Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

34. kapitola

Snad každý známý pana Eltona z Highbury i blízkého okolí, který ho kdy navštívil, chtěl mu u příležitosti jeho sňatku projevit úctu. A tak se na počest novomanželů pořádaly bankety a večírky, pozvání jen pršela a paní Eltonová mohla zakrátko s radostí lomit rukama, že jim snad není souzeno mít jeden večer nezadaný. „Už jsem pochopila, jak to je,“ prohlásila. „Už jsem pochopila, jaký život mezi vámi povedu. My se tu namouvěru dáme na hýření. Zdá se, že tu udáváme tón. Jestli takhle vypadá život na venkově, tak to vážně není nic hrozného. Představte si, že od příštího pondělka do soboty nemáme jediný volný večer! To by dokázala přečkat i žena s mnohem chudšími vnitřními zdroji, než mám já.“

Žádné pozvání jí nepřišlo nevhod. Zvykla si v Bathu pokládat večírky za naprostou samozřejmost a Javornice v ní vypěstovala zálibu v banketech. Trochu ji konsternovalo pozvání, že málokde mají dva salony, že pokusy o bankety dopadají amatérsky a že se v Highbury na karetních dýcháncích nepodává zmrzlina. Paní Batesová, paní Perryová, paní Goddardová i ostatní dámy vykazovaly citelné mezery ve velkosvětských znalostech; ona jim však brzy předvede, jak je třeba co zařídit. Někdy na jaře jim bude nucena pozvání oplatit a pak uspořádá večírek zcela nevídaný - její karetní stolky budou vybaveny zvláštními svíčkami a novými, nenačatými balíčky karet, jak žádá bontón - a najme si na ten večer víc lokajů, než bylo kde k dispozici, aby roznášeli občerstvení přesně v patřičnou dobu a v patřičném pořádku.

Mezitím Emma nemohla nedostát povinnosti uspořádat v Hartfieldu večeři na počest Eltonových. Nechtěla v tom zůstat pozadu za ostatními, aby se nevystavila odpornému podezírání a domněnkám, že je schopna malicherné zlovůle. Večeře se tedy konat bude. Za deset minut to stačila vysvětlit tatíčkovi a ten neměl námitek, krom obvyklé výhrady, že nezaujme místo v čele stolu, a bylo tedy jako vždy třeba obtížně hledat řešení, kdo ho zastoupí.

Pokud jde o pozvané hosty, nad tím se nemusela dlouho rozmýšlet. Krom Eltonových to budou samozřejmě Westonovi a pan Knightley; tolik se rozumělo samo sebou - a s téměř stejnou nevyhnutelností musí požádat chudinku Harriet, aby doplnila počet na sudých osm; ji však nezvala ráda, a z mnoha důvodů byla pak upřímně potěšena, když ji Harriet požádala, aby směla pozvání odmítnout. Nechce být v jeho společnosti víc, než je naprosto nezbytné. Přijde jí přece jen stále ještě zatěžko vidět ho s okouzlující šťastnou chotí po boku. Kdyby se na ni slečna Emma nehněvala, zůstala by radši doma. - Toto řešení přesně odpovídalo Emmině přání, které nepokládala za možné sama vyslovit. Líbila se jí Harrietina odhodlanost - věděla, že to od ní vyžaduje velikou odhodlanost, má-li se vzdát společnosti a zůstat doma; načež mohla pozvat tu osobu, jíž si ve skutečnosti přála doplnit počet, totiž Jane Fairfaxovou. - Od posledního rozhovoru s paní Westonovu a panem Knightleym ji trápilo svědomí ohledně Jane Fairfaxové víc než obvykle. - Slova pana Knightleyho jí utkvěla v paměti. Pravil, že nikdo jiný neprojevuje o Jane Fairfaxovou tak vřelý zájem jako paní Eltonová.

„Má naprostou pravdu,“ říkala si, „aspoň pokud jde o mne, a on to taky na mne myslel - je to skutečně hanba. - Jsme stejně staré - známe se odjakživa - měla jsem se s ní víc přátelit. - Teď už její sympatie nezískám. Příliš dlouho jsem ji zanedbávala. Ale budu vůči ní pozornější než dřív.“

Všechna pozvání uspěla. Jedenkaždý měl čas a s radostí přislíbil. Tím však zajímavé problémy kolem této večeře neskončily. Zasáhla ne právě šťastná náhoda. Už dříve bylo domluveno, že oba staří chlapci Knightleyovi navštíví na jaře na pár týdnů dědečka a tetinku, a jejich otec nyní oznámil, že je přiveze a zdrží se v Hartfieldu celý den - a to právě onen den, kdy se měl konat večírek. Pracovní závazky mu nedovolovaly, aby příjezd odložil, a jak otce, tak dceru mrzelo, že se to takhle přinatrefilo. Pan Woodhouse měl pocit, že osm lidí u večeře je nejvyšší možná zátěž pro jeho nervy - a teď přibude ještě devátý - a Emmu svíralo tušení, že to bude velice rozladěný devátý, když mu nebude dopřáno pobýt v Hartfieldu ani pouhých osmačtyřicet hodin, aby se mu k tomu nenachomýtl večírek.

Utěšila tatíčka líp, než se dokázala utěšit sama, když mu zdůraznila, že jich sice opravdu bude devět, ale jeho zeť je tak málomluvný, že se tím hlučnost zvýší měrou zcela nepodstatnou. Pomyslela si, že zato pro ni to bude změna k horšímu, když namísto jeho bratra dostane protějšek, který se bude jen přísně koukat a málokdy utrousí nějakou poznámku. Události se pak vyvíjely příznivěji pro pana Woodhouse než pro Emmu. Pan John Knightley přijel; avšak pan Weston byl nečekaně odvolán do města a musel se tam zdržet právě v určený den. Prý že se k nim později večer ještě přidruží, ale rozhodně se nezúčastní večeře. Pan Woodhouse se zcela uklidnil, a jakmile to Emma viděla, spadly z ní nejhorší obavy, zvlášť když tu měla oba chlapce a švagr přijal s vyrovnaností filozofa zprávu o svém osudu.

Očekávaný den nadešel, hosté se dochvilně shromáždili a pan John Knightley od prvopočátku vyvíjel úsilí být k nim co nejpříjemnější. Namísto aby před večeří zatáhl bratra stranou k oknu, bavil slečnu Fairfaxovou. Paní Eltonovou, jejíž elegance spočívala na krajkách a perlách, si jen mlčky prohlédl - chtěl si něco zapamatovat, aby mohl podat zprávu Isabelle --, ale se slečnou Fairfaxovou se znal už odedávna a byla to taková tichá dívka, s kterou se dalo dobře povídat. Potkal ji ten den ráno, když se šel před snídaní s chlapci projít, právě v okamžiku, kdy začínalo pršet. Bylo tedy jen přirozené, aby na toto téma zdvořile navázal, a tak řekl:

„Doufám, že jste se dnes ráno nevydala nikam daleko, slečno Fairfaxová, protože v tom případě byste byla jistě promokla. I my jsme sotva stačili doběhnout domů. Doufám, že jste se vzápětí vrátila.“

„Šla jsem jenom na poštu,“ odvětila, „a dostala jsem se domů, ještě než se příliš rozpršelo. Je to taková moje každodenní pochůzka. Chodím vždycky pro dopisy, když jsem tady. Ušetřím tím nesnáze a mám důvod vydat se na vzduch. Taková procházka před snídaní mi dělá dobře.“

„Netvrdil bych to ale o procházce v dešti.“

„Ne, ale vždyť ještě vysloveně nepršelo, když jsem odcházela.“

Pan John Knightley se usmál a podotkl:

„To znamená, že jste byla odhodlána jít ven, protože jste byla sotva šest metrů od domova, když jsem měl to potěšení vás potkat. A Jindra s Jendou už hezkou chvíli předtím přestali počítat kapky, protože jich bylo příliš mnoho. Pošta má v jistém životním údobí pro člověka velké kouzlo. Až se dožijete mého věku, začnete přicházet k názoru, že žádný dopis nestojí za to, aby se pro něj běželo v dešti.“

Lehký ruměnec a odpověď:

„Nesmím doufat, že mi kdy bude dopřáno, abych měla všechny své drahé kolem sebe tak jako vy, a proto sotva mohu předpokládat, že s lety zhlostejním vůči dopisům.“

„Nejde o zlhostejnění. Nene - tak jsem to nemyslel. Dopisy nenaučí člověka lhostejnosti, spíše se z nich obvykle stává tíživé prokletí.“

„Máte na mysli dopisy obchodní, já dopisy od přátel.“

„Často si říkám, že to je ten horší druh,“ odvětil chladně. „Podívejte, obchodní dopisy vám někdy vynesou peníze, kdežto dopisy od přátel ne.“

„Ach, teď ale žertujete. Znám pana Johna Knightleyho příliš dobře - jsem přesvědčena, že si umí vážit hodnot přátelství. Ráda věřím, že pro vás dopisy mnoho neznamenají, jistě méně než pro mne, ale ne proto, že jste o deset let starší než já: rozdíl nespočívá ve věku, ale v životním postavení. Vy máte všechny, kdo jsou vám nejdražší, stále při sobě, zatímco já tohle pravděpodobně nikdy nepoznám; a proto, dokud ve mně všechna náklonnost s lety nevyhasne, bude mít pro mne pošta myslím takovou přitažlivost, že k ní budu pospíchat i v horším počasí než dnes.“

„Když jsem hovořil o tom, že časem změníte názor,“ prohodil John Knightley, „měl jsem na mysli i další změny, které s sebou plynoucí léta obvykle přinášejí. Soudím, že všechny patří k sobě. Čas obvykle utlumí sílu každého vztahu, který zůstal mimo dosah každodenní - ale to není ta změna, kterou jsem u vás předvídal. Dovolte mi, abych jako váš dávný přítel vyjádřil víru, že ode dneška za deset let budete mít kolem sebe stejně tolik blízkých bytostí jako já.“

Řekl to tak upřímně a laskavě, že se jí to naprosto nemohlo dotknout. Chtěla to milým „děkuji vám“ přijmout jako žert, ale ruměnec, rozechvělé rty a slzička v oku napověděly, že to na ni zapůsobilo mnohem hloub. Vzápětí se dožadoval její pozornosti pan Woodhouse, jenž podle svého zvyku při takových příležitostech obcházel hosty jednoho po druhém a zvlášť dámám skládal komplimenty; ji si nechal naposled a pravil jí teď se vší svou přelaskavou ohleduplností:

„Co to slyším, slečno Fairfaxová, že jste se dnes ráno vydala na déšť? Mladé dámy si musí dávat dobrý pozor. - Mladé dámy jsou křehká stvoření. Měly by bedlivě dbát o své zdraví i o svou pleť. Jestlipak jste si potom převlékla punčochy, děvenko drahá?“

„Ano, pane Woodhouse, to jsem učinila, a jsem vám velice zavázána za vaši laskavou starostlivost.“

„Mladé dámy potřebuji, aby se o ně někdo staral, milá slečno Fairfaxová. Doufám, že se vaše hodná babička a tetinka cítí dobře. Pojí nás tak dlouholeté přátelství! Kéž by mi zdraví dovolilo, aby ve mně měly pozornějšího souseda. Prokázala jste nám dnes velkou čest, že jste přišla. Moje dcera i já si upřímně vážíme vaší ušlechtilé povahy a je nám oběma velmi milé, že vás můžeme přivítat v Hartfieldu.“

Nato si šel dobrotivý, zdvořilý starý pán sednout s pocitem, že dostál své povinnosti a že se jeho přičiněním každá z přítomných krásných dam cítí volně a vítaně.

Tou dobou dospěla procházka v dešti k paní Eltonové a na Jane se teď sesypaly její výtky.

„Co to slyším, drahá Jane? - V dešti běžet na poštu! To se už nesmí opakovat, namouvěru. - Děvče nešťastné, jak jste se mohla něčeho takového dopustit? - Je vidět, že jsem u toho nebyla, jinak bych se o vás postarala.“

Jane se ji jala s velkou trpělivostí ujišťovat, že se nenastydla.

„Nene, mně tohle nepovídejte. Jste opravdu děvče nešťastné a neumíte o sebe dbát. - Na poštu, no ne! Slyšela jste už někdy něco takového, paní Westonová? Vy a já se do toho musíme vložit se vší rázností.“

„Jsem rozhodně v pokušení udílet rady,“ odvětila paní Westonová laskavě i důrazně. „Nesmíte se vystavovat takovému nebezpečí, slečno Fairfaxová. Dosud jste byla vždy náchylná k vážným nachlazením, a proto byste skutečně měla být velice opatrná, zvlášť v této roční době. Myslím, že jaro od vás žádá zvláštní obezřetnost. Je moudřejší počkat hodinku dvě nebo i půl dne na dopisy, než abyste riskovala, že vás začne znovu trápit ten kašel. Nenahlížíte to také? Ano, jsem si jista, že ano, vždyť vy jste tak rozumná. Hledíte na mne, jako byste litovala, že se něčeho takového už nikdy nedopustíte.“

„Však taky nedopustí,“ vložila se do toho energicky paní Eltonová. „My jí to nedovolíme - -“ zavrtěla významně hlavou - „my to už nějak zařídíme, na to se spolehněte. Promluvím s panem E. Ten člověk, co chodí každé ráno pro poštu nám (jeden z našich lokajů, vypadlo mi teď z hlavy, jak se jmenuje), vyzvedne i vaše dopisy a donese vám je. A tím jsou všechny nesnáze vyřešeny, že? Od nás můžete myslím takovou službu přijmout bez váhání, milá Jane.“

„Jste nesmírně laskava,“ řekla Jane, „ale já bych se bez svých ranních procházek nedokázala obejít. Mám nařízeno trávit co nejvíc času na čerstvém vzduchu, musím tedy chodit ven a pošta je možný cíl. Opravdu jsem ráno snad ještě neměla nepříznivé počasí.“

„Drahá Jane, už o tom nemluvte. Všechno je dohodnuto, tedy pokud si mohu troufnout“ (afektované zasmání) „cokoli dohodnout bez schválení svého pána a velitele. Jak jistě víte, paní Westonová, my dvě se musíme vyjadřovat s jistou opatrností. Lichotím si ale, drahá Jane, že můj vliv není ještě zcela zanedbatelný. Nenarazím-li na nepřekonatelné těžkosti z oné strany, považujte tu záležitost za dohodnutou.“

„Nezlobte se,“ řekla Jane vážně, „ale já v žádném případě nemohu s takovou dohodou souhlasit a zbytečně zatěžovat vašeho lokaje. Kdyby mi ta pochůzka nebyla příjemná, obstarala by ji, jako vždy, když tu nejsem, babiččina služebná.“

„Ale děvenko, Patty toho má přece tolik na práci! Zato naše služebnictvo nějak zaměstnat, to je hotová laskavost.“

Jane se tvářila, jako by se nikterak nehodlala podrobit; místo odpovědi si však začala povídat s panem Johnem Knightleym.

„Takový poštovní úřad, to je obdivuhodné zařízení!“ pravila. „Vybavují depeše tak rychle a spolehlivě! Když si člověk představí, co všechno je k tomu zapotřebí, a jak dobře se toho pošta zhostí, nestačí žasnout.“

„Rozhodně to všechno velice dobře klape.“

„Tak zřídkakdy se setkáte s nějakou nedbalostí či omylem! Tak zřídkakdy se stane, aby mezi těmi tisíci zásilkami, které ustavičně putují po našem království, některý dopis dospěl na nesprávnou adresu - a ani jeden z miliónů se myslím neztratí! A když uvážíte, kolik rozličných rukopisů, a mezi tím i nečitelných, je třeba rozluštit, je to tím podivuhodnější!“

„Z poštovních úředníků se praxí stávají odborníci. Do začátku musí mít bystré oko a šikovnou ruku a stálým procvičováním se velmi zdokonalí. Přejete-li si k tomu ještě další vysvětlení,“ dodal s úsměvem, „jsou za to placeni. To je do značné míry klíč k jejich schopnostem. Veřejnost platí a musí se jí za to dostat dobrých služeb.“

Řeč se pak stočila na rozdílnosti v rukopisech a pronášely se k tomu obvyklé poznámky.

„Slyšel jsem takové tvrzení,“ pravil pan John Knightley, „že v rodině často převládá rukopis stejného druhu, a kde působil týž učitel krasopisu, tam je to pochopitelné. Právě z toho důvodu bych však soudil, že se ta podobnost týká převážně jen dámského písma, protože chlapci se učí krasopis jen v nejútlejším věku a dál pak už čmárají, jak je jim to nejpříhodnější. Řekl bych, že Isabella s Emmou mají hodně podobný rukopis. Někdy jej ani nedokážu rozeznat.“

„Ano,“ přitakal jeho bratr váhavě, „jistá podoba tu je. Vím, co máš na mysli, ale Emmin rukopis je výraznější.“

„Jak Isabella, tak Emma píší obě krásně,“ řekl pan Woodhouse, „a odjakživa krásně psaly. Stejně jako chudinka paní Westonová - -“ obrátil se na ni napůl s povzdechem a napůl s úsměvem.

„V životě jsem neviděla pánský rukopis - -“ začala Emma a pohlédla na paní Westonovou; odmlčela se však, když zjistila, že se paní Westonová baví s někým jiným - a v mezidobí měla čas zauvažovat: „Jak jen o něm začnu? Cožpak nedokážu vyslovit jeho jméno před všemi těmito lidmi? Budu si muset vypomoci nějakým opisem? - Váš přítel z Yorkshiru - pisatel z Yorkshiru; - k takovému způsobu bych se asi uchýlila, kdybych na tom byla moc špatně. - Ne, dokážu vyslovit jeho jméno bez sebemenších těžkostí. Rozhodně se lepším čím dál tím víc. - Tak do toho.“

Paní Westonová už byla volná a Emma začala znovu: „Pan Frank Churchill má jeden z nejkrásnějších pánských rukopisů, jaký jsem kdy viděla.“

„Mně se nelíbí,“ prohlásil pan Knightley. „Písmo je příliš malé - chybí mu síla. Je to jako ženský rukopis.“

Obě dámy se mu jaly oponovat. Obvinily ho z nízké předpojatosti. Ne, rozhodně tomu rukopisu nechybí síla - písmo sice není velké, ale velmi zřetelné a rozhodně výrazné. Nemá paní Westonová některý dopis s sebou, aby jej mohla předložit? - Ne, psal jí sice v těchto dnech, ale jakmile na dopis odpověděla, uložila jej.

„Kdybychom byli v druhém pokoji, kde mám svůj psací stolek, mohla bych vám myslím ukázku vyhledat. Mám od něho lístek. - Vzpomínáte si, paní Westonová, jak jste ho jednou pověřila, aby mi napsal místo vás?“

„Usmyslel si, že je to z mého pověření - -“

„Hm, ale stejně ten lístek mám, a po večeři ho mohu ukázat, abychom pana Knightleyho přesvědčily.“

„Nu, když dvorný mladík jako pan Frank Churchill píše půvabné dámě jako slečna Woodhousová,“ odtušil pan Knightley suše, „vynaloží na to ovšem všechny své schopnosti.“

Podávala se večeře. Paní Eltonová byla připravená, ještě než ji ohlásili; pan Woodhouse ani nestačil požádat, aby ji směl uvést ke stolu, a už hlaholila:

„To musím já jít v čele? Opravdu už se skoro stydím být vždycky všude první.“

Emmě neušlo Janino odhodlání vyzvedávat si poštu sama. Dobře všechno slyšela i viděla a byla by opravdu ráda věděla, jestli dnešní ranní procházka v dešti byla odměněna nějakým dopisem. Tušila, že ano; Jane by jistě tak energicky neprosazovala svou, kdyby najisto neočekávala zprávy od bytosti jí velice drahé, a tentokrát ve svém očekávání nebyla zklamána. Měla dojem, že Jane je dnes večer jakoby celá rozzářená - a že je jí to vidět na tváři i na duchu.

Byla by mohla utrousit nějakou tu narážku a zeptat se, jak rychle pracují a kolik stojí irské pošty; užuž to měla na jazyku - ale zdržela se. Umínila si pevně, že nevyřkne ani slovo, jímž by mohla Jane Fairfaxovou zranit; a tak se do ní zavěsila a vyšla za ostatními dámami z místnosti se zjevnou dobrou vůlí, která oběma krásným mladým stvořením velice slušela.

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20