Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Guyrlayowe: Zámek na jezeře

Zpět Obsah Dále

Přípravy na cestu byly velmi krátké: já si oblékl košili a dhótí, Aflargeo nic. Robert se opět převlékl do turistického, tj. barevné košile a tesilek. Takže zbývalo jen vhodně obléci Enkru. Weston navrhoval krátké kalhoty z mizerné bavlněné látky, které dosahovaly až ke kolenům a musely být hrozně teplé. Byly to ty nejlepší a nejelegantnější ze sady kalhot, jimiž byl vybaven, arci mimo krátkých kalhot z kůže, tvrdých a nepoddajných jako štít černošského válečníka.

„To odvez všechno domů a rozdej žebrákům.“ navrhl jsem mu.

„No dovol? Víš, kolik jsem za to zaplatil?“

„Rozhodně víc, než bys za to dostal. Je to šmejd.“

„Šmejd? Nejlepší, co se sežene v Londýně pro takového kluka?“ Robert se tvářil, jako bych mu působil tělesnou bolest, „Snad má chodit v sukni jako ty?“

„A víš, že by to nebyl špatný nápad? Ale zatím schováme tohle zpátky do kufru a já s ním zajdu něco koupit...“

„No dovol! Můj syn nepotřebuje nic kupovat! Vybavil jsem ho vším, co potřebuje – a většina je úplně nová! Nevím, co lepšího bys mu mohl sehnat ty!“

„V Anglii nic. Ale tady je Armin. Jdem.“

Roberta jsme nechali v hotelu balit svoje věci, měl jsem oprávněné obavy, že by nám do toho mluvil. Zastavili jsme v prvním levném obchůdku a tam jsem Enkrovi koupil dvě bílá trička, pevné rifle a kožený opasek, aby je měl čím držet. Kromě toho jsem mu pořídil šátek na krk a sombrero z kukuřičné slámy proti slunci. Vrátili jsme se do hotelu a předvedli svůj nákup Robertovi; nezdálo se, že by ho to nadchlo.

„S tímhle dlouho nevydrží! Znám svýho syna, za chvilku bude zas špinavej jako prase! Bílý tričko, taková blbost!“

„Bude soustavně prát, jako všichni. U nás platí zásada, že kluci mají mít všechno oblečení koupací.“

„Ještě ho v těch hovadinách podporuj!“

„Jedna závažná chyba, je ještě malý. Kdyby měl míru aspoň jako naši Gurkhové, vzal bych ho do skladu a nechal vyfasovat cvičnou uniformu. Většina starších kluků tahá vojenský věci...“

„Tvoje blbý vtipy, Rossi! Kdy už dostaneš rozum?“

Weston sbalil (s naší vydatnou pomocí) a opustili jsme hotel. Pak jsem doma sbalil i já, mnohem rychleji, protože se všechny moje i Aflargeovy potřeby vešly do námořnického vaku. Tygr zatím přistavil auto a nijak se mu nelíbilo, že řídit budu já. Opustili jsme zámek a vnořili se do dopravní džungle ve středu města.

„A vůbec,“ řekl Weston a zapálil si cigaretu, k velké nelibosti Aflargea, který tabákový kouř nesnáší, „Podařilo se mi vyřešit tu záležitost s nevhodnými kamarádčofty, které Eddie vyhledává. Svěřil jsem se Jackovi Therlowovi a on slíbil, že mi pomůže.“

Nekomentoval jsem to. Zastavili jsme na červenou.

„Slyšíš mě, Eddie? Máš po zábavě s takovými darebáky, jako byl ten chuligán předevčírem! Jackie mi slíbil, že tě seznámí se svým synem, a to je slušný a hodný chlapec ze spořádané rodiny. Teď je právě na prázdninách někde na jihu, ale až se vrátí...“

„Hm-hm!“ řekl Enkra a tvářil se zaraženě.

„Dobře se učí a chodí ještě k nějakému... zvláštnímu učiteli. Říká se tomu guru a ten prý ho naučí správným životním názorům a všemu, co potřebuje. Co se tak blbě šklebíš?“

„Nic, tati.“ lekl se Enkra.

„No proto. Taky ti zařídíme duchovního učitele. My si to můžeme dovolit, ne, Rossi?“

„Ano. Klidně se o to postarám.“

„No... nevím. Někdy tě nechápu. Na co jsi mu vůbec kupoval ty kovbojské kalhoty? Vypadá jako chuligán...“

„Když bude jezdit na koni, budou se mu hodit.“ řekl jsem a už zase řadil, protože jsme se zamotali na křižovatce.

„Kdo má jezdit na koni? Eddie? To nedovolím! Spadne a zabije se, je ještě malý...!“

„Kdyby nebylo léto, viděl bys spoustu menších kluků, co lítají na koních jako čerti! Kůň je u nás dopravní prostředek jako u vás bicykl. Přece by ses nedivil, kdyby chtěl Enkra kolo?“

„Kůň může kluka shodit, pokopat, kousnut – to vím ze zkušeností! Na kole se mu nemůže stát nic!“

„Může si zaplést nohavici do drátů. Nezlob se, jestli bude kamarádit s malým Therlowem, tak koně mít musí, přece za ním nebude utíkat pěšky!“

„A kam by vůbec měl jezdit? Doma taky nikam nejezdil, až na jednu dovolenou ve Skotsku a výlet do Bristolu, ale to... Může sedět doma na zadku, dřív taky nevytáhl z Londýna paty!“

„Je to na něm vidět!“ sjel jsem ze silnice a zamířil k ohradám za živými ploty, „A kromě toho, právě jedeme koně koupit!“

Vystoupili jsme. Enkra se dychtivě rozběhl k ohradě, prostrčil hlavu mezi břevny a zíral. Všude kolem pobíhala spousta koní všech velikostí, barev a ras. I Robert se začal zajímat živěji, než by se čekalo, a jeho komentáře k některým exemplářům dávaly tušit, že se v koních kdysi vyznal. To už se k nám ale blížil starý černoch s odznakem Federace černých chovatelů na košili a doutníkem v koutku úst.

„Zdravíčko, colonele!“ halasil a tiskl mi ruku, „Co ty tady? Snad se nechystáš kupovat koně pro svoji kavalerii?“

„Jenom jednoho – a pro tohohle kluka. Je to můj synovec a tohle jeho táta, Robert Weston. Vzal si mou sestru Mary...“

Černoch přimhouřil oči a prohlížel si Roba. „Nojo, jasně že ho znám! Říkali jsme mu Lítající Zombie! Ale to už je dávno...“

„Zombie?“ obrátil se Enkra od ohrady, „A proč?“

„Všichni stárneme... a zapomínáme!“ řekl Robert a pozoroval černocha se zřejmými rozpaky. Nepamatoval si ho.

„Abimelech Barrow! Sloužil jsem pod colonelem Rossem, když jsme dobejvali pevnost Exeter! To byla tehdá tvrdá mlata...“

„Ech... aha.“ řekl Robert.

Černoch to naštěstí moc nerozebíral. „Takže tohle štěně chce koně? Tak pochopitelně tmavýho, štíhlýho, dobrýho běhouna?“

Enkra váhavě pokrčil rameny. „Já se v koních moc nevyznám!“

„Nežvaň!“ vybuchl černoch, „Syn malý Mary Bartlettový by se nevyznal v koních? A že by to řekl nahlas? Blbost! A vůbec, jak to vyhlížíš, kluku? Takhle chodí bojovníci? Mně se zdá...“

„Vyrostl v Londýně, Abe!“ zarazil jsem ho, „V Arminu je prvně!“

„Ale ne! A co vyved, že ho Pámbu tak potrestal?“

Weston se na tu řeč tvářil velmi nespokojeně.

„No nic,“ Abe uchopil Enkru a jako pírko vysadil až na vrchol jedné z ohrad, „Který by se ti líbil?“

Enkra tři a čtvrt minuty mlčky pozoroval koně pod sebou. „Snad... ten černej hřebec s bílou punčoškou na pravé přední!“

„Sha! A pročpak?“

„Když jde, tak vypadá, jako kdyby tancoval.“

Abe se začal hlučně smát. „Colonele Rossi, já jsem starej, ale nejsem blbej! Tenhle kluk že se nevyzná v koních? Vybral toho nejlepšího z celýho stáda! Počkej, já ti ho hnedle chytím...“

A vstoupil do ohrady, kde procházel mezi koňmi a hladil je po hlavách, jak je k němu natahovali.

„Přece nechceš vážně koupit klukovi takovýho koně!“ řekl Robert, „Vždyť je to vtělený ďábel! Podívej, i pánovi se cuká!“

Na Enkru jsme nedávali pozor. Když viděl Abeho, sklouzl s ohrady a šel v jeho stopách – po cestě pohladil každého koně, který mu přišel do cesty, dokonce jim i něco povídal.

„Proboha, Eddie! Okamžitě zpátky! Jdeš od těch koní?“

„Proč? Vždyť jsou hodný!“

Abe přivedl hřebce k ohradě; držel ho za ohlávku a snažil se, aby mu moc netancoval. „Pánové, chcete se někdo projet?“

„No!“ Enkra se okamžitě hrnul, ale Robert jej chytil za límec.

„Ty ne! Ať nám strýček Ross předvede, co umí!“

Netoužil jsem po předvádění svých schopností ani trochu, ale nějaký potměšilý černý kluk už sem táhl sedlo. Nedalo se nic dělat, musel jsem. Pomohl jsem jim nasedlat, potom se vyhoupl do sedla a doufal, že ostuda nebude tak strašná.

Hřebec mne pozoroval, když jsem nasedal, a všelijak se šklebil. Jen co jsem nasedl a Abe ho pustil, zahájil obvyklou sérii poskoků a úhybných manévrů. Chlubím se sice, že v mládí jsem vyhrával rodea, ale na tomhle koni jsem se neudržel ani deset vteřin. Velmi neefektně jsem žuchl do písku a hřebec zůstal stát opodál a spokojeně pořehtával.

„Tak co, vezmeš si ho?“ smál se Abe, „Líbí se ti?“

Pokusil jsem se vstát. „Nelíbí!“

„Nemusí. Taky ho nekupuješ sobě, ale mladýmu...“

„Tak to ne!“ zasáhl Weston, „Jestli chceš mermomocí koně, tak po tomhle už nedovolím, aby Eddie jezdil na vysokém koni! Když jsi padal, Rossi, myslel jsem, že je po tobě! Pokud koupíme nějakýho koně, tak takovýho, kterej není ve hřbetě vyšší než Eddie!“

„Hříbě?“ Abe se škrábal v kudrnatých vlasech, „Myslel jsem, že mladej chce na něm jezdit a ne čekat, až mu vyroste! Anebo... jachachá!“ začal se plácat do stehen a táhl nás k nejvzdálenější ohradě. Tam otevřel vrata a pobídl nás dovnitř.

„To je nádhera!“ vydechl Enkra.

V ohradě bylo osm poníků sotva vyšších než stůl, s dlouhými rozcuchanými hřívami a ocasy a s hustou srstí, v níž jim asi v Arminu muselo být dost horko.

„Tihle koníčci jsou spíš pro zábavu než pro co jinýho – ale jsou velice milí a přítulní a divili byste se, dovedou taky docela rychle utíkat! Mají krátký nožky, ale když se rozběhnou, zvláště v těžko schůdném terénu, nestačí jim ani andaluskej hřebec!“

Tohle bylo velmi nadnesené, ale je zvykem koňských handlířů vychvalovat schopnosti svého zboží.

„Co říkáš, Eddie, chtěl bys takovýho koníčka?“ ptal se Robert.

„No třebas,“ řekl Enkra. Poníci se totiž seskupili okolo něho, natahovali k němu krky a dávali se drbat v kosmatých hřívách, „Jsou úžasně milí...“

„A který se ti nejvíc líbí?“

Enkra nebojácně rozhrnul koníčky a chytil za hřívu hřebečka, který mi připadal nejlegračnější; měl nejdelší hřívu a ocas a po těle byl bílý s hnědými a černými skvrnami. Když jej Enkra uchopil, zařehtal a dal se poslušně odvést k nám.

„Stál by tak třistapadesát šlupek! Je to spíš kůň pro parádu, ale hodně velkejch pánů si je kupuje do svý stáje!“ Abe měl v podstatě pravdu, ovšem ti velcí pánové je kupovali pro zábavu svým potomkům a jet na nich do džungle by si nikdo netroufl. To spíš jsem je viděl vycvičené v cirkuse.

„Dobře,“ vytáhl jsem šekovou knížku, „Snad s ním uděláme štěstí. Pošli ho na zámek Guyrlayowe, budeme tam teď na dovolené. Nejlíp dráhou, a přidej ještě nějaký sedlo, který by Enkrovi vyhovovalo. Tady máš šek na třistapadesát dolarů.“

„Malej kšeft, taky kšeft,“ podal mi Abe ruku, „A malej kůň, taky kůň. Ještě jsem nikoho neošidil – až budeš zas něco potřebovat, jsem furt na tom samým místě, a vždycky připravenej udělat všecko pro svýho starýho plukovníka...“

„Príma, Abe. Určitě se ještě uvidíme.“

Enkra obdivoval další koně v jiných ohradách a Weston ho hlídal, aby k nim rovnou nevlezl. Abe mě chytil za košili.

„Na co si to hrajem, colonele?“

„Na nic! Ty tady vidíš nějakej tyátr?“

„Vidím kluka, kterej má pěkně divokou krev a někdo se snaží mu nasadit krátký otěže. To nemůže vést k ničemu dobrýmu. Já možná nejsem tak chytrej jako vy, bílý lidi – ale možná taky nejsem úplně blbej...“

„Nejsi, Abe. Neboj, nikdo si to o tobě nemyslí.“

Černý stájník rozvážně potřásl šedivou hlavou. „Tak fajn. Až se dají věci do pořádku, doufám, že si na mě vzpomeneš...“

Zámek Guyrlayowe byl vystavěn jako letní sídlo Vládce u Modrého jezera, severovýchodně od Kingtownu v místech, kde definitivně končí džungle a začíná step, která přechází v pouštní oblasti Reortie. Správně se vlastně jmenuje Nový Guyrlayowe, starý je na jihu v horách, hrad císaře Charryho. K tomu našemu se jede Velkou Severní cestou, čtyřproudovou dálnicí rovnou jako šňůra a táhnoucí se až do delty Charraggu, kde leží Onga-Orang. Už zas řídil Aflargeo a vůz se rychle a téměř neslyšně řítil po dokonalém asfaltu alejí mohutných stromů. Každý z obou pruhů dálnice byl jimi osázen po obou stranách, a kde nevydržely nápor času a zahynuly, byly pravidelně vysazovány nové. V těch místech ležel na silnici pás slunečního světla, jinak jsme se stále drželi ve stínu. Bylo to velmi příjemné, neboť venku slunce nezřízeně pálilo.

„Strýčku Rossi, mohu se tě na něco zeptat? Jak je možné, že tady v Arminu jsou oni...“ Enkra pohladil Aflargea po nejbližší tlapce, „tak chytří? U nás jsou přece zvířata docela...“

„Velmi zdvořile formulovaná otázka,“ řekl jsem, „Ale vyprávět by ti to mohl Aflargeo. Je to jeho oblíbený námět.“

„Ovšem, s radostí! Jsem rád, že si přeješ získat úplné poznání a je dobře, že se na to ptáš zrovna mne, neboť jistě víš, že patřím k nejvyšší šlechtě Tygrů!“

„Vážně?“ vykulil Enkra oči. Zcela jistě to nevěděl.

„No ovšem! Tak možná už víš, že vývoj života na Zemi se neděl a neděje plynule, ale... kaskádovitě, vždy po nějakých... vrstvách života. Nižší rasa odchází, aby učinila místo vyšší.

Nejdříve existoval v tomto světě život jen v podobě různých vodních organismů, hmyzu, ryb a podobné primitivní žoužele, která není k ničemu, ani se dokonce nedá jíst. Pak nastoupili draci, kterým vy lidé kdoví proč říkáte plazi, ti vytvořili první rozumnou civilizaci, jež nesla jméno Argerran. Ti velcí ještěři, jejichž kosti ještě dnes nacházíme, si poprvé uvědomili existenci sami sebe, rozvinuli na určité úrovni poznání a vytvořili státy, které spolu téměř neustále bojovaly. Potom jsme přišli my, šelmy – bojovali jsme s Argerranci a zlikvidovali jejich panství, abychom získali moc nad touto planetou. Což se ostatně podařilo – pokud vím, už hodně tisíciletí nikdo žádného draka nikde nepotkal...“

„No, to ne...“ souhlasil Enkra a nebylo jisté, zda ho to těší nebo je mu to líto.

„V těch dobách měli na určitém stupni poznání nejen šelmy, ale i některé jiné rody: velcí draví ptáci, koně, jednorožci a lemurové, například. Některé z těch národů pak vyhynuly během válek, ale občas ty názvy ještě můžeš zaslechnout. Ale všemu jsme vládli my, nejdokonalejší civilizace tohoto světa!“

„A lidé?“ odvážil se Enkra podotknout.

„Pch, lidé! Lidi jsme vlastně vynalezli my!“

„Člověk vznikl z opice!“ prohlásil Enkra s hlubokou vírou.

„Já vím. Ale je skutečně nějaký důvod se tím chlubit? Byli to naši vědci, kteří přišli na to, že jistý druh primitivních opic má určitou šanci získat poznání. V našich pokusných střediscích v Mezopotámii se konaly rozsáhlé pokusy s urychlováním těch opic a vypadalo to určitou dobu slibně. Jenomže potom nastaly nepříjemné problémy... určitá část pokusných zvířat unikla z výzkumného střediska ven. Strážci rezervace se pokoušeli dostat je zpátky, ale měli tehdy zcela jiné starosti, právě probíhala nepříjemná válka mezi Arminem a Atl Antisem, a ta způsobila určitý pokles mravů...“

„Počkej okamžik,“ zaujalo to Roberta, „Tohle mi něco připomíná! Válka s Atl Antisem... máš na mysli Atlantidu?“

„Ano, tak jí říkáte. Právě v těch časech napadlo vědce na obou stranách zapojit do bojů i ty inteligentní opice, a začali jim říkat lidé. Jenže lidé byli mnohem adaptabilnější než my, dravější a nebezpečnější – obrátili se proti nám a svými nedokonalými mozky chtěli řídit naši rozvinutou techniku. Všichni už víme, jak to dopadlo – Atl Antis dnes spočívá na dně oceánu a její kultura byla rozmetána.“

„A to tehdy Armin zvítězil?“

„No... jak se to vezme. I na arminské straně bojovali lidé a pokoušeli se nás zničit. Proto tehdejší Vládce rozhodl, že přenese sídlo vlády sem, na tento ostrov, který byl v té době okrajovou části říše. Arminské impérium tehdy obsahovalo mnohem více ostrovů, které už neexistují. Jeden z důvodů byl ten, že se začali objevovat Zelenoocí, degenerované šelmy.“

„Jak to – Zelenoocí?“

Aflargeo obrátil hlavu k Enkrovi. „Podívej se mi do očí!“

Vím, co Enkra viděl – oči všech našich šelem nejsou zelené. Čím déle se do nich díval, tím víc různých barevných odstínů v nich mohl pozorovat – až se mu zdálo, že tygrovy oči svítí snad všemi barvami duhy.

„Nám Arminům se oči mění. Podle barvy očí se pozná, jakou máme náladu. I zelené mohou být, ve chvíli kdy bojujeme. Ale oni mají oči zelené vždy, protože žijí v nevědomosti. Existují i jiné poznávací znaky; časem se naučíš je rozlišovat. Například kresba na obličeji...“

„A proč došlo k tomu... k té nemoci?“

„Nevím, jestli to je nemoc. Najednou se začalo stávat, že se narodilo defektní mládě. Možná následek zbraní, které používali ve válce. Zbraně bývají někdy nebezpečné nejenom těm, které zasahují, ale i těm, kdo je používají. Jsou zbraně, které zasahují tělo, ale jiné ničí... třeba mozek. Způsobí, že jejich oběť ztratí svoje duševní schopnosti. Takové zbraně měli naši předkové, a tohle je výsledek.“

„Ne, že bych tomu moc věřil.“ poznamenal Weston.

„Ale ano,“ řekl jsem, „Pokud vím, všude ve světě se lidé horečně snaží na takové zbraně přijít a použít proti svým nepřátelům. Kdyby se zeptali našich šelem, věděli by dokonce i to, co to udělá s nimi...“

Enkra mlčel. Podpíral si pěstí bradu a představoval si dávné děje, které se staly snad právě na místě, po němž jsme právě jeli. „Jak je to dlouho?“

„Nevím. Mnoho set tisíc let.“

„Nepředstavitelné...“

„Pro vás lidi ano. My jsme zvyklí počítat jinak. Pro nás je nepředstavitelná jenom věčnost. Žijeme kratší dobu, ale trváme tisíciletí...“

Když už se mi zdálo, že Enkrova horečného uvažování je dost, řekl jsem: „Nelam si s tím hlavu! Až bude po prázdninách, řekni ve škole a oni ti ukážou film o historii Arminu. Promítá se každou chvíli...“

„Dobře mi připomínáš,“ řekl Robert, „Do jaké školy bude chodit můj syn?“

„No... do té, kam patří. Proč?“

„Doma jsme mu platili vychovatele. Snad bys mohl použít svého vlivu a zajistit, aby se dostal do školy dobré úrovně!“

„To bude problém. Všechny školy mají stejnou úroveň.“

„Chápu. Ale snad... aby nechodil s těmi normálními uličníky a ještě se od nich nezkazil! Snad je tu aspoň jedna škola, do které posílají svoje děti příslušníci lepší společnosti!“

„No dobře. Pokusím se dostat ho do školy na Baarfeltově náměstí. Ale nic ti neslibuju...“

Robert byl spokojen. Neřekl jsem mu, že zmíněná škola má proti ostatním jen tu výhodu, že je nejblíž. Chodí do ní i Jackie Therlowe, takže Enkra bude skutečně v dobré společnosti.

Dálnice netvořila Velkou Severní Cestu napořád – časem se změnila v normální dvouproudou silnici, začala se klikatit a všelijak měnit k horšímu. Nějakou dobu jsme jeli suchopárným údolím, jímž se jako maličký hádek vinula stříbrná stružka potoka. Pak jsme viděli kousek stepi a vzápětí po mohutném klenutém mostě přejížděli další údolí s ještě užším potokem uprostřed.

„Když je období dešťů, teče tudy řeka. Ani bys ji nepřeplaval, jak je dravá. Dosahuje do čtvrtiny mostních pilířů.“

Enkra vyhlédl a zjistil, že oba hlavní pilíře stojí nikoliv na dně údolí, ale šikmo na skalách okolo. Na jednom pilíři byla červenou barvou vyznačena čára, kam až nejvýš voda vystoupila, a bylo to téměř v polovině pilíře.

Pak jsme se dostali mezi suché vyprahlé kopce – okolo silnice spatřil Enkra několik velkých reklamních tabulí se šklebícím se tygrem a lahví nějakého zlatistého nápoje. Drink Golden Tiger! / Pijte Zlatého Tygra! nařizoval nápis.

„Já bych si dal spíš nějakou limonádu.“ řekl.

V příští chvíli jsme se ocitli na vrcholu kopce a před námi se rozevřelo široké údolí. Od tohoto místa až k obzoru se táhly rozlehlé sady, plantáže mohutných keřů, jaké Enkra ještě neviděl, háje ševelící tmavě zelenými listy v mírném vánku a vydechující omamně sladkou vůni. Krajní plantáže byly zrovna v květu a zdálo se, že kraj je v těch místech poprášen sněhem.

„To je krása...“ vydechl Enkra.

„To jsou plantáže Golden Tiger Company.“

Sjížděli jsme do údolí a zakrátko se vnořili do onoho rozkvetlého sadu, který Enkrovi připomínal sníh. Bzučely tu tisíce včel, neboť tu byly miliony květů – nic než bělostné a hrdé květy na zelených keřích s velkými listy.

„Co to je?“

„Pomerančovníky.“

„A rostou na tom pomeranče?“

„Porostou. Ale počkej, přijedeme i ke zralým...“

Enkra si chvíli rovnal v hlavě, že tady rostou pomeranče volně na keřích jako doma jablka a hrušky na stromech. Pečlivě pozoroval sady kolem silnice, kdy už uvidí pomeranče, ale stále viděl jenom květy. Konečně jsme přejeli příčnou cestu a za cestou již květy nebyly – opadaly a zbyly po nich jen ošklivé hnědé semeníky. A opět v další plantáži si mohl povšimnout brčálově zelených šištiček na místech, kde předtím květy byly.

„Tady!“ ukázal před sebe, „Strýčku Rossi, já mám chuť!“

„Já taky,“ řekl jsem, ale Westonův pohlavek jsem stejně nepředešel, „Však dostaneme, ale ne tady. Tyhle ještě nejsou docela zralé!“

„U nás prodávají zrovna takové!“

„To je možné, ale zralé stejně nejsou.“

Vjeli jsme již do plantáže, kde pomeranče na keřích nabyly barvy tmavooranžové až červené, ale já neomylně hledal tu správnou plantáž. Poznal jsem ji snadno, neboť na ní pracovala spousta lidí. Mačetami usekávali zlaté plody a kladli do košů, které pak odnášeli na nákladní auto.

Když jsme zastavili na okraji vozovky, lidé se po nás ohlédli a jeden starý vrásčitý černoch nechal práce a přistoupil k nám.

„Příteli, prodej nám pár pomerančů!“

Usmál se a pokynul ženě, která přišla s ošatkou. Tyto pomeranče se ale Enkrovi nelíbily; měly podivnou rudě fialovou barvu, místy přecházející do hněda, vyhlížely jako nahnilé. Černoch jeden z nich uchopil a v dlaních rozlomil. Objevilo se temně rudé voňavé jádro a když se do něj Enkra zakousl, vystříkla šťáva a postříkala mu celý obličej. Muž i žena se rozesmáli.

„Prase!“ komentoval Weston.

„Ještě se nenaučil jíst ovoce. Nezlob se na něj!“

Předvedl jsem Enkrovi, jak sloupnout tenkou slupku, rozdělit pomeranč na jednotlivé dílky a sníst. Už sice ochutnal pomeranče, ale dostával je vždy pouze oloupané a rozdělené. Velice záviděl Aflargeovi, který vzal pysky celý pomeranč, rozkousl jej a sežvýkal, aniž mu ukápla jediná kapka sladké šťávy.

„Jak jde úroda?“ ptal jsem se předáka.

„Jde to! Byl tady před hodinou patron – říkal, že budeme možná ještě rozšiřovat plantáže!“

„To Harry ještě nemá dost? Myslíš, že bude rád, když se za ním pojedeme podívat? Viděl bys, Enkro, jak se dělá džus...“

„Pochybuju, že na vás bude mít čas. Byl s ním ňákej běloch, takovej legrační panák. Bůh ví, co tu chce...“

„No – děkujem! Co jsme dlužní?“

„Nic! Pro pár pomerančů...?“

Vyrazili jsme znovu a jeli asi patnáct kilometrů mezi zrajícími pomeranči; tam odbočovala cesta k malé továrně. Když jsme projevili přání vjet dovnitř, otevřel nám malajský vrátný bránu a my zastavili na dvoře, vedle bílého Mercedesu pana ředitele.

„Pan Kernon má návštěvu,“ informovala nás výstředně oblečená sekretářka, „Ale ohlásím vás...“

Harry Kernon měřil téměř dva metry a působil dojmem atleta; nikdo nevěřil, že jeho mohutné prsty dokážou uchopit pestík květiny a nerozsypat ani zrníčko pylu. Neboť vášní tohoto muže byly květiny a rostliny – za svůj životní obor si vybral pěstění pomerančů a lisování jejich šťávy, ale vzadu za továrnou měl rozsáhlé skleníky, v nichž podnikal výzkumy.

„Smrti bych se nadál dřív jak tebe, Rossi!“ vykřikoval, „Co tady děláš? Pojďte přece dál, mládenci!“

„Máš návštěvu, Harry, nechtěl jsem tě rušit! Ale tenhle mladý muž má chuť na tvůj džus... je to Enkra Weston a tohohle bys měl poznat sám...“

„Robert? Sám velikej pilot Weston osobně? No to je teda přepaďák! Ty se na mě nepamatuješ, co? Kernon od třetí kavalerie, ne? Jak jsme udělali v kopcích za Indiem tu paseku...?“

„Kapitán Kernon? Kytička!“ rozvzpomenul se Robert, „Od tý doby, co jsi byl zraněn, jsem tě neviděl! Co pořád děláš?“

Harry Kernon jej chytil za vlasy a zacloumal mu hlavou. „Ty palice skopová! Všechno! Všechno tohle, co vidíš kolem sebe, je moje práce! Jsem generální ředitel Golden Tiger Company!“

„To jsi teda povýšil! Smíme tě vůbec zdržovat, pane generále?“

„Kam byste chodili? Zůstanete na oběd, pochopitelně! Mám tady jednoho odborníka na evropský záležitosti, potřebuju zkorigovat reklamy pro televizi. Pojďte se podívat taky...“

Jeho pracovna byla plná všelijakých lidí, kteří se hlasitě hádali a pouštěli si k tomu na videu reklamy. Mezi nimi vynikal muž, kterého už Enkra znal, odborník na velmoci von Cross. Tentokrát neměl slavnostní uniformu, ale kalhoty od maskáčů a zelenou košili, a vypadal spíš jako tulák.

Sekretářka nám přinesla spoustu sklenic s pomerančovým džusem, ze kterého trnuly zuby. Popíjeli jsme a sledovali příjemné tváře pánů a dam, propagujících skvělou chuť a vlastnosti Golden Tiger Juice a zdraví, jehož nabude zajisté každý, kdo se ho napije. Když se rozsvítilo, byl Aflargeo rozpačitý, Enkra zmatený, Weston unavený, autoři reklam nadšení a von Cross otrávený.

„Tak, co nám na to řekneš?“ ptal se Harry Kernon.

„Brak. Smazat. Do kopru.“ pronesl ponuře Mike.

„To přece nemůžeš říkat!“ rozkřikl se režisér, „Co tomu říkáš ty, Westone? Jsi přece taky Evropan!“

„Já se na reklamy nikdy nedívám. Já takovým pitomostem nevěřím.“

„Tak to ti děkuju! A co se týče tebe, Miku, já nechci vědět, co je špatné, ale co je z toho špatného nejlepší!“

„Já bych to zahodil všecko. Je to vcelku dobrý a pustit do televize to můžete, jsou tam větší blbiny. Ale nic z toho nepřinutí jedinýho člověka, aby se napil tvýho džusu. Snad by šel ten šot s těma baletkama. Jsou aspoň hezký, když nic.“

„Tak co teda máme dělat?“

„Weston řekl správně, že se na reklamy nedívá. Většina lidí se na ně nedívá, jdou si udělat kafe nebo na toaletu, když jdou tyhle blbosti. Musíš je na začátku něčím zaujmout, přilákat!“

„To mám dát na začátek fanfáry nebo ránu z děla?“

„No... radil bych spíš... chvilku ticha! Podívej sleduj, vařím si kafe a slyším, jak na mě řvou něco o pracích prášcích. Najednou ticho, a dlouho trvá. Tak se zarazím a koukám, jestli mi ta kraksna nepřestala svítit. A vtom vidím na obrazovce něco, co mě naráz zaujme... chápeš?“

„Co kdybysme tě nafilmovali, jak pracuješ? To by byla sci-fi!“

„To by byl zázrak,“ mávl Mike rukou, „Ale...“ najednou se zprudka otočil k Enkrovi a kývl na něj: „Pojď sem!“

Enkra poněkud vylekaně přistoupil.

„Toho kluka napadne tygr. Tenhle. Budou se chvíli rvát... pak mu najednou kluk dá pěstí ránu do čenichu, a tygr zvadne a složí se mu k nohám. Přistoupí novinář... třeba ty, Westone, vypadáš tak... máš na to oblek. A zeptá se: To je úžasné! Jak jsi to dokázal? a kluk ti odpoví: Jednoduše! Piju každý den k snídani Golden Tiger Juice! A vytáhne z kapsy láhev a ukáže ji na kameru. To je celé.“

„To je blbost! A kde je tam ujištění, že se GT vyrábí z těch nejlepších surovin? Kde informace, že příměsi, co používáme, jsou chráněným výrobním tajemstvím? Kde je poukaz na ochrannou známku výrobku?“

„Suroviny a příměsi, jaký do toho leješ, nikoho nezajímají. A o ochrannou značku se staráš na celém světě jenom ty. Toho rozšklebenýho tygra ti nikdo sebrat nesmí a jestli to máš chráněný mezinárodní konvencí, ti hlídají právníci...“

„Možná by to šlo natočit,“ ozval se režisér, „Ale je to nějaký divný. Jako kdybysme si dělali z diváka legraci...“

„Divák legraci miluje. A možná mu ani nebude vadit, že to bude legrace z něho. Divák je blbej.“ řekl von Cross.

„A kde bysme to natočili? Džungli tu nemáme!“

„V palmovým skleníku. Jenom musíš dávat bacha, aby nebyly vidět dlážděný cestičky. Slunce je tam dost...“

Palmový skleník nebyl skleník, ale obyčejný kus zahrady, kde dělal Harry pokusy s okrasnými palmami a orchidejemi. Nalezli tam poměrně věrohodný kus džungle, kde nebylo vidět zavlažovací zařízení, světlomety, stožáry na natahování průhledné fólie a jiné závady, rozmístili si světla, postavili kameru na stativ a přizvali herce.

Aflargeo neměl se svým výkonem sebemenší potíže. Enkra působil dojmem všeho jiného než hrdiny, Weston měl trému. Jediný klidný a spokojený byl Mike, šel všem na nervy svými posměšky a radami, které se ukázaly smysluplné vždy až po vyzkoušení všeho jiného. Nakonec převzal režii a vrchní velení.

Enkra dostal Kernonovu ručnici, která byla málem větší než on sám. Plížil se s ní pralesem, Aflargeo v jeho stopách. Skočil na Enkru zezadu, přeletěl mu dost nesmyslně přes hlavu, obrátil se a napadl jej zepředu. To by sice tygr normálně neudělal, ale film je film. Enkra zahodil pušku, chytil tygra za krk a držel mu hlavu s výhružně vyceněnými tesáky dost dlouho, než si kameraman vyměnil objektiv. Aflargeo si neodpustil, aby mu drápy neroztrhl tričko (Kernon slíbil zaplatit). Pak dostal ránu do čenichu a se zaskučením klesl. Což se muselo dvakrát opakovat, protože Enkra odmítal šelmu udeřit a po přesvědčování se polekal, že mu opravdu ublížil. Nakonec se akce podařila, tygr zůstal ležet, filmaři si udělali detaily mrtvé šelmy, usmívajícího se Enkry a okolí. Přišel Weston, položil onu otázku a Enkra mu odpověděl, vytáhl z kapsy láhev a ukázal ji na kameru, která na ni udělala nájezd.

„A je to v bedně,“ řekl kameraman spokojeně, „Já si to hodím na mašinu a sestříhám to, a pak vám to předvedu...“

„Fajn.“ souhlasil Kernon, „Teď si dovolím vám předvést svoji výrobu... a potom už by snad mohl být ten oběd...“

Továrna nebyla veliká, ale obsahovala poměrně dost pozoruhodná zařízení. Nejdříve tam byly lisy, které si pomeranče krájely na čtvrtky, lisovaly je a šťávu stáčely přes síta do kontejnerů. Ty odjížděly do další dílny, kde se šťáva filtrovala, aby v ní nezůstalo ani nejmenší vlákno, a pasterizovala, aby se případné bakterie připravily o život. Potom se tam zase bakterie přidávaly, ale jiného druhu, tudíž mající právo na život. Dále přidávali ony slavné příměsi, a potom už se šťáva stáčela do lahví, na které lepili charakteristické viněty. Skladiště bylo kupodivu malé, neustále přijížděly náklaďáky, které odvážely plné kontejnery a přivážely prázdné. Zbytky výroby, vylisované ovoce a vadné kusy se odvážely k velkovýkrmně vepřů, která rovněž patřila firmě. Jeden z oněch pašíků měl být hlavní atrakcí už zmíněného oběda.

Cestou zpátky jsme minuli účtárnu, a Kernon toho využil. „Měli bychom vyřešit váš honorář za naši reklamu,“ sdělil Robertovi, „Neměl bych vám za to nic ani dávat, protože jste do toho nic neinvestovali... ale jste kamarádi. Nebudete snad považovat stovku za příliš velkou částku?“

„Harry, jsem si vědom, žes byl a zůstal ničema,“ řekl jsem, „Ale okrádat kamarády je příliš velký zločin, a mám obavu, abys za to nebyl v budoucnu krutě trestán! Přitlač aspoň padesátku!“

„Stopadesát dolarů za takový štěk?“ Harry působil dojmem, že právě přišel o úspory na slunné stáří, „No dobře – ale příště si na to najmu profesionály! Chcete to hotově nebo šekem?“

„A co takhle v akciích na tu tvoji sodovkárnu?“

„Rossi, ty jsi vyděrač! Akcie? Jsem nějaký makléř či co?“

„Mám takový nápad. Robert peníze určitě nepotřebuje, Aflargeo taky ne. Kdyby dali všichni svůj podíl Enkrovi, dělalo by to čtyři sta padesát dolarů. Zaokrouhlíš to na pět set a vydáš na tu částku Enkrovi akcii tvého podniku!“

„Plukovníku Bartlette, stalo se ti už někdy, že tě někdo vyzval na souboj na šavle? Rozsekám tě na nudle a...“

„Neriskoval bych! Taky jsem pil ten tvůj džus k snídani!“

„Pětistovku, a ještě v akciích! Dobře, ale to je poslední kšeft, který s tvojí rodinou dělám!“

Sekretářka vyplnila krásný ozdobný blanket, a Kernon podepsal.

„A na co je to dobrý?“ ptal se Enkra.

„Právě ses stal spolumajitelem mojí továrny a plantáží. Vložil jsi do mého podniku pět set dolarů, a máš právo na dividendu ve výši sedmi procent ročně, což činí pětatřicet dolarů. To už jsou slušný peníze, ne? Takže bych ti radil, abys propagoval svoji továrnu všude, kam přijdeš, abysme nezkrachovali a já ti mohl těch tvejch pětatřicet babek platit hodně dlouho...“

Enkra nechápal téměř nic. Ale řekl: „No, tak děkuju!“

„Ještě abys nadával...“

Oběd se konal v jídelně firmy – seděli jsme okolo stolu, na němž bylo elegantně uloženo pečené prasátko, odřezávali z něj kousky podle libosti a k nim si přikládali různě upravené brambory, rýži, těstoviny a spoustu zeleniny. Jedlo se dlouho a vydatně a povídalo se – hlavní slovo vedl Kernon, což bylo v pořádku, a Mike Cross, protože byl opovážlivý.

„A nyní, panstvo, můžete otestovat náš nový výrobek, který není doposud na trhu!“ Kernon vytáhl baňatou láhev se svojí vinětou a naléval kolem, „Pomeranče přepálené na whisky! Co řeknete?“

„Dobrý... má to trochu nezvyklou chuť, ale to bude těmi pomeranči! Možná by chtěla trochu pročistit!“

„Je to ve stádiu pokusů. Moji laboranti nedělají nic jiného, než že od rána do večera degustují. Pacholci. Víš, ležel mi v hlavě ten hrozný odpad, co se vyfiltruje ze šťávy. Teď to necháme pěkně zkvasit a přepalujem na tuhle dobrotu. Jestli se to povede, hodíme to na trh a trhneme milióny...“

„Klidně. Je to lepší než některý kořalky, co sem vozí z ciziny.“

„Cizinci se snaží nás okrádat!“ Kernon vstal, přiťukl si se všemi a spustil projev, ve kterém vyhodnotil situaci státu. Vyhlížela zhruba tak, že nebýt GTJ Company, stát by zkrachoval a obyvatelé se živili částečně žebrotou, částečně okrádáním těch, kdo doposud nezkrachovali. Přitom nejhorší ze všeho je korupce, která vládne úplně všude. Harry Kernon jednou vezme svůj lehký kulomet, se kterým vedl útok jednotky v horách nad Indiopolisem, a rozstřílí všecky ty podvodníky na kousky.

Enkra se tvářil nedůvěřivě. Harrymu svítily oči a vypadalo to, že to skutečně udělá.

Mike opovážlivě pronesl něco o tom, že se snažil poradit Vládci, co podniknout, ale na něho nikdo nedá. Kernon to však vzal jako podporu svých názorů na věc.

„Já vím, jak vyléčit tenhle stát! Je jediný skutečný lék, který by nám pomohl! A tím je obnovení císařství!“

Někteří z přítomných se tvářili nejistě. Takové řeči se vedly jen s určitou odvahou. Kernon však se nebál ničeho.

