Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Kingtown: Smečka

Zpět Obsah Dále

Vyjeli jsme brzy ráno, téměř za úsvitu, abychom se dostali na Velkou Severní Cestu, pod ochranný stín její aleje, než slunce začne nesnesitelně pražit. Robert byl docela veselý a šťastný, zato Enkra se smutně otáčel po pohostinném hradu a patrně vzpomínal na svoje reortské přátele. Aflargeo neříkal nic a zřejmě pospával, protože já řídil. Nikde jsme nezastavovali, do Kingtownu jsme se dostali před polednem, právě včas k obědu, aby Robert stihl svoje letadlo.

Při balení kufrů, při čemž jsme mu všichni pomáhali, dával mně i Enkrovi ještě poslední rady a ponaučení:

„Eddie, až tady nebudu, chovej se slušně! Hlavně poslouchej strýčka, jestli se dozvím, že neposloucháš, přijedu a uvidíš ten tanec! Až budeš chodit do školy, uč se, nebo... Ne abys zase lajdačil jako doma! Snad tady bude učení lehčí, Rossi, co říkáš? Eddie je... někdy si říkám, jak vůbec někdo může být takový pitomec! Jak říkám, každý odpoledne knížku a učit se, žádný lítání, dokud nebudeš všecko umět! Dohlídni na něj, Rossi, prosím tě! A nezapomínej, že strýček Ross je vysoký státní úředník a nedělej mu ostudu, ne aby ses zase kamarádil s kdejakým uličníkem! A okamžitě zajdeš k holiči, vypadáš hrozně, jen se podívej do zrcadla. Doveď ho tam, Rossi, nebo se bude vymlouvat, že tam netrefí! A neutrácej peníze za žádný zbytečnosti! Pamatuj si, nic tady není tvoje, aby sis s tím hospodařil. Peníze, hochu, je nutno šetřit a ne rozhazovat! A piš domů, rozumíš? Ať taky víme, co tady provádíš. Všechno nám podrobně vypíšeš a strýček to podepíše, abych si mohl být jist, že mluvíš pravdu! Abys věděl...“

Enkra na vše stereotypně odpovídal „Ano, tati!“, pokyvoval hlavou a očividně čekal, až otec vypadne. Ačkoliv měl Weston jako letec mít hodinky v hlavě, začal brzy být nervózní a co chvíli se ptal, zda nezmešká letadlo; proto jsme raději vyjeli hned a rozhodli se počkat na letišti. Také během cesty měl ještě k Enkrovi řadu připomínek a pokynů, a když jsme vystoupili, předal zavazadla a prošli jsme do transitu, teprve si oddechl.

„Stejně jsem ti vděčný, Rossi. Eddie začíná být už velký a je potřeba, aby měl stálý dohled. Věř mi, že jsem dlouho váhal, zda ti ho mám pověsit na krk a neudělal bych to, nebýt Mary. Doufám, že když bude zbavena starostí, uzdraví se rychleji...“

„Jenže já stejně myslím, že nejvíc by jí prospěl pobyt v Arminu. Tady by se uzdravila hned! Máme nejlepší lékaře...“

„To si bohužel myslíš jenom ty, Rossi,“ řekl Robert smutně a důkladně mi stiskl pravici, neboť z tlampačů se již ozývaly výzvy k nástupu do letadla do Kalkaty, „Tak sbohem a dej mi tady na kluka pozor...“

Objal a políbil ještě Enkru, pak vzal příruční tašku a šel k východu na letištní plochu, kde půvabná letuška shledávala svoje ovečky. Já s Enkrou a Aflargeem jsme přešli na horní vyhlídkovou plochu, podívat se na start.

Uvažoval jsem o Robertovi. Když jsem se s ním loučil naposledy, byl to mladý veselý muž, skvělý důstojník, který si získal ve válce nehynoucí slávu a řádku vyznamenání, čerstvě ženatý s mojí sestrou, chlap plný ohně, elánu, chuti do života. A dnes je z něj chlap předčasně zestárlý, unavený, zatížený tisíci důležitými i malichernými starostmi, úzkostlivě se obávající o svoji kariéru, prospěch svého syna, pověst před hloupými lidmi. Skvělý Robert Weston, hrdina Arminského císařství, idol mladíků a láska dívek těsně po pubertě, chlapík, jehož fotografie si vystřihovaly z časopisů... Jak je to vlastně dávno?

Stříbrný pták se rozjel po startovací dráze a my jej sledovali, až se odlepil od země a ve stále strmějším úhlu se zabořil do jasně modré oblohy. Enkra jej viděl nejdéle – tak dlouho, že už nikdo jiný jej nemohl vidět.

Ale když jsme usedli zas do auta, byl docela veselý, rychle svlékl kabátek a rozepjal si všechny knoflíčky u košile, ujišťuje Aflargea, že co bude v Arminu, už na sebe tuhle maškaru nevezme. Docela jsem ho chápal – zvykal si chodit oblečen co nejméně a ukázalo se nutným sehnat mu potřebné vybavení.

Nejdřív jsme zavezli Aflargea ke kasárnám Tygří legie, kde slouží řada jeho příbuzných, kterým se chtěl pochlubit a dozvědět se, co je nového. Potom jsem objevil, že moje šeková knížka už má jenom dva listy, tak jsem byl nucen zamířit k bankovnímu domu Monroes & co., který spravuje moje finance. Enkra se divil, že banka patří našemu ministrovi vnitra, což ovšem není zcela pravda – je to majetek Leonova otce barona Algernona Monroese, který v požehnaném věku sedmdesáti dvou let sídlí v nádherném zámku daleko za městem.

Enkra zůstal venku, neboť jsem přislíbil sotva deset minut zdržení – vysedl z auta a potloukal se kolem fontány uprostřed parčíku před bankou. V kapse objevil drobty chleba a začal je házet zlatým rybičkám, které žily v jedné z bočních nádrží. Tou činností se bavil, dokud mu někdo znenadání nesrazil sombrero do vody a ozval se nějak dobře známý hlas:

„A hele, náš greenhorn! Ty si se ještě nezdejch? Tos teda udělal dost kritickou chybu!“

Enkra se otočil a spatřil za sebou Toma Deadmana, provázeného několika přáteli a obdivovateli, tváří vesměs krajně nevlídných. Tito výtečníci očekávali zřejmě nějakou exhibici svého vůdce a předvídavě vytvářeli již známý kruh okolo Toma a Enkry.

„Ahoj, Tome!“ řekl Enkra co nejklidněji a mírně se pousmál na znamení sympatií, jichž byl ve skutečnosti na hony vzdálen.

„Tak ty ses tu vodvážil ukázat ještě jednou i přes tu výstrahu? No dobře. To ovšem dostaneš na držku!“

„Na první pohled to tak může vypadat.“ připustil Enkra.

Tom Deadman neuvažoval nad smyslem jeho odpovědi – upřel zrak na lesklý kotouček, který měl Enkra na krku. „A hele! Copak je tohle a kde jsi to ukrad?“

„A co když jsem to dostal?“

„Kde bys ty k tomu přišel? Je to reortský odznak!“

„Taky mi ho dal Reort Golden Rain.“

Tom pohrdavě uplivl koutkem úst. „Neznám žádnou prašivou kočku a už vůbec ne žádnýho Golden Raina. A můžu se na něj...“

„Já znám, Tome!“ ozval se po jeho boku vytáhlý chlapec se sluncem vyrudlými vlasy, v nichž měl zasunuty dva trojúhelníky z leštěného plechu, „Golden Rain velký obchodník, moc moc koní! Starý Reort, moc zlata, z rodu Vládce!“

„Drž hubu, Stepňáku! Ty o tom tak víš... každej z těch lvů je příbuznej jejich Vládce...“

„Já říkám pravda! Nechej bejt Golden Rain na pokoji, on zlej, když chytne vzteklej! Jdem pryč! Golden Rain moc zlata!“

„Jseš zbabělej a tví stepňáci tě za to vyhnali, tak drž hubu! Já ti povídám, že se nebojím žádnýho prašivýho lva a tomuhle hajzlovi hubu rozbiju, i kdyby nad ním držel ruku sám Vládce! A ty se moc netěš, že ti někdo helfne, celá Danova banda je teďka u Tigeru a škubou tam kožichy pruhovanejm kočkám, aby je čert vzal! Dneska si to vypiješ i za minule...“

„Vopravdu moc řečí,“ zašklebil se Enkra, „Jackie měl pravdu!“

„Jo? Copak vo mně říkal?“

„Žes v životě nebyl a nebudeš bojovník a že by ho moc zajímalo, jestli dokážeš bojovat jinak než křivácky!“

Tom zrudl a zaťal pěsti. „Co tím chceš naznačit?“

„Já nic nenaznačuju. Já ti říkám naplno, že jsi ještě ani jeden ze svejch zápasů nevybojoval poctivě! Říkám ti do očí, že seš mizernej podvodník a zbabělec!“

„Ty skrčku! Ty se opovažuješ... Kruh! Okamžitě udělejte kruh!“

„Už je půl hodiny připravenej...“

Tom Deadman se na Enkru vrhl jako vzteklý býk – Enkra stál pořád ještě zády k fontáně, teď uskočil a v otočce nakopl Toma do zadku, takže Tom letěl po hlavě do vody. Vystříklo to, rybičky se vylekaly a kluci rozesmáli. Enkra dostal sprchu z první ruky, ale smál se taky. „Můžeš mi případně podat můj klobouk...“

Tom se hrabal z vody sice zchlazen, ale rozzuřen ještě víc než dřív. Jakmile byl venku, sevřel pěsti a postupoval proti Enkrovi, nyní již opatrněji, pečlivě pozoruje jeho pohyby. Enkra pro jistotu ustupoval, napjal dlaň a přemítal, jak ho Jackie učil omračující úder. Dřív než si vzpomněl, byl Tom u něho a útočil. Enkra uhnul hlavou, ale stejně mu tvrdá pěst přejela přes lícní kost a odhodila jej, div neupadl. Tom se rozmáchl znovu a Enkra se zas pokusil uskočit, ale jedna z jeho nohou náhodou dupla těžkou botou Tomovi na palec nekrytý sandálem. Tom zasykl bolestí, kterou rozhodně nečekal, a jeho úder ztratil razanci; přesto Enkra odletěl a zastavil se až o lavičku. Jak proti němu Tom letěl, vykopl špičkou do jeho holeně. Tom zkřivil tvář, odskočil, přejel si opatrně dlaní nohu a pozoroval Enkru podezřívavýma očima.

„Co je, Tome?“ křičeli kluci, „Neboj se ho! Seřež ho!“

Tom zaútočil, ale než se jeho pěsti mohly setkat s Enkrovým obličejem, dostal znovu kopanec do stejného místa, noha mu podklesla v koleně a chytil se rukou za holenní kost. Enkra na nic nečekal a kopal ho, kam se dalo. Tom zaskučel, ustupoval a bránil se. Mezi kluky to údivem zašumělo.

„Neboj se, zaútoč! Dej mu to sežrat!“

Enkra nevěděl, komu výzva platí, ale spatřil, jak se Tom zvedá. Ve výskoku mu dal několik ran sevřenou pravačkou do obličeje – domníval se, že to nebude na takového kluka platit, ale účinkovalo, stejně jako v Londýně. Tom se kácel nazad a Enkra rychle ustoupil, protože soupeř nebyl očividně schopen bojovat.

„To tady ještě nebylo!“ slyšel někoho syčet.

Tom se zvedl. Ohlédl se a vytáhl jednomu z kamarádů z pochvy na krku dlouhou úzkou dýku. Když se otočil k Enkrovi, jeho zelené oči planuly vražednou zuřivostí.

Enkrovi se rozklepala kolena. Rychle se ohlédl, ale skutečně poblíž nebyl nikdo, kdo by mu chtěl pomoci. Tom s dýkou v pravici se pohyboval pružně a obezřetně jako kočka. A Enkra si vzpomněl na domov, na tichý pokoj a čínského studenta, který v bílém kimonu a s dřevěným nožem do omrzení cvičil svého žáka právě obranu proti dýce. Ten vychovatel odešel příliš brzy, než aby ho stačil dokonale vše naučit... ale...

Enkra se prudce sehnul a dýka mu zasvištěla nad hlavou. Uchopil tu ruku a přes svůj skloněný hřbet dokonale naučeným pohybem přehodil Toma přes hlavu na kamennou obrubu fontány. Žuchlo to a Tom zasténal, ale jeho prsty svíraly dýku jako v křeči. Enkra mu tvrdým podpatkem dupl na zápěstí, a protože to nestačilo, ještě na prsty – Tom zaječel, pustil dýku a Enkra ji odkopl bokem.

„Neříkal jsem, že jseš křivej hajzl?“

Enkra odskočil, ale teď už číhal na útok. Tom se pozvedl ze země, ale jen to udělal, dostal kopanec kolenem do obličeje a když to nestačilo, dvě prudké rány pěstí pod bradu. Enkra doufal, že už má dost, ale Tom byl Armin a díky tomu nezmar. Ačkoliv mu už tekla krev z nosu, znovu vrávoravě povstal a chtěl bojovat. Enkra mu levičkou dal ránu na žaludek a když se zkroutil, uplatnil konečně ránu hranou dlaně do zátylku. Tentokrát se Tom složil a už se nezvedl.

A Enkra Weston s prsty zkřivenými jako drápy šelmy, připraven k dalšímu boji, se rozhlédl po ostatních a pyšně a vztekle vyrazil hrubé hrdelní zamňoukání, jakým se ozývali Toarr a Gha-warr.

Kluci na něj zírali v němém úžasu. Oči jim plály hněvem nad pokořením jejich náčelníka, ale nikdo se nechtěl pohnout první. Za chvíli by se určitě někdo našel – kdyby se na něj vrhli všichni, zbyly by z něj jen cáry krvavého masa. Ale v té chvíli jsem vyšel z portálu banky a viděl, co se děje. Netušil jsem ani, jak ještě umím utíkat a skákat – z běhu jsem přeskočil lavičku a ocitl se mezi nimi. Okamžitě postřehli, že do boje zasáhl někdo dospělý a rozprchli se na všechny strany.

„Co to tady vyvádíš?“

„Umím jenom jeden trik, ale ten zato umím pořádně,“ Enkra těžce oddychoval, „Měl jsem mu něco vracet z toho prvního dne!“

Obrátil jsem špičkou střevíce Tomovi hlavu. „A podívejme, mladý Deadman! Znám jeho tátu, je to... no, nic...“

„Obávám se, že v tuhle chvíli není přístupný domluvám. Vypadá to, že nám omdlel...“ Enkra bez zaváhání vlezl do fontány, sebral konečně svůj klobouk a polil Toma vodou.

„Dobil jsi ho pěkně tvrdě!“

„Well. Dělal jsem, co jsem mohl. Napřed mi pomohly tvrdé špičky u bot, a potom jsem si vzpomněl na kung-fu.“

„Měl jsi kliku. Takový boty už dlouho nosit nebudeš.“

Tom nás zblble pozoroval, ale zdržel se všech komentářů. Zatím mu dělalo problémy se vůbec zvednout.

„Tak se měj, Tome,“ řekl mu Enkra laskavě, „A zas se někdy ukaž, až se zmotáš...“

Enkra očekával, že pojedeme jeho oblečení koupit do některého obchodního domu, ale mýlil se. Vyložil jsem mu, že patří ke zvykům lidí od dvora navštěvovat pouze určité obchody, banky, lékaře, lázně, maséry a podobně.

„Lidi v hmotné kvalitě dobra?“

„Ano... jak to víš?“

„Patříme k varně bojovníků a nemůžeme si dovolit, aby na nás měl špatný vliv někdo z nízké kasty.“

Zajeli jsme do staré části města a zastavili před obchodem starosvětského stylu, nad jehož vchodem hlásala velká tabule Friedrich Diettermann – Vše, co potřebuješ!

Když jsme vešli, nacházel se v krámě jenom vzduch – ale stačilo rozcinkat zvonek na dveřích, a už se k nám hrnul chlapík jenom o málo starší než já. Měl určité potíže, neboť pravou ruku měl amputovánu v lokti, na levou nohu kulhal a přes pravé oko se mu táhl černý klipec. Za války patřil k nejodvážnějším.

„Ahoj, Fritzi! Jakpak si žiješ?“

„No ne, Rossi?“ skočil ke mně a levicí mne objal, „To je dost, že sis taky na mě vzpomněl! Už jsem tě neviděl...“

„Jdu zkontrolovat, jak ti jdou obchody!“

„Špatně! Umřu brzo hlady, Rossi, jestli si něco okamžitě nekoupíš! A jestli chceš jenom šle nebo kapesník, tos mohl klidně jít i ke konkurenci...“

Po pravdě řečeno, pohrůžka smrtí hladem byla poněkud nadnesená. Jeho mladší syn Hans Alfred byl jedním z plukovníků letectva, starší Friedrich inženýrem v továrně na letecké motory. Starý Fritz byl od nich přímo zasypáván penězi a radami, aby už konečně svůj obchod zavřel, ale staříkovi působilo kromobyčejné potěšení starat se o blaho svých zákazníků. Jeho dlouholetá manželka a matka jeho dítek Rosalinda Hermína byla hádavá semetrika, která měla sklon manžela i ratolesti soustavně peskovat, ač je vřele milovala a starala se o ně s příkladnou péčí. Fritz byl ovšem obchodník a byl hrdý na to, že od nikoho nic nepotřebuje.

„Dneska to bude možná větší kšeft. Tadyhle mám synovce, Enkru Westona, Robertova synka. Víš, že Robert...“

„Četl jsem to v novinách. A moc se na něj zlobím, že se ani nestavil! Tak ty jsi jeho syn? Chlapče, tvýho tátu jsem znával, když byl ještě takhle malinkej, jako jsi teď ty...“

Fritz poněkud přeháněl jako vždycky, ale to nevadilo.

„Potřebuje kompletní výstroj. Tak jsem si myslel, že bys možná někde něco vyštrachal...“

Fritzova ruka uchopila provaz v rohu a rázně zaškubala kravským zvoncem, který ovládal. Zadními dveřmi vpadl do krámu obrýlený příručí. Fritz na něj vypálil kanonádu německých slov, příručí řekl „Jawohl!“ a zmizel zase ve skladu.

„Mladý muž, bojovník,“ Fritz vzal Enkru za bradu a natočil mu hlavu do světla, „Dokonce s čerstvým šrámem na tváři, jak se na kluka sluší. Ti moji ničemové, když dlouho nemají žádný zranění, se aspoň servou mezi sebou. Svlíkni všechno, co není čistý, a pojď sem za mnou...“

Enkra trochu zaváhal, potom svlékl svoje oblečení z Anglie. Na krku mu zůstal reortský amulet, v ruce držel pochvu s dýkou.

„Tak pojď přece blíž...“ Fritz zapálil svíčku na stolku, kde se nacházelo několik zašlých obrázků a fotografií, „Tohle je můj domácí oltář. Jsou tady všichni, kdo padli za naši vlast... Umíš je pozdravit a uctít je?“

Enkra poklekl, dotkl se čelem země a zašeptal nějakou mantru.

„Skvěle vychovaný chlapec! Kůže už ti ztmavla sluncem, vypadáš docela dobře... A ta dýka je dobrá zbraň! Odkud ji máš?“

„Od Jacka Therlowa... Dal mi ji...“

„Ty nosíš zbraň říšského prince? Tvůj kluk začíná dobře, Rossi! Jak se zdá... Ne! Jsi ještě moc mladý na to, abys směl vědět něco o těch starých záležitostech...“

„O válce, pane Diettermanne?“

„Říká se mi Fritzi. Ano, o válce. O císařovně Dianě a kardinálu Baarfeltovi...“ Fritz ukázal na zašlé obrázky, malované ve stylu ikon, „A o mých předcích... Já přísahal věrnost císaři Charrymu, ještě před první válkou! Jsem císařský voják!“

„Já jsem přísahal věrnost siru Lerovi, dnešnímu Vládci.“ řekl tiše Enkra, „A budu bojovat, jak jsem slíbil Jackovi...“

Fritz se trochu zachmuřil. „No ovšem, mladý Lera... Ale je dobře, že jsi bojovník jako my. Co by sis přál?“

„Já nevím... Jackie má takové oblečení...“

„Má je od nás.“ Na Fritzův pokyn přinesl příručí krabici, vybalil z ní oděv z pevného plátna a předváděl ho. Byl zcela nový a nevyzdobený, což Enkru zklamalo.

„Výzdoba, chlapče, je už tvoje věc. Kdybys byl větší, poradil bych ti... obvykle se to dělá tak, že si kluk pokecá s nějakou hezkou holčičkou, a ona mu řekne: Prosím tě, takhle už nemůžeš chodit, svlíkni to a já ti něco vyšiju...“

„Holky?“ Enkra nakrčil nos odporem.

„Jako ti naši! Ještě že jsou v rodině i nějaký děvčátka!“

„Počkej,“ řekl jsem, „Nezmínil ses o ceně.“

„Ceně? Směšná otázka! Pro tebe dvaadvacet dolarů!“

„Aha. Tak si to zase schovej. Tak praštěnej zas nejsem.“

„Cože? Ty bys okradl kamaráda? No dobrá, tak dvacet!“

„Za patnáct bych to možná vzal.“

Fritz praštil pěstí do pultu. „Rossi Bartlette! Jsi lotr a nikdy jsi nebyl nic jinýho! Chceš okrást moji rodinu o poslední kousek chleba! Osmnáct!“

„Beru, i když jenom ze soucitu k tvým hladovým dětem. Ale jistě mi rifle a košile nebudeš počítat tak draho!“

Rifle se už nesly, byly docela obyčejné, ale Enkrovi se líbily. O košili se mu moc nejednalo, věděl, že většina kluků je nosí jen občas a spíš na svátek. A měl ještě tričko, které mu dali na Guyrlayowu Indové, a velmi si je šetřil.

„A co takhle mokasíny? Ke slavnostnímu obleku nemůžeš nosit nic jiného! Jsou z pravé přírodní kůže, z bizona zabitýho v prérii!“

„Zadrž, Fritzi. Nám budou stačit z vola, jehož tělesná schránka byla řádně na jatkách vpresována do konzervy. A možná by je Enkra potřeboval spíš po prázdninách, počítám, že by je mezitím stihl zničit. Radši mu dej obyčejný sandály...“

„Jistě, máš pravdu. Pro sandálky si přijď vždycky, když budeš potřebovat, za půl dolaru jsou tvoje.“

„Kluci tady... mají takový plavky. S kapsama.“ řekl Enkra.

„Plavky s kapsama, pochopitelně! Co jinýho bys taky nosil? Dva dolary a můžeš si je zrovna oblíknout...“

Enkra to chtěl udělat, ale Fritz všechno, co jsme si vybrali, kladl na stolek pod fotografiemi, vedle svíčky a nějakých sošek. Enkra měl určité pochybnosti, patří-li plavky nebo sandály z pneumatiky na oltář, za který stolek považoval.

„Dál potřebuje celtu, nějaký sedlový tašky nebo něco, co může vozit na koni. Mám to z vojenskýho výprodeje...“

Enkra výběr nekomentoval, neměl zatím přehled. Zato ožil, když příručí podal opasek, vyzdobený mosaznými cvočky a vytlačenými ornamenty. Právě na takovém opasku nosil Jackie dýku.

„Kluci dneska nosí dýky radši na krku, když chodí bez obleku. Ale ve městě se ti řemen bude hodit...“

Enkra velice souhlasil.

„Kdybys někdy potřeboval nůž, máme všelijaké...“

Ve vitríně na čelném místě ležely desítky dýk různých tvarů a velikostí, i taková, jakou před chvílí Tom ohrožoval Enkrův život. Kromě toho mačety, šavle a kordy a dokonce i meče podobné samurajským. Na stěně nad vitrínou visely pušky, a Enkra k nim na chvíli zvedl oči.

„No ovšem, mladý bojovník potřebuje pušku! Co říkáš, Rossi?“

„Pušku dostane, až z ní bude umět střílet a bude ji potřebovat. Zatím ho můžou kluci trochu vycvičit... nebo ve škole!“

„Zapomněl jsem, že máš klíče od zámecké zbrojnice. No ovšem Enkro, císařským plukům se rovnat nemůžeme. Ostatně, dokud nevíš, jaké zbraně chceš nosit, je lepší na ně nesahat...“

„Správně, Fritzi. Tak co, už jsi na nás dost vydělal? Myslím, že je to všechno, co jsme prozatím potřebovali...“

„Moudrý a uvážlivý člověk si všechno dobře rozmyslí, a teprve potom mluví. Enkro, chceš ještě něco?“

„Nevím... myslím, že už nic.“

„Dobře. Tak dovol, abych ti dal ještě svůj dar. Například co takovýhle šátek? Na krk nebo na svázání vlasů, až ti narostou do dostatečné délky...“ Šátek byl z červeného hedvábí a byli na něm vyobrazeni dva bojující draci. Enkra odhadoval jeho původ na Čínu.

Fritz položil šátek na hromadu věcí na oltáři. Potom se sklonil a dotkl se čelem podlahy. Udělali jsme totéž.

„Všechny ty věci, Enkro, nepatří a nikdy nebudou patřit tobě. Patří naší zemi a ta země patří Bohu, našemu Pánu a Vládci. Každý Templář mu slouží a ochraňuje vše, co je Jeho – proto také nám tyto věci slouží a ochraňují nás. Budeš je nosit, a ony tě budou ochraňovat, dokud budeš dodržovat Jeho zákony...“

Enkra něco zakoktal, ale zřejmě už chápal, o čem je řeč.

„Ještě je tam chvíli necháme. Snad vás můžu pozvat na trochu zákusků... Mám taky dobrý víno, rýnský, ze starý vlasti, Rossi! Poslali mi je příbuzný a musíš ochutnat!“

Zavedl nás dozadu, kde se na nás vrhla smršť v podobě Rosalindy Hermíny, zaplňující celý stůl dobrotami, aby nezbyl ani kousek volného místa. „Rossi, jak dlouho už jsem tě neviděla! Fritzi, co by ti udělalo, kdybys mi včas řekl, kdo nás přišel navštívit? Kdybych neviděla vládní auto z okna, vůbec by mi nenapadlo... ten můj dědek mi taky nikdy nic neřekne!“

„Klid, Lindo! Neodešel bych odtud, dokud bych tě neobejmul a nepolíbil! Vždyť jenom kvůli tomu mě sem Fritz vede! Ale spěchám, mám tu synovce Enkru a ten...“

„Všichni spěchají! Proč pořád všichni někam spěchají a nikdo ke mně nepřijde na návštěvu? Umřu a dobré lidi nepotkám! Hans, Friedrich, děvčata i ten můj dědek by nejraději vypadli z domu a vůbec se neukázali! A ty nejsi o nic lepší...“

„Jsi hrozně hodné děvče, Linduško,“ řekl jí Fritz, „Ale Ross a mladý Weston určitě někdy přijdou!“

„Ach, to je ten roztomilý synek mladého Westona?“ vykřikla a začala ho líbat. Přemýšlel jsem, proč pro ni je Robert stále mladý, zatímco o mně se vyjadřuje jako o starém bručounovi.

„Ty mě neznáš,“ vykládala a objímala Enkru, „Já jsem tetička Rosalinda, říkej mi Lindo. A přijď si někdy pohrát s našimi kluky, jsou to mizerní lotři, ale k tobě by pasovali.“

Posadila nás ke stolu a pobízela Enkru, aby se živil, protože je pořád hrozně hubený, a když ho tygr praští tlapou, přerazil by ho napůl, kdyby nejedl. Enkra poznal některé z lahůdek okamžitě, jiné ochotně ochutnával. My jsme si zatím přiťukli na dobře uzavřený obchod a musím uznat, že víno bylo skutečně skvělé.

Rosalinda Hermína se soustředila na Enkru a vykládala mu něco o klucích, kteří přijeli včera z džungle a zase tam odjedou, a za kterými se musí přijít podívat. Enkra by jí to byl rád slíbil, ale měl plnou pusu dobrot.

„Je to pravda,“ řekl jsem a podíval se na hodiny, „Za chvilku máme schůzku s Jackem Therlowem. Zvedej se, Enkro...“

Enkra se zdvořile uklonil. „Nashledanou, teto Lindo, nashledanou, strýčku Fritzi... moc mě těšilo...“

„To je vychovaný dítě,“ řekla Linda a dala mu sladkou kuličku, „Ne jako náš Fred a Hans a Kurt a Hermann a Willi a...“

A šli jsme. Příruční všechno sbalil a odnesl nám to do auta, jenom ty plavky si Enkra natáhl na tělo, a sandály přivázal řemínky k nohám. Moc se sám sobě líbil – kolem čela si uvázal šátek z červeného hedvábí a dýku pověsil na krk. Až na ty vlasy vypadal docela jako zdejší kluk.

Dojeli jsme nejkratší cestou na Victory a zastavili před museem. „Máš pět minut zpoždění, to jde. Kdyby se Jackie neobjevil do půl hodiny, jdi domů.“

„Stejně Tom říkal, že jsou někde na jihu!“

„No... ale Linda zas říkala, že přijeli. Jejich kluci patří snad k Jackovi a té jejich smečce...“

Enkra mi zamával a sedl si na roubení kašny před museem. Pozoroval, jak jsem zařadil rychlost a vřadil se do proudu aut, a potom zamířil k bělostnému zámku. Sledoval provoz dál a hádal značky automobilů a stát, kde byly vyrobeny.

Najednou zaslechl blízko sebe lehké plesknutí nohy – rychle se pootočil a seskočil s obruby kašny dřív, než byl Jackie u něho.

„Ach, k čertu! Nepovedlo se mi to, chtěl jsem tě hodit do kašny! Škoda, sluch máš dobrej. Ahoj!“

Jackie byl oblečen do stejných plavek jako Enkra, jenom o poznání vybledlejších, odřených dlouhým používáním a porůznu roztřepených. Na prsou měl několik škrábanců podobných šrámům, kterým Reorti vyzdobili Enkru.

„Ahoj!“ řekl Enkra, „Říkali mi, že jsi pryč!“

„V noci jsme se vrátili. Prospal jsem se a když jsem obědval, dala mi máma tvůj pohled. Děkuju.“

„A kde jste byli? A jak to dopadlo?“

„Uvidíš sám! Mluvil jsem o tobě s klukama, chtějí tě vidět, než si udělají úsudek. Vypadáš podstatně líp než před týdnem! A co to máš na krku?“

„Tvoji dýku...“

„Ale ten kroužek! Ty ses setkal s Reorty!“

„Ano, s Golden Rainem. Dal mi chovnou klisnu.“

Jackie hekl překvapením. „Co že ti dal? To mě hoď do kašny!“

„A proč?“

„Potřebuju si zchladit hlavu. Prosím tě, proč zrovna tobě dal Golden Rain klisnu? Co jsi pro něj tak velkýho udělal?“

Enkra začal vyprávět celou historii svého pobytu na zámku, ale Jackie strčil hlavu pod vodotrysk a Enkra to udělal po něm. Potom vyrazili směrem k Nábřeží a po cestě probíhali všemi fontánami, kterých je ve městě moc a všechny koupací pro děti. Když došli až k řece, začínal už Enkra povídat o klisně, a Jackie se zastavil a bedlivě pozoroval čluny na řece.

„Páni, to je pohádka! Ty máš kliku v životě, chlape! Musel jsi udělat v minulým životě děsnou spoustu dobrejch činů, že se ti každej takhle odměňuje! Týden v Arminu a už pod ochranou Reortů! Víš vůbec, co to znamená?“

„Asi nic moc. Před chvilkou...“

Vtom Jackie z plna hrdla zahalekal a zamával na kluka, jedoucího na jakémsi úzkém člunku po řece. „To je Taoraket, náš kamarád. Vezme nás člunem, abysme nemuseli pěšky až na ostrov!“

Enkra se rozběhl po schodech k vodě – ale nemohl dlouhonohému Jackovi stačit, a ten na něj musel čekat.

Chlapec, kterého Jackie nazýval Taoraket, zatím zatočil svoji loďku ke břehu. Řídil ji dlouhým bidlem, které mělo na jednom konci veslo, ale teď se zřejmě odrážel ode dna, protože u břehu bylo mělko. Přibrzdil loďku a obrátil se k nim obličejem.

Enkra se lekl a málem si další seznamování s tímto výtečníkem rozmyslel. Do tmava opálené Taoraketovo tělo bylo od hlavy až k patě, včetně obličeje a oholené hlavy, pokryto spletí čar, vyznačených vzájemně se spojujícími tmavšími body. Všechny tyto čáry byly naprosto plynulé a navazovaly na sebe souměrně podle přesného systému, takže vytvářely jakési divošské ornamenty. Pouze uprostřed prsou uvnitř velkého V, jehož konce byly na ramenou a špička uprostřed hrudní kosti, se nacházel jen jeden složitý ornament, který měl zřejmě nějaký utajený význam. Hlava byla vyholena až na jediný pramen vlasů, protažený bambusovou trubičkou dlouhou asi deset centimetrů. Ten chomáč byl vyzdoben několika péry a barevnými žíněmi. Snad to bylo tetováním v obličeji, ale Enkrovi se zdálo, že mladý bojovník se na něj tváří krajně nepřátelsky.

„Kdo... kdo to je?“ zašeptal.

„Taoraket, kamarád. Uznávám, že se ti může zdát trochu divný, ale v jeho vlasti je to obvyklé. On pochází z Polynésie a jeho předkové ještě jedli lidi...“

Enkra to považoval za docela možné. Prohlížel si Taoraketa bázlivě a na obličeji se mu jasně zračilo přání být v tu chvíli někde hodně daleko.

„Tak pojď, nasedneme!“ Jackie zaběhl do vody až po pás, chytil se boku člunu a vytáhl se nahoru. Enkra pospíšil za ním – bylo to sotva pět kroků a nebylo to nic těžkého.

„Tohle patří k tobě?“ ukázal na něj Taoraket.

„Enkra Weston, Rossův synovec. Říkal jsem ti o něm!“

„Aha!“ Taoraket natáhl bidlo a srazil jediným úderem Enkru do vody. Enkra to nečekal – prskaje a plivaje vodu vyskočil na nohy a chtěl začít nadávat, ale bidlo jej znovu smetlo. Jackie hru sledoval s úsměvem – věděl, že Enkra umí plavat a na mělčině se mu i tak nemohlo nic stát.

Enkra, ačkoliv měl tvář podivně zkřivenou a snad mu z očí tekly i slzy, se nevzdával; stále a znovu se snažil proniknout k člunu, ale vždy znovu jej srazila strašná tyč tetovaného Polynésana. Ten měl zuby vyceněné do podivného zlého úsměšku a zdálo se, že má chuť Enkru utopit, když už ho nemůže rozčtvrtit a upéct si ho k obědu. Konečně Enkra zanechal marného úsilí, odstoupil ke břehu a zlostně si Taoraketa měřil očima.

„Není k ničemu,“ řekl Taoraket Jackovi, „Dostává hned vztek. A přemýšlet taky neumí.“

Jackie se zamračil – nelíbilo se mu, že Enkra, který u něj získal velké sympatie, nevzbuzuje nadšení u jeho přítele.

Enkra zaťal zuby a udělal opět několik kroků ke člunu.

„Tak ještě jednou – na rozloučenou!“ zasmál se Taoraket a znovu jej bidlem stlačil pod vodu. Tentokrát se však Enkra nevynořil. Veden zlostí na zlého cizince a touhou se mu pomstít udělal pod vodou pár temp, dostal se na záď, kde Taoraket stál a podrazil mu nohy, aby jej mohl strhnout k sobě do vody.

Jackie vykřikl překvapením. Enkra svým nerozvážným činem vyzval na souboj jednoho z nejlepších plavců Kingtownu v jeho vlastním živlu. Jackie by se byl neodvážil s ním takto bojovat – znal dobře jeho schopnosti z mnohem méně nebezpečných her.

Enkra sevřel Taoraketovu oholenou hlavu do lokte pravičky a tlačil mu ji pod vodu. Z toho ovšem pochopil Polynésan, že nemá ve vodních soubojích nejmenší zkušenost, tak se rozesmál a jenom na zkoušku stáhl Enkru pod vodu, aby mu dal možnost napít se odporně chutnající vody z řeky. Enkra se snažil seč byl vydržet s dechem, už se obával, že jej lidojed utopí. Ve chvíli, kdy vydechl a počal chlemtat vodu, jej Taoraket pustil a za vlasy vytáhl z vody ven.

Enkra tím dospěl k poznání, že u tohoto kluka prohrál už navěky. Taoraket se však usmíval.

„Výborně! Jsi zřejmě jediný cizinec, který se odvážil mě ve vodě napadnout! Odpusť, ale musel jsem tě podrobit zkoušce! A teď si nasedni!“

Enkra pln štěstí přistoupil k člunu a vylezl na něj. Taoraket zaujal svoje místo na zádi a odrazil člun do hlubší vody. Enkra s úžasem zjistil, že člunek se ponořil téměř zcela do vody a jsou z něj vidět jen špičky, zahnuté nahoru. Byl postaven z dutých bambusových prutů svázaných lýčím, mezi nimiž mohla volně protékat voda, čehož samozřejmě využívala. Enkrovi napadlo, že pohled na ně je zřejmě dost zábavný, když sedí a stojí ve vodě a přesto se pohybují dopředu.

Pluli po hlavním toku řeky – Taoraket byl nucen se držet u břehu, neboť uprostřed proudu by se mohli snadno srazit s nějakým parníkem, osobním či nákladním. Teprve když se vypletli z nejhustšího provozu do širokého slepého ramene směrem k zámeckému parku, mohli jet středem. Enkra byl nucen se pevně držet člunu, uprostřed proudu se loďka všelijak houpala a točila a dalo dost práce z ní nevypadnout.

Náhle se proti nim ze zatáčky vynořil motorový člun – Enkra viděl, jak se Jackie nadzvedl, poklekl na kolena a jeho svaly na zádech a pažích se napjaly jako před bojem. Nechápal nic, ale na Taoraketův pokyn „Dobře se drž!“ uchopil pevně bambusové pruty a snažil se držet. Motorový člun letěl přímo proti nim – těsně před člunkem prudce uhnul stranou a mohutná vlna vodní tříště, kterou zviřoval, zalila všechny tři plavce. Enkra se z rozčílení nadechl v nesprávnou chvíli a počal prskat a plivat vodu – málem jej vodní příval srazil z člunku do vody.

„Do jetele!“ řval Jackie, „Tohle dělají pokaždý! Chtějí nás vykoupat, zničit náš člun, chápeš? Lidi z motoráků jsou...“

Vzápětí přehřměl člun znovu okolo nich na druhé straně a zasypal je novou vodní vlnou. Tentokrát Enkra ztratil rovnováhu a padal do vody, ale silná Taoraketova ruka jej rychle a bezpečně vytáhla zpátky na člun, než si to jen stačil uvědomit.

„To dělají – máme s nimi válku! Když se jim podaří nás překvapit, takhle nás polévají! Ale když jsou oni bezmocní – třeba někde přistanou a my jim ukradneme vlaječku, je to jejich ostuda! Ještě strašnější než když nás někdy vyhodí...“

Člun letěl opět proti nim. Enkra viděl dobře frajírka, který řídil, i dívku sedící vedle něj, hystericky se smějící. A viděl i na zádi červenomodrý praporek s jakýmsi znakem, který mohl být odznakem neurvalého člunaře. „Tamten praporek?“

„Jo...“ Člun se opět řítil proti nim a Taoraket se nakláněl, aby rovnal tělem rovnováhu při předpokládaném úderu. V té chvíli Enkra náhle povstal, odrazil se od člunku, až jej rozhoupal a skočil na blízko jedoucí motorový člun. Jackie vykřikl leknutím, i Taoraket se polekal, neboť ani on by se neodvážil podobného skoku. Ale Enkra se nebál, neboť netušil, co se mu může stát, a byl zvyklý skákat ze stromu na strom, jak utíkal z domova v Londýně, když ho přísný otec nechtěl pustit ven.

Enkra dopadl na záď člunu, chytil se okraje a pevně se držel. Při dopadu si odřel kolena a lokty, kromě toho zasykl bolestí, když se dotkl sluncem rozžhaveného plechu, ale vzdát se nechtěl. Mladík, který člun řídil, se otočil a snažil se Enkru shodit, ale výkřik jeho spolujezdkyně jej upozornil, že člun míří přímo na skalnatý břeh a je na místě věnovat se řízení.

Enkra vytáhl z pochvy na krku dýku, uchopil žerď praporku a řízl do ní. Jako břitva ostrý nůž nařízl žerdičku asi v polovině, ale v té chvíli mladík prudce zahnul, Enkra sklouzl po nakloněné zádi a zůstal viset na boku člunu, drže se jen za žerď. Nechtěl zničit svoji krásnou dýku, tak ji raději zasunul do pochvy – sotva tak učinil, žerď se s ním zlomila a Enkra padal do vody. Sotva se stačil odrazit nohama od boku člunu, aby se nedostal pod vodu vířící šroub motoru.

Ohlédl se po Taoraketovi a Jackovi – Jackie přeskočil na příď a klečel tam připraven zasáhnout, Taoraket se snažil přiblížit k Enkrovi. „Nepouštěj praporek! Pomůžem ti!“ křičel Jackie.

Enkra se podíval po motoráku, ale ten na něj právě najížděl – projel asi čtyři metry vedle a Enkrou mocně zahoupala vlna od jeho šroubu. Zdálo se, že se mladík snaží co nejvíc zmírnit rychlost, aby mohl se člunem manévrovat a nikomu při tom neublížit. Již to, jak se k nim přiblížil při stříkání, naznačilo, že je ostřílený jezdec a ví, co si může dovolit. Nyní zápasil o všechno, ztráta vlaječky by znamenala posměch kamarádů.

Znovu najížděl na Enkru, který poslechl Jackovy rady a plaval přímo ke břehu. Mladík si uvědomil, že dosáhne-li břehu s jeho vlaječkou, je konec nadějím na její záchranu; nemohl opustit člun, aby se jej nezmocnili druzí dva. Rozhodl se proto ke krajně riskantnímu pokusu: přijet až k Enkrovi a vytáhnout ho za vlasy z vody, aby mu vlajku sebral.

Vtom mu vjel do cesty Taoraketův bambusový člun; ačkoliv srážka pro motorák nic neznamenala a kluci by byli jistě včas vyskočili, nechtěl mladík riskovat a tak prudce zahnul, objel člunek a snažil se dostat k Enkrovi z druhé strany. Avšak vlna, kterou tím vytvořil, zalila kluky a srazila Jacka do vody. Taoraket se udržel na člunu jen s vypětím všech sil. Jackie plaval za Enkrou, aby mu pomohl, neboť pochopil, že už se mu plave velice těžce.

A motorák znovu útočil – tentokrát to byl poslední možný pokus, při příštím by určitě najel na mělčinu. Taoraket se odrazil bidlem a řídil člunek přímo do cesty. Tentokrát už nešlo srážce zabránit. Taoraket skočil do vody a příď motorového člunu roztříštila bambus na několik svazků prutů, na kterých se už rozhodně nedalo plout dál. Ale to už Jackie pomáhal Enkrovi vylézt z vody na břeh a smál se jako blázen.

Enkra se složil do písku a těžce oddechoval. Plavecké závody s motorovým člunem rozhodně nepatřily k věcem, v nichž měl zálibu. Ale praporek svíral v ruce jako kleštěmi.

„Bylo to výborný, ale už to víckrát nedělej! Víš, co by se stalo, kdybys mu spadl pod šroub? Zůstaly by jenom kostičky...“

„Já... umím skákat...“ řekl Enkra malátně.

„Já vím. Ale riskovat zbytečně je blbost. Zas nám toho tolik neudělal, aby bylo potřeba nasazovat život! Vydržíš snad sem tam nějakou sprchu...“

„Rád... pokud on se obejde bez vlaječky!“ Enkra sáhl po noži, aby zarovnal ulomenou půlku žerdi, ale ke své hrůze dýku nenašel. Pochva byla prázdná. „Proboha... ztratil jsem tvoji dýku! Musela mi vypadnout, když jsem spadl z motoráku! To je hrozný!“

„Klídek! Taoraket ji najde, umí se skvěle potápět!“

Taoraket je poslouchal – aniž řekl slovo, skočil do vody a zmizel. Enkra za ním hleděl nedůvěřivě, zvláště když se mu začalo zdát, že se dlouho nevynořuje. Trvalo možná tři minuty, než se objevil, vydechl, několikrát zhluboka vdechl a pak se opět ponořil. Při třetím pokusu držel v ruce Enkrovu dýku.

„To je úžasný! Jak dlouho vydrží pod vodou?“

„Nejdýl ze všech. Jeho národ je zvyklý lovit perly pod mořem.“

Taoraket vylezl z vody a předal Enkrovi nůž. Enkra se jím dotkl čela a pak jej zasunul pečlivě do pochvy – svatosvatě si umiňoval, že příště na něj už bude opatrný.

„Člunek nám rozbili, musíme pěšky,“ konstatoval Jackie, „Stejně bude Danny zuřit jako tajfun. Pojď za mnou, Enkro!“

„Proč vlastně motoráky najíždějí na naše čluny? Vždyť jsme jim nic neudělali...“

„Hrají si. Je to přece legrace! A kromě toho oni tvrdí, že se jim pleteme do cesty, a je dobrý nás trestat. No a když při tom přijdou o praporek, přísahají nám věčnou pomstu a okamžitý potopení každýho bambusáku...“

„A to smějí – potápět čluny?“

„Bambusový člun nikomu nepatří. Kdo ho potřebuje, udělá si ho a pak ho nechá někde na břehu ležet pro jiného. Udělat člun nic není, naseká se pár bambusových tyčí a svážou se dohromady. Je to jednoduché a dá se na tom docela dobře plout...“

„A jak to, že člunek plave i když je pod vodou?“

„Protože uvnitř bambusových prutů zůstane vzduch. Když tlačíme člun pod vodu, vzduch jej drží, aby se nepotopil. Každý prut sám o sobě plave a nadnáší i cestující.“

Jackie je vedl sotva znatelnou stezkou v křovinách podél břehu. Teprve v místech, kde se řeka rozšiřovala nebo dělila ve dví, řekl: „Teď musíme přeplavat doprostřed na ten ostrůvek. Podívej, Enkro, támhle se řeka dělí a teče dokola, až za ten ohyb. Něco bylo přírodní, něco jsme prokopali – protože tam naproti, to je hlavní stan naší smečky!“

Zřejmě to byla pravda – neboť jakmile kluci skočili do vody a plavali na druhou stranu, vykouklo z křovin na břehu několik hlav a jejich majitelé je zvědavě pozorovali. Jackie doplaval ke břehu, postavil se a vodou kráčel až k malé písečné pláži. Tam sedělo a stálo několik kluků před chatou, sroubenou z hrubých fošen a krytých bambusovou střechou.

Vstříc jim vyšel asi dvanáctiletý chlapec hrdého až pyšného vzhledu, s pečlivě načesanými kaštanovými vlasy. Enkra zaznamenal na jeho prsou známé vytetované V a znak: lancasterskou růži ovíjenou hadem s korunkou.

„Kde jste se toulali? Nevíš, Jacku, kdy se chodí na akci? Zaspal jsi nebo co?“

„Jsme poslední?“ rozhlédl se Jackie provinile.

„Ne, ještě čekáme na Diettermanny. Náčelník už přemýšlí, jak je potrestat za takový zpoždění...“

Kývl hlavou do stínu stromu, kde seděl asi patnáctiletý kluk a mračil se. Enkra užasl, protože měl velice nakrátko, téměř dohola ostříhanou hlavu, ploské čelo, rozpláclý boxerský nos a dopředu vysunutou energickou bradu, takže vzhledem připomínal gorilu.

„Tohle je Danny MacLeod,“ řekl Jackie, „Říkají mu Iron Dan – Železný Dan. Jeho táta je ministrem války. Nikdy se s ním nedávej do boje, má hroznou sílu a nešetřil by tě.“

„Proč... ten účes?“

„Jeho holka byla nemocná – Dan šel za černou čarodějnicí a ta mu řekla, že musí něco obětovat. Přivolat její nemoc na sebe. Tak mu šamanky oholily hlavu a holka se uzdravila.“

„On věří na čarodějnice?“

Jackie se tvářil nechápavě, pak řekl: „Ale to byla černá čarodějnice!“

Enkra to radši nekomentoval, aby se neznemožnil ještě víc.

„No a Danovi se to zalíbilo, tak se teď stříhá pořád...“

„A to se smí?“

„Zkus říct Iron Danovi, že dělá něco, co se nesmí!“

„A ta jeho holka?“

„No, rozešla se s ním. Přeci se nebude veřejně ukazovat s klukem, kterej nemá hřívu jako bojovník...“

Enkra zkřivil tvář. „A tamten?“

„Roger, baron z Monroesu. Vlastně zatím baronet, ale jednou zdědí titul po tátovi... Leona Monroese znáš, ne? Ministr vnitra je mladší baron a lord Algernon starší...“

Enkrovi se začala točit hlava z těch slavných jmen – naštěstí Jackie už nemohl dál nikoho představovat, Roger se k němu vracel po krátké rozmluvě s Taoraketem.

„Jacku, kdo že získal tu vlaječku z motoráku?“

Jackie vytáhl vlajku, kterou až dosud schovával za zády – v té chvíli všichni vyskočili a shrnuli se okolo něho. Na Jacka ze všech stran pršely otázky a různé vtipy. „Ale to já ne! To tady Enkra... Weston!“

Všichni upřeli zrak na Enkru a bedlivě ho prohlíželi. Zvlášť pečlivě ho zkoumaly oči Rogera a zřejmě na něm shledaly řadu závad – neboť vždy shledaly na všem nějakou závadu. „Tak ty jsi mladý Weston? A jak jsi to udělal?“

Enkra nebyl schopen odpovídat – Jackie tedy vysvětlil otázku získání vlaječky za něho. Kluci pozorně poslouchali.

„Zbrklý, ale odvážný,“ řekl Roger, když Jackie dovyprávěl, „Nevím, jestli budeš dlouho žít. Skákat z člunu na motorák nemusí být vždycky bezpečné. Já bych to rozhodně nezkoušel.“

„Protože jsi zbabělec,“ řekl kluk menší než Enkra, dosti nehezkého obličeje a neurčitě hnědých vlasů, „Já to příště taky zkusím! Když to dokáže greenhorn, musím to dokázat i já!“

„Jenom blázni, Sonny!“ řekl Jackie, „To je Sonny Albert, náš odborník na mučení. Můžu vřele doporučit.“

Sonny se sebejistě zašklebil a podal Enkrovi ruku. „S důvěrou se na mne obrať. Tisíce spokojených zákazníků!“

„A kdyby ti to náhodou nebylo příjemný, tak se obrať zase na doktora Sakita a ten tě vyléčí. Takamaraši Sakito, lékař smečky.“

Sakitovi bylo asi čtrnáct – Enkru zarazily téměř šedivé vlasy svázané do samurajského copánku, a kouřové brýle, které v Arminu nosí málo lidí. Později se dozvěděl, že jeho rodiče pocházeli z Nagasaki a byli ozářeni výbuchem atomové bomby. Proto byl Sakito často nemocen a zajímal se o léčení sebe i druhých. Chystal se studovat medicínu. Lidstvo od něho požadovalo znalosti japonských tradičních metod zápasu, což Sakito tvrdě odmítal a neslyšel to rád.

Dalším představitelem žlutého plemene byl Čing-i-liu, maličký Číňánek s pravým copem dlouhým až k pasu, věčným úsměvem a dvěma tmavě rudými draky vyšitými na černých plavkách. Dle Jackova vyjádření vrchní odborník přes všechny motory a různá technická zařízení, se zvláštními sympatiemi k jemné až drobnohledné mechanice. Jako jediný například dokázal čistit a seřizovat Rogerovy starožitné hodinky, jež byly sice vodotěsné, žáru a mrazuvzdorné a antimagnetické, ale vzdor tomu šly velice nepřesně a vyžadovaly stálou péči. Čing také rád a výborně vařil, někdy i dost divné věci.

Indického původu byl Daghrí Dása, stále klidný a usměvavý, z bráhmanského rodu, jak dokazoval tilak na čele. Jeho přáním bylo být uznáván za sádhua, svatého muže, proto občas předváděl všelijaké jogínské kousky. Dalo mu velké přemáhání tvářit se vážně, měl rád zábavu a žerty, ale měl na paměti svoje veliké poslání v tomto zrození a tak předstíral důstojnost.

Dále tu byl Joao Ballambvi, kterému každý říkal jen příjmením, protože křestní jméno mu dali běloši a nepovažoval je za sebe důstojné. Byl synem černošského stájníka inženýra Therlowa, staral se o Jackovy koně a v budoucnu to mělo být jeho životním povoláním, vzhledem k bohatství Therlowů dosti výnosným. Hlásil se k předkům pocházejícím ze Súdánu, méně už k těm z Chicaga, byl tvrdý rasista a přísně odsuzoval bělochy. V uších nosil veliké mosazné kruhy a na krku několik náhrdelníků z jabloneckých skleněných perliček.

Posledním z přítomných byl Albenzio Machado, původně Brazilec, často opomíjený při poradách i diskusích, neboť k smrti nerad mluvil, ale k smrti rád zpíval a hrál k tomu na kytaru, bendžo či flétnu. V současné době se učil na klavír a housle a měl v úmyslu ovládnout ještě varhany, takže by se stal zcela soběstačným orchestrem.

Enkrovi z toho šla hlava kolem. Jackie se snažil předat mu co nejrychleji co nejvíc informací, v podstatě vše co věděl, ale na přeskáčku a hodně zmateně. Co on věděl, museli vědět všichni, jenže Enkra zrovna přišel a některé vztahy mu byly nesrozumitelné. Při tom si Jackie ještě svlékl plavky, vyždímal je a pověsil na nejbližší křoví, kde už visely části oděvu ostatních. Na všech bylo vidět, že jsou zvyklí chodit nazí, takže se Enkra taky svlékl, už si zvykal.

Uvažoval, jak všichni ti kluci k sobě vůbec přišli; Sakito, Daghrí a Čing byli starší než ostatní, ale mladší než Danny. Podle rozsáhlého tetování se dalo soudit, že jsou starousedlíci; jejich rodiče pracovali ve státní správě, kde byl šéfem generál MacLeod, a možná tam někdy bude pracovat Danny. Nejspíš už si připravoval budoucí tým.

Kde se vzal Albenzio, nevěděl ani Jackie. Prostě tady byl.

Enkra si se všemi potřásl rukou, řekl svoje jméno a připojil „How do you do?“ nebo „How are you?“, čímž všechny rozesmál.

Pak řekl Roger Monroes: „Jackie nám vyprávěl, že jsi cizinec a vcelku nic neumíš. Jak je možné, že ses dovážil takového skoku – že se vůbec odvažuješ věcí, kterých by se běloch obvykle bál? Neměl jsi ani trochu strach?“

Enkra se rozpačitě rozhlédl po tvářích kluků kolem. „Strach jsem teda měl! Ale když Jackie říkal, že by bylo dobře vzít jim ten praporek...“

„Skutečně, je to skvělý! Až bude slavnost ukončení dešťů, vyplují všechny lodě na vodu. Postavíme z bambusu jachtu a všecky ukořistěné praporky na ni navěsíme. Máme jich už sedm – doufám, že nám ten svůj půjčíš...“

„Dám. Co bych já s ním dělal, když loď nemám?“

Roger přikývl a pak obrátil hlavu po řece nahoru, odkud právě přijížděl podobný bambusový člunek se třemi chlapci.

„To jsou Diettermannové!“ Roger se sadisticky usmál, „Danny, já nechci být krutý, ale mělo by se s nima něco dělat! Za takovýhle zpoždění musí být někdo potrestanej!“

Iron Dan se zamračil, odplivl si a založil ruce v bok, aby se připravil na spouštění hromů a blesků. Všichni hleděli k zátoce, kam nejstarší kluk člun stáčel a kde také za okamžik přistáli. Všichni tři vyskočili do vody, dva starší vystoupili na břeh a nejmenší uchopil člun za špičku a vytáhl docela lehce na písek.

Všichni byli perfektní ukázkou nordické rasy, dlouholebí, světlovlasí a modroocí a navzájem si podobní, což dokreslovaly stejné červené čapky, nasazené frajersky na ucho. Dva starší měli vlasy dlouhé až na záda, mladší podivně přikrácené a nad ušima jakoby oškubané, neboť mu roztřepeně trčely na všechny strany.

„Kurt, Horst a starší Alfred. Kurt a Alfred jsou synové Hanse Alfreda, Horst je nejstarší od Friedricha. Ještě je jich pět menších, ale ti nejsou ve smečce. Alfred byl taky přijat docela nedávno, jak vidíš na účesu...“

Náčelník zahřměl: „Kde se flákáte, ke všem čertům? To je pořádek ňákej, takhle chodit dlouho na schůzky? Já vás hodím krokodýlům, bando bídná, nebo vyženu ze smečky a založte si svou vlastní – já nebudu dávat bacha na takovou bandu neposlušnejch lotrů jako jste vy! Pamatujte si, základem každý armády je kázeň, kázeň a zase kázeň! Co jste kde dělali, že jste se zdrželi?“

Enkra dospěl k názoru, že Danovo myšlení funguje značně přímočaře, v kolejích vyježděných zřejmě poučkami jeho otce a přitesaných radami Rogera Monroese – v čem spočívají přednosti náčelníka samotného, viděl na jeho mohutných svalech.

Kurt Diettermann postoupil bez bázně dopředu a se širokým úsměvem řekl: „Se nezlob, Danny, psina, fakt! Sme se potkali s jedním kámošem a ten nám něco směšnýho povídal, no!“

„Nemáte poslouchat žvásty každýho trouby...“ začal Danny, ale vždy k smrti zvědavý Roger jej přerušil: „Co říkal ten kámoš?“

„Cha! Že prej Tom Deadman konečně dojel na tu svou nafoukanost! Že ho prej nějakej kluk vymlátil – no, to byla psina!“

„To už se Tomovi stalo víckrát.“ řekl ponuře Jackie.

„No jo – ale tentokrát to byl jakejsi greenhorn s vlasama jak čtyřměsíční štěně! Tomovi hrklo v bedně a šel na něj s kudlou, a kluk mu rozflákal ciferník vo šutry! A pak ho dotlouk jako kočku, Tom zůstal ležet na dlažbě a kámoši se rozplynuli do ztracena jako smrad!“

„Toho greenhorna bych rád viděl,“ řekl Roger pohrdavě, „A co to bylo za kluka, nevíš?“

„Nikdo nemá šajn. Tomova stará známost zpřed tejdne. Velikej je spíš malej, asi jako já, černý vlasy, jediný, co je na něm divný je, že nosí na krku reortskej amulet. A hubu má teda proříznutou naširoko, to jo – Tomovi řek do vočí, že je sketa a že ještě nikdy nevyhrál poctivě žádnej boj. A Tom si to taky hned dokázal tím, že na něj vzal tu kudlu. Budem ho asi muset...“ Kurt se zarazil uprostřed věty, povytáhl krk a hleděl podivným způsobem na Enkru. Pak se rozhlédl po klucích. „Kdo je... tohle?“

„Enkra Weston,“ řekl Jackie, „Víš přece...“

Kurt přistoupil k Enkrovi – stáli ve stínu a tak na něj ze světla dobře neviděl, přesto postřehl jeho amulet. Uchopil Enkru za rameno a vytáhl do světla. „Co to máš na krku?“

„Po tom ti třeba jako nic není!“

„To je odznak Reortů!“ řekl Horst.

„A jak jsi to poznal bez brejlí?“

Kluci se shrnuli kolem Enkry do těsného kruhu a prohlíželi si jeho amulet, ale v té chvíli je Danovy opičí paže rozhrnuly a přitáhly Enkru jako panenku k sobě. „Ty jsi vymlátil Deadmana?“

„Nic jinýho si nezasloužil.“

„Ne že bych ti záviděl,“ řekl Roger, „Bude teď na tebe číhat a chtít se ti pomstít...“

„Klidně může. Rád a ochotně ho zmlátím vždycky, když si o to řekne!“ Enkra se vypjal pokud možno na špičky a přednesl co nejvíc nahlas otřesné prohlášení: „Nebojím se nikoho a ničeho a jsem ochoten se pustit do boje s každým, kdo bude mít zájem! Jsem arminský bojovník a dokážu to, i kdyby mi v tom chtělo zabránit samo peklo!“

Toto hrdé prohlášení účinkovalo nejvíc na Dana, který neměl-li vlastní názor, bral obvykle za svoje názory nejvíc nahlas vyslovené. Nyní došel k názoru, že Enkra je obdivuhodným hrdinou a že by bylo možno přijmout jej za kamaráda. Ostatní chlapci se hlučně smáli, i Enkra se rozesmál, aby netrhal partu.

„Za tohle bys zasloužil zviksovat,“ řekl Kurt, „S tebou bude asi psina! Co říkáš, Sonny?“

„Nebojíš se, když tě trochu poválíme v písku?“

„Jsem připraven, pánové!“ pravil Enkra nadneseně, ale Roger vznikající rvačku rychle zarazil.

„Teď není čas se kočkovat! Radši mi řekněte, co byste chtěli s tím klukem dělat! Nemá s kým jezdit... co takhle vyzkoušet, co dovede?“

„Já bych ho bral!“ řekl Sonny.

„Sehr gut!“ souhlasil Kurt, „Bude to psina!“

Albenzio mlčky pokrčil rameny, Ballambvi kroutil hlavou, ale znamenalo to souhlas, Daghrí a Čing-i-liu se mlčky uklonili. Jen Sakito měl nějakou námitku, ale řekl ji Rogerovi tak tiše, že Enkra nerozuměl. Taoraket souhlasil samozřejmě a Jackie byl iniciátorem myšlenky, takže se jej ani neptali.

Roger a Danny poodešli k chatě a tam si tiše vyměňovali názory. Zdálo se, že Dan má řadu připomínek k Jackovým návrhům a chytrý Roger zřejmě měl brouka v hlavě od Sakita – trvalo to slušnou chvíli, než se obrátili a vraceli se.

„Rozhodl jsem se takto,“ pravil Iron Dan a všichni ztichli, „Enkra Weston se nemůže stát členem naší smečky, neboť není dosud právoplatným občanem a šlechticem Arminu. Přes všechny sympatie, které k němu někteří z vás cítí, je cizincem a jeho vzhled a chování tomu nasvědčuje. Povoluji mu však jezdit s námi na výpravy a zúčastňovat se akcí smečky, jako by byl naším bratrem – s podmínkou, že Jackie Therlowe, který prohlašuje, že je jeho přítelem, si jej vezme na starost. Smečka a já sám odmítáme jakoukoliv odpovědnost za jeho činy a za potíže, které se mu snad přihodí, pokud to nebude přímo vinou smečky. Netrváme na tom, aby nás poslouchal, ale nedovolíme mu v žádném případě jednat proti našim rozkazům. Jestli chceš i za těchto podmínek být s námi, rádi tě přivítáme v našem středu!“

„Lišák!“ řekl Jackie, „Odpovědnost ne, ale využít, to ano!“

Enkra udělal krok k Iron Danovi a řekl zdvořile: „Děkuji ti, náčelníku. Jsem s tím docela spokojen... a rád, že mohu být s vámi všemi...“

Jackie se mu pověsil na krk a i někteří jiní měli snahu zatáhnout Enkru na pláž a dát impuls k pořádné rvačce, ale opět zasáhl Roger Monroes a vrátil všechny k povinnostem.

„Zklidněte se, máme velký zpoždění! Když jsme konečně všichni...“

Jackie se pohledem domluvil s Kurtem, a ten řekl: „Dane, aspoň přivítat bysme ho měli! Tolik snad zase nekvaltujem!“

Iron Dan se podíval na Rogera, ten škubl jedním ramenem, tak náčelník rozkázal: „Jedno kolo! A nemusíte ho hnedka utopit!“

Sonny zkroutil Enkrovi ruku dozadu a přinutil ho udělat pár kroků na mělčinu, kde ho srazil do vody. Enkra si to samozřejmě nenechal líbit a strhl ho s sebou, pak na něj skočil Jackie a jeden z Diettermannů, a potom už všichni. Kousek dál byl písek, ale tady bylo blátivé bahno, a jak se prali, pořádně je rozčvachtali. To bahno bylo černé a docela příjemné na dotek, tak jím napřed Enkru a potom každého namazali a důkladně promasírovali. Nechtěl křičet, ale všichni ječeli jako sirény, tak se neovládal.

Taková rvačka v bahně je skvělá věc. Bahno je slizké a lepivé, stačí se v něm dvakrát převalit a už se ho nezbavíš. Když máš dobré kamarády, vyválejí tě v něm co nejvíc a ještě tě oplácají, takže vypadáš jako bahnitá koule. Enkra jim to samozřejmě oplácel a ještě se tomu chechtal. V průběhu rvačky měl pocit, že se přidal ještě někdo další, ale neměl čas nic zjišťovat. Někdo ho zašlapal obličejem do bahna a ještě přitlačil kolenem; když se zvedl a otřel si oči, poznal, že je to Jackie. „Tobě to teda nedaruju!“ zařval a vrhl se na něho, ale v průběhu rvačky zjistil, že se pere s holkou. Byl ještě slušně vychovaný, takže ji okamžitě pustil a odskočil, ale ona naopak zaútočila jako saň. Enkra pořád jenom ustupoval a ona útočila. A Jackie, tentokrát opravdu on, se tomu jenom smál. „To je naše Káča! Nešetři ji!“ objasnil, „A tuhle taky ne!“ Při tom se vrhl na nějakou další holku, ať ječela jak chtěla.

Enkra utekl z dosahu a jakž takž se umyl, aby vůbec viděl, o se děje. Byly tady tři holky, ještě o trochu mladší, ale nadšené a odhodlané v žádném případě se nedat ošidit o pořádnou bitku. A kvílely u toho ještě víc než kluci, jak se jim to líbilo.

Iron Dan si jich všiml taky, trochu se opláchl, poodešel bokem a čekal, až se všichni dost vyblbnou. Tvářil se... no, moc hezky ne.

Že toho všichni mají dost, se pozná tak, že se přestanou matlat a trochu se poumývají.

„Kde vy jste se tady vzaly?“ zahřměl Danny a bylo znát, že se mu to vůbec, ale vůbec nelíbí.

„Jo, já ti to zapomněl říct!“ šklebil se Kurt, „Že prej jim někdo slíbil, že se můžou pomazlit s čičinama!“

„A to jako kdo?“

Neodpověděl nikdo, ačkoliv určité podezření tu bylo. Děvčata se pro jistotu začaly smát.

„Já slyšela, že jste chytili dva tygry – tak je chceme vidět!“

„Ale kdo vám to vykecal?“ Danny se rozhlížel, ale všichni se tvářili, jako kdyby ty holky v životě neviděli.

Bylo známo, že Danny děvčata nesnáší a má k tomu dobré důvody. Ony se mu za to mstily všelijakými rafinovanými způsoby, ale zrovna tyhle tři ne. Naopak Rogerovi se líbily všechny holky, a zrovna tyhle měl ve zvláštní oblibě. Ony se snažily předstírat nezájem, ale co jim skutečně táhne hlavou, nikdo nevěděl.

Jackie žil v trvalém napětí se sestrou Kate. Enkra to pochopil, jakmile mu byla představena, vypadala přesně jako on, jenom byla o hodně hezčí. Taky měla o poznání kratší vlasy, možná dokonce upravené od kadeřníka, a momentálně plné bahna. Kromě Kate nesnášel Jackie její nejlepší kamarádky, Sentu Diettermannovou a Zuzanku Albertovou. Kromě těch tří se okolo nich motala spousta dalších, a bylo s podivem, že přišly jenom tři. Možná jako přední hlídka.

Senta byla ještě hezčí než Kate, zlatovlasá kočka zelenoočka, na pohled tak křehká a éterická, až vzniklo podezření, že mezi jejími předky je nějaký elf nebo víla. Nicméně prala se stejně ráda jako všichni a měla tak vtipné poznámky, že často dostala nářez, ani nevěděla jak. Zuzanka hezká moc nebyla, byla menší a svalnatá, zato trénovala dívčí box a byla v tom sakra dobrá. Měla snížený práh bolestivosti, takže dostat výprask pro ni bylo příjemné mazlení. A ochotně se zastávala druhých dvou, když jim něco hrozilo.

„My jsme přišli s klukama...“ vysvětlila Senta. Tím upozornila na několik kluků ještě menších, někteří snad ještě ani nechodili do školy. Jeden byl Jackův bráška Leslie, další patřili do rodu Diettermannů a někteří byli jejich kamarádi. „Aby nezabloudili...“

Danny se mračil a přemýšlel, co ošklivého jí říct. Roger se šklebil. Byl to nesmysl, i malí kluci se ve slepých ramenech vyznali.

„Tak že byste nám tu vaši kořist aspoň ukázali?“ navrhla Kate.

Enkra se šeptem zeptal Jacka, o co jde, ale Roger to slyšel.

„Dnes ráno jsme se vrátili z výpravy do Tigerstownu – a na té výpravě jsme chytili dva tygříky. Máme je zavřené tadyhle v boudě a budeme je teď mučit.“

„Ale... to je snad škoda, ne?“

„Však se jim zas tak moc nestane! Víš vůbec, jak vypadá taková válka, jakou vedeme s tygry?“

„Nevím – ale musí to vypadat hrozně!“

Kluci se zase rozchechtali. Holky byly rády, že vyzvídá někdo jiný než ony.

„Vůbec ne,“ řekl Roger, „Je to docela fajn zábava. Víš, máme takovou malou válku s jednou tygří smečkou a občas se navštěvujeme. Říká se, že jedeme na nájezd...“

„Kolik je těch tygrů?“

„Asi dvacet,“ řekl Jackie, „Ne moc.“

Enkra si představil dvacet Aflargeů vedle sebe a kolena se mu mírně rozklepala.

„To se dělá tak, že jedeme džunglí a pozorujeme, kde asi tak ti tygři jsou. Stopujeme je, plížíme se k nim a zjišťujeme, kteří to jsou, kolik jich je a jestli na ně stačíme. A když je vyslídíme, snažíme se nepozorovaně se dostat k jejich táboru a zaútočit.“

„Jenže většinou nás oni objeví první a napadnou nás hned po cestě,“ řekl Sonny skepticky, „To se málokdy stane, aby o nás nevěděli. Jsou daleko chytřejší a šikovnější než my!“

Roger pokrčil pohrdlivě nos a odfrkl. „Zatím jsme moc štěstí neměli – ale budeme mít! Teď už se to začíná obracet, v té poslední bitce jsme jim zajali dva bojovníky a oni nám žádného! To je úspěch, ne?“

„Ano, pane, to je určitý úspěch...“ připustil Enkra.

„A byla to krásná bitka!“ usmál se Roger, „Viď, Jacku, od čeho jsou ty tvoje šrámy na rukách a zádech!“

„A že tebe shodili s koně jako hrušku, to už nevíš, viď?“ smál se Horst Diettermann.

„Já to nezapírám! Ale dokázal jsem se odtamtud včas dostat! Nedrželi jste se mých rad, proto to bylo!“

„Rád bych tě viděl, jak by ses držel nějakých pitomých rad!“ oponoval Sonny, „Když na nás vyletěli jako jestřáb na holuba! Ani jsme nevěděli, že tam jsou schovaný, lístek se nepohnul a najednou jsme měli pruhovaný čiči na hřbetě!“

„Myslím potom, při tom přepadu! Někdo stoupl jednomu na packu a tygr zařval. Nebýt toho, tak neutekli a mohli jsme mít víc než tyhle dva!“

„Ale to taky stačí na mučení,“ soudil Čing, „Až moc!“

„Totiž,“ vysvětloval Jackie Enkrovi, „Napřed nás přepadli na cestě, když jsme k nim jeli, ale stačili jsme jim utéct až na Sonnyho, kterýho chytili. Ale pak jsme se připlížili k jejich táboru, Sonnyho jsme osvobodili...“

„Což jste neměli! Moc jsem se na to jejich mučení těšil!“

„A ještě jsme k tomu chytili dva další. Jeden z nich mne takhle poškrábal. Ale to nic není, olízal mi to a bude to v pořádku!“

„A mohl bych ty vaše zajatce vidět?“

„No jasně! Můžeš si je třeba pohladit nebo se s nimi porvat, jak je libo. Chceš?“

„Moc rád – ale kde jsou?“

Roger se zasmál a vedl Enkru k chatě, kterou obdivoval už při příchodu. Měla malá okýnka zakrytá okenicemi a jakési dveře se závorou – tu Danny odsunul a otevřel. Zbytek vězení byl pouze z bambusových prutů, a nezdálo se, že by udržel uvnitř tygra, kdyby se rozhodl odejít. Aspoň to nevypadalo.

Enkra ucouvl, když se před ním objevil pruhovaný kožich – záhy zjistil, že tento tygr má do dospělosti ještě daleko. Na délku mohl být asi stejně velký jako on, pokud by se započítal dlouhý ocas s černou špičkou. Za ním vystoupil druhý, ještě o něco menší a vyhlížející skutečně mladě.

„To jsou tak malí tygři?“ dal Enkra najevo zklamání.

„A co sis myslel?“

„No... že budou tak velcí jako Rossův Aflargeo!“

Kluci se znovu rozesmáli, i tygři vyplázli jazyky. „Copak ty bys Aflargea přemohl?“

„No... ale s těmihle by se to zkusit mohlo!“

„A kterýho z nich si chceš zkusit?“ ptal se Roger.

„Toho většího, samozřejmě!“

„To jsem čekal,“ řekl Danny, „Augrí, uděláš to pro něj?“

„Velice ráááád...“ protáhl tygr po Tigerstownském způsobu. Menší se po Enkrovi lítostivě podíval a zakňoural: „Se mnou se nikdo prát nechce! Jsem ještě malý...“

Řekl to tak bolestným tónem, že se ho citlivému Enkrovi zželelo; poklekl k němu a pohladil ho po kožichu. „Když chceš, tak si to potom rozdáme ještě spolu...“

„Ty se cítíš,“ smál se Roger, „Budeš mít dost jednoho!“

„Uvidíme. Začnem?“

Kluci vytvořili kruh a Enkra a Augrí se postavili proti sobě. Tygr zahájil majestátním protahováním hřbetu a protřepáváním silných tlap, vrčel, prskal a zlobně ocasem bičoval zemi za sebou. Enkra nevěděl, jak by měl chytře zaútočit, tak obcházel tygra v půlkruzích a očekával jeho útok. Bylo to nejrozumnější, co mohl udělat, a kluci, ochotní mu občas poradit, zatím nemuseli ani otevřít ústa.

Najednou tygr skočil. Enkra se zprudka otočil, zastavil mu záda a jakmile na něj kočka dopadla, sklonil se a překlopil jej do písku. Ucítil, že se jej patrně dotkl jeden dráp někde na zádech, ale nevšímal si toho – odskočil a čekal nový útok.

Augrí znovu skočil a Enkra se otočil stejným způsobem – tygr se tentokrát přehodit nedal, objal předními tlapkami chlapcovu hlavu a strhl ho na sebe. Enkra se dost polekal, když si uvědomil, že leží zády na hedvábně měkkém tygřím břiše a všechny čtyři tlapy ho pevně svírají. Pokusil se osvobodit, ale podařilo se mu jen převalit se na břicho a tygr jej zalehl. Enkra sebou cloumal, snažil se vyprostit, ale tlapy držely pevně. Pustily jej jenom proto, aby ho tygr mohl převalit na záda. Enkra se sice pokusil vstát, ale Augrí mu celou svou váhou lehl na prsa a málem jej rozmačkal. Vrčel mu do obličeje a obnažoval co chvíli mohutné tesáky, aby mu nahnal strachu. Ale Enkra už viděl i větší, tak se demonstrace obešla bez účinku. „Vzdáváš se?“

„Vzdávám,“ vydechl Enkra, „Jsi lepší – určitě...“

Augrí seskočil, postavil se vedle Enkry a půvabně se uklonil. Pak se posadil, otočil si tlapky ocasem a čekal.

Enkra vstal a provinile se rozhlížel po ostatních. „Však takovýho tygra by těžko někdo zmohl! On má moc velkou sílu!“

„Jak to, že ne?“ ptal se Jackie, „Třeba já!“

„Neříkej, že bys ho přepral!“

„Na požádání ochotně předvedu. Dovolíš, Augrí?“

Tygr se opět tak půvabně uklonil a postoupil znovu do středu kruhu. Enkra se posadil a sledoval, jak úspěšný bude kamarád.

Jackie vyčkával útok stejně jako Enkra – ve chvíli skoku se však neotočil, naopak vrhl se vpřed na tygra, uchopil jeho silné tlapy pod rameny a vší silou je tlačil od sebe. Tygr na něj nalehl se zlobným vrčením a snažil se zadními tlapkami podtrhnout mu nohu, ale Jackie byl příliš předkloněn dopředu. Enkra viděl, jak se svaly na ramenou a zádech napínají a lýtka podklesávají, jak se chodidla boří do jemného písku. Chvíli stáli nehybně a chlapec úspěšně vzdoroval velké tygrově síle – pak uskočil a padl na záda do písku, tygr na něj. Dlouhé chlapcovy nohy jej pevně objaly ve hřbetě – chvíli se kutáleli po písku a Enkra postřehl, že Jackie jednou rukou svírá Augrího spodní čelist a druhou se snaží tisknout jeho krk. Tygr strašlivě řval – ale na Arminy hluk při boji obvykle moc nepůsobí a tak si toho ani nikdo nevšímal. A najednou, aniž Enkra věděl jak, ležel tygr na zádech, bil packami a vrčel a Jackie ležel na něm a tiskl jej k zemi. Rukama pevně svíral tygrův mohutný krk. Stačilo však jenom, aby Danny zatleskal a prohlásil Jackieho vítězem, už odskočil a těžce oddychuje padl na písek. Pot se z něho lil a na prsou byl přizdoben novým šrámem, zřejmě však i tentokrát se jednalo o nešťastnou náhodu, neboť Enkra si pamatoval, že Augrí několikrát za sebou nevyužil krásnou možnost zatnout Jackovi do těla své smrtonosné spáry.

„Dobrý, brácha!“ pochválila ho Kate, i ostatní Jacka chválili.

„Takhle se bojuje s tygry!“ řekl Roger Monroes hrdě.

„Za měsíc už by mě neporazil,“ odfukoval Augrí, „Vy lidé máte tu nevýhodu, že pomalu rostete. My tygři jsme rychlejší!“

Tentokrát se už tak půvabně neklaněl, jako herec po produkci; natáhl se do písku, několikrát se v něm převalil a zůstal ležet. Podotkl jen koutkem úst:

„Bratříčku Kwarre, máš možnost! Dej se do toho malýho...“

Tygřík Kwarr postoupil dopředu. Poprvé ve svém nedlouhém životě měl být středem pozornosti, dokonce v konkurenční lidské smečce, v níž mu nemohla být prominuta žádná chyba proti vžitým zvyklostem či nepsanému zákonu, jemuž se smečky podrobovaly. Netušil samozřejmě, že Enkra je zrovna takovým začátečníkem jako on. Věděl sice, že s chlapcem není něco v takovém pořádku, v jakém by mělo být, ale co to je, nemohl vědět. Počal ještě dosti kotěcím hláskem kňourat a syčet tak, jak to viděl u Augrího, ale u kluků to vyvolávalo jen veselí. Protřepával si neobratně tlapky, protahoval se a Čing si neodpustil a zezadu ho zatahal za ocas, takže Kwarr zlostně zavrčel a ohnal se po něm tasenými drápy. Pak se však uklidnil a soustřeďoval se na skok, jímž chtěl Enkru překvapit.

Enkra pozoroval jeho pohyby se zdvojenou opatrností; nechtěl prohrát ještě jednou a nevěděl, jak vyhrát. Pamatoval si, jak zápasil Jackie, tak když na něj Kwarr skočil, napodobil ho. Zachytil tygrův skok za již dosti silné tlapky, ale současně se lekl, když se mu jeho zuby rozevřely před obličejem, trhl bezděčně hlavou dozadu, pak dopředu a srazil se čelem s Kwarrovým čenichem. Tygr zamňoukal, ohnal se jednou z volných zadních tlap po Enkrovi a zasáhl jej do kolena – na to Enkra skrčil jednu nohu, zapotácel se, chtěl se opřít, šlápl tygříkovi na ocas a ten zaječel, jako by ho zabíjeli. Enkra se lekl, co mu udělal, padl do písku i s tygrem a zjišťoval, co se vůbec stalo.

Kwarr se pokusil převrátit Enkru na záda – chlapec se snažil o totéž a tak se situace stala neřešitelnou. Oba se váleli v písku, ale vrch měl přece jen častěji Enkra. Kwarr vrčel a šlehal zlostně ocasem, ale nebylo to nic platné – Enkra se pokusil opřít se pevněji a dle zákona schválnosti přišlápl znovu nešťastnou oháňku. To už tygříka zachvátil vztek a opustilo dobré vychování, a jak objímal tlapkami Enkrova ramena a záda, vysunul naráz všechny drápy předních tlap a zaryl Enkrovi do masa. Zadními tlapkami chtěl trhat také, ale nenašel cíl a tak jimi jen bil neuspořádaně ve vzduchu.

„Zatáhni drápy, Kwarre!“ křičel Augrí, strážce pravidel, „Prohrál jsi, drápy nesmíš vysunout! Pusťte se, okamžitě!“

Kwarr však neslyšel nebo nechtěl slyšet – jenže v Enkrovi bolest zmobilizovala všechny tajné síly a tak vší silou přitiskl tygra lopatkami do písku a držel, dokud jej Danny neodpočítal a neprohlásil vítězem.

Tygřík Kwarr ale nechtěl jen tak pro nic za nic soupeře pustit. Vztek jej zaslepil a tak držel drápy zaryty do Enkrova těla a zlobně vrčel, i když jej Enkra již dávno netiskl. Dokonce se sám převalil na záda; doufal, že teď jej tygr uvolní – ale ne, naopak se zdálo, že má chuť jej i kousnout.

Danny MacLeod se osvědčil jako dobrý soudce podobných zápasů, neboť si velmi rychle poradil; doběhl k vodě a v klobouku se širokou střechou, který jinak nosil na ostříhané hlavě, přinesl vodu a chrstl ji tygrovi na hlavu. Kwarr okamžitě přestal řvát, počal kníkat, drápy zatáhl a Enkru pustil. Ten se zvedl a sykaje bolestí, neboť to nebylo nic příjemného, ač to byly jen drobné rány, kráčel do stínu. Okamžitě se jej ujal Takamaraši Sakito – tygří drápy nebývají většinou příliš čisté a ačkoliv takové drápance nestály ani za řeč, mohla infekce proniknout do ran. Sakito přinesl z chaty lékárničku, sedl si k Enkrovi a počal mu rány vymývat tinkturou, která pálila jako žhavé jehly.

„Bolí? To je správné. Zůstanou ti krásný jizvy. Vychutnej si tu bolest, až si na ni zvykneš, už nebude tak krásná...“

Augrí přistoupil zatím ke kňučícímu Kwarrovi, aby mu udělil několik ponaučení – tygřík se krčil už předem.

„Pamatuj si, tygr v souboji s člověkem nikdy nevytáhne drápy a nezaryje člověku do masa! Neříkám, když je to náhoda – ale cos udělal ty, bylo úmyslné! Vím, že ses rozzlobil, ale tygr se má ovládat v každé situaci, rozumíš? Co si o tobě pomyslí tihle lidé? Při prvním boji ztrácíš hlavu a rozčiluješ se! To jsi bojovník? Chováš se jako malé kotě! Pošpinil jsi dobré jméno všech tygrů!“

Augrí mávl tlapou a udeřil kňučícího Kwarra do tváře.

„Nemáš právo jezdit na výpravy, když se neumíš chovat!“

Znovu zasvištěla pruhovaná tlapa vzduchem a udeřila.

„Jsi hanbou a ostudou všech Pruhů džungle...“

Tlapa znovu letěla – ale v té chvíli skočil jí do cesty Enkra, který se vytrhl Sakitovi.

„Nebij ho! Nemáš na to právo! Je malý a nechtěl mi ublížit! Nemáš vůbec co ho bít!“

Augrí strnul – nebyl zvyklý, aby se lidé míchali do tygřích záležitostí, zvláště ne člověk, který byl sám tygrem poškozen.

Enkra se už o něj nestaral; poklekl do písku, přitiskl si pruhovanou Kwarrovu hlavu na prsa a hladil kníkajícího tygra po nevýslovně hebkém a měkkém kožíšku.

„On nechtěl!“ popotáhl Enkra nosem a otočil se k chlapcům, „Je malý a krásný – a já se budu bít s každým, kdo mu ublíží!“

Tentokrát se nesmáli – co Enkra udělal, odporovalo vžitým pravidlům, Kwarr skutečně chybil a Augrí měl nejenom právo, ale povinnost jej potrestat. Ale v Enkrově činu promluvilo něco, co možná odporovalo logice a rozumu a zákonům, přesto jako vzdálená naděje ovlivňovalo a určovalo činy Arminů: šlechetnost.

„Ale přece jenom by ses mohl dát ošetřit!“ podotkl Sakito.

Enkra řekl: „Pojď, Kwarre!“ a vedl tygříka k místu, kde seděl předtím. Usedl znovu, přinutil tygra položit mu hlavu do klína a podroboval se ošetření, hladě pruhovaného kamaráda po kožichu.

„Je to přeci taková veliká kočka,“ řekl Jackovi, který byl nejblíž, „Tygr je tak krásná šelma... podívej!“

Přejížděl prstem po Kwarrových pruzích okolo očí, tilaku na hlavě, promnul maličké a velice jemné uši, jemně zatahal za vousy a pak sledoval pruhy na krku, ztrácející se ve sněhobílé náprsence. A při tom mu šeptem povídal:

„Jsi moje maličká kočička! Jsi krásný – máš přece takový jemný kožíšek... a ouška, očička, nosánek... pacičky...“ (každá z nich byla tak silná jako jeho ruka) „...a na pacičkách drápičky...“ (Kwarr vysunul trochu drápy) „A ještě máš na nich krev, musíš si je umýt... já se na tebe přece nezlobím! Nemůžu se zlobit na tak krásnou šelmičku...“

Je to zvláštní, ale nikdo se nesmál. Jenom se usmívali.

Kate se rozhodla položit otázku: „Jak se vůbec mučí takovej tygr?“

„Těžko,“ řekl Sonny, „Celkem jim není co udělat, všecko berou jako hru. Leda zatahat za ocas!“

„Naopak,“ řekl Augrí, „Vy lidé umíte mučit tygry velice rafinovanými a rozmanitými způsoby. Například před chvílí jste si dali parádní rvačku, a my na to museli koukat z vězení! Opravdu si myslíte, že to dokáže nějaký tygr vydržet?“

Kate ho skutečně popadla za ocas. „Jo, ty by ses chtěl prát? Ještě toho máš málo?“

„A ty?“ mávl tlapou, srazil ji na zem a podržel, „Já náhodou vím, co s lidskými koťaty!“ Druhou tlapou jí podržel jednu nohu a začal drsným jazykem olizovat chodidlo. Kate se chvíli smála, ale pak začala vřískat, byla hodně lechtivá. A když jí ještě zajel jazykem mezi prsty, už nevydržela a začala ječet.

„Jen ji nešetři,“ pobízel ho Jackie, „Slyšet ji takhle vřeštět, to je rajská hudba pro moje uši!“

„Počkej, až mě pustí!“ vyhrožovala Kate, „Si to s tebou... nééé! Auúúú! Néééé!“

„Já chci taky!“ hlásila se Senta, „O co, že budu řvát víc než ty!“

„Ty půjdeš do vody!“ Kurt ji chytil, zanesl na mělčinu a začal ji vyvalovat v blátě. Zuzanka mu skočila na krk, někdo další se vrhl na ni.

Enkra váhal. Celý život měl vštípeno, že holkám se neubližuje, a kdyby se měl přiznat, docela se mu líbily. I když, trochu zlechtat by neškodilo.

„Ty se jich bojíš?“ popíchl ho Jackie.

„No, jsou to holky...“ zaváhal Enkra.

„A na co myslíš, že sem přišly!“

Tygr Augrí nechal Kate a šel po Jackovi, váleli se v blátě a vrčeli. Tomu neodolal Enkra, ale ani Kate, a za chvíli byli zase všichni omatlaní jako předtím.

Když se unavili, trochu se opláchli a natáhli se na písek. Augrí se přišel mazlit s Kate, zřejmě se mu moc líbila.

„Tebe neznám – proč taky nejezdíš na výpravy?“

„To by tak ještě scházelo!“ zavrčel Danny.

„Holky na nájezdy nejezděj!“ řekla Kate a Senta dodala: „Kluci nás s sebou nechtějí!“

„Nechápu. O co je tygřice horší než tygr?“

„Já to taky říkám! Jenomže kluci jsou pitomý! Tygřice bojují jako vy?“

„Někdy ještě líp!“

„Tak to teda v žádným případě!“ zasáhl Danny, „Nechci slyšet žádný pitomý řeči, že byste s náma někam jely!“

„My se taky nikam necpem!“ řekla Senta, „Počkejte, uděláme si vlastní smečku a pak vám ukážem!“

„To teda bych chtěl vidět!“

„To teda uvidíš!“ Senta dostala nápad, poklekla vedle Kate, která se zrovna mazlila s Kwarrem, a podržela si jeho oháňku. „Vy nevíte, jak mučit tygra? Taky vás nic nenapadne! Co třeba trochu mu vyparádit ten ocásek? Sehnala jsem si fantastickou barvičku na vlasy, zelenou a červenou... na tygra by to chytalo taky!“

„Co si chceš udělat?“ zajímala se Zuzanka.

„Myslela jsem takovýhle proužky...“ ukazovala Senta, „Dokonce jsem myslela, že bych si kousek hlavy oholila... než půjdem do školy, naroste mi pěknej mech, a do něj nějaký ornamenty...“

„To je skvělej nápad!“ holky se začaly okamžitě dohadovat, jak se co nejvíc vyparádit.

„Augrí, ty seš takovej šikovnej,“ hladila tygra Kate, „Dokázal bys mě označkovat?“

„Jistě, pokud chceš... Co chceš a kam?“

„Třeba stromeček na nohu?“

Kate mu ukázala na lýtko pod kolenem. Nastavila nohu a všichni pozorně sledovali, co bude. Augrí vysunul jeden dráp, zapíchl špičku na to správné místo a lehce škubl, čímž jí natrhl kůži. Pak posunul tlapu o kousek výš a opět drápl, a tak pokračoval, vždycky trochu stranou od poslední jizvy. Vyteklou krev samozřejmě olízal. Zuzanka už žvýkala nějaké listí, vyplivla na to místo a vtírala do kůže. Enkra správně tušil, že to způsobí ztmavnutí těch škrábanců. Kate byla stejně zlatohnědá jako ostatní, tmavé tetování jí bude slušet.

„Já chci taky!“ hlásila se Senta, „O co, že budu řvát víc než ty?“

Kate vlastně neřvala, jen trochu zkřivila tvář, ale nevydala ani hlásek.

Enkra se mazlil s Kwarrem a snažil se předstírat, že zdobení Kate ho ani trochu nezajímá. Byl to slušně vychovaný chlapec a celý život mu vštěpovali, že děvčat si člověk nemá všímat, zvlášť ne těch, která se mu líbí. Zajisté věděl, že jednou vyroste a bude si muset nějakou holku namluvit a vůbec by mu nevadilo, kdyby vypadala jako Kate. Ale zatím na to má dost času a ona je taky malá holka, tak co? A navíc sestra Jacka, ten by určitě neviděl rád, kdyby se o ni Enkra zajímal, ještě by se rozhádali, a to nechtěl. Na druhé straně, Jackie zacházel se Sentou daleko hůř, než si Enkra dokázal představit, a její bráška Kurt se tomu jenom smál. Ona se Kate položila tak, aby na ni všichni dobře viděli, a oni taky pozorně sledovali, co jí tygr dělá.

Iron Dan mlčel a tvářil se, že ho nic nezajímá. Roger zato pozorně přihlížel a občas vtipně komentoval. Když se hlásila Senta o svá práva, konečně namítl:

„Holky, my jsme ty tygry opravdu nezajali kvůli vaší parádě! Ty se necháš šlechtit, Kwarra hladí Enkra a on mu žužlá palec u nohy, to je nějaký mučení?“

„S tím mučením,“ řekl Augrí, „Strašný je trápit tygra hladem. Víte, co nám dali k jídlu? Nějaký granule!“

„Abys neremcal!“ řekl Roger, „Dostal jsi speciální chuťovku pro výživu ušlechtilých koček! A co seš jinýho než kočka?“

„Tak pojďte k nám!“ řekla Kate, „To by bylo, abysme neuživily dva tygry!“

„Nemysli si, že si je budeš brát do postele!“ okřikl ji Jackie, „To není plyšák!“

„Tak já si vezmu jednoho a ty druhýho!“ řekla Senta, „Nebojte, zítra je vrátíme!“

„Nesmysl!“ Danny se rozhodl použít autoritu, „Jsou to zajatci, ne koťata pro vás na hraní! Zůstanou tady!“

„Ale můžete přijít zítra na to mučení,“ zmírnil jeho slova Roger, „A kdybys vzala s sebou tu barvu...“

„Já chci mít barevnej kožíšek!“ přál si Kwarr, „To bude krásný...“

Danny se nadechl, pak se podíval na Rogera a potřásl hlavou. „Děláte z toho komedii! Já pořád říkám, že holky tady nemají co dělat!“

„Ale my to chceme vidět!“ namítla Kate, „Je zakázaný sem chodit? My budeme hodný, nebudeme se do ničeho plést!“

Danny se chystal k dalšímu rozčilování, ale ostatní se tvářili, že by jim to zase tak moc nevadilo.

„Fakt nám je nepůjčíte domů?“ ptala se Senta.

„Tak, ono by to zase tak moc nevadilo!“ soudil Jackie, „Aspoň si holky budou mít s čím hrát!“

„Ne, to neprojde!“ řekl Roger, „Jsou zajatci a budou ve vězení. Ale přijít se podívat zítra můžete!“

„Tak já vezmu foťák!“ navrhla Zuzanka, „Aby byly nějaký důkazy, co jste s nima dělali!“

„Vezmi radši kameru,“ řekla Senta, „Ale kluci, vemte si zejtra nějaký lepší šortky, kdybysme to někde ukazovali! Aby nebyly kecy...“

„Že zrovna ty máš takovou péči!“

Senta byla samozřejmě nahá a nevypadala, že by jí to vadilo. Na bráchovu námitku se jenom ošklivě zašklebila.

„Já to vidím v barvách, bude to pěkná psina!“ řekl Kurt, „Jak to vezmou do ruky holky, tak to bude Cirkus Membráno. Přitáhnou sem ostatní holky a všelijaký čumily, a budou natáčet jako zběsilý! Všichni nás budou pomlouvat, že jsme šašci!“

Jenže na nápad zábavu nafilmovat slyšel Roger a bylo to na něj vidět. Už přemýšlel, čím to ještě vylepšit.

„Je dost pozdě, necháme všecko na zítřek. Ale na noc vás zavřeme, abyste neutekli!“

Nelíbilo se to jedněm ani druhým, ze všeho nejmíň tygrům, ale akceptovali to.

„Tak fajn,“ rozhodla Kate, „To bahno už pěkně uschlo, umyjem se a mažem domů, než bude tma. Enkro, pomůžeš mi se umýt?“

„Já?“ vykulil na ni oči.

To Jackie nezaváhal, zanesl Sentu do vody a začal z ní smývat bahno. Pištěla, ale nebránila se, naopak mu to oplácela. Když Enkra viděl, kam jí všude sahá, žasl.

„Vy se tam, cos byl, nemazlíte s holkama?“ zeptala se Kate. Zašel za ní do vody a začal jí mýt záda, ale tak opatrně, jako by byla ze skla. Smála se.

„Ne, že bysme to nezvládly samy, ale šlechtic, když je vyzván, aby posloužil dámě, tak se má třeba přerazit...“

„Šlechtic?“

„Koukám, potřebuješ opravdu důkladnej výcvik! To tě brácha fakt nic nenaučil?“

„On si zvykne!“ Jackie se právě snažil bránit Sentě, která se naopak snažila ho utopit.

„Tak koukej – bojoval jsi s tygry, oni ochutnali tvoji krev. Podle zákonů císařství patříš ke šlechtě – že jo, Rogere?“

Baronet z Monroesu vznešeně kývl hlavou na souhlas.

„Já to vidím takhle: Zejtra přijdem na tu slavnost. Že můžem vzít s sebou pár kámošek, Rogere? Po mučení jsou tygři volní, tak si je vezmem domů, než se vrátí na jih. Ty můžeš spát u nás, Enkro, v altánu je místa dost. Senta přijde taky?“

Senta kývala, Enkra nechápal. Tygři se vyloženě těšili.

„Jakej bude vlastně program?“ zajímalo Zuzanku.

„No co, trochu je zviksujem, potaháme za ocas a konec!“ řekl Kurt, „Co se dá vymyslet za extravagance na tygry? Kočky se dají mizerně mučit – to lidi jsou lepší...“

„Něco mě napadlo,“ řekl Enkra, „Co takhle jim kysličníkem vybílit ty černý pruhy? Kdyby se to udělalo šikovně, mohli by mít kožich najednou celý zlatý!“

„Skvělej nápad!“ nadchla se Senta, „Mám doma kysličník, trochu si s ním...“ zmlkla, až doteď předstírala, že její zlaté vlasy jsou přirozeného původu.

„A je něco takovýho vůbec dovolený?“ ptal se Daghrí.

„Jak dlouho trvá, než se to zase znormalizuje?“ ptal se Kurt.

„Přes jedno línání, déle ne. Neboj se, vypadá že je to povolený. Zkusit by se to mohlo...“ uvažoval Roger.

„Ale já stejně vůbec nechci, abysme je mučili!“ řekl Enkra tiše Jackovi, „Jsou tak krásní... kdybych si vzal Kwarra s sebou domů? Spal by u mne v síti a....“

Ale Kwarr promluvil nezvykle pevně: „Ale já chci, aby mne mučili! Kdyby ne, smáli by se mi tygři, že ještě nejsem bojovníkem! A já chci být dospělý a veliký tygr!“

„To je moudrý,“ řekl Kurt, „A ty, Enkro, nějak moc brzo začínáš říkat Já chci a Já nechci! Vlasy máš krátký, nemáš ještě ani tetování a otvíráš si hubu. Co je to za nápady?“

„Jsem takovej, jak říkáš. Ale tam, kde jsem, si řeknu, co budu chtít – a naučím se donutit druhý, aby mne poslouchali!“

„Představuješ si, že zavedeš svůj zákon tam, kam vstoupíš?“ zeptal se Roger, „To je jenom právo říšských princů!“

Enkra zaťal pěsti. „Jakej je rozdíl mezi říšským princem a mnou? Může mi to někdo vysvětlit?“

Chuť do toho mělo hned několik lidí – ale Roger zvedl ruce a zkřížil je, a všichni ztichli. „To se ještě ukáže!“ řekl vážně.

„Zbytečný kecy.“ řekl Iron Dan, „Rogere, ty máš člun, hodíš mě domů? A vy tady moc neblbněte, pořádně ty tygry zavřete a padejte taky domů!“

Roger nic nenamítal. Skutečně vrátili tygry do jejich vězení a ti, kdo tu měli čluny, postupně odjeli.

„My musíme pěšky,“ řekl Jackie, „O člun jsme přišli, ale uděláme si novej!“

„Tak my jdeme s váma,“ řekl Kurt, „Musíme taky pohlídat holky!“

Přeplavali, částečně přebrodili slepé rameno a ocitli se na břehu. Až na Enkru se tu všichni vyznali – a on bude brzo taky, až bude chodit do školy. Všichni procházeli bojovým výcvikem, byly tu všelijaké opičí dráhy, prolézačky a houpačky, na kterých se cvičilo. Holky se chlubily, že si trasu proběhly, když sem šly.

„Tady jsme si nechaly hadry!“ vysvětlila Senta, když našly rozvěšené barevné šátky. Hned si jeden uvázala okolo boků.

„Předpis stanoví, že oblečení musí sestávat ze dvou kusů látky, z nichž jeden kryje horní, druhý spodní polovinu těla.“ vysvětlovala, nejspíš pro Enkru, „Jenomže jsme ještě malý holky, tak si nás nikdo nevšímá. Jako kluků, ti nosí jenom plavky... Tak si uvážeme šáteček, a je to!“

„A co, až vyrostete?“ rýpnul si Jackie.

„Tak budem zlobit!“ odpověděla bez rozmyšlení, „Císařské zákony stanoví, že princezna nemá ukrývat svoji krásu pod nějakým hadrem! Chce někdo zpochybnit, že jsem princezna?“

Nechtěl nikdo – jenom Enkra se trochu vyjevil.

„Vidím, že o tebe musíme trochu pečovat!“ řekla, objala ho a dala mu pusu, než se stihnul bránit, „Ty vůbec neznáš šlechtické zákony!“

„Nech ho,“ bránil ho Jackie, „On si zvykne!“

„To bych taky prosila! Tak poslouchej: Když tě dáma, například Kate, požádá, abys ji obsluhoval v lázni, sluší se, abys jí vyhověl. To znamená celou pořádně namydlit a nevynechat žádnou část těla, potom osprchovat a zase důkladně promasírovat olejem. Až nám začnou růst prsa, nechám se masírovat každý den! Jestli se stydíš sahat na Kate, tak si to trénuj na mně!“

Jak šli, chytila ho za ruku a položila si ji na hrudník. Enkra ucukl, jako kdyby se spálil.

Kluci se smáli. Enkra doufal, že je už dostatečně tma, aby nebylo vidět, jak se červená.

„Jsem Senta Lukrécie Guenevera Alissa z klanu Diettermannů, a tímto tě oficiálně zvu na svatbu, až se budu vdávat!“ pronesla se vší vážností.

„Ty se chceš vdávat?“ zeptal se Enkra, když měl pocit, že od něj všichni očekávají, že něco řekne.

„Jednou určitě!“ vyprskla smíchy, „Tys to nepochopil, co?“

„Tak mu to vysvětli!“ řekl Kurt.

Asi na to čekala. „Když se vdává princezna, má její manžel právo na všechny její sestry, sestřenice, příbuzné a kamarádky, dále na všechny ženy, které se zúčastní svatebních obřadů. Totéž právo má princezna na všechny přítomné muže, které na svou svatbu pozvala!“

Enkra se domníval, že to pochopil. Jenom se ještě víc vyděsil.

„Teda, že seš čubka, se ví už dávno,“ řekla Kate, „Ale že se budeš takhle veřejně nabízet...“

„Závidíš, sestřenko?“ zablýskala Senta očima, že to bylo vidět i potmě.

„Ani ne – jenom mám pocit, že už ti dávno nikdo nerozflákal ciferník...“

„Že bysme to vyřídily hned, drahá švagrová?“ Senta se zastavila a začala si rozepínat šátek.

„Nechte to na zejtra!“ řekl Kurt, „Jestli se chcete pořádně porvat, tak až Zuzana dovalí tu kameru!“

„Ale bude ti červená stříkat z nosu!“ pohrozila Kate.

„Tobě taky!“

Enkra se cítil, jako by ho polévali něčím vlažným, lepívým a odporným.

„Já myslel, že jsou kamarádky...“ pošeptal Jackovi.

„Ty nejlepší,“ řekl Jackie klidně nahlas, „Ve škole je museli rozsadit, pořád něco vyváděly. Ale když se obden neporvou, nejsou spokojený!“

Enkra už neříkal nic, jenom si povzdychl.

„Nic si z nich nedělej, valej ti klíny do hlavy! Mrzí je, že seš takovej slušnej a nezkaženej – ale to se vsákne!“

Enkra se nemohl dočkat, až bude doma. Kdyby věděl, kde jsou a kudy domů, možná by se odpojil, ale nemohl, tak se jen děsil, co ještě přijde.

Senta jej objala a políbila na tvář. „Já se ti moc nelíbím, co?“

Něco zakoktal. Líbila se mu, jenže... kromě jiného byla o hlavu větší a přestože byla štíhlá až hubená, měla docela sílu.

„Ale Káča se ti líbí víc!“

Enkra zase něco neurčitého řekl. Netušil, že je to tak moc vidět.

„Máš smůlu, ona se vdávat nechce. Chce se stát čarodějkou!“ zašeptala dramatickým šepotom, a vzápětí: „Jé, já jsem asi něco vykecala... To jsem neměla!“

„Čarodějnicí?“ Enkra se tedy čarodějnic nebál, nevěřil na ně. Ale dneska už to bylo podruhé...

„Nic se nestarej!“ ujišťovala ho Senta, „Stejně to bude všecko podle ní. Napojí se na mě, možná i na tebe, a bude z nás sosat éčko. Wézetky potřebujou fůru energie!“

„Ty seš fakt blbá!“ konstatovala Kate.

„Abys věděl,“ nedala se Senta zastavit, „Naše prababička byla druhá nejlepší čarodějka v Impériu. A praděček byl nejmocnější čaroděj!“

V dáli prosvítala světla, snad už konečně budou v civilizovaném světě.

„Ty nemáš v rodokmenu žádnýho Baarfelta, že ne? Tak to máš čistou a nedotčenou energii! Nepochybuj, že si tě vychutnáme!“

„Ty tvý kecy...“ povzdychl si Jackie, „Neber ji vážně, Enkro! Dostala šanci někoho vytočit, tak se vytahuje!“

Ano, opravdu vyšli napřed do udržovaného parku, a potom na ulici, kde dokonce jezdily tramvaje.

„Pořád po šalinovejch kolejích, a seš doma!“ ukázal Jackie.

„Ale to pozvání na zejtra platí!“ řekla Kate, „Nastěhujem se k nám a budem si hrát s tygříkama. Jestli se teda nebojíš, že tě Senta začaruje. Nebo já...“

Řekl: „Nebojím.“

„Tak mi dej pusu na dobrou noc!“ vyzvala ho Senta, „Líbal ses už někdy s nějakou holkou?“

Nelíbal, ale neměl snahu se svěřovat. Objala ho, přitiskla k sobě a políbila s vybranou důkladností. „Líbí? Tak ještě Káču a Zuzku!“

Nechal se políbit i od Zuzany. Nejvíc se styděl Kate, ale projevil dokonce trochu snahy.

„Tak ahoj!“ řekl Jackie a všichni se rozešli na několik směrů.

A Enkra se rozběhl do zámku.

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: