Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

46. kapitola

Jednou takhle po ránu - bylo to asi za deset dní po úmrtí paní Churchillové - pro Emmu přišli, že prý je dole pan Weston a že „se nemůže zdržet než pět minut a přeje si výslovně mluvit s ní“. - Vyšel jí vstříc ke dveřím do salonu a sotva se s ní pozdravil svým obvyklým bujarým způsobem, hned ztišil hlas a pošeptal jí, aby to tatíček nezaslechl: „Mohla byste dnes během dopoledne zaběhnout do Randallsu? - Přijďte, pokud je to jen trochu možné. Paní Westonová chce s vámi mluvit. Musí s vámi mluvit.“

„Snad není nemocná?“

„Nene, kdepak, jen trochu rozčilená. Byla by si vzala kočár a přijela za vámi, ale musí s vámi mluvit mezi čtyřma očima, a to víte - -“ (kývl směrem k panu Woodhousovi). - „Ehm! - Můžete za ní zajít?“

„Jistěže. Prosím, třeba hned. Nemohu odmítnout, když mne o to žádáte takovým způsobem. Ale co se děje? Skutečně se neroznemohla?“

„Ujišťuji vás - ale víc se mne neptejte. Všechno se to časem dozvíte. Kdo by se něčeho takového nadál! Ale pst, pst!“

Rozluštit, co tohle všechno znamená, to nedokázala ani Emma. Jeho výraz jako by oznamoval něco skutečně závažného; jelikož ale její drahá paní Westonová je v pořádku, snažila se neznepokojovat, a jen dohodla s tatíčkem, že se vydá na obvyklou procházku o něco dříve, a už byli s panem Westonem venku a rázovali čile k Randallsu.

„A teď,“ pravila Emma, sotva se ocitli za příjezdovou cestou k Hartfieldu, „teď mi, pane Westone, povězte, co se přihodilo.“

„Ne, ne,“ odpověděl vážně, „nežádejte to po mně. Slíbil jsem manželce, že to nechám na ní. Ona vám to sdělí šetrněji, než bych dokázal já. Nebuďte netrpělivá, Emmo, provalí se to všechno ještě až moc brzy.“

„Co to má znamenat?“ zvolala Emma a strnula hrůzou jako přimrazena. „Bože na nebesích! - Pane Westone, okamžitě mi všechno řekněte! Něco se stalo v Londýně. Já to vím. - Povězte mi to, naléhavě vás žádám, povězte mi okamžitě, co se stalo.“

„Ne, opravdu se mýlíte.“

„Pane Westone, nezahrávejte si se mnou. Uvažte, kolik bytostí mně nejdražších je teď v Londýně. Koho z nich to potkalo? Zapřísahám vás při všem, co je vám svaté, nic mi nezatajujte.“

„Ujišťuji vás, Emmo - -“

„Ujišťujete mne! - proč neřeknete na mou čest? Proč mne neujistíte na svou čest, že se to netýká nikoho z nich? Božíčku nebeský! - Co by se mi muselo sdělovat šetrně, kdyby se to netýkalo nikoho z té rodiny?“

„Přísahám na svou čest,“ řekl velice vážně, „že jich se to netýká. Nemá to naprosto nic společného s žádným členem rodiny Knightleyovy.“

Emma se upokojila a tak šli dál.

„Pochybil jsem,“ obrátil se k ní, „když jsem se vyjádřil, že se vám to má sdělit šetrně. Neměl jsem použít takový výraz. Po pravdě řečeno, vás se to vůbec netýká - týká se to pouze mne - alespoň oba doufáme. - Ehm! - Zkrátka a dobře, vy se kvůli tomu nemusíte znepokojovat, drahá Emmo. Netvrdím, že to není nepříjemná záležitost - ale mohlo to dopadnout hůř. - Přidáme-li do kroku, budeme už brzy v Randallsu.“

Emma viděla, že musí počkat; teď už to však nevyžadovalo velké sebeovládání. Nekladla mu žádné další otázky a namísto toho čile zaměstnávala svou fantazii a ta jí brzy napověděla, že půjde nejspíš o nějaké peněžní záležitosti - něco vyšlo najevo, co bude mít nepříjemné důsledky pro Westonovu rodinu - zřejmě to souvisí s nedávnou událostí v Richmondu. Třeba se objevilo půl tuctu nemanželských dětí - a nebohý Frank byl vyděděn! To by sice samo o sobě bylo jistě nežádoucí, ale ji by to nezdrtilo. Cítila tedy pouze palčivou zvědavost.

„Kdo je to - támhleten pán na koni?“ zeptala se po chvíli - spíš aby pomohla panu Westonovi uchovat novinu v tajnosti než z jiného důvodu.

„Nevím. - Snad jeden z mladých Otwayů. - Frank ne; není to Frank, to vás ujišťuji. Toho neuvidíte. Ten je už touhle dobou na půl cesty k Windsoru.“

„Váš syn tu byl?“

„Ano - hm - vy jste to nevěděla? - No, na tom nesejde.“

Chvíli mlčel a pak prohodil mnohem opatrněji a váhavěji:

„Ano, Frank se dneska ráno zastavil, aby se poptal, jak se nám daří.“

Pospíchali dál a za chviličku došli do Randallsu.

„Tak vám ji vedu, drahá moje,“ oznámil, jakmile vešli do pokoje, „a teď se vám doufejme brzy uleví. Nechám vás obě o samotě. Nemá smysl něco odkládat. Zůstanu poblíž, kdybyste mne potřebovala.“ A Emma zřetelně rozuměla, jak dodal šeptem: „Dodržel jsem slovo. Vůbec nic netuší.“

Paní Westonová vypadala tak uboze a bylo na ní znát takové pohnutí, že se Emma znovu vylekala; sotva osaměly, obrátila se k ní dychtivě:

„Co se vám stalo, drahá paní Westonová? Něco velice nepříjemného, obávám se; - povězte mi co. Běžím sem celou cestu v hrozném napětí. Obě si nejistotu ošklivíme. Nenechávejte mne tomu déle napospas. Uleví se vám, když si o svém trápení popovídáte, ať už se stalo cokoli.“

„Opravdu nic netušíš?“ zeptala se paní Westonová rozechvěle. „Nemáš vůbec představu, Emmo drahá, co asi uslyšíš?“

„Že se to nějak vztahuje k panu Franku Churchillovi, to jsem vytušila.“

„Máš pravdu. Vztahuje se to k němu a já nebudu chodit kolem horké kaše a povím ti to.“ Chopila se opět ruční práce, jako by se nemohla odhodlat zvednout oči. „Přijel sem dnes ráno za zcela neočekávaným účelem. Nedokázala bych ti vylíčit, jak jsme byli překvapeni. Přijel si promluvit s otcem o jisté záležitosti - oznámit mu, že se zamiloval - -“

Odmlčela se, aby si vydechla. Emma pomyslela nejprve na sebe a pak na Harriet.

„Vlastně ještě víc než to,“ ozvala se paní Westonová; „oznámil mu, že se zasnoubil, napevno zasnoubil. - Co tomu řekneš, Emmo - co tomu řeknou lidé, až vejde ve známost, že se Frank Churchill zasnoubil se slečnou Fairfaxovou; - a nejen to, ale že už se zasnoubili před delší dobou!“

Emma zkoprněla úžasem - a pak zděšeně zvolala:

„S Jane Fairfaxovou! - Bože na nebesích! To snad nemyslíte vážně? Nepletete se?“

„Právem se divíš,“ odvětila paní Westonová a se sklopenýma očima rychle hovořila dál, aby poskytla Emmě čas se vzpamatovat, „právem se divíš. Ale je tomu tak. Dali si slovo a zasnoubili se už v říjnu - došlo k tomu ve Weymouthu - a nikomu se s tím nesvěřili. Chovali zasnoubení v tajnosti - nevěděli o tom ani Campbellovi, ani její rodina, ani jeho. - Je to tak neuvěřitelné, že to prostě nechápu, ačkoli o věci samé nepochybuji. Nemohu se z toho vzpamatovat. - Myslela jsem, že ho znám.“

Emma skoro neslyšela, co jí povídá. - Její mysl těkala mezi dvěma představami: jak se s ním dříve bavila o slečně Fairfaxové - a co nebohá Harriet; a nějaký čas nebyla schopna než žasnout a znovu a znovu se dožadovat ujištění.

„No tohle je mi novina!“ podotkla nakonec, když se s vynaložením úsilí jakžtakž vzpamatovala. „Musím o tom aspoň půl dne přemýšlet, než se mi to v hlavě srovná. Propána! - zasnoubeni celou zimu - ještě předtím, než sem oba přijeli?“

„Jsou zasnoubeni od října - tajně zasnoubeni. - Dotklo se mne to, Emmo, hluboce se mne to dotklo. A stejně se to dotklo jeho otce. Z jistého hlediska je jeho chování neomluvitelné.“

Emma se na chvíli zamyslela a pak odvětila: „Nebudu předstírat, že vám nerozumím. A abych vás uklidnila, pokud je to v mých silách, ujišťuji vás, že jeho dvorné chování vůči mně nezanechalo žádné takové následky, jakých se obáváte.“

Paní Westonová vzhlédla, jako by se bála tomu uvěřit, ale Emma se tvářila naprosto vyrovnaně.

„Aby vám přišlo méně zatěžko mi uvěřit, když se teď holedbám, že je mi zcela lhostejný,“ pokračovala, „přiznám se vám ještě, že v jistém období bezprostředně potom, co jsme se seznámili, se mi opravdu líbil, že jsem byla ve velkém pokušení se do něho zamilovat - ne, že jsem se i zamilovala - ale pak to vyprchalo, a to je velký div. Chválabohu, že to tak dopadlo. Poslední dobou - přinejmenším už tři měsíce - k němu opravdu nic necítím. Můžete mi to věřit, paní Westonová. Zkrátka a dobře, je to tak.“

Paní Westonová ji políbila se slzami úlevy v očích; a když byla opět schopna slova, pověděla jí, že tahle zpráva je pro ni ten nejlepší lék na světě.

„Panu Westonovi spadne ze srdce skoro takový kámen jako mně,“ pravila. „Kvůli tomu jsme z toho byli tak zdrceni. Upřímně jsme si přáli, abyste se do sebe zamilovali - a věřili jsme, že se nám to splnilo. - Představ si, co jsme kvůli tobě prožívali.“

„Unikla jsem tomu; a že jsem unikla, to můžeme obě uvítat s podivem a úlevou. Neomlouvá to však jeho, paní Westonová. A já musím prohlásit, že ho považuji za velkého hříšníka. Když byl city a slovem vázán jinde, jak to, že sem přijel a choval se tu tak nevázaně? Jakým právem se snažil upoutat - což se rozhodně snažil - a svou přízní vyznamenávat jinou dívku - což rozhodně vyznamenával - když ve skutečnosti patřil své snoubence? - Jak mohl vědět, že tím nezaviní velké trápení? - Jak mohl vědět, že se do něho nezamiluji? - V tom ho musím odsoudit, bez milosti odsoudit.“

„Podle jisté okolnosti, o které se zmínil, Emmo drahá, se kloním k domněnce - -“

„A jak mu ona mohla takové počínání strpět! Jak mohla klidně přihlížet, když se v její přítomnosti točil kolem jiné, přímo jí na očích, a nezazlívat mu to? - To svědčí o duševní vyrovnanosti, již nechápu ani neoceňuji.“

„Měli mezi sebou nějaká nedorozumění, Emmo. To nám výslovně řekl. Neměl čas nám všechno podrobně vysvětlit. Zdržel se tu jen čtvrt hodiny a byl tak rozrušený, že ani plně nevyužil času, který měl vyhrazený - ale že mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění, to z jeho řeči vysvítalo zcela jasně. V důsledku toho se patrně v těchto dnech situace tak vyhrotila; a to nedorozumění velice pravděpodobně vzniklo vinou jeho neuváženého chování.“

„Neuváženého! Ach, paní Westonová, vy je hodnotíte příliš mírně. Choval se hůř, mnohem hůř než jen neuváženě! - V mých očích tím klesl - ani vyjádřit nemohu, jak hluboce v mých očích klesl! - Vždyť si neosvojil neúhybnou poctivost, přísnou pravdomluvnost a věrnost zásadám, jak to pravý muž vždy prokazuje svým počínáním, a nejsou mu cizí ani klam ani malichernost.“

„Ale Emmo drahá, teď se ho musím zastat. A třebaže se v tomto případě provinil, znám ho už dost dlouho, abych mohla dosvědčit, že má mnoho, skutečně mnoho chvályhodných vlastností, a - -“

„Propánakrále!“ zvolala Emma, která ji vůbec neposlouchala, „a co paní Smallridgeová! Jane u ní div nenastoupila jako guvernantka! Jak si vysvětlit takovou hrubou beztaktnost? Proč dopustil, aby přijala tu nabídku - proč dopustil, aby o takovém řešení vůbec uvažovala?“

„Vůbec o tom nevěděl, Emmo. V tomhle bodě ho mohu plně obhájit. Jane o tom rozhodla sama a jemu nic nesvěřila - anebo mu to oznámila takovým způsobem, že tomu nepřikládal váhu. - Až do včerejška o jejích záměrech nic netušil - to jsem od něho slyšela na vlastní uši. Dozvěděl se o tom zčistajasna, ani nevím jak, snad z nějakého dopisu nebo vzkazu - a právě když zjistil, co má ona za lubem, rozhodl se okamžitě jednat, přiznat všechno strýci, spolehnout se na jeho pochopení, a zkrátka a dobře, skoncovat s ubohou schovávačkou, která trvala už tak dlouho.“

Emma začala poslouchat pozorněji.

„Slíbil, že se brzy ozve,“ pokračovala paní Westonová. „Když jsme se loučili, řekl, že zakrátko napíše. A z jeho slov jsem získala dojem, že se zavazuje seznámit mne s mnoha podrobnostmi, o nichž se v té chvíli nemůže šířit. Počkejme tedy na jeho psaní. Možná že z něho vysvitne řada polehčujících okolností. Třeba nám vysvětlí některé události, které teď nemůžeme omluvit, protože je nechápeme. Nebuďme přespříliš přísné, nespěchejme honem s odsouzením. Mějme trpělivost. Já ho musím milovat; a když jsem se teď upokojila ohledně jednoho toho podstatného, přála bych si upřímně, aby se i všechno ostatní uspokojivě vysvětlilo, a doufám, že to tak dopadne. Jistě si oba vytrpěli své při tomhle tajnůstkaření a skrývání.“

„Nepřipadá mi, že by jemu bylo utrpení nějak uškodilo,“ odvětila Emma suše. „No a jak tu zprávu přijal pan Churchill?“

„Dopadlo to velice příznivě pro synovce - dal souhlas a nedělal mu skoro žádné těžkosti. Představ si, jaké změny v té rodině způsobil jediný týden! Dokud žila chudinka paní Churchillová, nebyla zřejmě naděje ani možnost, ale sotva spočinuly její tělesné pozůstatky v rodinné hrobce, dá se její manžel přesvědčit, aby se zachoval přímo protichůdně k tomu, co by od něho byla vyžadovala ona. Je to požehnání, že nemoudrý vliv netrvá až za hrob! - Svolil bez většího odporu.“

„Hm,“ pomyslela si Emma, „a stejně by se byl zachoval vůči Harriet.“

„To se tedy vyjasnilo včera večer, a dnes za rozbřesku Frank vyjel. Zdržel se nějakou dobu v Highbury u Batesových - a pak přijel sem, ale pospíchal, aby se vrátil k strýci, který ho teď potřebuje víc než kdy jindy, a proto se u nás nezdržel než čtvrt hodiny, jak jsem ti už řekla. - Byl velice rozrušený - skutečně velice rozrušený - do té míry, že se mi jevil jako docela jiný člověk, protože jsem ho takového ještě neviděla. - Navíc ke všemu ostatnímu ho přímo zdrtilo, že je tak chorá, o čemž předtím neměl ani tušení - očividně to hluboce citově prožívá.“

„Vy tedy skutečně věříte, že se jejich vztah rozvíjel v naprosté tajnosti? - Že ani Campbellovi, ani Dixonovi o zasnoubení nic nevěděli?“

Emma nedokázala vyslovit jméno Dixonových, aby se nezačervenala.

„Vůbec nic, a nikdo z nich. Řekl výslovně, že o tom nevěděla živá duše krom nich dvou.“

„Hm, předpokládám, že si na to pomyšlení postupně přivykneme, a já jim přeju, aby spolu byli velmi šťastni. Budu ale i nadále pokládat podobné počínání za velice odsouzeníhodné. Není to nic jiného než jistý způsob pokrytectví a klamu - špehování a zrady. - Přijít mezi nás údajně zcela upřímně a prostě, a ve skutečnosti tajně spřeženi, aby nás všechny mohli klamat! - A my jim sedneme na lep a celou zimu i jaro si představujeme, že spolu všichni navzájem jednáme otevřeně a poctivě, a zatím jsme ve svém středu měli dva lidi, kteří se nám za zády domlouvali, porovnávali si dojmy a vynášeli soud nad názory nebo slovy, které vůbec nebyly určené pro oba dva. - A teď se musí vyrovnat s důsledky, jestli o sobě někdo z nich slyšel věci, které mu nebyly dvakrát po chuti!“

„Tohle mi těžkou hlavu nedělá,“ odpověděla paní Westonová. „Jsem si naprosto jista, že jsem ani před ním, ani před ní neřekla nic, co by ten druhý nemohl slyšet.“

„To máte štěstí. - Zmýlila jste se jen jednou, a o tom neví nikdo než já: to když jste si představovala, že se jistýn náš přítel do té slečny zamiloval.“

„Máš pravdu. Ale jelikož jsem o slečně Fairfaxové měla odjakživa jen to nejlepší mínění, je vyloučeno, abych o ní byla řekla i v jakékoli mylné souvislosti něco nelichotivého, a abych mluvila špatně o něm, to vůbec nepřipadá v úvahu.“

V té chvíli se venku před oknem ukázal pan Weston, zřejmě na stráži. Jeho paní ho pohledem pozvala dál, a zatímco obcházel dům, dodala: „Moc tě prosím, holčičko drahá: tvař se a mluv tak, aby se upokojil a s tím sňatkem se smířil. Musíme se na to koukat z té lepší stránky: o ní osobně je možno skutečně mluvit jen pochvalně. Není to výhodná partie, ale jestli se s tím smířil pan Churchill, proč bychom se proti tomu stavěli my? Třeba se ještě ukáže, že to bylo velké štěstí, jak pro něho, pro Franka, že si zamiloval dívku s tak ryzím charakterem a tak uvážlivou. Tyhle vlastnosti jsem jí přisuzovala odjakživa - a jsem ochotna přisuzovat jí je i nadále, přes tento jediný značný přestupek proti správnému chování. Vžijeme-li se do její situace, jsme spíš ochotni takový přestupek omluvit.“

„Mnohem spíš!“ zvolala Emma procítěně. „Pokud lze vůbec omluvit, že někdo myslí především sám na sebe, pak je to žena v takové situaci jako Jane Fairfaxová. Ona je z těch, jimž by chtěl člověk říct: ,... svět není přítel tvůj / ni zákon světa...“

Jen pan Weston vešel, obrátila se k němu s úsměvem: „Pěkně jste si ze mne vystřelil, jen co je pravda! Zřejmě jste si lámal hlavu, jak zjitřit mou zvědavost, abyste vyzkoušel, jestli umím hádat. A podařilo se vám opravdu mne vyděsit. Já už myslela, že jste přinejmenším přišel o polovinu jmění, a teď se ukáže, že vám nemusím kondolovat, ale gratulovat. - Upřímně vám tedy gratuluji, pane Westone, že máte naději získat do rodiny jednu z nejpůvabnějších a nejvzdělanějších mladých žen z celé Anglie.“

Pan Weston se podíval na manželku a tím se přesvědčil, že všechno je skutečně v pořádku, tak jak to Emmina slova naznačují, a to mělo okamžitý blahodárný vliv na jeho rozpoložení. Do tváře i hlasu se mu vrátila obvyklá energie; stiskl jí upřímně a vděčně ruku a jal se o celé záležitosti hovořit způsobem, z něhož vysvítalo, že to chce jen čas a trochu domlouvání, aby se se synovým zasnoubením docela smířil. Obě dámy se všemožně snažily zmírnit v něm dojem nerozvážnosti a vymlouvat námitky; a když to všichni společně důkladně probrali, a on to znovu důkladně probral s Emmou, když ji doprovázel zpátky do Hartfieldu, už se naprosto upokojil a nechybělo mnoho, aby si myslel, že Frank udělal vlastně to nejmoudřejší, co udělat mohl.

 


Zpět Obsah Dále

09.08.2018 10:34