Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Medvídci

Vrátili jsme se přepychovým gangsterským autem. Užívali jsme je neoprávněně, ale nepřipadalo nám to jako špatnost. Chtěli nás zabít a když to nešlo, zabili Jarmilku. Způsobili tolik zla, že jsme necítili žádnou vinu, když jsme použili jejich auto. Bylo nám jasné, že si tak kompromitující věc nemůžeme nechat. Škoda, jezdilo se v něm pohodlně.

Ještě u balvanu jsme auto pečlivě prohledali. Samozřejmě jsme v něm objevili spoustu podezřelého materiálu a vzhledem k jeho dosavadním vlastníkům jsme to mohli čekat.

V zásuvce na palubní desce jsme našli pistoli, dva plné zásobníky a ještě krabičku nábojů. Doktor byl asi náruživý střelec, však na to spravedlivě doplatil. Pod okénkem za zadním sedadlem leželo sako, zřejmě také jeho. V náprsní kapse byla další napěchovaná peněženka. Nebylo v ní sice tolik, jako u sebe nosil syn Jaroslav, ale přece jen více než sto tisíc. Podívala jsem se do kufru, aby tam nebyla další výbušnina, ale v tom druhu smrtícího materiálu měl mimořádnou zálibu jen Jaroslav. Jeho bráška Žoržík, stejně jako povedený tatíček, vážený doktor práv a soudce, setrvávali raději u osvědčených velkorážných pistolí.

Naložili jsme oba mrtvé do jejich auta a odvezli je z místa zločinu. Snad to nebylo nutné a rozhodně by nám to policie právem vyčetla, ale oba dva jsme, aniž bychom si to řekli, vycítili nutnost nenechávat stopy zločinu v blízkosti mimozemského artefaktu. Ne kvůli naší policii, spíš kvůli mimozemšťanům. To, jak odmítli doktora a potrestali ho, jsme s Jírou považovali za spravedlivý akt, ale určitě by se našli pitomci, kteří by za tím viděli kdovíco, třeba agresi proti Zemi. Máme i v Čechách takových dost a dost!

Zajímavé bylo, že jsme na balvanu nenašli sebemenší stopy po zločinu. Myslela jsem si, že to tu bude znát, vždyť jsem jasně viděla, jak krev nebohé Jarmilky stříkala na všechny strany. Nebyla tu ale ani krůpěj. Nebylo ani znát, že se balvan otevřel. Na jeho šedivém vrcholu byl jako dříve zřetelný obrys hákového kříže, ale lišejníky na něm byly netknuté, nikde nebylo znát, že je roztrhla síla schopná vyvracet věkovité borovice.

Opatrně jsme dojeli na dohled od naší vesnice. Tam jsme auto se dvěma mrtvými zaparkovali pod skupinu čtyř košatých lip, nedaleko od dolíku, kde spočívaly ohořelé zbytky Jaroslavova auta. Jíra navrhl naaranžovat mrtvoly tak, aby to vypadalo, že řidiče zastřelil doktor, než sám zahynul. Ohledně doktorovy smrti jsme nemohli dělat nic, ale podobala se neznámé nemoci a Jíra doufal, že to tak pochopí i policie.

Pak jsme odešli pěšky domů. Pobrali jsme i všechny peníze gangsterů. Nechtěla jsem si z nich nechat ani halíř, ale nepovažovala bych správné nechat je tam. Z první částky jsem si vzala jen co mi patřilo. Ti raubíři mi přece zničili kostýmek a halenku, odečetla jsem si také na opravu auta a zbytek jsem odeslala na konto opuštěných dětí. Totéž jsem zamýšlela udělat s dalšími penězi, ale nechtěla jsem budit pozornost příliš velkými částkami. Byly to jistě pořádně špinavé peníze. Jíra soudil, že mám nárok i na odškodné za hrůzu, kterou jsem díky těm vrahům prožila, ale já bych si od nich nenechala víc, než kolik činila přímá a prokazatelná škoda. Prohlásila jsem, že dám ty peníze rodičům Jarmilky jako nepatrné odškodnění za ztracené dítě. Na to už Jíra neřekl ani slovo, nemohl se mnou nesouhlasit.

Potíž byla, jak jim to oznámíme.

Cožpak jsem mohla před ně jen tak předstoupit a vyprávět jim, jak ten necita přímo před mýma očima jejich krásné, nadané děvčátko zcela zbytečně zavraždil? Ani Jíra nechtěl být poslem hrozných zpráv a nakonec jsme se shodli odložit to pštrosím způsobem. Styděla jsem se za nedostatek odvahy, ale nemohla jsem to přemoci.

Domů jsme dorazili ještě před obědem. Naštěstí jsem nevařila, mohli bychom se věnovat něčemu užitečnému. Jíra neměl zatmelené všechny díry po kulkách a já bych měla přepisovat obsah kazet do počítače, ale do práce se nám nechtělo.

Mechanicky jsem dala vařit vodu na kávu, ale tentokrát jsme ji pili mlčky.

„Nebylo by přece jen lépe odstěhovat se?“ navrhl mi po chvíli Jíra. „Víš, aspoň dočasně... Uvědom si, nejspíš přitahujeme smůlu. Možná ne na sebe, ale na jiné... a to bys jistě nechtěla...“

„Asi máš pravdu,“ vzdychla jsem si. Dopila jsem a opět jsem se posadila k počítači. Také Jíra se odebral na štafle, aby zacelil poslední stopy po střelách. Brzy s tím byl hotov. Chvíli koumal, zda by nemohl něčím nahradit skla do oken, ale pak se mi omluvil a odešel do své komůrky.

Krátce po obědě přiběhla sousedka Koťátková, jestli jsme neviděli Jarmilku. Hrklo ve mně, ačkoliv jsem očekávala, že po dívence vypukne sháňka. Ustarané matce jsem řekla jen že u mě Jarmilka ráno byla, ale odešla. Slíbila jsem dát jí vědět, kdyby se její dítě ukázalo a ona vděčně odešla obíhat další sousedy.

Ach jo. Bylo to těžší, než jsem si myslela.

Hned po jejím odchodu jsem zašla za Jírou. Seděl nehybně na židli, mlčky se díval z okna a přemýšlel. Řekla jsem mu, že už začalo pátrání po ztraceném děvčátku.

„Vždycky mě mrzelo, když zbytečně umřelo dítě,“ díval se na mě smutně. „Nejhorší na tom je, že s tím nemůžeme nic dělat. Jen se za ni modlit - toť vše.“

„Poslyš, Jíro,“ napadlo mě. „Co když ji ten balvan vyvrhne dřív než za čtyři dny?“

„Vždycky to trvalo tak dlouho,“ opáčil skálopevně.

„Toho prokurátora to vyvrhlo ani ne za půl hodiny,“ připomněla jsem mu. „Jarmilka je mrtvá, proč by ji to v sobě zbytečně drželo celé čtyři dny? Co když její tělo leží někde vedle toho balvanu?“

„I kdyby tomu tak bylo, je to třicet kilometrů odtud,“ namítl Jíra. „Tak daleko ji budou těžko hledat.“

„Já se tam pojedu podívat!“ usmyslela jsem si.

Nevím, co mě tak najednou popadlo. Za jiných okolností bych se asi na to hrůzné místo nevracela, ale najednou mě to tam táhlo neodolatelnou silou a ani Jírovy protesty mě od toho nedokázaly odradit.

„Je to zbytečné,“ hudroval, ale přisedl ke mně do mého trabanta a vyrazili jsme.

U sousedů stála dvě policejní auta. Ze vrat vybíhal černý služební vlčák a nerozhodně očichával stopy. Napadlo mě s hrůzou, že je přivede ke mně. Ale to by přece nemuselo nic znamenat, Jarmilka u mě nebyla poprvé. Ostatně jsem to dnes paní Koťátkové přiznala. Jarmilka byla u mě, ale co dál?

Vyjeli jsme ze vsi a zamířili do kopců. Jela jsem pomaleji, skoro jako na pohřeb. Můj nápad se mi teď nezdál tak dobrý jako ve chvíli, kdy mě napadl. Co když na místě opravdu najdeme tělíčko děvčátka s rozstřílenou hlavičkou? Nemělo smyslu si zakrývat pravdu, to jsme přece museli očekávat. Nechtěla jsem si ani představit, co budeme dělat pak. Těla gangsterů jsme s Jírou převáželi bez výčitek, ale Jarmilka jako jediná zemřela nevinně a jistě by si aspoň po smrti zasloužila slušné zacházení.

Dorazili jsme na konečnou mýtinu a dál jsme šli pěšky.

„A co když tam nebude?“ zeptal se mě nerozhodně Jíra.

„Pak se sem vrátíme zítra,“ řekla jsem, ale už ne tak odvážně, jako když jsem před chvílí podlehla onomu náhlému vnuknutí.

Rozhrnula jsem poslední křoví - a ztuhla jsem. Na mýtince vedle balvanu leželo cosi rudohnědého. Zdálky to připomínalo ležící srnku. Sevřelo se mi srdce, ale hned jsem se vzpamatovala a vyrazila vpřed. Jíra spatřil totéž a ačkoliv byl o nějaké tři století starší, byl na místě první. Vystartovala jsem dřív, ale předběhl mě. Galantnost šla zřejmě v této chvíli stranou, tohle bylo závažnější.

Rychle poklekl nad bezvládným dětským tělíčkem, obaleným známou rudohnědou hmotou ďábelské kombinézy a opatrně dítě otočil obličejem vzhůru.

Byla to Jarmilka. Klidně, pomalu dýchala. Spala, ale - byla živá!

To tedy stálo za to!


Chvíli jsme se dívali střídavě jeden na druhého a zas na dítě. Bylo mi v té chvíli krásně. Opět bych brečela, tentokrát radostí.

„Jíro, co to všechno znamenalo?“ vyhrkla jsem.

Balvan, který tak rázně odmítl gangstera, vrátil dítě do života ne za čtyři dny, ale za pouhého půl dne. Ne že by se s děvčátkem nezabýval vůbec. Dívala jsem se pozorně, ale nespatřila jsem sebemenší známku nějakého poranění - přitom jí gangster před mýma očima prostřelil hlavu kulkou velké ráže, na pár metrů jsem to jasně viděla. Mimozemšťané nám zkrátka předvedli něco, co se na našem kulatém světě jen tak nevidí. Vrátili dítě do života. Nikdo z lidí by to zaručeně nedokázal.

Blahořečila jsem svému nápadu vypravit se sem. Jarmilka by se jistě vyděsila, až by se probudila sama. Bude jí lépe, když nás uvidí, až otevře oči. To moje tušení přišlo jako na zavolanou.

Tušení?

Nebylo to spíš vnuknutí? Signál zvenčí? Odkud ale mohlo přijít? Snad ne od ďáblíků?

Ukázalo se, že jsme dorazili právě včas. Holčička se po chvilce pohnula, cosi ze sna zabroukala a obrátila se na bok. Už nebylo pochyb, že je v naprostém pořádku. Zkusila jsem ji jemně probudit a položila jsem jí ruku na čelo.

Vzkříšené děvčátko pomalu otevřelo oči.

„Jé, vy jste tady, paní učitelko?“ ozval se jeho udivený hlásek. „To je dobře...“

„Jak se cítíš, Jarmilko?“ zeptala jsem se jí.

„Fajn,“ odtušila a zkusila se posadit. Ani nepotřebovala naši pomoc, i když jsme jí ochotně pomáhali oba.

„Kde jsou... tamti?“ rozhlédla se kolem.

„Jsou pryč,“ ujistila jsem ji stručně. „Už ti neublíží.“

„Já vím,“ přikývla vážně. „Nikdo mi už nemůže ublížit. Ani koleno si nikdy neodřu, kdybych upadla.“

Přejel mi mráz po zádech, až jsem se zachvěla. Neudivilo mě, že Jarmilka získala pobytem v balvanu kromě kombinézy vlastnosti fextů. Ale podle těch slov bylo zřejmé, že ona to ví. Ne tak jako já.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se jí udiveně.

„Řekli mi to přece,“ opáčila.

„Kdo ti to povídal?“

„No přece medvídci!“ podívala se na mě uraženě, jako kdybych nemohla pochopit něco tak prostého.

„Medvídci?“ zavrtěl hlavou Jíra.

„Ano, medvídci,“ prohlásila Jarmilka a chtěla vstát. Hned jsme jí pomáhali, ale odstrčila nás s jednoznačným gestem... - Já sama...

„Byli skoro tak veliký jako já,“ pokračovala, „A měli zářící očička jako žárovky! Neříkejte, že je neznáte, když máte na sobě taky takovou medvědí kůži! Jů, to je krása, oni mi tu kožešinku taky nechali!“

Zatočila se mi hlava a Jíra také vypadal, že by se měl něčeho přidržet, jak to s ním zamávalo. Jarmilka se podle vlastního tvrzení setkala s ďáblíky! Nezbývalo nám, než jí to věřit. Tohle si nemohla vymyslet! Až do dnešního dne o nich nevěděla a přitom se její popis přesně shodoval s Jírovým. To by znamenalo, že jsou někde tady, na Zemi...

Podívala jsem se na balvan. Byl omšelý a nehýbal se. Ale dnes byl otevřený třikrát. Ďáblíci nebo medvídci, nebo bychom jim měli říkat mimozemšťané? Jsou někde nablízku, asi nás v této chvíli pozorují. Ale proč se nám neukazují?

„Pověz nám, Jarmilko, co si pamatuješ?“ prosila jsem ji s netajenou zvědavostí.

„Když oni po mě chtěli, abych o tom s nikým nemluvila,“ zdráhala se. „Říkali, že je to veliké tajemství, nikdo se to nemá dozvědět. Ani mámě to nemám říkat.“

„Ano,“ přikývla jsem vážně. „Je to veliké tajemství, ale my dva přece máme na sobě stejné kožešinky a z toho je snad vidět, že už to tajemství známe.“

„Také jste byli u medvídků?“ rozzářila se.

„Také,“ řekla jsem vážně.

Ačkoliv jsem si ani já, ani Jíra z podivuhodného setkání s ďáblíky nepamatovali vůbec nic, měla jsem dost důvodů domnívat se, že jsme na setkání zapomněli. Nedivila bych se, kdyby nám ty bytosti vzpomínky na setkání vygumovaly z hlavy, bylo by to pochopitelné, spíš mě zarazilo, proč je nechali tomu dítěti.

„Že byli krásní, viďte?“ rozzářila se Jarmilka. „Prosila jsem je, ať se k nám aspoň na chvíli podívají. Mohli by spát u nás v pokojíčku, Jirka tam má také medvídka. Ale oni říkali, že to nejde a byli z toho určitě smutní. Mně se u nich líbilo, mají oblohu plnou hvězdiček, jedna vedle druhé - a tři měsíčky, to je divné, že? Chtěla jsem tam zůstat ještě chvilku, ale řekli mi, že se po mně bude máma s tátou doma určitě shánět.“

„Proboha!“ vyjekl Jíra.

Napadlo mě najednou úplně jiné vysvětlení, proč tu ďáblíci nejsou. Bylo nádherně logické, všechno do sebe zapadalo jako švýcarské hodinky.

„Tak proto jsme je tu neviděli!“ vyhrkla jsem. „Oni zůstávají ve svém světě a ten balvan jim slouží jen jako brána. Brána do mimozemského světa.“

„Kde to vlastně Jarmilka byla?“ uvažoval nahlas Jíra.

„Tři měsíce a obloha plná hvězd, to určitě nebylo na Zemi!“ vysvětlovala jsem to jemu, sobě i Jarmilce. „V tom případě nemá cenu hádat, kde byla, vesmír je příliš veliký. My dva si to nepamatujeme, ale Jarmilce medvídci zapomněli vymazat paměť.“

„Nezapomněli,“ opravil mě Jíra vážně. „Udělali to tak úmyslně.“

„Proč myslíš?“ podívala jsem se na něho.

„Přece by jí nedávali rady, které může uplatnit až po svém návratu!“

Jíra měl pravdu. To dítě najednou vědělo víc než my dva dohromady. Nedalo mi to a musela jsem se jí na něco zeptat.

„Co všechno ti řekli, Jarmilko?“

„Dali mi na krk čarovné sklíčko, podívejte se!“

Poodhrnula si u krku kombinézu a vytáhla na světlo medailónek. Přesně stejný, jaké jsem měla já i Jíra.

„A řekli ti, k čemu to je?“ zeptala jsem se jí.

„Jistě,“ opáčila Jarmilka trochu dotčeně, že to nevíme. „Vám to sklíčko nedali?“

„Mám taky takové, podívej,“ vytáhla jsem rychle svoje.

„To byste snad měla vědět, paní učitelko,“ podivila se Jarmilka a podívala se na mě pohledem, jakým jsem ve škole napomínala nepozorné žáčky. „To se přece dává takhle...“

Vytáhla řetízek se sklíčkem úplně a ovinula si jej kolem hlavy. Sklíčko spočívalo uprostřed na jejím čele.

„Když teď zavřu oči,“ předváděla nám ochotně, „vidím vás, jak jste nade mnou klečeli... předtím jste přišli z lesa... máte tam auto, že? Není to auto těch zlých pánů, ale vaše, to je dobře, pojedeme domů... máma už má jistě o mě starost... Teď právě chodí venku s nějakými divnými pány... Mají černé šaty a krásného, velikého černého psa! Vlčáka! To je ale nádherný pes! A jak je poslušný!“

Střídavě mi po zádech přejížděl mráz a zase horko. Proboha, to sklíčko není pouhá ozdoba! Jarmilka s jeho pomocí viděla na vzdálenost třicet kilometrů policii, o které do této chvíle nemohla mít nejmenšího tušení! Ano, měli tam i toho vlčáka! Černého!

„Ale taky mi tam povídali, že to nemám zbytečně nikomu ukazovat,“ vzpomněla si najednou. Strhla si řetízek s hlavy, otevřela oči a provinile se na nás podívala. „Ale vám jsem to snad ukázat mohla, vy to přece znáte, nebo ne?“

„Mnoho už známe, ale všechno ještě ne,“ vzala jsem ji za ruku. „Víš co? Pojedeme raději domů.“

„To bude máma koukat! A Jirka mi bude závidět! Jistě by taky chtěl ty kožešinkové šaty! Já mu je ale půjčím, nebudu lakomá.“

„Ty víš, jak se ta kožešinka sundává?“ podívala jsem se na ni udiveně.

„To je přece jednoduché,“ usmívala se šťastně. „Stačí najít u krku černý chloupek a zatáhnout za něj, šaty hned ze mě stečou a vypadají jako malý ježeček.“

Jak jednoduché! A Jíra tak zázračnou věc z neznalosti pokaždé zničil, přitom se to dalo používat i opakovaně!

„Ukaž nám to!“ vyhrkla jsem.

„Když... já se stydím...“ ukázala očima na Jíru, který na nás jen němě zíral.

Nenutila jsem ji tedy, ale umínila jsem si vyzkoušet to, jak jen to bude možné.

„Dobře. Pojď radši, pojedeme domů.“

„Ale co tamti zlí...?“ zamračila se holčička.

„Už ti přece nemohou ublížit,“ ujistila jsem ji. „Nech je být, ti už za námi nikdy nepřijdou.“

„Ten jeden mě bil... A kroutil mi ruku... A pak mě hodně moc uhodil do hlavy...“ postěžovala si na ně.

Takže si pamatovala i jak ji vraždící doktor zastřelil. Smrtící ránu jí ve vzpomínce zmírnili v cosi slabšího, ale pamatovala si i to! Nechápala jsem, jak mimozemšťané dokázali uvést všechno do původního stavu, vždyť musela mít mozek na kaši! Bylo to neuvěřitelné, ale nepochybovala jsem už o ničem.

Všichni tři jsme pomalu došli k zaparkovanému autu.

„Kdyby se tě někdo ptal, co se stalo,“ navrhla jsem, jen co jsme vyjeli na silnici, „řekni, že tě dva pánové odvlekli ze vsi, nechali tě stát na cestě a my jsme tě tady našli. Je to vlastně tak trochu pravda, hlavně nemusíš nikomu říkat o medvídcích. Platí?“

Jarmilka nadšeně přikývla.

Brzy poté jsme už vjížděli do vsi, právě včas, abychom ještě stačili vrátit Jarmilku rodičům a zabránit rozsáhlé pátrací akci...


Nebylo těžké představit si, jak Jarmilku přivítali rodiče. Matka ji štěstím objímala, zato otec měl sklon k vyšetřování a přísnému potrestání. Vzala jsem si ho raději stranou a ujistila ho, že jeho dcerka nic neprovedla a o žádném trestu nemůže být řeč.

„To říkáte vy,“ nesouhlasil se mnou. „Vychovávejte děti ve škole, ale do domácí výchovy se mi nepleťte.“

„Opakuji vám, Jarmilka nic nevyvedla,“ trvala jsem na svém. „Nechci mluvit do vaší výchovy, ale musím zabránit nespravedlnosti, která se tu zřejmě chystá.“

Podíval se na mě udiveně, ale jak se zdálo, mé naléhání zaúčinkovalo a soused se rozhodl změnit téma.

„Prosím vás, co jste to na ni navlékla?“ potřásal hlavou. „Vypadá jako maškara.“

„Nebyla jsem to já, ale na tom nesejde. Mohla bych se za Jarmilku přimluvit? Nechte jí ten obleček. Je to malý zázrak, vím to z vlastní zkušenosti, vidíte přece, že nosím podobný a i když v tom vypadám nezvykle, věřte mi, je velice praktický. Vydrží všechno a skoro se nedá roztrhat. Kromě toho se nešpiní a má neporovnatelné tepelné vlastnosti.“

„To jako co?“ nechápal.

„V zimě je v něm příjemné teplo a v létě naopak chrání před horkem.“

„Co je to za novoty? A kdo jí to dal?“

„Nechte jí to třeba na hraní,“ přimlouvala jsem se. „Tím přece nic neztratíte.“

„No dobře, to je ostatně prkotina,“ připustil. „Když se jí ale tak zastáváte, můžete mi vysvětlit, kde a jak jste ji našli? Jistě uznáte, že není možné, aby se tak malá žába toulala, vždyť je to ostuda!“

„Pane Koťátko, je to mimořádně složitá historie,“ řekla jsem mu s povzdechem. „Ani po mně nechtějte vědět všechno. Jarmilka se k tomu dostala jako slepý k houslím a nemá o tom ani tušení. Když vám řeknu, že to má spojitost s vybuchlým autem za vsí, polekáte se. Sama žádné podrobnosti nevím, ale je v tom i několik vražd.“

„Vy o tom něco víte?“ zarazil se.

„Ano, ale nic moc,“ přiznala jsem. „Pohybovali se tady nedávno lidé, kterým bych se sama raději vyhnula co nejdál.“

„Ale co s tím má společného naše Jaruše?“

„Právě, že nic,“ ujistila jsem ho. „Podle všeho se jim připletla do cesty. Sebrali ji a vyklopili kus odtud. Máte štěstí, že jí nic neudělali. Mohlo to dopadnout hůř.“

„To je ale velice vážné. Vy ty lidi znáte?“

„Viděla jsem je, ale nevím, jak se jmenují,“ ujistila jsem ho. „Ale ujišťuji vás, že celá tahle historie skončila a nebude se opakovat. Nemusíte se o Jarmilku bát.“

„Jste si tím jistá? To oni jí dali ten kožíšek?“

„Nedali jí nic, nebojte se. Ten kožíšek má odjinud. Těch zlých se bát nemusíte. Dnes jsem je všechny viděla mrtvé. A jak se říká, mrtví nekoušou.“

„Proboha!“

„Vždyť vám povídám, je to temná historie. Jestli o tom budu vypovídat u soudu, trvala bych na tom, aby to bylo s vyloučením veřejnosti. Ani vám raději víc neřeknu. Spokojte se s tím, že máte dcerku v pořádku doma. Ujišťuji vás, už nikdy se to nebude opakovat.“

Nezdálo se, že by ho moje vysvětlení uspokojilo. Odešel domů, ale něco si pořád broukal pod vousy.

Pak se na mě obrátili policisté. Jak jsme se předem všichni tři domluvili, tak jsme shodně vypovídali. Jíra jim už řekl všechno, ale policisté se tvářili, jako kdyby to slyšeli poprvé. O odstaveném autě s gangstery jsem se zmínila jen okrajově. Připustila jsem, že na popisovaném místě nějaké auto stát mohlo, ale tvrdila jsem jim, že jsme kolem jen projížděli a já při řízení nekoukám, kde co lítá.

Jedno z policejních aut odjelo, druhé zůstalo. Za chvíli ale přiběhl za svými kolegy policista, hlídkující před domem u auta. Cosi jim vzrušeně oznamoval, načež se všichni zvedli a odjeli. Požádali nás, abychom se nikam nevzdalovali, že budou ještě potřebovat naše svědectví.

Rozloučili jsme se s Koťátkovými a vrátili se domů.

„Vyzkoušíme si to?“ navrhla jsem, sotva jsme byli doma.

Jíra souhlasil. Poslušně se otočil, abych si mohla vyzkoušet tajemství kombinézy. Našla jsem na vnitřní straně límce pod bradou nepatrný černý chloupek a když jsem za něj zatáhla, nestačila jsem se divit.

Huňatá kombinéza se změnila v rezavě hnědou tekutinu. Ta se na mě od nohou začala trhat a rychle se plazila vzhůru, jako by byla živá. Postupně se sbalila do koule, veliké jako tenisový míč. Pak její povrch zmatověl, zkadeřavěl a nakonec se opravdu podobal tenisáku. Jak ale Jíra předpověděl, stála jsem tu úplně nahá a začala mi hned být zima. Raději jsem opět zatáhla za černý chloupek a všechno proběhlo v opačném pořadí. Medovitá tekutina se rychle plazila po mém těle a brzy jsem tu stála podobná Jarmilčině medvídku.

„Je to pravda,“ ujistila jsem Jíru. „Ode dneška můžeme chodit podle potřeby buď v kombinézách, nebo v normálních šatech. Kombinézy už nemusíme ničit, i když to je jedna z možností, jak je sundat. Řekla bych ale, že nejvíc barbarská.“

Pak jsem si uspořádala sklíčko, jak nám ukazovala Jarmilka a zavřela jsem oči.

V té chvíli mě objala zvláštní extáze.

Jako v nějakém snu jsem spatřila sednici, Jíru a všechno kolem nás, jako kdybych se vznášela ve vzduchu těsně pod stropem. Obraz byl barevný, ale barvy byly zkreslené či posunuté, asi jako barevný negativ. Dalo se ale všechno rozeznat. Říká se, že si lidské oko umí zvyknout i na zkreslený obraz a transformuje si jej do normální podoby. To jsem právě pozorovala. Budete-li se dívat zabarveným sklem, určitě si barevného zkreslení přestanete všímat a naopak po odstranění zkreslujícího filtru se bude zdát přirozený obraz nezvykle zbarvený doplňkovými barvami. Jak jsem pozorovala, není to jen vlastnost lidského oka. Rychle jsem si přivykla i teď, ačkoliv jsem všechno vnímala jinak než vlastníma očima.

Ale proti všem snům, které se zdají ve spánku, tady byl jeden propastný, nesmírně významný rozdíl. Mohla jsem svou vlastní vůlí ovládat, na co a odkud se chci dívat.

Brzy jsem se naučila otáčet se pohledem do stran, potom jsem se pohnula dopředu a opět jsem se otočila. Spatřila jsem sama sebe, jak sedím na židli u stolu, dlaně na očích. Viděla jsem Jíru, jak mě napjatě sleduje, ale neodvažuje se mě slůvkem vyrušit. Připadala jsem si jako kameraman, který se svou kamerou snímá filmový obraz. Mohla jsem poodjet dál, vracet se, měnit úhel pohledu, ale strhující zážitek byl, když jsem prošla stěnou a viděla, co se právě děje venku. Myšlenkami jako nějakými šipkami jsem si posunula neviditelnou kameru až do výšky několika set metrů, viděla jsem naši chalupu, vesnici i okolí z ptačího pohledu. Podobné záběry může kameraman filmovat z letícího vrtulníku, ale já jsem k tomu vrtulník nepotřebovala. Navíc jsem si dovolila, co by vrtulník ani nedokázal, jako proletět korunu stromu a vynořit se dole u auta s gangstery, jak jsme je tam mezi lipami zanechali.

Auto bylo obklopené policisty. Někteří hlídali kolem. Nedrželi v rukou pistole, ale hrozivější samopaly. Gangsteři pro ně asi představovali větší kořist, než aby je mohli nechat bez dozoru. Mě si nikdo nevšímal. Zastavila jsem přímo před jedním policistou a z metrové vzdálenosti se mu dívala přímo do obličeje. Neviděl mě, zřejmě jsem byla neviditelná. Ale hned jsem si uvědomila, že to je úplně jinak. Já přece sedím v sednici ve své rodné chalupě, nehnula jsem se ani na krok od stolu, natož abych poletovala po kraji. Tohle vnímání jsem si ale nedokázala vysvětlit. Věděla jsem jen jedno. Nemohl to být pouhý sen. Nedokázala bych všechno tak snadno a přitom tak perfektně ovládat.

A pak jsem pochopila, že ten podivný obraz ovládám nejen v třírozměrném prostoru.

Jako když v kině mohou určitý úsek filmu vrátit a znovu a znovu promítat, i já jsem se mohla vracet k tomu, co se už dříve odehrálo. Ne jako u pozpátku promítaného filmu, to by mi obrazy lidí před očima chodily pozadu a auta by se řítila zpátečkou. Tak to nešlo, ale když jsem se soustředila, podařilo se mi udělat skok, při kterém všichni policisté naráz zmizeli a auto tam stálo opuštěné. Při dalším skoku se obraz přenesl ještě dál do minulosti. Spatřila jsem, jak v tom autě spolu s Jírou teprve přijíždíme a jak v kabině umisťujeme na místo řidiče kostlivou mrtvolu. Pak jsme pěšky odešli. Obraz jsem mohla poněkud urychlit, takže se lidé pohybovali jako v němé grotesce, ale jen ve směru přirozeného plynutí času. Ve spojení s možností skoků proti pohybu času to bylo něco úžasného. Pouhé zobrazování by bylo jen zajímavou hračkou, i když jsem si ihned uměla představit, jak nesmírný význam pro nás může mít už toto vidění. Mohli bychom tím například hledat ztracené děti, vždyť tenhle obraz může, na rozdíl od vrtulníků a jiných pátracích prostředků, vstoupit i do budov a jeskyní. Navíc jsme mohli vidět i do minulosti - a celá jsem se roztřásla rozechvěním, když jsem si uvědomovala, co to znamená.

Putování v čase!

Mělo to nějaká ohraničení?

Zkusila jsem se nejprve co nejvíc vzdálit. Vylétla jsem tak vysoko, až jsem začala pozorovat zakřivení Země. Musela jsem být daleko mimo zemskou atmosféru. Možná bych se mohla podívat i na Měsíc a na vlastní oči shlédnout stopy prvních kosmonautů a jejich vozítka, zanechané na jeho šedivém povrchu. Ale i když to bylo lákavé, vrátila jsem se na Zem a pokusila jsem se pro změnu o jiný směr. Sérií skoků v čase jsem dosáhla toho, že se před mýma očima obrovské lípy zmenšily v malinké stromky a posléze zmizely. Současně se změnil vzhled vesnice, zmizely některé z okrajových domků a naopak přibyl rybníček na návsi. Jako učitelka jsem měla v opatrování obecní kroniku, kam jsem zapisovala místní události, ale častěji jsem si v ní se zájmem četla. Vesničané rybníček na návsi zasypali před padesáti lety. Bylo úžasné pozorovat něco tak vzdáleného, vždyť jsem v té době ani nebyla na světě! Bohužel čím dále jsem putovala do minulosti, tím bylo podivuhodné vnímání plošší a rozmazanější, takže bych stěží rozpoznala tváře lidí, pokud bych se na ně nedívala přímo z největší blízkosti.

Napadl mě opačný směr. Podívám se do budoucnosti, řekla jsem si se zvláštním vytržením. To by bylo ještě lepší! Když uvidím, co mě potká - budu to moci změnit?

Tady jsem ale narazila. Do budoucnosti jsem se přenést nedokázala. Tyhle obrazy končily na hranici reality a když jsem se zkoušela podívat sama na sebe, pomocí prstů jsem pochopila, že mohu v čase jít pouze na úroveň současnosti.

Jasnovidka tedy ze mě nebude, řekla jsem si zklamaně.

Ačkoliv - ani sledování minulosti nebylo bez významu. Hned mě napadlo, jak bychom toho s Jírou mohli využít.

Jakmile jsem trochu pootevřela oči, obraz vybledl a zmizel. Stáhla jsem si medailónek s čela a obrátila se na Jíru.

„Jíro, ty ani nemáš tušení, jaký poklad jsi to donedávna uschovával!“

„Povídej, co jsi zjistila?“ vybídl mě dychtivě.

Vyložila jsem mu tedy všechno, co jsem dosud stačila zjistit. Spolu s tajemstvím medailónku jsem mu sdělila svůj plán podívat se do minulosti a zjistit, odkud pocházejí gangsteři, zda ještě nějací zůstali a čím by nám mohli znepříjemnit život.

Jíra byl okamžitě pro, ale sám ještě chvíli uvažoval, co to všechno znamená.

„Měli bychom se podívat nejen na tyhle darebáky, ale i na další,“ řekl zamyšleně. „Dostali jsme od ďáblíků úžasný dar. Byla by chyba nejen nechat jej bez povšimnutí, ale i využívat jej jen pro sebe. Víš, Martino, co všechno bychom mohli dokázat? Jestli je to tak, jak říkáš, mohli by z nás dvou být - nejlepší detektivové na světě.“

„Také jsem na to myslela,“ souhlasila jsem. „Jíro, tohle je něco tak ohromného, že mám skoro chuť nechat učitelování, abych se tomu mohla věnovat.“

„Možná k tomu časem dojde,“ věštil. „Obdivuji učitele, ale jsou jich tisíce. Lidí kteří dokážou nahlížet do minulosti není tolik. Prakticky to jsme jen my dva - a možná ostatní fextové, pokud své medailónky jako nepotřebnou veteš nezahodili či neprodali.“

Ačkoliv se dnešního dne odehrálo tolik událostí, bylo teprve krátce po poledni, takže naše společné rozhodnutí odebrat se každý do své postele bylo značně neobvyklé. Zamkla jsem hlavní dveře, aby to zvenčí vypadalo, že jsme odcestovali. Na zkoumání minulosti jsme potřebovali klid, proto jsme byli samozřejmě každý v jiné místnosti. Rozdělili jsme si oblasti zájmu, abychom zbytečně nezjišťovali to samé, pak jsme se ještě domluvili, že se sejdeme u večeře.

Když Jíra odešel, pohodlně jsem se natáhla na lůžko za pecí a položila si na hlavu medailónek. Zjistila jsem, že nezáleží na řetízku, ale na sklíčku. Nejlepší výsledky jsem měla, když mi leželo nepohnutě zhruba uprostřed čela. Řetízek mohl sklíčko přidržovat, ale jiný význam neměl. Právě tak bych si mohla sklíčko přilípnout na čelo náplastí. Jak jsem později zjistila, s trochou tréninku jsem dokázala sklíčko využívat, i když jsem je měla na krku - anebo v kredenci.

Zavřela jsem oči. V hlavě mi vyvstal zatím nezřetelný obraz, který jsem na pár pokusů zaostřila. Potom jsem se přesunula v čase nazpátek - do chvíle, kdy zločinecký doktor poprvé zaklepal na naše dveře...

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54