Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Džungle : Pruhovaní

Zpět Obsah Dále

Když tygr Enkru pustil, chlapec vstal, rozhlédl se a zcela rozumně usoudil, že útěk by byl holou nemožností – všude kolem něj byli tygři, bylo jich mnoho a neustále přebíhali, takže je nemohl spočítat. Kluci, jak viděl, zmizeli lesní stezkou do džungle a tím učinili to, co Enkra logicky rozumně předpokládal a co by udělal také, být na jejich místě. Ještě nějací tygři je pronásledovali, ale nedalo se čekat, že by mohli někoho ze zkušených bojovníků chytit.

„Vida,“ řekl Enkrovi tygr, který ho zajal, „Už jsme se zase setkali! Tak tě pěkně vítám...“

Enkra se na něj podíval pozorněji – byl to Augrí, jeho známý z Kingtownu. Enkra se usmál, poklekl k němu, objal jej obřadně kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. Pak se usadil spokojeně na zkřížené nohy a řekl: „A Kwarr je tu taky?“

Na zádech ucítil dotyk hebké srsti. Provedl rychle kotoul vpřed a současně nohama udeřil do čehosi měkkého, co zakníklo a zabručelo. Enkra se vymrštil a dopadl přímo na hřbet malého tygříka – ten však nebyl zase tak malý, aby se na něm Enkra udržel, oklepal se a shodil ho do trávy. „Nikdy se mi nic nepovede! Chtěl jsem tě prackami strhnout na sebe! Utekls mi, a docela dobře...“

„Promiň! Zacházím s tebou moc tvrdě, je mi to líto! Ale věřím, že se naučím se s vámi snášet...“

„To asi budeš muset,“ řekl Augrí, „Hned tak se odtud nedostaneš! Budeme tě mučit, víš o tom?“

„Říkali mi to. Ale nikdy jsem při tom ještě nebyl a nevím, jak to vypadá. Co mi vlastně uděláte?“

„Tak je pravda, že jsi nováček? To tedy nevím, jak to bude. Musíme se poradit s náčelníkem, ten rozhodne.“

„A který z vás je náčelník?“

Všichni tygři v doslechu se naráz rozesmáli jeho trapné neinformovanosti. Pak jeden odběhl po stezce a zakrátko se vrátil s oním ohromným tygrem, který předtím napadl Dana. Na krku šelmy se leskl tenoučký kožený obojek, pošitý blýskavými pásky.

„To je Aighi-bahr, náš náčelník. Ale můžeš mu říkat Agbare. Pozdrav ho slušně, ať ví, že máš vychování...“

Enkra počkal, až k nim tygr dojde, poklekl a objal ho. Agbar překvapeně zamručel, olízl Enkrovi tvář, očichal mu hlavu a řekl: „Ty seš asi na první výpravě, viď?“

Enkra se zarazil a obezřetně se rozhlédl po ostatních: „Ano. Jak jsi to poznal?“

„Není obvyklý způsob zdravit se s nepřáteli při pádu do zajetí. Většinou se každý zajatec alespoň naoko vzpouzí a snaží se co může ujít mučení...“

„Tak to já se tedy vzpouzet nebudu! Kluci říkali, že to každý musí docela dobře vydržet a já nejsem horší než ti ostatní...“

Tygr Agbar na něj hleděl podezřívavě. „Slyšel jsem o tobě, že nejsi docela v pořádku! Myslím, že nejsi zcela Arminem. Že prý ses narodil někde na Onom světě.“

„Kde?“ hrklo to v Enkrovi.

„Rozeznáváme svět Tento a Onen. Tento svět je Armin a Reortie. Onen svět je vše ostatní, co nestojí za to, aby se tím moudrý tygr zabýval. Jsou to prý pusté a nevlídné země, kde tygři nemohou žít a kde žije spousta lidí, kteří nás neznámo proč nenávidí. Je to pravda?“

Enkra se rozpačitě poškrábal na bradě. „No – svým způsobem určitě. Narodil jsem se v Anglii, v Londýně...“

„Neznám. Co jsou to za vesnice?“

„Londýn je město! Největší město na světě!“

„To není možné. Největší město je Kingtown. A nejkrásnější je Aurrgharr, který patří nám.“

Enkra pokrčil rameny. „Jak vidím, v zeměpise se vám nedostává vzdělání. Kdybych měl mapu, ukázal bych vám, kde leží Anglie.“

„Mapu nemáme. Ale teď rozumně: Myslíš, že když si tě necháme a budeme si s tebou hrát, jak to obvykle děláme se zajatci od lidí, vydržíš nebo tě pak budeme muset léčit? Říká se, že lidé nevydrží ani obyčejnou rvačku s našimi koťaty – že když se jich tygr jen dotkne drápkem, začnou řvát a utečou!“

„Mám dojem, že před chvílí se mne jeden z pruhovaných gentlemanů dotkl drápkem, jak ty říkáš. Mám ještě na zádech krvavé škrábance. Ale vydržel jsem to, abys věděl!“

Agbar chvíli přemýšlel, hledě velkýma očima na Enkru. „Nevezmu si každopádně na odpovědnost, aby se ti něco stalo. Pojedeme stejně do Tigeru – vezmeme tě s sebou, ať tě prohlédnou naši lékaři. Až co řeknou oni, budeme tě mučit nebo pustíme. Tygři jsou kulturní národ a nemají zájem, aby se o nich mluvilo jako o hlupácích nebo barbarech. Nedotkneme se tě, dokud nebude jisto, že se toho můžeme odvážit...“

„Aha,“ řekl Enkra, „A co mám tedy dělat?“

„Co chceš. Je dost nepravděpodobné, že bys nám chtěl utéci; nevypadáš na to, že bys dokázal jít pěšky přes průseky džunglí do Kingtownu. Můžeš tu žít s námi.“

Enkra se rozhlédl po mýtině. „A... mohu-li se zeptat, kde je vlastně váš tábor?“

Tygři se hlučně rozesmáli.

„Tady kolem tebe,“ řekl Augrí, „Na téhle mýtině. Tady spíme a tady budeme žít, dokud neodejdeme jinam.“

„A... co stany? A kde je ohniště?“

„My nepotřebujeme stany ani oheň,“ řekl tygřík Kwarr, „My se bez toho obejdeme. Máme svoji srst...“

„Černožlutě pruhovanou!“ řekl Enkra s úsměvem, „A to si myslíte, že já tu s vámi budu žít takhle?“

„Nemyslíme,“ usmál se Agbar shovívavě, „My to víme jistě.“

Enkra se ještě jednou rozhlédl po mýtině. „Aspoň, že je tady řeka! Můžu se vykoupat?“

„Ale jistě. Můžeš, cokoliv chceš.“

„A najíst mi taky něco dáte?“

„Až budeme jíst my. Napřed musíme něco ulovit.“

Enkra byl chtě nechtě nucen se s tím smířit; odešel k řece, vlezl do vody a zkusmo si zaplaval na druhý břeh a zpátky. Nebylo třeba plavat, řeka byla jen asi deset metrů široká a jeden a půl metru hluboká, ale chtěl to zkusit. Jiní tygříci naskákali do vody za ním a pozorovali, jak plave. Enkra si vzpomněl na své zkušenosti s Reorty.

Pak vylezl z vody, ulehl na břeh a vystavil tělo slunci, aby jej osušilo a ohřálo. Tygři vylezli také, mohutně se oklepali a rozložili se okolo něho. Všichni patřili k malým členům smečky, bylo jich šest a jeden z nich byl Kwarr.

„Jak to, že vy znáte plavat a Reorti ne?“

„Lvi přece také umějí! Všichni z našich příbuzných umějí plavat, viď, Zabrí?“ řekl jeden.

Jiný mu okamžitě tlapkou vsolil pohlavek. Enkra pohlédl na toho tygra pozorněji, neboť se mu zdál krajně podivným. Byl ze všech nejmenší, štíhlejší a elegantnější hlavy proti ostatním a delšího, protáhlého krku. Jeho tlapky byly obkrouženy výraznými pruhy jako u ostatních, stejně ocas s černou špičkou – ale na hřbetě, bocích a zvláště břiše přecházely pruhy v podivné skvrny, které Enkrovi připomněly leoparda.

„Zabrí, ty nejsi tygr, ale leopard!“ vykřikl Kwarr, „Už se zas chceš prát! To tygři nedělají, to dělají Páni stínů!“

„Tak ať mi nikdo nenadává, že jsem leopard! Má matka byla tygřice a národnost se určuje podle matky!“ kníkal Zabrí.

„A to ještě ke všemu mluvíš s leopardím přízvukem!“ smál se jiný tygr, „Tvůj otec byl leopard od Zlatých potoků, to nemůžeš zapřít; je to vidět na tobě i na tvém chování!“

„Ještě jednou řekni, že jsem leopard, a ukousnu ti ocas!“

„A jsi leopard a jsi!“

Zabrí skočil. Enkra viděl jeho vyceněné zuby a tasené drápy, jak skočil svému druhovi na hřbet a pokusil se jej podrápat a kousnout. Ale tygřík mu nezůstal nic dlužen, tloukl jej tlapkami, kousal a škrábal, až z obou chlupy lítaly. Enkra hekal vzrušením nad tou podívanou, ale ostatní tygři se smáli. Zabrí však byl vzdor svému malému vzrůstu silnější – podařilo se mu dostat soupeře na zem, svíral ho nějak za krk a tloukl a škubal tlapkami, až se z něj prášilo.

„K čertu,“ křikl Enkra, „Vždyť už mu teče krev!“

V té chvíli proletělo kolem něj něco jako dělová koule – to náčelník Agbar přišel udělat pořádek. První rána jeho tlapy smetla Zabrího ze soupeře – tygřík odletěl jako gumový míček, vyskočil na nohy a náčelníkova tlapa jej opět nabrala a mrštila jím do vody. Vzápětí letěl za ním druhý rváč, který stále ještě rytmicky škubal zadními tlapkami, jako by se bránil proti napadení. A poněvadž náčelníkův vztek nebyl ještě ukojen, letěli za prvními dvěma i nejbližší diváci – provinili se arci pouze tím, že se náčelníkově exekuci smáli. Ostatní se rychle vzdálili do bezpečných pozic.

„Banda nevycválaná!“ řekl náčelník Agbar – oklepal se a pak se natáhl vedle Enkry, zatímco potrestaní lezli z vody a otřepávali se. Zabrí ani jeho soupeř neměli už chuť k boji.

„A zas už Zabrí!“ vyletěl Agbar vztekem, „Co se zas stalo?“

„Ten druhý nadával Zabrímu, že je leopard!“ práskl Enkra úslužně, „Zabrímu se to nelíbilo, tak ho napadl.“

„Zmlátím vás, že se nebudete moct hýbat! To jste si zas našli důvod ke rvačkám! Víte dobře, že Zabrí je divočejší, má vzteklejší povahu, ale to není důvod, abyste ho dráždili! Víte, že se nedovede tak ovládat jako vy ostatní! To je rozumné a logické a není třeba si pro to cuchat kožichy!“

„Ale řekni, náčelníku,“ ozval se Kwarr, „Je Zabrí tygr nebo leopard? Ať nám někdo jednou řekne, jak to vlastně je!“

„Zabrí není to ani ono. Je typard – jeho matka byla tygřice, otec leopard. To není nic divného. Samozřejmě, že je menší, vteklejší a jinak vypadá. Ale že se národnost určuje podle matky, patří k tygrům.“

Tygříkům to zřejmě stačilo k poučení, Enkrovi ne. „A jak je to možné, že má smíšené rodiče? Já si vždycky myslel, že tygři mohou mít děti jen s tygry!“

„Zpravidla samozřejmě mívají. Ale v poslední době je čím dál častější, že se to smíchá. Když se tygřici líbí skvrnitá srst nebo lví hříva...“

„Cožpak existují i... něco mezi lvem a tygrem?“

„No ovšem, typoni. Těch je daleko víc – pojedeš s námi do Tigeru, tam jich je hodně. Vypadají třeba jako tygr s hřívou.“

„Já myslel, že mezi tygry a lvy je válka!“

„To ano – ale pozdějc, když vyrostou, se to řeší touhle formou. Typoni jsou moc krásné šelmy – dokonce se už začínají i ozývat, a požadují větší práva pro svoji rasu...“

„A typardi se taky osamostatní a pak uvidíte!“ zaječel si spokojeně Zabrí, „Jen z vás budou chlupy lítat!“

„Existují také potomci mezi leopardem a lvem, ti se nazývají leoponi. A viděl jsem už potomka pumy a tygra – tyguár se tomu říká, podle kuguára. Ale nejkrásnější jsou prý jagopardi, potomci jaguárů a leopardů. Náš učitel říká, že jejich skvrny mají tvar rozevřeného lotosového květu...“

„Tak vidíte,“ smál se Zabrí, „A já si najdu kočku od jaguárů a budu mít malé jagopardy! To budete závidět!“

„Tak... to ale už potom nebudou jagopardi, ale něco jiného, protože ty nejsi leopard, ale typard,“ řekl Enkra, „Jak se potom jmenují potomci... dejme tomu typarda a leopona?“

„Moment,“ uvažoval Agbar, „No asi leotypard...“

„A když se k tomu v další generaci přidá jagopard?“

Agbar mírně zrozpačitěl – chvíli nevraživě hleděl na Zabrího, jako by za to chudák mohl. „Okamžik, já si to spočtu na prstech. Možná by to mohl být jaguleotypard nebo tak něco.“

„A když se to smíchá všechno dohromady,“ smál se Kwarr, „Musí z toho vzniknout jagoleotykugpard.“

„Jaguár, lev, tygr, kuguár, leopard!“ rozčlenil Zabrí, „To je nádherné! Škoda, že neexistuje víc kočkovitých šelem!“

„Zapomněli jste na rysa a domácí kočku,“ řekl Enkra, „Ti přece taky patří do hry. Co se dostane, když tohle všechno smícháme?“

„Já dostanu bolení hlavy a ty pár pohlavků,“ řekl drsně Agbar, „Copak jsem zoologická komise, abych tohle rozhodoval?“

„Počkej, náčelníku, to se musí rozhodnout!“ prohlašoval Zabrí, „Něco z toho vždycky musí vyjít! V hlavě to nespočítáme, musíme si postavit třídící mřížku. Doběhněte někdo pro pár klacků a hned to sestavíme. Agbar tomu rozumí, tak nám pomůže!“

V další hodině byl Enkra svědkem vášnivé hádky, do níž se zakrátko zapojily všechny ostatní šelmy v táboře. Situaci mírně zkomplikoval jeden, který tvrdil, že jeho otec byl typon, a chtěl mermomocí vědět, jak se mu říká, když má tři čtvrtiny tygří a jednu čtvrtinu lví krve. Vzhledem k tomu, že jej ostatní podrobili důkladné antropologické prohlídce a neseznali na něm žádných viditelných změn, byla jeho žádost odmítnuta jako bezpředmětná. Nato se rozzlobil, kousl Agbara do zadní packy a utekl do lesa. Přesto se však podařilo třídící mřížku sestavit a Agbar se právě chystal ji Enkrovi vysvětlit, když se vrátil z lesa onen uražený tygr a sdělil Agbarovi, že zapomněl na horského pardála irbise a šavlozubého tygra. Kromě toho měl oprávněné podezření, že kočka divoká a kočka domácí není anatomicky totéž a že by tudíž neměla být vedena jako jedna rasa, ale jako rasy dvě. Agbar mu mírně zostra odpověděl, že jeho námitky jsou blbost a že šavlozubí tygři už dávno neexistují.

„Tharrové že neexistují?“ křičel tygr a mlátil packami do vzduchu, „V horách je jich víc než dvacet i s malými koťaty! Jsou to nádherný šelmy, na vlastní oči jsem je viděl, když jsem tam byl s tátou!“

Agbar k němu pronesl několik slov Enkrovi nesrozumitelných; obsahovala zřejmě nějakou nadávku nebo více nadávek, které vznikly v poslední době a Enkra je nemohl znát. Tygr hned na Agbara skočil a počal se s ním rvát. Toho využili i ostatní, aby si vyřídili svoje spory, ať už vznikly momentálně nebo někdy dřív. Zakrátko zuřila u řeky rvačka všech přítomných, při níž ovšem vzala za své již téměř hotová mřížka. Enkru to trochu mrzelo, pak jej zaujala podívaná na rvačku tygrů a tak se posadil, přihlížel a fandil dle okolností tomu či onomu. Některé z tygrů poznával, jiní si získali jeho přízeň svou silou nebo šikovností. Jelikož skoro polovinu smečky tvořily tygřice, fandil jim, ale všiml si, že jsou stejně divoké a bojovné jako kluci. A velice jej zaujal fakt, že nejšikovnější ze všech byl typard Zabrí.

Když rvačka skončila a byli jasní vítězové i poražení, šli se všichni kolektivně opláchnout do řeky a pak se rozložili po břehu a olizovali si pocuchané kožichy. Náčelník Agbar přišel k Enkrovi a drsně mu sdělil, že jej zbije tvrdou tlapou, jestli se opováží ještě jednou začít diskusi o kočkovitých šelmách a jejich míšencích – ať si toho raději nevšímá.

Ale diskuse přišla k Enkrovi sama – když se znechuceně natáhl na vyhřátý písek a hodlal odpočívat, přišli k němu Kwarr a Zabrí a zdvořile se otázali, zda si smějí lehnout k němu.

„Nemusíš se bát,“ řekl Kwarr, když viděl, jak si Enkra podezřívavě změřil typarda, „Zabrí ti nic neudělá – je prudký, ale skvělý kamarád. Můj nejlepší kamarád ve smečce!“

„Vím, že působím ztřeštěně,“ řekl Zabrí, „Ale nezlob se, to už tak je. A oni se mi nemají posmívat, že jsem leopard!“

Enkra natáhl ruku a pohladil ho po hlavě. „Nic si z toho nedělej! Já jsem taky nějak smíchanej, trochu Armin a trochu běloch. A nevadí mi to. A nerval bych se kvůli tomu. Tak je nech, ať se smějí. Stejně je typard hezčí než tygr a leopard dohromady!“

Kwarr pokýval hlavou a smutně zamňoukal. „A zase jsem na tom nejhůř já! Mne nikdo nemá rád a každý je proti mně. Co já jsem komu udělal?“

Enkra je objal okolo jejich pruhovaných hlav a přitiskl si je na prsa. „Hlupáčkové! Přece já vás mám rád!“

Kdy odešla lovecká výprava tygrů, to Enkra nevěděl – ale velmi dobře si všiml, kdy se vrátila, neboť všichni Pruhovaní se shlukli kolem, aby se podívali na úlovek. Byla to jedna vzrostlá antilopa a divoký králík, který se dostal pánům lovcům do rány jen náhodou. Agbar určil králíka pro Enkru, o kterém soudil, že by těžko poživatelné maso antilopy sotva strávil. Enkra byl tím po včerejší večeři z konzervovaného masa dosti nadšen a sháněl se vehementně, kdo že bude králíka péci. Tygři však hleděli rozpačitě jeden na druhého a žádný se k pečení nechtěl hlásit. Později pronesl Agbar zkroušeně, že to nikdo neumí. Všichni tygři byli zcela zajedno, že nejlepší maso je syrové – starší si sice pochutnávají na mase různě upraveném, ale tito mladíci měli ještě tuhé žaludky a dávali přednost pokrmům svých dávných předků.

„No dobrá,“ povzdechl si Enkra, „Upeču si ho sám. Ale nemáte někdo sirky nebo něco, čím bych si mohl zapálit oheň?“

Tygři se tvářili ještě rozpačitěji a Enkra pochopil, že ani tohle přání mu zřejmě nemohou splnit.

„Indiáni rozdělávali oheň třením dvou dřev. Ale s kluky jsme to zkoušeli a nešlo to. Nevím, nevím!“

Tygři taky nevěděli. Někdo poradil Enkrovi, aby zkusil jíst maso syrové jako oni. Enkra si uřízl malý plátek antilopy a statečně se pokusil jej sežvýkat, ale maso mělo tak protivnou chuť a bylo tak nepoddajné, že se nemohl přinutit je spolknout a vyplivl je trochu ožvýkané. Vzápětí zjistil, že Zabrí nemá proti této úpravě masa žádné námitky. Schlamstl Enkrův kousek jako malinu a ještě se labužnicky olízl.

„Doma mi někdy maminka dala syrová játra,“ řekl Enkra, „Ty jsem jedl, ale nesmí na nich být žluč – a nesmějí být od krve.“

Tygři se dali do anatomického zkoumání útrob antilopy a zakrátko po čichu játra objevili. Agbar je opatrně vyřízl, nechal si od Enkry vysvětlit, co je to žluč, šťastně ji objevil a odřízl rovněž. Okamžitě ji však zkonzumoval sám a nepříjemná chuť mu ani za mák nevadila.

„Je to celý od krve! Nemohli byste mi to umýt?“

Opět zasáhl chytrý a předvídavý Zabrí – požádal Kwarra, aby mu játra podržel mezi drápy a pečlivě celé olízal. Teprve pak uznal je Enkra za stravitelná, rozřezal na kousky a část snědl, ač poslední kusy polykal se značným odporem. Tygři byli rádi, že se problém potravy tak úspěšně vyřešil – Enkra však stál na tom, že mu to nestačí a že je třeba sehnat nějaké ovoce. Šeřilo se už a tygři byli v botanice zcela nezkušení, napřed se pokoušeli ho přesvědčit, aby si ovoce nasbíral sám, ale pak šli s ním. Po dlouhém trmácení objevili pomerančovník, pomohli ho Enkrovi očesat a on snědl tři nebo čtyři pomeranče. Pak už se mu počala klížit víčka a sotva se dopotácel do tábora.

Nebylo zcela jasné, kde bude vlastně spát – ani tygři mu nemohli poradit, jeho celta zůstala na koni a ten samozřejmě utekl s ostatními. Pro ně byl normální nocleh stočit se do klubíčka na zemi. Přesto měl Agbar pochopení a tak natrhali Enkrovi sdostatek suché trávy, na niž ulehl a přikryl se nějakým kusem látky, který tygři kdesi našli. Zjistil však, že jeho pruhovaní přátelé dekou nijak nepohrdají, i když byla stará a původní majitel ji nejspíš zahodil – Kwarr si okamžitě vlezl pod cíp, přitiskl se hebkým kožichem k chlapcově hrudi a tím ho zahříval. Z druhé strany se podobně přitulil Zabrí a Augrího někdo uprosil, aby udělal ze svého kožichu Enkrovi podušku pod hlavu. A tak usnul zcela spokojeně a celou noc prožil v teple a klidu.

Horší už bylo ráno – Enkra se probudil časněji než obvykle, když se totiž Augrí, jeho živý polštář, nepokojně pohnul. Bylo trochu chladno, jako vždy když vychází slunce, a tak se Enkra zimomřivě zachvěl. Kwarr i Zabrí se neprobudili ani teď a tak si přátelsky prohlížel jejich milé tváře znehybnělé klidným spánkem. Pak se pokusil pohladit Kwarra zlehka po hlavě, ale sotva se jej dotkl, tygřík otevřel oči. Ani se nepohnul, jenom tiše zapředl, Enkra jej objal a ještě víc přitiskl tvář do jeho kožešiny. Pak tygr opět zavřel oči, chlapec jej hladil po hlavě a krku a velká kočka hlasitě mručela. To probudilo i Zabrího a typard se samozřejmě hlásil také o trochu něžnosti. Enkra ulehl na záda, hlavy a ramena obou koček si položil na prsa a hladil je a laskal, škrábal pod bradou a za ušima a hladil po jemných bělostných náprsenkách na vnitřní straně hrdla.

Potom se probudili ostatní tygři v táboře a tak musel Enkra a jeho tygříci přerušit hru a vstát. Společně se vykoupali, přičemž Kwarr učil Enkru se otřepávat a pak se vydali do lesa, najít si něco k snídani. Chtěl původně jít sám, ale Agbar s ním pro jistotu poslal Kwarra, aby nezabloudil v neznámé džungli. Enkra si pamatoval cestu ke včerejšímu pomerančovníku, mimo to objevil kokosovou palmu – měl chuť na kokosové mléko, ale marně přemítal, jak se dostat nahoru. Pokusil se požádat Kwarra, ale tygřík namítal, že tygři po stromech nelezou a že je to na něj moc vysoko.

„Jakáž pomoc.“ řekl Enkra statečně, „Vylezu tam tedy sám!“

Byl z domova zvyklý šplhat po stromech, avšak tehdy to byly stromy, u nichž bylo možno zachytit se větví. Tady k Enkrovu překvapení byl jen kmen, porostlý navíc nějakými vlákny. Statečně vylezl asi dva metry vysoko, ale tam zůstal sedět a zakřičel na Kwarra, že si musí odpočinout.

Ale tygřík už ztratil trpělivost – obrátil se a zmizel v porostu. Enkra si povzdychl a pokusil se lézt dál, ale šlo to stále hůře – když se podíval jednu chvíli dolů, hlava se mu zatočila, že se sotva udržel. Pak se však podíval nahoru, zjistil, že vylezl sotva do čtvrtiny výšky celé palmy a pochopil, že se až nahoru na žádný pád nedostane.

Najednou zaslechl pod sebou kníknutí a viděl, jak z křovin vyrazili tři tygři: jeden byl Agbar, druhý Kwarr, třetí typard Zabrí. Agbar a Kwarr zůstali stát pod stromem a hleděli mlčky nahoru, Zabrí se však vymrštil, dopadl na kmen a pomocí drápů šplhal nahoru mnohem rychleji než Enkra. Zakrátko se ocitl pod chlapcem a tázavě zamňoukal.

„Já už nemůžu,“ řekl Enkra, „Tak vysoko nikdy nevylezu!“

„Tak se pevně drž. Já přelezu nad tebe!“

Enkra ani nedýchal, když Zabrí, zatínaje drápy do kmene, přelézal přes jeho ruce a nohy. Zdálo se mu, že typardovy drápy musí povolit a zatnout se chlapci do kůže, ale Zabrí uměl šplhat jako leopard a brzy byl nad ním.

„Slez raději dolů! Shodím ti tři kokosové ořechy, ty největší, jaké tam budou!“

Enkra ochotně poslechl a počal se škrábat po kmeni zase dolů – hlavu měl však zvrácenou a hleděl nahoru na typarda, který lezl po kmeni palmy jako kočka. Enkra byl asi dva metry nad zemí, tam se zastavil a sledoval ho. Zabrí byl už v koruně, Enkra viděl, jak se ohnal tlapou a jeden ořech se ulomil a padal dolů. Enkra sledoval, kam padne, aby pro něj mohl poslat Kwarra – u země byla hustá spleť listí a různého porostu, v němž i velký kokos mohl beznadějně zapadnout. Ve chvíli, kdy se nedíval nahoru, zasvištělo něco vzduchem a Enkra dostal strašnou ránu do ramene. Vykřikl, pustil se, spadl se stromu, natloukl si a se skučením se svíjel na zemi.

Byl to druhý kokosový ořech, který Zabrí shodil těsně ke kmeni, aby jej kamarádi nemuseli dlouho hledat – další shodil raději už opět dál a rychle zahájil sestup.

Agbar rychle prohlédl Enkru, který stále ještě kňučel a nechtěl se hýbat. Tygr usoudil, že mu až na bouli nic není, přesto přivolal svoje kamarády – ti chlapce uchopili a odnesli jej opět na paseku, kde jej uložili na jeho noční lůžko.

„Je mu něco?“ slyšel Enkra hlas Augrího, a Agbar odvětil:

„Myslím, že ne. Dobrá, zkusíme ho olízat. Snad se probere.“

Tygří jazyk se podobá ze všeho nejvíc rašpli – krásná ta šelma jej používá k pilování větších kusů masa, ale hlavně k opravám a úpravám pruhovaného kožichu, proto je patřičně drsný a svým způsobem tvrdý. Nyní soustředilo se úsilí jazyků čtyř až pěti tygrů k současnému olízání celého těla malého chlapce, kterého ta procedura ovšem okamžitě probrala k vědomí. Enkra chtěl vyskočit a snad měl úmysl protestovat, ale Agbarova tlapa jej přitlačila k zemi a mytí pokračovalo. Enkra sebou házel, škubal, kroutil se, bránil, svíjel, nadával, ale nic naplat – drsné jazyky jej čistě olízaly s pečlivostí hodnou lepší věci. Pak usedli tygři do řady vedle sebe a hleděli na něj spokojeně.

Enkra vstal a protahoval se – pak se začal prohlížet, zvědav, zda mu tygří jazyky neodřely kůži. Nebylo mu nic, přesto jim místo díků ještě vynadal. Tygři však měli dokonalé poznání a bylo jim to jedno – nedbali na chválu ani kritiku a důsledně činili, co považovali za správné. Agbar rozhodl: „Zdá se, že ti to velmi prospělo. Budeme tě takto umývat každé ráno!“

„Ne!“ zavřískal Enkra zděšeně.

„Ale ano!“ rozhodl Agbar laskavě.

Enkra si sedl na kámen, rozbil si jeden kokosový ořech a vypil jeho mléko, snědl dřeň a prohlásil, že je po snídani. Tygři zatím slupli zbytky antilopy a Kwarr chytil v řece rybu a popral se o ni s kamarádem Zabrím.

Poté oznámil Agbar, že se stáhnou blíž k městu Tigeru, kde mají bojovat s nějakou jinou tygří partou. Šlo o svrchovaně důležitou věc, totiž o jakousi pevnůstku na ostrohu nad řekou, která patřila těm druhým a na kterou si Agbarovci dělali kdoví proč nárok. Kromě toho bylo třeba rozhodnout, co s Enkrou.

Enkrův kůň utekl se vším, co mu patřilo. Tygři několik koní měli, ale většina dávala přednost vlastním tlapám. Ti koně vypadali dost divně, i když Enkra už všelijaké zvláštnosti viděl; navíc nebyli zvyklí nosit člověka. Chvilku se dohadovali, až to rozhodl Agbar:

„Sedneš si na hřbet mně. Ale budeš se pořádně držet za hřívu, nebudu tě každou chvíli sbírat ze země!“

Enkra váhal jenom chvilku, vyskočit na tygra bylo mnohem lehčí než na koně. Ostatním se to líbilo a všichni větší se hlásili, že ho taky chtějí nést. Ale o to právo se neporvali, i když Enkra něco takového nevylučoval. Co se týče hřívy, měl Agbar na mysli delší srst na krku, hřívu jako lev samozřejmě neměl.

Jezdit na tygrovi je nádherné. Především, tygr se pohybuje skoky a kdo se nedrží, sletí hned. Kdo se drží, sletí ve chvíli, kdy ho srazí nějaká větev, ohlédne se stranou, nějak podivně se hýbe nebo tygr zapomene, že ho má na hřbetě. Taky ho případně může shodit, když už toho má dost, ale všechny to zatím bavilo. Enkra si lehl na hřbet, objal Agbara kolem krku a vnímal celým tělem vlnění svalů pod jeho kožešinou. Taky měl rád tygří vůni, tak si to užíval.

Nyní už nešli průseky, ale naopak přímo volnou a divoce rostoucí džunglí. Tygři se proplétali mezi spletenými liánami a vyhýbali se stromkům a trnitým keřům. Často se bořili až po břicha do hustého porostu, někdy se musel Enkra co nejvíc přitisknout, aby se protáhli úzkou mezerou mezi křovím a shora visícími větvemi. Tygrům nedělalo starosti pustit mu větev na záda nebo do obličeje, z toho prostého důvodu, že jim to nijak nevadilo. Enkra se snažil jim to oplácet, ale nemělo to žádoucího výsledku. Postižená šelma si toho sice povšimla, ale nikoho z tygrů nenapadlo připisovat Enkrovi nějaké zlé úmysly. Šlehající větve byly samozřejmou součástí jejich života.

Agbar si počínal zodpovědně, nesnažil se Enkru shodit ani mu moc ubližovat. Jenže i ostatní se hlásili o svá práva, a ti ho rozhodně nehodlali šetřit. Postupně přišli na to, že i on si rád hraje a nemá nic proti jakékoliv legraci – k té patří lidského jezdce protáhnout křovím, ať se vzteká jak chce. Na druhou stranu mu každý šrám pečlivě olízali a ještě mu dávali všelijaké rady, obvykle zcela nesmyslné. Ta nejlepší byla, aby si nechal narůst pořádnou kožešinu.

Zastavili již brzy odpoledne na podobné pasece u řeky, jako tábořili v noci – Enkra měl dokonce dojem, že objeli půl Arminu a vrátili se na stejné místo. Zeptal se Kwarra, jak vlastně je možné, že každou noc se táboří na nějaké pasece u nějaké řeky a co je to vlastně za vodstvo. Kwarr nevěděl, ale zeptal se Augrího a ten vysvětlil, že všechny řeky jejich tábořišť jsou přítoky Charraggu, hlavní řeky Arminu, která teče z jižních hor. Obyvatelé džungle mají přesné informace, kde se nachází vhodné místo pro tábor a tam vždycky zajíždějí. Enkra se pokusil oslnit svou znalostí Starého tábořiště, Skalky a Malého vodopádu, ale tygři to vzali na vědomí bez povšimnutí.

Hned jak se utábořili, zahájil Agbar poradu s Enkrou, co vlastně bude chtít k večeři. Měl doposud v dece zbylé dva kokosové ořechy, pomeranče a plod manga, který našli po cestě. Tygr to nepovažoval za večeři a zajímal se, které ještě maso je Enkra ochoten jíst syrové. Enkra prohlásil, že žádné a odmítl i nabídku na antilopí játra. Taktéž odmítl jíst syrové ryby, které tygrům velice chutnaly, a vyžadoval něco stravitelnějšího. Později se podařilo z něj vytáhnout, že jí vejce. Byla tedy vyslána skupina vedená stromolezcem Zabrím, aby sehnala vajíčka. Skutečně přinesli pět vajec, kropenatých a velkých, dle Zabrího vyjádření vejce divoké kachny. Enkra je vypil syrová, dojedl se ovocem a Agbar byl rád, že má pro jeden den o výživu svého zajatce postaráno.

Potom šla lovecká výprava v čele se samotným Agbarem do džungle na lov pro ostatní tygry – mladí tygříci zůstali s Enkrou na břehu řeky, vykoupali se a natáhli se na písek.

„Jestlipak jsi už bojoval s nějakým tygrem?“ ptal se Zabrí, „Myslím skutečně a v řádném souboji!“

„Ano,“ odpověděl za Enkru Kwarr, „S Augrím a se mnou. Augrí ho porazil, no a já... no, prohrál jsem...“

„To si myslím!“ řekl Zabrí spokojeně, „Však já bych ho zmohl, i když jsem menší! Ty nejsi zrovna obratný, Kwarre!“

Enkra momentálně klečel – když zaslechl typardovo vychloubání, vymrštil obě ruce, uchopil ho kolem krku a převalil do trávy. Tygřík zatloukl packami ve vzduchu, zachytil Enkru, strhl jej na sebe a se zlostným rykem se s ním začal válet po zemi.

„Pozor, Zabrí!“ křičel někdo, „Ne abys vytáhl drápy! Bojuješ s člověkem, nezapomeň na to!“

Zabrí si to skutečně pamatoval – ačkoliv sevřel Enkrovu ruku do zubů, nestiskl ji ani v nejmenším a nezpůsobil mu ani škrábanec. Přesto se mu povedlo se svou šikovností Enkrovi vykroutit a pak už stačilo jen strhnout chlapce na záda, ulehnout mu na prsa a vítězně řvát.

„Nepovedlo se,“ řekl Enkra, „Ale to je tím, že nemám žádnou sílu. S kluky ze smečky bys prohrál na celý čáře!“

„To proto, že nejíš syrové maso,“ poučil ho Kwarr, „Agbar říká, že tygři, kteří jedí vařené a pečené maso, zdegenerují a stanou se z nich domácí kočky. Tygr musí být zdravý a toho se dosáhne jenom syrovým masem!“

Enkra přikývl, ale pak uznal za vhodnější než diskutovat o skladbě potravy pokračovat ve rvačce. Změřil síly ještě s několika tygry a prohrál pokaždé. Tito však, zřejmě proto, že nebyli typardy a nedal se jim tedy vytknout nedostatek sebeovládání, jej mírně podrápali, arci nechtěně. Když se vrátil Agbar, trochu se rozzlobil, odehnal je a sám osobně olízal Enkrovy škrábance a prohlásil, že to nic není. Enkra si to myslel taky, ale z tygrových úst to znělo daleko věrohodněji.

Při této večeři přinutili tygři vytrvalým přesvědčováním Enkru, aby ochutnal alespoň trochu syrového masa. Radili mu nejrůznějším způsobem, odřezávali nejměkčí a nejtučnější plátky. Kwarr přišel na myšlenku, aby si Enkra maso natloukl mezi dvěma kameny, aby bylo měkčí, Zabrí mu dokonce chtěl maso trochu předžvýkávat, jak to dělají tygřice docela malým koťatům – Enkra však tuto službu raději odmítl. Nakonec nátlaku podlehl a spolkl několik kousků masa, ač se mu nad ním zvedal žaludek. Přikusoval k tomu kokosovou dřeň, vypil všechna vajíčka a snědl ještě pomeranče. Dostal oprávněnou obavu, že mu z toho bude špatně, ale přežil tuto nemožnou kombinaci zcela ve zdraví.

Na noc spal s tygry stejně jako včera až na to, že funkcí polštáře pod hlavou byla pověřena jedna tygřice, neboť Augrí pro to neměl patřičné pochopení. Nádherně jí voněla kožešina a Enkovi připadala velice krásná. Ale spal stejně celou noc jako zabitý a ráno se probudil veselý a šťastný.

Toho dne šli celé dopoledne, odpoledne se vykoupali v potoce sotva dvacet centimetrů hlubokém a pak se všichni namazali místním blátem od pat až po uši – také Enkra, neboť byl pověřen důležitou úlohou vtírat tygrům jíl do kožichu. Nechápal důvody této činnosti a jemu samotnému se nelíbilo být tak špinavý. Ale tygři, umatlaní jako malá prasátka, šli celé odpoledne až k dalšímu tábořišti, sevřenému do jakési kotliny. Potok stékající z kopců se tam rozšiřoval v jezírko a u něj stála polozřícená lovecká chata. Tam se utábořili, vykoupali v jezírku a pak se dlouho váleli v písku jemném jako mouka. Tím si vyčesali z kožichů poslední zbytky bláta a srst se jim leskla jako zlato.

„To bláto tam má nějaké zvláštní účinky,“ vysvětlil Enkrovi Agbar, „Vždycky se tím natíráme, je to prý zdravé...“

Enkra s ním nepolemizoval. Jenom v duchu si pomyslel, že by bylo daleko zdravější, kdyby mu alespoň občas zajistili milí hostitelé nějakou pořádnou večeři. Toho dne po sáhodlouhém shánění přinesli dvě velká vejce nezjištěného ptáka, trochu ovoce a asi půl kila medu lesních včel. Při tom mu dokázali svoji oddanost činem téměř hrdinským: při dobývání medu dostal Kwarr žihadla do obou tlapek, jiný tygr do huňatého ucha a Zabrí, který tam byl nejdřív, do čenichu, takže skučel bolestí a zlobně potřásal hlavou. Nyní už by se neodvažoval nikdo z tygrů jej popichovat, neboť dostal ještě horší náladu než obvykle. Enkra opět snědl všechno, navíc další kousek naklepaného syrového masa, se zavřenýma očima a vylepšené medem. Pak se opět uložili a Enkra si vzal tentokrát do náruče Zabrího, který stále ještě bolestně vrněl. A před usnutím meditoval o tom, že se nejspíš naučí vařit jako Daghrí a bude si dělat vegetariánská jídla z toho, co si v džungli najde sám.

Nemohl popřít, že se mu mezi tygry moc líbí. Byl daleko od domova, nahý a bosý, neměl nic rozumného k jídlu a kdyby ho opustili, netrefil by do civilizace, ale nedělal si žádné starosti. Občas přemýšlel, co asi dělají kamarádi, ale nijak netoužil, aby ho našli a osvobodili, hrát si s pruhovanými šelmami mu připadalo zábavné. Zvykal si. Občas si kontroloval, jestli mu přibývají šrámy na kůži, ale byl nucen konstatovat, že žádné větší nebo výraznější nemá, takže chlubit se nebude mít čím. Kluci jich mají daleko víc!

Možná je třeba říct něco o jejich domluvách. Jejich rozhovory jsou zapsány, jak si je Enkra pamatoval, ale nevystihují skutečnost. Existuje arminština nová lidská a stará, původní jazyk šelem. Každá rasa navíc mluví vlastním nářečím, které se všelijak mění a obohacuje vzájemným kontaktem. Tygři obvykle mluví všichni najednou, vzájemně si rozumějí a když někdo řekne něco chytrého, ostatní potvrzují souhlas. Přepisuje se to „ssa“, ale ve skutečnosti je to jakési frknutí nosem, kterému se Enkra naučil skoro okamžitě. Znamená to „ano, dobře“ a veškeré jiné souhlasné zvuky. Nesouhlas se přepisuje „ššíí“ a je to ostré syčení. Kromě toho prskají, vrčí a mručí.

Občas je řeč o mučení. V tygřím nářečí se píše „w'er'w“ a znamená kromě utrpení a životních nesnází také duchovní vzestup a dospívání mláděte v bojovníka. Taky zdobení těla, zvláště ty lidské metody jako tetování, vypalování značek, ozdobné jizvy a tak. A ještě asi dvacet dalších věcí, třeba i špatné počasí. Enkra pochopil, že dospívání je obtížná životní etapa, která někdy bolí, a je třeba se připravit na nejrůznější druhy strádání.

Když seděl některému na hřbetě, tygr to považoval za příjemnou zábavu, takže si pořád tiše mručel. Když jich bylo víc pohromadě, povídali si, ale Enkra ne vždy rozuměl o čem, vyjadřovali se v obrazech a někdy tak tiše, že mu něco uniklo. Postupně se zlepšoval a doplňoval to vlastní fantazií, takže si jen myslel, co mu říkají, ale když vzniklo nějaké nedorozumění, byla to pro ně další legrace. Klukovi bylo jasné, že je jim pro legraci, ale to mu vůbec nevadilo.

Velice ho milovaly tygřice, zvlášť od chvíle, kdy zjistily, že se mu líbí. Tygři jsou všeobecně mazliví, ale holky možná ještě víc. Líbí se jim všechny hry, ale Enkra měl prakticky jedinou možnost, jak je zlobit, a to taháním za ocas. Taky je tahal za uši, ale to se jim líbilo. Tygr má vzadu na tmavých uších bílá zrcátka a poloha uší naznačuje jeho náladu.

Oni měli těch možností daleko víc, a nejlepší bylo olizování. Vzájemná péče o srst je mezi nimi běžná, a Enkru olizovali o to raději, že se bránil a vřískal. Občas spíš proto, že se mu to líbilo, byla to příjemná masáž. Důkladné olizování několika tygry současně už tak příjemné není, ale když ho konečně celého olízali, oddychl si a bylo mu fajn.

Když bylo největší horko, uložili se někde u vody, střídavě se koupali a podřimovali. Jenže Enkra dlouho v klidu nevydržel a stále vymýšlel nějaké fígle. Když se mu podařilo vyprovokovat je, srazili ho na zem tváří dolů a začali ho zdobit drápy na zádech. Už to viděl, když si nechávala dělat proužek Kate, ale co dělají s ním, bohužel nemohl vidět. Samozřejmě křičel a bránil se, ale to je bavilo ještě víc. Hlavně tygřice, mají přirozený smysl pro parádu a udělat klukovi pár proužků na jemné kůži je těšilo. Krev pečlivě olízaly a potom vzniklé dílo postříkaly vlastní močí, dost agresivní, aby zanechávala trvalé stopy. Nejkrásnější by to bylo na kůži ještě tmavší, ale i tak to byla paráda. Enkra se těšil, až to uvidí.

Téměř všechny tygří hry byly bolestivé. Jenže ta bolest Enkru vzrušovala. Nedá se říct, že se mu líbila, ale cítil zvláštní potěšení z toho, že ji dokáže překonávat. Konečně, většina jeho zábav byla spojena s nějakou bolestí, občas odněkud spadl, občas se porval, i tréninky bojových sportů nebyly bezbolestné. Když se trochu vzpamatoval, oklepal se a už zase něco vymýšlel.

Taky se mu mladé tygřice líbily čím dál víc. Skoro stejně jako se mu líbily holky, ale na ty se neodvážil sáhnout, natož se s nimi mazlit. S tygřicemi ho nikdo nemohl podezřívat, že se do nich zamiloval, tak pořád některou hladil, nechal se olizovat, vdechoval její vůni. Samozřejmě mu to oplácely, jak nejlíp mohly.

 

V noci se mu nezdálo nic, nebo aspoň nic, co by si pamatoval. Měl nějaké zmatené vzpomínky, ale nezabýval se tím.

Ráno znovu vyrazili, Enkra už bez větších problémů. Zakrátko se dostali opět na prosekanou cestu – ani už nevěřil, že tady nějaké průseky existují. Touto cestou jeli asi do poledne, kdy vyjeli na břeh řeky a po travnaté lučině se dostali až k pravé a nefalšované tygří pevnůstce.

Enkra ještě nikdy neviděl takovou stavbu a ohromeně zíral, když se k ní blížili. Pevnůstka stála na druhém břehu řeky, a to dokonce Charraggu, v těch místech dost úzkého a dravého, na vysokém skalním ostrohu nad ústím jakéhosi horského potoka. Byla to dosti vysoká a konstrukčně velmi odvážná stavba ze silných klád, v podstatě soustava několika srubů, spojovacích visutých mostů a teras, na nichž se matně leskly hlavně děl. Proti řece byla pevnůstka otevřena a chráněna hlavně kanony, proti pevnině se táhla trojitá palisáda s dvěma dřevěnými věžemi. Ale už sám výstup k palisádám byl obtížný, neboť bylo zapotřebí jít strmou stezkou, snadno odstřelovatelnou z pevnůstky. Jmenovalo se to Kraví brod, což Enkru rozesmálo.

Před pevnůstkou stálo několik stanů a chatrčí z hrubě opracovaného dřeva a před a kolem nich se to hemžilo pruhovanými kožichy. Blížící se smečky si nikdo nevšímal a Enkru to poněkud mrzelo – zato on si všímal šelem, které viděl na druhém břehu. Byli to tygři všech velikostí, od malých koťat po zcela dospělé šelmy, které se dle Enkrova náhledu mohly svým stářím vyrovnat Aflargeovi. Enkra mezi nimi viděl kožichy obvyklé tygří barvy, ale i celou škálu světlejších a tmavších pruhovaných kabátů, a na některých i fantastické tvary mezi skvrnou a pruhem – domyslil si, že jsou to rodoví druhové Zabrího a jiných.

Přes řeku vedl skutečný most, a to visutý na čtyřech silných lanech, zakotvených na mohutných kamenných pilířích. Přes most vedla silnice, zřejmě Velká Jižní cesta, směrem na Tigerstown, vzdálený ještě jeden denní pochod.

Tygři mířili na most, vyšli na silnici a pak na mostní těleso. Enkra se rozechvěle ohlížel na mohutné pilíře a silná držná lana a třásl se strachy při představě, že by se některé lano přetrhlo a most se zřítil do vln. A to ještě bylo právě období sucha a řeka byla klidná a mírná – co by teprve musel cítit, kdyby viděl valit se pod mostem hučící kalné vlny, dravé a strašlivé, jaké tudy protékají každoročně dvakrát v období dešťů?

Na druhém konci mostu setkali se s dvojicí tygrů na koních a s rudým pláštíkem okolo krku – každý držel v tlapce kopí s ostrým hrotem, sotva dva metry dlouhé, ale silné jako mužská ruka. Kwarr pošeptal Enkrovi, že je to vrhací kopí, dost nebezpečná zbraň. Hlídači si ani nepovšimli žádného z tygrů včetně náčelníka Agbara, ale proti Enkrovi natáhl jeden z nich kopí a namířil mu hrotem na prsa. „Kampak, příteli?“

„Je to můj zajatec!“ řekl za Enkru Agbar.

„Jsi si jist, že není vyslán od nich jako špion? Kde jsou a kdo jsou tvoji druhové?“

„Chytili jsme ho před třemi dny! Je nováček a špiona dělat jistě nemůže. Jeho prý odešli někam na jih...“

Hlídač se několikrát olízl a pak zvedl kopí. „No dobře. Ať se jede podívat na Chief Tigera!“

Enkra zbystřil pozornost. Při nějaké příležitosti již slyšel zmínku o Chief Tigerovi, Vjághrí Rádžovi, Vládci Pruhovaných a pánu Tigerstownu i tajemného Aurrgharru. Některý z kluků tvrdil, že tuto pruhovanou osobnost viděl a prohlašoval, že je to velmi krásný a vznešený tygr, jehož hlavním znakem je jakási anomálie srsti – ale Enkra dost dobře nepochopil, jaká.

Za mostem sjeli na louku pod skálu pevnosti a jeli ke skupině stanů. Tam Enkru tygr, který ho nesl, rázně shodil na zem a začal se zdravit s jinými, kteří na něj posměšně pokřikovali.

Vstříc jim vyšel tygr, jehož vzhled Enkru velice udivil. Byl to mladý bojovník asi Agbarova stáří, ale se srstí bílou jako padlý sníh, přerušovanou výraznou černou kresbou pruhů. Okolo krku měl obojek z lesklých zlatých proužků, dovedně spojených dohromady a končících na všech stranách ozdobnými hroty – každý z těchto hrotů byl ozdoben barevným drahokamem, vždy jiné barvy než sousední. Na prsou byl na obojku zavěšen přívěsek, v němž oslnivě zářil velký diamant.

Černobílý tygr pozdravil pozvednutím pravé tlapky, jak to už Enkra viděl u Reortů – Agbar odpověděl a Enkra rovněž, snaže se dát najevo dobré vychování, k velkému tygrovu údivu. Velké zlaté oči si Enkru pečlivě prohlédly a zdálo se, že je tygr jeho zjevem dosti překvapen.

„Vítám tě, Aighi-bahre! Jsem potěšen, že tě mohu uvítat ve stínu strýcova stanu. Chief Tiger Ghirra nás právě navštívil v našem táboře, aby se podíval na výcvik.“

„Děkuji ti, bratránku Garne! Ani jsem nevěděl, že se chystá slavnost. To jste ji ale uspíšili, ne?“

„Ale ne, to není skutečná slavnost! Ghirra objíždí ještě před slavností některé tábory a sleduje bojové hry. Ke hrám se totiž přihlásilo už předem tolik účastníků, že připustit všechny by bylo zcela nemožné. Musíme je trochu pročistit, proto přijel Ghirra i sem k nám.“

„A co ta spousta bojovníků, která se sem sjela?“

„No na závody! Ale máš ještě možnost se přihlásit. Zítra je slavnostní zahájení a pozítří se bude soutěžit. Čekáme, že někdo přijede ještě v noci nebo ráno...“

„Chtěl jsem přihlásit několik svých mladých bojovníků, ale nevím, jak se umístí. Kdo bude tady vyřazen, nemůže se už zúčastnit her? To by bylo lepší počkat, až se to pročistí...“

„Jsi chytrá hlavička – ale buď bez obav! Počítá se s tím, že polovina těch, kdo budou soutěžit zde, se na hry dostane. Umějí-li tvoji tygři to, co uměli vždy v minulých letech, nemůže to dopadnout špatně!“

„To jsem rád. Představíš mne Vládci tygrů? Rád bych mu složil poklonu a pak se zde utábořil...“

Garn zkoumavě přehlédl řadu tygřích jezdců a pak se jeho pohled zastavil na Enkrovi. „Máš s sebou člověka. Co je to zač?“

„Můj zajatec. Chytili jsme ho před třemi dny, ale ještě jsme ho nemučili, protože vypadá slabý a nechceme...“

Garn překvapeně zafrkal nosem. „Tak ho pusťte ke všem čertům! Co ti záleží na mučení zrovna toho kloučka? Ať si jde ke svým!“

„Totiž...“ řekl Agbar trochu rozmrzele, „To dost dobře nejde. Nemohu ho pustit samotného do džungle, je na první výpravě a v Arminu se vůbec nevyzná. Nechat ho jet samotného do Kingtownu, to by byla vražda – neumí si ani sehnat potravu!“

Černobílý tygr Garn otevřel ústa dokořán a strašlivě zařval. Enkra se domníval, že cítí, jak se v tygrovi vše vaří vztekem – popojel k Enkrovi blíž a zařval na něj: „Cožpak jsme se tady všichni zbláznili? Odkdy takhle velká štěňata lidí jezdí na první výpravy? Co je vůbec zač, když se nevyzná v džungli? Snad i lidé z Onoho světa se u nás trochu vyznají, proč ses to tedy nepřiučil za tu dlouhou dobu svého života?“

„Můj pane,“ řekl Enkra rázně, „Doba mého života se může zdát dlouhá tobě, ale ne lidem, to si pamatuj! Jsem starší než ty, to vím, ale lidé déle rostou a později umírají. Přijel jsem právě teď z Anglie, jedné ze zemí Onoho světa, jak říkáš, narodil jsem se tam a neznám skutečně nic. Ale chci se s tebou setkat za rok, a budu se ti moci směle podívat do očí!“

Naučil se už tygřímu vyjadřování dostatečně, aby prokládal svoji řeč pofrkáváním nosem, gesty rukou a všelijakými zvuky, které se tygrům líbí.

„Wah-sha!“ zasmál se Garn, „Jazýček máš ostrý! A jestlipak by ses nebál postavit se mi k boji, co?“

„Po roce se ti nejen postavím, ale porazím tě!“

„Paměť lidí nebývá dlouhá! A což kdyby ses mi postavil teď – přímo zde? Až to uděláš, budu tě teprve považovat za bojovníka. Nyní si mohu jenom myslet, že se mne bojíš...“

Aniž vyčkal na Enkrovu odpověď, otočil se a dal se opět do řeči s Agbarem – Enkrovi dával najevo, jak okázale jím pohrdá.

„Bratříčku,“ zašeptal Enkrovi Kwarr, „Neboj se ho, vyzvi ho k boji! Nevadí, když prohraješ, ale nesmí si myslet, že se ho bojíš! Je z rasy Vyvolených a má velké slovo u Vládce! Když se mu tvá odvaha zalíbí, bude tě chránit...“

Enkra moc nevěřil na dobrodušnost tygřího prince, avšak chtěl udělat radost kamarádovi Kwarrovi a tak se rozhodl uposlechnout. Věděl už, že v boji s lidmi nesmějí tygři používat svoje strašné zuby a drápy – a prohrát s jedním tygrem nebylo při jeho třídenních zkušenostech tak strašné.

Enkra udělal dva kroky blíž – aniž si jej Garn všiml, uchopil černobíle pruhovanou oháňku a rázně za ni zatahal. Garn se překvapeně otočil a zařval spíše vztekem než bolestí.

„Můj drahý, u nás lidí slušnost velí počkat si na odpověď, když se na něco zeptáme! Tak tedy pojď!“

Vznešený náčelník potřásl nevěřícně hlavou. „Cože? Co po mně ještě chceš, lidské škvrně?“

„Vyzývám tě k boji, Garne!“ zařval Enkra přes celou louku.

Všichni strnuli – jenom Garn se široce usmál na své přátele a pak si pomalu a důstojně rozepjal skvostný náhrdelník. Enkra zatím přešel o kousek dál – za ním odebral se i krásný, samolibě se protahující Garn.

Postavili se proti sobě – Enkra odhodlaně hleděl do zeleně se blýskajících očí šelmy. Garn si byl jist vítězstvím – jen v jedné chvíli si povšiml malého lesklého kotoučku na chlapcově krku. Podíval se lépe a řekl: „Jsi pod ochranou Reortů? To ti ale tady nepomůže!“

Ale Enkrovi to pomohlo – v jedné věci. Vzpomenul si, že už jednou překvapil svoje kočkovité partnery při bitce, tehdy na zámku Guyrlayowu, před očima svého otce a... před očima!

Mohutný Garn se spokojeně protahoval, vrčel a švihal ohonem. Najednou skočil, lehce a plavně, a padal přímo na Enkru – ten zopakoval, co už jednou udělal s Augrím a přehodil jej přes hlavu do trávy. Okolostojící tygři se zasmáli – zacházet takto s kočičím soupeřem nebylo ani trochu obvyklé. Garn se okamžitě ocitl opět na nohou a vrhl se na Enkru znovu.

Tentokrát jej už Enkra nepřehodil. Naopak se dal obejmout mohutnými tlapami a srazit na zem. Skrčil kolena, opřel se o břicho tygra a tlačil jej od sebe, ale rukama současně objal jeho hlavu a zakryl mu oči. První Garnovou reakcí bylo uskočit stranou a uvolnit se, ale Enkra mu zůstal viset na krku a tygr jej táhl za sebou. Garn se překulil na záda, všemi čtyřmi tlapami mával ve vzduchu. Enkra rychle přeskočil jeho tělo, kleknul mu kolenem na krk a nepouštěje jeho oči, stlačil mu kolenem ohryzek.

Z Garnova hrdla se ozvalo napolo vzteklé, napolo polekané zařvání. Myslel zřejmě, že běloši mají nějaký zvláštní, doposud nevídaný způsob boje s tygry a na chvíli ztratil jistotu. Zamrskal sebou tak, že Enkrovi ujely ruce po hebké srsti, rychle se zorientoval zrakem a udeřil tlapou. Enkra udělal přemet nazad a rozplácl se v trávě. Ale i tygr odskočil ještě kousek stranou a s tasenými drápy a vyceněnými zuby řval: „Nepřibližuj se ke mně! Neopovažuj se na mě šáhnout!“

Enkra ležel na zemi, Garnova tlapa mu vyrazila dech. Snažil se zvednout. Okolo něj hřměl smích ostatních tygrů a Enkra se samozřejmě domníval, že patří jemu. Pochopil až když Agbar vykřikl: „Ale ale, bratříčku Garne! Snad ses nelekl obyčejného malého bělocha? Tvoje chování neodpovídá důstojnosti náčelníka tygrů... a vítěze! Řveš, vrčíš, vyhrožuješ a šviháš ocasem – copak takhle se chová tygr, když jeho protivník leží a nemůže bojovat?“

Černobílý Garn se uklidnil velice rychle – přistoupil k Enkrovi a opatrně jej očichal. „Zakryl mi oči a škrtil mě!“ vysvětlil.

„Viděli jsme! A to je důvod, aby tygří bojovník zbaběle křičel a když jej setřese, vyhrožoval mu a žádal, aby se nepřibližoval? To je přece zcela dovolený způsob boje!“

„Nekřičel jsem zbaběle!“ prohlásil Garn důstojně, „Ztratil jsem na chvíli rozvahu – to se mohlo stát každému! Nikdo z lidí nemá ve zvyku zakrývat protivníkovi oči...“

Enkra se zatím sebral, povstal a rozhlížel se po tygrech.

Garn řekl mírně: „Nebojíš se, to vidím. Silný a obratný příliš nejsi, ale slyšeli jsme, že lidé toho na Onom světě nemají zapotřebí. Budeš-li žít mezi námi na Ostrově, staneš se bojovníkem. A já přijímám tvou výzvu k souboji, až přejde rok. Podařilo se ti vyvést mě z míry a udivit mne – a to je hodně!“

Enkra pochopil, že je to smiřovací řeč – přistoupil k tygrovi, poklekl, objal jej kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. „Odpusť, bratře Garne! Nechtěl jsem uvést v posměch náčelníka tak skvělého a slavného, jako jsi ty! Ale nedalo se dělat nic jiného, jsi příliš silný...“

To bylo podruhé, co vyvedl Garna z míry – nebylo normální zdravit tygra po prohraném souboji tímto způsobem. Od lidí se očekávaly spíš hrubé nadávky než zdvořilá omluva a přátelské pohlazení. Garn tlumeně, rozpačitě zapředl. „No – však se nic nestalo! To není důvod k nějakým řečem. Pojď, provedeme tě táborem, než odjedeš...“

„Počkej,“ ozval se Agbar, „Kam má vlastně odjet?“

„Pošleme ho přece do Tigerstownu. Tam ať si sedne na autobus a jede domů. Po silnici do Tigeru snad trefí!“

„Pochybuji. A kromě toho, je to můj zajatec a zůstane se mnou, než bude rozhodnuto, jestli ho můžeme mučit nebo ne, a než to bude provedeno. I kdyby měl zůstat přes celou slavnost!“

„Ale je přece zvykem, že tygřím hrám není přítomen žádný člověk! Je to starý zvyk a...“

„A pokud vím, není dodržován ani na slavnostech v Aurrgharru! I tam se několikrát stalo, že byl přítomen člověk, a to s vědomím a souhlasem Vládce. Nevím, proč by se tedy nemohl Enkra zúčastnit těchto her, když se tu nebude ani dít nic důležitého!“

„To je pravda – co se mne týče, nechal bych ho tady, ale... co tomu řekne Ghirra? Nezapomínej, že Chief Tiger má k lidem dost vyhraněný postoj a nemá je moc rád!“

„To je tvoje věc, abys jej přesvědčil!“ řekl Kwarr a málem se zajíkl, „Ukaž, Garne, že jsi schopen něco projednat, než se staneš Vládcem tygrů!“

Enkrovi se zdálo, že slyšel něco bouchnout. Naštěstí se nevyznal ve fyziognomii tygrů dost dobře, aby porozuměl výrazu Garna, Agbara a ostatních starších. Neboť Kwarr svou zmínkou o Garnově možné aspiraci na trůn projevil zcela neodpustitelnou prostořekost. Garn chvíli lapal po dechu a přemýšlel, co odpovědět, ale pak neuznal tygříka za hodna své pozornosti.

„Dobře, promluvím s Ghirrou. Agbare, pojď se mnou a s ním do jeho stanu. Ostatní ať se zatím utáboří...“

Enkra cítil nejasné podvědomé štěstí, když kráčel mezi dvěma tygry k největšímu ze stanů. Nezdálo se při prvním pohledu, že by to mohlo být obydlí význačné osobnosti, stan byl sešit z několika různých kusů kůže, vztyčen na čtyřech hlavních a dvou pobočných stožárech a vcelku působil omšelým a chudobným dojmem. Před ním stáli dva tygři s vrhacími kopími, jaká už Enkra viděl – současně je napřáhli proti němu, ale na Garnův pokyn ustoupili.

Enkra vstoupil a ocitl se rázem v téměř úplné tmě. Jediným zdrojem světla byl vchod a trojhranný otvor ve špičce stanu, z něhož padalo sluneční světlo právě na místo, kde stáli. Světlo se příliš nerozptylovalo a tak Enkra viděl pouze několik koberců a nohy malého stolku – teprve pak si uvědomil oči, planoucí ze tmy a podle nich si vysledoval ve tmě tvar tygřího těla spočívajícího na měkkých kobercích a poduškách. Tygr mlčel a hleděl na trojici bez hnutí, dokud nepromluvil Garn:

„Právě přijel můj přítel Aighi-bahr se svými bojovníky. Prosí tě, aby se směli zúčastnit her.“

„... samozřejmě, svoluji...“ ozvalo se ze tmy.

„Aighi-bahr přivedl s sebou tohoto chlapce. Je to jeho zajatec, ale Aighi-bahr jej nemůže pustit samotného do džungle. Je to kluk z Onoho světa – zahynul by, neumí lovit ani si hledat potravu.“

Ze tmy se ozvalo hluboké temné mručení. „Co chcete dělat s lidským mládětem v tygřím táboře? Mají je snad bojovníci tygrů opatrovat, když se o sebe neumí postarat samo? Ať si na něm Aighi-bahr vyzkouší drápy, a pošle je k jeho lidem!“

„Totiž...“ Garn se trochu zarazil, „On se jej Agbar bojí mučit, dokud ho neprohlédne lékařská rada. Není jisté, jestli by se mu nějak neublížilo a...“

Tygr Ghirra zamručel tak, že se stan málem zhroutil. „Cože? Jestli by vydržel mučení? Prohlédne jej můj lékař, ale mučit jej budete stejně! Jestli to nevydrží, nestojí ani za to, aby se pro něj naříkalo! Můj milý Garne, mám za to, že jsi jej přivedl jen proto, abys mne rozčiloval a tropil si ze mne posměšky! Dám vás všechny uvázat za ocas a dát každému dvacet ran bičem!“

Enkra cítil, že se nad ním stahují černé mraky – postoupil dopředu a pronesl důrazně a hrdě: „Vládče Tygrů! Já vím, že máš na mne zlost, ale to s tou lékařskou prohlídkou si vymyslel Agbar a ne já! Já se cítím úplně zdráv a nejenže mučení vydržím, já to přímo vyžaduji, jelikož Roger Monroes říkal, že jinak mě nevezmou mezi bojovníky! A jelikož já nejsem žádný zbabělec a chci být bojovníkem, tak tě žádám, aby se se mnou zacházelo jako s normálním klukem a nedělaly se pořád takový okolky!“

Chief Tiger vyhlížel dost překvapeně, ale to Enkra neviděl, zato si toho všimli oba druzí tygři. Konečně Ghirra zamručel, potřásl velkou hlavou a odpověděl: „Podle způsobu, jakým hovoříš, bych řekl, že jsi ztřeštěnec. Ale zmínil ses o Rogeru Monroesovi, o němž jsem už slyšel. Jsi přítel někoho ze smečky Iron Dana?“

„Ano, pane, všech!“ řekl Enkra hrdě.

„Zajímavé. Mluví se o smečce Iron Dana – mnoho mých dětí s nimi bojovalo. Iron Dan je dobrý a schopný náčelník, ale kdo jsi ty, že jsi bojovníkem a přesto pocházíš z Onoho světa?“

Enkra pokrčil rameny. „Jmenuji se Enkra Weston. A pocházím z Londýna. Ale můj otec a matka jsou Armini.“

„Weston? Když jsem byl ještě malým kotětem, přeletěl nad Aurrgharrem kovový pták – dnes se tomu říká letadlo. Říkali, že je řídí muž, který se jmenuje Weston. Ale to už je dávno a ty jsi mladý, nemůžeš to pamatovat – to bylo ještě za války.“

„Tak to mohl být táta. On je letec a sir Lera říkal, že bojoval za té vaší války...“

„Zvláštní...“ řekl Ghirra již mnohem mírněji, „Pojď blíž...“

Enkra přistoupil – poklekl před tygrem, objal jej a přitiskl tvář na jeho hlavu. Tygr zamručel a olízl mu nos.

„Posaď se! Sem ke mně, opři se přece o můj kožich! Voníš docela příjemně... A povídej! Umíš také létat na kovovém ptáku?“

„Ještě ne, jsem malý. Ale už jsem jím letěl z Anglie až sem. Táta mi slíbil, že až budu velký, budu se moci stát letcem.“

Ghirra potěšeně zamručel. Enkra bezmyšlenkovitě natáhl ruku a počal jej hladit po ohromné hlavě.

„Lidé, kteří přicházejí do mých táborů, si myslí, že jsem hlupák.“ řekl tygr pomalu a vážně, „Vyprávějí mi spoustu nesmyslů a čekají, že jim budu věřit. Ale ty mi jistě lhát nebudeš, viď? Tak pověz – padá na Onom světě zmrzlý déšť?“

„Myslíš sníh? Ovšem, každou zimu. Když skončí léto a podzim, padá sníh a je ho mnoho. Ale ve městech se dlouho neudrží.“

„Aha, také si vymýšlíš! Já přece byl daleko ve světě, v Indii a v Malajsku, v Číně, i v Africe jsem se byl podívat, ale tam nikde sníh nepadá! Sníh padá jenom na jednom místě na světě, v horách za Aurrgharrem, a to jenom v období dešťů. Leží sotva tři dny a steče dolů do řeky. Byl jsem tam a chodil jsem v něm!“

„Ale opravdu, v Evropě, Asii, Americe, všude padá sníh! Já jsem v něm taky chodil a umím jezdit na lyžích a na sáňkách, věř mi!“

„Tak dobře. Ale vysvětli mi, jak tam tedy žijí tygři! Sníh je přece studený a mokrý a nelze v něm dlouho chodit! Jak se ti tygři chrání, aby je nezábly tlapky?“

„Tam nejsou žádní tygři. Jenom v zoologické zahradě a to jsou ti... no, bez rozumu. A jsou celou zimu zavření v kleci.“

„A to je tak ve všech zemích, o kterých jsi mluvil? Nikde nežijí žádní tygři?“

„Ne. Na svobodě určitě ne a v klecích je jich moc málo.“

„Škoda! Musí to být pustá a nevzhledná země – jistě je tam smutno a nevlídně, že?“

Enkra pokrčil rameny. „Proč? Není smutná ani tam není pusto!“

„Jak může vypadat země, kde nežijí žádní tygři?“ vpadl do rozhovoru Garn, „Jenom samí lidé – kdo se na to má dívat?“

Enkra se rozesmál. „No jo! Pro vás je to jistě pustina, když tam nejsou tygři. Ale lidé to berou jinak, oni by se vás báli, kdyby vás viděli a jsou možná dokonce přesvědčeni, že nevlídná a pustá je země, kde tygři jsou!“

„Chm!“ řekl Agbar, „V životě jsem nepotkal člověka, který by se odvážil mít něco proti tygrům!“

„Ani se nedivím.“ řekl Enkra.

„Ale všichni lidé mají rádi tygry!“ řekl Garn.

„Všichni ne,“ namítl Chief Tiger, „Jenom málokdo z lidí Onoho světa by se odvážil pozdravit se s námi po našem způsobu nebo si sednout, jako teď sedí Enkra. Já už jsem viděl takové lidi, bílé blázny, jak jim říkají přátelé z Kingtownu. Promluvil jsem na jednoho a on zařval a dal se na útěk. Lidé se nás velice, strašlivě bojí. To jenom Enkra je tak statečný.“

„Ale vždyť se mnou bojoval!“ řekl Garn, „A docela dobře mu to šlo! Kdyby měl větší sílu, mohl mne porazit!“

Ghirra se rozesmál hlubokým, dunivým smíchem. „No dobrá, zůstaň mezi námi, bratříčku, a dívej se na hry. Jsi mladý a nezkušený, snad uvidíš, co dokáží Pruhovaní! Postarej se o něho, Garne!“

Enkra vstal, rozloučil se objetím s Chief Tigerem a vyšel ze stanu jako u vytržení. Napadlo ho, že vůbec neví, jak vlastně Ghirra vypadá, ale pro velké šero nebyl po celou dobu rozmluvy schopen cokoliv rozeznat. Teď jej prudce udeřilo do očí slunce a musel je přimhouřit. Současně však ucítil něco, co jej přimělo oči zas rychle otevřít: někde poblíž se peklo maso. Rozhlédl se a spatřil skutečně ohníček, u něhož otáčel mladý tygr rožněm. Co to bylo za maso, Enkra nevěděl a nikdy se nedozvěděl, ale na každý pád jeho vůně byla nejlibější, jakou kdy ucítil. Enkra přistoupil k ohýnku a myslí mu táhlo tisíce nápadů, jak si vyprosit nebo ukrást kus masa, ale jeden po druhém zavrhoval. Konečně si všiml, jak k ohni přišel jeden z tygrů, beze slova uchopil dlouhý nůž, kus si odřízl a odnesl. Enkra přistoupil také a nikdo mu nebránil – odpižlal si tedy namáhavě pořádný kus, usedl vedle ohniště a počal hltavě trhat a polykat maso. Ani mu nevadilo, že je vlastně v polosyrovém stavu, už jen slabý náznak opečení by mu stačil a tohle bylo napolo hotové. Také si neuvědomil, že se ze všeho nejvíc podobá pračlověku – nebo například Jackovi či některému z kluků při jejich večeřích na výpravách. Shltal maso neuvěřitelnou rychlostí a teprve teď pocítil, že pocit hladu pronásledující jej již několik dní, konečně zmizel. Enkra si otřel ruce o stehna, jak vídal u kluků, vstal a slastně se protáhl. Nyní cítil v sobě sílu a energii, že by se pustil do boje nejen s Garnem, ale třebas s celou tygří smečkou.

V téhle veselé náladě vyšel vyhledat přátele, ale nenašel nikde Agbara ani Garna – možná díky tomu, že je na dálku nedokázal ještě rozpoznat. Motal se tedy sem tam po táboře, až se konečně sešel s Kwarrem, který právě vehementně diskutoval s několika jinými tygříky. Předmět sporu Enkra nezachytil, ale za současného stavu okolností to vypadalo tak, že se dohadují, kdo je z nich hloupější. Kwarr, který zastával krajně nebezpečné stanovisko, že jsou to všichni ostatní, byl v defenzívě a zdálo se, že na něj zakrátko někdo jiný skočí a propere mu kožich.

Enkra se zastavil za skupinou a přihlížel – Kwarr si ho povšiml a stal se okamžitě bojovnějším, snad chtěl Enkrovi dokázat, že ani před přesilou neustoupí. Vmetl svým protivníkům do chlupatých tváří ještě nějakou Enkrovi nesrozumitelnou tygří urážku – a už na něj jeden skočil. Vzápětí druhý a třetí, ti ostatní padli už do klubka. Enkra neváhal ani na okamžik, skočil k nim, uchopil jednoho z tygříků za kožich na hřbetě a za uši, vytáhl jej z hromady a odhodil kousek stranou. Pak učinil totéž s druhým, ale jen se otočil, padal mu už na záda opět první. Enkra jej přehodil svým jediným nacvičeným chvatem juda a překvapený tygřík jenom zamňoukal. A potom už nechali Kwarra a hnali se na Enkru – samozřejmě mu podrazili nohy a teď ho váleli v trávě a s ryčením jej kousali drobnými zoubky, ostrými jako jehličky. Zubů se Enkra tolik nebál, neboť nebyli zvyklí skousnout a ještě neměli v čelistech tu sílu. Více se však bál ostrých drápů, které mu také ihned dokázaly svoji nebezpečnost – utržil velmi rychle pár hezkých šrámů, ale nevadilo mu to.

Najednou spatřil, jak tygříci odletují na všechny strany a podle charakteristického vysokého řvaní poznal, že do boje zasáhl typard Zabrí. Kde byl předtím, Enkra nevěděl a divil se, že opustil věrného kamaráda. Nyní řádil jako tajfun a rozháněl protivníky jako hejno vrabců. Ti se shlukli zas na něho, ale objevil se nějaký starší tygr a parta raději vzala do zaječích.

„Pročpak se pleteš do tygřích rvaček?“ ptal se Zabrí zostra Enkry, sotva chlapec popadl dech.

„Já... já chtěl pomoci Kwarrovi!“

„Jenže Kwarrova kůže se nepotrhá tak lehce jako tvoje! Ti tě zas zřídili – já jenom žasnu, jak jsi dokázal celý život, než jsi přišel sem, udržet svou kůži v pořádku!“

„To nebyl problém,“ popotáhl Enkra, „V Anglii žádní tygři nejsou! Dokonce ani typardi...“

Kwarr raději mlčel a olizoval Enkrovy šrámy. Enkra si to nechal prozatím líbit. Potom se všichni tři sebrali a šli dolů na velkou louku k řece, kde se nacházelo velké hlídané koupaliště. Nebylo sice třeba dávat pozor, aby se někdo neutopil, spíš se několik velkých tygrů staralo, aby někoho z menších neodnesl dravý proud.

Enkra i oba tygři se okoupali, pak vylezli na břeh a Enkra pozoroval tu spoustu pruhovaných kožichů vedle sebe. Jenže Kwarra a Zabrího to brzy přestalo bavit, tak se rozhodli jít někam výš po řece na ryby. Enkra odmítl se hnout a nad rybami ohrnul nos, tak jej tu zanechali a odešli sami.

Přítomní tygři si již dlouho Enkru zvědavě prohlíželi – nikdo zřejmě nevěděl, kdo je a to je trochu mátlo. Enkra se na ně přátelsky usmál, ale zřejmě nerozuměli jeho mimice – konečně se rozhoupali a pomalu se k němu přiblížili.

„Ahoj, kamaráde! Odkudpak pán asi přivandrovati ráčil, co?“

„Buďte zdrávi... Kingtown, zámek, poste restante!“

„Ach, panstvo z hlavního města?“ řekl někdo a jiný dodal:

„To je tedy na Jeho Milosti vidět, že, bratři?“

„Můj milý pruhovánku,“ řekl mu Enkra, „Na každým je vidět něco jinýho. Na tobě by se taky našlo něco ke koukání!“

„Ale Kingtown přece není tvůj domov! Jinak bys neměl tak oškubanou hřívu, že?“

„Ono ti po tom něco je? Ty taky žádnou nemáš – a tvoji příbuzní ji mají krásnou!“ Enkra položil ruku na amulet na krku.

„Hele! Kterej neopatrnej lev ti přišel na oči?“

„Golden Rain, obchodník s koňmi z Reortie!“

Tygři uznale zamručeli. „To se znáš s pěkným panstvem!“

„Potkali jsme se ve stepi u Guyrlayowu. A tam jsme se spřátelili. Což sice neznamená, že bych držel s nimi v té vaší hádce o starou válku Arminu proti Atlantidě, ale...“

Všichni tygři se naráz rozesmáli. „Ani bych ti to neradil! To bysme ti totiž museli udělat reortský sáňky, víš, co to je?“

„Nevím.“ V tu ránu Enkrovi na každé ruce a noze ležel jeden tygr a další mu výhružně vrčel do tváře:

„Tak co, máme ti ukázat, co děláme s přáteli Reortů?“

„Já se ničeho nebojím – leda toho, aby potom lvi nechtěli ukazovat, co dělají přátelům tygrů! Jestli se mnou chcete něco provést, tak prosím!“

„Výborně, přiveďte koně a potaháme ho po louce!“ smáli se tygři a jiní zas namítali: „Na co koně, potaháme ho sami! Jenom mu přivažte ruce, aby se nemohl bránit!“

Někdo běžel pryč, snad pro řemeny – ostatní se seskupili okolo Enkry, pustili jej a ptali se: „Už jsi někdy sáňkoval?“

„Sha! Tisíckrát! A kde tu máte sníh?“

Tygři se po sobě podívali s trochou nedůvěry. „A na co sníh? A co to vůbec je? Poslyš, já ti nevěřím, že jsi vůbec někdy viděl sáňky! Tváříš se na to moc nadšeně...“

„Tak to mluvíme asi každý o něčem jiném. Já mluvím o sáňkování z kopce dolů, když je u nás v Evropě zima...“

Opět smích. Enkra povstal, aby jim to názorně předvedl, skrčil se jako při jízdě na saních a vysvětloval: „Sedneš si, odrazíš se nohama a jedeš...“ Ale nejel, nýbrž vyskočil jako srna, proletěl mezerou mezi dvěma tygry a prchal co mu nohy stačily směrem ke stanům. Tygři vydali strašný řev a vyrazili v houfu za ním, Enkra se smíchem pádil dál. Nebyli by ho dostihli, ale od stanů vyběhla malá skupinka, která mu odřízla cestu a zahnala ho stranou. Enkra se jich nebál a honička se mu líbila, dokud se neocitl opět na louce, v těsném kruhu pronásledovatelů. Ti měli jazyky vyplazené a těžko oddechovali, tygr není závodní kůň a nedokáže tak dlouho běžet. Na krátké trati vyvine sice obrovskou rychlost, ale vytrvalost mu zcela chybí. Enkra tak rychle běžet nedokázal, ale kdyby soutěžili na rovné trati, byl by je nechal za sebou.

„A co teď, bratříčku?“

„Teď se asi servem,“ povzdychl Enkra, „No tak zkus skočit!“

Tygr samozřejmě skočil, ale Enkra už věděl, co obnáší takový tygří skok. Pruhovaná šelma mu dopadla na záda a v příští chvíli už padala nosem napřed na zem. Enkrův přehazovací systém fungoval opět spolehlivě, ještě několik dalších se dalo nachytat na tento primitivní trik. Pak jeden strhl chlapce na zem, během chvilky byl opět v pevném sevření a nemohl se ani hnout.

„Tak ty sis myslel, že nám utečeš?“

„A taky bych vám utekl, kdybyste mne nechytili!“ smál se jim Enkra do očí. Smích jej však přešel, když mu svázali ruce řemenem a trochu s obavami čekal, co bude dál. Nedělo se toho tak mnoho – čtyři tygři uchopili každý jeden konec řemenů a rozběhli se, přičemž táhli Enkru po louce za sebou. Ostatní běželi okolo, řvali a smáli se. Enkra sám se také smál, ale jen zřídka, neboť dlouhá a k jeho údivu dost tvrdá stébla trávy jej šlehala do tváře i do celého těla. Nějaká pohozená větev jej bolestivě udeřila do boku – Enkra zaklel a vykřikl:

„Hej, dávejte pozor, kam mě táhnete!“

Nedávali – v příští chvíli s ním vyběhli na písčitý a štěrkový břeh řeky a Enkra poznal bolest, jako by mu dřeli kůži z těla. Vyjekl, ale to už byl vlečen vodou a opět na břeh a do trávy. Doufal, že se tím tygři unaví, ale všiml si, že se v běhu vystřídali a že to tedy nebude tak snadné.

„Vy myslíte, že si neumím pomoci?“ zasmál se. Jeden z tygrů běžel přímo před ním – Enkra se v jízdě přitáhl ještě blíž a šikovně jej chňapl za oháňku. Tygr zařval, zabrzdil a chtěl Enkru udeřit přes ruce tlapou, jenže ostatní táhli dál a Enkra držel pevně. Tygr řval „zastavte!“, ale nikdo jej neposlouchal, tak udeřil drápy jednoho ze svých kolegů do boku. Ten zamňoukal a ohnal se po něm, ale zasáhl jiného a Enkra zatím pustil ocas prvního a uchopil jiný. Nastal značný rámus a pruhovaní si rázně vysvětlovali, co se děje. Nezůstalo pouze při slovních šarvátkách, někdo zvláště horkokrevný použil dokonce drápků. Někdo jiný pomohl napadenému a za pár vteřin se již po trávě válely sem tam do sebe se zakusující šelmy, výhružně řvaly a drápaly se a tloukly, až kolem lítaly chlupy. Enkra se rychle odstranil z jejich dosahu – zuby si uvolnil řemeny a rozvázal se. Neutekl však a čekal, jak to dopadne – zatím se prohlížel, aby zjistil, zda není nějak poraněn – mimo odřenin na loktech a kolenou nenašel nic.

Konečně si tygři navzájem vysvětlili svoje názory, unavili se a počali se opět starat o svého zajatce. „Tak co – jak se ti to líbilo?“

„Fajn,“ pochválil Enkra, „Mohlo to klidně být delší...“

„To si nemysli! To jenom proto, že jsme tě táhli my! Za koněm je to horší a dá to přemáhání to vydržet!“

„Ale neumíte dávat pozor na cestu. To jste mě museli táhnout přes to kamení u řeky?“

„Jistě, jinak by to nebylo mučení! Buď rád, že se na tebe ještě někdo neposadil, aby tě trochu přitlačil! Reorti sáňkují v drobném pouštním písku, to je jako brousek!“

„Ach, zdvořile děkuji – jsem celý odřený a všechno mě bolí! Natož aby mi to ještě sedřelo kůži!“

„Tak to tě musíme olízat,“ řekl nejstarší tygr, „To pomáhá, když jsi unavený. Počkej, kam jdeš?“

Enkra se pokusil odejít zvýšenou rychlostí, ale už s ním měli zkušenosti. Jeden z tygrů mu skočil na záda a srazil jej k zemi, ostatní se na něj okamžitě vrhli a jejich strašné jazyky započaly práci. Enkra měl pocit, že je to ještě horší než jejich sáňkování – pečlivost tygrů v umývání svých přátel jsme již dokumentovali, a Enkra se o ní jen znovu přesvědčil.

Potom vstal a prohlásil, že je jako rybička – jenom tak se mohl zachránit před jejich dalším léčením.

„Tak to bylo sáňkování. A teď co si dáš z mučení dál?“

„Já to nechám na vás. Ale byl bych rád, kdybychom nechali mučení a raději něco hráli. Třeba fotbal...“

Tygři se zarazili – Enkra to předpokládal, vzpomněl si na reortskou kopanou na Guyrlayowu.

„Ale nemáme míč. Musíte někdo přinést kus kůže, z ní uděláme kouli, nafoukneme ji vzduchem a budeme do ní kopat...“

„To je taková ta kožená koule, se kterou si hrají děti lidí? Kousek odtud je statek a tam bydlí i tři kluci, teď budou někde na výpravě. Ale mají takovou věc a já viděl, jak do ní kopali!“

„No, takovou. Můžete ji vypůjčit?“

Tygr přikývl, otočil se a odběhl ke koním. Enkra se posadil na vyhřátý placatý kámen u řeky a prohlásil: „Je nás tady dost na dvě mužstva – v Evropě se hraje sice po jedenácti, ale tady bude dobrý, když se rozpočítáte na poloviny. Víte, co je polovina?“

Pruhovaná tlapa jej srazila z balvanu a pár tygrů jej trochu pošlapalo. Teprve tak pochopil, že ptát se na takové věci je neodpustitelná drzost a že všichni umějí dobře počítat. Na důkaz toho se rozřadili tak rychle, že spočítat, zda je to správně, se mu podařilo za mnohem delší čas.

„Tak. Ve hře musí být branky! A to dvě – jedna bude támhle u lesa, druhá mezi krajním stanem a... hm, tam zarazíme jeden z vašich oštěpů, tak tři čtyři metry od stanu. Potom by tu měly být lajny, ale to radši ponecháme stranou. Žádný ale nesmí z toho čtverce, který tvoří louka. Jasné?“

To bylo zcela jasné – mohl tedy pokračovat.

„Jedno mužstvo se nějak označí, třeba si uvážete nějaký pásek okolo krku. Každé mužstvo má za úkol dopravit míč do branky soupeře a zabránit, aby se dostal do jeho. Na to je tam brankář, a na to si raději vyberte toho nejšikovnějšího. Dál se míč nesmí prokousnout ani protrhnout drápem – vůbec se zuby a drápy raději nedotýkejte míče ani spoluhráčů. A míč nesmíte nosit, jenom postrkovat tlapami. Lhostejno jestli přední nebo zadní tlapkou. Ale musí být pořád na zemi, chápete?“

Také to s úspěchem pochopili a na Enkrův pokyn se vydali značit branky i sebe proužky bílé látky. Za chvíli přijel také tygr, nesoucí v obou předních tlapách míč jako svátost. Byl to krajně mizerný míč zřejmě domácí výroby, ale tygrům se hodil znamenitě – Enkra jim předvedl, jak se do míče kope, jak se střílí na branku a pak také jak se chytá. To už však viděl jasně, že tygři nejsou v míčových hrách o nic zkušenější než lvi, neboť si spíše míčem pohazovali, soupeři pranic nebránili, aby se ho zmocnil a vystřelit kloudnou ránu na branku nedokázali ani za živý svět.

Konečně Enkra donutil hráče nastoupit do dvou řad a především je spočítal, aby zjistil, zda je rovnost stran. Nebyla, samozřejmě – těch s proužky bylo o pět víc, neboť každý chtěl k té straně. Naštěstí se vrátili právě z lesa Kwarr a Zabrí a byli přidáni ke straně bez proužků, a jednoho se Enkrovi podařilo přesvědčit, aby se ozdoby zbavil. Zbýval ještě jeden, a toho Enkra pověřil důležitou funkcí pomezního rozhodčího, aby se ho zbavil. Pak si ulomil velkou zelenou větev na vysvětlování svého stanoviska neposlušným hráčům a zahájil zápas.

Tygři se stužkami, kteří se navzájem lépe poznávali a jevili poněkud větší sounáležitost ke skupině, zahájili útok, zmocnili se míče a hrnuli se s ním na soupeřovu branku. Druhá strana se bránila neprostupnou zdí ze svých těl a kromě toho samozřejmě tesáky a ostrými drápy, napřaženými proti soupeřům. Obě strany se zastavily proti sobě a počaly si navzájem nadávat a vrčet jedna na druhou – v té fázi Enkra hru zastavil a vysvětlil jim, že mohou soupeře obejít a není třeba, aby se všichni hrnuli za míčem. Na důkaz posledního předvedl několik přesných přihrávek na jednotlivé útočníky, a hrálo se dál, znovu od středu.

Tentokrát vybojovali míč tygři bez stužek, přičemž jednoho z osmi středních útočníků stužkovaných mírně potloukli a pokousali. Vytvořili menší hradbu, pod jejíž ochranou se nejstřednější útočník blížil nebezpečně brance. Gólman stužkovaných nebo snad některý jeho kolega, to Enkra přesně nerozeznával, však obětavě přeskočil dovnitř kruhu a dal se s tygrem vedoucím míč do zápasu, v němž lítaly chlupy. Ostatní se pokusili pomoci každý své straně, ale to už byl mezi nimi Enkra a jeho větev jen svištěla, jak dopadala na pruhované kožichy. Uznali jeho soudcovskou autoritu, ovšem jen proto, aby mohli hrát dál.

Rozhodl, že napaden byl příslušník bez stužky a proto nařídil proti stužkovaným pokutový kop. Když se mu podařilo to poněkud vysvětlit všem ostatním, tygři nadšeně souhlasili a vytvořili dva půlkruhy – jeden přihlížel s radostným očekáváním, jak bude míč vykopnut, druhý se rozvinul před brankou za účelem nepropuštění míče přes brankovou čáru.

Enkra stál nad střelcem a několikrát mu připomněl, že musí do míče kopnout pouze jednou tlapkou. Samozřejmě se mu podařilo tygra natolik ztrémovat, že se pokusil v okamžiku výstřelu postavit na zadní tlapy a jednou z těchto kopnout. Enkra naštěstí včas uskočil, aby na něj dost velký tygr nespadl, ale míč letěl nezadržitelně rovnou do brány a tygři propukli ve sborový řev. Brankář nebo snad brankáři se ani nepokusili ráně čelit a nechali ji proletět mezi kopími – pak Enkra hvízdl a jeden z tygrů pro míč nerušeně doběhl.

„To byla výborná rána! Je to jedna nula, pamatujte si to! Stužkovaní prohrávají, snažte se vyrovnat! Pozor, budu vhazovat!“

Než pustil míč na zem, povšiml si sice, že tygři jej obklopili těsným kruhem, ale nenadál se ničeho zlého. Hodil nebojácně míč mezi dva připravené útočníky a chtěl odskočit, ale vlna tygrů, kteří se ze všech stran řítili na míč, jej srazila na zem a v příští chvíli už po něm zase šlapali. Enkra udělal nejrozumnější věc na světě – lehl si a nechal je přeběhnout bez protestů. Naneštěstí se právě na tom místě strhla prudká rvačka o míč, do které nemohl hodně zasáhnout svou větví – tehdy poznal, že není docela příjemné, když na něj padne a válí se po něm některý z větších tygrů. Naštěstí podařilo se mu nakonec vycouvat, ale celé tělo ho bolelo, když vstal.

„Tak dost! Necháme toho, končím zápas! Rvát se mezi sebou nebudete, to není ragby, ale kopaná!“

Chvíli trvalo, než se unavili a přestali vyvádět. Enkra už zase usedl na svůj kámen, tygři přiběhli, lísali se k němu, otírali se mu hlavami o tělo a tichými omluvnými hlásky prosili, aby je naučil ještě něco tak zábavného, jako je fotbal. Ale Enkra trval na svém, neboť netoužil po dalším potlučení. Řekl jim tedy, aby zatím trénovali střelbu na branku, sám si lehl do vyhřátého písku a pozoroval je. Napodobovali ho a pokoušeli se kopat do míče zadníma nohama. Působilo neobyčejně směšně, když tak vyskakovali do výšky a mávali tlapami a většinou se po kopnutí složili na zem a mírně potloukli – ale byli to odolní a tvrdí Armini a hned tak něco je od takovéhle zábavy neodradilo.

Najednou se objevil Garn – chvíli udiveně pozoroval, co to jeho bojovníci vyvádějí, a pak se rozhodl zeptat se. Když mu to bylo vysvětleno, poněkud se rozzlobil.

„Pozítří začínají hry a vy se tady učíte nějaké lidské nesmysly! Hrajete si jako lidé z Onoho světa – a přitom je třeba trénovat, abyste něco uměli na hrách! Nevím, nevím, jak to s vámi dopadne – a to jsou mezi vámi i náčelníci! Aspoň vy starší byste měli mít rozum...“ a mluvil ještě chvíli, než se tygři zastyděli a dali mu za pravdu.

Pak se tygři rozběhli na všechny strany – Garn přišel k Enkrovi a usedl vedle něj. „Dobře poslouchej! Jestli budeš dělat nějaké rozbroje mezi mými tygry, ztluču tě tlapou! Dokud jsi tu nebyl, byl v tomhle táboře naštěstí svatý klid. Ale jen jsi přišel, už se tygři v jednom kuse rvou a dělají neuvěřitelný rámus! A to ještě kvůli kdejakým nesmyslům! Radím ti, drž se zpátky a raději se mezi ně nepleť!“

Enkra netoužil dostat další ránu tlapou – jednu obdržel už při svém souboji s tímto tygrem a o další zkušenosti zájem nejevil. Konečně, Garn byl už skoro dospělý a jeho tlapy by dokázaly v případě potřeby zlámat býku vaz. Proto poslušně přikývl a čekal, co bude dál.

Tygři si přinesli krátká těžká kopí – byly jich celé svazky, ale nakonec se o ně rozdělili tak šikovně, že na každého vyšlo jen jedno. Několik jich nechali ležet vedle a Garn si také jedno vybral. Enkra kopí potěžkal a zjistil, že má slušnou váhu – tygři s nimi však zacházeli lehce a obratně.

Na stromek asi dvacet metrů daleko navlékli starou bílou košili ve velikosti dospělého člověka. Tygři usedli na zadní tlapy, opírajíce se o svoje oštěpy. Garn zamrkal na Enkru a začal zřejmě pro chlapcovo poučení ukazovat, jak se oštěpem hází. Uchopil jej oběma předními tlapami, levou asi v polovině, pravou na konci. Trochu zamířil a pak úderem do konce oštěpu vymrštil podobným způsobem, jako se zachází s harpunou. Oštěp zasvištěl vzduchem a protrhl plátno přesně ve středu.

„Výborně!“ vyjekl Enkra, ale ostatní tygři nevzali vůbec hod na vědomí. Na Garnův pokyn se připravili a pak už svištěly oštěpy jeden po druhém a všechny se zabodávaly do bílé postavy. Tygr, který hodil, odcházel stranou a pak už jenom přihlížel.

Enkra očekával, co dokážou zvlášť mladí tygři, kteří měli házet až nakonec. Kwarr mu připadal klidný a vyrovnaný, ale zato Zabrí se tvářil podivně a nervózně mňoukal. Mezi hody starších bojovníků a mláďat byla krátká přestávka, během ní opravili tygři trochu plátno a odnesli oštěpy, ležící za ním.

Nyní nevelel už Garn, ale jednotliví náčelníci – na jejich příkaz nastupovali jejich mladí tygři a jeden po druhém házeli své oštěpy. Ačkoliv byli dosti malí, dokázali je přesto docela lehce zvednout, ale se zasahováním už to bylo horší. Většina oštěpů dopadala před plátno, kolem a některá docela stranou – a vzápětí nešťastník získal od svého náčelníka tvrdý úder tlapou, že často udělal přemet. Enkrovi jich bylo dost líto, ale tygři to považovali za docela správnou výchovu.

Kwarr hodil svůj oštěp suverénně do košile – zasáhl rameno, což mu zcela stačilo. Pak házel Zabrí a pochopitelně nedohodil kopí ani ke košili – spadlo mu na zem ve třech čtvrtinách dráhy a typard se už předvídavě krčil. Vzápětí dostal za ucho od svého náčelníka Agbara, až se překulil.

„On je typard, viď?“ řekl Garn vida, že Enkra se speciálně o tyhle dva závodníky zajímá, „To je ovšem normální. Typardi nemívají takovou sílu jako normální tygři, zvláště v těchto vrhacích disciplínách prohrávají. Však počkej dál!“

Enkra se již o další závodníky nezajímal – přiběhl k Zabrímu a chvatně jej pohladil po hlavě, aby jej utěšil.

„Když já neumím tak dobře házet oštěpem! Nemám tu sílu jako Kwarr, i když je Kwarr mladší. Ať mě nechají být...“

Enkra mu vzal hlavu na kolena a hladil jej a objímal. „Nic si z toho nedělej! Mezi staršími jsou podle vzhledu taky míšenci a umějí to! Však až budeš starší, naučíš se to taky. Hlavně nebuď smutný... Víš co, já zatahám Agbara za ocas, že tě uhodil!“

Typard jen směšně zafrkal. „To ne – já si to zasloužím... já to vím, ale nedovedu to...“

Když všichni tygři doházeli, nabídl Garn i Enkrovi, aby si to zkusil. Enkra se chvíli probíral v oštěpech, než vybral ten nejlehčí, teprve pak nastoupil. Nechtěl však hodit z místa, naopak odešel si ještě pár metrů dozadu, rozběhl se a teprve pak hodil. Oštěp krásně zasvištěl vzduchem, ale hezký kus před cílem ztratil razanci a padl k zemi. Enkra byl rozmrzen, ale Garn prohlásil: „To nic – lidé většinou daleko nedohodí...“

Potom natáhli na stromek nový terč a všichni se odsunuli o dvacet metrů zpět. Nyní byl cíl vzdálen čtyřicet metrů, možná i víc, všichni tygři vzdálenosti odhadovali od oka. Enkra měl vážné pochybnosti, zda jej vůbec zasáhnou, ale Garn jej ujistil, že dobrý kopiník dokáže zasáhnout účinně i na sedmdesát metrů. Garn sám házel první a zasáhl docela dobře. Ale u ostatních tygrů přicházel často ke slovu kámen úrazu – mnoho oštěpů k cíli ani nedoletělo a mnohé šly mimo. Náčelníci opět rozdávali pohlavky, ovšem už mnohem větším bojovníkům, a mnohý z vykonavatelů vůle obecné dostal vzápětí facku, když se jeho vlastní oštěp taky někam zatoulal.

Tentokrát už pochopitelně nesoutěžili, kdo vypadli v prvním kole, tedy ani Zabrí. Mnoho těch, kdo prošli, odmítlo pokračovat, věděli, že by stejně nezasáhli, a takhle se aspoň vyhnuli bolestivé ráně přes hlavu. Ale Kwarr byl odhodlán pokračovat – soustřeďoval se dlouho a pečlivě mířil, než vypustil oštěp. Zdálo se, že stejně oštěp nedoletí, padal k zemi už dost daleko před cílem, ale stále letěl – a když konečně dopadl, nebylo zcela jisté, zda před cílem nebo v cíli. Kwarr tvrdil, že zasáhl, Agbar prohlašoval, že určitě ne, ale když i Garn vyjádřil pochybnosti o Kwarrově zásahu, postavil se Agbar za svého bojovníka a podporoval zas jeho. Enkra, který měl hlavu výš než ostatní, tvrdil, že oštěp cílem prolétl a nadělal při tom tolik křiku a hluku, že mu to mnoho tygrů věřilo. Šli se tedy všichni podívat a nalezli Kwarrův oštěp ležící na zemi, až do poloviny vražený do protrženého plátna. Jeho hrot protrhl tedy cíl a tudíž zasáhl. Kwarr měl z toho takovou radost, že skočil Enkrovi na prsa a objal jej tlapkami, chlapec nebyl šak připraven a tak se svalil na tygra a oba se chvíli váleli v trávě.

„Zasáhl jsi,“ řekl Garn, „Oštěp v cíli znamená zásah. Umíš házet jako skutečný bojovník. Očekávám, že se zúčastníš her.“

Celá smečka sdílela Kwarrovu radost, jenom Zabrí závistivě tvrdil, že je to stejně jen náhoda. Ale Enkra ho za to zatahal za ocas a jenom rychlým skokem stranou ušel jeho drápkům. Zabrí měl divokou a vášnivou povahu – hned přímo plakal, hned se smál a hned zase jej zachvacoval divoký vztek. Ale při ničem nevydržel dlouho a byl to podle Enkrova názoru dobrý a věrný kamarád.

Potom nechali házení oštěpy a odebrali se výš do stráně – z pevnůstky přinesli dlouhé, nebezpečně vyhlížející ručnice a na stromy zavěsili terče. Z pušek směli střílet jen starší a zkušení tygři, ale Kwarra k jeho neuvěřitelné radosti přibrali a Enkra se samozřejmě přidal k divákům. Typard Zabrí byl při něm – někteří jiní byli přinuceni trénovat hod oštěpem, typardovi jako nenapravitelnému antitalentu to bylo odpuštěno.

Enkra viděl podobné ručnice již u Reortů, tam se však neodvážil žádat, aby mu ji Golden Rain předvedl. Nyní si je mohl volně prohlédnout a ohmatat, tak nabyl trochu představu, co taková puška obnáší. Zjistil, že pro značnou délku a masivnost uzávěru je velice těžká a neskladná, Danova a Sakitova ručnice vyhlížely mnohem elegantněji. Zamířit tím ohromným kusem železa mu připadalo obtížné a přesně zasáhnout téměř nemožné, neboť puška postrádala mušku i miřidla. Uvědomil si však, že by na ně stejně neviděl, neboť mu překážela horní z obou klik, jimiž se otvíral a zavíral uzávěr. Otevřít šel samozřejmě ztěžka, ačkoliv ručnice nebyla vůbec zrezivělá – zřejmě byli majitelé dost rozumní, aby ji občas čistili. Po silném zatáhnutí za horní kliku se otevřela komora, do níž se vkládal náboj, a touže klikou se zasunoval do hlavně. Přitom spodní klika, která šla současně dopředu, zůstala v této poloze. Trhnutím spodní kliky uváděl se do pohybu mechanismus spouště a ručnice vychrlila oheň a olovo. Tyto operace jsou sice velmi podivné a složité, zvláště pro odborníka, ale tygři je dokázali provádět s udivující rychlostí.

Po několika salvách ostatních střelců přišel na řadu Kwarr. Enkra pečlivě sledoval jeho výkon a mrzelo jej, že nebyl nijak valný. Okamžitě mu udělil spoustu dobrých rad, které ovšem slyšeli všichni tygři a na jejichž základě mu Garn nabídl, aby to tedy předvedl. Enkra se trochu zarazil, v životě nedržel pušku v ruce, ale když jej nepřestávali pobízet, odhodlal se a postavil se na místo pro střelce.

Nabít si pušku dokázal docela šikovně, několikrát ji předtím nabíjel pro jiného střelce. Přesně jak to viděl u nejrůznějších střelců ve filmech z Divokého Západu, přiložil pušku k líci, podle možnosti zamířil a škubl spodní klikou. V té chvíli dostal strašný úder do tváře a ramene, pustil zbraň a odskočil – přesto mu ještě ke všemu spadla na palec a to jej donutilo vykviknout. Rozhlédl se po tygrech, co na to oni říkají, pak si sáhl na tvář, ale ucítil tak strašnou bolest, že se mu zatmělo před očima a svalil se na zem. Na chvíli obestřela jeho mysl černá tma, potom ucítil jemně pracující tygří jazyky a rychle se probral.

„Co... co se to stalo?“

„Dostal jsi zpětnou ránu,“ řekl mu Garn – naštěstí Enkra neviděl, jak se ironicky usmívá, „To se stává. Ale lidé opravdu nic nevydrží. My tygři si toho už ani nevšímáme...“

„Vy tygři taky máte silný kožich! Vás nic tak moc nebolí! Ale já...“ Enkra si sáhl na tvář a zasténal, „Nemám nic zlámanýho?“

„Čelisti a ramenní kosti jsou v pořádku,“ řekl jeden z tygrů, zřejmě zběhlý v anatomii člověka, „Jenom ti trochu opuchne tvář a budeš mít na rameně modřinu. To nic, to přejde...“

„Jo, já vím – a na polovinu úst nebudu moct kousat!“

„Doufám, že taky nebudeš moct tolik mluvit,“ ozval se Garn, „To je svým způsobem výhoda...“

Enkra poděkoval za příjemné ošetření a odešel raději k vodě, aby se ochladil. Kwarr přišel za okamžik za ním, ale nedokázal mu nijak pomoci a tak se jen lísal a třel hlavou o chlapcova prsa. Enkra jej hladil po hedvábném kožíšku a úporně přemýšlel, jak je možné, že jiní střelci nejsou nadosmrti zmrzačení.

K večeři dostal pečené maso a spal tu noc v Garnově stanu – předtím měl ještě malý výstup s tygřím lékařem, který přinesl spoustu nějakého hojivého listí a chtěl mermomocí z toho udělat obklad na tvář a rameno. To Enkra sice strpěl bez odmluv, ale rázně se vzepřel, když mu dobrotivý samaritán chtěl vyložit listím i polovinu ústní dutiny. Ale přes všechny tyto nepříjemnosti brzy usnul a spal spokojeně až do rána.

Ráno ho probudila zima. Ranní chlad byl jediná doba, kdy mu trochu vadilo, že je nahý a nemá vůbec nic, do čeho by se zamotal. Musel vstát, ale rozhodl se, že až se vyčůrá, zaleze si zpátky a přitulí se k některému tygrovi, aby ho zahříval. Jenže jak byl rozespalý a bylo ještě šero, zakopl přes někoho a ten se samozřejmě probudil.

Byla to tygřice. Velká, s téměř bílou srstí a jemnou kresbou kožešiny, zlatým kroužkem v uchu a nějakými ozdobami v náhrdelníku. Vztyčila se a oči jí zářily.

Enkra se nelekl, tygrů se nebál. Jenom mu připadalo trapné přiznat, kvůli čemu vylezl z pelíšku. Obvykle takové zábrany neměl, ale teď...

„Jsem Assire.“ řekla.

Enkra zafrkal na souhlas či na pozdrav, poodešel kousek dál a tam konečně udělal, co chtěl. Sledovala ho zrakem i čichem a když se vracel, zastoupila mu cestu a důkladně ho očichala, dokonce olízla. Nemohl se rozhodnout, je-li mu to nepříjemné hodně, nebo si to nechá líbit.

„Necítím žádný nesoulad.“ řekla potom, „Ale nemám mnoho příležitostí s léčením lidí. Přijde babička, ta je zkušenější.“

„Mě už jeden doktor prohlížel!“ upozornil ji.

„Já vím. Ale Pán Všech Pruhů Džungle Ghirra mě požádal, abych na tebe dohlédla. Cítíš se dobře?“

Tygrům se děkuje tak, že obejmeme pažemi hlavu a přitiskneme tvář na místo, které nám připadá nejvhodnější. Tygr reaguje olíznutím obličeje. Přesně tak to Enkra udělal, a současně si uvědomil, jak jí nádherně voní srst. A ještě něco: měl z ní pocit podobný tomu, jaký cítil z Kate Therlowové. Jenže zatímco Kate si netroufal ani dotknout, s tygřicí se mohl mazlit bez ostychu, nikdo ho nemůže podezírat, že se do ní zamiloval. Ale kdyby byl tygr...

Assire ho stále prozkoumávala čenichem. Když jí něco připadalo zajímavé, ještě ho olízala. Velmi důkladně, jak se sluší.

Potom se zeptala: „Kdo je ona?“

Vůbec nepochopil otázku, jenom upadl do ještě většího zmatku.

„Vzpomněl sis na lidskou dívku. Má podobnou auru jako já. Kdo to je?“

Enkra už zažil mezi tygry ledacos, ale že by mu dokázala číst myšlenky?

Assire pochopila, že se nedomluví. Postrčila ho k přístřešku; když vlezli dovnitř, ostatní tygři si toho všimli a udělali jí místo. Taky se pozdravili.

„Lehni si na moji kožešinu!“ vyzvala ho Assire.

Lehl si, stejně se chtěl k někomu přitulit a ona se mu líbila ze všech nejvíc. Ne že by měl něco proti ostatním, ale stejně.

„Zpívej nám o Assire!“ požádal Garn.

Assire skutečně začala tlumeně mručet. Enkra jí ležel mezi předními tlapami, hlavu na jejím krku, a jak se vlnily svaly v jejím hrdle, pochopil, že už neusne. Zaposlouchal se do nějakého velmi složitého příběhu, který se týkal velice cizího světa a který v podstatě vůbec nechápal.

Když se probudil, už nezpívala a ani ostatní tady nebyli. Assire ležela tiše, aby ho neprobudila, probral se sám a chvíli nechápal, kde je a kdo je. Ve snu viděl věci... taky nechápal. Byl to cizí svět s cizími rostlinami, zvířaty, mnoha lidmi a šelmami, vedly se tam nějaké války a zúčastnila se jich tygří princezna, která měla s Assire něco společného.

„Aartha-ga-win, válečnice a čarodějka, vstoupila do služby u Bílé Ďáblice Ašíry ve světě Ortholánu.“ vysvětlila Assire, „Když se jí narodila dcera, dostala svolení pojmenovat ji Assire. Ta je pramáti našeho rodu, a některé z nás máme právo nosit její jméno. V současnosti jsme dvě, já a moje babička. Poznáš ji.“

„Ty vážně čteš moje myšlenky?“

„Přečetla jsem si celý tvůj život, když jsi spal. Mám tě ráda. Chtěla bych, abys byl Tygr.“

„Ale já jsem člověk...“

„To nevadí. Přijmeme tě do národa tygrů. Pozvala bych tě na svoje Tance, až nadejde můj čas – ale musíš přivést tu dívku. Všechny tři lidské dívky.“

Mohl se zeptat, jak to ví, ale už mu řekla, že si přečetla jeho život. A on zřejmě její, protože... byl neobyčejně zmatený, nic nechápal.

„Jsi čarodějka?“ položil otázku, která mu připadala nejrozumnější.

„Učím se. Babička je nejmoudřejší ze všech tygřích princezen.“

Teď si vzpomněl na něco, co řekl kdosi... ano, Senta. O Kate: Ona chce být čarodějkou. Tehdy si myslel, že si dělá legraci.

„Ať přijde,“ řekla Assire, „Předáme jí vše, co dokáže přijmout.“

Enkra si představil, jak tohle navrhne Jackově sestře, kterou viděl jednou v životě. Určitě už zapomněla, že vůbec existuje.

„Nech její osud plynout.“ řekla Assire, „Nevím, co se stane. Ale pomůžeme jí – i tobě.“

Babička Assire přišla v doprovodu celého konsilia lékařů – včerejší byl proti nově příchozím značně mladší a zřejmě hodnostně nižší, neb byl vzat na milost pouze pro potřeby podávání informací. Rada se skládala ze tří tygřic a jednoho leoparda nebo typarda, každopádně byla tato vznešená osobnost poněkud skvrnitějšího původu. Všichni čtyři mudrci byli dosti staří – Enkra se již naučil rozeznávat věk podle zvláštního stříbřitého zabarvení srsti, jež neviděl dosud na nikom kromě Aflargea.

Nejúctyhodnější z pruhovaných osobností vyzvala stručným, nepříliš ohleduplným hlasem Enkru, aby vstal, vyšel na světlo a ukázal se. Všichni čtyři jej pak pečlivě prohlíželi, polohlasně si sdělujíce svoje názory. Enkra vnímal perfektně arminsky, ale jejich řeč mu připadala jako nějaká poarminštělá latina a nerozuměl z ní nic než spojky a předložky. Obě Assire se do prohlídky téměř nepletly, ležely vedle a sledovaly činnost ostatních.

Potom jej typard požádal, aby předpažil, což Enkra mohl jen jednou rukou – v rameni cítil slabou škubavou bolest a zdálo se mu, že nebude moci hýbat pravicí. Tygři překvapeně zamručeli a zdálo se, že Enkra u nich valem ztrácí veškeré sympatie. Pak mu nařídili postavit se na jednu nohu a druhou předkročit dopředu, aby viděli svalstvo na jeho nohou – provedl to, jak nejlíp mohl, ale zdálo se, že ctihodné lékařky na něj hledí se značným despektem. Pak jej vyzvaly, aby ulehl na zem.

Seskupili se okolo něj a neztráceje nic ze své důstojnosti, pečlivě jej očichali. Pak počala nejctihodnější z lékařek přejíždět studeným a vlhkým čenichem po hrudi a břiše, po pažích a nohou – Enkrovi se to ani za mák nelíbilo a byl by se ohradil, ale blízko stál Garn a několik dalších tygrů a byli by zřejmě rázně zakročili, kdyby se chtěl vzbouřit. Proto začaly mu rejdit svými vlhkými a studenými čenichy po těle i zbývající dvě tygřice, zatímco typard stál vznešeně stranou a něco jim radil.

Potom toho naráz nechaly, poodstoupily, olízly si pečlivě své vznešené čenichy a seskupily se opodál k poradě. Enkra se zvedl a kývl na Garna: „Co to se mnou provádějí?“

„Ghirra ti přece slíbil, že tě dá prohlédnout svými lékaři. Tak to plní. Vydají o tobě spravedlivý posudek.“

„Ale proč se mnou dělali takovou směšnou proceduru?“

„To není nic směšného. Zjišťovali, jak máš vyvinuté svalstvo na pažích a rukou, a poslouchali tep srdce a dech.“

Enkra si pamatoval, jak ho lechtalo huňaté ucho jedné z doktorek, ale neuměl si vysvětlit, proč mu jezdily čenichy po těle.

„Tak se přece zjišťuje svalstvo! Když ti přejedu nosem po ruce, cítím, že má různou tvrdost. Nejtvrdší jsou kosti, pak svaly a šlachy a nejměkčí je tuk, ale toho ty moc nemáš. A ještě, když se tvé kůže dotkne studený nos, svaly pod ní automaticky reagují jistými pohyby. Podle toho se pozná síla svalů a schopnost svalových nervů reagovat na nepřátelské změny prostředí. Nehledě k takovým maličkostem, že se pomocí nosu dá přesně vysledovat, kudy jde žíla, kterou proudí krev, kůže je v těch místech maličko teplejší. Když ti přiložím nos na zápěstí, mohu ti snadno spočítat tepy srdce...“

Enkra zíral na Garna v tichém úžasu – ani v nejbujnějších snech si nepředstavoval, kolik různých věcí dokáže takový tygří čenich.

„A pak je tady ještě jedna dobrá věc – lidé se velice silně potí, zvláště v džungli. Když my tygři očicháme pot člověka, který má v těle něco zlého, nějakou nepřátelskou látku, poznáme to a víme také, co to je...“

„Nerozumím – jakou nepřátelskou látku?“

„Tygr pozná drogu nebo... jed. Drogu, to přece víš – jistě tě při výstupu z letadla očichal spolupracovník antitoxické brigády. Kdybys u sebe něco měl, zadržel by tě. Vím to dobře, byl jsem při tom, když se vybírali tygři schopní této služby. A vím také, že jednou zachránila tahle naše schopnost život samému Vládci...“

Enkra vykulil oči. „Povídej!“ zaprosil a pohladil ho.

„To bylo, když u něj sloužil jako osobní tygr Aflargeo – nevím, jestli ho znáš, už u něj není, je příliš starý. Tehdy někdo otrávil Vládcovo jídlo – byl to pomalu působící, ale zákeřný jed. Vládce to snědl, ale za hodinu pocítil lehkou nevolnost. Nechtěl v té věci nic dělat, ostatně to hned přešlo. Ale postěžoval si tygrovi a ten mu chtěl olízat tvář, jako se to dělá pro osvěžení. Ucítil však v jeho potu jed a hned to řekl. Mohl být tedy včas jed určen, podán protijed a Vládce byl zachráněn. Kdyby nebylo tygra, přišel by po čtyřech hodinách další silnější záchvat nevolnosti, který by končil smrtí. To už by nebylo pomoci...“

„To je strašné... a to Aflargeo? Ale vždyť Aflargeo je starý líný tygr, o kterém jsem si myslel, že jen odpočívá...“

„Ano, máš pravdu. Všichni staří tygři jsou takoví, leží a jenom odpočívají. Dokud jich není potřeba...“

„A co se stalo s tím, kdo Vládce otrávil?“

„Byl to sluha – špion lidí z Onoho světa. Našli ho a odvezli do Aurrgharru. A tam... nechtěj se mne na to ptát.“

Konsilium pruhovaných lékařů se přiblížilo a jejich nejctihodnější členka pronesla pomalu a důrazně: „Zjistili jsme, že jsi zcela zdráv! Ano, je pravdou, že jsi podvyživený a tělesně zesláblý, ale zdá se, že to nemůže být na překážku obecnému zacházení se zajatci. Dospěli jsme k názoru, že je možno zacházet s tebou tak, jak je zvykem, včetně mučení a té trochu hrubosti, ke které se dovedou snížit tak jemné a duchovně vyspělé šelmy, jako jsou Pruhovaní...“

„Mockrát děkuju, páni doktoři...“ Enkra povstal, přistoupil ke každé zvlášť a objal je kolem krku, aby přitiskl tvář na jejich hlavy. Přijaly jeho zdvořilost se spokojeným předením.

„Vznešená Assire nám navrhla, abychom se s tebou rozdělily o svoje mléko. Líbilo by se mi ozdobit svět ještě nějakými potomky, ale nevím, zda ještě budu mít někdy tygřata. Jsou tady však mladší družky a všechny touží, abys pil jejich mléko a stal se bratrem jejich mláďat. Když budeš mít hlad, každá tygřice tě ráda nakrmí.“

Enkra pochopitelně upadl do rozpaků, nedokázal si představit, jak to udělá. Od krav pili kluci přímo z vemene, ale u tygrů?

„Bude mi ctí a potěšením!“ řekl, i když si myslel něco jiného.

Assire vstala a přistoupila k němu. Už se s ní mazlil při setkání, tak ji znovu objal a přitiskl se k ní. Cítil určitý rozdíl proti mladší Assire, zamyslel se...

A pak se rozplakal. Měla vůni jako jeho matka. Ne, nesmysl; nebyla to vůně, bylo to něco... Ano, mladší Assire tomu říkala aura. Ať je to cokoliv, se starou tygřicí se cítil tak skvěle, jako když byla maminka zdravá, starala se o něj, četla mu pohádky, hladila a líbala ho před spaním... Tak brečel a nedal se utišit.

Assire mu olízala slzy. „Jsi tady, abys přijal naši sílu. Budeš člověkem i tygrem, mocným a moudrým. Vykonáš mnoho významných činů, ale střetneš se také s nebezpečím. Potřebuješ naši sílu. Svět je zlý a nepřátelský, ale my budeme s tebou, kdykoliv zavoláš.“

Pak se s ním mazlila, dokud se neuklidnil.

„Tak jo!“ řekl Garn vesele, „Teď si tě vychutnáme! Je to jasné, můžeme tě klidně mučit! A taky budeme, to si pamatuj! A teď poběž za mnou na snídani!“

Rozběhl se a Enkra za ním – vzápětí mu tygr nastavil jednu ze zadních tlapek a Enkra přes ni zakopl a natáhl se do trávy. Rozhořčeně vyskočil a chtěl začít nadávat.

„Jenom zkus se rozčilovat! A dostaneš výprask packou! Šikovný kluk se má umět vyhnout! Tohle se dělá, válet se tady jako poraněné zvíře?“

Otočil se a vznešeně odcházel, rozzlobený Enkra jej však chytil za oháňku a rázně škubl. Garn vztekle zakňučel a sekl po něm, ale to už byl Enkra samozřejmě kus dál a jen se tygrovi poškleboval. Garn vyletěl za ním a Enkra se rozběhl k lesu – okamžitě zapomněl na poraněné koleno nebo na svoji neschopnost lézt po stromech, rychle se vyhoupl na jednu nízko visící větev a když pod ním rozehnaný tygr proletěl, seskočil a běžel se smíchem zase zpět. Slyšel za sebou jeho supění a po očku se ohlížel – spatřil, že Garn už je za ním, že se připravuje ke skoku, že letí. A Enkra prudce zarazil, skrčil se a tygr přes něj přepadl a narazil čenichem do hlíny. Enkra si neodpustil další škubnutí oháňkou a pak už pádil k ohni, kde se opékalo čerstvé maso. Garn letěl pochopitelně za ním – Enkra se domníval, že doběhne k ohni dřív, ale tygr běžel a nic proti němu nedělal. Přesto jej však dohonil ve chvíli, kdy Enkra dobíhal, podrazil mu znovu přední tlapkou nohu a Enkra se rozložil přímo před ohništěm. Tygři se po něm znepokojeně ohlédli a zdálo se, že si myslí něco velmi nelichotivého o jeho zbrklosti.

Pak si Enkra odřízl kus masa a dal se do jídla. Neměl už takový hlad jako včera a tak si dokonce uvědomil, že jenom lehce opečené maso nemá vůbec žádnou chuť. Alespoň sůl mu chyběla velmi citelně – řekl to kuchaři a mínil to jenom jako mírné upozornění, ale neurvalý tygr se po něm ohnal tlapou, že Enkra tak-tak uskočil. Pak mu Garn vysvětlil, že sůl se dováží až od moře a že ačkoliv ji tygři mají rádi, používají jí jen málokdy.

Během snídaně si Enkru přišlo prohlédnout pět či šest tygřic vyššího věku, než byly ty, co se zúčastňovaly her mládeže. Měly mléko a nabízely, aby se pořádně napil; všichni ostatní tygři pozorně přihlíželi a pronášeli vhodné poznámky. Enka vyrozuměl, že někteří, možná všichni, jsou jejich partnery a otci mláďat, ale neměl přehled, kdo s kým a jak. Vysvětlili mu, že v určitém čase každá tygřice uspořádá Tance, svatební hry, kdy o ni bojují samci, kteří po ní zatouží. Patří vítězi, ale někdy se zapojí do hry a dá přednost jinému, který se jí líbí víc. Je to veselá zábava a častý důvod k dalším bojovým hrám, které všichni milují. Také tygřice bojují mezi sebou, pokud se dvěma či více líbí stejný tygr. Všichni byli ochotní vyprávět mu spoustu zábavných příhod z předešlých Tanců, ale dílem je nechápal, dílem mu z toho šla hlava kolem.

Když to později promýšlel, vzpomněl si, že něco podobného povídala Senta, ale o lidských holkách. Neposlouchal nebo nechápal, ale ona v tom měla jasno a těšila se na dobu, kdy bude moci svádět kluky a prožívat roztodivné zábavy. Už aspoň pochopil, kde berou holky svoje vzorce chování.

Kráva má vemeno s několika struky, lidská žena dva prsy. Tygřice má bradavek šest, v době laktace dost zvětšených. Tygřice se skvěle bavily myšlenkou, že z nich bude pít kluk jako Enkra, hned ta první trvala na tom, že musí ochutnat ze všech šesti. Tygří mléko je hustší a docela dost výživné, možná by mu stačilo napít se od jedné, ale to by se ostatní urazily, a to nemohl připustit. Navíc pečlivě dohlížely obě Assire a spousta dalších tygrů.

Ze začátku Enkra cucal mléko, protože měl pořád ještě trochu hlad. Potom mu začalo chutnat. A ještě později začal mít pocit, že s tygřím mlékem se mu vlévá do těla odvaha a síla, také určitá bezstarostnost a chuť užívat si nějaké zábavy. Pro tygry je nejlepší zábava pořádná rvačka, a Enkra rozhodně nebyl proti. Že bude mít na těle nějaké další šrámy? Že to bude bolet? To ho na situaci vzrušovalo nejvíc, dostal chuť vyzvat někoho k boji a nechat se pořádně zmlátit. Jednou se s kluky napili nějaké kořalky, kterou kdosi ukradl doma, stouplo jim to pěkně do hlavy a měli chuť vyvádět ještě větší blbosti než za střízliva. Potom mu sice bylo špatně, ale ať. Teď měl podobný pocit.

Když se spravedlivě napil od všech tygřic, řekl:

„Slíbili jste, že mne budete mučit. Copak s tím je?“

Garn se mírně pousmál a Enkra to tentokrát postřehl. „Umíš plavat? Jak moc dobře?“

„Jistě líp než každý tygr! Tvoji bojovníci toho včera při koupání moc neukázali!“

„Uvidíme. Ruka tě nebolí? Ani tvář?“

„Vůbec žádnou bolest necítím. Pomohlo mi asi to vaše léčení.. Musíte mě to naučit, já se potluču každou chvíli...“

„Možná to uděláme – jestli přežiješ.“

Sešla se celá Agbarova smečka a spolu s Garnem vyšli proti toku řeky směrem do džungle, po sotva znatelné cestičce. Co chvíli se museli proplétat mezi spleteným křovím a liánami. Tygři dokázali tím vším prolézat se záviděníhodnou obratností, ačkoliv byli mnohem mohutnější než Enkra, dovedli svá těla učinit tak úzkými a tenkými a prostrčit je tak malými otvory, že se chlapec divil. Na jeho pohodlí nikdo nedbal, tak byl nucen se proplétat. Nicméně stačil ještě utrhnout krásné orchideje a zaplést si je do vlasů, ale i do Garnova koženého obojku.

Sotva popadal dech, když se konečně dostali zas na denní světlo. Enkra slyšel jakési temné, výhružné hučení vody, méně hlučné než bývá rachot vodopádu, ale přesto znepokojivé. Tygři nezamířili k řece, ale do dosti prudkého kopce, a vylezli posléze na strmou vysokou skálu, z níž byl skvělý rozhled. Necítili závrať a přistoupili těsně k okraji – Enkra zdědil po svých předcích nedostatek strachu z výšek také, ale přesto přilezl k okraji raději po kolenou.

Pod ním se nacházela jakási soutěska, vytvořená snad v dávných dobách rozlomením skalního masivu na dvě poloviny. Nyní se řítila soutěskou strašnou rychlostí řeka. Nahoře nad soutěskou vytvářela dosti klidné jezírko, u něhož stála jakási lovecká chata. Odtamtud padala voda přes kamenné prahy do úzkého koryta v soutěsce a tou se řítila do spodního toku – pod ústím vytvářela malou tůň, v níž se pěnila a klokotala, jako by to byl jícen samotného pekla. Enkra byl dosti zkušený, aby chápal, že tímto strašným proudem nemůže proplout žádná loď – vesla ani motor nejsou dost silné, aby zmohly ničivý příval vzbouřeného živlu.

„Tam!“ řekl Garn pomalu a velmi nahlas, aby překřičel hukot vody, „Touhle soutěskou proplaveš. Proti proudu!“

Enkra údivem otevřel ústa, že by vrabec mohl pohodlně vlétnout dovnitř – pak třesoucí se rukou ukázal dolů. „To je sebevražda!“

Garn ledabyle přikývl. „Ano – i tak se to dá nazvat.“

Enkra hleděl s úděsem do hřmící vody. „Už tím někdo proplaval?“

„Až doposud všichni.“

Enkra se ještě trochu předklonil a znovu si pozorně prohlížel soutěsku. Neobjevil však nic, co by jej opravňovalo k domněnce, že je možno jí projít proti proudu, jenom nad průrvou, kudy se přes prahy valila voda do soutěsky, objevil visutý můstek, po němž zřejmě tygři přecházeli. Odtud seshora vypadal jako dětská hračka, upletená ze stébel trávy.

„I lidé tím už proplavali?“

„Všichni, jak jsem řekl.“

Enkra polkl naprázdno a rozhlédl se po skupince tygrů, kteří ho upřeně pozorovali. „Potom v tom je nějaká... nějaký...“ Nikdo mu neodpověděl, všichni na něj civěli v němém očekávání.

„Pak tím tedy proplavu také!“ Současně mu napadlo, že je snad opravdu blázen, na okamžik ho zachvátila ledová hrůza, že mu snad Pruhovaní lhali a že jej řítící se proud zabije. Užuž chtěl vzít své slovo zase zpět, ale Garn se zasmál:

„Ovšem, že je v tom něco, co ti pomůže. Pojďme dolů...“

Enkra šel za ním po strmé kamenité stezce, ale povšiml si, že ne všichni tygři je sledují. Někteří seběhli na druhou stranu, zřejmě k lovecké chatě u jezírka. Garn skákal po kamenech stále dolů, níž a níž a Enkra poznal na jeho způsobech, že tuto cestu prodělal již mnohokrát a přesně ví, kudy nejlépe projít. Kráčel tedy v jeho stopách. Zakrátko se ponořili opět do spleti džungle a vylezli z ní na samotném břehu hučící a rachotící tůně.

„Musíme přejít tam na ten placatý kámen!“ ukázal Garn tlapkou.

Enkra bez obav vstoupil do šumící zpěněné vody – po několika krocích zapadl sice po pás, ale ne hlouběji, tak se brodil po nerovném dně dál. Garn musel plavat, i Kwarr a ostatní tygři, a tak se dostali na velký balvan dřív, nehledě k tomu, že Enkrovi se chůze v pěnící se vodě líbila a když dorazil k balvanu, nechal se od Garna bez velkého odporu potopit. Pak mu pomohli vylézt nahoru a Garn řekl: „Tak, nejhorší úsek máš za sebou.“

Enkra pohlédl vzhůru do řvoucího jícnu, odkud se na něj valily spousty bouřících vod. Teď se mu klepala kolena ještě víc, než když nahoře dal svůj nerozvážný slib. Ta spousta vody musela jej při pouhém pokusu o odpor vůči ní spláchnout dolů a rozbít o kameny, možná právě o tenhle velký balvan. Teď už nevěřil v nic – jenom doufal v tygří slitování.

„Pamatuj si,“ křičel na něj Garn, podle Enkrova názoru celkem zbytečně, „V korytě v celé soutěsce nejsou žádné nebezpečné balvany, o které by ses mohl rozbít. Vody není mnoho, ale je jí dost, abys nikde nenarazil na dno. Skály okolo jsou sice vodou ohlazené, ale jsi nováček a tak se k nim radši nepřibližuj, opatrnosti nikdy nezbývá. Teprve až se dostaneš ke kamenným prahům, můžeš jít trochu doleva, je tam snadnější výstup a budeš moci lézt po prazích. Snad tě voda nestrhne zpátky. Hlavně zachovej v každém případě klid a chladnou hlavu, ostatně o to se v té vodě bát nemusíš...“

Enkra si však připadal jako v horečce – nedovedl pochopit, co dává tygrům důvod k představě, že se z té pekelné tlamy šťastně dostane. Chtěl se zeptat, ale v té chvíli postřehl, že se ve zpěněné vodě v ústí soutěsky objevilo něco ostře červeného, barvy, jaká se v přírodě často nevidí. Jeden tygr postoupil k okraji balvanu a když se to přiblížilo a chtělo proplout kolem, obratně tu věc zachytil. Pak to vytáhli na balvan a šikovně rozbalili.

První, co Enkra poznal, bylo dlouhé lano, které se táhlo od oné věci zpátky do soutěsky – také ono bylo červeně natřeno a když si je vzal do ruky, zjistil, že je spleteno z rostlinných vláken spolehlivé pevnosti. K němu byl připojen postroj se čtyřmi plováky snad z korku či něčeho podobného – plováky byly spojeny silnými a pevnými řemeny.

V té chvíli Enkra pochopil, jaký trik v tom je. „Tohle si mám obléknout? A oni mě potáhnou?“

„Ani zdaleka ne! Sám musíš plavat – můžeš zdolat řeku jen silou svých paží, rozumíš? Jistě, že ti trochu pomůžeme, ale jenom na tobě bude záležet, jak ti to bude trvat dlouho...“

Teď už se Enkra nebál ani v nejmenším – dobrodružství mu připadalo jako docela veselá zábava. „To už tu bylo nebo jste to vybudovali sami?“

„Něco bylo. Kdysi dávno bylo veliké sucho – jeden z tygřích vládců tehdy nařídil, aby se soutěska vyčistila od balvanů, aby se jí dalo proplout na člunu, až voda zase stoupne. Tygři to udělali a od té doby si voda čistí soutěsku sama. Nic v ní nemůže zůstat, neboť by to řeka spláchla sem dolů. Nyní to používáme, abychom se naučili plavat proti silnému proudu, a taky k mučení zajatců. Nemysli si, byli už takoví, že odmítli, i když jsme jim vysvětlili princip!“

„A co se s nimi stalo?“

„Vyhnali jsme je s ostudou – a postarali se, aby se všichni dozvěděli, jací jsou zbabělci. Ale už začni, shora nám dávají znamení...“

Enkra vzhlédl do výšky, k tygrovi stojícímu na skále. Pak se usmál na své přátele a skočil do zpěněných vln.

V první chvíli jej proud srazil zpět a Enkra narazil patami do kamene. Skrčil nohy a odrazil se zase vpřed, ale nedokázal se od balvanu odlepit, navíc jej zalila vzdutá vlna a troška vody mu vnikla do úst. Vyplivl ji a pokusil se znovu plavat, ale nešlo to. Shora slyšel smích tygrů a tak pohlédl vzhůru, ale narazil hlavou do napjatého lana a mokré vlasy mu padly do očí. Přestal se snažit plavat vpřed, opřel se pevněji patami o kámen a shrnul si vlasy z čela dozadu, aby mu nepřekážely. Náhle pocítil prudké škubnutí svého postroje a v příští chvíli se dal do pomalého pohybu proti bouřící vodě.

Prvním dojmem byl úžasný, nádherný pocit lehkosti a volnosti, který jej zachvátil, když jej lano táhlo po vzduté hladině. Korkové plováky Enkru nadnášely, lano jej táhlo, tak na něj zbylo pouze snažit se držet hlavu nad vodou, aby se neutopil. Bylo to daleko krásnější než plavat vlastní silou po klidné, olejnaté hladině rybníka a už vůbec nesrovnatelné s plovárnou či bazénem. Snad jedině plavání v příboji mořských vln by se s tím dalo srovnat, ale nebylo to nic proti peklu, do něhož byl tažen Enkra. Věděl, že shora, zezadu a možná i někde vpředu jej pozorují jeho tygří kamarádi a proto se svědomitě snažil dělat rukama i nohama pohyby plavce, ač věděl už předem, že to je zcela zbytečné a že tím jenom klade větší odpor dravému živlu. Na chvíli se ulekl, co by se stalo, kdyby se lano přetrhlo – ale stačilo se na ně podívat a byl si jist, že to není možné.

Už se dostal do soutěsky – kolem něj se v hrozivé blízkosti tyčily skály a Enkra si připomněl Garnovu radu, aby se jim nepřibližoval. Byly sice ohlazeny vodou, ale kdyby jej dravý proud na některou hodil, mohl se dost odřít. A proud skutečně byl dosti mocný, aby to učinil – kdyby nevisel na laně, byl by jej okamžitě smetl. To věděl, ale snažil se přemoci vodu aspoň tím, že se rytmicky vysunoval nahoru a při tom se nadechoval – anebo vyplivoval vodu, které se nedopatřením napil.

Pomalu se blížil do nejužšího místa soutěsky, kde se voda vařila a pěnila jako v kotli. Taky byla dost studená, ale nad tím teď neuvažoval. Zatím se mu líbilo, že ho zavalila spousta pěny, syčela a prskala okolo něj. Voda si s ním pohrávala jako s peříčkem, točila jím sem a tam, vyhazovala ho a zas potápěla, smýkala jím a byla by jím snad praštila o skálu, ale proud byl příliš silný, než aby pustil svou kořist stranou. V první chvíli si Enkra myslel, že tohle nemůže vydržet déle než několik vteřin, ale čas letěl a stále ještě se válel v tom úžasném kotli – musel zavřít oči, aby jej voda neoslepila, a když je po dlouhé chvíli otevřel, pochopil, že se okolí ani trochu nezměnilo. Že pohyb se zastavil.

Samozřejmě chápal, co je toho příčinou – charakteristický smysl pro humor velel tygrům zastavit lano právě v nejnepříjemnějším místě a nechat Enkru točit se v bláznivém víru. Otočil se tedy na záda, ačkoliv to bylo dost obtížné, zavřel oči a nechal se nést vířícím proudem. Zpočátku mu nebylo nijak zle, plováky jej držely na hladině, lano bránilo, aby se dostal níže a proud bránil, aby se rozbil o skály, tak mohl svoji situaci brát jako žertovnou. Nevěděl, jak dlouho se už plácá v tomhle rozbouřeném kotli, ale to mu příliš nevadilo, stále ještě věřil, že mu po nějaké době pomohou.

Vlny do něj narážely a házely si jím jako korkovou zátkou – pomalu to přestávalo být zábavné a příjemné, zvláště když si uvědomil, jak je voda studená. Pocházel sice z chladné Anglie a plaval ve vodě daleko studenější – ale tam mohl koupání přerušit a ohřát se. Teď už pociťoval, jak se mu po těle rozlézá nepříjemné brnění, které zakrátko přešlo v tupou bolest v kůži a pod ní, jakou ještě nezažil – a po delší době pochopil, že se jedná o bolest vyvolanou neustálými údery vodních spoust. Zarazilo ho to, až do této chvíle netušil, že voda může také bolet. Příští minuty jej citelně přesvědčily, že může.

A konečně pochopil, o co jde jeho přátelům – bylo to přece obsaženo v Garnových slovech: „Záleží jen na tobě, za jak dlouho proplaveš!“ Ano – chtějí, aby se pokusil dostat se sám dál, proplout touhle ďábelskou soutěskou! Aby udělal to, co se každému člověku muselo zdát holou nemožností.

Okamžitě, jakmile si to uvědomil, převrátil se zase zpátky na břicho a začal ze všech sil plavat. Neohlížel se příliš na skály kolem sebe, ale když se ohlédl, spatřil docela stejný obraz jako předtím a bylo mu jasné, že nepostoupil ani o píď a naopak jenom lano brání, aby nesklouzl zpět.

Přestal se zbytečně unavovat a raději chvíli přemýšlel. Jediným jeho spojovacím bodem s ostatním světem bylo lano – Enkra chápal, že jenom s jeho pomocí se může soutěskou dostat. Natáhl ruce a sevřel pevně drsný provaz z rostlinných vláken – naštěstí kvůli té drsnosti mu neklouzaly ruce. Pomalu, s velkou námahou smršťoval paže – a zdálo se mu, že se mu podařilo se opravdu povytáhnout o dvacet centimetrů. Udělal to ještě několikrát a pomalu přeručkoval z bouřícího víru do poněkud klidnějšího místa. Nyní už tolik nevyhledával vzbouřenou pěnu, ve které se mu předtím tak líbilo. Zavěsil se na lano a chvíli odpočíval.

„A stejně vyhraju!“ řekl nahlas, ačkoliv ho nikdo nemohl slyšet, „Vyhraju a vyhraju – ať se děje, co chce!“

Znovu se posunul o kus dopředu – ale v té chvíli jej bolestivě udeřila zvlášť velká vlna, zkřehlé ruce sklouzly po laně a Enkra byl vlnou smeten zpět. V příští chvíli se již zase zmítal ve víru pod příkrovem vzbouřené pěny.

Enkra propukl v pláč – jeho mysl nepřišla na jiný nápad, jak se vyrovnat s beznadějnou situací. Krutí, zlí tygři ho zavlekli do tlamy samotného ďábla a teď se mu někde nahoře sadisticky vysmívají. Enkra se bál, že tygři neodhadnou, co může vydržet, že jej považují za arminského kluka, přecení jeho síly a vytáhnou ho teprve jako chladnou mrtvolu. Dlouho jen tak ležel a plakal – k bolesti v údech a chladu se přidal ještě nejhorší nepřítel, strach.

„A přece tady nezůstanu!“ řekl si, zaťal zuby a znovu se chytil lana. Ručkoval po něm a centimetr po centimetru, překonávaje strašný odpor vody, se sunul dál a dál. Slzy mu tekly po tvářích, ale nevěděl to, nedovedl je rozeznat od vody, která ho neustále zalévala. Jen jednu chvíli, když vysunul hlavu z vody, aby se nadechl, rozhlédl se – a zjistil ke svému velkému překvapení, že je již za místem, kde mu prve lano vyklouzlo.

„Proto je člověk člověkem, aby zvítězil!“ napadlo mu heslo, které snad někdy někde četl – teprve nyní je pochopil.

Otřel si slzy a odhrnul vlasy z čela. Pak pokračoval v nekonečné cestě, opět centimetr za centimetrem – cítil, že rty má už rozkousané, jak zatínal zuby, ale nechtěl a nemohl se vzdát. Musel dokázat tygrům, že je dost silný pro jejich hry.

Nyní se ocitl v klidnější, volněji proudící vodě – dokonce i lézt mohl rychleji. Ohlédl se na smyčku lana, jejíž ohyb zůstal někde daleko – dokonce mu napadlo, zda by je neměl odpojit, neboť táhnout na zádech takové závaží mu působilo potíže. Nevěděl však, jak se vyplést z úvazků, a tak byl nucen vláčet s sebou tu nyní zbytečnou a překážející věc.

Najednou spatřil před sebou skalní prahy – z výšky však nevypadaly tak nebezpečně a nepřátelsky, jako nyní. Jejich celková výška nebyla větší než čtyři metry, ale zvedaly se pozvolna, v úseku dvaceti až třiceti metrů, takže se po nich dalo vylézt. Voda se přes ně řítila s hukotem a řevem, vytvářeje četné víry a malé vodopády v místech, kde byla skála vymleta. Lano se táhlo přesně středem, nejhlubším proudem nahoru. A za prahy domníval se Enkra vidět onen visutý most. Vzpomněl si na Garnova slova „Až se dostaneš k prahům, musíš doleva – tam se dá snadněji vylézt...“  Dal se tedy nalevo, ač musel přemáhat dosti silný odpor vody, chtěl-li provést i tak obyčejný manévr. Jak silný by musel být odpor, kdyby chtěl skutečně plavat proti proudu?

U levé skalní stěny se zastavil a bedlivě si ji prohlížel. Nakonec dospěl k názoru, že předpokládané místo pro výstup bude patrně několik příčných rýh v jednom z balvanů, který voda většinou obtékala z obou stran. Chytil se jednou rukou lana a druhou kamene a pokusil se vydrápat nahoru. K první rýze se dostal dost snadno, zaklesl se za ni prsty ruky a pomocí lana se vytáhl, až kam mohl vložit koleno. Pak ovšem musel natáhnout ruku do příští rýhy a vytahovat se dál. Lano mu velice překáželo, teď už mu nepomáhalo a zdálo se, že by jej mohlo shodit zpět. S těžkým srdcem se jej tedy pustil a chytil se kamene oběma rukama. Takto mohl šplhat dosti dobře – byl to sice akrobatický výkon, ale Enkra měl naštěstí průpravu, když prchal z domácího vězení. Podařilo se mu vylézt až na vrcholek balvanu – tam se posadil, obrátil se zpět a chvíli odpočíval. Voda pod ním v soutěsce vřela a hučela a zdálo se, že prská vzteky nad tím, že jí oběť vyklouzla – nejvíc se vařila a kypěla v onom ďábelském kotli, kde se Enkra tak dlouho zmítal ve víru. Ale Enkra byl pryč a již se tam nechtěl vrátit.

„Zvítězil jsem nad tebou, řeko!“ pravil, neboť všechno v téhle soutěsce říkal nahlas, „Zvítězil jsem a už nikdy se tě nebudu bát. Budu jako ostatní, budu tě považovat za hračku a budu s tebou zápasit jenom ze žertu, pro zábavu...“

Sklonil na chvíli hlavu a oddechoval. Pak řekl ještě: „Už nikdy se nebudu ničeho bát.“

Povstal a obrátil se – nyní vedla jeho cesta už jenom přes velkou čeřící se tůň a přes zbývající nevysoké a nepříliš nebezpečné prahy. Sestoupil do tůně a ponořen po pás se jí brodil – voda mu sice podrážela nohy, ale na to si již zvykl a nedal se tím rušit. Držel se opět lana, které se mu podařilo uchopit, proto mu nijak nevadilo, když dvakrát upadl. Pak už byl u prahů, stačilo jenom přelézt tento kus skály a byl nahoře, v klidném, mírném jezeře s loveckou chatou.

Vydal se nahoru – opět pustil lano, neboť mu překáželo, a po všech čtyřech se drápal po skále. Ale tentokrát nebyla cesta tak lehká, spáry a skuliny ve skále byly mělké a nevýrazné a Enkra si rozdíral ruce, než se mu podařilo se pevně zachytit. Navíc stále proudila pod ním a okolo něho voda, která měnila balvany v kluzké a nebezpečné zrcadlo. Několikrát upadl a odřel si kolena a ruce, jak se snažil zachytit, dokonce si odřel bradu, ačkoliv nevěděl jak a proč. Také se nepříjemně napil, snad při stejné příležitosti, tak prskal a frkal, neboť proklínat pro dávení nemohl. Ale dostal se až na samotný vrcholek prahu, spatřil už i chatu a visutý most a na něm pruhované kožešiny. Hmátl po laně, aby jeho pomocí přelezl ten poslední úsek cesty, ale lano bylo poněkud vpravo – popolezl k němu, ale v té chvíli jej zachytil dravý proud. Nohy mu ujely, zachytil se jen jednoho balvanu a zůstal na něm viset. Lano mu beznadějně uniklo bůhvíkam – Enkra cítil, jak se jeho nohy houpají v prázdnotě v marné snaze se zachytit o nějaký výstupek skály. Ale nebylo tam nic, byl jen jediný, naštěstí pevně uložený balvan a slabé ruce, zaklesnuté do sebe okolo toho kamene, křečovitě se napínající v marném zápasu. A na hlavu neustále padal proud bolestivé, drtící a uchvacující vody. Enkra ji pil a zase vyplivoval, svíjel se v marné snaze nadechnout se trochy vzduchu a uvědomoval si, že jestli jeho ruce povolí, nebude jej už chránit lano, jehož smyčka zůstala bůhvíkde, že spadne na kamenné prahy a roztluče se o ně, jako by se střemhlav vrhl do propasti. Bojoval o život – poprvé ve svém velmi krátkém životě, který skončí v příští minutě, nedokáže-li si pomoci. Toto vědomí bezprostředního ohrožení v něm probudilo sílu a energii, kterou v sobě nikdy předtím nehledal. Enkra se počal pomalu, se zoufalou snahou žít, vysunovat po hladkém kameni nahoru. Podařilo se mu nějak se nadechnout vzduchu, snad už byl dokonce vysunut nad hladinu, ale to byl konec toho vzepětí sil. Jeho ruce povolily a sklouzly po hladkém povrchu kamene, Enkra vykřikl v hrozné úzkosti – a padal.

Škubnutí ochranného postroje na zádech jej zarazilo sotva metr pod kamenem – proud jím zatočil a dravě smýkl na skálu, ale Enkra visel na ochranném laně a to lano pomalu, ale jistě stoupalo k průlezu vedle kamene, jehož se před chvíli tak křečovitě držel. Chvíli to nedokázal pochopit, jenom brada se mu chvěla a všechny údy se třásly jako v horečce. Teprve když narazil ramenem na onen kámen, vzpamatoval se a co nejrychleji a nejšikovněji přelezl přes poslední skalní práh – a již jej objala hladina jezera. Nedovedl si srovnat v hlavě, že najednou plave pozvolna a klidně prohřátou jezerní vodou a před ním se nachází visutý most ze silných lan podobných tomu, které ho táhlo. U mostu stálo cosi podobného rumpálu, a dva tygři usilovně namotávali jeho vlečné lano. Jinak byl břeh i chata posypán pruhovanými kožichy – povšimli si, jak je vyčerpán a tak jich několik naskákalo do vody a plavali mu vstříc. Silné tlapky jej podebraly pod rameny a vlekly na mělčinu, tam mu někdo rozepjal postroj, Enkra objal Agbara okolo krku a ten ho vytáhl na travnatý břeh.

Enkra upadl na vyhřátou zem, natáhl se jak široký tak dlouhý a ležel dlouho a bez hnutí jako mrtvý. Okamžitě se daly do činnosti tygří jazyky, schopné probudit i mrtvého, a pilně olizovaly. Tentokrát to ale strpěl bez odporu, už proto, že nebyl schopen se vzpouzet. Chápali ho a nechali ho ležet klidně na přátelském teplém slunci, dokud jej neosušilo a neprohřálo mu zkřehlé údy. Snad při tom na chvíli usnul nebo dokonce ztratil vědomí – ale najednou se probudil, posadil se a zasmál na tygry, sedící kolem něj. „Fí! Vy jste mi ale dali! Málem jsem tam zůstal...“

Garn se shovívavě usmál jeho obavám. „Neboj se, človíčku! Nemohl jsi tam zůstat, nic se ti nemohlo stát. Pořád tě někdo shora pozoroval a dával nám znamení, co můžeme dělat. Když jsi nedokázal vylézt ani k těm prahům a lano ti vyklouzlo, chtěli jsme tě vytáhnout, ale než to náš pozorovatel odmával, začal jsi lézt nahoru a tak jsme tě nechali. Chtěli jsme vědět, co dokážeš. Trochu jsme se o tebe báli, když jsi šplhal po prazích – každý není tak odvážný, aby je přelézal a nedržel se lana! Většinou každý počká, až lano dotáhneme, chytí se ho a dá se jím vléci, rukama a nohama se jenom odráží a pomáhá si. Copak jsi neměl strach, že se zřítíš?“

Enkra se trochu začervenal. Nechtěl se přiznat, že nedůvěřoval těm krásným a dobrým šelmám, tak jen pokrčil rameny. „Měl jsem strach – ale chtěl jsem vylézt co nejdřív ven. Ta voda byla hrozně studená...“

Tygři se rozesmáli – Kwarr se přitulil k Enkrovi a nechal se od něj hladit po hedvábné srsti.

„Milý bratře,“ řekl Garn, „Tím by byla hlavní část zkoušek ukončena. Někdy dostanou zajatci ještě výprask, ale... velitelem udělali mne, a jak známo, bílý tygr se nikdy nesníží k něčemu nečestnému. Konečně, jak jsem si ověřil včera, nejsi citlivý na nějaký ten štulec – a podle toho, co jsem viděl, nasbíráš jich ještě hodně, než skončí hry! Zvláště budeš-li zase zkoušet učit tygry hry lidí. Je skoro pravidlem, že každá naše zábava se končí rvačkou, a já ani nikdo jiný tohle pravidlo nezměníme. Je ale ještě jedna věc, kterou bych s tebou rád provedl, a tu si nechám jako překvapení na konec her. Nevím, jak dalece s tím budeš souhlasit, ale na souhlas lidí se my tygři nikdy neptáme. A teď se zvedni a pojď za mnou – opekli jsme ti u chaty trochu masa, neboť víme, že lidé z nejasných důvodů neradi maso syrové.“

Enkra ochotně šel – pojedl trochu a potom se zařídil podle tygřího zvyku, velícího přes polední žár spát. Položil se mezi ně, z Garnova kožichu si udělal podušku pod hlavu, Kwarra si položil k hrudi a usnul. Spal možná několik hodin – nakonec jej tygři probudili a všichni dohromady se vykoupali. Enkra byl už zas v pořádku, dokonce natolik, že se odvážil vyvolat ve vodě menší pranici. Bylo to pro něj výhodnější, neboť tygři se neuměli ve vodě pohybovat tak rychle jako on. A tak jej výsledek rvačky naplnil štěstím a spokojeností.

„Tak a co teď s tebou?“ ptali se tygři, když vylezli na suchou zemi, „Co kdybychom tě nechali trochu odkapat?“

„Jak prosím?“ ptal se Enkra nechápavě.

„Pověsit za bradu. To se dělá!“

„Za bradu? Pověsit? Jak?“

Neměl se ptát – v okamžení na něj několik tygrů ulehlo, aby mu zabránili v útěku, na nějž zatím ani nepomyslil. Potom jej pustili, ale sevřeli v kruhu a dávali na něj dobrý pozor, než jej odvedli k jednomu stromu. Ruce mu svázali za zády řemenem a pevně stáhli, aby se nemohl uvolnit. U stromu stáhli jednu z větví dolů a vsunuli Enkrovu hlavu do vidlice dvou bočních větviček. Hlavní větev pak řemenem přivázali ke kmeni a pomalu popouštěli, aby vidlice zvedala Enkrovu hlavu výš a výš, až nakonec stál na špičkách. Nyní řemen zadrhli a rozesadili se okolo, aby pozorovali, co to s ním udělá. Neudělalo to s ním nic, napřed se domníval, že se mu podaří nějak hlavu vysunout, ale zjistil, že to nejde, větve byly zajištěny i vzadu. Zdálo se mu, že dlouho na špičkách stát nevydrží, ale vydržel upodivu déle než očekával, nejspíš proto, že kdyby se postavil na celá chodidla, byl by se uškrtil. Teprve když umdléval, řekl tiše: „Pusťte mě!“ a na Garnův pokyn jej rychle odpoutali.

„To je dobrý,“ zachrčel, „To skutečně málokdo vydrží!“

„No, ale uschl jsi krásně! Takhle většinou vážeme zajatce – a víš, že žádný nikdy neuteče?“

„Docela věřím...“

„Tak pojď – v táboře nás už čekají...“

A Enkra byl nucen se rozloučit s klidným jezerem a dravou soutěskou, ale neloučil se lehce. Měl odjakživa smysl pro krásu divoké krajiny, a tahle země byla celá jedinou divokou a nepochopitelnou krásou.

„Nebuď smutný,“ řekl mu tiše Kwarr, „Až tě zase chytíme, necháme tě zase si zaplavat...“

Assire došla k názoru, že Enkra je po plavání soutěskou unavený a všechno ho bolí. Měla pravdu. Přestože ho důkladně olízali, není to dost a je zapotřebí olízat ho ještě důkladněji. Od myšlenky u ní nebylo daleko k činům, tak se do toho hned dala, a olizovala s ještě větší pečlivostí, než jiní. Enkrovi se to v podstatě líbilo, kromě některých citlivějších míst. Jenže Assire objevila místo, kde nevydržel: prsty na nohou. Bolest mu nebyla vyloženě příjemná, ale snášel ji s vědomím, že přestane, ale tohle bylo něco horšího: lechtání. Jak mu pečlivě olizovala chodidla, a potom přešla a olizovala ho mezi prsty, začal se nejdřív chechtat, potom řvát a konečně se zmítal v křečích. Nevadilo, podržela si ho packou, a usilovně ho lechtala znovu a znovu. Pak vynašla něco ještě lepšího, začala ho něžně okusovat. Tygr má strašlivé zuby, ale umí být velice něžný ke svým mláďatům, a když Assire přišla na to, čím mu udělat radost, byla nesmlouvavá. Jeho vřískání a marné pokusy se osvobodit zaujaly další tygry, takže se přišli podívat, přihlíželi a radili všechno možné.

Konečně ho nechala, ale slíbila, že tohle mu bude dělat pokaždé, když bude mít náladu a pocit, že je to zapotřebí. Utřel si slzy a poděkoval.

Že mu chutná tygří mléko, se všeobecně rozneslo, a hlásila se řada nadšených dobrovolnic, které toužily, aby ochutnal také jejich mléko. Tím se podle jejich zvyklostí stal adoptivním synem a bratrem jejích koťat, se kterými se mohl a měl mazlit. O pár řádek výš je řečeno, že tygr umí velice zodpovědně kontrolovat sílu svých zubů, takže zmáčkne vždycky jen tak, aby něžně okusoval a neublížil. Tuto schopnost ovšem zcela postrádají mláďata s prvními mléčnými zoubky, a ty zoubky jsou jako jehličky. Když Enkra matlal jedno mládě, všechna ostatní se dožadovala stejné pozornosti tím, že ho hryzala, kam dosáhla. Nemohla mu ublížit, ale zase při tom ječel a bránil se. A když se člověk brání, každý správný tygr ho považuje za kořist a kouše a kouše. Máma dotyčných koťat spokojeně přihlížela a byla ráda, že nehryžou aspoň chvíli ji samotnou.

Assire prohlásila, že čím víc bude jíst maso a pít tygří mléko, tím víc do něj vstoupí tygří síla, bude růst a prospívat a nabývat síly a energie. Připouštěl to, tygří mléko v něm vyvolávalo jakousi euforii, takže všechno mu připadalo příjemné a skvělé, jen co to přestalo bolet. Potvrdila mu to i stará Assire, a když se s ní mazlil, opět měl pocit, že je doma u maminky. Neměl jiné příbuzné než rodiče a vždycky záviděl každému, kdo se chlubil pobytem u babičky a dědečka, strýců a tet, bratranců a sestřenic a všech dalších příbuzných. Kdyby tak měl hodnou babičku, která by mu vyprávěla pohádky...

„Co jsou pohádky?“ zeptala se Assire.

„Takové příběhy. O něčem, co neexistuje, ale... o králích, princeznách...“ Enkra zaváhal, v tomhle světě se už setkal s různými vladaři a Assire byla princezna tygrů. „Tak třeba strašidla!“

Assire ho zamyšleně olizovala. Jen tak něžně.

Enkra si vzpomněl na dobu, kdy byl jednou nemocný. Ležel v posteli, maminka ho ošetřovala a četla mu pohádky z nějaké knížky. Nejvíc miloval všelijaká strašidla a duchy, při tom se třásl strachy a balil se do deky, ale byl to příjemný strach. Mají také tygři nějaké takové příběhy?

Assire řekla: „Když tygr opustí svoji kožešinu, uvolní se jeho Zářící duch. Zůstává blízko své kožešiny, která je uložena do svatyně a tam zůstane na věčné časy. Dokud se nerozpadne, ale to trvá velice dlouho. Zářící duch může jít kam chce a chránit ty, které má rád. Ale musí stále zůstat na dosah své kožešiny, aby se do ní mohl vracet.

Někdy se podaří, že se tygrovi podaří proniknout do lidského světa, když někdo z přátel dostane darem nebo dokonce koupí kožešinu a odveze si ji do svého sídla. Tím získá Zářící duch povinnost chránit jeho dům a všechny, kdo jsou v něm. Lidské děti si rády hrají na kožešině tygra, tím o nich pronikne jeho síla a energie, a stanou se lepšími. Je to krásná služba.“

„A nevadí mu, že se musí starat o cizí děti?“

„Zářící duch nemá příliš mnoho povinností, a když nemá co dělat, nudí se a mohl by vymýšlet hlouposti. Je dobře, když má nějakou službu. My máme děti rádi.“

Enkra si pomyslel, že až k sežrání, ale neodvážil se to říct nahlas.

„Zářící duch může pít jejich krev, ale vrátí ji očištěnou a zdravou. Tygří síla do nich vstoupí a pomáhá jim.“

Enkra neodolal, dal jí pusu na čenich. „Budeš mi ještě něco povídat o těch věcech?“

„Dnes budeš spát na mé kožešině. Zářící duchové mých předků vstoupí do tvých snů a budou ti vyprávět svoje příběhy. Neumím si vymýšlet příběhy jako lidé, ale možná se ti bude líbit, co v životě prožili, a co by ti chtěli předat.“

Nemýlila se. Té noci se Enkrovi zdály věci ještě mnohem fantastičtější, než četl v knížkách a viděl ve filmech. A nejkrásnější bylo, že byl součástí těch příběhů, prožíval strach a hrůzu, nadšení a radost, všechny pocity, které prožívali oni, a i když v té chvíli často trpěl, bylo to přesně to, co se mu líbilo. Občas se probudil, když ho něco vyděsilo, ale když se vzpamatoval, ležel zase na hřejivé tygří kožešině a stačilo lehké zamručení, aby se uklidnil. A těšil se na další zážitky.

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: