Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo:

Můžete ponechat, co tady "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.


Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás již obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.


Vysvětlení:

Pro náhodné návštěvníky se tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Základní nastavení získáte, když jen stisknete .

Rozšířené přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta skrytých položek  MENU .


Na této webové stránce usnadňují přihlášení COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. změnit dětskou pojistku).


Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem tyto kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších!) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.

Zpět Obsah Dále

49. kapitola

Ani na druhý den nevykazovalo počasí valnou změnu a na Hartfieldu jako by dál vládla opuštěnost a melancholie; - až se náhle odpoledne vyčasilo, vichr se změnil v mírný vánek, rozfoukal mraky, vysvitlo slunce a nastalo opět léto. S dychtivostí, jakou taková proměna vyvolává, si Emma umiňovala, že vyběhne na vzduch, jakmile to bude jen trochu možné. Ještě nikdy jí příroda tak nevábila zrak, čich i cit, jako když teď zavládla jiskřivá, slunečná pohoda po bouři. Doufala, že venku pozvolna zkonejší svůj neklid, a když se krátce po obědě objevil pan Perry, který měl volnou hodinku a hodlal ji věnovat tatíčkovi, neváhala a hned pospíchala do parku. - Sotva párkrát zabočila po pěšinkách, pocítila úlevu a rozjitřená duše jako by se trochu upokojila; a vtom spatřila, jak zahradní brankou vchází pan Knightley a míří k ní. - Do toho okamžiku neměla tušení, že se už vrátil z Londýna. Právě na něho zavzpomínala, jako by je dělila nesporná vzdálenost šestnácti mil. - Měla jen maličko času, aby se vzpamatovala. Musí se ovládat a být klidná. Za půl minuty se střetli. Pozdravy vyzněly z obou stran tiše, rozpačitě. Ona se začala vyptávat na vzájemné příbuzné: všem se daří dobře. - Kdy se s nimi rozloučil? Dnes po ránu. - To ho musel cestou chytit déšť. - Ano. - Seznala, že má v úmyslu se k ní připojit a procházet se s ní po zahradě. Nakoukl prý do jídelny, zjistil, že by tam překážel, a stejně je raději venku. Pomyslela si, že se netváří ani nemluví zrovna vesele, a hned usoudila, inspirována svými obavami, že se možná svěřil bratrovi se svými záměry a teď se trápí nepříznivou odezvou.

Kráčeli dál bok po boku. On mlčel. Uvědomila si, že po ní pokukuje, jako by se pokoušel vyčíst jí z tváře víc, než mu je ochotna prozradit. A toto poznání zrodilo vzápětí další obavy. Možná že si s ní chce promluvit o svém vztahu k Harriet; hledá u ní třeba povzbuzení, aby se rozpovídal. - Neměla sílu se přinutit, aby na toto téma zavedla řeč. Musí si s tím poradit sám. A přitom na ni jeho zamlklost těžce doléhala. Vždyť jemu takové chování vůbec neodpovídá. Rozmyslela si to - odhodlala se - a s nuceným úsměvem začala:

„Čekají tu na vás pěkné novinky, když jste se teď vrátil, to nebudete věřit svému sluchu.“

„Opravdu?“ zeptal se tiše a pohlédl na ni. „A jaké novinky to jsou?“

„Ty nejzajímavější na světě - chystá se svatba.“

Chvíli mlčel, jako by se chtěl ujistit, že už mu k tomu víc neřekne, a pak prohodil:

„Jestli myslíte slečnu Fairfaxovou a Franka Churchilla, tak o tom jsem už slyšel.“

„Jak je to možné?“ zvolala Emma a obrátila k němu rozpálené tváře; blesklo jí totiž hlavou, že se možná cestou zastavil u paní Goddardové.

„Dostal jsem dnes ráno pár řádek od pana Westona o nějaké obecní záležitosti, a nakonec mi ještě stručně vylíčil, co se přihodilo.“

Emmě se podstatně ulevilo, takže po chvíli dokázala pronést už trochu vyrovnaněji:

„Vás to asi překvapilo méně než kohokoli z nás ostatních, protože vy jste je přece podezíral. - Nezapomněla jsem, jak jste se mne jednou snažil varovat. - Lituji, že jsem si vaše slova nevzala víc k srdci, ale - -“ hlas se jí zlomil v hlubokém povzdechu - „já zřejmě trpím vrozenou slepotou.“

Chvíli vládlo ticho a ji by bylo ani nenapadlo, že řekla něco zvlášť pozoruhodného, až cítila, že ji bere za loket, tiskne si její ruku k srdci, a pak k ní důvěrně promlouvá s hlubokým soucítěním v hlase:

