Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Fext

(stín z temnot)

Fext (stín z temnot)

 

Science fiction

© 1996 Václav Semerád, Praha, verze 2016 Nová Ves


Vrahové

Sundala jsem nohu s plynu a plnou vahou sešlápla brzdu a spojku.

Brzdy zakvílely, auto se na mokrém asfaltu dostalo do smyku a i když vzápětí jako zázrakem vyrovnalo, uvědomila jsem si, že to nezvládnu.

Začala jsem ječet strachem.

„Uhni, slyšíš? Zmiz, pitomečku!“

Nebála jsem se o sebe, ale o chlapa, co ležel napříč silnice. Spatřila jsem ho na poslední chvíli za zatáčkou, byl div, že jsem si ho všimla. V černé bundě a kalhotách byl na mokrém asfaltu neviditelný a v okamžiku, kdy ho olízly reflektory, bylo na účinné brzdění pozdě. Řítila jsem se přímo na něho, chtěla jsem se mu vyhnout, silnice byla široká dost, ale sotva jsem nepatrně pohnula volantem, už jsem zase cítila, že se dostávám do smyku.

Naštěstí chlap v poslední vteřince vyskočil a jako kočka odlétl stranou do příkopu. Neležel tam bezvládně, jak jsem se v první chvíli domnívala. To ho zachránilo. Nijak jsem si ale neoddychla a dál usilovně drtila pedál brzdy, ačkoli auto dávno nehybně stálo se zhasnutým motorem na pokraji mokré asfaltky.

Pomyšlení, že jsem málem přejela člověka, mnou pořádně zamávalo. Abych se rozjela a klidně pokračovala v cestě, na to jsem neměla pomyšlení. Zuby mi drkotaly, brada se mi klepala, nedokázala bych řídit.

Ještě jsem se nevzpamatovala z jednoho šoku a ocitla jsem se v dalším. Náhle mi někdo velikou silou udeřil do okénka vedle mé hlavy. Rozsypalo se na tisíce drobných skleněných kostiček a když jsem vyděšeně otočila tím směrem hlavu, spatřila jsem, že se dívám - přímo do velikého černého ústí nějaké zbraně. Pistole, ale připadala mi jako menší kanón.

„Vylez!“ štěkl na mě nepříjemný hlas. Patřil sotva pětadvacetiletému, ale krajně nesympatickému mladíkovi. Nejen protože mi mířil pistolí přímo mezi oči, ani pro jeho ostrý, skřípavý hlas. Co mě přimrazilo nejvíc, byl bezcitný pohled jeho očí a cynický úšklebek.

Na odpor jsem ani nepomyslela, ostatně by byl už předem marný. Když na člověka z téhle blízkosti zeje centimetrový černý otvor hlavně, málokdo má odvahu podniknout cokoli, co mu majitel zbraně výslovně nenařídí. Jako ve snu jsem rozepnula bezpečnostní pás, otevřela dveře, otočila se a chystala se vystoupit.

„Nech ji tam sedět, Jóží,“ ozvalo se ale v té chvíli z druhé strany. Současně jsem zaslechla kovové cvaknutí a cítila, jak kdosi trhnutím otevřel dveře na druhé straně. Podle familiárního tónu to musel být společník prvního pistolníka, ale nemohla jsem se tam podívat, nemohla jsem odtrhnout oči s pistole, která mi mířila mezi oči. Dívala jsem se na ni jako zhypnotizovaná myšička do očí přibližující se jedovaté kobry.

„Co s ní budeme dělat, vole?“ vyštěkl první mladík, oslovený jako Jóží. Přitom ani na okamžik neodklonil pistoli.

„Vezmeme ji s sebou,“ opáčil jeho kumpán. „Jednak to určitě uřídí líp než my dva dohromady - nezapomeň, tohle určitě nemá automatickou spojku - a druhak, proveze nás kontrolami. My bysme byli moc nápadní.“

„Radši bych ji odpráskl,“ zavrčel mladík.

„Šílíš?“ vybuchl druhý. „Víš, jak daleko by to bylo v takovým tichu slyšet? Neboj se, nebude nebezpečná. A taky - škoda munice.“

„Tak ji podříznu!“

„A pojedeme v zakrváceným autě, nenápadný jako papoušek v tělocvičně.“

„Sem tak blbej? Nejdřív ji vytáhnu z toho auta, ne?“

„Na to je dycinky dost času, tady by ji hned našli. Pojede s náma a basta!“

„A co když bude křičet?“

„Když jí budeš držet devítku u hlavičky, nepípne ani kdyby seděla na ježkovi.“

„No jak myslíš. Sedej zpátky, buchto!“ nařídil mi Jóží nevrle.

Ten druhý měl pravdu, nepípla bych, ani kdybych seděla na ježkovi. Poslušně jsem zastrčila nohy do auta. Pak teprve jsem otočila na okamžik hlavu k tomu druhému. Skoro bych mu byla vděčná, zachránil mi asi život, ale hned jsem pochopila, že to od něho není tak moc záslužné. Otevřel si dveře, poklekl jedním kolenem na sedadlo vedle mě - a držel mě v šachu druhou pistolí, stejně velikou a stejně hrozivou.

„Nezdržuj, Jóží,“ napomenul netrpělivě kumpána.

„To mám sedět vzadu?“

„Tři se dopředu nevejdeme.“

„To se mi nelíbí,“ oponoval první.

„Budeš hlídat povětří za námi. Já si beru na starost, abysme nevjeli do průšvihu.“

„A co ta holka?“ Mínil zřejmě mě.

„Klídek, dvě devítky ji stačí umravnit.“

Jóží oběhl auto a nasedl dozadu. Jeho kamarád se nacpal dovnitř stejnými dveřmi a pořádně jimi práskl, až jsem se na okamžik lekla, že vypadnou ze závěsů. Trabant po rodičích už měl ledacos za sebou, byl div, že vůbec držel pohromadě.

„Tak jedeme, ne?“ pobídl mě chlápek vedle mě.

„K.. kam?“ vyjekla jsem.

„O to se nestarej, buchto,“ odsekl zezadu Jóží.

„Rovně dopředu,“ přidal lakonicky druhý.

Jen bezděčně jsem zapnula bezpečnostní pás a pokusila se třesoucí se rukou otočit klíčky. Motor naskočil, ale já jsem byla jako zdřevěnělá. Nemohla jsem zařadit jedničku a nakonec jsem se rozjela parádními přískoky - jako v autoškole.

„Takhle bych to určitě uměl taky,“ odplivl si znechuceně Jóží za mými zády. Ani jsem se nemusela ohlížet, věděla jsem, že na mě pořád míří.

„Na jejím místě bys byl taky tak podělanej,“ odfrkl si ten vedle mě shovívavě.

Přeřadila jsem na dvojku, pak na trojku a za chvíli jsme už jeli osmdesátkou. Víc jsem nezrychlovala.

„To ti to rychleji nejede?“ otázal se chlápek, co seděl vedle mě.

„Co bys chtěl od Traboše,“ zavrčel za mnou Jóží.

„N...ne... nechci se vybourat,“ namítla jsem. V takovém rozrušení bych vlastně ani neměla řídit, ale ti dva by na to určitě nebrali ohled.

„Jen se nám tu nepotentočkuj,“ ozvalo se zezadu. „Poslyš, Žorži, děsně sem fouká.“

„Tak si přesedni naproti,“ odsekl na to můj spolujezdec. „Tvoje blbost, okno jsi jí vymlátit nemusel.“

„Jo, a frnkla by nám,“ vrčel Jóží, když si za jízdy přesedával na pravé sedadlo. Spatřila jsem ho na okamžik, kdy mi zakrýval zpětné zrcátko.

Před námi se objevily první domky spící vesnice.

„Kdyby nás chtěl někdo zastavit, dáš plný plyn a pojedeš jako o závod, rozumíš?“ ubezpečoval mě chlápek vedle mě. Sám se celý přikrčil v sedadle, aby si při letmém pohledu zvenčí každý myslel, že jsem v autě sama.

„Jestli zastavíš policajtům, vystřelím ti mozek z hlavy, to si piš,“ dodal sveřepě Jóží za mnou. „Umíš si, ty káčo, představit, co dovede pistole devítka, když tě střelím ho hlavy? Víš ty vůbec něco o těchhle hračkách?“

Ujistila jsem ho, že tomu vůbec nerozumím.

„Devítka ti neudělá jen díru do hlavy, jako menší ráže. Po ráně z devítky ti pukne lebka a mozek se z ní rozletí do všech stran, dokonce i očima,“ ubezpečoval mě.

Otřásla jsem se hrůzou. Příšerné pomyšlení.

Nikdy by mě ani nenapadlo, že to uvidím na vlastní oči...

Policajti naštěstí ve vesnici nebyli.

Projeli jsme kolem nic netušících spících domků a pokračovali alejí silných stromů.

„Na příští křižovatce zahneme doleva,“ oznamoval chlápek vedle mě, sotva se za vesnicí narovnal.

Zpomalila jsem. Neznala jsem to tu natolik, abych věděla, jak to bude vypadat za příští křižovatkou. Vždycky jsem tudy jezdila rychle, ale jela jsem pořád po hlavní silnici, neměla jsem důvod odbočovat ani zpomalovat.

„Tady,“ ukázal mi Žorž pistolí na úzkou cestu. Vedla do lesa, byla asfaltovaná, ale potkat tady autobus, měla bych určitě problémy. Opatrně jsem na ni odbočila.

„Neboj se, já to tu dobře znám,“ ujišťoval mě Žorž. Možná to nebylo určeno mně, spíš společníkovi. Buď jak buď, jela jsem pomaleji. Silnička se klikatila jako užovka, měla jsem co dělat, abych v některé prudké zatáčce nevyletěla do černé strže vlevo, nebo nevrazila do strmého svahu vpravo. Kam vlastně jedeme? uvažovala jsem zoufale. Před námi čněly nepříliš vysoké hory, kde jsem v životě nebyla, ačkoliv jsem podél nich často jezdila. Co jsou vlastně zač, ti dva? Podle toho, jak se skrývali před policií, šlo o zločince, možná o vězně na útěku. Až teď jsem si uvědomila, že oba mají na sobě jen nevzhledné tmavošedé mundúry, jako vězeňské. Těžko jsem od nich mohla čekat slitování, to jediné se mi zdálo jisté.

Pomalu, ale přece jsme vyjeli až na hřebeny. Cesta se tu napojovala na jinou, jen o málo širší. Žorž mi pokynul opět vlevo a já ho beze slova poslechla, i když mi to už neukazoval svou zbraní. Odložil ji dokonce na přední desku, ale já jsem pořád cítila, jak na mě zezadu míří druhá těžká pistole.

Pole kamení se podobalo hřbitovu...

Pole kamení se podobalo hřbitovu...

Tady nahoře les nebyl. Jeli jsme po pláni, která se na obou stranách svažovala dolů. Vyšel úplněk a v jeho světle byl okolní svět ponurý jako na hřbitově. Morbidní dojem podtrhávala řídká mlha, z níž vystupovaly osamělé balvany, roztroušené kolem. Budily dojem náhrobků. Přistihla jsem se, jak mi cvakají zuby. Byla mi zima, skutečné horké léto bylo teprve přede dveřmi a rozbitým okénkem se do auta stále valila studená mlha, ale uvědomovala jsem si moc dobře, že to je hlavně strachem.

V pětadvaceti se obvykle člověku umírat nechce.

Přiblížili jsme se k další křižovatce. Silnice se tady v oblouku napojovala na širší, ale Žorž mi mlčky ukázal na další úzkou cestu, která tu opět odbočovala doleva a mířila do hustého lesa.

Odbočila jsem na ni a opět zpomalila. Ale nezdálo se, že by proti nám něco mohlo vyjet. Reflektory olizovaly husté řady kmenů po obou stranách a převislé větve nad silnicí. Pařáty stromů se po nás natahovaly a hrozily nám.

„Za chvíli jsme v suchu,“ ujistil Žorž svého společníka.

„Jen aby,“ vyštěkl Jóží zezadu.

„Neměj obavy, odpočinem si jako v bavlnce,“ opáčil Žorž. „Už jsem ti přece říkal, že to tady znám jako svý boty.“

„A co budeme dělat s ní?“ ozval se po chvilce Jóží.

„Už jsem neměl ženskou ani nepamatuju,“ protáhl se Žorž požitkářsky. „Ta buchta přitom vypadá... docela k nakousnutí.“

Došlo mi, že mluví o mně a tím víc jsem se roztřásla.

„No dobře, byl to tvůj nápad,“ souhlasil velice ochotně Jóží. „Ale ňák nevidím, co s ní potom? Přece ji nebudeme v noci hlídat? Spát pod jednou střechou s mrtvolou se mi taky moc nechce.“

„Neměj péči a nech to na mně,“ utrousil spokojeně Žorž.

Les přerušila rozsáhlejší mýtina. Stálo tu cosi jako stodola, nepříliš velká dřevěná bouda bez oken. Žorž mě navedl přímo k ní a už zase namířenou pistolí mi přikázal zastavit. S bušícím srdcem jsem ho poslechla.

Chatrč mechem obrostlá

Chatrč mechem obrostlá

„Vylez ven a otevři,“ otočil se Žorž dozadu.

„Chceš zajet dovnitř?“ dovtípil se Jóží. „Seš si jistej, že nás tu nikdo nenačapá?“

„Samolitr,“ ujistil ho. „Tady nás zaručeně nenajdou ani helikoptérou. Nebo chceš jet dál? Varuju tě, další takový místo nebude pěkných pár desítek kilometrů a všude tam na nás čekají. Vyspíme se tady a vyrazíme večer, budeme mít šanci nepozorovaně zmizet. Kromě toho by nás tu mohli hledat naši. Fotr o týhle skrejši ví a může nás vytáhnout z bryndy.“

Jóží se dveřmi kolem komplice smýkl jako had, práskl jimi a ve světle reflektorů došel pomalu ke zvetšelým dřevěným vratům boudy. Bez problémů je otevřel. Nebyla zamčena, ani neměla zámek. Dovnitř by se auto vešlo, i když možná těsně.

„Tak jedem,“ pobídl mě Žorž.

Neměla jsem jiné východisko než poslechnout je na slovo. Vyskočit a dát se na útěk by bylo stejné, jako vrhnout se po hlavě do propasti. Mlha kolem nás nebyla dost hustá, spíš to byl lehký opar. Světlo úplňku bylo dost silné, aby mě viděli na dálku. Měla jsem na sobě světlý kostýmek, byla bych proti tmavému lesu dobře osvětlený terč. Neuběhla bych ani pět metrů a zastřelili by mě. Pochopila jsem, co mě čeká, až zajedu do kůlny, ti dva hovořili bez obalu. Zoufale jsem uvažovala, co dělat, ale nic mě nenapadalo. Dokořán otevřená vrata byla široká, nemohla bych předstírat, že se do nich netrefím.

Zařadila jsem jedničku a pomalu vjela dovnitř.

„Vypni motor, ale světla nezhasínej,“ poručil mi Žorž. „A dej sem klíčky.“

Motor poslušně umlkl. Podala jsem klíčky spolucestujícímu a poplašeně jsem se na něho přitom dívala. Usmíval se trochu, ale i tak mi jezdil mráz po zádech.

„Vybijí se baterky,“ pípla jsem tiše.

„Tobě ještě záleží na baterkách?“ zeptal se mě klidně, ale přitom mrazivě.

Neodpověděla jsem mu.

„Bude to tu skoro jako v hotelu,“ halasil zvenku Jóží. „Dobře jsi to vybral. Sena je tu dost, budeme si hovět v suchu a na měkkým.“

„Konečná, vystupovat!“ rýpl mě Žorž pistolí do ramena.

Jóží prudce otevřel dveře na mé straně, popadl mě hrubě za loket a chtěl mě rychle vytáhnout z auta, jenže pásy mě zadržely a vrátily zpátky na sedadlo.

„Ty se budeš vzpouzet?“ rozčertil se Jóží.

„Neblbni, vole, dyť je přikšírovaná,“ zastal se mě Žorž, ale nebylo to z rytířské galantnosti. Rozepnul mi pásy, vystrčil mě ven a sám rychle vystoupil za mnou.

Jóží mě trhnutím postavil na nohy, ale vzápětí mnou prudce smýkl, až jsem upadla naznak na velkou hromadu sena. Nenatloukla jsem si, ale přesto jsem leknutím vykřikla.

„Budeš mlčet?“ namířil na mě Jóží svou obrovskou pistoli. Viděla jsem s konečnou platností, že je zle. On se nebude rozpakovat a zastřelí mě. Ztuhla jsem jak špalek a ani jsem se nepokoušela zvednout.

„Tak moment,“ ozval se Žorž. Stál teď vedle svého kumpána a mířili na mě oba.

„Byl to můj nápad,“ pokračoval Žorž. „To znamená, že mám nárok jako první.“

„Copak ti to beru?“ utrhl se Jóží.

„Tak jdi zavřít vrata,“ požadoval Žorž.

Jóží zabručel, otočil se a zmizel ve tmě. Pomalu jsem se postavila. Reflektory auta nedávaly moc světla, zvláště když se odráželo od tmavohnědé prkenné stěny. Stála jsem tak, že na mě bylo dobře vidět, což byla další nevýhoda. V tichu jsem slyšela zaskřípění zrezivělých závěsů a typické bouchnutí dřevěných vrat.

„Neslyšela jsi?“ ušklíbl se Žorž. „Jsme na místě, postýlka je připravena. Můžeš se začít svlíkat. Nejprve malá kulturní vložka - striptýz.“

Vtipné se mi to nezdálo, ale jemu ano. Alespoň podle toho, jak se tomu zachechtal.

„Ne...ne...nechte mě... prosím...“ vyhrkla jsem zoufale.

Obměkčilo by to snad kameny, ale ne tyhle dva.

„Mám ti pomoct?“ křikl na mě Žorž. Jeho hlas ztvrdl jako kus křemene. Aniž by na mě přestal mířit, natáhl se a volnou rukou mě popadl za kabátek kostýmu. Trhl za něj tak neurvale, až mě to otočilo. Ozvalo se zapraskání látky, knoflíky odlétly kamsi do sena, kabátek zůstal Žoržovi v ruce. Strhl mi jej jediným pohybem. Ale nevrhl se na mě, jak jsem už najisto očekávala. Kabátek jen odhodil stranou a opět na mě významně pozvedl svou obrovskou pistoli.

„Nerozuměla jsi? Šaty dolů! Nebudeme tě přece svlíkat! Hezky pěkně sama, jsi na to dost velká! A pohni sebou, nemám chuť čekat!“

V té chvíli do světla vkročil i Jóží. Nedržel už v ruce pistoli, ale věděla jsem, že ji má u sebe. Připadalo mi, že se na mě dívá mlsně jako krajta na králíčka. Zbledla jsem ještě víc než dosud. Bylo mi jasné, že nemám na vybranou. Ničemu nezabráním. Každý odpor by skončil tím, že bych tu zůstala ležet v kaluži krve. Možná se mě i potom budou chtít zbavit jako nepohodlného svědka, ale nebudu-li se jim teď vzpírat, třeba mě nechají naživu, utěšovala jsem se. Třeba mě ještě budou potřebovat jako řidičku.

Třesoucími prsty jsem si začala před nimi pomalu rozepínat halenku. S potěšením se na mě dívali, opravdu jako na striptýzu. Nespěchala jsem, ale to, co se mnou zamýšleli, jsem mohla oddálit nanejvýš o pár minut.

Poslední knoflíček povolil. Pomalu jsem vytáhla ruku z rukávu, potom z druhého.

„Naval to sem!“ nařídil mi Žorž.

Váhavě jsem mu halenku podala.

Vytrhl mi ji, zmačkal a rozbitým okénkem mrštil do auta.

„Myslíš, že ji napadne utíkat?“ ušklíbl se vítězně na svého kumpána. „Když jí teď zabavíme šaty a nebude mít na sobě ani nit, bude nakonec ráda, když přečká dnešní noc někde v koutku na seně. Tam jí bude aspoň trochu teplo, když už je venku zima, že bys psa nevyhnal.“

To se ovšem zmýlil. Okamžitě jsem si umínila utéci, i kdybych měla utíkat černou nocí kdovíkolik kilometrů nahá. Jenže o tom se dá uvažovat, až usnou. A do té doby...

„Tak pokračuj,“ vybídl mě posměšně Jóží. „Na co čekáš? Hudbu tu nemáme, ani pískat ti k tomu nebudu.“

Zaváhala jsem. Svlékáním jsem je zdržovat nemohla. Byla jsem na lehko, počítala jsem s tím, že v autě bude teplo. Co teď? Podprsenku, nebo radši sukni?

„Co se stydíš?“ přidal se Žorž. „Nikdo tu přece není, nikdo to neuvidí.“

„No, netvrdil bych to tak jistě,“ ozvalo se v té chvíli ze tmy stranou od auta.

Do světla reflektorů vstoupil chlap, nasvícený odspodu, jako bývají démoni ve filmech. Měl zrzavý plnovous, na hlavě vysoký černý klobouk, na sobě dlouhý černý plášť - víc jsem z něho neviděla. Vypadal tajemně a trochu hrozivě. Byl to přízrak nebo člověk? Kde se tu vzal, vždyť Jóží vrata právě zavřel? Ledaže - by tu byl už dříve.

„Nechte tu dívčí na pokoji, hoši,“ nabádal je skoro dobrácky. „Gentleman se snad k dámě chová jinak. A zabalte ty bouchačky.“

„Máš smůlu, kámo,“ namířil na něho Jóží pistoli. „Nesnášíme kazatele. Můžeš se ještě pomodlit, jestli po tom toužíš, ale na víc ti času nezbývá.“

Neznámý nehnul brvou, ačkoliv bylo jasné, že s holýma rukama nemá proti dvěma ozbrojeným gangsterům šanci. Utéci neměl kam, zavřená vrata byla za nimi. Byl v rohu kůlny v pasti, ale pořád dělal, jakoby o nic nešlo.

„Raději si mě dobře prohlédněte,“ zašklebil se, jako kdyby mu Jóží nabízel balíček cigaret a nedržel v ruce smrtící zbraň. „Určitě jste nikdy v životě nepotkali fexta. Můžete to chápat jako nezaslouženou čest, neříkám každému na potkání, co jsem zač.“

„Frátr nebo mnich, kašlu ti na to,“ odsekl posměšně Jóží.

„Fext,“ opravil ho neznámý klidně. „Kdybys věděl, co to znamená, nešermoval bys mi tou hračkou před očima. Mohla by vystřelit.“

„Uhodl’s,“ zašklebil se Jóží. „Přesně to mám v úmyslu! S potěšením ti nasypu do hlavy olovo, i kdybys byl sám papež.“

„Tak střílej, frajírku,“ usmál se neznámý. „Měl bych tě upozornit, že u fexta jako jsem já neplatí fyzikální zákony jako u ostatních lidí. Například úhel dopadu se rovná mínus úhlu odrazu a ne plus. Ale tomu ty asi nerozumíš, že? Tvoje škoda.“

Tedy, myslet na matematiku ve chvíli, kdy je člověk v moci takových gaunerů, to chce hodně pevné nervy.

„Co nám to plkáš o zákonech?“ rozesmál se Jóží. „Přeskočilo ti strachy? Já na zákony odjakživa kašlu!“

„Neměl bys. Já jen aby sis v pekle nestěžoval, že jsem tě nevaroval. Pro mě za mě, střel si! Nač vlastně čekáš? Mám na tebe vytáhnout svoji bouchačku? Mám taky jednu! Sice je už trochu postarší, ale střílí docela přesně!“

Pomalu, jako ve zpomaleném filmu, sáhl do hluboké kapsy svého černého pláště. Až jsem o něho zatrnula obavami. V ruce se mu zaleskl kov, ale tím hlemýždím tempem nemohl přece překvapit dva zkušené zločince! Vážně mu nedošlo, že jde o život? Ačkoliv byl sám proti dvěma a oba na něho mířili, předem jim prozradil, že má zbraň - to se dalo chápat leda jako sebevražda. Jako pistolník proti nim prostě neměl šanci. Museli by být padlí na hlavu, kdyby ještě váhali.

„Táhni do pekla, blboune nejapnej, a pozdravuj tam Lucifera!“ řekl nenávistně Jóží.

V těsné kůlně se blýsklo a zahřměla ohlušující rána.

Spatřila jsem, jak se na prsou neznámého v černém kabátě rázem objevila veliká díra s roztřepenými okraji, tam, kde má člověk srdce. Jóží vypálil rovnou od boku, ale na dva metry se nemohl minout. Chlap sebou trhl, ale k mému nesmírnému údivu zůstal stát, zatímco Jóží zařval bolestí, upustil pistoli, chytil se za břicho a neskutečně pomalu se zhroutil na udusanou hlínu kůlny.

Žorž se po kamarádovi nechápavě ohlédl, ale hned se vzpamatoval. Pozdvihl pistoli do výšky svých očí a krátce, ale pečlivě na usmívajícího se neznámého zamířil.

Nočním tichem zaburácel druhý výstřel.

Chlap v černém plášti sebou podruhé trhl, ale opět zůstal stát.

Zato Žoržova hlava doslova vybuchla a krev se z ní rozstříkla na všechny strany. Cosi horkého, mazlavého mi vlétlo do obličeje. Okamžitě jsem si to setřela, ale pak jsem se rychle podívala na svou ruku. Na prstech se mi bělalo cosi promíseného s jasně červenou krví.

Došlo mi, že to je - lidský mozek.

Dřevěná kůlna se se mnou zatočila jako ve víru a já jsem se pomalu složila naznak do suchého, šustícího sena.

 


Obsah Dále

05.06.2017 22:54