Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 25

Zpět Obsah Dále

 

DENÍK Dr. SEWARDA 11. října, večer. – Zaznamenávám toto na přání Jonathana Harkera, protože sám prý k tomu nemá sílu a chce, aby existoval přesný zápis.

Nikoho snad ani nepřekvapilo, když nás krátce před západem slunce paní Harkerová k sobě zavolala. Poslední dobou jsme zjistili, že západ a východ slunce jsou pro ni chvílemi mimořádné svobody, kdy se její pravá povaha může projevovat bez jakýchkoli vlivů, které by ji mohly ovládat, omezovat nebo nutit k nějakým činům. Tahle nálada či stav začíná asi půl hodiny nebo snad o chvíli dřív před skutečným východem nebo západem slunce a trvá tak dlouho, dokud slunce nevystoupí nad obzor či dokud nezmizí večerní červánky.

Zprvu je to jen jakýsi stav otupělosti, jako by se uvolňovalo nějaké pouto, a po něm ihned následuje absolutní pocit svobody. Jakmile však tento pocit ustává, nastane vzápětí bývalý stav či recidiva; tomu předchází pouze krátká chvíle varovného odmlčení.

Při dnešním večerním setkám byla paní Mina poněkud rozpačitá a bylo na ní vidět, že svádí vnitřní boj. Dokonce jsem jí to řekl a doufal jsem, že se po mých slovech co nejrychleji vzchopí. Za několik minut se už skutečně plně ovládala, pokynula manželovi, aby si sedl k ní na pohovku, kde spočívala, a nás vyzvala, abychom si přisunuli blíž židle. Pak uchopila manžela za ruku a začala: „Jsme tu všichni svobodně pospolu a možná že už naposledy!

Vím, můj drahý, vím, že u mě setrváš až do konce!“ To platilo jejímu muži, který, jak jsem si všiml, jí pevně sevřel ruku. „Zítra ráno se vydáme za svou povinností a pouze Bůh ví, co každého z nás čeká.

Berete mě laskavě s sebou. Vím, že učiníte všechno, co opravdoví a odvážní muži mohou učinit pro nešťastnou slabou ženu, jejíž duše je snad už ztracena – ne, ne, ještě není, ale rozhodně je v sázce. Nesmíte však zapomínat, že jsem jiná než vy! Mám jed v krvi, v duši, a ten mě může zničit – a pokud se nám nedostane pomoci, určitě mě zničí. Ach, přátelé, víte stejně dobře jako já, že má duše je v sázce; a třebaže znám jedno východisko, nesmíte je zvolit ani vy, ani já!“

Prosebně se po nás rozhlédla; první i poslední pohled patřil manželovi.

„Jaké východisko?“ zeptal se Van Helsing drsně. „Jaké je to východisko, když je nesmíme – nemáme – zvoliti?“

„Že bych zemřela teď, buď vlastní rukou, nebo rukou druhých, dříve, než podlehnu úplně té strašné zhoubě. Vždyť vím, a vy to víte také, že kdybych zemřela, mohli byste osvobodit mou nesmrtelnou duši – a jistě byste to udělali – tak, jak jste to učinili nebohé Lucy.

Kdyby stála v cestě pouze smrt či strach ze smrti, ani na chvíli bych nezaváhala a ochotně bych zemřela tady mezi svými přáteli, kteří mě milují. Jenže smrt není všechno. Nemohu uvěřit, že by bylo vůlí boží, abych zemřela ve chvíli, kdy ještě máme naději a musíme vykonati záslužný čin. Proto se tímto vzdávám jistoty věcného spasení a vydám se s vámi do temnot, kde se možná skrývají ty nejčernější hrůzy, jež chová svět i záhrobí!“ Mlčeli jsme; podvědomě jsme cítili, že toto byl pouze úvod. Všichni jsme podlehli smutku, Harkerova tvář zpopelavěla; snad tušil lépe než kdokoli jiný, co bude následovat. Paní Mina pokračovala: „To byl tedy můj podíl, jímž jsem přispěla na společný účet.“

Překvapila mě ta podivná právnická fráze, jíž použila tak vážně při takové příležitosti. „A co poskytne každý z vás? Svůj život, vím,“ dodala rychle. „Celkem snadná věc pro odvážné muže. Vaše životy patří Bohu a vy mu je můžete vrátit; ale co dáte mně?“ Znovu se tázavě rozhlédla, ale tentokráte se její pohled vyhnul manželovi. Quincey zřejmě pochopil; mlčky přisvědčil a paní Mině se rozjasnila tvář.

„Povím vám tedy bez okolků, co si přeji; zde nesmí být mezi námi žádné nedorozumění. Musíte mi slíbit – jeden jako druhý, i ty, můj milovaný manželi -, že mě zabijete, až nastane příhodný čas.“

„A kdy ten čas nastane?“ otázal se Quincey tichým a napjatým hlasem.

„Až se podle vašeho přesvědčení natolik změním, že bude pro mne lepší zemřít než žít dál. A až takto zemřu, nesmíte ani okamžik zaváhat a musíte mi probodnout srdce kůlem a uříznout hlavu. Prostě musíte učinit všechno, čeho bude třeba, abych došla věčného klidu!“

Nastalo ticho. První vstal Quincey. Poklekl před ní, uchopil ji za ruku a slavnostním hlasem prohlásil: „Jsem jenom drsný chlap a dosavadní život mě snad ani neučinil hodným takového vyznamenání, ale při všem, co je mi svaté a drahé, vám přísahám, že pokud takový čas někdy nadejde, ani o chlup necouvnu před povinností, kterou jste nám uložila. A rovněž vám slibuji, že všechno zaručeně provedu; i kdybych totiž pochyboval, budu brát za bernou minci, že už ten čas nadešel!“

„Můj oddaný příteli!“ byla jediná slova, která Mina uprostřed slz ze sebe vypravila; naklonila se k němu a políbila mu ruku.

„Přísahám totéž, drahá paní Mino,“ pravil Van Helsing.

„Já také,“ následoval lord Godalming. Každý z nich před ní při přísaze poklekl. Pak přišla řada na mě a nato se k ní obrátil její manžel.

S pohledem plným zoufalství a obličejem tak bledým, že bílé vlasy proti němu vypadaly tmavé, se otázal: „Já musím také složit takový slib, Mino?“

„Ty také, můj nejdražší,“ přitakala paní Mina s nesmírnou něhou v pohledu i hlase. „Nesmíš se mu vyhnout. Jsi pro mě tím nejbližším a nejdražším člověkem, jsi prostě pro mě celý svět. Naše duše splynuly v jednu, na celý život, na všechny časy. Vzpomeň si, můj drahý, na ty pradávné doby, kdy muži zabíjeli své manželky i ostatní ženy, aby nemohly padnout do rukou nepřátel. Jejich paže se nezachvěly o nic víc jen proto, že ty, které milovali, je prosily o smrt! V dobách těžkých zkoušek jsou muži něčím takovým povinováni vůči těm, koho milují! A jestli mi snad opravdu bude souzeno zemřít něčí rukou, pak nechť rukou toho, kdo mě miluje nejvíc. Doktore Van Helsingu, nezapomněla jsem, jak jste byl v případě nešťastné Lucy milosrdným k tomu, kdo ji miloval...“ – vtom se zarazila, zrudla a použila jiných slov – „k tomu, kdo měl největší právo jí poskytnout klid.

Kdyby měl takový okamžik znovu nastat, doufám, že vaší zásluhou si můj manžel bude moci vždy šťastně připomínat, že to byla jeho milující ruka, která mě osvobodila od hrozné kletby, jež na mě byla uvržena.“

„I to vám přísahám!“ slíbil profesor zvučným hlasem. Paní Harkerová se usmála – ano, usmála se, s povzdechem plným úlevy se opřela zpět a řekla: „A teď ještě menší varování, ale nikdy na ně nesmíte zapomenout!

Jestli ten čas někdy nastane, pak může nastat náhle a nečekaně, a v tom případě nesmíte vůbec ztratit ani minutu a musíte okamžitě využít příležitosti! V takový čas bych totiž i já mohla být – a, pokud ten čas nastane, pak určitě budu – spojena s vaším nepřítelem proti vám!

Ještě jedna prosba,“ a při těchto slovech se jí na obličeji rozhostil velmi vážný výraz. „Není sice tak důležitá a nezbytná jako ostatní, ale byla bych ráda, kdybyste mi prokázali ještě jednu laskavost, pokud se vám bude chtít.“ Mlčky jsme souhlasili, slov nebylo třeba.

„Chtěla bych, abyste teď v mé přítomnosti četli modlitbu za mrtvé.“

Přerušil ji hluboký manželův povzdech. Paní Mina ho uchopila za ruku, přitiskla si ji k srdci a pokračovala: „Musíte mi ji jednou přečíst. Ať už tahle strašná záležitost dopadne jakkoli, bude to pro nás pro všechny – nebo alespoň pro některé – sladká útěcha. Doufám, že ji budeš předčítat ty, můj nejdražší, protože pak bude v mé paměti navždy spjata s tvým hlasem – ať se cokoli stane!“

„Ale miláčku,“ namítl, „vždyť do smrti máš ještě tak daleko!“

Paní Mina varovně pozdvihla ruku. „Nikoli, v této chvíli tkvím hlouběji ve smrti, než kdyby mě tížil opravdový náhrobní kámen!“

„Opravdu ji tedy mám číst?“ ujišťoval se manžel.

„Přineslo by mi to útěchu, Jonathane,“ odvětila stručně, a jakmile mu přichystala modlitební knihu, začal předčítat.

Dá se vůbec popsat tento neobvyklý výjev – jeho slavnostní atmosféra, ponurost, smutek, hrůza a přesto vznešenost? I skeptik, který v emocích či zbožnění vidí pouze výsměch trpké pravdy, by byl dojat do hloubi srdce, kdyby spatřil ten malý hlouček věrných a oddaných přátel klečet u osudem pronásledované, nešťastné ženy. Nebo kdyby slyšel manžela předčítat prostá a překrásná slova modlitby za mrtvé něhou prodchnutým hlasem, který se mu vzrušením tak často lámal, až se musel několikrát odmlčet. „Nemohu – pokračovat -, selhávají – mi – slova – i hlas!“

Paní Mina měla podvědomě pravdu. Jakkoli to bylo zvláštní a jakkoli jsme to později mohli pokládat za podivné, nám, kteří jsme tu chvíli prožili, ta modlitba dodala nesmírnou útěchu. A mlčení, které bylo předzvěstí končící duševní svobody paní Miny, se nám již nezdálo tak naplněné zoufalstvím, jak jsme se obávali.

DENÍK JONATHANA HARKERA 15. října. Varna. – Odjeli jsme z Charing Crossu dvanáctého ráno, téhož dne večer jsme dojeli do Paříže a přesedli na rezervovaná místa v Orient-Expressu. Cestovali jsme přes noc a po celý další den.

Do Varny jsme dojeli v pět hodin odpoledne. Lord Godalming šel na konzulát, zda mu tam nedošel nějaký telegram, a my ostatní jsme zatím jeli do hotelu Oděsa. Cestou jsme mohli spatřit mnoho zajímavého, ale já jsem se nemohl dočkat, abychom tu byli, a na ničem jiném mi nezáleželo. Dokud Carevna Kateřina nepřistane, nic na širém světe mě nezajímá! Mině se bohudík daří dobře; vypadá silnější a do tváří se jí vrací barva. Hodně spí; skoro celou cestu prospala. Ale před západem a východem slunce je velmi čilá a svěží; Van Helsing ji už v těchto hodinách pravidelně hypnotizuje. Zprvu to šlo dost těžce a pokaždé se musel několikrát pokoušet, ale teď už mu podléhá naráz, jako by to byl návyk, a Van Helsing nemusí vynakládat téměř žádné úsilí. V tyhle chvíle jako by jí prostě dokázal vnutit svou vůli a její myšlenky ho poslouchají. Pokaždé se jí ptá, co vidí a slyší. Na první otázku odpovídá: „Nic, všude je samá tma.“ A na druhou: „Slyším, jak vlny narážejí na loď a jak voda šplouchá. Plachty a lana se napínají a stěžně a ráhna vrzají. Je prudký vítr – je ho slyšet v záporách a příď rozráží zpěněnou hladinu.“ Carevna Kateřina je tedy zřejmě dosud na moři a míří k Varně. Právě se vrátil lord Godalming.

Přinesl čtyři telegramy; co jsme odjeli, docházel jeden denně a všechny měly stejný obsah: Lloyd nedostal o Carevně Kateřině žádnou zprávu. Před odjezdem z Londýna uložil lord Godalming svému agentu u Lloydů, aby mu denně posílal telegram, zda došla nějaká zpráva o průběhu její plavby. Telegram měl poslat i v záporném případě, aby si lord Godalming mohl být jist, že na druhém konci drátu je pohyb lodi neustále sledován.

Navečeřeli jsme se a záhy jsme šli spát. Zítra navštívíme vicekonzula a chceme si pokud možno vyjednat přístup na palubu lodi, hned po přistání. Van Helsing tvrdí, že bychom se na palubu měli nejraději dostat mezi východem a západem slunce. I kdyby se hrabě změnil v netopýra, nemůže se vlastním letem přenést přes tekoucí vody, a proto ani nemůže opustit loď. A jelikož se odvažuje brát na sebe lidskou podobu jenom tehdy, když ví, že nevzbudí podezření – a něčeho takového se zřejmé chce vyvarovat -, musí zůstat v bedně.

Jestli se nám tedy podaří dostat se na palubu po východu slunce, bude nám vydán na milost a nemilost. Vždyť dřív, než se probudí, budeme moci otevřít bednu a naložit s ním stejným způsobem jako s ubohou Lucy. A žádnou milost s ním jistě mít nebudeme! Od úředníků a námořníků nečekáme celkem potíže. Tohle je bohudík země, kde se úplatky dá dosáhnout všeho, a penězi jsme zásobeni bohatě.

Musíme jenom zařídit, aby loď nemohla přistát bez našeho vědomí mezi západem a východem slunce, a pak bude všechno v nejlepším pořádku. Váček s penězi to určitě zaručí!

16. října. – Mina stále vypovídá o narážejících vlnách a šplouchající vodě, o tmě a příhodných větrech. Čas nám zřejmě přeje, a až se doslechneme, že Carevna Kateřina připlouvá, budeme již připraveni. Musí přece proplout Dardanelami, takže o ní určitě dostaneme nějakou zprávu.

17. října. – Mám za to, že všechno je dokonale připraveno na přivítání hraběte při návratu z cest. Godalming oznámil rejdarům, že naloděná bedna by mohla pravděpodobně obsahovat ukradený majetek jednoho jeho přítele, a dostalo se mu neoficiálního povolení bednu na vlastní riziko otevřít. Rejdař mu dal list, v němž žádá kapitána, aby mu poskytl pomoc při všem, co bude chtít na palubě zařídit, a podobné povolení poslal svému agentovi ve Varně. S tím jsme mluvili; Godalmingovo vlídné chování mu velmi zalichotilo a jsme přesvědčeni, že učiní vše, co je v jeho silách, aby nám pomohl. Už jsme se dohodli, co uděláme, jestli se nám podaří zmocnit se bedny a otevřít ji. Bude-li v ní hrabě, Van Helsing se Sewardem mu okamžitě uříznou hlavu a probodnou srdce kůlem. Morris, Godalming a já je budeme chránit proti jakémukoli zásahu zvenčí, i kdybychom museli použít zbraní. Ty ovšem budeme mít po ruce. Podle profesora by se tělo hraběte po takovém zákroku rozpadlo velmi brzy v prach. Pak by ovšem chyběl proti nám jakýkoliv důkaz v případe, že by nás snad někdo chtěl obvinit z vraždy. Ale i kdyby se nerozpadlo, budeme za svým činem stát a s ním i padneme, a jednoho dne nás třeba právě tento zápis zachrání před oprátkou. Já osobně budu jenom přešťasten, jestli se nám tato okolnost naskytne. Jsme odhodláni nasadit k provedení svého záměru všechny dostupné prostředky. Někteří úředníci nám slíbili, že jakmile se Carevna Kateřina objeví na obzoru, pošlou nám po zvláštním kurýrovi zprávu.

24. října. – Celý týden čekání. Denně dostává Godalming telegramy, ale vždy stejná písnička: „Dosud žádná zpráva.“ Ani Mininy odpovědi v hypnóze se nemění: „Narážející vlny, šplouchající voda a vrzající stěžně.“

Telegram, 24. října.

RUFUS SMITH, LLOYD, LONDÝN, LORDU GODALMINGOVI, PROSTŘEDNICTVÍM VICEKONZULA J.K. V. VE VARNĚ „Carevna Kateřina hlášena dnes ráno z Dardanel.“

DENÍK Dr. SEWARDA 24. října. – Jak mi jen chybí můj fonograf! Psát deník rukou mě unavuje, ale Van Helsing na tom trvá. Telegram, který včera dostal Godalming od Lloydů, nás velmi rozrušil. Už chápu, jaké má pocity voják, když ho volá polnice do boje. Jedině paní Harkerová nedává najevo žádné vzrušení. Ostatně na tom ani není nic divného; dali jsme si obzvlášť pozor, abychom jí o telegramu vůbec nic neřekli, a v její přítomnosti se snažíme zachovávat úplný klid. Kdysi by si toho byla určitě všimla, i kdybychom se to snažili co nejvíc zatajit, jenže v tomto směru se za poslední tři týdny značně změnila. Začíná ji zmáhat letargie, a i když vypadá silně a zdravě a trochu se jí vrací barva, nejsme s Van Helsingem ani trochu spokojeni. Často o ní hovoříme, ale raději jsme se o tom ostatním ani nezmínili. Kdyby chudák Harker věděl, že chováme i tady podezření, zlomilo by mu to srdce anebo určitě by mu to pocuchalo nervy. Kdykoli je Mina v hypnotickém spánku, prohlíží jí Van Helsing, jak mi sdělil, velmi bedlivě zuby, protože dokud prý se nezačnou zaostřovat, nehrozí jí ještě žádné akutní nebezpečí. Až by ovšem k takové změně došlo, museli bychom podniknout patřičné kroky...! Oba víme, jaké kroky by to musely být, i když si o tom nevyměňujeme názory. A nikdo před povinností necouvne – třebas to je hrůzné pomyšlení. „Euthanasia“ je báječné a uklidňující slovo! Díky tomu, kdo je vymyslil!

Z Dardanel je sem pouze 24 hodin plavby, pokud ovšem Carevna Kateřina popluje stejnou rychlostí jako z Londýna. Podle toho by měla přistát někdy ráno, a protože dříve rozhodně dorazit nemůže, odebereme se dnes všichni záhy na lože. Vstaneme v jednu hodinu, abychom byli připraveni.

25. října, poledne. – Dosud žádné zprávy o přistání lodi. Sdělení paní Harkerové při ranní hypnóze znělo stejně jako vždycky, takže není vyloučeno, že se každým okamžikem něco dozvíme. Všichni už jsme rozrušeni na nejvyšší míru, jenom Harker zůstává klidný; ruce má chladné jako led a před hodinou jsem ho zastihl, jak brousí ostří zakřivené dýky, kterou neustále nosí při sobě. Jestli Harkerova odhodlaná, ledově chladná ruka jednou přiloží ostří té dýky hraběti na hrdlo, příliš naděje mu pak nekyne!

Dnes nám paní Harkerová nahnala trochu strachu. K polednímu upadla do letargického stavu, který se nám ani trochu nezamlouval; ostatním jsme sice o něm pomlčeli, ale nijak nás nepotěšil. Celé dopoledne byla neklidná, takže jsme zprvu přivítali, že usnula. Když se nám však její manžel jen mimochodem zmínil, že má tak tvrdý spánek, až ji ani nemohl probudit, zašli jsme k ní do pokoje. Dýchala normálně a vypadala tak dobře a klidně, že jsme nakonec rezignovaně usoudili, že spánek je pro ni lepší než cokoli jiného. Tolik věcí tíží mysl toho ubohého děvčete, že jí spánek, pokud jí přináší zapomnění, jenom prospěje.

Později. – Nás názor byl správný. Po několikahodinovém osvěžujícím spánku se probudila a působila svěžeji a veseleji než poslední dny. Při západu slunce nám podala z hypnózy svou obvyklou zprávu. Ať už se hrabě nalézá v Černém moři kdekoli, spěje rychle vstříc svému osudu. Své zkáze, doufám!

26. října. – Další den a žádné novinky o Carevně Kateřině. Už by tady měla být! Ranní zpráva paní Harkerové z hypnózy zněla stejně, takže se určitě stále ještě někde plaví. Není vyloučeno, že loď musela občas kvůli mlze někde spustit kotvy; některé parníky, které včera večer připluly, hlásily husté mlhy severně a jižně od přístavu.

Musíme být dál na stráži, vždyť loď může být ohlášena každou chvílí.

27. říjen, poledne. – Je to nanejvýš podivné; stále žádné zprávy o lodi, na kterou čekáme. Včera večer a dnes ráno hlásila paní Harkerová jako obvykle: „Narážející vlny a šplouchající voda,“ ačkoli tentokráte dodala, že „vlny jsou velmi mírné“. Londýnské telegramy se neustále opakují: „Žádná další zpráva.“ Van Helsing má hrozné obavy a právě mi sdělil, že se bojí, aby nám hrabě neunikl. Dodal významně: „Letargie paní Miny se mi vůbec nezamlouvala. Duše i paměť dokáží v transu provádět ty nejpodivnější kousky.“ Chtěl jsem se ho zeptat na další podrobnosti, jenže vtom vešel Harker a Van Helsing pozdvihl odmítavě ruku. Večer, při západu slunce, se ji budeme muset pokusit přimět, aby nám v hypnóze řekla více.

Telegram, 28. října.

RUFUS SMITH, LONDÝN, LORDU GODALMINGOVI, PROSTŘEDNICTVÍM VICEKONZULA J. K. V. VE VARNĚ „Dnes ráno v jednu hodinu hlášeno přistání Carevny Kateřiny v Galaci.“

DENÍK Dr. SEWARDA 28. října. – Když nám byl doručen telegram se zprávou o přistání lodi v Galaci, nebyl to pro nikoho z nás takový šok, jak by se dalo očekávat. Pravda, nevěděli jsme, odkud, kdy a jak přijde pohroma, ale všichni jsme počítali s tím, že dojde k něčemu nepředvídanému.

Už skutečnost, že loď stále nepřistávala ve Varně, každého z nás přesvědčila, že se situace nebude vyvíjet podle našich předpokladů.

Čekali jsme pouze na to, co se změní. Přesto nás to překvapilo. Příroda zřejmě v člověku neustále živí tak silnou naději, že člověk i proti zdravému rozumu věří, že věci dopadnou tak, jak by si přál, aby dopadly, a ne tak, jak bychom měli předpokládat, že dopadnou.

Transcendentalismus je majákem pro anděly, i když je pro lidi pouhou bludičkou. Byl to prazvláštní zážitek a každý jsme na něj reagovali jinak. Van Helsing na okamžik pozdvihl paže nad hlavu, jakoby Všemohoucímu na protest; neřekl však ani slovo a za několik vteřin povstal se zachmuřenou tváří. Lord Godalming nadmíru zbledl a těžce oddychuje usedl. Quincey Morris si utáhl opasek prudkým pohybem, který tak dobře znám; za našeho mládí to byl pokyn k akci!

Tvář paní Harkerové pokryla přízračná bledost, takže jí jizva na čele téměř vzplanula, ale pokorně sepjala ruce a s pohledem upřeným vzhůru se modlila. Harker se usmál – skutečně se usmál – tím trpkým, temným úsměškem člověka, který už nemá v co doufat. Ale posunkem současně usvědčil výraz tváře ze lži, protože jeho ruka bezděčně nahmatala jilec dýky a sevřela ho. „Kdy odjíždí příští vlak do Galace?“ zeptal se mimochodem Van Helsing.

„Zítra ráno v 6.30!“ Všichni jsme sebou trhli – odpověď přišla od paní Harkerové.

„Jak to proboha víte!“ podivil se Art.

„Zapomínáte – nebo to snad ani nevíte, ví to ovšem Jonathan i doktor Van Helsing -, že vlaky jsou mým koníčkem. Doma v Exeteru jsem se naučila nazpaměť všem vlakovým spojením, abych manželovi někdy pomohla. Občas se to vyplatilo, a tak teď vždy pečlivě studuji jízdní řády. Věděla jsem, že budeme-li se náhodou muset vypravit na zámek Dracula, budeme muset jet přes Galaci nebo rozhodně přes Bukurešť. Proto jsem pečlivě prostudovala všechna vlaková spojení. Bohužel jich nebylo tolik k naučení, vždyť zítra odjíždí jediný vlak v hodinu, kterou jsem vám řekla.“

„Skvělá žena!“ zabručel profesor.

„Nemohli by nám vypravit zvláštní vlak?“ uvažoval lord Godalming.

Van Helsing zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne. Tahle země se podstatně liší od vaší nebo mé. I kdyby nám vypravili zvláštní vlak, stejně by asi nedojel dřív než pravidelný vlak. Kromě toho musíme vykonati ještě nějaké přípravy. Musíme všechno rozvážiti. A teď si rozdělme úlohy. Vy, příteli Arthure, půjdete na nádraží, koupíte jízdenky a zařídíte, abychom mohli ráno vyjeti. Příteli Jonathane, vy zajdete k lodnímu agentovi a dáte si od něho vystaviti doklady pro agenta v Galaci, které nás budou opravňovati k téže prohlídce lodi jako zde. Quincey Morrisi, vy vyhledejte vicekonzula a požádejte ho o doporučující dopis na jeho kolegu v Galaci, abychom neměli žádné potíže a neztráceli čas, až překročíme Dunaj. John tu zůstane se mnou a s paní Minou a poradíme se. Třeba se zdržíte a přijdete později; to však nevadí, protože při západu slunce tady budu s paní Minou a vyslechnu, co nám poví.“

„A já,“ prohlásila paní Harkerová vesele, téměř tak jako v dobách dávno minulých, „se pokusím být také prospěšnou a budu o všem přemýšlet a psát, jak jsem to dělávala. Je mi, jako bych se něčeho zvláštního zbavovala, a cítím se mnohem volněji než v posledních dnech.“ Když to naši tři mladí přátelé zaslechli, rozjasnily se jim tváře, protože zřejmě pochopili smysl jejích slov; jenže já i Van Helsing jsme na sebe pohlédli a vyměnili vážné, starostlivé pohledy. V tu chvíli jsme ovšem nic neřekli.

Když naši tři přátelé odešli za svými povinnostmi, požádal Van Helsing paní Harkerovou, aby prohlédla opisy deníků a vyhledala tu část, kterou Harker pořídil v zámku. Paní Harkerová šla pro ni, a když za sebou zavřela dveře, řekl mi profesor: „Myslíme si totéž! Ven s tím!“

„Nastala nějaká změna. Snad je nadějná, ale dělá se mi z té naděje zle, protože by nás mohla svést na scestí.“

„Správně. Víte, proč jsem ji požádal, aby donesla rukopis?“

„Ne. Pokud jste ovšem nechtěl mít příležitost, abychom si mohli pohovořit mezi čtyřma očima.“

„Částečně máte pravdu, příteli Johne, ale pouze částečně. Chci vám něco říci. Ach, příteli, beru na sebe velké, strašné riziko; ale věřím, že činím správně. Ve chvíli, kdy paní Mina pronesla ona slova, která nás oba zarazila, něco mě napadlo. V onom transu před třemi dny jí sem hrabě poslal svou duši, aby přečetl její myšlenky, či ještě spíše ji zavedl k sobě do bedny s hlínou na lodi, kde šplouchá voda, jak tomu bývá při východu a západu slunce. A tak se dozvěděl, že jsme zde; neboť paní Mina, která se ve svém volném životě může dívati a naslouchati, toho může zjistiti mnohem víc než on, zavřen ve vlastní rakvi. Teď tedy nasazuje všechny síly, aby nám unikl. Ji zatím nepotřebuje. Je si vědom své velké převahy a ví, že za ním přijde, jakmile ji zavolá. Teď ji však od sebe odpudil – propustil ji zcela ze své moci, aby nemohla k němu přicházeti. A zde právě doufám, že naše mozky, které dospěly už před dávnými lety a dosud se těší milosti boží, předčí jeho dětský mozek, který po staletí ležel v hrobě, nás nedorostl a je schopen jenom sobecké, a tedy omezené činnosti. Pozor, přichází paní Mina! O jejím transu se jí nesmíme zmíniti ani slůvkem! Neví o tom; zdrtilo by ji to a přivedlo v zoufalství právě v době, kdy v ní musíme co nejvíce podporovati naději, odvahu a zejména bystrou mysl, která je vycvičena jako mysl muže, ale přesto je sladce ženská. A navíc je nadána onou zvláštní schopností, kterou jí dal hrabě a kterou jí nemůže odejmouti – i když je přesvědčen o opaku. Pst! Nechte mluviti mne a uvidíte! Johne, příteli, jsme ve strašných nesnázích. Mám strach, jaký jsem nikdy neměl.

Nezbývá nám než věřiti v milosrdenství boží. Ticho! Už je tu!“

Obával jsem se, že se profesor zhroutí a podlehne hysterickému záchvatu jako tehdy po Lucyině smrti; s velkým úsilím se však ovládl a ve chvíli, kdy paní Harkerová přicupitala do pokoje, byl už absolutně klidný. Paní Harkerová byla veselá, vypadala spokojeně a zřejmě se tak zabrala do práce, že na své utrpení úplně zapomněla.

Podala Van Helsingovi několik strojem popsaných listů. Vážně je prohlížel, a jak v nich četl, obličej se mu pomalu rozjasňoval. Pak, maje listy mezi palcem a ukazováčkem, řekl: „Chci vám teď dát poučení, vám, příteli Johne, který už máte tolik zkušeností, i vám, drahá paní Mino, která jste ještě mladá – nikdy se nebojte přemýšleti! Často mi v mysli poletovala nějaká nehotová myšlenka, jenže ze strachu, aby neztratila křídla, jsem se ji bál vypustiti.

Nyní toho již vím více, proto jsem se vrátil tam, odkud jedna z těch nehotových myšlenek vzešla, a objevil jsem, že ta myšlenka vůbec není nehotová! Je celá, i když je ještě tak mladá, že nemá dost sil, aby mohla použíti svých křídel. Dopadne to s ní stejně jako s oním ošklivým káčátkem mého přítele Hanse Andersena; až nastane čas, aby vyzkoušela své perutě, nebude to už žádná kachní myšlenka, nýbrž mohutná labutí myšlenka, hrdě se vznášející na širokých perutích!

Přečtu vám, co tady napsal Jonathan: ‚...kdo pokračovateli svého rodu vnukl myšlenku, aby znovu a znovu převáděl svá vojska přes veletok do turecké země? A kdo, když byl odražen, znovu přicházel, opět a opět, třebas i musel přicházet sám z krvavého bitevního pole, kde byly pobíjeny jeho oddíly, protože věděl, že nakonec může zvítěziti pouze on sám?’ Co z toho pro nás plyne? Poměrně málo? Ne! Dětský rozum hraběte nic nechápe, proto se vyjadřuje tak volně. Váš dospělý mozek také nic nechápe, dokonce ani můj dospělý mozek do této doby nic nepochopil. Prosím! Jenže vtom pronese paní Mina bezmyšlenkovitě jedno slovo, neboť ani ona neví, co znamená – co by mohlo znamenati.

Je to stejné jako s živly, které klidně odpočívají, ale když se na povel přírody dají do pohybu a dotknou se – pak prásk! prudký blesk rozžhaví celou oblohu a leckoho oslní, zabije a zničí. Ale přitom ozáří celou zemi pod sebou na míle daleko! Je to tak, že? A teď vám to vysvětlím. Začnu tímto: studovali jste někdy filosofii zločinu?

Ano a ne. Vy, Johne, ano; je to přece i studium choromyslnosti.

Vy, paní Mino, ne; se zločinem jste nikdy neměla nic společného – pouze jedenkrát. Přesto vaše mysl vyvozuje správně a neusuzuje a particulari ad universale. Všichni zločinci se vyznačují určitou vlastností. Tato vlastnost je od pradávna ve všech zemích stejná, takže i policie, která se ve filosofii příliš nevyzná, ze zkušeností zjistila, že tomu tak opravdu je. Došla tedy k tomu empiricky. Zločinec se vždycky dopouští téhož zločinu – totiž pravý zločinec, který se zdá k zločinu předurčen a který se ničím jiným nechce zabývati. Takový zločinec nemá tak vyvinutý mozek jako normální dospělý člověk. Je zchytralý, lstivý a vynalézavý; ale duševně vyspělý není. Je spíše na úrovni dítěte. I náš zločinec je předurčen k zločinu, i on má mozek dítěte a to, co až dosud učinil, je typicky dětské. Mladé ptáče, mladá rybka a mladé zvířátko se neseznamují se světem podle teorie, ale empiricky; a to, čemu se naučí, je pro ně základem pro další snažení.

‚Dejte mi pevný bod a pohnu světem!’ prohlásil Archimédes. Takový pevný bod se pro dětský mozek stává podkladem pro možnou proměnu v mozek dospělý, jenže dokud dítě nepřijde na to, že by mohlo dosáhnouti více, bude jen pokaždé dělati totéž, co už dělávalo předtím!

Ach, má drahá, vidím, jak se vám rozevírají oči a jak už vám blesk ozářil kraj na míle daleko!“ Paní Harkerová totiž radostně zatleskala a v očích jí zajiskřilo. Profesor pokračoval: „Teď přenechám slovo vám. Povězte nám dvěma suchým vědcům, co svýma rozzářenýma očima vidíte.“ Nato ji uchopil za ruku, a zatímco mluvila, zřejmě mimoděk a nevědomky jí palcem a ukazováčkem tiskl tepnu.

„Hrabě je zločinec určitého typu. Nordau a Lombroso by ho jistě takto klasifikovali, a jako zločinec má tedy nedokonale vyvinutý mozek. Proto, jakmile se setká s překážkami, musí hledat záchranu v tom, co už kdysi udělal. Vodítkem pro nás je jeho minulost a ta její část, kterou známe dokonce z jeho vlastních úst, nám praví, že už jednou, když se octl ‚v úzkých’, jak by řekl pan Morris, vrátil se ze země, do níž se pokusil vtrhnout, zpět do vlasti a tam znovu chystal další útok se stejným cílem. Znovu vyrazil, tentokráte lépe vyzbrojen, a zvítězil. Tak přišel do Londýna, aby se zmocnil další země.

Byl poražen, a když už pozbyl veškeré naděje na úspěch a jeho život se octl v nebezpečí, prchá přes moře zpět do své vlasti tak, jak kdysi prchl z Turecka zpět přes Dunaj.“

„Správně! Správně! Ach, moudrá paní Mino!“ vyhrkl Van Helsing nadšeně, sklonil se a políbil jí ruku. Vzápětí mi řekl klidně jako při vizitě v nemocnici: „Jen dvaasedmdesát, při všem tom rozčilení! Mám naději.“ Pak se k ní znovu obrátil a pln očekávání ji vyzval: „Jenom pokračujte. Pokračujte! Chcete-li, můžete nám toho určitě pověděti více! Neobávejte se, John a já víme všechno. Já alespoň ano, a řeknu vám, máte-li pravdu. Mluvte bez obav!“

„Pokusím se. Jistě se na mě nebudete zlobit, budou-li snad má slova znít poněkud egoisticky.“

„Naopak, žádné strachy, musíte býti egoistická, vždyť nám jde jenom o vás!“

„Nuže, jeho povaha je právě tak zločinná jako sobecká, a protože jeho intelekt je nízký a jeho jednání vychází ze sobeckosti, omezuje se na jediný cíl. Ten ovšem sleduje zcela bezohledně. Tak jako prchl zpět přes Dunaj a nechal porubat svá vojska, má teď starost pouze o vlastní bezpečí, a na ničem jiném mu nezáleží. Proto jeho sobeckost poněkud uvolnila mou duši z oné strašné moci, kterou nade mnou získal v té hrozné noci. Ucítila jsem to, ach ano, ucítila jsem to! Budiž Bohu poděkováno za tuto velkou milost! Má duše je volnější, než kdy byla od oné úděsné hodiny, a teď mě už trýzní pouze strach, aby někdy v transu nebo snu nezneužil mých vědomostí k nějakému svému cíli.“ Profesor povstal.

„Takto už vaší mysli zneužil a zdržel nás tady ve Varně, zatímco loď, na níž byl, plula zahalena mlhou vzhůru do Galace, kde bezpochyby už dal vykonati přípravy pro útěk. Dále však jeho dětský mozek nedohlédl; a třeba se právě díky prozřetelnosti boží stane, že to, co zlosyn pokládá pro sebe za nejvýhodnější, mu nakonec nejvíce uškodí. Lovec se chytil do vlastních tenat, jak říká velký žalmista.

Jestliže je nyní přesvědčen, že jsme zcela ztratili jeho stopu a že nám unikl s mnohahodinovým náskokem, bude ho jeho sobecký dětský mozek ukolébávat ke spánku. Také se domnívá, že teď, kdy se odpoutal od toho, co se odehrává ve vaší mysli, nemůžete ani vy nic věděti o něm. Jenže zde se mýlí! Ten hrůzný křest krve, který vám vnutil, vám umožňuje vyhledávati jeho myšlenky tak, jak jste to až dosud dělala ve chvílích, kdy jste byla svobodná – při východu a západu slunce. V takových chvílích k němu přicházíte z vůle mé, a nikoli jeho; a této moci, která je ku prospěchu vám i nám, jste nabyla utrpením pocházejícím z jeho ruky. Tato vaše schopnost je pro nás teď o to vzácnější, že on o ní neví, a aby se chránil, vzdal se i možnosti zjistiti, kde právě dlíme. My ovšem nejsme vůbec sobečtí a věříme, že Bůh nás provází touto tmou a těmito černými hodinami.

Budeme hraběte pronásledovati a před ničím neustoupíme, i kdyby nám hrozilo nebezpečí, že se staneme stejnými jako on. Přiteli Johne, toto byla požehnaná hodina; pomohla nám, abychom na své cestě pokročili notný kus kupředu. Musíme učiniti podrobný a přesný zápis a dáti ho ostatním, až se vrátí ze svých pochůzek, aby tak znali totéž co my.“

Do návratu našich přátel jsem všechno popsal a paní Harkerová nám pak už donesla na stroji přepsaný rukopis.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

14.11.2019 16:21