Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

10. Kapitola

„Já tam vlezu,“ vysvětlila si Terka po svém mé zaváhání. „Jsem lehčí, snáz mne vytáhneš, kdyby něco.“
Na Zemi napjatě sledují průběh akce

Na Zemi napjatě sledují průběh akce

„Tady dispečink. Doporučujeme držet se domluveného plánu. Zároveň opakuji, že ještě není pozdě misi zrušit. Riziko je neúměrně velké předpokládanému zisku...“

„Mise!“ nenechal jsem hlas ve sluchátkách domluvit, „Já tomu říkám, jít pro vodu. Zatím jde všechno podle plánu. Kibo je stabilní, vstup dostatečně otevřený, hrany oblé...“

„Aarone,“ ozval se hlas naplněný směsicí smíchu a popuzení, „zapomínáš, že vidíme to, co vy dva. Kibo možná stabilní je, možná ne, to takhle nepoznáš. Vstup je jen tak tak a hrany jsou ostré. Kdybych mohl víc, než jen konzultovat, zakázal bych vám tam lézt!“

Znovu jsem se podíval do tmavého otvoru. Možná si Terka mé zaváhání vysvětlila správně. Krček, ve kterém se utrhla vodárna od zbytku modulu Kibo, připomínal spíš vstup do Še'olu, než bránu do oázy. Když si proříznu skafandr o některou střepinu, je po mně. Když se o ni předře lano, nevím, jak bez asistence vylezu. Co mne čeká vevnitř, neví nikdo.

„Terko, vlezu tam já, jak bylo dohodnuto,“ rozhodl jsem se ignorovat varovné hlasy ze Země i z mé hlavy. „Bude třeba demontovat zařízení, to je moje práce.“

Lehl jsem si k otvoru, opatrně sevřel roztřepený okraj a nasunul se horní polovinou těla dovnitř. Později zaujme tuhle polohu Terka, až bude pozorovat, co dělám. Rozhlédl jsem se. Reflektorky v horní části přílby dělaly, co mohly, ale tmu zaplašit nedokázaly.

„Vnitřek vyhlíží poměrně zachovale,“ konstatoval dispečink. Kamera měla zřejmě větší citlivost než mé oči a hlavně dokázala rychleji otevřít clonu než mé oko zorničky.

Pomalu se i mé oči přizpůsobovaly, ze tmy vyplouvaly stále menší a menší detaily. Ožehnuté stěny, polámané desky utržené bůhví z čeho, kusy roztaveného plastu tuhnoucího v prostředí bez gravitace. Překvapilo mne, že prostorem nepoletují úlomky. Nejspíš se za dobu od výbuchu tolikrát odrazily od stěn, že jim k poletování nezůstala žádná vůle. Jejich poslední kontakt se stěnou pohltil tu poslední kapku kinetické energie a pohyb ustal. Vše bylo v naprostém klidu.

„Zdá se to OK, jdu dovnitř.“

„Doporučuji dodržet domluvený postup,“ připomněl se konzultant ze Země.

„Samozřejmě...“

Ani jsem nedomluvil a už jsem cítil, jak Terka zdvihá mé nohy do směru, který jsem pro teď chápal jako nahoru. Ze své pozice bych sice dokázal do modulu vklouznout i v téměř neohebném skafandru, ale takhle jsme minimalizovali nebezpečí, že se rozpářu o otřepaný okraj.

Nasoukat dovnitř už jsem se musel sám. Terka se neměla jak zapřít, aby mne zatlačila dolů. Kdyby se o to pokusila, odletěla by od stanice a musela by ručkovat po laně zpět.

„Zamrzá obraz,“ ozvala se ještě na chvíli Země a náhle zmlkla. Kovový obal modulu fungoval jako dokonalé odstínění. Od začátku jsme s tím počítali, ale teprve teď, když to opravdu nastalo, na mne dolehl pocit odlehlosti. Docela rád bych toho konzultanta zase slyšel.

„Země se ptá, jestli je všechno OK,“ ozvala se Terka. Teď ležela u otvoru ona a fungovala jako retranslační stanice.

„No jo,“ přestal mi konzultant chybět. „Pomalu se přibližuji k protější stěně. Kabinka sprchy je na hadry, ale vnitřek snad příliš poškozený není.“

„Řekni, až ti budu moct poslat nářadí.“

„Já jsem fertig,“ zachytil jsem se pevně sloupku kabinky, a napnul jisticí lano.

Terka připnula brašnu s nářadím na karabinu, zaklapla za lano a lehce postrčila.

„Posílám.“

Sledoval jsem, jak taška poslušně sleduje směr lana. V jednu chvíli jsem zapochyboval, zda byl impuls dostatečně silný, jestli se nářadí nezasekne na půli cesty, ale tření mezi lanem a karabinou, které se v beztíži jen letmo dotýkaly, bylo zanedbatelné. Za chvíli už jsem připínal brašnu ke svému skafandru.

„Utrhl zbytek vnějších dveří od kabinky,“ slyším, jak Terka tlumočí na Zemi, jako by zapomněla, že i ona má na přílbě kameru, „a vstupuje dovnitř.“

„Řekni jim, že vnitřek se zdá nepoškozený. Pokusím se teď vymontovat...“

Nedořekl jsem, že se chystám vymontovat odpadní kontejner, protože jsem polekaně uskočil stranou, což je ve stavu beztíže věc velice ošemetná. Následkem této neuváženosti jsem se dvakrát odrazil od stěn sprchové předsíňky a nepochopitelně skončil venku s hlavou natočenou směrem k podlaze. Patrně jsem při tom vykřikl, protože se ozval polekaný Terčin hlas.

„Co se stalo?“
Pití recyklované vody na ISS je běžné

Pití recyklované vody na ISS je běžné

Otočil jsem se v obrovském skafandru znovu směrem ke sprše. Hlavu jsem měl dole u jejího podstavce, nohy nahoře. Přímo před nosem jsem viděl kontejner na použitou vodu, který tvořil podlahu sprchové kabiny. Na vesmírné stanici při tak velkém výkonu sprchy bylo nutné vodu neustále recyklovat. V blízké budoucnosti se měl jeden recyklátor nainstalovat přímo tady. Zatím jsme nosili použitou vodu k hlavnímu recyklátoru ručně. Kontejner vypadal nepoškozený...

„Tak co se stalo?“ vloudila se do Terčina hlasu úzkost.

„Nic, snad nic,“ dal jsem o sobě vědět zamyšleně. „Připadalo mi, že proti mně něco vystřelilo.“

Zevrubně jsem prozkoumával vnitřek kabiny. Nikde se nic nehýbalo. Stěny zjizvené nárazy trosek po výbuchu vypovídaly, že tu nedávno bylo hodně rušno, ale teď se jen tiše leskly zamrzlými krůpějemi.

„Tak nevím,“ ozval jsem se jen pro Terčin klid, „nic... to je zvláštní.“

„Co?“

„Ty stěny jsou pokryté zmrzlými kapkami. Už dávno by musely vysublimovat.“

„A je to voda?“
Recyklátor odpadní vody

Recyklátor odpadní vody

„Co by to... jasně, že je to voda... a přímo vidím, jak mizí, jak se ty kapky ztrácejí... co se to...?“

A bylo to tu zase. Tentokrát jsem neuskočil. Z kontejneru, z malého otvoru po střepině vytryskl sloupec páry. Ve světle reflektoru v mžiku vystoupal do výšky dospělého člověka, rozptýlil se po okolí a zmizel.

Sklonil jsem se k ojíněnému otvoru.

„Co tam je, já tam nevidím.“

„Ještě nevím, malá dírka do podlahy. Je v ní led.“

Ojínění kolem otvoru pomalu mizelo, i led v něm se leskl ve stále větší a větší hloubce. V tu chvíli mi to došlo a rychle jsem se odsunul.

„Už asi vím, co se stalo,“ podával jsem hlášení a hledal v brašně lepicí pásku. „Nádrž je proražená, ve vakuu voda okamžitě vře, utíká jako pára, vyprskává další vodu a to mě vylekalo. Otvor se za chvilku ucpe ledovým špuntem, jenomže ten za chvíli vysublimuje a celé to začne znovu. Kdo ví, kolik vody tam ještě... už zase.“

Na další výtrysk už jsem byl připraven a když přestal, okamžitě jsem díru přelepil lepicí páskou. Tlak páry by těžko udržela, ale to obstará ten led. Mně stačí, když jen zabráním jeho sublimaci. Třeba ještě nějakou vodu zachráním.

„Máš prý tu nádobu odmontovat,“ radila ze shora Terka.

„Opravdu?“ zajímal jsem se, „Na to přišli sami? To musí být bedny...“

Odmontovat není správný výraz pro vyjmutí nádrže, která je chycená zaklapávací pojistkou. Stačí uzavřít ventil, zatlačit proti směru pružiny, která přitlačuje nádrž na těsnění odsávacího potrubí a je vymalováno. Když je vše v pořádku, nářadí není třeba.

Jenomže nádrž v pořádku nebyla a vyjmout nešla. Nejspíš byla proražená i někde jinde a přimrzla k okolí. Ke slovu přišlo nářadí z nejjednodušších, tedy kladivo. Nejprve jsem pouze zlehka poklepával, později jsem zaangažoval šroubovák do role páčidla a majzlíku.

„Pusť se, potvoro!“ ulevil jsem si po chvíli námahy. Venkovní skafandr není na fyzickou práci stavěný. Vše jde ztuha, setrvačná hmota rukávů ztěžuje rozmachy kladivem, vnitřní chlazení přes všechnu svou důmyslnost selhává. Pot se mi řinul ze všech pórů, tekl do očí, do nosu, občas jsem ho vdechl.

„Jak to jde?“ zazněl ve sluchátkách starostlivý hlas.

„Asi se za chvíli utopím.“

Věděla, o co jde. Při výcviku nás varovali, že ve skafandru si pot neotřeme.

„Odpočiň si chvilku.“

„Ještě do toho praštím,“ nedal jsem se odradit, napřáhl se pořádně - a zasáhl pravý přílbový reflektor.
Skafandr EMU má dvě svítilny

Skafandr EMU má dvě svítilny

Střepy se rozlétly, okolí potemnělo. V duchu jsem poděkoval konstruktérům, kteří nenechají nic náhodě a co mohou, to zdvojí. Nebýt levého reflektoru, octl bych se v naprosté tmě.

„Máš to nechat být,“ hlásila po chvilce Terka po krátké poradě se Zemí. „V nádrži bude beztak málo vody, když celou dobu utíkala.“

„Dobře, přesouvám se k bodu dva.“

„Nechceš to přerušit, máš toho dost.“

„Nesmysl,“ lhal jsem, jako když tiskne, „právě jsem se rozjel. Když jsem nádrž s močí kontroloval, byla skoro plná, chystal jsem se ji odnést k recyklaci. Nemůžeme ji tu nechat.“

„Hm...“

„No jaký hm!“ reagoval jsem později ze sousední kabiny. „Voda jako voda.“

„Hm.“

„Tady to vypadá všechno v pořádku,“ změnil jsem definitivně téma.

„Máš nejdříve uvolnit podlahový šroub.“

Nápověda samozřejmě nebyla zapotřebí, dělal jsem to už mockrát, ovšem nikdy ne ve vakuu. Nářadí potřebné k uvolnění toaletní nádrže nebylo přizpůsobené pro manipulaci v rukavicích skafandru. Hodně duševních sil jsem spotřeboval jen na vlastní práci, byl jsem rád, že se tam někde daleko nějaký dobrák ve skafandru snaží dělat to co já, učí se z nezdarů a mně posílají jen ověřené pokyny.
Vesmírná toaleta, systém Wolowitz

Vesmírná toaleta, systém Wolowitz

„Zdá se, že to mám,“ oddechl jsem si po půl hodině perné práce.

„Přepočítej vyndané šrouby.“

Mrkl jsem na magnetickou podložku.

„Všechny.“

„Ventil na nádrži a ventil na potrubí.“

„Oba uzavřené.“

„Pojistka?“

„Zatím zajištěno.“

„Uvolnit.“

Naposledy jsem vše zkontroloval. Nejdůležitější jsou ventily. Kdybych zapomněl nějaký šroub, prostě nádrž nevyndám. Když se otevře ventil, uteče drahocenná kapalina. Vše vypadalo v pořádku.

„Odjištěno.“

„Teď pomalu vyvlíkni náústek nádrže z těsnění potrubí.“

Madla pro vyzvednutí nádrže byla naštěstí natolik masivní, že jsem jimi mohl provléknout i tlusté rukavice skafandru. s citem jsem táhl směrem od podlahy a pokud mi to vůle dovolila, kolébavým pohybem jsem nádrž milimetr po milimetru uvolňoval ze sevření. Mohl-li jsem pocítit z přelévání obsahu, měla by být nádrž téměř plná.
I přes nedostatečné osvětlení jediného zbylého reflektoru je na fotografii jasně zřetelná armatura s náústkem připraveným vystřelit každou chvíli svůj obsah.

I přes nedostatečné osvětlení jediného
zbylého reflektoru je na fotografii jasně
zřetelná armatura s náústkem připraveným
vystřelit každou chvíli svůj obsah.

Po chvíli odpor povolil zcela. Kdybych nádrž nedržel, odlétla by pryč. Takhle jsem ji pouze odsunul stranou. Z podlahy se na mne černal nátrubek. Vzhledem k celkovému stavu stanice jsem si mohl odpustit opatřit ho zátkou. Tak přece se povedlo, měl jsem čas se sekundu dvě radovat z úspěchu.

Výměny nádrže na stanici za normálních okolností a jejich simulace na Zemi mají jedno společné. A jedním se liší od téže práce v otevřeném prostoru. Právě to vakuum. Mezi ventilem na nádrži a na potrubí zůstává technologický prostor. Zpravidla bývá vyplněný kapalinou.

Ve vakuu vře voda při jakékoli teplotě, pokud je ještě kapalná. Voda v nádržích přitisknutých na stěnu ozařovanou Sluncem kapalná je. Vře sice okamžitě, ale chvilku trvá, než to propukne po celém jejím objemu. O to je pak proces bouřlivější.

Samozřejmě, že v cestě výbuchu jsem stál já. Upřímně řečeno, energie výbuchu jednoho deci moči stojí tak maximálně za kavárenský bonmot v rámci vyprávění veselých příhod z vesmíru. Jenomže ta nevábná kapalina není zrovna destilovaná voda, její elektrický odpor není zanedbatelný, a když se dostane do rozbitého reflektoru, je schopna zajistit zkrat dostatečně dlouhý na to, aby vyhodil společnou pojistku obou reflektorů. Octl jsem se v naprosté tmě.

„Aarone!“

„Všechno v pořádku, jen jsem přišel o světlo. Ale nádrž mám!“

„Zkusím ti tam posvítit.“

„Moc to nepomáhá. Snad vidím nějaké světlo před kabinkou, ale tady uvnitř je tma jak... No nic, vyjdu ven, pak...“

„Jsi tam?“ komentovala Terka mé odmlčení.

„Kde bych byl! Nemohu se pohnout, někde se zaseklo pojistné lano. Musím ho nejdřív uvolnit.“

„Tak co?“ zajímala se Terka po chvíli.

„Nemůžu to najít. V těch rukavicích nemám vůbec cit. Lano jde někam do rohu, dál se nedostanu.“

„Dokážeš najít, kde lano pokračuje? Mohl by ses odpoutat a znovu přichytit kousek dál.“

„Nevím,“ odpovídám po chvilce, „kde to pokračuje. Ale to nevadí, nepotřebuji lano, abych vylezl ven. Odpoutávám se.“

„Zamítá se!“ zakřičela Terka po krátké poradě se Zemí. „Je to moc nebezpečné.“

„Pozdě, už jsem volný a vylézám z kabinky.“

Jedna stěna, druhá, tady je madlo, to znamená, že vchod je přede mnou, posunuji se o metr, dva. Čerň je jak bahno, úplně cítím její odpor. Už bych měl Terku vidět, stále nic.

„Tady jsem,“ neudržela Terka naivní nápovědu.

Samozřejmě, že tam je. Ale kde? Z vysílačky neslyším směr. Otáčím se kolem dokola. Netuším, kolikrát jsem se otočil, ani kolem které osy. Konečně! Jedna, dvě jiskřičky vplouvají do zorného pole.

„Vidím tvé reflektory, jdu k tobě.“

Zase taková naivita: jdu k tobě! Dávno jsem ztratil oporu pod nohama. Musím čekat, až dopluji k nějaké stěně, pak se odrazím. Jenomže odraz po tmě o šikmé stěny bez opory... Připadám si jako kulečníková koule valící se prostorem od mantinelu k mantinelu. Už jsem se opět otočil a nevidím. Náraz, odraz, reflektory vplouvají do zorného pole. Zdají se trochu jasnější než dříve.

„Vidím tě! Jdu pro tebe... A jak mi to chcete zakázat?“ odpověděla někomu v jejích sluchátkách, ještě než s ním ztratila spojení.

„Terko, neblázni, rozřízneš si v průlezu skafandr.“

„Už jsem vevnitř, jistím se lanem. Vidím tě už zřetelně. Za chvíli se otočíš a uvidíš mne také.“

Náhle jsem ve tmě rozeznal vlastní končetiny. Zdroj světla tedy musel být na blízku. Náraz do zad, měním směr letu, konečně mám Terku v zorném poli. Narazila do mne, ale nestačila mne zachytit. Už ji zase nevidím, mávám zoufale rukama ve snaze zachytit její lano, které se na chvíli zatřpytilo v záři reflektoru. Je to ale noha, která do něj vráží a kolem které se omotává.

„Myslím, že jsem se zachytil.“

„Já si to myslím také,“ stěží Terka zadusila smích. „Visíš za nohu.“

Lano zapružilo, smyčka kolem nohy se stáhla pevněji, Terka se začala vracet. V několika sekundách už jsem ji svíral v náručí. Trochu jinak, než jsem si to představoval za jiných okolností, ale neméně šťastný.

„Přichyť se karabinou.“

„Rozkaz, šéfe. Dík, žes pro mne došla. Navrhuji jít domů.“

„Jdeme. Na tu nádrž kašlem, vzal ji čert. Stejně je to eklhaft.“

„Moc se netěš!“ zatřásl jsem objemnou krabicí přichycenou karabinou na druhém boku. „Myslíš, že jsem ji na chvíli pustil?“


Sáhl jsem po bločku, plném přeškrtaných a přepisovaných poznámek. V číslicích se skrývaly naše zbylé zásoby, denní dávky a dny zbývající do příletu rakety. Po získání nádrže z Kiba jsme se dostali k hranici přežití, i když se při recyklaci moči získávají zpět jen dvě třetiny původního objemu. Tehdy jsem podlehl optimismu a dokonce jsem snil o nás dvou po návratu na Zemi. Pak přišla realita, technické problémy, které způsobily zpoždění startu rakety. Moje čmárání v bločku už nic nezmění. Vidím, že výpočet je bez chyby.

Vyhlédl jsem na chodbu. Prázdná, nikde nikdo. Šumot ventilace přerušuje pouze slabé oddechování ze sousední kóje. Opatrně nahlédnu. Je to nepřístojné, strkat nos do soukromí. Ale jen na chvilku, na malý okamžik, jen si obtisknout její tvář do paměti, vypálit do sítnice, abych ten obrázek už nikdy nezapomněl.

Spí v prapodivné poloze, ze které by ji v zemské tíži druhý den bolela záda. Tady je to jedno. Protáhla se a otočila hlavu. z profilu jí to vždycky slušelo. Ani žízní rozpraskané rty neubraly nic z její krásy. Tak rád bych je políbil. Zlehka, aby se neprobudila. Jen tak, aby se jí vloudil hezký sen...

Rychle jsem vycouval, než mne napadne své nápady realizovat. Terka se teď nesmí probudit. Nesmí mne ani zahlédnout, domlouvám si celou cestu do kuchyně. Pečlivě za sebou zavírám, aby ani hlásek neunikl, a zapínám počítač.

„Terezko,“ nahrávám vzkaz, „přál jsem si, abychom byli spolu někde sami. Teď se mi to splnilo a radost nemám. Několikrát jsem přepočítal, jak dlouho nám ještě voda vydrží. Snažil jsem se to před tebou tajit, ale je mi jasné, že už sama tušíš, jak na tom jsme. Ať nás ze Země napájejí optimismem, jak chtějí, voda vystačí sotva do poloviny doby, než budou schopni poslat zásoby. A o to právě jde. Pamatuješ na trojčlenku? Jak dlouho vydrží voda jednomu člověku, když dvěma lidem vydrží polovinu doby? Chápeš? Elementární. Když si ještě uvědomíš, že mé tělo má přece jenom větší spotřebu, tak ti vyjde, že beze mne bys měla docela slušnou šanci přežít.“

Na chvíli jsem vypnul nahrávání. Dlouhý proslov vysušil mluvidla, nemohl jsem pokračovat. Instinktivně jsem se ohlédl po lednici s posledními zbytky pití.

„A proto teď odejdu,“ pokračoval jsem, když jazyk přestal stávkovat. „Jako bych už viděl, jak se na to budou tvářit mí blízcí.“ Přes svíravou žízeň a strach, který mnou začal prostupovat, jsem se nad tou představou musel pousmát. „Lior se chytne s tetou, jestli je to omluvitelné nátlakem okolností, budou mávat talmudem... Mně na tom nezáleží. Záleží mi na tom, abys mi odpustila ty, že jsem tě tu nechal samotnou. Drž se!“

Tentokrát jsem nahrávání vypnul definitivně. Zavřel jsem dveře a nalepil na ně lístek se vzkazem pro Terku, aby si přehrála vzkaz, a odplul jsem k přechodové komoře.

„Vsadil bych se, žes nečekal, že se tady tak brzy potkáme, co?“ pozdravil jsem s povzdechem Robonauta 2, kterého zatím nebyl důvod vracet na své místo. Teď se mi tu hodil. „Budeš mi muset zase pomoct. Ale neboj, je to naposled.“

Sejmul jsem skafandr a zaváhal. Nebylo by rychlejší prostě otevřít dveře? Trvalo by to jen chvilku... Ne, na to nemám. Mělo by stačit odpojit vzduchotechniku skafandru. Kyslík, který zbude ve skafandru, nějakou dobu vydrží, jen se bude pomalu měnit na oxid uhličitý, ničeho si ani nevšimnu, jen na mne padne únava...

„Tak se tu měj pěkně, R2, a dej pozor na tu moji holku,“ řekl jsem ještě robotovi, uzavřel přílbu a spustil odsávání vzduchu z kabiny.

Sekundy se vlekly, dostal jsem strach, že mi vzduch dojde dříve, než opustím stanici. Hloupost, samozřejmě, tak rychle se skafandr nevydýchá, zvlášť když jsem v klidu. Konečně jsem venku. Země se vznáší nade mnou, stačí se odrazit... Můj poslední výlet... Každý mi ho může závidět... Po duši se mi rozlil klid, po předchozím strachu ani památka, trhnu všechny rekordy v délce pobytu na oběžné dráze i ve volném prostoru.

Ještě se přesvědčím, že je komora dobře uzavřená a přehlédnu stanici. Pěkné dobrodružství... Něco nehraje, něco je jinak. Celý povrch stanice je posetý asi stovkou předmětů kulového tvaru. Jeden, ne, dva přímo tady, pár kroků ode mne.

V tu chvíli jsem to nechápal, jediné vysvětlení, které mne napadlo, mělo něco společného s myšlenkami na zázrak a manu nebeskou. Ten zázrak později vysvětlili experti od Liora.

Nanodružice se vrhají na všechno, co považují za trosku. Tedy na všechno, co nemají v databázi aktivních družic. ISS v té databázi samozřejmě figuruje, ale výbuch na Kibu ji odsunul na jinou dráhu. V tu chvíli se stanice v očích nanodružic stala také smetím, které si zaslouží odklidit. Smetí o obrovské hmotnosti. Taková hmotnost si zaslouží celou úklidovou četu...

Skláním se pro ty dva nejbližší míče. Jsou již trochu promačklé, ale vody v nich je stále dost. Jsou přimrzlé kapkou vody k tělesu stanice. Tak to konstruktéři plánovali, tak to má fungovat. Zítra se s Terkou vypravíme pro zbytek. Teď honem zpátky, rychle než se vzbudí. Musím smazat ten trapný vzkaz.


Konec

Zpět Obsah Dále

23.01.2017 23:50