Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Aurrgharr : Přísahám !

Zpět Obsah Dále

Devět desetin mladých pánů z dobrých arminských rodin školu ne sice přímo miluje, ale navštěvuje ji s chutí a ochotou odpovídající lepšímu průměru ostatních zemí světa. Zbývající desetina pak má ke škole vysloveně negativní poměr – a k té patřil také jeden z nejmladších náčelníků, Paul Fox.

Tento mladý pán byl značně svéráznou osobností i v Arminu, kde svéráz je jedním z hlavních povahových rysů každého občana. Pocházel z pomezí džungle a stepi, takže znal obojí, mimo to měl kousek do hor, takže je znal také, a poblíž jezero, takže uměl plavat jako vydra. Nebyl tedy úzce specializován a mohl se toulat po celém Arminu, což také skutečně činil. Nebylo lehké uhodnout, který kout země hodlá obšťastnit svojí návštěvou. Měl prazvláštní sklon vyvolávat kolem sebe bez vlastního přičinění zmatky, spory a nejrůznější zamotané diskuse a hádky – vlastnost, kterou tak obdivovali Rogerovi kluci u Enkry.

Není dosti jasné, jak vlastně přišel k náčelnické hodnosti, neboť smečku, do níž náležel, vodil jeho bratr a měla ještě dostatečnou zásobu náčelníků starších a zkušenějších. Snad se povýšil na náčelníka sám a stal se tak nejmladším vůdcem v celém širém kraji. A také nejmenším, neboť byl odjakživa o dvě hlavy menší než normální člověk. Tvrdilo se, že v životě nepřeroste vlastní pušku a Paul, aby to vyvrátil, sehnal si ručnici krátkou a nepředstavitelně těžkou, zřejmě památku z války. Aby se mu víc líbila, zatloukl do ní na všech dřevěných částech velké stříbrné hřebíky a cvočky. Tím se stala ještě těžší a úder pažbou mohl být nebezpečnější než její výstřel. Byla to dvojhlavňovka bez opakovacího systému, takže se z ní dalo vypálit maximálně dvakrát, pak se muselo zase nabíjet.

Značný sběh lidu vyvolával také kůň, na němž mladý bojovník jezdil – byla to postarší kobyla neobyčejně veliká, s vysedlými žebry, jako by již týden nežrala, ačkoliv shltala téměř víc než obvyklé množství trávy každý den a kromě toho vše, co před ní nebylo včas uklizeno. Paul občas pro pobavení veřejnosti nabízel své Lucy salám, špek, perník, maso, kosti, kořalku, sýr, ryby nebo cokoliv, co byl ochoten před ním sníst kdokoliv ze shromážděných kamarádů. Lucy to schroupala bez rozmyšlení a odporu a tvářila se, že jí to ohromně chutná. Nejraději měla však ovoce, hlavně banány – stávalo se, že se postavila na dlouhé kostnaté zadní nohy, předními se opřela o strom a dlouhým žirafím krkem se natáhla do koruny stromu, aby se napásla přímo z trsu.

Paul vášnivě protestoval proti tvrzení, že jeho Lucy je neposlušná – vskutku nebyla. Měla jen svérázný koňský rozum, který jí velel tu poslouchat, tu jednat z vlastní vůle. Bohužel se nedalo přesně určit, co má právě v úmyslu, ani sám Paul nevěděl nikdy, jaká bude na který jeho rozkaz reakce.

Jak jsme již řekli, Paul Fox nemiloval školu a tak do ní příliš nespěchal – a škola pochopitelně příliš netoužila po Paulu Foxovi. Takže bylo obvyklé, že se mladý náčelník vracel do své lavice týden či později po zahájení vyučování a suverénně tvrdil, že všechno dožene. Občas se mu to skutečně povedlo.

Touto dobou se Paul nacházel v lesích poblíž Dogstownu – zatím se mu nepodařilo přebrat bráchovi ani část smečky, tak jezdil sám, jen s koněm a puškou. A v noci, kdy Enkra jel k pevnosti, blížil se k ní z jiné strany a z mnohem větší dálky i Paul. Nechtěl jet v noci a hledal dokonce vhodné místo k přenocování, ale jako naschvál nemohl najít žádné příhodné tábořiště.

Najednou zaslechl vycvičeným uchem slabé kničení a kňourání. Zavolal a v odpověď slyšel smutné zapištění či zavytí. Mělo to být to druhé, ale bylo to první. Pobídl koně a zakrátko dorazil k houštině, z níž mu vylezlo naproti štěně, malé, vyhladovělé a opuštěné.

Paul seskočil s koně, zvedl psíka a pohladil jej po kožíšku, zmáčeném a ulepeném špínou. „Co se ti stalo?“

„Ne... nevím...“ zakňouralo štěně, „Přepadli nás!“

„To se stává. Máš hlad? Mám dobré maso!“

A tak Paul zapálil ohýnek přímo uprostřed džungle, usedli k němu a dali se do zbytků srny, kterou Paul včera zastřelil.

„Jak ti říkají?“

„Rex.“ řekl psík s plnými ústy.

„A co tu vlastně děláš? Kdo vás přepadl?“

„Byli to lidé. Velcí lidé...“

„A nevíš, která smečka?“

„Bylo to za poledne. Spali jsme na mýtině, zlobily mne mouchy a tak jsem zalezl do křoví. Najednou začala všude kolem práskat střelba – moc pušek! Z lesa vyrazili lidi – kluci jako ty a velcí chlapi, všichni s bouchačkama. Práskali do vzduchu a řvali, abysme se vzdali! Náčelník zkusil zaútočit na jednoho chlapa, ale ten ho zastřelil revolverem! Bylo to tak hrozný, že jsem se rozbrečel a neodvážil se vylízt z křoví. Ostatní se vzdali a ti chlapi je svázali a odvezli na koních!“

Paul Fox zamyšleně kroutil hlavou. Přemýšlel, je-li to vše pravda nebo se to jen zdálo zjitřené fantazii malého štěněte. „To jsi viděl v kině? Nikdy jsem nic takovýho neslyšel!“

„Viděl jsem náčelníka zabitýho! Viděl jsem ho a dotkl jsem se ho, je mrtvej! Ostatní odvlekli...“

Paul Fox se pro jistotu rozhlédl kolem – ale noční džungle zněla jen známými a bezpečnými hlasy. „Ukážeš mi to místo!“

„Najdu ho po čichu...“ sliboval Rex.

„A víš, kterým směrem je odvezli?“

„Snad...“ štěně nerozhodně mávlo tlapkou.

„Dokázal bys sledovat stopy jejich koní?“

„No, to jistě!“ Rex radostně natáhl do čenichu vzduch, „To už umím... zvládnu to, neboj se!“

„Tak ráno pojedem po stopě,“ rozhodl se Paul, „A teď už spi!“

Vstali za svítání, Paul usadil psíka před sebe na sedlo a vyrazili. Rex si pamatoval, kudy odcházel od paseky, takže to šlo rychle. Lucy klusala zatím poslušně a tak se tam dostali velmi brzy, ještě za rosy. Na pasece Paul sesedl a s puškou v ruce šel za Rexem. A vskutku stál nad pozůstatky psího náčelníka, supi již oklovali jeho tělo, ale ležel tu obojek se stříbrnými cvočky, jaký obvykle takoví náčelníci nosí. Paul jej očistil o trávu a podal Rexovi. „Jsi poslední ze své smečky. Teď jsi ty náčelník!“

Rex vyrazil po stezce směrem, kam zmizeli jezdci, a Paul za ním. Když se psík ubezpečil, že si dobře pamatuje pach stopy, vytáhl ho Paul k sobě do sedla a nyní mohla Lucy ukázat, proč si ji vlastně malý náčelník tak tvrdošíjně drží. Stačilo lehké popleskání po neforemné lící a několik polohlasných slov v reortštině, a dlouhé kostnaté nohy se napjaly, žirafí krk se sklonil do roviny, kobyla se protáhla a zúžila jinak dosti široké boky. Paul se jí sklonil nad hřívu a Rex se pohodlně uložil, aby kladl co nejmenší odpor vzduchu, neboť Lucy se změnila v torpédo a vyletěla jako Orient Expres po prosekané cestě. Přes svou neforemnost a směšný vzhled dokázala vyvinout rychlost jinak neslýchanou.

Teprve na rozcestí Paul zastavil, Rex seskočil a očichal cestu. Jakmile zjistil správný směr, letěli zase průsekem, až jim kolem uší svištěl vítr.

Na příští křižovatce zpozorněl Rex okamžitě, jakmile dopadl na zem – očichal pečlivě cestu, po níž přijeli, pak i další dvě cesty a pozvedl k Paulovi oči rozzářené radostí. „Jeli tudy – před dvěma hodinami!“

„Odkud kam?“

„Stará stopa vede touhle cestou – nová odtud do téhleté! Tam asi mají tábor – a jedou možná znovu loupit! Paule...“

„Naskoč si! A jedem!“

Jakmile Lucy vyrazila, dal se Paul do přemýšlení, jak napadnout skupinu, kdyby se s ní setkal. Dokázal dobře střílet i vleže na cválajícím koni, ale nebylo jisté, co učiní jeho Lucy, vystřelí-li jí z těžké ručnice mezi ušima. Stávalo se, že si výstřelu z kulovnice vůbec nevšimla, ale bývaly případy, že začala trojčit, vyhazovat, vyskakovat a vzpínat se, takže se ani Paul, jak byl na ni zvyklý, v sedle neudržel. Nebylo by jistě příjemné, kdyby jej složila na zem přímo uprostřed nepřátel – tak Paulovi připadlo vhodnější napřed seskočit a teprve potom vystřelit na bandity, bude-li to nutné. Co se toho týkalo, střílet na lidi měl poprvé, ale byl dobrý Armin a netrpěl zábranami jako Enkra, byv k tomu pečlivě vychován válečnými filmy a neustálým zdůrazňováním připravenosti bojovníků čelit každému nebezpečí.

Lucy jej upozornila krátkým zaržáním a ochotně zvolnila krok, když jí jemně cukl udidlem. Zdálo se, že se koně zmocňuje jakýsi lovecký pud, nepokojně stříhala ušima, frkala a cenila co chvíli dlouhé žluté řezáky. Paul ji pochvalně poplácal po krku a ohlížel se po nějakém banánovníku, aby ji odměnil, ale jako z udělání nebyl žádný po ruce.

Jeli pomalu vpřed, dokud nepočal projevovat nepokoj i Rex. Tehdy Paul začenichal sám a zdálo se mu, že cítí slabý závan kouře. „Odpočívají...“ pochopil, zastavil Lucy, seskočil, vzal pušku a kráčel obezřetně směrem, který Rex udával. Ačkoliv štěněti pokynul aby zůstalo, šel psík s ním.

Paul se uměl dobře plížit, i když tentokrát to možná nebylo ani nutné, podle Rexe většina útočníků byli běloši. Dostal se tedy do jejich blízkosti a jakž takž viděl mezi listím na oheň i chlapy, povalující se kolem. Byli tam dva kluci a šestice mužů, nevypadajících příliš arminsky. Všichni seděli nebo leželi mlčky a zdálo se, že na něco čekají. Pušky měli odloženy vedle sebe.

„Jsou to oni?“ ptal se Paul šeptem Rexe. Pes přikývl.

Leželi pak v křoví déle než hodinu, a Paulovi už vyschlo v krku, neboť muži u ohně co chvíli zvedali do výše dna opletených polních lahví. I oba kluci se napili, ale podle zkřivených ksichtů Paul usoudil, že nejsou zvyklí na alkohol.

Konečně se ozval mezi stromy klapot kopyt a všichni rázem vstali. K ohni dorazila čtveřice jezdců: kluk s ryšavými vlasy, černoch, stepňák s leštěnými ozdobami ve vlasech a drsný kluk s dlouhou ručnicí, kterou ani na okamžik nepouštěl z ruky. Seskupili se a dlouho hovořili, dokud se neozval nějaký dusot kopyt osamělého koně za Paulem. Paul se lekl, že to snad Lucy dostala chuť se jít podívat, proč se její pán nevrací, ale byl to další z ničemů a něco vyřizoval. Velitel, stepňák a kluk s puškou se sebrali a jeli s ním pryč, ostatní se zvedli, zkontrolovali zbraně a vyrazili směrem, odkud se čtveřice vrátila.

Když zmizeli, nasedl Paul zase na koně a opatrně jel za skupinou. Rex běžel tentokrát po zemi a sledoval stopu, a Lucy kladla kopyta na nerovnou půdu plnou větviček a listí tak tiše a opatrně, že působila jen minimální hluk.

Brzy Rex zastavil a zašeptal: „Cítím je... jsou blízko před námi! Tady je nějaké tábořiště, snad chtějí útočit na další psy... Paule...“ jeho hlas se zase kňučivě rozechvěl.

„Lucy, teď mě nezklam!“ zašeptal Paul, položil hlaveň pušky mezi dlouhé oslí uši své kobyly a pleskl ji po krku. Vyrazila vpřed jako raketa – Paul sevřel koleny její boky a hleděl mezi poletujícími větvemi pátravě vpřed. Záleželo hodně na tom, kdo koho uvidí první.

Náhle práskl někde vpředu výstřel z pušky, za ním salva dalších a všelijaké výkřiky. Lucy zařehtala a ještě přidala, Paul přiložil levou ruku k ústům a zahalekal ze všech sil válečný pokřik, který pochytil od leopardů, s nimiž se na svých toulkách několikrát sešel. Doufal, že vyvolá zmatek, ale odezvu neměl čas sledovat, neboť vletěl přímo z příšeří džungle do plného světla paseky. Viděl skupinu mužů, kteří sháněli dohromady partu malých, zuřivě se bránících štěňat a chlapíka, který držel za krk psího náčelníka a chystal se vpálit do útočící šelmy pár kulí z revolveru. Paul stiskl instinktivně spoušť a zahřměla rána jeho těžké kulovnice. Muž pustil psa i revolver a pokusil se pozvednout ruce k hlavě – v čele se mu objevila okrouhlá dírka.

„Wa-hííí!“ ječel Paul, proletěl středem paseky a po cestě srazil pažbou jiného chlapa. Vyrazil mu zuby a nepochybně i chuť k dalším útokům. Lucy kousla do ramene jednoho z kluků a ten se tak lekl, že zařval a prchal do křoví.

Ale byl tu černoch, nezdárný absolvent školy Federace, zacházející skvěle s lasem a ještě lépe s několikametrovým honáckým bičem. Tuto zbraň okamžitě rozvinul, jakmile zjistil, že jejich protivníkem je jediný bojovník. Bič zasvištěl vzduchem a zasáhl přesně, Paul ucítil na hřbetě bolest jako při spálení žhavým železem, na chvíli zakolísal a chytil se koňské hřívy. Znovu zaslechl svištění karabáče, tentokrát poněkud volnější a pomalejší, a v příští chvíli se mu tenký konec několikrát ovinul okolo krku. A černoch, ceně bílé zuby v sarkastickém chechtotu, škubl bičem, hotov Paula strhnout na zem.

Ale i Paul měl spojence: kobyla Lucy projevila opět nebezpečný smysl pro odhad situace a namísto co by se nějak splašila, vrhla se tvrdými kopyty na černocha. Kluk získal ve škole Federace značné zkušenosti s koňmi, ale nikdy ještě neviděl podobnou divokou bestii, která jej napadla mávaje kopyty a chňapaje dlouhými žlutými zuby po černochově hrdle. Chudáka napadlo, že to snad ani není kůň, ale vtělený ďábel – jako většina jeho rodáků znal spoustu pověr a legend, tak zaječel jako siréna a prchal pryč. Bič pochopitelně pustil a Paul jej táhl za sebou, když už prchal do houštin na druhé straně mýtiny. Jen jediný muž byl v té chvíli na koni a chystal se jej pronásledovat, ale Paul se v sedle pootočil a podpíraje hlaveň nataženou levicí, střelil téměř od boku. Chlapík pustil zbraň a po hlavě padal s koně.

Pak Paul sklonil hlavu ke hřívě Lucy a svěřil jí svůj život. Prchali, dokud si nebyli jistí, že je nikdo nehoní. Teprve pak odvážil se zastavit, především si uvolnil několikanásobnou smyčku dobře spleteného biče z hroší kůže kolem krku a zjistil, jak moc má krk rozedřený. Bylo to dost, to viděl na první pohled. Znovu nabil ručnici a teprve po zběžném ošetření chladivými listy léčivých rostlin se začal shánět po psech.

Doufal, že měli tolik rozumu, aby zmizeli při jeho útoku co nejdál od ničemů. Teď je ale chtěl najít, aby se s nimi dohodl na dalším postupu. Nikdy nebyl v boji, ale první boj s tak šťastným výsledkem jej na výsost potěšil. Nepochyboval, že oba chlapi jsou mrtví, ale věděl také, že zranění ostatních jsou nepatrná. To, že trojice zřejmě nejlepších bojovníků odjela, utvrdilo Paula v přesvědčení, že nebyli sami. A ačkoliv nechápal smysl, tušil, že se jedná o početnou a dobře organizovanou tlupu.

Nikdo se nesmí domnívat, že by se Paul snad bál – čerpal nehynoucí odvahu z indiánek o Vinnetouovi, kung-fu filmů s Brucem Lee a jiných uměleckých děl, která se překonávala v líčení hrdinství jednoho dobrého bojovníka proti přesile nepřátel. Jenom ho mátlo, že až dosud žádný z bojovníků nedostal bičem přes záda a nebolelo ho to tak, jako jeho. A Paul neměl rád, když byl bit a něco ho bolelo.

Blížil se opatrně k místu střetnutí, ale nedojel ani tam, když mu do cesty vskočilo několik psů. V jejich čele náčelník, kterému zachránil život. Velitelsky ukázal čenichem do křoví a Paul měl dost rozumu, aby tam bez jediného slova zajel a teprve v kruhu chlupatých kamarádů seskočil s koně a zeptal se: „Tak jak to vypadá? Dostali někoho?“

„Máme osm raněných, ale žádný mrtvý – a žádný zajatce! Nechápu, co nám chtěli – nevíš to ty?“

„Jsou to brutálisti a chytají čumáky. Ale proč, to nevím – asi se běloši už konečně davově zbláznili. Škoda, že zrovna tady.“

Psi se s tímto názorem začali ztotožňovat. Mezi řečí přicházeli a odcházeli sem tam, prošmejdili celé okolí a hlásili Paulovi i náčelníkovi, co se děje. Muži a kluci nasedli prý na koně, mrtvé přivázali napříč přes sedla a odjeli směrem, odkud přišli. Náčelník se zajímal, má-li je dát sledovat, ale Paul soudil, že je to nebezpečné a tak se celá smečka rychle stáhla. Také Rex se objevil a pěl chválu na Paula i jeho kobylu, která se klidně pásla opodál a tvářila se, že ji už nic nezajímá.

Paul navrhl, aby se všichni vrátili do Dogstownu a předložili vše místním orgánům k rozhodnutí. Nebyl si jist, co se vlastně děje a proč se běloši dali do tak nesmyslného podniku, jako je chytání štěňat. V hloubi duše se mu usadilo nejasné podezření, že se snad jedná o odvody na vojnu, před časem viděl jakýsi historický film, kde se s rekruty zacházelo dost násilně. Tušil také, že vojáci jistě nemají rádi, střílí-li se po jejich verbířích z kulovnice – byl tedy velice rád, že bude moci složit svou odpovědnost na někoho jiného, a psí ghívar se mu k tomu zdál nejvhodnější ze všeho.

To je příčina, proč se výprava vrátila do pevnosti tak neslavně a se dvěma mrtvými, jak Enkra zaznamenal ze svého stromu. Harris se znepokojil a okamžitě svolal do bunkru radu, skládající se ještě z MacLawrena a Toma. O čem hovořili a na čem se dohodli, Enkra nevěděl, ale viděl, že hlídky byly zdvojeny a několik mužů bylo odesláno po cestách na nejrůznější strany. Jinak zněly po nádvoří sprosté nadávky a kletby a všichni si připravovali zbraně pro případné použití – většinou se soudilo, že jsou už objeveni a mohou očekávat co nejdříve návštěvu policie.

Enkra až do setmění setrval na své pozorovatelně. Když se po krajině rozestřela tma a na nádvoří pevnosti byl zapálen oheň, slezl a pustil se s chutí do ovoce, které mu snesli opičáci. Měl sice chuť na něco vydatnějšího, ale už dávno si zvykl spokojit se k večeři s tím, co mu dají nebo co se mu podaří sehnat. Pak ulehl ke spánku a zakrátko usnul, aby spal asi do půlnoci.

Byl by rád spal i déle, ale probudilo ho tentokrát neobvykle silné a mocné vytí a rámus, takže se zvedl a rozmrzele šel blíž k pevnosti. Napadlo mu, že zítra budou možná odvezeni další psi, a bylo by velmi dobře tomu zabránit, ale neměl sebemenší tušení, jak by to měl udělat. Připlížil se k bráně, kde ještě nikdy nebyl a překvapilo ho, že slyšel již zdálky spokojené chrupání. U brány seděli dva muži zády k sobě a sladce spali, pušky na kolenou – Enkra je mohl snadno zabít, ale nechtěl zabíjet. Přesunul se co nejtišeji okolo nich a nahlédl vraty do dvora. Samozřejmě, chodil tam chlap s ručnicí okolo obou kamiónů, ale jeho krok nebyl ani tak vojensky rázný, připomínal spíš opilé potácení. Uprostřed hořel malý ohýnek, osvětlující sotva boky kamiónů, bunkry a část zdi. Na většině prostranství byl neporušený stín, pod jehož ochranou bylo možno se opatrně plížit.

Enkra si vyčíhal okamžik, kdy strážce byl otočen zády a rychle přelezl do stínu. Pod zdí se plížil k prvnímu z kamiónů – byl to Billův stroj a stál velmi příhodně. Enkra mu zalezl pod kola a opatrně vyhlížel na dvůr.

Strážce došel ke vratům, vyhlédl ven a když viděl oba strážce nepohnutě sedět na místě, potřásl hlavou, vylovil z kapsy kabátu opletenou láhev a lokl si, pak ještě jednou a potřetí. Spokojeně kývl, posadil se ke zdi s puškou mezi koleny a stáhl si klobouk do čela. Hlídání mu asi nedělalo těžkou hlavu.

Enkra objevil skvělý plán, jak zabránit kamiónům v odjezdu: odšroubovat ventilky a vypustit jim pneumatiky. Avšak svistot a syčení vzduchu, unikajícího pod tlakem z pneumatik, by jistě vyburcoval i přiopilou hlídku, a to se nesmělo stát!

Enkra dlouho přemýšlel, jak provést svou práci rychle a účinně, ale než domyslil, ozval se opět obvyklý tartas a rámus, který čas od času spouštěli psi. Hlídač si ucpal uši rukama a i oba venku se jistě probudili. Enkra jako lasice prolezl od jednoho kola ke druhému, odšrouboval ventilky a schoval do kapsy. Naštěstí vzduch unikal rychle – než se psi uklidnili, stál kamión na prázdných pneumatikách.

Háček byl v tom, že nyní strážce nechtěl dlouho usnout – vstal, podupával a přecházel. Enkra se už obával, že ho bude muset napadnout, aby jej odstranil z cesty. Ale muž se přece jen klidně usadil a sklopil klobouk do očí, tak se Enkra pomalu vydal dál. Dostal se šťastně i pod druhý kamión – ale když povolil všechny ventilky a čekal jen na to, až psi spustí svůj rámus, spatřil ve dveřích do jednoho bunkru světlo a v příští chvíli vystoupil na dvůr MacLawren. Revolver měl v otevřeném pouzdře na boku a ruku tak blízko, že by Enkra byl třikrát mrtev, než by se k němu dostal, kdyby se ho pokusil napadnout.

„Hej, Johny! Jak to jde, nic zvláštního?“

„Nic, šéfe – všechno O.K.!“

„No, hlavně dávej pozor! Harris se radil s tím stopařem, říká, že jsme objeveni a je jenom otázka času, kdy na nás někdo zaútočí. Jestli se něco někde...“ MacLawren přistoupil blíž a Enkra slyšel, jak do sebe vtáhl vzduch, „Co? Ty svině, ty už zas chlastáš na hlídce? Ty lumpe, kořalo, jestli jsi se zase ožral..“

„Přisámbůh, ani kapku!“ obtížil bandita svoje svědomí ještě křivou přísahou, ale MacLawren se mu už hrabal po kapsách a láhev objevil. Dříve než mohl hlídač svůj poklad bránit, vytrhl z holínky musherský karabáč a švihl nešťastníka přes tvář.

„Chlastat? To tě odnaučím, ty prase!“

Muž chmátl po pistoli, ale MacLawrenův karabáč jej bolestivě udeřil přes ruku a Johny pustil zbraň na zem. Pak už pršela na jeho tělo rána za ranou, chlapík řval a svíjel se, z bunkrů vybíhali další muži a chechtali se. Nakonec se objevil i Harris a Tom Deadman. Tom nakrčil pohrdavě nos a tvářil se povzneseně, Harris si odplivl: „Ale no tak, Macu! Už ho nech, má dost!“

MacLawren odstoupil a švihal karabáčem vztekle do prázdna. „Odneste ho, ať se probere! Bude, na hlídku!“

Zarostlý padouch jménem Bud neřekl ani slovo – postavil se k Billovu kamiónu a tvářil se krvežíznivě.

„A spát, sakra!“ řekl Harris, „Zejtra máme strašnej den, budeme balit zboží! A ještě: zakazuju všem opouštět pevnost...“

„Řekni to rovnou, jde nám o krk!“ řekl Billy, „Co se týče mě, nechal bych toho včas! Arminská policie nemá smysl pro humor, jak jsem slyšel...“

„Ty drž hubu a mysli na prachy, ne na kriminál! Radím ti, abys přemejšlel, než něco řekneš! Mohlo by se stát, že by ses ani žádný odměny nedočkal...“ řekl Harris varovně.

Billy se zamračil, pokrčil rameny a odešel do bunkru. Dneska naštěstí porušil svůj zvyk spát ve voze. Harris šel za ním, ale předtím dal pokynem hlavy nějaký příkaz MacLawrenovi. Ten kývl na jednoho z mužů a postoupil s ním do rohu, pouze metr od Enkrovy hlavy, ale Enkra byl schován za pneumatikou.

„Slime, na toho Billa dáš bacha... šéf mu nevěří! Kdyby něco... tak střílej!“

„A proč ho neto...“ udělal Slim posunek „...rovnou?“

„Seš blbej? Je jedinej, kdo umí ty rachotiny spravovat! Řídit umí každej blbec, ale střívka, chápeš? Až budeme na moři, poletí taky k žralokům, ale než tam budem, musíš ho hlídat!“

„Myslíš, že je práskač?“

„Ne. Určitě ne. Ale při prvním leknutí přeběhne. Chápeš?“

„Jo. Dám na něj pozor.“ Slim cvrnkl prstem do střechy sombrera a odešel do bunkru za Billem. MacLawren už byl také na odchodu, zůstal tu jenom zarostlý Bud. Ten ospale mžoural na ohníček uprostřed dvora, potřásl hlavou, usedl k němu a začal klímat.

Asi o deset minut později nastala znovu psí vřava – Enkra rychle uvolnil zbylé ventilky, schoval je do kapsy a se spokojeným úsměvem poslouchal ostrý sykot vzduchu. Bud zatím stál široce rozkročen na nádvoří a proklínal a nadával, mávaje svojí ručnicí – zatím se tedy nedalo uprchnout.

Enkrova práce tím byla skončena, ale chlapec pyšný na svůj úspěch se tím nemínil spokojit. Sláva mu stoupla do hlavy a počal se zabývat ještě smělejším nápadem: získat Budovu pušku, kterou klímající bandita pokládal volně vedle sebe. Byla to skvělá opakovačka, jakou měl jen málokdo a Enkrovi se velmi líbila.

Bud dlouho nechtěl usnout – ale pak mu hlava klesla na prsa a z nosu se ozvalo charakteristické pískání. Enkra uchopil do ruky nůž a pomalu se počal plížit k banditovi. V duchu vzpomínal na svoje dobré učitele, kteří jej tisíckrát učili a procvičovali v umění zneškodnit muže jediným bodnutím. Mělo to jedinou chybu: Enkra měl zábrany zabít člověka. Rozhodl se Buda jen omráčit, v přesně určenou vteřinu vyletěl jako divoká kočka, levičkou ucpal ničemovi hubu a pravičkou mu dal ránu hranou dlaně do spánku. Bud zasténal jen tak tiše, že to slyšel jen Enkra, pak se svezl po chlapcových rukou na zem. Enkra mu odepjal opasek s revolverem a stáhl mu i pás s náboji, který měl přes prsa, to vše vzal do levé, ručnici do pravé ruky a rozběhl se přímo k platanu. Dobře věděl, že s touto zátěží by se přes bránu nedostal, ani přes dřímotu hlídačů.

Přehodil pušku přes zeď, pak pás s náboji a nakonec opasek s revolverem. Nepočítal však s Budovou ostražitostí – bandita měl revolver odjištěný, a když zbraň dopadla na kámen, okamžitě spustila a vydala ohlušující ránu. Enkra se chytil převislé větve a vymrštil se nahoru, ale to už do nádvoří vběhly obě hlídky od brány a vybíhali také muži z bunkrů. Pokud někdo něco viděl, byly to jenom Enkrovy nohy, mizící závratnou rychlostí v listí – ale spustili palbu a kulky hvízdaly okolo Enkrových uší. Kluk leknutím a překvapením na chvíli ztuhl, ačkoliv jej žádná kulka nezasáhla, ale v té chvíli ho uchopila pevná opičí tlapka a jeho přítel opičák ho táhl za sebou výš na platan.

„Padej! Rychle pryč, bílý lidi bumbác...“

Enkra sáhl nahoru po jedné z větví, ale tato větev se pod jeho váhou s praskotem zlomila. Opičák natáhl obě přední tlapky k němu – jenže v té chvíli prásklo několik výstřelů a Enkra viděl, jak jeho chlupatý přítel zkřivil tvář a klouže po větvi dolů. Enkra visel na pahýlu větve křečovitě zaťatými prsty a nedokázal se pustit, aby jej zachytil – opičák padal, jeho tělo narazilo do jiné větve a počalo se točit ve vzduchu, dokud nenarazilo na rozměklou pralesní půdu.

Enkra opatrně, pokud ve tmě viděl, sešplhal dolů a poklekl vedle něho. Zvedl mu hlavu, viděl, že jeho oči se ještě pohnuly, něco zašeptal, ale Enkra se nikdy nedozvěděl, co to bylo.

Ještě chvíli zůstal ztuhlý hrůzou – opičák byl sice prohnaný a nepříliš charakterní darebák, ale co mohl od jeho národa čekat jiného? Ale byl to přece jen dobrý a šikovný spojenec, a poslední kulka jej zasáhla ve chvíli, kdy Enkrovi pomáhal!

„Zachytil ránu, která patřila mně! Oni po mně stříleli, chtěli mě zabít! Chtěli mě zabít! Mohl jsem být mrtev!“

V klukovi ze světa lidí by se ozval strach, možná i slepá hrůza, každý by nasedl na koně a uprchl. V Enkrovi pocit bezprostředního nebezpečí probudil vlastnosti, které v sobě nikdy nehledal a o nichž nevěděl. Instinkty šelmy, pravěké lidské šelmy, která je ohrožena a která bude bojovat o svůj život. Jako kočka přeletěl ke zdi, našel tam pušku, pásy i revolver a prchal s tím vším dlouhými, téměř neslyšnými skoky džunglí až na místo, kde se pásl jeho kůň.

Pak seděl a prohlížel si ukořistěné zbraně, pečlivě je rozebral a zas složil, nabil, ulehl do trávy a pokoušel se usnout, ač věděl, že to nedokáže.

„Nebudu je šetřit,“ rozhodl se, „Chtěli mne zabít. A naučili mne zabíjet. Už nikoho nebudu šetřit.“

Řekl to nahlas a podvědomě použil tvrdého, řezavého nářečí leopardů, jaké se přiučil za návštěvy u Garawahsigharího. Byl překvapen, jak tvrdě zní jeho hlas, jak příšerný je takový zvuk v noční džungli – a tak opakoval znovu a znovu: „Budu je zabíjet... nebudu nikoho šetřit!“

Zaslechl zašustění listí na jednom, pak i na jiných stromech. Povstal s ručnicí připravenou ke střelbě, ale ze stromů se pomalu spustilo na zem několik opičích těl. Poznal je, byli to synové jeho zabitého spojence.

„Táta – mrtvej.“ řekl ten nejstarší, „Jak bylo?“

„Už to jistě víš. Chtěl mi zachránit život. Zasáhla ho kulka, která patřila mně...“

„Teď já náčelník,“ řekl opičák, „Co od nás chceš?“

Enkra smutně zavrtěl hlavou. „Nechci už nic. Je to můj boj. Nechci, aby se kdokoliv z vás vydával do nebezpečí. Nejste mi ničím povinni.“

Ale opičáci seděli mlčky a jejich oči matně světélkovaly.

„Ne. Náš táta mrtvej. Teď taky náš boj. Ty odejdi. My ne.“

„Dobře. Ať zítra někdo z vás dojde do Tigerstownu s dalším dopisem. Pokud se váš bratr nevrátí s odpovědí.“

„Ano.“ řekl nejstarší stručně a všichni odešli po stromech.

A Enkra ulehl, aby se ještě chvíli beze spánku převaloval v měkké trávě.

Sir Leon z Monroesu nedostal své hlášení na stůl v osm hodin, jak přikázal – nedostal je ani v devět, a když šel o půl jedenácté spát, stále tam nebylo. Nařídil proto, aby druhý den ráno byla připravena operační skupina, která obsadí celou oblast okolo staré pevnosti a zjistí přesně, co se tam stalo. V duchu sice doufal, že se jedná jen o nedokonalé plnění rozkazu ze strany starého šerifa – ale byl zvyklý, že když chtěl mít hlášení na stole v osm, donesla je spojka za pět minut osm. A když se tak nedělo, byl tím velmi znechucen.

Sobotního rána vyrazila tedy operační skupina vojenským mikrobusem, který byl cosi mezi vojenským džípem a výletním vozidlem pro turisty. Tvořilo ji dvanáct lidí, Leon a Roger Monroesové jako velitelé. Roger byl bez sebe pýchou, neboť se poprvé zúčastňoval vojenské akce. Jakožto se synem ministra vnitra se s ním automaticky počítalo na tutéž funkci, osvědčí-li se v praktickém životě, až jeho otec odejde na odpočinek. Takže byl navlečen do krásné bleděmodré uniformy poručíka se zlatými knoflíky a šňůrami, jak obvykle chodili policisté po Kingtownu. Zato jejich dvanáctičlenné mužstvo vězelo v uniformách otřelejších, vybledlých a ušpiněných na nejčastěji používaných místech. Tomu se říkalo polní mundúr. Muži seděli zády k sobě ve voze tvářemi hledíce z oken, pušky postaveny mezi koleny, revolvery na opascích. Dokud bylo auto v ulicích hlavního města, pozorovali bystře život venku, už ze zvyku. Když se vůz ponořil do džungle, opřeli se hlavami o sebe a usnuli, rázně zapřeni podrážkami bot za okraje vozu. Byli to tvrdí, rázní chlapi, zvyklí na lecjakou nepohodu a prachbídné zacházení.

Oba Monroesové bděli, ale mlčeli a hleděli nevidoucíma očima do džungle, takže jen řidič si něco broukal do taktu s motorem a velitel oddílu, nadporučík s prošedivělými vousy, čas od času vyplivoval okénkem rudé žvance betelového listí.

Městský velitel policie je očekával se všemi svými muži, vyjma dvoučlenné hlídky, která byla na obchůzce. Když spatřil ministra, hrklo v něm jako v kukačkových hodinách a postavil se do tak vzorného pozoru, že ani kadeti Kingtownské vojenské školy by jej nepřekonali. V této pozici přemlel hlášení, že nic neví a o ničem neslyšel, ale je v každé chvíli schopen a ochoten tělem i duší sloužit arminskému státu a jeho ministru vnitra. Leon poděkoval a požádal o poslední hlášení, avšak Tigerský velitel neměl žádné hlášení, jež by bylo nějak zajímavé.

„Dal jsem příkaz, aby šerif z Čistých pramenů odejel do té pevnosti a poohlédl se tam,“ řekl Leon, „Co zjistil?“

„Doposud nedošlo žádné hlášení. Nemáme žádné zprávy z Čistých pramenů.“

„Volali jste mu telefonem?“

„Nikdo se tam nehlásí. Šerifova linka je ale možné přerušena, stává se to co chvíli. A na poště v Čistých pramenech tvrdí, že šerif odjel včera a ještě se nevrátil...“

„Pojedem se podívat do té pevnosti?“ ptal se velitel oddílu.

„Ne, to nespěchá,“ řekl Leon, „Když, tak o polednách, v největším horku. Jestli jsou přistěhovalci, budou zmalátnělí...“

Roger se vytáhl na špičky a něco otci pošeptal.

„Ano. Chtěl bych mluvit s tím... Jimmy Dixonem, Zrzek mu říkají. Kde je?“

„Jimmy Dixon odejel z města. Včera, když přišel ze školy, vzal koně a cválal přes celé město pryč. Měl s sebou pušku svého otce...“ hlásil jeden z policistů.

„Kam jel? Na západ?“ ptal se Roger.

„Ne, na jih. Tam...“ policajt ukázal za sebe na vrcholky hor, třpytící se v prudkém slunci nad městem. Roger povytáhl obočí.

„Tam... tam je Aurrgharr!“ řekl Leon Monroes udiveně.

„Zrzek si rozumí s Pruhovanými...“ pokrčil velitel rameny.

„Hovořil jsi s některým mluvčím Tygří Legie? Co tomu říkají?“

„Neviděl jsem nikoho z Pruhovaných celý včerejšek ve městě. Snad už o tom vědí... nevím.“

Leon přimhouřil oči a hleděl nahoru ke skalám. „Je-li pravda to o psech, budu potřebovat jejich pomoc. Počkáme ještě. Jděte zatím po své práci... je deset hodin, budeme čekat do poledne...“

Tou dobou ležel Enkra s nejstarším opičákem na větvi přečnívající přes ohradu a hleděl dolů na lopotící se chlapy. Ti totiž s proklínáním a sprostými nadávkami pumpovali vzduch do kol a nasazovali náhradní ventilky. S tím Enkra nepočítal.

„To byla chyba... měl jsem jim pneumatiky rozřezat! Příště to udělám, budu-li mít čas...“

Harris, MacLawren a Tom seděli v koutě a pozorovali nevlídně svoje lidi. Nalezli po rozednění mrtvolu opičáka a dospěli k názoru, že útoky jsou dílem opičího kmene. Harris soudil, že by bylo dobré naučit opice poslušnosti, ale Tom radil k opatrnosti a zdrženlivosti: opice nejsou žádní hrdinové a nebylo by účelné nutit je do boje, když k tomu samy nemají chuť.

Enkra byl rozmrzelý, tím rozmrzelejší, že měl vážnou obavu, že se mu nepodaří zabránit mužům v únosu. Trpce si vyčítal, že jedno auto už odjelo i se psy. A obával se, že i další dvě odjedou, aniž jim v tom zabrání.

Náhle všichni zaslechli odkudsi z džungle výstřel dunivé, těžké ručnice. Rázem byli na nohou – vzápětí zazněl druhý, podobný výstřel. Muži se okamžitě ozbrojili a běželi tím směrem. Věděli, po kom je stříleno, dva jejich kamarádi odešli tím směrem pro dříví na oheň. Když však Harris a Tom v čele ostatních doběhli k nešťastníkům, byli již oba mrtvi. Jeden střelen přímo do hlavy, druhý byl zřejmě výstřelem pouze poraněn, neboť měl hlavu rozpolcenou sekerkou. Žádný z nich neměl už pušku ani revolver a také jejich náboje zmizely. Oba nešťastníci netušili, že právě tím položili základ k pozdější slavné sbírce ukořistěných zbraní Paula Foxe.

Tato dvojnásobná vražda vzrušila už i Harrise. Postavil okamžitě na všechny možné pozice hlídky, takže Enkra byl nucen opustit svoje stanoviště na platanu a odebrat se do bezpečnější vzdálenosti. Mimo to konala se urychlená překládka zajatých psů do transportních klecí, po sedmi jako předtím. Pak byli ubožáci naloženi do kamiónů a okolo celou noc přecházela hlídka, která tentokrát nespala – a uprostřed nádvoří hořel celou noc vysoký jasný oheň.

Enkra už chápal, že prohrál, že tentokrát se mu nepodaří znemožnit jim odjezd. Rozplakal se, když to pochopil – ale ani jeho slzy nemohly zmoci neodvratný osud.

O půl dvanácté dostal Leon Monroes konečně hlášení – opičák dorazil po téměř čtyřiadvaceti hodinách do cíle, když se byl při tom stavil po všech svých příbuzných a známých a pochlubil se jim, co všechno dostane za veledůležitý dopis. Takže se stalo, že opice ze široka daleka věděly všechno dříve než adresát, ale chlupatý doručovatel si s tím nedělal starosti. A navíc, byl to na opičí poštu dost slušný výkon.

„Tvůj Enkra je k nezaplacení,“ řekl Leon Rogerovi, když přečetl dopis, „Šerif z Čistých pramenů byl zavražděn. Opravdu kradou psy a posílají je kamióny na jih k moři. Musíme požádat Tygří legii, aby obsadila cesty a hlídkovala – kdybychom zaútočili na pevnost, povraždili by zajatce...“

„Co budeš dělat?“ ptal se velitel města bezradně.

Leon položil Rogerovi dlaň na rameno. „Viděl jsi někdy Zlatou bránu, synku? Zlatou bránu Aurrgharru?“

Policisté, kteří byli v místnosti, mimovolně o krok ustoupili.

„Ty chceš...?“ vydechl velitel.

„Ano, pojedu do Aurrgharru. Byl jsem tam už, dokonce dvakrát v životě. Nevím, proč bych tam neměl jet potřetí...“

„A to chceš vzít s sebou i svého syna?“

„Roger se zná s Aurrgharrskými pány.“

Na Leonův pokyn vyběhl velitel jeho oddílu připravit automobil. Leon chtěl řídit sám a vzít s sebou mimo Rogera jen dva muže, ti však jistě nepřekročí Zlatou bránu posvátného tygřího města.

Velitel policie z Tigerstownu, oficiální tygří metropole, pozoroval jejich odjezd přece jen trochu obdivným zrakem. Ačkoliv byl s tygry téměř v denním styku, viděl jejich město doposud jen z bezpečné vzdálenosti. A jenom pár jeho lidí vidělo Zlatou bránu otevřenou a vstoupili jí do Prvního dvora v den některého z tygřích svátků.

Leon řídil klidně, plně se spoléhaje na znalost cesty. Roger tudy ještě nejel, tak pozorně sledoval strmé rozeklané skály, plné trhlin a puklin, balvanů a soutěsek, ve kterých se mohla skrývat celá armáda statečných obránců. Nebál se tygrů, měl je rád a dobře si s nimi rozuměl, přesto váhal, jak je tygři přijmou při návštěvě mimo vyhrazené období.

Cesta se vinula jako had a Leon, nechtěl-li jet příliš pomalu, musel vynaložit značné řidičské umění. Oba vojáci seděli za nimi stejně vyjevení jako Roger – jeden byl z Iron-city a druhý dokonce až z Onga-Orangu, tygry vídal velice zřídka. Nebáli se, to samozřejmě ne, ale nebylo jim dobře, když si vzpomněli na všechny strašidelné povídky o tomto městě, kterými je častovali kolegové z Tigerstownu.

Najednou se dostali do soutěsky tak úzké, že by tam sotva projel těžký kamión a když se krokem propletli mezi skalami, rozevřelo se proti nim údolí, z jehož středu vyrůstalo podivné, bizarní město. Roger vydechl překvapením nad tou pečlivě uspořádanou změtí ohromných kvádrů tvrdé žuly, sestavených do zubatých paláců, z nichž však bylo vidět jen tu a tam jednotlivé části. Tygři nestáli o to, aby jejich paláce bylo možno zasáhnout při případné válce. Silnice vedla přímo k nejmasivnějším dvěma baštám, stojícím těsně u sebe. Okraje zdí se ježily kopími a ručnicemi, ve spodních částech bašt byla střílna na střílně – neboť mezi baštami se nacházela ohromná ocelová vrata.

„Kde je ta Zlatá brána?“ ptal se Roger.

„Tam to.“ ukázal mu Leon na bašty.

„Ale... vždyť není zlatá!“

„Je, ale zevnitř. Když se otevře, je celá ze zlata. Však ji taky uvidíš... vpustí-li nás.“

Bylo vidět, že tygří hlídky pečlivě sledují přijíždějící vozidlo – Leon si mohl být jist, že na něj míří několik set hlavní a na jediný rozkaz by bylo z něj i z vozu řešeto. Přesto zajel klidně na prázdnou plochu vhodnou k parkování, vysedl a řekl: „Počkejte tady. Pojď, Rogere...“

Oba Monroesové přistoupili k bráně. Leon vytáhl dýku a kovovou střenkou třikrát udeřil do kruhu odlišné barvy na boku těžkých vrat. Ozvalo se trojí hromové zadunění, jako by udeřil do gongu – po straně se se skřípotem otevřelo okénko a ozval se chraplavý hlas v tygřím nářečí: „Kdo je?“

„Baron Leon z Monroesu, ministr vnitra Arminu, a baronet Roger z Monroesu, můj syn. Přicházíme s prosbou k Vládci všech Pruhů Džungle...“

„Jedná se o život či smrt někoho z Pruhovaných?“

„To ne, ale o život či smrt tisíce jiných občanů Arminu. Věřím, že je to dostatečný důvod, abychom byli vpuštěni do města.“

Okénko se bez odpovědi zabouchlo. Leon na Rogerovu němou otázku pokrčil rameny a usedl na zem, Roger také. Teprve po čtvrthodině se odvážil zeptat: „Copak s námi vůbec nebudou mluvit?“

Ale Leon vypadal velmi spokojeně nad tou dlouhou dobou. „Asi nás přijmou. Kdyby nás chtěli vyhnat, nečekali by tak dlouho. Starý Ghirra se asi rozmýšlí – zná mne a ví, že bych nepřišel obtěžovat ho zbytečně...“

Právě v té chvíli se ozvalo blízko nich skřípění – malá ocelová branka těsně u země v nejbližší baště se otevřela a vylezl velký tygr s rudým pláštíkem gardisty. „Vstupte!“

Roger pohlédl na branku nedůvěřivě – byla tak malá, že do ní museli vlézt po čtyřech. „To polezem takovouhle dírou?“

„Přece nechceš, aby kvůli tobě otvírali Zlatou bránu?“ smál se Leon a první lezl do tmavé díry. Roger sice chtěl, aby kvůli němu bránu otevřeli, ale mlčel a lezl za ním. Taky tygr vlezl dovnitř a šlapal Rogerovi na paty. Doposud lezli tmou a správný směr poznávali jen podle kamenných kvádrů, po nichž šátrali rukama.

Konečně se dostali za jakýsi ohyb a před nimi zasvitlo světlo. V příští chvíli již stáli na rozlehlém dvoře, obklopeném mohutnou zdí. Za nimi byly obě bašty a mezi baštami se oslnivě leskly dva ohromné pláty zlata, do nichž byly vytepány reliéfy: na pravé straně dva tančící, na levé dva bojující tygři.

„Dokud se na zemi neobjevili lidé,“ hovořil Leon, zatímco Roger si prohlížel reliéfy, „Bývala tato brána stále otevřena. Teď už nemůže být – Pruhovaní nemají k lidem důvěru...“

„A přece se brána někdy otevírá!“

„Ano, v den jejich svátků. Ale neptej se, kdy mají svátek – určují to nepravidelně podle svého planetárního kalendáře. Lidé to poznají tak, že se to rozhlásí dole v Tigeru. A pak přijdou sem – tohle je tak zvaný Vstupní dvůr, do kterého vešlo už mnoho lidí. Tady v těch výklencích ve zdi bývají obchody, kde si mohou lidé nakoupit, co jim tygři chtějí prodat...“

Krámky byly nyní zrušeny, až na několik opatřených lehkou mřížkou na znamení, že je zavřeno. V jednom byly prázdné regály, zřejmě se tu prodávalo nějaké jídlo. V druhých dvou byly rozloženy tygří kožešiny, v dalším zase prázdné police a v nejposlednějším upomínkové předměty: drobné figurky z hlazeného a leštěného kamene, ebenu a slonové kosti, odznáčky, štítky na hole, nálepky na sklo, poštovní známky a hlavně pohlednice, zobrazující posvátné tygří město ze všech stran. Ba i některé stavby, které na vlastní oči vidělo jen pár lidí na světě.

„No tohle!“ užasl Roger, „Tady mají i pohlednice? A ještě ke všemu... Proč to svoje město tak pečlivě tají, když je prodávají vyfotografované?“

„To je rozdíl,“ ozval se velitel tygří hlídky, který je doprovázel, „Vidět na pohlednici není vstoupit. Vstoupit do města smějí jen vyvolení...“

„A smíme tam my?“

„Musíte chvíli počkat. O vašem příchodu musí rozhodnout Vládce. Ale můžete si zatím koupit pohlednice, máte-li peníze.“

„Je zavřeno!“ řekl Roger taktně, ale tygr se v odpověď naklonil do výklenku a rachotivým hlasem zařval do roury, která se tam nacházela. Za pár minut se otevřely dveře do krámku vstoupil tygr, odklopil mřížku a začal prodávat. Roger, ač liška vykutálená, nebyl sobec a koupil nejrůznějších snímků asi kilo pro všechny svoje kamarády. Peněz samozřejmě tolik neměl, ale gestem granda zaplatil šekem na dědečkovu banku.

Pak se posadili a čekali. Rogera příliš nebavilo dívat se na omšelé šedivé kvádry zdí, i Zlatou bránu si už pořádně prohlédl, takže byl jen rád, když se otevřela dvířka ve zdi a vystoupil nějaký tygří důstojník, vyzdobený zlaceným obojkem.

„Vládce Vám dovoluje vstoupit! Odložte zbraně a svlékněte se!“

Roger nepovažoval příkaz za nic divného a Leon byl dosti dobře vychován, aby ani nehnul brvou. Když se svlékli, přejel jim tygří důstojník ještě čenichem po těle, aby zjistil, nemají-li ukrytu sebemenší zbraň nebo cokoliv jiného – ale Rogerův amulet a Leonův templářský kříž nechal bez povšimnutí. Pak vstoupil do dvířek a požádal je, aby šli za ním.

Opět museli lézt po čtyřech, ale ne tak daleko – když vylezli ze zdi, nacházeli se na rušné ulici.

Prvním a pro oči Evropana nejúžasnějším objevem byla spousta mohutných pruhovaných šelem, proudících sem tam po ulicích. Avšak Roger byl na tygry zvyklý od malička a ani si jich nevšímal tolik, jako oni jeho. Zato zaznamenal neuvěřitelnou výšku paláců, zakončených věžičkami nebo strmými štíty, všelijak bizarně prohnutými a zakroucenými. Paláce nebyly stavěny z hrubých kvádrů, nýbrž z cihel a možná malých kamenů, ale nebylo možno přesně zjistit materiál, neboť byly nahozeny jiskřivou světlou omítkou a ve velké většině po celé výšce pokryty štukami nebo pestrobarevnou mozaikou. Jen okna, nepříliš velká, byla tmavá a vyhlížela pustě a mrtvě, pokud nebyla kryta okenicemi, většinou natřenými tmavou barvou. V přízemí nebyly obchody ani žádné veřejné místnosti, nebo alespoň ne široké výklady či jakýkoliv nápis, který by naznačoval něco takového. Nad honosnými portály byla tu a tam sice domovní znamení nebo nesrozumitelné klikyháky, ale Roger, znalec arminského i reortského písma, jim nerozuměl.

„Vypadá to, že tady nikdo nebydlí!“ řekl otci tiše.

„Každý dům patří jedné rodině,“ vysvětlil průvodce, „Ale ve většině domů nikdo nežije. Aurrgharr je sídlo tygrů, ale už dávno ne jejich trvalé bydliště. V době slavností sem přicházejí všichni bratři, pak není v těchto ulicích k hnutí. Ale to byste sem asi nemohli...“

Rogera mezitím zaujalo něco jiného: proti nim šla skupinka tygrů a mezi nimi dva jaguáři s černými stužkami na hrdlech. Starší se na Rogera zašklebil a ukázal výhružně bělostné tesáky, a tygři se krátce, úsečně zasmáli.

„Co tady dělají Quiroqovi vojáci?“ ptal se Leon mimochodem, „Aurrgharr přece není Orlí hnízdo!“

„Jsou poddanými našeho Vládce...“ odvětil tygr stejně mimochodem, ale Rogerovi se zdálo, že ty dvě věty znamenají v obou případech víc než jen zběžnou konverzaci.

Zatím už odešli značný kus po této široké hlavní třídě. Skutečně byla široká, vešel by se do ní celý automobil a ještě by se mohl vyhnout s motocyklem. Teď ale zamířil jejich průvodce do úzké uličky, kde se sotva mohli vyhnout protijdoucím a šel bez váhání vpřed do jakési tmavé a studené chodby. Kdyby Roger neviděl nad sebou jasně modré nebe, myslil by, že kráčí do podzemí. Boční a zadní trakty domů nebyly už tak nádherné jako průčelí, byly bez oken, většinou šedivé barvy, ale se stejně pevnou a trvalou omítkou jako vpředu. Ta omítka mohl být velký pokrok i pro lidské stavebnictví, ale nikoho nikdy nenapadlo jít se učit k Pruhovaným pánům města v zapadlých arminských horách.

Uličkou se dostali na malé náměstíčko a z něj další uličkou na další malé náměstíčko a pak klikatou, několikrát se zatáčející ulicí na další náměstí, kde Roger dokonale ztratil orientaci. Povšiml si, že mimo domovních znaků a jmen zapsaných buď tibrem, nebo ještě nesrozumitelnějším písmem, nenachází se na domech žádné označení, ať už ulic nebo čehokoliv, co by mohlo pomoci v orientaci. Aurrgharr byl pro každého nezasvěcence hotovým bludištěm, snad jen staří a zkušení tygři se vyznali v křivolakých ulicích a náměstíčkách jako dlaň.

Najednou se ocitli v parčíku plném krásných zářivých květin – byly to první květiny na celé jejich cestě a Roger byl velice rád, že konečně vidí jiné známky života než pruhované kožešiny. Leon se bedlivě rozhlížel a řekl synovi: „Už vím, kde jsme – tady někde je Vládcovo sídlo...“

Tygr na to zareagoval: „Ano, jdete do Vládcova sídla. Za chvíli vás předám stráži samotného hradu. Říkal, že tě zná, Rogere...“

Hradní stráž na ně čekala před masivním portálem ze žuly, do něhož byly vtesány obrazy ze života tygrů. Stráž tvořilo deset ohromných žíhaných šelem, v čele s velitelem v trochu delší rudé pláštěnce a širokém hrotitém obojku ze zlata. Poznal Rogera okamžitě a pospíšil mu vstříc.

„Agbare! Proto jsi předal velení smečky Kwarrovi? Ty ses stal velitelem hradní stráže?“

„Jen jedním z důstojníků, bratříčku. Pojďte, mám vás doprovodit k Vládci...“

Vstoupili do chodby a ucítili pod nohama namísto chladných kamenů dlažby měkkou kožešinu. Nesvítilo tu žádné světlo, ale přesto viděli, že stěny, strop i podlaha jsou vyloženy tygřími kožešinami, shromážděnými zde za dlouhé staletí Aurrgharrské vlády. Aighi-bahr šel bez váhání vpřed, dokud se nedostali ke kahanci, visícímu na řetězech se stropu. Jeho kouř unikal vysokým komínem, jehož spodní otvor se černal ve stropě. Stejně byly zařízeny i ostatní kahance, kouř šel přímo do díry, aby se zbytečně neválel po chodbách a nepoškozoval kožešiny.

U kahance se Agbar zastavil, odhrnul jednu z kožešin na zdi a pokynul jim do další, boční chodby. Kožešina jim za zády zapadla a nyní kráčeli téměř úplnou tmou, dokud se před nimi neobjevil další kahanec. U něj opět odhrnul Agbar kožešinu, aby je zavedl do další chodby. Chodili tak sem tam bludištěm víc než čtvrthodinu, až nakonec vstoupili do jakési ještě větší prostory a Agbar jim přikázal, aby se zastavili. Stanuli tedy a čekali nehybně v černočerné tmě.

„Světlo!“ zavelel nějaký hlas. Současně zaplála místnost oslňujícím jasem. Na chvíli zavřeli oba oči – když je otevřeli, seznali, že jsou v ohromné síni celé vyložené tygřími kožešinami. Průčelní stěna dokonce kožešinami černobílých tygrů, vyvolené rasy Pruhovaných. Světlo se dostávalo do sálu nikoliv z nějakého zdroje, ale soustavou zrcadel, umístěných ve všech rozích nepravidelného, avšak symetrického stropu.

V čele síně, pod kožešinami bílých tygrů, stál trůn z čistého zlata a na něm ležel tygr s nádhernou běloskvoucí srstí žíhanou ostře černými pruhy. Kolem krku měl zlatý náhrdelník s dlouhými paprsky, táhnoucími se na čtvrt metru okolo a zakončenými jiskřícími drahokamy. Okolo něj stálo několik dalších tygrů.

„Přistupte!“ vyzval je pevným, jasným hlasem.

Oba Monroesové došli před jeho trůn a sklonili hlavy.

„Vítám vás v Aurrgharru! Bylo mi řečeno, že mne přicházíte požádat o pomoc. Mluvte prosím, poslouchám.“

„Ale ty nejsi Vládce!“ řekl Leon nevěřícně.

„Ne. Jsem Garn, jeho synovec.“

„Já jsem Leon z Monroesu, ministr vnitra, baron a komthur templářského řádu Blesků.“

„A já Roger, baronet z Monroesu... a velitel smečky, v níž bojuje i Enkra Weston, kterého jistě znáš.“

Garn nedal najevo žádné pohnutí. „Znám Enkru Westona.“

„Tento Enkra Weston zjistil, že jakási banda, ukrývající se v opuštěné pevnosti mezi Tigerstownem a Dogstownem, krade malé psy a chce je odvážet do otroctví do zemí Onoho světa. Enkra se dal do boje s těmito ničemy a stopuje je, aby nám o nich podával zprávy. Ti muži chtějí vozit zajatce přes hory, které patří po právu vám tygrům. Prosím tě tedy, Garne, abys nařídil svým bojovníkům střežit hory a sledovat ty lidi, kamkoliv se hnou. Není třeba, abys dělal víc – ostatní už uděláme my se svým vojskem...“

Garn pokynul tlapou, aby Leon zmlkl. „Vím to. Již od včerejšího rána hlídají tygří bojovníci průsmyky. Hned, jakmile k nám přišel tento člověk...“

Pokynul a jedna z kožešin na stěně se odhrnula, aby mohl vstoupit zrzavý kluk s uličnickým úsměvem – Jimmy Dixon.

„V boji je pět tisíc Pruhovaných. Kolik tisíc bojovníků ještě chceš, Leone Monroesi?“

„Nechci už nic. Jen jedno: aby ti muži měli volný průchod až k našim postavením. Nechci, aby je tygři chytili dřív, než je budu moci zajmout já.“

Mezi tygřími veliteli se ozval šum, zřejmě se jim Leonovo přání příliš nelíbilo. Ani Garnovi nebylo zřejmě po chuti.

„To není malé přání! Chceš, abychom se vzdali pomsty na zločincích, kteří chtějí ublížit našim bratřím?“

„Ano. Těmto mužům nepřísluší pomsta, ale řádný soud.“

„Odsoudili bychom je ještě řádněji!“ navrhl jeden z tygrů.

„Znám soudnictví Pruhovaných. Avšak právo přísluší jenom soudu v Kingtownu. Prosím vás, abyste mi ponechali ty muže!“

Garn mávl tlapou do vzduchu, aby všichni zmlkli. „Uznávám tvoje právo. Ale i moji lovci chtějí mít podíl na vítězství. Navrhuji ti toto: zajatci budou vezeni v kamiónech po silnici. Dokud budou lidé v automobilech, ponecháme je osudu a zákonu tvých vojáků. Ale sejde-li někdo z nich z cesty a opustí vozidlo, patří mně! Silnici můžete vy lidé snad považovat za svou, ale skály, lesy, džungle, to vše je majetek Pruhovaných! A tam nesmějí vstoupit – jinak zemřou tak, jak je po právu zvykem!“

A udeřil těžkou tlapou do podložky před trůnem, až to zadunělo – znamení, že nezvratně rozhodl.

Leon pochopil, že audience je konec, přesto se ještě jednou sklonil: „Chtěl bych ještě jedno: poděkovat Ghirrovi, že nás tak pohostinně přijal a poslal nám v ústrety tak znamenitého náčelníka a zástupce své osoby, jako jsi ty...“

Garn povstal – a jeho tvář byla nehybná jako u sochy, když řekl pomalu a vážně: „Ghirra umírá. Prožil mnoho období dešťů a zaslouží si už svůj klid. Ale řekli mu o tobě, a poněvadž byl tvým přítelem, přeje si tě vidět. Chceš-li, pojď, zavedu tě k němu, aby ses s ním mohl rozloučit...“

Tygří kůže, opět na jiném místě stěny, se rozhrnula a Leon s Rogerem vstoupili do chodby. Roger přemítal, kolik je asi v paláci chodeb, ale nenapadlo mu nic, než že je to jediné ohromné bludiště. Vždyť i do trůnní síně vedlo několik různých vchodů a jen tygři věděli, kam vede který z nich.

Nyní kráčeli po úzkém točitém schodišti – oba muži už stěží pletli nohama a hlava se jim točila, když se dostali na velkou terasu, kde je opět pozdravilo žhnoucí slunce. Garn ukázal nad sebe na vysoký bílý letohrádek s oslnivě zářící kupolí, nejvyšší stavbu v celém městě.

„Tam očekává vjághrí-rádža Ghirra konec svých dnů. Pojďte, lidé – jste první, kdo vstoupí do jeho observatoře...“

Roger poznal v observatoři jednu stavbu ze své pohlednice, ale nemohl tušit ani vědět, jaké přístroje ke zkoumání hvězdné oblohy se skrývají v sálech a studovnách, do nichž bylo vidět jen otevřenými okny. Kráčeli teď po schodišti z bílého mramoru, zavěšeném na vnější zdi stavby. Nebylo tu zábradlí a Roger cítil trochu závrať, když si představil pád z té výšky. Naštěstí bylo schodiště dosti široké a bylo možno držet se alespoň výčnělků ve zdi, po nichž vedlo lano k vytahování těžších věcí do věže.

Konečně stanuli před onou velkou kupolí. Před otevřenými dveřmi seděli dva strážci, ale nedali najevo překvapení, když spatřili lidi. Stejní strážci seděli na všech čtyřech stranách, neboť pod kupoli vedly čtyři dveře a všechny byly otevřené, aby bylo vidět do všech čtyř stran světa.

A pod terasou ležely hory. Všechny bližší štíty byly pod úrovní věže a z tohoto místa vyhlížely jako zvlněný oceán s bílými kopečky pěny, avšak ta pěna byly ve skutečnosti ledovce. Jenom na jihu se táhl vysoký strmý hřeben ve stejné výši, ve skutečnosti ovšem daleko výš než Aurrgharrská věž. Ledovce tam zářily oslnivým třpytem a nad nimi se vypínala posvátná hora dávných Arminů, sopka Egga, místo zasedání Velkého kruhu před deseti tisíci lety.

Vstoupili do letohrádku pod kupolí. Bylo tam jediné prosté bílé lůžko, postavené na kamenných dlaždicích, a na tom lůžku ležel na boku starý tygr, označený diadémem Vládce a ostatními vladařskými znaky. Okolo něj podél stěn seděli jeho pobočníci a podřízení. Nejblíže ze všech Garawahsigharí, pán leopardů, s pečlivě načesanou hřívou zděděnou po lvím otci. Reortský vyslanec v přilbici z plíšků lístkové oceli. Jaguár se širokou černou stužkou s diamantem, blýskajícím se i ve stínu. Černý leopard Sanmayraq, syn ministrova služebního leoparda. Ostatní hodnostáře Leon neznal, ale byl tam gepard, rys, divoký kocour a na vyvýšeném sedadle tříbarevný kocourek s červenou stužkou na krku, zavázanou na mašli. Vypadal mezi obrovskými šelmami dost směšně, ale Roger se ani neusmál, neboť Ghirrova tvář vyjadřovala smutek a hlubokou, stěží potlačovanou bolest...

„Můj bratr Leon!“ vydechl Vládce tygrů, „Jsem šťasten, že tě mohu opět uvidět...“

Leon objal tygra kolem krku, po něm i Roger.

„Vidím tě naposled... byl jsem kotě, když jsme se setkali! Teď jsem starý a ty jsi stále stejný. Jen synka máš, jak vidím... přeju mu štěstí...“

„Ghirro,“ Roger objal tygra a plakal, „Také můj bratr Enkra ti přeje štěstí! Znáš ho, řídil vaše hry u řeky před dvěma lety...“

„Ach, ten milý chlapec! Tvrdil mi, že na Onom světě padá sníh! Takový nesmysl...“

Roger byl příliš rozumný, než aby se s ním o to hádal.

„Až se má duše osvobodí z pozemského těla, půjde se podívat na místa, kde nežijí žádní tygři. Musí to být smutná krajina, ne? Ale přesto ji chci vidět. Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych jel mezi cizince. A přede mnou tam byli mnozí tygři...“

„Je tam krásně, Ghirro, věř mi.“ řekl Leon.

„Čeká mě dlouhá cesta... to je správné. Mám rád dlouhé cesty. Myslíš, že se mi ta cesta bude líbit?“

„Nevím. Ještě nikdo se odtamtud nevrátil...“

„Jsem unavený a tělo mi je už na překážku. Chci odejít... Co dělá teď ten chlapec, Enkra? Je zdráv a líbí se mu žít?“

„Bojuje.“ řekl Roger.

„Říkal jsem ti,“ připomněl Garn, „Je to on, kdo objevil lidi, kteří kradou psy...“

„Vzpomínám si! Odvážný chlapec – sám se pustil do boje s tolika nepřáteli! Je z Onoho světa – a přece tak statečný...“ Ghirra zaklonil hlavu a hleděl chvíli na ledovce nad Aurrgharrem. Pak řekl podivným, pochmurným hlasem, jako by pronášel věštbu: „Čeká ho mnoho bojů a nebezpečí – vidím mnoho, mnoho bídy a utrpení. To je správné. Z utrpení se rodí moudrost. A on bude moudrý... a spravedlivý. Bude dobře, když bude...“

Zarazil se, položil hlavu na tlapy a chvíli mlčel. Pak tu hlavu opět zvedl a pánovitě se obrátil ke svým podřízeným:

„Chlapec Enkra potřebuje vaši ochranu, bratři! Slibte mi, že ho budete chránit proti zlu, které mu hrozí! Chraňte jeho život! Slyšíš, Quiroqo?“

„Přísahám!“ řekl temně jaguár – a oba Monroesové na něj pohlédli s úctou a zvláštní bázní, neboť viděli knížete poprvé.

„Zachránil mi život,“ řekl Garawahsigharí, „Přísahám!“

„I já přísahám.“ řekl Garn.

„Je chráněn znakem Golden Raina,“ řekl lev, „Ale přesto přísahám i já, že půjdu s vámi v tom boji...“

Ostatní rovněž opakovali – i ten tříbarevný kocourek zakňoural vysokým hláskem svoje „přísahám!“ Mohlo to znít směšně, když takový macek vhodný tak do salónu chtěl jít do boje, ale přestalo by to být k smíchu, když si člověk uvědomil, že kočičího národa podřízeného tomuto mňoukavému náčelníkovi je přes deset miliónů skvělých zvědů a špionů, roztroušených po všech částech světa.

„Děkuji vám,“ řekl Ghirra unaveně, „Vidím, že na Armin přijdou těžké, zlé chvíle. Mnohé z vás napadne zlý vichr, aby vás smetl! A bude konec svobodné vlády nad Ostrovem, nebudete-li držet při sobě! Padne-li jeden z vás, padnou za ním všichni! To platí i pro tebe, Leone Monroesi! Nedopusť, aby jediný z náčelníků byl neprávem sesazen ze svého místa! Jinak hrozí nebezpečí i tobě a všem lidem naší země. Jedině neústupnost...“ došly mu síly a on sklonil hlavu na podušku.

Monroesové zaváhali – ale Ghirra se opět zvedl.

„Sbohem, Leone. Jsi poslední člověk, kterého vidím ve svém dlouhém životě. Ty a tvůj syn... ať jste šťastní...“

Velké oči tygra se setkaly s Rogerovýma očima – a Ghirra náhle pokynul: „Pojď blíž, chlapče. Vidím na tobě, že jsi zasvěcen...“

Roger se ohlédl po svém otci, ale Leon neříkal nic.

„Dopustil jsem se v životě mnoha zlých činů, Rogere. Dokázal bys je odnést s sebou, pryč ode mne? Znáš rituál?“

„Četl jsem o něm...“ Rogerovi se zachvěl hlas.

„A nebojíš se?“

Roger poklekl a objal jeho hlavu rukama. V očích měl slzy.

Ghirra mu položil tlapu na prsa a zvolna vysunoval drápy, až se zaryly do chlapcovy kůže. Vytrysklo pět pramínků krve, a ta zbarvila bílou tygrovu kožešinu, ale Roger se ani nepohnul.

„Přijímám na sebe tvoje zlé činy.“ řekl tiše a vážně.

Ghirra zatáhl drápy a Roger poodstoupil. Od této chvíle se jej nesměla dotknout žádná živá bytost, dokud ze sebe nesmyje Ghirrovo prokletí. Takovou službu mohl vykonat jen ten, kdo sám nenesl vinu za těžký zločin; a ani on si nesměl prokletí ponechat dlouho, aby mu neublížilo.

Princ Garn ukázal hlavou ke schodišti. „Jděte! Vládce Tygrů bude nyní očekávat svoji smrt. Jděte – až se stanu Vládcem, vždy vás rád uvítám. A naše dohoda platí, Leone...“

Kráčeli ke schodišti – Leona si tygři nevšímali, ale okolo Rogera obcházeli širokým kruhem. Očekávalo se, že dostanou také průvodce, který bude upozorňovat kolemjdoucí, a k jejich velkému překvapení se toho ujal kníže Quiroqa. Kráčel před nimi, hlavu hrdě vztyčenou, mlčky a pyšně. Teprve na spodní terase, když je předával palácové stráži, řekl:

„Brzy poznáte, že jsem svoji přísahu začal plnit dříve, než jsem ji vůbec vyslovil. Sbohem, lidé! Jste mými přáteli!“ A zachechtal se tak sarkasticky, že Monroesové nevěděli, jak si vlastně mají jeho slova vykládat.

Už při pohledu shora viděl Roger, že by se bez pomoci nikdy v labyrintu Aurrgharrských uliček nevyznal. A také, když kráčeli po městě, nepoznal jediné místo, podle něhož šli do zámku. Tygři běželi před Rogerem, a uličky se před ním zázračně prázdnily – jenom jejich oči svítily z temných průchodů. Roger věděl, že se nesmí dotknout nikoho z nich, a snažil se nedotýkat ani stěn domů. Oddechl si, když se dostali k chodbě ve zdi, kterou prolezli po čtyřech opět na Vstupní dvůr. Tam jim hlídkující tygři vydali jejich věci a k tomu každému velkou, nádherně vypracovanou a nakonzervovanou tygří kožešinu jako upomínku na návštěvu ve městě. Tato kožešina mohla být stará týden stejně jako tisíc let – po konzervaci tygřím způsobem vzpomínka na dávné bojovníky nepodléhala věku.

Když vylezli před hradby, museli strážní vlézt dovnitř a odnést Rogerovy věci, on sám se jich nesměl dotknout. Leon váhal, co má dělat, ale Roger to věděl velmi přesně:

„Jeďte do Tigeru. Přijdu za vámi pěšky. Musím se vykoupat v řece a zůstat nejméně čtyřiadvacet hodin v ústraní. Až budu zase čistý, setkáme se...“

Leon si ho prohlížel a uvědomoval si, že si ani nevšiml, jak a kdy jeho syn tak vyrostl. Teď, když nesměl, pocítil velikou touhu se ho dotknout, a musel se přemáhat.

„Až ti bude nejhůř, najdeš tady přátele.“ řekl.

Potom nechali Rogera omývat se v bystřině u hradeb, a sami se vraceli do Tigerstownu. Slunce se pomalu sklánělo nad horské štíty, ale Leon se nebál o Rogera. Už věděl, že jeho syn je pod ochranou sil mocnějších, než jsou lidské.

Velitel policie byl šťasten, že vidí ministra živého a zdravého – a hned mu předal podivné hlášení. Vrtulník, pátrající nad skalami, objevil na horské cestě šerifův automobil, prázdný, a kolem něj řadu prázdných klecí s utrhanými zámky. Na cestě nalezli krev a za stěračem auta černou stužku, odznak Quiroqových bojovníků, neboť auto stálo na území jaguárů.

A tehdy Leon pochopil, co znamenala slova jaguářího knížete.

„Podle Enkry byli v tom autě tři muži a kluk,“ řekl zamyšleně, „Bůh ať je milostiv jejich duším...“

 


Zpět Obsah Dále

16.09.2020 10:56

Errata: