Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Kingtown : Enkra jde do školy

Zpět Obsah Dále

Arminský rok nezačíná, jak je zvykem na celém světě, prvním lednem, ale naopak prvním září. Toho dne končí období prázdnin a dovolených a začíná opět vážná zodpovědná práce, která trvá až do třicátého června. Od července do srpna se sice samozřejmě také pracuje, zvláště v továrnách a úřadech, ale parlament a Velký Kruh mají prázdniny, nehrají divadla a většina biografů a omezený provoz má ve všedních dnech dokonce i televize. Většina občanů má nejmíň měsíc dovolené a stalo se chvályhodným zvykem trávit ji buď v přímořských letoviscích, nebo odjíždět do ciziny, zajisté nadšené lidmi tak svéráznými. Naši lidé zásadně nevyžadují zvláštních služeb, cestují pokud možno třetí třídou, spí v noclehárnách či vlastních stanech, stravují se v nejlevnějších restauracích nebo si sami vaří, zřídka kouří, velmi málo pijí a na peníze jsou nesmírně opatrní – zvlášť v cizině.

Prvního září jdou všechny děti na světě do školy. V Arminu ne. Prvního září je svátek, noviny vyjdou ve sváteční úpravě a lidé oblečení do slavnostního se vyhrnou na promenády, aby tam korzovali, pozdravili se se známými, které neviděli celé léto, pochlubili se svými zážitky a pomluvili ty, kteří tam nejsou. Děti chodí zpočátku s nimi, ale po několika kolech pochodu se oddělí a zmizí za svými kamarády.

Enkra tušil matně, že je prvního září, tak měl ráno upřímnou snahu jít do školy – naštěstí nemusel. Nasnídal se tedy obzvlášť vesele (hltal už stejně jako Jackie), vysprchoval se a oblékl si krajkovou košili, kterou měl na sobě naposledy na audienci u Vládce. Za dobu svého dobrodružství v džungli si odvykl nosit šaty a nebylo mu teď příjemně – zvlášť těsné boty mu připadaly jako mučení a tak uvítal, že jsem mu pořídil nové mokasíny.

Co by dělal, být ponechán sám sobě, není jasné. Ale přišel si pro něho Jackie, v doprovodu své kopie o dost mladší, hrdě třímající jakýsi podivný kus hadru.

„To je Leslie, můj bráška!“ vysvětlil, i když to Enkra vytušil hned, jak kluka uviděl, „Zítra jde do školy a brzo bude přijat do smečky!“

Leslie byl správný kluk, zvědavý jako opice a stejně tak hbitý při zkoumání všeho, co ho zaujalo. Zatím ho nejvíc zajímal Enkra.

„Klidně si vem nóbl kvádro, dneska se nebude konat žádná rvačka. I koupání je omezený... Leslie, nech tu sprchu! A dej sem...“

Ta věc byla vesta dlouhá do půli stehen, vyšívaná všelijakými ornamenty a pošitá kovovými štítky na místech, kde se dal očekávat zásah nějakou sečnou zbraní. Něco podobného měl na sobě i Jackie, ale menší a méně parádní.

„Holky to chtěly pověsit na mě, ale pak si Káča vzpomněla na tebe, že by ti to seklo. Tak si to zkus!“

Zkusil a když se prohlídl v zrcadle, usoudil, že mu to sluší.

„Si nemysli, že je to tvoje navěky! Mají tě za manekýna, jak se to bude někomu líbit, zkusí mu to prodat. Strašně rády kšeftujou! Kdyby mohly, prodaly by ti i kalhoty!“

Enkra se bavil. Opravdu si tu parádu oblékl a tvářil se, jak nejlíp uměl.

Leslie na sebe zatím pustil vodu, tak ho Jackie vytáhl a zpohlavkoval. Ale moc se na něj nezlobil, jak známo, všechno arminské oblečení je vhodné k máchání ve vodě.

Victory Street, uznávané korzo Kingtownu, bylo plné lidí i šelem. Muži většinou v bílých vycházkových uniformách, dámy v odvážných šatech převážně pestrých barev. Šelmy si zachovaly přirozený vzhled. Enkra hlavně zíral a každou chvíli se někde zasekl, Jackie ho musel postrkovat jako kus nábytku. Potkali několik lidí, které Jackie znal, ale Enkra ne, byl představen a říkal dámám „madame“ a líbal jim ruce, čímž je uvedl do značných rozpaků. Jackie se nepokrytě bavil a jenom litoval, že tady nejsou jeho otec a matka, ti by se taky rádi zasmáli.

Nakonec ho rázně popadl za rukáv a zavelel: „Poběž za mnou! Jdem na Nábřeží!“

Na Nábřeží byli za chviličku, ale než prošli jen kousek této třídy, trvalo to věčnost. Všechny obchody, které posledně měly výkladní skříně i dveře zakryté plechovými roletami, byly otevřeny a přímo přecpány vším, co těší srdce a ruinuje kapsu každého kluka. Jackie se zastavoval snad s každým pátým kolemjdoucím, každého Enkrovi představoval, každému představoval Enkru a dobré polovině velmi obrazně vypravoval o Enkrových dobrodružstvích v džungli. Enkra se cítil jako medvěd, jehož vodí medvědář po žebrotě. Snažil se Jacka zarazit, ale ten si nedal říct a kluci se sami zajímali velmi živě o střetnutí s El Torrem. Naštěstí na Nábřeží nebylo kamení, takže Enkra nemusel předvádět, jak dovede co zasáhnout. Ale všichni jej mlátili pěstmi do ramenou, předstírajíce přátelské poplácávání, a mohutně se smáli, až se třásly domovní zdi.

Taky se setkali s Tomem Deadmanem – ale Tom si Enkry ani nevšiml a jeho kluci taky ne, snad jej ani nepoznali. Jackie se smál a prohlásil, že malá rozcvička před obědem by mu nevadila, ale ke rvačkám dnes nebyl důvod ani nálada.

Ale potom pokali Sentu. Nebyla sama, okolo ní očumovalo několik dalších děvčat, snad ještě mladších, ale velmi vykulených. Enkru uviděla dřív než on ji, mohutně zaječela, vrhla se k němu a začala ho objímat, líbat a hrabat se mu ve vlasech.

„Teda, to je nádhera! To chci taky, to ti udělali Pruhovánci? Dokázal bys je ukecat, aby nás takhle vyparádili na těch Tancích?“

„Nevím...“ začal, ale přerušit vodopád její řeči se mu nemohlo podařit. Ostatně nemluvila k němu, ale k těm holkám.

„Já si chci nechat narůst co nejdelší vlasy, teda myslím opravdu dlouhý!“ ukazovala rukou někam pod zadek, což bylo dvakrát tolik, co měla doposud, „Až se pak budu vdávat, nechám si splést krásný copy a vyzdobím si jima domácí oltář. Tak to dělaly princezny za císařství!“

Enkra zcela nepochopil, o čem je řeč. Holky to možná chápaly, tvářily se potměšile.

„Teda nemyslete, že tomu utečete! Všecky vás pozvu na svatbu! Minimální doba sedum dní, a jestli bude chtít někdo pokračovat, i dýl!“

Podívala se na Enkru a viděla, že absolutně nic nechápe.

„Až se Káča stane čarodějkou, já budu její Dvojka a vyždímu z kluků všecku šťávu, co pude! Vodlezeš po čtyřech, frajere! A vy mi všecky pomůžete!“

Enkra pro jistotu neřekl nic. Tušil, že s tím budou nějaké problémy. Už proto, jak se ty holky tvářily.

„Ty se chceš vdávat?“

Senta si uvědomila otázku, zelené oči jí zablýskaly a zasvitlo v nich světlo geniality. „Ty myslíš, že bych se mohla přidat do jejich Tanců? To by...“ zajíkla se a promýšlela to.

„No, já nevím...“ Enkra usoudil, že tím nic nezkazí.

Zelený svit pohasl. Senta se podívala na Jacka, pak ještě jednou na Enkru a na svoje společnice.

„No, asi ne. Já bych to možná vydržela, ale...“ Pohodila hřívou a Enkra si všiml, že počet jejích náušnic se značně rozmnožil. Taky měla v nose diamant. Na krku náhrdelník, na zápěstích zlaté kruhy, na kotnících zvonečky. Oblečená byla do bílé tuniky, tak jemné, že byla skoro průhledná, ale pošitá na vhodných místech korálky a malými zrcátky. Slušelo jí to.

Ještě jednou Enkru objala, přitiskla se k němu celým tělem a důkladně ho políbila. Když se nadechl, strčila mu do pusy jazyk a šermovala s jeho jazykem. Málem se udávil.

„Já ti moc děkuju, žes nám to dohodl s těma tygrama! To bude nádherný!“

Dala pusu i Jackovi. Enkru zatím objímaly a líbaly ty ostatní holky. Nebránil se.

Když odsvištěly, Enkra se chvilku vzpamatovával a koukal za ní. Potom ho napadlo zeptat se:

„Ty s ní chodíš, Jacku?“

„Proč, chceš ji?“ Jackie se rozesmál, „No, asi jo. Sestřenka, je u nás každou chvilku. Ale taky se jí líbíš, tak si nedělej iluze, svede tě, kdy bude chtít. Je fajn, ne?“

„No – je.“

„Počkej ve škole, tam bude holek... no, mraky. Nemají co na práci, tak balej kluky.“

„Kolik jí je?“

„Přesně tři čtvrtě roku mladší ode mě. Určitě tě pozve na narozky.“

„Jak to myslela, že Kate bude čarodějka? Jako Assire a ta... Fayna?“

Jackie se především podíval na Leslieho, který špicoval uši a klepal se zvědavostí.

„Jestli se ti líbí naše Káča, tak s tou moc nepočítej. Ta se do svatby nepohrne, chce studovat.“

„Na čarodějku?“

„Spíš uvažuje o medicíně. Nebo biochemii. Kate je hodně chytrá, dělá všecky zkoušky na plus. Senta má taky plusy, ale kašle na učení, radši vymýšlí nesmysly.“

Snad kvůli Sentě si začal Enkra víc všímat, jak jsou oblečené jiné holky, tedy spíš dospělé slečny, kterých tady byla spousta. Většinou byly oblečené co nejmíň to šlo. Předpis říká, že oděv se musí skládat ze dvou kusů, z nichž jedna část zakrývá horní, druhá spodní část těla. Nicméně tričko může být klidně ze síťoviny, přes kterou je téměř vidět. Ne úplně, ale dost. Když všechno vidět není, stačí se projít fontánou, a celý oděv je najednou skoro průhledný. Taky je možné nosit tuniku, která sahá sotva do poloviny stehen, a aby bylo oblečení ze dvou kusů, patří k ní pásek z barevné látky. Kluci nosí naopak kalhoty, ale místo košile či trička moc rádi otevřenou vestu, aby bylo vidět tetování na hrudi. Enkrova vesta se už několika lidem docela líbila, a nebezpečí, že by ji Kate či Senta obratem prodaly, bylo žhavě aktuální. Kdo totiž neměl oblečení, jaké se mu líbilo, tomu je nabízela spousta všelijakých krámků. Zvláště holky se s potěšením přehrabovaly ve spoustě šatů, konzultovaly to s kamarádkami a v nejhorším i s klukem, který měl povinnost to zaplatit.

Jackie prozradil Enkrovi, že mnoho slečen i jejich průvodců jsou turisté z ciziny; na těch obchodníci nejvíc vydělají. Každá místní holka si dokáže vše potřebné ušít sama nebo předělat ze starého, a o svého kluka se taky postará. Není žádná čest rozhazovat bez rozmyslu peníze; když už, tak koupit nějaký hezký šperk u spolehlivého obchodníka.

„Koukám, že nosíš náušnici...“ souhlasil Enkra.

„To si mě označkovala Senta. Mám jich víc, když holka nějakou z páru ztratí, tak tu zbylou dá klukovi.“

Nejvíc Enkra užasl, když potkali tři velmi krásné dívky, které se taky živě zajímaly o Enkrovu barvu účesu a moc se smály. Ještě víc užasl, když v té nejmladší poznal Rogera. Druhé dvě byly jeho sestry Dany a Jeanne, takže Enkra dostal další dvě velmi důkladné pusy.

„Proč seš oblečenej jako holka?“ nedalo mu to.

„Seš si tím jistej? Jakej je podle tebe rozdíl mezi holčičím a klučičím kostýmem?“

Na tuhle otázku nebyl Enkra schopen odpovědět dostatečně hbitě. Vlastně, Roger neměl na sobě nic vyloženě dívčího, jenom...

„Já se rád oblíkám jako holka,“ rozesmál se, „Trochu jsem jim provětral šatník, a co?“

„On je z nás tří nejhezčí!“ pochválila ho starší Dany, „A má to spoustu výhod, holky od něj neočekávají žádnej podraz!“

Enkra zase chvilku přemýšlel, co by řekl. Nic chytrého ho nenapadlo.

„Bráška se náhodou holkám líbí!“ pochválila ho mladší Jeanne, „My vždycky nějakou pozvem a předhodíme mu ji k večeři...“

Roger se tvářil, jako by ho výrazně chválily.

„Ony to nepoznají?“ řekl Enkra, než si to rozmyslel.

„Tak pitomý kámošky zas nemáme!“ řekla Jeanne, přitáhla si ho a dala mu další pusu.

„Neboj, na tebe taky dojde!“ dodala Dany a taky mu dala pusu. Ještě že ho nechtěly olizovat jako tygřice.

Jackie si prohlížel Rogera trochu pozorněji, něco na něm bylo divného. „Ty sis oholil nohy?“

„Nejen nohy!“ Roger byl nadšený, že si toho někdo všiml, „Holky si dělaly depilaci horkým voskem, tak mě odrhly taky, abych nezáviděl...“

„Jaký to je?“

„Kdyby na tobě bylo co škubat, tak ti to zařídím. Strašný. Přímo příšerně příšerný. Nakapou ti horkej vosk, nechají zatuhnout a potom vyškubou i s chlupama.“

„A nebolí to?“ napadlo Enkru.

Všichni tři Monroesové vybuchli smíchy. Za odměnu dostal od každé další pusu. Roger udělal krokodýlí xicht a pokračovali v cestě.

Enkra dospěl k názoru, že je absolutně trapnej a chová se jako slon v porcelánu. Cokoliv řekl, vyvolávalo smích ostatních a řadu řečí chápal jako dvojsmyslné, čemuž se podvědomě bránil. Lepší nerozumět, než pochopit a stydět se za svoje myšlenky – nebo ne?

„Jak to myslela Senta, že dá svoje copy na nějaký oltář? To by si je musela ustřihnout, ne?“

„To asi jo. Jinak by to nešlo.“

„Ale to se snad nesmí – nebo jo?“

„To by ses jí musel zeptat.“ řekl Jackie nezvykle příkře. Potom se trochu zarazil a podržel si Enkru za rameno.

„Vlasy, ať kluka či holky, patří Ochráncům. Bohu a jeho... no, prostě Ochráncům. S nima komunikujou čarodějky, ty vědí, co se má dělat. Například Leslie o hřívu brzo přijde, až bude uveden do smečky. Že ti to nevadí, Lesi?“

Leslie se naopak zatvářil, jako kdyby měl dostat vyznamenání před nastoupenou jednotkou.

„Senta se chce nechat ostříhat o svý svatbě. Jenže na to musí být dospělá. Aspoň třináct... holky to poznají, kdy přijde jejich čas. Chápeš?“

„Jo.“

„Jenže jak je Senta potrhlá a ukecaná, tak se na to hrozně těší. A plánuje a rozkecává to s kámoškama. Nevšímej si toho.“

„Ale ona... co se mě na tom týká?“

„Assire ti řekla, že chce svést co nejvíc tygrů, ne? Senta to chce udělat taky tak, jestli si troufne. Tebe taky, seš můj kámoš. Ty budeš mít zase právo na všecky holky z jejich rodu, její sestry, sestřenice, kámošky, spolužačky...“

„Ale to je strašně moc holek!“

„Víc než myslíš. Možná plánuje v rámci svatebních her všecky taky ostříhat. Mluvila o sedmi dnech, že?“

„Všecky? Kluky i holky?“

„Možná si to ještě rozmyslí. Ale za dávných časů se to dělalo.“

Enkra dlouho mlčel a promýšlel to. Velmi důkladně a ze všech stran.

„Jakej je teda rozdíl, když tě ostříhá takovej El Torro?“

„Když ti to udělá čarodějka, je to plus. Vždycky je to plus, ať ti udělá cokoliv.“

„Aha.“ řekl Enkra a stejně nic nepochopil.

Enkra usoudil, že dostal hlad a měl by se vrátit domů. Jackie ho zavedl raději do čínské jídelny, která patřila Čingovu otci. Enkra samozřejmě měl peníze, ale už se naučil zajímat o ceny, načež mu Jackie vysvětlil, že tento podnik je pro starousedlíky, tudíž dobrý a laciný. Staral se o ně Čing a jeho starší sestra Yang – nejdřív se vykoupali v provoněné horké lázni, pak jim svalnatý Thajský masér promasíroval celé tělo, až Enkra sténal bolestí, dostali krásná čínská kimona a usedli v salonku v prvním patře, s vyhlídkou na řeku a park. Neobědvali, mlsali – stále jim přinášeli nové a nové dobroty, Čing líčil, co to je a jak se to připravuje, a Enkra se olizoval až za ušima. Trochu mu ovšem vadilo, že musel jíst hůlkami.

Původní plán byl, že se odpoledne sejdou na ostrůvku jako obvykle – ale Kurt, Horst a Sonny přišli do restaurace také, a přinesli zprávu, že schůzka odpadá, zato jsou na zítra odpoledne pozváni na slavnostní zasedání na Monroesu.

„Kde že?“ ptal se Enkra nevěřícně.

„Na Rogerově zámku. Škola končí zítra už v deset, je jenom slavnostní zahájení, pak pojedeme busem k Rogerovi. Oběd bude tam, tak není potřeba nic doma chystat...“

„A co teda budeme dělat dneska?“

„Že bysme šli do kina?“

Tak se stalo, že Enkra viděl to odpoledne první arminský film, holografickou veselohru z gangsterského prostředí, odehrávající se v Kingtownu a přilehlém okolí. Byla to skutečně veselohra – během děje bylo zmasakrováno nejméně dvacet zločinců, policistů i náhodných kolemjdoucích, různí podivní lidé se vzájemně rozsekávali samurajskými meči, stříleli po sobě ze samopalů, kulometů i příručních kanónů, nindžové škrtili v nočním tichu nic netušící oběti a krásné dívky nalévaly jed z dutých prstenů do pohárů vína potměšilých intrikánů. V závěrečné scéně byli gangsteři rozsekáni na cucky v drtiči kamene nějakého lomu, vyjma podnáčelníka, který uhořel ve vybuchnuvším autě a náčelníka, kterého roztrhali leopardi za rachotu blesků a sborového zpěvu ve skalním chrámu. Enkra měl to potěšení slyšet leopardí zpěvy ve skutečnosti a mohl potvrdit, že jsou autentické.

Po kině zůstali kluci sedět v parčíku na lavičce, cpali se zmrzlinovými poháry a diskutovali o filmu – Enkra soudil, že to sice gangsterům patřilo, ale přece jen byla odplata trochu drastická. Ostatní se bavili velmi dobře.

„Proč drastická?“ ptal se Sonny Albert, „Byli to cizinci!“

„V tomhle filmu nebylo nic drastickýho,“ potvrdil Jackie, „Pár mrtvol... snad toho pokladníka v bance a tý holky je trochu škoda, ale jinak si každej za všechno mohl sám, tak se nesměl divit. Byli to syčáci a tak si to slízli...“

„Pravej drasťák jsou filmy z války,“ soudil Kurt, „Ty nám někdy pouštěj ve škole. To je fakt tvrďácký...“

„Fakt,“ souhlasil Sonny, „Já mám silný nervy, ale válečný filmy jsou fakt moc. Děs a hrůza...“

„Ale to je válka, to je něco jinýho,“ soudil Enkra, „Tohle přece byly zločiny! Ve válce se snad smí zabíjet...“

„Ale zločin a válka je přece totéž,“ řekl Jackie, „Válka je zločin v celostátním měřítku...“

Enkra nechápal – Sonny ochotně vysvětlil: „Když nějaký vrah zabije člověka, ví předem, že za to dostane provaz. Ale když zabije ve válce, zavraždí cizího člověka, který mu nic neudělal, a ještě ho za to čeká vyznamenání! Válka je horší než zločin!“

„Ale někdy je válka přece nutná! Když tě ten druhý napadne? Přece se musíš bránit, ne?“

„Co bych se bránil? Jednoduše ho zabiju!“

Enkra polkl dvakrát naprázdno. „A kdyby jich bylo víc?“

„Nás je taky dost, ne? Kdyby nás někdo napadl, šli by na něho všichni. Dan, Roger, Jackie – a ty jistě taky, jak tě znám!“

„No dobře, ale to je přece válka!“

„Nesmysl. Válka je zločin, je to narušení míru a je to trestný. Zabít nějakýho cizího šmejda, kterej ti tady dělá problémy, to je normální prevence! Zničit nepřítele a basta!“

„Nepřítel pro tebe není člověk?“

„Možná je – na svém území. Jakmile vleze na naše, stává se z něj jenom cíl. Jako ze zločince, když něco provede. Jako když ti detektivové pálili po vrazích, tak bysme vystříleli nepřátelský vojáky. Nechápu, co ti je na tom nejasnýho.“

„Myslím, že je mi to docela jasný. Vy zkrátka jste proti válce a chcete jí zabránit. A proto, kdyby přišel nepřítel...“

„Tak ho zkrátka postřílíme, hned jak se objeví!“ řekl Sonny.

„A bez namáčení!“ dodal Kurt.

Enkrovi to bylo jasné, mohli jít domů. Což znamenalo, že se až do tmy potulovali po ulicích a očumovali. S večerem se otevíraly bary a tančírny pro dospělejší mládež, všude se hrálo a zpívalo a bylo veselo. Na diskotéky si kluci netroufli, ale ochomejtat se u vchodů je bavilo taky, prohlíželi si mladíky a jejich dívky a kritizovali všechno, co se dalo.

Enkra zmeškal projev sira Lery jako hlavy státu, přenášený všemi televizními programy. Nijak ho to nemrzelo. Vládce poukázal na špatnou hospodářskou situaci státu a vyzval občany, aby dělali, co můžou. Takto vyzýval každoročně, nicméně zdálo se, že problémů spíš přibývá, než aby se řešily. Naštěstí Enkra by skutečnou situaci asi nepochopil, ani kdyby poslouchal.

Když přišel domů, běžel přímý přenos opery Mauglí podle Knihy džunglí Rudyarda Kiplinga. Enkra tu knihu dobře znal, ale netušil, že by se podle ní dala provozovat opera. Když spatřil na jevišti Národního divadla vlčí smečku, zpívající loveckou píseň, chvíli se chechtal, než pochopil, že je to míněno zcela vážně. Z lidí tam kromě Mauglího, který byl na scéně téměř pořád, vystupovala jen jeho matka, čaroděj vesnice a dav vesničanů, který z větší části hlomozil za scénou. Hlavní postavy byly šelmy – důstojný bas medvěda Balúa a něžný tenor černého pardála Baghíry připadaly Enkrovi příjemné, ale když se ozval hrdinský basbaryton tygra Šér Chána, zježily se mu vlasy na hlavě a mráz běhal po zádech. Aflargeo to ovšem považoval za osobní urážku a tvrdil, že tygr, mimochodem jeden z jeho četných prasynovců, zpívá krásně. Enkra souhlasil, vzpomínal na svoji návštěvu u tygrů a trval na názoru, že by se s tímto tygrem nechtěl potkat v noci v pralese. Také si herci neodpustili některá dramatická vylepšení předlohy: Baghíra se Šér Chánem předvedli dramatický zápas prackami, zuby a drápy, esteticky odpovídající šermířskému zápasu Hamleta s Laertem. Jedinou skvrnou na zářícím štítě představení byl výkon hada Káa, který byl sice na scéně fyzicky přítomen, ale nezpíval – ani nemohl, neboť příroda jej neobdařila takovými schopnostmi jako dobrý pan Kipling. Velká krajta mřížkovaná byla uvázána na silném laně za ocas a dle potřeby ji buď vystrkovali a zasunovali z houští nebo spouštěli ze stromu. Krajtě se to příliš nelíbilo, ale byla zvyklá ze zkoušek, a před představením ji přecpali morčaty, takže byla poněkud otupělá a ke svému okolí lhostejná.

Enkrovi se opera samozřejmě velice líbila – Aflargeo to cítil zase jako osobní poctu, neboť skladatel, už řadu let mrtvý, byl tygr a jeho příbuzný. Slíbil jsem Enkrovi, že až bude v některém kině běžet, vezmu ho na film podle Knihy džunglí, ještě daleko lepší, neboť jsou v něm různé efekty, jež nelze předvádět na jevišti, jako bitvy, zřícení staveb, rozboření vesnice, útok stáda splašených krav na Šér Chána a podobně. Enkra nadšeně souhlasil, a vzhledem k tomu, že většina arminských oper obnáší dvojnásobek času opery normální, odebral se rychle spát.

Ráno určitou dobu váhal, co si obléknout. Jackie mu přišel na pomoc, dostavil se ve zcela nových kalhotách a tunice bílé barvy, s jedinou ozdobou, znakem Therlowů vyšitým na srdci. Nosil k tomu zelený pásek, takže vypadal jako zápasník judo – což nebylo vyloučeno. Místo koženého pásku, kterým si obvykle svazoval vlasy, měl novou širokou stuhu, vyšívanou ornamenty, na pravém spánku zavázanou na uzel a oba cípy splývající podle tváře dolů. Byl to dárek od Diettermannových děvčat.

Enkrova bílá košile po večerním vyprání uschla, vzal si k ní kalhoty, které měl také při audienci, a byl v pořádku. Jackie se nad oblékáním nezamýšlel – prohlásil, že mohou nosit cokoliv, pokud jim to vyhovuje. I dhótí, když bude Enkra chtít.

Škola, jak známo, začíná v sedm hodin. Jackie se dostavil tak brzy, že ve Vládcově bufetu ještě stihl sníst dobrou snídani, na kterou sice neměl nárok, zato chuť. Podobné zneužívání Vládcovy dobročinnosti je obvyklé i u osob mnohem výše postavených, než byli kluci.

Enkra se zajímal, pojede-li se do školy na koních. Jackie se mu vysmál a řekl, že tam doběhnou pěšky. Vyjednal jsem Enkrovu docházku už předem a nehodlal se obtěžovat účastí na jeho prvním kroku v arminské škole, jenom jsem mu věnoval novou školní aktovku. Nedělal jsem si iluze, že v pozdějším věku bude nosit zavazadlo zcela jiné, podle zvyku dospívajících mladíků. Knihy a ostatní školní potřeby obdrží na místě.

Jackie splnil slovo, že do školy doběhnou – jakmile se ocitli za branou zámku, počal cválat jako závodní kůň. Enkra se snažil s ním soutěžit, ale zakrátko odpadl a musel žádat, aby přibrzdil. Jacka to překvapilo a na požádání udělal udýchanému Enkrovi přednášku, že Armini mají ve zvyku překonávat vzdálenosti ve městě dlouhým stejnoměrným cvalem, jímž se současně cvičí v dýchání, a že je to zdravé. Dále řekl, že kdyby se pohybovali krokem zdechlým, stěží školu stihnou, a pobídl ho, aby šel aspoň rychleji. Enkra vyhověl, přesto dorazili mezi posledními.

Došli na náměstí, čtyřhranné, s rozsáhlým parkem a fontánou uprostřed. Tři strany náměstí zabírala průčelí secesních paláců, čtvrté mohutná stavba s portálem hodným Akropole, impozantním schodištěm a mnoha korintskými sloupy, nesoucími tympanon s alegorickými pozlacenými sochami, které se zespodu nedaly v té rychlosti identifikovat. Enkra soudil, že je to kostel nebo divadlo, národní galerie či banka jako v Londýně, ale byla to jejich škola. Jackie přesto nehořel nadšením nad tou nádherou a tvrdil, že vnitřní vybavení je sto let za opicemi. Enkra rád věřil.

Za impozantním vchodem se nacházelo docela obyčejné schodiště jako všude jinde. Byl tu sice taky výtah, ale školáci museli samozřejmě chodit pěšky. Jackie vyběhl po schodech jako srnka do druhého patra, Enkra jako poněkud těžší srnka nebo velbloud s tunou nákladu na hrbu. Pak sklouzli po naleštěných dlaždicích v chodbě, Jackie v letu otevřel jedny dveře a bez zabrzdění vjel dovnitř. Enkra pochopitelně vchod minul a narazil do dveří se zaduněním, které k němu okamžitě přitáhlo pozornost všech pětatřiceti párů očí, které se v tu chvíli ve třídě nacházely.

Nejdřív se začaly smát holky, ty nikdy moc nepotřebují. Pak se přidali kluci – jak se Enkra zvedal ze země, povšiml si, že je tu i Kurt a Sonny. Až doposud se každý bavil se svými kamarády, jak ho zrovna napadlo, až Enkrovo náhlé zjevení všechny zaujalo. Takže vstal a řekl: „Ahoj!“

„To je Enkra,“ řekl Jackie, „Bude s náma chodit.“

Pohledy všech přítomných jej tvrdě ohodnotily. Enkra pociťoval, že nejspíš neudělal na první kouknutí ten správný dojem.

„Klídek! Takovej je pořád!“ dodal Kurt.

Širokoramenný kluk s náhrdelníkem ze psích zubů přistoupil a napřáhl ruku. „Frank Cannon, velitel třídy.“

Enkra mu ruku stiskl se zalomením palce, jak se slušelo.

„Někdo blekotal cosi, že seš prej nějakej běloch! Nevypadáš... teda, někdo ti vorval hřívu, to je fakt. Ale jinak...“

„Před měsícem jsem přijel z Londýna.“

„To tam mají docela dobrý kousky. Vydržíš zasvěcování?“

„Znám se už s Reortama, s tygrama a leopardama. Je to horší?“

Frank se usmál koutkem úst. „No dobrý, vezmem tě. Ale až zejtra, dneska už nestíháme. Za chvilku zvoní...“

S posledními slovy se ozval zvonek, takže se všichni rozprchli do lavic. Sedali si podle okamžitých sympatií, učitelé brali jejich rozhodnutí za správné. Enkru zatáhl Jackie k sobě, Kurt a Sonny seděli za nimi.

„Dobrý je to,“ šeptal Jackie, „Frankovi se líbíš...“

Vstoupil starší muž uhlazeného zjevu s prošedivělými skráněmi a kostěnými brýlemi. Všichni vstali a on za napjatého ticha došel ke katedře, na niž položil plastikové desky a pouzdro s psacími potřebami. Pak se usmál: „Dobré jitro!“

„Dobré jitro, pane Gunsmithi!“ pozdravili sborem a pak se v tichosti posadili. Pan Gunsmith přešel před lavice:

„Tak pozoruju, že jste všichni prázdniny ve zdraví přežili. U některých mě to překvapuje. Co říkáte, přežily ve vašich hlavách i nějaké vědomosti, které jsme se kdysi naučili?“

Jeho zrak klouzal po jednotlivých tvářích a zastavil se na nové atrakci třídy, na Enkrovi. „Vidím, že jste si na mne přibrali posilu. Ty ses rozhodl chodit do této třídy, hochu? Nezdravě riskuješ. Vítám tě a doufám, že spolu budeme dobře vycházet. Jak se jmenuješ?“

Enkra se vymrštil do pozoru a zaváhal. „Edwin Weston! Ale... tady mi říkají Enkra.“

Pan Gunsmith se usmál. „To se tedy musíš rozhodnout. Jak chceš být zapsán do třídní knihy?“

Enkra upadl do značných rozpaků. Ohlédl se na Jacka, pak na Franka a pokrčil rameny.

„No, tak jaké jméno máš na bankovním kontě?“ napomáhal učitel a v Enkrovi trochu hrklo.

„Já... nemám bankovní konto! Teda snad... mám jednu akcii, ale to... já nevím...“ zrudl, zamával rukama, ale nedokázal dosti srozumitelně vysvětlit, co chce říct.

„Myslím, že už jsi dost starý, aby ses mohl rozhodnout, jak se chceš jmenovat!“

„Napiš Enkra,“ řekl Jackie, „I Vládce mu tak říkal!“

Pan Gunsmith zakroutil hlavou, otevřel třídní knihu a zaznamenal Enkrovo jméno do seznamu žactva. „Odkud jsi původně?“

„Z Londýna. United Kingdom of Great Brittain and Northern Ireland. Spojené království Velké Británie...“

„Ano, vím! Do Londýna se odstěhoval jeden můj kolega ze studií, nějaký Tallberry, neznáš ho náhodou?“

Enkrovi zmrzl úsměv na rtech. „Ne... on je Londýn velikej...“

„Skutečně? No dobře, někdy nám o něm uděláš přednášku. Ale teď tě nebudeme trápit. Nebo budeme, Franku?“

„Určitě nebudeme, pane!“ řekl Frank ochotně.

„A dohlídneme, aby se ti v Arminu líbilo?“

„Ale mně se tady líbí, pane!“ řekl Enkra.

„No, jen aby ti to vydrželo. Sedni si. To, že máme mezi sebou nováčka, mi dává skvělou příležitost prověřit, jak dámy a pánové zachovali ve své paměti, co vědí o společenském zřízení své vlasti. Učili jsme se to před prázdninami, teď předáme to poučení tobě. Jacku, jsi jeho kamarád, tak začni!“

Jackie se vymrštil. „Celý obývaný svět, lidově nazývaný zeměkoule, se dělí na dvě části. Jedna část je Armin, který leží ve středu světa, druhá část je vše ostatní. Armin je nejdokonalejším a nejlépe uspořádaným státem světa a jeho zřízení daleko předčí vše, co bylo kdy na této zemi možno pozorovat – proto je jenom logické, že by celé světové dění mělo být řízeno z Arminu, jako tomu bylo předtím, než se na zemi objevil lidský rod.“

„Správně, pokračuje Kurt!“

„Arminský stát je rovnoprávným společenstvím lidí a šelem, potomků inteligentních národů, které žily před zrozením lidstva na celé Zemi. Obě složky mají rovná práva a rovné povinnosti a jsou si v každém směru postaveny na roveň.“ hovořil Kurt, zíraje strnule do jednoho bodu stropu.

„Hlavou státu je president republiky, jemuž může být udělen čestný titul Vládce,“ pokračoval Sonny Albert, „V současné době nám vládne sir Lera de Guyrlayowe, jehož nám zachovávej Bůh. Vládce je volen na pětileté funkční období, výjimečně doživotně nebo do doby, než se sám vzdá břemene vlády. Současný Vládce sir Lera je zvolen doživotně.“

„Ku pomoci v těžkém postavení nejvyššího pána nad životem a smrtí všech poddaných vybírá Vládce ministerskou radu nebo-li vládu, která představuje sbor ministrů Vládcem jmenovaných a schválených zákonodárným shromážděním. Nejvyšší radu tvoří ministr vnitra, ministr války, ministr zahraničí, ministr financí, předseda obchodní komory, ministr kultury, koordinátor průmyslu, koordinátor zemědělství, předseda nejvyššího soudu, rektor university, ředitel státní televize. Mimo to jsou do ministerských funkcí jmenováni další dle potřeby, buď natrvalo, nebo dočasně. To si ale nemusíme pamatovat, že ne?“

„Jistěže ne. Zákonodárné shromáždění!“

„Zákonodárným shromážděním Arminu přísluší veškerá moc nad obyvatelstvem státu. Volí Vládce, schvalují jeho ministry, vytvářejí, mění nebo upravují zákony, předpisy a nařízení, schvalují vypovězení války a uzavření míru, spojenecké a přátelské smlouvy a finanční transakce Národní banky.“

„Zákonodárná shromáždění se dělí na Parlament a Velký kruh. Parlament je orgán volený lidmi a zasedá v budově parlamentu na Parlamentním náměstí. Velký kruh je orgán volený šelmami a zasedá v budově parlamentu nebo kdekoliv jinde, kde se usnese. Poslanci jsou voleni na pět let a jejich volební období nesmí být souhlasné s volebním obdobím Vládce. Jsou voleni podle distriktů (okresů) v tajných volbách v souladu s Volebním zákonem.“

„Velký Kruh je orgánem ghívarů jednotlivých národů šelem a národnostních skupin. Jednotlivé národy šelem jsou v něm zastoupeny dle klíče, vypracovaného v době vytvoření Arminského Impéria před deseti tisíciletími. Členy Velkého kruhu jsou také Vládcové a představitelé rodů spojených v ghívarech – způsob, jakým jsou ghívary vytvářeny, je záležitostí jednotlivých národů a nikdo jiný nemá právo do něho zasahovat. Velký kruh má právo zvolit císaře Arminu...“

Poslední věta vyvolala určité oživení – i pan Gunsmith na dívku, která to řekla, pohlédl se zájmem. „Císaře?“

„V současné době Vládce.“ opravila se.

„Hm... no dobře. Pochopil jsi to, Enkro?“

„Ano – je to poměrně jasné.“

„Zajímavé. Někteří z politických představitelů nedokážou tyto zásady pochopit celý život. Jak se zdá, nesnažili jsme se nadarmo... Co bychom si tak ještě pověděli? Například, kdo má v naší zemi právo vydávat zákony?“

„Zákonodárné shromáždění, Vládce a ministři!“

„Správně. A kdo je navrhuje a tvoří jejich znění?“

„Ale... to jsme neměli!“ pípl někdo vzadu.

„Já vím. Ale je tady někdo, kdo to ví?“

Přihlásil se sám Frank Cannon. „Parlament, Vládce, Velký kruh, jednotliví ministři, dále Nejvyšší soud, Universita... Jejich Ctihodnosti, tj. zástupci uměleckých svazů...“

„Ti ne. Ti jen podávají návrhy jako každý jiný občan.“

„Aha! A jednotliví občané státu!“

„Tak, správně. Takže jak vidíte, až postřehnete, že něco v naší zemi není v pořádku, můžete i vy sami, doufám až po dovršení plnoletosti, navrhovat zákony našeho státu...“

Enkra už dlouho bojoval s pokušením přihlásit se. „Mohl bych... se na něco zeptat?“

„Proto jsi tady, chlapče. Ptej se kdykoliv na cokoliv.“

„Jaké postavení mají Templáři?“

Ve třídě to zašumělo a většina očí se upřela na Enkru.

„Jak jsi na to přišel?“

„No... když jsem tu byl první den, zavedl mne Jackie do kláštera... Mluvil tam s námi nějaký člověk, který měl na krku takový kříž... Jackie říkal templářský. Ten mnich se jmenoval Clarence Whigg. Pak jsem slyšel, že ten či onen je členem řádu Blesků. A taky jsem slyšel o Černé lilii, ale i to jsou templáři! A na spoustě baráků ve městě jsou ty kříže... Co to je?“

Pan Gunsmith na chvíli váhal. „Mohl by někdo odpovědět?“

Ve třídě pokračoval neklid a šum, ale k odpovědi se nikdo neměl. Pan Gunsmith pořád ještě čekal.

„Řád Blesků je nějaká náboženská organizace pro starousedlíky,“ řekla konečně nějaká dívka, „Stavějí kostely a školy pro svoje věřící... A pořád se modlí.“

Šum ve třídě to neztišilo, spíš ještě posílilo.

„Do řádu může každý, i přistěhovalec!“ řekl někdo.

„Nepovídej! Každýho neberou!“

Gunsmith je utišil pokynem ruky. „Každý z vás má část pravdy. Zkusíme si to trochu rozebrat. Správně jsi říkala, že řád je organizací lidí věřících v Boha. Právě proto přijímají do řádu přistěhovalce, kteří v Boha věří a chtějí mu sloužit, a nemusí být v řádu člověk, který je sice starousedlíkem, ale jeho víra je slabá a vlažná. Řád staví chrámy, učí děti a pomáhá ve všem, co je zapotřebí, ale to dělají i různé církve. Rozdíl je snad jen v tom, že řád stojí nad jednotlivými církvemi a nečiní rozdílu mezi lidmi, jako to dělají jiní.“

Nezdálo se, že by to všichni pochopili.

„Tak podívej, lidé se různě rozdělují podle víry. Jsou katolíci a protestanti, mormoni, adventisté a Svědkové Jehovovi a každý z nich tvrdí, že jen jeho víra je ta správná. Proto se vzájemně hádají a nenávidí a dělají si, co mohou nejhoršího. A všichni křesťané se třeba spojí v odporu proti buddhistům nebo muslimům a podobně. Řád takové rozdíly nedělá. Bůh je jenom jeden, a kdo ho uctívá, může si sám vybrat podle své duchovní úrovně, jakým to bude dělat způsobem. Templáři věří v Boha, ne v jednotlivé církve. Proto jsou přáteli se všemi.“

„A proč tedy byli zakázáni?“ špitl někdo.

„To bylo ve čtrnáctém století. Velmistr Jacques Molay a jiní představitelé řádu byli křivě obviněni a upáleni na hranici, a řád byl zakázán. Ti, kdo zůstali, začali používat jiná jména. Postupně došlo k administrativnímu rozdělení – jsou různé části řádu, které spolu dost úzce spolupracují. Řád Blesků je nejvyšší templářská organizace v Arminu. Černá Lilie je určena k výchově dětí... pak jsou ještě jiné součásti.“

„Některý lidi říkají, že templáři chtějí vládnout celý zemi!“

„Nemyslím, že by chtěli. Ale budou-li povoláni ke službě vlasti, nesmějí odmítnout. Povinností každého člena řádu je pomáhat na místě, kam je postaven.“

„Pomáhat? Jak a čemu?“

„Sloužit Bohu. Podívej, Bůh stvořil svět a přeje si, aby všechno co stvořil, bylo k užitku lidem i ostatním stvořením, která na světě žijí. Ale jsou lidé, kteří z nevědomosti, zaslepenosti, pýchy, chamtivosti toto Boží stvoření kazí a ubližují mu. Proto musejí existovat jiní. Vědomí si Boha, vzdělaní, pokorní, nezištní. Lidé, kteří chtějí napravit svět.“

„Ale... to není lehká práce.“

„Kdyby byla lehká, byla by dávno skončena. Ale bohužel, zatím práce spíš přibývá. Každý, kdo chce něco udělat pro druhé, je v řádu vždy vítán.“

„Takže je to vlastně služba!“

„Ano, samozřejmě. Templáři slouží ostatním svou prací, učením, každým způsobem, jaký je právě zapotřebí.“

„A je možné jim v tom... nějak pomoci?“

„Právě jsi jim v tom velice krásně pomohla.“

„Já?“ začervenala se dívka, která to řekla.

„Ti, kdož nosí viditelný titul, rytíři, komthurové, jsou pouze služebníky řádu. Skutečnými členy jsou ti, jejichž jména jsou bezvýznamná, mnozí o svém členství v něm ani neví. Ti, pro které je vytvořen, budoucí členové.

Členem řádu se člověk stává ve chvíli, kdy si některý z dosavadních členů zapamatuje jeho jméno a oddělí ho od davu, který neregistruje. Od té chvíle je takový chlapec či dívka vychováván a jeho chování hodnoceno, je cílevědomě připravován k tomu, aby jednou vstoupil do řádu a tímto způsobem sloužil zase ostatním.

Tak i vy všichni, jen tím, že jste se o řádu dozvěděli, jste vstoupili na první stupeň. Stali jste se Přáteli. Další stupeň je Bratr, to je člověk, který o své účasti v řádu ví a jehož cílem je stát se jednou členem. Může, ale nemusí být Vojákem. To je člověk, který pracuje pod vedením některého z rytířů a plní jeho úkoly. Může a nemusí znát jejich smysl. Ale v každém případě už má právo být označen osmihrotým křížem a reprezentovat řád před ostatními. Čtvrtý stupeň jsou Důstojníci bez rytířského svěcení, ti vykonávají důležité a samostatné práce, avšak jejich duchovní vědomí není ještě zcela úplné. Na pátém stupni stojí Rytíři – procházejí pasováním, které je současně zasvěcením k jejich činnosti. Šestý stupeň tvoří komthurové a Velmistr řádu. Sedmý stupeň nemá v současné době nikdo. Týká se čarodějů, lidí s vyšším než úplným poznáním. Neptejte se mne, jak takové poznání může vypadat. Kdybych to věděl, mohl bych je mít. Právě tím, že málokdo z nás je schopen to pochopit, je tak vzácné.“

„Takže, jestli tomu dobře rozumím, i my jsme templáři?“

„Sám o tom rozhodneš. Jestli jsi ochoten přijmout zásady, o kterých jsem ti říkal, jestli projevíš touhu udělat něco pro Boha a tvorstvo, které je jeho dílem, a jestli uděláš jen jediný dobrý čin, pak jsi templář.“

Frank se přihlásil. „Víme o tobě, učiteli, že patříš ke starousedlickému rodu. Jsi ty sám členem řádu Blesků?“

„Ano, jsem.“

„Potom chci být templářem i já!“

„Nikdy jsem o tom nepochyboval, Franku.“

„Mluví se ale, že řád je bojovný, má vojáky a rytíře. Mohu jako templář bojovat proti jiným templářům? Například na výpravách – když se střetneme s jinou smečkou, to bych nejdřív měl zjišťovat, jestli někdo z kluků nepatří do řádu?“

„Franku, nejsi tak nevědomý, jak předstíráš. Když se střetnete s jinou smečkou, vyklepte jim kožich, co se do nich vejde! A jestli je mezi nimi jiný templář, nařež mu o to víc. Povinností člena řádu je taky udržovat se v patřičné kondici pro boj proti nepřátelům. Jak jinak by cvičili než v boji proti ostatním? V řádových školách se taky cvičí, někdy pěkně tvrdě!“

„Ale to se mi líbí!“ souhlasil Frank.

„Divil bych se, kdyby se ti to nelíbilo. Ve tvém postavení je důležité, abys byl ve všem lepší než ostatní. Což znamená nejen v boji, ale taky ve vzdělání – a pomoci druhým. Členové tvojí smečky musejí být lepší než druzí! Tvoje třída musí být lepší než jiná! Vše, čeho se dotkneš, musíš uvést do lepšího stavu, než to bylo předtím, rozumíš?“

„Ale... to dá pěknou fušku, ne?“

„Nepochybuj o tom. Ale vidím v této třídě pár borců, kteří už se nemůžou dočkat, až ti s tím píchnou. Schválně je nebudu jmenovat, najdi si je sám. Máš na to odpovídající postavení... jestlipak jsi dával pozor? Na jakém jsi stupni?“

„Já?“ Frank bystře uvažoval, „Třetím? Voják?“

„Já bych ti přidělil úkoly pro zasvěcence čtvrtého stupně. Důstojníka bez rytířského svěcení. Černá Lilie nemá ještě moc důstojníků, a potřebuje je! Řekl jsi, že jsi voják, tak dobrá! Dostaneš úkoly pro důstojníka! Nebudeš je zvládat a rozbiješ si o ně hubu, ale pokaždý se zase zvedneš a budeš to zkoušet znova. Troufal by sis na to?“

Frank se vymrštil z místa, odrazil se rukama od lavice a udělal přemet před katedru přes hlavy dvou spolužáků. Tam předvedl ukázkově několik pozic karate, kterým se říká katy, a ztuhl v předpisovém samurajském postoji. „Jsem připraven, pane!“

Gunsmith se podíval na hodinky a potřásl hlavou.

„Neměl jsem na mysli, aby ses choval jako splašený hřebec! Taky ukázněnost by ti slušela, než získáš rytířské svěcení. Nemysli si, že budeš ty úkoly dostávat z minuty na minutu. Ostatně, za chvilku bude přestávka... tak hodně štěstí v novém školním roce, kamarádi, a neberte dneska tu školu ještě moc vážně. Stačí od zítřka...“ a přesně v tu chvíli zazvonilo.

Pan Gunsmith sebral svoje desky a odešel ze třídy.

„Tak to byl třídní,“ řekl Jackie, „Kromě společenský výchovy nás má taky na arminštinu, zemák a děják. Je dobrej...“

„Měl jsem ten dojem.“ souhlasil Enkra.

Teď byl čas, aby si ho všichni pořádně prohlédli. Srotili se kolem a vyptávali se na různé věci. Jackie, Kurt a Sonny se pokoušeli poskytnout mu morální podporu, ale Enkra odpovídal i sám docela kurážně.

„Jestlipak znáš aspoň školní řád?“ potřásla kadeřemi jedna z dívek, „Tohle se musíš naučit nazpaměť!“

„Bez starosti. Doma jsem ho za trest opisoval každou chvíli!“

„Takovejhle?“

š k o l n í ř á d

1.Žáci jsou povinni docházet do školy nejméně l minutu před vstupem učitele do třídy.

2.Vstoupí-li do třídy učitel, ředitel či jiná osoba, mají žáci u dveří zmlknout, aby slyšeli, nechce-li jim snad něco říci.

3.Je zakázáno vodit do třídy zvířata nezapsaná v seznamu žactva či vyučujících.

4.Zamýšlí-li učitel zahájit vyučování, dá to najevo kravským zvoncem, zavěšeným v rohu třídy.

5.Zabarikádovat dveře s úmyslem nevpustit učitele do třídy je bezpředmětné. Stejně vleze oknem.

6.Používat při vyučování střelné zbraně bez tlumiče je zakázáno.

7.Opouštět vyučování skokem z okna je zakázáno.

8.Žákům není dovoleno jíst či pít pokrmy a nápoje, jež by vzbuzovaly pohoršení či závist vyučujícího.

9.Žákům, kteří si vaří při vyučování čaj, je zakázáno zapalovat čistými listy z třídní knihy.

10.Pouštět ve třídě prasátka je zakázáno.

11.Odpovídat učiteli při zkoušení v jazyce, který neovládá, je zakázáno.

12.Stavět si ve škole tajné chodby je zakázáno.

13.Používat soukromých dopravních prostředků učitelů bez jejich vědomí je nepřípustné.

14.Používat v boji s učitelem nedovolených zákroků se zakazuje.

15.Vyžadovat od učitele zapůjčení pera k napsání domácí úlohy pod lavicí při vyučování je nepřípustné.

16.Učitele je dovoleno bít pouze v sebeobraně.

17.Je zakázáno fixlovat při hře v karty, kostky, ruletu či jiné hazardní hry, pokud se tak děje na území školy.

18.Je zakázáno nosit v účesu péra a jiné ozdoby, znemožňující jiným žákům výhled na tabuli.

19.Spát při vyučování v poloze vleže je zakázáno.

20.Je zakázáno nechati povalovati se mrtvoly v prostorách školy.

Když nic jiného, tak poslední věta přesvědčila Enkru, že s tímto školním řádem nebude všecko v pořádku. „A poslouchá někdo tyhle nařízení?“

„Samozřejmě, všichni? Viděl jsi tady válet nějaký mrtvoly?“

„No jasně! Dyť jsou to všecko samý nesmysly!“

„Tak počkej,“ řekla jedna dívka, „Dostaneš do řepy, dopustil ses právě urážky císařovny Diany! Některý body, například 3., 4., 6., 7., 8.,11.,12., 13., 18., 19. jsou z původního školního řádu pro první školu v Kingtownu, kterej císařovna osobně schválila a podepsala! Tak bacha!“

„No fajn. A kdo byla císařovna Diana?“

„Hele, von je drzej! Nejdřív jsme myslely, že tě seřežeme až budeme mít tělocvik, ale jestli si ještě jednou votevřeš hubu, tak se ani toho tělocviku nedožiješ!“

„A co jsem udělal tak hroznýho?“

„Urážíš národní svatý! To ti nestačí?“

„Nech je bejt, jsou to všecko potřeštěný jezinky!“ řekl Jackie.

„Jo? Samantho, připiš si na seznam taky Jacka! Zasluhuje dostat na budku, a to tak, že velmi!“

„Bez starosti, seřežem všechny! Toho novýho pro výstrahu a ty ostatní za to, že mu fanděj!“

„Že se vás tak někdo bojí!“ Sonny se naklonil k Enkrovi a vysvětloval mu: „Abys to chápal, holky se hrozně těšej, až se s náma servou! My na celý léto zmizíme na výpravy a ony se nemají s kým mlátit, a moc jim to chybí...“

„Protože, ony nás holky tajně milujou...“ dodal Kurt, „Jenomže se to styděj dát najevo, tak nás tlučou, kde na nás... au!“

„A slečna Mabel jim to trpí!“ připojil Jackie, „Jenže počkejte, dámy! Nebudeme vás šetřit...“

„Jestli někdo viděl větší pitomce, než jsou naši kluci! Co bysme na vás viděli, vy...“ nafukovala se Samantha.

„A o slečnu Mabel se neotírejte, nebo...“ dodala další, která se jmenovala Winnie.

Enkrovi šla hlava kolem – radši mlčel.

Slečnu Mabel poznal po přestávce. Byla nádherná, dlouhovlasá, křehká, blonďatá, zkrátka nejkrásnější, jakou kdy viděl, a mohlo jí být tak pětadvacet. Učila kreslení, angličtinu a částečně tělocvik. To ostatní by Enkrovi vyhovovalo, ale angličtina mu vehnala chmury do čela – jednou z nadějí jeho přesídlení do Arminu bylo, že se angličtiny zbaví nadosmrti.

Enkrovu přítomnost zaregistrovala okamžitě, a zajímala se, kdo je. Když se představil, podala mu ruku a při stisku dala pusu, což je u trampů při představování obvyklé. U Enkry ne, poprvé dostal pusu od ženy tak krásné, zrudl jako krocan a koktal.

„Já jsem Herringtonová – říkej mi Mabel!“

Enkrovo chování neušlo dívkám – některé z nich postřehly, že se k nim neumí nijak zvlášť chovat a že mu jejich blízkost působí určité rozpaky. Okamžitě si ho přehodily z kategorie kluků, které je třeba mlátit na potkání do kategorie jiných, které je třeba provokovat. Ještě netušily, že se bojí na dívku i sáhnout, ale to jim mělo dojít. A ještě: Enkra si to neuvědomoval, ale byl velmi hezký a holky si toho hned všimly.

Mabel se nezabývala žádnou angličtinou – vyprávěla o svém vandru do Austrálie, kde měla příbuzné, a kam vyrazila s několika kamarády. Prošli téměř pusté krajiny v Northern Territory, Mabel zapisovala legendy polodivokých domorodců a její kamarád tam sbíral brouky. Poslední týden prázdnin potom strávili na Reefu, korálovém útesu na východním pobřeží, kde si najali ostrůvek, potápěli se v moři, chytali ryby a odpočívali.

Enkra tiše žasl, z mnoha důvodů. Především viděl poprvé v životě člověka, který skutečně byl v Austrálii, na konci světa. Nenapadlo ho, že mnozí z jeho spolužáků vidí poprvé člověka, který byl v Anglii, legendárním městě Londýně. A potom ho šokovaly fotografie, kterých Mabel přinesla několik hrstí, spolu s pohlednicemi a různými publikacemi. Mabel i ostatní se na nich vyskytovali jen zřídka oblečení, na ostrůvku se koupali a slunili nazí a v buši vypadali taky všelijak.

„Tohle?“ všimla si Mabel jeho rozpaků, „To na naši počest uspořádali corroboree, takovou místní slavnost. Vystrojili jsme se na to, co? Namalovali mi na tělo všelijaký znaky, klukům taky, a tančili jsme celou noc až do svítání... Z toho jsem natočila film, ale ten vám ukážu jindy, není čas...“

„Ehe...“ řekl Enkra neurčitě.

„Jo tady, jak se mácháme v riflích a trikách? To jsme se potápěli v takovým blbým místě, kde byly samý medúzy. Kdyby tě medúza žahla, je to děsně protivný! Samozřejmě mi napíchali injekce, ale stejně to bolí...“

Enkra řekl „hmm“ a nijak věc nekomentoval.

Příští přestávka byla delší a během ní se Enkra dozvěděl řadu nepochopitelných informací, co se kdy bude dělat a proč. Taky to, že bývá zvykem se jít osprchovat, když začíná být horko, ale dneska se to neudělá, protože bude už jenom jedna hodina a pak se hned jde domů. Ohledně osvěžování vlastní škola několik možných zařízení: fontánu před školou, malé sprchy na patře a bazén s různými dalšími zařízeními v přízemí. Ostatní možnosti byly nouzové, bazén byl touhou všech.

„Chápej,“ vykládal Sonny, „Bazén si obvykle o velký přestávce zaberou velký kluci a dělají tam války. Chraň tě pámbu se mezi ně plést! Ale je možný sem tam provokovat... Někdy tě teda chytěj, to je fakt, pak dostaneš mlatu. Ale někdy se ti povede někoho shodit do vody...“

„Vejtahové!“ řekla Winnie a Samantha dodala: „Frajeři!“

„Jenomže, Enkra se bojí máchat v šatech,“ řekl Kurt, „Řekni, že to není pravda...“

„Co kecáš? Já se náhodou koupal v hadrech už doma v Londýně! Víš, kde je Serpentine Lake? Takový jezírko v Hyde Parku, tam jsem se naučil plavat...“

„Co, uprostřed města?“

„Já jsem za to nemoh! Mě tam zatáhl německej vlčák!“

„Čumák?“

„No, takovej velikej pes! Šel jsem jednou s tátou a potkali jsme ňákýho jeho známýho, ten mi dal psa držet...“

„Jak držet?“

„No, na vodítku! U nás choděj psi uvázaný na špagátě! Ten chlapík si hrál s takovým klacíkem a najednou se mu už nelíbil, tak ho zahodil do vody. No a pes byl cvičenej skočit do vody a klacek přinýst! Tak skočil – jenomže si nevšiml, že já ho držím za to vodítko a strh mě s sebou...“

„A že ses ho nepustil!“ smáli se kluci.

„To mě vůbec nenapadlo! Já plavat neuměl – ten pes mě táhl za tím klackem a vmžiku jsme byli na hloubce. Šlapal jsem vodu, mával rukama, ale tu šňůru jsem nepustil ani za nic. Nakonec jsem se ho chytil okolo krku a on mě vytáhl na druhý straně ven. Táta s tím chlápkem stáli na břehu a ječeli na psa každej něco jinýho, ale on byl chytřejší než oba dva a vytáhl mě na břeh bezpečně a ještě olízal na tváři. Když to táta viděl, dal se do klusu kolem jezírka, no, než tam doběh, seděl jsem na kraji břehu v tom blátě, objímal psa kolem krku a pes poňafával a měl ze mě asi radost. Já jenom vím, že jsem se strašně smál – táta mi hned vrazil pár pohlavků, a začal se hádat s tím chlápkem, že jeho pes mě ohrozil na životě, že jsem z toho mohl bejt mrtvej, utopenej, chlápek zas křičel, že jsem sám psa do tý vody poštval, aby mě strh, a táta na něj štěkal a chlápek taky štěkal...“

„A pes štěkal...“ dodal Kurt.

„A táta, že jsem hodnej kluk, že by mě v životě nenapadlo něco takovýho jako skákat do jezera a ještě v šatech, a chytil mě za ucho a prezentoval tomu chlápkovi... a mně to připadlo tak k smíchu, že jsem pleskl psa po uchu, skočil do vody a plavali jsme přes to jezírko zase zpátky. A od tý doby umím plavat...“

„Počkej, uvidíme!“ pohrozila mu některá z dívek, „Víš o tom, že takový jako seš ty topíme jako koťata?“

„Ale jo, klidně! Už jsem zažil horší...“

K praktickému předvádění nedošlo, neboť zazvonilo a všichni si pospíšili do lavic. Přišla paní Gunsmithová, manželka třídního, pověřená nevděčnou prací vyučovat matematiku a přírodní vědy. Byla to dáma hubená a šedivá, s dlouhým ostrým nosem a brýlemi, ale nesmírně hodná. Hodinu vyplnila tím, že po zjištění Enkrovy totožnosti a některých údajů o prázdninových příhodách žáků dala jim vypočítávat různé žertovné početní příklady. Třídu to bavilo, Enkru už méně, neboť většinou nechápal, oč jde. K matematice měl vrozený odpor a nechápal, jak Jackie může počítat z hlavy složité výpočty a jenom výsledky si psát na papír z bloku.

„A co je na tom divnýho? Někdy zkoušíme předhánět se s písíčkem, když máme výpočetní techniku...“

Enkra se zajímal, o čem je řeč.

„No, s počítačem! Ten fór je v tom, že zatímco na písíčku musíš dávat zadání přes klávesnici a to chvíli trvá, my můžem počítat z hlavy! Neříkám, že to vždycky stihnem, ale některý dobrý mají občas šanci. Ty přeci máš univerzálku, tak se koukej probudit!“

Naštěstí zazvonilo dřív, než mohl Jackie udělat Enkrovi přednášku o myšlení v matematických symbolech. Avšak přesto Enkra pochopil, že ani tady si asi počítání neoblíbí.

Sotva paní Gunsmithová odešla, vymrštil se Jackie z lavice: „Kmitáme! Tašku nech tady a poběžíme na autobus, pojedeme do Rogerova zámku...“

Enkra poslechl. V běhu po chodbě Jackovi stačil, se schodů jezdili všichni žáci po zábradlí. Enkra se pamatoval, že v Londýně to bylo přísně zakázáno, školní správa do zábradlí zarážela ozdobné knoflíky a všelijak jinak jim bránila. Později se doslechl, že na jedné nové škole zřídili dětem dokonce točité skluzavky, takže po skončení vyučování vybíhají nejdřív do nejvyššího patra a odtamtud sjíždějí tunelem, který je vysype na pískoviště vedle vchodu. Původní důvod byl bezpečnostní – v případě požáru školy sloužil tobogán k rychlému vyklizení.

Před školou zahnul Jackie doleva, proletěl tmavým průjezdem jako raketa, přeskočil dalmatina, který mu vběhl do cesty za účelem podražení nohou a zmizel v rušné ulici. Enkra musel trochu přibrzdit, aby se psovi vyhnul, a když vyběhl z průjezdu, byl Jackie tentam. Enkra se nechápavě rozhlédl a pochopil, že si Jackie ani nevšiml, že ho ztratil. Naštěstí právě přicválali Kurt a Sonny, Enkra se k nim připojil a všichni tři se hnali po ideálně rovném chodníku a vyhýbali se obratně chodcům.

Zastávka autobusu nebyla daleko – když tam doběhli, spatřili Jacka sedět na zábradlí a kývat nohama. Ohlédl se po nich: „To se nemůžeš trochu hejbat, Enkro? Nebo ti máme pořídit skateboard?“

Enkra nemohl ani popadnout dech.

„Takhle nám těžko budeš stačit! Musíš bejt rychlejší!“

Postupně dobíhali další, hlavně holky v celém houfu. Zlatou hřívou a řečností vynikala zejména Senta, která jak spatřila Enkru, začala o něm vyprávět kamarádkám všelijaké zajímavosti. Bylo to o jeho zajetí u tygrů, ale Enkra svoje příhody málem nepoznával, jak je vylepšila. Všichni na něj vykuleně zírali.

Těsně před příjezdem autobusu doběhl Roger. Vzdor své vznešené osobnosti se pohyboval velmi hbitě. Autobus byl spíš podoben tramvaji, a to otevřenou plošinou vzadu. Uvnitř bylo dost místa, ale Jackie Enkru zadržel.

„Kluci a holky do patnácti na plošině neplatí! Uvnitř musíš mít lístek. Nebuď blbej, co bys jim cpal zbytečně šestáky?“

„Borci se věšej vzadu za zábradlí!“ řekl Sonny.

„Borci skáčou za jízdy po střeše.“ řekl Roger a odplivl si.

Drželi se raději zábradlí, protože autobus se točil různými podivnými uličkami a občas prudce brzdil, provoz byl hustý.

Enkra se zeptal Rogera: „Jakto, že jedeme na tvůj zámek? Já myslel, že bydlíš někde u Nábřežní třídy?“

„Ty si myslíš, že máme jenom jeden barák?“

Kluci začali počítat, co všechno by mělo patřit Monroesům. Kromě zámku, kam jeli, to byl starý Monroesovský palác ve městě, obrovský palác Baarfeltů, kde sídlí ministerstvo vnitra, banka sira Algernona a pár dalších domů. Pak začali počítat, co by mělo být dalších přítomných – při tom přestal Enkra chápat, proč a jak jsou spřízněni s rodem Baarfeltů, a nepochopil ani během cesty, i když mu to všichni vykládali jeden přes druhého.

Kdysi existoval nějaký kardinál Baarfelt, který přesto, že byl arcibiskupem, velmistrem řádu, kancléřem a vším možným, dokázal přivést na svět četné potomstvo, většinou nemanželské. Některé z jeho potomků zlikvidoval čas a válka, jiní založili různé boční rodové větve. K těm potomkům patří Monroesové, Therlowové, Diettermannové i Albertové, a nebylo vyloučeno, že dokonce i barevní členové smečky jsou s nimi nějak spřízněni. Enkrovi připadalo, že jediný, kdo tu není se všemi příbuzný, je on.

Autobus jel na jihozápad města – brzy vystřídaly rušné ulice poměrně klidnější předměstí a pak nekonečný pás vilek a rodinných domků, utopených v zahradách. Nakonec zmizely i zahrady a po poslední zastávce se ocitli v nerušené džungli. A tou jeli asi dvacet minut, než se objevily vykácené plochy a pak pole a domky vesnice. Uprostřed návsi před kostelem v anglikánském slohu autobus zastavil a kluci vyběhli ven.

Na zastávce čekalo několik lidí na autobus, dále tam byli Čing, Taoraket, Albenzio a Horst.

„Danny s ostatními přijede dalším autobusem, za půl hodiny,“ usoudil Roger, „Mají tu školu dýl než my...“

„Ballambwi přijde později,“ vzpomněl si Jackie, „Ten má ještě zahájení ve Federaci, snad s tím bude brzy hotov...“

„Na Dana počkáme,“ rozhodl Roger, „Jestli chcete, můžete se koupat, tady už M-zóna neplatí...“

Měl na mysli rybníček přímo za kostelem – kluci se šli podívat a poněkud zaváhali. „To je spíš louže než rybník!“

Roger jakožto hostitel přistoupil ke kraji. „O co se vsadíš, že tam neskočíš v těch hadrech?“ ptal se Enkry.

„Uhodls! Opravdu neskočím...“

Roger mu podtrhl nohy a silně do něj strčil. Enkra vykřikl a sletěl do vody po hlavě – bylo ji sotva po pás a hned se vynořil a chtěl nadávat.

„Škoda, že ses nevsadil. Byl bys to vyhrál!“

Všichni se smáli, je to vtip starý nejmíň sto let a od teďka už není v Arminu člověka, který by ho neznal. Enkra se trochu zlobil a snažil se vydrápat ven, ale ve chvíli, kdy se mu to začalo dařit, ho Roger sestrčil špičkou nohy zpátky.

„Nenech si to líbit!“ radil Kurt, „To bude psina...“

Enkra se nedal odradit a znovu lezl nahoru. Jakmile po něm Roger natáhl nohu, chytil jej za obě a podtrhl. Roger klesl na zadek na okraj břehu, zachytil se rukama trávy a křečovitě se bránil. Měl dost velkou sílu, aby jej Enkra nemohl odtrhnout, ale jako vždy přišel Enkrovi na pomoc Jackie, jemně, leč citelně přišlápl Rogerovi prsty a Roger zaječel a pustil se.

„Výborně,“ konstatoval Kurt, „Konečně nějaká psina...“

V příští chvíli letěl do vody, neboť jeho úsloví lezlo všem na nervy už dlouho. Hodili jej tam Sonny a Horst, a jelikož se jim to povedlo, vrhli se na Jacka, ale ten byl o dost silnější a Horsta odhodil – pak do toho vletěli všichni a přestal být přehled, kdo koho kam hází. Ve vodě se chvíli kočkovali a různě napadali, dokud se neobjevili tři kluci z vesnice, už dávno po škole, takže neměli oděvy. Počali se smečce drze posmívat, což neměli dělat, neboť Roger, jejich údělný pán a vládce, se velmi rozlítil a dal pokyn, aby byli krutě potrestáni.

Trvalo chvíli, než byli ti tři ničemové přemoženi, neboť se bili úporně, majíce již s Rogerem zkušenosti. Roger nařídil, aby byli přivázáni ke stromům a oplácáni blátem, až nebudou k poznání. Což nebylo lehké, půda byla vyschlá a bláta málo, takže bylo jednodušší zavléct je do vody a zmazat tam. Potom zjistili, že ani to nemá dostatečný efekt, takže jim Roger dal milost a schoval jim to na jindy. Kluci navrhli přenést rvačku do rýžovišť za vesnicí, kde je víc bláta a víc jejich kamarádů, nebo ji nechat po období dešťů, až se bude rýže sázet.

Pak přijel autobus a jím Sakito a Danny – hned byli zajati a hozeni do vody, aby o nic nepřišli. Ostatní se vykoupali ještě jednou, neboť Roger tvrdil, že než dojdou na zámek, uschnou. Byla to svatá pravda, šlapali do mírného kopce po úzké pěšince a to byla ještě zkratka, autem se jezdilo po silnici kolem. Konečně se v jediném okamžiku džungle změnila v park a cesta se vnořila do aleje magnólií, vedoucích přímo k portálu zámku, jehož věž se tyčila mezi korunami stromů.

Monroesův zámek byl stavěn do čtverce, narušeného jen na východní straně kulatou vysokou věží nad zámeckou kaplí. Zbývající tři rohy byly opatřeny nižšími věžičkami, každou jinou. Do zámku vedly čtyři cesty ze čtyř směrů, každá ve stínu aleje jiných stromů, kvetoucích v jinou dobu, takže když sluhové dovedně změnili značky na silnici, vjížděli hosté do zámku téměř vždy alejí zářících květin. Jinak byla snad každá píď země v zámeckém parku vzdělána a osázena nejnádhernějšími květy všech světadílů, ve velké většině sladěna tak, že současně s alejí kvetl i pestrobarevný koberec kolem cesty. Těžká omamná vůně se vznášela nad zámkem, a z korun stromů rozléhal se po celém okolí tisícihlasý ptačí zpěv.

Kluci šli rychle, ale přesto stačil se Enkra rozhlížet po okolí a vnímat tu neuvěřitelnou krásu, vytvořenou pracovitýma rukama zahradníků. To ještě netušil, že na monroesovském zámku si podávají dveře nejvěhlasnější botanikové celého světa, že i Harry Kernon bledl závistí, když navštívil skleníky a speciální záhony, na nichž rostly květiny těžko snášející arminské podnebí. Enkra se vždy domníval, že ve skleníku musí být teplé a vlhké prostředí – tady byly skleníky, v nichž v období „zimy“ dosahovala teplota až dvaceti stupňů pod nulou – alpské skleníky, kde kvetly křehké kvítky protěží, oslnivě modré kalichy hořců a řada dalších vysokohorských rostlin.

Přiblížili se k portálu, nesenému vysokými sloupy, a prošli průjezdem do nádvoří, dlážděného černými a bílými mramorovými dlaždicemi. Vrátný vylezl ze své boudy a než poznal, kdo to je, chtěl vybírat vstupné. Kluci pouze obhlédli, nepřibylo-li něco do kolekce barevných pohlednic, a když se ujistili, že ne, šli dál. Enkra se zdržel trochu déle – Jackie si uvědomil, že je cizí a zeptal se: „Máš ty vůbec už pohlednice z Monroesu?“

„Ne. Já pohlednice nesbírám.“

Jackie se zatvářil pohoršeně, ostatní udiveně. „No ne! To je zvláštní... tak když nějaké dostaneš, můžeš mi je věnovat...“

Vstoupili na dlážděný dvůr a rozhlíželi se po arkádách, obklopujících všechny čtyři strany. Zámek měl čtyři poschodí a Enkra si musel hodně vyvrátit krk, aby dohlédl až ke střeše, nesoucí ozdobné chrliče ve tvaru dračích hlav. Nad střechou vystupovaly ještě věžičky a nad nimi velká věž, na níž vlál prapor: lancasterská růže, obtočená egyptským královským hadem.

„Jeden z mých předků, sir Guy Hearthflame Monroes, byl kdysi egyptským místokrálem. Podle zpráv, které ovšem byly tajeny, dal si místními vládci odhlasovat poslušnost a prý i tajně korunovat na faraona Dolního i Horního Egypta. Snad to bude pravda, protože ho pak zabili. Jestli je to pravoplatná volba, mohl bych se možná titulovat i egyptský korunní princ...“

„Klidně můžeš,“ řekl Kurt, „Škoda, že je Egypt už pár let republika. Je příjemné mít za kamaráda korunovanou hlavu...“

„Baronská korunka mi stačí...“ řekl Roger skromně.

„Zvlášť, když ještě nejsi ani baron,“ připomněl Sakito, „Zatím pouze baronet. Než budeš baron, musí napřed zemřít tvůj dědeček a otec – a to už budeš mít sám malé baronety...“

Roger se začervenal – neměl rád, když mu někdo připomínal zásady šlechtické posloupnosti, zvláště ne ve vztahu k jeho osobě. Ale šlechtic – samuraj Sakito si to mohl dovolit.

„Račte dovnitř,“ pronesl tedy Roger hrdě a ukázal na vchod, nacházející se na úpatí věže, přímo proti velké barokní kašně, z níž mnoha vodotrysky stříkala voda. Kluci ochotně vstoupili do temné prostory – a současně se rozsvítila nazelenalá světla pod vodní hladinou.

Tohle zařízení už Enkra znal ze zámku Guyrlayowu: bazén, v němž mohli hosté smýt prach cesty a své pozemské hříchy, aby mohli do paláce vstoupit očištěni od všeho zlého. Než si to stačil promyslet, už tam letěl po hlavě, ale ostatní jej okamžitě následovali. Zde byla voda méně navoněná a napuštěná sílícími látkami, než na Guyrlayowu – baroni nepokládali zřejmě za nutné plýtvat drahými esencemi na hordu nevycválaných dětí. Také po vykoupání a předání šatstva černé služebné nedostali pláště, jakého se Enkra od počátku obával.

Rogerovy sestry Dany a Jeanne už Enkra viděl včera. Teď jim přišly naproti a předváděly svoje sídlo.

Vyšli po schodech do zvýšeného přízemí. Tato část zámku nebyla obývána, sloužila jako reprezentační místnosti a expozice sbírek starého umění z majetku rodu Monroesů, zkrátka bylo to rodinné museum a byli tudy prováděni turisté a školní výpravy. Hlavně kvůli Enkrovi to prošli i oni, včetně výstupu čtyřikrát nahoru a dolů po schodech nad průjezdy. Roger se neopomněl chlubit vším možným, ale Enkrovi se stejně nejvíc líbila zámecká zbrojnice, s chutí se chopil jednoho meče a zkoušel šermovat s Jackem. Jackovi to šlo lépe pěstmi, ale Roger využil příležitosti a předvedl, co umí on – mezi kluky neměl konkurenci.

Na první arkádě byly obývací pokoje a pokoje pro vznešené hosty. I sem byli vpouštěni turisté, obvykle za menší příplatek. Nacházela se tu obrazárna, obsahující nejcennější klenoty Monroesovy sbírky – ostatní obrazy byly volně rozvěšeny po pokojích. Zde vyslechli přednášku o předcích rodu, kteří na ně shlíželi ze zašlých obrazů. Enkra nabyl dojmu, že jen menší část baronů zemřela přirozenou smrtí – ostatní byli buď zabiti při soubojích, popraveni ve sporech s mocí světskou či církevní i se samotným králem, nebo zahynuli za tajemných a doposud ne dosti vysvětlených okolností. Roger líčil ty příběhy s tak pyšným výrazem, jako by šlo o něco obzvlášť příkladného. Enkra se odvážil zeptat, zda některý z předků rovněž straší za nocí v hradních chodbách. Roger odvětil, že samozřejmě straší, bohužel na jiných zámcích, převážně v Anglii a Skotsku. Je totiž vžitým pravidlem, že každý je povinen strašit tam, kde se mu přihodilo něco zlého nebo kde sám něco zlého způsobil. S trochou lítosti přiznal, že v Arminu se doposud jeho rodu nepřihodilo nic tak významného, takže strašidel místních Monroesové nemají. Ale vzhledem k tomu, že jeho otec je ministrem vnitra, vyjádřil Roger naději, že se co nevidět něco stane.

Poté vystoupili do třetího patra, kde byly pokoje služebnictva a pokoje pro méně významné, tedy Rogerovy hosty. Klukům bylo sděleno, že pokud budou chtít, mohou tady spát dnešní noc. Nakonec vystoupali s vyplazenými jazyky do posledního čtvrtého patra, kde se nacházely pokoje samotné rodiny. Tu tvořil především dědeček sir Algernon Monroes, Rogerovi rodiče Leon a Mary Elisabeth, tetičky Leiticie a Hillberta a sestry Jeanne a Dany. Pochopitelně každý měl nejmíň tři křestní jména mnohem složitější, ale Enkra si je nezapamatoval.

Uvítání zbylo na Rogerově matce, lady Mary Elisabeth. Byla to velmi milá dáma a slíbila, že se připravuje hostina – mezitím Roger může představit kamarády dědečkovi.

Dědečka už Enkra viděl na obraze v galerii. Jevil se tam jako úctyhodný pán s bílými vlasy a doposud tmavými vousy, v černé slavnostní uniformě se zlatými šňůrami a vyšíváním, několika řády a hodnostním označením na rudých náramenících. Podle osmihrotého kříže Enkra usoudil, že je to uniforma řádu Blesků.

Roger vedl kluky do rohového pokoje ve věži, kde byla pracovna sira Algernona, patriarchy rodu, který se za několik měsíců měl dožít devětaosmdesáti let. Když vstoupili, povstal baron z křesla za psacím stolem a vyšel jim vstříc. Jeho oči se zalíbením spočinuly na Rogerovi a Enkra usoudil, že stařec miluje svého vnuka nejupřímnější láskou.

Byl to drobný hubený stařík, řeklo by se vyschlý na kost, v bílém obleku, s dlouhými bílými vousy a několika zbylými praménky stříbrných vlasů působil téměř velebně. Enkra nikdy neviděl tvář, v níž by se více zračila moudrost a duševní mír. Tento muž žil již tak dlouho a prožil toho tolik, že se dopracoval k ideálnímu životnímu názoru: bezmezné lásce ke všem živým tvorům a k nekonečnému lidskému pochopení.

„Vítám vás, moji drazí... Jsem šťasten, že mohu přivítat přátele svého vnuka na svém zámku...“

Roger se postavil dědečkovi po bok a představoval mu jednotlivé kamarády. Každého z nich starcovy jasnozřivé oči pátravě prohlédly a zvážily na vahách, podobným vahám archanděla při posledním soudu. Mezi přáteli rodu Monroesů panovalo přesvědčení, že stařec již dokáže proniknout do nitra člověka a poznat každou, i tu nejtajnější myšlenku. Všichni kluci a dívky, i barevní, pocházeli ze starousedlických rodů – všechny ty rody stařec znal a okamžitě připomenul otce či děda, když zaslechl jejich jméno. Také Enkrovi řekl bez váhání:

„Znal jsem tvého otce, letce Westona. Bojoval se mnou ve válce. A strýčka comcola Rosse, taky znám. Dobří chlapci...“

Když skončilo představování, pokýval hlavou: „Děkuji vám! Jsem rád, že můj vnuk má takové přátele! Bude-li kdokoliv z vás potřebovat pomoc, najde na Monroesu dveře vždy otevřeny...“

Tato nabídka měla svou cenu, starý Monroes disponoval silou, jakou dokáže vyvolat dva a čtvrt miliardy arminských dolarů, na něž se odhadoval monroesovský majetek. Enkrovi to číslo pošeptal Jackie, ale Enkra si to nedovedl ani představit. Pro něho bylo vše nad sto liber „příliš mnoho“.

Pak odešli k jídlu – sir Algernon neopustil svou pracovnu a Roger tvrdil, že ani nepotřebuje jíst. Přesto byl starý pán ještě v neuvěřitelné formě – každý den sjížděl výtahem dolů do zahrad a procházel se po sklenících a kvetoucích záhonech; kdyby nenašel vše v pořádku, byl ochoten pokleknout a sám osobně napravovat, co nedbalý zahradník zapomněl. Avšak to se nestávalo, neboť nejen služebnictvo, ale i cizí lidé měli ke starci posvátnou úctu.

Každé neděle vysedal sir Algernon s pomocí mladého černého sluhy na koně a projížděl se půl hodiny až hodinu po parku a přilehlé džungli. Jezdil sice krokem, ale sluhové tvrdili, že občas pustil koně dokonce do klusu. Na období dešťů opouštěl zámek a odjížděl do Kingtownu, do Leonova sídla.

Významným hostem na zámku bylo prase. Bylo napíchnuto na veliký rožeň a zvolna se opékalo nad ohněm, za pečlivého dozoru jak profesionálních kuchařů, tak všech, kdo se domnívali, že tomu rozumí lépe, nebo měli příliš velkou chuť. Postupně byly seřezávány plátky masa, dopékány na roštu a potom předávány zájemcům na chlebové placce. Přesto si každý popálil prsty, ale nikomu to nevadilo a zájem o maso byl čím dál větší.

Co nedokázaly ukousnout čelisti člověka, o to se ochotně postarali tygři, leopardi a další šelmy, které se tu volně pohybovaly.

Během doby, co si prohlíželi zámek, účastníků hostiny značně přibylo, a Enkra nikoho z nich samozřejmě neznal. Zato je velmi dobře znaly holky Monroesovy, také Roger. Někteří byli náčelníci významnějších smeček z Kingtownu, zhruba ve věku Danny MacLeoda. Další už byli starší, většinou studenti gymnázia, někteří dokonce z vysoké školy. Enkra se rozhodně nehodlal zaplétat mezi dospělé, radši se jim vyhnul, ale o většině kamarádů se předpokládalo, že dříve či později budou studovat na gymplu a pak na vysoké škole, a nebylo od věci udělat si tam dopředu vhodné známosti. Dospělí možná děti běžně přehlíželi, ale tady byli na Monroesu a každý, kdo tu byl, byl hoden pozornosti.

Enkra se rozhodl, že nebude mluvit pokud možno vůbec, a rozhodně na nic sdělovat svůj názor. Když totiž něco řekl, vyvolávalo to obvykle bouři smíchu, a i když neměl nic zásadního proti tomu být za šaška, časem ho to přestalo bavit. Bohužel, jeho barva vlasů vyvolávala pozornost, zvláště děvčat, a několikrát byl dotázán na podrobnosti ohledně El Torra, takže odpovědět musel, aby nebyl považován za pitomce. A jak očekával, všichni se smáli.

Když se jí něco mastného, třeba prase, je zapotřebí také zapíjet. Nepodával se žádný alkohol, i když možná později na něj taky dojde. Bohatě stačil čaj, kterého Dany, Jeanne a některé další navařily celý kotel. Na první ochutnání měl dost divnou chuť, ale když se Enka napil, o poznání se mu zlepšila nálada a přestalo mu cokoliv vadit. Hosté samozřejmě ochutnávali a hodnotili, a jakmile se shodli, že je to plus, lili do sebe pohár za pohárem a vesele se smáli.

Diskuse se točila okolo El Torra, jeho trofejových štítů a stříhání vlasů vůbec. Převážná většina starších si nechávala vlasy volně růst, jak se jim líbilo, klukům rostly i vousy, a málokdo je měl nějak výrazně upravené. Starost o veškeré ochlupení kluků byla povinností jejich děvčat, snad každý měl nějakou holku, ale nezdálo se, že by tu péči příliš přeháněly. Také dívky měly vlasy tak dlouhé, jak jim narostly. Protože každou chvíli někdo odbíhal k nejbližší fontáně, k bazénu nebo jezírku se osvěžit, nikoho ani nenapadlo mít nějaké šaty, ale potrpěli si na rozsáhlé barevné tetování a všelijaké šperky. Tetování byl oblíbený dárek jak kluka holce, tak naopak, a jelikož se mnozí delší dobu neviděli, hned se chlubili, co jim přibylo a od koho to mají. Jestli Enkra správně chápal, mnozí přítomní dřív chodili s někým jiným, ale žádná řevnivost ani nepřátelství mezi nimi nebyla.

Zásadní postoj: nikdo se nezastával El Torra a jeho zvyků, naopak všichni ho odsuzovali a navrhovali, aby byl potrestán daleko přísněji. Návrh na jeho ostříhání tak nějak visel ve vzduchu, ale nikdo to nechtěl říct první – až když to řekla nějaká holka, všichni se naráz přidali. Někdo navrhoval trestnou expedici do Iron-city a ostříhat každého, kdo bude dopaden. Někdo pocházel z Ironu a návrh nadšeně podporoval, měl s bývalými rodáky nějaké vlastní účty. Zatím si ale všichni dělali legraci.

Tehdy přišel Roger a vyzval všechny na poradu smečky. Byl to hlavní účel, tak je vedl po klikatých cestičkách mezi rhododendronovými keři, napřed k malému jezírku, kde se vykoupali, pak do letohrádku v japonském stylu, stojícího nad jezírkem. Vstoupili dovnitř, rozesadili se na rohože tatami a zahájili první letošní schůzku.

Slova se ujal Danny jakožto náčelník. „Tak nám začal nový rok! Začali jsme chodit do školy, abychom se vzdělávali a učili se být chytřejšími a moudřejšími...“ zarazil se, pohlédl na Rogera, pak mávl rukou a řekl: „Zkrátka, začla zas škola. Pro mne je to ale ještě jinak významný rok: poslední rok, kdy vedu smečku.“

Někdo zprudka vydechl a všichni otočili hlavy k Danovi. Byl jejich náčelník, a i když nebyl příliš chytrý a podléhal ve všem, co se týkalo rozumu, Rogerovi, byl to dobrý a čestný bojovník a byl ochoten raději zemřít, než učinit něco nesprávného.

„Až skončí tento rok, po prázdninách, ve kterých s vámi ještě rozhodně pojedu na výpravu, odejdu do vojenského učiliště, jak si přeje otec. Zvolíte si nového náčelníka a já si přeji, aby jím byl sir Roger, baron z Monroesu. Proto jsem vás pozval sem.“

Všichni pohlédli na Rogera – baronet se tvářil klidně a nevzrušeně, neboť to čekal. Samozřejmě, všichni to čekali a věděli, že Roger bude Danovým nástupcem.

„Všichni potvrďte, že souhlasíte s touto volbou,“ řekl Danny, „Odpovězte jeden po druhém: Takamaraši Sakito, souhlasíš?“

„Ano.“ odpověděl Japonec a po něm pronesli nahlas svoje „ano“ i ostatní, také Enkra. Roger ani nehnul brvou.

„Dobrá. Rogere Monroesi, byl jsi zvolen mým nástupcem ve funkci náčelníka smečky. Čekal jsi to, a byl jsi mnoho let mým dobrým a spolehlivým zástupcem. Ale přesto si vyslechni od svého náčelníka ještě několik slov:

Jsi, Rogere, chytřejší než já, chytřejší než kdokoliv z nás, ale v tom tkví velké nebezpečí: Aby tvoje chytrost nebyla někdy silnější než tvoje... čest. Pamatuj si, že existují překážky, které se nedají chytře obejít, proti nimž je třeba jít do boje. Třeba hloupě, ale se ctí.“

„Jako don Quijote?“ ptal se Roger ironicky.

„Ano. Vy Monroesové jste zvyklí získat všechno ku prospěchu svému i druhých – ale nikdo se raději neptá, jak to získáte...“

„Získáme to, to stačí! Když je vůl upečen, je jedno, byl-li zastřelen nebo uštván! Až budu vodit smečku, bude to dobrá smečka, to mi věř! Ale hazardovat a útočit bez rozmyslu nebudu, ačkoliv boje se nebojím a bojovat umím!“

„Věřím ti a vím to. Vím, že jsi rozumný a dovedeš být statečný. Ale pamatuj si také, že od chvíle, kdy se staneš náčelníkem, nesmíš myslet ne na své osobní blaho, neboť to nikdy neděláš, ale ani na blaho rodu Monroesů! Jediné, co od tebe smečka žádá jako od náčelníka je blaho smečky – za tu musíš položit i život...“

Roger se krátce suše zasmál. „Od chvíle, kdy jsem se stal členem smečkové rady, ba od chvíle, kdy jsem se poprvé dozvěděl o smečkovém právu a takových věcech, jsem nejméně tisíckrát slyšel o nutnosti bojovat za blaho smečky, podřídit osobní prospěch, třeba i padnout za smečku. Vy všichni jste to slyšeli jistě také, z různých úst a různých míst. A nevím, jestli nám všem neuteklo v zápalu nadšení, že jsou to jen a jen slova, zbytečná slova! Neboť se ani jednou za ta léta nestalo, aby nám skutečně něco hrozilo! Stále se zajišťujeme proti nejrůznějšímu nebezpečí, a přitom největší nebezpečí je, že si zlámeme vaz při pádu s koně. Brojíme proti nepřátelům a vychloubáme se tak, že by nepřátelé vzali nohy na ramena, kdyby slyšeli naráz všechny naše hrdinské řeči. A jestli nohy na ramena nevzali, tak jenom proto, že vůbec žádní nepřátelé nejsou! Neexistují!

Hovoříš, že za blaho smečky máme položit život... souhlasím, ale je snad důvod? Je vůbec nějaké oprávnění k tomu, abychom to říkali? Kdyby vypukla válka, vzali bychom svoje pušky a šli proti nepříteli, ale válka přece není a doufám dlouho nebude, ježto nepřátelé dostali dobré ponaučení v minulé válce! Tak můžeme položit život jedině v případě, že se El Torro nadobro zblázní a přijde si k nám s puškou v ruce vyreklamovat zničení svých trofejových štítů. A to je přece jenom trochu slabý důvod, aby do nás cpal olovo a vyráběl nám v kůži ozdobné dírky!“

Enkrovi mluvil Roger z duše a i ostatní zřejmě souhlasili.

„Jsi pacifista, Rogere,“ řekl Danny, „Snad je to dobře. Armin není v nebezpečí. Až bude, snad se za něj budeš umět postavit.“

„Raději bysme si měli promluvit o získání nových bojovníků! Přes zimu si je můžem vychovat a o prázdninách by s námi mohli už jet. Jacku, co tvůj bráška Leslie? Chtěl by do smečky?“

„Kňourá o to už od vánoc! Ale budou s ním potíže, je to divoký darebák a nebude chtít poslouchat!“

„Když už jsme při tom,“ ozval se Kurt, „Náš Hansi chce taky ke smečce – co u tebe, Horste?“

„Nevím, poptám se. Ale Hanse jsem už viděl, jak si před zrcadlem prubuje, jak bude vypadat bez vlasů...“

Všichni se smáli. Pak se ozval Taoraket. „Nevím, jestli víte, že mám bratra Saiak-kora. Snad by mohl taky... je velký...“

„A vida, jak se nám to pěkně sbíhá! Enkro, nemáš taky bratra?“

„Bohužel – nebylo mi dopřáno!“

„Ono to nevadí, ty stačíš!“ pokýval hlavou Sonny.

„To by šlo! Danny, přijímat je budeš ještě ty. Musíš obejít všecky rodiče a dohodnout se s nimi. Zastav se taky u mý tety paní Rowanové, jestli je ten její kluk dost velký, ale asi z toho nic nebude. Nebo tam dojdu sám...“

„Na kdy to uděláme?“

„Ještě nevím. Příští týden to nestihnem, tak asi za tři neděle na ostrově. Zajistěte aspoň dva čluny pro převoz hostí. Já sám se budu muset asi dohadovat s tím holičem...“

„Byl bych ti vděčen...“ vydechl Danny.

Enkra se naklonil k Jackovi: „O čem se vlastně jedná?“

„Budeme přijímat nový štěňata do smečky. Musí se to připravit.“

„No dobře – ale co je s tím holičem?“

Jackie se pohodlněji usadil a zhluboka se nadechl – neklamné znamení, že rozmluva bude delší. „Dokud jsou kluci malí, nechává se úprava vlasů na jejich matce. A když se chtějí stát bojovníky, to je asi v pěti až šesti letech, koná se na to slavnost, kterou za tři neděle uvidíš...“

„Ale já pořád nevím, jak je to...“

„Tak nepřerušuj! Den předtím se pozve potulný holič...“

„Co je to za profesi?“

„Takovej vandrák. Má osla a vercajk, jezdí po světě a stříhá. Ale je to slušný povolání, má kastu a šlechtický vychování, žádnej homosexuální teplouš jako u lidí!“ řekl Kurt.

„Ale u nás se neužívá potulný holič, Kingtown má stálýho holiče na Victory a my chodíme k jednomu na Nábřežce. Je původem Thajec a buddhista. Den předtím přijde a všem novým kandidátům vyholí hlavy. Je to odpoledne, chodí se po rodinách a všude něco dostane, takže to není špatnej kšeft.“

„A co potom?“

„Potom se všichni sejdou na slavnosti. Náčelník nebo obřadník smečky přednese nováčkům základní kodex zvykového práva a zákony, kterými se smečka řídí, a oni musí přísahat, že budou tyto zákony dodržovat. Pak jim nařízne značky.“

„Jaký značky?“

Jackie se otočil k Enkrovi zády a odhrnul si vlasy ze šíje. Enkra spatřil na jeho krku asi ve výši ramenou krátkou zašlou jizvičku, provedenou nejspíš nožem.

„Dokud vlasy bojovníka nedorostou k jizvě tak, aby ji překryly, není plnoprávným mužem. Do té doby je u smečky jenom v učení – učíme ho všemu, co umíme my. Pochopitelně pracovat musí taky, sbírat klestí na oheň, hlídat maso, aby se nepřipeklo a tak dál. Nebo hlídat koně, když jdou ostatní na přepad, to bývala moje věčná práce. Časem se takový kluk všechno naučí a zrovna když už ho přestane bavit dívat se pořád do zrcadla, najednou zjistí, že má vlasy přes rysku a je bojovníkem jako druzí...“

„Řekni mu taky, že je to dobrý i v boji,“ připomněl Sonny, „Totiž slušný bojovník nikdy proti štěněti neútočí. V boji poznáš na první pohled, že má někdo krátké vlasy. Proto taky na tebe tygři neútočili, až když jsi začal popojíždět na prostředku bojiště a všelijak sis o to koledoval. Jinak by tě nechali být – snad že by se divili...“

„Jo, když jseš ve lhůtě, je to psina,“ prohlásil Kurt, „Sem tam dostaneš nářez, sem tam tě mučej jinak... No jo, to se dělá štěňatům a kluci si o to říkaj, aby dokázali svýmu náčelníkovi, že se nebojej a jsou na každej pád hrdinové...“

„Ono totiž,“ řekl Horst, „Když by se stalo, že by bojovník měl týden do konce a vlasy už by mu lezly po krku k čáře, a náčelník zjistil, že se na bojovníka nehodí, může mu ještě kus přiříznout a nechat ho to sloužit znovu. U nás se to sice ještě nestalo...“

Roger už chvíli mlčel a uvažoval. „To ještě není všecko.“

Danny se k němu obrátil. „Co ještě chceš dělat?“

„Chci dodržet všechny zákony. Nejenom ty, které nám vyhovují. Chci, aby při tom byl přítomen Ďábel Soudce.“

Enkra se divil, ostatní ztichli a vypadali nervózně.

„To se už nedělá!“ namítl Danny.

„U nás. Jinde to dělají. A je na čase obnovit dobré staré zvyky. Ty bys to měl vědět líp, než jiní...“

„O co se jedná?“ šeptal Enkra Jackovi.

„Nevím. To je věc náčelníků... To nám teď neprozradí...“

Enkra zmlkl. Ostatní se dohadovali o detailech nadcházející slavnosti, a on se snažil si představit, jak bude vypadat. A napadlo ho, že by se na všechno měl vyptat někoho, kdo o tom ví víc. Možná i víc než Roger sám...

Pedro Santanueva, náčelník Kasby, pohlédl na svou sestru, přicházející po stinné verandě, zafrkal nosem a řekl: „Asthro, prosím tě, učeš se! Vypadáš jako strašidlo!“

„Vypadám přesně jako ty, co se týče účesu!“ prohlásila dívenka pevně, „Česala jsem se podle tebe... klukovský účes!“

Pedro znovu zafrkal nosem a znechuceně se odvrátil. Od chvíle, kdy ho dva bojovníci vrazili do dveří Gold Stepovy chaty, otrhaného a špinavého, se poněkud změnil. Rudý šátek na hlavě teď nosil čistý a upravený, místo rozedraných plavek získal koženou zástěrku na širokém opasku, vyšívanou a dlouhou téměř ke kolenům. Ale dalo se čekat, že ji brzo zkrátí, neboť měl protivný zvyk při přemýšlení uškubávat třepení z okrajů.

„Bože, to je trápení s tou naší holkou!“ povzdechl si a pohlédl na Mika, který si hádky vůbec nevšímal a tlustou tupou tužkou opravoval návrhy dona Estébana na výrobu nových zlatých šperků podle starobylých vzorů. „Povídám, je s tou naší holkou trápení!“ zvýšil Santanueva hlas a Mike se po něm i po dívce ohlédl, „Jinak se chová normálně, ale když k nám přijdeš ty, vyvádí jako blázen! Dělá všelijaké opičky, strojí se, mašlí se a utrhuje se na starší lidi – copak to je nějaká úcta k hostu?“

Asthra sklopila oči, když si ji Mike pečlivě prohlédl. „Nevidím na ní nic nepřiměřeného...“ řekl váhavě.

„A co ten rozstřapený účes? Tvrdí, že se češe jako kluk! Holky mají mít copy nebo jít k holiči, dlouhý vlasy holkám nesluší! Copak je možný...“

„No no no, Pedro!“ vřískla Asthra, „Mike tvrdí, že mezi lidmi nosí kluci krátké a holky dlouhé vlasy. Je to pravda?“

„No je! Ale... pozoruju už dlouho, že naše Asthra chce být mermomocí klukem. Zkoušela jsi někdy obléci se jako kluk? Pedro teď nepotřebuje oblek, zkus si ho!“

Santanueva se vymrštil jako leopard. „Počkej, Miku! Přece nebude ta holka nosit mimo svý spousty hader ještě můj válečný oblek? Nota bene jediný, který mám! To jí snad nedovolíš...?“

„Sedni! Proč by ne? Je o chlup menší než ty, snad jí bude...“

Santanueva se velice zamračil a setrval tak dlouhou chvíli, zatímco Mike pokračoval ve svých korekturách.

V chodbě zarachotily okované podpatky. Mike se mohl domnívat, že to jde Santanueva sám. Asthra kráčela rázným a rychlým klukovským krokem, hlavu hrdě vztyčenou, levou ruku na jílci kordu, pravou za opaskem pistole. Vlasy měla svázány zásobním Pedrovým šátkem a volné kadeře jí padaly podle tváře a částečně ji zakrývaly.

Pedro se zasmál – avšak Asthra se zprudka otočila k němu a ptala se tvrdým Santanuevovským hlasem: „Je tady něco k smíchu? Abych tě nedal zmrskat!“

„No no!“ zavrčel Pedro, „Abych tě nedal zmrskat já!“

Asthra již známým způsobem zafrkala nosem a spustila: „S těmi bojovníky není nic než samé potíže! Od chvíle, co jsem se stal Vládcem Kasby, je to horší a horší! Mohu očekávat, že jednou se ta chátra na mne vrhne a roznese mě na kopytech!“

Mike zdárně potlačil úsměv. „Víš, že bych si tě spletl, kdybych tě potkal v šeru? Jste si hrozně podobní... můžete se klidně přestrojit jeden za druhého!“

V té chvíli Asthra nevydržela, svalila se do křesla a počala bláznivě smát, až se prohýbala. „No... já vypadám dobře, ale kdyby se Pedro převlékl za mne... To by vypadalo hrozně...“ vysvětlovala v záchvatech křečovitého smíchu.

Pedro povstal, jsa přímo uraženou důstojností. Zafrkal nosem, Asthra to po něm opakovala a Pedro se otočil a poodešel z verandy. Zřejmě si šel promyslet, čím se Asthře ďábelsky pomstít.

Asthra se rozvalila v křesle, položila dlaně na kolena a strnula ve slavnostním nehybném postoji, který si namáhavě osvojoval její bratr pro případ veřejných shromáždění. Mike pokývl hlavou a znovu pokračoval v opravách, neboť každou chvíli měl si pro korektury přijít don Estéban.

Skutečně se za okamžik objevil klenotník. Byl to muž postarší, ale jeho černé vlasy neposkvrnil ještě ani jediný bílý pruh, černé oči hleděly jiskrně a jasně. Nerostly mu vousy a tak i jeho tvář byla hladká a jemná jako u jeho dětí – jenom kolem očí a čela se mu táhla hustá síť vrásek. „Myslím, že je to skutečně podle starých předloh. Co říkáš, Miku?“

„Až na některé drobné maličkosti. Ale to nic není, nezapomínej hlavně vyrobit tu a tam odřeniny nebo vady, které vznikají časem! Nemusejí to být trhliny, odborníkům postačí i malá otřelá ploška na místě, kde ji mohlo způsobit dlouholeté nošení. Chápeš to?“

„Ano,“ přikývl don Estéban a obrátil se na Asthru: „A ty, Pedro, neruš, když Mike pracuje! A vůbec – kam zase jdeš ve svátečním obleku? Já nevím, kluku...“

Zarazil se, neboť ho zřejmě něco na synovi překvapilo – to už Asthra nevydržela a znovu se rozesmála. Byl to tak hlučný a pronikavý smích, že se i Pedro vrátil zjistit, co se stalo.

„Aha, tak ty? Miku, ty mi kazíš dítě! Jestli začne bláznit ještě Asthra, nebude už v tomhle domě k vydržení... Snad nechceš být taky náčelníkem?“

„Proč ne? Až se to Pedrovi přestane líbit nebo nebude mít čas, budu vládnout místo něho. Opravdu jsem mu podobná?“

„Jsi! Jsi bláznivá holka!“ řekl don Estéban a pořád ještě se smíchem odešel.

„Miku,“ řekla Asthra, hrajíc si se svými kadeřemi, „Proč nosí vlastně kluci dlouhé vlasy? Kdo na to přišel?“

„Těch příběhů je moc a každý jiný. A nikdo vlastně už neví, co je pravda. Můžu ti říct, co jsem slyšel já...“

Asthra měla vyhražené místo na opěradle jeho křesla – rychle se tam uvelebila, aby ji Pedro nepředběhl. „Tak povídej...“

„Před válkou, jak se říká za císařství, měly arminské děti naprostou volnost. Vlasy jim rostly volně a každý se stříhal, jak mu zrovna napadlo. Byly ovšem všelijaké předpisy, ale každý dodržoval úplně jiné. Až když se evakuovala města a lidé prchali do stepi... potom nepřátelé obsadili severní část země, a naše vláda zůstala jen na jihu. Ale lidí bylo velice málo... Muži bojovali a ženy s dětmi se skrývaly v osadách a obdělávaly pole.“

„To víme,“ řekl Pedro, „Ale chtěl jsi mluvit o vlasech...“

„Starší kluci se tehdy ujali největšího bohatství, stád skotu a koní, ovcí, prasat, zkrátka všeho dobytka. Stáda musel někdo pást a hlídat, aby je nenašli nepřátelé – to byli právě kluci. Když se toho ujali, byli možná dobře vychovaní a krátce ostříhaní hoši v námořnických oblečcích a bílých košilkách – jenže čas utíkal a nepřátelé neutíkali. Oblečky se rozpadly, vlasy narostly a z hodných hošíků se stali Pastevci, polodivocí jezdci ze stepi. Vypadali už téměř jako vy – chodili nazí, vlasy svázané řemínky, s pérovými ozdobami, po zuby ozbrojení a hlavně s biči na dobytek, obtočenými kolem krku nebo předloktí. Zbraně získávali dost jednoduše, plížili se k táborům nepřátel, přepadávali hlídky a zabíjeli je. Nebo projeli v noci s ječením táborem a rozehnali vojáky po lesích. Pastevci také zničili značnou část zatoulaných vojáků ve stepi...“

„A pak – když válka skončila?“

„Když válka skončila, byli z nich muži. Vrátili se k mírové práci, ale vzpomínka ně zůstala. Taky u jejich dětí... potom se to ještě mockrát všelijak otočilo, kdyby sis přečetla dějepis, určitě se tam něco dozvíš. Ale v současné době jsou dlouhé vlasy obvykle poznávací znamení starousedlíků proti přistěhovalcům. Ty pouliční bitvy jsou taky od války – teď už to dávno není, co bývalo. Děti přistěhovalců už ani nevědí, proč je který zvyk...“

Asthra už delší dobu křivila tvář a chystala se něco namítnout.

„Teda, ty kecáš jako státní televize! Že chodili slušně oblečení? A co císařovna Diana?“

Mike se usmál a povzbudil ji, aby řekla, co ví.

„Diana vydala výnos. Lidské tělo je stvořeno Bohem podle Jeho obrazu, je dokonalé a krásné a zakrývat je oděvem je neúcta ke Stvořiteli a narušování jeho díla! Proto všem zakázala, aby se před ní objevovali oblečení. Nebo ne?“

„Ano, řekla to. Ale nikomu nic nezakázala. Taky se ráda hezky oblékala a chválila všechny za jejich šaty! To její dvorní dámy vymýšlely všelijaké výnosy. Třeba navrhovaly, aby zakázala alespoň koupání v plavkách – ale Diana rozhodla, že to nezakáže. Jenom souhlasila, aby holka, která jde plavat v bikinách, byla násilím svlečena a plavky jí byly rozstříhány na těle. Naopak se může bránit, tedy se prát, jak umí. Holky byly nadšené...“

„A taky nestříhala holkám vlasy?“

„Stříhala, a ráda. Byla šikovná kadeřnice a když nějaká holka chtěla hezký účes, vyhrála si s ní. Ale aby někomu oholila hlavu, to by musela mít extra dobrou náladu a ta holka by ji musela hodně ukecávat. Ani nemusela, holky se stříhaly samy. Speciálně dospívající holky, pořád se o něco sázely, pořádaly všelijaké mejdany...“

„Ale...?“ zakňučela Asthra a tvářila se potměšile.

„Ale přibývalo holek, které se naučily pracovat se Živým ohněm.“

„Povídej o čarodějkách!“ přitulila se Asthra.

„Čarodějky žily v klášteře Atanoru, nad Indiopolisem. Většinou se koupaly v Ohni, takže měly hlavy úplně dohola...“

„Holky?“ vzdychla.

„Divila by ses, jak jim to slušelo. A každý, kdo je viděl, se jim uctivě klaněl.“

„Kdyby bylo jako tehdá, už bys tam byla!“ smál se Pedro.

„Ty taky! Že jo, Miku?“

„Neříkám že všechny děti, ale většina tam šla na vychování. Holky se naučily ovládat Oheň někdy v pěti, šesti letech. Vydrželo jim to do puberty, některým i déle. A jelikož je to bavilo, sloužily v chrámech jako kněžky. Před každým chrámem hořel Oheň a kdo šel kolem hned se jím očistil. Třeba když měl špinavé ruce, prostě ser nechal ošlehnout.“

„Nepálilo to?“

„Na začátek ano, ale když děti zjistily, že jim to neublíží, měly z toho legraci. Oheň spálil všechno neživé, taky vlasy, nehty, odumřelou kůži... Když jsi jej vdechla, pročistil ti plíce. Taky se dal pít, potom pročistil žaludek a střeva...“

„A velký holky prožívaly nádhernou rozkoš...“ řekl Pedro.

„Kluci taky!“  „Tys to někdy zažil?“

„Bohužel, tak starý nejsem. Všechny čarodějky zahynuly, než jsem se narodil.“

Sourozenci jenom smutně vzdychli.

„Škoda, že se o tom nikde nemluví,“ řekl Pedro a zamračil se, „Chtělo by natočit film, aby to všichni věděli... Asthra by v tom mohla hrát, moc rád bych viděl, jak bude vypadat ostříhaná!“

„Já ti vyškubu všecky chlupy!“ zaječela a chystala se na něj vrhnout.

Mike se jen smál: „Zkusím to navrhnout Jejich Ctihodnostem. Ale nevím... Vysocí hodnostáři neradi vzpomínají na válku. Zkuste to roznést ústním podáním, jako se roznášejí všechny zprávy...“

„Je tady ještě jedna věc,“ řekl Jackie Therlowe, „Holky.“

„Co je s nima?“ zamračil se Iron Dan.

„Situace se vyvinula tak, že naše holky pozvala tygří princezna Assire na svoje Tance. To znamená vandr na jih, až nás pozve. Konkrétně Kate, Sentu a Zuzanu. No a nás, který budeme chtít je doprovázet.“

Danny to samozřejmě věděl. „To je vaše soukromá akce, smečky se to netýká!“

„Já bych řekl, že se jí to týká dost a dost. I když pojedeme busem, hodí to tak týden toulání po džungli a všelijaké hry. Hádám, že se holky nadšeně zapojí...“

„Opakuji, je to vaše soukromá akce! Co my s tím?“

„Když si tam udělají známosti, budou chtít jet příště s námi na výpravu. Tygři je pozvou.“

„Holky na výpravy nejezdí!“

„Tygřice ano. Leopardice taky. O co jsou horší lidský holky proti kočkám?“

„Všichni se nám budou smát, že je s sebou taháme!“

„Kdo se bude smát? Holky, který by rády jely, ale nikdo je s sebou nechce?“

„Nemůžou být členy smečky! To prostě nejde!“

„Myslím, že o plné členství jim moc nejde. Stejně, když se něco koná, zvykly si chodit jako diváci...“

„Jo, kdyby!“ zasmál se Kurt, „Do všeho kecají, do všeho se pletou...“

„Hlavně tvoje ségra, že?“

„A Jackie ji jakživo neusměrní!“

„Co já? Je to snad moje ségra?“

„Je to tvoje holka! Patřila by třikrát denně seřezat, až by prosila o milost!“

„Co vím, tys ji řezal jako malou, až se naučila být lepší než ty!“

„Cože? Ona že je lepší... tos nás už dlouho neviděl bojovat! Že přepere tebe, to ještě není takovej zázrak!“

„Pokud vím, nikdo neměl už dlouho se Sentou vážnej souboj! Kočkování v potoce se nepočítá!“

„Začátkem prosince mají holky nějakej mistrák, budou chtít trénovat. To ji můžeš seřezat, jak si zaslouží, a ještě ti poděkuje!“

„Mistrák musí vyhrát Zuzka, holky jsou tam jenom jako družstvo!“

„Zuzana nás seřeže všecky, možná kromě Sonnyho!“

Enkra poslouchal a snažil se chápat, o co jde. Radši toho moc neříkal.

Promluvil Roger: „Uvažujme klidně a s rozumem! Holky rostou a budou požadovat čím dál víc práv, s tím se nedá nic dělat...“

„Protože se chystáš je časem sbalit?“

„O tom snad není řeč! Ale snad víte, že mám dvě sestry, a taky hodně významných bojovníků má příbuzné a kamarádky...“

„A ty se chystáš sbalit. Nám je to jasný!“

„Tě ujišťuji, že o malý cácorky jako Senta a Kate nemám zájem! Že se vtírají jako dvojka máslo, to...“

„Že bys jim to řekl přímo do očí?“

„Klidně třikrát denně! Dokud nebudou k něčemu vypadat, ani si jich nevšimnu!“

Danny se do diskuse nepletl, teď významně zakašlal. Roger okamžitě zchladl.

„Dobře, tak výsledek, co jsme dohodli. Přijmeme do smečky všecky kluky, co začali zrovna chodit do školy a chtějí s náma jezdit. To za á. Za bé: holkám dovolíme zúčastňovat se akcí ve městě a výjimečně je vezmeme na nějakou kratší a méně významnou cestu. Zásadně ne na prázdninový bitvy. Souhlas?“

Souhlas byl všeobecný.

„Jo, a jinak každej usměrní svoji holku nebo ségru, kdyby si moc vyskakovala. Rázně a bez milosti!“

S tím všichni nadšeně souhlasili. Jenom Enkra měl určité pochybnosti.

Diskuse u prasete se zatím taky pěkně rozjela. Když se tam vrátili, nejdřív vůbec nechápali, co se řeší.

„Za císařství se běžně poražení soupeři stříhali!“ ječela krásná blonďatá dívka, zhruba šestnáctka, premiantka na gymplu.

„Za císařství nosili kluci skalpový kadeře!“ oponovala černovláska, její nejlepší kamarádka, s očima jako fialové hvězdy.

„Za císařství nosily holky wingy!“ řekl nějaký kluk a nalil oběma další dávku čaje.

„Za císařství měly nějaký účesy jenom čarodějky,“ řekla Dany Monroesová, „Všichni ostatní se očišťovali Ohněm!“

„Čarodějky si vytvářely hřívy iluzí!“ dodal někdo další, „To se nedá počítat!“

„Vévodkyně Julie vlasy nenosila,“ řekla Jeanne, „Mám v pokoji její portrét...“

„Spousta holek přišla o hřívu v rámci sázky,“ řekla blondýnka, „Vsadila by sis na svýho kluka v souboji?“

„Proti tobě? A co bysme do toho zatahovaly kluky, klidně to vyřídíme samy!“

„Ty chceš bojovat? Seš slabá jako tenhle čajíček!“

„Můj čaj že je slabej?“ zeptala se Dany, „Ty si koleduješ o výprask, princezno!“

„Od tebe, jo? Možná seš lepší, ale já byla přes prázdniny na Seychelách a lovila žraloky!“

„Ulovila jsi jednoho a ještě malýho a s pomocí, tak se nevytahuj!“

„Tys tam nebyla, tak nekecej!“

„Že bys dostala preventivně do držky?“

„Od tebe, jo? To chci vidět!“

„Tak klid!“ řekl kluk jedné z nich a podržel ji, než se na někoho vrhne, „Jdem se trochu zchladit, ne?“

Šli se vykoupat do jezera. Když se vrátili, jenom se smáli a holky potřásaly mokrými hřívami.

„Stejně si to jednou rozdáme!“ řehnila se černovláska, „Tebe bych si ostříhala moc ráda, ale ještě radši s někým opravdu... no, nepřítelem!“

„Jasně, do toho jdu!“ ječela blondýnka a nechaly si nalít další šálek čaje.

Kdo prozradil Lesliemu výsledek jednání, není jisté, možná ani nemusel. Podíval se na bráchu a bylo mu hned jasno. Stejně jako dalším kamarádům, kteří se bleskově domluvili, a jelikož Leslie byl nejodvážnější, jmenovali ho jednohlasně vyjednavačem. Takže se přišmajchloval k bráchovi.

„Tak co, berete nás do smečky?“

„Jasně, jinak bysme s tebou nevydrželi. A co jako?“

Šlo jen o to, jak to říct. „Co kdybyste nás ostříhali hned? Kluci by zejtra ve škole čuměli jako vrány!“

Jackie nemohl hned souhlasit, jeho čest byla v ohrožení. Tak Leslie přitvrdil:

„No, je tady oheň... teda prasečí, ne slavnostní, ale spálit v něm vlasy by se dalo!“

„A kdo by to měl jako udělat?“

Leslie obrátil zraky k Sentě, která nikdy nebyla daleko a měla uši jako rys, jen ty štětičky jí chyběly.

„Furt lepší, když tě ostříhá princezna z klanu, než nějakej nájemnej sluha – ne?“

Takže Senta přišla blíž. Leslie jako bráška Jacka byl jeden z prvních, na koho měla právní nárok. Že bude muset napřed vyrůst? Ona přece taky!

„Ale nemám žádnou vhodnou zbraň!“ namítla.

V tu chvíli přistoupila černovláska s fialovýma očima: „Je tato zbraň hodna cti dotknout se hlavy prince z Therlowova rodu?“

Zbraň byla v čínské lakované pochvě, ale když ji Senta vytasila, měla vlnité prohnuté ostří a byla ostrá jako břitva.

„Ale... to je elfská dýka!“ vydechla Senta a nastalo prudké oživení pozornosti.

Černovláska se trochu zajíkla. „Můj otec byl bílý voják. Po válce sloužil jako policista. Ale jednou se dostal do sporu s nějakým domorodcem, složili slib a vyměnili si zbraně. Teď zestárl, tak mi ji daroval. Jsem jeho jediná dcera.“

„Je to dobrá zbraň, princezno.“ řekl Roger Monroes.

Leslie ukázněně vyčkával, ale bylo na něm vidět, jak se těší. Senta už váhala jen docela krátce.

„Jdi si namočit hlavu!“

Sedla si těsně k ohni, vzala mu hlavu mezi kolena a začala seškrabovat jeho vlasy od temene, kde se nachází mystická sankalpa. Leslie držel, ani se nehnul. Senta pracovala rychle, odříznuté kadeře házela rovnou do ohně. Chlapcova hlava se čím dál víc podobala bílé kouli.

„Ještě obočí!“ zaškemral, když to bylo hotovo. Senta se zasmála a oškrábla mu i obočí. Hladil si hlavu a byl nesmírně spokojen.

Jenže další byl Hans, její bráška. V jeho věku to je jedno, ale bylo by lepší, aby si vybral jinou dívku.

„Nejšikovnější z nás je Zuzanka!“ řekla Kate, „Když je potřeba, taky nás přistřihne!“

Zuzanka Albertová neměla nic proti. Celkem ochotně se chápala každé práce, do které se dost rychle nepustil kdokoliv jiný.

Tak si vyměnily místo a Zuzanka se dala do práce. Kluci pozorně přihlíželi.

Z počínající tmy se vynořila Dany Monroesová. Upřela zrak na Kate a pokynula jí, aby přistoupila blíž.

„Nějaký ftáci tady cvrlikali, že chceš být čarodějka!“ řekla bez okolků.

Kate udělala dva kroky blíž, ale neřekla nic.

„Jasně, že chce!“ vpadla do toho Senta, „Říkala to!“

„Ano, řekla jsem to.“ přiznala Kate, „Asi jsem četla nějakou pohádku... Tak mě napadlo... Ale já to nemyslela úplně vážně!“

„Jsi z rodu vévodkyně Julie z Dunbaru!“ zdůraznila Dany, „Sestřenko. Chci, aby ses tomu věnovala!“

„Zatím jsem o tom vážně neuvažovala!“ řekla Kate opatrně, „Možná Senta... je přece taky z klanu!“

„Se Sentou počítáme,“ řekla Dany, „Ale myslím, že ty máš větší předpoklady. Dovolíš, abych se věnovala tvojí výchově?“

„Bylo by mi ctí!“

„Potřebujeme mocný a silný cowen. Tvým prvním úkolem bude setkat se se Vznešenou Assire z národa Tygrů a Fayrawirrtwann, čarodějkou Leopardů. Složíš jim uctivou poklonu a požádáš, aby chtějí-li, se s tebou rozdělily o svoje Poznání.“

„Ano, učiním to.“ řekla Kate vážně.

„Požádáš je také, aby tě naučily předávat Poznání mentálním přenosem.“

Kate zaváhala. „Ale to já neumím! Ty snad jo?“

„Pokud správně chápu, co povídal Enkra, ony to umějí.“

Enkra se vyděsil, nechápal, o čem je řeč.

„Dovolily ti spát na jejich kožešině. Zdály se ti všelijaké sny. Sdílel jsi jejich myšlenky. Je to tak?“

„Jo.“

„Tak jim vyřiď, aby to udělaly taky holkám. Potom to Kate předá nám všem.“

Teď se vyděsila zase Kate. Ale Dany odmítnout nemohla.

„Od této chvíle jsi neviditelná pro všechny kluky, dokud nenadejde tvůj čas. Zvláště pro lorda Rogera, mého bratra. Kdo se tě dotkne, bude mít co dělat se mnou!“

„A já?“ zeptala se Senta, kupodivu méně radostně než obvykle.

„Pro tebe neplatí žádné omezení. Samozřejmě kromě tvého věku. Těším se, že nás pozveš na svatební hry, ale doufám, že to nebude příliš brzy!“

Senta se nejdřív lehce uklonila, až potom rozesmála.

„Dneska mi napadlo... nechám si narůst pěkně dlouhý vlasy, abych je mohla obětovat pro štěstí, až se budu vdávat.“

„Dobrá volba,“ souhlasila Dany, „Jenom nedávej žádný neuvážený sliby. Nevíš, co se v budoucnu stane!“

„Škoda – já ráda riskuju. Je bezva se vsadit a nevědět, jestli vyhraju!“

„To mám taky ráda... někdy si něco zahrajem. Ale teď mě radši nedráždi! Už jsem toho dneska řekla dost!“

Zuzanka si ničeho nevšímala a pilně holila jednoho kluka po druhém. Byli nadšení.

Přišla Jeanne a přinesla si lahvičku s olejem, který jim vmasírovala do kůže lebky. „Aby se vám ty šišky pěkně leskly!“

„A značky?“ zeptal se Leslie.

„Jestli to dovolíš mně, bojovníku?“ otázal se leopard Garawahsigharí. Měl velmi dobrou náladu, nacpal se masem, co to šlo, a ještě si pochutnal na všelijakých dalších dobrotách.

Leslie se až zajíkl nad takovou poctou. Hned se k němu otočil zády, leopard mu zaťal dráp do šíje a škubnutím protrhl kůži. Pak ještě dvakrát, aby značka byla jasně viditelná. Krev ovšem olízal, jak se sluší a patří. Další kluci už se taky těšili na označkování.

„A jsme teďka Leopardi?“ ptal se Leslie brášky.

„Ještě ne,“ odpověděl Garawahsigharí, „Ale jestli si hrdinskými činy získáš právo nosit naše skvrny, budu tím poctěn!“

Konečně se někdo smál někomu jinému než Enkrovi.

Zuzanka skončila a hledala majitelku té krásné dýky, aby ji vrátila.

Jenže se hlásila o svoje práva blondýnka. „Aspoň mi upleť copánek!“ požádala.

„Tak mně taky!“ dodala černovláska, „Vyměníme si je na znamení věčného sesterství!“

„A budeme si vyměňovat kluky!“ zajásala blondýnka. Pak si padly do náruče a chvilku brečely.

Tak měla Zuzanka ještě další práci: spletla každé po straně dva tenké copánky a potom je odškrábla od kůže. Byla to dost velká holá plocha nad uchem a vypadalo to parádně.

„Jeden máš pro svůj domácí oltář a druhý pro kámošku!“ vysvětlila.

Tak se ještě chvilku objímaly a líbaly s ní.

Enkrovi se chtělo spát, ale diskuse byla příliš zajímavá. Kromě čaje už kolovaly nějaké láhve s alkoholem, taky mu nabídli, ale jenom ochutnal a usoudil, že na to má dost času.

Projednávalo se, jak přivolat štěstí pro sportovní utkání. Všichni velcí kluci byli členy nějakého oddílu, fotbalu, basketu nebo vodního póla, holky byly roztleskávačky a když bylo třeba, klidně se přidávaly do hry v čemkoliv. Kdyby nebyl nikdo jiný, s chutí by se přidala i Senta, všechny sporty ji bavily. A Zuzanka? Ani nedejchejte!

Někdo tvrdil, že pro štěstí je třeba ostříhat před utkáním jednu, nejlíp náhodně zvolenou roztleskávačku. Není-li k mání, potom kteroukoliv fanynku. Jiní s tím nesouhlasili.

„Co když to samé udělá soupeř? Komu mají jít Ochránci na ruku?“

„Jde o to, jaký má kdo Ochránce! Moje babička byla Norka a vykládala mi, že v boji nám pomáhají Walkyrje. Třeba by to na ně zapůsobilo!“

„Leda kdybys ostříhal přímo Valkýru! Myslíš, že se nechá?“

Mluvčí zaváhal, námitku vznesla přímo holka, se kterou právě chodil.

„Nemyslel jsem zrovna tebe!“ pokusil se zmírnit dopad svých slov, „Třeba máš nějakou kámošku, který bys to přála!“

„Kámošku?“ vypěnila jako šumák, „A jak ji budeš stříhat, přeskočí mezi váma jiskra a v tu ránu ji máš v betli! To chceš?“

„Na to jsem snad ani nemyslel!“

„Ne? Že ty bys odmítl nějakou holku, která se okolo tebe ochomejtne! Myslíš na to pětadvacet hodin denně a budeš dělat svatýho?“

„To ty se nemůžeš dočkat, až zalezem do pelechu! Tak mi řekni, co mám dělat? Ty ostříhat nechceš a jinou mi nedovolíš?“

„Kdo ti řekl, že nechci? Jenom nevěřím, že by to mělo nějakej smysl!“

„Na druhý straně,“ vmísila se jiná dívka, „Kdybyste to vyhráli, budou tě všichni obdivovat!“

„A když nevyhrajem, bude to moje vina?“

To byla námitka tak závažná, že bylo nutno se na to zase napít a rozmyslet si to.

„Nejlíp ostříhat nějakou úplně cizí holku. Třeba co půjde náhodou kolem!“ napadlo někoho.

„Nejseš ty taky blbej?“ ptala se ta dívka.

„A co je extra důležitý, udělat fotky před a potom,“ polkl kořalku a podal láhev dál, „Aby byly důkazy, že jsme nic nezanedbali.“

„A u kluka to nefunguje?“

„Kluci vždycky udělaj, co jim holky řeknou! Stačí trochu přesvědčovat!“

Enkra si to myslel taky, ale radši mlčel.

„Je jasný, že potřebujeme schopnou čarodějku,“ vzdychla ta dívka „Takovou, co umí vstoupit do transu a komunikovat s Ochránci. Abysme věděli, co máme dělat!“

„A co když nařídí všeobecný orgie?“

„Jo, tak o to ti jde? Uspořádat pořádnej mejdan?“

„Za starejch časů se to dělalo!“

„Za těch časů se holky snažily mít první děcko do patnácti, čistě jenom pro legraci!“

„To už bys nestihla, miláčku!“

„Seš prase!“

„Ty taky! To by se ti líbilo, ozkoušet všecky kluky, co tam jsou!“

„No a co? Tygřice to tak dělají!“

Enkra došel k závěru, že had příčin a následků se už zakousl do vlastního ocasu. Potřásl hlavou, ale spánek nezahnal. Tak si našel vhodné místo dál od ohně, svinul se do klubíčka a doufal, že se mu bude zdát něco dostatečně divokého.

Až na to, že si vůbec nic nepamatoval.

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: