Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

5. Kapitola

„Na Zemi to šlo nějak snáz,“ snažil se John zakrýt domnělou nešikovnost, když se s mou a Olafovou pomocí nakonec nasoukal do horní půlky skafandru.

„Šlo ti to ještě dobře,“ utnul jsem litanii ještě dříve, než nastala.

„V beztíži si skafandr bez pomoci neoblékne nikdo.“

„Myslím, že ne...“

„Na, šlukuj,“ nasadil jsem mu přes obličej kyslíkovou masku dříve, než bylo nezbytně nutné. „Je třeba preventivně vyplavit dusík z krve. My jdeme zatím pomoct Anně.“
Anna obléká skafandr. Nácvik v gravitaci byl bez problémů.

Anna obléká skafandr.
Nácvik v gravitaci byl bez problémů.

Anna se do křížku se skafandrem ani nepustila, čekala na nás. Nic neříkala, v její pobledlé tváři se dalo číst jako v novinách. Prověšené koutky nemohly znamenat nic jiného, než že ji dohnala mořská nemoc, jako každého v prvních dnech stavu beztíže. Rozšířené zorničky, to byl obyčejný strach. Stěny orbitální stanice dávají pocit bezpečí. Ovšem pocit, že ji po výstupu ven bude od mrazivé nicoty dělit jen tenká skořápka skafandru, to už je záběr na nervy. Připravit se na to nedá, to si musí zažít. A až bude venku viset nad Zemí...

Náhlé zadunění mi nedovolilo domyslet. Vlastně to nebylo zadunění. Zvuk spíš připomínal lupnutí obří dětské klapačky, jen o pár oktáv hlubší.

Protokol v takových situacích hovoří jasně. Olafa se týkala ta část, kde se má postarat o pasažéry, já letěl za zdrojem zvuku. V Uzlu 1 jsem se srazil se Sergejem, následovaným Barčou.

„Co to bylo?“

„Odkud to šlo?“ vyštěkl Sergej.
Z proražené nádrže uniká paprsek vody nasycený rozpuštěným plynem.

Z proražené nádrže uniká paprsek vody
nasycený rozpuštěným plynem.

„Těžko říct,“ nevěnoval jsem Barčinu dotazu pozornost, „chodby se chovají jako vlnovod. Šlo to odnikud a...“

Zmlkl jsem. Do věčného šumění ventilace a dalších hlasů stanice se přidal nový zvuk.

„Co to syčí?“

Opět jsem nechal Barču bez odpovědi a vyrazil za zvukem.

„Počkej, opatrně,“ křičel mi v patách Sergej, „abys...“

Nevěděl, co bych mohl pokazit. Teď záleželo na rychlosti. Co nejdříve zjistit příčinu.

„Něco se děje v Kibu.“

„Tam se nemá co... Je tam jen voda...“

Přes všechny logické argumenty zvuk sílil, čím více jsme se přibližovali. Do modulu jsme se protlačili najednou.

„Panenanebi!“

Voda v zásobníku je udržována pod tlakem. Proto má čelní stěna dutý tvar, lépe tlaku odolává a může být z tenčího materiálu. Jenomže, teď byla vypuklá. Tlak uvnitř zřejmě přesáhl kritickou hranici a v jednom mocném klapnutí stěnu vyboulil. Mezi stěnou a uchycením vodovodního kohoutku prasklo těsnění. Z otvoru se sykotem unikala voda a vzduch.

„Zastav kompresor!“

„Kompresor stojí. A asi už dlouho,“ dodal jsem, když jsem pohlédl na manometr s hodnotami daleko za tlakem, který měl udržovat.

„Tak co to...“

„Něco jiného, takový tlak by kompresor ani nezvládl.“
Malé bubliny se postupně spojují v jednu velkou.

Malé bubliny se postupně spojují
v jednu velkou.

Jako na povel jsme stočili zrak ke vzduchovému vaku, který měl udržovat tlak v nádrži. Už delší dobu jsem měl podezření, že netěsní. Jiné vysvětlení bublin vzduchu vznášejících se ve vodě mne nenapadlo. Jenomže, teď byl vak spíš splihlý, jako by ho nějaká vnější síla stlačovala. Naopak, bubliny vzduchu se spojily do jedné mohutné, která si svým objemem nezadala s vakem v době jeho největší slávy.

„Odšroubuju kompresor, vak se vyfoukne úplně, tlak trochu klesne.“

Sergej zavrtěl hlavou. „To nebude stačit, podívej na manometr.“

„Tak budeme odpouštět vodu, až se bublina dostane ke kohoutku, tak vysyčí ven.“

„Kam chceš tolik vody...“ Ani nedopověděl, bylo jasné kam. „Musíme konzultovat se Zemí,“ dodal po chvilce.

„Na to není čas, jestli se trhlina kolem kohoutku rozšíří, tak to rupne a bude stejně všechno venku,“ volal jsem už na cestě ke dveřím. „Bude stačit, když zavřeme, aby voda nelítala po celé stanici.“

Váhavě přikývl.

„Tak já to pustím, stejně už jsem se namočil,“ schválil Sergej konečně akci a otočil ventilem.

Proud vody vytryskl naplno, letěl po celé šířce modulu a zapíchl svůj tlustý prst do protější stěny, aby se následně rozstříkl na tisíce kapek poletujících po místnosti.
Přetržený drátek se chová jako dvojice elektrod, na kterých se voda rozkládá na vodík a kyslík.

Přetržený drátek se chová jako dvojice
elektrod, na kterých se voda rozkládá
na vodík a kyslík.

„Jak tohle pochytáme...“

„Tlak klesá,“ ozval se Sergej od manometru, „dost pomalu, ale klesá.“

Kohoutek zachrchlal a zapištěl, jak se dostala jedna z větších bublin k jeho ústí.

„Co to má být!“ pokrčil Sergej po chvilce nos. „Odkud to sakra znám! Vlastně to ani není cítit. Ale tak nějak...“ třel si zamyšleně svůj analyzátor.

To už jsem také nasával. Také jsem to znal, ještě teď před chvilkou...

„To totiž není vzduch,“ doklaplo mi po pár sekundách. „To je...“

A teď mi zase doklaplo, že pouštět tenhle plyn jen tak do stanice není nejšťastnější nápad. Protože, jestli je má teorie správná, není to jen plyn, je to směs plynů. A rozhodně jiná, než vzduch.

„...kyslík,“ dopověděl jsem konečně a zbytečně, protože Sergej už také poznal, oč jde.

Teď, když jsme věděli, na co se zaměřit, nebyl problém najít zdroj bublinek. Desinfekce vody v rezervoáru Kibo je realizována ultrafialovým světlem. Konstruktér vodního rezervoáru využil stávající elektroinstalace a její zakončení obsadil vodotěsnými UV lampami. Když výrobce lamp ujistil, že životnost jeho lamp strčí do kapsy životnost celé stanice, pokývaly moudré hlavy, že tohle řešení je nejjednodušší, potažmo nejlevnější, ale také nejelegantnější. Bohužel se nikdo nevyjádřil k vodotěsnosti konektorů zmíněných lamp, voda se dostala tam, kam neměla, a ačkoli nebyla dostatečně vodivá na to, aby zařízení vyzkratovala, byla dost vodivá na to, aby se z ní stal elektrolyt.

„Támhle,“ ukázal Sergej k jedné z lamp.

Malá bublinka sedící na vlasové spáře, zvětšila svůj poloměr natolik, že našla sílu se od lampy odpoutat a líně odplout pryč. Těžko říci, u které z elektrod se tahle bublinka vylíhla a jestli obsahuje vodík nebo kyslík. Až se časem připojí k jiným, budou oba plyny zase spolu, celé natěšené zreagovat v poměru dva ku jedné a vytvořit látku, ze které povstaly. Že se při tom naráz uvolní energie, která do procesu elektrolýzy vstupovala po dlouhé týdny a měsíce, nebylo třeba nikterak zdůrazňovat.
Čistý kyslík rozežíral izolaci tak dlouho, až elektrolýza propukla naplno.

Čistý kyslík rozežíral izolaci tak dlouho,
až elektrolýza propukla naplno.

„Musíme vypnout elektriku!“

„A pak hned ten vodík,“ dodal Sergej už během úprku k výlezu z modulu.

Nebylo mi jasné, co má v plánu s vodíkem udělat, ale na tom teď nezáleželo. Nejdříve zastavit elektrolýzu.

„Pořádně, zavři!“ křikl jsem, když jsme byli konečně venku. „Nějaký plyn už utekl, nesmí se rozšířit po stanici.“

„Fofrem k rozvaděči!“

Barča poplašeně uskočila. Nevěděla, co se děje, ale bylo jí jasné, že teď nesmí překážet.

Jako střela jsem proletěl kolem, nechal za sebou ji i Sergeje, konečně zahnul za roh a odklopil víko pojistkové skříně.

„Mám vypnout celý modul?“

„Jasně, dělej.“

UV lampy desinfikující vodu nejsou jediným elektrickým zařízením vodárny. Je tu ještě několik ventilů ovládaných čidly kompresoru. Jejich elektromagnety, ostatně jako každé cívky, se jen obtížně vyrovnávají s náhlou ztrátou napájení. Dosud hýčkané magnetické pole nechce dobrovolně opustit svět a převtělí se do elektrické energie. Ta hledá, jak uzavřít proudokruh a nelze-li jinak, přeskočí mezi obnaženými vodiči ve formě větší či menší elektrické jiskry. Těžko říci, zda to tentokrát opravdu jinak nešlo, nebo ani opravdová jiskra nepřeskočila a došlo pouze k nadměrnému zahřátí nějaké součástky. Vodík s kyslíkem není nikterak stabilní směs plynů, stačí ji opravdu málo, aby se začala měnit na vodu. Ta proměna probíhá lavinovitě a mezi lidem vešla ve známost pod pojmem exploze.

Víko rozvaděče zabrnělo mezi prsty, koleno dotýkající se stěny zaznamenalo prudký záchvěv, stěny a podlaha ujely někam do strany a v příštím okamžiku jsem ohluchl. Tlaková vlna mne sevřela, asi jsem na moment ztratil vědomí. Ne na dlouho. Nějaká síla mne popadla a hodila nazpět do chodby ke Kibu.

Vrazil jsem do Sergeje, byl na tom podobně jako já. Dezorientovaný a lapající po dechu. Vzduch stále ubýval, výbuch musel udělat do stanice pořádnou díru a průvan nás k ní hnal. Pokoušel jsem se zapřít, ale nebylo o co. Nohy i ruce klouzaly po hladkých stěnách.

Do zorného pole se mi dostalo bezvládné tělo Barči unášené proudem vzduchu chodbou. Zároveň jsem spatřil příčinu dehermetizace. Zámek poklopu do Kiba nevydržel explozi a otevřeným otvorem teď svištěl zbylý vzduch ven ze stanice. Po cestě s sebou bral vše, co mu přišlo do cesty. Mne, Sergeje a hlavně Barču. Celé to nemohlo trvat déle než několik sekund, to jen mé vnímání času se zrychlilo.

Pud sebezáchovy mi radil, abych se vzpíral, jak jen to půjde. Co nejdéle vzdorovat vražedné síle. Naštěstí se včas ozvala rozvaha. Touto cestou prodloužím svůj život o pět deset sekund. Pak stejně nebude co dýchat, ať už se udržím vevnitř nebo mne vesmír nasaje do sebe. S vypětím vší vůle, s poslední deci vzduchu v plicích jsem poslechl rozum a vrhl se kupředu.

U otvoru jsem byl dřív než Barča. Přirazit poklop! To je jediná naděje. Stačí, když ho o kousek přetočím v pantech, unikající vzduch a následný přetlak ho již samy zaklapnou, kam patří, s trochou štěstí snad vzduchotěsně. Napřáhl jsem ruce kupředu a na zlomek sekundy se zarazil. Z poklopu vyzařovalo teplo. Teprve teď jsem si všiml tenkého proužku dýmu v místech, kde se dotýkal stěny. Explozí rozžhavená dvířka propalovala plastové obložení stěny. To se škvařilo, doutnalo, ale díky malému tlaku vzduchu se naštěstí nezmohlo na plamen.

Zatnul jsem zuby, uchopil kryt a trhnutím překlopil na druhou stranu. Jak jsem předpokládal, o zbytek se postaral tlak zbývajícího vzduchu na stanici. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě a ramenem alespoň trochu chráněným rukávem pomohl poklop přitlačit do otvoru.
Kyslíková maska

Kyslíková maska

Poslední, na co si pamatuji, bylo, že jsem uskočil před palčivou bolestí v rameni. Neomdlel jsem, protože později, když jsem opět začal vnímat, měl jsem na obličeji kyslíkovou masku. Barča byla stále v bezvědomí a Sergej teprve někde v půlce chodby. Masku jsem si tedy musel nasadit já sám, jen nevím kdy a jak.

Barča! Honem masku! A co ostatní, co Terka! Jedno po druhém, nejdřív Barča. Tady někde musí být druhá maska. Pohledem jsem zavadil o Sergeje. Řítil se ke mně, divoce gestikuloval a něco křičel. Teprve teď jsem si uvědomil podivné ticho. Sáhl jsem si k uchu a nahmátl něco kluzkého mokrého. Na koncích spálených prstů ulpěla krev.

Tu masku! Bolela mne hlava, v zádech mne pálilo, ale pustil jsem se znovu do hledání. Chtěl jsem se pustit do hledání, když do mne vrazil plnou parou Sergej. Pochopil, že neslyším, tak mi prostě otočil hlavu.

To protivné pálení v zádech nebylo způsobeno spáleninou na rameni. Na stěně za mými zády žhnula ohnivá bublina. Teprve teď mi došlo, že za zlepšeným dýcháním nestojí jen kyslíková maska. I okolní tlak se srovnal. Environmentální systém vykompenzoval úbytek vzduchu z rezervních zásob. Nespokojil se s obyčejným vzduchem a v zájmu zdraví osádky napumpoval do prostor téměř čistý kyslík. Kyslík jde však k duhu nejen lidem, ale i jakýmkoli oxidačním procesům. To, co se před chvílí v řídké atmosféře pouze škvařilo a doutnalo, nyní vyšlehlo jasným plamenem.

„Hasičák!“ zaslechl jsem konečně, co Sergej křičí.

Proto tak hnal. Ne ke mně, ale k hasicímu přístroji na stěně uzlu. Po požáru na Miru se hasicí přístroje braly velice vážně, nikdo si nedovolil jejich stav zanedbat. Tento zvyk se přenesl i na ISS. Jenomže od těch dob se pod ní Země už mockrát otočila, přístroje samozřejmě byly na svých místech, ta místa samozřejmě byla volně přístupná, nicméně důslednost technických kontrol vlastního zařízení povážlivě balancovala na hraně alibismu. Nedělal jsem si iluze, že pod správou Imaginaru došlo k výraznějšímu zlepšení. Až do dnešního dne byla pro mne veškerá požární doporučení vzduch.
Při nácviku hašení požáru na Zemi není možné nacvičit všechny aspekty

Při nácviku hašení požáru na Zemi
není možné nacvičit všechny aspekty

„Sakra,“ zápasil Sergej s hasicím přístrojem, „co je s tím!“

Jak dlouho ten zápas trval, sekundu, dvě? Víc ne, přesto ohni stačilo, aby se rozšířil po celé stěně uzlu. Neviděl jsem přesně, co hoří. Nejspíš samotné plastové obložení. Podle nazelenalého dýmu, plížícího se kolem, bych soudil, že i izolace kabeláže má na požáru svůj díl. Materiál, který je za normálních okolností samozhášivý, se v kyslíkovém prostředí chová jako pochodeň. Zvlášť, když ho ventilace...

„Co je s tou ventilací!“ strhávám ze stěny záložní hasičák. Proč se ještě nevypnula! „Musíme ji vypnout,“ stačím ještě zakřičet na Sergeje, když mne skolí záchvat kašle. Kyslíková maska netěsní. Před startem jsem se podle předpisů holil každý den, první dny pak i tady na stanici. Nakonec jsem si řekl, že mi do toho nemá kdo co mluvit, a začal si pěstovat plnovous. Ten sice odpovídal duchu naší tradice, ale málo platné, kyslíková maska pak na tvář nedosedne, jak by měla.

„Ukaž,“ vyškubl mi Sergej přístroj z ruky a vytrhl pojistku.

Tentokrát vše zafungovalo, jak mělo. Navracející se sluch mi prozradil, že proti plamenům vytryskl paprsek hasicí látky. Sergejovo tělo letící zpět, poslušno zákonu akce a reakce, mou teorii potvrdilo. To bylo ale vše, plameny se nezmenšily.

„Podržím tě,“ podepřel jsem Sergeje zezadu.

Chvíli jsme se zmítali v beztíži a pomalu si našli polohu, ve které se dalo plamenům vzdorovat. Nakolik byl vzdor účinný, těžko soudit. Oheň se sice již nerozrůstal, na druhou stranu ani se příliš nezmenšoval. Co nevidět dojde náplň...

Konečně environmentální systém nebo nějaký jiný dobrý duch stanice zareagoval na zplodiny a vypnul ventilaci. Oheň znatelně slábl, dusil se v kouři. Zanedlouho zhasl i poslední plamínek.
Ohořelé obložení Uzlu 2.

Ohořelé obložení Uzlu 2.

Uzel 2 i modul Destiny byly plné kouře a vodní páry ze spálené umělé hmoty. Pára ostatní zplodiny rychle absorbovala a ve formě velkých kapek kondenzovala na stěnách. Pomalu se vynořovaly detaily. Začala na mne doléhat panika. Pohledem jsem hledal Barču. Já měl kyslíkovou masku a bezmála jsem se zalkl kašlem. Ona ji nemá...

Stanicí zaduněla rána. Tělem jsem zaznamenal další otřes, tentokrát sice slabší než první, ale neméně děsivý. Podívali jsme se na sebe. Sergejův výraz vyzařoval jen bezradnost.

„Meteor?“

„To by byla dost náhoda,“ krčí rameny. „Vzduch snad neuniká, v uších mi ani nelupe.“

Mimoděk jsem si sáhl na uši. Ne jejich spolehlivost bych teď nesázel.

„Pojďte mi pomoct!“ ozval se nový hlas.

Z cárů kouře se vyloupla další postava. Olaf se skláněl nad bezvládným Barčiným tělem. Na obličeji měla nasazenou maskou.

„Dýchá, ale je v bezvědomí,“ vysvětloval s prstem na její krkavici, „tep má matný. Občasné svalové křeče.“


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:50