Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Iron-city: Chlapci z Otevřené dlaně

Zpět Obsah Dále

Jednoho dne přiřítil se brzy ráno do sídla Santanuevovy smečky v Kasbě Féri s pěti bojovníky – bylo to udivující, neboť Féri byl několik měsíců po volbě Santanuevy za náčelníka ustanoven velitelem pastevců, kteří pásli stáda smečkových koní ve vesnici pod horami. Měli tam i školu a další důležitá zařízení, takže nebylo rozumného důvodu, proč by měli přicházet do Iron-city. Ale podivnost jejich příjezdu se zdvojnásobila, když Pedro spatřil cizího jezdce, kterého přivezli s sebou.  Byl to kluk tak dvanáctiletý, na kost vyhublý, s do běla vybledlými vlasy, v nichž měl za ušima zasunuty ozdoby z leštěného plechu. Byl docela nahý, bosý a na jeho kůži bylo vidět, že nepřišla snad nikdy do styku s oděvem; tmavé oči hleděly ulekaně, jako by se smrtelně bál Ironských kluků.  „Co to je?“ ptal se Santanueva.

„Zloděj! Jeden z party, která přišla krást koně! Ti ostatní nám utekli...“ hlásil Féri.

Teprve teď si všimli spoutaných rukou cizince. Féri mu dal pokyn, aby seskočil. Chlapec se opřel o hřbet koně, pomalu přeložil nohu na druhou stranu a spustil se na zem. Tam pod ním podklesla kolena a on se sesul. Kluci jej zachytili, ale on se viditelně zachvěl, když se dotkli jeho kůže.

„Tak ty jsi zloděj?“ pronesl Santanueva zlověstně a hrozivě se rozkročil, „Víš, co se dělá se zloději?“

Chlapec se jen ustrašeně přikrčil.

„On nerozumí arminsky,“ řekl Féri, „Ani anglicky ani jinak. On nerozumí vůbec ničemu...“

Santanueva povytáhl obočí. „A co je vlastně zač?“

„Nikdo neví. Tohle měl s sebou...“

Féri předložil malý luk s tětivou ze zvířecí šlachy, toulec šípů a nůž. Santanuevovi se šípy nějak nezdály – vytáhl jeden a zjistil, že je to obyčejná větvička, do níž byl zasunut jako hrot trn z kaktusu. Pak pohlédl na nůž – byl to odštěpek tvrdého obsidiánu, sopečného skla, jaké se nachází jen velmi zřídka. Rukojeť byla vyrobena z travin, svázaných dohromady a slepených zatvrdlou pryskyřicí.  „Proboha... co jste to chytili?“

„Nemám ponětí! Plížil se ke koním – když ho hlídač zmerčil, napadl ho touhle dýkou. Rval se jako ďábel a když na něj kluci skočili, řval, ječel, kousal, škrábal – no, praštil jsem ho naplocho sekerkou přes hlavu. Neměl jsem tušení, že je to takovej kluk! Sílu má jako chlap! i ostatní rychle utekli. Od chvíle, kdy se probral, neřekl ani slovo, nic nejí a pije jenom čistou vodu, a i tu musí napřed očichat. Tak jsem si řekl, že ho přivezu tobě... A ještě něco: on neumí jezdit na koni! Ani vylézt na něj nedokázal, museli jsme mu to ukázat a pomáhat mu...“

Teprve teď se všichni zarazili a zmlkli. „Co je to tedy za kluka? Není to nakonec... stepňák?“

Ztichlí kluci se srazili kolem zajatce. Nyní už na něj hleděli s trochou obdivu. Santanueva k němu poklekl a řekl výrazně: „Ty – odkud jsi?“

Ukázal prstem na jeho prsa a udělal kruh okolo, aby naznačil obzor. Zajatec na něj hleděl nechápavě – pak ale pozvedl spoutané ruce, zaťaté v pěsti – a pravou pěst pomalu otevřel a ukázal Santanuevovi dlaň.

„Otevřená dlaň!“ vydechl někdo, „Stepňák!“

Pedro vytáhl dýku a přeřízl zajatci pouta. Stepňák ani nehnul brvou, jenom zkusmo pohnul zápěstími, aby si rozproudil krev.

Pedro položil ruku na svá prsa. „Já – Santanueva!“

Stepňák pochopil. „Cheywonnah.“

Santanueva mu podal ruku, ale stepňák poodstoupil stranou – snad tento zvyk ani neznal.

„Šivonah,“ řekl Féri, „Bojovník nebo náčelník?“

Stepňákovy oči byly zcela nechápavé.

„Co dělat tady?“ ptal se Pedro a naznačil rukou činnost.

Stepňák mu ukázal prázdné ruce a zatvářil se nechápavě. Všichni mlčeli a hleděli na něj – a tak se posléze vztyčil. Přistoupil ke koni, na němž přijel, objal jeho hlavu a přitiskl na ni tvář. Přesto kůň nic nenamítal proti mazlení, ač byl cvičen nedat si nic líbit od neznámých lidí.

„Tráfong!“ řekl Cheywonnah a doplnil to dlouhou, něžně znějící větou, přičemž hladil koníka po čele a lících. Pak řekl důrazně: „A-a – hijal tráfong. L-l – mátlaktli tráfong...“

„Nerozumím ani slovo.“ řekl Pedro nejistě.

„Tráfong znamená asi kůň,“ řekl Féri, „Moc se mu líbí koně. Hej, mládenče, nech to zvíře!“

Stepňák pochopil Fériho pokyn. Pohladil zlehka koně po nozdrách, přitiskl tvář na jeho čelo a odstoupil stranou. A někteří kluci si všimli, že mu z oka skanula velká slza.

„Čí je to kůň?“ ptal se Santanueva.

„Ještě ničí. Chtěli jsme jej prodat...“

Pedro přistoupil ke stepňákovi, vzal jeho ruku a položil ji na hlavu koně. „Tráfong Cheywonnah.“

Tmavé stepňákovy oči se zalily slzami. Uchopil Santanuevovu ruku a přitiskl si ji k čelu. Ale Santanueva nebyl spokojen s tímto gestem – objal ho a přitiskl jeho tvář ke své, jako se lidé zdraví se šelmami – a stepňák pochopil.

Santanueva mu podal jeho nůž a toulec se šípy. Krátce vyzkoušel luk a pak potřásl odmítavě hlavou. Cheywonnah stáhl lehce obočí, vzal mu luk z rukou, bleskurychle nasadil jeden šíp na tětivu a vystřelil. Vrabec letící přes dvůr krátce pípl a padl k zemi.

Cheywonnah byl třemi skoky u ptáčka, zvedl šíp i vrabce a obojí podal Santanuevovi. Pedro viděl, že kaktusový trn zůstal vězet v tělíčku, i když se uvolnil a vypadl ze šípu. Kdyby byl trn otrávený, byla by to životu nebezpečná zbraň.

Santanueva přikývl hlavou na znamení uznání. Pak sňal z krku svůj nůž se střenkou ze srnčího parůžku a podal stepňákovi. Ten se usmál a ochotně jej vyměnil za svůj obsidiánový unikát. Pak však upozornil Santanuevu pohybem ruky a naznačil útok – sáhl bleskurychle do vlasů, vytáhl svoji ozdobu z leštěného plechu a mrštil jí k nejbližšímu stromu. Kovový plíšek prosvištěl vzduchem a zasekl se hrotem na centimetr do kůry. Když jej jeden kluk přinesl, poznal Santanueva ke svému údivu, že ozdoba je vyrobena z lístkové oceli Reortů.

Kluci se tvářili velmi udiveně, když jim Pedro ozdobu ukázal. Ptali se samozřejmě stepňáka, kde k lístkové oceli přišel, ale Cheywonnah se jen usmíval a neodpovídal.

Pedro ho pozval do svého domu. Povšiml si, že Cheywonnah už několikrát pohlédl k bílým zdem, ale snad se ani neodvažoval jít k nim blíž. Ale když vyšli tím směrem, následoval je.

Přišli k domu ze zahrady, odzadu. Na verandu se vystupovalo po úzkých, dosti strmých schodech. Stepňák se pod schodištěm zarazil a pak klesl na kolena a snažil se vylézt po čtyřech – chlapcům to připadalo tak divné, že se rozesmáli. Cheywonnah se taky smál – chytil se zábradlí a vytáhl se na nohy. Pak kráčel jako druzí, ovšem s neuvěřitelnou opatrností, jako by se bál, že se s ním schodiště každou chvíli zboří. Teprve když se dostali na krytý ochoz, verandu, na níž tehdy seděl Mike, Cheywonnah si oddechl.

Ale překvapením pro stepňáka nebyl ještě konec. Santanueva přistoupil k jedněm dveřím a otevřel je, a Cheywonnah ulekaně uskočil. Snad myslil, že se zbořila stěna. Za těmito dveřmi se nacházela kuchyně a v kuchyni Pedrova matka.

„Přišel mne navštívit kamarád... ze severu. Je to stepňák – mohla bys nám udělat čaj? A snad něco k jídlu, bude asi hodně vyhladovělý. Ať nám to Asthra přinese do mého pokoje...“

Žena si pečlivě prohlédla Cheywonnaha od hlavy k patě – ten necítil sice k cizím lidem důvěru, ale zdálo se, že je mu doňa María sympatická.

Pak vyšli zase na chodbu a šli do rohového pokoje, který byl vyhrazen Pedrovi. Tentokrát se už Cheywonnah nepolekal otevřených dveří. Ale když vstoupil, zůstal stát na prahu jako když do něj hrom udeří. Na dvou stěnách bez oken visely totiž kožešiny tygra a leoparda (nikoliv ulovené, Pedro je koupil v Tigerstownu), na zdi mezi okny jelení parohy a bůvolí rohy a kolem oštěpy, luky se šípy, dva revolvery v tmavých pouzdrech a krásná ručnice s pažbou vykládanou perletí a ebenem. Když Cheywonnah spatřil střelné zbraně, škubl sebou leknutím – pak ukázal na pušku a řekl s tázavým výrazem: „Eééh?“

Santanueva se usmál, sňal ručnici, zlomil a nabil. Pak zamířil z okna na jednu větvičku stromu a vystřelil – stepňák sebou ulekaně trhl, ale větvička spadla. Pak Santanueva vyhodil nábojnici, natáhl a podal zbraň Cheywonnahovi – ten ji však vzal do rukou jako svátost a zašermoval podivně hlavní, až se Féri polekal. Rána naštěstí vyšla ve chvíli, kdy ústí mířilo z okna a stepňák vyjekl a třel si naražené rameno.

„Ale Pedro, co to vyvádíš?“ zeptala se Asthra. Při zvuku jejího hlasu se stepňák prudce otočil, pustil pušku a hmátl po noži – teprve pak pochopil, že to, co stojí mezi otevřenými dveřmi s podnosem na rukou je dívka, pustil nůž a uklidnil se.

Asthra poznala okamžitě, že s tímto návštěvníkem není něco v pořádku, ale nedala nic znát. Postavila podnos na stůl a nalévala z mosazné konvice čaj do šálků z tenkého cínového plechu s neuvěřitelně tvarovanýma ušima. Asthra se doslechla, že mají nezvyklého hosta, takže se vytáhla a použila i porcelánové podšálky s čínskými motivy.

Santanueva ukázal stepňákovi na čaj, ale musel jít příkladem napřed, Cheywonnah se nevyznal ve stolování. Samozřejmě si spálil prsty, ucukl od šálku a se směšným výrazem si na ně začal foukat. To pochopitelně rozesmálo Asthru. Pak se však stejně napil horkého čaje, což ho nepřekvapilo, i stepňáci zřejmě znali horké nápoje. Podle vzoru ostatních si vzal obložený chléb, zakousl se do něj a na jeho tváři se objevil nelíčený údiv: šunka, salám, okurka, sýr a pikantní pomazánka dohromady na jednom chlebu! Nehledě na to, že snad některé věci ještě neochutnal, musel se domnívat, že se dostal do ráje na zemi.

Pak se všichni posadili se zkříženýma nohama na koberec, až na Asthru, která si sedla na pohovku.

Do zápisníku nakreslil Santanueva stylizovaného koně a pod něj postavičku člověka – ukázal na člověka a na Cheywonnaha a pak dolů na koně a na postavičku koně v zápisníku. Pak ukázal na pětici kluků, vztyčil pět prstů a ukázal na sebe. Nakonec ukázal na Cheywonnaha a tvářil se tázavě.

Chvíli trvalo, než stepňák pochopil. Pak něco rychle řekl a ukázal několikrát za sebou pět prstů – Santanueva odhadoval, že snad mluví o třiceti bojovnících. Pedro ukázal na koně, a stepňák smutně stáhl obočí na zámku nesouhlasu. Pak ukázal prázdné ruce a nakonec vztyčil jeden prst.

Pedro přikývl. Potom ukázal dvakrát pět prstů a nakresleného koně, natáhl obě ruce s nataženými prsty k Cheywonnahovi. Stepňák chvíli nemohl pochopit – seděl mlčky s tváří roztaženou údivem a hleděl na Santanuevu jako na boha.

„Počkej, Pedro!“ řekl Féri, „Chceš mu dát deset koní? Vždyť tím ztratíme několik tisíc dolarů výdělku!“

„To do roka nahradíme. A získáme přítele, jakého nemá nikdo! Stepňáci jsou tvrdí a stateční lidé a může se stát, že je jednou budeme potřebovat...“

Féri se zatvářil skepticky, ale neřekl už ani slovo.

Cheywonnah složil ruce na prsou a hluboce se Santanuevovi poklonil. Pak ukázal rukou k severu, něco říkal a naznačil rukama lodičku s plachtou. Ale nikdo nechápal, co to má znamenat, tak se za chvíli vzdal marného úsilí.

Ale naznačil jinou věc: ukázal kroužek rukou, pak ven a nakonec se dotkl očí. Pochopili, že si chce prohlédnout město. Pedro ukázal na zástěrky, které všichni nosili a pokusil se přesvědčit Cheywonnaha, aby se oblékl, ale když mu nabídli podobnou, udělal třikrát prudce odmítavé gesto dlaní a obrátil tvář ke stropu.

„Snad mu to zakazuje náboženství...“ dovtípila se Asthra.

„Konečně, ať se fízláci pokusej mu to vymluvit!“ smál se Féri, „Je to zkrátka Stepňák a arminsky neumí! Kdo nezná zákony, pro toho zákony neplatěj, se říká...“

A tak se tedy vydali ven. Při odchodu zřítil se Cheywonnah se schodů, ovšem jiných, vpředu domu. Všichni se lekli, ale on dopadl na ruce a pružně se zas vymrštil do stoje, usmívaje se vesele. Zato když vyšli ven a on spatřil spoustu domů, parčíky, kašny, stromy, trávu, zalily se mu oči slzami. Sem jej vezli džunglí a pak cestičkou přes zahrady, takže neviděl rušné ulice ani davy lidí a šelem na nich. Nejdřív ze všeho přistoupil ke kašně, z níž tryskal vodotrysk – vnořil ruce do vody a hleděl na stříkající vodu, jako by nedokázal pochopit, proč tu tolik krásné vody teče jen tak nazmar, když v jeho horké vlasti je každá kapka tak vzácná.

Pak šli po ulicích a Cheywonnah vyvracel krk, aby dohlédl až ke střechám vysokých domů. Auta, tramvaje, vše ho lekalo – ale nejstrašnější zděšení jej postihlo, když potkal náhle mezi davem spěchajících lidí muže bílé pleti ve světlých kalhotách a bílé košili, s kloboukem se širokou střechou. Tu stepňák odskočil ke zdi, ruku na noži a úděs v očích. Klukům se zdálo, že má před bělochy smrtelnou hrůzu. Muž prošel kolem nevšímavě, konečně nemohl tušit, co se děje v tom zvláštním opáleném chlapci.

Cestou ho učili některým slovům z řeči lidí – mladý stepňák měl dost nadání a ke konci dokázal již pojmenovat domy, lidi, koně, vodu. Dověděli se také, jaké místo zaujímá mezi svými. To všímavá Asthra sehrála takové divadlo: upozornila stepňáka a všichni Santanuevovi bojovníci se najednou poklonili Pedrovi, hrdě vztyčenému. Pak se sklonili i před Cheywonnahem, ale ten stáhl obočí na znamení nesouhlasu a přistoupil k Férimu, jehož objal okolo ramen. Byl tedy podnáčelníkem – a když ukázali na Santanuevu, řekl: „Taycamma...“

„Taycamma – náčelník?“ ptal se Pedro, „Kde je?“

Cheywonnah se usmál – a pak mlčky ukázal rukou k severu.

Potom se vrátili, aby se Cheywonnah najedl a prospal, neboť trval na tom, že se odpoledne vrátí ke stádům, kde vezme svých deset koní a ještě za nočního chladu odjede, aby dostihl svoje přátele. To ovšem jen tušili z jeho posunků. Když byli opět v Santanuevově domě, zdálo se, že je rád, i když se mu město velice líbilo – a svoje dojmy vyjádřil takto:

„Moc domy – moc voda – moc, moc lidi...“

Dávno zmizel Cheywonnah s deseti koňmi, naloženými ovsem a měchy s vodou, ve vyprahlé stepi. Už přestaly i posměšky, kterými kluci z party stíhali Santanuevu pro marnotratnost. A málem by byl už zapomněl i Santanueva, když se náhle v noci nečekaně probudil a spatřil stát ve svém pokoji temnou postavu. Chtěl se zvednout, ale dvě silné ruce jej zadržely a jiná dlaň se mu přitiskla na ústa. Vzápětí poznal měsícem jen slabě ozářenou Cheywonnahovu tvář. Napadlo mu, jak se sem dostal a co chce – ale to už jej ruce pustily a stepňák řekl tiše: „Taycamma...“

Teď uviděl Santanueva i druhého – o hlavu vyššího chlapce, nahého, s lukem a šípy na pleci a půlměsícovitými ozdobami z leštěného plechu ve vlasech. Ve tmě viděl jenom jeho světélkující oči, pozorující jej vážně a se zájmem.

„Pojď!“ řekl Cheywonnah tiše.

„Kam?“

Stepňák ukázal otevřenou dlaň a pak ukázal k severu.

Santanueva zavrtěl odmítavě hlavou – ale oba stepňáci mlčky kývali ke dveřím a usmívali se.

„Musím to říct otci...“ ukázal Pedro dolů. Cheywonnah se usmál, což znamenalo souhlas.

Santanueva seběhl po schodech, zaťukal na dveře a počkal, až se jeho rodiče probudí. Když don Estéban otevřel, řekl: „Přišli pro mne – z Větrné stepi. Chtějí, abych jel s nimi!“

„Kam? Do stepi?“

„Ano. Je to... lákavé! Nikdo z Iron-city tam nikdy nebyl!“

Don Estéban zavrtěl hlavou. „Je to nebezpečné! Větrná step není džungle, můžeš tam zahynout hlady a žízní! Vydržíš, co stepňáci?“

„Udělám to, co oni. Nech mne jít, prosím tě!“

„Jsi šikovný a schopný, bránit ti nebudu. Vem si s sebou pro jistotu moji pušku. A svou taky...“

„Vezmu svou a oba revolvery, to stačí.“

„Dobře.“ řekl don Estéban, „Šťastnou cestu!“

Vmžiku byl Pedro zase ve svém pokoji, kde čekali stepňáci. Vzal pušku i revolvery, ze stolku vybral náboje ještě v krabičkách. Cheywonnah mu pomohl nést zbraně, Taycamma šel po schodech první, přidržuje se jich rukou. Nahoru vyšli zřejmě po čtyřech, proto je nebylo slyšet.

Hned na ulici dali se oba dva do pravidelného pomalého klusu, jakým se pohyboval i Pedro, takže jim lehce stačil. Navrhl, aby si vzali koně, ale Cheywonnah to zamítl. Běželi po obvodu města a Pedro stále ještě nevěděl kam, dokud se nedostali k řece. Chtěli přeplavat, ale Pedro se bál o pušku a navrhl přejít po mostě – po krátkém zaváhání vyhověli. Pak pokračovali v běhu a nakonec město zcela opustili a běželi po vyprahlé stepní půdě. Santanuevovi se to už nelíbilo – nebyl si jist, zda stepňáci nechtějí přeběhnout celou svou ohromnou step tímto pravidelným klusem.

Najednou Taycamma tiše hvízdl, a ze tmy se ozvalo podobné hvízdnutí. Běželi po zvuku a zakrátko spatřil Santanueva jakýsi podivný vůz s plachtami čnějícími proti temné obloze. Měsíc zářil jen úzkým srpkem a v jeho světle neviděl nic než obrysy.

Z okraje vozu seskočil nahý černoch asi v Taycammově stáří, dosti zvědavě pozoroval Santanuevu a nedalo se odhadnout, má-li k němu dost důvěry. Vzal od něj pušku i revolvery, pak i náboje, a obojí přehodil přes okraj vozu. Taycamma ukázal Pedrovi, aby nasedl, tak vylezl nahoru, Taycamma a černoch za ním. Cheywonnah zřejmě vyšplhal někde na druhé straně.

Taycamma něco tiše řekl, uchopil jakýsi provaz a počal táhnout. Černoch tahal a jiný, a plachty nahoře zašuměly a zapleskaly. Vanul jen mírný větřík a zdálo se, že se vůz ani nepohne, ale najednou Pedro viděl, jak se země pod nimi pohnula a celé těleso pomalu klouže po nerovné stepní půdě dopředu. Stále rychleji a rychleji se podivná plachetnice rozjížděla, a Santanuevu zachvátil podivný neklid. Nebál se, samozřejmě, náčelník se nebojí ničeho – ale cítil podivný svíravý pocit v žaludku při pomyšlení, že jeho život je svěřen té divné skořápce.

Podle hvězd však nejeli na sever, ale na východ, směrem k Orlím horám a pastvištím. Velení měl zřejmě Cheywonnah a Santanuevovi napadlo, že snad jedou ke stádům. Tiší mlčenliví stepňáci neřekli nic, ale Pedro poznal záhy krajinu a upřímně se podivil, jak daleko se již dostali. Konečně u prvního lesíka zastavili a Taycamma ukázal na oheň pastevců, který v dálce planul. Vysedli až na černocha, který tu zůstal na hlídce, a běželi tím směrem.

Pastevci se upřímně lekli, když se mezi nimi náhle a nečekaně objevil jejich náčelník a hned jim vynadal, že jejich oheň je vidět až do stepi. Féri namítal, že jej nikdo vidět nemůže, neboť na stepi nikdo není – a byl Cheywonnahem vyzván, aby šel s ním a Santanuevou. Cheywonnaha pastevci znali, ale když se objevil Taycamma, přeběhl jim trochu mráz po zádech. Nebylo nic obvyklého, že se po táborech objevovali divoši ze stepi!

Féri si vzal svoji pušku a šel s nimi. Ostatní byli s díky odmítnuti, přesto jich šlo několik s sebou alespoň si prohlédnout pouštní plachetnici. Neviděli však téměř nic, jako ostatně i Pedro a Féri. Ochotně však pomohli plachetnici roztlačit, a pak hleděli za plachtou, dokud jim nezmizela v noční tmě...

Teď jeli k severu – Santanueva i Féri mlčeli a hleděli do tmy, ale step okolo byla únavně jednotvárná a nedalo se nic potmě rozeznat. Stepňáci mlčeli a bedlivě pozorovali svoje plachty. Černoch jednou vylezl nahoru po stěžni a cosi upravoval, samozřejmě za velmi rychlé jízdy.

Když v dálce obzor zbledl a hvězdy pohasly, byla všude kolem jenom step a plachetnice letěla vpřed. Jakou rychlostí, nebylo možno zjistit, neboť nebyl v okolí žádný záchytný bod.

Konečně si mohli lépe prohlédnout svoje plavidlo. Byla to dlouhá štíhlá loď snad osm metrů na délku a téměř dva na šířku. Ovšem vpředu byla ještě prodloužena ráhnem, na němž byla upevněna dvě silná lana, jejichž konce byly připoutány na zádi ke kormidelnímu soustrojí. Asi ve třetinách lodi byly zakotveny stožáry, přední vysoký a zadní menší pomocný. Na nich nacházela se spleť ráhen a kladek, vše pospojováno dohromady důmyslnou soustavou lan a provazů. Asi v polovině lodi a za zadním stěžněm byla umístěna hlavní kola, každé snad dva metry v průměru. Byla ze dřeva, bez kování, jako ostatně celá loď. Proti vnitřku lodi byla nekrytá a bylo jenom štěstí, že se do nich ve tmě nikdo nezapletl a nepřišel k úrazu. Po stranách pak byla ještě dvě menší kola na vysunutých nožkách, která však sloužila jen při zastávkách a dala se různě vysunovat do stran.

Nebylo lze nepostřehnout jisté zvláštnosti konstrukce – hlavně jasné známky, že loď je výrazně individuálním dílem ovlivněným tím, jaký materiál právě měl stavitel po ruce. Byly v ní obsaženy jak části jasně přírodního původu, (lana spletená z konopí, domácky tkané plachty), tak i spousta součástek, jejichž původ se dal identifikovat, a které byly původním majitelem zahozeny, ztraceny, nebo mu byly odcizeny. Ten, kdo se odvážil pustit na podobném mechanismu do stepi, rozhodně netrpěl bázní nebo nedostatkem důvěry v nekonečnou Milost Boží.

Santanuevu zvláště zaujalo ovládání hlavních kol: bylo skutečně impozantní. Na ose byla zasazena dřevěná vidlice, končící až mezi lidmi sedícími na zádi, u předního kola zas téměř před pomocným stožárem. Za tuto vidlici se otáčelo snad celým kolem včetně osy a mechanismu, spojujícího kolo s trupem, takže otáčka pomocí tohoto systému se podobala činnosti muže, vytahujícího se z bažiny za vlastní copánek.

Na požádání souhlasil Taycamma, že předvedou manévrování s pouštní plachetnicí. Pedro a Féri byli odkomandováni až úplně na záď, aby nepřekáželi. Předního kola se ujal Cheywonnah, zadního Taycamma. Černoch měl na starosti lanoví, ráhna a plachty, což byla, jak se později ukázalo, hlavní práce – ale on sám loď postavil a znal ji dobře.

Na náčelníkův pokyn chopil se černoch vrátku a počal natáčet plachty i s ráhny našikmo. Kluci mu pomáhali tahat za některá lana. Plachetnice se naklonila na bok, až boční kolo škrtlo o půdu, a v té chvíli se oba bílí chopili vidlic a počali vší silou tlačit na jejich konec. Zaskřípělo a zapraskalo dřevo, jak se jednotlivé součásti třely o sebe. Ráhna a lana tloukly o plachty, vrzání a skřípot naplnily celou loď, ale na bok poklopená plachetnice se pomalu natočila do správného úhlu a pokračovala v cestě tímto směrem bez viditelného zpomalení.

Za okamžik měli kluci možnost vidět celý manévr ještě jednou, ale naopak, aby se loď vrátila do svého směru. Opět se ozvalo pekelné vrzání a skřípot i praskání, jako by se měla každou chvíli rozpadnout, ale nerozpadla se, naopak letěla dál jako vystřelený šíp. Po nahých tělech stepňáků stékal pot v potůčcích, ale usmívali se docela šťastně.

Asi k desáté hodině dopolední dorazili k malému údolí – to poznal Pedro už podle toho, že stepňáci začali skasávat některé plachty, zvláště velké hnací, a ponechali jen manévrovací. Pak zajeli po svahu do údolí, černoch vyhodil kotvu a loď s vrzáním a praskotem zastavila.

Taycamma ukázal na slunce a naznačil spánek. On i Cheywonnah vlezli pod trup lodi do stínu a tam ulehli, takže Féri a Pedro učinili totéž. Černoch vylezl na vrchol jedné duny a tam usedl do rozpáleného písku. Občas vstal a rozhlížel se po obzoru, jako by i tady bylo třeba se zajišťovat hlídkami.

Pedro a Féri ani nevěděli, jak usnuli – probudili se teprve když stín plachetnice byl dosti dlouhý. Stepňáci jim dali kus sušeného masa odporné chuti, ale kluci měli hlad a tak maso rádi snědli. Potom pomohli napnout plachty a loď sebou počala škubat jako jankovitý kůň, ačkoliv některé plachty nebyly ještě postaveny pod vítr. Teprve když všichni vlezli dovnitř, vhodil Cheywonnah do lodi kotvu a obratem ráhen pustili vítr do plachet. Loď zapraštěla a vyrazila po svahu nahoru.

Pomalu se snášela noc – stepňáci opět mlčeli, ale plachty sledovali jen dva dole. Střídavě vylézal jeden na hlavní stožár a prohlížel obzor. Tak se hnali celou noc a pak i víc než polovinu dne. Pozdě odpoledne zastavili, aby se chvíli prospali a pojedli opět sušené maso, po zbytek noci opět jeli.

S prvními ranními paprsky slunce objevila se na obzoru oáza. Kluci z ní nejdříve viděli velké větrníky, neustále se otáčející v čerstvém větru. Pak koruny mladých stromů, z nichž nejstarší byly desetileté – jen ve středu oázy bylo několik dvaceti i víceletých starců. Okolo se táhly pásy polí, na nichž zrálo obilí, kukuřice, sladké brambory, zelenina a div se světe i rýže. Plachetnice letěla po širokém neosázeném pruhu, kde rostla jen divoká bujná tráva a i ta byla spásána dobytkem. Ve středu oázy bylo několik dřevěných domků a stanů ze stejné plachtoviny jako plachty lodí. Na některých polích pracovali opálení lidé a na jednom viděl Santanueva i orbu pomocí spřežení svých koní.

Při příjezdu plachetnice se vyhrnuli lidé z domků, muži, ženy, děti. Několik chlapců pomohlo plachetnici zastavit a podepřít klínky, aby stála pevněji. Kluci vylezli a kráčeli za Taycammou k nejbližšímu z domků, odkud jim vyšel vstříc důstojný stařec, dědeček Taycammy a Cheywonnaha, starosta vesnice. Uvítal je několika reortskými větami, ale když mu Pedro tímže jazykem odpověděl, nerozuměl, a zdálo se, že nikdy neviděl cizince. Uvedl je do svého domku, kde je pohostil čerstvou vodou, chlebem a ovocem – zdálo se, že opravdu nemá nic jiného.

Po osvěžení ukázal jim Taycamma a jeho otec, silný širokoplecí muž s černými vousy, jak je organizováno stepňácké zemědělství. Základem všeho byly větrníky, které neúnavně čerpaly vodu z hlubokých studní a vylévaly ji do zavodňovacích žlábků. Ty rozváděly vodu po poli, takže jí bylo stále dost. Vítr pracoval za lidi, stejně tak i slunce, neboť bylo zvykem vařit v hrncích rozžhavených působením velkých skleněných čoček, nastavených přesně proti slunci. Kde berou stepňáci sklo, nebylo možno zjistit, stejně jako původ jejich ozdob z leštěného plechu, které tu měl kdekdo. Jen tu a tam bylo někde použito hřebíků, většinou bylo vše ze dřeva a svázáno houžvemi. Bylo to chudé až primitivní hospodářství, ale píle a houževnatost lidí přemáhala nepřející přírodu.

„Je to strašný život,“ řekl Santanueva tiše Férimu, „Ti lidé žijí v těch nejhorších podmínkách, jaké jsou možné, dokážou se držet jenom díky neuvěřitelným schopnostem stavět všelijaké šílené konstrukce. Měli bychom jim pomoci.“

„Sami nic nemáme, co jim chceš dát? Dal jsi jim deset koní a já věřím, že ti za to jsou strašně vděční. Předtím snad tahali pluhy ručně! Pomohla by jim kvalitní silnice nebo železnice – ale kdo bude tahat zbůhdarma silnici do Větrné stepi?“

„Vláda by měla něco udělat!“

„Vláda má dost svých starostí! Nebude se tady babrat s několika rodinami polodivokých stepňáků! Arminsky neumějí, peníze nemají, o volbách nic nevědí, vládě nejsou k ničemu...“

„Jestli se mi naskytne možnost, pomohu jim...“

Taycamma nerozuměl. Stál vedle nich a hleděl přimhouřenýma očima na stinné háje a zelenající obilí. Měl sen, stejný jako jeho otec a děd, stejný jako všichni stepňáci: že větrníky čerpající vodu pokryjí celou plochu stepi, že step se zazelená a budou se na ní pást stáda, že se pokryje kobercem polí a luk, spojených cestami – a že nakonec budou i u nich vodotrysky a fontány jako v Iron-city. Přijdou vlahé deště, do korun stinných stromů se nastěhují ptáci.... Jenže to už bude Taycamma starý a jeho děti a vnoučata budou řídit pouštní plachetnice nekonečnými plochami stepi...

S velikou hrdostí ukázal jim Taycamma i bavlníkové a lněné pole – bylo pro stepňáky životně důležité, neboť z bavlny a lnu se tkaly plachty pro lodě i větrníky.

Kluci se zajímali, jak jsou využiti koně. Taycamma vysvětlil, že v jejich oáze zůstali jen čtyři, zbylých sedm dali do dalších osad hlouběji v srdci stepi. Stařec téměř plakal, když se mluvilo o koních, dlouho a něžně povídal o tom, že koně budou mít hříbata a ta vyrostou v nové tahouny. Chov koní se rozroste a bude nové, silné pokolení pracovitých zvířat. Řekl, že kůň je pro stepňáky cennější než zlato, které se nachází v horách na severu, a že vděčnost k Santanuevovi mohou zaplatit jenom životem – ale nikdo mu nerozuměl...

Na noc se uložili přímo na zem za chatrčí. Ostatně dovnitř by se nevešli, jak byl domek malý. Také pochopili, proč se Cheywonnah lekl otevření dveří. Ve dne byl vchod stále otevřen, na noc se zavíral plachtovinou, připínanou kaktusovými trny na okraj dveřního rámu.

Ráno nalezli stát vedle své ještě jednu plachetnici a další přijela během snídaně. Ze všech vystoupili kluci, zřejmě příslušníci Taycammovy smečky, neboť byli ozbrojeni noži, kopími, luky a šípy. Jeden z nich lámal reortštinu a přeložil jim vysvětlení, jak je organizována obrana stepňáků ať proti divokým pouštním psům, nebo proti lidem: kluci od desíti do patnácti let byli určeni ke stavbě a opravám lodí a k pátrání po zvěři, která se na step zatoulala, i lovu na ni. Také se museli bránit proti dvěma smečkám divokých hyenovitých psů, kteří se toulají okolo oáz a jsou ochotni v noci napadnout i dospělého člověka. Byli to zelenoocí a nikdo nevěděl, kde se tu vzali. Co se týkalo lidí, nepodařilo se klukům pochopit smysl stepňákových útržkovitých slov, ale zdálo se jim, že je to nebezpečí spíše iluzorní. Od patnácti let potom začínala vážná práce na polích.

Zbytek dne byl věnován diskusi o chovu koní a výrobě pouštních plachetnic. Také bylo předvedeno, jak se staví takový větrník. A Pedro a Féri viděli ještě jednu zlou věc: nástroje pro tuto práci byly kamenné a obsidiánové, jen dvě sekery a jedna mačeta v celé oáze byly ze železa a tupé k zbláznění. Kluci samozřejmě opět vypomohli a ukázali stepňákům, jak nástroje brousit. Zdálo se, že je kluci z pouště někde za něco vyměnili nebo ukradli. Pak pomáhali při sestavování konstrukce větrníku a přesvědčili každého, že jejich dýky dokážou řezat rychleji než obsidiánové nože. Také jim je okamžitě nechali k jejich velké radosti, ale tentokrát nepřijali výměnou ani obsidiánové nože. A nakonec na všeobecnou žádost předvedli shromážděnému lidu z vesnice i střelbu z pušek a revolverů.

Ti lidé snad nikdy neslyšeli výstřel, neboť při jeho zvuku sebou obvykle ulekaně trhli, jako by jim šlo o život. Taycammu a Cheywonnaha naučili kluci nabíjet a odjišťovat zbraně. Stepňáci je pozorovali mlčky a pozorně a naučené pohyby prováděli zručně a rychle. Zdálo se, že jsou šikovnější a obratnější než oni sami.

Potom Taycamma oznámil, že nemají-li nic proti tomu, pojedou v noci zase domů. Vyrazí před půlnocí a je tedy dobré jít spát – kluci to učinili.

Před půlnocí shromáždila se celá vesnice a všechny plachetnice byly připraveny k jízdě. Dvě druhé měly doprovodit velitelskou loď na kus cesty. Všichni vesničané se dojatě rozloučili, a stařec odevzdal Pedrovi a Férimu na památku trojúhelníky z lístkové oceli – zasunovaly se do vlasů a byly také zbraní, jak předvedl Cheywonnah. Jedna z jejich hran byla velice ostrá a Féri si nechtěl nechat vymluvit, že je broušená – dlouho se dohadovali, zda je to možné, neboť lístková ocel se nedá nijak opracovávat. Kluci si je zastrčili za uši a tím se jejich vzhled ještě víc přiblížil vzhledu pouštních chlapců.

Potom byly plachetnice připraveny, kluci vlezli dovnitř a všechny tři lodi se rázem rozjely. Stáli na zádi a mlčky se loučili s pohostinnou oázou...

Stepňáci opět mlčeli celou noc, teprve k ránu Taycamma povstal ze svého místa a zamával na osádky druhých dvou plachetnic. Také kluci jim ještě zamávali a stepňáci odpovídali. Bylo vidět, jak rychle točí vrátky lanoví a jak se plachty otáčejí – rychlost obou lodí poklesla a za chvíli je nechali v dálce. Kluci sice sledovali jejich stěžně, ale i ty se brzy ztratily v ranním šeru.

A pak nastal horký bezmračný den. Vanul dosti nepříznivý vítr a stepňáci museli každou chvíli přestavovat plachty, aby loď neuhýbala ze směru. Kluci jim pomáhali s lanovím a tlačili i na vidlice, které otáčely koly, bylo-li třeba loď pootočit. Ale k polednímu se vítr ještě zhoršil a vanul přímo proti lodi – byl to tentýž vítr, který ji hnal k oáze, ale nyní byl jeho směr vrcholně nepříjemný. Přesto stepňáci nehodlali zastavit, raději křižovali stepí. Santanueva i Féri pomáhali, co to šlo a zakrátko pochopili Taycammovy tiché rozkazy, i celou mechaniku plavby pouštních plachetnic.

Ale byl tu jiný a horší nepřítel. Slunce pražilo do vyhublých těl s úporností ohnivé pece, vysušovalo i nejmenší kapku vláhy, třebas to byl jenom pot. Klukům se lepil jazyk na patro a oči pálily od prachu, který neustále vanul proti nim. Ke všemu ještě Taycamma odmítal zvýšit příděly vody, které stačily sotva na svlažení jazyka, opuchlého k nevydržení.

Pozdě odpoledne se obloha zatáhla mosazně žlutými mraky, mezi nimiž jen občas prolétly klikaté nazelenalé blesky. Taycamma pozoroval oblohu se strachem, nicméně nabádal stále k rychlejšímu křižování proti větru. V lodi to praskalo a skřípělo, z kola se ulouplo několik třísek, když se Féri plnou silou napřel do vidlice, ale stepňáci na to nebrali ohled a hnali loď dál a dál. Nejhorší bylo, že ačkoliv už nesvítilo slunce, hnal se proti nim žhavý vítr a i letící prach a písek byl rozžhavený. Temně žluté až oranžové mraky nedávaly ani ten nejmenší stín, nebo jenom matnou iluzi chladu – ne, vše bylo horké a rozpálené...

Najednou Taycamma přikázal zastavit a skasat plachty. Ale kotva se nechtěla zachytit, ačkoliv několik hlavních plachet již bylo vytaženo. Pedro a Féri pomáhali jak to šlo, ale zdálo se jim, že loď se potácí při poryvech větru na nejrůznější strany a že ji stepňáci již neovládají. Nakonec Taycamma nalehl plnou silou na vidlici kola, otočil loď bokem proti větru a pouštní plachetnice se skřípotem a praskáním padla na bok. Některé ráhno se zlomilo, ale jinak dřevo vydrželo náraz.

Pedro a Féri vyskočili při nárazu z lodi, ale Taycamma je volal zpět. Všichni tři stepňáci i kluci z Ironu se slezli do trupu a sesedli se do houfu na místě nejvíc chráněném proti větru a písku, který vítr nesl. Santanueva chtěl vodu, ale Taycamma odmítl a dal každému plod podobný citrónu – stepňáci nařízli dužinu a pomalu z něj sáli šťávu. Měla odpornou hořkokyselou chuť, daleko odpornější než nezralý citrón, ale žízeň zahnala.

Mraky na obloze dostávaly pomalu temně rudou, pak fialovou a nakonec až černou barvu, takže i step vypadala šedá až černá. Jen zelené a modré blesky ji ozařovaly příšerným svitem. Nebylo už vidět ani na krok, celý prostor vyplňoval vířící písek a prach. Kluci měli většinu času zavřené oči, ale když je na chviličku otevřeli, měli je rázem plné písku. Cítili, že navátý písek okolo jejich nohou vytváří malé závěje – a to je ještě chránila převržená plachetnice!

Konečně Taycamma uznal, že písečná bouře dosahuje přílišné síly – obrátil se čelem k trupu lodi a počal vyhrabávat navátý písek, aby si tak těsně u dřeva vytvořil pelíšek. Ostatní následovali jeho příkladu, zkroutili tělo do klubíčka a leželi tak, zatímco je písek pomalu zavál. Pedro dýchal neuvěřitelně obtížně a zdálo se mu, že se musí udusit, ale Taycammovy prsty jej občas nalezly a dotkly se jej a Pedro chápal: ještě je to v pořádku.

Snad už byla noc – nikdo nevěděl, kolik je hodin. Písek navál okolo nich vysokou dunu, takže vítr svištěl již většinou kolem nich a nový do dutiny nepřinášel. Féri se posadil, kašlal a zkoušel i vrhnout, také Pedrovi bylo špatně od žaludku. Zkusil navrhnout Taycammovi, aby jim dal trochu vody, ale náčelník opět odmítl a znovu je zásobil oněmi citrónovými plody – po požití se žaludek trochu uklidnil, ale stejně jim bylo špatně.

Taycamma, Cheywonnah a černoch srazili hlavy dohromady a o něčem se dohadovali. Pak se Cheywonnah vydal ven a pečlivě pátral po obzoru. Když se vrátil, vyhlížel znepokojeně a jeho hlas zněl drsně a podrážděně.

Taycamma dal každému loknout z měchu s vodou, ale ne mnoho. Pak vytáhl z tašky z lýka pruhy plachtovinové látky a každému jeden podal, neřekl jim však, co s nimi. Vítr se venku poněkud utišil a kluci doufali, že nejhorší je za nimi. Ale vážné tváře stepňáků je přesvědčovaly, že zřejmě nikoliv. Najednou zaslechli zvuk jakoby kotoučové pily – táhlé hrozivé hučení, pronikající až do kostí. Taycamma je výkřikem upozornil, položil pruh látky před sebe, pomočil a pak si mokrou látku přitiskl na tvář, zvláště nos a ústa. Pedro a Féri neváhali a provedli to po něm, ač s jistými obtížemi, neboť tělo už téměř nemělo vodu. Ucítili čpavý, odporný pach, ale i vlhkost – a v témže okamžiku vniklo do jejich úkrytu snad samo peklo. Rozžhavený vítr spolu s tisíci drobnými zrníčky písku, pálícími jako jehly, se jim vrhl na kůži a změnil ji v jediné místo bolesti. Svírali látku na obličeji a cítili, jak jim písek ostrý jako rašple rozdírá kůži na rukou. Pak počala jejich mysl obestírat podivná uklidňující tma, tělo je přestalo bolet, odporná žízeň odešla do prázdna, svět se propadl do nicoty... a vědomí se pomalu, s živočišnou rozkoší, ztrácelo...

Když se Pedro probral, kapala mu do otevřených úst voda a někde vysoko nad ním pálilo slunce. Otevřel oči a viděl nad sebou usmívající se Cheywonnahovu tvář. Přisál ústa k měchu a hltavě pil, dokud jej stepňák neodtrhl a nesvraštil obočí.

„Féri...?“ zeptal se tiše a Cheywonnah ukázal hlavou stranou. Tam ležel v písku Féri a černoch se jej pokoušel vzkřísit. Slunce zářilo vesele a šťastně, jako by žádná písečná bouře ani nebyla.

Santanueva se přes bolest v celém těle pozvedl do sedu. „A loď?“ ptal se. Cheywonnah ukázal dolů a Pedro spatřil kousek od sebe černou díru, z níž občas vyletěla hrst písku. To už zřejmě pracoval Taycamma. Santanueva nedokázal pochopit, jak se stepňáci míní zachránit, když jejich loď havarovala a navíc je ještě zavátá – ale oni se jen usmívali.

I Féri se již probudil, tak Pedro vstal a vlezl se podívat do oné černé díry. Taycamma se na něj usmál a ukázal mu, kde má hrabat. Do díla se pustili Cheywonnah a černoch, a Féri po chvíli začal odshora odhazovat písek, aby zvětšil otvor. Pedro narazil při hrabání do dřevěné stěny – Taycamma tedy hrabal podél ní, dokud neobjevil přístavek mezi pomocným stěžněm a předním kolem. Otevřel jej a vytáhl odtud pět dřevěných lopatek – byly tam ještě tři, takže se počítalo s posádkou osmi lidí. Těmito lopatkami se všichni pustili do práce a po několika hodinách usilovné dřiny vyprostili trup, ležící na boku, z nánosu. To už se chýlilo k polednímu a slunce pálilo nelítostně – kupodivu po celé stepi nevál ani sebemenší větřík. Přesto Taycamma nešetřil vodou a upínal všechno úsilí k vyproštění obou stožárů. Asi ve tři hodiny, ve chvíli největšího horka, si museli Pedro a Féri odpočinout, padali únavou – ale stepňáci pracovali bez oddechu dál. Spánek osvěžil i ironské – s jejich pomocí byly do večera stožáry očištěny a opravovaly se plachty a lanoví.

Zatím ležela loď na boku, jak padla. Pedro pochopil, že ji Taycamma úmyslně převrhl, aby vytvořil kryt před písečnou bouří. Nyní se konaly přípravy ke zdvižení – Féri a Taycamma, dva nejsilnější, uchopili okraj člunu a pozvedli jej pár centimetrů, ostatní rychle nahrnuli pod bok písek. To opakovali mnohokrát, dokud se loď poněkud nepozvedla. Stožáry teď čněly do výšky – kluci z nich spustili většinu ráhen a plachet, aby je odlehčili. Potom znovu hrnuli písek a ačkoliv to nebylo ani trochu snadné, podařilo se jim zvednout bok asi o půl metru. Výš to už zřejmě nešlo, neboť Taycamma raději odešel na druhou stranu a prohrabal písek, aby získal pevné místo pro kola, doposud bez opory. Postavil ještě boční kolo do vhodné polohy, nakonec nakomandoval všechny k boku lodi a poručil zvedat. Kluci se ze všech sil opřeli do lodi a ta se zvolna zvedala – pak náhle těžiště přešlo doprostřed trupu a plachetnice povstala. Byla by spadla na druhou stranu, ale černoch tam běžel a pomohl ji zajistit dřevěnými vzpěrami. Hlavní náraz odneslo pomocné kolo, ale vydrželo, na rozdíl od svého kolegy z druhé strany.

Když vyšel měsíc, natahovali již kluci plachty – a skoro současně se zvedl mírný větřík, který se zakrátko změnil ve stejnoměrného, čerstvého pomocníka stepňáků. Plachty se napjaly a zapleskaly ve větru a šťastní plavci vyšplhali do lanoví a rychle opravovali, co bylo poničeno.

Asi před půlnocí se loď poprvé pohnula, zaškubala sebou, jako by se chtěla rozjet, tak ji z opatrnosti zakotvili. Hlavní kamennou kotvu sice ztratili, ale byla tu zásobní dřevěná. Ale v té chvíli oznámil černoch, že se někde na stepi něco děje. Kluci se domnívali, že se snad blíží pomocná plachetnice z oázy, ale stepňáci viditelně zneklidněli. Cheywonnah počal rozkazovat i Pedrovi a Férimu a ti ochotně dělali, co se jim řeklo – přesto nebyl Taycamma uklidněn.

Najednou zaslechli všichni dusot kopyt – vzdálený, nicméně dosti jasný, a pak náhle i cosi jako hrčení motoru. Stepňáci sjeli ze stožárů jako veverky a každý skočil na svoje místo. Pedro vhodil dovnitř kotvu, naskočil a už se plachetnice se škubáním a kvikotem rozjížděla. Vzduch naplnilo skřípění a vrzání písku pod koly a praskání dřeva – ale jeli a zvyšovali rychlost, jako by se něčeho obávali. A konečně viděli Santanueva a Féri také několik mužů na koních, ženoucích se cvalem přímo k plachetnici. Nechápali, proč z nich mají stepňáci strach, ale pojednou jim do plachet zabubnovala hrst kulek a v příští chvíli slyšeli zarachocení samopalu. Za jezdci se rozsvítily dva reflektory, jakoby tam jelo auto – snad terénní džíp, neboť jiné auto by zřejmě nedokázalo projet pouští.

Muži stříleli dál, ale bez úspěchu – Santanueva a Féri měli vmžiku v rukou pušky, namířili a oba současně vypálili. První z mužů rozhodil rukama a zřítil se s koně, s druhým padl i kůň a zbylí počali zvířata strhávat zpět. Zato automobil zahučel, naplno rozsvítil reflektory a hnal se za plachetnicí. Pedro se položil pohodlněji, podepřel ručnici dlaní a dvakrát za sebou vystřelil. Reflektory jeden po druhém zhasly.

Pronásledovatelé patrně pochopili, že s těmito stepňáky není něco v pořádku – snad se nikdy nesetkali s ozbrojenými pouštními plavci. I džíp se vzdal svého pronásledování – a plachetnice letěla přímo k jihu, hnána čerstvým příznivým větrem.

„Kdo to byl?“ ptal se Féri, ještě vyjevený.

Ale Pedro měl na mysli něco jiného: znovu a znovu si vybavoval pohled, jak ten muž před chvílí rozhodil rukama a padal s výkřikem s koně. „První člověk, jehož jsem zabil... A nevím ani koho a proč! Co asi chtěli, Féri?“

Taycamma něco vysvětloval, ale nerozuměli mu. Pochopili nakonec, že je stepňáci reortsky nazývají charr-obbe, zlí lidé.

„Třeba jsou to nějací lupiči pouště! Na stepi se zřejmě dějí hrozné věci – je to země nikoho, která nemá žádného guvernéra...“

„Taycamma bude jednou guvernérem,“ rozhodl Santanueva, „Do té doby mu musíme pomáhat my!“

„Nemyl se! Nevíš, kdo to byl, co když policajti? Měli auto – kdo by se vydal v autě do pouště? Co když stepňáci něco provedli? Nebo nesmějí jezdit ve svých plachetnicích? Možná jsme zabili... představitele zákona! V každém případě to je vražda, oni stříleli jenom po našich plachtách a my hned... do lidí! Jestli to byli policajti, budeme postaveni před soud!“

„Nesmysl! Jsi zaujat proti policajtům a ztotožňuješ je s každým banditou. Policistů by se přece stepňáci tolik nebáli...“

Taycamma opakoval stále výrazněji svoje díky – Pedro mu podal ruku a stepňák ji stiskl se slovy: „Taycamma ginkhal igka...“

Zapamatovali si ta slova, neboť je řekl několikrát za sebou. Celý zbytek noci jeli mlčky, nejvyšší rychlostí – stepňáci se zřejmě báli, aby je automobil přece jen nedostihl.

„Co se asi stalo s oázou?“ řekl si Pedro, „Písečná bouře se jim jistě přehnala po polích – větrníky museli asi skácet, aby se nezlomily... dřeva mají málo...“

Pak chvíli vysvětlovali stepňákům, co chtějí vědět – ale ti se jen usmívali. Bouři říkali charo nebo tak nějak, Taycamma řekl charo, vztyčil jeden prst a ukázal na ně a pak pět prstů a ukázal na sebe. Zřejmě tedy přežil písečnou bouři již pětkrát a byl na to patřičně hrdý. Na ostatní otázky odpovídal jenom slovem good, dobrý, které se naučil za těch pár dní.

Za denního světla ještě jednou zastavili a stepňáci vylezli do lanoví zjistit, jaké škody tam jsou. Pedro tam byl s nimi a viděl zřetelně prostřílené otvory v plachtách, kudy proletěly kulky ze samopalu. Ještě stále byl on i Féri poněkud vyjeveni nočním útokem – ale stepňáci se tvářili, jako by na to už zapomněli.

Střídavě vždy jeden ulehl na podlahu a spal, jeho funkci zatím zaujal Pedro nebo Féri. Z toho usoudili, že stepňáci hodlají jet celou noc. Skutečně se tak stalo, ale před večerem se vítr prudce změnil a opět museli křižovat. Stepňáci to přešli bez zvláštního zájmu, zřejmě to patřilo k jejich životu. Křižovali celou noc a půl dne příštího – teprve k polednímu chytili opět příznivější vítr, který jim umožnil jakž takž udržovat přímý směr. Oba ironští kluci už padali únavou a k večeru usnuli – když je Taycamma probudil, svítila na obzoru světla Iron-city.

Pedro a Féri se rychle dohodli. Když vysedli, vyzvali stepňáky, aby šli s nimi. Po krátkém váhání vyhověli, ale vzali s sebou luk a šípy. Černoch zůstal v lodi. Pušky a revolvery ponechali zatím na místě a běželi přes město do Kasby – ještě v noci svolal Santanueva většinu svých pobočníků a ti pak ostatní. Během dopoledne zorganizovali pak u všech kluků Kasby, podléhajících Santanuevovi, veřejnou sbírku. Odpoledne koupili za utržené peníze v železářství otce jednoho z nich sekery, pily na dřevo i železo, nože, mačety, hřebíky a skoby, rýče, krumpáče, lopaty – to vše pak zabalili do dvou velkých beden a dopravili do Santanueova domu, kde to odevzdali stepňákům. Taycamma i Cheywonnah se rozplakali, když to viděli – nedovedli pochopit, že by to všechno mělo být jejich. Ale kluci jim to v noci pomohli odnést do jejich plachetnice.

Rozloučili se podáním ruky. Pak chtěl Taycamma vrátit Pedrovi a Férimu jejich ručnice, ale Santanueva zavrtěl hlavou a posunkem mu naznačil, aby si nechal pušky i revolvery. Po nočním přepadu chápali, že je zřejmě nutně potřebují.

Černoch a Cheywonnah postavili plachty pod vítr, loď sebou zaškubala a chystala se vyrazit. Taycamma stál ještě před Santanuevou – a řekl pomalu, výrazně arminsky:

„Taycamma se vrátí...“

Pak naskočil do člunu a někdo za ním hodil kotvu. Vrátky zaskřípaly, dřevo zapraskalo a pouštní loď poskočila a rozjela se. Kluci stáli ještě chvíli nehnutě a hleděli za ní, dokud nezmizela v dálce...

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: