Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

9. Kapitola

Přibouchl jsem víko přechodové komory a zasunul uzávěry. Nesnesitelně klidný hlas ve sluchátkách mi radil, co mám dělat. Nebylo lehké plnit povely, protože jsem levou rukou stále držel Terce ventilační hadici. Sotva jsem lapal po dechu. Možná kvůli nervovému vypětí, možná jsem se podvědomě málo nadechoval, jako kdybych mohl Terce ušetřit kyslík.
Přechodová komora v modulu Quest

Přechodová komora v modulu Quest

Sledoval jsem, jak tlak v komoře stoupá. Ručička se neochotně pootáčela od čárky k čárce. Hlas v přílbě mi dovolil pustit hadici ještě dřív, než se komora naplnila. Vyrozuměl jsem, že Terku teď víc ohrožuje vydýchaný oxid uhličitý ve skafandru než podtlak. Její tělo se volně vznášelo, nehýbala se. Automaticky jsem si začal odříkávat slova modlitby, když mě napadlo, že bych se měl modlit k jejímu bohu, a ne ke svému. Poprosit ho, aby mi ji tady ještě nechal. Prosit z nejhlubší hloubky, protože u něj se nemůžu spoléhat na starou známost nebo na nějakou protekci. Připadalo mi zvláštní vyslovit v duchu jeho jméno. Asi už jsem opravdu blouznil.

Konečně se přechodová komora naplnila a mohli jsme postoupit dovnitř do lodi. Strhl jsem Terce přílbu a nasadil kyslíkovou masku. Pak jsem měl čas vysoukat se s Robonautovou pomocí ze svého neohrabaného skafandru. Bodalo mě pomyšlení, že pořád ještě nevím, jestli moje mise byla úspěšná.

Ale pak jsem uviděl, že se Terka hýbe a sahá po své kyslíkové masce. Buď si ji chtěla strhnout nebo jenom upravit. Přiskočil jsem k ní a chytil ji, aby si masku nestrhla. Slabě se bránila, měl jsem ohromnou radost, že cítím tlak jejích rukou. „Nech si masku, ještě ji potřebuješ...“

Objímali jsme se, najednou jsme se tiskli k sobě, hladil jsem ji po hlavě kryté kuklou a její kyslíková maska mě tlačila do obličeje. Postupně se ve mně probouzel rozum, naše situace, prázdné vaky na vodu, kterou jsem vyházel do vesmíru.

Povolil jsem objetí a Terka si opatrně sundala masku. Konečně jsme se na sebe dívali z očí do očí. Povzdechl jsem a pokrčil rameny.

„ISS, hlaste se,“ ozval se komunikátor.

„Žijeme,“ oznámil jsem. „Tereza i Aaron v pořádku uvnitř stanice. Můžeme si udělat pauzu?“

„Dobře, pauza,“ svolil po chvíli komunikátor. „Navažte kontakt, jakmile si odpočinete.“

S úlevou jsem vypnul spojení.

„Ty jsi tady sám?“ byla Terčina první otázka, nebo spíš konstatování.

„Já nevím, co ti všechno řekli.“ Stručně jsem jí vyložil, jak Derek se Sergejem odletěli. Přešli jsme do kuchyně a dali si horkou kávu. Po kávě si vzala ještě limonádu a pustila se do lososa. Sledoval jsem mimovolně, jak pije.

„Máme málo vody?“ napadlo ji.

„No jo.“

„A co...?“

„Musíme šetřit,“ zavrčel jsem. „Ne, tu limonádu si klidně ještě vypij. Až potom, od zítra.“ Zlobil jsem se na sebe. V hloubi srdce bych se jí nejraději přiznal a všechno na sebe řekl. Ale nějaký chladný vypočítavý hlas mi radil, ať to nedělám. Buď rád, že to zatím neprasklo, mínil vnitřní hlas.

Uznával jsem, že má v sobě něco pravdy. Na Zemi museli vědět, že zásoby vody neodpovídají záznamům. Ale zřejmě to považovali za projev nepořádku v ruské části a nechtěli věc zbytečně vířit, aby se někoho nedotkli. A když se Země neptá, já nemusím nic vysvětlovat. Nejrozumnější bude, nesvěřovat se nikomu.

„Co teď? Můžu si jít odpočinout?“ zvedla ke mně oči s další otázkou.

„Klidně běž. Ze Země snad dají na chvíli pokoj. Kdyby tě chtěl někdo budit, popadnu ho do zubů.“

„Tak jo,“ usmála se.


Užíval jsem si klidu. Balil jsem odpadky po požáru a připravoval je na odvoz nákladní raketou. Cítil jsem, že i v hlavě si potřebuju udělat pořádek. Vyházet vzpomínky a zbytečnosti a promyslet, co by se dalo udělat pro budoucnost.

Ani jsem si nevšiml, že na obrazovce počítače svítí zpráva. Velmi naléhavé. Sám nejvyšší šéf Imaginaru si přeje hovořit s posádkou ISS. Když jsem zprávu zaregistroval, zbývaly tři minuty do začátku hovoru.
Spací výklenek na ISS

Spací výklenek na ISS

„Terko,“ klepu u dveří její kóje. Samozřejmě spí. Pořádně jsem zarachtal tenkými plastovými dveřmi.

„Co je?“ zakňourala.

„Promiň, ale máme mimořádný hovor se šéfem. Asi nám chce pogratulovat.“

„A to nepočká?“ protahovala se.

„Asi ne. Já ho zatím zdržím, ale přijď co nejdřív.“

Spěchám k počítači a zapínám obraz. V místnosti sedí Pauli, ředitel Imaginaru, Rykov jakožto hlava kosmického oddělení a můj bratranec Lior osobně. Tak už ho našli. Jestli Sergej promluvil, bylo jen otázkou času, kdy proberou mou mailovou korespondenci a Liora vyhmátnou. Vypadá trochu nesvůj, taky bych byl nervózní na jeho místě. Zřejmě už ho vyzpovídali, co se týče družic a jejich tajného vypouštění bez vědomí firmy Imaginar.

„Zdravíme vás ve vašich výšinách,“ míní šéf. „Kde je Tereza?“

„Hned přijde.“

„A co má tak naléhavého?“

„Nějaké ženské problémy,“ vypálil jsem první výmluvu, která mě napadla.
Bratranec Lior před vyšetřovací komisí vysvětluje princip a účel nanodružic.

Bratranec Lior před vyšetřovací komisí
vysvětluje princip a účel nanodružic.

Zamračil se. „Tak začneme s vámi. Vy jste nás překvapil.“

Nezbývalo, než začít kousat puškvorec. „Omlouvám se, pane řediteli. Udělal jsem chybu. Nejednal jsem v zájmu Imaginaru. Ale...“ podíval jsem se na Liora. Vypadal trochu legračně se svou kulatou tváří, brýlemi a krátkými pejzy. „... ale v zájmu vyššího cíle. Ty družice můžou změnit budoucnost kosmonautiky. Je to nejmodernější a přitom velmi levná technika.“

Pauli zíral, Rykovovi spadla čelist. Ještě si neuvědomovali, co jsem už věděl jasně. Že vyklízení mé skříňky v dílnách Imaginaru pro mě není strašák. Budu rád, když se toho dožiju.

„Omlouvám se vám,“ pokračoval jsem, „a tobě, Liore, přeju, abys měl s družicemi úspěch.“

„Aarone,“ Lior vstal a marně hledal slova. Na mluvení on nebyl nikdy.

„Pan Nussbaum už nám říkal,“ nalezl opět řeč šéf a pokývl směrem k Liorovi, „o technických výhodách. A my o nich uvažujeme. Viďte, Nikolaji?“ Rykov horlivě přisvědčil. „Zkrátka, nějak se domluvíme. Vlastně jsem chtěl hlavně...“

„Dobrý den,“ připojila se k nám Terka.

„Ano,“ chytil dech šéf. „To je dobře, že jste tady, Terezo. Je vám dobře, nepotřebujete mluvit s lékařem?“

„Jsem v pořádku,“ kývla.
Komunikační centrum v modulu Destiny

Komunikační centrum v modulu Destiny

„Takže jde mi o otázku zodpovědnosti,“ navázal Pauli. „Slečno, můžete se zeptat vašeho kolegy Aarona, proč je v ruské části málo vody. Nebo o tom taky něco víte?“

„Nevím nic.“ Terka se na mě podívala s otázkou v očích.

Teď jsem teprve cítil, že moje sebejistota je jen falešná.

„Aarone, vy tedy uznáváte zavinění, takže právní oddělení sepíše papíry v tom smyslu,“ mínil dále ředitel.

„Ano,“ vypravil jsem ze sebe. „Jestli mi to pošlete k podpisu, nebo jestli právníci vymyslí, jak bych tady nahoře mohl něco podepsat...“ trochu se mi popletly myšlenky, ale kýval jsem, aby viděl, že souhlasím.

Rozloučili se několika frázemi. Připadal jsem si jako ve snách. Obraz z pozemního centra byl na obrazovce nahrazen logem Imaginar.


Musel jsem Terce přiznat pravdu. Vyklopil jsem všechno. Jak mě bratranec Lior požádal, abych pomohl firmě, ve které pracuje. Malá, začínající firma, spíš parta nadšenců. Souhlasil jsem, protože jsem myslel, že Imaginar nijak znatelně nezchudne. V kosmické technice je tolik bezpečnostních opatření, a na ISS zvlášť, že mě nenapadlo očekávat opravdu vážnou nouzovou situaci. A vůbec nejmíň jsem chtěl ohrozit něčí život.
Známý pokus s vývěvou. Ve vakuu vře voda za každé teploty

Známý pokus s vývěvou.
Ve vakuu vře voda za každé teploty

Terka mi nic nevyčítala, ale viděl jsem, jak se na mě dívá. Neprosil jsem za odpuštění, protože jsem stále ještě necítil vinu. Nebyl jsem schopen ze srdce litovat, když jsem nejednal ve zlém úmyslu, ale strašně mě mrzela ta shoda náhod. Terka za nic nemůže, a já taky ne, jak mi našeptávalo něco uvnitř, a přesto jsme tu odsouzeni k posledním dnům. Takový Pauli není žádný světec, a bude žít dál, a ta svině Derek taky, i Sergej, který mě prásknul... najednou jsem si uvědomil, že mám vztek na všechny, ať právem nebo neprávem.

„Nedalo by se něco udělat?“ zeptala se Terka.

„A co jako chceš dělat?“ málem jsem vyštěkl. „Přivolat déšť?“

„Já nevím. Třeba se podívat do Kiba, jestli tam nezůstala nějaká voda, nemyslíš?“

Znovu se mi podařilo nabýt trochu rovnováhu. „Voda ve vakuu, Terko. Voda se ve vakuu velmi rychle vypařuje. Rozplyne se na molekuly. Něco mohlo zmrznout. Ale led by už dávno vysublimoval. V Kibu nezbylo nic, než rozbitá sprcha a...“ v tu chvíli mi došlo, že naděje se může skrývat i na nečekaných místech.


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:50