Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Fext

Probrala jsem se pleskáním po tvářích. Asi jsem vzdychla, protože mi někdo nadzvedl hlavu a přistrčil k ústům nějakou láhev.

Nenapadlo mě včas, co to může být. Napila jsem se pěkně zhluboka, jako kdyby to byla voda. To jsem si dala! Tekutina v té láhvi měla určitě blíž k čistému lihu. Chvíli jsem lapala po vzduchu, v očích mi stály slzy, ale vzkřísilo mě to rychle a dokonale.

„Už je vám líp?“ uslyšela jsem konejšivý mužský hlas.

„Jo,“ odtušila jsem lakonicky, sotva popadajíc dech.

Rozkašlala jsem se. Skláněl se ke mně zrzavý vousáč v černém plášti. Ten, co se prve nebál těch vrahů. Jednou rukou mě jemně podpíral, v druhé držel placatou láhev.

„Neposadíte se?“ optal se mě.

„A... a... ano, děkuji,“ souhlasila jsem mezi kašlem.

Pomohl mi posadit se. Placatou láhev uzavřel šroubovacím uzávěrem a strčil zpátky do kapsy svého pláště. Poplašeně jsem se rozhlížela kolem. Nacházeli jsme se pořád v neútulné dřevěné kůlně, pod námi šustilo suché seno - a stranou na podlaze z udusané hlíny ležela - dvě těla bez známek života.

„Panebože, oni jsou mrtví?“ vyjekla jsem zděšeně.

„Dokonale,“ souhlasil se mnou klidně. „Jeden zhebnul na fleku, roztrhlo mu to hlavu, ten druhý se ještě chvilku trápil, ale brzy budou studení oba.“

„Vy jste je - zabil?“ vyčetla jsem mu prudce.

„Zabili se sami,“ namítl klidně. „Byli to banditi. Stříleli jen oni, já ne. A to jsem je včas varoval, že střílet na fexta je sebevražda, nevzpomínáte si?“

Ukázal mi díru v kabátu - v místech, kde mívá každý normální člověk srdce.

„Zastřelili by mě bez mrknutí oka, kdybych nebyl, co jsem. Takže mi nevadí, že tu chladnou! A nelitujte je ani vy, na vás se taky chystali. Neobléknete se raději?“

Uvědomila jsem si, že mám nahoře jen podprsenku a zakryla se aspoň rukou. Bylo to prázdné gesto, vždyť jsem tak byla celou dobu, co mě křísil. Chlápek se otočil k autu, hrábl dovnitř a podával mi mou pomačkanou halenku. Pak se rytířsky odvrátil, abych se oblékla. Taky to bylo jen gesto, ale milé. Vypadal jako loupežník, ale choval se jako džentlmen.

Chvatně jsem vklouzla do rukávů a ačkoliv se mi pořádně třásly ruce, rychle jsem zapínala knoflíčky.

„Kdože to jste?“ obrátila jsem se zvědavě na neznámého.

„Říkají mi od pradávna Jíra, Jíra Stříbrný. Pocházím ze vsi nedaleko od Žlutic,“ pochopil mou otázku jinak, než jsem ji dávala.

„Martina Kodětová,“ představila jsem se mu, jak mi velela slušnost.

„Máte moc hezké jméno. Jednu Martičku jsem kdysi znal, ale to už je moc dávno.“

Dopnula jsem poslední knoflíček. Halenka byla zmačkaná, ale o to vůbec nešlo.

„Můžete se otočit. Ale - co jste prve říkal, že jste?“ upřesnila jsem svou předchozí otázku, aby se na ni nezapomnělo.

Pomalu se otočil a trochu se zamračil.

„No, vězte Martičko, já jsem opravdový, skutečný fext.“

„To mi nic neříká.“

„Vy jste to slovo také neslyšela?“ usmál se trochu trpce. „Jak bych vám to řekl... To jsou takové podivné příšery, chodí po světě a nemohou umřít.“

„Jak to - nemohou umřít?“

„Jednoduše, podívejte se,“ ušklíbl se. Pomalu vytáhl z kapsy svého černého pláště dlouhou starodávnou pistoli se zašlou dřevěnou pažbou, obrátil ji proti své hlavě a než jsem stačila zareagovat, stiskl kohoutek.

Zahřmělo to a okamžitě jsme se ocitli v oblaku dýmu. Štípal do očí, bylo v něm zřejmě hodně síry. Naštěstí rychle stoupal vzhůru a já jsem nevěřícíma očima vykuleně civěla na neznámého. Stál vedle mě s klidným úsměvem ve tváři a nevypadalo to, že by se mu něco přihodilo.

„Proboha, co to děláte?“ vyjekla jsem.

„Já jen, abyste mi to uvěřila,“ omlouval se. „Prostě - když na sebe vystřelím, nic se mi nestane. Když mě střelí někdo jiný, neuškodí mi, ale zabije sám sebe. Podívejte!“

Prohlížela jsem si jako fascinovaná jeho kabát. Díra od kulky, kam se strefil Jóží, měla ožehlé okraje, ještě se z nich trochu kouřilo. Procházela nejen kabátem, ale i skrz košili. Ať jsem tomu věřila nebo ne, tělo pod ní bylo nepoškozené. Nikde žádná krvavá rána. Žorž mu mířil na hlavu, tam se žádná viditelná stopa nezachovala. Stejně jako po té poslední ráně, kterou se střelil sám.

„Jak to?“ vytřeštila jsem oči.

„Odrážejí se ode mě kulky. Kdysi dávno mě zkoumal jeden fyzikus a velice se tomu divil. Tvrdil pořád něco o porušování přírodních zákonů. Pochytil jsem od něho, že nejen odrážím kulky, ale ke všemu neobvykle. Úhel odrazu má být prý stejný jako úhel dopadu, ale u mě tomu tak není. Nevím. Zákonům přírodním ani lidským zas tolik nerozumím. Kule se ale ode mě odrážejí jako na potvoru zpátky, odkud byly vystřelené, takže když na mě někdo vystřelí, nespáchá vraždu, ale sebevraždu. Jako ti dva.“

„Ale to přece není možné!“ namítla jsem zděšeně.

„Na mně je toho nezvyklého víc,“ mávl rukou. „Div je už to, že vůbec žiju, ale to by bylo dlouhé povídání. Poslyšte, Martičko, jak jsem pochopil, nejste tady zrovna dobrovolně. Na vašem místě bych odsud co nejrychleji upaloval. Tenhle kočár bez koní patří vám, nebo těm lapkům?“

„Mně,“ přikývla jsem.

Dva kroky od mrtvého Žorže ležely na hliněné podlaze klíčky od mého auta. Blýskly se mi do očí, jako by mě také vyzývaly k útěku.

„Chcete-li, svezu vás, kam si budete přát!“ vyhrkla jsem.

Napadlo mě jen to, v té chvíli bych mu svou vděčnost nedovedla jinak prokázat.

„Já to sice nutně nepotřebuju, ale chcete-li, doprovodím vás. Toulají se tu v noci divní chlapíci, ještě by vám mohl některý ublížit.“

Ani mě nenapadlo, že se to hodí i na něho. Zaplaťpámbu, že se v těchto nehostinných horách potuloval právě on.

„Kdybyste mi otevřel vrata,“ požádala jsem ho nesměle.

Vstal a zmizel ve tmě. Shýbla jsem se pro klíčky, zapadla rychle do auta a nervózně nastartovala. Motor okamžitě naskočil, vždyť byl ještě horký. Celé moje dobrodružství v této kůlně netrvalo déle než deset minut - ale na ty určitě do smrti nezapomenu!

Jakmile jsem ve zpětném zrcátku zpozorovala, že se vrata otevřela, vycouvala jsem do měsíčního světla. Reflektory na seně olízly zapomenutý kabátek od kostýmku, ale ani za nic bych se tam nevrátila.

Ani kdyby mi v té chvíli někdo řekl, že ten kabátek bude někoho stát život...

„Nastupte si,“ vybídla jsem Jíru a otevřela mu druhé dveře. Chvilku mu trvalo, než se naskládal dovnitř, v nasedání do auta asi neměl praxi. Jakmile zavřel dveře, otočila jsem auto na cestu a za okamžik jsme už jeli lesem. Zapomněla jsem se ho zeptat, kde bydlí - ale on se stejně nabízel, že doprovodí domů mě.

„Nejezdíte často, že?“ otázala jsem se ho. Chtěla jsem, aby se nějak projevoval, trochu mě znervózňovalo jeho mlčení.

„Po pravdě řečeno, nejezdím,“ souhlasil. „Nemám tyhle moderní vynálezy rád.“

„Nevypadáte zrovna na stařešinu,“ usmála jsem se na něho.

„Vy se tak vyznáte! Schválně hádejte, kolik mi je let?“

„Já nevím, to bude těžké - s takovými vousy se to špatně odhaduje - ale řekla bych, že je vám něco mezi třicítkou a padesátkou.“

Přesněji bych si to netroufala určit a raději jsem použila hodně širokého rozmezí, vousy člověka změní k nevíře. Netušila jsem, že v jeho případě to dost široké není.

„Vidíte,“ usmál se. „Málem byste to uhodla. Tedy - když k tomu přidáte ještě tři sta let a ňáký drobný...“

„Tři sta let?“ vydechla jsem. „To si snad děláte legraci, to přece není možné!“

„To říká každý,“ povzdychl si. „Asi bych to říkal taky, kdybych si nebyl zatraceně jistý, že žiju. Vím, je to neuvěřitelné. Jako to odrážení kulí. Nevidět to na vlastní oči, nevěřila byste mi ani slovo.“

To měl pravdu. Jenže věk přes tři sta let by byl ještě víc proti zdravému rozumu, takže jsem tomu odmítala uvěřit z hloubi duše, z principu.

Tři sta padesát let!

„To byste skoro mohl pamatovat... Bílou horu!“ vyhrkla jsem.

„Taky že ji pamatuju,“ opáčil. „Tu bitvu jsem na vlastní oči neviděl, byl jsem tenkrát malý kluk, sotva třinácte jar, ale pamatuji se moc dobře, co bylo potom. Dneska se tomu říká Třicetiletá válka a spousta lidí ani neví, že něco takového bylo - a řeknu vám, bylo to pěkné svinstvo! Ačkoliv obě světový války taky nebyly žádnej med... ale v Čechách byla Třicetiletá válka horší než obě světový dohromady.“

„To byste se musel narodit - někdy kolem roku tisíc šest set sedm.“ spočetla jsem si.

„Přesně tak. Prý v létě. Jak říkám, pamatuju na tu dobu, ale nejen na ni. Já už toho v životě prožil...“

„Pamatujete Bílou horu,“ opakovala jsem si udiveně spíš jen tak pro sebe. „To byste měl určitě o čem vyprávět!“

„To bych mohl,“ souhlasil. „Ale nebylo by to moc veselé povídání. Za Třicetileté to nebyl žádný med. Skrývali jsme se v lese, ale všichni z naší rodiny jeden po druhém umřeli. Hlady, na zranění v šarvátce s vojáky, anebo na morovou ránu. Z celé rodiny jsem zůstal sám. Ale - oni by tak jako tak dávno umřeli, smrt je lidský úděl.“

„Ale - co vy?“

„Na strašidlo vypadám zachovale, ne?“ usmál se trochu trpce, ale pak už pokračoval klidnějším tónem: „Nestěžuju si. Potkal mě zkrátka jiný osud než většinu lidí. Je to zvláštní, vědět, že vám nikdo nemůže ublížit, i kdyby sebevíc chtěl. Napadlo mě už, že by to mohla být i nevýhoda. Kdybych chtěl sám sejít se světa, dalo by mi to asi hodně práce. Kulky se ode mě odrážejí, ve vodě se neutopím, ani šibenice mě neděsí... Roku sedmnáct set třicet jsem za hladomoru v Čechách čtvrt roku nejedl. Hlady jsem už sotva lezl, když mě v lese zaskočila smečka také tak hladových vlků. Byl jsem příšerně slabý, nedokázal jsem už ani vylézt na strom. Pustili se do mě, roztrhali na mě šaty, ale zuby jim po mé kůži jen neškodně klouzaly. Příjemné to ale rozhodně nebylo. Nevěděl jsem si rady a ze vzteku jsem je začal kousat také. Dva jsem zakousl, než ostatní utekli. Aspoň jsem se po dlouhé době pořádně najedl. Nevadilo mi, že měli maso jako houžev a jedl jsem je syrové... Popral jsem se i s medvědem, ale Míša byl silnější než vlci, na poslední chvíli se mi vyškubl a utekl - včas pochopil, že by to mohlo dopadnout jinak než čekal...“

„To myslíte - vážně?“ podívala jsem se na něho vyděšeně.

„Vybouráte se!“ vrátil mě zpátky do reality. „Dávejte pozor na cestu! Spadnout tady do strže, nic by se mi nestalo, ale vás by byla škoda.“

Srovnala jsem směr, ale nedalo se tvrdit, že bych byla klidnější.

„To muselo být - strašné. S těmi vlky...“

„To tedy bylo. Ale Třicetiletá válka byla horší. Jednak jsem v ní přišel o příbuzné do kdoví kolikátého kolena, ale především, pak už jsem se trochu vyznal - a věděl jsem, že jsem fext, kterému nic neuškodí.“

„Když vám nevadily střelné zbraně, nezkoušeli vás zabít jinak?“

„To se ví, že zkoušeli. Věšeli mě, tuším třikrát. Poprvé jsem si myslel, že je se mnou ámen. Kdo nevisel na šibenici, nedovede si to představit. Zajali nás Francouzi, chytili mě do smyčky provazu a než jsem se nadál, byl jsem v poutech. Hodně jsme jich ale předtím pobili a jejich velitel se rozhodl všechny nás pro výstrahu pověsit. Přišel jsem na řadu, když už na stromě viselo šest kamarádů. Ještě sebou škubali, no, nebyl to zrovna povzbuzující pohled. Přistavili žebřík, vytáhli mě nahoru a žebřík podtrhli. Visel jsem za krk a dusil se, bylo to příšerné. Začal jsem vidět bíle a už jsem myslel, že to je konec - jenže jsem se pozvolna přestával dusit a uvědomil jsem si, že to sice není příjemné, ale dá se to vydržet. Mrtvého jsem už jenom hrál, oni si mě přestali všímat a věšeli další. Když odešli, vyprostil jsem se z pout. To nebylo těžké, svázali mě jen halabala. Nikdo jiný nemá čas, aby se vyprostil, když ho věší. Šikovný kat přitom strhne člověku vaz, ale i když ne, každý se začne rychle dusit a vždycky jde jen o pár okamžiků. U mě to bylo jiné. Počkal jsem, až odpochodovali, pak jsem se začal všelijak napínat, až jsem si uvolnil ruce. Vytáhl jsem se po oprátce nahoru a sešplhal se stromu. To už byli všichni ostatní viselci v Pánu. Od té doby jsem se toho nebál, ale nic se nemá přehánět. Při posledním věšení kat škubl provazem, aby mi zlomil vaz. Luplo mi v krku pořádně, byl jsem nějakou dobu bez ducha, jenže po pár hodinách jsem se přece probral. Rozhodně jsem po takovém zážitku vícekrát netoužil. Říká se, že si člověk zvykne i na šibenici, ale to tvrdí jen ti, co na ní sami nikdy neviseli. Jak říkám, vůbec není oč stát.“

„To snad ani nemůže být pravda,“ vyklouzlo mi.

Přijížděli jsme už k mému domovu. Bydlela jsem na konci vesnice, ležící na hlavní silnici. Jak jsme se přibližovali, maně jsem zvolňovala.

„Je to pravda, ale nevím, proč tomu tak je. Klidně vám to předvedu, kdybyste měla zájem. Máte doma kus provazu?“

„Proboha ne! Nechci to vidět!“

„Nemusíte mít obavy,“ ujišťoval mě. „Nejsem samovrah, nic se mi nestane. Jako když se sám střelím do hlavy. Byla by to jen... taková pouťová atrakce...“

„Takže ani šibenice... A jinak?“

„Fexta jen tak nezabijete. Šavle se od nás odráží nebo kloužou jako po nejtvrdším křemeni, píky a bodné zbraně taktéž. Nejhorší je oheň. Fextové byli dříve známější než dnes. O mně to věděli nejen moji kamarádi, ale bohužel i ti druzí. Prajzům jsme tenkrát zle zatápěli, proto na nás - a zejména na mě - připravili v jedné chalupě léčku. Vrhlo se jich na mě šest najednou a svázali mě jako balík. Také ostatní pochytali živé. Přivázali nás pak v sednici k trámu a chalupu zapálili. To se ví, řvali jsme hrůzou jako prasata na jatkách, ale bylo nám to houby platné. Všem vzplály vlasy, na kůži rychle naskakovaly puchýře. Ostatní v těch plamenech brzy přestali křičet, upekli se. Oheň pálil jako čert, víc než kořalka v ráně, ale když přehořely provazy, měl jsem ještě sílu vyběhnout ven. No, povídám vyběhnout, spíš jsem se vypotácel po čtyřech. Nekoukal jsem ani, že lezu přímo proti Prajzům. Šaty jsem měl v jednom plameni, vypadal jsem jako hořící vích. Vyděsilo je to ale příšerně. Někteří na mě začali střílet, zapomněli v té chvíli, jaká je to pitomost. Jejich smůla. Naštěstí stál na návsi rybník. Ze zoufalství jsem tam skočil, ačkoliv jsem neuměl plavat a nevěděl jsem, jak je tam hluboko. Až později jsem zjistil, že se ani ve vodě nemám čeho bát, ale venkovské rybníčky nebývají hluboké, bylo mi tam jen po krk, doplácal jsem se zpátky ke břehu a zůstal naživu, zatímco Prajzové vyděšeně prchali do všech světa stran. Celý rok jsem pak vypadal odporně, kamarádi mi neřekli jinak než Smrťák. Žádný div, kdo na mě jen koutkem oka pohlédl, spatřil příšeru s vyceněnými odkrytými zuby, spálenou černou tváří a bez nosu, křižoval se hrůzou. Kdo mohl, uhnul mi s cesty. I z toho jsem se ale vylízal, zatímco ostatní v té chalupě shořeli na prach.“

Podívala jsem se na něho. Nos ovšem měl a tváře taky, to by ho mělo usvědčovat ze lži. Kdybych neviděla to předtím.

„Neuvěřitelné,“ vydechla jsem.

„To říká každý,“ povzdychl si.

Pomalu jsem zabrzdila před chalupou, kde jsem bydlela.

„Jsem tady doma,“ řekla jsem. „Slíbila jsem, že vás odvezu domů, ale zapomněla jsem se zeptat, kde vlastně bydlíte?“

„Já?“ zatvářil se trochu pobaveně. „To jste první, koho něco takového zajímá. Ale když to chcete vědět, do dneška jsem bydlel v tamté kůlně. Teď tam leží dvě mrtvoly a jen co je najdou, bude se tam rojit plno policajtů, radši se tam nevrátím, najdu si něco jiného. Nenechal jsem tam nic, co by mi chybělo, všechno své nosím s sebou, jak kdysi říkával jeden řecký filosof, tuším Diogénes.“

„Vy nemáte domov?“ podívala jsem se na něho udiveně.

„Nemám,“ pokrčil rameny. „Za domov mám celé Čechy. Měl jsem kdysi domek, chtěl jsem jednu dobu žít normálně jako jiní, ale o všechno jsem přišel. V tomhle světě se pro nás fexty klidné místo nenajde už hodně dlouho.“

Nebyla to úplná pravda, například Lorelai si žila jako zpěvačka poměrně slušně... ale ani ona to neměla jednoduché...

„A kam chcete jít?“

„O mě se nestarejte, vždycky se někde uchytím,“ mávl rukou. „V Čechách znám spoustu málo známých jeskyní, kde se dá v nejhorším přebývat. Jedna taková není daleko, ale je příliš vlhká. Mám raději sušší a teplejší bydlení, naštěstí se pro mě nějaká kůlna vždycky najde.“

Dívala jsem se na něho jako na zjevení. Pravda, vypadal jako bezdomovec, ale že by vážně bydlel v kůlně? Jeho chování džentlmena se s jeho oblečením neshodovalo. Ačkoliv... Přežil Třicetiletou válku, opakovala jsem si znovu pro sebe, je to strašidlo... ale nemohla jsem tomu pořád uvěřit.

„Víte co? Pojďte bydlet ke mně!“ vyhrkla jsem. „Aspoň na čas! Zachránil jste mi život, nenechám vás přece bydlet v nějaké jeskyni.“

Samozřejmě jsem věděla, že to nebude jen tak. Pozvat si do chalupy cizího chlapa bylo jistě trochu odvážné, obzvláště něco tak podivného, jako byl právě on. Teď zas vypadal překvapeně on, nevěřícně na mě koukal a neměl se k odpovědi.

„Myslím to vážně,“ ujišťovala jsem ho. „Ustelu vám v komoře, vyspíte se jako ve vatě. Beztak jsem si zvykla spát za pecí, je tam docela útulně.“

„Tedy - vážně bych od vás nečekal, že si domů přitáhnete úplně cizího chlapa,“ vrtěl nechápavě hlavou. „Pro děvče jako vy se to nehodí. A co rodiče? Nejsou doma, že? Nebudou mít ale řeči, až se vrátí?“

„Nevrátí se. Zemřeli při železničním neštěstí,“ povzdychla jsem si. „Od té doby jsem sama. A vy už pro mě cizí nejste, vždyť jste mi ukázal, že se umíte chovat jako džentlmen. V tamté kůlně jsem byla bezbranná a nezneužil jste toho.“

„No jo, ale snad se nesluší... To ani nemohu...“ upejpal se.

Že bych ho opravdu tak vyvedla z míry?

„Poslyšte, Jíro,“ podívala jsem se mu do očí. „Přece vám nenabízím nic, co byste nemohl přijmout. Jeskyně je vám milejší? Dobrá, můžete se přece kdykoli sebrat a jít, ale snad neuděláte nic špatného, když mou nabídkou nepohrdnete. Dlužím vám za život a nabízím vám jen ubytování, to je přece maličkost.“

Chvíli přemýšlel.

„To od vás nemohu chtít,“ zpěčoval se. „Uznávám, pomohl jsem vám. Pro mě to ale byla maličkost. To neznamená, že toho obratem ruky zneužiju, na to nemám právo. Neměla byste dávat všanc pověst a sdílet střechu s tak podivnou existencí. Je vám jasné, že si chcete do baráku nakvartýrovat tuláka, otrapu - a taky strašidlo? Opravdu máte takovou odvahu?“

„Tulák a otrapa - to snad není těžké změnit. Pomohu vám, chcete?“

„To vážně nejde,“ vrtěl hlavou.

„Ani když vás poprosím?“

„Neproste, to by tak ještě scházelo. Dobrá, já to přijmu. Ale jen na jeden nocleh.“

„Proč ne na týden?“

„Vyčítal bych si to... Přece vám nezkazím pověst!“

Zřejmě mu to bylo proti srsti. Nebo nechtěl být na nikom závislý. Znala jsem pár takových lidí, co by radši spali na sněhu, než by byli někomu na obtíž. Potají jsem si jich vážila, ale nikdy jsem se s nimi nesblížila. To bych musela žít jako oni - a to bych přece jen nedokázala.

Napadlo mě ale něco geniálního.

„Co kdybychom se dohodli jinak?“ navrhla jsem mu. „Budete u mě jako nájemník, když už ne jako host. Místo peněz mi budete prodávat příběhy ze svého života. Přiznám se, vaše povídání mě zaujalo. Kdybyste dovolil, nahrála bych si to, nebo aspoň zapsala. Už to, co jste mi povídal teď v autě, stojí za to.“

„Což o to,“ usmál se, „já bych mohl povídat celý týden.“

„Platí!“ napřáhla jsem rychle ruku, aby neměl čas si to rozmyslet.

„Dobrá, budiž po vašem,“ stiskl mi ji.

„Říkáte - strašidlo? Máte docela normálně teplou dlaň. Ruka strašidla by byla jistě studenější,“ usmála jsem se.

Vyskočila jsem radostně z auta a otevřela vrata stodoly. Jíra také vystoupil, čekal na mě venku. Zavřela jsem stodolu a zpod trámu vylovila klíč. Odemkla jsem dveře a rozsvítila na chodbě. Letmo jsem mrkla na nástěnné hodiny. Byla půlnoc, hodina duchů. Neměla bych se divit, kdyby teď na mě Jíra vycenil obrovské špičáky a šel mi po krku.

„Dáte si něco k večeři?“ navrhla jsem mu.

„Mám něco s sebou,“ upejpal se, ale když vytáhl z kapsy uválenou a připálenou placku očividně vlastní výroby, otevřela jsem ledničku a vytáhla balíček párků koupený na zítřek.

„Máte rád uzeniny?“ zeptala jsem se ho pro jistotu. „Já je nezbožňuji, ale je už noc a nechce se mi tak pozdě vařit.“

„Stačil by mi i suchý chleba,“ řekl.

„Nabídnout hostu suchý chleba? No, někdy se to dělá, ale mě by pak hanba přímo fackovala,“ zavrtěla jsem hlavou. „Dost na tom, že momentálně nemám nic lepšího.“

Dovedla jsem ho do své starodávné kuchyně a nabídla mu židli. Původní nábytek po rodičích byl starší než oni, jen na židle jsem přidělala polštářky, aby se mi měkčeji sedělo. Za chvilku plápolal v kamnech oheň a na kovových plátech se v hrnci na roštu hřály párky. Pak jsem odběhla do komory povléknout postel. Trochu jsem tam musela uklidit, komoru jsem totiž používala jako skladiště, ale během minuty jsem byla zpátky. Párky už byly ohřáté, postavila jsem na stůl dva talíře, příbory a na misce chléb.

Ještě jsem podala hořčici a zasedli jsme proti sobě. Ale oba jsme jedli... tak nějak bez chuti. Až teď jsem si ho mohla pořádně prohlédnout, ale ani v silnějším světle elektrické lampy na něm nebylo nic mimořádného, nepočítám-li nazrzlý plnovous a vlasy. Pravda, měl docela bystré oči a přiměřený nos, ale kvůli vousům jsem neviděla jeho tvář. Vousy každého chlapa změní do uniformního vzhledu. Napadlo mě, jak by asi vypadal, kdyby se oholil?

Pak jsem si náhle uvědomila, že je na něm přece jen něco zvláštního, jen to neměl napsané na tváři. Podle vlastních slov byl strašidlo. Žil přes tři sta let. Nevěřila bych mu to, bylo to absurdní a považovala bych to za plané vychloubání, kdybych na vlastní oči neviděla, jak v jeho případě cosi neznámého očividně porušilo přírodní zákony, které jsem až dosud považovala za neotřesitelné.

Proboha, nestačilo by to k zbláznění?

Dva chlapi na něho z bezprostřední blízkosti vypálili po vražedné ráně z obrovské pistole. Správně měl být na místě mrtvý - a místo toho NĚCO naopak zabilo tamty dva. Není normální, aby se od někoho kulky odrážely - a navíc zpět, odkud byly vystřeleny!

Nezdálo se mi to nakonec?

Prostřelená díra na jeho kabátě neúprosně říkala, že ne.

Ani štítivý pocit mazlavé hmoty, vlastně lidského mozku, na mé ruce ještě nezmizel.

Trochu jsem se zachvěla. Neměl nakonec pravdu? Není ode mě příliš odvážné sdílet střechu s něčím tak podivným?

Ale hned jsem zase pohodila vzdorně hlavou. Zachoval se ke mně jako džentlmen i v situaci, které zneužít mohl. Že to neudělal, dávalo mi jakousi záruku, že se ho ani do budoucna nemusím obávat.

„Umíte se docela otáčet,“ promluvil po chvilce.

„Maličkost,“ mávla jsem rukou.

„Co vlastně děláte tak sama?“ zeptal se mě.

„To neuhodnete,“ usmála jsem se. „Jsem ve zdejší vesnici učitelkou.“

„Ale jak to, že jezdíte po světě autem? Učitelé vždycky seděli ve škole a netoulali se.“

„Zajímavé, že?“ usmála jsem se. „Jezdím do města za kulturou. Na vesnici máme jednu hospodu a kdo nesedí tam, sedí doma u televize. Televize mi nestačí a hospodské řeči mě nebaví. Zvykla jsem si zajet si občas do města do divadla nebo do kina.“

„Dříve na vesnici kantoři ochotnické divadlo provozovali, nejezdili na panské.“

„Kantoři snad,“ podotkla jsem. „Také jsem to tady jednou zkusila. Dětem by se to líbilo, ale rodiče neměli pochopení. Sehráli jsme dvě představení před poloprázdným sálem a zaplatili z toho nájem. Bonbony pro herce jsem už kupovala za své.“

„To bude asi tím, že kantor má větší váhu než kantorka. Já se v poslední době ani nestačím divit, jak ženy dělají, co bylo kdysi mužskou záležitostí. Lidé také nebývali tak do sebe uzavření, jako jsou dnes. Dřív se více scházeli, aspoň na vesnicích.“

„Doba se mění,“ shrnula jsem s úsměvem.

„Doba se mění - lidé zůstávají stejní,“ povzdychl si Jíra. „Ačkoliv - dřív na sebe byli horší. Dnes se aspoň většina lidí nechová jako zvěř. Ale vlků a hyen je mezi námi pořád dost a dost, tady se lidstvo pořád moc nelepší.“

„Neměl byste to vidět tak černě,“ namítla jsem mu na to.

„Černě?“ opáčil. „Před necelou hodinou jste na dvě takové hyeny narazila!“

„Ach - promiňte, máte pravdu,“ zarazila jsem se a zvážněla.

Měl naprostou pravdu! Dvě hyeny tam teď ležely ztuhlé ve vlastní krvi... Díky Jírovi jsem z jejich drápů na poslední chvíli vyklouzla, ale bez něho...

„Víte, hyeny vždycky loví jako vlci, ve smečkách. To platí i pro hyeny lidského rodu,“ mudroval Jíra, aniž bych tušila... jak otřesnou pravdu právě řekl.

„A co děláte vy, že jsem tak smělá?“ zeptala jsem se ho.

„Nic pořádného,“ odtušil. „Žádné práce se ale nebojím a živobytí sháním poctivě. V sezóně dělám v lese, ale nemám nic trvalého.“

„Proč ne?“

„Protože se dnes všude požadují nějaké papíry, legitimace, vysvědčení - a co mám já? To se ví, zkoušel jsem vyžebrat si na úřadě doklady. První, na co se mě ptali, bylo datum narození. Já to přece přesně nevím, pamatuji jen, jak jsem byl starý, když začala Třicetiletá. To mi bylo třináct, rok bych ještě dohromady dal, od rodičů vím, že jsem se narodil v létě, ale cožpak vím, kterého dne to bylo? Tenkrát jsem to vědět nepotřeboval a dnes už to nezjistím, je to příliš dávno. Na faře to jistě kdysi zapsané bylo, ale kde je těm zápisům konec? Víte, kolik válek se už přes ně přehnalo? A kdybych to nakrásně věděl na den přesně, kdo mi to uvěří?“

„To je pravda,“ řekla jsem. „Taky bych vám to nevěřila, kdybych sama neviděla to s těmi kulkami.“

„No vidíte,“ pokračoval. „Tak to pokračovalo dál. Ptali se mě: Kde bydlíte? Řekněte sama, mohu přiznat, že bydlím střídavě v jeskyních nebo v kůlnách?“

„To je také trochu nešťastné,“ přikývla jsem. „Ale to by se dalo změnit. Přihlásím vás k sobě jako podnájemníka a až se ode mě budete stěhovat, budete mít v pořádku bydliště a máte aspoň na čem stavět.“

„Jste hodná dívčí, ale to by nebylo trvalé řešení,“ posteskl si. „Možná na dvacet, možná na padesát let. Ale myslíte, že si nikdo nevšimne, že je mi víc než ostatním? Jednoho dne na to ouřadové přijdou. Naposledy za Marie Terezie. Měl jsem tenkrát chaloupku v Jižních Čechách, žil jsem si spokojeně. Pak za mnou přišli drábové a odvedli mě před soud, že prý jsem vrah. Hájil jsem se, že jsem přece nezamordoval ani kuře, ale oni, že je domek zapsaný na Jíru Stříbrného - a kam jsem ho zakopal? Tvrdil jsem jim, to jsem přece já! A oni, abych si nedělal z ouřadu blázny, Jíra Stříbrný měl domek zapsaný už před třiceti lety, já musím být podvodník a samozřejmě i jeho vrah. Ještě že si toho prý sousedé všimli! Zavřeli mě tedy. Ani nevím, kdo mě udal, to víte, závistivců bývalo v téhle zemi vždycky dost. Dotyčný je ostatně už dávno po smrti, proč bych po tom pátral? Když se žádná mrtvola nenašla, z vězení mě pustili, ale už jsem se neměl kam vrátit, z chalupy mi zbylo spáleniště. Někdo mi posadil na krov červeného kohouta a sousedé se mnou ke vší smůle nemluvili, že jsem kriminálník. Sebral jsem se tedy a šel jinam. Od té doby nemám domov.“

„A jak to tedy děláte?“ zajímala jsem se.

„Všude po mně papíry nechtějí,“ pokrčil rameny. „Najmou si mě na krátkou dobu, vydělám si nějaké peníze, uložím a z toho žiju. Naštěstí nekradu - ačkoliv byly doby...“

„Já po vás žádné papíry nechci,“ řekla jsem rozhodně. „Mluví za vás, co jste pro mě udělal. A jestli chcete, pokusím se vám pomoci. Myslím to vážně.“

„Už jsem říkal, že jste hodná dívčí. To dá rozum, učitelka. Kantoři vždycky bývali mírnější a upřímnější, než většina lidí kolem nich. Asi to k tomu povolání patří. Ale těžko si dovedete představit, co to znamená ouřad. Zavedli to Habsburkové a nic se na tom od těch dob nezměnilo.“

Slíbila jsem mu, že o tom budu přemýšlet. Pak jsem ho provedla po chalupě, aby se seznámil s příslušenstvím. Ani se nedivil, že mám ve staré chalupě zavedenou vodovodní přípojku a docela slušnou koupelničku - zřejmě už si na takové noviny zvykl. Nakonec jsem ho zavedla do komory.

„Budete spát tady,“ řekla jsem. „Já si ustelu v sednici za pecí, ale slibte mi, že mi ráno neutečete. Slíbil jste mi už ostatně nějaké to povídání.“

Usmál se.

„Nestrachujte se, já své sliby plním,“ ujistil mě.

Ale přece jen jsem se v kuchyni zamkla. Jistota je zkrátka jistota. No, pravda, byl to na první dojem džentlmen, ale přece jen drsnějšího rázu.

Dlouho jsem pak ale nemohla usnout. Hodina duchů skončila a nic pozoruhodného se nestalo. Jíra zřejmě nebyl tím pravým strašidlem.

To byl ale den! Vypadalo to příliš neskutečně, něco takového by mě nenapadlo ani ve snu. Moje vědecky založené myšlení to odmítalo uznat, ačkoliv jsem jednu z těch divných věcí viděla na vlastní oči.

Ať byl Jíra starý tři sta let, nebo jen třicet, v jednom mě přesvědčil. Odrazily se od něho tři kulky. Jak - to nevím. Ale viděla jsem to. Kdyby to měl být nějaký kouzelnický trik, pak by musel být setsakra dobře připravený. Chtěla bych vidět Davida Copperfielda, jak vymýšlí něco tak přesvědčivého ve chvíli, kdy by na něho mířily dvě obrovské pistole!

Ba ne, tohle nebyl trik. Ty dva to bezesporu zabilo. Ale co tedy? Můj materialistický názor na svět to odmítal chápat, jenže - ono se to stalo! Vlastním očím věřit musím!

V chalupě bylo ticho jako v nočním lese. Nic se nehnulo, takže jsem nakonec přece usnula, jako by mě do vody hodili.

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54