Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Guyrlayowe: Nejtajemnější z tajemných

Zpět Obsah Dále

V příštích dnech vyjížděl Enkra dopoledne i odpoledne na vyjížďky ve společnosti Aflargea – potají si mi ale stěžoval, že tygr je starý a líný a mnohem raději než jezdí, uloží svůj pruhovaný kožich někam do stínu, natáhne se a blaženě spí. V tu dobu jezdil Enkra sám a nikdy se mu nic nestalo.

Čtvrtého dne pobytu na zámku si vyjeli na obvyklou projížďku po snídani, než bude příliš horko. Aflargeo byl toho dne ještě mnohem línější, než bylo zvykem – hned jak se dostali z brány, zabočil podle břehu jezera až k písčité pláži s keříky, proslulými hustými a stinnými listy. Tam se po vykoupání uložil, nechal svého koně popásat a Enkrovi dovolil odjet do stepi a nerušit jej v blahém spánku. Enkra vyhověl rád, vyrazil přímo do dálky, rovnou cestou od hradu a jezera. Jel poměrně dlouho, až mu jezero zmizelo a jen vysoké štíhlé stvoly hradních věží ukazovaly, kam se má vrátit. Strakáč jednotvárně klusal a Enkrovi začínalo být horko od pálícího slunce – už se chtěl vrátit, když si povšiml nějakého pohybu na obzoru.

Od západu se k němu z dálky blížila karavana koní – Enkra sklopil okraj sombrera do čela, aby lépe viděl, kdo to k němu jede. Jezdci mířili přímo k němu, tak pobídl koně a jel jim naproti. Napadlo mu, že se ho snad chtějí otázat na cestu.

Zakrátko postřehl, že karavana se skládá z menšího stádečka koní, připoutaných do dlouhé řady za sebe, a ze tří jezdců, z nichž dva jeli vpředu, třetí vzadu. Všichni tři měli bílé pláště a lesklé přilbice, od nichž se odráželo slunce – ne však na hlavě, ale u sedel. Každý jezdec držel v ruce dlouhé kopí s malým praporkem pod hrotem.

Jak k němu přijížděli blíž a blíž, uvědomil si, že něco není v pořádku. Postavy těch jezdců byly čím dál větší a všichni seděli v podivném předklonu. Zvláště jeden, jehož Enkra napřed považoval za muže střední postavy, narostl v tomto pohledu na dvoumetrového chlapíka. A náhle pochopil, co mu připomíná shrbený postoj těchto jezdců: podobně vyhlížel Aflargeo, když jel na koni. A stačilo si k tomu jen přidat mohutnou hlavu prvního jezdce a veliké, silné postavy koní tmavých jako eben, aby Enkra pochopil, že má proti sobě Reorty.

První impuls byl obrátit koně a utéct, neboť z vyprávění věděl něco o pánech pouště a dost se jich bál – konečně, byli to nepřátelé jeho kamaráda Aflargea. Pak si ale uvědomil, že by jim zřejmě neutekl, už jsem jej informoval, jak skvělými jezdci jsou Reorti. Také si všiml na plecích největšího ručnice s dlouhatánskou hlavní. A kromě toho všichni tři Reorti opustili karavanu koní a vyrazili cvalem k Enkrovi.

Vrchní bělostné pláště se rozevlály a Enkra viděl pod nimi spodní pláště barevné, u největšího červený, u druhých modré nebo zelené. Na prsou měli krunýře z blyštivého kovu, u sedel kulaté štíty se znakem slunce a přilbice, dokonce s nějakými chocholy. Ale Enkra by raději viděl tyto přílby než ohromné, kosmaté lví hlavy, které vystupovaly ze zdobených límců bělostných plášťů. Taky už viděl jejich postroje, zdobené spoustou cvočků a kovových chráničů – uzda prvního Reorta byla pošita rolničkami, které při každém kroku koně cinkaly.

Reortský kůň je vysoký asi 190 centimetrů – co chybí do dvou metrů, nahrazuje hluboké sedlo. Bojovník sám měří metr padesát až dva metry, což znamená, že vypadá jako malá pevnost vysoká tři a půl metru. Nad ním se ještě jako stožár tyčí tří až čtyřmetrové kopí, obvykle s koňskou oháňkou nebo praporečkem.

Enkrův pony byl vysoký asi metr, sedlo deset centimetrů a část Enkrova těla nad sedlem snad šedesát. Bylo jasné, že před o dva metry vyššími Reorty cítil mírný komplex méněcennosti. Taky ještě nevěděl, co po něm vlastně pouštní bojovníci mohou chtít, tak setrvával na místě a hleděl na ně s úžasem a strachem.

Zarazili koně asi třicet metrů od Enkry – chvíli stáli nehybně a prohlíželi si ho. Jeden z nich něco řekl, čemu Enkra nerozuměl – nebylo to ani trochu podobné arminštině.

„Do... dobrý den, pánové!“ řekl zajíkavě, ač hned věděl, že mu neporozuměli.

Chvíli ještě vyčkávali, pak ten nejstarší pokynul nějak svému koni a ohromný černý hřebec pomalu klesl předníma nohama na kolena. Tento cvik je neobyčejně obtížný pro každého koně, navíc na něm seděl mohutný lev s těžkými zbraněmi, ale kůň provedl cvik bez viditelné námahy. Druzí dva Reorti též přinutili koně k pokleku, ale ne už tak bezvadnému, a pak všichni tři provedli tlapami podivný cvik. Položili pravou tlapku na ploské čelo, pak jí udeřili do prsního pancíře a široce mávli od sebe. Enkra to považoval za nějaký pokyn, co má dělat, ale i kdyby ho Reorti rozkrájeli mohutnými meči, jež jim visely na sedlech, nepřišel by na to, co od něj chtějí.

Trojice Reortů opět dovolila koním vstát. Chvíli se šeptem radili co dělat – pak najednou vyrazili jeden po druhém dokola okolo malého chlapce na strakatém poníku a v jízdě si nasazovali blyštivé přílby s chocholy z barevných per. Nyní vypadali jako středověcí rytíři, zvláště když uchopili štíty, vzpřímili se a sklopili dlouhá kopí. Předtím, jak Enkra postřehl, byla zasunuta do pouzder na sedle, a Reorti je pouze přidržovali ve vztyčené poloze.

Enkra seděl a prohlížel si mohutné lvy, cválající kolem něho ve stále se zužujícím kruhu. Trochu se jich bál, ale pamatoval si, že mu nesmějí nic udělat, a to jej uklidňovalo.

Když byli od něho již tak blízko, že se jej mohli kopími dotknout (kdyby chtěli), uznal konečně, že nadešla chvíle k opuštění kruhu. Lépe řečeno, polekal se natolik, že pobodl koníka a pokusil se vyjet z kruhu ven. Sotva tak učinil, zarazili všichni tři koně. Enkra zahlédl, jak oba mladší současně vymrštili svá dlouhá kopí – ta se zapíchla do kříže před Enkrou a pony při dalším kroku o ně narazil hlavou. Enkra couvl, spíš se o to pokusil, ale nejstarší Reort, stojící těsně před chlapcem, pozvedl své kopí a rovněž jím hodil. Kopí proletělo Enkrovi nad hlavou a zabodlo se za ním do písku tak, že vytvořilo třetí stranu trojbokého jehlanu, v němž byl uvězněn. Chlapec se sice rozhlédl kudy kam, ale praštil se do hlavy o jedno z kopí a zůstal raději sedět nehybně a očekávat odevzdaně věcí příštích.

Oba mladší Reorti mu přijeli po bok, před ním se zastavil nejstarší. Chvíli jej napjatě pozorovali velkýma pozornýma očima – Enkra postřehl v očích nejstaršího slabé modré záblesky a z Aflargeova poučení si pamatoval, že se něčemu podivuje.

Reort promluvil – byla to řeč podobná hrdelní, nelibozvučné řeči arminské, ale Enkrovi se zdála o něco jemnější, nicméně stejně výhružná. Ani podle intonace, ani podle výrazu Enkra nepochopil, co mu chce Reort říct – nejspíš se mu zdálo, že se ho ptají na jméno, protože chtějí napsat jídelní lístek.

„Já nerozumím reortsky!“ řekl konečně arminsky.

„Co... vůbec... chceš?“ zavrčel Reort touže řečí.

Enkra povytáhl v údivu obočí. „Vy jste mě obklíčili!“

Reort zamával tlapami. „Nepozdravil! Proč?“

„Kdo?“ Enkra nechápal nic.

Mohutná tlapa se vymrštila proti němu.

„Řekl jsem přece good morning, gentlemen!“

Reort vycenil zuby a z hrdla se mu ozvalo vrčení. Člověku by znělo výhružně, ale Enkra slyšel už podobný zvuk u Aflargea a věděl, že znamená smích. „Ty – jeden! Kde kdo další?“

„Je se mnou ještě Aflargeo. Tygr...“ Enkra se pojednou zarazil, přitiskl si ruku na ústa a přál si, aby se mohl propadnout do země. Zapomněl, že mezi lvy a tygry vládnou nějaké starodávné rozpory – a Reorti se mu nezdáli příliš mírumilovní.

„Veď nás!“ řekl nejstarší Reort.

„Ne!“ Enkra se postavil ve třmenech, aby vypadal větší.

„Jeď!“ poroučel Reort a doplnil ještě anglickým: „Go!“

„Nikdy vám ho neprozradím!“ rozkřikl se Enkra hrdě, „Nikdy!“

Nerozuměli – navíc nechápali, proč vlastně tak křičí, když přece každý ví, že pouštním rytířům stačí polohlasný hovor. Nejstaršímu Reortovi dokonce začalo vrtat hlavou, že tento výstřední chlapec na podivném strakatém poníku bude nějaký divný.

„Pojeď!“ zavelel rázně, „Jdeme s tebou!“

Enkra zapřemýšlel, jak by se v takové situaci zachoval Jackie – pak uchopil jedno z těžkých dřevěných kopí, vytrhl je ze země a svíraje je oběma rukama, namířil dlouhý blyštivý hrot proti nejstaršímu lvovi.

Všichni tři se rozesmáli hrubým, hlučným smíchem. Enkra stál ve třmenech, svíral kopí a mířil neochvějně na Reortovu hruď, ačkoliv jej bolely ruce a neměl tušení, co by dělal, kdyby jej napadl někdo z druhých dvou. Kopí se dalo velmi těžko ovládat, měl-li někdo tak málo síly, jako Enkra.

Konečně Reort mávl tlapou a rázně odstrčil hrot kopí od svého krunýře. Enkra se pokusil zastavit je v rozkmitu, ale lev udeřil tlapou do kopí pod hrotem, dřevěná tyč se rozkmitala a vyklouzla Enkrovi z prstů. Strakáče do švihlo po pleci, on začal jančit a Enkra měl plné ruce práce, aby z něj nespadl.

Starý Reort něco řekl, čemu Enkra nerozuměl – jeden z mladých vytrhl ze země své kopí, kousek poodjel a zavrčel, aby upoutal jeho pozornost. Pak namířil hrot kopí na prsa svého druha a mrštil. Enkrovi se zdálo, že ohromná váha letícího kopí musí slaboučký list plechu prorazit a Reorta zabít, ale kopí sklouzlo po pancíři a proletělo pod jeho tlapou, aniž vyrylo třeba jen rýhu na leštěném plechu.

Enkra hvízdl údivem – mladý lev najel k němu a předvedl Enkrovi, že pancíř je skutečně tenký, o málo silnější než papír. Reort na něj zaťukal drápem a cosi vysvětloval, ale Enkrovi bylo marné cokoliv říkat. Reort si nasadil pancíř zase zpátky a pokynul staršímu druhovi.

Ten sňal s plece ručnici a Enkrovi tu zvláštní zbraň předváděl. Hlaveň byla dlouhá téměř ke dvěma metrům, nikoliv však tažená jako u arabských pušek, ale s kvalitním závrtem. Zámek byl jiné konstrukce než u normálních zbraní, nahoře a dole z něj vyčnívaly dvě kliky, ozdobené malými drahokamy. Reort trhnul horní klikou, otevřel uzávěr a nasunul dovnitř náboj. Pak závěr uzavřel, namířil hlaveň bez mušky a miřidel na svého druha a trhl spodní klikou. Ozvala se ohlušující rána a Enkrovi se zdálo, že vidí, jak se kulka odrazila od slabého listu plechu a zapadla do trávy.

Tehdy mu napadlo, co slyšel od Aflargea: lístková ocel, neprůrazná ocel starých Reortů, jejíž tajemství nezná nikdo kromě tajemných Zlatohřívků. Enkra měl oči jako tenisáky.

„Jeď!“ pobídl ho starý Reort, „My přátelé!“

Enkra otočil koně a vyjel nazpět k jezeru. Nejstarší Reort jej doprovázel, oba mladší odjeli ke koním, aby je opět vedli. Ohromný lev se držel těsně vedle boku malého poníka a pečlivě si Enkru prohlížel. „Jak – malý – kůň! Ty – kdo?“

„Enkra Weston. Můj strýček je comcol Bartlett a bydlí v zámku v Kingtownu...“

Reort prudce vzdychl – zdálo se, že nerozumí, v jaké souvislosti to spolu je. Pak položil tlapku na svůj krunýř. „Já Golden Rain.“

Zlatý déšť, to bylo zřejmě jeho jméno, neboť si dal tu práci a naučil se je v angličtině. Enkra ještě mnoho nevěděl o jménech, jaká si Reorti dávají, ale tohle jméno v něm vyvolalo představu něčeho velmi sympatického. V duchu odpustil lvovi jeho předešlé nepřívětivé chování a doufal, že se s ním spřátelí.

Dlouho jeli mlčky – konečně spatřili jezero, a koně Reortů sami od sebe přidali do kroku. Byli vždycky šťastní, když ucítili vodu. Enkra ukázal na koníka, popásajícího se na řídké trávě: „Tam je Aflargeo. Spí. Nebuďte ho!“

Reort se pootočil ke svým mladším druhům a něco jim řekl – okamžitě odepjali pancíře a přes hlavu stáhli pláště, takže zůstali beze zbraní a vybavení. Seskočili s koní a plížili se k pahorku, pod nímž měl tygr spát. Enkra se opět postavil ve třmenech a chtěl vykřiknout na poplach, ale v té chvíli mu ústa zacpala mohutná tlapa Golden Rainova. Enkra sebou zamrskal, ale osvobodit se nemohl.

Viděl, jak mladí lvi dospěli k vrcholku – viděli zřejmě tygra, neboť najednou oba vyskočili a vrhli se na něj. Proláklina v níž tygr spal, byla hluboká asi třicet centimetrů; Enkra tedy viděl jejich hřbety. Golden Rain jej zase pustil, když se pruhovaný kožich objevil mezi dvěma zlatými s jemnými skvrnami. Aflargeo byl samozřejmě mnohem větší než oba lvi a setřást je mu nedělalo žádné potíže. Enkra viděl, jak se po jednom ohnal tlapou, až udělal přemet a kutálel se po písčině do vody. Pak se tygr vrhl na druhého, obě šelmy se do sebe zaklesly tlapami a s hrozivým ryčením se převalovaly v písku.

Enkra pobídl koně a hnal se tygrovi na pomoc – než tam však dorazil, ležel už lev na zemi s roztaženými tlapami a Aflargeo jej přidržoval. Teprve když se lev přestal hýbat, pustil jej, poodstoupil a prohlížel si Golden Raina.

Reort přijel až k tygrovi, seskočil s koně a zastavil před ním; chvíli si oba hleděli do očí, pak se dotkli čenichy a Aflargeo řekl něco reortsky. Reort odpověděl dlouhou složitou větou a tygr se hlučně rozesmál.

„Cos to zas vyváděl před těmi Zlatohřívky? Říká, že jim připadáš jako šílenec!“

„Chtěl jsem tě chránit! Odpusť, nevěděl jsem, že tě napadnou...“

„Ta dvě koťata? Však jsi viděl, jak jsem je spořádal! Reorti jsou hraví jako my, s tím musíš počítat!“

„Vypadají dost strašně! A nosí neprůstřelné pancíře. Viděl jsem to, ukazovali mi je...“

„To je lístková ocel. To mají všichni. I já mám doma jeden takový pancíř, po mém otci Tairovi.“

„Takže se nezlobíš, že jsem tě nevaroval?“

„Jsem už trochu starý na takové hry, ale nebojím se ani těch dvou, ani Golden Raina. My se známe, tenhle Reort je obchodníkem s plemennými koňmi, a jistě jde zase za obchodem...“

„A tihle dva jsou jeho synové?“

„Kdepak! Možná vnoučkové – ale na tom tak moc nezáleží. Naše příbuzenské vztahy nejsou tak jednoduché jako u lidí. Chtěli by se podívat na zámek a prohlédnout si ho.“

„Proboha... co tomu řekne strýček Ross?“

„Co by říkal? Má Reorty rád, jako my. Co proti nim pořád máš? Jsou to moc milí a veselí kamarádi...“

„Až na ty zuby a drápy! A kopí a ručnice a meče a pancíře!“

„Já mám přece taky zuby a drápy a mohu mít i to ostatní! Neboj se jich a chovej se k nim mile – Golden Rainovi se moc líbíš!“

Enkra pátravě pohlédl na Reorta. „A můžu si ho pohladit?“

„Obejmi ho kolem krku a přitiskni mu tvář k líci. Tak se zdraví lidé se šelmami. Potěší ho to.“

Enkra přistoupil k mohutnému lvovi, roztáhl doširoka ruce a objal mohutnou hlavu. Málem se utopil v jeho hřívě, ale silná tlapa jej podebrala v pase a přitiskla. Enkra pohladil lva po tváři a krku a Golden Rain přímo ukázkově zapředl. Enkra se tedy stejně pozdravil i s mladými; zjistil, že jejich srst i hříva jsou daleko jemnější, což ho velmi potěšilo. Teď, když stáli na zemi, necítil už před oběma lvíčky takový respekt, jako když seděli na koních. Nevyznal se docela v jejich obličejích, ale zdálo se mu, že se tváří vesele a přívětivě.

Aflargeo přistoupil zatím s Golden Rainem ke stádečku koní a prohlížel si jednoho po druhém, vyměňuje si s Reortem krátké odborné poznámky. O Enkru se nezajímali a tak se chlapec rozhodl věnovat pozornost mladším.

Jeden z nich mu právě něco vysvětloval. Nedovedl arminsky ani základní věty jako Golden Rain, takže mával tlapkami k jezeru, prohýbal hřbet a hrabal v písku. Doprovázel to nějakým projevem v reortštině, která zněla Enkrovu uchu jako když se rvou kostlivci na plechové střeše. Druhý občas zasáhl podobnou větou.

„Jo, hoši, já vám nerozumím ani slovo,“ rozhodil Enkra bezradně rukama, „Na to asi univerzálka nepůsobí – co je to zwarr?“ vysledoval v jejich řeči jedno často se opakující slovo.

První lev opět zahrabal tlapkami ve vzduchu. Druhý patrně ztratil trpělivost, neboť přiskočil k Enkrovi a tlapkou mu podrazil nohy.

Enkra natáhl instinktivně ruce před sebe, aby zmírnil pád, ale nepadl do písku, nýbrž na lva, a udělal přes něj přemet. Než se stačil zvednout, byl postrčen dopředu a skutálel se po písčitém svahu do vody. Poklekl na kolena, ale vedle něj vystříkl gejzír vody, jak Reort skočil do jezera. Druhý stál za Enkrou a když se chlapec pokusil vylézt na břeh, skočil po něm a údery obou tlap do prsou jej znovu srazil do vody.

Bylo tu vody sotva po pás, takže Enkra bez obtíží vstal – horší to bylo s Reorty, kteří stáli-li na dně, museli držet hlavy nad vodou. Jeden z nich zahrabal tlapkami a plaval o kousek na druhou stranu. Pak se zastavil a řekl výrazně „zwarr“.

„Plavat?“ pochopil Enkra, „Ovšem, že budeme! Ale pusťte mne na břeh, ať se můžu odstrojit...“

Při prvním náznaku snahy jít ke břehu podrazil mu opět jeden z Reortů nohy. Tentokrát byl však Enkra připraven; okamžitě počal plavat, současně uchopil jednoho ze lvů za bambulku na oháňce a zatahal. Mladý lev zakňučel, mrskl sebou až vytrhl Enkrovi ocas z ruky a pak se na chlapce vrhl. Enkra se strašlivě lekl, když spatřil jeho tesáky před obličejem – instinktivně natáhl obě ruce, uchopil lva za krk pod bradou a snažil se, seč mu síly stačily, držet mu hlavu co nejdál. Nedbal toho, že jej silné tlapy objaly a stiskly, nenapadlo mu, že kdyby mu chtěl lev skutečně ublížit, stačí jen vysunout z těch tlap drápy ostré jako jehly – držel zkrátka šelmu za krk a tlačil ji od sebe, zatímco se snažil stát rovně v rozvířené vodě. Druhý lev do rvačky nezasahoval, dokonce se přisunul blíže ke břehu.

Konečně Enkra ztratil rovnováhu a plácl sebou do vody i se lvem. Mohutné tlapy ho okamžitě pustily a Reort začal plavat ke břehu. Enkra raději pospíšil za ním. Oba lvi vylezli z vody, otřepali se a přihlíželi, jak Enkra vylezl také, posadil se na břeh a počal zouvat boty.

Aflargeo a Golden Rain skončili prohlídku koní a přišli sem. Golden Rain se usmíval a i Enkra to poznal.

„Poslyš, Enkro,“ řekl tygr vážně, „Moc se s nimi neper ve vodě. Oni Zlatohřívkové nedovedou příliš plavat – spíš to dělají jen instinktivně, hrabou packami a tak. Když už se dáš do rvačky, tak na mělčině, abys je neutopil...“

Enkra se po něm podíval vyčítavě. „Ty blázníš! Každý z nich je třikrát silnější než já! Copak bych s ním něco zvládl, kdyby se chtěl prát v hluboké vodě? A můžu mu to nějak rozmluvit?“

„Ano se řekne reortsky aw, ne joi. Pamatuj si to, až jim budeš na něco odpovídat. Když řekneš joi, nebudou se s tebou prát.“

Jeden z mladých se obrátil na Aflargea a něco říkal.

„Chtějí, abys je naučil plavat. Říká, že mají prázdniny a tady několik dní zůstanou. Že můžete být kamarádi, když chceš. Líbíš se jim...“

„To bych byl velice rád!“ vykřikl Enkra, obrátil se k mladým lvům a použil jednoho ze tří známých reortských slov: „Aw!“

Oba se naráz rozesmáli, přidal se i Golden Rain a Aflargeo. Pak oba přistoupili k Enkrovi a třeli se o něj hlavou. Nato poodstoupili stranou a bedlivě přihlíželi, jak se svléká. Znali látky, ale většinou nosili jen bílé pláště, ze kterých na noc skládali stany. Šaty jako nosí lidé jim byly vcelku neznámé a velmi zábavné.

„Já jsem Enkra. Enkra Weston.“

Aflargeo to přeložil, a pak naslouchal odpovědi. „Oni ještě nemají jména. Jsou mladí. Tomuto říkají Toarr, druhému Gha-warr.“

Enkra se na to tvářil udiveně, takže tygr doplnil: „Když se u nich narodí lvíče, dostane nějaké dětské jméno. To nosí, dokud nedospěje a dokud jej nějak nepojmenují. Třeba jako Zlatý déšť.“

„A to má každé jméno svůj význam? Proč mu říkají Golden Rain?“

Aflargeo přeložil otázku Reortovi. Ten se krátce zasmál a pak to tygrovi vyložil.

„Když byl mladý, jel prý podél řeky ve skalách u hranic a spustil se prudký déšť. On si všiml, že příval vody omyl kameny v řece a některé z nich se třpytily, když vysvitlo slunce. Bylo to zlato a on je sebral a odnesl domů, na hraní svým sourozencům.“

„Krásný... A proč vy nemáte taková jména?“

„Protože nám stačí obyčejná, co nic neznamenají. Ale jde-li ti o to, abychom je měli, tak ti řeknu, že mi Reorti dali jméno Awalawithwirighkharr, což znamená Plížící se džunglí.“

Golden Rain promluvil, a protože slabikoval, vysledoval si Enkra celé jméno: „Awalawithwirighkharr-wassabí-rrí-uagirrí.“

Aflargeo se poněkud zašklebil. „Ano, správně. Celé mé jméno zní: Plížící se džunglí jako neviditelný stín... nebo jako vítr, oni to tak také někdy říkají. Reorti jsou velmi poetičtí. Na to s tím neviditelným stínem přišli pro moje pruhy, protože jsou přesvědčeni, že jsem v lese vidět míň než oni. Ale já toho jména málokdy používám a prosím, abys mi tak raději neříkal...“

„Taky bych si na tom zlomil jazyk!“

„Až se naučíš reortsky, budeš to muset umět.“

Enkra vstal a znechuceně kývl na své dva přátele. „Toarr, Gha-warr, zwarr!“ vykřikl rázně.

„No ne,“ obdivoval ho Aflargeo, „Tobě ta reortština jde!“

Enkra s oběma lvy vběhl do vody. „Jak se řekne koukej se?“

„Wisi!“ Enkra se položil na břicho na hladinu, natáhl ruce, pak se odrazil nohama a počal plavat vpřed. Oba lvi jej sledovali pozornýma očima, dokud neuplaval deset metrů a nepostavil se.

„Zwarr!“ křikl na ně a ukázal na sebe. Pochopili a oba najednou počali hrabat tlapami ve vodě jako psi. Cákali dost, ale plavání nestálo za nic. Enkra udělal několik temp k nim a naznačil jim, aby toho radši nechali.

„Ty jsi Toarr?“ ptal se a lev řekl: „Joi. Gha-warr.“

„To je jedno. Tak koukej, ty troubo! Wisi!“ natáhl před sebe ruce a na zkoušku jimi ve vzduchu naznačil plavání, „Takhle to musíš dělat! Natáhni ty packy!“ uchopil jednu z tlap a natáhl ji dopředu, pak uchopil i druhou. Gha-warr mu chtěl vyhovět, pokusil se natáhnout i zadní tlapy dozadu, ale zaskučel a začal se topit. Raději se postavil na všechny čtyři.

„Tak takhle by to nešlo, hoši! Vy neumíte vůbec dýchat! Wisi!“ Enkra se nadechl, plácl sebou do vody a položil se na dno. V příští chvíli jej již ochotné tlapky co nejrychleji tahaly z vody. Některý z Reortů v rozčílení vytáhl i drápy a ozdobil Enkru pěkným šrámem na rameni. Přesto Enkra neocenil tu snahu – jak jej uchopili, vydechl leknutím vzduch a vynořil se prskaje vodu.

„Aflargeo, prosím tě! Vysvětli jim, že se potápím schválně! To musejí umět i oni, jestli chtějí plavat!“

Tygr něco lvíčkům dlouho vysvětloval – pak odpověděli „aw!“ Enkra se znovu potopil a tentokrát jej již nechali, když se však vynořil, byly jejich oči modré jako chrpy samým údivem.

„Takhle to musíte dělat! Nadechněte se!“

Skutečně se nadechli, a v té chvíli jim Enkra stlačil hlavy pod vodu. Polekali se, zamleli sebou, podrazili mu nohy a opět vystrčili hlavy, šťastní, že se neutopili.

„Hrom do vás uhoď! Tohle budete zkoušet každé ráno při mytí! Strčit hlavu do umyvadla a zkoušet, jak dlouho vydržíte! Jasný?“

Škodolibý Aflargeo si neodpustil, aby to přeložil, ačkoliv mu dalo hodně práce slovo umyvadlo – lvi se jako ostatní kočky jenom olizují. Pak zase něco řekl jeden z Reortů.

„Povídá, abys nechal učení a radši se s nimi popral. A já ti to taky radím. A pak už musíme na oběd – slunce stojí vysoko a lvi musejí taky jíst, i když ne často...“

„Ať jdou k obědu s námi! Táta se bude divit!“

„No, to určitě! Tak dobře, promáchejte se ještě trochu a mažem!“

Takže za půl hodinky dorazila před bránu skupina tří lvů, tygra a chlapce na strakatém poníku, spolu s karavanou koní. Sluhové se netvářili nijak nadšeně nad tou vzácnou návštěvou, ale ochotně se ujali reortských koní a zavedli je do zámeckých stájí. Enkra si řekl, že tyto stáje musí být už na leccos zvyklé.

Kuchař se sice trochu podivil, když mu ohlásili návštěvu dalších tří velmi hladových krků, ale jelikož Reorti nejsou žádní gurmáni a stačí jim napolo syrové maso, pro člověka nepoživatelné ani náhodou, spravil to tím, že jim dal nad oheň opéci čtvrtku hovězího. Zatímco se všichni koupali v již zase vzorně vyčištěném bazénu mezi sloupořadím, sdělil jsem Westonovi obezřetně, jakou návštěvu si nadějný synáček přivedl.

Robert měl o Reortech představu dost chatrnou – před válkou nikdy v jejich zemi nebyl a za války slýchal jen o tom, že jsou bojovníci, před nimiž armády lidí prchají v divokém zmatku. Proto k nim neměl valnou důvěru, a tu nijak nevylepšilo Aflargeovo vyprávění o válce mezi Arminem a Atl Antisem.

„A nestane se mu nic? Nesežerou ho náhodou?“

„Pokud budou mít dostatek jídla, určitě ne,“ uklidnil jsem ho, „Jsou velice milí a Enkra se s nimi už skamarádil. Pojď se s nimi seznámit, budou se ti jistě líbit!“

Nelíbili, ačkoliv pro to dělali, co mohli. Podali mu dokonce přední tlapky, kterýžto zvyk mezi nimi zavedli lidé, a snažili se seč byli vyhlížet mírumilovně. Ale zatímco v Aflargeovi je určitá graciéznost a elegance, pouštní bojovníci vypadali v každé situaci drsně a bezohledně. A tento dojem ještě dorazil fakt, že Weston nerozuměl z Golden Rainovy slavnostní řeči ani slovo.

Pojedli jsme v napjaté atmosféře a vyčkávavém neklidu.

„Kde jsi přišel k tomu šrámu na rameni, Eddie?“ byla jediná otázka, kterou Weston přerušil ticho oběda.

„Při koupání...“ Enkra byl rozhodnut to dále nerozvádět.

„Vypadá to jako drápnutí!“

„Vážně? No... jeden o mne trochu zavadil.“

„Který?“

„Nevím. Já je od sebe nerozeznám.“

„Aha!“ řekl Robert pochmurně a pokračoval v jídle. Občas pohlédl úkosem na Reorty a zřejmě dospěl časem k názoru, že ani on není schopen ty mladé od sebe rozeznat.

Po obědě požádal Enkra velmi zdvořile o dovolení, aby mohl jít s hosty ven. „Musím je naučit plavat!“ zdůvodnil to.

„Ale brzo se vraťte!“ řekl jsem rychle, abych předešel Westona a ukázal Enkrovi na dveře. Nedal se pobízet.

Zato Robert byl velmi rozhořčen. „Nemám nic proti šelmám, jsou to dejme tomu tvoji kamarádi! Ale upozorňuji tě, že nedovolím, aby si ty obludy o něj brousily svoje tupé drápy! Nezapomínej, že jim nikdy není možné docela věřit! A kdyby o něj zase někdo „zavadil“, mohlo by se stát, že by ho už nevzkřísili! Jak říkám, budu nejradši, když budou ti tři za horama! A tvůj povedený Aflargeo by mohl jít klidně s nimi!“

„Jsem přesvědčen, že lvi mu neublíží – na to už Aflargeo dohlédne. A potom, Enkra je vcelku rozumný a jistě ví, co se mu může stát. Reorti jsou sice poněkud hrubšího zrna, ale jinak dobří kluci...“

Enkra zatím předváděl novým přátelům stáje hradu – byli zvědavi na ustájení svých koní a chtěli si je vzít na projížďku. Veškerou diskusi obstarával Aflargeo, Enkra z ní nerozuměl ani slovo – zajímavé to začalo být teprve, když došli k oddělenému stání, kde bydlel Strakáč.

Enkra šel do boxu, poplácal ponyho po krku a chtěl ho nasedlat. Vtom promluvil Golden Rain a Aflargeo mu, jak se zdálo rozpačitě, odpověděl.

„Co se děje?“ Enkra postřehl, že se mluví o něm.

„Ptá se... vlastně říká, že by sis měl vzít raději skutečného koně. Že se on a jeho chlapci chtějí procválat.“

„Ale to je skutečný kůň!“ Enkra vzal ponyho za hřívu a ukazoval ho Reortovi, „A cválat umí taky!“

Aflargeo to přeložil a Reorti jej jeden přes druhého překřikovali. „Nechtějí zkrátka věřit, že by někdo mohl normálně jezdit na ponym. Nezdá se jim to možné...“

„Já neumím jezdit na vysokém koni!“ prohlásil Enkra a Aflargeo to poslušně přeložil. Nastalo trapné ticho a lvi si prohlíželi Enkru očima velmi namodralýma údivem.

Konečně ticho přerušil jeden z mladých lvů, který Golden Raina o něco důrazně žádal. Druhý se přidal.

„Dobře, neprojedeme se tedy. Vem tohohle koníčka – lvům se moc líbí a chtěli by vidět, co dokáže. Můžeš jim něco zajímavého předvést?“

Enkra jim mohl předvést kolekci pádů ve všech provedeních. Ale vzpomněl si na kousky, které předváděl černoch od Federace na nádraží, když jsme tam byli pro koně. „Strýček Ross by snad věděl, jak jej přimět ke kotoulům a takovým věcem. Kdybychom jej vzali s sebou...“

„To já dovedu taky,“ řekl Aflargeo, „Počkejte na mne před bránou. Doběhnu pro kartu a můžeme Strakáče vyzkoušet.“

Reorti s Enkrou a Strakáčem opustili stáje a prošli spojovací chodbou do haly – opět tam byli turisté a pilně si kluka a tři lvy fotografovali bleskem, což se Reortům velice líbilo. Taky je doběhl Aflargeo a jak fotografy viděl, věren své komediantské povaze něco předvedl. Skočil nejnádhernějším skokem s tasenými drápy a vyceněnými tesáky proti nejdrzejšímu fotografovi, avšak jakmile blýskl fleš, zarazil se ve vzduchu a dopadl před mužem na zem. Ten zdvořile poděkoval a nijak se nevyděsil – takové kousky šelmy předváděly s potěšením.

Vyběhli stejným směrem jako dopoledne přijeli, mířili ke koupališti. Enkra jel na koni a mladým lvům napadlo, že by mohli zkusit, zda jim pony stačí. Rozběhli se a Enkra, pobízeje ponyho patami, se vyřítil za nimi. Reorti jsou skvělí běžci, zvláště na krátké tratě – přesto Strakáč dotahoval, zakrátko se dostal na jejich úroveň a nakonec je předběhl. U koupaliště zvítězil o osm lvích délek a Enkra jásal.

Toarr a Gha-warr doběhli s vyplazenými jazyky, ale smáli se a něco Enkrovi vysvětlovali. Enkra byl také unaven a zpocen – než doběhli Golden Rain a Aflargeo, už se šplouchal ve vodě.

„Říká, že netušil, jak dovede ten kůň skvěle běžet! Považoval ho za hračku. Teď se mu zdá, že je to skvělé zvířátko na kratší cesty. Ovšem je otázka, zda unese lva...“

„Golden Raina asi ne, ale tyhle určitě. Však si to mohou taky zkusit...“

Jen to tygr přeložil, už Toarr vyskakoval na koně. Trochu mu sice překáželo Enkrovo sedlo, mělo tvar přizpůsobený pro lidi, ale usadil se a ocasem koně švihl. Strakáč se rozběhl a Gha-warr běžel vedle a pokřikoval na bratra rady a pokyny.

„Necháme ho odpočinout, než ho budeme předvádět,“ rozhodl Aflargeo, „Musíme počkat, bude hodně uhnaný...“

Zpátky přijel na koni Gha-warr. Oba současně se vrhli na Golden Raina a chrlili na něj chválu Enkrova koníka. Starý lev vážně pokyvoval kosmatou hlavou, ale nevyjádřil se.

Ulehli na sluncem prohřátý písek a odpočívali. Jeden z mladých si vzpomněl, co žádá dobrý mrav a udělal Enkrovi měkkou podušku pod hlavu ze svého kožichu. Enkra zavřel oči, ale nechtěl spát, jen si odpočinout – a probudil se za víc než hodinu. Potom se všichni okoupali, a Aflargeo začal předvádět Strakáče.

Zpočátku seděli Reorti způsobně vedle sebe a přihlíželi, ale zakrátko začali vzrušeně diskutovat. Velké nadšení vyvolalo, když koník počal chodit po zadních a pak po předních a zadními vyhazovat. Výcvik koní k různým kouskům je u nich vrcholem umění. Různý způsob bočních odkroků jim musel Aflargeo nejprve vysvětlit, ale pak uznali, že je to velmi obtížné. A pravou bouři nadšení způsobilo, když Aflargeo poručil ponymu provést kotoul. Lvíčci vzrušením kníkali jako koťata a Enkru málem povalili na zem, jak jej o něčem přesvědčovali.

„Chtějí koupit tvého Strakáče. A že prý je jim jedno, za jakou cenu...“

„Ale já bych ho nechtěl prodat!“

„Bude se u nich mít jako v bavlnce! Jezdit na něm budou jenom koťata a jinak ho budou vodit od tábora k táboru a ukazovat, jaké koně mají lidé! Pro tvého ponyho je to úchvatná kariéra!“

„Už jsem si na něj krásně zvykl! Mám ho moc rád, je to milý koníček a myslím, že i on mne má rád...“

Tygr k němu obrátil své moudré oči. „Ty ho chceš skutečně honit po džungli? Ani velcí koně často nevydrží vše, co je tam potřebí. Nezapomínej, že tvůj poník je skvělý kůň jenom pro hru! V džungli...“

„A myslíš opravdu, že se dostanu do džungle?“

„Vím to. Jackie Therlowe ti to slíbil a prosadí to, i kdyby měl za tebe bojovat. A kdyby tě Danny MacLeod nechtěl vzít do svojí smečky, zakročím a odvedu tě ke svým synům do Tigerstownu. Ti tě naučí žít v džungli, abys byl silnější a odolnější než všichni ostatní. Ale koně tam potřebovat budeš...“

Enkra zaváhal, pak pokrčil rameny. „Neprodám ho, dokud nebudu mít lepšího. Stejně neumím jezdit na vysokém koni...“

Aflargeo řekl několik slov Golden Rainovi – lev si pátravě prohlédl Enkru a řekl: „Ano. Uděláme to tak.“

Aflargeo přeložil: „Zítra tě Reorti naučí jezdit na vysokých koních. Udělají to tak, jak oni sami učí jezdit svoji mládež. Je to velmi moudrý způsob, ještě moudřejší než náš. Však uvidíš. Ale teď je pojď učit plavat, jsou už velmi netrpěliví!“

Než odešli na večeři, podařilo se Enkrovi s pomocí Aflargea, rukou a nohou a andělské trpělivosti vysvětlit lvíčkům, jak používat tlapek při plavání. Vysvětlil jim i rozdíl mezi kraulem a motýlkem – oni sami uznávali jenom jeden styl: lví čubičku.

Robert byl krajně nepříjemně překvapen, že Reorti jsou ještě v zámku a zúčastní se s námi večeře. Ještě víc jej překvapilo, že Enkra s oběma mladými téměř neustále hovoří a ačkoliv Robert pochytil kdysi zlomky reortštiny, nebyl dost dobře schopen kontrolovat, co vlastně synek cizincům vysvětluje. Aflargeo se při tom téměř nepřetržitě smál a i já měl při některých Enkrových obratech co dělat, abych se udržel – ale vcelku se mi zdálo, že si spolu výborně rozumějí.

Po večeři zvedli se všichni tři Reorti a Golden Rain se zdvořile rozloučil – chtěli spát v přístřešcích na nádvoří blízko stájí. Ale Enkra je rázně zastavil. „Proč, strýčku Rossi? Kam by chodili, mohou přece spát s námi! Do mého pokoje se krásně vejdou a Golden Rain může k Aflargeovi!“

„Ale Eddie!“ vyjevil se Robert, „Snad nechceš ty lvy...?“

„No a proč ne? Přece bys nechtěl, tati, aby spali na těch tvrdých pryčnách na dvoře? Jsou takoví jemní...“

Robert nedůvěřivě hleděl na lvy, jejichž zevnějšek se zdál napovídat, že jsou už důvěrně seznámeni i s pískem a kameny stepi a nějaká dřevěná pryčna jim rozhodně nemůže škodit.

„Ne! Do tvého pokoje rozhodně ne!“

Enkrovi ztvrdla tvář. „Tak dobře – tak tedy budu já spát s nimi ve stáji! Neboj se, otče, nebudeme nikomu překážet!“

„Nech to plavat, Robe,“ doporučil jsem mu, „Ať si zvyká. Mám dojem, že se mu nemůže nic stát!“

Weston se chvíli mračil. „Dáváš mi na to čestné slovo?“

„Čestné slovo. Nikdo mu neublíží.“

Weston mávl rukou. Enkra kývl na lvy a zmizel s nimi dřív, než si to tatínek rozmyslí.

Robert objevil na zámku výborně zásobené sklepy plné různého alkoholu. Prozatím je využíval pouze Masterson a ostatní bílí obyvatelé, teď v nich ochotně podnikal průzkumy a ochutnával. Já se samozřejmě také nedal prosit, i když jsem chuť vzácných značek spíš vychutnával. Robert se rozhodl vyrobit si zásobu alkoholu v krvi na příští století.

„Začínám mít strach, Rossi,“ svěřoval se mi, „Kluk se chová divně! Všímáš si vůbec, jak vypadá? Děje se přesně to, čemu jsem chtěl předejít! Ještě štěstí, že je to jenom o téhle dovolené, a až se vrátíme do Kingtownu, snad na to zapomene...“

„Co máš na mysli?“

„Prohlídl sis, jak vypadá a jak se chová? Kůže mu ztmavla, chodí oblečený jako místní služebnictvo a každému říká jménem! Jí s nimi jejich blafy, chodí na jejich modloslužebnické pobožnosti a nechá si malovat na čelo jejich značky! A zpívá si všelijaké ty jejich mantry... nic bych za to nedal, že jim dokonce rozumí!“

„Ty jim přece taky rozumíš!“

„Ano, ovšem! Ta univerzálka... když začal chodit do školy a nosit ty známky, zlobil jsem se, ale byl jsem rád, že není jako někteří... že to v sobě nemá! Ale teď – naučil se sám od sebe nářečí všech sluhů, s tím Korejcem se taky baví! Stačilo mu to jednou slyšet! A dokonce se dokáže domluvit i s těmi lvy, a jejich řeč přece není v registru!“

„S reortštinou jsou problémy odjakživa. Arminština má svoji stálou formu, ale u lvů existuje spousta nářečí, některá jsou srozumitelná, jiná nikoliv. To se nediv!“

„Tohle není! Ale on mu rozumí!“

„Třeba je nadaný na řeči!“

„Můj syn? Pitomec, který nedokáže srozumitelně napsat úkol? Ty si ze mě děláš legraci, Rossi, to není hezké. Já moc dobře vím, co se v něm probouzí! Ale kam to může dojít?“

„Tam, kam má, Robe. Nedělej si starosti...“

Nalil si další sklenici a začal mi líčit svoje obavy. Bylo mi ho trochu líto – připadal mi zestárlý, znechucený, převálcovaný životem. Ten veselý mladý chlapec, který tak rád létal nad oblaky ve svém letadle... Kolik je to už let?

Enkra zatím předváděl Reortům svoje obydlí. Už dávno si zvykl nepoužívat klimatizace a spávat při otevřeném okně. Také lůžko z přikrývek a rohoží už pro něj nebylo ničím divným. Když se nešel před spaním vykoupat do jezera, aspoň se každou chvíli sprchoval a před spaním rozvěsil svoje vyprané oděvy, aby do rána vyschly.

Navázal úzké přátelství s indickými kuchaři. Matádží z kuchyně mu soustavně podstrkovaly různé dobroty, zvláště sladkosti, a Enkra si zásobil malou příruční ledničku Golden Tiger Juicem, ovocem a kondenzovaným mlékem. Kdykoliv chtěl, mohl se osvěžit jogurtem, ghírem a dalšími pochoutkami.

Reorti zvědavě vstrčili nosy do otevřené ledničky, ale Golden Tigerem pohrdli, i když v něm měl Enkra uloženy všechny svoje peníze. Taky jim nevadilo, že tam není vůbec žádné maso. Počali očichávat plechovky s velkou rohatou krávou, natištěnou na vinětě, a mlsně se olizovali.

„Mléko?“ ptal se Gha-warr (Enkra je už docela rozeznával).

„Aw. Kondensed. Slisované dohromady...“

„My máme to moc rádi!“ prohlásil Toarr, „Ale ochutnali už moc moc dávno. U nás necpem mlíko do plechu...“

Enkra zručně otevřel dvě plechovky. „Prosím, dobrou chuť!“

Lvíčkové se pustili do jídla, Enkra si vzal banán, kousal ho a pozoroval, jak růžovými jazýčky vylizují konzervy. Teprve když si byli jistí, že skutečně nezanechali nikde ani kapičku, zdvořile poděkovali a uložili se ke spánku. Enkra si lehl mezi ně a přitulil se k nim – ještě musel zhasnout, to žádný z nich neuměl. Něco mu vyprávěli, ale tak dobře jim ještě nerozuměl – a tak poslouchal jejich drsné hrdelní hlasy a pomalu usínal.

Ráno se probudil právě včas, aby si mohl prohlédnout důkladný a zdlouhavý proces, jakým se lvi umývají. Celá procedura se provádí jazykem, a Enkra vyjádřil neopatrně pochybnost, zda je vůbec možno se takovým způsobem očistit. Lvi se nabídli, že jej ochotně a rádi taky umyjí, a hned se do toho dali, ale Enkra jim s kňučením utekl. Lví jazyk se podobal snad ze všeho nejvíc rašpli, když jím přejížděli po chlapcově jemné kůži. Oba lvíčci nechápali, proč se to Enkrovi nelíbí – v přemíře dobročinnosti byli ochotni mu v zájmu hygieny odřít kůži až na maso.

Enkra navrhl, aby se šli přes terasy vykoupat do jezera jako každé ráno. Vydal se také ke dveřím, ale po cestě zakopl o jednu plechovku od mléka, kterou nikdo večer neměl zájem uklidit. Zlostně ji nakopl a kulatá plechovka se kutálela přes pokoj – než se dostala na druhou stranu, držel ji už Toarr v zubech i drápech a vrčel na ni jako na živého nepřítele.

„Věci, které poskakují jako živé, nejsou dobré!“ vysvětlil Enkrovi Gha-warr, „Když někdo hodí něco úmyslně, je dobré, že to letí. Ale když něco letí jen proto, že do toho strčíš, je to moc špatné!“ A vážně pokyvoval hlavou.

„A co byste potom říkali fotbalu?“ ptal se Enkra se smíchem.

„Co je to?“

Enkra chvíli váhal, jak jim to vysvětlit. „Hra. Kopne se míč, až letí do brány. A když se tam dostane, je to chyba.“

„Tak proč se tam hází?“

„Protože ho hodí nepřítel. Jsou dvě strany. Která udělá méně chyb, pustí míň gólů, vyhraje...“

„To je moudré!“ pronesl Gha-warr, „Naučíš nás to?“

Enkra přikývl. Míč neměl, ale vzal druhou, neporušenou plechovku od mléka, pečlivě zatlačil víčko dovnitř, aby se o ně některý lev nepořezal a vyšel s nimi na chodbu. Chodba byla pokryta dlaždicemi, které se mu zdály ideálním terénem pro výuku podobného rázu.

„Toarr má tuhle stěnu, Gha-warr druhou. Je to asi dvacet metrů, snad to bude stačit. Do té příčné chodby se nesmí. Myslete si, že tam chodba není! Já hodím plechovku na zem mezi vás a vy ji musíte dostrkat prackami až ke zdi soupeře a dotknout se tou plechovkou zdi! Jasné?“

Oba lvi moudře pokývali hlavami, postavili se proti sobě a Enkra jim hodil plechovku a odskočil jako hokejový rozhodčí. Obě tlapy současně udeřily do plechovky, která zůstala mezi nimi nehnutě. Toarr ji pustil a udeřil do ní ze strany druhou tlapou, čímž ji odmrštil ke stěně, skočil za ní, vzal ji do zubů a tvářil se, že ji nevydá.

„On mi ji vzal!“ zakňučel Gha-warr.

„Tak mu ji seber taky! A ty, Toarre, si pamatuj, že plechovka musí pořád ležet na dlaždičkách! A smíš se jí najednou dotýkat jen jednou packou!“

„A on kolika?“ ptal se Toarr, protože Gha-warr mu oběma tlapami plechovku uchopil a snažil se mu ji vyrvat.

„Taky jednou! Hrome, dejte to sem, začnem znovu!“

Toarr vydal plechovku, Enkra je znovu uspořádal a pustil ji mezi ně. Tentokrát ji Gha-warr odhodil stranou, než si to Toarr stačil všimnout, a hned skočil za ní, ale Toarr jej uchopil zuby za ocas a odmítal pustit. Gha-warr po něm sekl packou, pak sekl packou Toarr a pak už oba leželi v objetí a drápali se a kousali, a ještě při tom strašlivě vrčeli.

Enkra k nim skočil, uchopil každého za horní čelist a snažil se jim rozpáčit hlavy od sebe. Ani mu nenapadlo, že včera by se byl něčeho takového ve snu neodvážil. „Necháte se! Rvát se nesmíte!“ Toarrovi vrazil do rozevřené tlamy loket, Gha-warrovi koleno, a tlačil je od sebe. Oba lvi, kteří souboj nikdy nemysleli vážně, se rozesmáli a pustili se.

„Tak podívejte se, takhle by to nešlo! Já budu hrát s jedním z vás a ukážu vám, jak se to dělá. Třeba s Toarrem. Gha-warre, ty se dívej a moc se nepleť do cesty...“

Enkra podržel chvíli plechovku, poučil Toarra, že musí mít zatažené drápy, pak plechovku pustil a kopl do ní dřív, než si toho lev vůbec všiml. Pak ho přeskočil a běžel za plechovkou, ležící u boční stěny; Toarr jej pochopitelně předběhl, udeřil do plechovky tlapkou a současně se postavil tak nešikovně, že přes něj Enkra upadl. Při pádu však úderem pěsti plechovku odrazil a když se Reort počal udiveně ohlížet, kde ji má, Enkra zas vyskočil na nohy a opět plechovku vedl.

Nezvyklý rámus na chodbě probudil mne, Aflargea i Golden Raina. Otevřel jsem dveře a zjišťoval, co se děje, Aflargeo a Reort také vystrčili hlavy a o něčem se dohadovali.

Enkra byl už téměř u stěny označující Reortovu branku – už i Toarr pochopil, že mu hrozí porážka a tak Enkrovi podtrhl nohu. Chlapec spadl na záda, odrazil se lokty, projel lvovi pod břicho a patou současně plechovku dokopl ke stěně. Zároveň vyrazil divoký pokřik na znamení vítězství.

V té chvíli otevřel dveře Weston. Bůh ví, co se domníval, když spatřil svého syna ležet pod tlapami krvežíznivé šelmy a strašlivě ječet; ale ztratil hlavu a zařval ze všech sil: „Pomóc! Zachraňte ho!“

Aflargeo, vždy hotov k hrdinským činům, rozrazil dveře a vrhl se na Toarra. To ovšem nemohl Gha-warr jen tak nechat a tak se s ryčením vrhl bratrovi na pomoc. A zcela naposled zasáhl do rvačky Golden Rain; později prohlašoval, že chtěl svoje svěřence uklidnit. Enkra stál zatím u stěny a prohýbal se smíchem nad tou podívanou. Čtyři obrovské šelmy se tloukly packami, kousaly se a škrábaly, až chlupy lítaly kolem – a při tom ještě všichni účastníci rvačky hromovými hlasy řvali.

Robert skočil ke mně, chytil mě za rameno a křičel: „Okamžitě odsud odjedeme! Já nebudu mezi takovými stvůrami...!“

„Ale Robe, uklidni se!“ snažil jsem se jej konejšit.

„Nepřipustím, aby můj syn zůstával jen o hodinu déle v takové společnosti! Je to životu nebezpečné, rozumíš! Okamžitě balíme kufry a jedem!“

„Tak přece počkej! Vždyť se celkem nic neděje!“

„A co má být tahle hrozná rvačka?“

V té chvíli jej Enkra zatahal za rukáv pyžama. „Ale tati, vždyť oni se nervou doopravdy! Vidíš přece, že neteče žádná krev! A kdybys viděl ty jejich drápy a zuby...“

„Vidím! Eddie, zakazuji ti, aby ses k nim přibližoval!“

Enkra se vytáhl na špičky. „Když je donutím, aby té rvačky nechali, zůstanem tady?“ V očích mu nebezpečně zablýskalo.

„Něco takového nedokážeš!“

Enkra se otočil a vrhl se do klubka zmítajících se zlatých kožešin a mistrovsky vpletené pruhované. A pak provedl něco, co se zdálo nebezpečné i mně: skočil odzadu na Golden Raina a dlaněmi jej uchopil za hlavu. Stala se nepochopitelná věc; lev přestal bojovat, odstrčil se od ostatních a počal zmateně hrabat předními tlapami kolem sebe. Enkra jej popadl za uši a táhl mu hlavu od rvačky. Zdálo se, že lev už do dalších avantýr nemá chuť, zastavil se u stěny a pozoroval svoje chlapce.

Enkra už opět skočil do chumlu a uchopil Gha-warra stejným způsobem jako Golden Raina. Také lvíček reagoval podobně, počal zmateně bít tlapami kolem sebe a snažil se vší mocí vyprostit. A tehdy jsem pochopil: Enkra zkrátka a dobře zakryl šelmě oči. Taková věc se lvovi ještě nikdy nestala a tak si žádný nedovedl rychle a účinně pomoci.

To už tygr donutil Toarra přestat se bránit a vstal. Weston se vrhl k synovi, přitáhl ho k sobě a prohlížel si ho. Byl zcela v pořádku, jen na paži nad loktem měl krvavý šrám – ten však jistě nevznikl úmyslně, spíš nešťastnou náhodou. Přesto však z něj kapala krev a když ji Weston otřel dlaní, Enkra slabě zasykl bolestí.

„Tak tady to vidíš! To jsou ti tvoji kamarádi! Takovéhle máš přátele! Už po tobě jeden sekl prackou a kdyby se byl pořádně trefil, mohl tě i zabít!“

„Ale jdi, Roberte! Divím se, že zrovna ty nevíš, jak to vypadá, když takový lev sekne prackou! Tohle je čistě nešťastná náhoda, to se takovému klukovi stane desetkrát za den! Aflargeo, olízni mu to!“ uklidňoval jsem ho.

Enkra natáhl ruku, odvrátil hlavu a zavřel oči, ale hned se obrátil zase zpět, když mu tygr pilníkovým jazykem přejel po ráně. Pečlivě olízl krev, pak si přejel jazykem vousy a řekl: „Nic to není. Slabě natržená kůže. Ani bych o tom nemluvil!“

„Ty tomu tak rozumíš!“ vyjel si na něho Weston, „Je tady někde poblíž nemocnice, Rossi?“

„Nevím,“ řekl jsem upřímně, „Přece bys nechtěl...“

„Bezpodmínečně musí dostat protitetanovou injekci! Vydesinfikovat ránu, zavázat, případně dát do dlah nebo do sádry a uložit do postele! Jenom tak můžeme doufat, že to zranění nebude smrtelně nebezpečné!“

„Vydesinfikováno už to bylo – stačí, že mu to Aflargeo olízl. Jestli chceš, dám mu na to náplast, aby se tam nedostal prach, a v poledne to zase olízne. Zítra ráno o tom nebude ani vědět. Tak se léčí v Arminu – víš přece, že jejich sliny jsou stejně léčivé jako penicilín!“

„Nebudu dávat všanc život svého jediného syna!“

„Když ty ses zřítil s letadlem u Tigerstownu, položili tě podobní tygři do svých stanů v pralese a léčili tvoje rány taky jen svými prostředky, hlavně jazykem! A jak vidím, jsi docela v pořádku! Nemysli, že tvůj syn je horší než ty!“

Weston nasupeně zmlkl, jako vždy když přišla řeč na válčení a jeho osobní zážitky. „Aspoň mi slib, že v Kingtownu nebudou žádní Reorti!“

„To můžu s klidným svědomím. Do Kingtownu přijíždějí málokdy. A nemyslím, že proto, aby obdivovali tvého syna...“

Weston zamával rezignovaně rukama. „Tak ať si tedy dělá, co chce! Už je to jenom pár dnů...“

A Enkra a jeho čtyři chlupatí přátelé běželi co nejrychleji na terasy se koupat a byli pevně rozhodnuti jeho přání splnit.

Tentokrát málem nestihli ranní kírtan na počest Šrí Nrsimha-déva. Enkra byl zvědav, jak budou reagovat na určitou spřízněnost s božstvem, ke kterému cítil za ten čas velmi přátelský vztah, ale oni byli zřejmě dobře vychovaní, hned na prahu chrámu se klaněli, až se hlavou dotýkali země, a chovali se velmi uctivě. Golden Rain si po skončení obřadu dlouho povídal s bráhmanem, ale Enkra bohužel nevěděl, o čem.

Po snídani odebrali se všichni do stájí, kde si tři lvi a tygr osedlali koně. Vzali s sebou také dalšího koně bez sedla, neboť to měl Enkra vloženo na Strakáče. Enkra se zajímal o konstrukci reortských sedel – byla to sedátka umně vytvarovaná právě pro rozměry zadních tlap velké šelmy. Pro člověka muselo být takové sedlo velmi nepříjemné.

Reorti s sebou nebrali žádné zbraně mimo dlouhých kopí. O způsobu výuky se nijak zvlášť nešířili a Enkra se raději moc nevyptával. Vyjel s nimi zároveň a lvi, dychtiví prokázat mu přednosti svých koní, pustili je do cvalu, takže Enkra i při všem možném pobízení zůstal pozadu. Teprve teď chápal, že jeho krásný Strakáč není skutečně nejlepším koněm v celém Arminu.

V dostatečné vzdálenosti od hradu se lvi a tygr zastavili, počkali na Enkru a něco zatím připravovali. Když dojel, sňali ze Strakáče sedlo a po větších úpravách je vložili na tmavého hřebce, na kterém se měl Enkra projet. Kůň byl snad nejstarší ze všech, kteří byli určeni k prodeji, a podle Aflargeova vyjádření byl už zvyklý na různé jezdce. Nepůsobil dojmem, že by měl touhu proti čemukoliv protestovat.

Enkru nejvíc zajímalo, jak se vlastně dostane do sedla a v duchu již počítal s nějakým šplháním po postroji, neboť třmeny byly velmi vysoko. Aflargeo na to naštěstí přišel a trochu je povolil. Když byl postroj upraven, přistoupil Enkra ke koni, zvedl koleno až téměř k bradě, aby se dostal špičkou do třmenu, vytáhl se a přehodil přes sedlo nohu, aby se mohl usadit. Pohlédl dolů a zjistil, že to není ani tak vysoko – ale soudil, že v případě pádu by si mohl krásně polámat kosti. Ne, že by se za tu dobu nenaučil padat, ale tady se trochu bál. Chytil se tedy pro jistotu hřívy koně a počal hmatat dopředu po otěžích, na které při nasedání zapomněl. Opět si toho Aflargeo povšiml, sehnul se a podal mu je.

Golden Rain přijel k Enkrovi, od sedla odepnul laso a udělal na něm dosti velkou smyčku, kterou přehodil Enkrovi přes hlavu a ruce a zadrhl na prsou. Pak konec lana protáhl přes chlapcovo rameno dopředu a tam opět přivázal ke smyčce a posunoval uzel, až se na Enkrově rameni vytvořila jakási kšanda. Současně přivázal Gha-warr svoje laso ke smyčce z druhé strany a vytvořil něco podobného – nakonec je ještě propojili v zádech a nad krkem vytvořili uzel, takže vznikl nesmírně podivný postroj. Enkra viděl v televizi pořad o horolezcích, kde dosahovali téhož výsledku mnohem jednoduššími prostředky, ale na jeho mínění nebyl brán zřetel. Sklonili dvě kopí, svázali jejich špičky k sobě řemínkem a konce lan uvázali na uzel do patřičné výšky, téměř pod špičkou, kde byla nějaká zarážka. Když ta kopí napřímili, byl Enkra volně přivázán na dvou vysokých kopích, která mu už včera připadala jako stožáry.

„Můžeš jet,“ řekl Aflargeo, „Kopni koně patami!“

Enkra usoudil, že toto přání může bez nebezpečí splnit.

Kůň vyrazil drobným klusem vpřed – Enkra znal klus od svého poníka a neměl z něj obavy. Zůstal sedět mírně předkloněn a ohlížel se po Reortech, co tomu říkají. Neříkali nic, pro ně je takováto jízda na koni zcela samozřejmá.

„Přidej!“ křikl Aflargeo, „Pobídni ho!“

Enkra poslušně kopl patami dozadu. Kůň znatelně prodloužil svůj klus a Enkra byl nucen pevněji se chytit hřívy. Klusali dosti dlouho a Enkra, který se snažil vysedávat a přenášet otřesy koně na sebe přes kolena, začal pociťovat únavu. Prozatím se domníval, že dokud bude kůň klusat, není obav z nějakých potíží.

„A ještě přidej! Do cvalu!“

Enkra zaváhal, ale pak odhodlaně udeřil patami do slabin. Zdálo se, že kůň čeká jen na to – zaržál a vyrazil dlouhým plavným cvalem vpřed. Enkra měl štěstí, že mu dali koně zvyklého na jezdce a shovívavého k jejich chybám, nikoliv nějakou vrtohlavou a potměšilou kobylu. Kymácel se sice v sedle, ale držel se statečně až do chvíle, kdy mu napadlo podívat se, jak rychle ubíhá pod kopyty jeho oře stepní půda. V té chvíli se polekal, prudce se pohnul v sedle dozadu, pokusil se narovnat, ale kůň nějak klopýtl a Enkra už padal dopředu. Vykřikl a instinktivně pustil otěže a zvedl ruce k hlavě, aby si ji chránil. Ale smyčka pod jeho rameny jej zastavila a Enkra zůstal viset na napjatých lasech obou mladých lvů. Pravá noha mu vyklouzla z třmenů, levá však zůstala viset a nebýt lasa, byl by spadl na zem a byl koněm vlečen, dokud by si nohu nezlámal. Takto se mu podařilo se vyprostit a lvi jej spustili na zem.

Golden Rain mu něco naléhavě vysvětloval – Enkra trochu rozuměl, ale hlavní slova mu většinou unikala a byl nucen požádat Aflargea o překlad.

„Jezdíš dobře, schopnosti v tobě jsou, jen se nesmíš tak bát! Vysoký kůň tě poslouchá stejně jako malý, a až se naučíš padat, nebudeš se muset bát, že se potlučeš víc než normálně. Jel jsi dobře, když kůň klusal, a to je hlavní – naučit se cválat přijde samo. A ještě – co se ti vlastně stalo, že ses tak lekl? Viděl jsi na zemi hada?“

Enkra zakroutil hlavou a chtěl to vysvětlit, ale nebyl čas.

„Jestli uvidíš hada omba, což je nyní v době sucha a ve vyschlé stepi dost nepravděpodobné, nijak se neboj. Kůň se bojí také, ale umí s hadem bojovat. Sám ví nejlíp, zda má uskočit nebo hada rozdrtit kopyty. Ty hlavně dávej pozor, abys nespadl. Když kůň bojuje, nemyslí na jezdce – jezdec musí myslet i za svého koně.“

„Nebylo tam nic,“ přiznal se Enkra, „Lekl jsem se zkrátka proto, že jsem měl strach z té výšky. Teď, když vím, že mne ty popruhy udrží, už nebudu mít strach.“

Reorti uznali tuto odpověď za rozumnou – Golden Rain přivedl Enkrovi jeho koně a znovu mu pomohl na něj vysednout. Tentokrát se již nebál a když mu povolili, pobodl koně a hnal jej co nejrychleji do cvalu. Ohlédl se po svých průvodcích a napodobil je, nahrbil se dopředu, ruce s otěžemi položil téměř na hrušku sedla a hleděl upřeně mezi ušima koně na cestu před sebou. Když položil dlaně na šíji, cítil jak svaly jeho zvířete pracují a vlní se pod jemnou kůží s hebkou srstí, černou a lesklou. Jako člověk k jízdě zvlášť nadaný vstřebal rytmus do svého těla a podle pohybů koně občas vysedával a pomáhal mu, když kůň přeskakoval nějaký hrbol nebo rýhu.

Při jednom takovém skoku dopadl kůň poněkud špatně, jedna přední noha mu trochu ujela po rozryté hlíně a naklonil se. Enkra na to pochopitelně nebyl připraven a letěl okamžitě nosem napřed. Opět jej však zarazila reortská lasa a pak ještě několikrát. Zvykl si na rázné zaškubnutí a když padal, nesnažil se už chránit rukama, ale naopak zachytit se koně a vyšvihnout se zpátky do sedla dřív, než mu uteče.

Dle Aflargeova vyjádření byl s ním Golden Rain spokojen – také oba mladí lvi zářili radostí a zdálo se, že nechápou, proč Enkra tvrdil, že neumí jezdit. Chýlilo se již k poledni, tak spěchali do hradu; Enkra kus před hradem, od místa výhledu požádal, aby jej odpoutali a slíbil jet opatrně, takže mu vyhověli. Přijel k hradní bráně jako suverénní jezdec, rozhlížeje se pyšně z vysokého sedla. Jenom závěr jeho krasojízdy se poněkud nepodařil – jak byl zvyklý od Strakáče, vytáhl nohy ze třmenů, přehodil pravou k levé a seskočil. Bylo to však dvakrát tak vysoko a když dopadl, zakopl a udělal salto k zemi k velkému pobavení diváků.

Po obědě se jeli koupat, neboť pohodlní lvi odmítali další výuku, dokud bude slunce tak nekřesťansky pražit. Enkrovi to také vyhovovalo, neboť jej bolelo celé tělo, zvláště nohy a kolena.

Když nejhorší žár polevil, vsedli opět na koně a Enkra, připoután na lasech, znovu brázdil step. Pozorné měňavé oči jeho učitelů jej pozorovaly, připraveny zasáhnout. Třikrát padal, ale po dvakrát se chytil krku koně a vylezl zpět, jen jednou jej zavěšeného v postroji o kus odnesli. K večeru mu provedli dokonce něco, co ani v nejmenším nečekal – domluvili se a náhle prudce škubli kopími dozadu, takže byl málem vytažen ze sedla. Nepustil však otěže, takže táhl koně za sebou a ten se nádherně vzepjal. Enkrovi se to velice líbilo a chtěl, aby to opakovali, ale Golden Rain z opatrnosti nedovolil.

Když se slunce chýlilo k západu, upozornil jej na to Aflargeo a Enkra poprvé viděl reortskou pobožnost. Když bylo slunce jen kousíček nad obzorem, řekl Golden Rain něco synům, ti zastavili koně a hleděli k západu – i Enkra a Aflargeo.

Slunce se dotklo spodním okrajem obzoru – v té chvíli pozvedli tři Reorti mohutné přední tlapy vzhůru a drželi je tak, sedíce na koních. Také Aflargeo zvedl tlapky, Enkra položil otěže na sedlo a vztáhl ruce též. Tak mlčky seděli a hleděli na zářící kotouč, dokud slunce klesalo za obzor. Teprve když z něj zmizel i poslední záblesk, spustili Reorti tlapy na sedla, uchopili otěže a Golden Rain zavelel k návratu.

„Slunce je pánem Reortů,“ vysvětloval Aflargeo, když spolu jeli drobným klusem k hradu, „Každé ráno je vítají a každý večer vyprovázejí. Když je zataženo, jsou smutní.“

„Modlí se také při tom?“

„Ne, mlčí. Všechna slova jsou zbytečná tváří v tvář vznešenosti. A Dárce Života je vznešený...“

U večeře byl Weston nezvykle hovorný a veselý – zdálo se, že ztratil dokonce i respekt před lvy. Žertoval i s Enkrou; optal se ho s ironickým úsměvem: „Tak jak se ti vydařil tvůj první jezdecký den? Doufám, že tě to odradilo od dalšího zkoušení vysokých koní?“

„Kdepak, tati, ani za nic! Víš, co je to jet cvalem na koni? Když ho pustím do cvalu, cítím se jako vlaštovka! To je teprve jízda! Ach, kdybych tak měl pořádného koně... jezdil bych pořád!“

Robert nevěřícně zavrtěl hlavou. „A nejsi vůbec unavený?“

„To tedy jsem! Jako rozlámaný. Ale Reorti říkají, že to přejde. Že každý den to bude méně a méně namáhavé. Aflargeo to taky tvrdí. Musím to asi vydržet.“

„A kolikrát jsi spadl a natloukl se?“

„Vždyť oni mě ani nenechali dopadnout na zem! Teď už bych stejně nespadl, když umím pořádně rajtovat!“

„Nevyprávěj mi pohádky! Za jeden den se nikdo nenaučí jezdit!“

„Nezapomínej, že Enkra jezdil několik dní na tom ponym!“ připomněl jsem, „A je to velmi šikovný kluk – tvůj syn!“

Robert mávl rezignovaně rukou. „Ty musíš vždycky prosadit svou? Tak ať je po tvým! Když si nezláme kosti, ať jezdí třeba na žirafě!“

A dobře vychovaný Enkra se mírně pousmál: „Zkusím o tom promluvit s Golden Rainem...“

Nezdálo se, že by Reorti někam spěchali – někam sice původně měli namířeno, ale dokud dostávali na zámku najíst, líbilo se jim tam a netoužili na tom nic změnit. Jezdili s Enkrou na vyjížďky, koupali se v jezeře a odpočívali. To jim šlo nejlíp.

Konečně nadešel den, kdy Weston přímo zazářil – byl to poslední den našeho pobytu a od zítřka se měl Enkra nacházet opět pod ochrannými křídly kingtownského zámku a pod mou a Aflargeovou péčí. Krátce po poledni příštího dne odlétalo letadlo, jímž se měl Robert vrátit do Anglie, zbaven starostí o syna. Dokonce svolil, že pojede odpoledne s námi na poslední projížďku, aby si osobně zkontroloval, čemu se naučil.

Ale dopoledne jeli ještě Reorti s Enkrou sami, jen s Aflargeem, který bral svou vychovatelskou a dohlížitelskou úlohu velice vážně. Strakáč běžel bez sedla a postroje vedle koní a zřejmě se mu takový život líbil ještě víc než jízda s chlapcem v sedle. Dalo se říct, že bezpracné pobíhání bylo jeho životním snem.

V patřičné vzdálenosti od zámku počali Reorti znovu připravovat svá lasa a kopí za účelem postavení cvičícího soustrojí, jemuž Enkra říkal přiléhavě šibenice.

„Nechte mne jezdit neuvázaného!“ poprosil, „Vždyť už to umím!“

Aflargeo přeložil prosbu, ale Golden Rain vrtěl hlavou. „Neumíš nic! Sotva se držíš na koni! Budeš muset ještě hodně cvičit...“

Enkra se pootočil v sedle a přihlížel, jak Reorti rozmotávají lasa; na Toarrově se cosi zadrhlo a lev je musel rozplétat, což zavdalo Golden Rainovi příležitost k výtkám. Enkra se chvíli díval, ale pak mu napadlo něco zvláštního.

Posadil se pevněji do sedla, sevřel otěže do rukou a jemně pošimral vraníka po slabinách. Kůň se dal do pomalého klusu a Golden Rain, který se po něm ohlédl, se zas otočil zpátky přesvědčen, že Enkra koníka dovede přimět se vrátit. Až když lasa rozpletli, ohlédli se a zjistili, že je již asi tři sta metrů daleko. Golden Rain na něj zavolal.

V té chvíli pobídl Enkra koně a současně jej dlaní poplácal po krku, jak to viděl u Reortů, když chtěli koně popohnat. Hřebec střelhbitě vyrazil vpřed, Enkra se sklonil nad jeho šíji a snažil se klást vzduchu co nejmenší odpor.

Za sebou slyšel hromový řev lvů – domníval se, že se smějí, snad jen Golden Rain se zlobil, ale každopádně zřejmě popohnali koně za ním. Enkra se ve cvalu odvážil ohlédnout a spatřil, že za ním skutečně jedou. Byli však mnohem těžší než on a tak jejich koně nemohli dosti dobře naráz vyvinout tak velkou rychlost. Enkra potěšeně zamlaskal a kůň ještě přidal. Vzduch svištěl chlapci kolem uší. Teď tak spadnout! pomyslel si, Byl bych na kaši... Ale nespadnu, nesmím!

Mířil ke břehu jezera a jeho pronásledovatelé také, jenže trochu bokem; chtěli mu nadjet a odříznout ho od hradu. Ale Enkra nechtěl vůbec k hradu, a když se před ním objevila třpytivá hladina jezera, zabočil na druhou stranu, od hradu. Ještě nikdy nejel touto cestou a zakrátko si uvědomil, že kdyby věděl co ho čeká, nikdy by se jí nepustil. Zatímco step byla poměrně rovná, jen občas přerytá vyschlým korytem potoka, nějakou proláklinou či kopečkem, tady byla půda nerovná a zvlněná, musel občas vyjíždět na duny nebo sjíždět dolů do proláklin plných kamení. Jeho kůň byl na podobné terénní překážky zvyklý a přes některé se dostával skokem, při němž Enkra zavíral oči a v chodidlech a dlaních mu trnulo. Aniž to však kontroloval, dovedl se přizpůsobit a spolupracovat s koněm i v takovýchto chvílích. Nevěděl, proč se v té či oné chvíli naklání dopředu či dozadu, hrbí se či napřimuje – zdálo se mu to správné, spoléhal na svou intuici tak, jako na ni spoléhá divoká šelma. A jeho instinkty ho nezklamaly; dědictví po předcích mu napovídalo, co dělat, aniž si to uvědomil.

Vzdálenost mezi ním a Reorty se nezměnila; o co byli oni lepšími jezdci, o to byl Enkra lehčí a dával svému koni možnost šetřit síly. Byl si nejasně vědom, že to, co podniká, je pro něj dost nebezpečné, ale sebevědomí a pýcha byly silnější než opatrnost. Kromě toho byl chráněn sebedůvěrou začátečníků, kteří si ne myslí, ale zcela určitě vědí, že jsou bezpochyby daleko lepší než kterýkoliv mistr, lepší než všichni před nimi a po nich – sebedůvěrou lidí, kteří ze včerejška na dnešek dostali křídla.

Ale přílišná sebedůvěra se mstí a i Enkra to měl pocítit. Při jednom skoku ztratil rovnováhu, zamotal se a padal k zemi, přímo před kopyta svého koně. Ale instinkt, který mu radil, znovu zasáhl – Enkra se chytil rukou hřívy a zůstal viset na jeho krku a ve třmenu, na boku cválajícího oře. Evropský kůň by se při takové akrobacii nejspíš splašil a snažil se svého jezdce shodit, ale reortští koně musí být zvyklí na ledacos. A tak kůň moudře přizpůsobil rychlost svého běhu nepříznivé situaci jezdcově a zvolnil, aby se Enkra mohl opět vydrápat do sedla. To se také stalo, i když tím ztratil cenný kus náskoku a o dost se přiblížil svým přátelům.

Blížil se k hornímu konci jezera, kde jak si pamatoval z mého výkladu, měla z něj vytékat nějaká řeka, nyní v době sucha jistě nijak široká. Předpokládal, že tam jej zřejmě doženou a vysvětlí mu (možná tvrdými silnými tlapami) nebezpečnost jeho počínání. Enkra počítal s několika většími pohlavky a trvalým zákazem podobných vylomenin, což byla cena, již byl vcelku ochoten za svou krasojízdu strpět. Také již počínal být unaven a po pravdě řečeno, rád by nechal jízdy, zastavil a odpočinul si, ale jeho hrdost a touha nepodlehnout v zápase s vlastní neschopností a nedovedností mu v tom zabránila. Cválal tedy dál, občas se nervózně ohlížeje po pronásledovatelích.

Konečně spatřil rákosím zarostlé údolí a na jeho dně stříbrný pásek řeky. Jeho kůň běžel přímo dolů a Enkra předpokládal, že se u řeky zastaví – ale kůň proběhl rákosím a i když mu přitáhl otěže, už nezastavil. Enkra slyšel, jak voda čvachtá okolo kopyt. A pak byli u strouhy, koník se náhle kousek propadl a byl po kolena ve vodě. Řeka byla vyschlá, dvěma skoky byli na druhém břehu a když Enkra koně pobídl, uháněli strání vzhůru.

Enkrovi došlo, že je schopen objet celé jezero kolem dokola a pochopil, že jej Reorti nemohou a snad ani nechtějí dostihnout. Ohlédl se po nich a viděl, že jedou všichni čtyři v řádce za sebou, v čele Golden Rain, Aflargeo poslední. Starý lev na něj velitelsky zamával, ale nezdálo se, že poroučí stát. Enkra se zarazil, až nakonec pochopil, že mu velí jet dál.

Zvolnil trochu, aby koně neuštval – začínalo být horko a i z Enkry lil pot. Kdyby chtěli, mohli jej teď dostihnout, ale přidali jen nepatrně a přibližovali se velmi pomalu. Teprve před městečkem nebo vesnicí, kde si byl na nádraží pro koně, jej dostihli – žádný nic neříkal, Golden Rain se zařadil před Enkru, Aflargeo po jeho bok, a v této sestavě vjeli mezi domky.

Na náměstíčku sesedli u kamenných koryt pro koně a dovolili jim se napít, ale jen trošku – pak je počali lvi provádět, aby se uklidnili po dosti dlouhém cvalu. Enkra pozoroval, jak rychle osychá na koních pot; sám měl košili potem promočenou a nezdálo se, že by vysýchala.

Když byli koně v pořádku, uvázali je lvi ke sloupkům k tomu určeným a všichni se šli podívat po obchodech, kde by se dalo něco užitečného sehnat. Až doposud se o Enkrově útěku ani o jezdecké exhibici nikdo nezmínil a Enkra na to z pochopitelných důvodů řeč obracet nechtěl. On ani Aflargeo neměli peníze, tak mohli jen radit Golden Rainovi, který držel bank za všechny tři. Zdálo se, že lvi jsou velmi opatrní na svoje peníze, neboť si nic nevybrali a řekli, že počkají až co uvidí v dalších místech, kam směřují za obchodem. Na Enkrovo doporučení se ale posadili v malé kavárně pod platany a dali si každý polárkový dort. Aflargeo jej znal, ale reortská trojice nikdy o ničem podobném neslyšela – když jej dostali, slízali jej v tak rekordně krátkém čase, že se Enkra divil, a olizovali se až za ušima.

Potom už to nevydržel a zeptal se opatrně, jak bude pokračovat školení v jízdě na koni.

„Už nebude pokračovat.“ řekl Golden Rain.

„Ty ses urazil? Nezlob se, prosím tě!“

„My se neumíme zlobit. Ale umíš všechno, co tě můžeme naučit. Tvůj útěk nám ukázal, že jezdit už umíš – teď musíš jen pokračovat. A pokud něco neumíš, naučíš se to sám. Bez nás.“

Enkra se tvářil velmi nedůvěřivě. „Ale... vždyť nedovedu jezdit tak dobře jako vy!“

„Až budeš jezdit léta, naučíš se to,“ řekl Gha-warr, „Stačí vědět, jak se držet na koni a nespadnout – a přestat se bát. Ostatní už přijde samo...“

„Tak... to abych vám poděkoval!“

Odpovědí mu byl jejich hluboký dunivý smích.

„A pojedeme,“ řekl Aflargeo, „Musíme ještě objet zbytek jezera. Ať přijdeme včas k obědu!“

Po obědě a několika hodinové siestě vyplněné sluněním na prohřátém písku a koupáním v jezeře, jsme se odebrali do stáje a připravili se k poslední vyjížďce. Robert při sedlání pečlivě pozoroval Enkru, jak klade postroj na svého koně. Neměl komentář, takže Enkra neudělal žádnou chybu. Strakáč měl běžet také s námi, na výslovné přání lvů, neboť si ho velice oblíbili.

Vyjeli jsme. Pozoroval jsem Enkru a dospěl k závěru, že Reorti dovedou vyučovat jízdě. Kluk seděl na koni jako přibitý a ačkoliv se neodvažoval nutit ho ke vzpínání či jiným kouskům, neváhal při skocích ani při cvalu. Napadlo mi, že jízda mu musí dělat potíže, reortští koně jsou obvykle dost širocí a Enkra ještě malý – nohy musel držet široce roztažené od sebe a to, jak vím z vlastní zkušenosti, není moc příjemné. Ale nestěžoval si a zdálo se, že je vrcholně šťastný.

Nejeli jsme daleko a nebylo ani proč, step v době sucha je krajně nepříjemná a jednotvárná krajina. Vrátili jsme se brzy, ale zastavili kousek od hradu u břehu jezera a sesedli, abychom si odpočinuli. Enkra se držel stále u lvíčků – a všichni byli velice smutní.

Usedl jsem do písku a hleděl přes jezero na siluetu vesničky, v níž se zakrátko rozsvítí světýlka oken. Končil bezstarostný pobyt na zámku, kde bylo vše dobré a veselé, a daly se čekat nové a další starosti. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že už nežiji sám pro sebe, teď můj život patří tomu chlapci, jehož výchovu jsem vzal do svých rukou. Odvykl jsem si se o někoho starat, tak budu muset opět začít myslet i na jiné. Bylo to trochu nepříjemné zjištění, ale nemrzelo mě to; musím říct, že jsem si za těch pár dní roztomilého synovce oblíbil.

„Strýčku Rossi,“ ozval se jeho hlas a Enkra se usadil vedle mne, „Mohl bych jet s nimi?“

„S Reorty? Kam, proboha?“

„K nim, do Reortie. Toarr a Gha-warr říkají, že mne zvou...“

Zasmál jsem se. „Budeš moci jet, až budeš větší. Oni to myslí dobře, ale pochybuju, že by se ti tam líbilo. A pak, musíme se přece vrátit do Kingtownu. Jestli budeš ještě chtít, zavezu tě tam o zimních prázdninách...“

„Toarr a Gha-warr jsou smutní, že se musíme rozloučit. A já taky! Jsou to moji přátelé, strýčku Rossi!“

„A Jackie Therlowe ne? Nezapomínej, máš s ním smluvenou schůzku zítra odpoledne!“

„Ach!“ vzdychl a skousl si spodní ret, „Na to jsem nepomyslel! Pak ovšem musím do města...“

Myslel jsem, že tím je to odbyto – konečně, jeho žádost byla dost směšná. „A - strýčku, Jackie by mohl jet do Reortie s námi! Umí přece jezdit na koni!“

„Jackie má pro toto léto dost svých starostí. A potom, on by tu cestu vydržel, ale ty ne. Třeba tě vezme s sebou do džungle!“

„A jsou v té džungli Reorti?“

„Těžko. Ale jsou tam tygři – stejně velcí jako tihle lvíčci. Taky se ti budou líbit...“

„A kdyby se potkali lvi a tygři, servali by se?“

„Jistě, kdyby byli dost malí. Třeba i to někdy uvidíš! Ale už nemysli na Reortii a Reorty – teď se tam zkrátka jet nedá!“

Enkra si podepřel bradu rukama a zamyslil se. „Strýčku Rossi, komu patří Strakáč?“

„Tobě. Už jsem ti to řekl několikrát.“

„Toarrovi a Gha-warrovi se strašně líbí. Mohl... mohl bych jim ho dát na památku?“

Tahle otázka mne velmi překvapila. „A není to ti líto?“

Enkra vstal a přistoupil ke Strakáčovi, který melancholicky okusoval nějaký keřík. Objal poníka kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. „Můj malý koníček! První... nejkrásnější koníček, jakého jsem měl a jakého budu mít!“ pustil Strakáče a vrátil se zas ke mně, „Nechtěl bych ho uštvat v džungli, jak mě všichni straší. Snad je pravda, že by to nevydržel. A oni k němu budou hodní – možná hodnější než já. Bude šťastný, strýčku...“

„A ty? Na čem budeš jezdit ty?“

Zarazil se a zašilhal po mně. „Nad tím jsem nepřemýšlel. Ale na Strakáčovi bych do džungle nemohl. A ve městě budu chodit pěšky, jako dřív...“

„Co se dá dělat. A opravdu jim ho chceš dát – jen tak?“

Enkra váhavě pokrčil rameny. „Oni jsou moji přátelé, strýčku!“

„Možná jednou v životě poznáš jejich přátelství. Dej jim ho, když je máš rád. Ale pamatuj si, že až ti koupím pořádného koně, už bys rozdávat neměl... nikomu!“

Enkra mi skočil kolem krku. „Ty mi chceš opravdu koupit...?“

„Neslyšel jsi, když mi říkal Abe, že má na prodej pěknýho nízkýho koníka? Nebo už radši vyššího?“

„Teď už je mi to jedno,“ chlubil se, „Takovýho, na jakých jezdí kluci... třeba Jackie!“

„Prosím. Takže to počká do Kingtownu.“

Enkra odběhl k mladým Reortům a počal jim něco vysvětlovat. Neslyšel jsem je, ale viděl jsem, jak ho oba naráz porazili do písku, vrhli se na něj a počali ho olizovat. Tímto trochu drsným způsobem obvykle projevují radost. Golden Rain přiběhl, zvědav, co tak zvláštního se děje, a když se to dozvěděl, počal Enkrovi něco vykládat. Aflargeo poslouchal a tvářil se tak udiveně, že jsem se zvedl a šel na zvědy.

„Co že mi chce dát?“ ptal se Enkra tygra.

„Reortskou klisnu! Říká, že ti za Strakáče darují chovnou klisnu! No tohle... to bych nikdy neřekl!“

Ale zaslechl to také Robert – a hned si na Enkru vyjel: „Cože? Ty chceš dát Strakáče – dárek od strýčka Rosse – za nějakou kobylu? Co tě to chytlo? Copak se smí...“

Chytil jsem jej za rukáv. „Víš ty vůbec, co je reortská chovná klisna? Představ si deset tisíc dolarů na štíhlých nohách v poklusu a budeš mít přibližnou představu!“

„Deset... tisíc?“ zakoktal Robert, „To že stojí?“

„Reorti mají koně zasvěcené Slunci,“ řekl Aflargeo, „Jejich krev je šlechtická, stejně jako jejich pánů, jejich předkové nosili krále a velmože...“

„Při vhodném partnerovi se její hříbata dají prodat po dvou a půl tisících za kus – to snad není špatný obchod!“

Tomuhle Robert rozuměl až moc dobře – zmlkl a jenom zíral, co se děje. Enkra se o peníze nezajímal – koně pro něj byli láska a touha, nikoliv cinkot zlata.

A ještě jeden dar dostal, když jsme šli po večeři spát: řemínek na krk s malým kroužkem z leštěného plechu, do něhož byl vytepán emblém Slunce.

„Jsi naším přítelem,“ řekl mu Golden Rain, „A jsi pod naší ochranou. Přijď k našim stanům kdykoliv a žádej pomoc – celý národ Reortů ti ochotně a rád pomůže. V časech dobrých i zlých...“

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: