Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

30. kapitola

Jen jedno jediné chybělo, aby se Emma mohla na ples bezstarostně těšit: stanovit datum jeho konání ještě v rozmezí oněch čtrnácti dnů, které byly Franku Churchillovi vymezeny pro pobyt v Surrey; přes optimismus páně Westonův se jí totiž nezdálo tak zhola vyloučeno, aby Churchillovi nepovolili synovci zdržet se o pár dní déle. Podle mínění ostatních něco takového však nepřicházelo v úvahu. Přípravy si vyžádají svůj čas, do počátku třetího týdne by se nic pořádně nenachystalo, a tak museli několik dní plánovat, činit se a doufat s tím rizikem - velkým rizikem podle jejího mínění --, že všechno bude nadarmo.

Z Enscombu však přišlo milostivé svolení, milostivé skutkem, když už ne slovy. Svým přáním zůstat déle se Frank příbuzným očividně nezavděčil, nebránili mu však. Nebe se tedy rozjasnilo a všechno bylo v pořádku; a jelikož překonáním jedné starosti obvykle uvolníme prostor pro další, Emma, jakmile si byla jista konáním plesu, začala si zase dělat těžkou hlavu z toho, že se k němu pan Knightley staví s pobuřující lhostejností. Snad proto, že sám netančil, anebo proto, že ten záměr pojali, aniž se s ním poradili, jako by se rozhodl, že o ples neprojeví zájem, jako by si umínil, že na něj předem nebude zvědav a potom se na něm nebude bavit. Emma, ochotná zvěstovatelka zpráv, z něj nevypáčila přívětivější reakci než:

„No prosím. Jestli Westonovi soudí, že jim stojí za to, vynaložit všechnu tu námahu pro pár hodin hlučné zábavy, já jim v tom bránit nebudu, ale mně ať radovánky nikdo nevybírá. - Ale ano, ovšemže přijdu, nemohu jim dost dobře odmítnout, a vynasnažím se, seč mi síly stačí, abych tam neusnul, ale mnohem raději bych seděl doma a probíral s Williamem Larkinsem týdenní účty. Mnohem raději, to doznávám. - Bavit se přihlížením tanci! - to namouduši není nic pro mne - já nikdy tanci nepřihlížím - a nevím, kdo by mu chtěl přihlížet. Taneční umění je podobně jako ctnost samo o sobě dostatečnou odměnou. Ti, kdo přitom postávají, mívají obvykle myšlenky docela jinde.“

Emma tušila, že tohle je míněno na její adresu, a dost ji to rozzlobilo. Nelichotilo však ani Jane Fairfaxové, že pan Knightley projevuje takovou lhostejnost a rozhořčení; nebral ohled na její přání, když bál zatracoval, neboť ona se pro něj neobyčejně nadchla. Celá ožila - vystoupila ze své ulity - sama od sebe se dala slyšet:

„Ach, slečno Woodhousová, jen aby se něco nepřihodilo a ples nemusel být odvolán! To by přece bylo takové zklamání! Doznávám, že se na něj skutečně velice těším.“

Nedělal to tedy Jane Fairfaxové k vůli, když dával přednost společnosti Williama Larkinse. Ne! - Čím dál více se utvrzovala v přesvědčení, že se paní Westonová v této domněnce naprosto zmýlila. Cítí k ní hlubokou a účastnou přátelskou náklonnost, nikoli však lásku.

Želbohu, zakrátko odpadl důvod rozepře s panem Knightleym. Po dvou dnech vítaného ubezpečení přišel zásadní zvrat. Dostali dopis, v němž pan Churchill vyžadoval okamžitý synovcův návrat. Zdravotní stav paní Churchillové se zhoršil, a to do té míry, že se bez Franka nemůže obejít; cítila se už velice špatně předevčírem, kdy synovci psala (tvrdil její manžel), přestože ve své obvyklé ohleduplnosti, aby nikoho nezarmoutila, a jak je zvyklá nemyslet na sebe, se o tom nezmínila; teď však nastal takový obrat k horšímu, že to nelze podceňovat, a proto ho naléhavě žádá, aby se neprodleně vydal na zpáteční cestu do Enscombu.

O obsahu tohoto dopisu byla Emma okamžitě zpravena písemným vzkazem od paní Westonové. Frankův odjezd je prý nevyhnutelný. Za pár hodin musí už být na cestě, i když o tetinku vážné obavy nemá, což by zmírnilo jeho lítost. Zná prý její choroby: ohlásí se vždy tehdy, kdy se jí to hodí.

Paní Westonová připojila dodatek, že „stačí pouze po snídani doběhnout do Highbury , aby se rozloučil s těmi několika málo přáteli, u nichž může předpokládat, že se o něho natolik zajímají; a v Hartfieldu ho tedy mohou čekat každou chvíli.“

Touto neblahou zprávou byla završena Emmina snídaně. Jakmile vzkaz přečetla, nedalo se už dělat nic jiného než naříkat a lamentovat. Přišla o ples - přišla o ctitele - a co ten ctitel asi prožívá! - To se slovy ani vypovědět nedá! - Býval by to tak rozkošný večer! - Všichni by se radovali! A ona a její partner nejvíc! - „Však jsem to říkala,“ byla její jediná útěcha.

Její otec přijal zprávu s pocity zcela odlišnými. Zaujala ho hlavně choroba paní Churchillové. Uvažoval, jakému léčení se asi podrobuje, a co se plesu týče, je to hrozné, že se drahá Emma dočkala zklamání; ale jinak bude pro všechny stejně nejmoudřejší sedět doma.

Emma byla tedy na návštěvu předem připravena, a pokud čekala, že bude netrpělivě pospíchat, pak jeho smutný pohled a naprostá skleslost, když se objevil, vše omlouvaly. Prožíval svůj odjezd tak hluboce, že o něm téměř nedokázal mluvit. Jeho zoufalství bylo zcela zjevné. Prvních pár minut seděl jako duchem nepřítomen, pak se vzchopil, ale dokázal ze sebe vypravit než:

„Ze všech hrozných nutností je loučení ta nejhorší.“

„Vždyť zase přijedete,“ těšila ho Emma. „Nenavštívil jste přeci Randalls naposled.“

„Ach!“ povzdechl si, „nebýt té nejistoty, kdy se mi to znovu podaří! - Vynaložím na to velké úsilí! - Všechny mé myšlenky a snažení budou směřovat k tomuto cíli! - A kdyby se strýček s tetinkou vypravili na jaře do Londýna - obávám se však - loni na jaře nevytáhli paty z domova - obávám se, že tento zvyk provždy opustili.“

„Náš ubohý ples tím asi nadobro padá.“

„Ach, ten ples! - Proč jsme jen vyčkávali! - Proč jsme si té radosti nedopřáli hned? Jak často se štěstí rozplyne vniveč kvůli okolkování, pošetilému okolkování. Vy jste nám to předpovídala. Ach, slečno Woodhousvá, proč jen máte vždycky pravdu?“

„Je mi věru líto, že jsem měla pravdu tentokrát. Dala bych s chutí přednost zábavě před prorockou moudrostí.“

„Podaří-li se mi znovu přijet, bude se ples přece jen konat. Otec s tím napevno počítá. Nezapomeňte, že jste mi zadala první dva tance.“

Emma se milostivě usmála.

„Takových čtrnáct dní!“ pokračoval. „Každý z nich byl vzácnější a úchvatnější než ten předchozí! - Den ode dne ve mně rostla nechuť ke všem jiným končinám. Závidím šťastlivcům, kteří mohou setrvat v Highbury!“

„Jelikož nás teď zahrnujete tak lichotivými slovy,“ zasmála se Emma, „troufám se zeptat, zda váš příjezd zprvu neprovázela jistá zdráhavost. Předčili jsme tedy podstatně vaše očekávání? Tuším, že ano. Tuším, že jste tu neočekával žádné sympatické lidi. Nebyl byste příjezd tak dlouho odkládal, kdybyste byl měl o Highbury příjemnou představu.“

Usmál se dost rozpačitě, a třebaže takové názory popřel, Emmu o tom nepřesvědčil.

„Musíte se tedy vydat na cestu ještě dnes dopoledne?“

„Ano, otec se tu má pro mne zastavit. Vrátíme se spolu domů a hned nato musím vyjet. Mám vážné obavy, že se tu objeví každým okamžikem.“

„Nevyšetříte ani pět minut pro své přítelkyně slečnu Fairfaxovou a slečnu Batesovou? To je malér. Hluboká logická argumentace slečny Batesové by vás posílila na duši.“

„Jistě - já jsem se u nich ale už stavil. Když jsem šel kolem, zdálo se mi to nejmoudřejší. Myslím, že to bylo správné. Zašel jsem k nim na tři minuty a zdržel jsem se, protože jsem slečnu Batesovou nezastal doma. Odešla někam, a mně připadalo nezbytné počkat, až se vrátí. Člověk lehce podlehne pokušení, ba ani mu nelze nepodlehnout, tropit si z ní šprýmy, ale přitom bych ji rozhodně nechtěl urazit. Bylo tedy nejmoudřejší se rozloučit - -“

Zaváhal, vstal, přešel k oknu.

„Zkrátka a dobře,“ pravil, „možná že už jste, slečno Woodhousová - soudím, že jste si sotva mohla nepovšimnout - -“

Upřeně se na ni zahleděl, jako by jí chtěl přečíst myšlenky. Nevěděla honem, co mu na to odpovědět. Znělo to jako úvod k něčemu velmi závažnému, co si nepřála slyšet. Aby tomu tedy zamezila, přinutila se promluvit a co nejklidnějším hlasem řekla:

„Jistěže to bylo správné. Splnil jste samozřejmě povinnost, když jste se šel rozloučit - -“

Mlčel. Tušila, že na ni upírá oči; pravděpodobně zvažoval její slova a snažil se ji pochopit. Slyšela, jak si povzdechl. Přirozeně musel dojít k závěru, že má proč vzdychat. Sotva mohl nabýt dojmu, že ho povzbuzuje. Uběhlo pár trapných minut; pak se znovu posadil a prohlásil s větší rozhodností:

„Utěšovalo mne pomyšlení, že zbytek vymezeného času strávím v Hartfieldu. Hartfield získal mé vřelé sympatie - -“

Znovu se zarazil, znovu vstal, očividně pln rozpaků. - Zamiloval se do ní asi vážněji, než Emma předpokládala, a kdopak ví, jak by to bylo skončilo, kdyby se ve dveřích neobjevil jeho otec. Vzápětí za ním vešel i pan Woodhouse, bylo nezbytné se vzchopit, a to mu vrátilo klid.

Ještě pár minut a trýznivá chvíle dospěla ke konci. Pan Weston, jako vždy pln energie, když se něco mělo vykonat, a stejně neschopen odkládat nevyhnutelné zlo jako vytušit hrozící, prohlásil: „Je čas jít,“ a mladý muž, ať vzdychal sebevíc, s ním přece jen musel souhlasit, vstal a rozloučil se.

„Budu mít o vás o všech zprávy,“ pravil, „a to je mi největší útěchou. Dozvím se o všem, co se tady děje. Poprosil jsem paní Westonovou, aby si se mnou dopisovala, a ona mi to laskavě slíbila. Dopisovat si s dámou, to je hotové požehnání, když je člověk vzdálen těm, kteří ho zajímají! - Napíše mi všechno. Nad jejími dopisy se budu znovu vracet do drahého Highbury.“

Velice vřele jí stiskl ruku, velice vážně pronesl „sbohem“ a pak už za Frankem Churchillem zapadly dveře. Neměla dost času se na to všechno připravit, neměla dost času s ním pobýt; byl pryč, a Emmě bylo tak líto, že se museli rozloučit, a viděla v tom takové ochuzení jejich úzké společnosti, až ji jaly obavy, že to prožívá snad až příliš procítěně.

Byla to politováníhodná změna. Co přijel, vídali se téměř denně. Jeho přítomností v Randallsu jako by všechno v posledních čtrnácti dnech ožilo - ožilo tak, že to neuměla ani vyjádřit; každé ráno začínalo pomyšlením, očekáváním, že ho uvidí, jistotou, že se jí bude dvořit, že ji potěší svým temperamentem i svými způsoby! Bylo to blažených čtrnáct dní, a sestup k normálnímu průběhu hartfieldského života bude nutně provázet pocit beznaděje. A všechny své ostatní přednosti navíc ještě dovršil tím, že jí téměř vyznal lásku. Jak je jeho náklonnost hluboká a jak věrně by při ní dokázal setrvat, to už je jiná věc; avšak dnes si byla jista, že ji vřele obdivuje a že jí dává přednost přede všemi ostatními; a toto vědomí spolu se vším ostatním v ní vznítilo dojem, že se do něho přece jen trošičku zamilovala, ačkoli předtím tak rázně rozhodla, že se nic takového nesmí stát.

„Už to tak bude,“ říkala si. „Tenhle pocit neklidu, únavy, otupělosti, nechuť sednout si a soustředit se na nějakou práci, ta nálada, kdy mi všechno připadá nudné a odporné! - Určitě jsem zamilovaná - však by to také bylo moc divné, kdybych zamilovaná nebyla - přinejmenším na pár týdnů. Hm, co jednoho rozesmutní, druhého potěší. Mnoho spřízněných duší bude truchlit pro ten ples, když už ne pro Franka Churchilla; ale pan Knightley bude spokojen. Teď může ten večer po libosti věnovat svému milovanému Williamu Larkinsovi.“

Pan Knightley se však nekochal vítězoslávou ani se neradoval. Nemohl za sebe vyjádřit lítost; jeho očividně spokojený výraz by ho byl v takovém případě usvědčil z neupřímnosti; prohlásil však, že soucítí s ostatními, kteří se dočkali takového zklamání, a s chápavou laskavostí dodal:

„Škoda, tak málokdy se vám naskytne příležitost si zatančit! Máte skutečně smůlu, Emmo, velkou smůlu.“

Než se setkala s Jane Fairfaxovou, aby posoudila, zda želí tohoto politováníhodného obratu, uplynulo několik dní; a když se potom sešly, Jane se naprosto ovládala. Cítila se však v poslední době zvlášť nedobře, trpěla bolestmi hlavy do té míry, že její teta prohlašovala, kdyby se byl ples konal, Jane by se ho podle jejího mínění ani nemohla zúčastnit; a tak Emma milosrdně přisoudila její pobuřující lhostejnost skleslosti zaviněné chorobou.

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20