Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Kingtown: Vládce je sluncem Arminu

Zpět Obsah Dále

Až do dne, kdy jsem poznal Enkru, domníval jsem se, že mám spánek jako dub a neprobudí mne ani výbuch sopky. Tu noc jsem spal čím dál neklidněji a zdálo se mi několikrát, že pluji po moři ve vichřici. Konečně jsem se k ránu definitivně probral a zjistil, že Aflargeo už nespí. Enkra zatím ano.

„Jak ses vyspal?“ ptal jsem se, i když jsem postřehl na jeho tváři jakousi rozmrzelost.

„To se radši zeptej, jak se vyspal mladej pán! Celou noc se mu asi zdálo o bojích, protože mně v jednom kuse škubal kožich a tahal za uši a hřívu!“

„A to jsi vydržel? Máš obdivuhodnou trpělivost na tygra!“

„Musíme být trpěliví! Asi se mu zdálo o tvé rvačce s leopardem, pořád o tom něco vykřikoval...“

„Každopádně není vhodný na spaní v houpačce. Několikrát se mi v noci zdálo o rozbouřeném moři.“

Seskočil jsem z houpačky, osprchoval se a udělal několik cviků pro rozhýbání těla. „Vstávat nebudeš?“ ptal jsem se Aflargea.

„Nemůžu. Enkra se uložil na mne a zdá se, že se mu můj kožich velice líbí jako polštář. Budeme mu muset sehnat tygří kožešinu, aby měl na čem spát!“

„Jak chceš. Já se seberu a jdu křísit Westona. Bude se asi divit, že je zván k Vládci na audienci!“

Weston spal v hotelu – etážový vrchní mne k němu napřed nechtěl pustit, neboť pán se prý vrátil až ke třetí hodině, ale nedbal jsem toho. Vrchnímu jsem nařídil, aby mu radši připravil snídani, neboť pán je pozván k Vládci.

„Och! Hned to bude... má to být whisky s mlékem, pane?“

„Nesmysl – normální snídani!“

„Ale běloši vždy vyžadují k snídani whisky s mlékem!“ pravil vrchní potřásaje hlavou, „Myslím, že je to jejich zvyk!“

„Horkou kávu – kotel! Toasty, porridge a hodně ovoce. A šunku s vejci. Pro oba! Napiš mi to na účet!“

Vrchní odkvačil a já vstoupil do Westonova pokoje. Robert ležel na lůžku a hlasitě chrápal. Zatřásl jsem s ním. „Nikam... neletím!“ řekl aniž otevřel oči, „Vem tě čert! Já mám dnes volno, pošlete Grogyho nebo Snikese!“

Zarazilo mne to – zřejmě mě považoval za letovoda nebo co.

„Nejsi na letišti, ale v Kingtownu! Vstávej a dej se do pořádku, v osm máš být u Vládce!“

Weston otevřel oči a zvedl hlavu. „Cože... já? A u Vládce? On ví, že... ty jsi mne k němu objednal, Rossi?“

„Mluvil jsem s ním večer. Pozval tebe a Enkru na audienci. Bylo by vhodné, abys přišel...“

Weston se vymrštil z lůžka. Přiskočil k zrcadlu, prohlédl se v něm a řekl přesvědčivě: „To je hrozný...!“

„Sprcha je v těch dveřích nalevo. Najdu ti zatím holicí strojek.“

Weston vtápal do koupelny a pustil si studenou sprchu na hlavu. To už přicházel vrchní s vozíkem plným jídla – nalil jsem do dvou šálků kávu a dal se do ovesné kaše. Robert užasl, když se vrátil, usedl a vypil půl šálku horké kávy najednou. Pak vyhrabal z kapsy saka, visícího přes židli, cigaretu a zapálil si ji. „Ale whisky s mlékem nechci!“ upozornil rázně.

„Co všichni máte s whisky s mlékem?“

„U nás se říká, že je to arminská národní snídaně. Všichni mne upozorňovali, abych si ji nezapomněl dát.“

„Náš vrchní zas tvrdí, že zvyk bělochů. Tak se najez, ohol se a půjdem...“

„Nestarej se, budu u tebe ve tři čtvrtě na osm. Jdi raději domů a postarej se o Eddieho. Je malý, hloupý, ještě se sám o sebe neumí postarat. Tak jak vyhlíží, nemůže k Lerovi. Zajdi s ním k holiči, stejně to taky potřebuješ, a vyber mu potom nějaké slušné šaty. Ať si Vládce nemyslí, že jsme nějací žebráci!“

„Lera si s Enkrou včera velice dobře rozuměl. A myslím, že se mu tvůj syn líbil tak, jak je. Tady je jiná móda, nezapomínej!“

„Ať je tady móda jaká chce, třeba jako byl ten darebák včera, můj syn je ze slušné rodiny a bude vypadat, jak je zvykem v jeho vlasti! Dělej, co ti říkám, Rossi, a nediskutuj!“

„To neprojde. Kromě toho, v Kingtownu není jediný holič, který by to mohl udělat. Leda ti, co dělají pro cizince...“

„To mají všichni přes léto dovolenou, nebo co? Tohle je šílená země, Rossi... Mluvíš jako chlapi včera večer v hospodě! Tady je ve všem strašný blázinec...“

„Nenech si tím ničit nervy, Roberte. Já ti někdy příležitostně vysvětlím situaci, teď se hlavně starej o svý dobro...“

„Za chvíli jsem u tebe...“

Ohlédl jsem se ještě, když jsem zavíral dveře; Weston seděl na posteli a mačkal si prsty spánky. Musela ho hrozně bolet hlava po včerejším tahu.

Enkra prožil poslední chvíle spánku s rukama kolem tygrova krku, ale když otevřel oči a spatřil Aflargeovu poněkud strašnou tvář, lekl se a s výkřikem odskočil, až se síť zahoupala. Hned si však uvědomil, kde je a co včera prožil a bouřlivě se rozesmál. Aflargeo chvíli nevěděl, co si má z těch reakcí vybrat. Konečně si Enkra vzpomněl taky na svoje dobré vychování.

„Dobré ráno!“ řekl zdvořile, „Jak ses vyspal?“

„Ale dobře,“ povzdechl si Aflargeo, „A ty?“

„Výborně! Víš, co se mi zdálo?“

„Cítím to v kostech.“ konstatoval tygr rezignovaně.

„Já jsem ti v noci něco udělal? Já myslel, že ten leopard, co se s ním rval strýček Ross... Ale nezlobíš se, viď?“

„Vůbec ne – ale vyřídím si to s tebou. Máš rád studenou vodu?“

„Ne!“ zaječel Enkra a rozhlédl se.

Tygr seskočil se sítě, až se prudce rozhoupala, odhrnul závěs sprchového koutu a zručně pustil vodu. Enkra seskočil se sítě rovněž, zapištěl a chtěl uprchnout dveřmi. Když už sahal na kliku, otočil se a spatřil něco úžasného: dvoumetrákového tygra ve skoku přes celou místnost. Instinktivně se přikrčil úlekem, tygr se jej však ani nedotkl, předními tlapami narazil na dveře a odrazil se od nich zpět. „Mně ještě nikdo nikdy neutekl!“

„Nech mě!“ vykřikl Enkra, snad se opravdu polekal, „Nech mě, nebo to řeknu strýčku Rossovi!“

Tygr se dunivě zasmál. Pak se ohnal mohutnou tlapou, Enkra udělal přemet a rozplácl se na koberci. Tygrova tlapa byla měkká a jemná, přesto v ní cítil sílu, která dokáže přerazit vaz koni nebo býku. Vymrštil se, Aflargeo mu podrazil nohy a když Enkra opět upadl, počal jej tlapou koulet jako kotě oříšek.

„A máš to i s rozcvičkou! Dobře ti tak!“

Enkra zůstal ležet na koberci a trochu natahoval.

„Ale copak, bratříčku? Udělal jsem ti něco? Až zase přijde Jackie, uvidíš pořádnou rvačku! A teď se pojď vykoupat!“

Enkra rezignoval, ač mu studená voda nebyla ani teď příliš příjemná. S údivem pozoroval, že i když kočky nejsou nikterak vodomilná zvířata, Aflargeo se pod studenou sprchou rozkošnicky protahoval a zůstal tam, dokud neměl sametovou srst docela slepenou vodou. Enkra mu ochotně přívod uzavřel a rychle odskočil, než se velká kočka začala otřepávat.

„Měl by ses najíst! Jíš maso nebo jenom ovoce?“

„Já jím obojí... ale mně je to jedno, stačí cokoliv...“

„Já mám nejradši maso po reortsku.“

„To je jak?“

„Maso ještě teplé, z čerstvě strženého kusu. Beze všeho jiného. Ale to bys ty nejedl, lidem to kupodivu nechutná!“

„Nedivím se. Kde budeme jíst, tam co včera? A když mám jít k Vládci, co bych si měl obléknout?“

Aflargeo se zadní tlapou podrbal za levým uchem. „Kladeš mi opravdu těžké otázky. Nemám ponětí, podle čeho lidé vymýšlejí, co si mají vzít na sebe. Počkej na Rosse, jistě ti poradí. Nebo si vezmi to, co včera. A pojď...“

Vedl Enkru do zcela jiné jídelny než včera. Včera bylo vše starobylé a důstojné, se zařízením z minulého století. Dneska to bylo samé sklo, umělé hmoty, židličky a stolky a pult jako ve snack-baru. Strávníci spěchali, někteří jedli vestoje. Aflargeo zamířil do kouta, kde seděli čtyři tygři jemu k nerozeznání podobní. Enkra zaváhal, a tygr jej přistrčil k přátelům.

„Slíbil jsem vám ukázat našeho Enkru. Tak tady ho máte.“

„Good morning, gentlemen,“ řekl opatrně Enkra, „Těší mě, že vás všechny mám tu čest poznat...“

Ozval se zvuk, jako když se láva vaří v sopce – to všichni čtyři pruhovaní gentlemani současně dusili smích.

„Nám se taky moc líbíš.“ řekl pak jeden z nich.

„Co budeš chtít k jídlu?“ ptal se Aflargeo takticky, aby smazal poněkud rozporný dojem z Enkrova pozdravu.

„Počkej!“ řekl jiný tygr, „Tvůj kamarád neumí zdravit, alespoň ne tygry. Budeme ho to muset naučit, a to hned!“

„Jak chceš! Enkro, tygra či jinou šelmu zdravíš tak, že jej rukama obejmeš kolem krku a na chvíli přitiskneš tvář na jeho krk nebo hlavu. Vdechneš jeho vůni a dopřeješ mu cítit svoji...“

Čtyři pruhovaní čekali, zda se Enkra nebude bát. Ten však přikývl a každého z nich po řadě objal. Možná se v duchu trochu bál, ale ubezpečoval se, že všichni jsou stejně milí jako Aflargeo.

„Máš pravdu! Tygr krásně voní...“ konstatoval.

Jeden z tygrů spokojeně zafuněl. „Zdá se, že jsi náš! Tak to se s námi tedy můžeš najíst...“

Aflargeo ukázal na mluvčího. „To je Dharrgí, současný osobní tygr Vládce. Dnes ho ještě jednou uvidíš, při audienci. Také jsem byl Vládcovým tygrem, když jsem byl tak mladý jako on...“

Enkra hleděl na tuto význačnou osobnost obdivným pohledem. „Já se vás nebojím!“ řekl vážně, „Ani každého zvlášť, ani dohromady. Věřte mi, nebojím se už opravdu žádné šelmy!“

Odpovědí mu byl opět onen smích, znějící jako probouzející se sopka. „Už jsme viděli! A to je správné. Ničím tolik nepohrdáme jako lidmi, kteří se nás bojí!“

Odešli k pultu – Enkra měl chuť na horkou čokoládu se šlehačkou a nějaké sladkosti, ale přinutili ho vzít si také chlebové placky čapáti a mísu ovoce. Ani to nemohl sám pobrat, a tak mu Aflargeo ochotně předvedl, jak umí balancovat mísu na čenichu.

Právě ve chvíli, kdy se Enkra dával do jídla, spatřil podruhé v životě Vládce. Sir Lera vstoupil do dveří v šortkách, s ručníkem okolo krku a obvazem na předloktí pravé ruky. Nikdo si jej nevšímal, jen Enkra na něj zíral. Neboť Lera držel v ruce kord a šermířskou masku a když si šel pro jídlo, odložil to na stůl.

„Jde přímo z tělocvičny. Lera každé ráno plave v jezeře, cvičí a trénuje. Bojoval i s Aflargeem, když byl jeho tygrem...“

„Dharrgí je klidnější, ten se tolik nerve...“

„Klidnější – to se překládá línější!“ řekl Aflargeo, nedbaje na zelenavý záblesk v očích svého nástupce.

Enkra se najedl stejně rychle jako jeho pruhovaní přátelé. Těšil se na audienci a ani za nic ji nechtěl zmeškat. Do mého obydlí se vrátili právě ve chvíli, kdy jsem přicházel i já. Enkra zvědavě střelil pohledem po balíku, který jsem nesl.

„Co si mám obléknout k audienci, strýčku Rossi?“

„Ty kalhoty si můžeš nechat. Ale přinesl jsem ti novou košili.“

„A co si oblékneš ty?“

Otevřel jsem skříň a vytáhl z ní svoji zlatem zdobenou uniformu. Enkra údivem otevřel ústa dokořán. „Ty jsi generál?“

„Plukovník, ale to je jedno. Vyšší důstojníci mají stejně uniformy každý jinou!“

„Ty máš ale vyznamenání... jednadvacet!“ spočítal.

„Aflargeo má taky čtyři medaile. Chceš je vidět?“

Aflargeova vyznamenání se skrývala ve spodní zásuvce na rudém sametovém polštářku. Byl tam záslužný kříž, dvě za hrdinství a jedna k desetileté službě vlasti.

„Na co si je připínáš, když nenosíš žádné šaty?“

„Mám několik slavnostních obojků, ty nosím do služby!“ řekl tygr pyšně, „Na některé se dají medaile připnout!“ Hrábl tlapou do hlubin skříně a vytáhl obojek s dlouhými zlatými ostny – na některých se třpytily rubíny. „Zapni mi to. To je obojek pro civilní parády. Pro vojenské je tenhle...“ ukázal Enkrovi řemínek sice prostší, zato s háčky na připínání medailí.

„A to je všechno pravé zlato?“ žasnul Enkra.

„Přece by nestálo za to dělat to z falešného!“

Enkra rozbalil balík, který jsem přinesl – koupená košile byla zářivě bílá, trochu jiného střihu, než je zvykem mezi lidmi. Zvláště Enkru zaujaly tvrdě škrobené krajkové manžety, krajkový límec a široce nabírané fiží, v němž se skoro ztrácely drobné knoflíčky. Nad lokty a na zádech bylo hedvábí složeno do spousty záhybů, které se při pohybu roztřásaly.

„Jéje! To vypadá jako ze středověku!“

„To je pravda. Tak si to obleč!“

Enkra vyhověl velmi rychle. Pomohl jsem mu srovnat všechny záhyby a vyložil mu, že se musí pohybovat pokud možno ladně a elegantně, aby dobře vypadal. Pak jsem mu načesal vlasy do čela a na spánky, co to šlo – jelikož doposud měli rodiče tendenci česat jej právě opačně, dost se nad tím pozastavoval.

„No... takhle by to mohlo projít. Ještě ti dám něco na krk – nevrč, že ti bude horko, v sále je klimatizace!“

Zavázal jsem mu pod krkem širokou černou mašli, jejíž konce splývaly na fiží, a do uzlu zastrčil diamantovou jehlici, která pamatovala moje lepší časy. Od doby, kdy jsem přestal nosit civilní oděv, jsem ozdoby moc nepoužíval.

Pak jsme vyrazili – právě včas, abychom se ujali beznadějně bloudícího Roberta, který si nechal už počtvrté vysvětlovat od trpělivého sluhy, jak se ke mně dostane. Když viděl Enkru, pootevřel ústa úžasem a zamlel naprázdno spodní čelistí. Nenechal jsem ho ani vzpamatovat: „Tak pojď! Vládce nemá rád nepřesnost!“

„No spánembohem!“ řekl Weston sklesle, „Vy vypadáte – všichni tři včetně toho tygra! Jsme na divadle, nebo kde?“

„Jsi v paláci arminských císařů – a můžeš se stydět. V tom svém letitém žaketu vypadáš jako chudý příbuzný. Je na tobě hned vidět, že jsi zvyklý chodit celý život v kombinéze!“

„Já se živím poctivou prací!“ vyštěkl Weston, až se kolemjdoucí muž (byl sekretář ministra vnitra a mohl to snadno vztahovat na sebe) udiveně pootočil. Také Aflargeo potřásl zlobně hlavou – naprosto neměl rád hlasité spory a křik.

„To neznamená, že bys nemohl být slušněji oblečen! Tak pojď!“

Vládcovy slavnostní audience jsou dlouholetou tradicí už od dob císařství. Převratnou novinkou nové doby je pouze televizní přenos, který běží na programu B, ukázky pak na dalších stanicích, které je doplňují různými komentáři. Existují námitky, že tento obřad je zastaralý a nemoderní, že by bylo vhodné jej nahradit nějakým novým a lepším, ale významná část obyvatelstva, zvláště šelmy, na něm trvá. Moderně založení občané navrhují, aby se těžiště moci přesunulo spíš na parlament jako zástupce obyvatel, tradicionalisté by raději viděli, aby sir Lera vládl mnohem rázněji a důsledněji, za pomoci vlády a pověřených úředníků. Mezi vládou a parlamentem existuje trvalé napětí, které se jakž takž daří prozatím udržovat v klidu. Všeobecný názor je, že pouze Vládce dokáže tyto spory držet v rozumných mezích.

V předsálí audienční síně to již vypadalo jako na tržišti – lidé postávali či posedávali na lavicích okolo stěn, živě se bavili a sdělovali si nejnovější drby od dvora a okolí. Některé z nich jsem znal a zdravil je, hlučně, jinak to nešlo. Předsálí ze všeho nejvíc připomínalo nádražní čekárnu, až na množství zrcadel a leštěných ploch kovu, které odrážely světlo z podstropních okýnek do celého prostoru. Je to zařízení v Arminu dost obvyklé – přímé sluneční světlo dopadá na podlahu málokdy.

U velkých těžkých dveří do sálu stála nehybně gorila skoro tři metry vysoká, pověřená důležitou funkcí dveřníka. Nevím sice, jaké jsou podmínky volby Miss nebo Mr.Gorilla, ale toto zvíře bylo jedním z vážných uchazečů o ten titul. Již sám její zjev naháněl hrůzu, a když na někoho obrátila svůj odporně šeredný obličej, nevěděl nešťastník, kam se ztratit. V případě, že by se někdo choval v předsálí nepřístojně, byl tento obr vždy připraven chytit ho dlouhými prackami, porostlými černými chlupy, a vyhodit silou praku ze dveří. Ne však pro tuto dovednost byla gorila dveřníkem; jen takovéto zvíře dokázalo při délce svých paží rozevřít najednou obě křídla těžkých bronzových dveří a opět je uzavřít, když návštěva projde. A co se týkalo ošklivosti, její soukmenovci tvrdili, že je z nich nejkrásnější.

Odevzdal jsem Roberta i Enkru do péče ceremoniálního důstojníka a s Aflargeem jsme vstoupili bočními dveřmi do sálu. Je to místnost osmdesát metrů dlouhá a dvacet metrů široká, vystavěná z mohutných kvádrů kamene. Vládlo tu mystické příšeří, prozařované jen malými okýnky u stropu. Okýnka jsou dovedně uspořádána tak, aby trůn v čele sálu byl neustále zaléván odrazem slunce, takže se zdá, jako by zářil. Druhé dobře osvětlené místo je pruh bílých dlaždic před stupni trůnu, kde obvykle stávají návštěvníci představovaní Vládci. Jinak je podlaha vytvářena šachovnicí bílých a černých dlaždic – bílé z mramoru, černé ze žuly z Indiopolisu. Tygři a jiné kočky po nich kráčejí neslyšně, lidé, zejména vojáci v okovaných botách vyluzují na dlaždicích rachot, který však není uchu docela nepříjemný. Tvrdí se, že stavitelé dlažbu zabrušováním vyladili, aby při úderu kovem vydávala melodický zvuk. Tito odborníci však byli leopardi s mnohem jemnějším sluchem, kterým mohu pouze věřit.

Hodnostáři a státní funkcionáři mají vyhrazena přesná místa ve dvou řadách lavic po obou stranách síně. Uprostřed vlevo tam je i moje místo, v přední řadě na vypolstrované lavici s opěradly pro ruce. V zadní řadě, téměř nade mnou, sedává Aflargeo na lavici sice tvrdé, zato posuvné dle velikosti šelmy. Také zábradlí před tygrem je zesíleno – někteří Armini mají zvyk nalehávat na ně těžkými prackami a hlavou a nikdo nestojí o to, aby v tu nejslavnostnější chvíli udělali salto dolů do sálu. Před přední řadou stojí pak volně na zemi křesla pro návštěvníky, kteří budou uvedeni během zasedání. Někdy, třeba při shromážděních Velkého kruhu, se staví křesla po celém sále.

Vstoupili jsme do lavic a usedli na svá místa. Kdyby byl Enkra s námi, byl by určitě zvědav, neboť se kromě jiného blížila chvíle, kdy já sám odvedu práci, za niž jsem placen, a to nikterak špatně. Zatím jsem vytáhl z náprsní kapsy tři velké klíče s nádherně zdobenými oušky a položil na podušku z rudého sametu. Tyto tři klíče byly mi svěřeny do opatrování a vyznačují se tím, že se nehodí k žádnému zámku v celém Kingtownu. Na vnitřních branách, k nimž měly patřit, sice jsou staré veliké zámky, avšak už dlouhá léta se brány zamykají na docela malé a neelegantní dozičáky, které si předávali gurkhští důstojníci zároveň s hlídkovou službou. Kromě toho není pamětníka, že by v posledních letech byly brány zamykány, a není ani proč.

Vstupovali i jiní hodnostáři – mnozí též starci, kteří svou hodnost obdrželi za službu ve válce, takže naše shromáždění vypadalo jako Sbor Kmetů. Ale byli tu také lidé skutečně významní a vlivní, například ministr vnitra baron Leon z Monroesu v doprovodu svého úředního černého pardála. Všichni černí leopardi se jmenují Sanmayraq a hodnost šelmy ministra vnitra je v jejich rodu dědičná. Henry Gardner, tiskový šéf, přišel sám – jeho symbolem je skalní orel a byl nejspíš někde na dovolené. Wassili Orloff, státní tajemník, s sebou vedl ohromného medvěda grizzly, pro něhož musela již zmíněná gorila otevřít vrata co nejšíře, aby vůbec prošel. Johny MacLeod, ministr obrany, přišel hned se dvěma šelmami. Jedna byl jeho úřední tygr, druhý reortský zástupce ministra, trvale akreditovaný v Kingtownu za účelem poučení se z práce arminského kolegy.

