Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

2. Kapitola

„Olé!“ Barča se odráží a skáče do vesmírného prostoru.

„Jabadabadů,“ zavýskne Terka a letí na druhou stranu.
Děvčata bezstarostně secvičují synchronizované létání

Děvčata bezstarostně secvičují
synchronizované létání

Terka je rychlejší, ale Barča se odrazila dříve. Lana se jim napínají ve stejném okamžiku. Let se nezastavuje škubnutím, elasticita lana dovoluje mírné protáhnutí, při kterém se pohyb brzdí. Napružení lana a už se holky se zavýsknutím vracejí zpět. Teď už pomalu, po předchozím zběsilém letu ani památky.

Zpočátku se bály, pohled do hloubky 400 kilometrů je uchvacoval i děsil současně. Po pár výstupech si přivykly, dnes už Zemi berou jako kulisu a jejich víra v nepřetržitelnost jisticích lan a ve všemocnost saferu je nadobro zbavila strachu z vesmíru. Dnes už se za ně bojím jen já. Já a asi také Sergej. Dovedu si představit, jak mu u monitorů vlasy vstávají, a věru, že to není chybějící gravitací. Nemůže pochopit, kam se najednou poděly všechny ty předpisy a doporučení, která mu v minulých letech jeho nadřízení kladli na srdce.

„Budeme si říkat astrobely!“ doprovází výkřikem své kreace Barča.

Pochybuji, že by původní význam slova bella měl cokoli společného s tím toporným medvídkem v tuhém skafandru, jehož nejladnějším pohybem je pokrčení v kolenou.

„Tančíš jako medvídek Pú,“ rýpnu si.

„Tak podívej, ty pavouku.“

Nepatrným pohybem přehmátne na malý joystick, u jedné z trysek saferu se objeví sotva postřehnutelný obláček zmrzlého plynu a Barča se začne pomalu otáčet.
Sergej sleduje z věžičky Cupola nácvik vystoupení Space Dance

Sergej sleduje z věžičky Cupola nácvik
vystoupení Space Dance

„Neblbněte s těma saferama,“ ozve se ve sluchátkách Sergejův hlas, „na to nejsou stavěné.“

„Ale dokážou to,“ podpoří Barču Terka. „Jak to děláš, Baru?“

„Musíš jen ťuknout. Jinak se roztočíš moc rychle.“

Přísahal bych, že jsem uslyšel Sergejovo zlostné zafunění. Nápad s vycházkami jen pro pobavení turistů měl za hloupost. Space Dance, který teď holky nacvičovaly, už nepobral vůbec a celý ten cirkus považoval za horečnatý výplod fantastů ve vedení firmy Imaginar.

„Vy se prostě chcete předvádět před kamerou!“ narážel Sergej na kamery umístěné na nosnících slunečních baterií. Imaginar nebral public relations na lehkou váhu a na svých stránkách záběry z kamer pilně aktualizoval. Záběry z našich předchozích výstupů měly jednoznačně blahodárný vliv na sledovanost, potažmo na zájem o návštěvu kosmické restaurace.

„Kosmos není žádná legrace,“ bručí si Sergej spíš sám pro sebe. „Jak děti na výletě...“

Na holky jeho brblání snad opravdu zabralo, zmírnily se, vznášejí se pomalu v prázdnotě a ukazují si místa na Zemi. V koutku duše doufám, že je podívaná brzy přestane bavit, vrátí se k Space Dance a já se budu moct věnovat svým věcem, do kterých ostatním nic není.

„Koukej, Aarone, ten mrak vypadá jako lidská tvář. Lidská tvář nad Evropou.“

„Nos má ve Švýcarsku,“ doplňuje Barča.

„A Itálie ho kope do pusy,“ dodávám.

Místo odpovědi Terka zaječí a Barča nezůstává pozadu. Ani se nepokouším ohlédnout, už jsem si zvykl, že ve skafandru to nemá cenu. Otočit se celý - v beztíži námět na celovečerní film. Krčím ruku a nastavuji loketní zrcátko.

„Vy si nedáte pokoj,“ zahromuji s úlevou. Terka i Barča samá ruka samá noha odlétají od sebe, nekontrolovaně se otáčejí, piští a zalykají se smíchem. Když se míjely, nejspíš se od sebe pořádně odrazily. Kterou to asi napadlo? Nejspíš obě.

Přestávám si s nimi dělat starosti. Za chvíli se lana opět napnou, zbrzdí se, zase do sebe kopnou, až se budou míjet. To je na dlouho. Jen ať blbnou, alespoň se nebudou moc rozhlížet. Pátrám zrakem kolem sebe. Nebe plné teček hvězd. Některé se pohybují. Stačí se dívat pozorně. On ten pohyb není tak zanedbatelný. A vlastně to ani nejsou tečky, spíš kotoučky. Snažím se je spočítat. Deset, jedenáct, dvanáct... vlastně jedenáct, tamtu už jsem počítal. Není lehké ten bleší cirkus uhlídat. Každopádně, asi půlka jich chybí, možná je mám za zády.

„Aarone,“ připomene se Terka, až mi zalehne v uších, „pojď sem, chceme si pinkat a nemáme balón.“

Já snad špatně slyším. „Dejte mi pokoj!“

„S tebou není žádná hra.“

„Pan důležitej,“ přisadí si Barča. Obě se zachechtají a zase se věnují svým špumprnáglům.

Kde jsem to přestal. Půlka chybí nebo je mám za zády. Chytám se za lano a naučeným škubnutím se otáčím. Do zorného pole se mi dostávají obě holky a druhá část oblohy. Táhlým napínáním lana druhou rukou pomalu brzdím rotaci. Rozhlížím se, na první pohled vidím pět dalších putujících hvězdiček. Dvě jsou poměrně blízko, už to nejsou ani kotoučky. Jasně patrné stínování nenechává na pochybách, že jsou to koule.

„Jejdanánku,“ chechtá se Terka. „já se nějak zamotala.“

„A divíš se? Lítáš tady jak šmetrlink.“

„No jo, vždyť se hned odšmodrchám.“

„Co že se?“

„To teda ale fakt jako nechápu, jak se mi mohla udělat smyčka kolem pasu a uzel za přílbou.“

„Tak počkej,“ povzdechl jsem si, „za chvíli jsem u tebe.“

„Dík. A nebo ne, to by bylo na dlouho.“

„A co chceš jako... Ne!“ zařval jsem, když mi to došlo, ale už bylo pozdě. Hlavou mi prolétlo milion věcí.

„Co blázníš,“ napomenula mne Terka s odpojenou karabinou v ruce. „Myslíš, že jsem tak blbá, abych ji pustila z ruky? Jenom ji podvlíknu...“
Odpoutaná Tereza bezmocně padá do hlubin vesmíru

Odpoutaná Tereza bezmocně padá
do hlubin vesmíru

Nemyslím si, že je Terka hloupá, jen nemá ve zvyku domýšlet. Nedomyslí ani to, že vlastně stále letí, lano se co nevidět napne a... A to se stalo právě teď. Smyčka kolem pasu se utahuje, ne moc, nic ji nedrží, karabina se vytrhává z fórového sevření v rukavici, podklouzává, Terka po ní nemotorně a neúspěšně hrábne a odlétá pryč.

Vteřinu jsem zíral a přesvědčil se, že mě zrak neklame. Přitahuji se bleskově na svém lanu ke stanici. Budu se muset odrazit směrem k Terce, není tak daleko... Jenže moje lano je stejně dlouhé jako Terčino, musím riskovat. Otvírám karabinu kotvící mé lano ke stanici a odrážím se do volného prostoru. Obě holky ječí.

„Aarone, co se děje!“ zaznělo ve sluchátkách spíš vyštěknutí, než dotaz.

Představil jsem si Sergeje s očima upřenýma na monitory.

„Aarone, nahlas situaci, v zorném poli mám jenom dva skafandry. Všem vám vyběhl tep na dvojnásobek.“

Chci odpovědět, ale nedokážu zformulovat větu, jazyk tuhne strachem. Začíná mi docházet, v jaké jsem se ocitl pozici. Vyskočil jsem poměrně přesně, rukou zachytávám Terčino poletující lano a zaklesávám do jeho očka karabinu svého lana. Můj život je v suchu, lano jsem prodloužil na dvojnásobek. Teď chytit Terku.

„Aarone, Barčo, Terko, okamžitě odpovězte!“ Sergejův hlas je klidný, vyrovnaný a autoritativní. Má uklidňující účinek, holky přestávají ječet.

Přibližuji se k Terce, jenomže mířím trochu stranou, nedosáhnu k ní. Začínáme se pomalu vzdalovat, Terka opět křičí.

„Terka ztratila lano, Aaron ji zachraňuje, ale minul,“ vysvětluje Barča Sergejovi a nutí se do klidu.

„Použili safery?“

Safer! No samozřejmě!
V případě ztráty lana je safer jedinou nadějí kosmonauta.

V případě ztráty lana je safer jedinou nadějí
kosmonauta.

„Terko, safer!“ zakřičím, jako by mne mohla slyšet lépe.

Ještě jsem ani nedopověděl a už z jejího saferu létají výtrysky zmrzlého plynu.

„Ne tak zbrkle,“ varuji. „Nikam nespěcháme.“

Vyprávějte někomu, jak nemá spěchat, když si myslí, že má na kahánku. Jediné, čeho dosáhla, byly nekontrolované kotrmelce.

„Neposlouchá mě to!“

„Klid, dej ruku pryč z joysticku, uklidni se a začni znovu.“

„Točí se mi hlava,“ zanaříkala a pokusila se schoulit. Ve skafandru to jde velice špatně, ale nějaké to pokrčení nohou a skřížení rukou na prsou se zařídit dá. Psychologicky to možná pomůže, jenomže na každé takové gesto číhá zákon zachování momentu hybnosti.

„Neskrčuj se, roztočíš se ještě víc.“

Jako bych mlátil hlavou do Zdi nářků, neposlechla a mne jen obešla hrůza při tom pohledu.

„Vydrž, letím pro tebe.“

„Nedělej to!“ ozval se Sergej, „jestli se točí, může ti ublížit.“

Svým slovům nemohl ani zdaleka dát váhu tichého nářku, ve který přešly Terčiny výkřiky. Nemůžu ji nechat odletět. Takhle to nesmí skončit! Hlava pracuje naplno, safer také. Už jsem u ní a chytám ji. V souladu se Sergejovými obavami inkasuji kopanec do břicha. Rána nebolí, ale jsem odmrštěn. Terčina rotace se zpomalila, zato jsem ji získal já. Ne velkou, ale stačilo to, abych se začal navíjet na lano.

Šlo to neuvěřitelně rychle. Jedna otočka, druhá a mám svázané ruce. Nedosáhnu na ovládání saferu a než mne přitáhnou a rozmotají, Terezu už nenajdeme. Marně šátrám po karabině, abych se odpoutal. Stále se navíjím a přibližuji ke stanici, zatímco Terka se vzdaluje od ní i ode mne. Už jsem u konce mého lana, v místě, kde jsem se přichytil k původnímu Terčinu.

Je to jediná naděje. Zachytávám spojení obou karabin a obě lana rozpojuji. Když se konec uvolnil, vymotal jsem se poměrně snadno. S pomocí saferu se stabilizuji. Poslouchá jako hodinky. Jen si pomyslím a letím, kam chci.

„Mám vás v zorném poli,“ zazněl Sergejův hlas. „Barča přestavila kameru.“

„Bojím se k ní přiblížit, aby mne zase neodkopla.“

„Zkus to lano.“

No ovšem, odpojené lano, které za sebou táhnu jako ocas! Několika tahy přitáhnu volný konec zakončený karabinou. Stočit smyčku je dílem okamžiku.

„Házej,“ radí Barča.

Napadlo mne něco o kovbojích a lasech, ale na vymýšlení vtipů nebyl čas. Ostatně, nebylo třeba nic házet. Chytil jsem smyčku roztaženýma rukama, abych ji udržel co nejširší. V beztíži smyčka lépe drží tvar. Bude stačit ji na Terku nasunout.

„Musíš se dostat do osy rotace.“

„A co asi dělám!“ odsekl jsem zbytečně vztekle. Sergej to myslí dobře, to já mám napnuté nervy. „Potřeboval bych tři ruce,“ dodal jsem smířlivějším tónem.

Musel jsem opatrně zregulovat svůj pohyb a v přesně danou chvíli poslat smyčku kolem Terčina skafandru. Povedlo se, začal jsem utahovat.
Aaron táhne na laně Terezu do bezpečí

Aaron táhne na laně Terezu do bezpečí

„Už to bude v pořádku,“ konejšil jsem ji.

„Vidím,“ zazněla v jejím hlase úleva. „Mně je zle...“

„Přidrž to lano, ať se nesesmekne.“

Chvíli mávala bezradně rukou.

„Všechno se se mnou točí.“

„Tak vzpaž, ať ti nechytím ruce.“

Konečně se smyčka stáhla v Terčině pase, ale na hladkém povrchu začala klouzat ke krku. Ještě chvíli a budeme tam, kde jsme byli.

„Bacha!“ křikl jsem nesmyslnou radu.

Naštěstí měla vlastní rozum, upažila a smyčka se zadrhla v podpaží.

„Dobrý,“ zněla už skoro vesele.

Nabral jsem směr k Barče, která se nám mezitím přiblížila na laně co nejblíž. Terka se pořád točila, udržoval jsem od ní bezpečnou vzdálenost. Laso, na kterém jsem ji držel, se kroutilo, omotávalo mi rukavici. Jednou jsem namotané smyčky sesmekl a pak už to nešlo, ovinuly se příliš pevně. Ale vzápětí jsem se chytil Barči a ona mi už pomohla přitáhnout se ke stanici.

V přechodové komoře nám Sergej sundal skafandry. Ještě jsme byli strnulí, jako by těsně kolem nás projel vlak. Barča se usmála první. „Aarone, ještě že tě máme.“

„Musíte si mě víc vážit,“ povídám s hranou nabádavostí, jako starší kolega.

V tu chvíli se mi Terka vrhla kolem krku a políbila mě na vousatou tvář. „Děkuju.“

Lehce jsem ji k sobě přitiskl. Však jsem taky zakusil strach. Až tady budeme mít turisty, budou to docela nervy je uhlídat.


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:50