Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek

Znamení tygra


Znamení-tygra

 

(Enkra Weston 1)

Fantasy

Mojmír Kříž

© 2020 Mojmír Kříž

Nakladatelství: Autobus


Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Kingtown: Chlapec ze studené země

Obsah Dále

Dlouhá léta od války jsem žil klidně a spokojeně. Řádně jsem plnil své služební povinnosti, poslouchal svoje nadřízené a pečoval o zemi, která mi byla svěřena. Dospěl jsem k názoru, že v mém životě už nedojde k žádným změnám, a že stejně klidně a spořádaně budu žít až do smrti. Potom jsem dostal dopis.

Málokdy jsem dostával dopisy kromě služebních – tento však byl zvláštní, celý polepený známkami s obrazem královny Alžběty a orazítkovaný jednou z londýnských pošt.

Ten dopis mi přinesl tygr Aflargeo, který je mým spolubydlícím a doprovází mne v úřadě; sluší se, aby každý z vyšších úředníků říše byl při slavnostních příležitostech doprovázen vlastní šelmou, dělá to dobrý dojem. A Aflargeo je krásný tygr; býval kdysi osobním tygrem Vládce, a když získal nárok na penzi, usadil se u mne a pomáhá mi v mé funkci Strážce klíčů Vnitřních Bran zámku v Kingtownu. Aflargeo je pyšný i na tuto funkci, ačkoliv ty předešlé bývaly lepší. Je pyšný i na svoje jméno, neboť první Aflargeo vstoupil do dějin jako legendární tygr císaře Charryho na počátcích říše.

Když jsem objevil na rubu zpáteční adresu Mr. and Mrs. Westonovi, London, pochopil jsem, že se mi to ohlašuje moje drahá sestřička Mary. Od dob, kdy se provdala za Roberta Westona, leteckého důstojníka a národního hrdinu Arminu z dob války, jsem o ní slyšel jen málo; v prvních letech jsem dostával pohlednice z různých míst v Anglii, kde trávívali dovolenou. Robert se živil jako pilot, neboť jeho schopnosti byly vynikající; nejspíš zděděné po indiánských předcích, Robert nevěděl, co je to závrať a v orientaci byl nepřekonatelný.

Otevřel jsem obálku, a z ní vypadl dopis a fotografie, která spadla rubem nahoru. Snažím se cvičit v sebeovládání, takže jsem ji nechal otočenou a opřel o kalendář, aby k ní zvědavý tygr nemohl. Písmo patřilo Mary – za ta léta se sice trochu změnilo a vypsalo, ale zůstávalo stejně málo čitelné. A tak jsem se pomalu dozvídal, co se za ta léta stalo.

Manželé Westonovi se usídlili zpočátku ve Skotsku a žili z renty, kterou jim vyplácela naše vláda. Když zjistili, že jim to k blahobytnému životu nepostačí, rozhodl se Weston opět létat a oba se usadili v Londýně, ve West Endu. Nějaký čas měl dobrou a dobře placenou práci, ale pro nějaké nesrovnalosti z viny firmy o ni přišel. Naneštěstí právě v době, kdy se jim narodilo dítě, holčička. Nedožila se však ani jednoho roku, Mary se ze žalu roznemohla a Robert musel přijmout nebezpečnou práci u jakési ne zcela důvěryhodné společnosti, aby si opatřil peníze na léčení. Naštěstí se nechal pojistit proti havárii; a když skutečně s nějakou starou rachotinou spadl kdesi v Pyrenejích, podařilo se mu z pojistky zaplatit dluhy. Pak si našel místo u jiné, vcelku slušné společnosti u nákladních letadel, a podařilo se mu svoji situaci trochu zkonsolidovat.

Asi před osmi lety se Mary odhodlala opět dát život dítěti. Tentokrát se jí narodil syn, který zatím vyrostl a začal již chodit do školy. A začaly s ním také starosti – tím končil dopis od Mary a dále pokračoval Robert. Vzhledem k tomu, že jeho rukopis je ještě nemožnější než Maryin, ztratil jsem trpělivost a prohlédl si fotografii.

Byl to portrét asi sedmiletého chlapce, bezpochyby Westonovic syna. Díval se trochu nepřirozeně, jak mu asi poručil fotograf, trochu zvědavě a hodně vesele, i když se neusmíval tím strnule loutkovým úsměvem, obvyklým u fotografií. Byl velmi hezký, skoro až příliš na kluka. Celkový dojem sice rušily čerstvě ostříhané a nabrilantinované vlasy, nyní pečlivě přilízané, a vysoký tuhý límec košile, ale bylo snadné si tyto rušivé zásahy odmyslet.

Chlapcova tvář byla mírně protáhlá, pleť se zdála bledá proti dětem v Arminu – vlasy byly snad tmavohnědé nebo černé. Westonova indiánská krev se projevila jednak v mírném vysednutí lícních kostí, jednak zavinila lehké prohnutí nosíku. Zato čelo bylo mnohem vyšší, než by se slušelo na Indiána, a rovněž vlasy byly přes všechnu úpravu vlnité. Rty měl úzké a navíc ještě horní ret o trochu kratší, takže se zdálo, že se stále usmívá. Co bylo nejvýraznější, byly velké černé oči, pohlížející i z fotografie vesele a zvědavě. Dlouhé a pravidelné řasy by mu jistě závidělo i mnoho dívek.

Postavil jsem fotografii zpět a četl pokračování dopisu, psané Westonem. Jak jsem očekával, byla to změť informací bez ladu a skladu vržených na papír, jak Robertovi napadly. Od té doby, co jsem ho viděl naposledy, se nenaučil psát srozumitelně. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo něco si z toho vybrat a doplnit si sem tam chybějící slova, která Robert už nestačil zachytit, jak mu myšlenky přeskakovaly.

Dopis začínal přehršlí různých omluv, převážně pro stále pokračující nemoc Mary, která jemu i chlapci působí velké potíže. Weston pracuje jako dopravní pilot, domů přichází nepravidelně a na výchovu syna nemá čas. Ten toho pochopitelně zneužívá, divočí, roste jako dříví v lese a nedá se zkrotit. Tak si Weston vzpomněl na mne, že nemám co dělat, tak mi jistě nebude zatěžko chlapce vychovávat. Není to prý nic těžkého, jen je zapotřebí dát mu pocítit, kdo je tady pánem – zřejmě pěstí. Není dobré pouštět si ho moc důvěrně k tělu – rychle ztratí respekt a začíná být drzý. Jinak je hodný, ale při trestání pozor, jeden darebák vychovatel ho naučil judo a kluk si to nechce dát odnaučit. Je též nutno dávat pozor na jeho věci; majetku si neváží, je schopen se v rekordně krátkém čase zmazat k nepoznání, skočit v šatech do řeky je pro něj žertík, a ještě se tomu drze směje. Inteligencí bohužel nevyniká, zvláště ve škole. Neučí se rád ani dobře, zato však už se dokázal servat s kluky o několik tříd staršími. Weston se snažil léčit to tím, že jej zamykal v pokoji na celé odpoledne, aby se učil. Jinak je vcelku hodný, je to konečně Westonův syn; jen se mu nesmí nic povolit, neboť všeho nestydatě využívá ve svůj prospěch. Jestli jsem tedy ochoten trochu ho vychovat a nechci za to moc přispívat na výživu, tak mi ho Robert na čas věnuje. Jestli souhlasím, ať pošlu telegram.

Oči chlapce na fotografii koukaly výsměšně. Předal jsem dopis Aflargeovi, aby se také vzdělal, fotografii otočil, aby kluk neviděl moje rozpaky a zamyslel jsem se. Přes všechno, čím Robert vyhrožoval, se mi docela líbilo zahrát si na vychovatele. Připadá mi, že Weston poněkud rychle zapomíná na svoje dětství; pokud jsem slyšel, nebyl o nic lepší. Nemám s dětmi žádné zkušenosti, ale ty co znám, vidím neustále se rvát, padat do řeky a špinit se vším možným. A že se neučí? Taky nejspíš po tatínkovi. Není taky vyloučeno, že Weston má na syna přepjaté požadavky. Ne, rozhodně to nebude takový problém dohlídnout na takové dítě – aspoň tady bude trochu veseleji!

Aflargeo seděl způsobně vedle mne a četl, ačkoliv mu to muselo dělat potíže. Pak se obrátil na mne: „To je přece skvělý nápad, Rossi! Kam ho vlastně uložíme?“

„Takže ty jsi pro to, abychom ho pozvali?“

Tygr se zatvářil udiveně. „Počítám s tím od začátku! Musíme mu přece ukázat, jak se žije v Arminu! To je něco jiného, než ta jeho studená Anglie! Vem ho sem a já ti ho pomůžu kazit!“

„Tak počkej! Nepřeháněj a nemysli, že si o něj budeš brousit svoje tupé drápy! Nezapomínej, zpočátku se tě bude asi trochu bát, je z kontinentu!“

Tygr se rachotivě zasmál. „Tím líp! Předvedem mu, co jsou pruhovaný kočky! Půjč mi tu fotku, jdu ho ukázat kamarádům z legie. Ať poznají, že mám taky nějaké příbuzné!“

A vzal fotografii a odběhl. A já složil hlavu do dlaní a pochopil jsem, že jakmile se čehokoliv ujme Tygří legie, mám do smrti definitivně po klidu. Ale přiznávám se, že mne to ani trochu nemrzelo.

Aflargeo přišel až večer, plný nápadů. „Už je všechno zařízeno. Spát může tady, živit ho budeme my. Už jsme se dohodli, že mu vycvičíme pěknýho koníka, máme jednoho vraníka s bílou lyskou a punčoškama. Jenom ještě určit, kdy Enkra přijede!“

„On se nejmenuje Enkra! Říkají mu...“ nahlédl jsem do dopisu, „Ano, Edwin. Doma mu říkají Eddie.“

„Hloupé jméno – není v tom ani jediné r! Enkra je lepší!“

„Tak vy už zas vymýšlíte jména? Poslouchej, já jsem nesouhlasil s tím, že kluk tady bude výhradně pro potěšení tygrů! A taky mi nějak vrtá hlavou to s tím koněm. To ho koupíte?“

„Proč? Armáda má koní...“

„Až vám na ty čachry s koňmi někdo skočí, budete se divit! A ty by ses měl stydět! Máš už léta a kupu malých pruhovaných tygřat – a vyvádíš jako roční kotě!“

„To ty zase dbáš skutečně na svoji důstojnost! Ještě řekni, že ho tady nechceš! Tygří legie tě roztrhá na takhle malé kousíčky a tvoji mrtvolu bude vláčet po džungli!“

Zasmál jsem se, ale hned jsem zvážněl. „Jenže má to jeden háček.“

„To ne! Jakej?“

„Musíš pro to něco udělat. Poslat telegram!“

Během chvilky už tygr cválal chodbami do ústředny – vzápětí se po telegrafních linkách rozletěl do Anglie tento telegram:

CHLAPEC MUZE PRIJET/ STOP/ VSE ZAJISTENO/ STOP/ NEDAVEJ HO TAK SMESNE STRIHAT/ STOP/ ROSS A AFLARGEO/ STOP//

Westonovi přiletěli za čtrnáct dní. Přímá letecká linka z Londýna do Kingtownu neexistuje, tak jsem se obával, že Robert přiletí vlastním strojem. Naštěstí to neudělal; slepil trasu z několika tratí linkových letadel. Poslední z těchto linek byla z Kalkaty do Kingtownu, kterou obhospodařuje naše Armine Air Society, jak jsem poznal na letadle.

Jeli jsme jim s Aflargeem na letiště naproti a použili k tomu bývalé Vládcovy mercedesky bez střechy, se šípovitými křidélky na blatnících a státním znakem na dvířkách. Sir Lera je znám svou laskavostí – tohle auto dal k volnému použití zaměstnancům zámku okamžitě, jakmile sehnal ještě delší a impozantnější. Přesto nám zářivě naleštěná karosérie, vrhající všude okolo sluneční odlesky, zjednávala po ulicích patřičnou úctu.

Pohrdli jsme velkopansky parkovištěm a zastavili rovnou u chodníku před letištní budovou. Aflargeo chtěl původně vjet až na přistávací plochu, ale povedlo se mi mu to rozmluvit.

Pro větší efekt jsem si oblékl plukovnickou uniformu s rudými nárameníky a spoustou zlata. Aflargeo, kráčející způsobně vedle mé nohy, měl krásný pozlacený obojek se zlatými přívěsky, které při chůzi cinkaly. Letištní zřízenci, kteří byli jako všichni zaměstnanci dopravy součástí armády, mne průběžně zdravili a bez nejmenších námitek pustili až do transitu. Letadlo přiletělo kromobyčejně přesně a my sledovali, jak rolovalo po ploše a pak s plavnou otočkou zabrzdilo přímo před námi. Mechanici přisunuli ke dvířkám letadla pojízdné schůdky, dveře se otevřely a začali vystupovat první cestující.

Westona i Enkru jsem poznal okamžitě. Robert za ta léta trochu ztloustl a vrásky v jeho tváři se znatelně prohloubily. Za to, že měl ještě husté vlasy, vděčil jen svým indiánským předkům – i tak se na spáncích objevovaly šedivé proužky. Nová doba se u něj projevila zrcadlovými brýlemi, květovanou košilí a moderním fotoaparátem s dlouhým objektivem.

Uposlechl mne v tom, že nedal Enkru ostříhat. Chlapec měl sice vlasy krátké podle zvyku z Evropy, ale neřvaly tak do daleka svou novou úpravou. Jeho oblek byl kompletní, včetně zářivě bílé košile a pevných šněrovacích bot s okovanými špičkami a patami.

Divil jsem se, že nikde nevidím Mary – cožpak to s ní skutečně je tak zlé? Soudím odjakživa, že její nemoci by se nejlíp vyléčily zde v Arminu, ale Weston s tím nesouhlasil.

Otec a syn Westonové scházeli se schůdků velmi pomalu – to kvůli dvojici celníků, kteří stáli dole a kontrolovali cestující podle seznamu. Jeden celník byl člověk a kontroloval pasy. Druhý byl leopard a jeho funkce sestávala v tom, že překážel dole u schůdků a nechal se od procházejících lidí hladit po skvrnitém kožichu. Jinak je speciálně vycvičen a jeho jemný čich by okamžitě zachytil pach alkoholu nebo jakékoliv drogy, kdyby ji snad někdo hodlal provážet. Tato praxe je zcela obvyklá, až na to, že se k tomu používá nejstrašlivějších šelem, jaké jsou právě po ruce. Nezkušení cizinci musejí dostat lekci při prvním kroku na arminské půdě.

Enkra sestupoval první, před Westonem. Leoparda dosud neviděl pro široká záda jakéhosi Inda v rudém turbanu, který šel před ním. Když se znenadání objevila šelma skoro tak velká jako Enkra sám, zapomněl asi na všechny Westonovy poučky o neškodnosti arminských velkokoček a rychle ustoupil zpět, až vrazil do svého otce. Ten mu mohl přispět jen radou, asi aby se nebál. Enkra udělal krok k číhajícímu leopardovi a položil mu váhavě ruku na hlavu. Snad měl v té chvíli zřetelné zaječí úmysly, protože leopard jej objal tlapkou pod koleny, aby nemohl udělat ani krok. Tím mu fakticky podrazil nohy, takže Enkra měl jen dvě možnosti: buď spadnout nosem na betonovou plochu letiště, nebo se chytit leoparda kolem krku. Vybral si (ačkoliv ne bez strachu) to druhé, počal šelmu rozpačitě škrábat pod krkem jako domácí číču. Leopard využil jeho snížené schopnosti obrany a odvděčil se tím, že mu olízl tvář a nos. Druhý celník vida, jak zřejmě nezkušeného chlapce trápí jeho kolega, protahoval scénu všetečnými otázkami, jimiž zasypával Westona. Vydali jsme se k nim, ale příliš jsme nepospíchali.

V té chvíli leopard něco řekl, a já pečlivě pozoroval Enkrovu tvář, abych poznal, co se stane. Většina lidí se poleká, když poprvé zaslechne hlas někoho z Arminů, hrubý a hluboký, s nepřirozeně zdůrazněnými „r“ a sykavkami. Enkra se však zasmál, sklonil hlavu až k leopardově hlavě a něco zdvořile odpověděl. To, co u jiných vyvolávalo hrůzu, jej uklidnilo.

Leopard pustil Enkru, jakmile k němu dorazil Aflargeo – sotva kluk došlápl na beton, uchopil jej tygr podobným způsobem. Nechal jsem ho osudu a vítal se s Westonem.

„Nemohl jsem tě ani poznat, Rossi! Vlasy ti šedivějí... ale jinak jsi pořád ještě štíhlý a pružný! Kdybych já měl možnost...“

Vyhlížel jako spořádaný otec rodiny a jeho řeč byla taky podobná. Již v úvodu měl snahu vypočíst mi všechny své starosti a nesnáze, ale poněvadž jsme překáželi provozu, rázně jsem ho zarazil. Poodstoupili jsme všichni trochu stranou a tam Aflargeo Enkru pustil. Robert se otočil k chlapci a řekl důrazně: „Toto je tvůj strýček, bývalý plukovník pan Rosswell Bartlett. Pamatuj si, že ho musíš poslouchat a chovat se k němu slušně!“

Enkra se zdvořile uklonil a pronesl: „How do you do? Velmi mě těší, pane, že se s vámi mohu seznámit!“ Mluvil melodicky, naprosto bez akcentu, ještě navíc polykal „r“ po anglickém způsobu. Zkrátka nebylo mu skoro rozumět.

Podal jsem mu ruku, řekl „Mě taky“ a obrátil se k Westonovi: „Je mi líto, Roberte, ale musím tě upozornit, že v Arminu není možné být bývalým plukovníkem. Buď člověk plukovník je, nebo není – ztratit hodnost nemůžeme. Budeš se asi divit, ale já stále ještě jsem členem armády, i když vykonávám státnickou funkci...“

„A co vlastně děláš – ve svém věku?“

„To ti povím, ale ne tady. Pojedeme domů, jen co ti troubové zjistí, že nic nepašuješ...“

Zvedl jsem Enkru do výšky a posadil ho na Aflargea jako na koně. Enkra byl maličký a Aflargeo zase tak veliký, že chlapec nemusel ani moc skrčit nohy. „Nesletím?“ informoval se.

„Chyť se hřívy!“ poradil jsem mu. Starší tygři mívají kolem hlavy licousy a chlupy na krku jim houstnou tak, že se jich dá s jistými obtížemi držet.

Zjistil jsem, že Weston se zřejmě obává, že na Armin přikvačily mimořádné mrazy; přivezl pro syna dva mohutné a těžké kufry plné výbavy. Představil jsem si kožich z medvěda a zalapal po dechu – v uniformě mi bylo i tak pořádné horko.

„Těšil jsem se, že přijede Mary...“ řekl jsem raději.

„Je stále nemocná! Abych se ti přiznal, dost se o ni bojím. Proto ti taky chci dát jeho...“

„V Arminu bych jí zaplatil pobyt v sanatoriu! Mám nějaké úspory a můj plat...“

Weston mávl rukou. „V tomhle podnebí mohou žít jen tygři a zvlášť odolné organismy, jako je tvůj. Kdyby se kluk roznemohl, musíš mi slíbit, že ho okamžitě pošleš domů...“

Vešli jsme do prostorné dvorany pokryté huňatými koberci, do nichž se bořily nohy. Weston se postavil na konec řady před celnici, oba kufry vedle sebe. Mne i Enkru zřízenec zdvořile odkázal za přepážku, kde bylo víc místa a míň možností cokoliv pašovat. Jak jsme čekali, prošla okolo nás dvojice celníků z plochy. Povšiml jsem si, že leopard se na nás zašklebil a vycenil tesáky, ale určitě to nemyslel zle. Enkra na něj vyplázl jazyk a leopard zlostně zavrčel, švihaje ocasem.

„Oplať mu to!“ řekl jsem, „Nesmíš se ho bát! Zatahej ho za ocas!“

Leopard se zastavil a vyčkával. Enkra sklouzl z Aflargeova hřbetu, chvíli váhal a pak natáhl ruku po leopardovi. Ten opět zlostně zařval a sekl po něm tlapou – s pečlivě zataženými drápy. Enkra rychle ucukl a váhavě se po mně ohlédl.

„Pojď si sám,“ řekl mi leopard, „Když se tak cítíš!“

Hluboké temné zavrčení se ozvalo teď z Aflargeova hrdla. Ale já zůstal klidný a zeptal jsem se: „Chceš dělat lidem divadlo?“

Leopardovy oči zajiskřily. „Je tady dost cizinců! Máš dýku?“

„Pro výhradní pobavení tohohle štěněte!“ pohladil jsem Enkru po ostříhaných vlasech. Pak jsem postoupil vpřed a předehrál, že jej chráním proti zlostně prskajícímu leopardovi.

Leopard skočil proti mně a očekával asi, že padnu na záda a nastavím mu nohy. Už dávno bohužel nejsem tak pružný, abych dělal z recese takové kousky – sevřel jsem pěsti, sklonil hlavu a zachytil velkou kočku na ruce, abych ji shodil dolů.

To už kolem nás nastal zmatek. Turisté, jichž byla plná hala, měli oči navrch hlavy a jejich ženy se už chystaly ječet strachem, až mne ta šelma spořádá a vrhne se na ně. Pouze vyhublý chlapík ve skotské sukni zachoval klid a jen se rozhlížel, odkud přijde nějaký cirkusák vybírat.

Leopard na mě znovu skočil – tentokrát jsem uhnul a chytil ho okolo krku, přičemž jsme se oba zřítili na koberec. Naštěstí nepoužil drápů, tak se mi při vynaložení trochy šikovnosti podařilo rozvalit ho na záda a přidržet, aby sebou necloumal.

„A teď ho můžeš klidně zatahat za ocas!“ řekl jsem Enkrovi, který stál opřen o Aflargea a z rozčílení ho potahoval za ucho. Skutečně přiskočil, uchopil velikou kočku za oháňku a trochu zacloumal. Vzápětí jej pustil a leopard jej tímtéž ocasem švihl přes ruku. Pustil jsem ho a vstal, neohlížeje se na jeho vzteklé prskání. Lidé okolo tleskali a smáli se a onen muž ve skotském kiltu se raději stáhl do pozadí.

Pohledem jsem zjistil, že Weston stále ještě není odbaven. Došla mi trpělivost, přeskočil jsem přepážku, prodral se k celníkovi a řekl: „Jsem komthur plukovník Bartlett a ten pán je Robert Weston, národní hrdina z války. Myslíš, že něco pašujeme?“

„Ne...“ hlesl vyjeveně celník – asi se o Robertovi učil v dějepise.

„Tak děkujem!“ vzal jsem kufry a vyšli jsme ven, než se vůbec ten chlapec stačil vzpamatovat.

Enkra pochopitelně netušil, že skvostné auto je moje; přistoupil k němu a pátravě se zahleděl na řídící desku. Pak sklonil hlavu a nakukoval škvírou do motoru.

„To si prohlédneš až potom,“ řekl jsem, „Teď si nastup!“

„Kam?“ zarazil se.

„Dopředu vedle Aflargea.“ otevřel jsem dvířka Westonovi. Tygr zatím ukládal kufry dozadu a cpal se k řízení.

„To nás poveze ta kočka?“ znepokojil se Weston.

„Aflargeo řídí sice mizerně, ale rád. A teď je stejně takový provoz, že rychle jet nemůžeme...“

Enkra se rozesmál, když se tygr nemotorně skládal na pro něj dost nepohodlné sedátko a kladl tlapy na volant.

„Jak to budete řídit, Mr. Aflargeo?“ otázal se zdvořile, „Vaše... echm... ruce nejsou myslím...“

Aflargeo byl chvíli zmaten jeho zdvořilostí; pak natáhl jednu tlapku, sevřel Enkrovi nos mezi dva prsty a zakroutil. Enkra se zprvu lekl, ale teď se rozesmál ještě víc.

„Až tady budeš déle,“ řekl tygr, „Poznáš, že dokážeme mnoho věcí, které se vám lidem nezdají...“ Otočil klíčkem startéru a zařadil rychlost. Auto zařvalo a poslušně vjelo do vozovky.

Naklonil jsem se dopředu. „Arminům nesmíš vykat ani říkat pane. My si tykáme, i když třeba mluvíme anglicky. Aflargeo ti promine, ale... cizí lidé si vykají, jen když si chtějí naznačit, že si nejsou nijak zvlášť milí...“

Enkra se zatvářil chápavě. „Ano, pane Bartlette. Budu si vaše rady pamatovat.“

„Tak jsi trouba, protože už mi vykáš. Tykej mi a říkej Rossi – já ti taky říkám Enkro.“

„A to bych rád věděl, proč!“ vmísil se do rozhovoru Weston, „Můj syn se přece jmenuje Edwin!“

„Zajisté, milý Roberte. Jenže jsi v Arminu a tady nezáleží nic na tom, jak se kdo jmenoval dřív. Chlapcům z Tygří legie se to špatně vyslovovalo, takže si ho překřtili. Neuznávají jména, ve kterých není ani jedno r.“

„Aha,“ zasmušil se Weston, „A kam vlastně jedeme?“

„Do hotelu Grand na oběd. Jste jistě dost vyhladovělí, a Grand je jedno z mála míst, kde budete moci ochutnat evropskou kuchyni.“

Při obědě se Robert rozpovídal; většinou o svém synkovi. Musel jsem mu uznat, že se vskutku o jeho výchovu staral skvěle; hned jak na kluka začaly stížnosti ze školy, že se pere a nejeví zájem o učení, zakázal mu všechno a zavíral ho v pokoji s učebnicí. Enkra se však naučil sešplhat z prvního patra po stromě na zahradě a později, když si utužil svaly, i zpět. Když na to Weston přišel a zavřel ho do jiného pokoje, odvážil se dokonce vyskočit z prvního patra do trávy, a povedlo se mu to!

Weston mu tedy najal vychovatelku; ta u něj vydržela jen tři dny. Když otevřela zásuvku stolku svého svěřence, aby zjistila, nemá-li tam něco nepatřičného, a ze zásuvky vyskočila trojice šedivých myší, dala okamžitou výpověď.

Pak Weston najal k výchově svého syna bývalého poddůstojníka, který byl patrně přesvědčen, že hlavním výchovným prostředkem je síla jeho hlasu. Kromě této však neměl už sílu žádnou, proto s sebou nosil bičík. Vzal Enkru na procházku a pro jistotu si jej přivázal provazem k zápěstí a vedl jako psa na šňůře. Došli až k Serpentine Lake, kde se potkali s bandou kluků, které Enkra znal ze školy. Samozřejmě se začali posmívat a vyptávat se, proč a kam s tou opicí chodí. Enkra chtěl vychovateli vytrhnout provaz z ruky a ten tomu hodlal zabránit tím, že si druhý konec omotal několikrát kolem ruky, takže by ho byl musel táhnout s sebou. Vypozoroval to – přestal si všímat kluků a šel způsobně k jezírku, kam se najednou celou silou vrhl a strhl s sebou i vychovatele. Ten začal sice plavat, ale Enkra mu stříkal vodu do očí a vlekl ho dále do středu, kde překousal provaz, přeplaval jezírko a s kluky zmizel v Hyde Parku. Domů se vrátil večer a zjistil, že je bez vychovatele.

Další obětí byl mladý student čínského původu, ve volném čase se zabývající sportem zvaným judo. Potřeboval trénovat a v Enkrovi našel ochotného partnera. Zjistil, že chlapec má všechny vlohy pro boj jemnou cestou, a za dobu svého působení mu stačil vštípit základy tohoto umění. Enkra dokonce začal projevovat zájem o učení, neboť to byla podmínka výcviku, a Weston byl velmi spokojen. Až do chvíle, kdy přistihl Enkru, jak zametá se svým učitelem podlahu a zjistil, že je technicky schopen přemoci dospělého člověka a tím pádem ještě nebezpečnější než předtím. Pak student letěl na hodinu a Enkrův zájem o učení se opět ustálil na nule.

Během toho vyprávění se Enkra dobře bavil a občas tiše vykládal Aflargeovi zajímavé detaily těchto příhod. Pak však Robert přešel na Maryinu chorobu a Enkra počal únavou mírně klímat. Postřehl jsem to a rázně zavelel k odchodu z hotelu.

Robert i Enkra měli bydlet u mne, ale pak jsem Robovi přece jen zajistil pokoj v hotelu. Prozatím jsme se rozhodli uložit kluka v zámku pod Aflargeovým dohledem, a sami si jít něco vypít. Nebylo nutné, aby o všem věděl.

Moje obydlí sestává z pracovny a ložnice vybavené houpací sítí, kterou považuji za nejlepší možné lůžko. Nachází se ve věži zámku ve třetím patře – nad námi je již jen observatoř a pod našimi okny zámecký rybník. Je to jedno z nejkrásnějších obydlí v celém zámku. Divím se Vládci, že si vyhradil první patro, když odshora je krásně vidět na celý Kingtown a na druhé straně do rozlehlého parku.

Enkra valil oči, když jsme projeli impozantní bránou z bílého alabastru a mezi magnóliovými keři se alejí blížili k zámku. Stráže v parádních uniformách nám vzdávaly čest a po cestičkách mezi pestrobarevnými záhony květin se procházeli vznešení páni a dámy doprovázení šelmami, jaké byl Enkra zvyklý vídat jen v klecích zoologických zahrad. Zajeli jsme do nádvoří, strážný se ujal našeho vozu a výtah nás vyvezl až do mého bytu. Weston se sice tvářil zklamaně nad prostým zařízením, ale Enkra pospíšil hned na balkón a hleděl na moře střech a vysoko vztyčené špičky věží, a oči mu zářily. Aflargeo se opřel předními tlapami o kovové zábradlí a koukal rovněž.

Město Kingtown je krásné. Nikdo by nevěřil, že bylo postaveno od základu na počátku století. První architekti se řídili při výstavbě císařovým přáním, aby sídelní město bylo nejkrásnějším městem světa – mnozí říkají, že se jim to povedlo.

Kingtown je nejstarším městem Arminu, nepočítáme-li prastará města šelem v horách na jihu. Před sto lety došli na ta místa na řece Charraggu (znamená to v arminštině bájnou příšeru, lidé si ji překřtili na Draka) císařovi kolonisté a postavili tady tři dřevěné sruby. Jeden z nich vzal později za své při válečných bojích, druhé dva stojí u řeky dál a je v nich museum prvních přistěhovalců. Potom postavili řádoví bratři na kopci dřevěný kostel (také ten je zachován) a řadu dřevěných baráků, které už spadly samy. Inženýr Willenberg vytyčil v tehdy ještě divoké a nepřístupné krajině základy příštích cest, náměstí a prostranných ulic. Dnes je těžko pochopitelné, s jakým nadšením bylo tehdy město vyměřováno – ještě dnes se občas v džungli nacházejí zarostlé kolíky z tvrdého dřeva, ačkoliv tak daleko město snad nikdy dojít nemůže.

Turistické průvodce tvrdí, že Kingtown byl zbudován v koloniálním slohu; pyšné paláce, sloupořadí, arkády a napodobené starobylé slohy tomu nasvědčují. Tyčí se honosně, ukazují svá mramorová průčelí do ulic, aby se chlubily svou mocí a bohatstvím. Sídlí tu všechny důležité instituce a úřady, vysoké školy, vědecké ústavy, smečková zastupitelství, obchodní firmy, velvyslanectví všech států, ministerstva, průmyslové společnosti, banky. Výjimku tvoří pouze admiralita, která má domovské právo v Indiopolisu na západním pobřeží.

Snad z důvodu nahuštění veřejných institucí vládne v Kingtownu větší přísnost na chudý lid než třeba v Indiopolisu či Iron-city. Kingtown je centrem turistiky a s cizinci přichází do země většina těžkostí: zločinnost, pašeráctví, krádeže, nemoci, byrokracie a nevýhodný zahraniční obchod. Přesto jsou však cizinci spolehlivým zdrojem deviz, proto jsou uctivě vítáni, i když mají na čele napsány ty nejhorší úmysly. Zpovzdálí je však sleduje bedlivé oko strážce pořádku s rudým peřím na naleštěné přílbě. Místním lidem se ovšem nepromine nic a není pamětníka, že by někdo z obyvatel provedl něco nevhodného a nebyl za to vzápětí potrestán. Tím je zajištěno, že všechny nectnosti a hříchy páší cizinci a rodilí Armini hrdě zvedají své pyšné hlavy a s pohrdavým křivením úst přísně odsuzují svoje nectné hosty.

Nejnádhernější přírodní scenérie skrývá v sobě zámecký park, kus pravé džungle o rozloze několika desítek hektarů, s jezírky, slepými rameny všudypřítomné řeky Charraggu, fantastickými květy i se šelmami a jinými zvířaty, která tudy plavně procházejí a za pamlsek se ochotně stavějí do pózy vhodné k fotografování. Bude-li se vám známý chlubit snímkem, na němž se pouhou dýkou brání ohromnému tygrovi a sám na krok od smrti hroznou šelmu zabíjí dobře mířenou ranou, můžete vzít jed, že je to snímek někoho z potulných fotografů tygří národnosti právě z toho parku.

Nad horizont města vyniká spousta věží – každá náboženská obec považovala za věc své cti postavit honosnější katedrálu než jiní. Nejparádnější je řádová katedrála vystavěná prý Fulcanellim – je taky ve středu města a úspěšně překáží dopravě. Vypadá goticky a vztahuje k nebi pět svých věží se zlatými kříži – člověk, který stane před jejím honosným portálem, se rázem cítí nepatrný a zbytečný proti majestátu věčnosti, který z ní vyzařuje. Ale i jiné chrámy jsou nádherné – k nim se přidávají mohamedánské mešity s minarety, buddhistické pagody a hinduistické stúpy. Jsou tu ale také mnohem kurióznější stavby – v Arminu vládne náboženská svoboda a kdo svými názory přímo neohrožuje ostatní, může si hlásat co chce. Proto to také vyjadřuje impozantností svého sídla a ochotně tam přijímá i turisty, jimž hodlá hlásat pravou a jedinou víru.

To vše vyprávěl Aflargeo Enkrovi při prohlídce města – ukázal mu jednotlivé čtvrti, bílý masiv university, africký hrad reortského velvyslanectví, obchodní centrum City, Národní banku, přístav říčních parníků, hlavní nádraží, Nábřežní třídu... Pak jsem jim zábavu poněkud neurvale přetrhl a poradil Enkrovi, aby šel raději spát, neboť sotva vidí na oči. Konečně bude u mne bydlet dost dlouho, aby se vynadíval na město jindy.

Enkra disciplinovaně poslechl – svlékl se, osprchoval a pak jej Aflargeo vysadil na síť a houpal, dokud neusnul.

A já s Robertem jsme tiše vypadli a šli hledat stín do podzemních prostor vinných sklepů; neboť setkání se musí oslavit.

„Tak co říkáš tomu mému klackovi?“ ptal se Weston, „Ale doopravdy – teď už nás neslyší!“

„Tvůj syn je pro Armin jako stvořený, Robe. Bylo by od tebe kruté nedat mu příležitost vyniknout tady, kde má k tomu všechny podmínky. Armin zná jen dvojí možnost: vyniknout nebo odejít. Tvůj syn má šanci vyhrát a stát se jedním z vyvolených...“

„Mně by stačilo, kdyby se z něj stal pořádný člověk!“ pokrčil Weston rameny, „A aby z něj byl chlap, který dovede jít za svým cílem, bojovat o něj a zvítězit. To je jediné, co chci!“

„To ti slibuji.“ řekl jsem.

 


Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: