Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

11. kapitola

V nadcházejících dnech musela Emma zůstavit pana Eltona osudu. Nebylo už v její moci bdít nad jeho štěstím a popohánět ho k činu. Její sestra s rodinou měla co nevidět přijet, a tak nejprve přípravy a pak událost sama ji cele zaujaly; nedalo se předpokládat - ani ona sama to nepředpokládala - že by během té desetidenní návštěvy měla možnost milencům nějak přispět na pomoc, leda snad náhodou. Přesto však by se věci mohly rychle vyvíjet dál, jen kdyby se oni dva trochu snažili, a nějak vyvíjet se budou i bez vší snahy. Ani si vlastně nepřála, aby měla čas se jim věnovat. Čím víc některým lidem pomáháte, tím víc se vytrácí naděje, že se vzchopí a udělají něco pro sebe sami.

Od poslední návštěvy manželů Knightleyových v Surrey uplynula delší doba než jindy, a proto jejich příjezd samosebou vyvolával mimořádné vzrušení a zájem. Co se vzali, trávili všechny letní prázdniny až do letoška zčásti v Hartfieldu a zčásti na Donwellu, tento rok však věnovali dovolenou tomu, aby dopřáli dětem koupání v moři. Tak se stalo, že je už po řadu měsíců jejich surreyští příbuzní v klidu neužili, a pan Woodhouse je neviděl vůbec, protože se nedal přimět, aby se vypravil do Londýna, ani kvůli chudince Isabelle ne, a v očekávání nadcházející příliš krátké návštěvy byl radostí a rozrušením celý rozklepaný.

Pořád mu leželo v hlavě, co zlého by je všechno mohlo potkat na cestě, a jak to bude náročné i pro jeho koně a kočího, který jim měl vyjet na půl cesty vstříc a někoho z nich naložit, avšak jeho obavy se ukázaly bezpředmětné; všichni těch šestnáct mil šťastně překonali a pan John Knightley i jeho choť, jejich pět dětí a příslušný počet chův dospěli živi a zdrávi do Hartfieldu. Radost a rozruch z jejich příjezdu, kdy bylo třeba tolik lidí oslovit, uvítat, povzbudit, různě rozmístit a uložit, vyústily v takový hluk a zmatek, že by to byly jeho nervy za žádných jiných okolností nevydržely a ani v tomto případě tomu nedokázaly čelit příliš dlouho; avšak paní Isabella měla stále na paměti hartfieldské zvyklosti i povahu svého otce, a tak se přes všechnu mateřskou péči o dětičky a starost, aby se okamžitě zabavily a aby se jim dostalo volnosti a obsluhy, jídla a pití, spaní a hraní v míře vrchovaté, nepřipustila, aby mu děti byly dlouho na obtíž, a to ani ony samy, ani jejich rázné pečovatelky.

Paní Isabella Knightleyová byla půvabná, elegantní drobná osůbka, jemná a mírná, obdařená neobyčejnou roztomilostí a dobrotou; rodina jí byla vším; oddaně milovala manžela, na dětech přímo visela a otce a sestru měla ráda tak, že s výjimkou oněch nejpřednějších pout nemohlo být lásky vřelejší. Na nikom z nich neviděla jedinou chybičku. Nebyla to žena příliš chápavá ani bystrá, a nejenže se podobala otci v tomhle ohledu, ale zdědila i jeho tělesnou konstituci: sama měla křehké zdraví, věnovala přehnanou péči zdraví dětí, podléhala četným obavám a nervozitě a její londýnský lékař pan Wingfield byl pro ni stejně nepostradatelný jako highburský pan Perry jejímu otci. Měli také v povaze stejnou dobrodušnost a pevně zakořeněný zvyk vážit si všech starých známých.

Pan John Knightley byl vysoký, noblesní, velice chytrý pán, úspěšný v povolání, se smyslem pro rodinu a obdivuhodným charakterem; měl však v chování jistou rezervovanost, pro kterou nebýval každému sympatický; nedokázal si také uchovat trvale dobrou náladu. Nebyl to sice žádný morous, ani nepodléhal přehnané podrážděnosti, aby si zasluhoval výtky, ale vyrovnaná povaha nebyla jeho silnou stránkou a po boku tak slepě zbožňující manželky bylo skutečně nevyhnutelné, aby se ve svých nepříznivých vrozených vlastnostech ještě utvrdil. Ona mu svou přehnanou dobrotivostí a ústupností nesporně škodila. On naopak vládl jasným a bystrým rozumem, který jí nebyl dán, a někdy se vůči ní dal strhnout k bezohlednosti nebo ji příkře odbyl. Jeho švagrová ho neměla zvlášť v lásce. Jí neunikl žádný jeho prohřešek. Vnímala citlivě za Isabellu každou drobnou nezdvořilost, kterou Isabella ani nepostřehla. Snad by to všechno byla velkoryse přehlédla, kdyby projevoval k Isabellině sestře víc dvornosti, on se k ní však choval jako dobrý příbuzný a rozumný přítel a nikdy jí zaslepeně nelichotil; i kdyby však byl lichotkami marnotratně plýtval, nebylo by to zastřelo nejvážnější poklesek v jejích očích, jehož se občas dopouštěl, že totiž neprojevoval dostatečnou úctu a shovívavost vůči jejímu otci. Nedokázal se pokaždé obrnit trpělivostí, jak by se bylo slušelo a patřilo. Pan Woodhouse ho svým podivínstvím a úzkostlivostí občas dohnal k tomu, že se pokusil něco mu rozumově vysvětlit nebo ho rázně usadil, což bylo obojí stejně nevhodné. Nestávalo se to často, protože pan Knightley si ve skutečnosti tchána upřímně vážil a projevoval obvykle dostatečný smysl pro to, čím je mu povinován, ale pro Emmu, v tomto směru zvlášť citlivou, byly ty výjimky až příliš časté, a zhusta předem trpěla v očekávání poklesku, k němuž pak ani nedošlo. Zpočátku se však při každé návštěvě projevovaly jen ty nejchvályhodnější pocity, a protože se tentokrát mohli Knightleyovi zdržet jen krátce, bylo lze se nadít, že její srdečný průběh nic nenaruší. Sotva se všichni usadili a uvelebili, už pan Woodhouse melancholicky pokýval hlavou a s povzdechem upozornil dceru na neblahou změnu, k níž došlo v Hartfieldu od té doby, co tu byla naposledy.

„Považ, děvenko,“ pravil, „co chudinka slečna Taylorová - s tou nám to špatně dopadlo!“

„Ach, tatíčku,“ zvolala Isabella s pohotovou účastí, „jak hrozně vám asi chybí! A co teprve Emmičce! - To je pro vás pro oba těžká rána. - Nedokázala jsem si ani představit, jak se bez ní obejdete. - To je vskutku smutná změna. - Doufám ale, že se jí daří dobře.“

„Obstojně, děvenko - obstojně, doufám. Nevím, ale mám ten dojem, že Randalls docela snáší.“

Nato se pan John Knightley polohlasem zeptal Emmy, jestli je důvodné podezření, že Randalls má nezdravé povětří.

„Ne, kdepak - ani zdání. Paní Westonová v životě tak dobře nevypadala - jen kvete. Z tatíčka mluví pouze vlastní stýskání.“

„To dělá čest jemu i jí,“ zněla příkladná odpověď.

„A vídáte se s ní aspoň přiměřeně často, tatíčku?“ zeptala se Isabella lítostivým tónem, jaký její otec slýchal tak rád.

Pan Woodhouse zaváhal. - „Zdaleka ne tak často, jak bych si přál.“

„Ale, tatíčku, co se vzali, minul jenom jeden jediný den, kdy jsme je neviděli! Buď dopoledne, nebo večer, den co den, s tou jedinou výjimkou, jsme se sešli s paní Westonovou nebo s jejím manželem, a obvykle s oběma, na návštěvě buď v Randallsu, nebo zde u nás - a jistě si domyslíš, Isabello, že je to nejčastěji u nás. S velikou ohleduplností sem stále docházejí. Pan Weston je v tomhle opravdu stejně milý jako ona. Jestli o tom budete mluvit takhle lítostivě, tatíčku, vzbudíte v Isabelle zcela mylný dojem o nás všech. Jistě nikdo nepochybuje, že slečnu Taylorovou postrádáme, ale my můžeme všechny ujistit, že se manželé Westonovi všemožně snaží, abychom její ztrátu cítili co nejméně, právě tak, jak jsme předem doufali - a to je čistá pravda.“

„Správně, tak to má být,“ prohlásil pan John Knightley, „a z vašich dopisů jsem usoudil, že tomu tak je. Ona k vám nepochybně chce být pozorná, a že má manžela, který se nevěnuje žádnému zaměstnání, a je to člověk společensky založený, může to snadno uskutečnit. Vidíte, má milá, já jsem vám to hned říkal, že ta změna nebude pro Hartfield tak důsažná, jak se obáváte; teď vám to Emma potvrdila, a to vás doufejme upokojí.“

„Na mou věru,“ pravil pan Woodhouse - „ano, zajisté - nemohu popřít, že paní Westonová - chudinka paní Westonová - se k nám přijde podívat dost často - jenomže - pokaždé musí zase odejít.“

„Však by to také bylo kruté vůči panu Westonovi, kdyby se mu nevrátila domů. Zapomínáte na chudáčka pana Westona, tatíčku.“

„I já jsem toho názoru,“ prohodil pan John Knightley přívětivě, „že pan Weston na ni má jakýsi nárok. Vy a já, Emmo, budeme zastupovat zájmy nebohého manžela. Já jsem manželem a vy nejste manželkou, a proto se nám požadavky dotyčného pána budou jevit oběma stejně oprávněné. Pokud jde o Isabellu, ta už je dost dlouho vdaná, aby mohla ocenit výhody toho, když se páni Westonové vyšachují co nejvíc.“

„Já, drahý choti?“ zvolala paní Knightleyová, která zaslechla a pochopila jeho slova jen zčásti. „Mluvil jste o mně? - Jsem přesvědčena, že nikdo není a ani by být nemohl horlivějším stoupencem stavu manželského, než jsem já; a nebýt neblahé okolnosti, že musela opustit Hartfield, považovala bych slečnu Taylorovou za nejšťastnější osobu na světě; a že bych nevražila na pana Westona? To je přece tak skvělý člověk, že si zasluhuje jen to nejlepší. Zlatý pan Weston! Krom vás a vašeho bratra neznám druhého tak laskavého člověka. Nikdy nezapomenu, jak pomáhal Jindříškovi pouštět draka, když bylo loni o Velikonocích tak hrozně větrno - anebo jak mi napsal loni v září o půlnoci list, jen aby mě ujistil, že v Cobhamu není spála; od té doby jsem přesvědčena, že druhý tak ohleduplný a milý muž není široko daleko. A jestli si ho některá zasluhovala, tak slečna Taylorová.“

„Co syn?“ zeptal se John Knightley. „Ukázal se u nich při této příležitosti - nebo ne?“

„Ještě nepřijel,“ odvětila Emma. „Čekali ho najisto hned po svatbě, ale návštěva se neuskutečnila. Poslední dobou se o něm nezmiňují.“

„Měla bys jim ale povědět o tom dopisu, holčičko,“ obrátil se na ni otec.

„Poslal chudince paní Westonové blahopřejný dopis, a byl to velice zdvořilý, pěkný dopis. Dala mi ho přečíst. Říkal jsem si, že mu to slouží ke cti. Člověk samosebou neví, jestli na to pomyslel sám. Je ještě nedospělý, a tak mu možná strýc - -“

„Drahý tatíčku, je mu třiadvacet. Neuvědomujete si, jak ten čas letí.“

„Třiadvacet! - skutečně? - kdo by to řekl? - vždyť to byl dvouletý klouček, když mu umřela chudinka jeho matička. Ba ba, jak ten čas letí! - a mně už paměť vůbec neslouží. Rozhodně to však byl moc krásný, milý dopis a Westonovi z něho měli oba velkou radost. Pamatuji se, že ho odesílal z Weymouthu a v záhlaví měl datum 28. září. Na začátku stálo: ‚Velevážená milostivá paní! a jak to bylo dál, to už si nepamatuji, ale na konci se podepsal ‚F. C. Weston Churchill. To vím docela jistě.“

„To bylo od něho moc milé a pozorné!“ zvolala dobrosrdečná paní Isabella. „Nepochybně je to velice sympatický mládenec. To je smutné, že nežije doma u otce! Děsí mě představa, že dítě může takhle ztratit rodiče a svůj přirozený domov. Nechápu, jak se od něho pan Weston dokázal odloučit. Vzdát se vlastního syna! Kdo vůbec dokáže takovou věc navrhnout, o tom si nemohu myslet nic dobrého.“

„Nikdo si také o Churchillových nic dobrého nemyslí, pokud je mi známo,“ podotkl její manžel chladně. „Nesmíte si však představovat, že pan Weston prožíval to, co byste prožívala vy, kdybyste se měla vzdát Jindřicha nebo Jeníka. Pan Weston je člověk spíš věcný a optimistický než hluboce citově založený. Bere věci tak, jak jsou, s ničím si příliš neláme hlavu, a já předpokládám, že je spokojený spíše ve společnosti, jak se tomu říká, to znamená, že rád dobře jí a pije a hraje whist s přáteli pětkrát týdně, než aby se citově upínal na rodinu a potěšení, která nabízí domov.“

Emmě se nezamlouvala řeč, jež se jí zdála až na hranici urážlivosti vůči panu Westonovi, a měla skoro chuť se na to ozvat, ale pak se ovládla a přešla to mlčením. Nechtěla ohrozit panující pohodu; a navíc si musela z jistého hlediska vážit a ocenit, že švagr je spjat tak silnými pouty s rodinou a má pocit soběstatečnosti domova, třebaže v důsledku toho zhlíží přezíravě na běžné společenské styky a na ty, pro něž jsou důležité. Z toho důvodu měl značné právo na pochopení.

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20