Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Detektivové

Zdálo by se, že sledovat pobyt člověka v minulosti je jednoduché, ale brzy jsem byla ráda, že v klidu ležím. I tak jsem byla utahaná jako kotě v botě a zpocená jako myš. Bylo to obtížnější, než se mi zprvu zdálo. Nenechala jsem se tím ale odradit, zakousla jsem se do problému jako hladový vlk a brzy jsem dosáhla výsledků.

Potíž byla, že jsem ani v těch zázračných vidinách nemohla obrátit čas. Mohla jsem se vracet jen po skocích a každý skok představoval značnou psychickou zátěž. Znamenalo to co nejpřesněji odhadovat, o kolik se musím vracet, což bylo jen intuitivně těžké. Když jsem se vrátila málo, musela jsem použít další vyčerpávající skok a naopak, kdykoliv jsem to přehnala, sledovaný člověk mi zmizel a dlouho jsem musela čekat, než se objevil. Urychlení zobrazování bylo jednodušší, ale ani to nebylo bez námahy.

Objevila jsem brzy snadnější metodu, jak někoho sledovat bez častých a únavných skoků v uplynulém čase. Stačilo najít si hledaného ve vzdálenější minulosti a jen mírně zrychleným tempem pohodlně sledovat jeho cestu. Člověk se obvykle vrací na stejná místa a stačí objevit jeho trvalé bydliště, nebo jiný podobný záchytný bod.

Doktor po našem prvním setkání zamířil nejkratší cestou domů. Jeho atraktivní žena neměla nejspíš o jeho pravé tváři ani tušení. Podle jmenovky na dveřích bytu se gangster a doktor práv jmenoval Karel Folkert. Konečně jsem věděla jméno a bydliště toho váženého soudce a bývalého prokurátora. Ačkoliv předtím poslal svého osobního strážce a šoféra na jistou smrt, klidně doma povečeřel. Mohla bych je sledovat až do ložnice, ale hned na počátku jsem si řekla, že se nenechám strhnout k indiskrétnostem, pokud nebudou nezbytné.

To mi ale nestačilo. Urychlila jsem si běh času a brzy jsem neviditelná sledovala váženého doktora Folkerta, jak ve svém autě odjíždí další komplice. Poznala jsem jeho druhého strážce a šoféra, který zahynul, když si na mě vystřelil u balvanu ďáblíků. O něčem hovořili, bohužel jsem nerozuměla ani slovo. Zapamatovala jsem si alespoň další jméno a sledovala je dál. Komplic si přisedl k doktorovi do auta a oba společně zamířili do naší vesnice.

Na návsi se nejbližšího dítěte zeptali na cestu, aspoň jsem tak soudila podle jejich gestikulace. Byla to Jarmilka. Ochotně dovedla pány k mé chalupě, netušila ještě, co jsou zač. Doktor měl od dveří klíč, zřejmě si již při předchozí návštěvě pořídil duplikát. Uvnitř se na důvěřivé děvčátko vrhli, svázali je provazem a přivázali k židli, aby se nemohlo hnout. Komplic odešel uklidit auto a doktor se mi začal nedočkavě hrabat ve skříních. V prádelníku objevil pistoli, která ho samozřejmě zaujala, pak se soustředil na počítač a stoh potištěných stránek. Skončil u kredence. To už jsem přicházela ze školy - a dál už jsem to znala.

Trochu mi chybělo, že jsem neslyšela žádné zvuky. Obrazy z minulosti byly němé jako staré grotesky. Při trošce štěstí jsem se z nich dozvěděla, co jsem chtěla vědět, ale hovory mi unikaly. Brzy jsem ale zjistila jinou podivnou skutečnost. Barevné zkreslení mělo i své přednosti. Viděla jsem zřetelně v noci, v temných místnostech i pod zemí. Zřejmě šlo o infračervené světlo, nejvíce svítily teplokrevné bytosti, lidi nevyjímaje.

Vrátila jsem se o několik týdnů v čase zpět a opět jsem zachytila doktora. Tak jsem se dozvěděla, že kůlna v horách, kde mě Jíra vysvobodil ze spárů Žorže a jeho kamaráda, byla jedním z domluvených míst setkání po Žoržově útěku z vězení. Přijela tam po ránu dvě luxusní auta. V jednom seděl doktor Folkert se synem Jaroslavem, v druhém další dva gangsteři. Nikoho z nich jsem se nemusela obávat, všichni mezitím zahynuli s doktorovým synem Jaroslavem v lese, kde mě chtěli zabít výbušninou.

Spatřila jsem tam poprvé a naposledy doktora opravdu zdrceného; když objevili mrtvá těla Žorže a Jóžího. Ani teď jsem je nedokázala litovat, zahynuli přece při pokusu o vraždu Jíry, ale na okamžik jsem pocítila soucit s otcem, který se bezradně skláněl nad zohaveným tělem svého syna.

Ještě téhož dne mě ale JUDr Karel Folkert ze soucitu nadobro vyléčil. Projevil se jako lidská bestie. Ani smrt vlastního syna ho neodradila od dalšího zločinu. Odpoledne vylákal do lesa policistu, aby mu předal objemný balíček bankovek. Zatímco policistu zaujalo přepočítávání peněz, doktor bez nejmenšího varování vytáhl pistoli a třikrát stiskl spoušť, ačkoli už první rána prolétla policistovi zblízka hlavou.

Policistu jsem nelitovala. Ať to bylo, jak chtělo, peníze od doktora Folkerta pořádně smrděly! Ale naprostá bezcitnost a chladnokrevnost vraha mnou pěkně otřásla.

Sledovala jsem zběžně Folkertovu pouť ještě pár dalších dní. Nikde nepracoval, jen obcházel různé lidi a ti mu platili různě vysoké částky. Zajímalo mě, proč mu platí, aniž by za to něco dostávali, ale brzy jsem to zjistila. Jeden muž se zřejmě s doktorem Folkertem pohádal a v noci mu doktorův poskok zapálil před domem automobil. Doktor špinavosti zásadně nedělal sám a v době, kdy se to stalo, měl perfektní alibi. Byl totiž ve vinárně na náměstí, kde se vždycky našlo dost svědků.

Šlo tedy o gang vyděračů, kteří se nerozpakovali »trestat« každého, kdo se jim protivil, nejspíš i pro výstrahu jiným. Jak se zdálo, obchody jim kvetly. Zajímalo mě, jak je možné, že jejich nekalou činnost policie neodhalila a po zásluze neztrestala, ale brzy jsem zjistila, proč tomu tak je.

Doktor byl bývalý soudce a dokonce jeden čas i prokurátor. Z doby jeho soudcovské slávy mu zbylo několik věrných přátel, kteří za dobrý peníz každé trestní oznámení proti kamarádovi stáhli a místo aby je vyšetřili, předávali je - Folkertovi. Jak nakládal s jejich autory, nebylo těžké uhodnout. Většina odvážlivců zakrátko skončila násilnou smrtí a těch vražd doktor cynicky využíval k vydírání a zastrašování jiných.

Další potíž byla v tom, že doktor objevil způsob, jak vraždit, aniž by to vyvolalo vyšetřování. Když se najde mrtvola, je kolem toho samozřejmě poprask. Na místo činu přijede kriminálka a nepřestane, dokud vraha nedopadne, nebo dokud nezjistí, že byl chytřejší a dokázal stopy zamést. Při každém opakování ale kriminalisté získávají další stopy, až vraha odhalí. U mrtvoly, nalezené ve vraku havarovaného auta, policie vyšetří jen způsob havárie, sepíše běžný protokol - a ani pes neštěkne.

Specialistou na automobilová neštěstí byl právě syn Jaroslav. Dokázal nevelkou náložkou plastické trhaviny poškodit auto tak, aby bylo v kritické chvíli neovladatelné. Aby k výbuchům docházelo ve chvíli, kdy oběti neměly nejmenší šanci přežít, Jaroslav je zpovzdálí sledoval a promyšleně si vybíral okamžik, kdy náložky na dálku odpálí.

Pozorovala jsem jeden takový případ.

Automobil oběti se proplétal serpentinou, Jaroslav jel v autě za ním a s vysílačkou v ruce vyčkával jako vlk na svou chvíli. Náhle se pod autem vpředu zablýsklo a zpod kol vylétl obláček dýmu. Výbuch nebyl silný, ale podle zoufalé snahy zděšeného řidiče jsem pochopila, že zaklínil řízení a nejspíš odtrhl i brzdové potrubí. Svodidla tam byla polehlá, nejspíš už dřív vyvrácená nějakým těžkým automobilem. Místo aby auto vrátila na silnici, vymrštila je vzhůru. Následoval smrtelný let přes rokli. Auto proletělo korunou stromu, jedna větev rozbila na milion malých kostiček přední sklo, druhá se zlomila a přibodla rameno řidiče k sedadlu. Viděla jsem jen výraz bolesti a zoufalství - a následoval náraz do protějšího břehu. Bezpečnostní pásy řidičovo tělo zachytily, ale zlomená větev přitom odervala jeho ruku. Automobil dopadl do houštiny, prorazil ji a zůstal nehybně ležet.

Ohlédla jsem se po Jaroslavovi. Vrah zastavil vozidlo na dohled a teď s koženými rukavicemi na rukou pečlivě s klidem sbíral po vozovce úlomky přijímače a roznětky. Pak se opatrně rozhlédl a zvolna seběhl k havarovanému autu. Otevřel zkřížené dveře na straně řidiče, který byl nejspíš v šoku a bez vědomí. Jaroslav uchopil jeho hlavu do obou rukou, prudce trhl - a zlomil mu vaz. Pro řidiče to byla okamžitá smrt, pro experty »přirozená«.

