Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 24

Zpět Obsah Dále

 

FONOGRAFICKÝ DENÍK Dr. SEWARDA, NAMLUVENY VAN HELSINGEM Vzkaz pro Jonathana Harkera.

Zůstanete u paní Miny. My zatím budeme pátrati po hraběti – pokud se to dá nazvati pátráním; téměř všechno přece víme a nemusíme už vlastně pátrati, pouze se musíme ujistiti. Vy tu však dnes zůstaňte a pečujte o ni. Je to váš nejpřednější a nejsvětější úkol. Dnes sem rozhodně přijíti nemůže. Teď vás seznámím s tím, s čím jsem už seznámil ostatní čtyři, takže budete věděti vše, co vědí oni. Nás nepřítel odcestoval; vrací se na svůj zámek v Transylvánii. Vím to stejně jistě, jako by to ohnivá ruka napsala na stěnu. Na tento odjezd se už zřejmě připravoval a poslední bednu hlíny měl už někde přichystanou k naložení. Proto si vzal ty peníze, proto tak pospíchal; bál se, že bychom se ho zmocnili dřív, než slunce zapadne. Byla to jeho poslední naděje kromě možnosti skrýti se v hrobce ubohé slečny Lucy; domnívá se, že slečna Lucy je stále taková jako on a že má hrobku pro něho otevřenu. K tomu však mu už nezbýval čas, nebylo to možné, a proto se vypravil do svého posledního útočiště, do posledního zákopu, pokud se to dá tak říci. Je chytrý, velmi chytrý! Ví, že tady jeho hra již skončila, a rozhodl se odejeti domů. Nalezl loď, která popluje tam, odkud přijel, a nastoupil na ni. Nyní půjdeme hledati tu loď i cíl její plavby. Až to zjistíme, vrátíme se, všechno vám řekneme a vy s paní Minou z toho načerpáte novou naději. Jestliže o tom budete přemýšleti, zjistíte, že máme naději a že není ještě všechno ztraceno. Netvorovi, jehož pronásledujeme, trvalo několik set let, než se dostal do Londýna, ale sotva jsme našli proti němu vhodné prostředky, vyhnali jsme ho odsud za jediný den! Není všemocný, i když dokáže způsobiti mnoho škod, a je mnohem méně zranitelný než my. Jenže my jsme silní a každý z nás ví, co chce; a společné jsme ještě silnější. Žádné strachy, milý pane Jonathane! Náš boj teprve vzplál, a nakonec přece jen zvítězíme – tak jisté, jako že Bůh ochraňuje z nebes svá dítka. Buďte proto klidný, než se vrátíme.

VAN HELSING DENÍK JONATHANA HARKERA 4. října. – Přečetl jsem Mině Van Helsingův fonografický vzkaz a to ubohé děvče úplně pookřálo. Jistota, že hrabě odplul z Anglie, jí dodala útěchu, a útěcha je pro ni posilou. Já osobně skoro ani nemohu uvěřit, že už nestojíme tváří v tvář tomu strašnému nebezpečí.

Dokonce mé hrůzné zážitky v zámku Dracula mi připadají jako dávno zapomenutý sen. Tady ve svěžím podzimním vzduchu, v jasném svitu slunce...

Běda, jak jen mohu pochybovat! Jak jsem tak přemýšlel, padl mi zrak na rudou jizvu na bílém čele ubohé Miny! Dokud tam bude, nelze pochybovat. A až zmizí, zůstane vzpomínka na ni pevně zakotvena v naší paměti. Mina i já se bojíme nečinnosti, a proto jsme znovu několikrát přečetli všechny deníky. I když si stále jasněji uvědomujeme, jak se všechno vlastně odehrálo, naše bolest a strach pomalu mizí. Jako by se ve všem jevil určitý záměr, a to nám dodává útěchu.

Mina tvrdí, že jsme možná nástroji boží prozřetelnosti. Kdoví?

Budu se snažit tomu také uvěřit. O budoucnosti jsme spolu dosud nemluvili. Raději posečkáme, až se profesor s ostatními vrátí ze své výpravy.

Den mi ubíhá rychleji, než jsem si kdy pomyslil. Už jsou tři hodiny.

DENÍK MINY HARKEROVÉ 5. října, 5 hodin odpoledne. – Schůzka, na níž dr. Van Helsing podal zprávu. Přítomni: profesor Van Helsing, lord Godalming, dr.

Seward, pan Quincey Morris, Jonathan Harker, Mina Harkerová.

Dr. Van Helsing informoval o krocích, které byly dnes podniknuty s cílem zjistit, kterou lodí a kam hrabě Dracula uprchl: „Protože jsem věděl, že se chce vrátiti do Transylvánie, byl jsem si jist, že se bude muset plaviti k ústí Dunaje, popřípadě k jinému místu na Černém moři, neboť odtamtud připlul. Stáli jsme před velkým otazníkem. Omne ignotum pro magnifico. A tak jsme se s těžkým srdcem vypravili zjistit, které lodi odpluly včera večer tím směrem.

Věděli jsme, že jde o plachetnici, vždyť paní Mina hovořila o plachtách. Plachetnice nejsou tak významné, aby je The Times uváděly v lodním jízdním řádu, a proto jsme na popud lorda Godalminga zašli k Lloydům, kde je seznam všech, i těch nejmenších odplouvajících lodí. Tam jsme zjistili, že za odlivu odplula do Černého moře pouze jedna loď. Byla to Carevna Kateřina a vyplula z Doolittlových loděnic do Varny, odkud má namířeno do dalších míst a pak proti proudu Dunaje. ‚Aha,’ řekl jsem si, ‚tohle je určitě loď, na níž je hrabě!’ Odebrali jsme se tedy do Doolittlových loděnic a tam v malé prkenné boudě seděl nějaký úředník. Bouda byla tak nepatrná, že ten člověk vypadal větší než jeho kancelář. Zeptali jsme se ho na odjezd Carevny Kateřiny. Měl zarudlý obličej, hlasitě divoce klel, ale jinak to byl dobrý chlapík, Quincey mu dal něco ze své kapsy, co při rozvinutí zašustilo, chlapík to vložil do maličké peněženky, tu uložil hluboko do kapsy kalhot, a byl pak ještě úslužnější a uctivější. Šel s námi a vyptával se mnoha hrubých a zpocených mužů; i ti se polepšili, jakmile je přešla žízeň. Každou chvílí sakrovali, hromovali a různě kleli; ani jsem jim pořádně nerozuměl, ale pochopil jsem, co asi mají na mysli. Nakonec nám ovšem pověděli vše, co jsme potřebovali.

Sdělili nám, jak k nim včera odpoledne k páté hodině přiběhl jakýsi muž; byl vysoký, hubený a bledý, měl ostrý nos, zářivě bílé zuby a oči, které přímo žhnuly. Byl celý v černém až na slamák, který se nehodil ani k němu, ani k roční době. Obdaroval je štědře penězi, jen aby se dozvěděl, která loď odplouvá do Černého moře a kam.

Kdosi ho zavedl do kanceláře a pak k lodi. Na ni odmítal vstoupiti, zůstal státi na konci můstku a požádal, aby k němu přišel kapitán.

Jakmile se kapitán dozvěděl, že dostane bohatě zaplaceno, přišel, a ačkoli zprvu mocně hromoval, přece jen nakonec souhlasil. Potom ten hubený muž odešel a někdo mu poradil, kde si může najmouti koně a povoz. Odešel tam a brzy se vrátil. Káru s velkou bednou přitáhl sám a také sám tu bednu složil na zem, ačkoli k přenesení na loď pak bylo třeba několika mužů. Dlouho hučel do kapitána, jak a kam ta bedna má býti uložena; ale kapitán měl námitky, sakroval v mnoha jazycích a vyzval ho, ať tedy přijde a sám se podívá, kde ji uloží.

Jenže on odmítl, že zatím nemůže přijíti, protože má ještě mnoho na práci. Nato mu kapitán pověděl, aby si raději zatraceně pospíšil, protože loď vypluje z tohohle zatraceného přístavu, než nastane zatracený odliv. Hubený muž se usmál a prohlásil, že loď musí pochopitelné vyplouti, až to kapitán uzná za vhodné; že by však byl překvapen, kdyby to bylo nějak brzy! Kapitán znovu klel v mnoha jazycích a hubený muž se mu uklonil, poděkoval mu a pravil, že tedy využije jeho laskavosti a dostaví se na palubu před odjezdem. Nakonec mu kapitán s mnohem rudější tváří než předtím a v mnoha jazycích prohlásil, že žádné zatracené a zpropadené Francouze na palubě své zatracené lodi míti nechce! Potom se cizinec zeptal, kde by mohl nablízku koupiti nákladní listy, a odešel.

Nikdo neví, kam šel, a všem to bylo ‚po čertech jedno’, jak se vyjádřili, protože měli hlavu plnou zcela jiných, pochopitelně opět zatracených myšlenek; brzy totiž bylo všem jasné, že Carevna Kateřina nevypluje podle očekávání. Nad hladinou řeky se zdvihla řídká pára a postupně houstla, až z ní byla neproniknutelná mlha. Objevila se prý znenadání, nikdo ani nevěděl jak. Kapitán hromoval a sakroval v mnoha jazycích, ale stejně nic nezmohl. Voda pomalu stoupala a kapitán se začal obávat, že zmešká odliv. Právě za nejvyššího přílivu přisel hubený muž znovu na můstek a požádal kapitána, který nebyl právě nejlépe naladěn, aby se směl podívati, kde je uložena jeho bedna.

Nato mu kapitán odsekl, aby on i ta jeho stará, zatracená setsakramentská bedna táhli ke všem čertům. Hubený muž se však neurazil, odešel s prvním důstojníkem do podpalubí podívati se po bedně, vrátil se nahoru a chvíli postál v mlze na palubě. Potom zmizel, ale nikdo si nevšiml jak. Nikdo ovšem na něho ani nemyslil, protože brzy se mlha začala zvedati a zase se vyjasnilo. Moji žízniví přátelé s květnatou mluvou nám se smíchem líčili, jak kapitán při svém vícejazyčném klení překonal sám sebe a přímo hýřil nejšťavnatějšími výrazy, když z dotazů u jiných námořníků, kteří v tu hodinu pluli po proudu i proti proudu řeky, zjistil, že jen málokterý z nich spatřil jinou mlhu než tu, která obklopovala loděnici. Nakonec loď při odlivu vyplula a ráno již byla blízko ústí. V době, kdy nám toto bylo řečeno, byla již určitě na širém moři.

A proto si teď můžeme na nějaký čas odpočinouti, milá paní Mino.

Náš nepřítel je na moři, kde může poroučeti mlze, a pluje k ústí Dunaje. Plachetnicí trvá plavba poměrně dlouho, a i kdyby plula rychle, my pojedeme po pevnině, budeme rychlejší a dorazíme tam před ní. Naší nadějí je přistihnouti ho v bedně v době mezi východem a západem slunce, kdy se nemůže brániti a my s ním můžeme naložiti, jak bude třeba. Máme před sebou řadu dní, kdy můžeme kouti své plány. Víme přesně, kam má namířeno; mluvili jsme totiž s rejdařem a ten nám ukázal příslušné faktury a doklady. Bedna, kterou hledáme, má býti vyložena ve Varně, kde ji na předložení plné moci převezme lodní agent jménem Ristics. Tím skončí úloha našich dopravců.

Na náš dotaz, zda je něco v nepořádku, protože pak by mohli zatelegrafovati do Varny a tam se dotázati, jsme odpověděli záporně; vždyť to, co musíme vykonati, není věcí ani policie, ani celních úřadů.

Musíme to vykonati jen my sami a podle svých plánů.“

Když dr. Van Helsing domluvil, zeptala jsem se ho, zda hrabě určitě zůstal na palubě lodi. Odpověděl: „Naším nejlepším důkazem je vaše svědectví v hypnotickém transu.“ Znovu jsem se ho zeptala, zda je opravdu nezbytné, aby pronásledovali hraběte; strašně se totiž bojím, aby Jonathan ode mne neodešel, a to by určitě učinil, kdyby odešli ostatní. Profesor mi odpověděl napřed klidně, ale pak byl stále vzrušenější, důraznější a prudší, až nakonec jsme opět alespoň zčásti pochopili, z čeho vyvěrá jeho silná individualita, kterou už tak dlouho vyniká nad svým okolím.

„Ano, je to nezbytné – nezbytné – nezbytné! Za prvé kvůli vám, za druhé kvůli lidstvu! Už za ten krátký čas, kdy ještě byl zcela nevědomý a tápal v temnotách, napáchal tenhle netvor spoustu zla v onom úzkém okruhu, v němž se pohybuje. Tohle všechno jsem už ostatním vysvětlil; vy, drahá paní Mino, se to můžete dozvěděti z fonografu mého přítele Johna či ze zápisků svého manžela. Vylíčil jsem jim, jak mu trvalo řadu staletí, než se mu podařilo opustiti svou chudou zemi – chudou na lidi – a přijíti do nové země, kde je tolik lidí jako klasů na poli. Kdyby se o něco podobného pokoušel nějaký jiný Nemrtvý, určitě by to nedokázal ani za dlouhá staletí, co svět je světem a co jím ještě bude. U tohoto jedince se zřejmě nějakým zázračným způsobem spojily všechny tajemné, hluboké a mocné síly přírody. I samo místo, kde tento Nemrtvý po dlouhá staletí žil, je plné geologických a chemických tajemství. Jsou tam hluboké rokle a úžlabiny, které vedou neznámo kam. Jsou tam sopky, z jejichž jícnů dodnes tryskají proudy vod neprobádaných vlastností a plyny, které dovedou usmrtiti nebo naopak přivésti k životu. Jistě, některé kombinace těchto tajemných sil, které tak mimořádným způsobem podporují fyzický život, mají asi magnetický či elektrický původ, vždyť i on sám měl od samého počátku určité mimořádné vlastnosti. V těžkých dobách naplněných válkami vynikal nad ostatní železnými nervy, pronikavější myslí a větší odvahou. Neznámo jak dosáhly u něho základní síly života svého vrcholu a jeho mozek se zdokonaluje stejnou měrou, jakou sílí, vzrůstá a mládne jeho tělo. A k tomu přistupuje ona ďábelská síla, která mu je vlastní; ta ovšem musí ustoupiti silám dobra. A co tedy z toho plyne pro nás? Nakazil vás – ach, odpusťte, má drahá, že o tom musím mluviti; to, co řeknu, vám bude ku prospěchu. Nakazil vás ovšem tak zchytrale, že kdyby vám už nijak více neubližoval, budete moci žíti dále svým dřívějším, sladkým životem, a teprve později vás smrt, ten obecný, Bohem posvěcený úděl člověka, učiní takovou, jakým je on. K tomu nesmí dojíti!

Všichni jsme se zapřisáhli, že se tak nestane! Jsme vykonavateli boží vůle, aby se svět a lidé, pro něž zemřel jeho syn, nestali oběťmi netvorů, jejichž pouhé bytí Boha znesvěcuje. Bůh už nám dovolil vysvoboditi jednu duši a my se dáme na pochod jako dávní křižáci, abychom vysvobodili další duše. Jako oni potáhneme k východu, a jestliže padneme, padneme jako oni za dobrou věc.“ Odmlčel se a já jsem se otázala: „Nepoučí se však hrabě ze svého neúspěchu? Teď, když byl vyštván z Anglie, nebude se jí vyhýbat tak, jako se tygr vyhýbá vesnici, z níž pocházejí jeho pronásledovatelé?“

„Aha!“ zvolal profesor. „To vaše přirovnání s tygrem se mi zamlouvá a převezmu je. Vaši lidožrouti, jak v Indii nazývají tygra, který jednou okusil lidskou krev, nestojí už o žádnou jinou kořist, nýbrž číhají tak dlouho, dokud jim nepadne za oběť člověk. Netvor, jehož jsme vyhnali z naší vesnice, je také tygr lidožrout, a nikdy nepřestane číhati. Nikoli, vůbec nemá v povaze stáhnouti se a držeti se v pozadí. Za svého života, toho skutečného života, přecházel turecké hranice a napadal nepřítele na jeho vlastní půdě; a ustal snad, kdykoli byl odražen? Nikoli! Vracel se opět, znovu a znovu. Všimněte si jeho neústupnosti a vytrvalosti! Už dávno pojal jeho dětský mozek plán odejíti do velkého města. A co udělal? Napřed si našel místo, které je pro něho na celém světě nejslibnější. Pak se rozvážně začal chystati na provedení svého plánu. Trpělivě zkoumal své síly a dosah své moci. Studoval novou řeč. Poznával nový společenský život, změněné zvyklosti, politiku, právo, finance, vědu a obyčeje neznámé země a neznámého národa, který tam mezitím vznikl. To málo, co zjistil, mu jen udělalo laskominy a povzbudilo chuť. Dokonce mu to zbystřilo mysl, neboť všechno mu jen dokazovalo, jak správné byly již od počátku jeho předpoklady. Tohle všechno dokázal sám, sám! z rozbořené hrobky v zapomenuté zemi. O kolik víc by toho tedy dokázal, až by mu byl otevřen širší myšlenkový svět? On, který se vysmívá smrti, jak víme; on, který nabývá sil uprostřed epidemií, jež dovedou sklátiti celé národy! Ach, kdyby někdo takový pocházel od Boha, a nikoli od ďábla, jakou podporou dobra by byl v tomhle našem starém světě! Ale my jsme se zavázali, že svět osvobodíme.

Své dílo musíme vykonati nenápadně a naše úsilí musí býti skryto pláštíkem tajemství. V tomto osvíceném věku, kdy lidé nevěří ani tomu, co vidí, by mu totiž pochybnosti moudrých lidí velmi napomáhaly. Byly by pro něho štítem, brněním a současně i zbraní, jimiž by mohl zničiti nás, své nepřátele, kteří jsme ochotni zatratiti i vlastní duše pro záchranu té, kterou milujeme – pro dobro lidstva a pro čest a slávu boží.“

Po společné úřadě bylo dohodnuto, že dnes večer zatím nic definitivně nerozhodneme; že se na všechno vyspíme a že se pokusíme každý dojít k vlastním závěrům. Sejdeme se opět zítra při snídani a tam si sdělíme, k čemu jsme dospěli, a rozhodneme o dalším postupu.

Dnes v noci se cítím báječně klidná a odpočatá. Jako bych se zbavila nějaké strašné tíže. Snad...

Ani jsem to nedomyslila, nemohla jsem; v zrcadle jsem zahlédla rudé znamení na čele a uvědomila si, že jsem dosud nečistá.

DENÍK Dr. SEWARDA 5. října. – Všichni jsme záhy vstali a myslím, že každému z nás spánek prospěl. Při snídani vládla mnohem lepší nálada, než jsme se domnívali, že je vůbec ještě někdy možné.

Je opravdu fantastické, jak obrovská regenerační síla je obsažena v lidské povaze. Jakmile se zbavíme překážky, třeba smrti, vracíme se ihned k základním principům naděje a radosti. Jak jsme seděli kolem stolu, nejednou jsem se udiveně porozhlédl, zda všechny ty minulé dny nejsou jenom snem. Zpět do skutečnosti mě přiváděl teprve pohled na rudou skvrnu na cele paní Harkerové. I teď, kdy vážně o všem uvažuji, skoro nemohu pochopit, že příčina celého našeho neštěstí je dosud na světě. Dokonce i paní Harkerová jako by občas na své utrpení zapomínala; svou strašnou jizvu si uvědomí jen tu a tam, když si na něco vzpomene. Za půl hodiny se tu sejdeme v mé pracovně a rozhodneme, co dál. Já osobně předvídám pouze jedinou nesnáz a uvědomuji si ji spíš instinktivně než vědomě. Všichni budeme muset mluvit otevřeně, a přesto se obávám, že ubohá paní Harkerová bude mít z nějakého záhadného důvodu svázaný jazyk.

Vím, že si tvoří úsudky sama, a ze všeho, čeho jsem byl dosud svědkem, mohu usuzovat, jak pronikavé a správné asi budou; jenže ona je nevysloví nebo nebude moci vyslovit. Nadhodil jsem to Van Helsingovi; pohovoříme si o tom, až budeme sami. Domnívám se, že na ni začíná působit ten strašný jed, který se jí dostal do krve. Hrabě určitě věděl, proč ji obdařil tím, co Van Helsing nazývá „upíří křest krví“.

Jistě lze vydestilovat jedy i z neškodných látek; v době, kdy existence ptomainů je dosud záhadou, se nelze divit ničemu! Vím pouze jedno: jestli se mé pocity o mlčení nešťastné paní Harkerové projeví jako správné, pak nás čekají velké obtíže a neznámá nebezpečí. Stejná síla, která ji donutí mlčet, ji může donutit i promluvit. Raději to ani nedomyslím; ještě bych nakonec mohl v duchu té ušlechtilé ženě křivdit! Van Helsing se dostaví do pracovny chvíli předtím, než přijdou ostatní. Pokusím se s ním o tom promluvit.

Později. – Po profesorově příchodu jsme probírali situaci. Postřehl jsem, že ho něco tíží a že by o tom chtěl se mnou promluvit, ale stejně jako já s tím otálel. Když jsme tak chvíli chodili okolo celé věci jako kočka kolem horké kaše, vyhrkl: „Příteli Johne, my dva si musíme o něčem promluviti o samotě, zatím jenom mezi čtyřma očima. Později do toho zasvětíme i ostatní.“

Zarazil se a já vyčkával. Za chvíli pravil: „Paní Mina, naše ubohá, drahá paní Mina se mění!“ Po zádech mi přeběhl mráz – mé nejhorší domněnky se potvrdily! Profesor pokračoval: „Tentokráte musíme s ohledem na smutnou zkušenost se slečnou Lucy bdíti, aby to nezašlo příliš daleko. Náš úkol je nyní vlastně mnohem obtížnější než jindy, a tahle nová rána osudu způsobuje, že záleží na každé hodině. V tváři paní Miny se již začínají projevovati charakteristické upíří rysy. Jsou dosud jen velmi, velmi nepatrné, jsou však zřetelné pro ty, jejichž oči se dívají bez předsudků. Zuby má poněkud ostřejší a pohled někdy tvrdší. Navíc poslední dobou příliš často mlčí; podobně to začínalo u slečny Lucy. Ta rovněž nic neřekla, i když napsala vše, o čem si přála, abychom se dozvěděli.

Nyní se obávám jednoho. Jestliže paní Mina dokáže v hypnotickém transu námi přivoděném vyzraditi, co hrabě vidí a slyší, nemohl by tedy kdykoli i on, který ji hypnotizoval první, napil se její krve a přinutil ji vypíti svou krev, donutiti její mysl, aby mu vyjevila všechno, co zná?“ Pokývl jsem na znamení souhlasu. Pokračoval: „Tomu musíme rozhodně zabrániti; nesmíme ji zasvěcovati do našich záměrů, takže nebude moci prozraditi, co neví! Je to trapná záležitost!

Tak trapná, že mi při pomyšlení na ni málem puká srdce; ale musí tomu tak býti. Až se za chvíli sejdeme, musím jí oznámiti, že z důvodu, o němž pomlčíme, se už nesmí zúčastňovati našich porad, ale že ji pochopitelně budeme pečlivě ochraňovati.“ Otřel si čelo, na němž mu vyvstal pot při představě bolesti, kterou nejspíš způsobí té ubohé, tolik trýzněné ženě. Byl jsem přesvědčen, že ho snad trochu utěší, až se dozví, že i já jsem došel ke stejným závěrům; rozhodně ho to zbaví trýznivých pochyb. Sdělil jsem mu to a očekávaný účinek se dostavil.

Čas naší porady se už blíží. Van Helsing odešel, aby se prý připravil na ni i na svou bolestnou úlohu. Řekl bych však, že pravou příčinou jeho odchodu byla touha pomodlit se o samotě.

Později. – Hned jak jsme se sešli, jsme si s Van Helsingem oddychli.

Paní Harkerová vzkázala po manželovi, že se našeho setkání nezúčastní; pokládá prý za vhodnější, budeme-li moci své akce projednávat sami bez ní; její přítomnost by nám prý mohla vadit. Profesor i já jsme na sebe na okamžik pohlédli a oběma se nám podstatně ulevilo. Osobně se domnívám, že pokud si paní Harkerová sama uvědomila nebezpečí, odvrátila tím od sebe hodně bolestí i soužení.

Za těchto okolností jsem si s profesorem vyměnil souhlasné pohledy a s prstem na rtech jsme se shodli, že o svém podezření pomlčíme, dokud si o něm nepromluvíme sami. Ihned jsme se pustili do příprav válečného plánu. Napřed nám Van Helsing zhruba nastínil fakta: „Carevna Kateřina vyplula z Temže včera ráno. I při největší rychlosti jí plavba do Varny potrvá tři týdny; my se tam po pevnině dostaneme za tři dny. Jestliže připustíme, že plavba bude třeba o dva dny kratší vzhledem k změnám počasí, které, jak víme, může hrabě přivoditi, a jestliže připočteme celý den a noc pro naše případné zpoždění, zbývají nám do odjezdu necelé dva týdny. Pro jistotu tedy musíme odsud odcestovati nejpozději sedmnáctého. Tak určitě přibudeme do Varny den před přistáním lodi a budeme moci vykonati všechny nutné přípravy. Všichni se pochopitelně ozbrojíme – proti oběma druhům zla – duševnímu i fyzickému!“ Quincey Morris dodal: „Pokud vím, pochází hrabě ze země vlků, a není vyloučeno, že tam dorazí dřív než my. Navrhuji proto, abychom k své výzbroji ještě přibrali winchestrovky. Já prostě věřím, že mě winchestrovka vždycky vytrhne z podobné šlamastiky. Vzpomínáš si, Arte, jak se na nás hnala ta smečka u Tobolska? Co bychom byli tehdy každý dali za opakovačku!“

„Správně!“ souhlasil Van Helsing. „Winchestrovky si opatříme.

Quincey je vždycky otevřená hlava, nejvíc ovšem, když jde o lov, i když tahle moje metafora vyznívá v neprospěch vědy, protože připisuje vlkům větší nebezpečnost pro člověka, než tomu je. Tady zatím nemůžeme nic dělati; a protože Varnu nikdo z nás nezná, proč bychom se tam tedy nevypravili dříve? Dnes večer a zítra se můžeme připraviti a pak, bude-li všechno v pořádku, se my čtyři můžeme vypraviti na cestu.“

„My čtyři?“ pozastavil se Harker a tázavě hleděl z jednoho na druhého.

„Ovšem,“ odvětil rychle profesor. „Vy tu musíte zůstati, abyste se staral o svou ženu.“ Harker chvíli mlčel, a když pak promluvil, jeho hlas zněl nejistě: „O tomhle si promluvme až později. Chci se poradit s Minou.“

Domníval jsem se, že by teď bylo na čase, aby Van Helsing varoval Harkera, ať se jí nesvěřuje s našimi plány; ten však nic takového neučinil.

Významně jsem se na něho podíval a zakašlal. Místo odpovědi si přiložil prst na rty a otočil se.

DENÍK JONATHANA HARKERA 5. října, odpoledne. – Dnes ráno jsem mel po naší schůzce dlouhou dobu hlavu jako vymetenou. Nové fáze vývoje nechávají mou mysl v tak otupeném stavu, že v ní není místa pro činorodé myšlení.

Minino rozhodnutí nezúčastnit se porady mě udivilo, a protože jsem se s ní nehodlal přít, mohl jsem se o jejích důvodech pouze dohadovat.

Nic jsem zatím nevyzkoumal. Překvapil mě i způsob, jakým to ostatní přijali; když jsme o tom mluvili naposledy, dohodli jsme se, že nebudeme před sebou už nic skrývat. Mina teď spí, klidně a sladce jako malé děcko. Rty má našpulené a obličej jí září blahem. Díky Bohu, že stále ještě prožívá takové okamžiky!

Později. – Všechno je tak zvláštní! Seděl jsem u blaženě spící Miny a byl jsem naplněn tak velkým štěstím, že snad ani většího nemohu dosáhnout. Jak se den chýlil k večeru a na zem se snášely dlouhé stíny zapadajícího slunce, působilo na mě ticho pokoje neustále slavnostnějším dojmem. Pojednou otevřela Mina oči, něžně na mě pohlédla a pravila: „Jonathane, chci, abys mi něco na své svědomí slíbil. Slíbíš to pouze mně, ale bude to z vůle boží, a ten slib ti nebude dovoleno porušit, i kdybych před tebou klesla na kolena a s trpkými slzami tě zapřísahala. Rychle, musíš mi to okamžitě slíbit!“

„Mino, takový slib přece nelze jen tak beze všeho dát,“ namítl jsem. „K tomu nemám právo.“

„Ale miláčku, vždyť si to přeji já,“ odevzdaně naléhala a oči se jí zatřpytily jako hvězdy. „Nežádám to kvůli sobě. Můžeš se zeptat doktora Van Helsinga, zda mám pravdu; jestli nebude souhlasit, zařiď se podle svého. A jestli později všichni svůj názor změní, budeš svého slibu zproštěn.“

„Slibuji!“ prohlásil jsem tedy a Mininou tváří se mihl výraz nesmírného štěstí; pro mě ovšem nemůže dosáhnout úplného štěstí, dokud bude mít na čele tu rudou jizvu. Pak řekla: „Slib mi, že mi nesdělíš vůbec nic o plánech vašeho tažení proti hraběti. Ani jediné slovo, ani jedinou poznámku, ani jediný náznak; zhola nic tak dlouho, dokud ponesu toto znamení,“ a důrazně ukázala na jizvu. Pochopil jsem, že mluví smrtelně vážně, a slavnostně jsem opakoval: „Slibuji!“ A v tom okamžiku mi bylo, jako by se mezi námi zavřely dveře.

Později, o půlnoci. – Celý večer byla Mina tak veselá a plná života, že z ní nakonec ostatní načerpali odvahu, jako by se jejím veselím nakazili. I mně připadalo, že ze mne trochu opadl onen závoj chmury, který člověka někdy zahaluje. Všichni jsme se záhy odebrali na lože. Mina teď spí jako děťátko; jak báječné, že dokáže spát i při takových starostech! Díky Bohu, alespoň zapomene na své trápení!

Třeba zapůsobí její příklad i na mě tak, jak na mě večer zapůsobilo její veselí. Pokusím se o to. Ach, co bych dal za spánek beze snů!

6. října, ráno. – Další překvapení. Mina mě záhy probudila, asi ve stejnou hodinu jako včera, a požádala mě, abych přivedl dr. Van Helsinga. Domníval jsem se, že se chce dát znovu zhypnotizovat, a bez námitky jsem zašel pro profesora. Ten zřejmě na zavolání čekal, zastihl jsem ho v pokoji oblečeného. Dveře měl dokořán, takže slyšel, jak jsem otevřel dveře našeho pokoje. Ihned mi vyhověl, a sotva vešel, zeptal se Miny, zda mají ostatní přijít také.

„Ne,“ odmítla klidně, „to není třeba. Můžete jim to říci sám. Musím odjet s vámi.“

Dr. Van Helsing ustrnul stejně jako já. Po chvilce mlčení se zeptal: „Ale proč?“

„Musíte mě vzít s sebou. S vámi budu bezpečnější a rovněž vy budete bezpečnější.“

„Ale proč, drahá paní Mino? Víte přece, že vaše bezpečí je naší nejsvětější povinností. Jdeme vstříc nebezpečí, které vás ohrožuje nebo by mohlo ohrožovati víc než kohokoli z nás kvůli – kvůli okolnostem – věcem, které se udaly.“ V rozpacích se odmlčel.

Mina při odpovědi zdvihla prst a ukázala si na čelo.

„Vím. Proto musím jet. Teď, dokud ještě slunce nevyšlo, vám to mohu říci; později mi to už třeba nebude možné. Vím, že se musím dostavit, když mi hrabě rozkáže. Vím, že budu muset použít lsti, jestliže mi rozkáže dostavit se potají, prostě budu nucena udělat cokoli, dokonce i obelhat Jonathana.“ Bůh jistě spatřil pohled, který při těchto slovech na mě upřela, a jestli opravdu existuje anděl zaznamenávající lidské skutky, pak jí tento pohled bude přičten k věčné cti. Mlčky jsem jí stiskl ruku. Nemohl jsem ze sebe vypravit jediné slovo a mé dojetí bylo tak velké, že jsem si ani nemohl ulevit slzami. Mina pokračovala: „Vy jste muži odvážní a silní. Vaše síla je i v počtu, takže můžete čelit i tomu, co by mohlo podlomit odolnost jedince, který by mě střežil sám. Navíc vám mohu prokazovat službu, protože mě budete moci hypnotizovat, a tak se dozvíte věci, které ani sama neznám.“

Van Helsing jí velmi vážně odvětil: „Paní Mino, jste jako vždy velmi prozíravá. Pojedete s námi a společně provedeme to, co jest naším cílem.“ Když domluvil, pohlédl jsem na Minu, jejíž dlouhé mlčení mě překvapilo. Padla naznak na polštář a spala; neprobudila se ani, když jsem rozhrnul záclonu a vpustil do pokoje záplavu slunečního svitu. Van Helsing mi pokynul, abych šel s ním. Vešel do svého pokoje a vzápětí se k nám přidružili lord Godalming, dr. Seward a pan Morris. Van Helsing je informoval o Mininých slovech a potom řekl: „Ráno odjedeme do Varny. Musíme ovšem bráti zřetel na nový faktor – na paní Minu. Můžeme jí plně důvěřovati. Jistě jí srdce krvácelo nad tím, co nám musela říci. Bylo to však od ní jenom správné a nám se včas dostalo varování. Musíme počítati se vším a ve Varně musíme býti připraveni zasáhnouti, jakmile loď přistane.“

„A co vlastně uděláme?“ zeptal se pan Morris stručně. Profesor chvíli váhal s odpovědí.

„Především půjdeme na palubu lodi; až najdeme bednu, připevníme na ni větvičku plané růže, protože pak prý upír nemůže rakev opustiti. Tak alespoň tvrdí pověra. A my se musíme v první řadě spoléhati na to, co říkají pověry; ve starověku tvořily náboženství a náboženství z nich dosud vychází. Potom, až se nám naskytne kýžená příležitost, bednu otevřeme – a všechno dobře dopadne.“

„Ani mi nenapadne čekat na nějakou příležitost!“ vyhrkl pan Morris.

„Jen co tu bednu uvidím, otevřu ji a toho netvora zničím, i kdyby na mě při tom mělo hledět tisíc lidí a vzápětí mě sprovodili ze světa!“

Bezděčně jsem ho uchopil za paži – byla tvrdá jako ocel. Jistě porozuměl mému pohledu – alespoň doufám.

„Jste hodný chlapec,“ řekl dr. Van Helsing. „Statečný chlapec.

Quincey je prostě každým coulem muž! Bůh mu za to žehnej! Věřte mi, chlapče, nikdo z nás nebude otáleti nebo váhati ze strachu. Já vám jenom vysvětluji, co bychom měli udělati – co musíme udělati.

Nemůžeme však opravdu říci, co vlastně uděláme. Mohou nastati nejrůznější okolnosti s nejnečekanějšími výsledky, takže prozatím nelze odhadnouti vůbec nic. Budeme vyzbrojeni pro všechny možné případy, a jakmile nastane chvíle pro čin, vydáme ze sebe všechno.

Dnes rozhodně musíme uvésti své záležitosti do pořádku. Zařiďme všechno, co se týká našich blízkých a těch, kdo jsou na nás závislí.

Nikdo z nás totiž nemůže předvídati, kde, kdy a jak to skončí. Já jsem si už své záležitosti uspořádal, a protože nemám nic jiného na práci, půjdu obstarati všechno potřebné na cestu. Opatřím železniční jízdenky a tak dále.“

Tím bylo řečeno vše a my jsme se rozešli. Uspořádám teď všechny své pozemské záležitosti a přichystám se na všechny možnosti...

Později. – Vše je hotovo, poslední vůle napsána a opatřena všemi náležitostmi. Jestli mě Mina přežije, stane se mou univerzální dědičkou.

A kdyby tomu tak nemělo být, podělí se o můj majetek ti, kdo se k nám tak skvěle zachovali.

Slunce se pomalu chýlí k západu; upozornil mě na to Minin vzrůstající neklid. V jejím podvědomí se určitě skrývá něco, co se projeví přesně při západu slunce. Tyhle chvíle jsou pro nás všechny naplněny mukami, vždyť každý východ či západ slunce signalizuje nějaké nové nebezpečí – nějakou novou trýzeň, které snad nakonec z vůle boží přece jen povedou k dobrému konci. Tohle všechno si zapisuji do deníku, protože má drahá Mina se o tom zatím nesmí dozvědět; bude to však pro ni připraveno, jakmile jí snad jednou bude dovoleno zase do mého deníku nahlédnout.

Právě mě volá.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21