„Všude nalezli svinský přistěhovalci! Rozvalujou se po těch svejch kancelářích jako prasata a jenom hrabou prachy! Každej si už nahrabal kvanta peněz, ale práce neudělají za šesták! Bylo by potřeba pověsit je po těch kandelábrech okolo Victory!“

„To půjde asi těžko!“ řekl Mike.

„Protože všichni jsou zbabělí srabi! Já se nebojím! Tady každej je přívrženec republiky – no jasně! Ale my jsme bývalý imperiální důstojníci! My jsme přísahali císaři, a svou přísahu splníme! Je tady někdo, kdo by odmítl bojovat za říši?“

Nebyl.

„Je na čase, abychom jasně řekli, že nás to už pěkně sere! Jednou vezmeme svoje kulomety a pušky a šavle a půjdeme si to vyřídit do Kingtownu! Do parlamentu, na ministerstvo a třeba i do zámku! Pak ty všivý parchanti ze světa uviděj...“

„No, radši pojedem,“ řekl jsem Robertovi, „To jeho pití je sice dobrý, ale asi taky trochu silný. Loučit se nebudem...“

Opustili jsme společnost, které to nijak zvlášť nevadilo. Měli tou dobou zcela jiné starosti. Jenom předák ze skladu nám naložil do kufru bednu lahví našeho vyhlášeného Zlatého tygra.

(Trochu předběhnu. Ta reklama se zakrátko skutečně v televizi vysílala a vzbudila značný ohlas. Na odběr Kernonova džusu sice neměla žádný vliv, protože stejně celá produkce šla hned na trh, ale přišly nějaké objednávky z ciziny, kde byla reklama taky nasazena. Kernon přikoupil další plantáže.

Tvůrčímu týmu zajistil úspěch té reklamy několik dalších zakázek, převážně od firem, které nemohly svoje zboží tak snadno prodat. Režisérova prestiž reklamního odborníka velice stoupla, ačkoliv od té doby už žádnou velkou díru do světa neudělal.

Jenom Mike Cross nedostal nic – zaprvé si o nic neřekl, a potom, jistě to byla jen náhoda, neboť i slepé kuře občas najde zrno. A vůbec, co by nechtěl? A kdo by bral jeho názory vážně? Vždyť je to takový směšný člověk!)

Potom jsme jeli dvě hodiny silnicí rovnou jako šňůra mezi lány zlátnoucího obilí. Občas jsme potkávali kamióny naložené obilím, které odjížděly na jih do Kingtownských velkomlýnů nebo sýpek ve Sněžných horách u Indiopolisu. I tady bylo vidět stejný úkaz jako na Kernonových plantážích – zatímco na některých polích bylo obilí ještě zelené, jinde se již sklízelo nebo prováděla orba. Pěstovaly se různé plodiny, a zatímco některé dávaly dvě úrody do roka, jiné tři i čtyři. Všechno bylo však nutné stihnout do období dešťů, jejichž termín byl téměř neměnný.

Pak jsme konečně před sebou uviděli hladinu jezera, širokého a rozsáhlého, třpytícího se jako roztavené stříbro. Po jezeře plavně klouzaly štíhlé bílé plachetnice, poblíže břehu se pohupovaly bachraté rybářské čluny a na druhé straně popojížděl motorový člun.

V načervenalých paprscích zapadajícího slunce jsme spatřili na druhém břehu jezera přímo proti sobě fantastický zámek, lehký a křehký jako pavučinová kresba, vznášející se nad vodní hladinou, ve které se odrážela jeho věrná kopie. Slunce zalévalo rudě zlatým odleskem vysoké zdi s cimbuřími, pohrávalo si na barevné mozaikové omítce ještě vyšších obytných staveb a zapalovalo oslnivé ohně na zlacených kupolích věží, šplhajících do tak závratné výšky, jako by se chtěly dotknout nebes. Hrad nebyl ani příliš rozlehlý; zato do tím větší výšky se zvedal, tak vysoko, že člověk stojící pod ním by si krk vyvrátil, kdyby chtěl dohlédnout konce jeho nejvyšší věže. Tyto věže byly nejúžasnější na celé stavbě – bylo jich sedm a byly nepravidelně rozloženy, čtyři v rozích nepravidelného pětiúhelníku hradeb, druhé dvě uvnitř v druhé linii obrany, chránící hrad proti útoku ze souše, poslední a nejvyšší přesně uprostřed. Tyčily se jako stonky podivných zářivých květin proti temnící obloze, štíhlé a křehké, a pozorovatel by přísahal, že se v mírném podvečerním větříku jemně pohupují ve své závratné výšce.

Zdálo se, že proti jezeru je hrad téměř bez obrany; naopak tam se svažovalo z vysokých teras dlouhé a široké mramorové schodiště. Ve vodě, asi dva metry od schodiště, byly uvázány vyřezávané čluny s dračími hlavicemi na přídích a zádích, trochu připomínající benátské gondoly – nebyly však černobílé, ale blýskaly se pestrými barvami.

„To je...“ vzdychl Enkra, „Co to je?“

„To tady za mých časů nebývalo!“ řekl Robert zmateně.

„Ne,“ řekl Aflargeo, „To patří do našich časů.“

„Snad nechceš říct, že jsem to přehlédl? Nad tímhle jezerem jsem jednou sestřelil nepřátelskou stíhačku!“

„Tenhle zámek tady stával před deseti tisíci lety. Zničili jej Reorti ve válce s Antisem. Po téhle válce jsme jej postavili znovu podle plánů z Aurrgharru.“

„Úžasná stavba! Jak je možné, že se ty věžičky nezlomí?“

„Jsou vyztuženy speciální ocelí, jakou nikdo nedovede vyrobit. Jen Reorti ještě znají tajemství výroby, a to jen někteří. Nám už předávají hotové odlitky...“

„Tu ocel znám! Měl jsem na letadle pancéřování z něčeho podobného. Lístková ocel se tomu říkalo, prý s ní všechny práce provádějí ještě za horka! Jak jednou ztuhne, nedá se prý už nijak opracovávat...“

Slunce zapadalo. Stín nás už pohltil a jezero naráz ztemnělo, jako by bylo z černé tuše. Minutku po něm ještě klouzaly bělostné plachty, vypadající přízračně v této chvíli, jediná světlá věc na černé ploše jezera. Pak zmizely i ony a černý pás stínu zvolna stoupal po strmých zdech až k cimbuřím. Chvíli ještě čněly ve slunci štíhlé věže, zbavené svých základů, jako podivné květiny. Pak hasla jedna zářící kupole po druhé, až se celý zámek ponořil do tmy a stál teď naproti nám jen jako černá silueta, hrozivá a znepokojující.

„Musíme jet, brzo bude tma. Musíme objet celé jezero...“

Vyrazili jsme po dokonalé silnici podél břehu. Zakrátko jsme projeli vesnicí, jíž dominovalo několik nových hotelů pro turisty, a ocitli se na soukromé cestě k zámku.

„Udivuje mne,“ řekl Robert, „Že jsi řekl, že Reorti doposud něco tají před vládou. Myslel jsem si, že Armin a Reortie jsou jeden stát, který je celistvý a nedělitelný.“

Promluvil Aflargeo: „Vládce při zasedáních drží ruku na hlavě Reorta. Ale jde-li o něco závažného, nastanou problémy. Má-li udělat něco Armin pro Reortii, je to dobré. Avšak mají-li Reorti v něčem pomoci Arminu, Zlatohřívkové stále ještě nezapomněli, že jejich vlast ve velké válce prohrála. Z dospělých to nikdo nikdy nepřipomene, je to mnoho tisíc let a je to dávno zapomenuto. Ale naše děti se setkávají v džungli – a oni nezapomínají, jako nezapomínáme my!“

„Zlatohřívkové a Pruhovaní se mlátili vždycky! Však si koťata moc neublíží. Trochu se zbijí tlapkami, vynadají si a je to. Jsou to staré historie...“ smál jsem se.

„Křivda se nedá zapomenout, ať je jak chce stará. A my jsme kdysi Reortům ublížili. Staří Vládci Atl Antisu to řekli svým dětem, a i dnes se na to vzpomíná...“

„To je zvláštní,“ řekl Enkra, „To byste museli nenávidět i lidi! S nimi jste přece také bojovali...“

„Lidé nejsou naší krve. Je to jiný svět; oni nedovedou pochopit něco skutečně velikého. Lidé jsou ještě velmi nedokonalí. Za rok zapomenou, jakou křivdu jim kdo způsobil a opět lížou nohu, která je kopla...“

„Žasnu, kde bereš tyhle názory,“ řekl jsem, „Nikdy jsem u tebe nehledal nějakou pomstychtivost vůči Reortům!“

„Já proti nim přece nic nemám! Ale jejich země je blízko. Možná nějaké uvidíme – končí léto a oni k nám přijdou za obchodem. Viděl jsi někdy Reorta, Enkro?“

„Ne. A marně přemýšlím, co to je.“

„Je to šelma. Vypadá asi jako já, jenže nemá pruhy a má hustou hřívu. Lidé jí říkají lev.“

„No ty ovšem znám!“

„Ale ještě jsi neviděl jejich jízdu – bojovníky ve slavnostních pancířích. Až ji uvidíš, můžeš říct, že je znáš.“

„A kde leží ta... Reortie? To je samostatný stát?“

„Armini vyčlenili Reortům kus své země po jejich vysídlení z Afriky. Je součást Arminu, ale ve vnitřním styku autonomní stát. Jednou tě vezmu podívat do Afriky...“

„Proboha!“ lekl se Weston, „Kdo to bude platit?“

„Afrika je hlavní město Reortie. Kromě toho je to prý jakýsi světadíl – tam Zlatohřívkové žili, když byl zničen Atl Antis...“

„A odstěhovali se do Arminu, i když nemají rádi tygry?“

„Ono s lidmi už to taky nešlo.“

To už se docela setmělo, takže Enkra viděl jen silnici ozařovanou pruhy světla reflektorů. Choulil se ve svém sedadle, mlčel a snažil se uspořádat si v hlavě převratné události, k nimž včera a dnes došlo. Byl to přece jen malý chlapec a dělalo mu dost potíže pochopit vše, co viděl, zažil a slyšel. Naštěstí však bral se suverénností dětství všechno jako fakt a nesnažil se o tom pochybovat nebo to logicky vysvětlovat. Dokonce i vyptávání měl pro dnešek dost a moudře se rozhodl nechat si něco na zítřek.

Viděli jsme před sebou temnou siluetu mohutné stavby, zastiňující celou polovinu noční oblohy s velkými zářivými hvězdami. Reflektory vyhmátly zatáčku a za ní hluboký příkop plný vody a omšelou kamennou zeď. Aflargeo zmírnil rychlost a jel podél zdi, dokud jsme se nedostali ke dvěma kolíkům vedle silnice, natřeným rudou fosforeskující barvou. Tam zastavil a zahoukal.

Proti nám blikl a rozsvítil se reflektor. Potom zhasl a ozvalo se skřípění a rachot – část zdi naproti nám se pomalu pokládala přes příkop. Enkra poprvé viděl padací most v činnosti a udivilo ho, že je z oceli a vyhlíží skoro jako nový. Současně proniklo k nám zevnitř matné světlo, ale nebylo vidět žádného člověka.

Když se most položil, Aflargeo na něj vjel a zajel až do vstupní prostory zámku, velké síně s kamennými stěnami bez jakékoliv výzdoby a dokonce bez dveří. Most za našimi zády se znovu zvedl a zakryl tak bránu, kterou jsme vjeli.

„Musíme vystoupit,“ otevřel jsem dvířka, „Vezmeme si všechny věci, jež budeme potřebovat...“

V jedné stěně se otevřely dveře předtím neviditelné a objevil se indický sluha v turbanu. Přistoupil, mlčky se uklonil a chopil se zavazadel, která tvořil Westonův kufr, můj vak a basa lahví Golden Tigera od Kernona. Tu pobrat nemohl, pročež na ni ukázal dalšímu sluhovi a oba vstoupili do dveří – my za nimi. Když jsme procházeli, ozvalo se za námi hučení a já Enkru upozornil, aby se ohlédl. Podlaha pod autem, stojícím přesně v bíle natřeném obdélníku, se pomalu propadala a auto zajíždělo do podzemní garáže. Vstupní hala byla přes svou nevzhlednost vybavena moderní technikou.

Prošli jsme dveřmi a další sluha je zavřel otočením kovového kruhu ve zdi. Enkra překvapeně vydechl – stáli jsme v síni na různobarevných dlaždičkách s drsným povrchem, uzpůsobeným pro chůzi mokrých nohou. Uprostřed síně byl veliký bazén hluboký asi půl druhého metru, do něhož z obou stran vedlo schodiště. Jediné světlo obstarávaly barevné reflektory pod vodou, v níž byly rozpuštěny vonné oleje a různé osvěžující a posilující látky. Ale i tak jsme viděli, že místnost je nádherně vyzdobena v orientálním stylu.

Další sluha (kolik jich tu vůbec je?) k nám přistoupil se stříbrným podnosem, já odepjal hodinky a položil na podnos. Robert nechápal nic. „Co se děje?“

Aflargeo seběhl o několik schodů níž a hleděl pátravě do vody, jako by v ní něco hledal. „Enkro, pojď se podívat...“

Enkra poslušně přiběhl, ale nic neviděl. Naklonil se, pruhovaná tlapa mu podrazila nohy, Enkra vykřikl překvapením a udělal přemet do vody.

Weston se pohoršeně obrátil. „Eddie, co to zas vyvádíš?“

„Nech ho! Stejně se všichni musíme umýt!“

„No dobře, ale zase už oblečený?“

„Ty vážně neznáš zdejší zvyky! Všechno šatstvo odložíme, aby nám je mohli vyprat. V paláci se chodí v pláštích, tak se svlékni a pojď se taky vykoupat...“

Aflargeo zatím skočil za Enkrou do bazénu – voda vystříkla hodně vysoko a Enkra, který už stál na nohou, opět upadl. Smál se však a hrabal rukama a nohama jako pes, až se zase postavil. Aflargeo mu něco řekl, Enkra se posadil na schodiště a svlékal se tak rychle, až jsem se divil. Úslužný sloužící sebral jeho svršky a uložil do vozíku s proutěným košem.

Enkra začal plavat k Aflargeovi a tygr mu velmi rychle unikal – po chvíli se však nechal chytit a když jej chlapec objal kolem krku, tahal ho sem tam po bazénu. Enkra se smál a křičel, tygr si hrál mlčky, jak je zvykem u šelem.

Ukázal jsem Robertovi, kde jsou na boku bazénu misky s jemným mazlavým mýdlem – chvíli si s ním nedovedl poradit, byl to indický výrobek. Já sám jsem se už umýval, byl jsem po dlouhé jízdě velmi špinavý a bylo to příjemné.

Robert je zvyklý mýt se v největším chvatu a tak byl hotov nejdřív, dokonce dřív než Enkra a Aflargeo vůbec začali. Křikl přísně na Enkru, chlapec skutečně nechal hry a připlaval, aby se umyl. Aflargeo, který nikterak nemá rád mýdlo v kožichu, se pouze několikrát potopil až na dno, pak vylezl na druhé straně na schodiště a mohutně se otřepával, až od něj lítaly gejzíry vody. Enkrovi to bylo k smíchu a dostal od Roba pohlavek.

Na schodišti nás již očekával sluha s velkými osuškami – Aflargeo jí velkoryse pohrdl, ale my ostatní jsme se do nich zabalili. Pak nám přinesli vyšívané pláště z pestrého hedvábí, na nichž byly zlatými a stříbrnými nitěmi našity různé fantastické tvary zvěře a ptáků. Pláště neměly knoflíky, zavíraly se převázáním stuhy okolo pasu jako župany. Enkra se těm zvláštním oděvům podivoval a byly mu dokonce k smíchu – on sám dostal podobný plášť dětské velikosti, což byla pohotovost obdivuhodná. Rychle vklouzl do rukávů, ale stuhu kolem pasu si nepřevázal. Okamžitě z ní vyrobil oko a do takto vyrobeného lasa zkoušel tygra chytit jako divokého koně.

Další sluha nám přinesl na stříbrném podnosu naše věci. Ukázal jsem Robertovi, kde je po straně všitá kapsa, kam si může vše uložit. Pak jsem okřikl Enkru a Aflargea a následovali jsme sluhu do výtahu. Ten nás vyvezl do jednoho z poschodí hradu, do haly zařízené v perském slohu s tlustými koberci po podlaze a spoustou zbraní po stěnách.

V hale nás uvítal prošedivělý pán důstojného vzezření i chování, v němž podle pruhované vesty bylo lze poznat komorníka. Ve skutečnosti to byl sám Mr. Masterson, vrchní komorník a šéf celého zámku. Kromě něho tu byla bílá jeho choť, správcová a vrchní kuchařka, a technický správce Mr. John Blakely, který ovšem v takto pozdní hodinu již nebyl přítomen, bydlel ve vesnici. Jinak se osazenstvo zámku skládalo z Indů a Číňanů.

„Dobrý večer, pánové!“ uklonil se nám pan šéf.

„Dobrý večer, Mastersone. Dostal jste zprávu o našem příjezdu? Máme tu strávit dovolenou...“

„Zajisté, pane. Vše jsem již zařídil, vaše pokoje jsou připraveny a sluhové vás do nich uvedou. Kdy si přejete večeřet?“

„Asi co nejdříve.“

„Ano, pane. Sluhové vás zavedou do jídelny.“

Mírně se uklonil a odešel chodbou. Současně toutéž chodbou přicházeli čtyři muži v turbanech. Zřejmě již obdrželi instrukce, neboť každý z nich se ujal jednoho z nás. Všechny naše pokoje byly na téže chodbě, avšak Enkrův a Robertův pokoj byly zařízeny evropsky, můj arminsky a Aflargeův po tygřím způsobu. Pro spaní v něm byl rozvinut koberec, do něhož se nohy bořily až po kotníky a který považují tygři za nejpříjemnější místo k odpočinku. V každém pokoji byla klimatizace, ale předpokládalo se, že hosté ji seřídí tak, aby jim vyhovovala. Já ji vypnul a raději otevřel obě okna pokoje, aby večerní vánek mohl dovnitř. Pak jsem zašel k Enkrovi a nastavil přístroj na obvyklou pokojovou teplotu, asi dvacet stupňů. Došlo mi, že to neumí.

Robert přišel také podívat se, jak se synek zabydlel. Zděsil se, když objevil na stěně ručnici s nádherně vykládanou pažbou, a trval na tom, aby byla zbraň okamžitě odstraněna z dosahu.

„Stejně se bude muset naučit střílet,“ namítl jsem, „Dokonce jsem ho to chtěl naučit hned zítra!“

„Cože? Na zbraně má dost času až na vojně! Dávno minuly doby, kdy v Arminu bylo nebezpečno! Jen ať radši na žádnou pušku nesahá, nebo se mu něco stane!“

„To bys musel vidět, jak dokážou střílet kluci jeho věku! Ale buď bez obav, dovolím mu střílet jenom v mé přítomnosti, dokud mne nepřesvědčí, že s tím umí zacházet. A co se týče téhle pušky, je zajištěna a Enkra doufám neví, kde je pojistka. A kdoví, jestli se do ní vůbec seženou náboje...“

Westona to uspokojilo a šli jsme k večeři. Masterson nás očekával v hale – jakmile nás spatřil, usmál se a řekl o něco srdečněji než dřív: „Večeře je připravena, pánové! Račte mne následovat!“

Učinili jsme tak velmi ochotně.

„Pozoruji, pane, že vašemu mladému příteli plášť vyloženě překáží a slouží mu pouze k vykonávání různých čtveráctví!“

„To je pravda. Je to lotr, Mastersone. Neměl byste pro něj na oblečení něco vhodnějšího?“

Masterson zvláštním způsobem zkrabatil obočí a pohlédl na Enkru, který se právě pokoušel cípem pláště plesknout Aflargea přes čenich. „Jeho Veličenstvo nosívá zde na zámku obvykle dhótí nebo sarong.“ zatvářil se poněkud nevrle, neboť neměl o tomto zvyku dobré mínění. Sarong je krátká suknička bílá či barevná, zapínaná na přezku na pravém boku, jakou nosí muži v Malajsku.

„Možná by to bylo nejmoudřejší...“

„Zajistím to, pane!“

Pak nás výtahem vyvezli o dvě patra výš, kde se nacházela jídelna. Večeře byla arminsky vydatná a Enkra opět mnoho nesnědl, ačkoliv zpočátku měl velký hlad. Masterson a jeho žena seděli s námi u stolu, obsluhovali Indové.

Možná bych měl vysvětlit trochu nepříjemné postavení anglických komorníků. Sir Lera kdysi po důkladné domluvě souhlasil, že si pořídí evropské služebnictvo, přijal proto pana Mastersona, aby zavedl v Kingtownském paláci zdvořilé způsoby. Vydržel to s nimi asi půl roku a pak je diskrétně přesunul sem a svěřil jim velení nad Indy. Ostatní služebnictvo to pochopilo správně a zmizelo co nejrychleji, Mastersonovi zůstali a zoufale se tu nudili. Seděli jsme s nimi ještě chvíli po večeři a hráli karty; to jim tu chybělo nejvíc, protože nikdo z místních karetní hry neznal. Enkra a Aflargeo odešli spát už dávno.

Ráno Enkru neprobudilo slunce, ale Aflargeo. Enkra se probral dost rychle a s nepříjemnou jistotou si uvědomil, že bude muset buď vstávat velmi brzy, nebo strpět, aby mu tygr drsným jazykem olizoval tvář. „To už je ráno?“

„No a jestli! Slunce je už vysoko! Pojď se vykoupat do jezera!“

Enkra vylezl z postele. Uchopil plášť, který večer přehodil přes židli, ale Aflargeo mu ho přišlápl tlapkou. „Jdeme jen na terasy a k jezeru. Na co?“

Enkra šel za ním – tentokrát nejeli výtahem, ale po točitých a dosti strmých schodech vyšlapali někam vysoko, pak šli opět chodbou a nakonec prošli zdobenými kovovými dveřmi. Enkra se udiveně rozhlédl; stáli na kamenné terase mezi sloupořadím, držícím další poschodí. Z této terasy vedlo schodiště do překrásné zahrady plné květin nevídaných fantastických tvarů a barev, zahrady sice malé, ale o to krásnější. Aflargeo na nic nečekal a sbíhal po schodech do zahrady – Enkra šel za ním a rozesmál se, když se mu nohy zabořily do jemného písku. Nebyl zvyklý chodit bos a tak kráčel pomalu, částečně i proto, aby si mohl lépe prohlédnout nádherné květiny. Terasa končila schodištěm na další, nižší zahradu trochu šikmo stranou – o kus dál bylo další schodiště zase na opačnou stranu. Jak kráčeli po schodišti, viděl že celá zahrada, kterou obdivoval, je nesena sloupořadím a pod ní se nachází umělé jezírko plné zářivě rudých lotosových květů. Uprostřed jezírka tryskala malá fontána a mezi stonky lotosů plavaly zlaté rybičky.

„Nechytat!“ upozornil Aflargeo, ačkoliv to Enkra neměl v úmyslu. Zřejmě soudil podle sebe.

Šli zahradou; Enkra se otočil a hleděl za sebe na dvojí řadu sloupořadí nesoucích visuté parky. „Kdo to postavil? Tohle přece lidi nedokážou...“

„Samozřejmě, to jsme stavěli my! Lidé se to kdysi od nás také naučili, ale to je už dávno a jistě to už zapomněli... Ross říká, že kdesi v Babylonii byly takové terasy...“

„Visuté zahrady Semiramidiny?“ řekl Enkra opatrně, co si pamatoval ze školy. Zašilhal po tygrovi, zda jej opraví, ale Aflargeovi to zřejmě bylo docela jedno.

„Stejně je to krásné! Ve dvou poschodích nad sebou...“

Aflargeo přeběhl k okraji terasy a ukázal Enkrovi dolů. Nacházelo se tam několik dalších poschodí zahrad a parků, pečlivě upravených a hýřících touž fantastickou nádherou. „To vše je neseno sloupy. I my stojíme právě na okraji sloupořadí. Až poslední kamenná terasa nad mořem je skutečná. Všechno ostatní jsou visuté zahrady...“

Enkrovi se zatočila hlava – rychle poodstoupil od okraje a kráčel k dalšímu schodišti. Mlčky seběhli z poslední visuté zahrady a stanuli na kamenné dlažbě nevelkého prostranství. Enkra se pochopitelně nejdřív rozběhl ke kanónům podivné konstrukce, stojícím na žulových podstavcích s hlavněmi hrozivě namířenými proti jezeru. Nepochybně se z nich za těchto okolností nedalo střílet, ale to nevadilo – Enkra soudil, že i to jsou zbraně dávných obyvatel Arminu.

„A teď konečně do vody!“ Aflargeo se rozběhl po onom širokém schodišti, které viděl Enkra již včera z druhého břehu. Barevné čluny s dračími hlavami se tu ještě pohupovaly – a k nim také Enkra nejdřív zamířil. Naštěstí v místech, kde byly přivázány ke kůlům, bylo vody jen po pás a tak si je mohl prohlížet.

„Když jsou slavnosti, jezdí tyhle čluny po jezeře. Tadyhle za hlavou draka se zasunou pochodně a nad držák každého vesla se pověsí barevný lampion. Jak veslaři veslují ve stejném rytmu, lampióny se houpou a vlní, takže celá loď vypadá jako vodní drak... A veslaři při tom zpívají a bubnují na bubny...“

Enkrovi se zdálo, že odněkud skutečně slyší zpěv a dunění nějakých gongů a bubnů, ale usoudil, že je to jeho fantazie. Radši se chytil jedné loďky a přelezl dovnitř.

„Je mi zima. Voda je studená...“

„Je ráno. To je taky jediná doba, kdy je voda studená, jindy je teplá jako kafe. Pojď na druhý konec loďky, tam můžeš skočit – je tam už konec schodiště, nenatlučeš si.“

Enkra uměl plavat docela dobře a tak klidně skočil a plaval chvíli směrem do jezera – Aflargeo jej dohonil a prskal vodu jako obyčejná domácí kočka: „Až nebudeš moci, chyť se mě za krk! Dotáhnu tě...“

Ale nebylo to třeba; Enkra měl rozum a věděl, kdy se má obrátit a plavat zpět. Vylezl na schodiště a teprve tam se pořádně roztřásl zimou. Aflargeo vylezl rovněž a mohutně se otřepal, až Enkru ještě jednou postříkal. „To se neumíš oklepat? To se nauč, to je moc užitečná věc! I lidé se to už u nás naučili...“

Vraceli se zpátky; Enkra se děsil představy, že bude muset po schodech vyšlapat všechny ty terasy, ale tygr ho vedl rovnou mezi sloupořadí. Vykládal mu, kde tam co je, ale Enkrovi z toho šla hlava kolem a nedával moc pozor.

Náhle ucítil jakousi vůni. Věděl, že existují vonné tyčinky a Indové je rádi používají, ale teď ho ta vůně přiměla, aby zabloudil mezi sloupy a prošel do velké prostory, kde postřehl třpyt zlatých ozdob. Byla to nějaká svatyně či cosi podobného – přímo před Enkrou se tyčil oltář s se sochou, ozářenou spoustou světýlek ve zlatých kahanech. Enkra se zarazil úžasem.

Socha představovala bytost s tělem člověka, ale se šesti rukama. Hlava byla lví a vyzařovala z ní taková vznešenost a hrdost, že Enkra mimovolně pocítil úctu. Z rozevřených úst vyčnívaly dlouhé bělostné tesáky, šelma se zřejmě velmi hněvala – jeden pár jejích rukou s dlouhými spáry rozerval právě tělo jakéhosi muže, ležícího na jejích kolenou, ostatní svíraly válečný kyj, disk, lotosový květ a lasturu. Jediný, kdo se zuřícího stvoření nebál, byl malý chlapec, který stál vedle a nabízel mu girlandu z květin. Ostatně, Enkra se také nebál – za těch pár dní pobytu v Arminu se docela přestal bát šelem.

„Pojďme pryč!“ zašeptal Aflargeo.

„Počkej... Je krásný!“ řekl Enkra.

Bylo už stejně pozdě. Mezi sloupy se objevil chlapec o něco starší, oblečený v růžovém dhótí. Na vyholené hlavě měl pramen vlasů, spadající až na záda. Tvářil se zvědavě.

„Co tady děláš? Kdo jsi?“ zeptal se Enkry.

„Kdo je on?“ zeptal se Enkra na oplátku.

„Nrsimha-Dév. Ochránce oddaných. Jedna z inkarnací Šrí Kršny.“

„Proč je lev?“

„Proměnil se v bytost zpola člověk, zpola lev, aby ochránil svého oddaného Prahláda Maharádžu před úklady jeho otce Hiranjakašipua. To je ten muž, kterého právě zabíjí. Hiranjakašipu byl veliký démon, toužil velice po zlatě a smyslových požitcích a nenáviděl svého syna Prahláda, protože ten byl oddaným Kršny a vždy zpíval Jeho jméno. Král Hiranjakašipu vyzval Kršnu, aby vystoupil ze sloupu podobného těmto... A on to udělal a zabil ho.“

„Hm.“ řekl Enkra.

„Král Hiranjakašipu byl veliký mystický jogín – tak veliký, že se mu podařilo přinutit Brahmu, krále vesmíru, aby mu dal požehnání, že ho nikdy nezabije žádný člověk ani zvíře ani nic jiného, co může člověka zabít. Až Kršna se vtělil do tvora, který nikdy předtím na světě neexistoval, a mohl to udělat...“

„A proč si vybral zrovna lva? Aby mi udělal radost?“

„Zrovna tobě?“

„Mám moc rád kočkovité šelmy.“

„Kršna je velice laskavý a rád plní přání svých oddaných. Asi poznal, že velice toužíš setkat se s ním v této podobě...“

Enkra se rozhlížel po chrámu. Byla tu řada všelijakých obrazů a byl zvědav, co na nich je, ale chlapec řekl: „Za chvíli budeme tady v chrámu pořádat kírtan. Zpívat k poctě Nrsimha-Déva. Chceš se s námi zúčastnit?“

„Kdyby to šlo...?“

„Ale měl by sis na to něco obléknout. Nahé chodí opice!“

Enkra se zarazil. Chlapec mu nedal vydechnout, vzal ho za ruku a táhl ho k ubikacím, kde bydleli indičtí sluhové. Aflargeo šel samozřejmě s nimi – vstoupili do jednoho pokoje a ten kluk se začal přehrabovat ve skříni se svými věcmi.

„Jestli se ti líbí Šrí Nrsimha, dám ti tohle tričko...“ Enkra s potěšením zjistil, že na tričku je tato bytost zobrazena, i když v poněkud jiném provedení. Ochotně si tričko natáhl. Kluk zatím našel dlouhý pruh látky. „Umíš si uvázat dhótí?“

Enkra už to viděl u mne, ale sám to nedělal, a nebylo to tak lehké. Nejdřív si ovinul konec kolem pasu a zavázal, potom složil zbytek a zasunul dopředu a dozadu. Kluk mu pomáhal.

„Ještě jsem tě tady neviděl... Já jsem Kéšava.“

„Enkra. My jsme včera přijeli.“

„Ty patříš k těm bílým lidem z Kingtownu?“

„Taky jsem... z Londýna. Ale bílý snad tak moc nejsem.“

„Ale tady se určitě nevyznáš. V Indii jsi někdy byl? To jsem si mohl myslet. Jinak bys znal božstva.“

„Já... nikdy jsem o tom tak moc nepřemýšlel.“

Kéšava natočil Enkru ke stěně, na které visel obraz. Nějaký krásný mladík tam řídil spřežení šesti bělostných koní, kteří táhli válečný vůz – na voze stál nějaký král a troubil na válečnou lasturu. Vozataj měl modrou barvu pleti, a také on byl velmi krásně vyzdoben.

„To je scéna z bitvy na Kuruovském poli. Šrí Kršna koná službu vozataje svému příteli Ardžunovi a veze ho do bitvy s nepřátelským rodem Kuruovců... a při tom mu vysvětluje základy absolutního poznání...“

Enkra neříkal nic. Hlava mu z toho šla poněkud kolem.

„Počkej,“ řekl Kéšava, „Byl jsi se vykoupat? Tak to ti nakreslím tilak, jako mám já. Tilak je znamení oddaného a má za cíl přilákat pohled Šrí Kršny...“ Podal si nějakou bílou hlinku a označil Enkrovi ruce, prsa i záda značkami. Nakonec mu nakreslil na kořen nosu lísteček a protáhl jeho konce přes čelo až k vlasům. Stejný znak měl nakreslen na čele sám.

„Pojď, za chvilku nás budou svolávat...“

Z chrámu se ozvalo troubení na lasturu – pospíšili tam. Zatím se už scházeli Indové – většina jich byla velmi nadšenými přívrženci Kršny. Kéšava ještě popadl veliký hliněný buben a zavěsil si jeho popruh přes rameno. Buben byl těžký a Enkra ho obdivoval. Vešli do chrámu, a Kéšava okamžitě padl tváří k zemi a něco šeptal. Enkra se také poklonil; ale stoupl si pro jistotu stranou, aby se na něj někdo nerozzlobil.

Někteří z přítomných počali tlouci na maličké bronzové činely, kterým se říká kartály. Jeden z nich, který měl na krku několik řádek kuliček ze dřeva rostliny tulasí a přes rameno bráhmanskou šňůru, začal zpívat mantry, ostatní je po něm opakovali. Další z oddaných přistoupil k oltáři a cinkaje levou rukou zvonkem, vykonával jakýsi obřad. Enkra dobře neviděl – pokusil se dostat se blíž, a někdo z přítomných jej vzápětí postrčil docela dopředu, aby viděl lépe. Všichni se na něho usmívali a pobízeli ho, aby také on zpíval a tančil k uctění božstev. Kéšava, který hrál na buben mrdangu a zpíval s ostatními, po něm občas mrkl a dával mu najevo, že je s ním spokojen. Během obřadu mu nabídli k očištění kahan s pěti plamínky ohně, a skropili mu hlavu vodou z Gangu – zatím nerozuměl ani tomu, co se kolem děje, ani mantrám, zpívaným v sánskrtu.

Obřad trval dlouho – během něho si Enkra zvykl na lidi kolem, a oni si zřejmě zvykli na něho. Dělal všechno po nich; když pak skončili, vyšel ven a díval se, kde je Kéšava. Ten přicházel a s ním i brahmán, který vedl kírtan. Později se Enkra dozvěděl, že je to Kéšavův otec.

„Buď mezi námi vítán! Šrí Kršna je určitě potěšen, že jsi mu projevil svoji oddanost... Přijmeš od nás prasádam?“

Enkra věděl, že je to něco k jídlu a pocítil veliký hlad – Kéšava ho zavedl do další místnosti, kde mu naložili na tácek veliký kopec jídla, o kterém sice netušil, co obsahuje, ale velice mu chutnalo. Skoro polovina toho byly sladkosti, a Enkra byl velice mlsný a cukrovinky mu chutnaly.

Aflargea nakrmili také – v jeho případě sice existovaly určité problémy vzhledem k jeho národnosti, ale zřejmě bylo možné je vyřešit po dobrém.

„Aflargeo patří k rase šelem, které jsou poctěny zvláštní milostí Pána,“ vysvětlil Enkrovi Kéšava, „Podívej se – tvůj tygr nosí na čele stejný tilak, jako máme my! U kořene nosu má skvrnu, a od ní dva pruhy až mezi uši. To jiné šelmy než z našeho ostrova nemají, a podle toho vždycky poznáš, kdo k nim patří...“

Po snídani všichni Enkru zvali, aby přišel zítra zase. Ochotně to slíbil a byl rád, že si tady dokázal najít přátele.

Byl nejvyšší čas se vrátit do pokoje; Aflargeo vyřešil tento problém tak, že ho zavedl přes terasy až k několika oknům. Do jednoho z nich mu ukázal a Enkra ke svému údivu poznal svůj pokoj. Ohlédl se a přesvědčil, že terasa mu skutečně připomíná jeho ranní výhled.

„Tvoje chyba, že si zavíráš okno. Pojď přes můj pokoj...“

Dostali se v pořádku dovnitř. Weston spal spánkem spravedlivých, já už jsem tou dobou seděl na terase a stolku a snídal, na rozdíl od Enkry šunku s vejci a kávu. Vylezli opět po krásném tygřím zvyku oknem a proplížili se za keři ibišků s nádhernými rudými květy až ke mně.

„Ahoj, kluci! To je dost, že jste konečně vstali. Račte se posadit a přijmout pokrm, protože dneska toho máme moc...“

Enkra neměl nejmenší pomyšlení na jídlo, zato Aflargeo mlsně začenichal směrem k šunce. Vedle mé ruky byl postaven gong na ozdobném stojanu a palička s rukojetí ze slonové kosti – stačilo jednou cinknout, a už přispěchal ochotný sluha. Objednal jsem pro Aflargea raději více šunky a méně chleba. Enkra zjistil, že ten sluha je účastníkem ranního obřadu a upadl do rozpaků.

„Já snad... já už jsem jedl!“ prohlásil.

„Ale... a kde? A copak jsi měl dobrého?“

„No... tak. Tady se dá najíst všude...“

„Nepochybuji o tom. Jak se zdá, přece jenom jsi vstával dřív než já. A chutnalo ti u nich aspoň?“

Enkra vykulil oči, zašilhal po sluhovi a nevěděl, co říct.

„Máš na čele tilak,“ řekl jsem, „Nemysli, že nevím odkud. Budeš k nim chodit na snídani každý den?“

„No... kdyby mi dali...?“

„Zcela jistě ano. Tak dobře, nedělej si starosti – ale tátovi to radši neříkej. On má určité... výhrady.“

„Chápu. Jo – a kvůli tomuhle tričku se zlobit nebude?“

„Já mu to nějak vysvětlím. Ale jdi si vzít rifle, pojedeme si na dráhu pro koníka. A taky boty si vezmi.“

Enkra nezaváhal – vypálil okamžitě, a za chvíli byl zpátky se šátkem na krku a v sombreru. Aflargea zatahal za ucho a ptal se: „Budeš zase řídit?“

„Nepojedu s vámi vůbec. Do člunu bychom se tři nevešli – a ještě s tím koněm!“

„My pojedeme člunem? Motorovým?“

„No, jestli chceš přes jezero veslovat...“

Šel jsem se také obléknout, ale procházel jsem raději způsobem normálním, přes dveře. Můj oblek mi sluhové ochotně připravili, dokonce vyleštili i boty.

Když jsem vycházel z pokoje, potkal jsem Roberta – právě se asi probudil, neboť zíval na celé kolo a sháněl se, kde by se mohl vykoupat. Navrhl jsem mu, že si na jezeře může vybrat zátoku, ale otřásl se odporem a raději se svěřil bílým kachličkám.

Sjeli jsme výtahem na první kamennou terasu, přesněji řečeno na její úroveň. Po kovových schůdkách jsme sestoupili dolů do podzemního bazénu, kde bylo zakotveno několik člunů. Zkontroloval jsem, zda je nákladní člun dobře zásoben benzínem a nasedli jsme. Jeden ze sluhů nám otevřel ocelová vrata, ovládala se jednoduše zevnitř spínačem. Vyjeli jsme na jezero, a tam jsem zapnul motor na plný tah.

Enkra jel motorovým člunem poprvé a hrozně se mu to líbilo. Když jsme byli uprostřed jezera, pustil jsem ho na chvilku k řízení a vysvětlil, jak se člun ovládá – ale opravdu jen malou chvilku, řízení nákladního člunu je proti osobnímu o dost složitější. Jeli jsme do vesnice, kterou jsme včera večer projížděli – zakotvili jsme u mola a vylezli na břeh.

Napřed jsem si u stánku koupil noviny a časopis Hlas Arminu, ve kterém jsem objevil Westonovu fotografii z mladých let ve vojenské uniformě, se všemi řády a medailemi. Pak také snímky jeho letadla, dokonce na jednom byla i Mary v leteckém, s lodičkou na hlavě a s copánky po stranách. Gardnerovi chlapci se zřejmě vytáhli; ukázal jsem snímky Enkrovi, nestačil valit oči a nafukovat se samou pýchou.

„Mohl bys taky poslat Jackovi pohled!“ navrhl jsem, „A vůbec – ty nesbíráš pohlednice?“

„Ne. Proč?“

„Skoro každý je sbírá. Hlavně kluci. První povinností každého kamaráda, když se dostane někam mimo bydliště, je poslat pohled svým přátelům. Zvláště z ciziny. A myslím, že na Guyrlayowu Jackie už dlouho nebyl, sem se jezdí jen na školní výlety. Pošli mu pozdrav!“

Enkra se nechal přesvědčit, zvláště když jsem pohlednici okamžitě zaplatil. Půjčil jsem mu pero a sledoval, jak se soustředěným výrazem ve tváři drápe strašně nečitelným rukopisem: „Srděčný pozdraf z víletu nakrásný hrat...“

„Ty budeš asi opravdu vadnej,“ povzdechl jsem si, „Ale písmo máš vyloženě z naší rodiny. Po tvé matce něco přečíst je unikum.“

Opsal zatím co nejkrasopisněji jazykolomné slovo Guyrlayowe, pak ještě ti zasílá a zaváhal, ale napsal Enkra. Potom jsem mu pohlednici vzal a připsal: „Jsme tady asi na týden na dovolené. Do Kingt. se vrátíme v sobotu. Vysadím E. na Vict. u musea mezi 1.00-2.00 odp. Ross.“

Enkra ji koukal pod ruku a oči měl vytřeštěné. „Cos to napsal, strýčku? To jsou nějaké klikyháky... to je arabsky?“

„Ty neznáš tibr, arminský těsnopis? Jestli Jackie bude v Kingtownu, bude tě čekat...“

„Jenom na takovýhle vzkaz?“

„Bojovníci mají ve zvyku chodit na setkání. Taky my tam v tu dobu budeme, nevěříš?“

Potřásl hlavou, ale nenamítal nic. „Ale – víš, kde Jackie bydlí?“

„Někde na předměstí. Ale vím, kdo je jeho otec – viděl jsi ho u dvora, je technickým ředitelem Spojených oceláren v Kingtownu, vedoucím ústřední technické komise University a má taky nějaké vládní funkce. On už to Jackovi předá...“

Připsal jsem tam něco pro staršího Therlowa a hodil do schránky. Pak už nám nic nebránilo jít na nádraží.

Již zdálky jsem viděl, že se tam něco děje. Bylo to skutečně tak, jak jsem tušil. Železničáři odstavili vagón dobytčák, zjistili, že je v něm kůň, a protože takového ještě neviděli, pustili ho na nástupiště. Teď stáli okolo v širokém kruhu a smáli se. Uprostřed stál nějaký chlapík od Federace černých stájníků a nabízel koníkovi cukr. Černobílý pony se poslušně stavěl na zadní a hrabal předními ve vzduchu, pak se zas postavil na přední a zadními vyhazoval, a když dostal cukr, lehl si na bok a odmítal se už pohnout.

Nerušili jsme – protlačili jsme se do kruhu a Enkru někdo postrčil dopředu, aby viděl. Černoch držel v ruce nějaký papír, zřejmě koníkovu kartu, a luštil ji. Pak vzal nový kousek cukru, upozornil ostatní a poplácal koníka za ušima. Zvláštním způsobem zamlaskal a zvíře se poslušně zvedlo na všechny čtyři. „Roll!“ řekl černoch a pony skrčil poslušně přední nohy, skláněl hlavu, až ji položil na zem, jakoby se klaněl. Pak se najednou odrazil zadními kopyty a převalil se přes hlavu na záda – bokem se opět dostal na nohy.

Muži okolo se smáli a hlučně tleskali. „To je nádherný! Jako z cirkusu! Komu vlastně ten kůň patří? Já bych ho koupil!“

„Není na prodej,“ postoupil jsem dopředu, „Ross Bartlett. Pony patří mému synovci Enkrovi.“

Enkra vystoupil dopředu a pohladil poníka po husté hřívě. Černoch se zasmál a popleskal Enkru stejně jako koně. „Ale to přeci není kůň do džungle! Takový kůň je do města nebo snad ještě pro malou holku... ale na co pro bojovníka?“

„Až se naučí jezdit, koupím mu velkého koně. Byl vychován v Anglii, na vysoký koně ho nemůžu pustit!“

Černoch mi podal kartu. „Je tady napsáno, co a jak umí a na co je zvyklý. Rozumíš stájnickým značkám?“

„Doufám, že dost. Na hradě je černý kočí, poradí nám. Děkuju ti. Kde mám podepsat příjem?“

„Ale, v kanceláři. A až ho nebudeš potřebovat – skutečně bys ho neprodal? Na ceně bychom se dohodli...“

„Zatím ho Enkra potřebuje...“

„Kluk je mladý a hloupý! Nepouštěj ho na tomhle koni do džungle, povídám ti! Koním stačit nebude a byla by ho velká škoda. Kdyby bylo nejhůř, vím o krásným dvouletým hřebečkovi, je stříknutej reortským plnokrevníkem, ale z chovu ho vyřadili, je moc lehkej a nízkej. Ale pro kluka by byl a nechtěl bych moc...“

„No, tak mi dej adresu! Třeba to dopadne, ale zatím bude zázrak, když se kluk udrží na tom strakáčovi...“

Odešel jsem do kanceláře zaplatit spropitné a podepsat příjem. Když jsem se vrátil, černoch právě připevňoval na hřbet koně nízké sedlo z měkké kůže, jaké je pro jízdu na takovém poníkovi nejpohodlnější. Enkra stál vedle a zřejmě chtěl na koni jet – diváci, pokud už začínali odcházet, se rychle vrátili, neboť čekali novou zábavu.

Černoch koně podržel, než Enkra nasedl. Potom jej pustil a čekal, co se bude dít. Enkra nakopl koně patami, jak to viděl ve filmu, a koník dle očekávání zařehtal a rozběhl se podél kruhu diváků. Enkra se sotva držel, neboť klus ponyho není nic zvlášť skvělého – připomíná víc jízdu na mezku. Naštěstí ho napadlo při jízdě držet otěže – jinak by se nejspíš chytil za hřívu nebo za uši, což se nemuselo setkat s pochopením. Takhle strakáč běhal vcelku radostně a mnoho si ze svého neobratného jezdce nedělal.

„Nesedej si na něj!“ vykřikoval černoch, „Musíš stát ve třmenech a tisknout ho koleny! Sednout si můžeš, když nemáš třmeny! Na to je dobří lidé vynalezli, aby sis neroztloukl zadnici!“

Vzhledem k tomu, že černoši z Federace tomu rozumějí jistě líp než já, sedl jsem si na lavičku a sledoval drezúru koně i jezdce. K mému údivu Enkra nic neodmítal ani se nevzpouzel, ačkoliv výcvik byl dost namáhavý. Armini rádi přeceňují síly a schopnosti jiných lidí, a běloši tím někdy dost trpí. Enkra však, ačkoliv měl čelo mokré potem, vytrval, dokud mu černoch nedal pokoj. Pak seskočil a šel ke mně.

„Sedni si na zem a natáhni nohy. Tak si nejlíp odpočineš.“

Učinil tak, opřel se zády o lavičku vedle mne a ptal se: „Díval ses, strýčku Rossi? Naučím se jezdit na koni?“

„Až doposud se to naučil každý. Jde ti to, myslím. Ale nejsi z toho trochu moc unavený?“

„Bolí mě celý tělo. Ale to nic – táta by se zlobil, ale já chci jezdit! Umí Jackie dobře na koni?“

„Jako každý jiný kluk. Na bělošské poměry – jako profík.“

„Chci umět tak jezdit, abych byl lepší než on!“ řekl Enkra, položil se na lavičku na břicho a zavřel oči.

„Blbá smrt.“ konstatoval černoch od Federace.

Vstal jsem a prohlížel koníka – ačkoliv měl hustší srst než je u arminských koní zvykem, nebyl ani trochu unaven a zdálo se mi, že mu horko nevadí – zřejmě na ostrově vyrostl. Chvíli jsem ho prováděl a pak mu dal ze žlabu napít.

„Vstávej, Enkro! Pojď, jedeme domů!“

Něco zabručel, ale pak vstal a šel ke stejnému žlabu pro koně, z něhož předtím pil i pony. „Můžu si strčit hlavu do vody?“

„Před nádražím je fontána. Můžeš se vykoupat.“

„Až v jezeře,“ řekl a opláchl si tvář. Pak přistoupil ke svému koníkovi a samozřejmě nasedl; udivilo mě, že nevsunul napřed nohu do třmene, ale chytil se za hrušku sedla, vytáhl se nahoru a dosedl na hřbet. Nohy vůbec do třmenů nezasunoval, ale nechal je volně viset, jako jezdí kluci, co mají místo sedel pokrývky. Tuhle polohu našel úplně instinktivně, určitě mu ji nikdo neporadil.

Pony rozvážně klusal po cestě k jezeru – Enkra se už nedržel křečovitě otěže, ale opíral se o poníkův krk a rozhlížel se po vilkách okolo. Každý, kdo nás potkával, se usmíval – Enkra se usmíval také, byl si vědom, že jeho kůň je velmi nezvyklý, ale byl na to docela hrdý.

Na molo došel pony klidně, ale když jsem jej chtěl zavést do člunu, nelíbilo se mu to a chtěl se vzpírat. Enkra jej plácl rukou přes zadek, ale já ho zarazil – tím se obvykle může všechno jenom zhoršit. Raději jsem přitáhl člun co nejblíže k molu a zkoušel koníka dolů sestrčit. Vzpíral se dál.

„Nedá se nic dělat. Musíme použít násilí!“ Slezl jsem do člunu, nastartoval, ale nezařadil jsem rychlost. „Pojď sem, Enkro! Až ti řeknu, zatáhneš za tuhle páčku, ale ne moc. Kormidlem nekruť, to si vezmu na starost sám. Dávej pozor...“

Stál jsem na podlážce nákladního prostoru motorového člunu a kůň po mém boku zvědavě přihlížel, co to vyvádím. Udělal jsem z kusu lana smyčku, nasadil mu ji na horní pysk, utáhl zakroucením a zajistil klacíkem – nemyslím, že by se mu to líbilo, ale přestal se vzpouzet proti čemukoliv. Vsunul jsem mu ruku a rameno pod břicho a naráz celého ponyho zvednul od země. Poděšeně zařičel, ale to už jsem ho stavěl vedle sebe na podlážku a dal pokyn Enkrovi. Ten zařadil rychlost, člun se rozjel a než jsem koníka pustil, byl už mezi námi a břehem takový pruh vody, že nemohl skočit zpět. Koně sice dovedou plavat, ale náš pony tuhle zábavu asi příliš nevyhledával – omezil se na úzkostlivé řehtání a obracel po mně oči, jako by mi vyčítal moje zlé chování.

„Nedá se nic dělat, kamaráde, musíme tě naučit lézt do člunu! Když jsi tak malý koníček, nebudeme tě hnát okolo jezera!“

Enkra svíral pevně kormidlo a tvářil se zaujatě – raději jsem přelezl k řízení a dal mu pausu.

„Uděláš líp, když mu sundáš sedlo...“

„Jak se vlastně náš koník jmenuje?“ zajímal se.

„Strakáč, aspoň tak mu říkali v mládí. Jestli se ti to nelíbí, můžeš mu říkat jinak...“

„Strakáč se k němu velice hodí. Strýčku Rossi, můžu se teď vykoupat?“

„Zastavím ti u pláže na druhém břehu. Tady je hloubka, jsme uprostřed jezera...“

Enkra to uznal, opřel se pohodlněji a koukal na hrad naproti nám. Dlaní si zacláněl oči před sluncem.

„Sombrero máš na to, aby ti stínilo. Když chceš pořádně vidět, naraz si ho na tu stranu, abys slunce neviděl. Proto ho taky nosili...“

Enkra se jal formovat střechu svého slamáku. „Stejně je ten hrad krásný... ti staří Armini byli moc chytří, viď?“

„Asi jako Aflargeo. Nebojíš se ho ani trochu?“

„Aflargeo je jenom veliká kočka. Ale těch ostatních... no, ne že bych se jich bál, ale šel bych jim radši z cesty.“

„Ani to nedělej. Když se máš s někým potkat, napřed jej pěkně pohlaď po hlavě – můžeš ho obejmout kolem krku, když chceš. Mají přece krásnou sametovou srst...“

„Dobře, já to tak udělám. Já se moc nebojím...“

Blížili jsme se k písečné pláži a Enkra se počal svlékat. Zastavil jsem asi padesát metrů od břehu. „Blíž nemůžu, je tady mělčina. Museli bychom člun vyprošťovat...“

„Máme Strakáče! Určitě by to utáhl!“

Enkra přeskočil přes okraj do vody. Trochu zahrabal nohama a kousek před člunem se postavil; asi na špičky, protože byl až po krk ve vodě. Toho využil Strakáč, který okamžitě pochopil, že se mu naskýtá možnost dostat se z nepříjemně se houpajícího člunu – zařehtal, skočil do vody a chtěl plavat ke břehu. Enkra po něm skočil a uchopil ho za krk – pony chvíli plaval, a když ucítil pod kopyty mělčinu, postavil se.

„Co s ním mám dělat?“ křičel Enkra.

„Sedni si na něj! Neboj se nic, unese tě! Proplavte se spolu a pak se vrať bránou, do člunu už bychom ho nedostali...“

Enkra se zamyslil. „Kdy bude oběd?“

„To bude ještě chvíli trvat. Asi za dvě hodiny.“

Zamával mi a chtěl ještě něco dodat, ale pony měl zřejmě jiný názor; začal plavat, Enkra sjel z jeho hřbetu do vody a plaval, drže se za otěže. Pony byl na každý pád dostatečně poslušný, aby ho nepokopal. Nechal jsem je vyvádět co chtějí, a doufal, že si navzájem neublíží.

Rozjel jsem se k přístavišti, uklidil člun a odešel na terasu. Robert ležel v plavkách na lehátku, oči měl zakryté slunečními brýlemi a dopřával si opalování. Myslil jsem, že spí, ale když jsem vstoupil do jeho zorného pole, posadil se. „Kde je Eddie?“

„Trénuje jízdu na koni na prérii před zámkem. Byli jsme na dráze pro koníčka. Roztomilé zvíře; ale tak trochu jako spíš do cirkusu.“

„Vyhazuješ za kluka moc peněz,“ řekl Robert starostlivě, „Mám obavu, aby na to neprasklo celý tvý konto v bance!“

„Je to moje konto. Zatím jsem na ně jenom přidával – v bance už doufali, že umřu bez dědiců a jim to zůstane...“

„Ale stejně! Takovej kůň za třistapadesát dolarů... kolik je to vůbec v librách?“

„Asi tak sto dvacet. Jeden dolar dělá teď okolo půl libry. To není tak moc, jsou i dražší koně.“

„Stejně myslím, že žádnýho koně nepotřebuje. Copak nemůže sedět doma a šetřit? Jednou se mu budou peníze hodit, až vyroste a dostane rozum!“

„Základy k jeho příštímu bohatství už byly položeny. Ta akcie na pět set dolarů v mý peněžence je už jeho – až se vrátíme, uložím mu ji do banky, a pak budeme jenom přidávat...“

Robert si zamnul bradu. „Bylo mým snem, aby můj kluk měl vlastní majetek. Ale že by zrovna tady v Arminu...“

„Nedělej si s tím starosti. Radši mi řekni, jestli s náma pojedeš odpoledne na vyjížďku na koních.“

„Na koních? To pojede kdo?“

„Já, ty, Enkra a Aflargeo. Koně si půjčíme z hradní stáje.“

„Eddie nemůže jet na koni! V životě na něm neseděl.“

„Řekl bych, že teď zrovna na něm sedí. Budeš překvapen, Roberte. Tvůj syn je talent a moc bych se nechtěl mýlit. Tak co, pojedeš s náma?“

„Nechci to vidět – ale pojedu, no...“

Enkra honil Strakáče po stepi, dokud se neunavil. Neodjeli sice moc daleko od silnice a hradní zdi, ale stihli se oba umazat od hlavy k patě. Vyjeli do kraje ještě zmáchaní a prach se na ně lepil v celých chuchvalcích. Enkra navíc několikrát z koně spadl, ovšem pro malou výšku jich obou si ani moc nenatloukl. Teprve teď pochopil, proč mu otec doporučoval tak malého koně.

Když dostal hlad, zamířil k hradu; již z dálky viděl, že brána je otevřena a padací most spuštěn. Na malém parkovišti stály dva autobusy a v nevlídné dvoraně čekala výprava turistů, dychtivých shlédnout dílo starých Arminů. Byli to Japonci, s fotoaparáty, turistickými průvodci, taškami na suvenýry a černými brýlemi proti slunci. Teď právě nakupovali pohlednice, obrázkové publikace a vyřezávané figurky, které filuta prodavač prohlašoval za památky několik tisíc let staré, ačkoliv je ve volných chvílích vyráběl na soustruhu za závěsem své zasklené kukaně. Turisté se snažili smlouvat, turistky si štěbetavými hlasy sdělovaly dosavadní zážitky a kritizovaly nemilosrdně všechno, co se jim nezdálo obvyklé. Přímo u vrat stálo několik načančaných dětiček s jazyky málem na vestě a tvářily se znuděně – bylo vidět, že by si raději dopřály koupel v jezeře než prohlídku nějakého zámku. Pokud je čekalo přecházení areálem visutých zahrad, bylo jich Enkrovi už předem líto.

Ale měl před nimi ve znalosti Arminu celé čtyři dny náskok, proto nakopl koníka a suverénně přecválal po dunícím padacím mostě, proletěl dvoranou a vpadl do již známých dvířek po straně dřív, než se turisté vzpamatovali. Za ním zněly nadávky vrátného a obdivné štěbetání japonských dam – některé se pokusily strčit nos do oněch dveří, ale indický sluha jim v tom zabránil. Turisté měli vyhrazeno jedno z křídel zámku s historickými exponáty a nikam jinam je nepouštěli.

V lázeňské místnosti Enkrova jízda skončila. Strakáč klopýtl a Enkra sletěl jako hruška, naštěstí tak šikovně, že si neublížil. Ind, který mu otevřel, zíral v němém úžasu. Strakáč zíral taky, a že mu místnost ničím nepřipomínala stáj, začal se plašit. Enkra to naštěstí vytušil a chytil ho za otěže.

„Co s ním budeme tady dělat, pane?“

„Vykoupeme ho, pochopitelně.“ rozhodl Enkra rázně.

„Tady?“

„Takhle špinavý zůstat nemůže.“

Sluha právě bojoval těžkou vnitřní bitvu. Ze zkušeností s panem Mastersonem a jinými bílými pány věděl, že pán má vždy pravdu a namítat něco proti jeho rozkazům postrádá účelu. Nicméně zdravý rozum mu napovídal, že i v případě, že poslechne, bude nakonec veškerá vina přičtena jemu, že mladému pánovi v jeho počínání včas nezabránil. Kromě toho byl značně nízké kasty a ráno viděl Enkru v diskusi s brahmány, což pro něj dost znamenalo.

Než si to rozmyslel, přivedl Enkra Strakáče k okraji bazénu. Voda byla prohřátá na příjemnou teplotu, prosycená vonnými solemi a oleji a pro Enkru velice příjemná. Kůň má k vodě znečištěné čímkoliv zdravý odpor, takže Strakáč sice přičichl, ale odmítal veškerou spolupráci. Teprve po kratší diskusi se Enkrovi podařilo svést ho po schůdkách do vody po břicho.

Ostatně, tahle situace mu vyhovovala – nabral trochu jemného mazlavého mýdla a počal je vtírat do husté srsti. Mýdlo začalo prudce pěnit a Enkrovi se to velice líbilo – zakrátko byla větší část koně obalena hustou pěnou.

Indický sluha vyřešil svoje dilema tím, že přivolal všechny ostatní sluhy, kteří byli v dosahu. Seběhli se velice ochotně a zírali, s čím si to mladý pán vlastně hraje – nikdo z nich nikdy neviděl tak malého koně a nebyl si jist, patří-li toto stvoření k hostům či jezdeckým zvířatům. Došli k názoru, že by to mohlo být oblíbené hříbě mladého pána, které má tu smůlu, že je svým majitelem nemístně rozmazlováno.

Kromě jiných dorazil také Kéšava. Měl s koňmi stejně malé zkušenosti jako všichni ostatní, ale považoval za svou povinnost stát při Enkrovi ve všem, co podniká, a tak se zeptal: „Můžu ti nějak pomoci?“

„Potřebuju umýt toho koně. Jestli chceš...“

Jednoznačně chtěl. Po jeho příkladu se shlukli kolem i ostatní, každý se snažil nějak pomáhat – při tom si vzájemně radili tak hlučně, že se Strakáč začal plašit ještě víc a došel k názoru, že se mu nejspíš usiluje o život. Enkra už nedělal nic, jenom více méně řídil práci ostatních – a nejsilnější sluha držel koně za uzdečku, aby neuprchl.

„Co je to za koně, pane?“ ptal se někdo, „Hříbě?“

„Ale ne, to je docela dospělý kůň. Ten už větší nebude...“

„A to je nějaký zvláštní? Kdo na něm jezdí?“

„Já!“ řekl Enkra pyšně.

„A unese tě? Vypadá jako hračka!“

„Unese!“ Enkra se rozhodl dokázat svá slova, vyskočil na koníkův hřbet a nehledě na chuchvalce mýdlové pěny, stiskl ho pevně koleny a patami pošimral slabiny. To byla pro Strakáče poslední kapka – zaržál, rozhodil předními kopyty všechny svoje trapiče a Enkru shodil do bazénu. Pak vyběhl po schodech nahoru, kde mu ujela kopyta po mokrých dlaždicích a tak s řičením klouzal po podlaze, dokud se nezastavil o jeden ze sloupů. Sluhové se rozběhli za ním, křičeli a dohadovali se, a Enkra rovněž křičel, ale nikdo ho neposlouchal. Strakáč už stál na nohou, rozhlížel se, kudy a kam utéci, a protože vhodný východ nenašel, lítal kolem bazénu, stříkaje vodu a mýdlovou pěnu všude kolem. Všichni ho začali honit, ale klouzali po mýdlové pěně – naštěstí pony nikoho nepokopal příliš, tak to ještě nějakou chvíli mohli považovat za zábavu.

Konečně se Enkrovi podařilo uchopit ponyho za hřívu a podržet. Nejdřív se pokoušel dostat ho zpátky do vody, aby ho mohli aspoň umýt, ale Strakáč se plašil i při nejmenším náznaku, že by to trápení mohlo pokračovat. Nakonec se sluhové poradili, a jeden z nich přinesl hadici, ze které stříkali na Strakáče tak dlouho, dokud z něj nesteklo všechno mýdlo včetně špíny. Docela se mu to líbilo, takže se postupně uklidnil a nechal se odvést do stáje.

Enkra byl s výsledkem svého úsilí velmi spokojen. Sluha pověřený údržbou bazénu už méně, bylo nutno provést generální úklid všeho. Enkra se osprchoval, vzal si čisté dhótí a šel spokojeně na oběd.

S tím obědem nastal určitý problém; Indové vzhledem k ranní zkušenosti se snídaní předpokládali, že Enkra bude jíst indické vegetariánské jídlo. Robert předpokládal, že Enkra bude jíst to co on, totiž pořádný biftek s vejcem navrchu. Enkrovi to bylo v podstatě jedno – když byl přímo dotázán, řekl, že bude jíst, co mu otec nařídí. Dostal biftek a všichni Indové od té chvíle považovali Roberta za trapiče vlastního potomka.

Po obědě jsme se oblékli do jezdeckých úborů a vyšli před zámek, kde už štolbové drželi osedlané koně. Robert se zřejmě trochu obával, zda si ještě vůbec bude schopen jízdu na koni zopakovat, ale Enkra k jeho velkému údivu vyskočil na svého ponyho jako opice a zaujal jezdeckou pózu, vyčkávaje trpělivě a blahovolně, až nasedneme. Vybral jsem Robertovi schválně koně klidnějšího a tak se mu podařilo nasednout celkem dobře. Enkru nejvíc zajímalo, jak nasedne Aflargeo – tygr na koně vyskočil, usadil se tam na všechny čtyři a otěže držel v zubech. Potom je uchopil drápy pravé tlapky, ale držel velmi volně, více méně pro jistotu. Enkra s překvapením zaznamenal, že k pobízení koně používá místo bičíku velmi originální zařízení: dlouhou pruhovanou oháňku s černou špičkou, kterou mu darovala sama příroda.

Vyrazili jsme pomalým klusem – Enkra jel v čele a jak jsme se vzdalovali od hradu, začal zrychlovat. Byli jsme nuceni popohnat koně, abychom mu stačili – měl zřejmě radost z otcova překvapení, tak pustil svého malého ponyho do trysku. Robert se tvářil čím dál zděšeněji – snad jej už v příští chvíli viděl rozbitého pod koňskými kopyty. Popohnal koně rovněž, ale vzhledem ke klidu a flegmatičnosti toho zvířete nemohl ponyho ani dohnat. Vyrazil jsem tedy vpřed, dohonil Enkru, přinutil ho zmírnit a slíbil mu pár facek, když nepočká na Roberta.

„Eddie!“ ječel Robert, jen co byl na doslech, „Zakazuji ti jezdit tak rychle! Spadneš a zabiješ se! Měj rozum, jezdit na koni není jako na kole!“

Enkra se pootočil k němu a široce se usmál. „Jezdit na koni je daleko snazší! Kůň mě veze sám, ani šlapat nemusím! A můj Strakáč je rozumný, neběží víc než může a dokud může běžet, neshodí mě! A kdyby, je to nízký kůň a nemůže se mi nic stát!“

Robert dojel k němu a seskočil. „Kde ses učil jezdit? Není přeci možný, abys to uměl od přírody! Že tys chodil někam, kde měli koně?“

„Dneska ráno jsem seděl na koni poprvé! Ale učil mě takový mladý černoch. Není to tak těžký, jezdit na koni. Až se to naučím, tak prodám Strakáče a budu se učit jezdit na plnokrevníkovi!“

Robert málem ztratil dech. „Prodat? Copak je tvůj? Pamatuj si, že ti ho dal strýček Ross, a že tedy patří jemu! Nikdy tobě, jasno?“

„Jednou jsem mu ho dal a je tedy jeho. Patrně si ho navždycky nenechá. Ale zatím bych radil, aby na plnokrevníky moc nekoukal. Strakáč není špatný kůň, i rychlý je dost...“

Enkra s tímto tvrzením nepolemizoval – objal svého ponyho kolem krku a přitiskl tvář do jeho hřívy. Potom se vzpřímil a zatvářil se hrdě a vznešeně. „Tak se dívej, tati – aby sis nemyslel, že jsem se nic nenaučil!“

Nakopl Strakáče patami a vyrazil vpřed. Šlo mu to nádherně – my ostatní jsme jej sledovali pohledy a v duchu ho chválili. Až do chvíle, kdy Strakáč klopýtl v nějaké díře, Enkra opustil sedlo a obloukem dopadl na zem, až se zvedl oblak prachu.

Když jsme k němu dojeli, už vstával a netvářil se nijak moc hrdě – spíš se ohmatával po celé odvrácené straně svého těla. Robert mu kupodivu ani moc nenadával – Enkra vypadal značně zkroušeně.

„Blbá smrt.“ konstatoval.

Aflargeo byl z nás nejšikovnější, Strakáče chytil a přivedl zpátky. Enkra nasedl a nějakou dobu jsme ještě jezdili, ale to už se držel při nás a moc se nepředváděl. Uvažoval jsem, jaké rozkazy vydám služebnictvu, jen co dojedem do zámku. Mezi ostatními orientálními sluhy se totiž nacházel také Korejec, připomínající zjevem i inteligencí orangutana. Jeho specialitou byly masáže, kterým se čínsky říká do-in a vyznačují se řádným promasírováním celého těla. Poté, co se Enkra důkladně vymáchal v horké vodě, vzal si ho tento odborník do práce a probral ho tak důkladně, až sténal bolestí. Večeřel jenom trochu ovoce a mléka, potom se odvlekl na svoje lůžko a upadl do spánku velmi podobného bezvědomí.

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: