Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

13. kapitola

Na celém božím světě snad nebylo bytosti tak dokonale blažené jako paní Isabella Knightleyová během svého krátkého pobytu v Hartfieldu, kdy chodila se všemi dětmi každý den po návštěvách starých známých a večer probírala s otcem a sestrou, co se ten den událo. Nic víc si nepřála, jen aby čas tak rychle neubíhal. Bylo jí tu tak dobře - návštěva to byla sice moc krátká, ale dokonalá. Večer se zpravidla nevěnovali společenským stykům tolik jako přes den, ale jednomu přátelskému večírku s pohoštěním mimo dům se nemohli vyhnout, třebaže byly Vánoce. Pan Weston byl neoblomný: jednou musí všichni povečeřet v Randallsu; - a dokonce i pana Woodhouse se podařilo přesvědčit, že není vyloučeno takovému pozvání vyhovět a že je to lepší řešení, než aby se společnost rozdělila.

Byl by začal s lamentacemi, jak se tam všichni dostanou, ale nešlo to: zeť s dcerou měli přece v Hartfieldu vlastní kočár a koně, a tak nemohl než položit v té věci prostou otázku, která skoro ani nepůsobila jako zdráhání; a Emmě nedalo velkou práci mu vysvětlit, že se v jednom z kočárů najde místo i pro Harriet.

Harriet, pan Elton a pan Knightley, nejbližší přátelé Woodhousovy rodiny, byli jedinými dalšími hosty; večeře se měla podávat brzy a společnost zůstat nepočetná, neboť se ve všem bral ohled na páně Woodhousovy zvyklosti a sklony.

V předvečer této události (neboť to skutečně památná událost byla, když se pan Woodhouse odhodlal večeřet mimo domov, a navíc 24. prosince) navštívila Harriet Hartfield a odcházela domů tak očividně nachlazená, že kdyby sama nebyla úpěnlivě trvala na přání, svěřit se péči paní Goddardové, nebyla by ji Emma vůbec pustila pryč. Druhý den ji šla Emma navštívit a zjistila, že její ortel ohledně večírku v Randallsu je zpečetěn. Harriet měla dost vysokou horečku a zanícený krk: paní Coddardová ji neúnavně a láskyplně ošetřovala a právě se rozmýšlela, že asi pošle pro pana Perryho; Harriet sama byla příliš ochablá a bylo jí příliš špatně, aby se bránila návštěvě odborníka, který ji patrně vyloučí z té skvostné společenské události, ač to pomyšlení provázely potoky slz.

Emma seděla u jejího lůžka, jak dlouho to jen šlo, starala se o ni během nevyhnutelné nepřítomnosti paní Goddardové a pokoušela se jí spravit náladu líčením, jak bude pan Elton zdrcen, až se dozví o jejím stavu; a než odešla, podařilo se jí pacientku jakžtakž uklidnit blahým vědomím, že to pro něj bude chmurná návštěva a že ji všichni budou velice postrádat. Pár metrů od domovních dveří paní Goddardové potkala samotného pana Eltona, jenž k nim právě očividně mířil, a když pak spolu pomalu kráčeli dál, zabráni v hovor o pacientce - on, sotva se doslechl, že vážně onemocněla, se na ni běžel přeptat, aby mohl zpravit hertfieldské panstvo - dohonil je pan John Knightley. Vracel se z každodenní návštěvy v Donwellu, doprovázen oběma svými staršími syny, jejichž zdravě rozpálené tváře výmluvně svědčily o blahodárnosti takového proběhnutí na čerstvém venkovském vzduchu a na první pohled dávaly tušit, že s pečeným skopovým a rýžovým nákypem, jimž pospíchají domů vstříc, udělají krátký proces. Přidružili se k nim a vraceli se všichni společně. Emma právě líčila, čím přítelkyně trpí: „- - bolestně zanícený krk, celá rozpálená, zrychlený, sotva hmatatelný tep atd., dozvěděla se bohužel od paní Goddardové, že Harriet je náchylná na prudké záněty v krku a že ji tím už nejednou vylekala.“ - Zato se pan Elton zatvářil velice znepokojeně a zvolal: „Zanícený krk! - Doufám, že to není nakažlivé. Doufám, že nejde o ten hnisavý, nakažlivý zánět. Vyšetřil ji už Perry? Musíte myslet i na své vlastní zdraví, nejen na přítelkyni. Naléhavě vás prosím, abyste nic neriskovala. Proč k ní nezavolají Perryho?“

Emma, která o sebe vůbec neměla strach, ho ujistila, aby uchlácholila takové přehnané obavy, že je paní Goddardová zkušená a obětavá; jelikož si však na druhou stranu zase nepřála vymluvit mu jeho starostlivost úplně, ale spíše ho v ní podpořit a živit ji, poznamenala krátce nato, jako b šlo o něco docela jiného:

„Je taková zima, lezavá zima - připadá mi, jako by bylo ve vzduchu cítit sníh, a kdyby to bylo kamkoli jinam a při jakékoli jiné společenské události, snažila bych se nevycházet z domova a tatíčkovi to rozmluvit; ale jelikož už se rozhodl vypravit a zřejmě mu tak chladno nepřipadá, nechci do toho zasahovat, protože by to také způsobilo velké zklamání milým Westonovým. Ale pro vás, pane Eltone, by na mou věru bylo nejmoudřejší se omluvit. Slyším vám na hlase, že trošku chraptíte, a když uvážíme, jakou hlasovou námahu budete muset zítra podstoupit a jak únavný den vás čeká, myslím, že by vám nikdo nemohl vyčítat přehnanou opatrnost, kdybyste v zájmu svého zdraví zůstal dnes večer doma.“

Pan Elton se zatvářil dost rozpačitě, jako by nevěděl, co na to odpovědět, a to také odpovídalo skutečnosti: na jednu stranu ho velice těšilo, že si o něho jeho půvabná společnice laskavě dělá starosti a bylo mu proti mysli neřídit se jakoukoli její radou, ale na druhé straně neměl vůbec chuť vzdát se večírku; Emma však byla příliš v zajetí svých vlastních představ a záměrů, aby ho dokázala nezaujatě vyslechnout nebo se na něho důkladněji podívala, a tak se spokojila s jeho mumlavým přitakáním, že „je velká zima, skutečně velká zima“, a kráčela dál s radostným vědomím, že ho zprostila návštěvy v Randallsu a zajistila mu možnost poslat každou hodinu k paní Goddardové přeptat se, jak se cítí Harriet.

„Jednáte naprosto správně,“ prohlásila. „Omluvíme vás u manželů Westonových.“

Sotva to však dořekla, už musela vyslechnout, jak švagr zdvořile nabízí panu Eltonovi místo v kočáru, pokud se dotyčný pán dal odradit pouze počasím; a pan Elton namouvěru ochotně a s uspokojením nabídku hned přijal. Domluveno, dojednáno: pan Elton pojede s nimi; a dosud nikdy se jeho široký hezký obličej nerozzářil tak, jako v této chvíli, nikdy se tak potěšeně neusmíval a oči mu víc nejiskřily, než když na ni vzápětí pohlédl. „No ne,“ pomyslela si v duchu Emma, „to mi nejde na rozum! - Tak šikovně ho zprostím povinnosti, a on sám dá přednost společenskému večírku, přestože nemocná Harriet zůstane doma! - Já se v něm nevyznám. - Možná ale muži většinou - a zvláště svobodní muži - tak ochotně, ba tak vášnivě rádi večeří mimo dům a společenské večírky stojí tak vysoko na žebříčku jejich zábav, jejich rozptýlení, jsou měřítkem jejich důstojnosti a div ne přímo povinnosti, že všechno ostatní ustupuje stranou - a to bude zřejmě i případ pana Eltona. Je to nepochybně velice pozoruhodný, příjemný a úslužný mladík a Harriet vřele miluje, ale přesto nedokáže odmítnout pozvání a přijde na večeři, kdykoli ho někdo pozve. Je to podivná věc, ta láska. Objeví v Harriet bystrý vtip, ale nebude kvůli ní večeřet sám.“

Vzápětí nato se pan Elton odporoučel, a ona musela spravedlivě uznat, že se při loučení procítěně zmínil o Harriet: slyšela to z tónu jeho hlasu, když ji ujišťoval, že zaběhne k paní Goddardové, poptat se po její půvabné přítelkyni, těsně předtím, než se vypraví, aby měl to potěšení ji znovu spatřit, a kdy už jí doufejme bude moci podat radostnější zprávu; a odvzdychal a odusmíval se pryč takovým způsobem, že se vážky sympatií zas výrazně vychýlily v jeho prospěch.

Několik minut vládlo naprosté ticho, až John Knightley začal:

„V životě jsem neviděl člověka, který by se tak snažil zalíbit, jako pan Elton. Když jde o dámy, nelituje na to vysloveně těžké námahy. Mezi muži se chová rozumně a přirozeně, jakmile se však chce vemluvit do přízně dam, je mu každý prostředek dobrý.“

„Pan Elton nemá chování bez chybičky,“ odvětila Emma, „avšak když vycítíme u druhého přání vyhovět, měli bychom, a také tomu býváme nakloněni, mnohé shovívavě přehlédnout. Činí-li někdo vše, co je v jeho chabých silách, zaslouží si spíš uznání než člověk schopný, ale nedbalý. Pana Eltona nikdy neopouští dobrá nálada ani úslužnost.“

„To je pravda,“ přitakal hned pan John Knightley trochu potutelně, „připadá mi úslužný hlavně vůči vám.“

„Vůči mně?“ usmála se nevěřícně. „Snad si nemyslíte, že se do mne pan Elton zakoukal?“

„Přiznám se, že mi takové podezření blesklo hlavou, Emmo. A pokud vás to dosud nenapadlo, měla byste to od této chvíli brát v úvahu.“

„Pan Elton že se zamiloval do mne! - Vyloučeno!“

„Netvrdím, že to tak je, ale měla byste se nad tím zamyslet a podle toho uzpůsobit své chování. Řekl bych, že mu příliš vycházíte vstříc. Zmiňuji se o tom z přátelství k vám, Emmo. Měla byste si dát pozor a uvědomit si, co děláte a co hodláte dělat.“

„Děkuji vám, ale ujišťuji vás, že se zcela mýlíte. Jsme s panem Eltonem dobří přátelé, nic víc.“ A jak kráčeli dál, bavila se v duchu úvahami, jaké omyly často vznikají z nedokonalé znalosti situace, jakých přehmatů se napořád dopouštějí lidé, kteří mají vysoké mínění o vlastní soudnosti; a vůbec ji přitom nepotěšilo, že v ní švagr vidí zaslepené, naivní děvče, které potřebuje poradit. On se k tomu v řeči už nevrátil.

Pan Woodhouse, když už se jednou odhodlal vypravit na návštěvu, zřejmě ani nezaváhal, zda by si to neměl rozmyslet, ačkoli venku dost přituhovalo, a také odjel přesně, jak bylo určeno, v doprovodu starší dcery ve svém vlastním kočáře; kupodivu si právě on s počasím na rozdíl od ostatních nedělal vůbec starosti; příliš ho vzrušovala vlastní podnikavost a radostné očekávání, aby postřehl, že mrzne, a byl tak pečlivě zahalený, že nic necítil. Mrzlo však, jen praštělo, a když se rozjížděl druhý kočár, snášela se už tu a tam k zemi ojedinělá sněhová vločka a obloha se jimi zdála tak obtěžkaná, jako by nepotřebovala nic než trochu oteplení, a stvoří docela bílý svět v docela krátkém čase.

Emma brzy zjistila, že její společník není v nejlepší náladě. Přichystat se a vyjít do společnosti v tomto počasí, obětovat tomu večer s dětmi, bylo zlé nebo přinejmenším nepříjemné a panu Johnu Knightleymu se to vůbec nezamlouvalo; neočekával od té návštěvy nic, co by ho za vynaloženou námahu odškodnilo, a celou dobu, než dojeli na faru, dával průchod své nespokojenosti.

„Člověk musí mít o sobě moc vysoké mínění, když vyzve lidi, aby opustili vlastní krb a čelili takovému nečasu jen proto, aby mu přišli dělat společnost. Musí se pokládat za neobyčejně příjemného hostitele; já bych to srdce neměl. Je to naprostý nesmysl - vždyť tam vysloveně sněží! - Jen blázen nenechá lidi sedět pohodlně doma - a jen blázni nesedí pohodlně doma, když mají tu možnost! Kdybychom byli za takového večera jako dnes nuceni někam se vypravit z povinnosti nebo z obchodních důvodů, cítili bychom to jako vyslovenou újmu; ale tady se my všichni, nejspíš ještě v lehčím oděvu než obvykle, vydáváme dobrovolně, aniž můžeme co uvést na svou omluvu, navzdory hlasu přírody, který nám radí vším, co se nabízí k vidění a vnímání, abychom zůstali doma a chránili před nepohodou všechny své blízké; - tady se vydáváme na cestu, abychom strávili pět nudných hodin v cizím stavení, kde neřekneme ani neuslyšíme nic, co bychom nebyli řekli nebo slyšeli včera a co by se nedalo říci nebo vyslechnout opět zítra. Vydáváme se na cestu za lezavého nečasu a vracet se budeme patrně ještě za horšího; - čtyři koně a čtyři sloužící se vyburcují zbůhdarma jen proto, aby dopravili pět znuděných tetelících se bytostí do chladnějších místností a horší společnosti, než by měli doma.“

Emma se nedokázala přetvařovat natolik, aby mu příjemně přitakávala, jak na to byl nepochybně zvyklý, nebyla s to nahradit to „Svatá pravda, můj milý“, jež jeho pravidelná společnice na cestách měla pro něho vždy pohotově, ale našla v sobě dost odhodlání, aby se zdržela jakékoli odpovědi. Neuměla se mu přizpůsobit, hrozila se vyvolat rozmíšku: její hrdinství dosahovalo pouze k mlčení. Nechala ho vymluvit, upravila výhled, zachumlala se do přehozu a tiskla přitom rty k sobě.

Dojeli, kočár obrátil, kočí spustil stupátko a pan Elton, vymydlený, černý, usměvavý, se k nim hbitě připojil. Emma si radostně pomyslela, že teď přejdou na jiné téma. Pan Elton byl zosobněná ochota a veselá mysl; pronášel své galantnosti tak rozjařeně, až usoudila, že snad vyslechl jiné zprávy o Harriet, než jaké se donesly jí. Poslala se zeptat, zatímco se oblékala, a odpověď zněla: „Je jí stále stejně - žádná změna k lepšímu.“

„Nedostala jsem od paní Goddardové tak dobré zprávy, jak jsem doufala,“ prohodila po chvíli, „- - ‚žádná změna k lepšímu - to mi vzkázali.“

Okamžitě protáhl obličej a hlas mu ztěžkl citem, když jí odpovídal:

„Ba ba - zjistil jsem bohužel - právě jsem se vám chystal sdělit, že jsem zaklepal u paní Goddardové těsně předtím, než jsem se začal oblékat, a bylo mi řečeno, že se stav slečny Smithové nezlepšil, rozhodně že se nezlepšil, spíše zhoršil. Velice mne to zarmoutilo a znepokojilo - nemohl jsem nedoufat v příznivý obrat po té výtečné medicíně, jíž se jí dnes odpoledne dostalo, jak vím.“

Emma se usmála a odvětila: „Má návštěva možná utišila nervové rozjitření chorobu provázející, ale ani já neumím odčarovat zánět v krku. Jde skutečně o velmi vážné nachlazení. Byl se na ni podívat pan Perry, jak jste bezpochyby slyšel.“

„Ano - domníval jsem se - tedy - netušil jsem - -“

„Je u ní na tyto stavy zvyklý, a já jen doufám, že nám oběma zítřek přinese lepší zprávy. Zatím je však těžké se neznepokojovat. Náš večírek utrpí její nepřítomností velkou ztrátu!“

„Hrozivou! - Máte naprostou pravdu. Nebude chvilky, abychom ji nepostrádali.“

Takhle se to patřilo; ocenila povzdech, provázející jeho slova: měl však trvat déle. Emmu dosti pobouřilo, když neuplynulo ani půl minuty a začal mluvit o jiných věcech hlasem plným dychtivosti a radosti.

„To je vynikající nápad,“ pravil, „vybavit kočáry ovčími kožichy. Tím je zabezpečena velice pohodlná jízda a při tak prozíravých opatřeních je vyloučeno, aby někdo pocítil chlad. Vynálezy moderní doby dopomohly panským kočárům k naprosté dokonalosti. Člověk je tak zaštítěn a chráněn před nepohodou, že dovnitř nepronikne ani sebemenší nežádoucí závan. Počasí není třeba vůbec brát v úvahu. Dnes je velice chladný podvečer, avšak v tomto kočáru tuto skutečnost ani nepozorujeme. Ohó! začíná sněžit, jak vidím.“

„Ano,“ pravil pan Knightley, „po mém soudu zažijeme řádnou metelici.“

„Pravé vánoční počasí,“ poznamenal pan Elton. „Tak to s sebou přináší roční doba. Můžeme mluvit o štěstí, že sníh nezačal padat už včera a neznemožnil tento večírek, což by se bylo velmi pravděpodobně stalo, neboť pan Woodhouse by se asi neodvážil vyjet, kdyby na zemi ležela vyšší vrstva sněhu; teď už na tom nezáleží. Nadešel čas družnosti. O Vánocích si každý zve přátele a ani nejhorší počasí tomu není na překážku. Já jsem jednou při vánici uvízl u přítele v domě celý týden. Bylo to neobyčejně příjemné. Šel jsem tam jen na večer, a nedostal jsem se pryč, až přesně za týden.“

Pan John Knightley se zatvářil, jako by mu bylo nepochopitelné, co na tom může být příjemného, ale odvětil pouze chladně:

„Já rozhodně netoužím po tom, abych uvízl na týden u Westonových.“

Jindy by z toho Emma měla švandu, teď však údiv nad páně Eltonovým rozjařením zapudil všechny jiné pocity. Zdálo se, že v očekávání příjemné společenské zábavy Harriet dočista pustil z hlavy.

„Máme jistotu,“ pokračoval, „že v krbech budou živě plápolat ohně a pro pohodlí hostů že se nic neopomine. Jsou to šarmantní lidé, tihle Westonovi. Pro paní Westonovou je všechna chvála slabá a on je povaha, jaké si člověk cení, pohostinný a společenský. Hostů nebude mnoho, ale kde se sejde vybraná společnost, tam je i při malém počtu příjemno pobýt. U Westonových se do jídelny nevejde pohodlně víc jak deset lidí, a co mne se týká, já za takových okolností dávám spíše přednost tomu, aby se dva nedostávali, než dva přebývali. Věřím, že se mnou budete souhlasit - -“ (obrátil se cituplně k Emmě) - „a jsem přesvědčen, že mi to schválíte, třebaže snad pan Knightley, jelikož je zvyklý na velkolepé společenské události v Londýně, se s námi v názoru zcela neztotožní.“

„Nevím nic o velkolepých společenských událostech v Londýně, pane - nikdy nevečeřím mimo dům.“

„Vskutku?“ (Z jeho hlasu zazníval úžas i politování.) „Netušil jsem, že práva jsou taková otročina. Věřte však, vážený pane, že nadejde čas, kdy za to za všechno sklidíte odměnu a kdy budete málo pracovat a hojně se radovat.“

„Nejvíc se zaraduji,“ odpověděl pan John Knightley, zatímco projížděli vraty, „až se zas ocitnu bezpečně zpátky v Hartfieldu.“

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20