Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

36. kapitola

„Doufám, že budu mít brzy to potěšení, představit vám svého syna,“ řekl pan Weston. Paní Eltonová nadmíru ochotně pochopila jeho slova jako významný osobní kompliment, a proto se na něho usmála co nejmilostivěji. „Patrně jste už slyšela o jistém Franku Churchillovi, a víte, že přes rozdílné jméno je to můj syn,“ pokračoval.

„Jistěže! Těším se, až ho poznám. Pan Elton ho určitě velice brzy navštíví a oba dva ho s velkou radostí uvítáme na faře.“

„To je od vás milé. Frank to jistě přijme s nesmírným potěšením. Má přijet do Londýna příští týden, ne-li dříve. Dostali jsme od něho dnes dopis, kde nám to oznamuje. Potkal jsem listonoše dnes ráno na cestě, a když jsem uviděl synův rukopis, otevřel jsem obálku, třebaže nebyla adresována mně, ale paní Westonové. S ním si totiž dopisuje hlavně ona. Já dostanu dopis jen málokdy.“

„Tak vy jste klidně otevřel, co patřilo jí! I vy jeden!“ (Afektovaný smích.) „Proti tomu se musím ohradit, pane Westone. - Z toho by se mohl stát vskutku nebezpečný příklad! - Jen probůh nedopusťte, aby se ostatní v obci řídili podle vás! - Kdyby se to mělo stávat i mně, musely bychom se my vdané ženy vzbouřit! - Pane Westone, no to bych byla do vás neřekla!“

„Ba, my muži už jsme takoví darebové. Dejte si na nás dobrý pozor, paní Eltonová. - V tom dopise nám píše - je to jen krátký dopis, psal jej ve spěchu, jen aby nám podal zprávu - píše nám, že všichni bezodkladně odcestují do Londýna - kvůli paní Churchillové - celou zimu jí nebylo dobře, a teď usoudila, že je pro ni v Enscombu příliš chladno - a tak nebudou na nic čekat a všichni odjedou na jih.“

„To znamená z Yorkshiru, že? Enscombe je přece v Yorkshiru?“

„Ano, mají to do Londýna asi 190 mil. Je to dost dlouhá cesta.“

„Ano, to bych řekla, velice dlouhá. O pětašedesát mil delší než z Javornice do Londýna. Ale co znamená vzdálenost pro zámožné lidi? Nevěřil byste, pane Westone, jak můj švagr pan Suckling poletuje sem a tam. Budete se divit, ale jednou jeli s panem Braggem dvakrát do týdne čtyřspřežím do Londýna, tam i zpátky.“

„Nejhorší na té vzdálenosti z Enscombu je to,“ pravil pan Weston, „že paní Churchillová, jak jsme vyrozuměli, celý týden nebyla s to vstát z pohovky. Je prý tak slabá, psal Frank v posledním dopise, že ji musí se strýcem oba podpírat, když chce zajít do skleníku! To by nasvědčovalo, že je hodně zesláblá - teď se jí ale zmocnila taková netrpělivost, aby užuž byli v Londýně, že hodlá na cestě jen dvakrát přenocovat. - Aspoň takhle to píše Frank. Jemné dámy mívají namouduši neuvěřitelně podivuhodné tělesné konstituce, paní Eltonová. To musíte uznat.“

„Ne, kdepak, neuznám nic. Já vždycky straním vlastnímu pohlaví. Od toho mne nic neodvrátí. Upozorňuji vás na to předem. - V tomto bodě u mne narazíte na odhodlaný odpor. Vždycky budu hájit ženy - a kdybyste věděl, co si Selina myslí o přenocování v hostinci, ujišťuji vás, že byste se nedivil paní Churchillové, když raději podstoupí neuvěřitelnou štrapáci, jen aby se tomu vyhnula. Selina říkává, že z toho má přímo hrůzu - a já bych řekla, že jsem se její náročností trochu nakazila. Bere si s sebou na cestu vždycky vlastní povlečení na postele, což je moudré a prozíravé opatření. Nedělá to paní Churchillová také tak?“

„Můžete se spolehnout, že paní Churchillová dělá všechno, co kdy udělala kterákoli jiná nóbl dáma. Paní Churchillová by se nedala zastínit žádnou dámou, pokud jde o - -“

Paní Eltonová mu překotně vpadla do řeči:

„Nesmíte mi špatně rozumět, pane Westone. Selina není žádná nóbl dáma, to se spolehněte. To byste si o ní vytvořil falešnou představu.“

„Že není? To pak nemůže být měřítkem pro paní Churchillovou, protože to je ta nejnóblejší dáma, jakou jsem kdy zřel.“

Paní Eltonové se začalo zdát, že udělala chybu, když se proti zmíněnému označení tak procítěně ohradila. Rozhodně neměla v úmyslu přesvědčit své okolí, že její sestra není nóbl dáma, chtěla jen zdůraznit, že své postavení nóbl dámy rázně neprosazuje - zkrátka a dobře zauvažovala, jak by to šikovně vzala zpátky, a pan Weston se mezitím opět rozpovídal.

„Nemám paní Churchillovou zvlášť v oblibě, jak jste patrně vytušila - ale to jen tak mezi námi. Franka má upřímně ráda, a proto o ní nechci špatně mluvit. Krom toho jí teď neslouží zdraví, jenomže na churavost, to si ona stěžuje odjakživa. Neřekl bych to před každým, paní Eltonová, ale já na choroby paní Churchillové moc nevěřím.“

„Jestli je opravdu chorá, proč nejede do Bathu, pane Westone? Do Bathu nebo do Cliftonu?“

„Vzala si do hlavy, že je pro ni v Enscombu příliš chladno. Ve skutečnosti se parně v Enscombu začala nudit. Pobývala tam už delší čas než kdykoli předtím, a zřejmě zatoužila po změně. Je to odlehlé sídlo. Krásné, ale daleko od lidí.“

„Aha - podobně asi jako Javornice. Neznám dům, aby ležel dál od silnice než Javornice. Ze všech stran jej obklopuje moře zeleně! Člověk si tam připadá od všeho odloučen - v naprosto nerušeném soukromí. - A paní Churchillová asi nemá Selinino zdraví ani její temperament, aby takové klidné odloučení dobře snášela. Anebo třeba nenalézá sama v sobě dost vnitřních zdrojů, aby byla stvořena pro život na venkově. Já to vždycky říkávám, že vnitřních zdrojů není u ženy nikdy dost - a já jich mám chválapánubohu tolik, že na společnosti nejsem ani v nejmenším závislá.“

„Frank tady byl v únoru čtrnáct dní na návštěvě.“

„Vzpomínám si, že jsem o tom něco zaslechla. Až sem znovu zavítá, zjistí, že highburská společnost získala další zpestření - tedy pokud si mohu troufat nazvat sama sebe zpestřením. Možná však, že o mně dosud nemá ani tušení.“

Tak hlasitou výzvu ke komplimentu nemohl pan Weston pochopitelně přeslechnout, a proto jako galantní muž okamžitě zvolal:

„Drahá milostpaní! O tom by nikdo jiný než vy vůbec ani nezapochyboval. Jakpak by to vás nevěděl! - Předpokládám, že se moje paní poslední dobou ve svých dopisech sotva stačila i jen zmínit o něčem jiném než o paní Eltonové.“

Tím dostál své povinnosti a mohl se vrátit k synovi.

„Když Frank odjížděl,“ navázal, „nevěděli jsme vůbec, kdy ho opět uvidíme, a proto jsou nám dnešní zprávy dvojnásob vítané. Vůbec jsme nic takového nečekali. Tedy já jsem pevně věřil, že se tu zase brzy objeví, byl jsem si jist, že se všechno nějak příznivě vyřeší - ale nikdo mi nevěřil. Jak on, tak moje paní ztratili naději. ‚Jak by to jen dokázal zařídit? Těžko může žádat, aby se bez něho strýček s tetinkou znovu obešli! - a tak podobně. Já ale věřil, že nastane příznivý obrat: a tu to máme, vidíte. Učinil jsem v životě takovou zkušenost, paní Eltonová, že když člověka jeden měsíc provází smůla, ten příští mu to zaručeně zase vynahradí.“

„Máte pravdu, pane Westone, mluvíte mi z duše. Totéž jsem říkávala já jistému zde přítomnému pánovi, když se mi dvořil a věci se nevyvíjely tak hladce, nepostupovaly kupředu tak překotně, jak to jeho city vyžadovaly, a on už si div nezoufal a prohlašoval, že za těchto okolností jistě nadejde máj, než před námi Hymen rozprostře svůj šafránový šat! Ach, co námahy jsem musela vynaložit, než jsem dokázala rozptýlit jeho chmury a povzbudit jej, aby neklesal na mysli! Jako s tím kočárem - měli jsme těžkosti s kočárem. Vzpomínám si, že za mnou přišel onoho dne celý zoufalý.“

Musela se odmlčet, protože ji přepadl záchvat kašle, a pan Weston hbitě využil příležitosti ujmout se slova.

„Připomněla jste máj. A máj je právě ten čas, který má paní Churchillová na příkaz lékařů - nebo na příkaz vlastní - strávit někde, kde není tak sychravo jako v Escombu, zkrátka a dobře v Londýně. A tak máme před sebou příjemnou vyhlídku, že nás bude Frank na jaře často navštěvovat - zrovna v té roční době, kterou bych si na to vybral: dny jsou téměř nejdelší, počasí je nejstálejší a příjemné, přímo láká člověka ven, na procházky není příliš horko. Když tu byl minule, snažili jsme se toho využít, jenomže často pršelo a venku bylo vlhko a nevlídno, což v únoru zpravidla bývá, to víte, a tak jsme nemohli uskutečnit ani polovinu z toho, co jsme zamýšleli. Teď k tomu bude ten pravý čas. Všechno si budeme moci krásně užít; a já vám nevím, paní Eltonová, jestli ta ustavičná nejistota, kdy se znovu setkáme, to stálé napjaté očekávání, přijede-li dnes nebo zítra nebo kdy, nepřináší člověku víc potěšení, než když pak u nás doopravdy je. Myslím, že je to tak: duševní rozpoložení je pro štěstí a spokojenost rozhodující. Doufám, že můj syn získá vaše sympatie, ale nesmíte očekávat žádný zázrak. Panuje názor, že na něho můžu být hrdý, ale nečekejte žádný zázrak. Moje paní si ho velice zamilovala, a jistě si umíte představit, že mě to moc těší. Ta si myslí, že se mu nikdo nevyrovná.“

„Vůbec nepochybuji, že si o něm utvořím velmi příznivé mínění, pane Westone, to vás ubezpečuji. Slyšela jsem o panu Franku Churchillovi jen samou chválu. Musím vás ale zároveň otevřeně upozornit, že jsem z těch, kdo si úsudek tvoří sami a nedají se bez uvážení ovlivnit druhými. Prohlašuji, že vašeho syna zhodnotím podle toho, jak se mi bude jevit. Já neumím lichotit.“

Pan Weston se zamyslel.

„Doufám, že jsem nebyl příliš přísný na nebohou paní Churchillovou,“ poznamenal po chvíli. „Je-li skutečně chorá, nechtěl bych se jí ani zanic nespravedlivě dotknout, ona má však některé takové charakterové vlastnosti, že mi přijde zatěžko posuzovat ji tak shovívavě, jak by bylo záhodno. Patrně jste už slyšela, paní Eltonová, co mne k té rodině poutá, a jakým způsobem se ke mně zachovali. A mezi námi, to všechno je třeba přičítat jí. Ona zapřičinila všechny mrzutosti, a nebýt jí, nemuselo dojít k tomu, že Frankovu matku zavrhli. Pan Churchill má svou hrdost, ale jeho hrdost není nic ve srovnání s nadutou pýchou jeho ženy: u něho je to taková mírná, mátožná, urozená hrdost, která nikomu nemůže skutečně ublížit, a jenom jeho trochu ochromuje a druhým jde na nervy, ale její pýcha, to je vrchol urážlivé arogance! A člověk to od ní tím hůře přijímá, že sama neměla žádné jméno ani původ. Byla to nicotná slečinka, když si ji bral, obyčejná dcerka z lepší rodiny, ale co se přivdala do Churchillova rodu, tak je všechny přechurchilluje, jak je vznešená a nač si činí nároky, ale sama se do lepší společnosti vetřela, to vás ujišťuji.“

„Považte! No to je vskutku neobyčejně pobuřující! Já se podobných vetřelců přímo hrozím! Takové lidi si z duše ošklivím, a to jsem se naučila v Javornici, protože tam žijí poblíž jedni manželé, a ti přece sestře a švagrovi tak pijí krev, jakou dělají honoraci! Když jste popisoval paní Churchillovou, hned jste mi je připamatoval. Jmenují s Tupmanovi, přistěhovali se tam teprve nedávno, táhne se za nimi plno bezvýznamných příbuzných, ale oni si hrají na noblesu a chtějí se stýkat s tamními váženými a starobylými rodinami. Kdoví, jestli je to půldruhého roku, co žijí na Západním zámečku; a jak přišli k svému jmění, to nikdo neví. Pocházejí z Birminghamu, a to nezní právě důvěryhodně, viďte, pane Westone. Od Birminghamu člověk ani nic pěkného neočekává. Říkávám odjakživa, že v tom jménu je něco zlověstného, a o Tupmanových kolují všelijaké dohady, třebaže nikdo nic přesného neví. Ale oni si počínají tak, jako by se považovali za rovnocenné i švagrovi Sucklingovi, který je shodou okolností jejich nejbližším sousedem. Je to naprosto do nebe volající. Pan Suckling sídlí v Javornici už jedenáct let, a předtím patřila jeho otci - aspoň se domnívám - jsem si skoro jista, že starý pan Suckling stačil před smrtí ještě dokončit všechny formality s prodejem.“

V této chvíli byli vyrušeni. Roznášel se čaj a pan Weston, jelikož už řekl všechno, co měl na srdci, hbitě využil této příležitosti a poodešel.

Po čaji zasedli manželé Westonovi s panem Eltonem a panem Woodhousem ke kartám. Ostatním pěti bylo ponecháno na vůli, jak se zabaví, a Emma pochybovala, že se jim podaří dosáhnout zvláštního souladu, neboť pan Knightley se tvářil, jako by mu nebylo do řeči, paní Eltonová vyžadovala, aby byla středem pozornosti, a nikdo nejevil chuť se kvůli ní obětovat, a ona sama byla tak rozrušená, že by byla nejraději mlčela.

Pan John Knightley byl toho večera hovornější než bratr. Chystal se nazítří časně ráno odjet, a proto se na ni brzy obrátil:

„Nu, Emmo, co se kluků týká, řekl jsem vám myslím už všechno, a krom toho máte ten dopis, kde vám sestra podrobně vypsala co a jak, na to se můžete spolehnout. Já bych vám dal ponaučení mnohem stručnější než ona a také obsahově by se lišilo; vyjádřil bych to všechno souhrnně přáním: nerozmazlujte je a nedoktorujte je.“

„Doufám skromně, že se mi podaří vyhovět vám oběma,“ odvětila Emma. „Udělám, co je v mých silách, aby jim u nás bylo dobře, což uspokojí Isabellu a vyloučí falešnou shovívavost a doktorování.“

„Kdyby vás to příliš zatěžovalo, musíte je poslat domů.“

„To je moc pravděpodobné! Říkáte to doopravdy?“

„Plně si uvědomuji, že možná budou pro pana otce příliš hluční - a že dokonce i vám mohou být na obtíž, budou-li se vaše společenské závazky rozrůstat tak jako v poslední době.“

„Proč myslíte, že se rozrůstají?“

„To je očividné: sama si jistě uvědomujete, že za posledního půl roku se váš způsob života v mnohém změnil.“

„Já žasnu! Ne, žádné změny si neuvědomuji.“

„Není sporu o tom, že trávíte víc času ve společnosti než dřív. Dokladem budiž dnešek. Přijedu k vám na jediný den, a vy pořádáte večírek s hostinou. Kdy se tu konalo naposledy něco takového nebo obdobného? Přibývá tu nových tváří, a tím se stýkáte s více lidmi. Poslední dobou obsahoval každý váš dopis Isabelle zprávu o nových radovánkách: slavnostní večeře u Coleových, plesy U koruny. Jen sama rodina z Randallsu znamená pro vás značné oživení zdejšího společenského ruchu.“

„Ano,“ přidal se k němu rychle bratr, „příčinu toho všeho je třeba hledat v Randallsu.“

„No prosím - a jelikož rodina z Randallsu nepřestane zřejmě v tom směru působit, připadá mi dost možné, Emmo, že by vám Jindra s Jeníkem mohli být někdy na obtíž. V tom případě je prosím vás pošlete domů.“

„Ne,“ zvolal pan Knightley, „není třeba sáhnout k takovému řešení. Pošlete je na Donwell. Já na ně budu mít určitě čas.“

„Vy byste mne namouvěru rozesmál!“ prohlásila Emma. „Ráda bych věděla, kolika společenských událostí se zúčastním, abyste i vy nebyl přítomen. A z čeho usuzujete, že nebudu mít čas věnovat se našim klučíkům? Ten můj podivuhodně rušný společenský život - z čeho zatím pozůstával? Jedinkrát jsem večeřela u Coleových - a chystal se ples, který se neuskutečnil. U vás to chápu - -“ (obrátila se k panu Johnu Knightleymu) - „máte to štěstí, že jste tu zastal tolik přátel pohromadě, a to ve vás vyvolalo mimořádný dojem. Ale proč vy - -“ (obrátila se k jeho bratrovi) - „který víte, jak málokdy si někam na dvě hodinky vyjdu, předpokládáte, že budu trvale někde zaneprázdněna, to si neumím vysvětlit. A co se mých drahých chlapečků týká, kdyby na ně teta Emma neměla čas, sotva by lépe pochodili u strýčka Knightleyho, který není doma pět hodin, zatímco teta hodinu - a když i je doma, tak si čte nebo kontroluje účty.“

Pan Knightley se snažil zachovat vážnou tvář, a nakonec se mu to podařilo, protože na něho začala mluvit paní Eltonová.

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20