi a pomoci roztomilé mladé dámě, kterou jsem si rovněž zamiloval. A jí – říkám to nerad, ale nikoli s výčitkou – jsem daroval to, co jste jí daroval i vy: krev ze svých žil. Daroval jsem ji, i když jsem nebyl jako vy jejím snoubencem, nýbrž pouze jejím lékařem a přítelem. Dal jsem jí své noci a dny – před smrtí i po smrti; a kdyby jí má smrt mohla prospět i teď, kdy je tou mrtvou Nemrtvou, rád jí svůj život poskytnu.“ Tato slova, pronesená s vážnou, procítěnou hrdostí, Arthura velmi dojala. Uchopil starcovu ruku a přerývaným hlasem řekl: „Ach, ano, je to trudné pomyšlení a já ničemu nerozumím. Rozhodně však půjdu s vámi a uvidím.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21