„Čas, Emmo má nejdražší, jen čas zhojí tu ránu. - Váš vlastní bystrý rozum - péče, kterou věnujete panu otci - Vím, že sama nedopustíte, abyste - -“ Znovu jí stiskl ruku a dodal nesouvisle a přerývaně: „- - vřelé přátelství - rozhořčení - neslýchané darebáctví!“ A hlasitějším, vyrovnanějším hlasem uzavřel: „Brzy nám zmizí z očí. Odjedou brzy do Yorkshiru. Jí je mi líto. Zasluhovala lepší osud.“

Emma pochopila, a jakmile ovládla radostné rozrušení nad jeho procítěnou starostlivostí, odvětila:

„Jste moc hodný - ale mýlíte se - a já to musím uvést na pravou míru. - Nepotřebuji takhle utěšovat. Protože jsem byla slepá k tomu, co se děje, chovala jsem se vůči nim způsobem, za který se musím do nejdelší smrti hanbit. Často jsem neodolala pokušení říkat nebo dělat věci, které mne jistě vystavily nepříjemným dohadům, ale jinak nemám proč litovat, že jsem nebyla zasvěcena dřív.“

„Emmo!“ zvolal a dychtivě na ni upřel oči, „je to pravda?“ Vzpamatoval se. „Ne, ne - chápu - promiňte mi - jsem rád, že máte sílu říci aspoň tolik. - Kvůli němu skutečně nemáte proč litovat! Věřím, že nebude dlouho trvat, a uznáte to nejen rozumem. - Štěstí, že vás to citově nezasáhlo ještě hloub! - Přiznávám, že jsem z vašeho chování nedokázal odhadnout, do jaké míry jste - dospěl jsem jen k přesvědčení, že získal vaše sympatie - a ty sympatie si podle mého názoru nezasloužil. - Takový chlap se zostudí sám. - A právě jeho osud odmění tou líbeznou dívčinou? - Jane, Jane, tebe vedle něho nic dobrého nečeká.“

„Pane Knightley,“ oslovila ho Emma; snažila se hovořit živě, přestože ve skutečnosti zápasila se zmatkem, „ocitám se ve velice zvláštní situaci. Nemohu dopustit, abyste setrvával takto na omylu. Jelikož jsem však svým počínáním ve vás vyvolala takový dojem, mám asi pádnější důvod se stydět za doznání, že jsem dotyčného pána nikdy nemilovala, než kdybych přiznávala pravý opak. Já k němu opravdu lásku necítila a necítím.“

Vyslechl ji beze slova. Byla by uvítala, kdyby jí na to něco řekl, on však mlčel. Usoudila, že musí uvést pádnější argumenty, než si vyslouží odpuštění, byl to však trudný úkol, neboť se ještě víc zostudí v jeho očích. Přesto se ho podujala:

„Nemám v podstatě čím obhájit své chování. - Jeho dvornost mi lichotila, tak jsem ji bez rozmýšlení s vlídnou tváří přijímala. - To je patrně obehraná historie - běžný případ - stovkám děvčat už se asi přihodilo cosi podobného - ale to jistě neomlouvá mne, která tolik horuje pro jasný rozum. Mnoho okolnosti tomu pokušení napomáhaly. Je to syn pana Westona - byl ustavičně zde - jeho společnost mi vždycky připadal příjemná - zkrátka a dobře - -“ (povzdech) - „ať si kolem toho navymýšlím sebedůmyslnější výmluvy, jádro věci je v tom, že to lichotilo mé marnivosti, a proto jsem připustila, aby se mi dvořil. Ke konci však - a vlastně už delší dobu - jsem poznala, že to nic neznamená. Pochopila jsem, že to dělá ze zvyku, že je to takový jeho trik a že to vůbec nemusím brát vážně. - Klamal mne, ale neublížil mi. Nepodařilo se mu, aby mne poblouznil. A dnes chápu, co tím sledoval. Vůbec o to nestál, abych se do něho zamilovala. Byla to jen zástěrka, aby odvrátil pozornost od jiného vztahu. - Snažil se všem kolem sebe nasypat písek do očí a u nikoho se mu to nepovedlo tak dokonale jako u mně - až na to, že jsem mu vlastně neuvěřila - měla jsem to štěstí - zkrátka a dobře, nějak se stalo, že mi neublížil.“

Doufala, že se teď dočká odpovědi - aspoň pár slov na ujištění, že její chování už chápe. On však mlčel dál, hluboce zamyšlen, jak jí připadalo. Nakonec prohlásil docela vyrovnaným hlasem:

„Neměl jsem nikdy o Franku Churchillovi valné mínění. Připouštím ale, že se mohu mýlit. Poznal jsem ho jen povrchně. A kdyby se i ukázalo, že jsem ho nepodcenil, třeba z něho ještě bude dobrý člověk. - Po boku takové ženy k tomu má šanci. - Nemám důvod na něho nevražit - a kvůli ní, jejíž štěstí závisí na jeho charakteru a počínání - mu rozhodně budu přát jen to nejlepší.“

„Nepochybuji, že spolu budou žít šťastně,“ poznamenala Emma. „Myslím, že je poutá oboustranná hluboká láska.“

„Má to ten chlap štěstí!“ prohlásil procítěně pan Knightley. „V tak mladém věku - ve třiadvaceti - kdy muž, pokud si už volí manželku, zpravidla volí špatně, a jemu spadne do klína taková výhra! - Kolik šťastných let má ve vší pravděpodobnosti před sebou! - Je si jist láskou takové ženy - nezištnou láskou, protože u Jane Fairfaxové při její povaze o tom není pochyby. Všechno mu hraje do ruky - jsou si společensky rovni - mám na mysli způsob výchovy, mravy a zvyklosti, na kterých tolik záleží. Jsou si rovni ve všem až na jedno - a tato položka, když o jejím bezelstném citu nemůže být pochyb - jen zdvojnásobí jeho štěstí, protože bude v jeho moci zajistit jí jedinou výhodu, kterou dosud postrádala. - Muž by měl mít vždycky ctižádost nabídnout ženě lepší domov než ten, odkud ji odvádí. A je-li tohle v jeho moci a zároveň se může spolehnout na její oddanost, pak si může skutečně připadat jako vyvolený mezi smrtelníky. - Frank Churchill je pravé dítko Štěstěny. Všechno se obrátí v jeho prospěch. - Seznámí se v lázních se slečnou, dobude si její lásky, neodradí ji ani bezohledným chováním - a kdyby mu celá rodina se svíčkou ve dne hledala manželku, nenašli by mu lepší. - V cestě stojí teta. - Teta zemře. - Jemu stačí o něco si říct. Jeho příbuzní mají na mysli jen jeho blaho. - Zachoval se vůči kdekomu ohavně - a všichni mu s největší radostí odpustí. - Ten chlap má z pekla štěstí!“

„Říkáte to, jako byste mu záviděl.“

„Vždyť mu také závidím, Emmo. V jedné věci mu upřímně závidím.“

Na tohle mu Emma nedokázala nic říci. Zřejmě se ocitli na půl slůvka od Harriet, a v ní se všechno vzbouřilo a jen si přála tento námět odvrátit. Rozhodla se: zavede řeč na něco docela jiného, třeba na děti v Londýně; a už se nadechla, když ji pan Knightley překvapil slovy:

„Neptáte se, v čem mu závidím. - Vidím, že jste si umínila neprojevit zvědavost. - Činíte moudře - ale já tak moudrý být nedokážu. Emmo, musím vám povědět, nač se nechcete zeptat, třebaže vzápětí možná budu litovat, že jsem to vyslovil.“

„Ale tak to neříkejte, neříkejte nic!“ zvolala překotně. „Posečkejte, abyste si mohl všechno rozvážit, nezavazujte se!“

„Děkuji vám za radu,“ odpověděl zcela zdrceně a už ze sebe nevypravil ani hlásku.

Emma nesnesla pomyšlení, že ho ranila. Touží se jí svěřit - možná se s ní poradit - ať ji to stojí co stojí, ona ho vyslechne. Může mu být oporou v jeho záměrech nebo ho s nimi smíří; může oprávněně vyzdvihnout Harrietiny přednosti nebo zdůraznit jeho vlastní nezávislost, a tím ho třeba vysvobodí z nerozhodnosti, která je pro člověka jeho povahy horší než jakákoli alternativa. - Mezitím došli k domu.

„Vrátíte se asi dovnitř,“ poznamenal.

„Ne,“ odvětila Emma, utvrzena ve svém rozhodnutí tím, jak nešťastně to říkal. „Ráda bych se ještě trochu prošla. Pan Perry je dosud uvnitř.“ Po pár krocích dodala: „Zarazila jsem vás před chvílí tak příkře, pane Knightley - bojím se, že se vás to dotklo. - Jestli si však přejete promluvit si se mnou otevřeně jako dávný přítel - jsem vám ve jménu toho přátelství k službám. - Vyslechnu, cokoli si přejete. A řeknu vám otevřeně svůj názor.“

„Jako přítel --!“ opakoval pan Knightley. - „Emmo, takové označení mně bohužel - Ne, nepřeji si nic - Ale přece jen - ano, nač váhat? - Zašel jsem už příliš daleko, abych měl co tajit. - Přijímám vaši nabídku, Emmo. - Jakkoli vám to může připadat podivné, přijímám ji a obracím se na vás jako přítel. - Povězte mi tedy: cožpak nemám naději jednou uspět?“

Závažnost otázky mu nedovolila pokračovat slovy. Zůstal stát, aby se jí zeptal pohledem, a výraz v jeho očích ji docela přemohl.

„Emmo, má nejdražší,“ řekl, „protože nejdražší mi navždy zůstanete, ať tento náš rozhovor skončí jakkoli, má nejdražší, vřele milovaná Emmo - povězte mi to hned teď. Řekněte ‚ne , je-li to nutné.“ Nebyla s to ze sebe slůvka vypravit. „Nic neříkáte,“ zvolal ve velkém vzrušení, „neříkáte vůbec nic! Já od vás prozatím víc nežádám.“

Emma byla v této vypjaté chvíli blízka k mdlobám. Nad všemi pocity převládala hrůza, aby se z tohoto přešťastného snu neprobudila.

„Nejsem žádný velký řečník, Emmo,“ oslovil ji znovu po chvíli a z jeho hlasu zaznívala tak upřímná, hluboká a zjevná něha, že vypovídala sama za sebe. „Kdybych vás tolik nemiloval, snad bych o tom spíš dokázal mluvit. Ale vy mne přece znáte. - Neuslyšíte ode mne nic než pravdu. - Káral jsem vás, četl vám levity a vy jste to přijímala tak, jak by to nedokázala přijmout žádná žena v celé Anglii. Přijměte stejně tak i pravdy, které vám chci teď vyjevit, nejdražší Emmo. Působivým podáním si vás možná nezískám. Bůhví, že jsem se jako dvorný ctitel zrovna nevyznamenal. - Ale vy mne chápete. - Ano, vidím, že chápete mé city - a budete je opětovat, pokud vám to bude možné. V této chvíli nežádám nic, než abyste na mne promluvila, jen abych jedinkrát zaslechl váš hlas.“

Zatímco mluvil, rojilo se Emmě hlavou tisíce myšlenek, a jak je s obdivuhodnou rychlostí zvažovala - aniž jí přitom jediné slůvko uniklo - rozpoznávala přesnou pravdu z toho ze všeho vyplývající; pochopila, že Harrietiny naděje jsou zcela nepodložené, omyl, iluze stejně pošetilá jako kterákoli z jejích vlastních - že Harriet pro něho neznamená nic; že ona sama znamená všechno; že to, co říkala v souvislosti s Harriet, pochopil on jako výraz jejích vlastních citů; a že její rozrušení, její pochybnosti, její zdráhání, její zrazování pochopil jako zrazování, aby se vyznal jí. - A nejen že stačila dospět ke všem těmto poznatkům a kochat se z nich plynoucí blažeností; stačila se také zaradovat, že se nepodřekla a neodhalila Harrietino tajemství, a umínit si, že to není potřeba a že se to nestane. - To je jediná služba, kterou ještě může své nebohé přítelkyni prokázat; protože taková hrdinka, aby ho vyzvala, že by udělal lépe, kdyby přenesl svou lásku z ní na Harriet, jelikož ta si ji víc zaslouží - anebo aby se s nemenší rafinovaností odhodlala, že ho nadobro odmítne bez uvedení důvodu, protože se nemůže oženit s nimi oběma - tedy taková hrdinka Emma zase nebyla. Soucítila s Harriet, bolestně a kajícně: aby však podlehla záchvatu šílené velkorysosti a zachovala se v rozporu se vší pravděpodobností i rozumem, to jí ani na mysl nepřišlo. Svedla přítelkyni na scestí, a to si bude nadosmrti vyčítat, ale ovládal ji stejně mocně zdravý rozum jako cit a stejně silně jako kdykoli předtím se jí příčil svazek, který by byl pro něho tak nerovný a ponižující. Viděla před sebou cestu jasnou, ač nelehkou. - Promluvila tedy, když tak naléhal. - Co řekla? - Přesně to, co se hodilo, samosebou. To už tak slečny umějí. - Řekla mu toho dost, aby viděl, že si nemusí zoufat - a považoval to za pobídku, aby jí toho sám pověděl ještě víc. V jedné chvíli si skutečně zoufal; to když ho nabádala k opatrnosti a k mlčení, a tak v něm zdrtila všechny naděje; - zahájila vlastně tím, že ho odmítla vyslechnout. - Změna přišla snad trochu náhle; že projevila přání ještě se procházet a vrátila se k rozhovoru, který právě ukončila, to mu mohlo připadat trochu divné! - Sama cítila tu nelogičnost, ale pan Knightley byl tak milý, že to přešel a nepátral po bližším vysvětlení.

Zřídka, velice zřídka si lidé mezi sebou něco objasní naprosto otevřeně a pravdivě; jen zřídkakdy se stává, že nic nezůstane skryto nebo že nedojde k nějaké drobné mýlce; kde však, jako v tomto případě, se lidé sice mýlí v počínání, ne však ve svých citech, tam na tom snad příliš podstatně nesejde. - Pan Knightley by si byl ani neuměl představit přístupnější srdce, než bilo Emmě v prsou, ani srdce svolnější přijmout jeho lásku.

Skutečně netušil, jakou nad ní má moc. Nevydal se za ní do parku s úmyslem se o tom přesvědčit. Přišel, protože měl starost, jak se dokáže vyrovnat se zasnoubením Franka Churchilla, bez jakýchkoli osobních úmyslů a vůbec bez všech postranních myšlenek. Chtěl se jen pokusit, pokud jí to nebude proti mysli, povzbudit ji a nabídnout radu. Ostatní bylo dílem okamžiku, bezprostředního citového účinku na to, co vyslechl. Z jejího závratného ujištění, že je jí Frank Churchill naprosto lhostejný, že její srdce nikdy neopanoval, se zrodila naděje, že by možná sám časem získal její lásku; - nebyla to však naděje zakotvená v přítomnosti - přál si pouze, když na okamžik dychtivá touha přemohla rozum, aby mu řekla, že si nezakazuje, aby se o ni ucházel. - Smělejší naděje, které postupně docházely naplnění, byly tedy tím úchvatnější. - Žádal svolení, aby v ní směl probudit náklonnost, pokud se mu to podaří, a ta náklonnost mu už patřila! - Během půl hodiny přešel od naprosté duševní beznaděje k stavu natolik odpovídajícímu dokonalému štěstí, že se jinak ani nedal označit.

A Emma prošla obdobnou proměnou. - Ta půlhodinka dala oběma drahocennou jistotu, že jsou milováni, oba oprostila od stejného břemene nepochopení, žárlivosti a nedůvěry. - U něho šlo o dávnou žárlivost, starou jako příjezd nebo dokonce ještě jen očekávání Franka Churchilla. - Dávno Emmu miloval a žárlil na Franka Churchilla od první chvíle: jeden cit mu patrně osvítil povahu druhého. - Z žárlivosti odjel do Londýna. - Během výletu na Box Hill se rozhodl, že odjede. Ušetří si pohled na to, jak se dává od Franka obletovat, jak mu ještě vychází vstříc. - Odjel, aby se naučil lhostejnosti. - Jenomže odjel na nesprávné místo. V bratrově domácnosti vládla příliš lákavá rodinná pohoda; paní domu měla příliš milou povahu; Isabella příliš připomínala svou sestru - projevovaly se u ní nápadněji jen ty odlišnosti, které právě tu druhou odstínily v jeho očích tím zářivěji; takže to na něho nijak blahodárně nezapůsobilo, i kdyby byl té léčbě věnoval ještě víc času. Přesto prodlužoval energicky svůj pobyt den za dnem - až mu ranní pošta doručila zprávu o Jane Fairfaxové. - Pochopitelně se zaradoval, ano, a dokonce si to ani nevyčítal, protože odjakživa zastával názor, že si Frank Churchill Emmu nezaslouží, ale zároveň se v něm ozval vřelý soucit a tak pronikavá starost o ni, že už v Londýně nemohl zůstat déle. V dešti vsedl na koně a cválal domů a hned po obědě běžel do Hartfieldu, aby se přesvědčil, jak jeho předrahé děvčátko, jemuž na světě rovno není, snáší tu novinu.

Viděl, že je rozrušená a smutná. - Frank Churchill je zlosyn. - Slyšel z jejích úst, že ho nikdy nemilovala. - Frank Churchill možná ani není tak docela zavrženíhodný. - Je to jen a jen jeho Emma, dala mu ruku i slovo; a kdyby byl dokázal na Franka Churchilla vůbec pomyslet, když se vraceli domů, byl by možná usoudil, že je to pašák.

 


Zpět Obsah Dále

29.12.2017 09:20