Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bestie

Ráno jsme se oba probudili brzy. Jíra časněji než já, ale zůstal v komůrce a nepřišel do sednice, dokud jsem ho tam nepozvala - respektoval mě pořád jako džentlmen. Neměla jsem žádné divoké sny, ale i tak jsem si oddychla, když přišel na naše obligátní ranní kafe. Vycítila jsem v něm silnějšího a byla jsem ráda, že je se mnou pod jednou střechou.

„Jak se ti dnes jeví možnost odstěhovat se na čas jinam?“ optal se mě při kafi.

„Kdyby to bylo nutné... Naštěstí jsem se z toho přece jen trochu vzpamatovala.“

„Takže zůstaneš tady?“

„Nejspíš ano,“ přikývla jsem.

„Nutit tě nechci a nebudu,“ pokrčil rameny. „Ale neděláš dobře.“

„Nejraději bych na všechno zapomněla,“ přiznala jsem se. „Zahodit ještě tu pistoli a už na to nemyslet...“

Jíra na to neřekl nic, ostatně jsme si to prohovořili už včera. Byl to jen můj zbožný povzdech. Kdyby tak šlo na to jednoduše zapomenout!

Pak jsem zasedla k počítači, pořídila bezpečnostní kopie a hned jsem se vypravila uložit diskety do školy. Jíra mě doprovodil ke škole, ale pak jsme se rozešli a on šel dál do obchodu. Chtěl koupit nějaký tmel a barvu na zacelení děr po kulkách.

Budova školy byla zamčená, což nebyl problém, neboť jsem měla klíče. Uložila jsem diskety do zásuvky stolu, ale než jsem se mohla otočit a vrátit se domů, ještě jsem tu musela cosi zařídit. Trvalo mi to skoro půl hodiny, ačkoliv jsem se zbytečně nezdržovala. Co se dalo dělat, škola teď závisela především na mně a začátek školního roku byl přede dveřmi.

Venku jsem se rozhlížela po Jírovi. Nepřišel za mnou do školy, očekávala jsem ho tedy venku. Pak jsem si uvědomila, že je příliš brzy po ránu, obchod je zavřený a pokud bude Jíra na otevření čekat, přijde nejdříve za hodinu. Nu což, zatím si aspoň v klidu něco přepíšu, řekla jsem si.

Ve vesnici jsem spatřila několik známých. Mnozí vstávají časně kvůli dobytku. Se všemi jsem se pozdravila, ale s nikým jsem se nedala do řeči. Spěchala jsem domů.

U chalupy mě zaujalo cosi divného. Ačkoliv jsem určitě zamkla, klíč nebyl za trámem, ale trčel ze zámku pootevřených dveří. Někdo nás během naší nepřítomnosti navštívil. Kdo to mohl být? Ačkoliv se na vesnici tak nekrade jako ve městech, vyloučit jsem to nemohla. Nevlastnila jsem sice žádné cennosti, které by zloději stály za riziko, až na počítač - ale o ten bych nerada přišla.

Do chodby jsem vstupovala opatrně. Nikdo tu nebyl, ale ze dveří do sednice jsem zaslechla podezřelý šramot. Opatrně jsem je pootevřela a nahlédla dovnitř.

„Paní učitelko, utečte, nechoďte sem!“ ozval se zevnitř vystrašený dětský hlásek.

Na židli seděla malá dívenka, přivázaná silným provazem. Poznala jsem ji, byla to moje žačka a sousedova dcera Jarmilka Koťátková. Po prázdninách měla začít chodit do čtvrté třídy. Měla očividně v očích děs, ale našla v sobě odvahu varovat mě. Znamenalo to, že je tady ještě někdo a že to asi nebude přátelská návštěva. Napadlo mě jediné vysvětlení.

Gangsteři!

Mohla bych okamžitě vycouvat a utéci, ale příčilo by se mi nechat Jarmilku v moci banditů schopných všeho. Přemohla jsem nutkání otočit se a utíkat, raději jsem vstoupila do sednice. Nemohou mi nic udělat, ujišťovala jsem sama sebe.

„Zůstaňte stát a nehýbejte se!“ ozvalo se v té chvíli za mnou. Otočila jsem se - a po pravdě řečeno jsem ani nebyla příliš překvapená, koho jsem spatřila.

Za dveřmi stál včerejší detektiv či vyšetřovatel. V ruce držel pistoli, ale nemířil na mě, jak jsem čekala.

„Jestli se ještě pohnete, zastřelím to děvče!“ prohlásil s ledovým klidem.

Ztuhla jsem. Mě ohrozit nemohl, ale Jarmilku ano. Byla docela bezbranná.

Gangster využil mého zděšení, poodstoupil od otevřené kredence, ve které se do mého příchodu přehraboval, několika kroky došel až k dívence a přitiskl jí k hlavičce obrovskou pistoli stejného typu, jakou mě předtím ohrožovali členové jeho bandy.

„Jestli se pohnete, vystřelím jí mozek,“ vyhrožoval nám sveřepě. „Nevěříte mi?“

„Věřím,“ řekla jsem zamračeně. „Jen nechápu, proč to děláte.“

„To pochopíte,“ ušklíbl se. „Já jen abyste si uvědomila, že nemá cenu odporovat mi. Nemám co ztratit. Zabili jste mi dva syny, dva nádherné kluky, rozumíte? V té lesní kůlně Jiřího a v Lomnickém lese Jaroslava.“

Vypadal jako ztělesnění spravedlivé pomsty. Zdrcený otec, zákeřně připravený o své děti. Až na to, že jeho děti nebyly žádná neviňátka, ale gangsteři beze stopy citu a on hrozil zabitím naprosto nevinné, vyděšené dívence, která za nic nemohla, vždyť ani nechápala, proč ji ohrožuje.

„Nezabili jsme je,“ opravila jsem ho. „Zabili se sami. Zemřeli vlastními kulkami.“

„Ale vy jste toho příčinou!“ vybuchl chlap.

„Příčinou?“ opáčila jsem trpce. „Z naší strany v tom nebyl úmysl! Když už víte, že odrážíme kulky, pak jistě víte, že to nezávisí na naší vůli, rozumíte? Vaši synáčkové na nás úmyslně vystřelili, byla to tedy jejich vina! Chtěli nás zabít, chovali se jako vrahové, takže narazili na vyšší spravedlnost, to je vše, co k tomu ještě mohu dodat.“

„Mě neobalamutíte!“ ušklíbl se gangster. „Dovedu docela dobře zacházet i tady s tou mašinkou.“

Ukázal dozadu ke stěně na můj počítač. Teprve teď jsem si všimla, že je zapnutý. Obrazovka nesvítila, jen kontrolky na čelním panelu. Spořič, došlo mi.

„Zřejmě nevíte, že počítač zaznamená, co jste na něm dělala naposledy, viďte?“ vychloubal se. „Dostal jsem se k vašemu vyprávění a přečetl si je.“

„Doufám, že jste si aspoň pěkně početl,“ odpálila jsem ho. „Ale mohl jste počkat, až to vyjde knižně.“

„Vy chcete takovou bombu uveřejnit?“

„Proč si myslíte, že jde o bombu?“

„Vážně nechápeš, ty kurvo, že píšeš něco, co musí zůstat větší tajemství než je tajemství výroby atomové pumy?“

Zaznamenala jsem s nevolí, že mi začal tykat. Familiérní chování potenciálního vraha neznamená nikdy nic dobrého.

„Nejsem si toho vědomá,“ zamračila jsem se.

„Svatá prostoto!“ vybuchl gangster. „Tobě to nedošlo? Jak vidím, ne! Nechápeš tu úžasnou vlastnost, když je člověk nezranitelný běžnými zbraněmi?“

„V normálním životě to člověk nepotřebuje,“ řekla jsem ostřeji. „K tomu musíme narazit na darebáky, jako jste vy.“

„Kdyby měli tuhle vlastnost synové, byli by naživu,“ zaútočil na mě. „A co víc, Jiří by se ani nedostal do vězení! A byl to talentovaný kluk! A Jarda! Víš, ty děvko, co dalo práce a peněz propašovat Jirkovi do vazby pistoli? A vy - vy jste mi je oba zabili!“

Ani krokodýlí slzy by mě neobměkčily od chlapa, který se nerozpakoval poštvat na mě profesionálního vraha, ačkoliv už věděl, že ho posílá na smrt. Který tu přede mnou hrozil zastřelením úplně cizí holčičce. Slzy toho grázla mě nedojímaly.

„Je mi trapné opakovat to, ale zabili se sami,“ trvala jsem na svém. „Navíc se mi zdá, že to je především vaše vina. Znala jsem oba krátce, ale řeknu vám, neměli v sobě kousek citu. Měli smůlu, že narazili na fexty, ale kdo je nutil střílet? Kdybyste je řádně vychoval, aby nikomu neubližovali, byli by před námi fexty bezpeční. Jak jste je ale vychoval? Vždyť jste jejich smrtí vinen víc než já!“

„Ty učitelské neviňátko, ty jsi původně fext nebyla, jak jsem si přečetl, viď? Tvůj amant si tě předělal k obrazu svému, abys mu byla povolnější.“

„Tak to nebylo!“ namítla jsem prudce.

„Jen se neurážej! Naštěstí mě nezajímá, jak dlouho se spolu kurvíte.“

„Alespoň před tím dítětem se chovejte slušně!“ vybuchla jsem rozzlobeně.

„Ani ten parchant mě nezajímá,“ řekl pohrdavě. „Pro mě je to klíč, rozumíš? Živý klíč, který rozdupnu, až se mi zachce. Ale nejprve mi otevře cestu k ďáblíkům, jak je vy dva nazýváte. Přesněji řečeno, k tomu balvanu v lese, který předělá člověka na fexta.“

Až teď mi došlo, co to znamená. Asi jsem jaksepatří zbledla. Takže on by se chtěl stát fextem? Aby se mohl vysmívat policii a dál páchat zločiny, teď už beztrestně!

„Ani nevím, jak to se mnou Jíra udělal,“ zkusila jsem mu to marně vymluvit.

„To jsem pochopil,“ zavrčel. „Ani ten tvůj buran samozřejmě neví, jak to dělá. Párkrát mu to pomohlo a občas toho využívá. Ale co pomohlo vám, pomůže každému. Já mám také právo stát se fextem! Vezmu si vás s sebou a ty mi ukážeš ten balvan.“

„To neudělám!“

„Uděláš,“ ušklíbl se. „Nejsem pitomec a nebudu střílet po tobě. Vystřelím mozek z hlavy tady tomu dítěti a jeho krev padne na tebe! Jistě najdu i pár dalších.“

„Máte podivné představy o spravedlnosti...“

„Co víš o spravedlnosti, ty děvko? Nepoučuj mě, jsem doktor práv, bývalý soudce a prokurátor. Dobře vím, k čemu jsou zákony. Tahle pistole patřila Jaroslavovi. Našel jsem ji dneska tady a bude od tebe a od tvého amanta krásně ohmataná. Až tohle děvče zastřelím, zůstanou na vražedné zbrani tvoje otisky prstů.“

Až teď jsem si všimla, že má na ruce jemnou rukavici téměř pleťové barvy. Byl zřejmě připravený na všechno. Jeho otisky na pistoli nebudou. Jírovy otisky na zbrani být nemohly, nikdy ji neměl v ruce, ale moje ano, já jsem tu pistoli držela. Rukavice mohla něco setřít, ale jistě ne všechno. Snad by to ale neznamenalo, že jsem vrahem já! Ačkoliv, kdoví! Čeští policisté nepatří k důvtipným a úspěšně se dá pochybovat i o jejich neúplatnosti. A bývalý soudce a prokurátor? Jako gangster je snad ze všech nejhorší!

„To vám nevyjde,“ vyhrkla jsem.

„To se teprve uvidí, ale nebudeme si tu přece vykládat, co a jak. Nemám na to čas ani chuť, pojedeme k tomu balvanu. Jestli budeš cestou vyvádět hlouposti, ta holčina to sakra odnese! Nemusím toho parchanta zabít první ranou, můžu mu pomalu lámat kostičky nebo odřezávat jeden prstíček po druhém! Tak žádné skopičiny!“

S těmi slovy začal malou Jarmilku odvazovat od židle.

„Jste bestie, pane doktore,“ řekla jsem suše.

„Pokud si to myslíš, mysli si to,“ opáčil s úšklebkem. „Právo na soukromý názor ti neberu. Dělám jen to, co považuji za nutné. Nic víc, rozumíš?“

„Vážně si myslíte, že je nutné zatahovat do toho nevinné dítě?“ vybuchla jsem.

„To si vážně myslím,“ přikývl. „Nebudu směšný, abych ti vyhrožoval pistolí, když si z ní nic neděláš. Ale to neznamená, že se vzdám. Nic jiného na tebe neplatí, ale dítě zabít nenecháš, i když není tvé vlastní.“

Odvázal mezitím dívenku od židle a trhnutím ji postavil na nohy. Měla svázané ruce, utéci mu nemohla. Stále jí držel u hlavy pistoli a nařídil mi, abych šla před nimi.

Vyšli jsme z chalupy. Rozhlédla jsem se, ale Jíru jsem nespatřila. Teď bych ho tu potřebovala, pomyslela jsem si zoufale.

Na malém prostranství mezi sousedními domky stálo luxusní auto s běžícím motorem. Byla jsem si jistá, že tam nestálo, když jsem přicházela k chalupě, ale doktor byl domluvený s důležitě se tvářícím mladíkem, nejspíš dalším členem bandy.

„Sedej dopředu,“ nařídil mi doktor stroze. „A žádné hlouposti, nebo střílím. Ne do tebe, ale do toho dítěte, rozumíš?“

Sám vstrčil do auta nejprve Jarmilku a pak počkal, dokud jsem si nesedla vedle řidiče. Teprve potom nasedl. Zaklaply dveře a auto se rozjelo.

„Kudy mám jet?“ otázal se mě mladík povýšeně.

Mlčela jsem.

„Neslyšela jsi?“ obořil se na mě doktor a aby dodal svým slovům váhu, zkroutil ruku Jarmilce, až chudák holčička zaúpěla bolestí.

„Doleva,“ vyhrkla jsem.

„Koukej být rozumná nebo uvidíš!“ hrozil mi doktor.

Napadlo mě, že pořád ještě nemá vyhráno. I když je až k balvanu zavedu, i když se on i jeho šofér nechají pohltit, budou v něm nejméně čtyři dny zavření. Z balvanu se dostanou jako fexti, ale beze zbraní nám nebudou nebezpeční. S Jírou si na ně počkáme a uvidíme... Navigovala jsem řidiče do hor s jasnou nechutí, ale teď už jsem se utěšovala, že snad není všechno ztraceno. Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, Jíra si bude vědět rady a něco vymyslí. Postupně jsem se tím uklidňovala.

Zastavili jsme se na nevelké mýtince, odkud jsme museli pěšky. Vystoupili jsme. Musela jsem jít první, za mnou vlekl doktor vyděšenou Jarmilku, poslední kráčel šofér. Tak jsme dorazili až k balvanu. Stál tam pořád stejně porostlý řídkým lišejníkem, jen přeražené stromy kolem chyběly. Lesníci je mezitím odtáhli, motorovou pilou odřízli i zbytky až k pařezům, které ještě přímo svítily nezčernalým dřevem.

„Kudy se leze nahoru?“ vyštěkl netrpělivě doktor.

Zamířila jsem tím směrem, ale zastavil mě.

„Ty tam nepůjdeš,“ rozkázal mi. „Zůstaneš dole. Stando, pohlídej ji! Ručíš mi za ni krkem, rozumíš? Nepřej si mě, jestli ti uteče!“

Řidič Standa vytáhl z kabátu pistoli a namířil ji na mě. Doktor mu neřekl, co jsem zač, nejspíš ani neměl v úmyslu udělat fexta i z něho. Tím lépe, bude proti nám jen on sám. V té chvíli mě šofér přestal zajímat a veškerou pozornost jsem soustředila na vrcholek balvanu, kam doktor hrubiánsky vyvlekl vzpírající se Jarmilku. Bránila se mu jen symbolicky, byla jako ochromená. Nebylo divu, stále ji ohrožoval pistolí a to dítě si očividně nevědělo rady. Já vlastně také ne.

„Opravdu, je tady ten háknkrajc,“ pochvaloval si doktor a opět se obrátil ke mně.

„Jak se to otvírá? Opravdu stačí fouknout?“

„Je tam otvor,“ řekla jsem. „Počítám, že to bude třeba vzít větším tlakem.“

Chvíli pečlivě zkoumal povrch kamenu. Pak se narovnal a dříve než jsem stačila vykřiknout, stiskl spoušť pistole. Ozvalo se prásknutí výstřelu a z hlavičky děvčátka se do všech stran rozstříkla jasně červená krev.

Zastavilo se ve mně na okamžik srdce.

„Ty bestie nelidská!“ vykřikla jsem zoufale. Shýbla jsem se, popadla na zemi kus kamene a vyběhla jsem směrem ke gangsterovi na balvanu.

Ozvalo se další prásknutí. Cosi mě nepříjemně cvrnklo zezadu do hlavy. Ohlédla jsem se a okamžitě jsem se zastavila. Za mnou klesal k zemi šofér s roztříštěnou hlavou, krev mu stříkala z obličeje na košili a na sako. Zřejmě na mě vystřelil, takže to byla jen o trochu menší bestie než jeho pán. V jediném okamžiku dva mrtví, to už bylo příliš. Obrátila jsem se k šoférovi, přiskočila k němu, vytrhla mu z bezvládné ruky pistoli a obrátila se k doktorovi.

„Bestie, to ti neprojde!“ vykřikla jsem skrz slzy. Snad bych ho i zastřelila, kdybych s tou pistolí uměla zacházet.

Bylo však už pozdě. Balvan se prudce s kamenným rachotem otevřel. Gangster se svou obětí spadli do jeho vnitřností a kámen se za nimi zavřel.


V první chvíli jsem zůstala jako solný sloup. Nevěděla jsem, co si počít. V Jírově písni to přece dopadlo jinak!

...to děvče k smrti zděšené přec nemá ani škrábnutí,

však ti co chtěli zavraždit je, měli smůlu zlou...

Zabil Jarmilku, opakovala jsem si. Je mrtvá. Viděla jsem to přece! Brečela jsem, až jsem skrz slzy neviděla. Svírala jsem pořád křečovitě v ruce zbytečnou pistoli a kdyby mi ten gauner nezmizel před očima do balvanu, byla bych ho navzdory svým pacifistickým názorům bez milosti zastřelila. Jenže on se přede mnou velice dobře schoval a až se objeví, bude se pistolím a jiným vražedným nástrojům vysmívat. A také policistům, soudcům a třeba i vojsku. Nikdo mu v ničem nezabrání, ať si usmyslí cokoliv.

Napadlo mě co nejrychleji se poradit s Jírou. Přece není možné, aby ten zločinec tak snadno triumfoval! Doběhla jsem k autu, nasedla, nastartovala, otočila a jako šílená vyrazila po úzké polní cestě.

Teprve na silnici jsem se trochu vzpamatovala. Nemělo smysl štvát se jako k ohni. Máme na rozmyšlenou skoro čtyři dny, než balvan vyplivne nového fexta - gangstera. A nemá cenu, abych se právě teď vybourala. Tušila jsem, že bych v ďábelském obleku přežila i nejhorší katastrofu, jakou bych si mohla vymyslet, ale nebylo by spravedlivé, aby kvůli mé trestuhodné neopatrnosti zahynul ještě řidič protijedoucího automobilu.

Zpomalila jsem. Dvě stě, sto padesát, sto dvacet, sto... na tuhle rychlost jsem si už troufala a tak jsem tedy dojela až do vsi.

Jíra stál v sednici na štaflích a tmelil díry ve stropě. Vysypala jsem mu s pláčem, co se stalo. Okamžitě zvážněl.

„To je asi to nejhorší, co se mohlo stát,“ řekl. Rychle pak sestoupil se štaflí a objal mě, abych se mohla v jeho náručí dosyta vybrečet.

„Nikdo z nás fextů se nikdy nedal na zločin,“ uvažoval nahlas, když jsem mu po chvíli vzhlédla do obličeje. „Byl by to první případ. Asi bychom s tím měli něco udělat. Mám sice tušení, že se mu to nepodaří, ale jistotu... jistotu nemám. Možná ho budeme muset zneškodnit. Je mi to proti srsti, ale nic jiného nám nezbývá, jinak by se ten chlap stal hrozným prokletím.“

„Ty ho chceš... Zabít? Jak? Vždyť se od něho budou odrážet kulky jako od nás!“

„Střelnou zbraní to samozřejmě nepůjde,“ uvažoval Jíra. „Nemá cenu zkoušet ho ani pověsit. Oheň mu také neuškodí, jistě bude mít na sobě ďábelskou kombinézu.“

„To je strašné! Co budeme dělat?“

„Já vím, jak zabít fexta,“ řekl pomalu a zdálo se mi, že nasupeně. „S tím jsem se ještě nikomu nesvěřil, budeš první. Pomůžeš mi? Upozorňuji tě ale, nebude to rozhodně nic pro slabší povahy.“

„Co chceš dělat?“

„Budeme na něho čekat ode dneška za čtyři dny. Až ho balvan vyvrhne jako fexta, bude ten lotr nějakou chvíli bez sebe. Než se vzpamatuje, nacpeme ho společně do sudu, kde ho zalijeme kyselinou nebo louhem. To jediné spolehlivě zabije i fexta.“

„Jsi si tím jistý? Opravdu to nemůže přežít?“

„To jediné na nás působí,“ mračil se. „Kdysi jsem dělal jako brigádník v chemičce a chemikálie mi leptala kůži jako každému. Naučili mě tam, jak to neutralizovat, ale gauner v tom sudu nic takového mít nebude. Jen tak může zemřít, protože druhá možnost, ta zřejmě nepřipadá v úvahu...“

„Jaká druhá možnost?“ vyhrkla jsem.

„Fext může zemřít, když si sám usilovně přeje, aby ho někdo zabil,“ řekl pomalu. „Ale on tu podmínku jistě nesplní. Beztak jsem o této možnosti slyšel až z druhé ruky.“

„Kde ale seženeš sud? A žíravinu?“

„Nech to na mně,“ řekl energicky. „Opatřím je, i kdybych je měl ukrást. Všechno jde stranou, ten grázl by byl strašně nebezpečný. Teď se ale musíme postarat o tělo šoféra. Odvezeme ho jinam, nepotřebujeme přece, aby se nám tam motala policie.“

Naskočili jsme do přepychového auta. Jíra se přitom trochu udeřil do hlavy, ale přes kapuci kombinézy ho to nebolelo. Vyrazila jsem jako démon pomsty a brzy jsme ujížděli lesní cestičkou. Zastavili jsme na mýtince a poslední úsek proběhli poklusem.

Nedaleko balvanu leželo již studené a ztuhlé tělo gangsterského šoféra. Nemohla jsem ale přehlédnout druhé tělo, ležící o něco blíž k balvanu.

Ten druhý nebyl mrtvý, ale když jsem ho spatřila zblízka, otřásla jsem se děsem. Ležel obličejem k zemi, byl nahý a celý červený, kůži měl rudou, jako kdyby právě prošel nahý kopřivami. Ačkoliv neměl vlasy, poznala jsem ho - nebo jsem vytušila, o koho se jedná. Byl to šéf gangsterů - bývalý doktor práv.

Příšerně se ale změnil. S Jírou jsme zděšeně zírali na svrasklé tělo starce, kost a kůže. Gangster se už ani nepodobal lidem, nanejvýš kostlivcům na obrázcích z koncentračních táborů. Jistě neměl na celém těle ani pět kilogramů masa. Balvan mu sebral šaty a všechno co měl u sebe, ale vyplivl ho bez kombinézy a příliš brzy.

Zvuk našich kroků vytrhl kostlivce z nehybnosti. Ztěžka pozvedl zarudlou holou hlavu a pomalu ji k nám pootočil. Ještě nás vnímal, ale spatřili jsme živoucí smrt. Tváře i nos mu z obličeje zmizely, propadly se a scvrkly a dojem kostlivce byl ještě větší.

„Podvedli jste mě...“ zasyčel na nás. „Oklamali jste mě! Proklínám vás!“

Jeho oči byly zapadlé, ale viděly nás.

„To je on?“ zeptal se mě celkem zbytečně Jíra, na rozdíl ode mě klidným hlasem.

„Ano, ale... jak to?“ jektala jsem zubama.

„Slyšel jsem od kamarádů takovou pověst,“ začal Jíra vykládat pomalu a nahlas, aby mu rozuměl i bezmocný kostlivec před námi. „Balvan je spravedlivější než lidé. Když do něho vstoupí člověk nehodný, zatížený nenávistí a jinými smrtelnými hříchy, balvan z něho neudělá fexta, ale kostlivce. Nikdy jsem to na vlastní oči neviděl, ale jak vidím, není to jen pověst, jakých mezi lidmi kolují desítky. Je to pravda! A je dobře, že je to tak.“

Kostlivec sebou trhl a bezmocně upadl na svou strašlivou tvář. Neměl sílu ani aby udržel hlavu vzpřímeně.

„Co s ním bude?“ zajímala jsem se.

„Kamarád František, také fext, to prý jednou viděl. Ale vždycky se otřásl hrůzou, když si na to vzpomněl. Není divu, vypadá to opravdu odpudivě. A všimni si, sesychá se přímo před očima. Není mu pomoci a za chvíli zemře.“

„Mám žízeň!“ vykřikl kostlivec. „Dejte mi napít!“

Asi k nám chtěl vztáhnout ruce, ale byly příliš slabé a bezmocně mu klesly k zemi.

„Nemáme tu nic...“ odpověděla jsem mu nerozhodně.

„A i kdybych měl, takové bestii bych ani vodu nepodal!“ vykypěl Jíra. „Víš, ty vrahu, co tě zabilo? Spáchal jsi vraždu okamžik předtím, než ses propadl do balvanu! Ten je přitom spravedlivější než všechny pozemské soudy dohromady! Neuznává tituly ani staré zásluhy a nikdo ho neoklame ani nepodplatí! Ty ubohá lidská zrůdo, zabil jsi nevinné dítě přímo na balvanu. Jak jsi mohl čekat, že tě poslechne?“

Málem jsem tu lidskou trosku začala litovat, ale ještě před půlhodinou to byl bezcitný chlap. Před očima mi vyvstal okamžik, kdy před mýma očima bez slitování, úplně zbytečně zastřelil malou Jarmilku. Zatmělo se mi před očima jako Jírovi.

„Pít! Dejte mi pít!“ vzlykal třesoucí se kostlivec.

Už jsem ho nelitovala. Pečlivě jsem otřela své otisky prstů s povrchu šoférovy pistole, sklonila se ke kostlivci a přes jeho chabé protesty jsem na hlaveň otiskla jeho ruce, aby na pistoli byly jen jeho otisky. Nemohl mi v tom zabránit, byl slabší než novorozeně a jeho rukavice zůstaly v balvanu spolu s jeho šaty.

Pak jsem mu zbraň důrazně vtiskla do ruky.

„Mám pro vás poslední milost, pane doktore,“ nabídla jsem mu tvrdě. „Můžete si na nás naposledy vystřelit. Vlastně to žádná milost není, ale máte tu možnost. Nebo se můžete sám zastřelit, budete to mít aspoň rychlejší.“

Doktor nenašel odvahu a možná ani sílu k tomu, aby zbraň obrátil buď proti nám, nebo proti sobě. Krátce poté, co jsem mu vražednou zbraň proti jeho vůli vtiskla, opět mu z ruky vypadla. Zavřel oči a znehybněl navěky. Zemřel tiše a nejspíš bezbolestně.

Pro takového mizeru to byla až příliš milosrdná smrt.

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54