Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 17

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK Dr. SEWARDA (Pokračování) Na Van Helsinga už čekal v hotelu Berkeley telegram: „Přijíždím vlakem. Jonathan ve Whitby. Důležité zprávy. – MINA HARKEROVÁ“ Profesor byl nadšen. „Ach, ta báječná paní Harkerová! Ta perla mezi ženami! Přijede, jenže já tu nemohu zůstati. Musí odejíti k vám, příteli. Musíte jí jíti naproti k vlaku. Ihned jí zatelegrafujte, aby s tím počítala.“p>

Po odeslání telegramu si profesor vypil šálek čaje a přitom mi pověděl o deníku, který si Jonathan Harker vedl za svého pobytu v cizině; také mi dal jeho opis přepsaný na stroji a přepis whitbyského deníku paní Harkerové. „Oboje si vezměte a pořádně to prostudujte.

Až se vrátím, budete znáti všechna fakta, a tak se budeme moci lépe pustiti do pátrání. Dobře to opatrujte, je tam mnoho cenného. Budete muset sebrati všechnu svou víru přesto, že jste dnes prožil tak nevšední zkušenost. To, co je zde napsáno,“ a při těchto slovech těžce položil ruku na svazek listin, „může pro vás, pro mě i pro mnoho dalších znamenati začátek konce; ale také to může být vyzváněním hrany pro Nemrtvé, kteří se pohybují po našem světě. Všechno si, prosím, přečtěte bez předsudků, a jestliže budete moci něčím přispěli k příběhu, který se zde líčí, tak to laskavě učiňte, neboť to je nesmírně důležité. Vedl jste si přece o všech těch podivných věcech deník, že ano? A až se sejdeme, všechno spolu probereme, viďte?“ Pak se připravil k odjezdu a krátce nato se dal odvézt k Liverpoolstreetskému nádraží. Já jsem odjel na Paddingtonské nádraží a dorazil jsem tam asi čtvrthodinu před příjezdem vlaku.

Na nástupišti panoval obvyklý ruch a šum, a když už se cestující začali rozcházet, jala mě obava, abych svou návštěvnici neminul.

Vtom ke mně přistoupila roztomilá a půvabná dívka, bystře na mne pohlédla a pravila: „Doktor Seward, že ano?“

„A vy jste paní Harkerová,“ odpověděl jsem ihned. Nato mi podala ruku.

„Poznala jsem vás podle toho, jak vás popsala ubohá, drahá Lucy; ale...“ Náhle se zarazila a tváře jí zahořely.

Zrudl jsem také a to nás oba zbavilo rozpaků, protože jsem jí tím beze slov zodpověděl otázku. Vzal jsem jí zavazadla, mezi nimiž byl i psací stroj, a podzemní drahou jsme odjeli na Fenchurchgtreetské nádraží. Ještě předtím jsem poslal telegram hospodyni, aby okamžitě připravila pro paní Harkerovou pokoj s ložnicí.

Nepřijeli jsme nijak pozdě. Paní Harkerová sice věděla, že bydlím v ústavu choromyslných, přesto se však, jak jsem si povšiml, nemohla ubránit slabému zachvění, když jsme tam vešli.

Prohlásila, že by nejraději zašla okamžitě ke mně do pracovny, že toho má mnoho na srdci. Čekám teď na její příchod a zatím dokončuji svůj fonografický záznam. Až dosud jsem neměl příležitost nahlédnout do dokladů, které mi Van Helsing předal, i když leží rozevřené přede mnou. Musím ji nějak zabavit, abych si je mohl přečíst.

Neví, jak cenná je každá minuta a jak velký úkol nás čeká. Rozhodně ji nesmím vylekat. Už jde!

DENÍK MINY HARKEROVÉ 29. září. – Trochu jsem se upravila a sešla dolů do pracovny dr.

Sewarda. Přede dveřmi jsem se na okamžik zarazila, protože mi připadalo, že ho slyším s někým mluvit. Jelikož mě však prosil, abych si pospíšila, zaklepala jsem a na jeho výzvu „Dále!“ jsem vešla.

K svému velkému překvapení jsem ho zastihla samotného! Nikdo s ním nebyl a na stole před ním stál jakýsi přístroj, ve kterém jsem okamžitě podle popisu poznala fonograf. Dosud jsem žádný neviděla a velmi mě zaujal.

„Doufám, že jste na mě dlouho nečekal,“ řekla jsem, „ale když jsem došla ke dveřím, slyšela jsem vás mluvit. Chvíli jsem tedy čekala, protože jsem se domnívala, že zde někoho máte.“

„Ach tak,“ pousmál se. „Právě jsem zaznamenával svůj deník.“

„Deník?“ podivila jsem se.

„Ano, zapisuji si ho tady do toho,“ odpověděl a položil ruku na fonograf. To mě nadchlo a vyhrkla jsem: „Panečku, to tedy předčí i můj těsnopis! Můžete mi něco na tom pustit?“

„S radostí,“ odpověděl ochotně a chystal se uvést přístroj do chodu.

Vtom se zarazil a zatvářil se ustaraně.

„Víte, já tu vlastně namlouvám jen svůj deník,“ zaváhal. „A ten se zcela – téměř zcela – týká mých případů. Mohlo by být trapné – totiž, víte -.“Zarazil se a já se pokusila pomoci mu z rozpaků.

„Pomáhal jste ošetřovat ubohou Lucy až do její smrti. Dovolte, abych si poslechla, jak zemřela; budu vám velmi vděčná za vše, co se o ní mohu dozvědět. Měla jsem ji velmi, velmi ráda.“

K mému překvapení mi vyděšeně odpověděl: „Povědět vám o její smrti? Za nic na světě!“

„Proč ne?“ podivila jsem se. Přepadlo mě zvláštní, hrozné tušení.

Doktor se znovu odmlčel a já jsem poznala, že v duchu hledá nějakou výmluvu. Nakonec začal koktat: „Víte, já vlastně ani nevím, jak tady najít jednotlivé části deníku.“

Přitom ho něco napadlo a s nevědomou prostoduchostí a dětskou naivitou prohlásil zcela jiným tónem: „Je to pravda, na mou čest. Ať se propadnu!“ Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Doktor se zazubil: „Tentokráte jsem se sám prozradil. Opravdu, vedu si tenhle deník už několik měsíců, ale ještě nikdy mi nenapadlo zjistit, jak najít některou jeho část, kdybych ji snad potřeboval.“ V tu chvíli jsem už dospěla k názoru, že deník Lucyina ošetřujícího lékaře může nějakým způsobem přispět k souhrnu našich poznatků o oné hrůzné bytosti, a bez okolků jsem prohlásila: „V tom případě by bylo lépe, pane doktore, kdybyste mi dovolil ten váš deník přepsat na stroji.“ Doktora polila smrtelná bledost a odpověděl: „Ne! Ne! Ne! Za nic na světě vás do toho strašného příběhu nezasvětím!“

Tak přece jen je ten příběh strašný! Mé tušení mě tedy nezklamalo!

Na chvíli jsem se zamyslila, zrak mi pomalu kroužil po pokoji a mimoděk hledal nějakou příležitost nebo věc, která by mi pomohla, a vtom jsem si všimla tlustého svazku strojem psaných listů, ležícího na stole. Doktorovy oči postřehly můj pohled a bezmyšlenkovitě sledovaly jeho směr. Když spočinuly na svazku listin, pochopil, co myslím.

„Vy mě vlastně neznáte,“ prohlásila jsem. „Až si přečtete tyhle listiny – můj deník i deník mého manžela, který jsem opsala na stroji -, budete mě znát lépe. Vložila jsem celé srdce do téhle záležitosti a ničím jsem se nedala odradit. Vy mě ovšem neznáte – dosud, a já zatím nemohu očekávat, že mi budete věřit.“

Dr. Seward je zřejmě ušlechtilý člověk; chudák Lucy ho správně odhadla. Vstal, vytáhl velkou zásuvku, ve které byla srovnána sada dutých kovových válečků potažených tmavým voskem, a řekl: „Máte úplně pravdu. Nevěřil jsem vám, protože jsem vás neznal.

Jenže teď vás už znám a dovolte mi, abych se přiznal, že vás už vlastně mám znát hezky dlouho. Vím, že Lucy vám o mně vyprávěla; mně také o vás vyprávěla. Dovolíte, abych se kál jediným pro mě možným způsobem? Vezměte si tyhle válečky a přehrajte si je – první půltucet se týká pouze mé osoby a nijak vás nevyděsí; až je vyslechnete, budete mě znát líp. Do té doby už bude hotova večeře.

Mezitím si přečtu některé z těchto listin a jistě mi leccos bude jasnější.“

Potom odnesl fonograf do mého salónku a nařídil mi ho. Teď se určitě dozvím něco milého, vždyť vyslechnu druhou stranu opravdového příběhu lásky, z něhož znám zatím první stranu...

DENÍK Dr. SEWARDA 29. září. – Byl jsem tak zahloubán do skvělého deníku Jonathana Harkera a deníku jeho ženy, že jsem si ani neuvědomil, jak čas utíká.

Když služebná oznámila, že je prostřeno k večeři, nebyla paní Harkerová ještě dole. Prohlásil jsem: „Asi je unavena, počkáme s večeří ještě hodinu,“ a pokračoval v četbě. Paní Harkerová vešla právě ve chvíli, kdy jsem dočetl její deník. Vypadala velmi půvabně, ale zároveň i velmi smutně a oči měla zarudlé od pláče. Hluboce mě to dojalo.

Poslední dobou jsem měl několikrát důvod k slzám, ale jejich úleva mi byla pokaždé odepřena, takže pohled na tyto milé oči, ještě se třpytící nedávnými slzami, mi sevřel srdce. Oslovil jsem ji proto co nejpřátelštěji: „Bohužel jsem vám zřejmě způsobil zármutek.“

„Ach ne, nezarmoutil jste mě,“ odpověděla, „ale váš bol mě dojal víc, než dokáži vyjádřit. Je to báječný přístroj, ale krutě věrný. Zcela nezkresleně mi vylíčil, jak jste trpěl. Znělo to, jako by duše volala Všemohoucího o pomoc. Tato slova už nesmí nikdo jiný vyslechnout!

Podívejte se, pokusila jsem se být prospěšnou. Opsala jsem je na svém psacím stroji a už nikdo nemusí tak jako já slyšet, jak vám tlouklo srdce.“

„Nikdo se to už nemusí dozvědět, nikdo se to už nedozví,“ souhlasil jsem tiše. Paní Harkerová položila svou ruku na moji a vážným hlasem pravila: „Nikoli, musí se to dozvědět!“

„Musí? Proč?“ otázal jsem se.

„Protože je to součást strašného příběhu, protože to souvisí se smrtí naší drahé Lucy a se vším, co její smrt způsobilo; protože v zápase, který nás čeká, abychom zbavili svět toho hrozného netvora, má pro nás velkou cenu každý poznatek a každá pomoc, kterou si můžeme opatřit. Ty válečky, které jste mi zapůjčil, obsahovaly zřejmě víc, než jste mi měl v úmyslu sdělit: ve vašich záznamech je mnoho bodů, které vrhají světlo na onu temnou záhadu. Dovolíte mi, abych vám pomohla, že ano? Znám všechno do určitého okamžiku, a ačkoli mě váš deník zavedl pouze až k sedmému září, poznala jsem už, jak zle na tom Lucy byla a jak ji pomalu začal drtit její neúprosný osud. Od onoho dne, kdy nás profesor Van Helsing navštívil, jsme s Jonathanem pracovali ve dne v noci. Jonathan právě odjel do Whitby pro další informace a zítra sem přijede, aby nám pomohl. Nesmíme mít mezi sebou žádná tajemství; ve společné práci a vzájemné důvěře budeme určitě silnější, než kdyby třeba jen jeden z nás tápal v tmách.“ Hleděla na mě tak úpěnlivě a současně z ní vyzařovala taková odvaha a rozhodnost, že jsem jejímu přání bez váhání vyhověl.

„Počínejte si v této záležitosti, jak uznáte za vhodné,“ ujistil jsem ji.

„Bůh mi jistě odpustí, kdybych snad nepostupoval správně! Zřejmě se ještě dozvíme o strašných věcech, ale když už jste se dostala tak daleko po cestě vedoucí k Lucyině smrti, určitě se nespokojíte s tím, abyste tápala v temnotách. Jenom konec – skutečný konec – vám může poskytnout záblesk naděje. Pojďte, večeře je na stole. Abychom ve zdraví přestáli to, co nás čeká, musíme být silni; máme před sebou těžký a trudný úkol. Až se najíte, dozvíte se zbytek a já vám zodpovím všechny otázky, které mi položíte – pokud něčemu snad neporozumíte, i když to nám, kdo jsme byli přítomni, bylo všechno jasné.“

DENÍK MINY HARKEROVÉ 29. září. – Po večeři jsem šla s dr. Sewardem do jeho pracovny.

Přenesl tam fonograf z mého pokoje a já jsem vzala s sebou psací stroj. Doktor mě posadil do pohodlného křesla a umístil fonograf tak, abych na něj bez vstávání dosáhla. Také mi ukázal, jak ho zastavit, kdybych snad chtěla přestat psát. Potom se velmi ohleduplně posadil do křesla zády ke mně, abych se cítila co nejvolněji, a pustil se do četby. Nasadila jsem si sluchátka na uši a zaposlouchala se.

Když jsem doposlouchala hrůzný příběh Lucyiny smrti a všeho, co následovalo, zůstala jsem bezvládně sedět v křesle. Naštěstí nemám sklon k mdlobám. Sotva se na mě doktor Seward podíval, zděšeně vykřikl, vyskočil, popadl z příborníku láhev a nalil mi trochu brandy; to mě za několik minut trochu vzpružilo. V mozku mi všechno vířilo a určitě bych byla ztropila pořádnou scénu, kdyby všemi těmi hrůzami nepronikal slabý paprsek útěchy, že mé předrahé Lucy je konečně dopřán mír a klid. Všechno je tak zmatené, záhadné a nepochopitelné, že neznat Jonathanovy zážitky v Transylvánii, určitě bych ničemu neuvěřila. Jenže stejně jsem nevěděla, čemu věřit, a abych se zbavila rozpaků, obrátila jsem raději pozornost k něčemu jinému. Sňala jsem víko z psacího stroje a řekla dr. Sewardovi: „Dovolte mi, abych to teď všechno napsala. Musíme se připravit, než přijede doktor Van Helsing. Poslala jsem telegram Jonathanovi, aby po návratu z Whitby do Londýna zajel přímo sem. U takové záležitosti jsou časové údaje nesmírně důležité. Jestli si tedy předem připravíme všechen materiál a seřadíme všechny údaje chronologicky, vykonáme záslužný čin. Řekl jste mi, že také přijede lord Godalming a pan Morris. Připravme se proto, abychom je mohli hned po příjezdu o všem informovat.“ Doktor tedy nařídil fonograf na pomalý chod a já jsem začala opisovat na psacím stroji jeho záznamy, počínaje sedmým válečkem. Tak jako u ostatních opisů jsem dělala tři kopie. Dr. Seward zatím obešel své pacienty, po skončení vizity se vrátil do pracovny a usedl vedle mne, aby mi při práci nebylo příliš smutno. Je strašně milý a ohleduplný; na světě je snad opravdu plno dobrých lidí – i když v něm žijí netvoři. Před odchodem jsem si vzpomněla na Jonathanův zápis o tom, jak profesor zneklidněl, když si v Exeteru na nádraží něco přečetl ve večerníku. Všimla jsem si, že si doktor Seward schovává noviny, vypůjčila jsem si tedy několik výtisků Westminster Gazette a Pall Mall Gazette a odnesla je do svého pokoje. Vždyť nám mé výstřižky z Dailygraphu a Whitby Gazette tolik napomohly k pochopení hrozných událostí ve Whitby, když tam přistál hrabě Dracula. Prohlédnu si tedy večerníky od té doby a snad z nich vyčtu něco nového. Nejsem ospalá a práce mi alespoň pomůže zachovat rozvahu.

DENÍK Dr. SEWARDA 30. září. – Pan Harker přijel v devět hodin. Telegram své ženy obdržel krátce před odjezdem. Je neobyčejně inteligentní, pokud lze z tváře usuzovat, a překypuje energií. Jestli je jeho deník pravdivý – a podle mých vlastních neobyčejných zkušeností pravdivý je – je to také neslýchaně statečný člověk. Jeho druhý sestup do krypty byl neobyčejně smělým činem. Po přečtení jeho zápisků jsem čekal, že se setkám s typickým představitelem mužné síly, a nikoli s klidným, věcným džentlmenem, který sem dnes přijel.

Později. – Po obědě se Harkerovi vrátili do svého pokoje, a když jsem před chvílí šel kolem, slyšel jsem klapání psacího stroje. Pilně pracovali. Paní Harkerová říká, že všechny, i sebemenší důkazy seřadí chronologicky. Harker si obstaral korespondenci mezi příjemcem beden ve Whitby a londýnským dopravcem, který je převzal.

Teď právě čte strojový opis mého deníku, který pořídila jeho manželka.

Jsem velmi zvědav, co z něho vyčtou. Právě přichází...

Později. – Je opravdu podivné, že mě nikdy nenapadlo, že by právě sousední dům mohl být úkrytem hraběte Draculy! Renfieldovo chování nás skutečně mělo uvést na stopu! K strojopisu byl přiložen i svazek dopisů týkajících se prodeje toho domu. Ach, kdybychom je byli měli dříve, snad jsme stačili zachránit ubohou Lucy! Dost! Tohle je nejlepší cesta k šílenství! Harker se vrátil a pokračuje v pořádání svého materiálu. Prohlásil, že po večeři budou moci předložit příběh v celé souvislosti. Mezitím bych se měl, jak se domnívají, podívat na Renfielda, protože se až dosud z jeho chování dalo usuzovat na příchody a odchody hraběte. Mně to sice tak nepřipadá, ale až si srovnám data, dám jim nejspíš za pravdu. Je dobře, že paní Harkerová přepsala mé válečky na stroji. Jinak bychom se těch dat vůbec nemohli dopátrat... Renfielda jsem zastihl, jak sedí klidně ve svém pokoji, ruce sepjaté a na obličeji dobrácký úsměv. Teď zrovna vypadal normálně jako každý jiný. Posadil jsem se a rozmlouval s ním o řadě věcí; ke všem se stavěl zcela přirozeně. Potom se sám od sebe rozhovořil o přání odejít domů, tedy o záležitosti, o níž se, pokud vím, za mého zdejšího pobytu ještě nikdy nezmínil. Dokonce vyjádřil pevné přesvědčení, že co nevidět bude propuštěn. Nebýt rozmluvy s Harkerem a toho, že jsem četl dopisy a srovnal je s daty jeho záchvatů, byl bych po krátkém pozorování ochoten zaručit se za něho. Takto ovšem chovám jakési temné podezření. Všechny jeho záchvaty souvisely tak či onak s přítomností hrabete. Co tedy znamená ta jeho bezvýhradná spokojenost? Je snad podvědomě přesvědčen o upírově konečném vítězství? Počkat! Je přece sám zoofágní a při záchvatech zuřivosti u dveří kaple opuštěného domu mluvil vždycky o „mistrovi“.

To všechno jako by jen potvrzovalo naši představu. Po chvilce jsem ovšem odešel; můj přítel je dnes až příliš normální, takže není radno na něho příliš dotírat s otázkami. Mohl by začít uvažovat, a pak...! Raději jsem ho tedy opustil. Tomu jeho klidnému chování nedůvěřuji; upozornil jsem proto ošetřovatele, aby na něho bedlivé dohlížel a měl pro případ potřeby připravenu svěrací kazajku.

DENÍK JONATHANA HARKERA 29. září, ve vlaku do Londýna. – Když se mi dostalo od pana Billingtona zdvořilého ujištění, že mi poskytne všechny dosažitelné informace, považoval jsem za nejlepší zajet přímo do Whitby a provést na místě všechno potřebné šetření. Mým cílem bylo zjistit, do které části Londýna dal hrabě dopravit svou odpornou zásilku. Snad se s tím později bude moci něco udělat. Billington junior, sympatický mládenec, mě čekal na nádraží a zavezl mě do otcova domu, kde bylo rozhodnuto, že tam musím přenocovat. Jsou velmi pohostinní, jak všude v Yorkshiru; hostu všechno poskytnou a nechávají mu volnost.

Všichni věděli, že mám práce nad hlavu a že se zdržím jen krátce, a pan Billington už měl v kanceláři připraveny všechny listiny týkající se zásilky beden. Vzalo mi dech, když jsem znovu spatřil jeden z oněch dopisů, který jsem zahlédl u hraběte na psacím stole ještě předtím, než jsem zjistil jeho ďábelské plány. Všechno bylo pečlivě promyšleno a systematicky i přesně provedeno. Hrabě byl zřejmě připraven na každou překážku, která by mu náhodou mohla zkřížit provedení jeho záměrů. Řečeno po americku „nic neriskoval“ a logickým důsledkem jeho péče byla právě absolutní přesnost, s níž byly splněny jeho instrukce. Viděl jsem fakturu a opsal jsem si ji: „Padesát beden obyčejné hlíny k experimentálním účelům.“ Také jsem si opatřil kopie dopisu firmě Carter Paterson a její odpovědi.

Víc informací mi pan Billington nemohl poskytnout; odešel jsem proto do přístavu a promluvil s pobřežními strážci, celníky a správcem přístavu. Každý z nich přispěl nějakým poznatkem k záhadnému příjezdu oné lodi, která už od té doby zaujala své místo v místní tradici, ale o těch bednách nevěděl nikdo víc, než že to bylo „padesát beden obyčejné hlíny“. Nato jsem zašel za přednostou stanice, a ten mě zavedl k mužům, kteří bedny převzali. Jejich záznamy souhlasily s fakturou a oni sami mně neřekli nic víc, než že ty bedny byly „velký a zatracené těžký“ a že jim z jejich přenášení pořádně vyschlo v krku. Jeden z nich dodal, že tam tehdy bohužel nebyl žádný džentlmen „jako vy, milostpane“, který by jim projevil vděčnost tekutou formou; další zažertoval, že žízeň, kterou tehdy měli, byla tak velká, že ji neuhasil ani dlouhý čas, jenž už mezitím uplynul. Snad ani nemusím dodat, že jsem se ještě před odchodem postaral, abych je navždy a přiměřeným způsobem zbavil příčiny k takové výčitce.

30. září. – Přednosta stanice mi velmi ochotně napsal několik řádek pro svého starého kamaráda, přednostu na Kingscrosském nádraží, takže jsem se dnes ráno po příjezdu mohl u něho informovat, jak došly ony bedny. I on mě ihned zavedl k příslušným zřízencům a ti mi ukázali své záznamy, které se shodovaly s fakturou. Zde už ovšem byla možnost dostat abnormální žízeň omezena; přesto však jí zřízenci plně využili a já jsem byl opět nucen vyrovnat se s touto záležitostí ex post facto.

Odtud jsem odešel do centrály firmy Carter Paterson, kde mi nanejvýš ochotně vyšli vstříc. Vyhledali transakci v denní i v poštovní knize a okamžitě zatelefonovali do kingscrosské pobočky o další podrobnosti. Přálo mi štěstí. Muži, kteří tehdy ty bedny přepravovali, tam právě čekali na práci; vedoucí pobočky je okamžitě poslal do centrály a jednomu z nich dal s sebou i nákladní list se všemi doklady, týkajícími se dodání beden do Carfaxu. Opět počet přesně souhlasil a povozníci dokonce byli s to doplnit strohé údaje listin několika podrobnostmi. Ihned jsem ovšem zjistil, že se týkaly téměř výhradně prašné povahy jejich práce a žízně, jež následkem toho u nich vzniká. A když jsem jim tedy pomocí platného oběživa poskytl možnost dodatečně uhasit tuto nepříjemnou trýzeň, poznamenal jeden z mužů: „Tenhle barák, šéfe, patří k nejpodivnějším, jaký sem kdy viděl.

Páni, tam snad už přes sto let nevkročila lidská noha! Vono vám tam bylo tolik prachu, že by se v něm člověk mohl vyspat a vůbec si přitom nevotlačil kosti. Bylo to tam tak zanedbaný, až to smrdělo, jako by tam žilo hejno vopic! Jenže vrchol všeho byla ta stará kaple. Já a můj kámoš sme měli co dělat, abysme vodtamtaď co nejrychlejc vypadli.

A abysem tam zůstal po setmění třeba jedinou minutu, to by mi museli zaplatit alespoň jednu libru!“ Znal jsem ten dům a klidně jsem mu věřil; kdyby však věděl to, co já, jistě by svůj požadavek zvýšil.

Jednou věcí jsem si už jist: že všechny bedny, které došly na Demeter z Varny do Whitby, byly v pořádku složeny ve staré carfaxské kapli. Mělo by jich tam být padesát, pokud nebyly mezitím některé odvezeny – k čemuž podle deníku dr. Sewarda zřejmě došlo.

Pokusím se najít povozníky, kteří odváželi bedny z Carfaxu a které Renfield napadl. Z téhle stopy snad budeme moci leccos zjistit.

Později. – Mina a já jsme celý den pracovali a všechny doklady jsme dali do pořádku.

DENÍK MINY HARKEROVÉ 30. září. – Jsem tak šťastná, že snad provedu něco bláznivého. Je to zřejmě reakce na tíživý strach, který mě až dosud pronásledoval: že by ten hrůzný případ a otevření staré rány mohly mít na Jonathana zhoubný účinek. Při jeho odjezdu do Whitby jsem se sice tvářila co nejstatečněji, ale srdce se mi svíralo neblahou předtuchou. To nové úsilí mu však prospělo. Ještě nikdy nebyl tak odhodlaný, tak silný, tak plný výbušné energie jako teď. Ten milý, hodný profesor Van Helsing měl úplně pravdu: Jonathan je odvážný chlapík a pod tlakem, který by člověka slabšího charakteru zabil, rozkvétá. Vrátil se pln života, naděje a odhodlání; pro dnešek večer máme už všechno připraveno. Jsem rozčilením málem bez sebe. Člověk by vlastně měl mít soucit s někým tak pronásledovaným, jako je hrabě. Jenže on není člověk, ba ani ne zvíře! Kdo si přečte zprávu dr. Sewarda o Lucyině smrti a o tom, co následovalo, tomu už v srdci vyschne i ten nejmenší pramének soucitu.

Později. – Lord Godalming a pan Morris přijeli dřív, než jsme je čekali. Dr. Seward byl služebně mimo dům a Jonathana vzal s sebou, takže jsem je musela přivítat sama. Bylo to pro mne bolestné setkání, vždyť mi připomnělo, kolik nadějí chovala ubohý drahoušek Lucy ještě před několika málo měsíci. Lucy jim pochopitelně o mně vyprávěla a zřejmě i dr. Van Helsing na mne „pěl chvalozpěvy“, jak se vyjádřil pan Morris. Chudáčkové, ani jeden z nich netuší, že vím všechno o tom, jak se ucházeli o Lucy. Nevěděli, co mají mluvit a jak si mají počínat, protože jim nebylo jasné, do jaké míry jsem informována, a raději se omezili na bezvýznamné záležitosti. Protože však už považuji celou věc za skončenou, dospěla jsem k závěru, že je raději zasvětím do všeho, co se až dosud událo. Z deníku dr. Sewarda vím, že byli při Lucyině smrti – její skutečné smrti -, takže se nemusím obávat, že bych předčasně vyzradila nějaké tajemství.

Sdělila jsem jim tedy co nejšetrněji, že jsem přečetla všechny listiny a deníky, že jsme je s manželem přepsali na stroji a právě dorovnali.

Každému z nich jsem dala kopii s tím, aby si ji v knihovně přečetli.

Když si lord Godalming vzal svou kopii a rozevřel ji – je to hezky tlustý balík -, otázal se mě: „Tohle všechno jste napsala vy, paní Harkerová?“

Přikývla jsem a on pokračoval: „Nechápu sice, jaký to má vůbec smysl, jenže vy všichni jste tak hodní a milí a tak seriózně a energicky se tím zabýváte, že musím vaše názory slepě přijmout a snažit se vám pomoci. Už jednou se mi dostalo lekce o tom, že člověk má fakta brát na vědomí, a tahle lekce mě naučila skromnosti až do konce života. Kromě toho vím, že jste měla mou ubohou Lucy velmi ráda...“ Vtom se obrátil a skryl obličej v dlaních. Slyšela jsem, jak se zalyká slzami. Pan Morris mu s bezděčnou ohleduplností položil na okamžik ruku na rameno a vzápětí tiše vyšel z pokoje. V ženské povaze je zřejmě něco, co umožňuje muži, aby se před ženou poddal bolesti a projevil svou něhu i dojetí, aniž by se domníval, že se tím jako muž před ní ponižuje. Sotva totiž lord Godalming se mnou osaměl, klesl na pohovku a bez jakýchkoli zábran dal volný průchod svým citům. Posadila jsem se vedle něho a vzala ho za ruku. Snad mi to nezazlíval, a pokud si na to někdy v budoucnosti vzpomene, jistě si o tom nebude myslet nic ošklivého. V tom mu ovšem křivdím – vždyť vím, že k tomu nikdy nedojde – je příliš dokonalým džentlmenem. Viděla jsem, jak trpí, a tak jsem mu řekla: „Milovala jsem drahou Lucy a vím, čím vám byla a čím vy jste byl jí. Byly jsme jako sestry; nedovolil byste mi tedy nyní, když je mrtva, abych se stala ve vašem zármutku vaší sestrou? Vím, jak jste trpěl, i když nedokáži odhadnout hloubku vašeho utrpení. Jestli vám ve vaší bolesti mohou sympatie a soucit nějak pomoci, pak mi dovolte, abych vám trochu pomohla – už kvůli Lucy.“

Tu se ten chudáček zármutkem úplně zhroutil. Připadalo mi, jako by se najednou prodrala ven celá jeho trýzeň, která ho doteď tiše rozdírala. Skoro ho přemohl záchvat hysterie, lomil rukama a v neskonalém zoufalství spínal dlaně. Vstal, zase si sedl, a slzy mu stékaly po tvářích. Bylo mi ho nesmírně líto a bezděky jsem rozevřela náruč. Vzlykl, položil mi hlavu na rameno a rozplakal se jako zmořené dítě; chvěl se celý pohnutím.

My ženy máme v sobě vždy cosi mateřského, co nás povznáší nad malichernosti, jakmile se v nás probudí mateřský pud. Bylo mi, jako by hlava toho velkého, truchlícího muže, opírající se o mne, patřila děťátku, které mi snad jednou bude ležet na ňadrech; hladila jsem ho po vlasech, jako by byl mým vlastním dítětem. Tehdy mi to nepřipadalo ani trochu podivné.

Za krátkou chvíli přestal vzlykat a s omluvou vstal; vůbec se však nesnažil skrýt své rozrušení. Svěřil se mi, že za poslední dny a noci – smutné dny a bezesné noci – nedokázal vůbec s nikým promluvit tak, jak si člověk potřebuje promluvit, když mu je smutno. Neznal žádnou ženu, která by mu věnovala soucit nebo s níž by vzhledem k strašným okolnostem, spojeným s jeho zármutkem, mohl bez zábran promluvit. „Znám už hloubku svého utrpení,“ řekl a utíral si přitom oči, „jenže ani teď ještě nevím – a nikdo jiný se to nedozví -, jak velmi mi váš drahý soucit dnes pomohl. Časem to jistě poznám mnohem lépe; i když už teď nejsem nevděčným, má vděčnost určitě poroste úměrně s tím, jak hlouběji to budu poznávat. Dovolíte mi, abych vám byl bratrem na celý život – kvůli drahé Lucy, ano?“

„Kvůli drahé Lucy,“ pravila jsem, když jsme si stiskli ruce.

„Ano, a rovněž kvůli vám,“ dodal, „protože jestli je mužská úcta a vděčnost něco, co stojí za získání, pak jste je dnes získala. A jestli někdy v budoucnu budete potřebovat něčí pomoc, pak – a to mi věřte – mě nebudete volat marně. Dej Bůh, aby nikdy nenadešel čas, který by zastřel mrakem slunce vašeho žití; ale kdyby někdy nastal, pak mi slibte, že mě o tom zpravíte.“ Choval se při tom tak vážně a jeho bol byl tak upřímný, že jsem cítila, jak ho utěším, když mu řeknu: „Slibuji.“

Jak jsem procházela chodbou, uviděla jsem pana Morrise; díval se z okna. Zaslechl mé kroky, otočil se a zeptal se: „Jak je Artovi?“ Pak si povšiml mých zarudlých očí a pokračoval: „Ach tak, vidím, že jste ho utěšovala. Chudák, potřebuje to. Muži, kterého trápí láska, může pomoci pouze žena, a on neměl nikoho, kdo by ho utěšoval.“

Pan Morris nesl vlastní zármutek tak statečně, že mi srdce pro něj krvácelo. Viděla jsem, že má v ruce můj rukopis, a uvědomila jsem si, že si ho už zřejmě přečetl, a tedy ví, o čem všem jsem zpravena.

Proto jsem mu řekla: „Jak ráda bych dodala útěchu všem, kdo trpí pro lásku. Dovolíte, abych vám byla přítelkyní, a přijdete si ke mně pro útěchu, až ji budete potřebovat? Jednou pochopíte, proč vám to říkám.“ Pan Morris si uvědomil, že to myslím vážně, sklonil se, uchopil mou ruku, pozdvihl ji ke rtům a políbil. Připadalo mi to jako příliš malá útěcha pro tak nesobeckou a odvážnou duši, v náhlém hnutí mysli jsem se k němu naklonila a políbila ho. Do očí mu stouply slzy a hlas se mu na okamžik zadrhl v hrdle; tiše řekl: „Holčičko, co živa budete, nikdy nebudete litovat, že jste byla tak strašně hodná a milá!“ Nato se vrátil do pracovny k svému příteli.

„Holčičko!“ – stejně oslovil kdysi i Lucy, a také prokázal, jak dobrým je přítelem!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21