Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 20

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK JONATHANA HARKERA 1. října, večer. – Thomase Snellinga jsem zastihl v jeho domku v Bethnal Greenu, ale bohužel nebyl vůbec s to si na cokoli vzpomenout.

Naděje na pivo, kterou v něm vyvolal můj ohlášený příchod, ho natolik nadchla, že začal hýřit předčasně. Od jeho manželky, zřejmě poctivé, utlačené duše, jsem se dozvěděl, že Snelling pouze pomáhá jistému Smolletovi, který je vedoucím závoznické party.

Odjel jsem proto do Walworthu a našel pana Josefa Smolleta doma, jak v košili právě popíjí čaj. Je to milý, inteligentní chlapík, typický pořádný, spolehlivý dělník, s vlastními, nikým neovlivněnými názory.

Na příhodu s bednami si dobře pamatoval, z tajemných hlubin zadní kapsy kalhot vytáhl fantasticky ohmataný zápisník, nahlédl do hieroglyfických poznámek, napsaných tlustým, napůl už smazaným písmem, a sdělil mi o bednách vše, co jsem chtěl vědět. Z Carfaxu jich odvezl celkem dvanáct, z toho šest do Mile End New Townu, Chicksand Street číslo 197, a druhých šest do Bermondsey, Jamaica Lane. Hrabě měl zřejmě v úmyslu rozmístit svá hrůzná útočiště po celém Londýně, a proto si asi vybral napřed tato místa, aby odtud mohl bedny později rozvážet dále. Systematičnost, s níž si počínal, naznačovala, že se určitě nehodlá omezit na tyto dvě londýnské končiny.

Už teď má záchytné body na východním okraji jak severního Londýna, tak jižního Londýna a na jihu. Určitě nehodlá ze svého ďábelského plánu vypustit sever a západ – nemluvě o samotné City a středu elegantního Londýna na jihozápadě a západě. Požádal jsem proto Smolleta, aby mi řekl, zda byly z Carfaxu odvezeny ještě nějaké další bedny. Odpověděl: „Víte, šéfe, zachoval ste se ke mně prima,“ dal jsem mu totiž půl libry, „a já vám teda řeknu všechno, co vím. Asi před čtyřma dnoma sem v hospodě ‚U zajíce a psů’ v Pincher’s Alley slyšel vykládat jakýhosi Bloxama, jak prej se svým kámošem měli ňákou strašné prašnou makačku v jednom starým baráku v Purfleetu. Tady se jinač zrovna moc podobnejch věcí nevyskytne, a tak si myslím, že by vám Sam Bloxam vo tom moh říct víc...“ Zeptal jsem se ho, zda by mu stálo za půl libry zjistit mi jeho adresu. Dopil čaj, vstal a prohlásil, že ji tedy půjde rovnou zjistit. U dveří se zastavil a řekl: „Heleďte, šéfe, je zbytečný, abych vás tady zdržoval. Sama můžu najít hned nebo možná pozdějc; ale nejspíš stejně nebude vůbec schopnej vám něco kloudnýho povědět. Jak Sam začne chlastat, tak je to dílo! Když mi dáte vobálku se známkou a adresou, vyšetřím, kde byste Sama moh zastihnout, a eště večír to hodím na postu. Na každej pád se za ním vypravte hned po ránu, protože pozdějc byste ho už nemusel stihnout. Sam je totiž ranní ptáče, i když večer předtím chlastá.“

Byl to rozumný návrh, a proto jsme poslali jedno z jeho dětí, aby za penny koupilo obálku s listem papíru a zbytek si ponechalo. Na obálku jsem napsal adresu, nalepil známku, a když mi Smollet znovu závazně slíbil, že mi adresu pošle, jen co ji zjistí, vypravil jsem se domů. Už jsme rozhodně na stopě. Dnes večer jsem unaven a chce se mi spát. Mina už spí jako dudek a je až příliš pobledlá; oči má zarudlé, jako by byla plakala. Chudáček, určitě ji trápí, že ji necháváme v nevědomosti, a dělá si o mne i o ostatní dvojnásobné starosti. Presto je to tak nejlepší. Ať se raději teď takhle mrzí a trápí, než aby se nervově zhroutila. Lékaři zcela správně naléhali, aby s tím neměla nic společného. Tohle břímě mlčení spočívá hlavně na mně, a nesmím se tedy dát zviklat. Za žádných okolností s ní o tom nezačnu mluvit.

Snad to ani nebude tak obtížné, vždyť sama si v celé záležitosti ukládá rezervu a od okamžiku, kdy jsme jí sdělili své rozhodnutí, se o hraběti nebo jeho činech ani jednou nezmínila.

2. října, večer. – Dlouhý, namáhavý a vzrušující den. Ranní poštou mi došla mnou nadepsaná obálka s ušpiněným lístkem, na němž neumělá ruka napsala tesařskou tužkou: „Sam Bloxam, U Kormorána, 4 Poters Cort, Bartel Street, Walworth. Ptejte se po hausmajstrovi.“

Byl jsem ještě v posteli, když mi byl dopis doručen, a tak jsem vstal, aniž jsem vzbudil Minu. Vypadala unaveně, netečně, byla bledá a zřejmě jí vůbec nebylo dobře. Usoudil jsem, že ji raději neprobudím, ale že po návratu z této další výpravy zařídím její odjezd do Exeteru. Bude jistě spokojenější ve vlastním domě, kde se bude moci plně zabývat každodenními povinnostmi, než tady mezi námi, kde jen tápe v nejistotě. Zastavil jsem se pouze na okamžik u dr. Sewarda a sdělil mu, kam jedu; slíbil jsem, že mu všechno, co zjistím, povím po návratu. Odjel jsem do Walworthu a s jistými potížemi jsem našel Potter’s Court. Páně Smolletův pravopis mě zmátl, takže jsem se ptal po Poter’s Court místo po Potter’s Court. Když jsem však nakonec tu uličku našel, objevil jsem bez dalších nesnází noclehárnu „U Kormorána“.

Muže, který se ukázal ve dveřích, jsem se zeptal na domovníka.

Ten zavrtěl hlavou: „Já tu žádnýho neznám. Tady nikdo takovej nejni. V životě sem tu vo nikom takovým neslyšel. Tady žádnej takovej chlap nebydlí, ani nikde jinde!“ Vytáhl jsem tedy Smolletův dopis, a jak jsem si ho znovu četl, napadlo mi, že pisatel asi napsal nesprávně nejen název uličky, nýbrž i informátorovo zaměstnání.

„Co jste zač?“ otázal jsem se neznámého.

„Já sem domácí,“ odpověděl. Byl jsem tedy na správné stopě; Smolletova chudá slovní zásoba mě tedy už podruhé spletla. Stačila půlkoruna a všechno, co domácí věděl, mi bylo k dispozici. Zjistil jsem, že pan Bloxam tu v noci na dnešek vyspával včerejší opici a v pět hodin ráno odešel do práce do Poplaru. Domácí nevěděl, kde tam vlastně pracuje, měl jen matný dojem, že to je ‚ňáký moderní skladiště’, a s tímto kusým sdělením jsem se prosté vydal do Poplaru. Teprve krátce před polednem se mi v jedné hospůdce, kde právě několik dělníků obědvalo, podařilo zjistit, kde to staveniště vlastně je. Podle jednoho z dělníků se v Cross Angel Street staví jakási chladírna, a protože tohle odpovídalo pojmu „moderního skladiště“, ihned jsem se tam vypravil. Rozmluva s nevrlým vrátným a ještě nevrlejším polírem, podpořená úplatkem, mě zavedla na Bloxamovu stopu; prohlásil jsem polírovi, že mu jsem ochoten zaplatit Bloxamerovu denní mzdu, když tomu chlápkovi budu smět položit několik soukromých otázek, a tak pro něho vzkázali. Vypadal velmi mazaně, i když měl trochu drsný způsob vyjadřování i chování. Slíbil jsem mu, že mu za jeho informace dobře zaplatím, a hned jsem mu dal závdavek. Sdělil mi, že vykonal dvě cesty z Carfaxu do jednoho domu na Piccadilly a že tam z Carfaxu dovezl devět velkých beden – „zatraceně těžkejch“; koně i povoz si najal sám. Na můj dotaz, zda by mi mohl říci číslo domu na Piccadilly, odpověděl: „Víte, šéfe, já numera zapomínám, ale bylo to jen několik dveří vod toho nedávno postavenýho velkýho bílýho kostela, nebo co to vlastně je. V tom baráku byla spousta prachu, ale to nebylo nic proti tomu, jak to vypadalo v domě, vodkaď sme ty zatraceny bedny vodvezli.“

„Jak jste se dostal do těch domů, oba byly přece zamčeny?“

„Ten dědek, co mě najal, už na mě v tom baráku v Purfleetu čekal.

Pomoh mi ty bedny zvednout a naložit. Ať se propadnu, ale tak silnýho chlapa sem eště neviděl, a přitom to byl dědek s bílým knírem a tak hubenej, že by snad ani nemoh vrhat žádnej stín!“

Při těchto slovech mi přejel po těle mráz.

„Von vám zvedal konce beden, jako by to byly škatulky čaje, a já se moh ztrhat, než se mi podařilo zvednout svůj konec – a nejsem žádnej pápěrka!“

„A jak jste se dostal do onoho domu na Piccadilly?“

„Von vám tam už byl. Musel vyjet už přede mnou a dojel tam dřív. Dyž sem zazvonil, sám mi přišel votevřít a pomáhal mi vodnýst bedny do haly.“

„Všech devět?“

„Jo, napoprvně sem vez pět a podruhý čtyři. Byla to dost suchá fuška, a tak si už ani nepamatuju, jak sem se dostal domů.“ Přerušil jsem ho: „Ty bedny zůstaly v hale?“

„Jo, je to velká hala a nic jinýho v ní nebylo.“

Pokusil jsem se vyzvědět ještě další podrobnosti: „Žádný klíč jste neměl?“

„Ani jednou sem nepotřeboval klíč nebo něco jinýho. Ten starej pán mi vždycky votevřel sám, a dyž sem vodjel, sám za mnou zavřel.

Jak to bylo naposledy, to si už nepamatuju – jenže za to může pívo.“

„A na číslo toho domu si nevzpomínáte?“

„Ne, milospane. Ale s tím nedělejte žádný strachy. Je to vysokej barák s kamenným průčelím, arkýřem a vysokejma schodama před dveřma. Na to schodiště si dobře pamatuju, dyk sem po ňom musel vynášet ty bedny s trema povalečema, který si chtěli přivydělat pár šupů. Ten starej pán jim dal několik šilinků, a dyž ti chlapi viděli, kolik toho dostali, chtěli eště víc. Jenže von vám jednoho z nich popadl za límec a málem ho schodil ze schodou. A tak všichni raděj s nadávkama vodešli.“ Přesvědčen, že podle tohoto popisu ten dům najdu, zaplatil jsem svému příznivci za informace a rozjel se na Piccadilly.

Získal jsem další smutný poznatek: hrabě zřejmě dokáže zvládnout bedny zcela sám. Pak ovšem si musíme pospíšit; teď, kdy už vhodně rozmístil větší počet beden, určitě kdykoli dokáže ostatní nepozorovaně dopravit na libovolné místo. Na Piccadilly Circusu jsem propustil drožku, šel dál pěšky směrem k západu a za klubem Junior Constitutional jsem našel popsaný dům. Konečně jsem tedy objevil další Draculův úkryt. Dům vypadal, jako by již léta nebyl obýván. Okna byla pokryta silnou vrstvou prachu, okenice byly otevřeny, trámy ve zdi časem zčernaly, ze železa už většinou odprýskala barva. Zřejmě ještě donedávna visela na balkóně velká návěstní tabule; byla už stržena a zůstaly po ní pouze háky, na nichž byla připevněna.

Za zábradlím balkónu jsem zahlédl několik volně ležících prken s bíle natřenými okraji. Co bych jen byl dal za to, kdybych tu návěstní tabuli mohl vidět neporušenou; snad by mi poskytla vodítko k zjištění majitele domu. Vzpomněl jsem si na vlastní zkušenosti s vyhledáním a koupí Carfaxu a byl jsem přesvědčen, že kdyby se mi podařilo vypátrat dřívějšího majitele, jistě bych si mohl zjednat přístup do domu.

Na Piccadilly se tedy prozatím víc zjistit a víc dělat nedalo; šel jsem se proto podívat na zadní část domu v naději, že třeba tam budu moci něco podniknout. Většina domů na Piccadilly byla obydlena, ve stájích tedy panoval čilý ruch. Vyptával jsem se několika štolbů a pacholků, které jsem tam potkal, zda by mi mohli něco o tom domu říci. Jeden z nich mi sdělil, že jak se doslechl, prý ho nedávno někdo koupil, nevěděl však kdo. Řekl mi, že ještě před časem na něm visela tabule s nápisem „Na prodej“ a že snad by mi o tom mohla něco povědět zprostředkovatelská firma Mitchell, synové & Candy; jak si totiž pamatuje, bylo na tabuli jejich jméno. Nechtěl jsem na něho působit příliš zvědavě anebo mu zbytečně mnoho prozradit, a tak jsem mu obvyklým způsobem poděkoval a odešel. Už se šeřilo, nastávala podzimní noc, a raději jsem tedy neztrácel čas. V hotelu Berkeley jsem si zjistil adresu firmy Mitchell, synové & Candy a za chvíli jsem už byl v jejich kanceláři v Sackville Street.

Přijal mě velmi zdvořilý, ale právě tak nesdílný pán. Informací, že dům na Piccadilly – při naší rozmluvě ho neustále nazýval „panským sídlem“ – je už prodán, považoval můj dotaz za vyřízený.

Když jsem se ho zeptal na kupce, vyhrnul ještě o trochu víc obočí a po několika vteřinách mlčení odpověděl: „Ten dům je prodán, pane.“

„Promiňte mi,“ namítl jsem stejně zdvořilým tónem, „jenže já mám zvláštní důvod, proč si přeji zjistit, kdo ho koupil.“

Znovu se odmlčel, tentokráte trochu déle, a ještě víc vyhrnul obočí.

„Ten dům je prodán, pane,“ stručně opakoval.

„Jistě však nemáte námitky proti tomu, abyste mi sdělil jméno kupce,“ řekl jsem.

„Lituji, ale mám námitky. Firma Mitchell, synové & Candy spravuje záležitosti svých zákazníků s největší diskrétností.“ Byl to zřejmě typický pedant a nemělo smyslu pouštět se s ním do sporu. Usoudil jsem, že nejlepší bude utkat se s ním jeho zbraněmi. Namítl jsem proto: „Vaši zákazníci mohou být šťastni, pane, že tak bedlivě střežíte jejich důvěru. Vždyť i já pracuji v tomto oboru.“ Podal jsem mu navštívenku.

„V tomto případě mě neponouká zvědavost, zastupuji lorda Godalminga, který si přeje získat informace o nemovitosti, jež podle jeho zpráv prý ještě nedávno byla na prodej.“ Má slova dodala celé záležitosti jiné zabarvení. Úředník odpověděl: „Kdybych mohl, rád bych vám posloužil, pane Harkere, a zejména rád bych posloužil Jeho Milosti. Kdysi jsme mu dokonce pronajali nějaký byt, když ještě byl ctihodným Arthurem Holmwoodem. Jestliže mi dáte adresu Jeho Milosti, zjistím názor ředitelství na tuto záležitost a ještě dnes večer podám Jeho Milosti zprávu. Bude nám potěšením, jestliže se budeme moci odchýlit od svých zásad a poskytnout Jeho Milosti požadovanou informaci.“

Protože jsem chtěl získat přítele, a nikoli nepřítele, poděkoval jsem mu, dal mu adresu dr. Sewarda a odporoučel se. Byla už tma a já byl unaven a hladov. V Aerated Bread Company jsem si vypil šálek čaje a příštím vlakem jsem se vrátil do Purfleetu.

Všechny jsem už zastihl doma. Mina vypadala malátná a bledá, avšak se statečností jí vlastní se pokoušela tvářit se vesele a radostně.

Pomyšlení, že před ní musím všechno tajit, a tím ji zneklidňovat, mi rozdíralo srdce. Bohudík je tohle už poslední noc, kdy bude jen hledět na naše porady a trápit se, že se jí s ničím nesvěřujeme. Musel jsem sebrat všechnu odvahu, abych dodržel moudré rozhodnutí nezasvěcovat ji do našeho chmurného úkolu. Buď je snad s tím už trochu víc smířena, nebo jí je ta celá věc odporná; při každé náhodné zmínce se totiž přímo otřese. Jsem rád, že jsme se tak rozhodli už dříve, jinak by jí totiž při jejím stavu naše přibývající znalosti připravovaly úplná muka.

O tom, co jsem dnešního dne zjistil, jsem mohl své druhy informovat, až když jsme osaměli. Po večeři jsme trochu holdovali hudbě, abychom se alespoň částečně chovali podle společenské etikety, a potom jsem zavedl Minu do jejího pokoje s tím, aby si šla hned lehnout.

Má nejdražší mi projevovala větší lásku než jindy a tiskla se ke mně, jako by mě chtěla u sebe zadržet. Měl jsem toho však mnoho na srdci a vrátil jsem se zpět. Tohle zatajování mezi nás bohudík nevneslo žádné neshody.

Když jsem sešel dolů, seděli již všichni v pracovně u krbu. Ve vlaku jsem si už provedl denní zápis, a tak jsem jim jej raději přečetl, aby se dozvěděli všechno, co mně už je známo. Skončil jsem a Van Helsing pravil: „Udělal jste dnes velký kus práce, příteli Jonathane. Zřejmě jsme už na stopě těm chybějícím bednám. Jestliže je všechny nalezneme v onom domě, je nás úkol téměř u konce. Jestliže však ještě nějaké budou chyběti, musíme pátrati tak dlouho, dokud je nenalezneme.

Teprve potom zasadíme poslední úder a toho zloducha uštveme k opravdové smrti.“ Chvíli jsme mlčky seděli, a vtom prohlásil pan Morris: „Počkat! A jak se do toho domu vůbec dostaneme?“

„Do toho prvního jsme se také dostali,“ namítl lord Godalming.

„Jenže tohle je, Arte, něco jiného. Do domu v Carfaxu jsme se mohli vloupat proto, že nás chránila noc a park je obklopený zdí.

Něco zcela jiného je ovšem dopustit se vloupání přímo na Piccadilly, ať ve dne či v noci. Opravdu nevím, jak tam vnikneme, pokud nám ten agent nepůjčí klíč; snad se to dozvíme zítra, až dostaneš jeho dopis.“

Lord Godalming svraštil obočí, vstal a začal přecházet po pokoji.

Za chvíli se zastavil, pohlédl z jednoho na druhého a řekl: „Quincey je otevřená hlava. Tahle vloupání už začínají být nebezpečná.

Budiž, jednou nám to vyšlo, jenže teď nás čeká hodně obtížný úkol – pokud se nám ovšem nepodaří najít svazek klíčů patřících hraběti.“

Protože se do rána stejně nedalo nic dělat a bylo přinejmenším radno vyčkat, co se lord Godalming dozví od Mitchellů, rozhodli jsme se, že před snídaní nic nepodnikneme. Hodnou chvíli jsme ještě seděli, pokuřovali a rozebírali ze všech stránek celou věc. Využil jsem toho, abych dovedl svůj deník až do této chvíle. Jsem velmi ospalý a půjdu si lehnout...

Ještě několik řádek. Mina spí zdravým spánkem a dýchá pravidelně.

Čelo má drobounce svraštělé, jako by přemýšlela i ve spaní.

Je stále ještě příliš pobledlá, ale nevypadá tak hubeně jako ráno. Snad to zítřek spraví; bude už zase doma v Exeteru. Ach, jak já jsem ospalý!

DENÍK Dr. SEWARDA 1. října. – Renfield mě znovu zmátl. Jeho nálady se mění tak rychle, že s nimi stěží držím krok, a protože pokaždé vyplývají z něčeho jiného než z jeho zdravotního stavu, poskytují mi neobyčejně zajímavou látku ke studiu. Když jsem k němu zašel dnes ráno poté, co tak odbyl Van Helsinga, choval se jako člověk, který je pánem nad osudem. Subjektivně vzato ovšem osudu poroučel. Věci pozemské mu totiž byly zcela lhostejné; vznášel se vysoko v oblacích a shlížel dolů na všechny slabůstky a nedostatky nás ubohých smrtelníků.

Usoudil jsem, že bych mohl využít příležitosti a něco se dozvědět, a proto jsem se ho zeptal: „Tak co si tentokráte myslíte o mouchách?“ Povzneseně se na mě usmál – jeho úsměv by byl slušel Malvoliově tváři – a odpověděl: „Moucha, drahý pane, má jeden nápadný rys: její křídla jsou typickým příkladem toho, jak lze silou ducha ovládnout možnost letu.

Tohle znali už naši předkové, proto také znázorňovali duši jako motýla.“

Řekl jsem si, že jeho analogii dovedu až k nejzazší hranici logiky, a rychle jsem namítl: „Ach tak, teď vám tedy jde o duši, že?“ Šílenství mu opět zastřelo rozum, na obličeji se mu rozhostil zmatený výraz, zavrtěl hlavou a s rozhodností, jakou projevoval jen velmi zřídka, prohlásil: „Ach ne, ne! Po žádných duších nebažím! Jediné, po čem bažím, je život!“ S rozjasněnou tváří pokračoval: „V tuhle chvíli je mi to všechno úplně lhostejné. Život mi vyhovuje, mám vše, co chci. Jestliže chcete studovat zoofágii, pane doktore, pak si budete muset opatřit nového pacienta.“

Trochu mě to překvapilo, a proto jsem naléhal dále: „To tedy zřejmě máte moc nad životem; jste asi bohem, ne?“ Z Renfieldova úsměvu vyzařoval pocit neotřesitelné nadřazenosti.

„Kdepak! Jsem dalek toho, abych si přisvojoval nějaké božské vlastnosti. Dokonce mě ani nezajímají boží skutky rázu výlučně duchovního.

Kdybych chtěl charakterizovat svůj duševní vztah k záležitostem ryze pozemským, pak jsem na tom přibližně tak jako Enoch.“

To byl pro mě chyták; nedokázal jsem si v té chvíli uvědomit nějakou výraznou Enochovu vlastnost. Byl jsem tedy nucen položit mu prostou otázku, i když jsem si uvědomil, že si tím v šílencových ocích zadám: „A proč Enoch?“

„Protože chodil s Bohem.“ Nepostřehl jsem analogii, ale nechtěl jsem to přiznat. Raději jsem se vrátil k tomu, co popřel: „Na životě vám tedy nezáleží a po duších nebažíte. Proč ne?“

Svou otázku jsem položil rychle a trochu důrazně, abych ho zmátl.

Uspěl jsem; na okamžik mimoděk sklouzl do dřívější poníženosti, hluboce se mi uklonil a podlízavě odpověděl: „Já opravdu po duších vůbec nebažím, opravdu, opravdu! I kdybych je měl, nebyly by mi k ničemu! Nemohl bych je jíst nebo...“

Vtom se zarazil a obličejem se mu kmitl jeho starý lišácký výraz, jako když vánek zčeří hladinu. „A co vlastně je život, pane doktore?

Stačí, když má člověk všechno, co potřebuje, a ví, že mu nic nebude chybět. Já mám přátele – dobré přátele – například vás, pane doktore,“ dodal a zchytrale na mě pohlédl. „Vím, že už nikdy nebudu trpět nedostatkem zdrojů života.“ A pak si ve své pomatené mysli zřejmě namluvil, že k němu zaujímám nepřátelské stanovisko, a uchýlil se k poslednímu útočišti – k zatvrzelému mlčení. Zakrátko jsem pochopil, že ho už ničím nepřiměji k řeči. Byl nevrlý a raději jsem odešel.

Později pro mne vzkázal. Normálně bych k němu bez nějakého zvláštního důvodu ani nešel, jenže právě teď mě tak zajímá, že mi to stálo za námahu. Navíc vítám s radostí všechno, co mi pomáhá ukrátit dlouhou chvíli. Harker odešel za dalšími stopami; stejně tak lord Godalming a Quincey. Van Helsing sedí v mé pracovně a studuje zprávu, kterou sestavili manželé Harkerovi. Zřejmě je přesvědčen, že se mu podaří nalézt nějaké východisko, jestliže se dokonale seznámí se všemi podrobnostmi. Nepřeje si, aby ho při tom někdo bez vážného důvodu rušil. Byl bych ho vzal k Renfieldovi s sebou, usoudil jsem však, že by snad po minulém neúspěchu ani o to nestál. A kromě toho by možná Renfield před třetí osobou nemluvil tak bez zábran, jako když jsme sami.

Renfield seděl uprostřed místnosti na stoličce; obvyklý náznak, že o něčem usilovně hloubá. Sotva jsem vešel, položil mi otázku, jako by ji už měl připravenou: „A co si vy myslíte o duších?“ Můj předpoklad byl tedy správný.

Mozek zřejmě funguje podvědomě i u choromyslných. Tomuhle budu muset přijít na kloub. „A co si o nich myslíte vy?“ odpověděl jsem stejnou otázkou. Chvíli neodpovídal, jen se rozhlížel kolem sebe a střídavě hleděl nahoru a dolů, jako by doufal, že někde najde inspiraci k odpovědi.

„Já po duších nebažím,“ prohlásil nejistým hlasem, jako by se omlouval. Zřejmě mu to vrtalo hlavou, a tak jsem si řekl, že toho využiji, že budu surový jen proto, abych byl laskav. Otázal jsem se ho: „Máte život rád, viďte, a bažíte po něm?“

„Ovšem! To přece nevadí, a vy si s tím starosti dělat nemusíte!“

„Jenže jakým způsobem se lze zmocnit života, a nezmocnit se přitom také duše?“ To ho zřejmě zarazilo. Rozvíjel jsem tedy svou otázku dál.

„No, jednou opustíte tento svět, a pak budete mít hezké nadělení, až budou kolem vás poletovat a bzučet a mňoukat duše tisíců much, pavouků, ptáků a koček! Vzal jste si jejich život, a budete si tedy muset dát líbit i jejich duše!“ Tohle v něm zřejmě vyvolalo určité představy; zacpal si totiž uši a zavřel oči tak pevně, jako když si kluk namydlí obličej. Tvářil se při tom tak smutně, až mě to dojalo; navíc jsem si uvědomil, že mám vlastně před sebou dítě – pouhé dítě, i když s rysy již zestárlými a bílým strniskem na bradě. Zřejmě prodělával duševní muka, a protože jsem věděl, jak mi jeho dřívější nálady objasnily věci, aniž to tušil, rozhodl jsem se, že se pokusím sledovat chod jeho myšlenek a vniknout do něho. Prvním krokem bylo získat jeho důvěru. Zeptal jsem se ho proto hodně hlasitě, aby mě slyšel i zacpanýma ušima: „Chtěl byste trochu cukru, abyste zase mohl přilákat nějaké mouchy?“

Renfield okamžitě zareagoval, zavrtěl hlavou a s úsměvem mi odpověděl: „Ani ne! Mouchy jsou vlastně chudáčci!“ Po chvíli dodal: „A také nechci, aby kolem mne bzučely jejich duše!“

„A co pavouci?“ pokračoval jsem.

„K čertu s pavouky! Co s nimi? Není v nich nic, co by se dalo jíst nebo...“ Náhle se zarazil, jako by si uvědomil, že je to zakázaný námět.

„Podívejme se,“ pomyslel jsem si. „Tohle je už podruhé, co se náhle zarazil u slova ‚pít’; co to znamená?“ Renfield si zřejmě uvědomil svou chybu a rychle pokračoval, jako by od ní chtěl odvrátit mou pozornost: „Tyhle věci mě už vůbec nezajímají. ‚Krysy, myši a jiná drobná havěť,’ jak říká Shakespeare. To všechno je ptačí zob v bohatě zásobené špižírně! Tyhle nesmysly mám už všechny za sebou! Vím, s čím mohu v budoucnu počítat, takže právě tak byste mohl chtít, aby někdo jedl molekuly čínskými tyčinkami nebo abych já se začal zajímat o nižší masožravce!“

„Chápu, bažíte prostě po něčem velkém, do čeho byste se mohl pořádně zakousnout! Co byste takhle řekl slonu k snídani?“

„Neplácejte!“ Začal být až přespříliš sebejistý, a tak jsem se rozhodl, že na něho půjdu ostře.

„Jakou asi tak může mít slon duši?“ řekl jsem přemítavě. Dosáhl jsem očekávaného výsledku – Renfield spadl z nebeských výšin a znovu se stal dítětem.

„Nebažím ani po sloní duši, ani po žádné jiné,“ prohlásil. Chvíli malomyslně seděl, pak najednou vyskočil, oči mu plály a byl úplně vzrušený. „K čertu s vámi i s vašimi dušemi!“ vzkřikl. „Proč mě trýzníte s těmi dušemi? Nemám už dost starostí, bolestí a zmatků, abych musel ještě myslet na duše?“ Tvářil se tak nepřátelsky, že jsem v očekávání vražedného útoku raději zapískal na píšťalku. Jenže vzápětí se uklidnil a omlouval se: „Odpusťte, pane doktore. Úplně jsem se zapomněl. Nepotřebujete žádnou pomoc. Trápím se nad tolika věcmi, že snadno ztrácím nervy.

Kdybyste totiž znal problém, který mám před sebou a se kterým se musím vypořádat, jistě byste mě politoval, byl byste se mnou trpělivý a odpustil byste mi. Prosím, nedávejte mě do svěrací kazajky.

Chci přemýšlet, a nemohu svobodně přemýšlet, jestliže mám uvězněné tělo! Jistě mě pochopíte!“ Zřejmě se už zase zcela ovládal; když ošetřovatelé přiběhli, poslal jsem je zase pryč, že už je všechno v pořádku. Renfield se za nimi díval, a když se dveře zavřely, pravil důstojně a vděčně: „Pane doktore, zachoval jste se ke mně opravdu velmi ohleduplně.

Věřte mi, že jsem vám za to velice vděčen.“ Považoval jsem za správné udržet ho v tomto stavu mysli a raději jsem odešel. Chování tohoto člověka mi dává mnoho látky k přemýšlení. Je tu řada okolností, a kdyby se daly uvést do souvislosti, jistě by vytvořily nějaký celkový obraz, jak to činívají američtí psychiatři. Některé z nich jsou tyto: Nechce se zmiňovat o „pití“.

Děsí ho představa, že by na něho někdy mohla těžce doléhat něčí „duše“.

Nijak se nebojí, že by v budoucnu měl nedostatek „života“.

Opovrhuje všemi nižšími formami žití, bojí se však, že by ho mohly pronásledovat jejich duše.

To vše ovšem znamená pouze jedinou věc! Odněkud se mu muselo dostat ujištění, že mu bude poskytnut nějaký způsob vyššího života! Bojí se však důsledků – že bude mít na svědomí duši. Takže vlastně usiluje o lidský život!

A to ujištění...?

Milosrdný Bože! Určitě ho navštívil hrabě a zřejmě připravuje nový hrůzný plán!

Později. – Po vizitě jsem zašel za Van Helsingem a zpravil ho o svém podezření. Velmi zvážněl, chvíli o věci přemýšlel a pak mě požádal, abych ho zavedl k Renfieldovi. Vyhověl jsem mu. Došli jsme k jeho pokoji a slyšeli jsme ho uvnitř vesele prozpěvovat, jak to dělával v dobách, které nám dnes připadají už tak vzdálené. Vešli jsme a s úžasem jsme shledali, že stejně jako před časem rozsypal všude cukr; podzimem zmalátněné mouchy už začaly vlétávat do pokoje. Pokusili jsme se ho přimět, aby se rozhovořil o věcech, o nichž jsme rozmlouvali předtím, leč marně. Pokračoval ve zpěvu, jako bychom ani nebyli vešli do místnosti. Odněkud vytáhl list papíru a začal si z něho skládat zápisníček. Odešli jsme stejně moudří, jako jsme přišli.

Je to opravdu zvláštní případ; dnes v noci ho raději budeme hlídat.

DOPIS FIRMY MITCHELL, SYNOVÉ & CANDY LORDU GODALMINGOVI 1. října.

„Vaše Milosti, jest pro nás vždy ctí vyhověti Vašim přáním. K žádosti Vaší Milosti, tlumočené nám panem Harkerem, si dovolujeme podati tuto informaci o prodeji a koupi domu číslo 347 na Piccadilly. Prodávající strana jsou vykonavatelé poslední vůle zesnulého pana Archibalda Wintera-Suffielda. Kupcem je zahraniční šlechtic, hrabě de Ville, který koupi realizoval sám a kupní cenu zaplatil v bankovkách ‚hotově na dřevo’; Vaše Milost nás jistě omluví, že jsme použili tak nespisovného výrazu. Žádné další informace o hraběti nemáme.

V hluboké úctě MITCHELL, SYNOVÉ & CANDY“ DENÍK Dr. SEWARDA 2. října. – Včera v noci jsem umístil jednoho ošetřovatele do chodby a přikázal mu, aby naslouchal všem zvukům přicházejícím z Renfieldova pokoje a okamžitě mě zavolal, kdyby se udalo něco výjimečného.

Po večeři jsme se sesedli v pracovně u krbu – paní Harkerová se už odebrala na lože – a hovořili jsme o tom, co jsme během dne podnikli a objevili. Jedině Harker se mohl vykázat výsledkem a všichni upřímně doufáme, že jeho zjištění bude mít velký význam.

Než jsem šel spát, zašel jsem k Renfieldovu pokoji a špehýrkou nahlédl dovnitř. Spal tvrdě a hruď se mu zvedala a klesala pravidelným rytmem dechu.

Dnes ráno mi ošetřovatel hlásil, že krátce po půlnoci pacient zneklidněl a zřetelně se modlil. Zeptal jsem se ho, zda to je všechno; odpověděl, že víc neslyšel. Tvářil se však tak nejistě, že jsem na něho uhodil, zda nespal. Popřel, že by byl spal, zato připustil, že si na chviličku zdříml. Je smutné, že není na lidi spolehnutí, pokud je někdo nehlídá!

Harker už odešel dále za svou stopou a Art s Quinceym šli zkontrolovat koně. Godalming se domnívá, že je třeba mít koně neustále připraveny, protože nebudeme smět ztratit ani minutu, až získáme potřebné informace. Všechnu dovezenou hlínu musíme zneškodnit v době od východu slunce do západu slunce. Tak dopadneme hraběte ve chvíli, kdy je nejslabší a kdy nebude už mít úkryt, kam by se uchýlil. Van Helsing odešel do Britského muzea, aby nahlédl do jakýchsi starodávných lékařských spisů. Staří lékaři zaznamenávali i věci, jaké jejich následovníci neuznávají, a profesor pátrá po prostředcích proti čárám a démonům; prý by nám později mohly přijít vhod.

Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách!

Později. – Znovu jsme se sešli. Konečně jsme snad už opravdu na stopě a naše zítřejší práce by už mohla znamenat začátek konce.

Rád bych věděl, zda s tím nějak souvisí Renfieldův klid. Jeho nálady jsou přece tak úzce spjaty s činy hraběte, že by podvědomě mohl vytušit netvorovu blížící se záhubu. Kdyby se dal vypátrat alespoň náznak toho, co se udalo v jeho mysli od okamžiku naší včerejší rozmluvy do chvíle, kdy zase začal chytat mouchy, jistě bychom tímto způsobem získali cenné vodítko. Teď se zřejmě na nějakou chvíli uklidnil... Opravdu? – Neozval se snad ten divoký výkřik od něho?

Ošetřovatel vrazil prudce do pokoje a hlásil, že Renfielda stihla nějaká nehoda. Zaslechl výkřik, a když vběhl dovnitř, našel ho, jak leží úplně zakrvácený, obličejem na podlaze. Musím okamžitě k němu...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21