Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

2. kapitola

Pan Weston pocházel z Highbury; jeho rodina se tu těšila všeobecné vážnosti a v posledních dvou třech generacích ještě upevnila své společenské i majetkové postavení. Dostalo se mu pečlivého vzdělání, nabyl však v mladém věku nevelké soukromé renty, a snad to jej odradilo od fádních povolání, jaká si zvolili jeho bratři: v souladu se svou činorodou, optimistickou myslí a společenskou povahou vstoupil do domobraneckého pluku, jenž tehdy zastupoval místní kraj.

Kapitána Westona měl každý rád; a když má náhoda, jakými vojenský život oplývá, zavála do cesty slečnu Churchillovou z proslulé yorkshirské rodiny a tato slečna Churchillová se do něho zamilovala, nepřekvapilo to nikoho krom slečnina bratra se švagrovou, kteří ho neznali: ti ve své sebevědomé nadutosti spatřovali v příbuzenském svazku s jakýmsi mladým důstojníkem hotovou urážku.

Slečna Churchillová však byla plnoletá a disponovala vlastním jměním - jakkoli toto jmění bylo v nepoměru k rodovému majetku; odmítla od svého vyvoleného upustit a přes veškerý odpor manželů Churchillových se za něho provdala; ti nato s patřičnými oracemi nevěstu zavrhli. Nebyl to však uvážlivý sňatek a nepřinesl mladým manželům mnoho štěstí. Paní Westonová jistě měla proč být šťastná, když dostala tak dobrosrdečného, pozorného manžela, který byl hotov udělat pro ni všecko na světě oplátkou za tu velkou laskavost, že se do něho zamilovala; i rozhodnosti měla dost, neuplatňovala ji však vždy právě nejmoudřeji. Dokázala prosadit svou vůli bratrovi navzdory, nedokázala už ale potlačit nerozumnou lítost nad jeho nerozumným hněvem a postrádala přepych, na jaký byla zvyklá z domova. Westonovi žili nad poměry, ale stále to ještě nesneslo porovnání s Enscombem; mladá paní proto nepřestala manžela milovat, jenomže by bývala chtěla být jak paní kapitánovou Westonovou, tak slečnou Churchillovou z Enscombu.

Kapitán Weston, o němž všeobecně - a v rodině Churchillových obzvláště - panovalo mínění, že získal skvělou partii, dopadl nakonec ne zrovna záviděníhodně: když mu choť po tříletém manželství zemřela, zanechala ho tu se ztenčeným jměním a navíc s dítětem, o něž se musel postarat. Břímě výdajů s jeho výchovou bylo brzy z vdovce sňato. Díky hošíkovi a jistě i pod smutným dojmem vleklé choroby paní Westonové došlo k jakémus takémus rodinnému usmíření; manželé Churchillovi, kteří neměli vlastní děti ani jiné blízké robátko postrádající péče, se krátce po pohřbu nabídli, že malého Franka zaopatří. Ovdovělý otec možná váhal a zdráhal se, nakonec však převládly jiné úvahy: svěřil syna bohatým Churchillovým a jemu pak už zůstala pouze starost o vlastní spokojenost a pokud možno i o lepší zabezpečení.

Pan Weston usoudil, že bude nejmoudřejší změnit od základu způsob života. Vystoupil z domobrany a pustil se do obchodování; jeho bratři vlastnili už tou dobou v Londýně prosperující podniky, a to mu bylo do začátku cennou oporou. Tato činnost ho právě přiměřeně zaměstnávala. Patřil mu stále ještě menší domek v Highbury a tam trávil většinu svého volného času; a tak mu v užitečné práci i společenských zábavách spokojeně uplynulo osmnáct dvacet let. Za tu dobu se dopracoval solidního finančního postavení - mohl si dovolit koupi nevelkého panství za Highbury, po němž odedávna prahl, mohl si dovolit sňatek s nevěstou bez groše, jako byla slečna Taylorová, a mohl hovět sklonům své vlastní družné společenské povahy.

Slečna Taylorová začala ovlivňovat jeho životní plány už před časem; jelikož však nešlo o bouřlivou tyranskou žádost mládí, nedal se zviklat ve svém odhodlání, že si nezaloží nový domov, dokud si nebude moci koupit Randalls, na jehož prodej tak dlouho toužebně čekal; usiloval neúhybně o uskutečnění svých záměrů, až jich dosáhl. Domohl se jmění, koupil si domov a získal manželku, a tím zahájil údobí, kdy měl víc předpokladů ke spokojenosti než kdykoli předtím v životě. Pan Weston se nikdy necítil nešťasten, jeho povaha ho před tím uchránila i v soužití s první chotí, ale teprve druhý sňatek mu měl ukázat, jak vzácným darem je moudrá žena s laskavým srdcem, a poskytnout mu příjemný důkaz, oč lepší je vyvolit si, než být vyvolen, a vzbuzovat vděčnost, než ji pociťovat. Při volbě nevěsty nemusel brát ohled na nikoho než na sebe: se svým majetkem mohl naložit podle vlastní vůle, neboť co se Franka týkalo, nejen se rozumělo jaksi samo sebou, že si v něm strýc vychovává dědice, ale jejich vztah byl stvrzen očividnou adopcí, když mladík při dosažení plnoletosti přijal jméno Churchill. Bylo proto velice nepravděpodobné, že by se mu kdy otec musel postarat o zaopatření. Pan Weston s tím rozhodně nepočítal. Tetinka Churchillová byla svévolná žena a manžel se jí neodvážil v ničem oponovat; ale pan Weston si při své povaze neuměl představit, že by pouhá svévole mohla ve svých důsledcích vážně ovlivnit životní osudy bytosti jí drahé, a jak on věřil, drahé po zásluze. Scházel se každoročně se synem v Londýně a byl na něho pyšný, a když pak s láskou vykládal po Highbury, jak z něho roste obdivuhodný mladý muž, začalo na něho být pyšné i celé Highbury. Pokládali ho dostatečně za svého rodáka, aby mladíkovy přednosti i životní vyhlídky vzbuzovaly všeobecný zájem.

Mladý pan Frank Churchill zavdával tedy Highburčanům důvod k hrdosti a probouzel v nich zvědavé přání ho poznat, on sám však jim neoplatil tento lichotivý zájem ani tím, že by se byl v městečku někdy ukázal. Často se hovořilo o tom, že přijede otce navštívit, ale nikdy k tomu nedošlo.

Po sňatku pana Westona však převládlo obecné mínění, že by se slušelo a patřilo, aby se taková návštěva uskutečnila. V tom ohledu panovala jednomyslná shoda názorů, ať už paní Perryová popíjela čaj u paní Batesové a její dcery, anebo jí zmíněné dámy přišly návštěvu oplatit. Teď nastala ta chvíle, kdy by měl pan Frank Churchill mezi ně zavítat; a nadějeplné očekávání dostalo mocný podnět, když se rozkřiklo, že při té příležitosti napsal nevlastní matce. Příštích pár dní se žádná návštěva neobešla bez zmínky o krásném dopise, který od něho paní Westonová dostala. „Jistě jste už slyšela, jaký krásný dopis poslal pan Frank Churchill paní Westonové? Prý je to moc krásný dopis. Pan Woodhouse měl ten dopis v ruce a povídal, že v životě tak krásný dopis nečetl.“

Dopisu se skutečně dostalo vysokého ocenění. Paní Westonová si ovšem utvořila neobyčejně příznivé mínění o dotyčném mladíkovi už předtím a zmíněnou lichotivou pozornost pokládal za nezvratný důkaz jeho uvážlivosti a bystrého rozumu: byl to pro ni mimořádně vítaný dodatek k blahopřání ze všech možných zdrojů, jimiž byla u příležitosti svého sňatku zahrnuta. Byla přesvědčena, že ji potkalo velké štěstí, a zažila toho v životě už dost, aby věděla, že může právem mluvit o štěstí, když to jediné, co ji trápí, je částečné odloučení od lidí jí nakloněných, kteří se s ní těžce loučili, ale jejichž přátelské city tím nijak neochladnou.

Věděla, že ji určitě budou občas postrádat; a vždycky ji zabolelo, když si představila, že Emma třeba kvůli ní přijde o nějakou zábavu anebo že se bez její družné společnosti může chvíli nudit: jenomže drahoušek Emma nebyla žádná skleníková květinka, uměla se vypořádat s takovou situací lépe, než by to dokázala většina děvčat, a měla dost zdravého rozumu, energie a podnikavosti, aby se dalo předpokládat, že šťastně překoná všechny drobné nesnáze, které jí z toho vzniknou. Navíc se všichni mohli utěšit i vědomím, že Randalls dělí od Hartfieldu vzdálenost, jakou může překonat pěšky i dáma bez doprovodu, a že při páně Westonově povahovém založení i postavení nic nebude na překážku tomu, aby pomalu každý druhý večer v týdnu netrávili všichni pospolu.

Paní Westonová prožívala celé hodiny blažené vděčnosti, když si pomyslela, jak to s ní dopadlo, prokládané pouze chvilkovými záblesky stesku a její spokojenost - ba víc než spokojenost - její štěstí a požitek byly tak oprávněné a tak zřejmé, že Emma, jakkoli otce dobře znala, skutečně občas užasla, jak může stále ještě soucitně vzdychat nad „chudinkou slečnou Taylorovou“, když se s ní rozloučí v Randallsu, kde ji obklopuje hojnost a pohodlí, anebo když se za ní doma dívají, jak odchází v doprovodu svého přívětivého manžela k vlastnímu kočáru. Nestalo se však, aby se rozloučili, aniž si pan Woodhouse povzdechl: „Chudinka slečna Taylorová! Ta by u nás moc ráda zůstal!“

Ztracenou slečnu Taylorovou jim nic nemohlo vrátit - a stejně nepravděpodobné bylo, že by ji pan Woodhouse přestal litovat; avšak jak týdny plynuly, ulevilo se mu aspoň v jistém směru. Předně mu sousedé přestali chodit gratulovat; nerozčilovali ho už tím, že vyjadřovali radost nad onou neblahou událostí; a co v něm vyvolávalo nejčernější obavy, totiž svatební dort, hosté do posledního drobečku snědli. Pan Woodhouse nesnášel těžká jídla a nedokázal si představit, že by jiní lidé mohli mít žaludky méně choulostivé než on sám. Co nedělalo dobře jemu, to pokládal za nebezpečné i pro ostatní; proto nejprve co nejdůrazněji žádal, aby se žádný svatební dort nepekl, a když na něho nedali, snažil se aspoň ze všech sil zabránit tomu, aby ho někdo jedl. Nelitoval námahy a zašel se v té věci poradit s panem Perrym, highburským apatykářem. Pan Perry byl velice rozumný a slušný pán a jeho časté návštěvy byly panu Woodhousovi velkou životní oporou; byv dotázán, musel připustit (ačkoli se tvářil, jako by mu to bylo dost proti mysli), že svatební dorty mohou někdy vyvolat zažívací potíže - zvláště v oněch případech, kdy se jim holduje nestřídmě. Když se pan Woodhouse takto utvrdil ve svém názoru, zadoufal, že dojde sluchu u všech svatebních hostů; přes to přese všechno však dort mizel, a dokud se po něm docela nezaprášilo, neměl starostlivý pan Woodhouse klid.

Po Highbury kolovaly divné řeči, že všechna Perryovic děcka pobíhala s kusem svatebního dortu paní Westonové v ruce, ale pan Woodhouse tomu nemohl uvěřit.

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20