Konečně byli všichni shromážděni – sálem ještě s hromovým dupáním prošel gurkhský plukovník Aymar, v podobné uniformě jako ostatní gardisté, ale s tygřím pláštíkem přes ramena a v přílbě s mohutným chocholem z rajčích per. Ubezpečil se, že je vše v pořádku a dal pokyn, že může vstoupit Vládce.

Z malého balkónku nade dveřmi zazněly fanfáry mohutných trub. Dveře v pravém rohu čelní stěny se otevřely, vyběhli gardisté a postavili se u nich. Pak vstoupili dva mohutní černoši – jeden nesl Vládcovu standartu, druhý štít s arminským znakem. Zastavili se po stranách trůnu. Potom vešel Dharrgí, Tygr Vládce, po něm štíhlý lev s černou hřívou a téměř bílými tlapami. Na hlavě v rozcuchané hřívě měl vloženu čelenku se znakem urea, královského hada Afričanů, neboť byl bratrem reortského Vládce a vyslancem Reortie u Arminů. Třetí šelmou byl leopard s nejnádhernější kresbou kožešiny, jakou kdo kdy viděl.

Potom vstoupil sir Lera. Vídám ho často, ale pokaždé mne jeho zjev znovu fascinuje. Štíhlý, vysoký, oděn jen do krátké bílé suknice, přicházel ke svému trůnu. Byl bos a suknice je ústupkem civilizaci, před dávnými tisíciletími vstupovali Vládcové Arminu na svůj trůn bez oděvu. Černé vlasy měl hladce sčesány dozadu, takže vypadaly delší než skutečně byly – nad čelem do nich byla vsazena zlatá čelenka posázená drahokamy a v té čelence vynikal ohromný diamant nad čelem, zářící odlesky slunce na všechny strany – diadém Vládce. Na Lerových prsou se skvěl ze zlata vypracovaný znak Arminu, o nějž zápasili dva šavlozubí tygři jako štítonoši. Znak byl tak velký, že kryl Vládci prsa jako pancíř.

Tygr stanul po pravici trůnu, lev po levici, leopard ulehl u Lerových nohou. Lera vstoupil přes leoparda na svoje místo a zastavil se tam s rukama vztaženýma – všichni jsme vstali. Hudebníci na balkónku začali hrát a lid zpívat hlubokými hlasy prastarou bojovou píseň Arminů, jakousi hymnu pravěku, která se zpívala už na slavnostech Atlantiďanů dávno před tím, než se na zemi objevil lidský rod. Kruh tisíciletí byl uzavřen – nyní stejně jako tehdy vstupoval Vládce, ozdobený jen odznaky své moci, na svůj zlatý trůn, aby soudil, poroučel a bojoval za blaho svých poddaných.

Všichni usedli, poslední Lera. Opřel si nohy o kožich leoparda před sebou a pokynul rukou, že audience může být zahájena.

Povstal baron Monroes s černými deskami v rukou a přednesl: „Včerejší den a noc uběhly v Arminu klidně. Žádný nepřítel se neobjevil – přátelé se rozhojnili. Všechen lid Arminu chválí svého Vládce a přeje mu tisíc šťastných let vlády!“

Sir Lera dal pokývnutím hlavy souhlas s tímto hlášením. Pak řekl: „Otevřete brány zámku!“

Přišla moje chvíle – povstal jsem s klíči na podušce. „Brány zámku jsou otevřeny!“ řekl jsem a opět se posadil.

Tím bylo půl mého úkolu ukončeno.

„Vpusťte hosty!“ řekl Vládce.

První byl muž již pokročilejšího věku, trochu shrbený od stálého vysedávání v kancelářích – doktor Hector Gold, guvernér města Iron-city, který si pravidelně jednou za čtvrt roku přicházel pro svoji dávku Vládcova hněvu. Také tentokrát, jakmile jej sir Lera uviděl, usadil se pohodlněji na trůnu, opřel ruce o hlavy šelem, jak velel ceremoniální protokol, a pravil:

„Doktore Golde, nejsem ani trochu spokojen s tvojí vládou v Iron-city! Nejenže se nezlepšilo nic, co jsem ti vytýkal minule, ale zdá se, že nepravostí v tomto městě ještě přibylo!“

Doktor ani nehnul brvou; přesně totéž slýchával pokaždé, když se ukázal. I teď čekal, co řekne sir Lera konkrétního.

„Doslechl jsem se, že dealeři omamných jedů ovládli už celé tvoje město, a jsou možná mocnější než ty sám! Učinil jsem tě guvernérem pro tvou moudrost a rozvážnost, ale nezdá se ti, že tvé rozvážnosti je už příliš? Bylo by třeba provést rázné opatření a vyhladit je – neboť obchodníci s jedy nemají místa ani v této zemi, ani jinde na světě!“

Doktor Gold se vítězoslavně vzpřímil. „Oznamuji ti, pane, že jsem dopadl dva z těch zločinců, kteří prodávají drogy Arminům z džungle. Přivedl jsem je s sebou!“

Všichni se podivili – jen Lera zůstal nehybně sedět s rukama na hlavách šelem. „Přiveďte je! Odsoudím je!“

Pochopil jsem, že Weston bude muset ještě dlouho čekat; sir Lera má ve zvyku vyřizovat nejdříve věci nepříjemné a teprve potom si spravit náladu nějakým laskavějším činem.

Gurkhové přivedli dovnitř dva muže, oba značně odpudivého zjevu. Když nešťastníci spatřili Vládcův zářící trůn, málem padli na tvář hned u dveří, Gurkhové je ale strkali dál.

„Tento muž,“ představoval doktor Gold staršího, „Byl velitelem skupiny. Odmítá cokoliv říct. Tenhle druhý tvrdí, že znal a poslouchal jenom jeho. Výslechy nevedly k žádnému výsledku.“

Sir Lera přijal od vojáka protokoly výslechů a přelétl je očima. Pak složil ruce do klína a nahnul se kupředu.

„Muži, stojíte před Vládcem a rozhodujete o svém životě nebo smrti. Nařizuji: prozraďte jména těch, kdo se dopustili spolu s vámi zločinů. Prozraďte místa, kde jsou plantáže a rafinérie, jména mužů, kteří vyrábějí drogy. Jenom tak můžete odvrátit smrt, kterou jste na sebe přivolali!“

Zločinci stáli s hlavami svěšenými; starší zvedl oči a pak posupně zavrtěl hlavou, aniž cokoliv řekl.

„Kolik drogy měl tento muž u sebe, když byl zatčen?“

„Pět balíčků heroinu. Chceš je vidět, pane?“

„Kolik lidí to stačí zabít?“

„Zabít tak tisíc nebo dva. Ale v dávkách, které berou narkomani, to může stačit pro...“

„To stačí. Za masovou vraždu ukládá zákon smrt. Popravte ho!“

Nešťastník až nyní pochopil, jak rychlý dokáže být Vládcův soud. Vytřeštil oči a začal lapat po dechu – Gurkhové jej popadli a táhli ze sálu. Pak se náhle rozkřičel, ale neprosil o milost, začal proklínat Vládce i jeho vojáky a celý Armin. Jeden Gurkha ho umlčel ranou pěsti.

Lera obrátil oči k mladšímu muži. Ten ani nečekal, až jej Vládce osloví, padl na kolena a křičel: „Milost, pane! Nejsem vinen! Zaslepila mne touha po penězích a ti lidé mne oklamali, nebyl jsem šéfem, jen obyčejným překupníkem, řídil jsem auto a vozil drogy a předával je... nejsem ničím vinen, odpusť mi!“

Vládce jej utišil pokynem ruky. „Jak dlouho jsi v gangu?“

„Tři týdny, pane!“

„Kolik jsi prodal jedu?“

„Nevím!“ v očích mladého muže se objevila ještě větší hrůza, „Možná deset balíčků... ale já za nic nemohu!“

„Jsi vrahem stejně jako tvůj komplic, a stihne tě stejný trest jako jeho. Leone, poprava bude vykonána zítra za svítání...“

Mladý muž sklopil hlavu; pochopil, že jeho osud je zpečetěn. My, kdo jsme znalí poměrů u dvora, jsme naopak věděli, že pro něho znamená Lerovo rozhodnutí život. Neboť lidé skutečně odsouzení k smrti byli popravováni ihned, ve sklepení pod základy hlavní zámecké věže. Arminská spravedlnost je rychlá a velmi účinná – sepsat protokol o popravě trvá někdy déle než provést soud včetně popravy samé.

Sotva se za odsouzencem zavřely těžké dveře, obrátil se Lera k baronu Monroesovi: „Leone, ten mladý bude přítomen popravě svého druha. Ať si kat dá záležet na krutosti scény. V poslední chvíli dostane milost a bude vrácen k dodatečnému šetření. Snad to pro něho bude poučením a už ho tu nikdy neuvidíme...“

A vzápětí dodal k Ironskému guvernérovi: „Příště nepočítej, že pro ulehčení tvé práce budu konat takovéhle teatrální kousky! Očekávám, že pochytáš ne tyhle malé ryby, ale přímo šéfy – a že ti lotři zmizí ze světa, abych o nich v životě neslyšel! Já se neptám, jakým způsobem to zařídíš! Chci, aby dealeři s drogami na území mého státu zkrátka nebyli!“

Poté se Vládce usmál a řekl slavnostně: „Jsem spokojen s tvou prací, doktore Golde. Jdi a pokračuj, jak jsi započal. Zlo je nutno vykořenit – třeba ohněm, mečem a krví!“

Doktor Gold vstoupil do lavice, která mu byla vyhrazena, ač v ní seděl málokdy – guvernéři měst nebyli často zváni k Vládci.

Poté byli předvoláni zmocněnci parlamentu, aby přednesli návrhy zákonů a nařízení, které parlament vypracoval. Jejich čtení trvalo dlouho a ve většině případů nebylo příliš zábavné, ale teď po ránu to šlo rychle. Sir Lera většinu návrhů přijal a podepsal, některé vrátil k dílčímu přepracování. O většině záležitostí bylo už předem rozhodnuto, jednalo se více méně o oficiální potvrzení představitele státu.

Když byla tato povinnost u konce, řekl sir Lera: „Odpočineme si. Přeji si splnit přání někomu z prosebníků.“

Vstoupil mladý muž – strnulé vojenské držení těla napovídalo, že je v armádě, ačkoliv byl oblečen do civilu. V jeho tváři byla nerozhodnost, zřejmě si nebyl zcela jist svou věcí. Když spatřil Vládcův trůn, rozklepala se mu kolena.

„Pane,“ řekl na Vládcův pokyn, „Nevím, mohu-li si dovolit tě vůbec obtěžovat svou směšnou maličkostí...“

„Rozmyslet si to můžeš,“ připustil Lera, „Ale není příliš zdvořilé přijít s prosbou a pak odmítat říci, o co jde...“

Chlapec nepostřehl ironii v jeho hlase – postoupil krok zpět, narazil do obřadníka, poskočil zase směšně dopředu a rozhlédl se po našich lavicích, jako by očekával nějakou pomoc.

Vládce se usmíval čím dál víc.

„Mám dívku!“ řekl konečně chlapec.

„Gratuluji. Hezkou?“

„Moc! Ale nemohu si ji vzít! Její otec je farmář a já nejsem nic! Dobrovolně mi ji určitě nedá!“

„Správně dělá. Když si nedovedeš poradit...“

Mladík se zatvářil velice překvapeně. „Poradit?“

„Nevím, jak se to dělá a rozhodně bych ti neradil něco špatného. Ale tuhle jsem byl v kině a tam jsem viděl jeden velmi odpudivý případ. Nějaký kluk jako ty ujel s holkou na ostrov a žili tam tak dlouho, až se jim narodilo dítě. A věřil bys, že potom mu ji docela ochotně dali?“

Mladík na něj zíral se značnou nedůvěrou – pomalu mu začalo svítat a on se začal culit v blažených představách.

„No,“ řekl sir Lera, „Copak jsi dělal v civilu?“

„Než mě odvedli na vojnu, byl jsem sedlář. Dělal jsem koňské postroje a brašny. A trochu jsem krotil koně, ale... moc ne.“

„Dovedeš udělat laso? Dovedeš udělat vysoké španělské sedlo tak, aby se v něm pohodlně sedělo? Dovedeš udělat sedlové tašky tak, aby nepřekážely jezdci a nedřely koně?“

„Jistě, pane! To je maličkost!“

„Konečně chápu, proč jsi vůbec přišel a proč tě moji poradci doporučili. Oni vědí, že potřebuju udělat kvalitní sedlo na moji jezdeckou klisnu. Ne, že bychom tu neměli žádného sedláře...“

„Ale jistě, pane! To je maličkost...“

„No. Tak až mi vyrobíš skutečně mistrovský kousek, půjdu a omlátím ho otci tvé vyvolené o hlavu. A budu tak činit tak dlouho, dokud nepochopí, že dobrý řemeslník v rodině je lepší než fůra zlata. No, a kdyby se mi náhodou tvá práce nelíbila, tak to sedlo omlátím o hlavu tobě. Je ti to jasné?“

„Ano... ano, pane!“

„No, tak vidíš. A příště už si poradíš sám, že?“

Mladík udělal několik kroků k trůnu, jako kdyby chtěl jít nahoru Vládci poděkovat – na prvním schodu se však zarazil a jen se hluboko uklonil. „Vládce je sluncem Arminu! Dnes vidím, pane, pravdivost těch slov! Děkuji ti, a věř, že kdybys mi poručil, jsem schopen dát za tebe i život...“

„Nepotřebuji tvůj život. Ale bude ho potřebovat tvoje žena a děti. Jdi a buď jim dlouho oporou...“

Lera se usmíval, zatímco chlapec rychle kráčel ke dveřím.

„Je ještě někdo, kdo prosí, před branami? V příštích dnech nebude slavnostní audience a nebudu moci plnit přání prosebníkům – ať tedy vstoupí už dnes!“

„Je tady jeden muž.“ ohlásil obřadník.

Muž, který vstoupil, již jistě překročil čtyřicítku, možná i padesátku, pokud jeho špatný vzhled nebyl zapříčiněn celkovou zpustlostí; vypadal na neurčitý věk mezi padesáti a smrtí. Ačkoliv byl téměř bezvadně oblečen a s jeho tváří si dal kosmetik hodně práce, nepodařilo se zamaskovat odulé buldočí pysky, krví podlité oči s těžkými víčky ani nos zrudlý alkoholem. Choval se poněkud bázlivě, ale přesto kurážně začal:

„Prosím tě, pane, abys zavedl pořádek v obci, kde bydlím a pokáral mé sousedy. Jsou to ničemní lidé – chtějí mne vyštvat z vesnice, protože mne nenávidí! Věř mi, pane, spojili se do jakési nátlakové organizace, namířené proti jiným; a nejsem si jist, zda se nespikli i proti tobě! Určitě by mne zabili, kdyby věděli, že ti to prozradím...!“

Vládce se trochu nadzvedl na křesle a v lavicích to zašumělo. Spiknutí proti Vládci? To bylo vážné obvinění! Taková věc se stávala velmi zřídka a měla dalekosáhlé následky. Mnozí měli na jazyku tisíc otázek, ale vyslýchal Lera.

„Z jakého důvodu jsou k tobě nepřátelští? A proč i tebe nezapojili do té jejich organizace?“

„Věř mi, pane, nevím! Přistěhoval jsem se do toho města teprve před dvěma roky, zpočátku byli přátelští, ale když jsem několikrát v rozhovoru prozradil, že stojím za tebou a jsem ti věren do hrdel a statků, ochladli. Možná také, že zjistili, že mám jistý majetek, který by mi mohli ukrást!“

„Projevují ti nějak své nepřátelství?“

„Několikrát mi v noci hodili do okna kámen. Nechtějí se se mnou stýkat, jejich ničemní haranti mi kradou ovoce a zeleninu ze zahrady! Opatřil jsem zahradu zdí, ale nic to nepomáhá! A i jinak mi otravují život! Nevím už, co počít, než se obrátit na Tebe!“

„A jak jsi přišel na to, že jde o spiknutí proti mně?“

„Slyšel jsem to několikrát – v hospodě. Ale jsou to příliš nejasné narážky, než abych mohl něco vyvozovat...“

Lera se obrátil na ministra vnitra barona Monroese. „Co tomu říkáš, Leone?“

Leon povstal a rozpačitě si olizoval rty. „Když se tento muž přihlásil, jako u všech jsme si na něho vyžádali posudek z místa bydliště. Vyšetřoval to můj náměstek JUDr. Herbert Alwin...“

Na Lerův pokyn stiskl tlačítko na spodní straně svého psacího pultíku. Vstoupil inteligentně vyhlížející pán v brýlích, zvyklý na službu Vládci, neboť bez rozpaků přešel místnost a zastavil se na bílých dlaždicích. Aktovku odložil na nejbližší křeslo, vytáhl z ní složku v plastikových deskách a četl:

 

Vyjádření místního policejního velitele.

 

Causa: Adolph Charmand, Applewalley č. 181.

Jmenovaný jest nám znám po dobu více než dvou let. Podle údajů se přistěhoval z obce Bílá Řeka v distriktu Indiopolis. Jest 49 let stár, rozvedený, bez závazků. Ve městě je znám jako člověk nevalné pověsti, holdující alkoholu, drogám (náměstek se omluvně usmál: „Zřejmě se jedná o cigarety!“) a vyhledávající společnost pochybných osob ženského pohlaví. Protože se tyto ve městě nevyskytují, dojíždí za nimi do města. K sousedům se chová rezervovaně, k některým téměř nepřátelsky. Žije z výnosů pastvin a chovu ovcí v distriktech Indiopolis a Iron-city, dluhy nebyly prokázány. Po stránce zákona není vůči němu námitek.

 Podepsán: Ringo Wallstone, velitel policie.

 

Náměstek vystoupil po stupních trůnu a podal papír Vládci, ale ten jen pohlédl na podpis a list vrátil.

„Nediv se mi, pane,“ ozval se prosebník, „Říkají o mně, že piju a kouřím a že vyhledávám ženy! Piju, to ano, ale proto, že se se mnou nikdo nechce stýkat – snad leda ty ženy! Každý člověk přece potřebuje lidskou společnost! Proto tě prosím, pane, vyšli skupinu, která se na místě přesvědčí, jaká je tam situace!“

Lera pohlédl na barona Monroese, jako by se ho dotazoval očima.

„Předlož Vládci posudek z obce Bílá řeka, distrikt Indiopolis!“ poručil Leon svému náměstkovi.

Náměstek vytáhl ze své složky další list papíru.

„Vyjádření velitele policie města Bílá řeka.

Causa: Adolph Charmand.

Jmenovaný nám byl znám po dobu šesti let. Přistěhoval se z Indiopolisu, kde obchodoval ovcemi, skopovým masem a vlnou ve velkém. Odstěhoval se před dvěma roky do města Applewallye, převážně pro neshody se sousedy a jinými obyvateli našeho města. Po dobu svého pobytu nám byl znám jako člověk hrubé a nesnášenlivé povahy, opilec a hýřil, návštěvník veřejného domu. Několikrát byl na něj uplatňován trestní postih pro neplacení dluhů paní R.B., majitelce onoho domu, v němž občas vyvolával rvačky a ničil zařízení. Vyšetřován pro obvinění z lichvářského půjčování peněz, řízení zastaveno pro nedostatek důkazů. Poslední rok často sděloval svoje přání opustit město, dle obecného mínění však rozhodujícím důvodem k odstěhování bylo vypovězení výše zmíněné R.B. a zrušení veřejného domu dle § 38 zákona o obecném pořádku.

Podepsán: A.O.Gusse, velitel policie.

P.S. Město Bílá řeka rozhodně odmítá, aby jmenovaný jí byl poslán postrkem do domovské obce! A.O.G.“

„Co tomu říkáš, Adolphe Charmande?“ ptal se sir Lera.

Muž zlostně svraštil obočí. „Stará drbna! Je to vylhané od začátku až do konce! Jsem řádný občan! Mám právo mít svůj klid pro život! Štvou mě z místa na místo jako psa! Je to všivá lež!“

Sir Lera pokrčil rameny. „Kdo se postaví před můj trůn, má právo na spravedlnost. Instituce prosebníků byla zřízena proto, aby se předešlo křivdám ze strany různých úřadů a nalezlo se právo. Staly se už případy, kdy bylo ublíženo nevinným, ale tady se nesmějí stát. Leone, jaké jsou posudky z Indiopolisu?“

Leon kývl na svého náměstka, aby promluvil.

„Dopis z Bílé řeky přišel dnes ráno. Domníval jsem se, že průkazný materiál postačí k rozhodnutí!“

„Vládce chce mít všechny informace! V Indiopolisu byl zřízen computerový systém evidence. Je nějak využíván?“

„Zařídím to...“ sliboval JUDr. Alwin.

„Nikoliv. Je tady někdo jiný, kdo se tím může zabývat, Leone?“

Leon kývl na mladého muže s elegantními loknami, svého tajemníka. Ten vytáhl z kapsy saka japonský fotoaparát a hbitě vyfotografoval Charmanda z profilu i z anfasu.

„Pracujeme moderními metodami,“ prohlásil, poprvé veřejně před Vládcem, „Dovolím si zařídit to co nejrychleji...“

„To bych prosil!“

Tajemník vyšel ven. Charmand se tvářil poněkud nejistě. „Snad by nebylo třeba obtěžovat, pane...“

„Usedni a čekej!“ ukázal sir Lera na jedno z křesel, „Směl bych požádat JUDr. Alwina, aby mi odpověděl na několik otázek?“

Alwin si posunul brýle a stanul v pozoru na bílých dlaždicích.

„Jaký účel má naplnit předvedení tohoto prosebníka?“

„Prosím?“ zeptal se Alwin překvapeně.

„Dovolte mi, pánové, abych pronesl něco jako... projev. Už delší dobu pozoruji, že nesmyslnost instituce prosebníků vrcholí v chaosu téměř kouzelném. Moc by mě zajímalo, kdo to organizuje a proč. Jestli je cílem udělat ze mne pitomce, tak jste se snad ani nemuseli namáhat!“

Sir Lera samozřejmě postřehl určitý šum na místech vyhrazených tisku a znepokojení u hodnostářů. Ale pokračoval:

„Dovedl bych pochopit toho mládence, který mi přišel nabídnout svou schopnost šít sedlové tašky. Je to ukázkový pitomec v tak krystalické podobě, že jsem se domníval, že mne snad měl pobavit. Nepobavil, bohužel. Dávám přednost inteligentnějšímu humoru. Jeho záležitost mohl vyřídit kterýkoliv resortní tajemník, v méně napjaté situaci strážný u brány. Proč jste jej pustili ke mně?“

„Žádal o to.“ řekl Leon. JUDr. Alwinovi se zpotilo čelo.

„Zákon říká, že kdokoliv požádá o audienci s tím, že přednese svoji prosbu, má být ve vhodnou dobu uveden. Ale existuje přece oddělení, které žadatele nějak prověřuje... filtruje? Podle mého je to oddělení politické policie, jehož představitelem je zde přítomný dr. Alwin. Je tomu tak?“

„Ano.“ řekl doktor Alwin.

„Tak mi vysvětli mechanismus tohoto systému.“

„Ale... my neděláme rozdílů mezi žadateli! Jediným kritériem je eventuální naléhavost případů z časových důvodů, jinak...“

„To je teorie a zákon. Praxe!“

„Stejná... pokud vím!“

„V tom případě: Jaký je smysl předvedení tohoto muže?“

„Pan Charmand je poctivý občan, kterému je ubližováno ze strany jeho sousedů. Obrátil se na nás a požádal nás o ochranu. Neznám skutkovou podstatu případu, ale je-li to přání Tvojí Svatosti, vytvořím nezávislou komisi, která prošetří okolnosti a podá nám o tom nezaujatou zprávu...“

„Výtečně. Předlož mi závěry toho vyšetřování!“

„Prosím? Obávám se, že nechápu?“

„Ty jsi neposlal tu komisi okamžitě, jak tě to napadlo?“

„Zajisté ne! Tvůj souhlas...“

„Za časů, kdy Armin měl tajnou službu (a kdy ji potřeboval mít!), fungovala tato služba takto: při prvním náznaku nějakého problému ten velitel, který to zjistil, vytvořil vyšetřovací tým a vyslal do akce. Tým zjistil veškerá možná fakta a utřídil dle záměrů, které měl velitel týmu. Ten potom přednesl svoje záměry nadřízeným, až se vše dostalo k veliteli tajné služby. Ten to posoudil z hlediska, jakým způsobem a ve které situaci vnutí svoje názory Vládci.“

Šum v místnosti rostl, přestože bylo zakázáno hlasitě rušit.

„Tajná služba byla zrušena z toho důvodu, že Vládce si nepřál být považován za hlupáka, kterému musí někdo natroubit do hlavy, co si má myslet, a šetrně ho vést k rozhodování! Nicméně pokusy v tom směru neustaly, a jak se zdá, tohle je jejich poslední inovace! Ptám se: Jaké jsou tvé skutečné záměry, dr. Alwine?“

Alwin polkl naprázdno, rozhodil bezradně rukama, něco koktal.

„Jak se zdá, pravdu se nedozvím. Dobře, sedni si na místo. Budeme čekat, co se dozví Leonův tajemník. Ale ta záležitost doposud není zcela uzavřena!“

Alwin provedl, co mu bylo nařízeno. Sir Lera se chvíli mračil:

„Poměry ve státě, který mám tu povinnost řídit, se dají někdy těžko označit slušným slovem. Vím, že je to v první řadě má vina, ale velice bych ji zmenšil, kdybych část této viny hodil na někoho, kdo by si to odskákal. Upozorňuji všechny, kteří nemají čisté svědomí, že se budu snažit takového najít!“

Už dávno tu nebyl šum. Naopak všichni se snažili ani nešpitnout.

„Dobře. Mám chuť spravit si náladu. Do Arminu se vrátil zasloužilý občan, hrdina občanské války Robert Weston. Přeji si jej přijmout!“

Oba Westonové čekali v předsálí; mohli sledovat jednání, neboť tam byly zařízeny monitory. Robert byl poněkud unaven, ale Enkru všechno živě zajímalo. Když spatřil z příšeří sálu zlatě zářící Vládcův trůn, zamrkal překvapeně, jako by se chtěl ujistit, že dobře vidí. Weston byl sice kdysi dávno přítomen zasedáním, přesto hleděl na Leru fascinován nádherou jeho zjevu. Kráčel pevně, vojenským krokem, a Enkra měl co dělat, aby mu stačil. Když kráčeli kolem mne, viděl jsem chlapcovy široce rozzářené oči; nedovedl si srovnat v hlavě, že tento zlatem zářící muž na trůně je tentýž, kterého viděl včera v bílém dhótí služebníka.

Sir Lera seděl nehybně s koleny u sebe a rukama na hlavách svých šelem, v póze Vládce, dokud nebyli oba na bílém pruhu dlaždic – teprve pak promluvil:

„Vítám vás, bratři! Všechno dění světa se od konce znovu vrací ke svému začátku. Proto také lidé se vracejí na místa, kde kdysi žili. Děkuji ti za to, že ses vrátil, Roberte Westone – vzpomínal jsem na tebe často a litoval, že člověk jako ty nás opustil. Armin nemá tolik hrdinů, aby si mohl dovolit na ně zapomínat. Uplynula dlouhá léta a kosti v trávě džungle zbělely, trosky pevností zarostly travou, mnozí lidé zemřeli a zbylí již často ani nevědí, že byla někdy nějaká válka. Narodili se noví, mladí lidé, dospěli a založili svůj nový život. Jen když člověk vidí vyrůstat děti, vidí, jak stárne.“

Rozhlédl jsem se sálem – staří muži, kteří s námi kdysi bojovali, pokyvovali hlavami, ale mnozí mladší, zvláště z řad šelem, se tvářili rozpačitě. A Vládce to věděl.

„Nejsem z oněch špatných vládců, kteří křísí padlé v dávných bitvách! Nechci znovu oživovat krev dávno prolitou a vzpomínat křivd dávno pomstěných. Nechtěl jsem nikdy unavovat mladé muže vzpomínkami na naši slávu a naše hrdinství, protože ještě nežili v dobách, kdy na těchto místech tekla krev. Domnívám se, že víc než nepřátelé z oněch dob jsou nám nebezpeční dnešní nepřátelé, jichž jak se zdá bude stále dost. Jsem snad sám, kdo stále ještě vzpomíná na to, co se tehdy dělo? Vzpomínám i na letce, který tehdy neúnavně bil nepřátele vlasti a porážel se svou letkou mnohem početnější síly nepřátel. Muže, který zůstal sám ze všech svých druhů, jako nejsilnější a nejschopnější, a který potom odešel, aby se dnes vrátil.

Vím, že odejdeš, Roberte, a možná se zase vrátíš zpět – ale i kdyby se tak nestalo, je zde tvůj syn, krev tvé krve. Ross mi sdělil, že mu chceš dopřát arminskou výchovu. Chtěl bych, aby byl takový jako ty: odvážný, moudrý a statečný. Je mladý a má chuť být nejlepší ze všech; jako ostatně všichni mladí, než jim lidská zloba a závist v tom zabrání. Třeba tvůj syn nad nenávistí lidí zvítězí – přál bych mu to!“

Robert naprosto nevěděl, co na to říct. Sklopil jenom hlavu.

„Roberte Westone, lidé už zapomněli nebo ani nevědí, kdo jsi byl v dobách války. Ale já si přeju, aby to věděli. Henry Gardnere, už tě určitě napadlo věnovat v tisku pár stránek životu tohoto muže a jeho válečným činům. Rád si o tom přečtu...“

Henry kývl hlavou. Už vydal příslušné příkazy, ostatně jeden z jeho reportérů pořizoval i snímky z této audience.

Sir Lera vyzval pohledem černého sluhu, který na žíněné podušce přinášel střevíce z těžkého zlata, s křidélky po stranách, takže vypadaly jako střevíce boha Herma. Leopard poodstoupil stranou, sluha poklekl před trůnem a obul střevíce Vládci. Pak Lera vstal a přistoupil k Westonovi. Vstoupil důstojník s polštářem, na němž byl uložen stříbrný záslužný kříž a pamětní medaile k dvacátému výročí skončení války; Weston ji měl dostat jako my všichni o tom výročí, ale nebyl přítomen.

Vládce uchopil záslužný kříž a připjal Robertu Westonovi na levou stranu saka. Robert byl již kdysi vyznamenán stejným křížem – to však je už dávno a tehdejší kříže neměly tolik ozdob jako dnes a byly z horšího materiálu. Tento byl větší, ozdobený na všech čtyřech ramenou diamanty. Ale já a možná všichni staří máme raději ten původní prostý, s řadou příměsí a bez ozdob. Záslužný kříž není pro parádu; hlásá, že jeho nositel bojoval a zvítězil.

Vládce připjal i medaili a pak stiskl Robertovi ruku, pevně a bez zachvění. Pak se usmál na Enkru, který stál s očima rozevřenýma do široka a uvažoval, jestli by se mohl Vládce dotknout, jestli je skutečně z tolika zlata.

„Copak, hochu? Hledíš na mě jako na zjevení? Nelíbím se ti?“

Enkra byl před chvílí poučen ceremoniářem, že smí pouze odpovídat na Vládcovy otázky. Teď dostal hned tři.

„No... vypadáš tak... jako z pohádky!“

Sir Lera se rozesmál. „Ano, vskutku! Armin je oživlá pohádka! Když jsem byl malý jako ty, představoval jsem si svět takhle – a když jsem vyrostl, změnil jsem ho podle svých představ. Chceš také změnit svět?“

„Ne... nevím. Neuvažoval jsem o tom!“ řekl Enkra rozpačitě.

„Včera jsi měl víc kuráže, řekl bych! Dneska se něčeho bojíš?“

„No...“ Enkra se ohlédl a udělal neurčitý kruh rukou kolem.

„Aha, jsi poprvé v trůnní síni. Tak se tady dobře rozhlédni, toto je Kvádrová síň arminských Vládců. Odtud vládneme státu, a sem nás chodí otravovat všelijací lidé. Víš to?“

„No... nevím.“

Sir Lera vzal Enkru za ruku a vedl ho s sebou po stupních trůnu. „Navštěvují nás lidé dvojího druhu. Jedni jsou lumpové, a druzí pitomci. Někteří zvlášť vyspělí jedinci jsou současně obojí. My tady máme za povinnost zjistit, kdo je kdo, a jak mu zabránit v jeho hloupostech a darebáctvích.“

„To asi nebude lehké.“ řekl Enkra.

„To tedy skutečně není! Protože každý z těch lumpů a hlupáků má v úmyslu svého Vládce něčím zblbnout a něco od něho získat. Třeba ho přinutit, aby mu něco dal nebo sebral něco někomu jinému. Což je krajně nehezké, a mělo by se s tím něco dělat!“

„Já bych je potrestal.“ navrhl Enkra.

„A to je dobrá myšlenka!“ sir Lera usedl na trůn a dovolil, aby mu černoch sundal boty, „Máš nějaký konkrétní plán?“

„To ne. Jenom... tak nějak bych zjistil, co kdo provedl...“

„Výtečně. Vidím, že mi budeš k užitku. Roberte, přijmi křeslo... Tvého syna si nechám tady, bude mi pomáhat vládnout. Jmenuji ho mimořádným a zplnomocněným poradcem pro všechno. Ty, Enkro, si sedni... třeba na toho leoparda. Neboj, unese tě!“

Enkra si skutečně sedl, ale tvářil se značně nedůvěřivě.

„No, pánové! A teď bychom měli ukázat tomu chlapci, případně i svému milovanému národu, že neděláme jenom samé hlouposti, jak se lid domnívá. Pronikavě bystrý rozum našeho nového poradce Enkry jistě okamžitě odhalí každou levotu, na kterou bych nepřišel já, a na místě si to s ním vyřídí!“

Lera si nemohl nepovšimnout, že ohlas jeho prohlášení je poněkud rozporný. Některým hodnostářům se jeho žerty nelíbily.

„Naší povinností je plnit přání prosebníkům, kteří přicházejí k našemu trůnu. Je v předsálí ještě nějaký prosebník?“

„Před několika minutami se dostavila žena. Velmi naléhá, avšak... nebyla doposud prověřena a není o ní nic známo...“

„Výtečně! Možná konečně bude mít její žádost nějaký smysl. Vpustíme onu ženu, lorde Enkro?“

„Jistě!“ řekl Enkra.

Žena byla přes panující vedro oblečena do černého, zřejmě byla vdovou. Přes tvář měla dokonce závoj. Před trůnem proti předpisu padla na kolena. „Pane, slitování! Dej milost mému synovi!“

„Kdo je tvůj syn, ženo?“

„Jmenuje se Diego Vazquez – byl zatčen v Iron-city, a dnes jej doktor Gold přivedl k Tvé Svatosti... před tvůj trůn...“

„Zvyk velí neuvádět zbytečně jména jednotlivých osob, aby Vládce nebyl ovlivněn sympatiemi – ale stejně se to nedodržuje. Doktore Golde, je to některý z těch dvou zločinců?“

„Ano, ten mladší. Prodával drogy. Je odsouzen k smrti, ženo!“

„Milost pro moje dítě!“ vykřikla zoufale a začala lomit rukama.

„Tvůj syn se dopustil zločinu!“ řekl sir Lera, „Prodej drog je hodnocen jako pokus o vraždu neznámé osoby jedem!“

„Ale pane, droga a jed není totéž! A můj syn je nechtěl používat k vraždění! Pouze je prodával, tak jako stovky jiných!“

„Zavedl jsem ve své zemi zákon! Zákon, který je tvrdý, ale spravedlivý. Nemohu dopustit, aby moji poddaní umírali na následky požívání drog. Je nutné, aby zločinci nesli odpovědnost. Za překupnictví je smrt jako za úkladnou vraždu. Jen to může druhé odradit od páchání podobných zločinů!“

„Ano pane, uznávám moudrost tvého rozhodnutí, ale moje srdce matky myslí jinak! Je to můj syn, kterého jsem porodila a kterého jsem vychovala! Je jediný, koho na světě mám! Neber mi jeho život, prosím tě, pane!“

Leč Vládcův hlas byl nesmlouvavý a tvrdý: „Ty jsi ho vychovala? Potom jeho krev spočívá na tvých rukou! Jak jsi ho vychovala, ty matko? Myslíš, že dobře, když pro něj špinavé peníze získané vraždou jsou cennější než jeho čest? Vychovala jsi jej dobře, když se dal do spolku s vrahy a zločinci, když tam hledal svoje přátele? Když snesl pomyšlení na to, že za peníze, které on dostane, někdo trpí, svíjí se v bolestech, umírá? Necítí odpor k vraždě, neštítí se zločinu, odmítá poctivě pracovat, a raději obětuje peklu svoje tělo i svou duši?“

Žena hleděla na jeho hněv s úžasem; a když skončil, vykřikla jako zvíře a padla před trůnem na tvář. Gurkhové ji zvedli, ale sir Lera je pokynem ruky zadržel.

„Ještě než jsi vstoupila, matko,“ jeho hlas teď zněl laskavě, „Bylo rozhodnuto, že tvůj syn bude žít. Ale dostane poučení, a ty dbej, aby na ně nezapomínal! Zítra ráno uvidí umírat člověka, svého druha, který jej najal k prodeji drog. Potom dostane milost a bude mít možnost se napravit. Chci věřit, že to udělá. Od této chvíle je jeho osud ve tvých rukou. Dopustíš-li, aby se ještě jednou dopustil zločinu, tvoje slzy ani tvůj nářek mne již nepřinutí jej ušetřit!“

Přes tvrdost jeho slov se zdálo, že žena zešílí radostí. Nebyla schopna vyslovit ani slůvko, jen jektala zuby a třásla se na celém těle. Ale v očích měla takovou lásku a obdiv, že nebylo ani třeba slov.

„Přeji šťastný život tobě i tvému synovi...“

Žena odešla, podpírána gurkhským vojákem, protože pro slzy neviděla na cestu.

„Tak co?“ řekl sir Lera Enkrovi, „Co tomu říkáš?“

Enkra chvíli uvažoval. „Ale jo. Pohoda.“

„Máš nějaký dobrý nápad, jak moje rozhodnutí vylepšit?“

„No... já nevím! A co takhle chytit ty obchodníky s drogami?“

„No právě! Slyšíš to, doktore Golde? Můj poradce Enkra ti právě udělil radu. Moc by mě potěšilo, kdybys uposlechl!“

Doktor Gold o tom nepochyboval. Ostatně tušil, že jeho činnosti se nesetkávají s Vládcovým obdivem, ale o potížích s tím spojených vypracoval obsáhlé memorandum a věděl, že je Vládce četl. Nebylo to první jednání o tomto problému.

Sir Lera si povšiml, že bočními dvířky vstoupil Monroesův mladý tajemník s lokýnkami. Ukázal něco na prstech gurkhským strážným, kteří se nenápadně přesunuli blíž k Charmandovi.

„Co se děje?“ ptal se Vládce.

Tajemník předstoupil. „Záznam faxu z Indiopolisu:

Muž jménem Adolph Charmand není znám. V posledních dvaceti letech nebydlel v Indiopolisu žádný člověk toho jména. Muž na fotografii se nenachází v evidenci obyvatelstva.“

Sir Lera svraštil čelo. „Mohl byste mi to vysvětlit, pane Charmande?“

Při jeho zlověstném dotazu se někteří přítomní zachvěli. Málokdy se stalo, aby Vládce někomu vykal.

„V evidenci musí být chyba! Mají v tom bordel...“

„Dovolil jsem si poslat dotaz evidenci firem, které v určené době podnikaly v Indiopolisu,“ řekl tajemník, „Žádné záznamy o firmě Charmand. Stejně tak v daňovém úřadu, což je zarážející. Proto jsem zkusil kartotéku osob hledaných zatykačem.“

„A?“ Vládci stačilo jediné slovo.

„Dotyčný muž je hledán pod jménem Alfréd Designy. Pochází z Tigerstownu, majitel pastvin a stád ovcí, stíhán pro vraždu v opilosti v Red Riveru. Jedná se o vraždu občana psí národnosti.“

„Pane Designy! Co chcete namítnout proti tomuto obvinění?“

„Nedovedu si vysvětlit, kde se bere ta podoba! Já jsem Charmand a nikdy jsem neslyšel...“ muž zaváhal a ohlédl se na Alwina, který se tvářil, jako by ho v životě neviděl.

„Přečti mi, o jaký případ se jedná!“ velel sir Lera.

Tajemník měl v ruce několik listů papíru, poslaných telefaxem. Kroutily se mu v rukou, ale poradil si s nimi:

„Dle výpovědi očitých svědků, majitele hostince A.G., ovčáků a honáků... došlo k činu v lokále hostince U Býčího rohu, kde se postižený, občan psí národnosti Reggy a občan lidské národnosti Alfréd Designy, dostali do sporu vyvolaného na obou stranách nemírným požíváním alkoholu. Po urážce A.D., který nazval opn. Reggyho chlupatým špindírou, lupičem dobytka a zubatou potvorou, došlo ke skoku opn. Reggyho na oln. A.D, který vytáhl nůž a bránil se proti zubům opn. Reggyho. Dále pak nazval A.D. Reggyho prašivým čoklem a vrazil mu nůž mezi žebra. Tentýž zasáhl srdce a smrt nastala okamžitě. Po činu A. Designy ještě několikrát nazval již mrtvého Reggyho neslušnými a nevhodnými jmény, načež odešel do svého domova. V něm pak nebyl nalezen a bylo usouzeno, že odešel neznámo kam. Pro tento fakt svědčí skutečnost, že v obydlí A.D. byl značný nepořádek a všechny cenné předměty zmizely.

Ke spisu přikládáme: protokol o ohledání místa činu, lékařskou zprávu, záznamy o pátrání... Mám to číst?“

„Není třeba. Co můžete uvést na svou obhajobu?“

„Já se snad zblázním!“ rozhněval se ten muž, „Bránil jsem svůj život proti útoku! Rád bych viděl, kdybych nebyl tak pohotový, jestli byste za mou smrt soudili toho psa!“

„Tomu mám rozumět jako přiznání?“

Neurvalý chlap se rozhlížel kolem sebe – na Vládce, na Leona, na tajemníka, nakonec na Alwina, který se tvářil nepřítomně.

„Krucinál... to je bordel!“ vzdychl nakonec a sedl si.

„Co o tom soudí náš poradce Enkra?“ ptal se sir Lera.

„Já nevím... Ten člověk zabil nějakýho pejska?“

„Ano, zdá se, že to skutečně udělal.“

„Ale fuj!“

„Ale fuj!“ opakoval Vládce, „Jak se zdá, zhodnotil Enkra situaci naprosto přesně! A co my, kteří chráníme zákon? Ten zákon platí pro všechny! Vy jste byl iniciátorem sporu, byl jste opilý, sprostě jste mu nadával a provokoval jej, i když jste musel vidět, že není zcela ve střízlivém stavu! A ačkoliv byste měl vědět, že psům škodí alkohol mnohem více než lidem?“

„Ale – do prdele!“ řekl Designy rezignovaně.

„Dovolí Tvoje Svatost?“ vstal doktor Alwin, „Ta záležitost zřejmě nebyla tak jednoduchá, jak se zdá. Ten pes zřejmě pana Designyho skutečně napadl a ohrožoval jeho život! A není vyloučeno, že u něho došlo k impulsu nenávisti, k jakému jsou občané psí národnosti zvláště náchylní!“

Sir Lera zaváhal. Ale tajemník potřásl lokýnkami:

„Dovolí Tvoje Svatost citovat výpověď očitého svědka, občana tygří národnosti Ghurma?“ (o Vládci bylo známo, že přikládá značnou váhu svědectví tygrů. Alwin se zamračil.)

„Přišel jsem do hostince U Býčího rohu za účelem směny kožešin, jež jsem ulovil, za náboje do pušky a jiné potřebné věci. Setrval jsem u barového pultu poněkud déle a vypil jeden šálek kávy, přestože jsem si vědom, že ovlivňuje moje vnímání. Stal jsem se svědkem incidentu, o kterém jsem se později dozvěděl, že vedl k trestnému činu, a který není dodnes objasněn. Proto se hlásím se svědectvím, přestože uplynula blíže nezjištěná doba. Podotýkám, že jsem zřejmě jediný, kdo slyšel diskusi, která nezaujala sluch nikoho jiného, neboť dle lidských měřítek a stupně hluku v sále nebyla příliš hlasitá.

Pes jménem Reggy se setkal s mužem Alfrédem Designym u barpultu ve značně podnapilém stavu. Stěžoval si A.D., že mu doposud nevyplatil dlužnou částku 100 A$, kterou mu byl dlužen jako mzdu, neboť Reggy sloužil jako ovčák v době více než půl roku na vzdálených pastvištích. Částku 25 A$, kterou zatím dostal vyplacenou, nepovažuje za dostatečnou vzhledem k tomu, že naprosto nestačí k výživě jeho manželky a šesti štěňat, právě narozených. Designy mu odporoval, že jeho obchody se špatně podařily a hospodářství doznalo ztráty – v rozhovoru učinil narážku, že je to vinou Reggyho. Na to Reggy odpověděl, že si již více ovčáků stěžovalo na Designyho špatnou morálku při vyplácení mezd a poukazoval na to, že hlídání stáda ovcí není maličkost. Designy pravil, že Reggyho spolupracovníci si nestěžují, ačkoliv dostali stejně málo. Na to Reggy řekl, že se dohodne se svými příbuznými, kterých se to týká, a společně podají na Designyho žalobu soudní cestou. Na to se otočil a hodlal odejít. Při placení vypitého nápoje jej však Designy zataháním za ocas přiměl se otočit a použil urážlivých slov, jež mi byla přečtena z protokolu a jež potvrzuji, že byla skutečně vyslovena.

Podotýkám, že A.D. ve mně vyvolával dojem, že je připraven k boji, neboť levou ruku měl připravenou uchopit protivníka za hrdlo, zatímco pravici měl volně svěšenu podle těla blízko pochvy s nožem. Další události se sběhly, jak je popsáno v protokole.

Poznámka vyšetřujícího: Občan tygří národnosti Ghurm byl pokárán za nepřispění na pomoc ohroženému občanu jiné národnosti, což kajícně přijal a slíbil se napravit.“

„Tak vidíte!“ vykřikl Designy, „Jak můžete věřit ničemovi, který ani nepřispěl na pomoc... kdyby zasáhl, tak by mne třeba ten čokl nenapadl! Je vůbec možný věřit slovu tygra víc než slovu čestného muže?“

Sir Lera se zamračil. „Čestný muži, který se tak šikovně oháníte nožem, můžete mi říct, zda pes Reggy byl skutečně ve vašich službách – a zda jste mu byl skutečně dlužen peníze?“

„Nikdy předtím jsem ho neviděl!“

Tajemník potřásl lokýnkami. „Příloha k soudním spisům: vdova po Reggym předložila soudu kopii smlouvy o pracovním poměru, na níž je podpis pana Designyho a otisk tlapky zesnulého Reggyho...“

„Lež, lež!“ křičel Designy, „Všechno je to lež!“

„Zatknout!“ zavelel sir Lera. Dva Gurkhové popadli muže za ramena a třetí mu hbitě nasadil pouta. Měli praxi.

„Leone, dohlédneš na ten případ. Jak se zdá, je tady úkladná vražda občana Arminu psa Reggyho, nedodržení pracovní smlouvy, nedostavení se před soud k projednání této záležitosti, skrývání se před tváří zákona a život pod falešným jménem... No, je toho dost. Ale proboha, Designy, vysvětlete mi, proč si po tom všem ještě troufáte přijít mi na oči?“

Zločinec těkal očima po všech kolem. Nejčastěji se ohlížel po doktoru Alwinovi, který se však pohledu na něj vyhýbal.

„Život toho muže nemá užitek ani pro Armin, ani pro okolní svět. Jak se zdá, je přítěží i jemu samotnému a bylo by lépe, kdyby už nepobýval mezi námi. Pokud se soud přesvědčí o jeho vině, nebudu bránit vynesení trestu smrti...“ řekl Vládce.

„Pro jednoho pitomýho čokla?“ vykřikl Designy, „Kvůli psovi mám zemřít já, člověk? Takový blbý zákony... na ty se můžu...“

„Dovolíš, pane, abych si to vzal na starost?“ ptal se tajemník.

„Zajisté. Tvoje jméno?“

„Alain William Rathboone Greenbay.“

„Greenbayové jsou tuším přistěhovalecký rod... Souhlasím.“

„Děkuji. Ale rád bych připomenul, že už můj otec přísahal Jeho Svatosti císaři věrnost...“

„Ovšem. Ujmi se případu Designy. Myslím, že už je na čase, aby někdo tu záležitost uzavřel.“

„Spolehni se, pane. Ten muž už dost dlouho obtěžuje svými činy policii, soudy, úřady a teď dokonce i Vládce, který je Sluncem Arminu...“

Sir Lera ztěžka usedl do svého křesla. Leopard se přitulil k jeho bosým nohám, jako by je chtěl zahřívat.

„Vládce je sluncem Arminu,“ řekl dutě, „Ale i slunce má právo být unavené. Co si o tom myslíš, Enkro?“

„No... já nevím. Ale ten chlap fakt pejska zabíjet neměl.“

Sir Lera položil jednu ruku na jeho hlavu a pohladil ho.

„Přál jsem si, aby moje vláda byla jako řeka. Vy všichni víte, jak teče řeka. Rodí se v hloubi hor jako útlý pramínek takřka z ničeho, probíjí se přes víry a peřeje, přes katarakty a vodopády padá do údolí a cestou boří, rve a trhá vše, co jí přijde do cesty. Ale jak později nabírá přítoky, jak se její tok prodlužuje a stárne, zvolňuje svůj proud, nevybíjí již svoji sílu na titěrných maličkostech, které nezasluhují její pozornost. Nemusí už nic trhat a ničit, neboť vše pluje s ní tam, kam se napře její síla. A konečně vchází do ústí, aby tam uložila vše, co po cestě nabrala, ukládá to do úrodných nánosů, z nichž roste chléb pro lidi a tráva pro zvěř... tam vydává půdu lidem a ryby šelmám, tam se zbavuje všeho, obdarovává lid – a sama pak vchází do moře věčnosti, aby s ním splynula.

Taková měla být má vláda a její počátek odpovídal mému přání. Přišel jsem z hor a zdrtil obtíže a nebezpečí. Vyhráli jsme válku a nyní bychom měli těžit ze své práce a své statečnosti. Ale čím déle vládnu, tím více pozoruji úpadek mravů ve své říši! Mravnost občanů Arminu se značně přiblížila mravnosti lidé ve světě, což je naše národní ostuda! Město Iron-city se stalo rájem pašeráků a pěstitelů omamných jedů. Město Indiopolis je mezinárodním centrem dobrodruhů, opilých námořníků a jejich holek! Tigerstown degeneroval na turistické centrum, a jak jsem dnes slyšel, není tam nemožná ani vražda! A v Kingtownu se všechny hříchy světa spojují na jednom místě! Naše země už není zářícím středem světa! Stala se obyčejnou provincií zbohatlíků a podvodníků! Je tady vůbec někdo, kdo má chuť a odvahu s tím něco dělat?“

Při své řeči sir Lera stiskl mimovolně Enkrovi rameno. A to bylo příčinou, že Enkra řekl do ticha:

„No... ono teď by to asi nešlo! Leda snad, až vyrosteme!“

Vládce na něj v podstatě zapomněl, myslel teď na docela jiné problémy. Zarazil se a uvědomil si ho – a řekl dřív, než se smích v sále stal slyšitelným: „Ano, zdá se, že se budeme muset spolehnout na ty, kteří ještě nevyrostli! Těm, kterým se to už podařilo, narostl ze všeho nejvíc hřebínek!“

Vyčkal, až se všichni uklidní, a uvědomil si, že čas letí. „No, dáme se zase do práce. Klidně seď, Enkro, budeme vládnout. Jaký je další program na dnešní den?“

Ceremoniální důstojník přečetl, kdo ještě je zván k audienci. Byli to čtyři velvyslanci různých států, kteří předávali Vládci diplomatické nóty svých zemí. Jeden jiný vyslanec předával svoje místo jinému a odebíral se patrně na lepší. Enkra měl možnost vidět ceremoniál předávání pověřovacích listin, což je velmi vznešená činnost. Pak byli vyznamenáváni policisté, kteří spolupracovali při dopadení nebezpečného bandity Luciano Sangariniho, popraveného před čtrnácti dny. Nakonec sir Lera ve své funkci předsedy vlády podepsal vládní nařízení, upravující statut prodeje kaučukových plantáží soukromé společnosti. Enkru to nijak zvlášť nebavilo, a jeho přítomnost poblíž trůnu připadala hostům zvláštní, ale neodvážili se nic namítat.

„Co nám program předepisuje dál?“

„Program nic. Ale vrátil se hrabě von Cross.“

„Díky bohu. Snad alespoň on mne pobaví! Že prosím!“

V lavicích se ozvalo mírné šumění, když se těžké dveře otevřely a vstoupil obézní muž v uniformě důstojníka. Kráčel pomalu, těžkými kroky, aby jeho nemotorná chůze byla přece jen poněkud elegantnější a taky aby sebou neřízl na dlaždicích. Zdálo se, že přišel právě před chvílí, neboť nevypadal ani trochu unaveně po předchozím čekání, jako druzí návštěvníci. Několik svých přátel v lavicích pozdravil mírným pozvednutím obočí na straně, kde je viděl. Došel před trůn a pokusil se postavit do pozoru.

„Vítám tě, Miku. Ale tváříš se, jako by ti uletěly včely!“

„Doposud ne, pane. Ale řekl bych, že už jsou připraveny na startovací ploše.“

„Tím chceš říct, že poslání, kterým jsem tě pověřil, se ti opět nepodařilo?“

„Pověřil bys jím mne, kdybys očekával, že se podaří?“

„Proč vždycky na každou otázku odpovídáš další otázkou?“

„A opravdu to dělám, pane?“

Sir Lera se ošil ve svém křesle. „Tak výborně, budeme se hádat! Když mě nerozesměješ, třeba mi aspoň stoupne krevní tlak a bude se mi líp obědvat! Povídej, jak jsi pořídil!“

„Mizerně, jako vždycky. Ale jsem nevinen, taky jako vždycky.“

„Konkrétně!“

„Konkrétně taky jako vždycky. Nepodařilo se mi zajistit téměř nic, co mi bylo uloženo. Jejich nabídky cen byly toho druhu, že by na ně mohl přistoupit jenom blázen. Dovoluji si podotknout, že většina světa na naše požadavky nebere vůbec žádný ohled!“

Spravedlivě řečeno, mohl mít Mike docela pravdu. Díky jeho pověsti neuvěřitelného vrtáka a zcela neschopného diplomata mu byly svěřovány pouze úkoly předem ztracené. Ani teď se sir Lera vůbec nedivil – Mike byl vyslán zajistit dodávku jistých surovin strategického významu v zemi, která Arminu zásadně nepřála. Kdyby se byl dohodl, mohl aspirovat na Nobelovu cenu míru.

„A čím myslíš, že by to mohlo být?“ zeptal se Vládce.

„Naše země má na všech stranách pošramocenou pověst. A my děláme všechno pro to, abychom ji ještě zhoršili.“

„Těžko se z toho vyhrabem, když budeme jen kritizovat.“

„Nepochybně. Promiň, pane. Situace Arminu je taková, že se všichni bojí, abychom svět brzo neshrábli do kapsy jako číšník drobáky. Světové banky se přímo třesou před naší mocí!“

„Tím chceš naznačit, že naše hospodářská situace je neutěšená?“

„Nikoliv, sire. Je katastrofální. Svět se chystá škubat nás jako husu, a taktně nám navrhuje, že jediná možnost, jak se tomu můžeme vyhnout je požádat někoho silnějšího o ochranu.“

„Koho navrhuješ jako vhodného ochránce?“

„Nevím. Zkusil bych zdravý rozum.“

„Dobře. Tak zkus říct něco rozumného!“

„Kromě oficiálních jednání jsem měl několik jednání také mimo; dejme tomu v kuloárech, nechceme-li už říct v hospodě. Doporučují nám přestat bojovat a podřídit se. Domnívají se, že každé hospodářství, které není vázáno na ně, stojí před úpadkem.“

„A co tedy radíš, abychom s tím dělali?“

„To, co jsem jim odpověděl. Armin se nechce stát satelitem žádné ze světových velmocí. Musí se bezpodmínečně stát velmocí sám.“

V síni nastal rozruch. Většina lidí se smála a mnozí se mračili, především ti z okruhu ministrů zahraničí a hospodářství. Mike mluvil o nejožehavějším tématu státu, jako by si říkal o pivo.

„A jak si to představuješ? Nemyslíš, že kdyby to bylo tak lehké, už dávno bychom to udělali?“

„Jistě. Ale prozatím nikdo z tvých poradců nemá dost schopností uskutečnit takovou věc.“

Sir Lera pohladil po hlavě Enkru. „Máme nového, dovol, abych vás vzájemně představil. Sir Enkra Weston – hrabě Mike George von Cross. Enkra je nesmírně chytrý a poradí si se vším!“

„Vskutku? Že by se třeba přimluvil i za zvýšení mého platu?“

„To bych nedoporučoval. Pokud vím, zacházíš se svým platem velice neopatrně. Ponecháváš si jen tolik, kolik stačí k obživě, a zbytek používáš k podpoře nejrůznějších pochybných záležitostí. Možná by ti bylo líp, kdybys nedostával vůbec nic.“

„To už nemáme ani na výplaty? Smutné...“

„Snad bychom ještě něco našli. Podstatné je, zda si zasloužíš, aby tě někdo platil.“

„Nezasloužím. Ale nechat mne zemřít hlady by nebylo humánní.“

Sir Lera se rozhodl opět poradit s Enkrou. „No, co říkáš? Máme tomuhle pánovi dát jeho plat, nebo ne?“

„No... ten člověk před chvílí... svýmu psovi neplatil. A pes ho chtěl kousnout. Ovšem... pan hrabě zas nemá takový zuby.“

Sir Lera se svinul v křesle a začal se smát nahlas. Připojili se k němu i ostatní, dokonce i Mike se začal usmívat.

„Ano, hrabě von Crossi, zaplatíme ti, co jsme ti dlužni,“ pravil konečně Vládce, „A ty bys mohl vypracovat strategický plán povznesení Arminu na světovou velmoc!“

„Nedělám nic jiného, pane. Už jsem jej dávno promyslel.“

„Výtečně. Jaké jsou jeho hlavní body?“

„Například likvidace zločinnosti ve státě do základu. Výměna neschopných poradců za schopnější. Zavedení úcty k zákonům – bude-li zapotřebí, třeba i násilím...“

„Myslel jsem, že násilí se ti příčí!“

„Taky netvrdím, že to budu všechno dělat já. Zkus si najít lidi stejně schopné a oddané, jako je ten kluk, a půjde to samo!“

Několika lidem v tomto sále zatrnulo v zádech. Ale uvědomili si, že von Cross je vlastně jen neškodný blázen a tak se smáli co nejhlučněji a dávali najevo, že se jich tato invektiva nedotýká.

Něco se dělo ve Vládcově mysli; neboť když v sále nastalo ticho, řekl: „Vidím, že jsme dlouhá léta nedocenili, jakého máme mezi sebou odborníka na otázky velmocenské politiky. Pokud vím, Miku, ty ses v jedné z velmocí narodil... ne?“

Teprve nyní se všichni začali pořádně smát. Mike o vteřinu později než ostatní a jaksi křečovitě. „Velmocenskou politiku se člověk nemusí učit poznávat jen doma.“

„Kde jsi ji tedy studoval?“

„Pane, když tě nějakou holí denně třískají po zádech, poznáš tu hůl bezpečně, i když jsi ji v životě nedržel v ruce!“

V té chvíli napadlo říct doktoru Alwinovi: „Jestli se nemýlím, nechtěli tě za tvoje velmocenské snahy už jednou náhodou pověsit? Málem jsi na svoje názory doplatil hlavou...“

Ve vzniklém smíchu mi Aflargeo pošeptal: „Teď si to s ním vyřídí! Narážky na svoji zemi Mike slyší velmi nerad...“

Jenže očekávaná odveta nepřišla. Mike stál s tváří rozšklebenou a sledoval smějící se sál. Konečně řekl: „Chtěli. Ale nebylo to náhodou – chtěli mě pověsit docela úmyslně.“

„Doufám, že sis to s nimi patřičně vyřídil!“

Všichni čekali další trefnou odpověď, ale Mike jen mírně zavrtěl hlavou a řekl: „Doposud ne. Neměl jsem na to sílu.“

„Ty se rád pleteš do věcí, na které nemáš sílu!“

Mike zvedl oči k Vládci. „Zřejmě jsem skutečně přecenil svoje síly, pane. Odpusť mi, nerozumím tomu. Dovol mi odejít!“

„Jdi!“ řekl Vládce koutkem úst. A aniž vyčkal, až se Mike dostatečně vzdálí, dodal: „Dneska už člověk nemá ani jistotu, že se zasměje! Jsem unaven, ukončete audienci. Po obědě je zasedání vlády, a já si potřebuji trochu odpočinout.“

Enkra to pochopil jako pokyn. Rychle vstal a chtěl odejít.

„Počkej, chlapče. Dostal jsem nápad. Jak dlouho máš dovolenou, Roberte? Ross Bartlett mi řekl, že si chceš odpočinout!“

„Čtrnáct dní, pane...“

„Výtečně. Můj vládní zámek Guyrlayowe, jak se zdá, pustne a chátrá, ti líní ničemové se tam jen povalují. Bylo by dobře, kdyby se tam někdo podíval a trochu jim provětral ten jejich klid. Uděláš to pro mne?“

„Jak si přeješ, pane. Ale já...“

„Ross už taky dlouho neopustil palác, jak vím, a taky si zaslouží dovolenou. Zařídí vám tam příjemný pobyt. A zkontroluje, jestli zámek nevyžaduje nějaké opravy.“

„S radostí.“ řekl jsem.

„Výtečně.“ sir Lera vstal a řekl: „Zavřete brány!“

„Brány jsou zavřeny.“ řekl jsem. Tím moje dnešní práce skončila. Vyčkali jsme odchodu sira Lery, a pak jsme se rovněž rozcházeli.

„Tenhle Mikův vtip s velmocí byl skvělý, že?“ ptal se mne Henry Gardner, „V životě jsem neslyšel nic tak směšného...“

„To se divím,“ řekl Aflargeo, „Vládce není první, komu vyprávěl svoje teorie...“

„Ale! A komu tedy...?“

„Radil už Ghirrovi, Chief Tigerovi. Ale Ghirra nepřijal, i když si Mika velice váží...“

„Bůh suď proč...“ řekl Henry.

„Říkal mi reortský vyslanec,“ vmísil se Sanmayraq, černý leopard ministra vnitra, „Že něco podobného radil Vládci Reortů. Ovšem ten ho zarazil hned, když začal mluvit o využitkování ryb a různé mořské žoužele. Nemá vůbec rád ryby a dělá se mu z nich špatně, jen je ucítí...“

„To muselo být strašný! Jednou jsem slyšel Mika pronášet řeč v reortštině, je neodolatelný! Ty jsi tam byl taky, Aflargeo?“

„Ano, byl. Ale stejně bych si tu jeho řeč jednou rád poslechl až do konce. Nikdy ji nedokončí...“

„A co bys z toho měl?“ ptal se Sanmayraq, „Není to snad nám skvrnitým a pruhovaným jedno?“

„Ty nejsi skvrnitý ani pruhovaný, tak mlč!“ řekl Aflargeo a rychle uskočil.

Enkru to nebavilo. Zatahal Aflargea za ucho a naznačil mu, aby zmizeli z dohledu jeho otce a ostatních funkcionářů. Stačilo jim zahnout za roh. „Kdo je vůbec ten... Mike von Cross?“

„Má farmu nedaleko našeho města Aurrgharru. Tygři s ním vycházejí docela dobře. To časem poznáš.“

„A odkud říkal Vládce, že to pochází?“

„Nevím. Zeměpis na mně nechtěj! Odněkud z Evropy, z jedné z těch malých zemí. Myslím, že je obsazená nějakým nepřítelem. Jestli to chceš vědět přesně, radši se ho zeptej sám.“

„Dobře. A kam to máme jet se strýčkem Rossem?“

„Na dovolenou!“ Aflargeo se slastně protáhl, „Pojedeme se koupat do jezera, vyhřívat se na slunci a bydlet ve Vládcově zámku. Však brzo uvidíš sám...“

Obědvali jsme opět ve Vládcově jídelně, Enkra s mnohem větší chutí než včera. Ale stejně ho oběd zmohl, tak jsme se rádi vrátili domů.

Robert strávil zbytek dne s různými svými přáteli z doby války. Až večer se vrátil, ve stavu opět mírně podnapilém.

„Poslyš, Rossi, rád bych věděl, jestli tamten člověk měl pravdu. Jestli je to s Arminem opravdu tak... nahnuté?“

„Nesmysl. Mike von Cross vždycky přehání a dělá si legraci. Armin je bohatá země, moudře a schopně řízená. A Enkru vždycky dokáže uživit, i kdyby to bylo horší...“

„Mám pořád jakousi... obavu! Odjakživa mám pocit, že země, kde mnoho dbají na vnější parádu, stojí před krachem. A dnešek tomu nasvědčuje! Je to všechno krásné jak v pohádce, jak řekl Lera – až se obávám, že toho člověka ve zlatém plechu nemohou nikde na světě brát vážně! V téhle zemi to vypadá, jako kdyby zůstala stát pět tisíc let pozadu! Za celý den jsem neviděl žádné solidní základy státní moci, jenom ty směšné indické vojáky s dýkami, všelijak vystrojené důstojníky a hodnostáře se šelmami po boku. Samá paráda a nic vážného! Copak to nikdo nevidí?“

„Asi ne...“

„Když jsem odtud před lety odjel, tak se mluvilo o tom, že staré zvyklosti z doby císařství se postupně odbourají. A dneska přijedu, a vypadá to tady hůř než předtím! Jako kdyby si ti lidé dělali ze všeho legraci! Vládce snad jaktěživ neviděl, jak žijí normální lidé ve světě! A zdá se, že se to všechno řídí podle něho! Armin zkrachuje, říkám ti, zkrachuje na parádu a svoje starodávné pochybné tradice! A já bych nechtěl ukládat tenhle stát do hrobu! Nikdo na světě nás neuzná za solidní stát, politikové ani obchodníci! Radil bych ti, Rossi, uteč odsud, dokud je čas! Možná zatím žijete všichni v přepychu – ale tohle pohádkové hospodářství musí brzo zkrachovat, a potom běda Arminu a všem jeho obyvatelům!“

„Nevěřím takovým obavám.“ řekl jsem.

Weston pokrčil rameny a mávl rezignovaně rukou. „No dobře. Necháme to koňovi. Ten má větší hlavu.“

„Omyl. Necháme to raději tygrovi. Ten ji má ještě pruhovanou.“

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: