Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Iron-city : Pět prstů

Zpět Obsah Dále

Kdybychom mohli vzlétnout jako pták a letět z Kingtownu stále dál na západ, přeletěli Orlí hory až téměř k oceánu, spatřili bychom na poloviční cestě mezi mořem a horami dýmat komíny Iron-city, největšího města Arminu. Původně bylo založeno jako přístav na břehu moře při ústí Rybnaté řeky, přitékající z hor. Potom ale bylo v horách objeveno ložisko železné rudy a bylo nutno volit: buď přivážet rudu z hor k moři, nebo uhlí od moře k horám. Moudří stavitelé navrhli nakonec kompromis a postavili město na poloviční cestě, na tak zvané Druhé peřeji, počítáno od moře. První peřej zmizela, byla odstřílena a řeka zregulována, takže remorkéry dovážejí nyní uhlí až do města. Ruda se dopravuje rovněž po řece, mezi víry a peřejemi, avšak už ne na dlouhých úzkých vorech jako dřív. Dávní voraři z legend, silní a stateční chlapi, zmizeli v zapomnění stejně jako prospektoři, kovkopové a hledači zlata.

Na každé straně města je tvářnost krajiny jiná. Na jihu se rozkládá neproniknutelná džungle, čím dál divočejší. Na severu se táhne zpočátku zvlněná, pak čím dál rovnější a pustší step. Jenom směrem k východu se zvedá pahorkatina, až přechází v masiv Orlích hor (Eagle Mountains). Suché a vyprahlé stepi, porostlé sotva řídkou travičkou a keříky ostnatých a trnitých dřevin, se říká Větrná step a Reorti, s nimiž na severu sousedí, ji nazývají Otevřená dlaň. Vypráví se, že někde v nedohledných pustinách žije národ Stepňáků, podivných lidí neznámého původu, kteří brázdí step na plachetních saních pochybné konstrukce. Ale to patří k legendám – není známo, že by někoho ze Stepňáků v poslední době kdokoliv spatřil.

Město samo dělí řeka Fish River na severní a jižní část. Na severu se rozkládají především obrovské Ocelárny, zaměstnávající většinu obyvatel. Dále se tam nachází čtvrť úřednických vilek a obydlí majetnějších občanů. Lidé méně majetní bydlí za řekou v jižní části – ale hlavně je tam domorodá čtvrť Kasba, vzniklá bez plánu a účelu. Označení domorodá není příliš přesné, v Kasbě žijí přistěhovalci jako ostatní, ale tmavší pleti. Barva pleti hraje často roli i v šarvátkách a lítých bitkách mezi příslušníky klukovských smeček z té či oné strany, ač někdy je těžké rozeznat, k jaké rase se původně rod dotyčného hlásil.

Severnímu břehu vládl již více než dva roky Stephen Fitzgerald Galahad Gold, syn guvernérův, jehož jméno bylo zkracováno na Gold Step. Nyní byl třináctiletý a zdědil svůj úřad po bratrovi, který jej ideově podporoval z university v Kingtownu. Step byl hezký chlapec, dobře rostlý a na svůj věk rozumově vyspělý. Od doby, kdy se stal náčelníkem, platil si mistry všech způsobů boje jako učitele. Ve své čtvrti zavedl dosti přísný režim a Armini, kteří přes svoji zjevnou individualitu milují rázné a tvrdé velitele, jej rádi a ochotně poslouchali. Ostatní klukovské smečky severního břehu byly mu tak či onak poddány, dokonce i někteří kluci z jižního břehu se této organizaci podřizovali. Jenom hrdá a nepřístupná Kasba se tyčila svými bizarními domky na kopci proti Goldovu paláci, celé noci tam svítily pestrobarevné lampióny a zněla odtamtud příšerná hudba, která Stepovi připadala jako kočičí kňourání. Gold Step neměl rád Kasbu – považoval ji za útočiště všech ničemných a zločineckých živlů města a několikrát se vyjádřil, že by bylo třeba čtvrť rozbořit a její obyvatelstvo rozehnat do všech stran světa.

V Kasbě a na přilehlém jižním břehu nebyla situace mezi náčelníky tak jednoznačná. Bylo tu velké množství smeček, které spolu uzavíraly nebo rušily přátelství a spojenectví podle okamžité situace. Jedinou výraznou osobností byl El Torro, který se také nejčastěji za pána Kasby vydával. Leč jeho moc, ač téměř neomezená, měla vážnou trhlinu: mimo jeho vlastní smečky se jej každý z podřízených pouze bál a nenáviděl náčelníka jako samu smrt. El Torrovo postavení bylo značně nejisté, sídlil na sopce a každou chvíli mohl očekávat, že krunýř spečené lávy povolí a sopka vybuchne, aby jej smetla. Až doposud se mu sice podařilo silou a válečnickým uměním zabránit každé vzpouře a její iniciátory vždy krutě ztrestal – ale Gold Step očekával, že dříve nebo později se někomu podaří tyrana porazit.

Místem, kde se obě strany obvykle střetávaly, byl Rudý most, nejstarší z mostů přes Rybnatou řeku, postavený z červených cihel a spojující Kasbu s úřednickou čtvrtí. Už před mnoha lety bylo zakázáno vjíždět na most jakýmikoliv vozidly, tak si jej zabrali kluci pro sebe. Most byl pásmem nikoho, kde se srážely neuspořádané i poněkud srovnanější houfy nepřátel od září do června. Jen v době prázdnin a dovolených se město poněkud vylidnilo a smečky se rozjely po celé zemi obšťastňovat svou návštěvou zase někoho jiného.

První zářijový den sešli se všichni kluci na nábřežích u Rudého mostu, aby se vzájemně pochlubili svými zážitky. Dalo se čekat, že dnes nedojde k žádné rvačce, ale obě strany se budou pouze chlubit a naopak hanět úspěchy těch druhých. Nikdo by se neodvážil začít rvačku, když se může dozvědět něco zajímavého.

Gold Step seděl na perském koberci u ohně, zapáleného na okraji mostu zcela bez účelu, jen jako výraz jeho moci. Bojovníci okolo něho procházeli, někteří se zastavovali, usedali vedle něj a vyprávěli náčelníkovi, co je nového. Spřátelení náčelníci usedali rovněž na koberec nebo na zábradlí okolo a přihlíželi.

Přicházel další ze spojenců, vyzdobený novou velkou čelenkou z orlích per, kryjící mu celou hlavu, jaké se vyráběly v horách a stály značné peníze, pokud nebyly získány jako dar nebo válečná kořist. Přistoupil ke Gold Stepovi a pozdravil jej.

„Ukaž! Za jaké hrdinské činy jsi získal takovou ozdobu?“ natáhl Gold Step ruku k čelence a snad chtěl zkusit, jak by mu slušela. Ale kamarád svraštil čelo, sklonil se k náčelníkovu uchu a něco mu pošeptal. Stepova opálená tvář zaplála červení a všichni hned pochopili, co se stalo.

„Kdo?“ zavrčel náčelník.

„El Torro.“

Gold Step se ohlédl dozadu, na strmé bizarní domky na druhém břehu, a zaťal pěsti: „Opět Kasba! Ti všiváci už tolikrát přísahali, že o skalpování nic nevědí a vědět nechtějí! A dokonce obviňují mne, že jsem s tím začal! No řekněte – viděl někdy někdo mne skalpovat nepřítele?“

Jeho slova byla téměř pravdivá – on sám ani jeho nejbližší vskutku s potupným stříháním do styku nepřišli. Ale mnozí z hrdinů tu přítomných a vyjadřujících polohlasně své rozhořčení, měli doma sem tam nějaký trofejový štít.

„Dobrá, když chtějí válku, mají ji mít! Chytíte-li tedy od této chvíle někoho z té bandy, okamžitě ostříhat! Nemají-li povinnou úctu k nám, nebudeme ji mít my k nim!“

„Počkej, náčelníku!“ řekl někdo, „Všichni z Kasby nejsou takoví! Já a pět kamarádů jsme byli před čtrnácti dny zajati smečkou z Kasby – byli to Cikáni. Mučili nás sice, ale nestříhali a chovali se k nám dobře. Ani neměli trofejové štíty! Když jsme se loučili, nedalo mi to a zeptal jsem se. A jejich náčelník mi řekl, že jeho čest mu brání chovat se jako El Torro.“

„Pshaw! Čest Cikána!“ odfrkl posměšně Gold Step, „Jakpak se jmenoval ten náčelník?“

„Je to nějaký nováček. Říkají mu Pedro Santanueva.“

„Santanueva? To není žádné jméno, jen nějaká zkomolenina!“

„Patrně de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez,“ napověděl někdo z družiny, „Neslyšel jsem nikdy o Pedrovi, ale Estéban de Santa Nueva a tak dál, je zámožným zlatníkem a kovotepcem tam v Kasbě. Byl jsem tam jednou s otcem – patří k té kulturnější a bohatší části Cikánů, a říká se, že jsou dokonce šlechtického původu...“

„Jejich šlechta? Jsou to kluci s rovnými vlasy, tenkými rty a nosy jako skoba! Ti ostatní Cikáni se jich dost bojí, prý kvůli čarodějnictví. A nejsou hloupí ani nešikovní, radost s nimi jednat. A taky prý dobří bojovníci...“

„Nepochybuj o tom. Ten Santanueva je znamenitý šermíř, přemohl mne v osmi minutách...“

Gold Step se překvapeně zarazil – mluvčí byl jedním z nejlepších v šermu kordem i holí a nebylo mnoho těch, kdo ho kdy porazili. Náčelník chvíli uvažoval:

„Rád bych si prohlédl toho šikovného hošíka. Až na něj někde narazíte, přiveďte mi ho ukázat! Zjistím si, co umí!“

V té chvíli přiběhl blonďatý mládenec severského vzhledu – přinášel velmi zajímavé zprávy: „El Torro se vrátil! Čekali ho dneska, ale je tady už od noci! Právě jedou k mostu!“

„Výtečně, Kewine. Mají trofejové štíty?“

Kewin se potměšile zasmál. „Samozřejmě, že mají! Ale... něco s nimi neklape. Jejich štíty nevypadají tak nové jako v jiných letech. A po Kasbě se povídá, že někdo viděl El Torrovy kluky v noci, když přijížděli do města. Neměli žádné štíty a jeli v řadě jako ďábli. Potkal je a stěží jim utekl z cesty! Vypadá to, že El Torro vůbec žádné štíty nepřivezl!“

Kluci se opřeli o zábradlí a hleděli na opačnou stranu. Tam se počal vzmáhat nějaký ruch a všichni pozorovali řadu blížících se jezdců. Byla to El Torrova smečka a každý z kluků vítězně mával nad hlavou kulatým štítem s prameny vlasů různých barev.

„Půjčte mi dalekohled!“ ozval se útloboký černobrvý kluk s vlasy stočenými nad ušima do jakýchsi antilopích růžků, „Okouknu ty jejich štíty!“

Dalekohled měl jenom jeden ze Stepových pobočníků – podal mu ho, aby se podíval.

„Ovšem! Nevím, jak ostatní, ale El Torro má zřetelně svůj loňský štít. pamatuji se, že vloni si přibíjel vlasy na štít po pořádku podle barvy. A letos má do puntíku totéž!“

„Nemýlíš se, Antilopo?“ ptal se Kewin.

„Nikdy se nemýlím, pokud jde o geometrické obrazce. El Torro přišel o svůj trofejový štít.“

„To znamená,“ řekl vzrušeně Gold Step, „Že musel být poražen! Někdo mu musel štít vzít násilím!“

„Někdo mu nabacal krunýřek...“ řekl spokojeně Antilopa.

„Nikdo v Arminu nedokáže přemoci El Torra!“ řekl Kewin, „Leda že by si začal něco s čičinami, ale on nebojuje se šelmami, na to je moc zbabělý – a taky, co by na nich stříhal?“

Na druhém břehu řeky oslavovali El Torrův triumf, neboť nikdo nepodezříval náčelníka z podvodu. A oslavovali jej ještě zítra a pozítří – pak se rozletěla po Ironu zpráva o leopardí eskortě a o tom, jak Danny MacLeod spálil El Torrovy štíty. A ve městě se rozhostilo tiché vyčkávání...

Jako každý slavný náčelník měl i Gold Step svoje vlastní sídlo, dřevěný srub v pečlivě udržované zahradě svého otce. Toho dne se tam sešla celá rada smečky – Stepovi pobočníci, podřízení náčelníci a starší rádcové. Hlavní slovo měl Kewin Wulffssonn.

„Poručil jsi, abychom pro tebe zjistili, kdo je a jaký je Pedro Santanueva. Pátral jsem usilovně a něco se dozvěděl. Objevil jsem černocha, co bydlí přímo vedle Santanuevova domu a ví, co se u něj děje.“

„Výtečně,“ řekl Gold Step, „Ať vejde!“

Černoch byl kluk sotva desetiletý a viditelně se bál náčelníků ze severní strany. Kewina znal, neboť často přicházel na jižní stranu a málokdo věděl, že patří ke Stepovi. Když jej strážci postrčili, předstoupil před náčelníka a kulil na něj oči.

„Řekni náčelníkovi, co jsi řekl mně! O Pedrovi!“ nařídil Kewin.

„Pedro Santanueva... má učitele! Bílého muže!“

„Sha!“ nadskočil Gold Step, „Kluk z Kasby a bělocha?“

„Je to podivný muž – nikdy jsem ještě neviděl podobného! Je tlustý jako divoký vepř pekari a stejně tak chytrý!“ ujišťoval černoušek, „Vlasy má ostříhané na krku, jak to nenosí ani běloši ani my – a když se svlékne, je jeho kůže bílá jako mléko, které pijeme! Chodí ztěžka a kolíbá se jako kačena, a když si má sednout na koně, musí si přistavit stoličku! Nenosí žádnou zbraň, jen nůž v pouzdře z umělé kůže – ale učí Pedra bojovat!“

„To není možné! Vymýšlíš si – tak zvláštní a směšný člověk ani nemůže existovat!“ pohrozil mu Gold Step.

„Přišel prý z Kingtownu – Pedro jej objevil v džungli, když tam zabloudil...“

„To se nedivím! Takový panák musí zabloudit!“

„Ne,“ potřásl černoch kudrnatou hlavičkou, „Pedro zabloudil! Oddělil se od smečky a jel sám do džungle, neměl nic než dýku a mačetu a měl už hlad, když se setkal s několika tygry a tím bělochem. A běloch jej nakrmil a vzal s sebou na cestu do Tigerstownu...“

„To je úžasné! A Pruhovaní mu neublížili?“

„Jsou přáteli toho bělocha. Neublíží nikomu, když on nechce. Ten muž začal Pedra učit, jak být náčelníkem. Pedro jej má velice rád, zvlášť od té doby, co se skutečně náčelníkem stal!“

„Moment, tomu vůbec nerozumím! Pedro nebyl vždycky náčelníkem? Nebo kdy se vlastně sešel s bělochem?“

„Pedro Santanueva byl samotář, stýkal se jenom se svými soukmenovci a občas se sdružovali na výpravy. Ale od doby, kdy se sešel s bělochem, je to asi rok, začal se snažit přijít k náčelnické hodnosti. Nevím, co mu běloch napovídal, ale on se Pedro začíná tak divně chovat... Nevíme, co si o něm myslet! Říká se, že se chce stát náčelníkem celé Kasby!“

V té chvíli se Step rozchechtal na celé kolo. Vytáhl z kapsy kalhot nějakou minci a hodil ji černochovi, který ji obratně chytil v letu a šťastně vycenil bílé zuby.

„Pobavil jsi mne! Ale raději odejdi, než se rozhněvám! Na pohádky o směšných cizincích a jejich velké moudrosti jsem už moc starý, víš? Povídej to někde jinde, třeba svému moudrému Santanuevovi. Nevěřím ani zbla – a neuvěřím, dokud nespatřím toho Santanuevu tady, před svým křeslem!“

„To se ti může snadno stát,“ řekl kluk, který právě vstupoval, podnáčelník Kay, „Chytili jsme ho před chvílí na mostě. Lapil jsem ho do lasa a přitáhl k našim, ani nedal tak velkou práci jako ten jeho kamarád. Ale toho jsme nechali, kde byl – kdo by se s tím ohromným klackem rval? Santanuevu máme venku svázaného jako balík – chceš ho vidět?“

„Ovšem!“ vykřikl Gold Step šťastně, „To je nejlepší nápad! Přiveď ho – ne, počkej, napřed to tu trochu upravíme!“

Černouška vystrčili ze dveří a přestavěli nábytek. Stůl postavili naproti dveřím, Step si sedl na stůl a jeho pobočníci Kay a Kewin k němu. Antilopa usedl stranou na jednu ze židlí, ostatní se srovnali ke stěnám srubu. Pak vstoupili čtyři strážci s oštěpy a Step nařídil přivést zajatce.

Dva kluci vehnali dovnitř štíhlounkého kluka s velkýma černýma očima a dlouhými vlasy, svázanými ušmudlaným červeným šátkem. Jediným jeho oblekem byly neuvěřitelně roztrhané a špinavé plavky, držené mohutným opaskem – na krku měl prázdnou pochvu na nůž a na nohou mokasíny z odřené kůže. Jinak byl špinavý jako čuník, ovšem většina té špíny byla zcela čerstvá, zřejmě ho při zajetí pořádně vyváleli po zemi. Ačkoliv měl ruce zkroucené za zády a tam spoutané, že jej jistě musely bolet, netvářil se nijak zkroušeně a když se ocitl před Gold Stepem, ani se nesnažil vypadat poníženě. Naopak podle možností se napřímil a upřel na Stepa hrdý pohled.

„Tak ty jsi ten slavný Santanueva?“

„Don Pedro de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez. Jsem šlechtic a žádám, aby se mnou bylo nakládáno jako se šlechticem!“

„Hezký! Řekni ještě něco, ať se zasmějem! Třeba se pochlub, jak umíš skvěle šermovat!“

„Se spoutanýma rukama mi to tak dobře nejde.“

„Dobře. Rozvažte mu ruce!“

Když byl uvolněn, nevrhl se Santanueva podle očekávání na hlídku ani se nepokoušel uprchnout – jenom se usmál a třel si pohmožděná zápěstí.

„Říká se, že jsi proti skalpování!“

„Ano. Nikdy jsem na nikoho nesáhl ve zlém, ani jsem to nikdy nedovolil ve své přítomnosti!“

„Podívejme na novoty!“ zasmál se Kewin.

Santanueva proti nim vztáhl špinavou ruku s roztaženými pěti prsty. Ukazoval na jednotlivé a memoroval: „Vypracoval jsem pět zákazů, co se nesmí dělat se zajatci. Vy to jistě znáte, ale raději to zopakuji:

1. Zabít nepřítele

2. Zranit jej těžce

3. Zranit jej v obličeji či na hlavě

4. Způsobit mu trvalou škodu na zdraví

5. Ustřihnout mu vlasy.

Těchto pět zákazů symbolizuje vztyčených pět prstů ruky, kterými se zdraví ti, kdo se k tomuto programu přidají.“

„A kdopak slavný se už k němu přidal?“

„Já!“ řekl Santanueva bez váhání, „A moji lidé. Časem nás bude víc, až se nám podaří to všem vysvětlit.“

Gold Step se rozhlédl po svých podřízených. Usmívali se a tak se rozhodl novopečeného náčelníka ještě trochu trápit. „A co bys tomu řekl, kdybysme tě teď my ostříhali?“

„Gold Step přísahal, že nebude skalpovat!“ řekl Santanueva přísně a složil ruce na prsou.

„To přísahalo mnoho náčelníků. Vím, jak to vypadá v praxi. Ostatně nevěřím, že ty sám...“

„Já držím slovo!“ křikl mladý Cikán zostra.

„A co kdybych to přece udělal?“

V té chvíli Santanueva udělal krok stranou a udeřil jednoho ze strážců loktem do břicha, až hekl a klesl na kolena – pak skočil ke druhému, udeřil jej pěstí a vytrhl mu oštěp. Dříve, než mohl kdokoliv zakročit, srazil úderem patky oštěpu třetí hlídku na zem a čtvrtému, největšímu, přerazil o hlavu oštěp těsně pod hrotem. Než stačili kluci vyskočit a sáhnout po zbraních, stál už uprostřed mezi čtyřmi svíjejícími se hlídači a držel v rukou metr a půl dlouhou tyč, připraven bránit se proti komukoliv.

„Kdo se odváží jít proti mně?“

Kay sňal se zdi válečnou sekerku s krátkým ostřím. „Rozsekám ti ten klacek na kousky!“

Santanueva se ohnal tyčí a jedním koncem udeřil Kaye přes zápěstí dřív, než stihl něco udělat. Vzápětí praštil do ramene jiného kluka, který sahal po noži.

Kluci se chtěli na Santanuevu vrhnout všichni naráz – krčili se u stěn a jen čekali, kdy na okamžik poleví jeho pozornost. Ale Pedro, ostražitě se rozhlížeje a s holí v rukou, ustupoval pozpátku ke dveřím. Nemohl se ohlédnout, co je za ním, tak opatrně šmátral nohou za sebe, dokud nenarazil na práh dveří. Tam se zastavil a sebevědomě pohlédl na Gold Stepa, zamyšleně jej sledujícího z výšky svého stolu.

„Nedomnívej se, náčelníku, že kdo chce mír, nebude bojovat! Budeš-li chtít, porazím tě jakoukoliv zbraní! Dokonce touto holí proti jakékoliv sečné či bodné zbrani! Kohokoliv z vás!“

„To se říká kdoví jestli!“ odfrkl posměšně Kay.

„I proti vikingskému meči?“ sňal Kewin ze stěny těžký meč dlouhý metr a půl a zamával jím jako pírkem.

„Snadno! Ale teď mi dovolte se rozloučit, pánové...“

„Moc nás těšilo.“ řekl Gold Step a tleskl.

Dveře za Pedrovými zády se otevřely a dvě silné paže ho uchopily za úzká ramena. Vzápětí jej strážci vrazili zase dovnitř a vstoupili za ním.

„Ale návštěva není ještě u konce...“ dodal Step.

Santanueva pustil tyč ke svým nohám. Vzápětí chytil svoje strážce za zápěstí rukou, kterými mu svírali ramena, a prudkým škubnutím je přehodil oba současně dopředu a na zem. Pak popadl svou tyč a než se sebrali, srazil je opět každého jedním koncem.

„Tohle všechno cvičím každý den se svými bojovníky!“

„Tak dost!“ přešel Gold Stepa jeho klid, „Přece se nenecháte porazit špinavým vandrákem z Kasby! Kewine, utkáš se s ním, jak jsi řekl, vikingským mečem! Ale ne tady, nýbrž venku na ulici, kde je rovný terén, aby se nikdo nemohl vymlouvat! Chci, aby byl Santanueva poražen v čestném boji muže proti muži!“

Chlapec Santanueva se pousmál a odhodil svou tyč na zem. „Souhlasím. Půjdu s oštěpem bez hrotu proti jeho slavnému meči. Cvičil jsem to a nebojím se.“

Všichni se vyhrnuli z chaty. Kay se rozběhl napřed, zajistit místo utkání. Bylo to parkoviště pro automobily, které se sjížděly ke guvernérově vile v době porad nebo slavností, ale teď tady stál jen otlučený džíp policejního kapitána, který měl v guvernérově úřadu něco vyřizovat. Jeho řidič spal ve stínu auta přímo na zemi, ale když přišel Kay, probudil se a po vysvětlení situace ochotně pomohl srovnat diváky do nepravidelné elipsy, v jejímž středu se měl boj odehrát.

Santanueva a Kewin především odložili oděv – zvláště široké opasky mohly v některých chvílích překážet. V Iron-city sice platila M-zóna, ale policajt to přešel mlčením, zapálil si cigaretu, posunul střechu klobouku do čela a opřel se o kandelábr veřejného osvětlení, aby sledoval zápas. Santanueva požádal, aby se mohl umýt v kašně, která sloužila většinou k nalévání vody do chladičů aut. Bylo to povoleno a vykoupal se i Kewin a každý, kdo to stihl. Kewin si zase obul střevíce z pneumatiky, připnuté šňůrkami – ale Santanueva nechal mokasíny stranou, tvrdě, že by mohl uklouznout.

Kay byl pověřen úlohou soudce a přednesl pravidla. Znovu zdůraznil, že na vlastní žádost bude Pedro Santanueva ozbrojen pouze oštěpem bez hrotu a Kewin Wulffssonn vikingským mečem, jakým bojovali jeho předkové. Zápas bude veden tak dlouho, dokud jeden ze zápasníků nebude v situaci, kdy by mohl být soupeřem zabit, aniž se může jakkoliv bránit. Není samozřejmě dovoleno soupeře zranit (což platilo zvláště pro Kewina).

Přinesli zbraně – Kewinův meč a nový kvalitní oštěp, který byl zapůjčen Santanuevovi k prohlédnutí. Pedro na zkoušku udeřil oštěpem o zem a pak jej podal Kayovi, který sekerkou usekl hrot a vrátil jej Santanuevovi.

Pak se zeptal Kewin, zda Santanueva věří, že dokáže svůj meč ovládat natolik, aby bylo možno se s ním bez obav pustit do boje. Pedro tomu věřil a kromě toho soudil, že se ani nedostane do situace, kdy by mu mohl ublížit.

Kewin usoudil, že Pedro Santanueva je oprásklejší, než je v kraji dovoleno, a měl by být vzápětí krutě ztrestán.

Santanueva prohlásil, že se nesmírně těší.

Policajt zhasl cigaretu o podrážku, hodil špačka do kanálu, postrčil si klobouk zase do týla a počal si hryzat špičku kníru. Ale kluci už viděli Kewina bojovat a těšili se, jak si poradí s tím drzým skřetem.

Pedro vyčkával, až Kewin zaútočí – když se tak stalo, podle očekávání neuskočil, ale odrazil ránu oštěpem na stranu. Přesto dřevo zapraštělo nárazem a Kewin se jenom zasmál, neboť to byla čistě zkušební rána. Vzápětí Pedro zaútočil sám a přetáhl druhým koncem oštěpu Kewina přes záda – to byla zas jeho zkušební rána.

„Nebudeš potřebovat štít?“ posmívali se kluci.

„Dokážeš uskočit, když po tobě seknu?“ ptal se Kewin.

„Zkus to!“ Pedro tančil kolem soupeře, ani chvíli nestál na jednom místě, a vyčkával. Jakmile Kewin sekl, Pedro odrazil ránu svou tyčí a vzápětí odskakoval. To se stalo ještě několikrát, než Kewin o krok ustoupil a sklonil meč.

Bojovat vikingským mečem není lehká věc. Půl druha metru dlouhá čepel, dosti široká a těžká, vylepšená těžkou rukojetí s křížem, se dá velmi těžko ovládat, zvláště má-li zápasník být v každou chvíli připraven strhnout ji zpět, kdyby se jeho protivníkovi nepodařilo dostat se z dosahu. Kewinovi táhlo na čtrnáctý rok a mečem bojoval od dětství, ale byl zvyklý mít proti sobě protivníka s podobným mečem a štítem, o který se v případě nouze dala rána zastavit. Ještě nikdy nebojoval proti tyči o dvou koncích, z nichž tu jeden, tu druhý odrážel jeho výpady a občas mu hrozivě zasvištěl okolo hlavy. Zpočátku měl strach, aby Santanuevovi neublížil – ale brzy pochopil, že má proti sobě sice menšího a mladšího, ale velmi zkušeného soupeře.

Zaútočil naplno s vědomím, že tyč nahradí obvyklý štít – ale nebylo to tak snadné. Štít rány odrážel, ale nechával mu vládu nad mečem, kdežto záludná Pedrova tyč rány pouze srážela stranou, ale nechávala jim rychlost a razanci a Kewinovi se často stávalo, že stěží udržel rovnováhu, když jeho síla nenašla odpor a táhla jej jinam, než původně zamýšlel.

„Kdybych chtěl,“ řekl mu Santanueva v přestávce boje, „Mohl bych tě při každé ztrátě rovnováhy srazit na zem. Dotloukl bych tě druhým koncem jako psa. I kdybys mě chtěl zabít, dokázal bych tě odrazit!“

„Jak to děláš, že tvoje tyč nikdy nenarazí na ostří? Kdybys mne odrazil přímo, dávno bys z té hůlky měl třísky!“

„Nejsem blázen! Srazím tvůj meč stranou a nepotřebuju k tomu skoro žádnou sílu!“

„Proti kataně to umíš taky?“

„Učil jsem se to...“

„Poslední kolo!“ ohlásil Kay, „Jestli to nerozhodnete, zakončím zápas nerozhodně!“

Na Kewinovi se už počaly objevovat známky vyčerpání, nepohrával si už s vikingským mečem jako s pírkem a jeho útoky už nebyly tak přesné a rychlé jako na začátku. Ze Santanuevy sice taky tekl pot, ale zatím byl k neutahání.

„Santanueva dokáže jakoukoliv obranu proti Kewinovu meči,“ promluvil Gold Step ke Kayovi, „Ale jak chce dokázat, že by mohl Kewina zabít, kdyby chtěl? Dokud to nedokáže, nezvítězí!“

V příštím střetnutí meče a tyče došlo k nechráněnému setkání tyče s ostřím a vikingský meč ji přeťal na dva kusy. Kluci zajásali – Kewin odskočil a ptal se Santanuevy: „Tak co, vzdáš se nebo chceš pokračovat?“

„Jedem dál! Ale bude to bolet!“

Pedro uchopil delší kus do levé, kratší do pravé ruky – Kewinův meč znova zasvištěl, a tentokrát jej Santanueva srazil doleva a současně udeřil Kewina kratším klackem zlehka přes hlavu. Kewin zakňučel a odskočil.

„Zastavte to,“ řekl policajt, „Nemá se čím bránit?“

„Kterej?“ zavrtěl hlavou Kay.

Kewin znova útočil, tentokrát bedlivě pozoruje klacek v Pedrově pravičce. Ale Santanueva měl v zásobě ještě jeden trik, který mu mohl pomoci – ve chvíli, kdy po něm Kewin sekl, složil oba klacky do tvaru kleští a do jejich spojnice zachytil Kewinovo zápěstí. Věděl, co se stane – meč vypadl Vikingovi z ruky a setrvačností letěl ještě kousek po dláždění. Pedro odhodil oba klacky, Kewin se vrhl po meči, ale Santanueva jej chytil za ruku, škubl a vymetl s ním zápasiště. Než se Kewin stačil zvednout, stál už Santanueva nad ním s jeho vlastním mečem v ruce.

„Nech toho, Kewine,“ řekl Gold Step, „Santanueva vyhrál!“

Kay pokročil do kruhu a zvedl Pedrovu ruku do výšky. „Vyhrál jsi – ale byl to boj, na jaký se nezapomíná! Kewin je nejlepší zápasník s těžkým mečem, jakého znám...“

„A bude ještě lepší, až se naučí bránit proti dlouhé holi,“ řekl Santaneuva, „Není to nic těžkého, mohl bych ho to naučit.“

Kluci se rozesmáli – zpocený Kewin podal Santanuevovi ruku a řekl smutně: „Já budu trénovat! Někdy si to zopakujem!“

Pedro se zase oblékl. „Rád bych se s vámi ještě trochu třískal, ale ten boj mě dost unavil. Sejdeme se někdy na mostě, ne?“

„To tě máme přivést na lase jako dneska?“

„Třebas, nic nevadí! Nebo já přitáhnu tebe do Kasby, ať vidíš, kde žijou dobrý lidi!“ Pedro podal všem po řadě ruku: „Tak ahoj a někdy na shledanou!“

„Počkej! Na mostě tě nepustí! Mám jít s tebou, aby tě neztloukli?“ ptal se Gold Step.

„Bez starosti,“ křičel Santanueva, ubíhaje ulicí, „Já nepůjdu po mostě... přeplavu!“

Meče zasvištěly vzduchem, střetly se a zazvonily – pak jeden zasáhl chránič na zápěstí a druhý vylétl ze slabé hnědé ruky a zařinčel o podlahu.

„Počtvrté!“ řekl kluk, sedící v rohu na zemi, „Radši toho nech, Pedro!“

„Ty se do toho nepleť, Féri! Můžu ještě, Miku?“

„Jsem moc zvědav, jestli se to naučíš! Ukazoval jsem ti to přece už čtyřikrát!“

Santanueva sebral svůj meč a postavil se do střehu – tentokrát se mu podařilo odrazit a ve výskoku zasáhl chodidlem svého soupeře přímo do hrudního pancíře a srazil ho k zemi.

„Vidíš, jak ti to jde!“ Mike se ztěžka zvedal ze země a stahoval ochrannou kuklu na kendo. Stáhl rukavice a zahodil je, došel k židli, na niž ztěžka dopadl. Féri mu podal ručník, aby si mohl otřít pot, Santanueva sebral meče a odnesl je do stojanu v rohu síně. Pak se vrátil a usedl na zkřížené nohy.

„Tak co mi řekneš teď?“

„Jo, jde to.“ řekl Mike, sotva popadaje dech.

„Však, přál bych ti vidět, jak se ten Kewin divil! Jednou ti musíme předvést takový zápas...“

„Nojo,“ řekl Féri otráveně, „To už nebudeme cvičit?“

„Chlapče, měj soucit se starým člověkem! Vy si cvičte, jak je vám libo, ale já už nebudu. Zato kafe bych si dal.“

Santanueva trhl rameny – vyskočil, otevřel dveře síně a zařval do chodby: „Asthro – čaj a jedno kafe!“

„Chovej se ke své sestře trochu zdvořileji,“ napomenul ho Mike, „Je to dáma! Musíš být k dámě pozorný, ne?“

„Je to moje ségra! Nemůžu to uřvaný mrně snýst!“

„Je sotva o rok mladší než ty. Za pár let bude dospělou dívkou. Ber na to už pomalu ohled...“

„Nojo, Asthra, tvůj miláček!“ zavrčel Pedro a natáhl se pohodlněji na podlaze.

Dveře se otevřely a vstoupila dívenka s podnosem. Vzdor zvykům dětí v Arminu byla oblečena do zřaseného roucha, které jí spadalo ke kotníkům a bylo tu a tam spojeno stříbrnými sponkami. Kolem krku nosila náhrdelník. Smolně černé vlasy měla spleteny do tří těžkých copů – dvou na bocích, třetího na šíji. Na čele měla čtvrtý, tenký a krátký cůpek ohnutý nahoru a špičkou se opět sklánějící, v podobě egyptského královského hada Urea. Kráčela vznosně, neboť ji Mike vydrezíroval pilným nakládáním těžkých knih na něžnou hlavičku, a balancovala velký cínový podnos s konvicí a šálky v obou rukou, plna strachu, aby jí nevyklouzl. Před Mikem poklekla na obě kolena, postavila podnos na zem, vzala konvici a nalévala vodu do šálků. Pak podala šálek kávy s úklonou Mikovi, který jej vzal, rovněž se uklonil a řekl s úsměvem: „Děkuji ti, Astoreth...“

„Asthra, tvůj miláček...“ opakoval Pedro, „Naše poslušná a mírná holčička, která se od tebe nechá česat, šlechtit, drezírovat, která se objevuje každou chvíli v jiných ztřeštěných hadrech, jinak upravená, v kroji jiné země...“

„Zatímco ty lítáš nejradši nahej!“ odtušila pohrdavě.

„Ty taky!“

„Nebo v rozervaných trenýrkách a tom svým špinavým červeným šátku!“ promluvily jemným karmínem nabarvené dívčiny rtíky a velké černé oči bleskly po Pedrovi.

„Naše poslušná holčička, která se ráda a ochotně učí způsobům velké dámy, zdvořile mluví, jemně se usmívá a podává svému pánovi kávu v šálku a s úklonou – a mně, když mám hlad, hodí patku chleba jako psovi a zaječí: Namaž si ji čím chceš, máš dvě ruce jako já!“ dokončil Pedro.

„To je taky pravda!“ pravila Asthra něžně, „Nebudu obskakovat lenocha a troubu, jako seš ty! A zvlášť ne, když mě mlátíš a nadáváš mi, víš?“

„Já tě zas pověsím za copy na hák, že budeš stát na špičkách jako baletka! Nebo ti ty copy uříznu, když budeš odmlouvat!“

„Pch!“ Asthra ovládala kromě jiného řadu pohrdavých xichtů.  Pedro proti ní mávl pěstí – ale Asthra rychle uhnula a udeřila jej odspodu hranou ruky do podpaždí, až hekl a počal si se skučením protřepávat zchromlou paži.

„Nic si z toho nedělej, že jsi starší! Tě zřežu,, že tě nepoznají, bráško!“

„Tak dost,“ řekl Mike, který zatím dopil kávu a musel si nový šálek nalít sám, což mu připadalo jako křivda, „Nechte se přece! Asthro, jednou ti koupím kožený oblek, učešeš se jako kluk a pojedeš s Pedrem na výpravu, když se tak ráda pereš!“

„Virgen Santa!“ vybuchl Féri smíchem.

„Já tu holku na výpravu nechci!“ vztekal se Pedro.

„Tak se vsaďte! Jestli tě přemůže, vezmeš ji s sebou! Říkal jsi, že se umí prát...“

„Kouše a škrábe jako divoká kočka,“ přiznal Santanueva, „Chceš to vidět?“

Asthra si jediným pohybem rozepjala přezku na krku. Pak vyskočila ze šatů, odkopla je, saltem přeletěla ke stojanu se zbraněmi a popadla bojovou tyč. Ještě zavřískala jako kočka.

Pedro si taky vzal tyč, ale než se stačil postavit do střehu, Asthra už útočila. Šla po něm tvrdě a nelítostně, nic si nedělala z toho, že občas dostane kamkoliv, dokonce vřískala nadšením.

„Ono se jí to snad dokonce líbí!“ hlesl obdivně Féri.

„Tak se neválej a vem si zbraň! Oba proti mně!“ ječela Asthra.

Mike sledoval jejich cvičení a usmíval se. Dole pod verandou měli sprchu, tak se svlékl a pustil ji na sebe. Dívka i oba kluci se honili, vřískali, útočili každý proti každému a ještě se tomu smáli. Mike se zabalil do osušky a šel si sednout na pohovku ke své kávě.

Na Asthru byli dva, takže prohrávala, i když se pořád bránila. Až do chvíle, kdy jí Pedro konečně vyrazil hůl z ruky a odkopl. Tehdy skočila a popadla červené nunčaky.

„Viděl jsi to?“ zaječel Pedro.

„No...?“

„Zase to udělala! Nunčaky jí samy skočily do ruky!“

„Jsem rychlá, bráško!“

I když kolem sebe mávala nunčaky a chystala se k boji, Pedro už se prát nechtěl.

„Před pár dny šlehla Selima bleskem! Otravoval jednu holku...“

„Selim je debil!“

„Je to velkej kluk! Dala jsi mu ránu z volné ruky rovnou do...“

Asthra mu věnovala jeden ze svých šklebů.

„Je čarodějka!“ řekl Pedro, „A nechce mi to ukázat!“

„Hm?“ obrátil se Mike na dívku.

Asthra vrátila nunčaky do stojanu. Ukázala na sprchu a přeběhla tam, kluci za ní. Zatímco se pošťuchovali pod proudem vody, Mike jedl zákusky a pil svoji kávu.

Asthra přiběhla první, svinula se k němu na pohovku a ještě si přemístila jeho ruku, aby ji mohl hladit. Pedro si sedl z druhé strany, Féri na zem k jejich nohám.

„Povídej mi něco!“ zaškemrala.

„O čarodějkách? Jako vždycky?“

Mike ji zlehka pohladil po mokrých vlasech. „Možná přijde doba, kdy ji uvidíš bez vlasů. Jestli se to podaří...“

Pedro se zasmál, Asthra uraženě zablýskala očima. Pak přišla na to správné slovo:

„Oheň?“

„To jsou jenom staré pohádky!“ řekl Pedro, „Že by naše holka...?“

„Máte v sobě krev Baarfeltů. Jste potomci Valérie z Mendozy...“

Asthra neřekla nic, jenom se ještě víc přitulila.   „Oheň je legenda!“ řekl Pedro pevně, „Bojové umění je důležité! Jsem dobrej, Miku?“

„Umíš skoro všechno, co tě můžu naučit já... Brzy už budeme hotovi s učením...“

„A... to už přestaneme cvičit?“

„Jsi už lepším bojovníkem než já! Co ještě chceš naučit?“

„Ale když mě to hrozně baví!“

„Když budeš hodný na sestru, přivezu ti z Evropy daleko lepšího šermíře, než jsem já.“

„Ach...“ zarazil se Pedro, „Bělocha?“

„Je běloch, ale je to dobrý a šikovný chlapec...“

„Je hezký?“ ptala se Asthra.

„Co ty se máš o to co starat?“ vyjel si na ni Pedro.

„Asi ano. Ale... něco za to budu od tebe chtít, Pedrito.“

„A co?“

„Porazíš El Torra v souboji a staneš se vládcem Kasby.“

Oba kluci naráz vyskočili a v očích jim zaplál oheň.

„Zbláznil ses? Toho lumpa... porazit? A co když jej neporazím? On mne potom... ostříhá!“

„Víš dobře, že se už našli lidé, kteří jej porazili!“

„Ne lidé, leopardi! Ale... já?“

„Porazil jsi Kewina. Porazíš každého, s kým se utkáš. Vyzveš El Torra na souboj – veřejný souboj na Červeném mostě o vládu nad Kasbou. Porazíš ho a ujmeš se své vlády!“

Santanueva potřásl nevěřícně hlavou. „Nedokážu ho porazit! Už jen jeho jméno...“

„Ti svazuje ruce a nahání strach. Ale představ si ho bez jeho jména a jeho slávy. Až budete stát proti sobě, budeš jen ty a on, žádná sláva a žádná hrůza. Slib mi, že jej porazíš!“

Pedro Santanueva sklonil mlčky hlavu.

„Víš, kdo byl tvůj dědeček Juan? Kníže Juan?“

„Vím, že ho popravili. Usekli mu ruce na popravišti!“

„Zemřel, ale jeho sláva zůstala. Kdyby byl zůstal naživu, vládl by tomuto městu on! Jsi dědic jeho slávy...“

Pedro mu chvíli hleděl do očí, pak přikývl. „Nařídíš-li mi to, půjdu i na smrt!“

Když se po nárožích objevily ručně malované plakáty, že don Pedro de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez vyzývá náčelníka El Torra k souboji jakoukoliv zbraní o vládu nad Kasbou, vyvolalo to vzrušení nejen v Kasbě, ale v celém městě. Gold Step šílel nadšením a ve svém srubu plánoval s náčelníky, jak pomoci novému uchazeči o trůn. Viking Kewin se dostavil do Kasby a nabídl se jako trenér, a velmi jej mrzelo, že byl zdvořile odmítnut. S radostí však vyhověl Pedrovi, když byl požádán, aby byl jedním ze sekundantů. Druhým byl Féri, třetím Simba Assagi, náčelník všech černochů z Kasby. S El Torrovými sekundanty se sešli na Velkém tržišti a jednali dlouho a úporně před očima celé Kasby, až nakonec ohlásili výsledek:

Soupeři se utkají kordy dle regulí, stanovených císařem při zakládání Arminského státu. El Torro jako běloch předpokládal, že barevný Santanueva nebude v takovém boji vyškolen. Kewin, Féri i Simba byli s výsledkem jednání spokojeni. Diváci nikoliv, snad proto, že nedošlo ke rvačce, a poházeli jezdce s býčími rohy na přílbách shnilými rajčaty a jinými odpadky.

Příští neděli, kdy se měl zápas konat, byla už od časného rána na Červeném mostě i přilehlých nábřežích hlava na hlavě. Strážím El Torra, které udržovaly pořádek, se pouze pomocí ran patkami oštěpů podařilo vyklidit alespoň místo zápasu a příjezdovou cestu, aby se soupeři nemuseli na místo prodírat. Původně chtěl El Torro požádat Gold Stepa, aby vyklidil pro tento den svou část mostu pro jeho lidi, ale Step si naopak dal přenést na most své křeslo a odmítl odtud odejít. Na jeho straně bylo ostatně mnohem příjemněji a větší pořádek – šikovný guvernérův synek zajistil spoluúčast švadrony jízdních policistů.

V Arminu se vše odehrává buď ráno nebo večer. Také tentokrát přišli oba zápasníci na most úderem sedmé hodiny. Santanueva se překonal v nádheře obleku – měl na sobě uniformu podobnou vojenské, se stříbrným premováním na prsou a stříbrnými třásněmi na švech, dlouhý rudý plášť a zcela nový čistý šátek na hlavě. Na nohou měl vysoké boty z kůže karmínové barvy, které jej strašně tlačily, neboť doposud kromě mokasínů obuvi nepoznal. El Torro to netušil a přijel ve svém obvyklém obleku, džínách a kazajce, s přílbou s býčími rohy a zcela novým kulatým štítem z volské kůže, neozdobeným ještě žádným skalpem.

Soupeři přišli doprostřed mostu, tam sesedli a poradili se krátce se svými sekundanty. Došlo ke kratší diskusi, koho zvolit vrchním rozhodčím – Santanueva navrhoval Kewina, El Torro jednoho ze svých. Nakonec byla funkce svěřena Gold Stepovi, k nemalé radosti jeho lidí.

Když se zápasníci svlékali, panoval ještě šum, ale když pak přikročili k sobě, aby si podali ruce, utichlo vše jako kouzlem. Čekalo se, co si vzájemně řeknou – ale žádný z nich nepromluvil, oba se mlčky zase otočili a odešli ke svým družinám. Každý měl povolenu nejlepší zbraň, jakou sehnal – pro Santanuevu to znamenalo kord jeho děda Juana, který kdysi vyrobil Kusaró Yamanaki z reortské oceli. Co měl El Torro, nebylo možno bez vyptávání zjistit.

Na Gold Stepův pokyn se střetli. Skvělá příprava Santanuevy vydala ovoce okamžitě, jakmile jej El Torro napadl. Náčelník byl nucen rychle ustoupit, když mu počal Santanuevův kord nebezpečně švihat pod nosem. El Torro zkusil několik dosti nebezpečných triků s cílem Santanuevu pořádně dosekat, i Pedro ztratil klid a jednou El Torra málem probodl. Gold Step na chvíli zastavil souboj a poučil zápasníky, že pravidla pěti prstů takové způsoby boje zakazují. El Torro zpupně odpověděl, že pět zákazů nikdy neuznal a uznat nemíní, a že si bude dělat, co chce. Korunoval tento výrok tvrzením, že jeho šikovný otec jej vyseká třeba i z úkladné vraždy. Gold Step se chtěl rozhovořit o krádežích dobytka, ale nechal si to moudře na jindy.

Santanueva si během přestávky oddechl a uklidnil se. Ne tak El Torro, který očividně ztrácel sebevládu a nakonec mu byl jeho kord vyražen. Avšak Pedro dovolil, aby si zbraň sebral a Gold Step pronesl kratší řeč, při níž se uklidnili tentokrát oba.

Po pause měl boj už jenom velmi krátký průběh – El Torro zaútočil, byl odražen, Santanueva zaútočil, byl odražen, El Torro se vrhl dopředu, Pedro jej sekl špičkou kordu do paže, vyrazil mu zbraň a svým kordem jej přitiskl k zábradlí. V této pozici, nedbaje neuvěřitelného řevu diváků, zůstali, dokud nepřišel Gold Step a neprohlásil Santanuevu vítězem.

„Podávám protest!“ řval El Torro, „Santanueva používá nečistých triků! Nehledě na to, že jeho zbraň je skoro katana, jenom ten koš má evropský! Není možné, aby mne porazil, kdyby dodržoval pravidla! Žádám, aby byli vyslechnuti moji sekundanti!“

Gold Step neměl nejmenší snahu diskutovat o legalitě Santanuevova vítězství, a také to jasně řekl.

„V každém případě neuznávám Santanuevovu nadvládu nad Kasbou!“ prohlásil El Torro drze, „Bylo to získáno podvodem a moji bojovníci se s tím nikdy nesmíří!“

„V tom případě,“ pronesl Santanueva mrazivě, „Nezbývá než přesvědčivě dokázat, kdo je lepším bojovníkem! Seber si svůj kord a vystup za mnou sem...“ položil dlaň na kamenný obrubník mostu, „Prohrává ten, kdo bude sražen ze zábradlí!“

El Torro přijal bez váhání – obrubník byl skoro půl metru široký a dalo se po něm bez nebezpečí přešlapovat dopředu a dozadu. Santanueva se vyhoupl nahoru, El Torro za ním.

Diváci zatajili dech – z předchozího boje většinou nic neviděli, ale teď byli oba zápasníci jasně viditelní odevšad. El Torro si toho byl vědom – chápal, že když prohraje, uvidí to celé město a bude se mu vysmívat.

Na Gold Stepovo tlesknutí vyrazil El Torro do útoku – Pedro mu odpověděl protiútokem, při němž musel El Torro o krok ustoupit a na obou stranách řeky se ozval šum. Náčelníka povzbudil – znovu zaútočil a tlačil před sebou Santanuevu dál a dál, téměř až k mostnímu pilíři. Dále už ustupovat nemohl, zábradlí u pilíře končilo a pokračovalo až na druhé straně. El Torrův kord švihal vzduchem jako stříbrný had a co chvíli se zdálo, že musí slabému a malému protivníkovi proseknout hrdlo, ale vždy se proti němu nějakým zázrakem postavilo ostří Pedrovy zbraně. Nikdo už nekřičel – všichni hleděli na most s obdivem a strachem.

A najednou Santanueva opět pokročil vpřed. Jeho kord zablýskal El Torrovi před obličejem a náčelník rychle uskočil dozadu. Zapomněl na úzký obrubník, jeho noha šlápla napolo do prázdna a El Torro zakolísal. Santanueva znovu mávl kordem, ještě jednou – El Torro se zapotácel znovu, tentokrát už rovnováhu neudržel a levičkou křečovitě hmátl po svém soupeři, aby se alespoň jeho zachytil. Ale Santanueva uhnul a El Torro s výkřikem padal dolů, do hučících vln řeky. Dva jeho kluci pro něj okamžitě skočili, ale El Torro byl dobrý plavec a pomoc rozhodně nepotřeboval.

Pedro Santanueva, nový kníže Kasby, zůstal stát na zábradlí a s úsměvem hleděl na dav, jásající na jeho počest. Pak pokynul a vše ztichlo.

„Od této chvíle,“ pravil pomalu a velmi důrazně, „Platí pro všechny, kdo žijí a chtějí žít v Kasbě v míru a pokoji můj zákon – zákon Pěti prstů. Nikdo jej nesmí překročit, jinak bude souzen a odsouzen podle zákonů, které vydal císař a jeho komthurové, a které já potvrdím! Kdo by se vzepřel, bude mít co dělat už nejen se mnou, ale s nejvyšším zákonodárným sborem Kasby – neboť hned zítra svolám v Kasbě ghívar, sněm náčelníků. A ten bude vládnout, dokud budu já pánem tohoto města. Tak jsem řekl a tak se stane...“

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: