Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 23

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK Dr. SEWARDA 3. října. – Čekali jsme na lorda Godalminga a Quinceyho. Čas se příšerně vlekl. Profesor nám raději nedopřával klidu a neustále nás něčím zaměstnával. Z postranních pohledů, které chvílemi vrhal na Harkera, jsem pochopil jeho blahodárný záměr. Chudák Harker byl tak zdrcen, až mi to nahánělo hrůzu. Ještě včera večer to byl veselý, spokojeně vyhlížející tmavovlasý muž s odhodlanou mladistvou tváří, plný energie. Dnes je z něho zdrcený, rozrušený stařec, jehož bílé vlasy jsou v souladu s vpadlýma žhnoucíma očima a obličejem rozrytým vráskami bolesti. Jeho energie však zůstala nedotčena, dokonce plápolá jako živý plamen. V tom snad tkví jeho spása, pokud ovšem všechno půjde hladce; tak se totiž přenese přes období zoufalství a celkem lehce se vrátí do koloběhu každodenního života.

Chudák! Namlouval jsem si, jak těžký je můj úděl, ale jeho...! Tohle profesor velmi dobře ví a všemožně se snaží zaměstnat jeho mysl.

To, co právě vyprávěl, je za daných okolností neobyčejně zajímavé.

Pokud si vzpomínám, říkal: „Před časem se mi dostaly do rukou všechny listiny týkající se tohoto netvora, a už jsem je několikrát důkladně prostudoval. Čím hlouběji jsem se věcí zabýval, tím nezbytnější se mi zdá nutnost tohoto netvora zcela zničiti. Ze všeho totiž vyplývá, že nejen neustále zvětšoval svou moc, nýbrž současně i prohluboval znalost své moci.

Jak vypátral můj budapešťský přítel Arminius, byl Dracula za svého života skvělý muž. Voják, státník a alchymista – v oněch dobách byla alchymie vyvrcholením tehdejších vědeckých poznatků. Měl pronikavou mysl, byl neobyčejně vzdělaný a neznal ani strach, ani výčitky svědomí. Dokonce se odvážil do Scholomance a nebylo jediného odvětví tehdejšího vědění, které by nebyl studoval. Nu, a duševní schopnosti u něho přežily fyzickou smrt, ačkoli se zdá, že jeho paměť není zcela bez mezer. V některých psychických problémech byl a dosud ještě je dítětem; dospívá však a leccos, co zprvu bylo jen jakoby dětskou hrou, dosáhlo už teď mužných rozměrů. Experimentuje, počíná si při tom obratně, a kdybychom mu nebyli zkřížili cestu, mohl by se z něho státi – a ještě se jím státi může, jestliže neuspějeme – otec nebo zakladatel bytostí nového druhu, jejichž cesta bude ovšem lemována smrtí, nikoli životem.“

Harker povzdychl a prohodil: „A tohle všechno vytáhlo do boje proti mé milované! Ale jak vlastně experimentuje? Kdybychom tomu přišli na kloub, snad by se nám pak podařilo ho porazit!“

„Už od okamžiku, co přišel, zkouší svou moc, pomalu, ale jistě.

Ten jeho velký dětský mozek pracuje na plné obrátky. Je štěstím pro nás, že dosud to je dětský mozek; kdyby se byl totiž ihned pokusil o určité věci, už by byl dávno mimo dosah naší moci. Má ovšem v úmyslu uspěti a člověk, který má před sebou staletí, může si dovoliti čekati a nepospíchati. Jeho heslem by klidně mohlo býti Festina lente!“

„Já tomu nerozumím,“ povzdychl Harker unaveně. „Prosím, vyslovte se jasněji! Snad mi soužení a zármutek otupily mozek.“ Profesor mu jemné položil ruku na rameno.

„Dobrá, hochu, jasně vám to vysvětlím. Což nevidíte, jak ten netvor poslední dobou svými experimenty pomalu nabýval dalších zkušeností?

Jak využil zoofágního pacienta, aby se vetřel do domu našeho přítele Johna? Ten váš upír sice později přichází a odchází, jak se mu zlíbí, ale poprvé může někam vejíti pouze tehdy, když ho k tomu nějaký obyvatel domu vyzve. Jenže tohle nejsou jeho nejdůležitější experimenty. Nezjistili jsme snad, že napřed všechny ty velké bedny přenášel někdo jiný? Tehdy si myslil, že to jinak není možné. Jenže ten jeho velký dětský mozek stále dospívá, a on začal uvažovati, zda by bedny nemohl přenášeti sám. Proto začal pomáhati, a sotva zjistil, že to dokáže, pokusil se je přetahovati sám. A později by to došlo tak daleko, že by všechny své rakve rozmístil sám, a nikdo kromě něho by již nevěděl, kde jsou ukryty! Snad měl v úmyslu zakopati je hluboko do země, aby mu dobře sloužily; používal by jich totiž pouze v noci nebo tehdy, kdy může měniti svou podobu. A nikdo by pak nevěděl, že to jsou jeho úkryty! Nezoufejte však, můj hochu! Když mu toto přišlo na mysl, bylo již příliš pozdě. Už teď jsou pro něho zneškodňovány všechny úkryty kromě jednoho, a než slunce zapadne, zničíme mu i tento. Pak už nebude věděti, kam by měl jíti nebo kde se skrýti. Dnes ráno jsem vás zdržel, abychom si tím mohli být jisti.

Neriskujeme snad více než on? Proč bychom tedy neměli býti opatrnější než on? Podle mých hodinek je už jedna, a jestliže všechno dopadlo dobře, jsou naši přátelé Arthur a Quincey na cestě k nám. Dnes je náš den a my musíme postupovati důkladně, byť i pomalu, a nic neriskovati!“

Vtom nás překvapilo zaklepání na dveře, dvojité zaklepání telegrafního poslíčka. Všichni jsme jako na povel vyšli do haly. Van Helsing nám posunkem paže naznačil, abychom mlčeli, přistoupil ke dveřím a otevřel je. Poslíček mu podal telegram. Profesor opět zavřel dveře, podíval se na adresu, otevřel obálku a nahlas předčítal: „Pozor na D. Právě teď, 12.45, opustil Carfax a spěchal k jihu.

Zřejmě chce všechno obejít a snad vás navštíví. – MINA.“

Nastala chvíle ticha; přerušil ji hlas Jonathana Harkera: „Teď už se s ním, bohudík, brzy setkáme!“

Van Helsing se k němu prudce obrátil a pravil: „Přenechme Bohu, kdy a jak se co stane. Ještě se nestrachujte ani neradujte! To, co si nyní přejete, by také mohlo býti naší zkázou.“

„Teď už mi na ničem nezáleží,“ odpověděl Harker troufale, „pouze na tom, abych toho netvora vyhladil z povrchu zemského! Duši bych byl ochoten za to prodat!“

„Tiše, tiše, hochu!“ napomenul ho Van Helsing. „Bůh takto s dušemi nekramaří; a ďábel, pokud by byl ochoten uzavříti tento obchod, nedrží slovo. Ale Bůh je milosrdný a spravedlivý a zná vaši bolest a vaši oddanost drahé paní Mině. Považte, jak by se zdvojnásobila její bolest, kdyby zaslechla vaše prudká slova. Nebojte se, že bychom zklamali; všichni jsme oddáni naší věci a dnes s ní skoncujeme.

Nadešel čas činu. Dnes je tento upír omezen na lidské vlastnosti a do té doby, než zapadne slunce, se nemůže změniti. Bude mu chvíli trvati, než sem dorazí – podívejte se, je čtvrt na dvě a pět minut.

Tak rychle sem zase nepřijde, i kdyby sebevíc pospíchal. Hlavně doufejme, že lord Arthur a Quincey dorazí před ním.“

Asi půl hodiny po doručení telegramu se od dveří haly ozvalo klidné, rozhodné zaklepání. Bylo to jen obyčejné zaklepání, jakých se ozývá tisíce hodinu co hodinu v celém Londýně, ale mně i profesorovi poskočilo srdce. Podívali jsme se na sebe a společně jsme vyšli do haly. Své zbraně jsme měli připraveny – duchovní v levé ruce, světské v pravicích. Van Helsing odstrčil závoru, pootevřel dveře a ustoupil, obě ruce připraveny k činu. Když jsme na schodech přímo přede dveřmi spatřili lorda Godalminga a Quinceyho Morrise, rozzářily se nám obličeje. Rychle vešli, zavřeli za sebou a prošli halou.

Arthur nám oznámil: „Všechno je v pořádku. Našli jsme obě místa; v každém bylo šest beden a všechny jsme zničili.“

„Zničili?“ podivil se profesor.

„Pro něho!“

Chvíli jsme mlčeli a pak Quincey řekl: „Nezbývá nám než tady čekat. Jestli se ovšem neobjeví do pěti hodin, musíme odejít. Nemůžeme přece nechat po západu slunce paní Harkerovou o samotě!“

„Bude tu co nevidět,“ usoudil Van Helsing, nahlédnuv do svého zápisníku. „Nota bene, podle telegramu paní Harkerové odešel na jih od Carfaxu, to znamená, že hodlal přejíti řeku, což může učiniti pouze v době mezi přílivem a odlivem, tedy krátce před jednou. Skutečnost, že šel k jihu, pro nás znamená, že má zatím pouze podezření.

Z Carfaxu odešel zřejmě nejprve tam, kde čeká náš zásah nejméně.

Vy jste museli býti v Bermondsey jen krátce před ním. To, že dosud není tady, znamená, že se odtud odebral do Mile Endu. To mu zabralo něco času; nějak se totiž musel zase dostati zpět přes řeku. Věřte mi, přátelé, dlouho už čekati nebudeme! Měli bychom si připraviti nějaký plán útoku, abychom neponechali nic náhodě. Připravte si zbraně! Pozor!“ Při těchto slovech zvedl varovně paži a už jsme všichni slyšeli, jak někdo lehce vsouvá klíč do zámku domovních dveří.

I v tak kritickém momentu jsem musel v duchu smeknout před pohotovostí, s jakou dokáže zareagovat silná osobnost. Při všech společných loveckých výpravách a dobrodružstvích v nejrůznějších částech světa se vždy ujímal velení Quincey Morris a já s Arthurem jsme si navykli ho slepé poslouchat. Při této příležitosti v něm ten starý návyk zřejmě podvědomě ožil. Quincey se bleskem rozhlédl po místnosti, ihned v duchu rozhodl, jak postupovat, a bez jediného slova, pouhým posunkem vykázal každému z nás místo. Van Helsing, Harker a já jsme se postavili těsně za dveře s tím, že profesor je bude chránit, jakmile se otevřou, a my dva se okamžitě vrhneme mezi ně a příchozího. Godalming a Quincey se umístili tak, že je nebylo vidět, jeden vzadu, druhý vpředu, připraveni ihned skočit před okno. Čekali jsme napjati na nejvyšší míru a vteřiny se vlekly pomalu jako hlemýžď.

Halou se blížily opatrné, tiché kroky; hrabě přece jen čekal nějaké překvapení – nebo se ho alespoň obával.

Náhle jediným skokem vrazil do místnosti a mihl se kolem nás dřív, než jsme mohli vztáhnout ruku, abychom ho zarazili. Byl to přímo pardálí skok, něco tak nelidského, že jsme se naráz oprostili od účinků šoku, který v nás vyvolala jeho přítomnost. První reagoval Harker a bleskurychle skočil před dveře vedoucí do pokoje v přední části domu. Jak nás hrabě spatřil, zkřivil se mu obličej odporným úšklebkem, který odhalil jeho dlouhé ostré špičáky; vzápětí však ohyzdný úsměšek ustoupil panovačnému pohledu, plnému chladného pohrdání. Sotva jsme jako jeden muž vykročili proti němu, opět se jeho výraz naráz změnil. Byla škoda, že jsme svůj útok nepřipravili lépe, neboť ani v onu chvíli jsem nevěděl, co vlastně uděláme. Ani jsem si nebyl jist, zda nám naše obyčejné zbraně vůbec budou k užitku.

Harker si to zřejmě chtěl vyzkoušet; měl už totiž připravenou indickou zakřivenou dýku, a nečekaně po něm prudce sekl. Byla to pořádná rána, a hraběte zachránilo jen to, že s ďábelskou mrštností uskočil. O vteřinu dřív, a ostrá čepel by mu byla projela srdcem. Hrot mu jen prosekl kabát a ze široké trhliny vypadl svazek bankovek a vysypal se proud zlaťáků. Tvář hraběte se zkřivila tak ďábelským výrazem, že jsem se na okamžik o Harkera bál, i když jsem viděl, že už znovu pozvedá strašnou dýku k dalšímu úderu. S křížkem a hostií v ruce jsem bezděčně vykročil na jeho ochranu. Do paže se mi vlila mohutná síla a s úžasem jsem spatřil, že netvor ustupuje – vystoupili jsme totiž proti němu současně všichni. Slovy snad ani nelze vylíčit výraz nenávisti, bezmocné zloby, ďábelské zášti a zuřivosti, který se mu objevil ve tváři. Voskově žlutá pleť mu zezelenala, oči mu zaplály a zarudlá jizva na bledé pokožce čela se zachvěla jako otevřená rána. Harker se znovu rozmáchl, ale hrabě se skrčil, mrštně mu proběhl pod paží, sebral z podlahy hrst peněz a skočil do okna.

Okenní tabule se řinčivě rozlétla a hrabě dopadl dolů na vydlážděný dvorek. Do zvuku tříštícího se skla se mísilo zacinkání zlaťáků o dlaždice.

Vyhlédli jsme z okna a spatřili, jak nezraněn vyskočil na nohy, vyběhl po schodech, proběhl dvorkem a prudce otevřel dveře stáje.

Pak se obrátil k nám a zvolal: „Nemyslete si, že na mě vyzrajete – vy, co tam stojíte s bledými tvářemi v jedné řadě jako ovce u řezníka! Ještě toho budete litovat, každý z vás! Myslíte si, že jste mě připravili o všechna útočiště, jenže já jich mám víc! Po dlouhá staletí jsem je připravoval na nejrůznějších místech a čas je na mé straně. Má pomsta teprve začíná! Dívky, které vy všichni milujete, patří mně už teď a jejich prostřednictvím budete náležet, mně i vy a mnoho jiných. Budete mými poddanými, poslušni mých rozkazů, a budete mi pomáhat, kdykoli se budu chtít nasytit! Pah!“ Opovržlivě si odfrkl, rychle prošel dveřmi a my jen zaslechli zaskřípění zrezavělé závory, jak ji za sebou zasouvá.

Otevřely se další dveře a zabouchly se. Bylo nám jasné, že ho těžko můžeme pronásledovat stájemi, a vrátili jsme se do haly. První z nás promluvil profesor.

„Něco jsme zjistili, ba dokonce hodně. Přes ta zpupná slova se nás bojí. Bojí se času, bojí se nedostatku! Proč by totiž jinak tak pospíchal?

Prozrazuje ho již tón jeho slov; určitě mě tu nemýlí sluch. Proč vzal ty peníze? Rychle se za ním vypravte! Jste lovci divokých šelem a vyznáte se v honitbě. Já mezitím učiním opatření, aby při jeho případném návratu tu nezůstalo nic, co by mohl použíti.“ Při těchto slovech vložil zbylé peníze do kapsy, kupní smlouvy seřadil tak, jak je Harker uspořádal, a zbylé věci vhodil do krbu, škrtl sirkou a podpálil je.

Godalming vyběhl s Morrisem na dvorek a Harker vyskočil oknem, aby se pustil za hrabětem. Ten však zavřel dveře stáje na závoru, a než se jim podařilo vyrazit je, nebylo po něm ani vidu ani slechu. Van Helsing a já jsme se snažili něco vypátrat v zadní části domu, ale všechny uličky byly opuštěné a nikdo ho neviděl odejít.

Bylo již pozdní odpoledne a slunce se sklánělo k západu. Museli jsme se smířit s tím, že pro dnešek je vše ztraceno. S těžkým srdcem jsme dali za pravdu profesorovi, když řekl: „Vraťme se teď k paní Mině, k naší nešťastné, drahé paní Mině.

Všechno, co jsme mohli vykonati, jsme vykonali; a tam ji alespoň můžeme chrániti. Nemusíme však zoufati. Existuje již jen jediná bedna hlíny, a tu musíme rozhodně najíti. Jestliže se nám to podaří, všechno ještě může dopadnouti dobře.“ Bylo mi jasné, že hlavním důvodem jeho sebejistých slov byla snaha utěšit Harkera. Chudák se teď úplně zhroutil; chvílemi ani nemohl potlačit vzdechy, které se mu draly z prsou – myslil na svou ženu.

Stísněni jsme se vrátili do mého domu, kde nás již čekala paní Harkerová s veselým výrazem, který činil čest její statečnosti a obětavosti.

Sotva spatřila naše tváře, zbledla jako smrt, na jednu dvě vteřiny zavřela oči, jako by se v duchu modlila, a pak klidně řekla: „Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Ach, ty můj ubohý miláčku!“

Uchopila manželovu šedou hlavu do dlaní a políbila ji. „Polož si sem svou ztrápenou hlavu a dej jí odpočinout. Uvidíš, nakonec to všechno dobře dopadne, drahý. Bůh nás jistě ochrání, pokud to milostivě uzná za správné!“ Chudák jenom zasténal. Byl tak zdrcen, že nenalézal slov.

Později jsme se sešli k rychlé večeři a ta nás trochu vzpružila.

Snad to způsobil pocit teplého jídla v žaludku, který nám zahnal hlad – nikdo z nás od snídaně nevzal do úst – nebo pocit sounáležitosti; rozhodně jsme se již necítili tak zle a zítřek se nám jevil v mnohem růžovějších barvách. Podle daného slibu jsme paní Harkerové vylíčili všechno, co se udalo. Ačkoli bledla jako sníh při líčení okamžiků, kdy jejímu manželu hrozilo nebezpečí, a zardívala se, když jsme jí vyprávěli o důkazech jeho oddanosti, naslouchala hrdinně a klidně.

Když jsme popisovali, jak se Harker udatně vrhl na hraběte, přitiskla se k manželově paži a pevně ji sevřela, jako by ho tím snad chtěla ochránit před možným nebezpečím. Po celou dobu vyprávění až do okamžiku, kdy dospělo k současným chvílím, však nepřenesla jediné slovo. Potom vstala a s rukou na manželově paži promluvila. Kéž bych dokázal vystihnout tento výjev, vylíčit tu sladkou, půvabnou, zářivě krásnou a oduševnělou ženu, prodchnutou mládím a nesoucí na čele rudou jizvu, o níž tak dobře věděla a kterou jsme vnímali se skřípajícími zuby při vzpomínce, kdy a jak vznikla. Jak jen vyjádřit její něžnou víru, kterou stavěla proti všem našim obavám a pochybám, ačkoli jsme věděli, že alespoň symbolicky byla přes svoji dobrotu, čistotu a víru odvržena Bohem.

„Jonathane,“ a slova jí splývala ze rtů jako hudba, tak byla plná lásky a něhy, „drahý Jonathane, a vy všichni, mí věrní, opravdu věrní přátelé, chtěla bych, abyste po celou tuto strašnou dobu nezapomněli, co vám teď povím. Vím, že musíte bojovat – že dokonce musíte ničit, jako jste zničili falešnou Lucy, aby opravdová Lucy mohla žít věčným životem; jenže to všechno není dílo nenávisti. Ten nešťastník, který všechno toto utrpení způsobil, má z nás nejtragičtější osud.

Uvědomte si, jak bude šťasten, až i on bude zničen ve své horší podobě, aby jeho lepší podoba dosáhla nesmrtelnosti duše. I s ním musíte mít soucit, aniž by vám ovšem bránil ho zničit.“

Její manžel při těchto slovech zrudl a zachmuřil se, jako by mu vášeň rozdírala nitro. Bezděčně stiskl své ženě ruku tak pevně, až jí zbělely klouby. Jistě ji to zabolelo, ale ani sebou netrhla, jenom na něj upřela ještě úpěnlivější pohled. Když domluvila, vyskočil a téměř vytrhl svou ruku z její. Zvolal: „Kéž by mi ho Bůh vydal do rukou na tak dlouho, abych ho mohl zbavit jeho pozemského života, jak o to všichni usilujeme! A kdybych navíc mohl poslat jeho duši navždy do horoucích pekel, udělal bych to!“

„Tiše, ach tiše, ve jménu božím! Takhle nemluv, Jonathane, můj drahý! Jinak mě zavalíš strachem a hrůzou! Přemýšlej, můj drahý – já sama jsem po celý dnešní dlouhý den o tom přemýšlela – ...

snad... jednoho dne... i já budu potřebovat takový soucit, a představ si, že by mi ho někdo jiný tobě podobný – a se stejným důvodem k nenávisti – odepřel! Ach, můj manželi, věř mi, že bych tě byla ušetřila takové myšlenky, kdybych se jí mohla vyhnout. Prosím však Boha, aby si tvá zlostná slova nevykládal jinak než jako zoufalý povzdech hluboce milujícího a těžce zkoušeného člověka. Ach Bože, nechť ti jsou tyto ubohé bílé vlasy důkazem, jak trpěl muž, který celý život nikomu neublížil a na jehož hlavu se teď sneslo tolik zármutku!“

Všichni jsme měli v očích slzy. Nebránili jsme se jim a ponechali jsme jim volný průchod. Také Mina se rozplakala nad tím, že její laskavé rady zapůsobily. Manžel se před ní vrhl na kolena, objal je a skryl obličej do záhybů jejích šatů. Van Helsing nám pokynul a tiše jsme se vytratili z pokoje, abychom obě milující duse nechali o samotě s Bohem.

Potom, dřív než se odebrali na lože, zabezpečil profesor jejich pokoj proti upírovu příchodu a paní Harkerovou ujistil, že může klidně spát. Snažila se tomu uvěřit a zřejmě hlavně kvůli manželovi se tvářila vyrovnaně. Byl to pro ni těžký boj a jsem přesvědčen, že nezůstane bez odměny. Van Helsing jim dal k ruce zvonek, aby v případě potřeby mohli dát znamení. Po jejich odchodu jsme se my tři, Godalming, Quincey a já, dohodli, že se v noci budeme střídat a bdít nad bezpečím té nešťastné, zdrcené ženy. První hlídka připadla na Quinceyho, takže my dva jsme se chystali jít co nejdříve spát. Godalming už ulehl, protože střídá první. Teď, kdy jsem skončil svou práci, půjdu také na lože.

DENÍK JONATHANA HARKERA 3.- 4. října, krátce před půlnocí. – Málem jsem myslil, že včerejšek vůbec neskončí. V mé touze po spánku se skrývala jakási slepá naděje, že najdu všechno změněné, až se probudím, a že teď již mohou nastat pouze změny k lepšímu. Před rozchodem jsme se ještě dohadovali o dalším postupu, nedospěli jsme však k výsledku. Jediné, co jsme věděli, bylo, že někde zbývá ještě jedna bedna s hlínou a že toliko hrabě ví, kde. Jestli se rozhodne ukrýt se v ní, může nás dlouhá léta vodit za nos, a přitom ta představa je příliš strašná, než abych se na ni odvážil jen pomyslit! Vím pouze jedno: pokud vůbec je na světě nějaká dokonalá žena, je to můj těžce zkoušený miláček.

Miluji ji tisíckrát víc za ten včerejší sladký soucit, v jehož odlesku se má nenávist k netvoru jeví ještě odporněji. Bůh jistě nepřipustí, aby svět byl o tak skvělého člověka ochuzen. To je má jediná naděje.

Všichni se teď ženeme k úskalí a jedinou naší spásou je kotva. Mina bohudík spí, a spí beze snů. Při představě všech těch strašných vzpomínek mě děsí, jak hrůzné sny by mohla mít. Tak klidná ještě nebyla od západu slunce. Tehdy se jí na chvíli rozhostil na tváři klidný výraz, podobný příchodu jara po březnových vichrech. Myslel jsem si, že výraz klidu vytvářejí červánky zapadajícího slunce, teď se ovšem domnívám, že v něm byl skryt hlubší význam. Nejsem ospalý, ačkoli jsem unaven – k smrti unaven. Musím se však pokusit o spánek; musím přece pamatovat na zítřek a nebudu mít klid, dokud...

Později. – Zřejmě jsem usnul. Probudila mě totiž Mina, která seděla s vyděšeným výrazem na lůžku. Nestáhli jsme záclony, takže v pokoji bylo poměrně dobře vidět. Mina mi s varovným posunkem přikryla dlaní ústa a pošeptala mi do ucha: „Pst! Někdo je na chodbě!“ Tiše jsem se zvedl, přešel pokojem a nepatrně pootevřel dveře.

Přímo před nimi ležel na žíněnce pan Morris; byl vzhůru. Pokynul mi, abych byl zticha, a šeptal: „Pst! Jděte si zase lehnout; všechno je v pořádku. Střídáme se tu celou noc. Nechceme nic riskovat!“

Jeho výraz a posunek nepřipouštěly námitek, a tak jsem se vrátil a pověděl o tom Mině. Povzdychla a její smutnou, bledou tváří se mihl náznak úsměvu. Objala mě a tiše řekla: „Díky Bohu za ty dobré, statečné muže!“ a s povzdechem klesla nazpět a usnula. Píši to, protože nejsem ospalý, ale musím se znovu nutit usnout!

4. října, ráno. – Mina mě v noci probudila ještě jednou. Zřejmě jsme oba spali už dlouho, protože v šeru přicházejícího jitra se ostře rýsovaly obdélníky okna a plynový plamen se jen kmital a vůbec nešířil jas. Mina mě rychle vyzvala: „Zavolej profesora! Chci s ním okamžitě mluvit!“

„Proč?“

„Něco mi napadlo. Ta myšlenka se nejspíš zrodila v noci a dozrála ve mně, ani nevím jak. Profesor mě musí hypnotizovat ještě před úsvitem, a já pak budu moci mluvit. Pospěš si, drahý; už nezbývá mnoho času.“ Šel jsem ke dveřím. Na žíněnce ležel dr. Seward; když mě spatřil, hbitě vyskočil.

„Stalo se něco?“ vyhrkl zděšeně.

„Ne, ale Mina chce okamžitě mluvit s doktorem Helsingem.“

„Půjdu pro něho,“ prohlásil a rychle odešel k profesorovu pokoji.

Za dvě tři minuty už byl Van Helsing u nás. Měl na sobě župan.

Pan Morris a lord Godalming stáli u dveří s dr. Sewardem a vyptávali se ho. Sotva profesor spatřil Minu, rozhostil se mu na tváři úsměv a zaplašil výraz leknutí. Zamnul si ruce a řekl: „Ach, drahá paní Mino, to je krásná změna! Podívejte se, příteli Jonathane, dnes tu konečně máme naši drahou paní Minu zase takovou, jakou bývala kdysi.“ Radostně se k ní obrátil: „A co pro vás mohu udělati? V tak časnou hodinu mě jistě nevoláte pro nic za nic.“

„Chci, abyste mě hypnotizoval! Proveďte to ještě před úsvitem, cítím, že v tu dobu mohu mluvit, a to svobodně. Pospěšte si, čas se už krátí!“

Profesor se na ni upřeně zahleděl a začal jí oběma rukama přejíždět před obličejem. Mina se mu několik minut dívala strnule do očí. Srdce se mi rozbušilo jako perlík; cítil jsem, že se blíží rozhodný okamžik. Mina postupně přivírala oči a seděla zcela nehybně; pouze z jemného zvedání a klesání hrudi bylo patrno, že žije. Profesor udělal ještě několik pohybů rukama a ustal; celo měl skropeno potem.

Mina otevřela oči, ale jako by to byl někdo úplně jiný. Zrak upírala do dáli a v hlase se jí zachvívala jakási smutná zasněnost, jakou jsem u ní ještě nikdy neslyšel. Profesor pozdvihl paži, abych ani nehlesl, a pokynul mi, ať sem přivedu ostatní. Vešli po špičkách, zavřeli za sebou dveře a postavili se k čelu lůžka. Hleděli na Minu, ale ta jako by je ani nevnímala. Mlčení prolomil profesorův hlas. Hovořil velmi tiše, nechtěl rušit chod jejích myšlenek.

„Kde jste?“ Odpověď byla neurčitá: „Nevím. Spánek nemá místa, které by mohl nazvat svým.“ Několik minut bylo ticho. Mina seděla dál strnule a profesor na ni upřeně hleděl. My ostatní jsme se skoro neodvažovali dýchat. V pokoji se rozjasňovalo. Dr. Van Helsing z ní nespouštěl zrak a pokynul mi, abych roztáhl záclony. Učinil jsem tak. Každou chvíli už mohl do místnosti vpadnout den, odněkud vystřelil rudý paprsek a uvnitř se šířilo růžové světlo. Vtom se profesor znovu zeptal: „Kde jste teď?“ Ozvala se zasněná, ale vědomá odpověď, jako by Mina chtěla něco vysvětlit. Podobný tón jsem u ní slyšel při předčítání jejích poznámek.

„Nevím. Všechno je mi tu cizí.“

„Co vidíte?“

„Vůbec nic, všude je tma.“

„Co slyšíte?“ Z profesorova trpělivého hlasu zaznívalo jisté napětí.

„Šplouchání vody. Šplouchání a poskakování vlnek. Slyším je venku.“

„To tedy jste na lodi?“ Pohlédli jsme na sebe, jako bychom si chtěli navzájem číst myšlenky. Báli jsme se myslet. Odpověď se dostavila vzápětí.

„Ach, ano.“

„Co ještě slyšíte?“

„Dupot lidských nohou, jak po palubě nade mnou pobíhají muži.

Teď je slyšet skřípám řetězu a hlasité zaklapnutí, jak zub vratidla zapadl do ozubení.“

„Co děláte?“

„Ležím bez hnutí – ach, tak bez hnutí. Je to jako smrt.“ Hlas se pomalu ztrácel, až přešel v hluboký dech spánku, a otevřené oči se zavřely.

Slunce právě vycházelo a v pokoji již bylo plné denní světlo. Dr.

Van Helsing položil Mině ruce na ramena a jemně jí dal hlavu zpět na polštář. Malou chvíli ležela jako spící dítě, a pak si dlouze vzdychla, probudila se a udiveně se po nás všech rozhlédla. „Mluvila jsem ze spaní?“ otázala se jenom. Zřejmě však věděla, co se stalo; přesto chtěla zvědět, co říkala. Profesor jí zopakoval rozhovor a Mina prohlásila: „Pak tedy nesmíme ztrácet ani minutu; snad ještě není příliš pozdě!“

Pan Morris a lord Godalming zamířili ke dveřím, jenže profesorův vyrovnaný hlas je zavolal zpět.

„Počkejte, přátelé! V době, kdy paní Mina mluvila, zdvihla ta loď, ať už se jmenuje jakkoli, kotvu. A v tuto chvíli zdvihá kotvu ve vašem velkém londýnském přístavu mnoho lodí. Kterou z nich vlastně hledáte? Poděkujme Bohu, že se nám opět dostalo vodítka, i když nevíme, kam nás zavede. Až dosud jsme byli tak trochu slepí; ovšem slepí, jak lidé bývají, protože když pohlédneme zpět, spatříme, co jsme mohli viděti, kdybychom bývali schopni viděti to, co jsme viděti mohli! Tahle věta je pěkně spletitá, že? Bohužel až teď jsme mohli seznati, co mel hrabě na mysli, když sebral ty peníze, ačkoli mu hrozila Jonathanova ostrá dýka, jíž se i on bojí. Myslil na útěk. Slyšíte, ÚTĚK! Pochopil, že teď, kdy mu už zbývá pouze jedna bedna s hlínou a kdy ho pronásleduje hrstka mužů tak, jak psi štvou lišku, už Londýn není pro něj vhodným místem. Odvezl proto svou poslední bednu s hlínou na palubu nějaké lodi a odplul ze země. Myslí si, že unikne, ale nikoli! Budeme ho pronásledovati. Měli bychom zadouti do lesních rohů, jak by dal učiniti náš přítel Arthur, když si obleče červený fráček pro hon na lišku! Náš starý lišák je však lstivý, velmi lstivý, a my s tím musíme při pronásledování počítat. Jenže já jsem také lstivý a myslím, že brzy zjistím, co má na mysli. Zatím můžeme klidně odpočívati, protože mezi námi se rozkládá voda, kterou nebude chtít překročiti, a ani ji překročiti nemůže, i kdyby chtěl – pokud by loď snad nepřistála na břehu, a to jen v době mezi přílivem a odlivem nebo když vrcholí odliv. Hleďte, právě vyšlo slunce, a dokud nezapadne, patří celý den nám. Vykoupejme se, oblečme se a nasnídejme se. Všichni jídlo potřebujeme a můžeme je pohodlně vychutnati, protože on už nedlí v této zemi s námi.“ Mina na něho prosebně pohlédla a otázala se: „Ale proč ho vůbec ještě musíme dál pronásledovat, když nás opustil?“ Profesor ji uchopil za ruku, pohladil ji a odpověděl: „Teď se mě na nic neptejte. Odpovím vám na všechno po snídani.“

Víc toho nebyl ochoten říci a rozešli jsme se, abychom se oblékli.

Po snídani opakovala Mina svou otázku. Profesor na ni chvíli odevzdaně hleděl a pak smutně pravil: „Protože teď, má drahá, drahá paní Mino, teď víc než jindy ho musíme najíti, i kdybychom ho museli pronásledovati až do jícnu pekel.“

Mina zbledla a slabým hlasem se otázala: „Proč?“

„Protože on může žíti po staletí,“ odvětil vážným hlasem, „a vy jste jen smrtelná žena. Teď, od chvíle, co vám vtiskl na hrdlo toto znamení, může býti každá ztracená hodina osudná!“

Mina se nachýlila a kácela se v mdlobách k zemi. V posledním zlomku vteřiny jsem ji zachytil.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21