Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Večeře pro Dragona

Science fiction

© 2016 Dana a Rudolf Mentzlovi, Praha


1. Kapitola

„Věděla jsem, že tě najdu tady, Aarone.“

Ani jsem se nemusel ohlížet. Dívčí hlas tady na vesmírné stanici ISS mohl patřit jedině Terce. Nebo Barče, ale ta už se připoutala i se spacákem ve svém výklenku.

„Jak jsi to mohla vědět,“ zeptal jsem se spíš, aby řeč nestála. Potřeboval jsem být sám, na druhou stranu, nechtěl jsem být hrubý.

„Vždycky jsi tady. A já vím proč.“

Teď jsem se ohlédl a snažil se, aby to nevypadalo vylekaně.
Interiér pozorovatelny Cupola nezapře inspiraci Millenniem Falconem

Interiér pozorovatelny Cupola nezapře
inspiraci Millenniem Falconem

„Víš,“ odrazila se a zvolna připlouvala, „já ti rozumím. Mně to tady taky připadá jak v Millenniu Falco.“

„Aha,“ spadlo ze mne napětí, „myslíš, že si hraju na Hana Sola ze Star Wars.“

„A ne?“

Rozhlédli jsme se kolem sebe. Italský designér modulu Cupola se evidentně nechal inspirovat Spielbergovým filmem. Třímetrová polokoule se šesti bočními a jedním centrálním oknem jako by z oka vypadla střílně Hanova Falconu.

„Já si pořád připadám,“ přiblížila se ke mně blíž, než by mi rabín schválil, „jako ve sci-fi.“

Posunul jsem se stranou, prolétla setrvačností kolem mne a zastavila se u jednoho z oken. Přitáhl jsem se k sousednímu a vyhlédl ven. Orbitální stanice vypadala z venku stejně jako před rokem, kdy prasklo finanční krytí a celý kolos měl být naveden do atmosféry. Jen modul naší firmy dával tušit, že stanice ISS ještě nepatří do starého hliníku. Jeho oválný tvar ani trochu neladil se skládankou původních modulů, zářivě modrý nápis RESTAURANT IN HEAVEN celkový dojem jen utvrzoval.

„Vážně vypadá jako buřt,“ četla Terka mé myšlenky. „To nikoho nepřitáhne.“

„Zaplacené rezervace máme na rok dopředu. Jestli SpaceX splní, co slibuje, a bude sem Dragonem lifrovat turisty čtyřikrát do měsíce, tak se Imaginar napakuje. Buřt už se nám zaplatil.“

„Šéf říká, že ještě ne.“

„Je náplní práce šéfovy, brečet, že nejsou peníze.“

„Jasně, aby nemusel solit. A to tady ani nedostanu dýško, když je jídlo v ceně.“
Tereza vyhlíží z věžičky Cupola

Tereza vyhlíží z věžičky Cupola

„Ty si stěžuj, já nedostanu dýško ani na Zemi.“ A ještě jako servisní technik kolikrát schytám stížnosti zákazníků. Tady na orbitě mi k původní profesi přibyla ještě práce kuchaře. Nemluvě o jisté bokovce...

„Však ty to nějak...“ zarazila se v půlce věty a upřela zrak ven, k modulu Kibo, „co to bylo?“

Během rozhovoru se stanice na své dráze poněkud posunula a zpoza spojovacího uzlu Kiba začaly probleskovat první sluneční paprsky.
Domělou mžitku, kterou Tereza zpozorovala, zaznamenaly i kamery

Domělou mžitku, kterou Tereza
zpozorovala, zaznamenaly i kamery

„Slunce. Ještě jsi neviděla zákryt Slunce stanicí?“

„Poznám Slunce, tohle proletělo kolem.“

„Možná mžitka od slunečního světla...“

„Pf!“

„Nebo nějaká troska družice. Tady toho lítá... A nebo plazmový výboj. Neslyšela jsi o chladných blescích? Přeskakují mezi oblaky a ionosférou a říká se jim červené přízraky, nebo elfové.“

„To sis vymyslel,“ zasmála se. Potřásla hlavou a nechala mě v mých bludech o samotě.


Budík zacvrlikal uprostřed noci svým jedinečně nepříjemným způsobem, za což byl po zásluze zasažen mou pravačkou. Samozřejmě jsem se při tom praštil, odrazil se a mé tělo se v beztíži začalo otáčet do vývrtky. Marně hrabu rukama do vzduchu, elastické ukotvení spacáku se napíná a zlehka mě přitahuje zpět ke stěně. Musím vypadat směšně, vytáhlá postava v trochu krátkém spacáku, pejzy si poletují, jak chtějí, oči mžourají. Pomalu procitám, v hlavě se ještě promítají obrazy - vzpomínka na Zemi, setkání s bratrancem Liorem.

„A co vaši?“

„No, když se ptáš,“ ošil se Lior. „Zrovna máma ti vzkazuje, že neděláš dobře. Pořád pracuješ, dokonce i v sobotu, to ji nějak žere.“

„Měl bych místo toho studovat tóru, viď.“

„Hm. Ale nic si z toho nedělej. Takový rady jsou na nic, já tě chápu.“

„Náhodou, víš, co jí můžeš vyřídit?“ povídám. „Zrovna na ISS budu každé dvě hodiny přelétávat datovou hranici, tam by ani náš rabín nepoznal, kdy je sobota. Hele, já dělám, co můžu. Dodržuju, co se dá a co je rozumné. Myslím, že je správné pracovat a vydělat si na obživu. Hodně Židů pracuje a někdy i dost tvrdě.“

Při vzpomínce jsem se rozčílil a to mne probudilo definitivně. Jaký je dnes den? Sobota, jako na potvoru, jenomže do úterý čekat nemohu. Ani do neděle, ani hodinu. Proto jsem si nařídil budík. Musím hned. Kvůli tobě, Liore.
Modul Kibo má tvar písmene L. Kratší část modulu slouží jako vodojem

Modul Kibo má tvar písmene L. Kratší část
modulu slouží jako vodojem

Nadával jsem si ještě cestou do Kiba. Původně japonská vědecká stanice, největší samostatný modul, co tu máme.

Japonská účast skončila jako první, hned po ní odešli Američani a Evropa, Rusové ještě vzdorují. Kapsa báťušky prezidenta je štědrá, nikoli však bezedná. Prakticky už jsou jednou nohou na Zemi. Ta druhá noha se jmenuje Sergej. Ze všech kosmonautů tu zbyl poslední. Fajn chlap, prakticky už balí. Podle smlouvy ho mám na stravu. Bydlí v modulu Zvězda, až vzadu v ruské části ISS. My tři zaměstnanci firmy Imaginar, tedy já a Terka s Barčou, obýváme bývalou americkou část.

Uzel 2, jsem u cíle, průlez do Kiba mne vítá. Ze dvou výklenků se ozývá pravidelné oddechování Terky a Barči. Třetí výklenek je prázdný, dnes jsem spal v práci. Holky si na to už zvykly. Oživit kuchyň není jen tak, čas přímo letí.

Firma Imaginar, švýcarský výrobce kuchyňského vybavení, si sama vyvinula a dodala kompletní kosmickou restauraci. Nikdo si však ani na chvíli nemyslel, že všechno klapne na první našlápnutí. Vařit v beztíži je věc zcela nová. Vesmírným turistům nelze podávat polotovary ohřáté v mikrovlnce. Hlavně z psychologických důvodů. Proto jsem tu já. Servisák se sklony k vaření, jak mne charakterizoval šéf. Musím sledovat, jestli konvektomaty dělají, co výrobce zamýšlel, jestli digestoře opravdu účinně filtrují a recyklují uniklé výpary, zjistit, kde se vývojář spolehl na gravitaci, a když je trochu času, trénuji na šaška, který naklepává před hostem maso, přelévá bubliny vody, roztahává ve vzduchu těsto na pizzu... Zkrátka nikdo se nediví, že nespím doma.
Skládací sprchy na dřívějších stanicích byly spíš pro legraci

Skládací sprchy na dřívějších stanicích byly
spíš pro legraci

V maximální tichosti, abych nevzbudil holky, vplouvám do Kiba. Už při mé první návštěvě mne modul ohromil svou velikostí. Tenkrát byl zastavěný měřicími přístroji, které jsme následující měsíc s partou techniků demontovali a nechávali zčásti odvážet na Zem, zčásti navést na sestupnou dráhu, aby časem shořely v atmosféře. Podle toho, zda bylo levnější se jich zbavit rovnou nebo střelit na Zemi jako kuriozitu. Užitná hodnota zastaralé elektroniky byla zanedbatelná. Pár zajímavých drobností si technici beze všeho odvezli s sebou domů.

Vyklidit všechno se nepodařilo, přesto vzniklý prostor budil úctu. Kdyby tu byla okna, určitě by Imaginar zřídil restauraci právě tady. Vyšlo by to levněji, než tahat nový modul na orbit.

Když pominu megalomanské vize šéfů Imaginaru, že tu jednou budou lázně a sauna, hodil se prostor nejlépe jako skladiště všeho možného, především vody. Modul je tvořen dvěma válci na kolmo spojenými úzkou stopkou do tvaru velkého L. Průlez do kratšího válce technici přepažili, čímž vznikla mohutná nádrž, dnes již téměř naplněná. Jednou snad z ní povede i rozvod vody. Zatím to nejde, realizovat přechody potrubí mezi moduly je příliš komplikované, potažmo drahé, a tahat hadice po stanici vypadá z pohledu hosta restaurace jako amatérismus. V každém případě musíme vodu do kuchyně nosit ručně, což v beztíži není takový problém.

Ale jeden luxus nám tu přece jen nainstalovali. Kousek od nádrže máme sprchu, kde si můžeme dopřávat osvěžení, po jakém naši předchůdci jen toužili. Skládací sprchy se sice na dřívějších orbitálních stanicích občas vyskytly, ale tryskala z nich voda s razancí turistického pítka, a kvůli problémům se sušením se dostaly až na pokraj použitelnosti. Nehledě na to, při jejich úklidu se dotyční tak zapotili, že se sprchování stávalo činností kontraproduktivní a kosmonauti ruku v ruce s astronauty od ní upustili.
Sprchy nové generace zaručují plnou funkci i ve stavu beztíže

Sprchy nové generace zaručují plnou funkci
i ve stavu beztíže

Teprve naše sprcha nové generace s pevnými stěnami, pořádným kompresorem na osušení a hlavně neomezenou zásobou vody zatočila s člověčinou prosyceným vzduchem, na který si dřív každý v kosmu musel zvyknout.

Větší část modulu Kibo je jinak kromě sprchy a toalety skoro prázdná, momentálně spíš nevyužitá, ze stěn trčí pozůstatky dřívějšího vybavení. Proplul jsem až na konec k vodní nádrži. Přepažení působilo impozantně. Ať už konstruktér volil dutý tvar stěny a průhledný materiál z praktických důvodů pevnosti a snadné revize nebo jen pro estetický dojem, docílil pozoruhodného efektu, že se vznášíte uvnitř obrovského akvária. Nafialovělé světlo zářivek, desinfikující vnitřek ultrafialovým zářením, dávalo prostoru dojem podmořského světa.

Nasadil jsem prázdný vak na výpusť a otevřel ventil. Dostat vodu z nádrže v pozemských podmínkách není nic obtížného. Tam, kde chybí tíže, však selhávají principy běžných čerpadel. Sebechytřejší konstrukce vždy narazí na problém s přisáváním vzduchu. Bubliny vzduchu nic nenutí, aby se držely nad hladinou. I kdyby snad samy chtěly, není bůh, který by jim vysvětlil, kde je v beztíži nad. Z téhle šlamastiky se dá vybruslit jediným způsobem. Nedovolit, aby v nádrži jakýkoli vzduch byl. Respektive, držet ho odděleně od vody. o to se staral obrovský vak nafukovaný kompresorem. Stálý tlak pak zabezpečil, aby z výpustě voda sama tekla.

Tentokrát byl efekt neobvyklý. Namísto očekávaného šumění proudící vody se ozvalo mohutné zatroubení následované přerušovaným prskáním, asi jako když se pokoušíte dostat poslední kapky sodovky ze sifonu.

Polekaně jsem ventil zavřel a pátral, co se vlastně stalo. Z kohoutku evidentně místo vody vyrazil vzduch a zahrál na něj jak na píšťalu. Kde se ale...

„Slyšel jsi to troubení?“ ozvalo se mi za zády.

Trhl jsem sebou, jak mi dívčí hlas projel zvukovodem až do mozku.

„Holky, vy jste mne vylekaly!“ Přišly sem obě, rozespale mrkaly do světla.
Zasklený průlez vytvořil z části Kiba vodojem. UV desinfekce dodává modrý odstín

Zasklený průlez vytvořil z části Kiba vodojem.
UV desinfekce dodává modrý odstín

„My tebe? Takový rachot. Něco se rozbilo?“ Barčin hlas zněl stále polekaně, ale prvotní strach očividně rychle opadával.

„Snad nic, asi trochu vzduchu v potrubí. Vidíš?“ pootevřel jsem poněkud ventil. Pískání se již neobnovilo, pouze bublavé zvuky žalovaly, že není vše v pořádku.

„Jo, tohle,“ vydechla s úlevou Terka a přistoupila k nádrži.

„To musíš takhle,“ udeřila rukou do plexiskla.

Teprve teď jsem si všiml velké bubliny vzduchu, která se usadila na potrubí. Po nárazu se zachvěla, překulila ke stěně a líně splynula se dvěma menšími, které tam na ni již čekaly.

„To je tady pořád,“ vysvětlovala už klidně Barča, „ale takhle to nehoukalo nikdy.“

„A to vám nebylo divné? Že jste nic neřekly.“

„No, já myslela, že to tak musí být.“

Protočil jsem panenky a zapátral po vnitřku nádrže. Bubliny přisáté ke stěnám nebyly příliš velké, většinou do velikosti dětské hlavy, zato byly všude. S výjimkou čelního skla, na kterém se patrně neudržely, pokrývaly všechny stěny.

„A je to nějak nebezpečné?“ zajímala se Terka.

„Ne, co by bylo,“ uklidnil jsem ji po krátké úvaze, „jen nepříjemné. Asi netěsní vzduchový vak. Těžko s tím něco udělám, dokud je nádrž plná. Holt to bude prskat.“

„A co tady vůbec děláš, teď v noci?“

„No co by asi! Čistím konvektomat a potřeboval jsem trochu vody.“

„Teď v noci?“

„Samo se to neudělá.“

„Teď v noci?“

„Barča, ty jsi mešuge,“ ztratil jsem trpělivost a okamžitě své reakce zalitoval. Na druhou stranu bylo odseknutí zaručený způsob, jak rozhovor ukončit. „Některé zanesené trubky prostě nesmějí zaschnout.“

„Tak si škubni špagetkou. Mohly jsme ti pomoct.“

Jenomže, to bylo poslední, co jsem potřeboval. Příště musím pro vodu jinam.


Potírám řízky olejem, jemně, abych nesetřel panádu. Namáčím štětec do oleje, není tu gravitace, olej ze štětce neskápne, horší práce je s potíráním, sem tam se oddělují drobky. Barča je odsává malým příručním vysavačem. Druhou možností je rozstřikovač oleje, ale po prvních zkušenostech tady přísně prohlašuji, že ten mi nesmí do kuchyně.
Barbora nakládá vepřové maso pro vaření sous vide

Barbora nakládá vepřové maso
pro vaření sous vide

Hotovo, podávám štětec Terce, ta už zavíčkovala nádobku s olejem a dává štětec opatrně do myčky. Už jsme se naučili spolupracovat, holky mi podávají věci, ale hlavně odebírají, co už nepotřebuji. Tady nemůžete nůžky nebo prázdný sáček od hranolků jednoduše odložit. Všechno lítá v prostoru, co nepřimagnetujete nebo nepřipnete sponkou.

Teď jsme se všichni dali do obkládání pizz, roztíráme rajskou omáčku, přilepujeme různé součásti, pinkáme si kolečka mozzarelly. Zkušební provoz, idylka.

Sergej nasává vůni česneku. „Ta vaše práce mi někdy připadá zajímavější, než ta všelijaká měření na přístrojích. Asi budu chodit pracovat taky sem.“

Poslední dobou sem přichází okukovat. Nevadí mi, aspoň si zvykám, že mě při práci někdo sleduje.

„Povídej nám něco,“ vybízím ho. „Budeš dělat jako hosta.“
Centrifuga pro nácvik přetížení. Zaměstnanci Imagináru ji znají již jen ze Sergejova vyprávění.

Centrifuga pro nácvik přetížení.
Zaměstnanci Imagináru ji znají již jen ze
Sergejova vyprávění.