Pak oběhl auto, otevřel druhé dveře a sebral černý kufřík, spadlý na podlahu. Dílo zla tím dokonal, ale nestačilo mu to. Z havarovaného auta asi unikal benzín. Jaroslav zavětřil, pak klidně zapálil látkový přehoz na sedadle spolujezdce a s kufříkem v ruce se vyšplhal zpátky na silnici. Beze spěchu došel ke svému autu, nasedl a nastartoval. Z rokle mezitím vylétly plameny, doprovázené oblakem černého dýmu. Vrah kolem hořících trosek klidně odjel, silnice byla pustá, beze svědků.

Zajímalo mě, co vyšetří policie. Stačilo mi najít si několika skoky v čase okamžik, až začnou vyšetřovat a sepisovat o tom zprávu. Jak jsem čekala, stála tam jen známá fráze o nezvládnutém řízení. V plicích se nenašly žádné stopy kouře, takže smrt nastala nejspíš nárazem. Policisté nenašli žádné stopy alkoholu, ale netušili o výbuchu, který havárii způsobil. Jeho účinky se asi na havarovaném voze nedaly prokázat.

Ale ani toho se Jaroslav nemusel obávat, neboť policejní znalec na dopravní nehody byl občasným bakšišem rovněž zúčastněný na výplatní listině bandy a když u podezřelých havárií něco našel, nechal si to pro sebe.

Jaroslava jsem tedy odhadla správně. Byl to mnohonásobný vrah, otrlý jako jeho otec. Proto se nerozpakoval pověsit mi trhavinu přímo na krk! Nepotřeboval obětovat vysílačku, aby mě sprovodil ze světa, stačila mu obyčejná zápalná šňůra.

V té chvíli se poprvé a ve svém krvavém životě naposledy přepočítal. Mířil mi na srdce a také se bezpečně trefil, takže si smrtící ránu na sebe vypálil sám. Patřilo mu to!

Zabrousila jsem v čase o něco dál a podívala se i na Žorže. Také pěkné kvítko! Na rozdíl od svého bratříčka Jaroslava, který vraždil nenápadně a chytře, aby se mu nedalo nic prokázat, Žorž šel na všechno zpříma. Své oběti střílel několika ranami z velkorážné pistole. Považoval to za stejně spolehlivé a navíc rychlejší, protože průstřel hlavy pistolí ráže devět nikdo nepřežil. Mělo to ale i nevýhodu. Násilná smrt se nedá zamaskovat tak snadno jako obyčejná autonehoda, která se odehrála beze svědků. Bylo otázkou času, kdy se ucho utrhne. Ačkoli si Žorž vybíral odlehlá místa, jeden svědek vraždy přežil až do procesu a stal se Žoržovi osudným. Tatíčkovy styky na soudech tentokrát nebyly nic platné a Žorž putoval za mříže.

Při tak nepochybné vraždě bylo opravdu obtížné dosáhnout osvobozujícího rozsudku. Tatíček na to šel jinak. Podařilo se mu podplatit policistu, aby do věznice propašoval dvě pistole. Jiříčkovi se podařilo s kamarádem uprchnout a zajmout rukojmí - mě. Jenže narazili na fexta - a zahynuli vlastními kulkami.

Policista, který jim do vězení propašoval pistole, se za odměnu dočkal nejprve slíbených peněz, ale krátce poté také tří kulek od rozzuřeného otce, který ho - neprávem - podezříval z podrazu.

Až pak začali gangsteři pátrat po autu s chybějícím sklem a po majitelce kabátku od kostýmku. Našli mě - a dál už se události vyvíjely známým způsobem.

Skončila jsem pátrání před večeří. Pořád jsme měli oba na sobě ďábelské kombinézy, takže se naše večeře skládala z pouhé kávy. Tentokrát jsem s postele vstala s vypětím sil. Několikahodinové nervové soustředění na mě zanechalo stopy v podobě velkého vyčerpání. Ani jsem nezatápěla v kamnech, na ty dva šálky to nestálo za to. Postavila jsem vodu v konvici na elektrický vařič a odploužila se zaklepat na dveře Jírova pokoje.

Když jsme pak oba seděli při kafi u stolu, vyprávěla jsem Jírovi všechno, co jsem se dozvěděla. Poslouchal mě velice pozorně, nepřerušil mě ani slovem. Nakonec jsem se ho oplátkou ptala, co zajímavého zjistil on.

„Já jsem nepátral po těch banditech,“ přiznal unaveně.

„A co jsi celou tu dobu dělal?“ podívala jsem se na něho udiveně.

„Díval jsem se dál,“ přiznal se Jíra. „Bylo to matné a neostré, jako když se díváš skrz zadýchané nebo zamrzlé sklo.“

„Nač ses díval?“ chtěla jsem vědět.

„Hledal jsem, co se stalo s bratrem Lukášem,“ odtušil. „Pochop mě, prosím tě. Tři sta let jsem se trápil, že nevím co se stalo s bratrem, když od nás odešel do světa...“

„A dozvěděl ses to?“ změkla jsem okamžitě jako vosk na plotně.

„Dozvěděl,“ přikývl Jíra. „Lukáše zabil zlý člověk, ale našly se soucitné duše, které bratra křesťansky pochovaly na hřbitově, aby aspoň po smrti získal klid. A jeho vrah dostal o několik let později zaslouženou odměnu. Pro jinou vraždu skončil na oprátce a zakopali ho jako psa. Nic jiného si celým životem nezasloužil.“

„Jak dlouho jsi ho sledoval?“

„Nevím, snad hodinu, možná dvě. Když jsem to zjistil, vrátil jsem se do počátků Třicetileté války a sledoval naši rodinu. Nezlob se, Martino, tenkrát byla strašná doba a všichni moji nejdražší... Víš přece, celých tři sta let...“

Nedořekl - ani nemusel. Položil hlavu do dlaní a chvíli tiše vzlykal. Přišlo mi ho líto. Když jsem ho viděla poprvé, vypadal jako strašný vagabund, ale nebyl drsný, jak se mi na první pohled zdálo. S plnovousem jako kdyby shodil několik desítek - a v jeho případě spíše stovek let.

„Promiň, Jíro,“ pohladila jsem ho nesměle po vlasech.

„Ne, ty mi odpusť,“ zvedl hlavu. Hlas měl normální, ale v očích měl slzy, které ho zrazovaly. „Dohodli jsme se jinak a já jsem nesplnil úmluvu.“

„Kdybych tušila co chceš hledat, sama bych ti navrhla přednostně se tomu věnovat,“ ujišťovala jsem ho. „Mělo mě to samotnou napadnout.“

„Ba ne,“ prohlásil. „Pro mě to bylo důležité, ale dohoda zněla jinak a já jsem ji zanedbal. Nepřestanu, dokud nezjistím co a jak.“

„Nevím, nakolik jsi utahaný,“ namítla jsem. „Já se cítím, jako kdybych složila do sklepa pět vagónů uhlí, dovedu si představit, jak je asi tobě. Poslyš, vždyť ještě nevíme, co si vůbec můžeme dovolit. Co když je zkoumání minulosti nejen vyčerpávající, ale třeba i nebezpečné? Není to přece vyzkoušené.“

„Řekl bych, že co pochází od ďáblíků, nebude nebezpečné. Alespoň zatím tomu tak vždycky bylo,“ namítal.

„Snad,“ připustila jsem. „Ale mohlo by to také dopadnout špatně. Mohli bychom to zjistit, až to nepůjde napravit.“

„No tak to vyzkouším,“ pokrčil rameny.

„To tedy ne!“ postavila jsem se mu na odpor.

„Pročpak ne?“

„Protože! Záleží mi na tobě, abys věděl. Nechci, aby se ti něco zlého stalo.“

„Hleďme!“ podíval se na mě pobaveně. „Odkdy chceš o mně rozhodovat?“

„Ode dneška, když ti záleží na přesném termínu.“

Podíval se na mě zpytavým pohledem.

„Myslím si, že se o mě nemusíš obávat,“ řekl po chvíli. „Chodím po tomto světě už hezkou řádku let a zdá se, že tady ještě nějakou dobu vydržím.“

„Ačkoliv jsi fext, neznamená to, že budeš zbytečně hazardovat,“ ukončila jsem diskusi. „Dnes v noci se nebudeme toulat po minulosti, ale odpočívat.“

„Soudíš mě podle sebe,“ vyčítal mi. „Jako bývalý voják vydržím více než ty.“

„Jsme fexti oba,“ připomněla jsem mu. „Když cítím únavu, ani ty nebudeš svěží, dělal jsi přece totéž co já.“

„Možná máš pravdu,“ připustil. „Ale já jsem si zvykl poručit si a vytrvat.“

Rozešli jsme se, Jíra odešel do své komůrky. Já jsem se zase natáhla na postel, ale tentokrát jsem - v kombinéze - vlezla pod duchnu a za chvíli jsem nevěděla o světě.


Ráno jsem dlouho nemohla Jíru probudit. Nakonec jsem mu přinesla kávu do postele.

„Myslím si, že naše včerejší dohoda vypadala jinak!“ obořila jsem se na něho.

„Jaká dohoda?“ dělal schválně nechápavého.

„Že budeme v noci odpočívat.“

„To jsi řekla ty. Pokud jsi to dodržela, je to v pořádku a není o čem diskutovat.“

„Mělo to platit i pro tebe. Především pro tebe.“

„Já že jsem na to přistoupil?“ podivil se až přehnaně okázale. „To si tedy opravdu nepamatuji.“

„Však ty víš, jak to myslím!“ durdila jsem se.

„Ovšemže to vím,“ skončil. „Jenže jsem se musel podívat, jak je to s tou bandou.“

„No dobrá, pro jednou... A co jsi zjistil?“

Na rozdíl ode mě se Jíra zaměřil na okolní podmínky, které gangsterům umožňovaly dosavadní beztrestnost.

„Ti stupkové by sami o sobě nebyli tak nebezpeční, kdyby je neskrývali ti, co nosí soudcovské taláry a uniformy policie. Povedení ochránci pořádku! Místo ochrany svědků je vydávali na pospas vrahům. Ačkoliv sami nikoho nezabili, byli mi odpornější než vrahové, kterým sloužili.“

„To máš pravdu. Ale tady bude každá rada drahá,“ povzdychla jsem si.

„Myslíš, že na ně nemůžeme působit?“

„Nevím jak.“

„Za starých časů by si takový úředník nevysloužil dlouhý pobyt o chlebě a vodě, ale rovnou provaz.“

„Časy se hodně změnily.“

„Já vím - ve prospěch loupežníků a vrahů. Dřív se věšelo i za menší provinění, dnes se člověk nesmí ani bránit. Kdyby nás obvinili ze smrti těch lotrů, zavřou nás.“

„Právě proto nevím, co s tím chceš dělat.“

„Něco snad přece můžeme,“ zavrtěl hlavou. „Soudci mohou lidem škodit stejně jako tamti s pistolemi, někdy ještě hůř. Proto jsem si řekl, že je pořádně vystraším.“

„Co z toho budeš mít?“ povzdychla jsem si.

„Pocit, že jsem udělal aspoň něco,“ pokrčil rameny.

„A to ti stojí za riziko?“

„Podívej se, Martino, jsem starý voják. Přitahoval jsem pozornost i střelbu nepřátel na sebe a nikdy jsem nenechal ostatní riskovat, kde to nebylo nutné. Nevidím důvod, proč bych se měl právě teď držet zpátky.“

„Protože jsi sám prve povídal, že se v dnešních zákonech nevyznáš.“

„Já se především snažím nepřekračovat zákony Boží. Když jsou s nimi naše lidské zákony v protikladu, je to chyba lidských nedokonalých zákonů, ne moje.“

„Zabíjel jsi přece,“ připomněla jsem mu.

„Kdyby ses tenkrát zeptala kteréhokoliv kaplana, faráře či mnicha, zda smí člověk střílet, když na něho střílí někdo jiný, každý by ti vpravdě odpověděl, že i křesťan má právo na obranu, jde-li mu o život.“

„Dnes by ti asi řekli něco jiného.“

„Ale kdepak!“ odporoval mi. „V Africe jsem na poušti u Tobruku osobně zastřelil dva Němce. Nestříleli na mě, to by se zabili sami. Já jsem ale nečekal až si mě všimnou, namířil jsem na ně, vypálil dlouhou dávku ze stengunu a nemilosrdně jsem je skosil. Týž večer jsem šel ke zpovědi. Náš polní kaplan mě vyslechl a pak mi dal rozhřešení: Pane Stříbrný, váš čin se mi nezdá být hříchem.“

„Ale to přece byla vražda!“ podivila jsem se.

„Byla by, kdyby ti dva byli na vycházce. Jenže oni měli na sobě uniformy wehrmachtu a kromě toho se bavili střelbou do arabských dětí. Zaskočili prve arabskou rodinu, která přes poušť přicestovala do oázy a netušila, že tam jsou Němci. Postříleli nejprve dospělé a střílet děcka už pro ně byla vítaná zábava. Nadháněli si je navzájem a trumfovali se, jako kdyby byli na honu zajíců! Hlasitě na sebe pokřikovali, kdo jich složil víc! Rozuměj, pro Germány byla arabská děcka méněcenná a kdybych jim v tom nezabránil, postříleli by je všechny.“

„Takže jsi ty děti zachránil?“

„Ne všechny, ale aspoň některé. Šel jsem za střelbou a objevil jsem se tam, když už ta germánská zábava nějakou chvíli trvala. Hlavní je, že se ani našemu kaplanovi nezdálo, že bych zhřešil, ačkoli ani Angličané nebyli velcí přátelé Arabů. Pak se za mě přimluvil, aby mi půjčili auto, když jsem chtěl děti odvézt k jejich příbuzným. Martino, ty nevidíš, že i tady můžeme zachránit nevinné lidi? Kolik lidí zahubili naši vrahové jen proto, že jim to druzí usnadňovali a vlastně umožňovali? Nemusíme snad nespravedlivé soudce zabíjet, stačilo by obrátit je na pravou cestu.“

„Jestli se ti to podaří, budu se asi nejvíc divit já.“

„Možná podaří, možná ne,“ vzdychl si. „Myslím si, že bych to měl aspoň zkusit. Mám na ně... pořádné překvapení...“

„Dobrá,“ ustoupila jsem. „Dělej jak myslíš. Měl bys mi ale říci, co chceš dělat.“

„To je celkem prosté,“ usmál se. „O každém z nich si najdu pokud možno všechny jeho levoty. Navštívím ho a do očí mu je vyčtu. A rovnou mu řeknu, že ho spravedlivý trest nemine, když bude v nepravostech navzdory mému varování pokračovat.“

„Myslíš, že si někdo z nich dá říci? Obávám se, že se každý lump nejdřív pokusí nějak se tě zbavit. Nemusí to udělat sám, může si na tebe najmout nějakého zabijáka.“

„A pokud to udělá sám, připíše na konec svých zločinů sebevraždu. V pekle mu to podle zásluh definitivně podtrhnou a spočítají. A kdo se dá najmout k vraždě, nestojí mi za lítost. Také v tom případě bude o dalšího lumpa míň.“

„Anebo tě předá soudům - a z toho se nedostaneš.“

„Můžeš mi říci, za co?“ usmál se. „Cožpak někomu zkřivím vlas na hlavě? Jen jim sdělím pravdu o nich samotných.“

„Ušijí na tebe boudu. Nachystají si na tebe něco, co jsi neudělal, ale nastraží to tak dobře, aby tě každý soud odsoudil.“

„Jenže já to zjistím a včas proti tomu něco podniknu. Nejsem tak prostoduchý, jak možná vypadám.“

„Jak to chceš zjistit?“

„Mám proti tobě jednu velkou výhodu,“ usmál se. „Stěžovala sis, že neslyšíš, co si lidé povídají. Já to sice také neslyším, ale přečtu si to z jejich úst. To jsem ti ještě neřekl, ale když mě Prajzové málem upálili v hořící chalupě, mimo jiné jsem ohluchl. Naučil jsem se tenkrát odezírat slova lidem z úst. Když jsem později vstoupil do balvanu, spravil mi nejen obličej, ale začal jsem opět slyšet. Schopnost odezírat slova jsem naštěstí nikdy nezapomněl - a teď se mi velice hodí.“

„To máš opravdu výhodu,“ záviděla jsem mu.

„Také by ses to měla naučit, ta znalost se ti jistě bude hodit,“ nabádal mě.

Tím jsme se v podstatě dohodli. Umiňovala jsem si, že se také naučím odezírat, abych získala nástroj, který by mi mohl významně pomoci při všech pátráních.


Dopili jsme kafe a odešla jsem. Jíra zůstal ležet. Prohlásil, že chce pátrat v minulosti. Nějak se toho nemohl nabažit. Nedivila jsem se mu, také mě to vzrušovalo. Nikdy dřív jsem na jasnovidce nevěřila - a teď jsem tu podivuhodnou schopnost měla i já sama. Bylo to přinejmenším zajímavé.

Zaměřila jsem se na jediného zbývajícího člena bandy doktora Folkerta. Byl to zřejmě pouhý poskok, nepracoval pro Folkerta trvale, ale občas na jeho příkaz zapálil označené auto. Paradoxně pracoval jako automechanik v servisu. Ve dne auta opravoval, v noci ničil. Mimochodem, jemu a rozbitému okénku jsem vděčila za to, že mě tak rychle našli.

Proletěla jsem v rychlosti minulost toho výtečníka. Brzy jsem zjistila, že má na svědomí deset vyhořelých automobilů. Kdyby měl všechny škody nahradit, splácel by je dvě stě let. Po domluvě s Jírou jsem se rozhodla, že po něm nebudu nic takového vyžadovat. Pět poškozených už ani nežilo, stali se obětí Jaroslava Folkerta a jeho záliby v trhavinách. Shodla jsem se s Jírou, že postačí, když tenhle v nepravostech přestane.

Vzala jsem si auto a zajela do města. Z telefonní budky jsem zavolala do servisu, kde pracoval a smluvila si s ním schůzku v malé kavárničce na náměstí. Věřila jsem si natolik, že jsem ani nedomlouvala s Jírou, aby nás sledoval a vložil se do věci, kdybych to sama nezvládla.

Pan Dvořáček přišel do kavárny po mně, sebevědomý jako král a vyšvihnutý jako lev salónů. To mu ale vystačilo sotva do přivítání. Nestačil se mě zeptat, proč jsem ho pozvala na tuto schůzku, když jsem na něho hned zatepla udeřila.

„Posaďte se, pane Dvořáček. Chci se vás zeptat, proč jste zapaloval ta auta?“

„Jaká auta?“ ztuhl překvapením a jen setrvačností dosedl na židličku.

Vypočítala jsem mu jména těch pěti majitelů, kteří byli později zavražděni.

„S tím nemám nic společného!“ zamračil se.

„Ale máte, pane Dvořáček. Nedělal jste to pro své potěšení, nejste přece pyroman. Za každé vyhořelé auto jste od pana Folkerta dostal zaplaceno, jen si vzpomeňte!“

„Žádný pan Folkert mi nikdy nic neplatil!“

„Podívejte se, pane Dvořáček, nebudeme se hádat. Vím naprosto přesně, kolik už jste dostal. Nemohu vám předem odhadnout, kolik byste za to dostal kriminálu, to by hodně záleželo na soudu. Dobře víte, že mám pravdu, jen to přede mnou nechcete a vlastně ani nemůžete přiznat. To samozřejmě chápu a neočekávám od vás žádnou kajícnost. Bude pro vás lépe, když budete mlčet. Já totiž vím nejen o těch pěti, co nejsou naživu, ale i o dalších, kteří by si vás velice rádi podali. Například...“

A vyjmenovala jsem mu další tři.

„Mám pokračovat?“ zeptala jsem se ho.

„To není pravda!“ trval na svém, ale trochu zesinal.

„Sám nejlépe víte, co je pravda a co ne,“ ujistila jsem ho. „A to nepočítám, jak jste na přání pana Folkerta rozbíjel lidem okna. Prak máte přece v zásuvce ponku. Asi mi teď budete tvrdit, že jste prak zabavil nějakému nezdárnému klukovi z okolí, že? Budiž, rozbitá okna jsou opravdu pouhá klukovina, tím se zabývat nebudeme.“

„Nemám žádný prak!“ oponoval mi už trochu otřeseně.

„Ale máte,“ pokračovala jsem. „Víte co? Až se dnes rozejdeme, dejte tu hračku jinam a já vám zítra přesně popíšu, kam jste si ji dal. Nebo ten prak spalte, to by bylo ještě lepší. Ale i v takovém případě vám řeknu, jak jste s doličným předmětem naložil.“

„Nemám žádné doličné předměty!“

„Kromě toho praku ne, to vím. I ten benzín k podpalování aut jste si pokaždé nosil v plastikové láhvi, aby shořela beze stop.“

Teprve teď se, jak se zdálo, trochu vzpamatoval. Nadechl se a spustil protiútokem:

„Poslyšte, ženská, co mi chcete vykládat za nesmysly? Koukám na vás a nestačím se divit! Podle vás jsem vandal, či co? To byste mi musela dokázat u soudu, rozumíte?“

„Proč?“ usmála jsem se na něho nevinně. „Vždyť já vím, že městský vyšetřovatel doktor Ota Hamáček byl kamarádem pana Folkerta a donášel mu, kdo proti němu podal jaké trestní oznámení. Takové soudce do toho zatahovat nemíním, ještě by vás ověnčili jako nevinného.“

„To se rozumí, nic jsem přece neprovedl!“

„Neprovedl? To můžete tvrdit vyšetřovatelům, každý obviněný má na to právo. Já vás ale nemíním vydávat soudům, přinejmenším ne těm pozemským. Jsou i jiné soudy a těm nic nenalžete. Vy si asi myslíte, že se mě pod ochranou pana Folkerta nemusíte bát, ale zřejmě netušíte, proti čemu stojíte! Když vám řeknu, že pan Folkert je po smrti a oba jeho synové také, budete si ještě tak jistý?“

„Co se s nimi stalo?“ zbledl jako papír.

„Synové pana Folkerta se zastřelili vlastními zbraněmi. Typické sebevraždy, stejně jako u jejich pomocníků. Nemusím vám snad říkat, že se o těch sebevraždách dá úspěšně pochybovat, ale nikdo na nic nepřijde. Pan Folkert zemřel na neznámou nemoc. Jeho tělo lékaři zkoumají, s něčím takovým se ještě nesetkali. Samá záhadná úmrtí, rozumíte mi?“

„A vy - co s tím máte společného? A jak to vůbec víte?“ podíval se na mě teď už dost vyděšeně.

„Vím toho víc než kdo jiný,“ řekla jsem vážně. „Ti pánové zemřeli, protože se proti mě postavili. Nikoho jsem přitom nezabila. Nemám na to žádné poskoky, jako pan Folkert. Jak je to možné? Narazili prostě na vyšší moc. Poslyšte, pane Dvořáček, dám vám jednu dobrou radu. Zapomeňte, že jste znal pana Folkerta, opravujte poctivě auta a už je nikdy nikomu nezapalujte. Prak hoďte do kamen a nebudete mít se mnou nikdy žádné oplétačky.“

„Co vy mi máte co dávat nějaké rady?“ vyskočil.

„Máte pravdu, nemusím vám radit. Konec konců, můžete mě ignorovat, ale neradila bych vám to. Nikdy byste neměl podceňovat radu od jasnovidky, když ji ještě dostanete v dobrém. To se už nebude opakovat a příště byste se mohl ocitnout před něčím, co nebude ochotné za vašimi dosavadními skutky udělat čáru a smazat je, jako já.“

„Jasnovidka?“ vyštěkl na mě. „Tak mi řekněte, která čísla vyjdou příští týden!“

„Zásadně nevěštím budoucnost,“ odmítla jsem. „A už vůbec ne pro váš prospěch. Přesvědčím vás jinak. Včera jste nemohl najít klíč na utahování matek, viďte? Zapadl vám pod rohožku ve vašem autě. Na straně, co sedí řidič. Tam ho také najdete - a to vám musí jako důkaz stačit.“

Chvíli na mě nevěřícně civěl. Tohle byl můj největší argument. Včera klíč dlouho marně hledal. Až ho objeví, bude mi muset uvěřit i všechno ostatní.

„Co jste říkala, před čím bych se měl ocitnout?“ zeptal se po chvíli už dost nejistě.

„Někdy se tomu říká Boží soud,“ ujistila jsem ho. „Pan Folkert nedávno vzbudil velice mocné spící síly a doplatil na ně. Rozumějte, jako jasnovidka cítím povinnost vás varovat, což jsem právě udělala, ale nic víc! Řekla jsem vám dokonce nepatrně víc než jsem musela. Nemám z toho radost, není správné narušovat kauzalitu kvůli takovým darebákům, jako jste vy. Naposledy vám poradím, udělejte za minulostí čáru a přestaňte s těmi lumpárnami, snad ještě máte naději.“

Po těchto slovech jsem se i já zvedla ze židličky.

„Moment...“ zarazil mě. „Co ještě chcete proti mě podniknout?“

„Já? Nic,“ ujistila jsem ho. „Povinnost jsem splnila, jsem z toho venku. Netušíte, jak ráda od toho dávám ruce pryč! Mávnout rukou nad tím nesmím, ale opakuji vám, dělám jen co musím. Jistě znáte přísloví: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Radím vám, zapomeňte na to slůvko pomalu. Ty probuzené síly zabily pana Folkerta i jeho syny velice rychle. Z té bandy jste poslední a jsou teď přichystané na vás. Nebude to záležet na mě, ale jestli je na sebe nepřestanete upozorňovat, skončíte stejně. Varovala jsem vás na poslední chvíli, snad ještě není pozdě, ještě si můžete vybrat.“

„Takže přece jen nevíte tak jistě, co se stane?“ řekl jako kdyby vynášel trumf.

„Nikdy nic není předem dáno definitivně, pane Dvořáček,“ ujistila jsem ho. „Když si usmyslíte spáchat sebevraždu, nebude to vina osudu, ale vaše. Máte tisíce možností jak si zkazit život, záleží jen na vás, kterou si zvolíte. Říká se tomu svobodná vůle. Já ve vašem případě vidím do čeho se ženete a varuji vás, asi jako když varujete malé dítě, že kamna pálí. Také tam mohou nastat dvě možnosti. Buď ucukne, anebo se spálí. Ale zda se spálíte nebo ne, to teď záleží jedině na vás. Moje úloha skončila.“

„A tamty... jste také varovala?“

„Ano. Neposlechli mé varování a zemřeli. Litovat je nebudu.“

„Vy jste je... Vy jste je zabila!“ vyhrkl.

„Já?“ usmála jsem se. „V životě jsem nikomu neublížila! Ale kdo se mě pokusil zabít, zemřel. Čtyři naráz, ostatní jen pomalu a v krutých bolestech. Měli to zkrátka horší. Bohužel jsem je viděla umírat, byla to hrůza a děs, jaké ještě neznáte. Všechny jsem ale varovala jako vás. A řeknu vám ještě něco. Jestli nepřestanete, budu se vám vyhýbat. Nechci vidět na vlastní oči vaši smrt, jako u pana Folkerta. Mám té hrůzy dost na zbytek života.“

Kávu jsem zaplatila už předem, takže jsem teď odešla a zanechala pana Dvořáčka v nejistotě. Sehrála jsem mu perfektní divadlo, až jsem na to byla pyšná. Jako bych měla opravdu důvěrné spojení s jakousi neznámou, tajemnou mocí.

Jak jsem se později přesvědčila, domů odešel ještě zdánlivě klidný. Teprve když našel pod rohožkou na podlaze svého auta ztracený klíč, vytáhl ze zásuvky ponku prak, chvíli nad ním přemýšlel a pak jej rozlámal na drobné kousky a vyhodil do popelnice.

Umínila jsem si, že ho budu ještě sledovat, zdali se opravdu polepšil. A když jsem se doma setkala s Jírou, mohla jsem mu oznámit, jak jsem uspěla.

„To byl první,“ přikývl.

Napadlo mě, že podobná slova pronesl hrabě Monte Christo, když před ním zemřel proradný šenkýř Caderousse.

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54