Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

6. Kapitola

Barča dýchala ztěžka, tekutina v dýchacích cestách ji dusila. S Olafem jsme ji dotáhli a dostrkali ke Dragonu. Po cestě se probrala, pokusila se i usmát, ale bylo vidět, že jí to moc nejde. Bylo jasné, že léčba kyslíkem nestačí a musí okamžitě do nemocnice.

„Hned po výbuchu jsem nařídil přípravu k evakuaci,“ vysvětloval Olaf. „Naši jsou v Dragonu, Terka letěla do Sojuzu.“
Vnitřek Dragonu

Vnitřek Dragonu

Obrátil se k průlezu do Dragonu. „Jsme mimo nebezpečí, ale zůstaňte na místech. Není znám rozsah škod, po nezbytných propočtech dráhy opustíme stanici a vrátíme se na Zem.“

„Vrátíte nám peníze za předčasný odchod?“ Ozval se hlas, který se snažil být vtipný, ale prošel velmi sevřeným hrdlem.

„Je tu ještě jedna věc,“ neuznal Olaf dotaz za hodný odpovědi, „mezi personálem je těžké zranění. Barča potřebuje akutně ošetřit, asi otrava zplodinami. Před chvílí vykašlávala růžovou pěnu, nejspíš plicní edém. Potřebuji uvolnit jedno místo v Dragonu. Hlásí se dobrovolník?“

Odpovědělo mu rozpačité ticho.

„Jako vhodný kandidát by byl někdo drobnější postavy, kvůli velikosti křesla.“

Neviděl jsem to, co Olaf, ale řekl bych, že se pět hostů podívalo na Dereka, protože se po chvilce ozval jeho hlas:

„Opravdu jsem tady nejmenší?“

Znělo to, jako by pochyboval ne o tom, zda je skutečně nejmenší, ale jestli na tom opravdu záleží. Také mi bylo jasné, že tak moc na tom asi nezáleží. Jenomže Olaf nemohl dramatizovat situaci taháním slámky. Prostě potřeboval na někoho ukázat prstem.

„Nemáš se čeho bát, Dereku. Poletíš za chvíli Sojuzem, jsou tu dva po třech místech. Vy budete jen čtyři, bohatě vám vystačí.“
Přeprava pacienta v Sojuzu je pro nepohodlnou polohu značně problematická.

Přeprava pacienta v Sojuzu je pro
nepohodlnou polohu značně problematická.

„Tak proč neletí Sojuzem Barča?“ ozval se tentokrát pro změnu ženský hlas. Snad Małgorzatka.

„Stanice se po výbuchu přesunula na jinou orbitu, navíc nekontrolovaně rotuje, vidíte?“ zavěsil Olaf do vzduchu kapesní nůž, který se vlivem odstředivé síly pomalým tempem vydal do rohu podlahy a jedné ze stěn. „Nejdřív musí stanici stabilizovat. Den dva si s tím budou hrát, než zjistí novou polohu a srovnají rotaci. Dragon si se startem poradí lépe než Sojuz.“

„A když ji nesrovnají?“ vrátil se do diskuse Derek.

„Srovnáme,“ reagoval okamžitě Sergej.

Jeho slovo kupodivu zabralo, hlasy zmlkly. Bohužel jen na chvíli.

„A když ne?“

„I tak nás Sojuz dostane bezpečně na Zem. Třeba po balistice, když ne jinak. Ale bude to velké přetížení s nejistým místem přistání. Barča potřebuje dopravit šetrně a hlavně hned, nemůže čekat, až nás na Sibiři najdou záchranáři.“

Chvíli bylo ticho.
Přistát Sojuzem v nedostupných končinách může pacienta ohrozit i pokud pátrací četa dorazí včas.

Přistát Sojuzem v nedostupných končinách může
pacienta ohrozit i pokud pátrací četa dorazí včas.

„No nic,“ pokračoval Sergej. „Ty nejsi ten úplně nejmenší. Můžeme požádat někoho jiného. Anno, Małgorzatko, co říkáte?“

„Neřekl jsem, že nepůjdu!“ nechal se Derek nachytat, „Jen jsem chtěl znát své šance.“

Pak už bylo slyšet jen cvakání spon bezpečnostních popruhů a štrachání. Piotr a Roxana vystoupili z Dragonu, aby se Derek se svou taškou vůbec dostal ven. V Dragonu jsou cestující naskládáni jak lahve ve vinotéce, žádný volný prostor nezbývá, ale proti Sojuzu je to pořád ještě komfort.

Vzal jsem Barču za ruku, abych se s ní rozloučil. „Ať je ti brzo líp.“

Podívala se na mě a zkusila něco říct. Ukázal jsem jí, že se nemusí namáhat. Na ústech si držela ručník, který jí Sergej před chvílí přinesl z ruské koupelny.

„Nepotřebuješ přinést něco z věcí?“ zeptal jsem se dřív, než mi došlo, že naše spací kóje prošly požárem a možná v nich nic použitelného nezbylo.

Zavrtěla hlavou, že ne.

„Na palubě máme všechno,“ ujistil mě Olaf. Kývl na Roxanu. „Pomozte prosím Barče do skafandru. Vy taky všichni oblékněte skafandry, zahájíme přípravu ke startu. Máte všechno? Než počítač přechroustá přípravu, můžete si kdyžtak ještě pro něco...“ nedořekl. Nůž, který stále ještě plul vzduchem, lehce změnil směr pohybu. Vlastně mne to ani nepřekvapilo, jen se mi potvrdilo, co jsem cítil celým tělem.
Nosná raketa Falcon nesoucí Dragon umí přistát s přesností helikoptéry, a proto může přistávat i v obydlených oblastech

Nosná raketa Falcon nesoucí Dragon umí
přistát s přesností helikoptéry, a proto
může přistávat i v obydlených oblastech

„Točíme se,“ poznamenal Sergej, „půjdu vypnout automatiku stabilizačního systému, ať s námi tak nehází. Zdá se, že se posunulo těžiště stanice, automatika nemá šanci. Alespoň dokud ji nenakrmíme novými údaji. Spojím se se Zemí, snad něco vymyslíme.“

Olaf na něj vrhl zachmuřený pohled.

„Aarone,“ ozvala se Barča, „kde je Terka, je tady někde?“

„Jo, je v Sojuzu, hned ji přivedu,“ vyhrkl jsem a vyřítil se chodbou, abych to stihl, než se Dragon zavře. Ventilace hučela naplno, z americké části sem táhl zápach spáleniny. Nával kašle mě rozkmital a zpomalil. Konečně jsem u Sojuzu, natahuji ruce, dosáhl jsem na poklop.

„Terko,“ tahám za úchyt, „vylez, pojď rychle.“

Víko se neotvíralo. Je snad zamčená? Zavrhl jsem myšlenku jako nesmyslnou. Přece neví, co se děje... nemůže odletět sama, když my jsme tady... Snažil jsem se myslet a zároveň jsem prozkoumával poklop, jestli není poškozen. Pokusy o otevření selhávaly. Terko! V duchu jsem ji viděl před sebou, až bolestně blízko u sebe. Jestli se jí něco stalo, musíme ji dostat ven. Namáhal jsem se marně. Nakonec jsem zadoufal, že Sergej snad zná tenhle systém lépe. Vracel jsem se k portu.

Vstup do Dragonu už byl zavřený. Sergeje jsem našel v modulu Zvězda. Sledoval monitory, na jednom byla modrá barva Země, na druhém nějaký rusky mluvící člověk. Derek se na mě díval, jako by čekal, že mu vysvětlím, co se děje.

„Sojuz nejde otevřít, Terka je uvnitř.“

„Jak to, nejde? Hele, chtěl s tebou mluvit Nikolaj Lvovič a váš ředitel. A víš, že jsme ztratili kus Kiba?“

Na třetím monitoru byl vidět kotvicí systém Dragonu, pomalu se vzdalující.

„Startují?“

„Všechno v pořádku, perfektní start. Dráhu zkorigují potom. Co je s tím Sojuzem?“

Sergej šel se mnou, zkoušel otevřít poklop všemi možnými způsoby, které už jsem prováděl já, i mnoha dalšími. Přinesl si nářadí a dokonce gumovou palici. Pak odešel informovat Nikolaje Lvoviče. Já jsem se ještě pral s nářadím a skřípal zuby. Bezvýsledně.
Řídicí stanoviště v modulu Zvězda

Řídicí stanoviště v modulu Zvězda

Seděl jsem před monitory v modulu Zvězda, v hlavě vyprázdněno po důkladném křížovém výslechu, kterému mě podrobili nadřízení. Spojení právě skončilo. Dragon byl ještě vidět na jednom z monitorů, vážka utopená v modrém moři, klesal do mraků.

„Ředitel je ředitel, tak ať řídí,“ zabrumlal Sergej.

Předstíral jsem úsměv. „Co teď budeme dělat?“

„Nic,“ zazubil se. „Mám tam vodku, jestli chceš. Teď budeme čekat, co vymyslí na Zemi. Mají plno fotek, záznamy z kamer, budou vyhodnocovat, šéfové budou schvalovat.“

„Nezkusíme zase otevřít Sojuz?“

„Jo, za pár minut. Až bude mít Dragon vypočtenou dráhu na Zemi.“

„OK.“ Zakryl jsem si oči dlaněmi. Doufal jsem, že mozek odstíněný od světla se zklidní a bude lépe uvažovat. Ale přepjaté nervy pracovaly, začaly se mi promítat obrazy. Havárie. Bubliny v nádrži. Voda stříkající v modulu Kibo. Terka. Chudák Barča slzící, skoro udušená kouřem. A Terka, zase Terka. Požár, ohlížím se a vidím Terku v kouřové mlze. Bubliny v nádrži a usmívající se Terka.
Po přistání Sojuzu čeká kosmonauty ještě dlouhá cesta.

Po přistání Sojuzu čeká kosmonauty ještě
dlouhá cesta.

Já samozřejmě vím, co tohle znamená. Ale nesmím si připustit, jak mi na ní záleží, protože pak by to bylo ještě horší. Všechno se zvládne líp bez citů, jen s rozumem. I na školení nám říkali, že citové vztahy můžou být nebezpečné při pobytu v kosmu a vůbec v uzavřených skupinách. Pro nás dva ostatně ani po návratu na Zemi nevidím žádnou reálnou možnost. Bez dlouhého uvažování je mi jasné, jak by na ni koukali moji ortodoxní příbuzní, a ta její rodina zase na mě.

„Víš co?“ probralo mě Sergejovo houknutí. „Vezmu náš ruský tlakoměr, ten je úplně autonomní, bez připojení na elektřinu. Budeme potřebovat měřit co nejpřesněji.“

„A co?“

„Jestli je Sojuz těsně uzavřen. Když ano, možná ze Země přikážou odpal.“

„Že by doletěla sama? To by asi bylo nejjednodušší.“
Do balíčku pro přežití patří i pistole TP-82 s mačetou sloužící jako ramenní opěrka

Do balíčku pro přežití patří i pistole TP-82
s mačetou sloužící jako ramenní opěrka

„Pro nás, kamaráde. Pro ni tak ne. Samotný let nic není, ale dovedeš si představit tajgu? Sněhu po pás, nikde nikdo, jenom stromy a křoví. Silnice kdovíjak daleko. Budou ji hledat helikoptérou nejmíň pár hodin. Jestli vůbec zvládne dát zprávu, kam dopadla.“

„Prý je v Sojuzu taky puška,“ vybavilo se mi. „Nevím, nás na přistání Sojuzem neškolili. Je to pravda?“

„A co bys chtěl dělat, až potkáš medvěda? Pozvat ho na koblihu?“

Musel jsem vypadat dost vytřeštěně.

„No, klid,“ plácl mě Sergej po rameni. „Nějak se protlučeme. Ale ona, děvče, sama... to jsem asi nedomyslel. Na Zemi budou pořádně zvažovat, jaký dát rozkaz. Měli by ji na zodpovědnost, jestli se něco stane. Kdyby řekli nám dvěma, ať ji nějak vyndáme ze Sojuzu tady nahoře, při nejhorším to budou mít na koho shodit.“ Zatvářil se hloubavě. „No nic, co jsem to chtěl?“

„Manometr,“ připomněl jsem jemně.

Vznášeli jsme se a oddechovali. V uších mi ještě zněly Sergejovy ruské nadávky. Sundal jsem rukavici a prohlížel poranění u nehtu ukazováčku, které jsem si přivodil před chvílí při dalších marných pokusech otevřít poklop Sojuzu.

Kuželovitý poklop měl pár míst, za která jsme marně zabírali. Zkoušel jsem taky dloubat špičatým nožem, který jsem si přinesl z kuchyně, ale marně. Nebyl jsem úspěšnější než Sergej s ranami pěstí.
CAPCOM v řídicím středisku se snaží nasimulovat závadu na zaseklém poklopu.

CAPCOM v řídicím středisku se snaží
nasimulovat závadu na zaseklém poklopu.

„Kašmár,“ vrčel Sergej už klidněji, když mu zapípal komunikátor. S malým nadšením naslouchal hovoru na druhé straně. „To jsme už zkoušeli. Hm... hm... Spojení máte?“ Podíval se na mě a zavrtěl hlavou, jakmile uslyšel odpověď. „Tak zatím.“

Bylo zbytečné cokoli dodávat. Terka zatím nenavázala rádiové spojení se Zemí. Neměli jsme od ní žádnou zprávu. Na druhé straně poklopu bylo ticho, žádné klepání se neozvalo. Utěšoval jsem se, že dokud neklepe, máme naději. Čte si návody a pokouší se zprovoznit rádio. Podrobné školení na Sojuz nemá, stejně jako já, měli jsme jen krátké seznámení, které končilo sdělením, že všechno je v návodech.

„Snad to zvládne,“ poznamenal jsem celkem zbytečně. „Sergeji?“

„No?“

„Něco mě napadlo. Když nebudeme moct otevřít poklop, mohl by se Sojuz rozdělit. Obytný modul od přistávacího.“ Naznačil jsem rukama oddělení dvou částí.

„To by ani nebylo potřeba,“ mávl rukou Sergej. „V obytném modulu je výlez. Jenže ona nemá skafandr, to je problém.“

„A v tom Sokolu by nemohla ven? Jen na krátkou dobu.“

„V Sokolu jsi připojený hadicemi k ventilačnímu systému Sojuzu. Je to skafandr, ale není určený pro pobyt venku. To je hloupost. A každý skafandr na ven má zase na zádech batoh, takže otvorem ze Sojuzu neproleze.“
Boční vchod do Sojuzu

Boční vchod do Sojuzu

„Proč tam máte otvor, když se jím nedá vylézt?“ dal jsem najevo roztrpčení.

„Slouží jenom k nástupu posádky na Zemi.“ Sergej byl zřejmě rád, že může vysvětlovat. „Ovšem také se jím jednou vycházelo do vesmíru. Když Chrunov a Jelisejev vystupovali, měli batoh s ventilačním systémem tady vpředu na nohou, na stehnech. Zvláštní konstrukce. To už dneska nejde. Bylo to koncem šedesátých let.“
Operační důstojník, těsně po navázání spojení se zablokovaným Sojuzem.

Operační důstojník, těsně po navázání
spojení se zablokovaným Sojuzem.

Byl jsem celkem rád, že se vynořil Derek, protože jsem neměl na delší historické exkurze náladu.

„Tak co?“ vybafl. „Kávička, klídek? Už jste otevřeli?“

„Nejde to,“ pokrčil jsem rameny.

„Jaký nejde? Tuhle odpověď neznám,“ zatvářil se bodře.

Mlčeli jsme.

„Zavolejte na Zemi, když nevíte. Musí vám něco poradit,“ nenechal se Derek vyvést z konceptu. „Já mám rád, když práce odsejpá.“

Sergej asi zrovna rozvažoval odpověď, když mu zapípal komunikátor. „Ano?“ oslovil radostný hlas uvnitř přístroje.

Sotva jsem udržoval klid. Snažil jsem se nesledovat Sergejův obličej příliš zvědavě.

„Máme ji,“ kývl na mě Sergej. „Mluvila se Zemí.“

Konečně! Najednou jsem byl znovu schopen dívat se na Dereka přívětivě. V duchu jsem šeptal díky.

Sergej pokračoval v hovoru.

„Nedáte si kafe?“ nabídl jsem Derekovi.

„Ne,“ mínil. „Máte teď práci tady. Nebudu vás zdržovat.“


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:50