Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ve vlčích spárech

Jíra odjel ranním autobusem. Neřekl mi kam a ačkoli jsem se mu nabízela, že ho tam zavezu, jemně mi odpověděl, že bych tím přišla o překvapení. Přes ďábelskou kombinézu měl svůj tmavý plášť, jak říkal, kvůli kapsám. Vypadal v něm skutečně Mefistofelsky.

„Zatím jsi mě pokaždé překvapil tak, že jsem se jen těžko vzpamatovávala,“ řekla jsem s úsměvem. Viděl, že se nijak nezlobím a jen se usmíval.

Musela jsem si ještě něco zařídit na školské správě ve městě. Mělo to být do konce příštího týdne a já se rozhodla raději nic neodkládat. Odjela jsem ráno autem a vrátila se až odpoledne.

Jíra doma nebyl. Uložila jsem auto do garáže, vzala klíč s trámu a odemkla hlavní vchod. K mému údivu byl odemčený. To nebylo samo sebou, před odjezdem jsem určitě zamykala. Napadlo mě, že mě navštívili zloději. No což, moc toho neukradnou, řekla jsem si v první chvíli. V chalupě nic cenného nebylo, zloději by si nepomohli. Starý nábytek, pár kousků nádobí, malovaná skříň s trochou prádla a šatů. Knihy jsem měla uložené ve škole, bylo tam na ně víc místa a byly tak nějak pohromadě. Ledaže - a srdce se ve mně málem zastavilo - leda že by mi ukradli počítač a kazeťák. Kazeťák mi sloužil jako rádio a počítač, ačkoli nebyl nejmodernější, měl pro mě cenu největší. Byly v něm Jírovy vzpomínky.

Nezdržovala jsem se na chodbě a rychle jsem zamířila do sednice. Na první pohled od prahu jsem si oddychla. Nic se neztratilo. Počítač stál na svém obvyklém místě na skříňce v rohu sednice a kazeťák byl na poličce.

Zastavila jsem se ale a musela jsem si vydechnout, abych překonala strach, že bych přišla o Jírovy vzpomínky. Měla bych si asi všechno někam bezpečně uložit, napadlo mě, vždyť by se to vešlo na jednu malou disketu a mohla bych mít klid.

Nestačila jsem si ani vydechnout, když mě zezadu objaly něčí ruce. Stiskly mě jako do kleští a bylo jich nějak moc. Jedny mě sevřely kolem pasu, další mi přehodily přes hlavu nějaký plátěný pytel či co to bylo.

„Co blázníte?“ vyhrkla jsem. „Nechte mě!“

Ztratila jsem orientaci, zvláště když se mnou smýkali nalevo i napravo. Málem bych upadla, ale drželi mě pevně a kamsi mě strkali. Posadili mě na židli a rychle mě k ní nějakým provazem přivázali. Ani pohnout jsem se nemohla.

Nikdo mi neodpověděl. Nikdo se mě teď nedotýkal, ale byla jsem pevně přivázaná a nemohla jsem se ani pohnout. Dostala jsem strach, protože jsem pořád nevěděla, kdo mě to přepadl a co se mnou zamýšlí. Byl to zloděj, kterého jsem překvapila při činu?

„Co po mě chcete?“ zkusila jsem se zeptat.

„Něco si přečteme,“ prohlásil nepříjemně jízlivý hlas. Měla jsem dojem, jako bych jej už někdy slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde by to mělo být. Ze směru od stolečku s počítačem se ozvalo šustění papírů.

„Ano, tady to je,“ pokračoval po chvilce neznámý. Neslyšela jsi? ušklíbl se Žorž. Jsme na místě, postýlka je připravena. Můžeš se začít svlíkat.“

Četl to z první kapitoly mých zápisků, jak jsem je včera na zkoušku vytiskla. Byl to úvod k Jírovu příběhu, nic jsem si nevymýšlela, jen jsem popsala své dojmy z našeho prvního setkání. Rozčilením jsem se roztřásla. Co je komu do mých zápisků?

Ne...ne... nechte mě... prosím... vyhrkla jsem zoufale. Obměkčilo by to kameny, ale ne ty dva.“ četl někdo ironickým, jízlivým hlasem a tak posměšným tónem, že mě to rozčílilo snad víc než způsob, jak mě tu přepadli.

„To se vás netýká,“ přerušila jsem ho. „Nemáte právo lézt do mých soukromých záznamů. Co vlastně po mně chcete?“

Neznámý muž ignoroval můj výbuch a pokračoval ve čtení: Mám ti pomoct? křikl na mě Žorž. Jeho hlas ztvrdl jako kus křemene. Aniž by na mě přestal mířit, natáhl se a volnou rukou mě popadl za kabátek kostýmu. Trhl za něj tak prudce, až mě to otočilo. Ozvalo se praskání látky, knoflíky odlétly kamsi do sena a Žoržovi zůstal kabátek v ruce. Strhl mi jej jediným pohybem, ale nevrhl se na mě, jak jsem určitě očekávala. Kabátek odhodil stranou a opět na mě významně pozvedl svoji obrovskou pistoli. Nerozuměla jsi? Šaty dolů!“

Neznámý přestal číst, odstrčil židli a vstal. Pomalu mě obešel, pak mi rychlým pohybem strhl s hlavy plátěný sáček. Stál za mnou a neviděla jsem ho, jen jeho ruku. Natahoval ji zezadu přede mě a držel v ní - můj kabátek od kostýmku. Ten, co zůstal v kůlně a pro který bych se už nikdy nevrátila. Kostým bych už stejně nedala dohromady a kabátek byl navíc od krve. Teď na světle to bylo jasně vidět.

„Je to tvoje?“ vyštěkl na mě.

„Ano,“ vyhrkla jsem.

„Tak je to jasný,“ ozval se jiný hlas ze strany.

„Co je jasný?“ odsekl neznámý. Stáhl ruku s kabátkem dozadu a opět mi přetáhl černý pytel přes hlavu, abych nic neviděla. „Snad bys nevěřil těm blábolům, co napsala. Jen jedno je jasný, Žorže nemohla dostat ona. Za to může ten druhý, o kterém píše.“

„Ale co s ní budeme dělat, když Žorže nezabila?“

„Nebuď naivka. Ví toho příliš mnoho a mohla by toho pravýho varovat. Necháme ji... třeba v Lomničáku a počkáme si na toho pravýho.“

„To bysme sebou měli hodit,“ zapochyboval ten druhý.

„Neboj se, všechno stihneme. Ale chce to pohyb.“

Jak jsem pochopila, nepříjemný hlas patřil někomu, koho ostatní zřejmě uznávali - pokud jich bylo víc než ti dva, co jsem dosud slyšela. Začali mě rozvazovat, ale jen od židle, hned potom mě trhnutím postavili na nohy a přivázali mi ruce pevně k tělu. Dostrkali mě před sebou nejprve ze sednice na chodbu a pak ven před chalupu, pořád se zakrytým obličejem. Nedaleko se ozval kovový zvuk automobilových dveří.

„Ručíš za ni,“ připomenul komusi nepříliš nahlas velitel těch banditů.

Vtáhli mě do auta a někdo mě hned hrubě strčil dál do vozu. Někdo už tam seděl, přitáhl si mě k sobě, druhý nasedl vedle mě, takže jsem seděla mezi dvěma chlapy. Ozvaly se několikeré dveře, pak nastartoval motor a auto se rozjelo.

Pokud jsem mohla posoudit, nejednalo se o trabant. Tohle fáro bylo z odlišné cenové třídy. Už to pohodlí - sedadla byla měkká, anatomicky tvarovaná. Seděli jsme tři vedle sebe a přitom jsme všichni seděli pohodlně. Motor šel tiše, ale vyrazili jsme jako na závodech. Také pérování bylo bezvadné a těžko jsem mohla rozeznávat, kudy mě vezou, ledaže bych si pamatovala všechny zatáčky.

Jeli jsme dlouho, ale nakonec jsme přijeli na místo, kde auto zvolnilo a začalo se kymácet. Zřejmě jsme už nejeli po silnici, ale po menší polní nebo lesní cestě a i po ní jsme jeli dlouho. Když jsme zastavili, otevřely se dveře, chlapi vystoupili a vytáhli mě ven. Dovlekli mě stranou, přitiskli zády k nějakému kůlu nebo ke kmeni stromu a rychle mě k němu vstoje přivázali.

„Chcete mě tu nechat?“ vyhrkla jsem v obavách.

„Mlčíš!“ vyštěkl na mě kdosi.

„Jen ji nech,“ odtušil jiný, podle hlasu velitel. Pak mi strhl černý sáček s hlavy.

Byli tři. Jeden byl starší, tlustý a plešatý, s nápadně červeným obličejem. Měl na sobě tmavohnědý oblek s kravatou a bílou košilí. Sako měl pečlivě zapnuté, ale na pravé ruce měl nasazený nebezpečně vyhlížející ozubený kus železa. Tím dostat do obličeje, přišla bych asi naráz o všechny zuby.

Dva další muži byli mladší. Byli oblečení do džínových kalhot a potištěných košil, bez nápisů, jen vzorkem. Jeden měl na košili změť barevného podzimního listí a druhý fialové spirály, přitom ten s listy byl zřejmě velitel. Byli jsme na malé mýtince v lese, ale neviděla jsem, co je za mnou. Přede mnou byly vysoké stromy a mezi nimi nízké křoví. Na úzké lesní cestě stálo nádherné lesklé černé auto. Bylo opravdu z těch lepších, ale mercedes to nebyl a jiná auta té třídy bych beztak nepoznala.

„Teď už je to fuk. Když už je tady, ať aspoň ví co a jak,“ rozhodl velitel.

„Mohli jsme si s ní aspoň trochu užít,“ namítl druhý.

„Na to teď není čas. A nechat ji tu nemůžeme, někdo by mohl jít kolem a odvázat ji. Přines půlkilovku.“

Chlap ve fialové košili odkvačil k autu, otevřel zadní kufr a v mžiku byl zpátky. V ruce držel cosi zabaleného do umaštěného papíru.

Přehodili mi kolem krku provaz a zamaštěný balíček na něj zavěsili, takže mi ležel na břiše. Velitel potom do toho balíčku zabodl lesklou trubičku, ze které se táhl kus silné, hladké a lesklé černé šňůry.

„Vycouvejte, ať se něco nestane s autem,“ nařídil jenom tak přes rameno.

Chlap ve fialové košili odběhl k autu, nasedl a pomalu zacouval dál do lesa.

„Tak tedy, milá paní učitelko,“ obrátil se ke mně málem dobráckým tónem velitel bandy. „Abyste věděla, proč tu jste a o čem je řeč. Ten Žorž, kterého jste nedávno v lese zabili, jistě si na to dobře pamatujete, byl můj brácha.“

„Já jsem ho nezastřelila,“ bránila jsem se, ale určitě jsem zbledla.

„Věřím vám,“ ušklíbl se. „Ani bych vám nevěřil, kdybyste mi tvrdila, že jste ho zabila. Musela byste mít pistoli nebo něco podobného. Ale ten váš komplic pistoli měl a zabil mi bráchu. A to se neodpouští. Divím se, že vás nezajímalo, jak jsme na vás tak bleskově přišli? Pravda, pomohla nám náhoda, ale hlavně - máme spoustu známých. V té kůlně po vás zbyl kabátek a trocha střepů. To nám stačilo. Informátorů máme dost a stačilo zjistit, ve kterém servisu v poslední době vyměňovali nějaké sklo do auta. Potom už šlo jen o to, na kterou ženskou padne ten kabátek.“

„Já jsem přece vašemu bratrovi nic neudělala,“ opáčila jsem umíněně. „Co s tím mám společného?“

„Skoro nic, máte pravdu,“ pokrčil rameny. „Jen jste u toho byla a víte příliš mnoho.“

„Co se mnou chcete dělat?“ otřásla jsem se hrůzou.

Až teď mi začalo docházet, co tím míní.

„Nebojte se, nemám ve zvyku někoho trápit,“ uklidňoval mě pokrytecky. „Nebude to trvat dlouho. Máte na břiše půl kila semtexu s rozbuškou. Až to vybuchne, nestačíte se ani polekat a budete to mít odbyté.“

„Přece byste mě nechtěli...“ zbledla jsem. „To by byla vražda!“

„A co bysme s váma měli dělat?“ opáčil klidně. „Víte už o nás víc než je zdrávo. Tedy - zdrávo pro vás. My už si nemůžeme dovolit nechat vás naživu.“

„Ale takhle... To je nelidské!“

„Můžete být ráda, že nejsem sadista, to byste si teprve užila! Já vlastně proti vám osobně nic nemám. Každá smrt je stejná, jen někdy se člověk dlouho trápí, než zhebne. Tohle bude aspoň velice rychlé. Jestli vám to udělá radost, povím vám, že chlap, co mi zabil bráchu, si tak jednoduchou smrt nevyslouží. Na tom si pořádně smlsnu! Bude mě úpěnlivě prosit, abych už ho konečně zabil.“

„Ale přece nemůžete jen tak...“ vykřikla jsem se slzami bezmoci v očích.

„Ale můžeme,“ ujistil mě. „My můžeme všechno a zpovídat se vám nemusíme a tedy ani nebudeme. Pepo, jdeme!“

Vytáhl z kapsy zapalovač, rozškrtl a plamínek přidržel u lesklé černé šňůry. Zaprskalo to a všichni jako na povel vyrazili sprintem pryč. Nechali mě u stromu s půlkilogramovým balíčkem trhaviny na krku a s hořícím doutnákem, kde se oheň pomalu, ale nezadržitelně prokousával k rozbušce.

Proboha, co to se mnou udělá?

Neměla jsem dostatečnou představu o účincích trhavin, ale bylo mi jasné, že půl kila semtexu je pěkně silná nálož. Nedávno v televizi říkali, že pouhých dvacet deka, ani ne polovina, dokáže ve vzduchu roztrhat na kusy velkoletadlo.

Dívala jsem se na doutnák, pozorovala jsem, jak na jeho hladkém černém povlaku naskakují puchýřky a praskají, aby z nich po několika okamžicích vyrazil tenký proužek dýmu. Až tyhle puchýře dojdou k rozbušce...

Kdyby mě radši rovnou bez výstrahy zastřelili, pomyslela jsem si zoufale. Ani bych se nestačila polekat, bylo pekelné pozorovat, jak se pitomou trubičkou pomalu blíží smrt!

Na okamžik jsem mrkla k okraji lesa. Všichni tam stáli v bezpečí, přikrčení za silnými stromy. Museli jsme být na vrcholku nějakého kopce, protože terén na všech stranách klesal a kromě pár stromů nebylo nic vidět. Bestie, že nejsou sadisté? Vždyť se na mě dívali jako na divadle! To přece není možné, nemůžou mě pro nic za nic takhle roztrhat na kusy, vždyť jsem jim nic neudělala!

Přede mnou to prsklo a na ohybu doutnáku, sotva na píď od trhaviny, naskočil puchýř.

„Néé!“ vykřikla jsem zoufale. Podívala jsem se dolů na balíček. Papír se rozbalil, ale provaz jej držel na mém břiše pevně. Uvnitř byla růžová plastelína se zapíchnutou kovovou trubičkou. Což takhle na to plivnout? To nemá cenu, povrch doutnáku je z plastické hmoty, určitě je vodotěsná. Když se někde oheň provalí puchýřem, čelo ohně už je jistě o něco dál.

„Pomóc!“ vykřikla jsem. Nechtěla jsem křičet, nemělo to smysl a jen to uspokojovalo sadisty na opačném konci mýtiny, ale strach byl silnější než předsevzetí. Ať je to, jak chce, můj život za okamžik skončí, došlo mi s krutou jistotou. Nechtělo se mi umřít, ale oni...

„Nééé!“ zakvílela jsem.

Necelý palec od rozbušky vyprskl další puchýřek. Už to nebude trvat dlouho, řekla jsem si s posledním zábleskem vědomí. Vteřinu, dvě. Zaklonila jsem hlavu, abych na to ani neviděla, pevně jsem zavřela oči a napjatě očekávala smrtící explozi...

Před zavřenýma očima mi vylétl oslnivý plamen. Současně s hromovou ranou, která mě ohlušila, jsem pocítila strašlivý úder do břicha. Jako kdyby mě nakopl kůň. Bolestí jsem se prohnula v pase. Viděla jsem kamenitou půdu řítit se přímo proti mému obličeji, ba ne, to jsem padala já, anebo to byla jen moje hlava, odtržená od těla? Bezděčně jsem před sebe natáhla ruce. Objevily se, ale jako kdyby mi nepatřily, vůbec jsem je necítila. Dopadla jsem na ně, ale neudržely mě a ještě jsem se bolestivě udeřila do obličeje. Vykřikla jsem, ba co víc, úplně jsem zavyla hrůzou i bolestí, stočila jsem se do klubíčka a oddychovala jsem, abych popadla dech.

Až po několika nekonečných vteřinách jsem se nadzvedla. Ležela jsem na zemi, lapala po dechu, ale ještě jsem dýchala. Podívala jsem se na břicho. Nemohla jsem tomu uvěřit, nikde žádná krev! Vypadalo normálně. Ani rudohnědou kombinézu to nepoškodilo. Pomalu jsem se nadzvedla na rukou a klekla si. Nešlo mi to, nohy mi něco přidržovalo, ale kupodivu mě poslechly. Zatřepala jsem jimi a vysvobodila je ze zbytků provazů, co mě držely u kůlu.

Ale to by přece znamenalo, že jsem naživu! Jak je to možné? Což mi přímo na břiše nevybuchla nálož?

Náhle mě napadlo vysvětlení. Ďábelská kombinéza! Moc jsme toho o ní nevěděli - ale teď například odpérovala výbuch, který by trhal i skály! Ale to peklo předtím, to bezmocné čekání, sledování, jak se oheň pomalu prokousává doutnákem - to tedy stálo za to! Nepřála bych to nikomu a nechtěla bych to zažít už nikdy v životě!

Ohlédla jsem se ke stromu, kde jsem před chvílí bezmocně stála. Provazy tu byly, ale nadobro rozervané a jejich konce vypadaly opálené. Musela to být pořádná exploze, když je takhle roztřepila. Také skála pode mnou vypadala ožehnutá plamenem. A to mi vybouchlo na břiše - a já tu stojím jakoby nic a nemohu uvěřit, že ještě žiju.

Ale co gangsteři?

Obrátila jsem k nim hlavu. Stáli tam, oči vytřeštěné a zřejmě tomu nemohli uvěřit. Stejně jako já. Při pohledu na ně jsem pocítila vztek, ba co víc, strašlivou nenávist. Těm bestiím to sice nevyšlo, ale za normálních okolností by ze mě byly jen beztvaré kusy! Je to vůbec možné, taková krutost?

Pomalu, malátně jsem se postavila. Oddechovala jsem jako po výstupu na Sněžku, ale pomalu jsem se vzpamatovávala. Náhle mě napadlo: využít okamžiku překvapení, otočit se a zmizet těm grázlům v lese! Ale tušila jsem, že jim tak snadno neuteču, určitě by mě dohonili. Byla jsem pořád jako zdřevěnělá, bolelo mě břicho a prsy - po tom úderu bych spíš měla být ráda, že mě vůbec má co bolet. Uvědomila jsem si, že ani teď proti nim nemám naději. Byli tři, byli silnější a ozbrojení. Měla jsem na ně hrozný vztek a kdybych mohla, vlastnoručně bych je uškrtila, ale ani vztek nebyl silnější než rozum. Nemínila jsem jít proti nim holýma rukama. Na ochrannou kombinézu jsem se nemohla spoléhat. Tlusťoch by mi určitě rozmlátil nechráněný obličej prvním úderem. Stála jsem jako kamenný pomník a nehýbala se, jen jsem pomalu, zhluboka dýchala.

Naštěstí se ani oni nehýbali. Civěli na mě jako na osmý div světa - nebylo divu. Měla jsem být přece roztrhaná na malé kousky a místo toho jsem se opět postavila na nohy. Jistě tomu také nemohli uvěřit. Při pohledu na jejich zděšení jsem si uvědomila, že na ně nejspíš působím jako přízrak z jiného světa. Třeba se teď všichni otočí a naopak se dají přede mnou na útěk oni, místo abych utíkala já, napadlo mě.

„Vy bestie mizerné, špinavé,“ vybuchla jsem a vykročila - přímo proti nim.

Stalo se ale něco, s čím jsem nepočítala. Žoržův bratr rychle zajel rukou pod sako a vzápětí jsem spatřila matnou šedou hlaveň pistole. Namířil ji na mě, ale než jsem se stačila zděsit a zdvihnout ruce, stiskl spoušť. Nechtěl mě zastrašit, ale rovnou zabít!

Z hlavně šlehl oranžový plamen. Ačkoliv jsem byla z výbuchu ohlušená, zaslechla jsem ostré prásknutí výstřelu a současně pocítila štiplavé bodnutí u srdce. Naštěstí nic víc. Zato náčelník gangsterů vykřikl bolestí a na potištěné barevné košili se mu objevila rychle se zvětšující krvavá skvrna. Bezvládně poklesl v kolenou a pozvolna se sesunul na písčitou půdu pod velkými borovicemi.

Došlo mi to dříve než jim. Ďábelská kombinéza měla opravdu vlastnosti - fexta!

Takže mě nemohou zastřelit! Mám na sobě cosi tisíckrát lepšího, než neprůstřelnou vestu. Musela jsem si dávat pozor jen na nechráněný obličej a na ruce. Nebezpečnější než pistole velké ráže by mi byl obyčejný železný boxer. Blesklo mi hlavou, že mám proti dvěma zbývajícím výhodu jen do chvíle, než si uvědomí moje slabé místo. Pak se na mě jistě vrhnou - ale kráčela jsem k nim jako stroj dál.

Od ležícího náčelníka mě dělilo pár metrů. Můj pohled se zastavil na jeho pistoli. Vypadla mu z ruky a ležela krok před ním. Z hlavně ještě stoupal tenký proužek dýmu. Pomalu jsem k ní došla. Ti dva stáli pořád jako přimrazení několik kroků stranou, nikdo mi v ničem nebránil. Shýbla jsem se a těžkou zbraň zvedla. Hlaveň mě hřála do dlaně, jak byla od výstřelu horká. Neměla jsem už holé ruce, jako před chvilkou.

„Vy bestie, vy vrazi!“ zachraptěla jsem vyschlým hrdlem. Přitom jsem zvedla pistoli do výšky očí. Neměla jsem v úmyslu střílet, prostě jsem si potřebovala zaclonit rukávem kombinézy obličej, jenže to oni netušili. S pistolí v ruce to nevypadalo jako obranné gesto, věrohodněji se to dalo pochopit jako zamíření. Držela jsem těžkou zbraň oběma rukama a rukávy kombinézy mi chránily další plochu z odkrytého obličeje. Aby mě zastřelili, museli by mě trefit doprostřed čela, ale to by musel být některý z těch grázlů čarostřelcem. Mohli by ještě zapadnout do nejbližšího houští a doufat, že nejsem zběhlá ve střelbě. Což byla ostatně pravda, vždyť jsem pistoli držela v ruce poprvé. Mířila jsem na ně, ale nemohla jsem se odhodlat střelit. Zbraň jsem beztoho držela jako nějaký klacek, ani mě nenapadlo dát prst na spoušť. Pohybovala jsem se jako ve zpomaleném filmu a dávala jim dost času k ústupu.

Dva zbývající lumpové se ale neobrátili na útěk. Ani jsem si nevšimla, že také vytáhli pistole. Byli rychlejší než já, dříve než jsem stačila zamířit, pocítila jsem dvojí lupnutí, na prsou a na břiše. Až pak mě ohlušilo dvojité prásknutí a oslepily plameny výstřelů. Ani bych nestačila stisknout spoušť, ostatně jsem na ní ani neměla prst.

Nic víc se ale nestalo. Obě rány kombinéza zachytila - a vrátila zpátky. Dva zbývající gangsteři se na okamžik zastavili, jako kdyby do nich něco narazilo. Obličeje se jim zalily krví - a pak se pomalu, bez výkřiku, složili na zem. Bylo jasné, že mě ohrožovat nebudou. Jak to říkal Jíra? Kdo míří, dostane kulku přímo do oka, kdo střílí od boku, dostane ji do břicha - odhadl to opravdu přesně. Příšerně přesně!

Na okamžik jsem pocítila z toho řetězu smrtí hrůzu. Pro mě ji chystali, sami tu teď leželi. Sklonila jsem se nad Žoržovým bratrem a otočila ho obličejem vzhůru. Nebyl ještě mrtvý, ale nevypadalo to s ním dobře. Vystřelil na mě jen tak od boku a odražená kulka ho zasáhla do pravé strany hrudi. Srdce zasažené neměl, to by už nedýchal, ale nejspíš měl prostřelená játra. Rána silně krvácela, ačkoliv si na ní vší silou držel ruku. Byla jsem bezradná - nevěděla jsem, jak mu pomoci.

„Jak je to možný?“ zasípěl, když mě spatřil nad sebou.

„Ty jsi nečetl, co jsem psala o vlastnostech fextů?“ řekla jsem přísně.

„Kdo by tomu věřil?“ zamumlal. „To je přece očividný nesmysl.“

„Není to nesmysl,“ řekla jsem vážně. „Fext opravdu vrací kulky.“

„Tak takhle jsi mi zabila bráchu...!“

„Já ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Zastřelil se sám. Chtěl zabít mého přítele - střílet na fexta je sebevražda. Jíra tvého bratra včas varoval, ale on mu neuvěřil, jako ty mně. Vždyť i ty jsi to věděl předem! Co se teď tak hloupě divíš?“

„Takovou chybu by udělal každý!“ vyhrkl ztěžka. „Kdo mohl tušit, že to není kec? Proč jsi potom tak ječela?“

„Největší chybou bylo, že jsi mě chtěl zabít, ačkoliv jsem ti neublížila. A proč jsem volala o pomoc? Co bys dělal na mém místě, kdyby ti někdo pověsil na krk bombu? Nejsem fext jako Jíra. Pomohl mi k té kombinéze, ale do poslední chvíle jsem netušila, co je to za dar. Teď už to vím. Kombinéza od fexta vydrží i výbuch půl kila semtexu - a odráží kulky. Zachránila mi život a vás trefily vlastní odražené kulky, jako předtím tvého bratra. Nemám si co vyčítat, svědomí mám čisté. Nezabila jsem vás, sami jste stříleli. Čím kdo zachází, tím také schází.“

„Jak jsme to mohli vědět?“ uraženě sykal bolestí.

„Nemuseli jste přece vědět vůbec nic. Slušní lidé jsou před fexty bezpeční. Chtěli jste mě zavraždit - a dostali jste, co vám už dávno patřilo.“

„Ale mně jste zabili bráchu!“ trval na svém. Obličej mu přitom zkroutila bolest. „Já ho musím pomstít!“

„Proč pořád tvrdíš, že smrt tvého bratra někdo z nás zavinil? Zavinil si ji sám. Kdyby zblízka vystřelil do bedny dynamitu, nedopadlo by to podobně? A komu bys to vyčítal? Té bedně? Je to vaše vina. Chovali jste se jako bestie - rozhodně vás litovat nebudu.“

Možná chtěl ještě něco říci, ale opět ho celého zkroutil záchvat bolesti. Když se jeho napjaté tělo opět uvolnilo, už nic neřekl. Byl mrtvý.

Chvíli jsem nad ním stála a uvažovala. Správná křesťanka by mu odpustila, ale musela bych nejprve zapomenout na ty příšerné chvíle, jaké mi připravil. Chtěl mě zabít - a jak strašlivou smrtí! Kolika lidem by ta bestie v lidské podobě ještě ublížila, kdyby zůstala naživu? Já jsem mu smrt od srdce přála.

Nechala jsem ho ležet a popošla k dalším dvěma. Ano, přesně jak mi vysvětloval Jíra. Nestříleli od boku, měli čas zamířit, takže dostali kulky kousek nad pravé oko. Proto už ani nevykřikli. Ani tyhle lumpy jsem nemínila litovat.

Jakže to bylo v té Jírově písni?

Tam na tom mostě jak na honu stříleli prý na něho

on jediný však po svých vlastních nohou odešel,

a chlapů moc tam ve své krvi potom ležet zůstalo

ti splatili té válce daň svým vlastním životem.


A nikdo už se nedozví, co život jim tam zkrátilo,

pluk vojska pobít není v silách chlapa jednoho!

Ten stín z temnot má na své straně sílu pekla samého

ta na mou duši nepatří do světa našeho.

Ne, neměla jsem nejmenší pochybnost o tom, že nejsem spřažená s peklem. Nezvyklé to bylo, ale jak říkal Jíra, nějaký přírodní zákon to řídí a s peklem to nemá nic společného. S peklem se spřáhli oni - a také tak dopadli. Všichni přece zahynuli vlastní kulí!

Uvažovala jsem, jak se dostanu zpátky. Vezli mě dlouho, určitě pár desítek kilometrů. Vůbec jsem to tu neznala. Napadlo mě vypůjčit si jejich auťák. To by mi snad nemohl nikdo vyčítat. Ale komu je vrátím? Příbuzným těch gangsterů? To bych si dala! Co když má tahle banda dost členů, aby mi znepříjemnila život? Radši ruce pryč od nich! Zavolat policii? Když jsem si představila, že bych jim musela vysvětlovat co a jak, ztratila jsem zájem. Jenže - co udělám s pistolí? Přece ji tady nenechám, už na ní jistě budou moje otisky prstů!

Nakonec jsem se rozhodla zmizet po anglicku. Málo platné, upozorňovat na sebe není dobré. Možná sem pošlu policii, aby je tu našli, ale víc pro ně dělat nebudu.

Nasedla jsem do auta. Stálo připravené k jízdě pod vrcholkem kopce. Sedělo se v něm báječně, proti trabantu to byl nebetyčný rozdíl. Klíčky byly naštěstí zastrčené v zapalování, nic jsem nemusela hledat. Štítivě jsem dala do přihrádky na palubní desce pistoli, opatrně nastartovala a pomalu se rozjela dolů po strmě klesající lesní cestičce.

Jakmile jsem vyjela z lesa, brzy jsem se orientovala. Jsem v sousedním okrese, ale párkrát jsem tudy projížděla. Domů jsem se tedy otočila snadno, ale jela jsem pomalu. Nebyla jsem si jistá, že mě obrovský auťák poslechne stejně jako můj traboš. Ale jelo to perfektně, to jsem musela uznat. Ze svého učitelského platu si takové fáro v životě nepořídím. Proč mají mít tak nádherné věci jen gangsteři a vrahové?

Jela jsem mravně, přesně podle předpisů, nikde jsem ani nedala víc plynu než bylo nutné, ale i tak jsem brzy byla na dohled od naší vesnice.

Co teď?

Rozhodla jsem se auto odstavit mimo silnici a ten kousek dojít pěšky. Potřebovala jsem čas, abych si to mohla v klidu promyslet. Odbočila jsem na polní cestu a pomalu zamířila k úvozu, kam nebylo vidět ani ze vsi, ani ze silnice. Až v dolíku mezi starými vysokými lipami jsem auto zastavila. Dlouho jsem tam jen seděla a přemýšlela. Pak jsem se obrátila dozadu. Na zadním sedadle totiž ležela malá taštička. Očekávala bych, že tam budou dokumenty a napadlo mě, že vlastně ani nevím, odkud ti gangsteři byli a jak se jmenovali. Zvedla jsem taštičku a otevřela ji.

Byla napěchovaná až po okraj - panebože, já tolik peněz neuvidím ani v televizi! Samé velké bankovky! Patřilo to asi jednomu z gangsterů, nouzí jistě netrpěli. Mám je tady nechat ležet? To snad ne - první, kdo sem přijde, sebere peníze a nechá si je. Že bych je sebrala sama? To teprve ne, nejsem zlodějka. Položila jsem tašku zpátky a vystoupila. Napadlo mě podívat se do kufru auta. Nebyl uzamčený - ale když jsem otevřela víko, zděsila jsem se.

Ležela tam otevřená dřevěná krabice, naplněná umaštěnými balíčky. Semtex! Bylo dokonce znát, kde jeden balíček chybí - ten, který mi pověsili na krk.

Zmateně jsem se rozhlížela dál. Další bedýnky byly menší a zavřené. Opatrně jsem jednu otevřela. Ležely v ní stočené šňůry doutnáků s rozbuškami. Raději jsem ostatní ani nezkoušela a opatrně jsem přiklopila víko. Co s tím budu dělat?

Zalezla jsem zpátky do auta, abych si to pořádně v klidu rozmyslela. To jsou horší hračky než bedna živých chřestýšů! Nemohu je tady nechat jen tak, kdyby sem nedejbože zabloudily děti ze vsi, mohlo by se stát neštěstí! Kdoví, třeba sem přijdou gangsteři dříve než policie, stejně jako v té kůlně v horách; jinak by neměli můj kabátek. Vlastně, napadlo mě, neleží ten kabátek někde tady v autě?

Prohledala jsem kapsy ve dveřích a přihrádku na palubní desce. Kabátek tu nebyl. Zato na věšáku viselo kostkované sako a v něm jsem objevila druhou tašku s penězi, právě tak plnou, jako byla ta první. Zatočila se mi z nich hlava. Je možné, aby tolik peněz nosili s sebou? Dohromady jich byl - nejmíň milion.

Napadlo mě, že bych si z nich mohla vzít za opravu rozbitého okénka. Škodu mi přece způsobili oni - nebo aspoň jiní členové jejich bandy. A také bych si mohla vzít na nový kostýmek, tamten mi přece také zkazili. Jistě mám nárok na nějaké odškodné, ale nic víc si nenechám. Ale - když peníze nechám tady, přijdou nazmar. Určitě nebudou poctivé, ale mohly by pomoci někomu, kdo je využije lépe než zločinci.

A najednou mě napadlo, co bych měla udělat.

Vzala jsem velkou tašku, která ležela za sedadly a dala do ní obě menší taštičky s penězi. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem k tomu přidala i pistoli. Nebudu riskovat otisky prstů, nebo to nedopadne dobře. Vystoupila jsem z auta a odhodlaně otevřela zadní kufr. Z menší bedýnky jsem vytáhla dlouhou zápalnici, rozbušku zapíchla do balíčku semtexu či co to bylo a na druhém konci jsem škrtla zapalovačem, který ležel na palubní desce v přihrádce mezi různými jinými drobnostmi.

Doutnák zaprskal na znamení, že hoří. Škoda toho hezkého auta, pomyslela jsem si. Ale policie by je beztak vrátila rodinám nebo příbuzným gangsterů. A ti budou mít i teď peněz víc než dost; těžko by se dalo čekat, že někdo nosí u sebe všechno. Větší ztrátou bude pro jejich rodiny - pokud nějaké mají - neslavný konec jejich živitelů. Ale málo platné, bylo mi víc líto lidí, kterým byla určena třaskavina v autě těch grázlů. Zničit to, jen to zničit, raději i s tím pěkným autem - bude to tak lepší...

Nenapadlo mě ihned po zapálení doutnáku vyrazit sprintem. Opatrně jsem odložila zapalovač na okraj karosérie, shýbla se, zvedla velkou tašku, ještě se do ní podívala a až pak jsem lehkým poklusem vyběhla po polní cestě k lesíčku. Až zmizím mezi stromy, bude to vypadat, že se vracím z lesa, uvažovala jsem bláhově...

Náhle mě něco bez výstrahy udeřilo do zad a ohlušila mě hromová detonace. Vyhodilo mě to strašně vysoko, na okamžik jsem pod sebou spatřila vršek statné lípy, vzápětí už jsem padala dolů, až jsem se tvrdě rozplácla o kamenitou cestu. Natáhla jsem před sebe ruce, ale neunesly mě a aspoň deset metrů jsem se smýkala obličejem po ostrých šutrech. Byla to strašlivá bolest. Blesklo mi hlavou, jakou se mnou budou mít asi v nemocnici práci, než mě po tomhle přistání dají do kupy...

Konečně jsem se zastavila. Po smrti jsem ještě nebyla, ale zůstala jsem chvíli ležet na břiše, pak jsem se opatrně nadzvedla, abych si mohla opatrně sáhnout na tvář.

Žádná krev mi ani teď netekla.

Proletěla jsem vzduchem přinejmenším padesát metrů a nic se mi nestalo - tedy, to se zase kombinéza činila! Neodřela jsem si ani tvář, kolena, ani lokty. Jen jsem chvíli zhluboka dýchala, abych se vzpamatovala.

Nedošlo mi, že jsem měla obličej nekrytý a přesto nezraněný!

Páni, to byla ale rána! To jsem to vyvedla! Doutnák byl příliš krátký, ještě by mě to mohlo zabít. Nemít na sobě ďábelskou ochranu - kdoví?

Ten stín z temnot má na své straně sílu pekla samého

ta na mou duši nepatří do světa našeho...

Při pádu mi vypadla z ruky taška - vlastně nevypadla, ucha jsem pořád držela v ruce, jen tašku to roztrhalo na kusy a menší taštičky s penězi i pistole se rozletěly po celém úvoze. Naštěstí jsem je trochu ochránila vlastním tělem a kombinézou, takže je to nerozmetalo úplně. Vstala jsem, všechno rychle posbírala a teprve pak jsem se ohlédla.

Místo auta tam byl opálený kráter. Všude kolem ležely neuvěřitelně roztrhané úlomky kovu, velké sotva jako pětikoruna. Nad úvozem stoupal do výšky velký hřibovitý mrak.

Ti lumpové se na mě dívali jen ze třiceti metrů, ale použili méně trhaviny. Mělo mě napadnout, že ta bedna dá větší ránu! Zatočilo to se mnou parádně, ale měla jsem obrovskou kliku, že ještě žiju. Střelmistr ze mě asi nikdy nebude, řekla jsem si ulehčeně.

Bylo mi líto auta, ale řekla jsem si, že sloužilo zločinu a zločinem je určitě získali. Necítila jsem výčitky svědomí nad zastřelenými gangstery, tím méně abych si dělala výčitky nad zničením jejich majetku.

Uvědomila jsem si, že sem brzy přiběhnou lidé - takového ohňostroje si jistě ve vsi všichni všimli. Otočila jsem se do lesa. Do vsi přijdu poněkud ze strany, nikdo si mě snad nevšimne. Rozběhla se, abych co nejdřív byla mezi stromy.

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54