Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Cesty : Putování džunglí

Zpět Obsah Dále

Okamžitě po návratu z Guyrlayowu jsem vyhradil Enkrovi vlastní pokoj v sousedství svého bytu. Usoudil jsem, že to bude pro něj lepší z důvodu možných návštěv Jacka a podobných kamarádů uprostřed noci. A moje předvídavost nesla ovoce už příštího rána a já si v duchu gratuloval, neboť nemám rád, když mne někdo brzy ráno zbytečně budí.

Enkra se probudil zcela bez vlastního přičinění. Před sítí stál Jackie, třásl mu rameny a tiše ho přemlouval: „Tak vstávej, kamaráde! Nemáme čas!“

„Hoří?“ zabručel Enkra rozespale.

„To ne, ale... tygříci nám utekli!“

„A ták!“ Enkra se otočil na druhý bok a hodlal spát dál.

„No ne, počkej!“ Jackie vyskočil k němu na síť, až ji celou rozhoupal, „Rozumíš, přišli jiní tygři a otevřeli jim závoru, tak vzali roha a my je teď musíme jít chytit!“

„My?“ zvedl Enkra hlavu, „Ty a já?“

„Tak dost!“ rozzlobil se Jackie, uchopil Enkru za límec hedvábného pyžama, stáhl ho ze sítě a aniž Enkra sebeméně protestoval, vtáhl ho do sprchy a pustil vodu. Ta sice Enkru okamžitě probudila, ale Jackie ho nemilosrdně držel pod proudem, dokud nebyl na kost promočen.

„Tak! Teď jsi se doufám vzbudil a budeš mě poslouchat. Chceš jet s námi na výpravu?“

„Na jakou výpravu?“ zeptal se Enkra nechápavě.

Jackie zašilhal opět po sprše, ale pak řekl kupodivu klidně: „Podívej, Danny chce jet za nima a chytit je, než se spojí s hlavní skupinou. Od tebe chci jen vědět, jestli jedeš s námi!“

„Samozřejmě,“ řekl Enkra bez váhání, „Když mě vezmete?“

„Tak honem, pojď se nasnídat! Svlékni ten... hm, nevím, jak se tomu říká. Co tě to vůbec napadlo spát v košili a kalhotách?“

Enkra zašilhal po Jackovi. „A od kdy ty chodíš nahý?“

„Jedem do džungle, ne? Máš celtu? To je tohle!“ Jackie uchopil dlouhý a široký kus impregnované pevné látky a přehodil si ho přes rameno.

„Mám. Na co je to?“

„Když jedeš přes město, máš to na sobě, venku z toho stavíš stan nebo se do toho zabalíš, když leje. Vem si to na sebe tak, jako to mám já, a pojď, prosím tě!“

Enkra s Jackovou pomocí rozbalil celtu a značně rozpačitě ji na sebe natáhl. Nebyl to nijak pohodlný oblek a v této úpravě připomínal ze všeho nejvíc starořímskou tógu. Enkra se cítil velmi nesvůj a nepokojně se vrtěl a točil.

„To máš jenom na tu chvíli! Říkám ti, v džungli chodíme nazí! Vem si taky nůž! A kopí máš?“

„Nemám. Ale Jacku, já nemám koně!“

„Myslíš, že to nevím? Vzal jsem ti z naší stáje, mám je u brány. Jak jsi na tom vůbec s jízdou na koni? Umíš jezdit dobře nebo jen tak...“

„Učil jsem se to. A myslím...“

„Aha, myslíš. Tak nemysli. Umíš jet na neosedlaným koni?“

„Jet – možná. Ale jak se na něj dostanu bez třmenů?“

„Chm.“ Jackie ohrnul rty. „To jsem tušil – dobře, že jsem ti ho dal osedlat. V tom případě si vezmeš rifle, jinak by sis rozedřel nohy. A teď se pojď nacpat, ať nezdržujem ostatní!“

Seběhli dolů do jídelny a Jackie hbitě objednával snídani.

„A co se vlastně stalo?“ Enkra se už probral natolik, že mu to začalo vrtat hlavou.

„Čing posbíral v jejich jídelně všecko maso, který mu dali, a nesl jim ho na ostrov. Jenže bouda rozvalená a kočky pryč. Tak udělal poplach.“

„To bych nečekal, že utečou. I když, ta bouda moc pevná nebyla...“

„Taky to nechápu. Když jim holky slíbily rozmazlování... pruhovánky je těžší z města vyhnat, než nalákat. Leda... no jasně. Přišli si pro ně.“

„Jako kdo?“

„Jejich náčelník. Toho poslechli, i kdyby se jim nechtělo.“

Enkra vydal nesrozumitelný zvuk, taky měl plnou pusu.

„Asi mají nějaký promyšlený plán,“ uvažoval Jackie nahlas, „Chtějí, abysme je honili... Do začátku školy je ještě čas... Poslechni, cos to povídal o těch proužkách? Já tě poslouchal leda na půl ucha, ale jak jsi hladil toho Kwarra...“

„Jo, že bych mu ty pruhy vygumoval? Ale to potom říkal Roger... a ta zrzavá holka... Senta!“

„Senta je holka, ta může říkat, co chce. Roger rejpal, chtěl je vyhecovat. Nenechali se... Víš snad, že tygří kožešina je posvátná?“

„Eee?“

„Kresba jejich kožešiny je jejich přísaha. Oni nemusí skládat žádné sliby, mají svoji oddanost zapsanou přímo v kůži. Změnit kresbu kožešiny je stejné jako nám ostříhat vlasy!“

Enkra se začal bát, že zase něco vyvedl. Že si nedával pozor na jazyk!

„Jestli tě pruhovánci chytnou, tak se na tobě vyřáděj. Nebojíš se?“

„A ty by ses bál?“

„Uvažuju, jestli ti v tom mám nechat vymáchat čumák, nebo ne. On to totiž není tak sichrovej podnik, jak se ti zdá. Ty nás budeš asi hodně zdržovat a překážet!“

„No tak mě s sebou neberte!“ urazil se Enkra.

„Na první výpravě každý překáží a zdržuje. Snaž se dokázat, že nejseš takovej blbec, jak máš právo bejt. Hlavně se drž nás, abys nezabloudil a kdyby, tak zásadně nesesedej s koně. Dokud se budeš držet na koni, máš možnost se k nám dostat, protože si pamatuj, kůň je sám od sebe dost chytrej, aby věděl, co má dělat, ale ty ne. To víš, hledali bysme tě, hlavně já a kluci, ale hned to vždycky nejde, bývají všelijaký skrumáže. Do rvačky, kdyby nějaká nastala, se nemíchej a kdyby tě náhodou zajali, vysvětli jim, kde ses tady vzal. Ona jim sice tvá opudlovaná hlava taky dost napoví, ale kdyby jim to nechtělo rychle zacvaknout do tý správný zdířky, zdvořile se představ. Když si o to řekneš, dopraví tě i grátis domů.“

„Jasný – nejsem malej.“

„Dejme tomu, ale blbej! To si z toho nic nedělej, já býval děsně pitomej, zeptej se Rogera.“

Enkra se najednou zarazil a počal žvýkat naprázdno. „A dovolí mi to vůbec strýček Ross?“

„Říkal mi, abych tě vzal s sebou do džungle. No, jestli se už probudil, můžeme se ho jít zeptat. Stejně se s ním musíš rozloučit, kdo ví, kdy se zase uvidíte...“

Byl jsem vzhůru – v duchu jsem se sice o Enkru trochu obával, ale po zkušenostech a Jackově ujištění, že na něj bude dávat pozor, jsem se uklidnil. Jackie je sice velice lehkomyslný, jako ostatně všichni kluci, ale věděl jsem, že když něco slíbí, dodrží to – protože je bojovník a bude chtít být náčelníkem.

„Jedeš na první výpravu – a já očekávám, že se na ní budeš chovat jako muž a bojovník. Přesto od tebe žádám slib, že se nezapleteš do žádného nesmyslného dobrodružství, nebudeš nikoho vyzývat k souboji a hlavně se nepřidáš k žádnému z humánních zvyků našich mladých hrdinů... víš, co mám na mysli?“

Enkra sice nechápal, ale Jackie ochotně napověděl: „No mučení! Máš dávat bacha, aby ti někde nezatloukli kolík.“

Enkra sice neměl žádné morální výhrady proti zatlučení kolíku, ale vážně přikývl.

„A hlavně poslouchej náčelníka a radit si dávej od Jacka. Je-li Danny jako jeho otec, je jistě přísný. Jackie už bude vždycky vědět, co máš dělat. Tak šťastnou cestu a hodně hrdinských činů!“ stiskl jsem každému z nich ruku.

Kluci seběhli se schodů, vyběhli ze zámku a pospíchali k bráně. Tam stáli už čtyři koně a na jednom z nich seděl Ballambwi a držel ostatní za otěže. Oči měl zavřené a zdálo se, že pospává. Když však přiběhli, rázem se probudil.

Enkrovo zvíře byl nízký hnědák s měkkým sedlem a daleko kvalitnějším postrojem, než měli druzí. Oni neměli sedlo, jenom pestrobarevnou přikrývku, seděli přímo na koňském hřbetě s nohama volně visícíma, jako on někdy jezdil na Strakáčovi. Každý měl kratší, sotva dvoumetrové kopí s ostrým hrotem, zdaleka ne tak štíhlé a elegantní, jako mívají Reorti. Čtvrtý kůň byl nákladní a nesl kromě jejich vaků také zbraně – Jackovu válečnou sekeru a Ballambwiho dlouhou pangu, mačetu afrických černochů.

„Vidím,“ řekl Jackie, „Že nemáš kopí. Nevadí, v džungli ti useknu nějakou tyčku, pak si opatříš nebo ti dám. Jedeme!“

Enkra pobídl koně, oba druzí je jen zlehka pleskli po krku. Jackie se ujal velení a zakrátko popohnal koně do klusu směrem k Nábřežní třídě. Na ulicích bylo již dosti chodců, což Enkru udivilo vzhledem k časné ranní hodině. Jackie mu vyložil, že v Arminu se časně vstává, ale v poledne mnoho lidí spí.

Na Nábřeží už čekal Danny, všichni tři Diettermannové, Sonny a Sakito – dojížděl Čing-i-liu. Enkra si povšiml, že Danny a Sakito mají sedla zvláštní konstrukce. Připomínala sedla indiánská, vyrobená z hrudníku kojota, ale že používat kosti kamarádů se nesluší, byla kostra spletena z ohýbaného bambusu a potažena beraní kožešinou. Na hrudi koní si Enkra všiml poprsníků s ozdobami z korálků, na přední rozsoše sedel pouzder na zbraně. Danny měl kulovnici s dlouhou hlavní a revolver, také Sakito pušku a Kurt Diettermann luk a šípy, pověšené přes rameno. Ostatní vozili raději své zbraně, lasa, karabáče a podobné věci na soumarovi. Pomalu se sjížděli ostatní – Enkru nejvíc udivila dlouhá harpuna, kterou měl místo kopí Taoraket. Zvláštní zbraň měl Daghrí: jakýsi disk, kterým házel a mohl jím proseknout nepříteli krk. Bylo to v pořádku, disk Sudaršana je jednou ze zbraní Šrí Višnua.

Nejdéle se čekalo na Rogera, neboť ten to měl nejblíž, hned za rohem, ale jako podnáčelníkovi mu to prošlo. Enkra toho ještě moc nevěděl o koních, ale zvíře, na kterém Roger jezdil, ho zaujalo na první kouknutí. Byl to trakhenský vraník se štíhlýma nohama a tanečním krokem, klenutou hrudí a čistými svaly. Enkra by si na něj v životě netroufl sednout, ani by se na něj nedostal, neboť měl v kohoutku nejmíň 180 centimetrů. Roger s ním měl plné ruce práce, dostal ho darem na začátku prázdnin a ještě si na sebe nestačili dokonale zvyknout. Také postroj stál za to, byla to kombinace mexického sedla s vytlačenými ornamenty a stříbrnými ozdobami a arabské uzdečky s barevnými střapci. Roger s sebou vozil sedlové brašny se spoustou předmětů, které považoval za potřebné, dva revolvery ve zdobených pouzdrech, laso splétané z řemínků, pětimetrový bič a navíc šavli s nádherným prolamovaným košem, kterou dle Jackova tvrzení dokázal skvěle vládnout. Mezi arminskými kluky je šermířské umění velmi ceněno.

„Pojedeš hned za mnou,“ řekl Jackie, „Zásadně neopouštěj svoje místo v řadě!“

Smečka se rychle seřadila – první Danny, pak Roger, Sakito, Kurt, Horst, Alfred, Sonny, Jackie, Enkra, Ballambwi, Taoraket, Daghrí, Čing a nakonec Albenzio. V tomto útvaru projeli Nábřežní třídou a podle řeky zamířili k jihu. Enkra se rozhlížel po okolních domech a zdálo se mu, že se jednu chvíli za některým rohem výsměšně zašklebil Tom Deadman.

Jeli mnoha neznámými ulicemi, dokud se nedostali na pustou nezastavěnou pláň, na jejímž konci začínala džungle. Enkra se podivil, když spatřil opodál vysoké, nejméně dvacetipatrové domy, jichž si povšiml už z věže zámku. Jackie mu ukázal věž i odtud. Byl by si rád novostavby prohlédl, ale nemohl žádat kamarády, aby kvůli němu zastavili.

Vyjeli po široké, dobře prosekané cestě, kde mohli jet ve dvojicích. Kurt toho využil, přidal se k Enkrovi a vysvětlil:

„Daghrí si šel okouknout stopy. Dveře chaty našel otevřené a tygři pryč. Stopoval a zjistil, že tam jsou otisky mnoha pacek – byli dokonce tak drzí, že některý otiskl svoji tlapku na dveře. Myslím, že to byl Aighi-bahr, říká si Agbar, jejich náčelník. Danny tam hned jel, jak se to dozvěděl – vyčetl ze stop, že jich bylo tak pět šest, kromě těch dvou našich. Ani koní nebylo víc než osm. Rozhodli jsme jet za nima a doufáme, že je doženeme, než se jim podaří se spojit s ostatními. Kdybysme tak dostali všech osm!“

Enkra se rozhlížel po džungli. Tady začínal skutečně divoký kraj a Enkra si svatosvatě umiňoval, že se bude držet Jacka, neboť v té zelené změti všech možných neznámých rostlin by neviděl ani na tři metry a musel zemřít hlady, nebo by ho roztrhala nějaká divoká šelma.

Po čtvrthodině jízdy spatřil tabuli, jejíž nápis mu mírně přimrazil krev v žilách:

„Pozor! Jízda dál pouze na vlastní nebezpečí!“

Kluci minuli tabuli bez povšimnutí – Enkra se zamyslel, ale došel k závěru, že je to jen nějaké strašení. Sotva se však stačil trochu uklidnit, už tu byla další tabule, kde se pod lebkou a hnáty skvěl čtyřjazyčný nápis:

„POZOR! Nebezpečné pásmo!“

Enkra se naklonil k Jackovi a zeptal se: „Co je to?“

„Druhá výstraha.“ řekl Jackie přes rameno.

Ze zkušenosti Enkra věděl, že se dávají vždycky tři výstrahy, dychtivě tedy čekal, co bude na té třetí, a dočkal se. Tabule byla vyzdobena zářivými barvami a zněla:

„P.T. Návštěvníkům Arminu!

V těchto místech končí pásmo tzv. okruhu pro cizince.

Budete-li pokračovat v cestě, neručí arminský stát ani za váš majetek, ani za váš život!“

Totéž oznámení, asi v deseti jazycích, bylo rozvěšeno po stromech podél cesty.

„To je pravda?“ ptal se Enkra Jacka.

„Jako písmo svatý. My nikdy nelžeme, fakt!“

„A může se někomu něco stát?“

„No... nevím! Leda by si to způsobil sám!“

„Tak proč to tu je?“

„Aby sem každej blbec nelezl a nekazil tu náladu.“

Vpředu zvedl Danny ruku a zastavil koně. Enkra rychle trhl otěžemi, přesto hnědák udělal několik kroků a narazil do Jackova. Enkra viděl, jak všichni svlékají svoje celty, stáčejí je a zasunují do báglů na nákladních koních. Svlékl ji také a začal skládat, nejspíš velmi nešikovně, protože Jackie si udělal prstem kroužek na čele, celtu mu vzal a složil sám.

Pak opět vyjeli, tentokrát o poznání čiperněji. Cesta se zúžila a všelijak vinula, nakonec zmizela docela a kluci se proplétali jakýmisi houštinami, o nichž Enkra předpokládal, že by v nich zcela jistě neuměl najít cestu. Větve a křoviska jej bolestivě šlehaly přes nahé tělo, hlavně nechráněné nohy. Pozoroval Jacka, jak ten se proti tomu chrání, ale zjistil, že žádný z ostatních si toho nevšímá.

Po půlhodině jízdy pralesem se dostali na rovnou cestu, uježděnou jako mlat. Jenom středem se táhly koleje v šíři rozchodu kol velkého kamiónu a Enkra pochopil, že tohle je zřejmě v Arminu silnice. Cesta vedla mírně do kopce, ale koně to ani nezaznamenali. Enkra soudil, že jsou šťastní, že mohou jet po kvalitním povrchu.

Danny MacLeod opustil své místo v čele karavany a pozdržel se. Jezdci projížděli kolem něho – Jackie se pootočil na Enkru a povzbudivě se usmál. Danny držel koně, dokud nebyl na Enkrově úrovni, pak jej pustil a mlčky jel po jeho boku. Trvalo to už drahnou chvíli a Enkra počínal být nervózní. Danny vyhlížel vždy dost nebezpečně a nyní počínal mít Enkra obavy, že náčelník se chystá provádět s ním něco nepříjemného.

„Proč se tak hrbíš?“ zeptal se Danny, „Jezdíš na tom koni jako lev! K čertu, kdo ti říkal, abys ohýbal hřbet?“

Enkra se zprudka narovnal a seděl pokud možno nehnutě, jako by spolkl pravítko. Roger se po něm ohlédl a zachechtal se.

„Ale ne,“ řekl Danny otráveně, „Ne zpříma! Uvolni se, ale nehrb se! Dívej se, jak jedu já, a dělej to po mně!“

Enkra se napřed pokusil sedět zpříma sehnutě, totiž natáhl horní polovinu těla dopředu, až ho počalo bolet v kříži a zvedl ramena i s hlavou nahoru. Pak se pokusil v této poloze podívat se po Danovi a málem sletěl s koně dolů.

„Přestaň si dělat šašky, nebo tě ztřískám!“ doporučil mu Danny, „Dívej se na mne chvíli, až to odkoukáš!“

Enkra si sedl normálně a obrátil obličej k Danovi. Tomu se to ovšem dobře mluvilo – za ta léta, co jezdil na koních a cvičil je, už dávno zapomněl na svoje začátky. Enkrovi připadalo, že je se svou starou šedožlutou kobylou dokonale srostlý a tiše mu záviděl. V podstatě nebylo co, zvíře vypadalo jako velbloud a zhruba stejnou mělo i povahu, včetně kopání, kousání a plivání po každém, kdo se ocitl v dosahu.

„Nebylo by lepší, kdybych se snažil hlavně se držet v sedle?“ zeptal se v dobré vůli Enkra.

„Nebylo by lepší, kdybych ti dal do nosu? Dělej co říkám, nebo si půjčím od Horsta karabáč a napruhuju ti záda! Jeď a nedrž se tak křečovitě. Na koni se nesmíš držet jako vosa na bombóně! Paty od koně, špičky ke koni a když ti mezi kolena dám půldolar, tak ti nesmí vypadnout!“

Enkra zmlkl a poctivě se snažil vyplnit Danovy příkazy. Ten jel podle něj, pozoroval ho a něco si bručel. Jeli už dost dlouho a stále ještě náčelník mlčel, alespoň jeho řeč neměla charakter srozumitelného projevu. Enkra měl obavy, co se stane, až bude unaven. Povšiml si, že Jackie se po něm několikrát ohlédl a tvářil se ustaraně.

„No,“ řekl konečně Danny, „Na greenhorna to není nejhorší. Bude trvat ještě hodně času, než se naučíš jezdit kloudně, ale časem se to naučíš. Když pojedeme po rovině, dohlédnu na tebe. Teď sjedeme, tak buď sletíš nebo se udržíš. Hlavně se drž ostatních. A... krucinál, jak si to zas sedáš?“

Enkra mimovolně svěsil ramena a shrbil se po reortském způsobu. Teď se ulekl a řekl omluvně: „Když ono je to tak pohodlnější...“

„Pro troubu, kterej si vezme na výpravu parádní sedlo! Rozumíš, hlavo skopová, na takovým sedle jezděj starý báby a ne chlapi! Ty štěně pitomý, to nemůžeš... oškubaný je to jako husa, blbý jak žulová pecka a bude to kecat něco o pohodlí! A ještě bude něco namítat proti rozkazům svýho náčelníka, kterej vo něj pečuje jako otec i matka dohromady! Domlátím tě jak psa, jestli se ještě jednou vopovážíš votevřít hubu bez dovolení!“

Ohlédl se na Jacka, který se otočil a potěšeně se šklebil. Tím zapomněl na Enkru a obrátil svůj hněv na novou osobu. Popohnal koně, předjel Jacka a v jízdě mu vrazil loktem do břicha, až se zkroutil – v té chvíli mu dal dlaní záhlavec, že se Jackie ohnul až ke koňské hřívě. Bolestně zaskučel a i když už Danny odjížděl zpět na své vedoucí místo, mísilo se do Jackova smíchu slabé hekání.

Enkra byl tímto Danovým vybarvením značně vyjeven a dá se říct, že Danny tím u něj ztratil slušnou dávku sympatií. Avšak stejně je pravda, že Iron Danovi houby záleželo na sympatiích toho kterého malého cizince. „Jacku, neudělal ti nic?“

„Ale kdepak – to je jenom legrace. Kdyby chtěl, mohl mne taky shodit s koně... Nesnáší diskuse o rozkazech!“

Enkra se rozhodl dávat si pozor. Po dlouhou dobu potom meditoval o tom, co znamená termín blbej jak žulová pecka.

Cesta se zvedala stále víc do kopce. Najednou však Danny zajel do průrvy sotva pro jednoho jezdce v zelené stěně džungle a za ním další. Enkra jen viděl, jak se Jackie náhle před ním propadl do zelené hlubiny a už jeho kůň udělal skok za ostatními a řítil se po průseku dolů ze značně příkrého svahu. Enkra se lekl, ale viděl před sebou Jacka, tak doufal, že se mu nic nestane. Otočil se a viděl za sebou okraj silnice, po němž právě sjížděl poslední Albenzio.

Cesta se prudce lomila doleva a klesala, hluboce zaříznuta do hlinitého svahu. Danny vpředu vyňal z pouzdra u sedla mačetu a občas usekl nějakou liánu, která jim visela do cesty. Také Ballambwi vzadu vytáhl pangu, ale usekl jen velkou červenou orchidej a se šťastným úsměvem si ji vpletl do kučeravých vlasů.

Ti vpředu dorazili na rozcestí a tam vykonal Danny a Roger kratší poradu. Jackie toho využil a řekl: „Možná pojedem zkratkou! Tady to jsou všechno letní cesty, včetně té silnice. Dá se tudy jezdit jen za sucha. Když je období dešťů, museli bychom dělat okliku po Velké Jižní Cestě.“

Danny se vydal cestou nalevo.

„Pojedeme kaňonem. Jen jestli je málo vody...“

Cesta se klikatila do kopce a zase s kopce – najednou, bez nejmenšího upozornění, vyjel Enkra z přítmí džungle do plného světla a projížděl po okraji nádherného údolí. Dole, dvě stě metrů pod nimi, se vinula řeka, stříbrná a lesknoucí se až oči bolely. Projížděl po ní remorkér s několika čluny kamene a dřeva. Od stezky, po níž jeli, spadaly jen světle šedivé pískovcové skály, mezi nimiž se jen tu a tam zachytila travička či keříček. Dole na písčitém břehu u úpatí skalisek se však místy objevovaly ostrůvky naplavené půdy, z níž vyrůstaly trsy květin. V tom sluncem rozpáleném údolí, kde převládala bílá a šedivá, působily jejich svěží barvy téměř zázračně.

Danny pokračoval po okraji skalního útesu až k velké skále, vytvářející podobu štíhlého hřibu na nízké noze. Pod okrajem klobouku si Enkra povšiml několika přilepených vlaštovčích hnízd. Také cesta se vinula pod klobouk, tak nízko, že se mohli dotknout hnízd, z nichž vykukovaly hlavičky ptáčat. Ale neudělali to – dokonce sklopili oštěpy, aby o hnízda nezavadili.

Teď sjížděli dolů, stezkou vytesanou ve skále. Od kopyt koní se oddrolovaly kamínky a kutálely se dolů po příkrých úbočích. Enkra se trochu bál a představoval si, co by se stalo, kdyby koni ujela noha – ale hnědák byl zkušený a věděl, jak jít přes toto nebezpečné místo. Úzká stezka ostatně nebyla dlouhá, po sto metrech se rozšiřovala a zatáčela trochu povlovněji, nízkým tunelem, podle toku řeky.

„Budeme to muset prosekat,“ ukázal Jackie nahoru, „Nebo se tady ještě někdo zabije. Místní kluci opravdu na nic nedbají! Už i cesty abysme jim udržovali sami!“

Vpředu rozvíjel Roger jakousi teorii bezpečnostních opatření na této cestě, sestávajících ze železného zábradlí a závěsných lan. Danny mu trpělivě naslouchal, ale nebyl nadšen.

„I ti tygři mají svoji Aurrgharrskou cestu lépe zajištěnou,“ poznamenal Sonny Albert, „Aby hrom do těch...“

To už byli u úpatí skal na písečné pláži. Enkra zatoužil sesednout s koně a natáhnout se tady, neboť jej už bolelo celé tělo, ale kluci měli zřejmě jiný názor – vesele se rozjeli po pláži a při tom halekali jako na lesy.

„Když je období dešťů,“ vykládal Jackie, „Nedá se tudy projet. Řeka stoupne až k okrajům skal, teď vlastně jedeme po jejím dně.“ Ukazoval Enkrovi na skalách tmavší linky, kam až voda zanesla různé nečistoty a vyznačila tak svou hladinu.

„A tady je kaňon!“ ukázal po chvíli. V tom místě se písečná pláž zužovala na půl metru a skály se k sobě tiskly blíž a blíž. Řeka proudila prudce a dravě, Enkra by si rozmyslil chtít se tady koupat.

„Kdysi byly skály ještě blíž! Táta tu dělal praxi, když je odstřelovali. To mu bylo dvaadvacet. Sám vrtal do skály díry pro betonáž základů mostu!“

„Jakýho mostu?“

Jackie ukázal nahoru. Enkra zvedl hlavu a viděl na skalách v závratné výšce odvážný oblouk bělostného mostu, spočívající na dvou mohutných pilířích, doplňujících přirozené útesy skály. Zdálo se mu, že je to jen úzká cestička, ale Jackie tvrdil, že tam nahoře je šestiproudá dálnice – i když doposud jsou v provozu jenom čtyři pruhy a dva krajní nejsou využívány. V polovině skály mezi mostem a řekou spatřil Enkra chatu podivuhodné konstrukce, přilepenou na skálu a držící tam snad jen mocí modliteb majitele nebo naprostou ignorancí přírodních zákonů. Také nechápal, jak se tam mohou obyvatelé dostat – cesta na skále byla schůdná snad jenom pro horolezce. „Kdo tam bydlí?“

„Strážce mostu. Chceš ho vidět?“

Jackie přiložil dlaně k ústům a vydal ze sebe příšerný skřek. Na to se otevřela dvířka ve dně chaty a vyhlédla z nich podivná ošklivá tvář – pak se vysunula hnědá chlupatá ruka a zahrozila na Jacka pěstí. Jackie se rozesmál.

„Vždyť je to opičák!“ řekl Enkra.

„Ano, opičák – strážce mostu. Jenom opice dokáže prolézt celé pilíře i zařízení a prohlédnout je. Odpovídá za provoz na dálnici – kdyby se cokoliv na mostě stalo, musí to ohlásit, aby přijeli dělníci most opravit. Je to zodpovědná práce a jsou pro ni vybíráni jen ti nejchytřejší opičáci...“

Enkra uvažoval. „Strýček Ross mi říkal, že inteligenci jako lidé mají jenom šelmy. Jakto, že i opice...“

„Kdysi měli tyhle schopnosti i jiní. Existují rody delfínů, opic, velkých dravých ptáků... prý dokonce koně a buvoli měli svou šlechtu!“

„Jé... já bych chtěl chytrýho koně...“ zasnil se Enkra.

„Nebavte se a čumte na cestu!“ houkl zpředu nevybíravě Danny, „Jestli se někdo utopí, tak já ho...“

Nebezpečí utopení nehrozilo – i tak bylo nutno dávat pozor, neboť písečná pláž končila a bylo třeba projíždět vodou. Koně do ní zašli až po kolena a voda se okolo jejich štíhlých nohou čeřila a klokotala, jak tu byl silný proud. Enkra pospíšil za Jackem a oddechl si teprve, když opět vyjeli na pláž na druhé straně kaňonu. Otočil se a prohlížel si soutěsku – zdála se mu velice nebezpečná a byl rád, že ji má šťastně za sebou.

„Za chvíli přebrodíme! Pozor!“

Danny již projížděl po břehu, zajížděl do vody a zkoumal, kde se nachází nejvýhodnější brod. Znal cestu dopodrobna, ale tok řeky se mění při každých záplavách a mělčiny a hloubky nemusejí být stále stejné. Cestu však objevil Roger, který nalezl na jedné skále nakreslenou křídovou šipku a na protějším břehu kulatý terčík, který znamenal bezpečný přechod.

„Přece jenom nejsou ti zdejší takoví moulové!“

Danny jel do brodu první a značný kus mohl jeho kůň kráčet po dně; Enkra viděl, jak se najednou propadl, ale hned počal plavat a zakrátko se dostal opět na mělčinu. Za ním šli ostatní, nepříliš opatrně, neboť brod byl očividně v pořádku. Enkrovi trochu tlouklo srdce, když vjížděl do vody, ale i on projel bez nejmenších obtíží – dokonce jej voda osvěžila a byl příjemně překvapen, jak je teplá. „Nevykoupem se?“

„Až na Starém tábořišti.“ řekl Jackie.

Enkra se s tím spokojil. Cesta se teď vinula vzhůru, zpočátku skalními útesy, ale zakrátko odbočila do džungle a už opět jeli známým průsekem. Enkra zapřemítal, kolik je asi hodin – zjistil, že může být již po poledni. Také se nepříjemně ozýval jeho žaludek – tak přidal, aby dojel Jacka a zeptal se ho co nejtišeji: „A kdy budeme něco jíst? Já mám hlad!“

„Až na Starém tábořišti.“

Enkra se zamračil a tiše nadávaje jel dál.

Vystoupali zas do výšky skalisek nad kaňonem, ale tentokrát zcela bezpečnou cestou mezi pralesními stromy. Odtamtud začínala rovná a velmi dobře prosekaná cesta a tak pustili koně do trysku. Enkrovi se to nelíbilo, ale nemohl nic dělat. Nevěděl, jak dlouho tak jeli zelenou džunglí – náhle ale byli na rozcestí a kluci vpředu zadržovali koně. Enkrovi se podařilo skvěle zastavit a to ho naplnilo pýchou. Roger seskočil s koně, poklekl a pátral v měkké půdě. Když vstal, byla jeho tvář hodně rozmrzelá. „Projeli nám! Hnali jsme se nadarmo. Budou to tak čtyři hodiny, co projeli...“

„Pak ale museli jet také kaňonem!“ řekl Danny, „Jinak by nemohli udržet náskok!“

„Je to možné. Snad za sebou táhli větve, aby stopu zakryli. Zkusíme, jestli jsou na Starém tábořišti?“

„Tam nikdy nezastavují,“ řekl Kurt, „Mají svoje tábořiště, někde výš nad vodopádem.“

„Ano,“ souhlasil Sonny, „Byl jsem tam jednou. Je to obyčejný palouk, ani tábořit se tam nedá.“

„Tentokrát asi nezastavovali ani tam,“ řekl Jackie, „Čtyři hodiny, to je slušný náskok. Určitě jedou až ke Skalce.“

„Tábořiště pod Skalkou je nejmizernější, jaký znám!“ namítal Daghrí, „To je vlastně jenom nouzový úkryt!“

„Pro ně to stačí,“ mínil Čing, „Jsou velmi skromní!“

Danny se zamyšleně škrábal na hlavě. „Kdybysme jeli pořád dál, mohli bysme být před půlnocí u Skalky a překvapit je!“

„Pokud se tam zastaví,“ namítal Jackie, „Třeba jedou dál!“

„To by jejich koně nevydrželi,“ řekl Ballambwi, „Naši taky ne.“

„A hlavně Enkra by to nevydržel,“ řekl Sakito, „Štěně, můžeš ještě dál? Dokážeš ještě vůbec sedět na zadku?“

Enkra se začervenal a pokrčil rameny. „Abych řekl pravdu...“

Danny nakrčil nos a Roger mávl rukou: „Jedem na Staré tábořiště. Utekli nám, jasně. Třeba je ještě někdy doženem!“

Enkra se rozhlížel z jednoho na druhého. „Promiňte mi to, prosím vás! Nechtěl jsem zdržovat, nedovedu jezdit tak dobře...“

Taoraket mu položil ruku na rameno: „Nenapadlo vás, chytráci, že tohle Pruhovaní chtějí? Dojedou ke Skalce a tam se schovají. Za čtyři hodiny, možná pět, než je dojedeme, si dokonale odpočinou. My přijedem na unavených koních a tělo nebudem vůbec cítit! Kdo to vyhraje?“

„Ach, k čertu!“ řekl Danny, „To je pravda! Tak pojedem!“

Vyjeli mírným klusem po cestě k jihu. Asi po hodině pomalé jízdy dospěli k odbočce doprava a po čtvrthodině jízdy po příkrém svahu se dostali do nádherného údolí ze tří stran obklopeného džunglí, ze čtvrté mohutným vodopádem. Ta řeka nebyl Charragg, jak se Enkra domníval, ale nějaký jeho přítok; a toto údolí neslo název Staré tábořiště.

Enkra už sotva seděl na koni; jakmile zastavili a kluci začali sesedat, svezl se Jackovi do náruče a nechal se položit do trávy. Pokusil se sice postavit na nohy, ale téměř nedokázal natáhnout kolena. Při jakémkoliv jiném pohybu než pohupování v sedle cítil v nich bodavou bolest. „Jacku... tak tady asi už umřu...“

Jackie se zasmál a zamával na Sakita, který promptně přišel. Tušil asi co se stalo, zdaleka se usmíval. „Bolí? No, však to byla štreka! Danny někdy nemá moc rozumu. Klídek, když jsi vydržel tohle, vydržíš už všechny ostatní jízdy, až snad na Reortskou cestu od hranic k moři. Vykoupeš se, odpočineš a při západu slunce už budeš běhat...“

Jackie, Ballambwi a Taoraket popadli Enkru a zanesli do vody; pod vodopádem vytvářela dosti velké jezírko, u jehož břehu se nacházela příjemná mělčina. Zůstal ležet jak jej položili, s tělem ve vodě a hlavou na nahrnutém kopečku jemného písku. Ostatní naskákali do vody, máchali se tam a šplouchali. Koně odešli sami k vodopádu, vstoupili do vody a pili. Když se napili, odcházeli se popásat na husté měkké trávě, rostoucí po celém údolí. Někam utéct nejevili snahu.

Zpočátku bolelo Enkru celé tělo, nyní však už počínal rozeznávat, co ho bolí nejvíc. Mimo kolen to byla hlavně záda, sedací a stehenní svalstvo; z nevysvětlitelného důvodu též lokty a ramena, ačkoliv rukama celou dobu nic nedělal. Důvodem mohla být jeho celodenní snaha hnědáka ovládat otěžemi – ten si z toho ovšem nic nedělal a ze zásady se řídil vlastním rozumem.

Jakmile se trochu opláchli, vylezli z vody a každý se dal do nějaké práce; jedni z kopí a celt stavěli přístřešky, jiní rozdělávali oheň a Ballambwi s dvěma Diettermanny odešli do lesa s velkou sítí, Bůh suď proč. Taoraket objevil někde kmen padlého stromu, odsekal z něj třímetrovou kládu, kterou spustil na vodu a teď na ní brázdil jezírko. V obou rukou držel připravenou harpunu. Enkra bedlivě pozoroval jeho počínání, ale k jeho smůle se zajímavá věc udála právě, když se otočil a pozoroval, jak se kluci z lesa vracejí se sítí plnou banánů, pomerančů, kokosových ořechů a jiného ovoce. V téže chvíli se ozval Taoraketův výkřik a Enkra viděl, jak Polynésan padá do vody – harpuna se vysmekla z žerdi a Taoraketovi zůstalo v ruce jen lanko. Jackie, Kurt a Danny skočili za ním a pomohli mu vyvléci na břeh velikou rybu, zuřivě se mrskající.

Na břehu se ryby ujal Sakito – odborně ji usmrtil uříznutím hlavy, která se nehodila k ničemu až na to, že jí Taoraket labužnicky vysál syrový mozek. Pak rybu vykuchal a předal Čingovi, který ji nacpal zevnitř a opletl zevně aromatickými travinami. Ostatní zatím vykopali díru do země a v ohni rozpálili kameny – ty naházeli do díry, uložili na ně rybu a obložili ji dalšími rozžhavenými kameny. Enkrův přínos se omezil pouze na udílení strategických rad v bezpečné vzdálenosti od ohniště – nepochyboval, že kdyby se pokusil jim s čímkoliv pomoci, popálil by si ruku, což nechtěl. Díru zaházeli zeminou, ponechali otvor a tím nalili dovnitř vodu; vyvalil se oblak páry a Enkra se přesvědčil, že stále ještě není dost daleko, aby to bylo zcela bezpečné.

Poněvadž Enkrův hlad byl mnohem větší než ostatních, otevřel mu Ballambwi kokosový ořech, Enkra vypil jeho mléko a snědl trochu kokosové dřeně, pak ještě banán, pomeranč a nějaké zvláštní ovoce s přespříliš sladkou chutí. Potom se natáhl na vyhřátý písek, otočil se na břicho a usnul, jako když ho praští palicí. Nechali ho spát; každý byl kdysi na první výpravě a pamatoval se na smrtelnou únavu, která ho při tom pronásledovala.

Když se Enkra probudil, slunce se klonilo k západu; první, co ucítil, byla příjemná vůně od ohniště, kterou vydávala již zmíněná ryba. Čiperně vstal, oklepal se od písku a doběhl k ohni, aby nezmeškal její exhumaci. Ani si neuvědomil, že bolest v těle značně pominula. Udělali mu místo v kruhu u ohně, žertovali a smáli se až do chvíle, kdy kuchaři Čing a Taoraket prohlásili rybu za hotovou, Roger ji ochutnal a schválil a Sakito počal s porcováním. Enkra dostal veliký kus a k tomu ještě několik upečených plodů nasládle bramborovité chuti, které i ostatní přikusovali – měl velký hlad a tak se mu tentokrát podařilo úspěšně soutěžit v rychlosti jídla se všemi ostatními. Ale když dojedl a doplnil večeři ještě několika kusy ovoce, byl zcela nasycen, ba přecpán.

Slunce už zapadlo a v několika minutách se rozhostil po celé krajině soumrak. Kluci se šli ještě vykoupat, šel tedy s nimi a divil se, jak je voda ještě teplá. Pak poseděli chvíli u ohně a ke slovu přišla Albenziova kytara. Enkra písničky neznal a soustavně usínal – ani si nepamatoval, jak a kdy jej vlastně Jackie dopravil do svého (vlastně jejich) bivaku.

Ráno se probudil sám, ve chvíli, kdy na něj někdo nešetrně šlápl. Byl to snad Ballambwi, když lezl z bivaku ven. Enkra vykoukl rovněž a zjistil, že slunce právě vyšlo. Tábor byl už vzhůru a Diettermannové dokonce strhávali svůj přístřešek.

„Rychle, pojď se vykoupat a jedem!“ pobízel ho Jackie.

„Bez snídaně?“ ptal se Enkra rozmrzele.

„No právě! Snad stihneme ranní dojení v Blaženým údolí!“

Enkra nepochopil, ale Jackie se s ním nezdržoval; rychle se opláchli v nyní dosti studené vodě, strhli bivak, složili jednotlivé celty (Enkra už o mnoho šikovněji než včera), pak mu Jackie vrazil do ruky třímetrovou tyč místo kopí a už mu Ballambwi přidržoval koně, aby mohl nasednout. Po celou dobu táboření se o koně nemusel starat; odsedlání, opatření a vše ostatní si vzal na starost černoch.

Vyjeli velmi čiperně po sotva znatelné stezce dolů po proudu řeky. Opět Enkru šlehaly větve a křoví, ale už si nestěžoval a snažil se si toho nevšímat. Ostatně cesta nebyla nijak dlouhá – za chvíli se dostali na rozlehlé žírné louky a pak i na vozovou cestu. Již zdálky viděli nad cestou dva mohutné kůly s vybělenými lebkami dlouhorohých býků a velkým nápisem

RANCH BLAŽENÉ ÚDOLÍ

Ranč sám bylo vlastně dlouhé vesnické stavení, k němuž do čtverce přiléhala stodola, stáje a obydlí zemědělských dělníků. Za rančem se táhla pole, na druhé straně byl ohražený výběh pro dobytek. Tísnil se tam větší počet krav herefordského plemene, černobílých a hnědobílých. Ve zvláštní ohradě pobíhal dlouhorohý býk, na první pohled dost nebezpečný. V rohu ranče stál vysoký stožár, na němž povlávala holandská vlajka, neklamné znamení původu majitele.

Kluci uvázali koně k dlouhému zábradlí před vjezdem do dvora a vydali se hned k ohradě. Všude bylo ticho, jenom zvonky krav tiše cinkaly a ze dvora se ozývalo kdákání slepic. Přelezli ohradu a spatřili v ní jediného obyvatele, dívenku asi Enkrova stáří v bílé zástěře, která seděla na třínožce a dojila krávu, která k ní moudře otáčela zraky.

Když se za ní objevila hlučná skupina kluků, vůbec ji to nepřekvapilo; Enkra se mírně ostýchal, ale ona je uvítala: „Ahoj! Jedete na snídani?“

Chlapci pozdravili a Jackie se ptal: „Dížky máte, Liso?“

„Tam, co obvykle. Máma bude mít radost...“

To už z domu vyšla zadními vrátky buclatá paní Holanďanka, spráskla ruce a pokřikovala: „Ale to jsou k nám hosti! Chlapci, jedete právě včas! Hodge má se ženou dovolenou, Timmy se roznemohl, myslela jsem, že se ukážou aspoň nějací trampi, ale kdepak, nevěděla jsem, jak to všechno pořídíme! Takhle to půjde rychle! Až podojíte, přijďte na snídani, vím, že máte hlad!“

„Děkujeme, teto Gréto!“ odpověděl za všechny Roger.

Enkra nestačil ani sledovat, co se děje. Každý uchopil jednu dřevěnou štoudev, přivedl si krávu, poklekl a navyklými rytmickými pohyby počal dojit. Enkra na ně koukal jako u vytržení – podobnou práci ještě nikdy neviděl. Jackie však dojil s rutinou starého odborníka a ještě si pohvizdoval.

Dívenka Lisa přiklapala v dřeváčcích k Jackovi a ten se hned počal zajímat víc o ni než o krávu.

„Co se ti stalo, Liso?“ naznačil rukou delší vlasy.

Doteď se Lisa tvářila docela příjemně, jenomže teď se rozplakala. Jackie okamžitě nechal krávu, vyskočil a začal ji těšit. I ostatní se k nim otočili.

„Vážně, co se stalo?“ zeptal se Roger.

Lisa se snažila ovládnout a něco říct, ale bylo to dost zmatené. Teď už ji obklopili všichni. Enkrovi se její účes nezdál nijak zvláštní, měla vlasy zastřižené na krku. I když...

Teta Gréta si všimla, že se něco děje, a přišla. Dost se mračila.

„Včera se nám vloupali do zásobárny nějací zloději. Nikdo tu nebyl, byli jsme na pastvině. Ale Lisa si jich všimla. Myslela, že jsou to kamarádi...“

„Co přišli ukrást?“ ptal se Danny.

„Kdyby řekli, že mají hlad, dala bych jim... sebrali nějaké sýry, ale...“

„Hrozili mi..“ vzlykala Lisa, „Drželi mě a uřízli mi copy. A smáli se mi!“

Jejího utěšování se ujal Roger. Jako všechny holky, i ona podlehla jeho kouzlu a trochu se uklidnila.

„Co to bylo za kluky?“ vyptával se.

„Měli takový helmy a na nich rohy! A štíty se skalpy. Proto mi uřízli copy, že si je dají na ozdobu...“

Roger kromě stálého úsměvu uměl i vážný výraz pochopení a soucitu.

„Potom přiběhl Hyrkán a oni... postřelili ho. Ale dostali strach a utekli!“

„Měli pušky? A použili je?“

„Mhm. Říkali, že jsme mizerní přivandrovalci... že nemáme na nic právo!“

„Oni zase neměli právo ti ubližovat! Jestli je někde potkáme...“

„Nestarejte se o to!“ řekla teta Gréta, „Neukradli toho zase tak moc, nechci dělat nějaké potíže. Lise jsem vlasy zastřihla, aby nevypadaly tak hrozně...“

„Ano, jistě.“ řekl Roger, ale něco v jeho hlase Enkrovi připadalo jako výstražné vrčení šelmy, „Tak jo, do práce! Potom to dořešíme...“

Dali se zase do dojení. A Lisa už taky přestala fňukat a zeptala se: „Kam jedete, Jacku? Proti tygrům? Nějaký tady taky projížděli...“

„Jo,“ řekl Jackie, „Proti nim. Kde jsou Dirk a Heintje?“

„Poslali nám pohled z India,“ řekla a potřásala hlavou, jako by ještě měla vlasy, „Píšou, že se možná dostanou i kousek do Reortie. Je to jejich největší cesta a Heintje je ještě malý! Ví Bůh, jak to vydrží...“ zarazila se, pohlédla na Enkru a zeptala se: „A proč ty nic neděláš?“

„On neumí dojit krávy!“ vysvětlil Jackie.

Lisa vykulila modré oči – představa, že někdo neumí dojit krávy, jí byla zřejmě těžko pochopitelná.

„Já jsem z Londýna,“ řekl tiše Enkra, „V Anglii.“

„Běloch?“ Lisa si bedlivě prohlédla Enkru od hlavy k patě a ten se silně začervenal, „Máš zajímavé kamarády, Jacku!“

„On za to nemůže! On je jinak skvělej!“

Enkra se raději chopil plné štoudve a nesl ji dovnitř, na což stačil – Lisa šla s ním, aby ukázala, kam mléko vylít, a hned u vchodu hlásila mamince: „Podívej mami, tenhle kluk je běloch! Pochází z Anglie!“

„Ale!“ paní Holanďanka spráskla ruce, „Chudáček!“

Enkra přistoupil k veliké nerezové vaně a přes filtr vylil mléko ze štoudve dovnitř.

„A smí vůbec něco dělat?“ strachovala se paní Gréta, „Neměli bychom ho raději nechat odpočinout? Aby se mu něco...“

„Bez starosti, milostivá paní! Jsem na práci zvyklý z domova!“

„Ale Bože! On mi říká milostivá paní!“

Enkra raději pilně nosil plné štoudve dovnitř a prázdné ven a snažil se nepřijít paní Grétě na oči, neboť kdykoliv ho spatřila, zahrnovala ho spoustou lítosti a uznání. Také se přišel podívat starý pan Klaasse, otec paní Gréty, s fajfkou a dlouhými kníry a když mu vysvětlila, kdo Enkra je, potřásl hlavou a řekl moudře a uznale: „Inu, na světě je možný všelicos!“ Bafl, objal si objemné břicho a dodal: „Však já byl jako kluk taky ve starý vlasti! Když jsme se přistěhovali, bylo mi deset roků!“

Lisa seděla výhradně u Jacka a povídala si s ním – Enkra pozoroval, jak rychle a šikovně kluci pracují, pak si vypůjčil od Horsta karabáč, práskal jím kravám nad hlavami a vyháněl ty již podojené na pastvu. Domníval se, že mu to jde od ruky, ale pak vzal karabáč Horst sám a v minutě roztřídil krávy na dvě skupiny, až se Enkra divil.

Práce byla skončena, ani se nenadáli, a už je paní Gréta zvala na snídani. Každý dostal velký kus černého chleba, máslo, sýr, tvaroh, jak kdo chtěl. A ve velkém dřevěném hrnku vyzdobeném ornamenty výtečné mléko, jaké Enkra ještě nikdy nepil. Paní Gréta vzhledem k tomu, že byl chudáček běloch, si jej vzala pod osobní patronát a bedlivě dávala pozor, aby všechno snědl.

Roger, Danny a Sakito se zatím bavili s panem Klaassem – byl to velký odborník na pěstění dobytka, kromě toho i na počasí a předpovědi úrody či neúrody v příštím období. Tito farmáři byli hodně bohatí; jejich mléko bylo možno dostat i v Kingtownu. Dva černí nádeníci teď stáčeli mléko z vany do cisterny, kterou měli odvézt k řece – v určenou hodinu projížděl parník, který cisterny odebíral a po vodě odvážel do Kingtownu, kde se mléko zpracovávalo. Sýry, tvaroh a šlehačku si vyráběli tady a bohatě rozdávali kolemjdoucím, zvláště tygrům a leopardům, kteří jsou velmi mlsní a mléčné výrobky jim chutnají.

„Kdybyste se zdrželi, chlapci, dala bych vám oběd i večeři. Nevím, jak si poradit s večerním dojením; budeme muset začít už v poledne...“

„Bohužel musíme jet co nejrychleji,“ řekl Danny, „Rádi bychom pomohli, teto Gréto, ale...“

Vyšli ze statku, nasedli na koně a vyjeli. Kousek za domem přebrodili řeku a vjeli do džungle, která je okamžitě pohltila.

„Kdo mohli být ti zloději?“ ptal se Enkra Jacka.

Jackie se zamračil. „O tom je líp nemluvit!“

Jeli středně rychle, ještě stále prosekanou cestou. Enkrovi se jelo docela dobře, mnohem líp než včera; začínal už věřit, že si na podobné cestování zvykne. Raději pozoroval život okolní džungle – květy, ptáky, stromy i potměšilé liány, visící jim do cesty. Bylo na co se dívat – všechno živé v džungli mělo zářivé, nádherné barvy a tvary, jaké nikdy neviděl. Květiny, papoušci, tukani, kolibříci – to vše se pestřilo okolo jejich cesty a Enkra si začínal už zase připadat v pohádce. Chtěl vědět, zda i druzí si uvědomují krásu džungle, ale jeli za sebou a nemohl si povídat ani s Jackem.

Jednou projeli okolo farmy, kde se pěstovalo obilí, rýže a bavlna a kde pracovala spousta černochů – avšak Jackie prohlásil o majiteli, že to není dobrý člověk, nějaký přistěhovalec, a Danny ani Roger neměli snahu se tam zastavovat.

Před polednem dorazili ke Skalce – mohutné převislé skále nad ústím nějakého potoka do Charraggu. V těchto místech vedla cesta těsně při břehu řeky a byla tak úzká, že jezdci mohli jet jenom v řadě za sebou, a to bylo co říci, neboť to nebyl průsek, ale řádná cesta pro karavany. Toto místo bylo odedávna využíváno pro přepady, neboť pod Skalkou se rozevírala skalní puklina, do níž bylo možno schovat koně a pak odtamtud zaútočit na jezdce a nahnat je do řeky. Roger poslal Jacka a Kurta dopředu prohlédnout Myší díru, neskrývá-li se tam někdo. Teprve když vše prozkoumali, zajeli tam všichni a rozhodli se odpočinout si tam. Roger objevil docela čerstvé stopy tygřích tlapek – důkaz, že Taoraket včera uvažoval správně.

„Nedá se nic dělat, utekli nám! Jedou pořád sami, ale záleží na tom, kde vlastně je jejich smečka! Čekají-li na místě, kde jsme je chytili, je to dobrý, můžem to ještě stihnout. Ale jestli jim šli naproti...“

Náhle vběhl dovnitř Daghrí. Zamával zvláštně rukama a všichni naráz vyskočili a hleděli ven.

„Cizí jezdci!“ zašeptal Jackie, „Pojď, prohlédneme si je!“

Křoviska před Myší dírou byla upravena odedávna tak, aby kryla pohled na puklinu a zároveň bylo možné hledět jimi na cestu. Kluci za ně ulehli a čekali – záhy zaslechli dusot kopyt a pak již se před nimi objevovali jezdci. Byli to kluci jako oni, ale zdálo se, že nepocházejí z Kingtownu. Vyhlíželi mnohem hrubší a nepříjemnější. Mnozí měli na rozcuchaných vlasech nasazeny kožené přílby s mohutnými zahnutými býčími rohy, každý měl také kulatý kožený štít, na němž byly připjaty jakési barevné cáry. Kopí neměli, jen dlouhé bambusové tyče. A velký počet jich měl v pouzdrech u sedel ručnice.

Jejich náčelník nejel v čele, ale uprostřed – byl nejsilnější, měl mohutné rohy na přílbě a byl jako mnozí označen znakem Rudého Býka. Jeho velký štít byl plný oněch barevných cárů, které za ním při jízdě povlávaly. Enkra viděl, jak chlapcům zaplálo v očích, když jej viděli, a Jackie zasykl: „El Torro! Býk!“

Teprve když přejel poslední cizí jezdec, odvážili se vstát.

„Osmadvacet,“ řekl Roger, „Dvakrát víc než nás! Musíme být opatrní a kdyby něco, hned zmizet...“

„Bojíš se toho zrádce?“ ptal se Danny posupně.

„Ty nemáš co ztratit, tak mlč!“ zakřikl ho Roger nezvykle rázně „Tady nejsme v poctivém boji s čičinami! Vem si koně a jeď zjistit, kam jedou! My počkáme tady!“

Náčelník neprotestoval jediným slovem; přivedl svého koně, zkontroloval zda je v pořádku ručnice, nasedl a vyrazil. Také Roger se choval podivně – prohlédl pečlivě revolvery a Sakito pušku. Pak poslali Ballambwiho na hlídku, všichni se usadili ke skalní stěně jako slepice na hřadě a trpělivě vyčkávali.

„Co se to vlastně děje?“ ptal se Enkra, „To jsou přece ti zloději, o kterých mluvila Lisa!“

„Ano,“ přikývl Jackie, „Jistě jsou to oni.“

„Ale proč se jich vlastně Roger bojí?“

Jackie se tvářil velmi nepříjemně. „Není dobré jakkoliv se starat o El Torra. Povím ti jen jedno: Není to čestný bojovník.“

„No dobře – ale v čem vězí ten důvod...?“

V té chvíli se Roger zvedl ze svého místa a přistoupil k Enkrovi. Skrčil se vedle něho a řekl pomalu a důrazně: „Jen to, že jsi nováček, mi dovoluje, abych ti to řekl: stydím se, že musím o něčem tak odporném i jen mluvit. El Torro pochází z Iron-city na západním pobřeží a je tam téměř neomezeným pánem. Nedodržuje usměrňovací zásady bojovníků ani zvykové právo a nechová se čestně k zajatcům...“

Roger umlkl, tváře mu trochu zčervenaly, ale nadechl se znovu a pokračoval ještě důrazněji: „Povšiml sis jejich štítů?“

„Ano. Co je to na nich přibito za cáry?“

„Jsou to skalpy.“ řekl Roger a sklonil hlavu studem.

„Ne! Indiánské skalpy?“

„Tak se tomu jen říká. Jsou to vlasy těch, co... když Torro dopadne zajatce, vyzve ho k boji a porazí ho. Je ze všech nejsilnější. Pak jej jeho bojovníci ostříhají, rozdělí si jeho vlasy a připnou si je na svoje kulaté štíty z hovězí kůže. Nejvíc jich má El Torro – při každé výpravě získá jeden plný štít. Má je ve svém sídle zavěšené na zdi; vypráví se o tom. Ostatní se zařídili podle něj.“

„A... to mu to nikdo nezakáže?“

„Kdo? Doktor Gold, guvernér města Iron-city, má dost svých starostí, nebude se přece starat o vyvádění nějakých kluků. A Gold Step, jeho syn, se bojí...“

„Ale...“ Enkra bezmocně zaťal pěsti, „Přece není možné, aby takové bezpráví zůstalo bez trestu!“

Roger škubl nervózně rameny. „Ale kdo jej má ztrestat? Kdo myslíš, že chce přijít o hřívu? Jeho jezdců je příliš mnoho, každý jim jde z cesty! A Torro je drzejší a drzejší...“ Roger pozvedl hlavu a zaposlouchal se. „Kopyta. Danny se vrací...“

Chlapci povstali a přešli blíže ke vchodu do Myší díry. Náhle Kurt Diettermann zprudka zamával rukama a křikl: „K zemi!“

Tváří v písku slyšel Enkra stejnoměrný dusot několika koní, čím dál hlučnější; a pak před nimi defilovala ve stejném pořádku celá Torrova tlupa. V Enkrovi by se byl nikdo strachem krve nedořezal, když náčelník zastavil náhle před Myší dírou a řekl něco svým společníkům. Mluvil španělsky a Enkra rozuměl jen některá slova, byl to divoký slang. Roger držel v ruce revolver, ale jeho tvář vyjadřovala jakési podivné veselí. Jezdci projeli a Roger se pomalu zvedl na kolena. Sotva vstal, vjel do úkrytu Danny MacLeod. Usmíval se a nechápavě vrtěl hlavou.

„Jeli až k rozcestí, ale cesty na jih si nevšimli, je nepořádně prosekaná, tak jeli na druhou stranu. Tam se někde pokusili zajet do džungle a začali se dokonce prosekávat, ale nechali toho a jeli po cestě, nevšimli si zase další odbočky a pak přijeli na cestu, kterou jsme přišli my. Protože vede na sever a oni chtějí na jih, nevšímali si jí a jeli po téhle cestě dál, až se dostali zase k Myší díře. Nevím, co tu vlastně chtějí objevit...“

„Už je to začíná udivovat,“ řekl Roger se smíchem, „Když se tu zastavili, říkal El Torro: Okolo téhle zatracené skály jedeme už potřetí. Mám dojem, že nějak bloudíme...“

„No to bych řekl!“ zachechtal se potěšeně Jackie a Kurt dodal: „No ne, tohle je psina!“

„Mám obavu, že je napadne prozkoumat Skalku a naši Myší díru objeví,“ řekl Daghrí, „El Torro je sice hlupák, ale přece jen není úplně slepý...“

„Každopádně za dvacet minut jistě znovu projedou kolem téhle skály,“ řekl Roger, „Radši jedem!“

S největší rychlostí nasedli na koně a vyrazili za Dannym po cestě. Enkra dával velký pozor, kde vlastně je ta odbočka, kterou El Torro tak úporně a marně hledá, ale nepovšiml si ničeho, dokud Danny neotočil koně mezi stromy a nevjel do úzkého tunelu. Cesta byla skutečně špatně prosekaná; kluci museli hned na začátku ohýbat hlavy, aby se nezapletli do lián. Větve šlehaly Enkrovi do tváře – už se naučil aspoň zavírat oči.

Roger zůstal stát stranou stezky – vypůjčil si Ballambwiho pangu, počkal až všichni projedou a pak pečlivě uhladil všechny stopy, vedoucí do průchodu. Pak se rozhlédl a přeťal jednu liánu, takže spadla napříč přes stezku. Ještě objevil malý stromek, usekl jej a zarazil doprostřed cesty. Tím by byl i nejbystřejší pozorovatel oklamán a Roger spokojeně pobídl koně a vracel se na místo. „A teď ať si jezdí dokola do soudného dne!“

Přesto však popoháněli koně – mohlo se snadno stát, že by El Torro prohlédl lest a začal je pronásledovat. Nejspíš vzteklý, že jim naletěl, což nebylo radno riskovat. Tunel byl opravdu krajně špatně prosekán, ale bylo to i k něčemu dobré – občas mohli pozorovat, kudy se tygři prodírali a Jackie se pokoušel dokonce odhadovat, jaký mají před nimi náskok.

Dle Jackova vyjádření měli tuto noc spát u Malého vodopádu – Enkra dával pozor, kdy se u nějakého ocitnou, a skutečně pozdě odpoledne jeden objevil. Byl to ten správný, neboť tam zastavili a sesedli. Enkra se tentokrát dostal s koně poněkud lépe a sotva se vykoupal, pokoušel se pomáhat Ballambwimu s opatřením svého koně. Černoch s ním měl velikou trpělivost a pečlivě mu ukazoval, co se jak provádí.

Když se o koně postarali, dostal chuť pomáhat s prací ostatním. Po pravdě se spíš pletl a překážel, a když mu to kluci řekli, urazil se a začal se plést a překážet schválně. Kromě toho kladl spoustu hloupých otázek, takže se stal postupně miláčkem trojice Diettermannů, kteří se smáli úplně všemu. Pohrozili mu, že mu nařežou, tak se vrhl na Horsta a vyvolal krátkou potyčku, než je Danny rozehnal pěstmi.

Před večeří si našli novou zábavu, jakou Enkra ještě neviděl: skákali z pěti až šestimetrové výšky do tůně pod vodopádem. Enkra je obdivoval, když viděl, jak se nepatrné hnědé tělo vymrštilo nad okrajem a padalo podél hučící a hřmící vody až do vzbouřené pěny u úpatí. Chtěl si také skočit, ale Jackie jej varoval, že neumí doposud ani pořádně plavat a skoky z vodopádu nejsou ani pro Arminy žádnou hračkou.

„Nemysli si, že je možno skákat všude. Tenhle vodopád se pro to náhodou hodí, protože ve stěně nejsou žádné výstupky ani kameny, o které by ses mohl zranit. Mám dokonce dojem, že je kdysi dávno nějaký dobrodinec přitesal. Na Starém tábořišti je také vodopád, ale tam skákat nesmíme, jednou to nějaký kluk zkusil, spadl na skálu a rozmlátil se. Ale tady je to jako z olympijskýho prkna!“

Přesto si Enkra neodpustil, aby zaplaval alespoň do tůně pod vodopád a nechal se otlouct vodou, padající z výšky – Jackie to považoval za velmi příjemnou masáž a kromě toho byl Taoraket Enkrovi v patách připraven mu pomoci.

K večeři tentokrát nebyla ryba, ale vyuzené maso, které měli Diettermannové jako zásobu. Enkrovi příliš nechutnalo, mělo tuhost podrážky a nepoddajnost dřeva, dokonce i chuť byla jaksi podobná těmto dvěma hmotám. Pro ty, kterým to zvlášť nebylo po chuti, uvařil Daghrí v kotlíku směs všelijakých zelenin, které našel v lese. Daghrí v životě nejedl maso, i na nájezdech si vařil nebo nasbíral jenom nějaké ovoce. Enkra začínal uvažovat, že se naučí vařit sám.

Po večeři rozvířili kluci diskusi o El Torrovi. Enkra předvídavě mlčel, ale začali to Diettermanni. Stačila jediná otázka: „Co s tím uděláme?“

Roger chvíli vyčkával, až bylo jisté, že otázka patří jemu. Vlastně spíš Dannymu, ale ten neřekl nic. Tak teda Roger: „Nevím. Uvidíme.“

„Proč ti kluci říkali, že jsou Holanďané přistěhovalci? Strejda Klaase přijel jako dítě, a Lisa je už třetí generace...“

Danny opět neřekl nic. Roger se podíval na Enkru, pak na ostatní, vzdychl a řekl:

„Existují naše zákony a jiné zákony. El Torro pochází z Iron-city. Tam mají svoje zvyklosti. Úplně jiné mají v Indiopolisu. A jsou místa, kde nemají vůbec žádné zákony.

Tihle Holanďané, Klaasovi rodiče, přišli na základě pozvání za císařství. Patří k nějaké sektě, která dodržuje dost přísné zákony. Kromě Gréty mají ještě dva syny, jenže ti žijí ve městě. Jeden má malou továrnu na zpracování mlíka, posílají mu ty sýry a tvaroh a vůbec všecko. Druhý... o tom nechtějí mluvit. Stal se advokátem. Podle nich je to nečestné zaměstnání.“

„A to je nějaký důvod, aby k nim chodili krást?“

„Nejhorší je, že El Torro pochází taky ze vznešeného rodu. Jenže uctívají... nevím přesně koho. Křesťané jsou, ale...“

„Podle těch jeho zákonů můžou stříhat někomu vlasy?“

„Bohužel můžou. Podle jejich názoru. Bývaly časy, kdy bojovníci nosili jenom skalpovou kadeř. Viděli jste to někdy?“

„No, já bych se nezbláznil...“ řekl Sonny Albert.

„Takže jim to jen tak projde?“

„Přemýšlel jsem o tom celý den.“ vzdychl Roger, „Kdyby přijal souboj na meče, možná bych ho dostal. Ale taky by mohla vypuknout všeobecná rvačka. A je nás málo...“

„A co sehnat nějakou posilu? Třeba tygry?“ řekl Enkra dřív, než si to rozmyslel.

Nejdřív se začali smát Diettermanni, potom všichni ostatní. Nakonec i Roger. Když se zasmáli, řekl:

„Když jsi s nimi takový kamarád, tak je zkus přesvědčit. Se lvy se ti to prý povedlo!“

„Oni jsou moc hodní! A je s nima legrace!“

„S tygry ještě větší! Jestli tě dostanou do drápů, budeš mít po nich stopy do konce života!“

„A co? Toarr a Gha-warr mě doškrábali taky, jen se koukněte!“

„Tohle? To nic není, takový šrámy má každej!“

Měli pravdu. Enkra si všímal, že mají všelijaké jizvy, některé vypadaly jako záměrně vytvořené. A samozřejmě spoustu tetování.

„Já se nebojím! Když mě budou mučit, tak ať! Vy všichni jste to už zažili...“

„No, jak kdo a kdy. Radši se nikam nehrň... vypadáš, jako kdyby ses na to jejich mučení těšil!“

„No a kdyby, tak co?“

Promluvil opět Roger: „Tělesným utrpením odčiní bojovník svoje hříchy ještě za života. Jinak by musel tím víc trpět po smrti!“

Kluci trochu zchladli. Vypadal, že chce začít poučovat. I když, Enkra možná tyhle řeči ještě neslyšel.

„Stopy po mučení jsou pro muže ctí a důkazem jeho statečnosti. Stejně tak i tetování. Byly časy, kdy se muži na znamení pokání dávali bičovat...“

„A ty bys to udělal?“ zeptal se někdo.

Roger sevřel rty. „Trestem za hříchy je tolik ran, kolika se muž dožil let.“

Chvilku bylo ticho, pak řekl Kurt: „A ty budeš mít za pár týdnů narozky.“

Roger neřekl nic. Zato Sonny: „Někteří kluci se dávali o Velikonocích přibít na kříž. Konala se veliká procesí, někteří tančili s kládou na ramenou, jiní se sami bičovali...“

„Někteří si dali oholit hlavu...“ rýpl si Kurt, Sonny se ušklíbl a pokrčil rameny.

„Tak dost,“ promluvil konečně Danny, „Všecky ty věci byly už dávno. Jenže teď je teď! Nechte žvanění a padejte chrápat!“

„Pravdu díš,“ řekl Roger, „Tak dobrou noc!“

 

Na noc nařídil Danny postavit dvě hlídky – nacházeli se už na území tygrů a byla tu stále možnost nenadálého přepadení, kromě toho ještě nepominulo nebezpečí od El Torra. Enkra se pošetile hlásil na hlídku jako první, ale nebylo mu to dovoleno. Snažil se tedy aspoň uprosit Jacka, aby jej probudil na svoji hlídku (od půlnoci do tří ráno), ale po večeři usnul jako dřevo a probudil se až když slunce stálo velmi vysoko.

A probudil se zmatený. V noci měl velice živý sen: byl tygr. Se spoustou jiných tygrů zaútočili na El Torrovu smečku, ale byli při tom i kluci. El Torro zajal Jacka a když se ho Roger snažil zachránit, srazil ho k zemi a už se nad ním skláněl s nožem, aby ho připravil o hřívu. V tu chvíli se na něj Enkra (tygr) vrhl a bojoval s ním, pak se rval každý s každým a Enkra nepochopil, kdo a jak s kým. Taky si nepamatoval, jak to dopadlo.

Nevydržel, musel to říct. Samozřejmě se smáli, a Roger nejvíc.

„Ty se z těch tygrů zblázníš! Jestli bude nějaké jednání, tak řeknu Agbarovi, aby si tě nějak poznačili...“

Ranní koupání bylo stejné jako včera, snídaně už hubenější, neboť se skládala pouze z ovoce. Enkra poznenáhlu chápal, proč se Jackie vždy tak hladově vrhá po jablkách a hruškách a nevšímá si příliš pomerančů a banánů, které vyvolávaly nadšení u něho. Po snídani si Enkra sám, pouze pod Ballambwiho dozorem, osedlal koně, docela svižně se mu vyhoupl na hřbet a začal se chovat stejně suverénně jako ostatní – dokonce ani přísný Danny nemohl mít už vůči stylu jeho jízdy námitky.

Vyrazili rychle vpřed; ani ne za půl druhé hodiny dorazili na velkou paseku v zátočině řeky, kterou Sonny prohlásil za tygří tábořiště. Stopaři ji prohlédli a zjistili úžasnou věc: osm jezdců odtud odjelo teprve před slabou hodinkou! Danny nechápal, co mohlo asi tygry tak dlouho zdržet, ale každopádně dal příkaz k jízdě co nejrychlejší. Zdálo se, že je možno dostihnout pronásledované těsně před jejich spojením s hlavní skupinou a provést tak kousek, který vstoupí do dějin.

I Enkry se zmocnila bojová horečka. Teď už nevnímal šlehající větve ani jiná protivenství cesty, snažil se nezůstat pozadu za Jackem a bedlivě pozoroval okolí cesty. Co kdyby náhodou právě on první uviděl tygry? Nevěděl sice, co by v takovém případě měl dělat, ale jeho představy byly ty nejkrásnější.

Danny občas ohlásil, o kolik se dle jeho názoru chlapci tygrům přiblížili – tygři jeli zřejmě pomalu a hledali svoje přátele, tak se vzdálenost zkrátila až na čtvrthodinu.

„Dostihneme je u napajedla!“ řekl Jackie a Kurt si počal radostně pohvizdovat a komentoval: „Joj, to bude psina!“

Po dalších pěti minutách jízdy zarazil Danny celou kavalkádu a dal jim pokyn ke ztišení jízdy; jemný sluch tygrů mohl by už na tuto vzdálenost postřehnout cval koní. Zdálo se, že zvířata chápou, co jejich páni chtějí. Enkra nemusel nic dělat, přesto jeho hnědák kráčel rychle a tak tiše, jako nikdy předtím.

Náhle vyjeli z průseku na jakousi mýtinu a Enkra spatřil před sebou, někde u stříbrné stružky řeky, pár pruhovaných kožichů. Současně se ale celý vzduch okolo otřásl hrůzostrašným řevem, Enkra leknutím trhl otěží a kůň se vzepjal, zařičel a vyrazil podél okraje mýtiny.

Všude kolem se rozvlnilo křoví a vyhrnula se z něj spousta tygrů, pěších i na koních, a ti všichni se s hrozným řevem hrnuli na Danovu partu. Enkra se strašlivě polekal; nevěděl vůbec co dělat, tak jen křičel a rozhlížel se po Jackovi. Viděl však, že Jackie se snaží vší silou udržet na koni a setřást ze sebe mohutného tygra, který seděl za ním na koni, objímal jej tlapami kolem krku a snažil se jej shodit. Ostatní kluci byli rovněž napadeni; Kurt a Daghrí setřásli své nepřátele okamžitě, Sakito a Čing díky úderům karate se také rychle vyprostili a dokonce několik útočníků zneschopnili. Nejhůř se vedlo Rogerovi, kterého tahali s koně dokonce dva tygři a který při své vší chytrosti nebyl zase nejlepší bojovník. O to lepší byl jeho trakhen, který se bránil zuřivě, kopal a kousal tygří koně tak, že mu šli radši z cesty. Enkra si povšiml, že někteří kluci odrážejí útočníky násadami oštěpů – i Jackie toho použil a šťastně se zbavil svého nepřítele.

Až doposud jel Enkra téměř přes celé bojiště, aniž jej někdo napadl; dokonce si snad ani nepřipouštěl myšlenku, že by se mohl do rvačky také zaplést. Teď ucítil na zádech dotek měkké srsti a dvě jemné, ale velmi silné tlapy jej objaly. Enkra se ulekl, vyjekl překvapením a ohnal se svou tyčí, kterou měl místo kopí. Tygra zasáhl zřejmě do hlavy, neboť zaslechl bolestivé mňouknutí a v příští chvíli padal tygr nazad ze vzpínajícího se koně. Pokusil se Enkru zachytit a vyrobil mu svými drápy pět šrámů na pravém rameni, ale Enkra si toho nevšímal; byl rád, že se ho zbavil. Značku už má, tak může utíkat!

Teď už si všímal, že kluci se stahují směrem k průseku a jeden po druhém se ztrácejí. Danny, Roger, Kurt, Sonny a Jackie se snažili krýt ústup ostatních. Enkra pochopil, co má dělat, pobídl koně a hnal se k průseku, ale v té chvíli proti němu vyrostl tygr na koni, Enkra se lekl a ohnal se po něm tyčí. Tygr uhnul, současně po něm mávl ohromnou tlapou. Enkra zavřel oči a sklonil hlavu, ale rána nedopadla; naopak Enkrův kůň se srazil s tygrovým koněm, oba naráz vyhodili své jezdce ze sedla a rozběhli se s úzkostným řičením pryč. Enkra cítil, jak letí vzduchem a pak dopadl, ale ne na zem, nýbrž na něco velmi měkkého a hebkého. Zasténal a zahekal, otevřel oči a spatřil, že leží v objetí svého soupeře – ten jej zatím objal tlapkami, přitiskl k zemi a výhružně vrčel. Enkra se rozhlédl a zjistil, že z jeho přátel není již nikdo na mýtině a tygři se jeden po druhém hrnou do průseku. Pochopil, že se stal zajatcem a v dohledné době nemůže očekávat od nikoho žádnou pomoc. Povzdechl si smutně a zavřel raději oči.

Sotvaže se kluci dostali do bezpečné vzdálenosti a ubezpečili se, že pruhovaní pronásledovatelé je nemohou dostihnout, zastavili koně a především se spočítali, neboť nejeli v obvyklém pořadí a nemohli vědět, kdo všechno je s nimi. Danny soudil, že nechybí nikdo, neboť na Enkru zkrátka a dobře zapomněl, ale Jackie si to okamžitě uvědomil.

„Danny, musíme se vrátit! Enkra tam zůstal!“

„Já to tušil, že se někde zamotá!“ vztekal se Roger, „Proč se k čertu pletl do bitky? Proč nezůstal stát někde na kraji a jenom nekoukal? Kdyby se byl mezi ně nemotal, nenapadli by ho!“

„Všiml jsem si ho, vyváděl hrozně!“ řekl Kurt, „Nevím, co ho to napadlo štvát koně přes celou paseku...“

„Jak může vědět, co má dělat, když je v první bitvě?“ kroutil hlavou Jackie, „Musíme jet za ním a vysvobodit ho!“

„Nesmysl,“ řekl Danny, „Nemůžeme riskovat!“

„Starýho čerta riskujem,“ řekl Sonny, „Vždyť se tam zblázní strachy! Vím, co dokážou tihle cizinci!“

„Jedem zpátky,“ navrhoval Kurt, „Bude to psina!“

„Z hlediska rozumu to ovšem není příliš moudré,“ potřásal hlavou Daghrí, „Chytnou nás!“

„Počkejte,“ řekl Roger Monroes, „Mám skvělej nápad, co udělat. Enkrovi se u tygrů nic nestane. A my jsme se už dávno chtěli podívat nahoru za řeku, k těm leopardům. Zvali nás vloni, a určitě o nás teď nebudou vědět! Enkra by takovou cestu možná nevydržel, říkají že tam nejsou ani průseky. Necháme ho tady a až se budeme vracet, stavíme se pro něj!“

„S leopardama!“ šklebil se Kurt, „Kdybysme je ukecali, šli by s náma na tygry! Mají se šíleně rádi!“

„Bude čekat, že mu pomůžem!“ řekl Jackie, „A bude se bát!“

„Na strach ještě nikdo neumřel.“ řekl Danny.

„Snad ho tygříci nenechají utéct,“ soudil Sonny, „A vůbec, řekli jsme mu přece, že třeba bude muset nějaký čas počkat, než se o něj budeme moci postarat. A u čičin není zle...“

Jackie nervózně pokrčil rameny. „No dobrá – řekl jsem mu, že se nemá bát a má tygrům říct, kdo je. Maximálně ho odvedou domů. A pak, už se seznámil s Reorty a koček se nebojí.“

„Tak vidíš,“ řekl Roger, „Třeba se z něj stane ještě dobrý bojovník!“

„Jsem o tom přesvědčen,“ řekl Jackie, „Tak jedem!“

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: