Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo:

Můžete ponechat, co tady "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.


Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás již obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.


Vysvětlení:

Pro náhodné návštěvníky se tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Základní nastavení získáte, když jen stisknete .

Rozšířené přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta skrytých položek  MENU .


Na této webové stránce usnadňují přihlášení COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. změnit dětskou pojistku).


Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem tyto kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších!) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.

Zpět Obsah Dále

29. kapitola

Je snad i možné bez tance se obejít, dočista obejít. Jsou známy případy, kdy uplynula dlouhá řada měsíců, jeden za druhým, a mladí lidé se přitom ani jednou nezúčastnili ničeho, co by se bálu i jen vzdáleně podobalo, a nevzešla jim z toho žádná podstatná újma ani tělesná, ani duševní; jakmile s tím však někde začnou - jakmile jedinkrát okusí požitku svižného pohybu, třeba jen krátce - musela by to být velice těžkopádná společnost, aby se nedožadovala opakování. Frank Churchill si v Highbury zatančil a toužil si zatančit znovu a poslední půlhodinku jedné večerní návštěvy v Randallsu, k níž se dal pan Woodhouse s dcerou přemluvit, věnovali oba mladí lidé tomu, že zatím cílem kuli plány. Frank s tím nápadem přišel a prosazoval jej s velkou vehemencí; jeho společnice zase mohla nejlépe posoudit těžkosti s tím spojené a dbát, aby se zachoval dostatečný prostor i bontón. Zároveň však měla i dost chuti znovu předvést světu, jak skvěle tančí pan Frank Churchill se slečnou Woodhousovou - oddávat se umění, v němž ji Jane Fairfaxová nepřetrumfla - ba i prostě jen si zatančit, bez postranních myšlenek zrozených z marnivosti --, takže mu ochotně pomáhala zprvu na kroky změřit salon, kde dleli, aby zjistili, kolik hostů by se sem vešlo, a pak stanovit rozměry druhého salonu v naději, že přes páně Westonovo tvrzení o naprosto shodných prostorách obou pokojů nakonec objeví, že je přece jen trochu větší.

Jeho první návrh a prosba, aby tanec, který začal u Coleových, byl dovršen zde - aby se shromáždila táž společnost a hrála táž hudebnice - se setkaly s ochotným porozuměním. Pan Weston se nápadu chopil s velkým elánem a paní Westonová vlídně přislíbila, že zůstane u klavíru, dokud budou mít chuť tančit; i přišel na řadu zajímavý úkol spočítat, kdo má být přítomen, a stanovit prostor, potřebný pro každý taneční pár.

„Vy a slečna Smithová a slečna Fairfaxová, to jste tři, a obě slečny Coxovy, to je dohromady pět,“ opakoval Frank Churchill mnohokrát po sobě. „Pak by tu byli oba Gilbertové, mladý Cox, můj otec a já, a ještě pan Knightley. Ano, to k zdařilé zábavě postačí. Vy a slečna Smithová a slečna Fairfaxová, to jste tři, a obě slečny Coxovy pět. A pro pět párů je zde místa ažaž.“

Brzy se však ukázalo, že je to příliš jednostranný názor.

„Bude tu skutečně dost místa pro pět párů? - Já mám dojem, že ne.“

A dále:

„Kvůli pěti párům nakonec ani nestojí za to, pořádat ples. Pět párů není nic, když se nad tím člověk zamyslí. Ani se to nehodí, pozvat pouze pět párů. Jevilo se mi to přijatelné jen v první chvíli.“

Kdosi podotkl, že slečna Gilbertová ohlásila návštěvu u bratra, a že ji tedy bude třeba pozvat s ostatními. Jiný vyjádřil názor, že paní Gilbertová by si byla onehdy večer ráda zatančila, kdyby ji byl někdo vyzval. Měl by se prý pozvat i druhý mladý Cox, a když nakonec pan Weston uvedl rodinu jistého bratrance, již by sotva mohli pominout, a další dávné přátele, na něž nesmí zapomenout, ukázalo se, že z pěti párů bude určitě nejméně deset, a přešlo se k mimořádně vzrušujícím úvahám, jak se s tím vypořádat. Oba salony měly dveře přímo proti sobě. „Což využít obou pokojů a protančit vždy přes chodbu?“ To jim připadalo jako nejlepší řešení, avšak zase ne tak dobré, aby se nehledalo lepší. Emma pravila, že to bude nepříhodné; paní Westonová se křižovala, jak by to potom bylo s večeří; a pan Woodhouse byl zásadně proti v zájmu zdraví. Rozrušilo ho to natolik, že skutečně nemohli při tomto nápadu setrvat.

„Probůh, jen to ne!“ zalkal. „To by byla veliká neprozřetelnost! Už kvůli Emmě bych to nedopustil! Emma je křehká bytost. Mohla by to hrozně odstonat. A zrovna tak chudinka malá Harriet. A zrovna tak vy všichni. Paní Westonová, vy byste jistě musela ulehnout. Nedopusťte, aby se přetřásaly takové divoké nápady. Prosím vás, nedovolte jim to. Ten mladík“ (ztišil hlas) „je velice bezohledný. Neříkejte to jeho otci, ale ten mladík se mi dvakrát nelíbí. Celý večer stále jen otvírá dveře a s velkou bezohledností je nechává otevřené. Vůbec nedbá na průvan. Nechci vás proti němu popudit, ale mně se nezamlouvá.“

Paní Westonovou takovéto obvinění mrzelo. Byla si vědoma jeho závažnosti, a promlouvala tedy k panu Woodhousovi, jak jen uměla, aby to napravila. Zavřeli rychle všechny dveře, nápad s chodbou zavrhli a vrátili se k první eventualitě, že by se tančilo pouze v tom pokoji, kde všichni seděli; a Frank Churchill projevil tolik dobré vůle, že prostor, který se mu před čtvrthodinou zdál sotva dostačovat pro pět párů, se nyní snažil ocenit jako bohatě vyhovující deseti.

„Posuzovali jsme to příliš velkolepě,“ pravil. „Předpokládali jsme zbytečně mnoho prostoru. Sem se přece vejde deset párů docela dobře.“ Emma mu odporovala. „Byli by stísněni - hrozně stísněni. A co je nepříjemnějšího než tančit tam, kde se člověk nemůže ani zatočit?“

„Máte nepochybně pravdu,“ odvětil vážně. „To by bylo hrozné.“ Navzdory tomu však šel místnost znovu přeměřit a znovu dospěl k závěru: „Myslím, že se sem deset párů pohodlně vejde.“

„Ne, kdepak, neposuzujete to rozumně,“ namítala ona. „Byli bychom nesnesitelně namačkáni. Koho by těšilo tančit v stíněném hloučku - v stísněném hloučku v malé místnosti!“

„To nelze popřít,“ odvětil. „Naprosto s vámi souhlasím. Stísněný hlouček v malé místnosti - slečno Woodhousová, vy ovládáte umění načrtnout výjev několika málo slovy. Bravo, bravo! Na druhou stranu už jsme zase dospěli tak daleko, že by se člověk nerad té myšlenky vzdal. Otci by to přineslo velké rozčarování - a celkem vzato - nevím, ale přes to přese všechno mám ten dojem - řekl bych, že se sem deset párů vejde docela dobře.“

Emma si uvědomovala, že jeho poklony jsou trochu násilné a že s ní spíš nebude souhlasit, než by se vzdal potěšení si s ní zatančit; vybrala si z toho lichotivý výklad a ostatní mu prominula. Kdyby měla v úmyslu jednou se za něho provdat, stálo by za to všeho nechat a zamyslet se, pokusit se pochopit, jakým hodnotám dává přednost, porozumět charakterovým rysům jeho povahy; ale pro všechny účely stávajících společenských styků jí vyhovoval jako příjemný společník.

Na druhý den k polednímu už byl opět v Hartfieldu; vešel do salonu s tak spokojeným úsměvem, že se plán očividně rozvíjel dál. Brzy se ukázalo, že ji přišel obeznámit s jeho vylepšením.

„Milá slečno Woodhousová,“ začal téměř ještě na prahu, „doufám, že váš zájem o tanec nevyprchal z hrůzy nad stísněnými prostorami v domě mého otce. Přicházím s novým návrhem v té věci: vzešel od otce a čeká jen na vaše schválení, aby se začalo jednat. Mám tu čest vás poprosit, abyste mi zadala první dva tance na chystaném soukromém plese, který by se konal nikoli na Randallsu, ale v sále U koruny.“

„U koruny!“

„Ano. Pokud vy a pan Woodhouse nevznesete námitky, a já věřím, že k tomu nebudete mít důvod, doufá otec, že jeho přátelé budou tak hodní a přijmou jeho pozvání tam. Mohl by jim tak slíbit více prostoru a uvítání neméně srdečné než v Randallsu. Je to otcův nápad. Paní Westonová souhlasí za předpokladu, že budete souhlasit i vy. Na tom jsme se všichni shodli. Víte, že jste měla naprostou pravdu? Deset párů ať v tom či onom salonu v Randallsu, to by bylo nesnesitelné! - Strašné! - Věděl jsem v duchu celou tu dobu, že máte pravdu, ale tolik jsem si přál, aby se to jakkoli uskutečnilo, že jsem se nechtěl podvolit. Není to dobrá změna? - Svolujete, viďte - doufám, že svolujete.“

„Nevím, kdo by proti tomuhle plánu mohl něco namítat, pokud vyhovuje Westonovým. Já myslím, že to je obdivuhodný nápad, a za svou osobu prohlašuji, že jsem moc ráda. Lepší řešení by se podle mého názoru nenašlo. Nepřipadá vám to také jako výborné řešení, tatíčku?“

Musela mu to zopakovat a vysvětlit, než to v plném rozsahu pochopil; a jelikož šlo o něco nezvyklého, bylo třeba vynaložit další námahu, než se s tím dokázal smířit.

„Ne, on to vůbec nepovažuje za lepší řešení - ba přímo naopak - je to mnohem horší než předchozí úvahy. V hostincích bývají všechny místnosti vždy vlhké a nebezpečné. Nevětrá se tam řádně, a proto v nich nelze pobývat. Musí-li za každou cenu tančit, ať raději tančí v Randallsu. Sám v životě nebyl v sále U koruny a tamního nájemce a jeho rodinu nezná ani od vidění. - Nene, je to odsouzeníhodný nápad. U koruny by se nastydli ještě hůř než kdekoli jinde.“

„Právě jsem se chystal poznamenat, vážený pane Woodhousi, že nový plán má jednu rozhodující přednost: zde nebezpečí nachlazení téměř nehrozí - rozhodně méně než v Randallsu. Pan Perry by snad měl proč litovat té změny, avšak sotvakdo jiný.“

„Mýlíte se, pane Churchille,“ ohradil se pan Woodhouse procítěně, „když podezíráte pana Perryho, že má něco takového v povaze. Pan Perry si dělá o každého z nás velké starosti, když onemocníme. Já ale nechápu, proč by sál U koruny byl zdraví méně nebezpečný než dům vašeho pana otce.“

„Už jenom proto, že je větší, pane. Nebude třeba vůbec otvírat okna - ani jedinkrát v průběhu večera; vždyť právě ten neblahý zvyk otvírat okna a vpouštět studený vzduch na rozehřáté lidi způsobuje, jak jistě sám dobře víte, nejhorší maléry.“

„Otvírat okna! - Probůh, pane Churchille, něco takového by snad v Randallsu nikoho ani nenapadlo. Kdo by se dopustil takové lehkovážnosti! To jsem v životě neslyšel. Tančit při otevřených oknech! - Jsem přesvědčen, že ani váš pan otec, ani paní Westonová (chudinka bývalá slečna Taylorová) by něco takového nedopustili.“

„Jistě, pane - jenomže některý lehkovážný mladík třeba vklouzne za závěsy a rozevře okenní křídla, aniž kdo co postřehne. Toho jsem byl sám už často svědkem.“

„Je to možné? - I propánakrále! To se mi ani věřit nechce. Já ovšem žiju v ústraní a často se ani nestačím divit, co všechno se mi donese. Tohle ovšem mění situaci. Takové věci je nutno důkladně promyslet. Žádné rozhodování nelze uspěchat. Kdyby se Westonovi obtěžovali některý den nás navštívit, mohli bychom si o všem pohovořit a uvážit, co a jak.“

„Jenomže můj pobyt zde je bohužel tak časově omezen - -“

„I ono bude dost času všechno si prohovořit,“ zarazila ho rychle Emma. „Vždyť není žádný spěch. Půjde-li to zařídit U koruny, bude to nesmírně příhodné pro koně, tatíčku. Měli by to ze stáje jen kousek.“

„Máš pravdu, holčičko. A to je velká výhoda. James sice nikdy nereptá, ale je moudré koně šetřit, pokud to jde. Jen kdyby měl člověk jistotu, že ty místnosti řádně vyvětrají - ale je na tu paní Stokesovou spolehnutí? Pochybuji. Já ji neznám ani od vidění.“

„Za všechny takové okolnosti se mohu zaručit, pane Woodhousi, protože to by si vzala na starost paní Westonová. Paní Westonová slíbila dohlédnout na všechny přípravy.“

„Slyšíte, tatíčku? Naše drahá paní Westonová, která je pečlivost sama. Nepamatujete si, co řekl pan Perry tenkrát dávno, když jsem měla spalničky? ‚Pokud bude slečně Emmě dávat zábaly slečna Taylorová, můžete se spolehnout, že všechno dobře dopadne, vážený pane. Často jste o tom přede mnou mluvil jako o nejvyšším uznání, které jí mohlo být vysloveno.“

„Ba, ba, to je svatá pravda. Tak to pan Perry skutečně řekl. Nikdy na to nezapomenu. Má chudinko zlatá! Měla jsi velice ošklivé spalničky, totiž byla bys je měla ošklivé, kdyby ti byl Perry nevěnoval takovou péči. Chodil sem čtyřikrát denně po celý týden. Řekl nám hned na počátku, že jde o spalničky lehčího druhu, a v tom jsme nacházeli velkou útěchu; ale stejně jsou spalničky hrozná choroba. Jestli Isabelliny maličké dostanou někdy spalničky, doufám, že pošle pro Perryho.“

„Otec a paní Westonová jsou právě teď U koruny,“ řekl Frank Churchill, „a zkoumají na místě, jaké jsou možnosti. Opustil jsem je a běžel do Hartfieldu, protože jsem dychtil zvědět vaše mínění, a doufal jsem, že vás přemluvím, abyste se k nim připojila a vyslovila se k věci. Pověřili mě, abych vám od nich od obou předal tento vzkaz. Způsobila byste jim velkou radost, kdybyste dovolila, abych vás tam doprovodil.“

Emma s radostí přijala pozvání na zmíněnou poradu, a když pan Woodhouse slíbil, že si za její nepřítomnosti všechno promyslí, oba mladí lidé se neprodleně vydali ke Koruně. Tam zastali pana Westona a jeho choť; s upřímnou radostí ji uvítali a vyslechli její placet; dosud byli velice zaneprázdnění a spokojení každý po svém způsobu: ona už si začala dělat starosti, jemu se jevilo všechno dokonalé.

„Emmo,“ pravila paní, „ty tapety jsou horší, než jsem si představovala. Jen se podívej! Místy jsou hrozně špinavé, vidíš? Také jsem netušila, že to táflování bude působit tak zašle a beznadějně.“

„Jste moc náročná, má drahá,“ odvětil jí na to manžel. „Na tom na všem přece nic nezáleží. Ve světle svic nám tu bude připadat stejně čisto jako v Randallsu. Schází se tu přece náš klub, a nikdy jsme tu nic rušivého nepostřehli.“

Tu si dámy patrně vyměnily pohledy, které vyjadřovaly: „Muži si nikdy nevšimnou, jestli je někde špína nebo ne;“ a páni si možná v duchu pomysleli: „Ženy si vždycky dělají zbytečné starosti.“

Přece však vyvstal problém, nad nímž pánové nemohli mávnout rukou. Šlo o jídelnu. Když se budoval zdejší sál, nepočítalo se s tím, že se tu budou podávat i večeře; a proto k němu přistavěli jen malou karetní hernu. Jak to vyřešit? Hernu budou potřebovat jako hernu; a i kdyby se oni čtyři mezi sebou dohodli, že se obejdou bez karet, není ta místnost příliš malá na to, aby se tam podávala večeře? Mohli by si pro ten účel najmout další sál mnohem příhodnějších rozměrů, jenomže ten byl až na opačném konci domu a muselo by se k němu projít dlouhou nevlídnou chodbou. Tady byla dobrá rada drahá. Paní Westonová se obávala, že by mladí lidé byli při přecházení vystaveni průvanu; a ani Emma, ani pánové se nemohli smířit s představou, že by byli při večeři nepříjemně stísněni.

Paní Westonová navrhla, aby se nepodávala normální teplá večeře, ale postavily se jen mísy s chlebíčky a podobně do malé herny, to však ostatní zamítli jako neblahý nápad. Vyjádřili názor, že soukromý ples, při němž se nezasedne k tabuli, je zlořečený útok na práva mužů i žen, a paní Westonová ať už se o tom ani nezmiňuje. Ta začala tedy zvažovat jiné východisko z nouze, prohlédla si znovu spornou místnůstku a poznamenala:

„Snad by tu přece jen nebylo tak málo místa. Vždyť nás nebude kdovíjak mnoho.“

Mezitím pan Weston rázoval dlouhými kroky z jednoho konce chodby na druhý, načež zavolal:

„Vy tady lamentujete, jak je ta chodba dlouhá, milá choti, a přitom to ani nestojí za řeč. A od schodů sem vůbec netáhne.“

„Kdybychom jen věděli, jaké uspořádání by se většině našich hostů nejlépe zamlouvalo,“ povzdechla si paní Westonová. „Naše úsilí musí směřovat k tomu, abychom se co nejvíce zavděčili - jenže nevíme jak.“

„Ano, to máte pravdu,“ zvolal Frank. „Potřebujete se poradit se sousedy. Naprosto vás chápu. Kdybychom zjistili, co by tomu řekli ti nejváženější - například Coleovi. Ti nebydlí daleko. Mám k nim zaběhnout? Anebo k slečně Batesové? Ta je ještě blíž. - Tak se mi zdá, že slečna Batesová by spíš než kdo jiný mohla mít představu, co vyhovuje ostatním. Potřebujeme zcela očividně rozšířit své řady o víc poradních hlasů. Co kdybych zaběhl k slečně Batesové a pozval ji, aby se k nám připojila?“

„Nu - jak chcete,“ souhlasila paní Westonová dost váhavě, „pokud myslíte, že nám tu bude co platná.“

„Ze slečny Batesové nedostanete slůvko k věci,“ řekla Emma. „Bude překypovat vděkem a vynášet až do nebe, ale nic vám k tomu neřekne. Nebude ani poslouchat, co se jí ptáte. Radit se se slečnou Batesovou, to by nevedlo k ničemu.“

„Ale když ona je tak zábavná, tak nesmírně zábavná! Já ty její řeči poslouchám s rozkoší! A nemusel bych přizvat celou rodinu, chápete.“

Tu se k nim přidružil pan Weston, a když byl s návrhem obeznámen, vyslovil s ním jednoznačný souhlas.

„Ano, to udělej, Franku. - Jdi a přiveď slečnu Batesovou, ať už se konečně dohodneme. Jí se bude náš záměr určitě zamlouvat, a neznám druhou osobu, která by nám mohla být názornějším příkladem, jak překonávat těžkosti. Přiveď ji. My kolem toho začínáme dělat trochu moc cavyků. Ona je nám trvalým příkladem toho, jak dosíci v životě spokojenosti. Ale přiveď je obě. Pozvi je obě.“

„Obě, otče? Myslíte, že by ta stará dáma...?“

„Stará dáma! Ne, samozřejmě ta mladá dáma. Měl bych tě za velkého ťulpasa, Franku, kdybys přivedl tetu bez neteře.“

„Prosím za prominutí, pane. V první chvíli jsem vás nepochopil. Samozřejmě, když si to přejete, vynasnažím se přesvědčit obě.“ A už utíkal.

Dlouho předtím, než se znovu objevil s doprovodem malé, úhledné, čiperné tety a její elegantní neteře, paní Westonová, ta dobrá duše a vzorná manželka, spornou chodbu znovu prozkoumala a zjistila, že to s ní není tak strašné, jak zprvu předpokládala, ba, že jsou její nevýhody zanedbatelné; a tím skončily všechny nesnáze s rozhodováním. Všechno ostatní - aspoň v úvahách - proběhlo hladce. U podružných otázek, týkajících se stolů a židlí, jakož i světel a hudby, čaje a večeře, se řešení nabízelo samo, anebo je pominuli jako maličkosti, o nichž se kdykoli později dohodne paní Westonová s paní Stokesovou. Všichni pozvaní určitě přijdou. Frank už napsal do Enscombu, aby směl zůstat o pár dní navíc k původně dohodnutým dvěma nedělím, a svolení mu jistě nebude odepřeno. Bude to skvostný ples.

A tento závěr slečna Batesová, když se dostavila, z celého srdce podpořila. Na poradu ji nepotřebovali, ale k schválení (tato role jí mnohem lépe seděla) ji s radostí uvítali. Její souhlas, vřelý a neutuchající, se záměrem obecně i se všemi podrobnostmi, je musel potěšit; a tak další půlhodinku všichni chodili sem a tam, z jedné místnosti do druhé, někdo vyslovil další nápad, druzí ho vyposlechli a všichni svorně se těšili na budoucí události. Než se společnost rozešla, musela Emma hrdinovi večera napevno slíbit první dva tance, a pak přeslechla, jak pan Weston šeptá své choti: „Zadal se s ní, má drahá. Je to tak. Věděl jsem, že se s ní zadá!“

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20