„Jo, když si vzpomenu, jak jsme se všichni těšili do vesmíru,“ povzdechl si. „Před lety, v Hvězdném městečku. Bylo nás osm, říkali, vybereme jen tři, tak jsme se učili dlouho do noci, chodili jsme běhat a pak ty trenažéry. Vydržel jsem všechno. Pak praktické testy, tady máte poruchu a poznejte, kde je příčina. To ty asi znáš.“

Uchechtl jsem se. „Jo, to byla fraška. K praktickým testům jsme se dostali vždycky až na konec, nebyl čas, tak nám jenom lektor u každého krátce řekl, kde je ten fígl. Při jednom se pěkně kouřilo, ale už nevím, o co šlo, protože mi zrovna volal jeden zákazník.“

Zadíval se na mě nevěřícně. „Děláš si legraci, ne? Bifloval jsi jako všichni ostatní a teď děláš machra.“

„Ale ne,“ ohradil jsem se. Zasunul jsem pizzy do konvektomatu a vytáhl grilovaná kuřata. Vůně se linula kolem. „U nás se fakt tolik neučilo. Měli jsme zkrácený program, neslyšel jsi? Kvůli úsporám. Navíc od nás z podniku nikdo nechtěl letět, o jednom kolegovi vím určitě, že schválně pokazil test...“

„Cože?“ otevřel pusu Sergej. „Nekecej.“
Konstruktéři předpokládali, že multifunkční hrnec nevyžaduje díky nucené cirkulaci vzduchu další úpravy pro práci ve stavu beztíže. Poklice vybavená ventilátorem se při prvním spuštění díky absenci gravitace vznesla.

Konstruktéři předpokládali, že multifunkční
hrnec nevyžaduje díky nucené cirkulaci
vzduchu další úpravy pro práci ve stavu
beztíže. Poklice vybavená ventilátorem
se při prvním spuštění díky absenci
gravitace vznesla.

„Moc jsem se mu nedivil. Mně stačí být na Zemi, když mi zákazník nadává, šéf mě uhání a to nejde o život. Tady každá porucha...“ raději jsem zmlkl. Proč si kazit přítomnou chvíli. Začal jsem porcovat kuře.

„Mně školení celkem bavilo,“ přidala se Terka k tématu. „Měly jsme hezkého lektora.“

„Stefan, viď? Ten byl sladkej,“ zatvářila se zasněně Barča. „Kvůli němu jsem se učila i tabulky procesů. Hoď mi prosím ten ananas.“

Podal jsem jí plechovku ananasu, kterou jsme na pizzu nespotřebovali celou. Nabírala si zbylé kousky vidličkou. Sergej se pustil do kuřete a já jsem nezůstal pozadu.

„Já si počkám, až se dopeče losos,“ prohlásila Terka.

„Držíš dietu, ne?“ povídám.

„Tady?“ usmála se. „Tady přiberu pět kilo, ještě než přijedou první hosti.“

„Musíte, děvčata, cvičit,“ zabručel spokojeně Sergej. „Přijďte někdy ke mně do Zvězdy, je tam pěkný posilovač.“

„A ty cvičíš?“

„Každý den. Klidně vám ukážu, kolik kilo utáhnu.“
Takové vaření již patří minulosti

Takové vaření již patří minulosti

Holky na sebe mrkly a culily se jak školačky. Hm, to je taky důvod, proč bych tu chtěl mít radši kolegy než kolegyně.

Zapochyboval jsem, jak dopadne náš zítřejší výstup do vesmíru. Naši šéfové z Imaginaru nám kromě jiných úkolů uložili vyzkoušet létání na laně. Turisté totiž nebudou jen uvnitř ve stanici, připadali by si prý jako v plechovce. Na programu je i výstup ven, aby si užili, že jsou v kosmu. Na reklamě se skvěje hezká fotka, aniž by se vysvětlovalo, jak je těžké se jen obléct do skafandru. Sergej nám zítra musí pomoct, jinak se nedostaneme ani do přechodové komory.

„Počítáš se zítřkem?“ obrátil jsem se na něj.

„Jestli opravdu půjdete...“ potřásl hlavou.

„Rozkaz je rozkaz. Máme provést co nejvíc zkušebních výstupů, ještě než Dragon přiletí. Potřebujeme získat cvik, ať tu potom nezápasíme s vlastními rukavicemi.“

„To teda potřebujete,“ hučí Sergej.


Obsah Dále

23.01.2017 23:50