Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Kingtown : Černá lilie

Zpět Obsah

Asi týden po těchto událostech seděli jsme s Aflargeem a Enkrou u televize – ta zařadila po hlavním filmu ještě nějakou reportáž o politice, tak Enkra hodlal odejít do svého pokoje a uložit se ke spánku. Avšak požádal jsem ho, aby s námi ještě chvíli poseděl a vyprávěl něco o svých dobrodružstvích při onom slavném případu. Nebylo ovšem lehké dozvědět se ještě něco zajímavého, neboť o všech detailech jeho příhod psaly do omrzení noviny a Enkra byl rázem jedním z nejpopulárnějších lidí v zemi. Taky už nejevil žádnou zvláštní chuť o tom mluvit, z týchž důvodů, a dalo nám práci, než jsme ho usadili na židli a přinutili k souvislému hovoru.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře – Aflargeo skočil, aby otevřel, a do dveří vstoupily tři postavy v černých, vojensky střižených uniformách. Všechny uniformy byly stejné, zdobené na prsou zlatými šňůrami, zlatými knoflíky a osmihrotými kříži na límcových výložkách. Dva z mužů měli nárameníky černé, třetí temně rudé, což znamenalo komthura. Ty dva Enkra dobře znal, byl to jeho učitel pan Gunsmith a Roger Monroes, trochu divně vypadající v uniformě řádového důstojníka. Třetího nemohl okamžitě poznat, i když už se s ním setkal – teprve podle úsměvu a vlídného hlasu poznal Clarence Whigga. Za tu dobu mu narostly vlasy a vousy, a také už nenosil mnišské roucho šafránové barvy.

„Vítám vás, bratři!“ řekl jsem jim.

„Dobrý večer.“ pozdravili a na můj pokyn usedli ke stolu naproti nám. Teď už i Enkra chápal, proč jsem ho zdržel.

„Zhasni zbytečná světla, Rossi.“ požádal mne komthur. Podal jsem mu svícen s pěti svíčkami a zhasl světla elektrická. Clarence svíčky rozsvítil a postavil svícen na stůl.

„Přišli jsme jako představitelé řádu Černé Lilie,“ řekl vlídně, usmívaje se na Enkru, „Tvůj učitel mi sdělil, že jsi částečně zasvěcen do činností, které se týkají templářského řádu, a že jsi vykonal mnoho činů, které templáři konají jako oddanou službu. Přišel jsem ti za to poděkovat.“

Enkra byl rozpačitý už od chvíle, kdy to začalo. Podíval se na Rogera, a ten na něj povzbudivě mrkl, taky pan Gunsmith se na něj usmíval. Takže Enkra řekl:

„Udělal jsem, co bylo zapotřebí.“

„To je přesně to, co má udělat každý Templář. Vykonal jsi činy, které učiní jenom člověk obdařený ušlechtilou duší. Chtěl bych se tě zeptat, zda cítíš touhu i nadále pomáhat tomuto světu a živým tvorům, kteří na něm žijí, v jejich nelehkém údělu.“

„Ano. To bych moc chtěl.“

„Víš možná, že nyní je Kalijuga, věk zla a nevědomosti. Lidé velice poklesli a jejich duchovní vědomí je slabé a nestálé. Je velice mnoho zla na tomto světě, a síly těch, kteří mu staví hráze, jsou nedostatečné.“

„Mohl bych... nějak pomoci?“

„Už jsi pomohl. Ale chci se tě zeptat, zda chceš i příště být nápomocen našemu dílu, až tě zavoláme?“

„Ano.“

Clarence se ohlédl na Gunsmitha, který se ujal slova:

„Asi už víš, že řád Blesků, který je hlavní Templářskou lóží naší země, přijímá do svých řad obvykle pouze dospělé muže starší jednadvaceti let. Protože však se ukázala potřeba vytvořit pro mladší kamarády organizaci, která by je sdružovala, založili kdysi naši předkové řád Černé Lilie, založený na skautských zásadách. Není tak přísný jako jiné Templářské lóže a dovoluje svým členům častěji se mýlit a dělat chyby. Možná jsi přesvědčen, že nikdy v životě žádnou chybu neuděláš, ale pokud by se ti to stalo, nebude přihlíženo na omyly, kterých ses dopustil, ale na práci, kterou jsi pro řád udělal...“

„Děkuji.“ řekl Enkra.

„Ale musím ti říct něco jiného. Černá lilie se nesetkává mezi lidmi v Arminu jenom se souhlasem. Je mnoho lidí, kteří nemají rádi nic, co souvisí s Templáři. A jsou i takoví, kteří nemají rádi nic, co souvisí s Bohem. Bohužel, mnoho těch lidí jsou přistěhovalci. A jejich vliv v zemi je velký.“

„Znamená to, že... jsme v boji?“

„V boji snad ještě ne. Ale mohlo by se to stát.“

„Já už jsem v boji byl. Viděl jsem umírat lidi. Jednoho jsem málem sám zabil. Zabíjet už nechci. Ale chránit druhé... to musím. Jinak to nejde.“

„Správně ses rozhodl. Přesto tě musím upozornit: převzít znamení řádu znamená převzít také osud řádu. Přijmout i nedůvěru a nenávist některých lidí. A snahu vysoce postavených osob nás poškodit nebo zničit. Mohlo by se někdy stát, že bys litoval, že jsi se s námi spojil. Proto musíš být varován předem.“

„Ale ti lidé nejsou naši přátelé, že?“

„Ne, to skutečně nejsou.“

„Proč by mi tedy mělo záležet na jejich mínění? Duševně vyspělý člověk koná, co je jeho povinností, a neohlíží se na pochvalu nebo kritiku lidí žijících v hmotné kvalitě nevědomosti...“

Templáři se usmáli, protože to byla jejich poučka, a Enkra jen dokázal, že si ji zapamatoval. Clarence řekl:

„Nabízíme členství jenom těm, kterým věříme, na které se chceme spolehnout ve všem, co konáme. Můžeme ti poskytnout výchovu a výcvik v boji na nejvyšší úrovni, téměř dokonalé. Můžeme ti pomoci svým bohatstvím, svou mocí, vojenskou silou. Ale nemůžeme ti zaručit, že nikdy nezalituješ přísahy, kterou budeme od tebe požadovat. V tom se musíš rozhodnout sám.“

„Znám ji. A souhlasím.“

„Dobře. V tom případě se tě ptám, Enkro Westone, zda si přeješ se za těchto podmínek stát členem řádu Černé Lilie?“

Enkra pohlédl do Rogerových očí – mladý Monroes doposud neřekl ani slovo, ale Enkra měl pocit, že v záři svíček vidí na jeho límcových výložkách zlatě obroubené černé lilie.

„Ano, chci.“ řekl Enkra bez váhání.

„Dále se ptám tebe, komthure-plukovníku Rossi Bartlette, zda si jakožto zákonný zástupce rodičů Enkry Westona přeješ, aby se stal členem řádu Černé Lilie?“

„Ano, přeji si to.“ řekl jsem.

„Tím byly splněny všechny náležitosti. Prosím vás tedy, abyste se zítra v deset hodin večer dostavili do císařské kaple zámku, kde složíš přísahu řádu. Roger tě poučí, jak si počínat. Nyní i v budoucnu. Děkuju ti...“

Clarence i Gunsmith vstali, popřáli dobrou noc a odešli. Roger se tvářil vážně, dokud nebyli za dveřmi – pak se rozesmál a zmáčkl plnou silou Enkrova ramena: „Vidíš? Už jsi náš a už tě máme na udici! Zítra zaseknem, a už se nevykroutíš...“

Enkra věděl, že Roger má všelijaké záležitosti důležitější než ostatní, tušil také, že má v řádu nějakou hodnost, ale prohlížel si jeho uniformu s obdivem. Ostatně poté, co ho viděl v bledě modré uniformě policisty, se nedivil ničemu.

„Tak koukej, to, že seš v řádu, není nic tajnýho a můžeš to každýmu klidně říct. Ale není zas potřeba, aby to věděl úplně každej, především ne kdejakej blbec z Nábřeží a tak. Oni to na tobě stejně poznají, až bude potřeba... No, ale mohlo by se ti někdy stát, že by za tebou přišel docela cizej člověk, třebas i dospělej, a tahal nějaký rozumy. Tak zbrzdi a můžeš ze sebe třebas dělat blbce, to ti půjde samo. No a kdyby bylo jó nejhůř a někdo se o řád moc otíral, klidně mu dej do držky. To ti myslím půjde docela dobře taky...“

„Jasně.“ řekl Enkra, „Hele, Rogere, a fakt se bude o něco doopravdy bojovat? Nebo jsou to jen takový řeči?“

„Jako řeči, jo? Aby ses nedivil, a docela brzo, dřív, než si myslíš! Mlata bude, a kdyby nebyla, tak ji začnem sami! Dlouho už si ty srábkové otvírat držky nebudou!“

„Jaký srábkové?“

„Byl jsi přece v tom boji, ne? Naši skřípli toho Harrise, co chtěl zašmelit čumáky do ciziny. Chvilku zatloukal, pak začal zpívat jak filharmonickej sbor. Bonznul pár chlápků na různejch ouřadech, už jsou všecky za katrem. Další překvapení nejsou zcela vyloučena, jak píšou noviny. Bude jim zle nedobre...“

„On jim v tom vážně někdo pomáhal?“

„No... já vlastně nic nevím. Heleď, důležitý je, aby sis zejtra večer umyl krk a hezky se učesal, oblíkl se do řádový uniformy a naklusal do katedrály. Tam ti už ukážem, co a jak...“

„Do jaký uniformy? Já žádnou nemám!“

„Že by ne?“ ohlédl se na mne Roger vyčítavě.

„Podívej se do skříně!“

Enkra udělal skok, za jaký by se nemusel ani Aflargeo stydět, a rozrazil zprudka obě křídla skříně. Roger rozsvítil, takže Enkra okamžitě objevil krásnou, zcela novou uniformu úplně stejnou jako ta jeho, jenomže bez lesklých černých lilií zlatem obšívaných, které měl Roger na výložkách.

„A meč?“

Aflargeo už tahal ze skříně, kde byla naše zbrojnice, lakovanou pochvu, z níž vyčnívala rukojeť japonského meče. Roger jej začal prohlížet, vytasil a s obdivem zíral na ušlechtilou ocel.

„Ale to je katana! Má Yamanakiho znak! Kde jsi ji sehnal?“

„Získal jsem ji ještě za války... nosil ji jeden důstojník od kavaleristů a nevím, kde ji vzal. Asi ji nezískal čistě. Ani on nebyl dobrý člověk – kdysi jsme se setkali v boji...“

Rogerova tvář zvážněla. „To už je dávno... zlé účinky dávno pominuly. A jak jsi ji získal ty?“

„Zabil jsem ho.“

Roger podal katanu Enkrovi. „Možná přišel čas vrátit staré zbrani její čest... Nos ji a mysli na všechny statečné bojovníky, kteří ji kdy měli v rukou...“

Enkra se dotkl zbraní čela, pak ji vrátil na místo. Trochu na nás padl stín – ale Enkra se rychle vzpamatoval.

„To je všechno tak nádherné... A vážně se s tím nesmím nikomu pochlubit, Rogere? Ani Jackovi to nesmím říct?“

Roger Monroes se jenom ušklíbl. „Jackovi můžeš. Konečně divil bych se, kdyby ne. Budete v řádový škole sedět vedle sebe...“

A ačkoliv na tom nebylo tak dalece nic směšného, rozesmál se stejně vesele jako Enkra.

Druhého dne jsme se oblékli do slavnostních uniforem, i Aflargeo měl slavnostní obojek. Enkra se nemohl dočkat a pořád něco vyzvídal – taky se zeptal: „A pustí tam Aflargea vůbec? Mají na akce řádu přístup i ti, kdo nejsou jeho členy?“

„A proč myslíš, že Aflargeo není Templář?“

„No... je přece tygr!“

„A jeho domovská lóže se jmenuje Tygří legie. To víš, ne?“

„Legie patří do řádu? A ty ostatní legie šelem taky?“

„Většinou. Taky do nich neberou každýho...“

„A co psi? Bere řád taky čumáky?“

„Nic se neboj. Taky mají svoje lóže... Potkáš se tam s nimi!“

Od půl desáté Enkra nemohl stát ani sedět, jenom přecházet. Už to s ním nešlo, takže jsme se vydali do kaple. Všude v paláci byl čilý ruch a shon a Enkra jenom kulil oči, kolik řádových uniforem viděl okolo sebe. Ale všichni nebyli v uniformách, mnozí měli kněžské kleriky, mnišské kutny, slavnostní kroje svých národů a podobně. Nejvíc Enkru zajímali kamarádi – většinou je vídal polonahé, teď měli stejné uniformy jako on a dlouhé vlasy kryté klobouky se širokou střechou a různými ozdobami. Roger se s námi srazil na chodbě, pozdravil a zase zmizel, takže jsem sám zavedl Enkru k Jackovi, Kurtovi a Sonnymu – sotva se s ním začali radostně vítat, šel jsem se pozdravit s jinými známými.

„Hele, co bys říkal tomu uspořádat na tvou počest slavnost?“ ptal se Sonny Albert se záhadným úšklebkem.

„Co? Kdo? Já? Proč?“ položil Enkra čtyři otázky najednou.

„No, že jsme kvůli tobě tak nějak povyrostli v poctách a důstojenstvích,“ šklebil se Sonny, „Původně nás měli vzít až za rok, nebo minimálně za půl, že jako ještě nejsme dost zralý a že v řádu jsou nějaký problémy s okolím. Jenomže kvůli tobě a tvýmu hrdinství tě chtějí vzít už teď, a my se s tím svezem!“

„Jo?“ položil Enkra otázku pátou, ještě inteligentnější.

„No a tak že bysme ti udělali takovou maličkou oslavu... Ty s tím nebudeš mít žádný starosti, jenom stačí kejvnout...“

Enkra měl Sonnyho rád, ale už ho nějakou dobu znal. Váhal.

„Nedej se zblbnout,“ řekl Kurt, Sonnyho nejlepší kamarád, „Copak nevidíš, jak tě lakuje? Víš, co ti udělá při tý oslavě? Ty bys přece nechtěl, aby si na tobě zkoušel svoje mučení?“

„Bojovník musí bejt necitelnej vůči bolesti a strachu...“ syčel Sonny a tvářil se jako královská kobra.

„No... tak co když jo?“ usmál se Enkra, „Kdy a kde?“

„Třeba pozejtří na ostrůvku?“

„Fajn. To se mi hodí...“

„Výborně. Budeš mít konečně tetování jako bojovník...“

Zazněly fanfáry trubačů, potom se k nim přidaly varhany. Hosté spěchali na svá místa, také já jsem se postavil tam, kde bylo moje stanoviště. Enkra se ohlédl právě včas, aby viděl Vládce sira Leru, který v bílé uniformě se všemi odznaky velmistra řádu Blesků vstupoval do kaple. Enkra si povšiml, že oproti jiným příležitostem je slavnostně vyzdobena a nasvícena – ze stěn shlížely na shromáždění tváře arminských světců a světic.

Provázen fanfárami procházel mezi přítomnými Clarence Whigg, oblečený do uniformy, jakou jsme viděli poprvé, a která snad ani neodpovídala dávným předpisům. Střih odpovídal vojenské, ale celá byla ušita ze šarlatové látky jako sutana kardinála – podobné barvy nosili komthurové řádu za časů císaře Charryho, ale během války tento zvyk zanikl a doposud se neobnovil. V této chvíli Clarence celý zářil jako slunce – a mnozí lidé pocítili určitou obavu, aby jeho čin nebyl považován za příliš pyšný.

Clarence Whigg měl hodnost komthura řádu Blesků. V současné době zastával funkci neoficiálního velitele Černé Lilie, která doposud neměla svoje řádně zvolené hodnostáře, alespoň ne v plném počtu. Clarence nemohl být velmistrem, neboť mu bylo už přes třicet, a zákon stanovil hranici jednadvaceti let.

Fanfáry zazněly potřetí a Roger Monroes pokynul kandidátům, aby vstoupili. Napochodovali před oltář, kde teprve smekli svoje klobouky. Ostatní přítomní nemuseli mít plnou uniformu, i když většinou byli v tom největším lesku.

Slavnostní mši svatou celebroval don Eusebio Barrése, světící biskup kingtownský, zastupující v tu dobu nepřítomného kardinála. Enkra se stejně jako ostatní dopoledne vyzpovídal, a nyní mu bylo podáno Tělo Páně v podobě chleba a také Krev Páně v podobě vína, jak nařizují zvyklosti. Arminští věřící jsou sice řádnými členy katolické církve a poddanými papeže, ale byly jim uděleny určité zvláštní výsady a privilegia od doby kardinála Baarfelta.

Po skončení mše předstoupil před oltář Clarence Whigg.

„Přišli jste sem, abyste vstoupili do řádu Černé Lilie, a tím se stali v širším pojetí členy řádu Templářů. Dnes možná ještě v plné míře nechápete, jaký to má pro vás význam. Ale přijde den, kdy si vzpomenete na tuto chvíli a poznáte, že jste se právě stali těmi, kdo na sebe přijímají povinnost bojovat za Boha, našeho Pána a Vládce.

Naše cesta má za sebou dlouhá léta vývoje, a v jejích dějinách se střídají období zlá s horšími. Nemůžeme se tomu divit – jdeme po cestách, kterými před námi šel jen málokdo. Templáři těžko kdy budou oblíbeni v kruzích ostatních lidí, i když povstali ke službě celému světu. Požadujeme od lidí, aby se probudili, aby otevřeli oči a jasně se rozhodli, zda chtějí sloužit Dobru nebo Zlu. Požadujeme od lidí, aby milovali Boha, ne jenom svůj vlastní prospěch nebo majetek, který si chamtivě nasbírají. Požadujeme, aby dávali přednost duši před tělem – a to je velice těžké a nesnadné. Požadujeme, aby dodržovali zákony Boží – toho je schopen jenom málokdo ze všech živých tvorů.

Naší vlastí je ostrov Armin, my svoji zemi milujeme a máme strach o její osud. Jsme si vědomi, že na Armin přicházejí časy těžké a zlé – musíme být připraveni nejen k oslavám, také k boji. Jsme pokračovateli kultury staré deset tisíc let a nepožadujeme nic, co by nám právem nepatřilo! Chceme pouze, aby na nás bylo pohlíženo jako na svéprávné, plně suverénní pány této země! A to právo je nám odpíráno, ačkoliv dle zákonů starších než samo lidstvo, nám patří nikoliv pouze Armin, ale celý svět! Naši hosté, příslušníci Starých ras, by nám mohli potvrdit, že to byli oni, kdo vládli světu před vznikem lidstva! Ale lidstvo se od nich odvrátilo s odporem a pohrdáním, ačkoliv se jeví jako plemeno neskonale horší než byli kdy oni! Teprve my se vracíme zpět, odkud jsme přišli, k pramenům vší moudrosti! Pokorně poklekáme před starobylou kulturou a hlásíme se k jejich odkazu, hrdě a neochvějně – za což nám po právu patří dědictví, jež se nazývá planeta Země!“

Clarence Whigg se dostával do extáze – chvějící se ruce vztažené před obličejem, oči upřené do jednoho bodu na stropě.

„Templářský řád hledá tisíc let cestu, která by nás přivedla k jednotě a moudrosti! Tisíc let hledáme tu nejlepší, jedinou cestu k Bohu! Ale lidé nechápali cíle našeho řádu ani před těmi tisíci lety, ani nyní! Není snad žádným tajemstvím, že i dnes jsou ve světě, ale i v samotném Arminu lidé, kteří nám nijak nepřejí! Proti těmto nesnášenlivcům je nutné bojovat – ale prostředky toho boje dávno už nejsou meče, jako tomu bylo před staletími! Nyní je naší nejsilnější zbraní Slovo – abychom mohli Slovem, touto svou jedinou zbraní bojovat, musíme je dobře ovládnout! Musíme získat veškerou moudrost světa, stát se nejdokonalejšími ze všech lidí! V moudrosti je naše síla a moc, a také slabost našich nepřátel! Tu moudrost vám dá právě usilovné hledání a nalézání poučení v řádu Černé Lilie, do nějž chcete vstoupit!“

Byla to nádherná řeč a jsem si jist, že jedno oko nezůstalo suché. Clarence měl samozřejmě pravdu, co se týká řádových škol – profesorský sbor se skládal z řady velmi vykutálených gentlemanů, před jejichž mazaností by se musel zahanbeně schovat i celý liščí ghívar. Sám Roger Monroes, liška podšitá a jeden z nejlepších žáků, vzhlížel k nim s němým obdivem.

„A já vám pravím, bratři!“ křičel Clarence Whigg, „Jestliže bedlivě vyslechnete toto poselství a zaměříte své kroky tam, kam vám ukazuji, když půjdete cestou pravou, cestou světla moudrosti a vzdělání, a když se vždy ve všem budete spoléhat na řád, který je vaším otcem a matkou, potom věřte, že dojdete svého osobního štěstí a získáte i spravedlivou ochranu jako národ – odměnu za svoji píli, svoji moudrost i svoji práci pro národ a řád, ve které vám Bůh pomáhej!“

I odměna, kterou Clarence sliboval, byla známa: celý okruh zemský. Ano, celý svět chtěli získat rytíři Templářského řádu – aby jejich vláda byla pro svět dobrodiním a pravým obdobím štěstí a blahobytu, právě tak jako pro ostrov Armin.

„Mezi vámi, bratři, mezi budoucími členy Černé Lilie, jsou takoví, kteří se svou krví, svým životem zasloužili o blaho své země. A já jsem povinen nezapomenout jejich hrdinství! Právě dnes předstoupí před tento oltář Enkra Weston – ačkoliv je ještě velmi mlád, přísluší mu beze sporu titul hrdiny. Jeden z nepřátel už o tom vypráví v plamenech pekelných, a zakrátko za ním dospějí další, kteří přežili boj, aby ke své vlastní škodě viseli na šibenici! Enkra Weston bojoval a zvítězil, jako vítězí statečný muž. Potrestal nepřátele bez lítosti, jako se ničí škodlivý hmyz! Nechť je to vzorem i pro ostatní: takto se musí likvidovat nepřátelé Arminu a světa, a hlavně nepřátelé řádu, který chrání Armin a svět před zlem!“

Roger Monroes ve skrytu nakrčil nos a šeptal svému kamarádovi Dannymu: „Kvůli jednomu banditovi! Já bych jich zabil aspoň deset – co by říkal potom Clarence o mně?“

Enkra cítil při těch slovech strašlivý stud. „Vždyť já jsem ho nechtěl zabít! Střelil jsem jen v sebeobraně – zabili ho jeho vlastní! Stiskl jsem spoušť dřív, než jsem si uvědomil, co dělám, a měl jsem strach, strašně jsem se bál, když ten muž padl na zem! Já vůbec nejsem hrdina... a nebudu už nikdy zabíjet lidi!“

A Jackie jej rýpl pod žebra a zašeptal: „Vidíš, ty troubo – měl jsi je postřílet všecky, byli by ti i sochu postavili!“

„Za svoje hrdinství, má nyní Enkra Weston právo přednést slavnostní přísahu člena řádu Černé Lilie. Předstup, prosím!“

Clarence vytasil svoji zbraň – byl to starodávný křižácký meč, na jehož čepeli bylo znát stopy mnoha střetnutí. Byl vyleštěn, ale z mnohých šrámů v oceli se už nikdy nepodaří vyčistit dávno prolitou krev. Položil jej na oltář, vedle Bible a svícnu, v němž hořelo sedm svíček, kalichu s vínem a discosu s kousky chleba.

Jackie uchopil kroniku řádu, otevřenou na místě s textem přísahy, a držel ji Enkrovi před očima. A Enkra třesoucím se hlasem přednášel:

„Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím, pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nenechám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

Přičemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.“

Clarence mu nasunul čepel svého meče – Enkra na něj položil dva prsty pravé ruky a řekl: „Přísahám!“

Poté poklekl, a Clarence Whigg se dotkl mečem obou jeho ramen. „Ve jménu svatého Jiří, ve jménu archanděla Michaela a ve jménu archanděla Gabriela pasuji tě na rytíře řádu Černé Lilie...“

Poté jej pozvedl a objal. Enkra poděkoval úklonou hlavy a ustoupil na svoje místo – byl tak dojat, že nemohl ani mluvit. Po něm přistupovali a přísahali také ostatní – bylo jich mnoho a mnohé z nich Enkra ani neznal jménem. Také Jackie, Kurt a Sonny složili přísahu – a když se vrátili na místa, všichni čtyři noví rytíři Černé Lilie si radostně stiskli ruce.

„Stali jste se našimi bratry,“ řekl jim na závěr Clarence, „Já nemohu víc než slíbit vám, že vás povedeme dle svých nejlepších sil. Možná budeme bloudit, ale nevzdáme se svojí cesty, a povedeme vás po ní uvážlivě a moudře. Stejně tak, jako to budete konat vy, až přijde čas a budete se muset stát veliteli jiných. Kráčejte vždy cestou pravou – tou, kterou vám ukáže neústupný soudce, který vám sděluje vůli Boží: vaše svědomí. Jděte a Bůh vás provázej...“

Vycházeli jsme do chodby ke Kvádrové síni – ale tam mne zastavil jakýsi voják: „Prosím, komthure, obtěžuj se ještě na chvíli... a tvůj tygr rovněž. Máme ještě něco...“

Odebral jsem se tedy do předsíně malého sálu – byl tam už i Roger a Danny, Leon Monroes a Gunsmith. Během chvilky přišel i Clarence Whigg, a vzápětí za ním Enkra, Jackie, Kurt a Sonny. Společně jsme vstoupili do místnosti ozářené světly svíček, kde Clarence řekl:

„Navštívili nás přátelé z Dogstownu a přejí si promluvit několik slov s Enkrou Westonem, kterého nazývají svým přítelem. Prosím je, aby vešli...“

Na jeho pokyn vstoupil mohutný vlčák s odznaky Vládce všech psů, za ním novofounlanďák a collie, jeho průvodci. Za nimi šlapal tygr, v němž Enkra poznal Kwarra.

„To je Aghitha, pán Dogstownu,“ představil vlčáka Roger, „Znám ho ještě z dob, kdy dělal smečkového velitele...“

Aghitha pozdravil všechny majestátním kývnutím hlavy, za ním i ostatní. Enkra se samozřejmě nezdržel, aby všechny chlupaté hosty nepřivítal po arminském způsobu objetím – a tak jsme to museli udělat všichni po něm, což zabralo trochu času.

„Všichni psi Arminu a světa,“ řekl Aghitha, „Si hluboce váží a ctí Enkru Westona, hrdiny Arminu. Tisíc našich bratří ti vděčí za život, a všichni věříme, že ti svou vděčnost budeme jednou moci nějak dokázat. Zatím ti můžeme dát jen malou odměnu: nejvyšší ghívar psů se rozhodl udělit ti nejvyšší vyznamenání, řád Zlatého Psa. Z lidí získal tento řád pouze sám Vládce sir Lera za vítězství ve válce – nikdo jiný na něj dosud nezískal právo...“

Enkra poklekl na kolena, věděl už, v jaké pozici se přijímají vyznamenání šelem. Aghitha přijal od novofounlanďáka zlatou stužku a připjal ji Enkrovi na prsa – pak Enkra na znamení díků znovu všechny tři psí vyslance obejmul.

„Je pravda,“ řekl Kwarr, „Že celá záležitost se přímo netýká nás Pruhovaných. Přesto ocenil Vládce tygrů Garn u příležitosti svého nástupu na trůn tvoji odvahu – posílá ti také vyznamenání, ač ne tak cenné jako Zlatý Pes. Posílá ti Tygří dráp I.stupně jako uznání tvých zásluh o zdárný průběh oslav Garnovy korunovace...“

Ještě štěstí, že Enkra dost rychle nepochopil smysl těchto slov – jinak by se jistě zhrozil, za co dostal svůj odznak. Takto si nechal ochotně připnout druhý řád vedle prvního a objal přítele s nemenší radostí.

„Kromě toho, můj bratříček Zabrí se dostavil poněkud opožděně, ale má to důvod. Dovol, bratře Clarenci, aby vstoupil.“

Dveře byly stejně ještě otevřené, takže mladý typard vstoupil bez překážek, tváře se víc než potměšile. Přivítali jsme ho obvyklým objetím, načež řekl:

„Já nepřináším žádný řád ani jiný cenný dar. Jsem jenom povinen odevzdat ti maličkost, kterou ti posílá pán Orlího hnízda. Kdybys byl někdy v nebezpečí, stačí poslat to pánovi, jehož znak je na této stužce...“

A s úsměvem podal Enkrovi černou stužku, do níž byl vetkán trojzubec. Enkra jej neznal, ale Roger, který mu hleděl přes rameno, vydechl úmyslně nahlas: „Kníže Quiroqa!“

Všichni hleděli na Enkru s němým úžasem. Co přinutilo knížete, který nenávidí lidi, aby věnoval jednomu z nich svoji přízeň, tušil jenom Roger. Znal přání mrtvého Vládce tygrů a slyšel, jak Quiroqa řekl svým vysokým pathetickým hlasem: „Přísahám!“

„Ani bys už nepotřeboval ochrany řádu,“ řekl Clarence Whigg, „Máš vše, co může člověk získat. Celý svět by se neměl odvážit ti ublížit! Ale ublíží ti... neboť svět se doposud nenaučil bát arminských vládců...“

A potom jsme se srdečně rozloučili a odešli spát.

Následující sobotu mi sdělil ceremoniální důstojník Vládce, že na neděli je Enkra zván k audienci u sira Lery. Byla to nedělní, tudíž slavnostní audience, která znamená daleko víc než běžná, už proto, že se při ní Vládce obvykle nezabýval žádnými nepříjemnými problémy. Samozřejmě to Enkru patřičně překvapilo – ačkoliv bydlil s Vládcem pod jednou střechou, vídal ho vždy jen zdálky a od počátku svého pobytu v Arminu s ním nikdy nepromluvil víc než pár slov. Stačil však už poznat, jakou posvátnou úctu vzbuzuje tento člověk u celého národa, dokonce i u těch, kdo se posmívali všemu – jako třeba Roger.

Ráno tedy vstal dřív než my a už se sháněl, co si vlastně obléknout na tak slavnostní chvíli. Do šatů, které měl při své první audienci, se už dávno nevešel. Kromě toho nevěděl, co by se slušelo pro dokonalého bojovníka při takové chvíli.

„Co se nad tím trápíš?“ divil jsem se, „Máš přece svoji uniformu! Jen si ji pěkně vezmi, když jsi to odpřisáhl!“

Enkra nadšeně souhlasil. Diplomatický protokol předepisuje na dopoledne bílou vycházkovou uniformu, ale takovou Enkra neměl, asi ani nikdo jiný z kluků. Černé řádové uniformy byly na večer, ale u Černé lilie se to nebralo tak vážně.

„Mám si vzít i ta vyznamenání?“

„Ovšem, k audienci u Vládce vždycky. Ale při jiných příležitostech jenom stužky. Pojď sem, připíchnu ti je pořádně!“

A tak se na Enkrově kabátě zaleskl Zlatý Pes a Tygří Dráp I.stupně. Quiroqovu černou stužku jsem mu přivázal na zlatou šňůru tak, aby znak byl zblízka viditelný. Pak jsem mu pomohl se slavnostně učesat a pečlivě srovnat vlasy na ramenou, nakonec si narazil široký klobouk – a hned dostal vynadáno, že ke slavnosti se zásadně nestahuje šňůra pod bradu, ale nechává se volně viset s elegantním širokým uzlem mírně na stranu.

Ještě než jsme vyšli na chodbu, ptal se Enkra, jak se vlastně zdraví po vojensku jiné vojáky, které třeba potká. Vysvětlil jsem mu, že není zvykem salutovat ani jinak zdravit. Na vyzvání nižší hodnost stane v pozoru, ruce na švech kalhot. Voják v polní uniformě nemusí dělat ani to, stačí když k veliteli obrátí tvář. Absolventi asijských škol zdraví položením ruky na pravou pěst, staří frontoví mazáci zase po reortském způsobu úderem pěsti na levou stranu prsou. Enkru trochu mrzelo, že nemůže zdravit kolemjdoucí – třeba by mu někdo i odpověděl!

V předsálí bylo již zase rušno, ale byli to jen lidé, které Enkra neznal. Poradil jsem mu ještě, aby při pochodu držel ruku na meči – arci ne proto, aby vypadal krvežíznivěji, ale aby nemlátil koncem dlouhé zbraně o podlahu.

Pak jsem odešel na svoje místo a vyčkal zahájení ceremonie. Vše bylo zcela normální jako kdykoliv jindy, a já čekal, až se objeví Enkra.

Když jej ceremoniář vyvolal, prošel kolem gorilího dveřníka hrdě s hlavou vztyčenou, téměř vojenským krokem, řinče ostruhami a pyšně si přidržuje katanu. Napochodoval až na pruh bílých dlaždic, kde dle vojenské regule ztuhl v pozoru.

„Jsou to skoro tři roky,“ řekl sir Lera, „Co jsi stál před mým trůnem se svým otcem. Dal jsem ti možnost vyslovit přání – ty sis přál stát se Arminem. Řekl jsem ti, že splnění tohoto přání záleží jen na tobě, a dnešní den dosvědčuje, že jsi své přání splnil. Šel jsi dlouhou cestou od obyčejného chlapce ze světa až v arminského bojovníka. Ale ta cesta byla vždy rovná a přímá a tys po ní kráčel čestně a hrdě, jak se na bojovníka sluší. Cesta tě zavedla do boje, a ty jsi bojoval. Zachránil jsi životy svých přátel a získal sis jejich lásku a úctu. Vidím, že ti již vzdali svůj dík – ale vláda a lid Arminu je ti stále ještě dlužen uznání za tvoji odvahu a obětavost. Naše odměny mohou být vždycky jenom příliš malé za práci, kterou pro nás kdo vykoná – ale já tě prosím, abys naši odměnu přijal s potěšením...“

Na jeho pokyn přinesl gurkhský voják na podušce Velký stříbrný kříž Za zásluhy, vyznamenání, jaké nebylo uděleno již snad deset let. A za zvuku fanfár a potlesku davů sestoupil Vládce k Enkrovi a připjal kříž k druhým dvěma řádům.

„Jen o chlup, a dostal zlato!“ šeptal mi Aflargeo, „Ale Nejvyšší radě se přece jen zdál moc mladý... A pak, všichni nositelé Zlatého kříže jej mají z války...“

V té době bylo šestnáct nositelů Zlatého kříže a jen tři žijící majetníci Diamantového kříže: sir Lera, Algernon Monroes a Jimmy MacLeod.

Pak si Enkra potřásl s Lerou rukama, odstoupil a setrval až do konce audience se zasněným pohledem, občas si úkradkem prohlížeje svůj stříbrný kříž. A teprve když jsme zasedali ve Vládcově hodovní síni ke slavnostní tabuli, zasmál se na mne lišácky a řekl:

„To bych opravdu rád věděl, co by tomuhle řekl táta...“

 Konec prvního dílu.  

 25.srpna 1970

 

Konec

Zpět Obsah

© 1970 Mojmír Kříž

Slovník

C = kreativní magie

E+ = kladná energie

E- = záporná, rušivá energie

E = energie (emocionální situace mysli jednotlivce) všeobecně

FF = free fighter, člen kšatrijské (bojovnické) varny

I = iluzorní magie

LC = lycantrop

MA = (matter) = dílo, věc, důvod nasazení, problém, který se má vyřešit

P = propojení myslí

T = transformační magie

TP = telepatie, schopnost propojení na dálku

WF = wiz fighter, osoba ovládající boj i magii, obvykle obojí mizerně

WZ = (wizzard) = čaroděj všeobecně, člen bráhmanské varny

Následuje:

Do města přišel cizinec

Knihy skupiny

Enkra Weston


01) Znamení tygra

02) Do města přišel cizinec

03) Kočky mňoukají tence

04) Volání Černého jezera

05) Zákon orlů

06) Probudit draka

07) Knížata

08) Léto šelem

09) Zákony bojovníků

Titul:  Znamení tygra 

Autor: Mojmír Kříž


© 1970 Mojmír Kříž

Skupina: Enkra Weston - (1)

Nakladatel: Autobus

Žánr: Fantasy

Téma: Znamení-tygra

Next: Do města přišel cizinec

(Enkra Weston 2)

Errata:

Připomínky


Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

16.09.2020 10:56


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od SW: 24/11 na téma: Hodina-býka : Jefremovovy perly jsou zde komplet: Mlhovina v Andromedě, Cor Serpentis i Hodina Býka - ve všech formátech. Uf, to zas byla fuška! ;-);

Domů
Statistiky

"Znamení tygra" (komentáře)

Téma=Znamení-tygra

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat!


Komentáře

Žádný komentář tu není.

Začátek


Přílepky dnes: Saxamur Svět-vedle-2 včera: