Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Boží soud

Pana Dvořáčka jsem zpacifikovala snadno, Jíra narazil na ostřejšího protivníka.

Navštívil ve vinárně krajského vyšetřovatele doktora práv Otakara Hamáčka, taktéž dobrého známého Karla Folkerta. Otakar Hamáček měl na svědomí hříchů více a těžších než pan Dvořáček. Jak mě Jíra ujistil, nejednalo se o několik zapálených automobilů nebo rozbitých oken. Vyšetřovatel JUDr. Ota Hamáček neprošetřoval trestní oznámení na svého kamaráda, ale sám mu je předával a nepřímo způsobil smrt nejméně osmi lidí.

Na to už podle Jíry nestačilo pouhé napomenutí.

Jíra doktora v jeho oblíbené vinárně požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Jakmile byli spolu alespoň částečně o samotě u vzdáleného stolečku, šel rovnou na věc: obvinil ho ze spoluúčasti na vraždě osmi lidí.

Seděla jsem v té chvíli sama o dva stoly stranou, takže jsem nejen všechno slyšela, ale mohla bych případně přijít Jírovi na pomoc - kdyby mě potřeboval.

„Pane, tohle je velice vážné obvinění,“ nehnul brvou JUDr. Hamáček. „Jen se mi zdá, že jste na nějakém omylu.“

Jíra mu tedy popsal, kdy a jak předával svému kamarádíčkovi Folkertovi informace, místo aby zahájil příslušná šetření, jak bylo jeho povinností. Předání trestních oznámení hlavnímu podezřelému bylo nejen hrubé porušení jeho povinností, ale šlo o přímý podíl na všech následujících vraždách.

„Opakuji vám, je to dokonalý omyl,“ nedal se vyvést z míry doktor Hamáček. „Pro takováto fantasmagorická tvrzení nemáte nejmenší důkazy.“

„Nejsem tady od toho, abych shromažďoval důkazy,“ opáčil klidně Jíra. „To jste měl dělat vy. Vy jste své povinnosti porušoval, spolupracoval jste s vrahy a svědky jste vydával na smrt! Máte na svědomí spoluvinu za smrt osmi lidí, cožpak to necítíte?“

„Na nic takového nemáte, ani nemůžete mít sebemenší důkazy,“ klidně se usmíval Hamáček. „Ty vraždy, jak říkáte, byly vyšetřeny jako docela tuctové autonehody.“

„Nemluvím přece o důkazech,“ nedal se Jíra. „Mluvím o vašem vlastním svědomí - pokud nějaké máte.“

„Ale vážený pane,“ rozesmál se naplno Hamáček. „S tím se můžete jít leda utopit, to u žádného soudu neobstojí!“

„Vy jste mě nepochopil,“ opáčil Jíra pořád ještě klidně. „Nemíním vás obžalovat u pozemského soudu. Existují jiné soudy, kterých byste se mohl - a měl - obávat. Možná více, než těch nedokonalých a prodejných soudů lidských.“

„Tak dost!“ vstal doktor Hamáček. „Jestli mě okamžitě nenecháte, dám vás zajistit.“

„Máte k tomu moc, ale ne právo,“ řekl Jíra. „Právo jste pošlapal a tím jste se z něj sám vyřadil.“

„Poslyšte, co mi to tu blábolíte? Vždyť vy ani nevíte, co to právo je!“

„Vím o čem mluvím, pane doktore,“ vstal Jíra rovněž, ale ani teď na rozdíl od svého protivníka nezvýšil hlas. „Sám jistě dobře víte, že mám naprostou pravdu, jen ji nechcete a ani nemůžete přiznat. Zamyslete se, jestli vaše viny...“

„Zavolám policii!“ řekl doktor rozzlobeně. Obrátil se a zamířil k barovému pultu.

„Zavřít mě můžete, pustit musíte,“ odvětil suše Jíra. Vstal a pomalu ho následoval až k baru. „Nebudu se s vámi dohadovat na nějakém zdejším soudu a už vůbec na základě světských zákonů. Dávám vám na vybranou. Buď okamžitě opustíte justici a najdete si jiné zaměstnání...“

„Chlape, vy jste se zbláznil!“ vykřikl Hamáček nahlas, až se za nimi začali ostatní lidé zvědavě ohlížet, zejména ti u baru.

„...anebo vás pozvu do roka a do dne před Boží soud,“ rychle dopověděl Jíra.

Jeho hlas náhle zazněl slavnostně, až se mi skoro zdálo, že duní celou vinárnou.

Doktor na okamžik strnul. Jírovo prohlášení slyšeli všichni a všichni se teď na oba se zájmem dívali.

„Vyberte si dobře, máte poslední možnost volby. Napovím vám: druhá možnost by pro vás byla horší,“ dokončil Jíra.

„Boží soud!“ vyprskl doktor nahlas. „Lidi, slyšeli jste to? Tenhle chlap mě chce zvát na boží soud! Prosím, jen si poslužte! Vždyť je to na mou duši k smíchu!“

„Po roce si to říkat nebudete,“ ujistil ho klidně Jíra. „Volíte tedy Boží soud?“

„Pro mě za mě - ano! Vy blázne!“

„Zvolil jste si sám,“ kývl Jíra skoro spokojeně. „Jenom vám připomenu, že minulý takový soud proběhl nedávno a vrah, kterého jistě dobře znáte, to prohrál.“

„Koho tím myslíte?“ smál se Hamáček.

„Vašeho přítele, váženého doktora práv a bývalého prokurátora Folkerta,“ řekl Jíra.

„To je hodně blbý vtip,“ zvážněl Hamáček jako když mávne kouzelným proutkem. „Karel přece nedávno zemřel.“

„Právě!“ pokrčil Jíra rameny. „Leží na soudní patologii, dojděte se na něho podívat. Aspoň uvidíte, co jste si sám a dobrovolně vybral!“

„Lidi, jste svědci!“ rozkřikl se doktor Hamáček na celou vinárnu. „Tady ten chlap mi vyhrožuje zabitím!“

Jestli chtěl přilákat pozornost zbývajících, kteří se až dosud stranou nenuceně bavili, pak se mu to dokonale podařilo.

„Zabitím?“ podíval se na něho udiveně Jíra. „Kdo tady mluví o zabíjení?“

„Všichni to slyšeli!“ trval na svém Hamáček.

„Všichni slyšeli jen to, že jsem vás, pane doktore, za zločiny, které u pozemského soudu nelze dokázat, vyzval do roka a do dne na Boží soud,“ prohlásil také nahlas Jíra. „Já vám přece nemíním ani v nejmenším ubližovat. Zemřete sám, jako pan Folkert! Ten také zemřel přirozenou smrtí! Jen - trochu náhle a předčasně!“

„To je... to je absurdní!“ vybuchl Hamáček.

„Absurdní to je,“ přikývl klidně Jíra. „Musíte si to přebrat ve své hlavě, pokud máte alespoň nějaké zbytky svědomí. Horší je, že už jste si trest zvolil.“

„To je urážka na cti!“ vykřikl doktor. „Všichni mi to tu dosvědčí! Paragraf dvě stě...“

„Před Boží soud nikdo svědčit nepůjde, pane doktore,“ zastavil ho Jíra klidně. „Jednak při něm není žádných svědectví třeba a za druhé, křivá svědectví tam neplatí. To není jako u pozemských soudů, prodejných jako vy sám.“

„Já nemluvím o nějakém božím soudu,“ čertil se Hamáček. „Svědčit mi půjdou všichni ke zdejšímu městskému soudu. A tam se ukáže, kdo z nás!“

„Co se ukáže?“ pokrčil rameny Jíra. „U pozemského soudu můžete vyhrát, ale ten důležitější soud prohrajete.“

„To je pitomost! To přece nemůžete tvrdit!“

„Vzhledem k tomu, co o vás vím, pane doktore, mohu. Máte toho na svědomí tolik, že u Božího soudu nemáte nejmenší naději! Zemřete - a řekl bych, že dost krutě.“

„Tady nemůže jít o žádný boží soud!“ křičel doktor. „To musí být nějaké spiknutí, určitě patříte do nějaké mafie, nebo něco takového!“

„To zas nemůžete dokázat vy, pane doktore,“ upozornil ho jemně Jíra. „Ano, je to spiknutí, komploty na úrovni mafie, ale účastnil jste se jich vy, ne já.“

„Nemáte na to důkazy!“

„Vy také ne,“ usmíval se Jíra. „Máme přece oba možnosti, jak zjistit pravdu. Uvedu vám příklad. Váš přítel, soudní lékař doktor Vašátko, zapsal do pitevního protokolu pana Karla Folkerta jako příčinu smrti přemnožení jakýchsi - normálně neškodných - bakterií.“

„To nemůžete vědět!“

„Právě proto, že to nemohu vědět a přece to vím, by vám mohlo mnohé napovědět. Vy přece do toho protokolu nahlédnout můžete. Nahlédněte tam a uvidíte!“

„Baktérie? Leda byste mu je nějak podstrčil, ale to je přece vražda! Baktérie patří mezi zákeřné a zakázané zbraně!“

„Ty baktérie byly přece podle doktora Vašátka naprosto neškodné,“ ujišťoval ho Jíra. „Vašátko je vystudovaný doktor medicíny, snad tomu trochu rozumí.“

„Nebo byste musel mít informátory přímo u soudu!“

„Podezříváte snad někoho z toho, co jste prováděl pro kamaráda Folkerta sám?“

„Další urážka!“ vykřikl Hamáček.

„Chcete pořádný důkaz, že vím více, než by bylo možné?“ navrhl klidně Jíra. „Něco, co by všechny lidi i vás samotného přesvědčilo, že vím něco, co si nemůžete připustit ani v nejhorším snu?“

„Řekněte!“ dychtil Hamáček. „Tedy - pokud můžete!“

„Na půdě vaší rodinné vilky, přímo proti dveřím je starý šedivý kufr,“ řekl klidně Jíra, zatímco pan Hamáček sebou trhl a očividně zbledl. Vlastně ne, očividné to bylo jen pro mě. Jen já jsem seděla tak blízko, abych si toho v přitlumeném světle všimla.

„Na jeho dně leží německá pistole parabellum, uniforma SS a průkaz s fotografií,“ pokračoval Jíra. „Patřilo to vašemu otci, Otto Hammerschmiedovi, standartenführerovi SS. Koncem války zastřelil chalupníka Františka Hamáčka, aby se za něho mohl sám vydávat. To se mu podařilo, ale jen u lidí. Božímu soudu neunikl. Vy to moc dobře víte, pane Otto Hammerschmied mladší!“

Zarazila jsem se stejně jako všichni ostatní. Byla jsem najednou překvapená, jako lidé kolem. Jíra mi o panu Hamáčkovi neřekl všechno a odhalení takového kalibru otřáslo nejen návštěvníky vinárny, ale i mnou. Na rozdíl od ostatních bych si mohla Jírovy argumenty ověřit, jenže jsem k tomu neměla potřebný klid. Nezbylo mi, než jen němě sledovat jejich slovní souboj, ve kterém teď už šlo opravdu do tuhého.

„To je... to je nesmysl!“ vybuchl Hamáček. „Nejsem žádný zločinec, to lžete!“

„Změna jména sama o sobě není zločin,“ pokračoval klidně Jíra. „O zločinech svého otce jste věděl, ale nemůžete za ně a nekladl bych vám za vinu ani že jste mlčel. Stačí mi vaše vlastní nepravosti. Tohle vytahuji jen proto, abyste si uvědomil, že o vás vím všechno. Všechno, rozumíte?“

„To není pravda! Přísahám, že to není pravda!“

„Ale ale, pane Hammerschmied,“ pokračoval klidně Jíra. „Víte dobře, že to pravda je. Víte také, jak váš otec skončil. Tak krátce po válce vám nedalo velkou práci zatajit, že zemřel výstřelem ze své vlastní pistole! Značky parabellum, jak jinak.“

„Můj otec zemřel na rakovinu! A jmenoval se Hamáček, ne Hammerschmied! Takové urážky si vyprošuji!“ sípěl doktor.

„Ano, v úmrtním listě rolníka Františka Hamáčka stálo, že zemřel na rakovinu jater,“ souhlasil Jíra. „Za války se umíralo různě. Vězňové v koncentračních táborech obvykle na zápal plic, bohužel často po průstřelu esesáckou pistolí. To bylo tenkrát obvyklé, zvlášť váš tatík to rád používal.“

„To jsou neopodstatněné urážky! Navíc mého otce, který se ani nemůže bránit!“

„On se bránit mohl,“ řekl Jíra. „Když jsem ho vyzval na Boží soud, vytáhl na mě svou pistoli parabellum a vystřelil na mě. Chtěl mě zabít, ale Boží soud byl mocnější. Tehdy jste byl mladý a bez viny, ale jak vidím, jablko nepadlo daleko od stromu. Už se s vaší rodinou setkávám podruhé.“

„To je holý nesmysl!“ ječel doktor. „Nechcete mi přece tvrdit, že jste starší než já? Podívejte se na něho, mlíko mu teče po bradě, ale vymýšlí si takové nesmysly!“

Kolem obou kohoutů stála v uctivém půlkruhu už málem celá vinárna. Připojila jsem se k nim, abych o něco nepřišla. Tohle opravdu stálo za to!

„Vy mě přece docela dobře znáte, pane doktore,“ pokračoval Jíra. „Vzpomeňte si! Co řekl váš otec, než zemřel?“

Všichni jsme napjatě sledovali, co se děje.

„Můj otec zemřel v posteli! Po těžké nemoci, na pokročilou, nevyléčitelnou rakovinu jater! A u jeho smrti nebyl nikdo, jen já sám!“

„Když jste ho přenesl domů, váš otec vás varoval: Otto, vyhni se tomu chlapovi, toho nikdo nezastřelí, ani ty ne!“

„Ani to není pravda! Jak to můžete tvrdit? Vždyť jste u toho nebyl!“

Hamáček v této chvíli popíral všechno dohromady i každé Jírovo slovo zvlášť, ale byl bledý jako papír. Věděla jsem, že si Jíra předem zjistil všechno do posledního slova a pana Hamáčka-Hammerschmieda tím vyváděl z klidu. Každé slovo na něho dopadalo jako úder těžkým palcátem na obrněného rytíře, který pořád nemohl pochopit, že jeho železné odění není tak skvělé, jak do této chvíle skálopevně věřil.

„Nebyl jsem tam,“ připustil Jíra. „A přece vím, co se tenkrát stalo, vím to naprosto přesně. Jen si vzpomeňte, jak zněla poslední slova vašeho otce?“

„Říkal, abych na něho v dobrém vzpomínal.“

„To nebyla jeho poslední slova,“ tvrdil Jíra. „Chcete, abych vám je citoval?“

„Ne, nic neříkejte! Jsou to lži, lži!“

„Řekl: Dýze čechiše švajn ist ajn dunkel fantom kúglfest, daz ist nicht menš, to české prase je neprůstřelný stín z temnot, není to člověk!“

„Ne, tak to nebylo!“ zesinal doktor.

„Právě že bylo!“ deptal ho dále Jíra temným hlasem. „Váš tatík správně pochopil oč jde. Vy jste mu nevěřil. Opakoval jste jen, daz ist nycht méglich, to není možné.“

„To je lež! Otce jsem na smrtelném loži ujišťoval, že na něho nezapomenu!“

„Máte slabou paměť,“ vrtěl hlavou Jíra. „Tvrdil jste otci: na toho chlapa nezapomenu a až ho najdu, zastřelím ho jako psa! Nikdy jste ani ve snu nepřipustil, že měl váš smrtelně zraněný otec pravdu a ačkoliv jste mě tenkrát viděl zblízka, zapomněl jste i na mě. Je to k neuvěření, ale váš otec vás varoval správně. Jsem dunkel fantom kugelfest, jak nám kdysi říkali v Německu. Stín z temnot. Proto mě nezastřelíte, rozumíte? Před vámi to zkoušelo víc darebáků a všichni jsou po smrti, jsem totiž opravdu neprůstřelný, to je holá skutečnost.“

„Tomu se mohu leda zasmát!“ vyprskl křečovitě doktor. „Na démony nevěřím. Kdo něco takového o sobě tvrdí, je podvodník a lhář!“

„Podvodník? Lhář? To vám velice snadno vyvrátím! A všem! Dívejte se!“

Jíra odstoupil a pomalu vytáhl pistoli. Ne svou starodávnou křesadlovou, ale moderní velkorážnou pistoli, ukořistěnou gangsterům. Hamáček strnul, ale než by mohl něco na svou záchranu podniknout, Jíra stiskl spoušť a vinárnou zahřměl výstřel.

Jíra ale nestřílel na Hamáčka. Položil ruku dlaní nahoru na barový pult před sebou a obrátil pistoli shora dolů proti své dlani tak, aby se kulka odrazila do stropu a nikomu kolem neublížila. Všichni to dobře viděli a všichni kromě mě samozřejmě očekávali, že poteče krev. Nestalo se ale nic, nepočítám-li spršku omítky ze stropu, kde podle mého očekávání odražená kulka skončila. Jíra pak klidně schoval pistoli do kapsy a okolostojícím ukázal s klidným výrazem svou nezraněnou dlaň.

„Kugelfest znamená česky neprůstřelný,“ lakonicky všem vysvětloval. „Viděli jste to všichni. Nebyl to trik, nestřílel jsem slepým nábojem. Kulka se od mé dlaně odrazila do stropu, vidíte? Vytáhněte si ji z omítky. Nemusíte věřit na démony, ale věřte vlastním očím. Byla to ukázka, že mezi nebem a zemí jsou síly, které nikdo nesmí beztrestně podceňovat.“

Půlkruh zvědavců už při výstřelu znatelně ucouvl, ale po těch slovech ještě víc.

Jíra se pak klidně obrátil proti Hamáčkovi.

„Uvědomte si konečně, co se děje. Na mé straně nejsou zákony lidské, ale silnější. Když vás kdokoliv z vašich nepřátel prokleje a pozve před Boží soud, můžete si z toho dělat posměšky. Když tu kletbu vyřkne dunkel fantom, splní se s takovou jistotou, jako že jedna a jedna jsou dvě. Váš otec měl příšernou pravdu, doktore. Měl jste se mi vyhnout.“

V této chvíli jsem s Jírou maličko nesouhlasila. Podle mého neměl své schopnosti tak okázale a před svědky ukazovat, ale co se stalo, stalo se. Ta ukázka byla teatrální, nicméně zabrala. Rozhodně u většiny okolostojících.

„Ale prosím vás! Boží soud? Co je to za nesmysl? Žijeme snad ve středověku?“ vyrazil ze sebe doktor. Nasadil přitom nanejvýš pohrdavý tón, jakého byl ještě schopen.

„Nežijeme ve středověku,“ souhlasil Jíra klidně. „To neznamená, že všechny síly světa jsou už vědecky prozkoumané a popsané. Když něco nenajdete v učebnicích, neznamená to, že to neexistuje. Do roka a do dne se o tom přesvědčíte sám. Nezkřivím vám ani vlas a přece zemřete. Všichni jsou tu svědky.“

Okolostojící zvědavci opět o něco ucouvli a někteří pro jistotu začínali pohlížet po východu z vinárny. Kdosi odběhl, slyšela jsem, jak telefonuje policii, aby přišli do vinárny, že tu nějaké strašidlo střílí z pistole, ale volal to tak zmateně, že bych se vůbec nedivila, kdyby místo policie přijeli doktoři od záchytky.

„Snad jste si na mě někoho nenajal?“ vykřikoval doktor. „Někdo mě má zabít a vy budete mít alibi? Ano, tak by to bylo možné, ale tím jste se přede všemi přiznal!“

„Proč pořád myslíte na vraždění? Neřekl jsem, že zemřete násilnou smrtí, pokud se nezastřelíte sám, nebo se nepokusíte zabít mě. Já ani nevím, jaké síly se toho účastní! Vím jen jedno. Člověk se jim postavit nemůže.“

„Démoni, zlé síly a čáry? Kdo na ně dneska věří!“

„Myslete si co chcete,“ odpálil ho Jíra. „Měl jste si vybrat odchod z justice. Mohl jste se uživit jinak. Teď už je pozdě.“

Otočil se a odcházel klidně středem diváků. Všichni mu rychle ustupovali s cesty.

„Lidi, chyťte ho!“ volal Hamáček. „Je to mafián, vrah!“

Nikdo se ale nehrnul jeho přání splnit. Všem ta ukázka patřičně zamotala hlavou, ale kdo se odváží zastavit chlapa, který má v ruce horkou pistoli? Hamáčkova zmínka o mafii tomu nasadila korunu. Měla jsem jen obavu, jak toho Hamáček využije později. Jíra neměl ani legitimaci, natož zbrojní pas na pistoli. A policie už mohla přijíždět.

„Cožpak se tu nenajde jediný chlap?“

„Proč si ho nechytíte sám?“ opáčil kdosi nevrle. „Zavolejte si na něho policii!“

„Nebo záchytku,“ podotkl jiný. „To byly přece bláboly!“

„Nevím,“ připojila jsem se aspoň poznámkou. „Nevidím nejmenší důvod, aby se do toho míchal někdo další, ale zajímalo by mě, jak to bylo s tou kulkou.“

„Paní učitelko!“ chytil se mě Hamáček. „Vy jste přece docela rozumná a vzdělaná žena. Snad tomu všemu nevěříte?“

„Vás se to dotklo?“ usmála jsem se na něho nevinně. „Vždyť je přece docela snadné vyvrátit to! Pošlete někoho do své vily s lístečkem, aby nám po něm vaše paní poslala ten kufr. Měl by ležet na půdě proti dveřím, ale když tam žádný nebude, tím lépe. Možná by tam mělo jít lidí víc, čím víc hodnověrných svědků vám to potvrdí, tím lépe.“

„Pravda,“ ozvalo se z publika. Měla jsem hned sympatie okolostojících, alespoň těch, kterým mezitím otrnulo.

„Proti dveřím máme na půdě plnou skříň kufrů!“ připustil Hamáček. „Kam s nimi, když nejsou potřeba? To nic nedokazuje, takové věci se přece v domácnosti vyskytují.“

Došla jsem klidně zpátky ke svému stolečku a usedla ke svému kafi.

„Jistě, pouhý kufr nic neznamená,“ souhlasila jsem. „Snadno tedy dokážete, že na dně žádného z těch kufrů neleží vojenská uniforma SS ani pistole značky parabellum. Kdo tady z pánů je ochoten přesvědčit se o tom na vlastní oči?“

Z hloučku se začali váhavě hlásit zájemci. Navrhla jsem, pravda, jednoduché a účinné řešení, na které tady byli všichni ochotni přistoupit. Všichni - až na jednoho.

„To myslíte vážně?“ vyprskl pan Hamáček. „Máte povolení k domovní prohlídce? Nevíte, že by to bylo omezování domovní i osobní svobody? Paragraf...“

„Jaké omezování svobody?“ podivila jsem se. „Nesmíte si do své vlastní vily pozvat přátele a ukázat jim staré kufry? Zvlášť když mají dokázat pravdu? Vždyť je to prosté!“

„To přece nejde!“

„Proč? Neříkejte, že tam opravdu máte uniformu SS! To by bylo absurdní, ne?“

Netušil, chudák, že si s ním hraji hru na kočku a myš.

„To ne, ale jistě si dovedete představit, že na půdě nemáme... ehm... pořádek.“

Davem kolem trochu zašumělo veselí. Hamáček si připsal bod sympatií.

„To si naopak snadno představí každý,“ usmála jsem se chápavě. „Kdo má na půdě něco jiného než prach a pavučiny? Vždyť jde o okamžik. Všichni mohou být na chodbě, dva nebo tři půjdou dovnitř, ostatní je budou nezaujatě kontrolovat. Takové svědectví by bylo jistě dostatečné i před soudem, kdyby bylo třeba!“

„Ale pochopte, to nejde. Myslel jsem si, že jste rozumná ženská a pomůžete mi!“

Jestli ale něco neměl říkat, pak to bylo tohle.

„Co je na tom nerozumného?“ vyjela jsem si na něho. „Řekne mi tady někdo, co je špatného na návrhu ukázat všem, že nemáte co skrývat? Vždyť je to naopak jediná možnost, pane Hamáček! Dnes vám to uvěří každý, zítra by vám nemusel uvěřit nikdo! Každý by si mohl myslet, že jste v noci zahladil stopy. Je to naprosto jasné, teď - anebo nikdy! Zítra tam nikoho nedostanete, ani kdybyste mu platil!“

„Aby všichni roztrušovali, jaké je to u nás na půdě?“

„Snad se nikdo nepozastaví nad nějakou pavučinou? Nejde o smetí, ale o čest!“

„Říkejte si co chcete, nikoho do domu nepustím!“ rozhodl rezolutně Hamáček.

Opět jsem klidně pozvedla k ústům šálek s vystydlou kávou.

„Nikomu nic neukazujte, když nechcete,“ poznamenala jsem klidně. „Třeba máte na půdě opravdu uniformu SS. Ani na tom nic není, uniformy SS má spousta sběratelů. Pokud ji nikde okázale nevystavujete a nenosíte, pak ani nepropagujete fašismus. Víc by mi vadil průkaz standartenführera SS, zejména kdyby byl opravdu na jméno otce. S ním bych se moc nechlubila. Ani pistole není nejlepší památka a bez zbrojního pasu by to bylo i nedovolené ozbrojování... ale jak říkám, to není moje starost!“

„Vy s tím chlapem musíte být nějak spolčená!“ napadl mě uraženě pan Hamáček.

Byla to sice pravda, ale to nikdo nemohl vědět a lidé to ohodnotili jako zbytečný útok na mě. Hamáček tím definitivně přišel o zbytky sympatií, pokud ještě nějaké měl.

Nenechala jsem se vytočit a nejprve jsem beze spěchu dopila kafe.

„Pane doktore, bazírujete tady na důkazech,“ opáčila jsem klidně. „Přitom jste jediný opravdu pádný důkaz zavrhl. Prosím vás, nesnažte se mě soudit bez důkazů a bez příčiny, když jsem vám, možná jako jediná tady, mohla pomoci.“

„Vy jste mi nechtěla pomoci! Chtěla jste mě zničit, zesměšnit! Tohle mohl vymyslet jen někdo, kdo...“

„Kdo ví o té uniformě SS ve vašem kufru?“ podívala jsem se na něho pobaveně. „O té přece víme všichni co tu jsme, před malou chvilkou jsme to slyšeli. I kdybyste nějakou měl, bylo by to jedno. To přece není trestné. Proč se tak chováte? Nevidíte, že když se hned teď se všemi ochotnými lidmi nezvednete a nevyrazíte jako jeden muž podívat se na ten pitomý kufr, bude si zítra ráno celé město povídat, že je to všechno pravda?“

„Budu žalovat každého, kdo něco takového jen cekne!“

„Já jsem vás zesměšňovat nechtěla!“ řekla jsem. „Nemohu za to, že se vám to tak daří. Vždyť to je jasné všem, co tu jsou! Pane vrchní, platím! A jedu domů.“

„Počkat, vy tam s námi nepůjdete?“ obrátil se na mě jeden z okolostojících.

„A proč?“ podívala jsem se na něho udiveně. „Je mi přece jedno, co má tady ten pán v kufru. Ochotných zvědavců tam jistě půjde i tak dost. Ještě bych mohla být v podezření, že jsem to navrhovala proto, abych mohla drbat o pavučinách na jeho půdě. Mám já něco takového zapotřebí? Nevím, jestli tam má tu uniformu SS, ale divila bych se, kdyby na půdě neměl pavučiny. Pavučiny jsou na každé půdě, já je tam mám také, co bych to zapírala? Ale kdyby mi někdo veřejně tvrdil, že mám na půdě mrtvolu, nebo dědečkovu uniformu SS, popadla bych každého, kdo by byl ochoten se tam jít podívat a zavedla ho tam, aby mi pak přede všemi potvrdil, že na půdě žádné takové věci nemám.“

„Já také ne!“ vykřikl Hamáček.

„Ani uniformu SS?“ rýpla jsem si.

„Ani tu!“ vybuchl.

„Výborně!“ prohlásila jsem. „Potom se někoho zeptám, co u vás na půdě našli, třeba to bude zajímavé. Teď se ale nezlobte, je pozdě, jedu domů a mám to ještě daleko. Kafe jsem vypila a víc si dát ani nemůžu, protože řídím. Ta výprava bude beztak pro pány, co se v noci nebojí duchů. Mimochodem, víc by mě zajímalo, jak to ten chlap zařídil s tou pistolí? Viděla jsem jasně, že mířil dolů, ale kulka šla do stropu. Že by ta pistole střílela dozadu? Nebo že by se kulka doopravdy odrazila od jeho dlaně? To by přece porušovalo přírodní zákony! Vážně jsem myslela, že se střelil do ruky, ale tu měl celou a tady na pultě také není žádná stopa. Nevšiml jste si někdo, co to bylo za trik? Vy, co jste byli blíž?“

Připomněla jsem jim tu záhadu schválně, ale nechala na každém, ať si to přebere jak chce. Nikdo mi neodpověděl, jen se všichni opět zatvářili vážně. Bylo proč.

Vypadla jsem z vinárny a zanechala tam celou tu zakřiknutou společnost. Někteří pečlivě zkoumali kulku, kterou jeden odvážnější vyloupl z omítky. Ostatní se ale jeden po druhém vytráceli, ačkoliv ještě nebylo pozdě. Vinárna se brzy vyprázdnila a kdyby teď pan Hamáček všechny prosil, aby se k němu šli podívat, bylo by pozdě.

Policie ovšem nedorazila. Vlastně jsem se nedivila. Když někdo telefonuje z vinárny a nesouvisle blekotá, že viděl strašidlo, policie takový případ obvykle předává záchytce anebo na psychiatrii.

Nasedla jsem do auta. Jíra tu na mě nečekal, ale když jsem se soustředila, zjistila jsem si, že hned jak opustil vinárnu, odkráčel rychlým krokem napřed. Jistě ne z dlouhé chvíle, spíš aby si lidé nás dva spolu nespojili.

Hned za městem jsem ho dohonila a zastavila mu, aby si mohl nastoupit.

„Poslyš, bylo opravdu zapotřebí toho divadla?“ zeptala jsem se ho, když jsme už zase jeli po silnici. „Vidělo to příliš mnoho lidí!“

„Já jsem se s tím nikdy netajil,“ zazubil se.

„Myslím tu pistoli,“ upozornila jsem ho. „Hamáček tě dá zavřít pro nedovolené ozbrojování.“

„Nejsem tak naivní, abych ji měl ještě u sebe,“ řekl.

„Zahodil jsi ji?“

„Podívej se sama.“

„Ale to víš, že se podívám,“ durdila jsem se. „Ani jsi mi neřekl, že pana Hamáčka znáš už od války.“

„Promiň,“ zaculil se. „Kterého Hamáčka máš na mysli? Františka Hamáčka totiž Otto Hammerschmied opravdu zastřelil, to jsem po válce zjistil i bez medailónku. Já jsem totiž s původním Frantou Hamáčkem dělal u koní. Po válce jsem ho šel navštívit a zeptat se ho, jaké se mu za války vedlo. Zjistil jsem, že se za něho vydává někdo jiný a bylo mi jasné, že se mu něco stalo. Kdo na tom měl zájem? Samozřejmě ten, kdo se za něho vydává. Franta byl férový chlap, tím víc mě zaujala slizkost toho druhého. Střetli jsme se nejprve jen slovy, ale Herr Hammerschmied - donedávna jsem nevěděl, jak se opravdu jmenoval - byl od rány a uvědomil si, že bych mu mohl být nebezpečný. Chtěl mě předejít, ale ke své smůle mě trefil. Takže padl vlastní kulkou, dej mu peklo správně horký kotel.“

„A to ostatní sis zjistil až teď, pomocí medailónku?“

„Ano, Martino,“ řekl vážně. „Odpozoroval jsem jim to z úst do posledního slůvka.“

„Nic jsi mi ale dopředu neřekl.“

„Dal bych mu šanci. Kdyby včas couvl, ani bych tu historku nevytahoval. Ale sama jsi viděla, on si pořádný důkaz přímo vyprosil.“

„Budiž ti odpuštěno,“ usmála jsem se. „Ale nedělej už, prosím tě, takové divadlo. Boží soud, to jsi přehnal.“

„Nechtěj, abych vytahoval na světlo, co jsi napovídala panu Dvořáčkovi,“ usmíval se. „Použila jsi toho přece také.“

„Jen mezi čtyřma očima, ne před tak početným publikem,“ bránila jsem se. „Jen jsem mu naznačila, že by mohla existovat jiná spravedlnost, než co představují oficiální soudy, kdežto ty jsi ho před tolika lidmi přímo a veřejně vyzval na Boží soud.“

„A proč ne?“ pokrčil rameny. „Nezasloužil si to?“

„Nejspíš ano,“ přikývla jsem. „Ještě mi naznač, co uděláš, až se mu do roka a do dne nic nestane? Dejme tomu, že on sám si rozmyslí po tobě střílet, zvláště když jsi mu tak krásně předvedl, jak by dopadl. To bude ale fiasko!“

„Neboj se, nebude,“ podíval se na mě vážně. „Boží soud není žádná hračka!“

Cosi napjatého v jeho hlase mě varovalo, abych se okamžitě nerozesmála.

„Chceš snad říci, že ho půjdeš osobně zastřelit, jen aby se to proroctví naplnilo? Nedohodli jsme se, že se vyhneme násilí?“

„Já ho nezabiju,“ zavrtěl hlavou. „Jen jsem ho vyzval na Boží soud. To stačí. Do roka a do dne zemře, možná i dřív. Asi jsem ti to ještě neřekl, ale kdykoliv někoho vyzveš na Boží soud, nepřežije rok a den. I kdyby to mělo být posledního dne té lhůty.“

Podívala jsem se na něho asi dost vytřeštěně.

„To myslíš vážně? To by muselo mít nějakou souvislost, přece není možné, aby to jen tak... zabíjelo lidi...“

„Zřejmě to nějakou souvislost má,“ ujistil mě. „Nedělám to ani rád ani příliš často, ale účinkuje to. Naprosto spolehlivě.“

„Prosím tě, jak?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Nemá to účinek na fexty. Mě samotného vyzval na Boží soud před dvěma sty lety Ignác. Nebo to neúčinkuje na nevinného. S Ignácem se to později vysvětlilo a on sám si pak dával větší pozor, aby někomu neublížil. Já jsem nikdy nevyzýval nikoho, kdo nebyl pořádný darebák. Pokud tě to zajímá, už čtrnáctkrát. Každý do roka a do dne zemřel.“

„Jak?“ chtěla jsem vědět.

„Někteří násilnou smrtí, ale přísahám, nikdy ne mou rukou. Spíš v tom byla nešťastná náhoda. Každý člověk občas zachází s nebezpečnými předměty. Vojákům může vystřelit zbraň, aniž by stiskli spoušť. Těch případů jsem na vlastní oči viděl více. Byla to náhoda, nebo osud? U prokletých to ale přichází zatraceně jistě, než aby to byla náhoda. Jiní umírali pomalu na nějakou nemoc a často při tom dost trpěli. Vím o dvou, kteří zemřeli znenadání, právě ve výroční den. Nikdo neví, proč tomu tak je, ale mohu ti odpřisáhnout, je to čistá pravda. I kdybys mi nevěřila, počkejme! Do roka a do dne uvidíme, jak dopadne Hamáček.“

„Proč jsi tedy nevyzval na Boží soud doktora Folkerta?“

„Neúčinkuje to na fexty,“ připomněl mi. „Ostatně, co se s ním stalo? Nepřipomíná ti to nic? Také zemřel příliš náhle.“

„Tam to přece bylo jasné,“ odtušila jsem. „Folkerta zahubil ten kámen. Říkal jsi, že nesnáší padouchy, to je přece přijatelné vysvětlení, ne? Ale vyzvat jen tak někoho na Boží soud a věřit, že opravdu zemře? To mi připomíná jednu známou historku o Lomikarovi a Kozinovi, znáš ji? »Ó Kozino, špatný proroku! Rok už pryč...«

„To jsi nevybrala správný příklad,“ zarazil mě. „Hrob Lammingera z Albenreuthu ti mohu ukázat. Ten totiž opravdu zemřel na Boží soud, věř si tomu, nebo ne.“

„Ale Kozinu pověsili...!“

„A předtím vyzval Lammingera,“ řekl vážně Jíra. „Mimochodem, je to právě jeden z těch dvou případů, kdy se Boží soud splnil přesně na poslední den lhůty.“

„Jenže Kozinovi už to nebylo nic platné.“

„Myslíš?“ řekl Jíra s vážnou tváří. „Nesuď tak ukvapeně, nám fextům přece šibenice nevadí. Honza Sladký se po své popravě z Chodska odstěhoval a pokud vím, pěstuje dnes na jižní Moravě víno. Chceš se s ním seznámit? Maličkost, známe se odedávna.“

Zírala jsem - jak jinak! Nedá se to popsat jinými slovy. Kozina - fext?

„Snad nechceš říci...“

„Nikoho tenkrát, když jeho tělo vydávali rodině, nenapadlo přesvědčit se, zda není naživu. Před očima tisíců lidí visel týden na šibenici, nikdo nepochyboval, že je mrtvý. Říkal, že byl celý ztuhlý, když ho sundávali, příliš pevně ho tenkrát svázali a nemohl se sám dostat dolů, ale vzpamatoval se. Ostatně hádej, kdo pak přišel na Lammingerovu oslavu na konci toho roku? Zámek tehdy proti Chodům strážili a Honza nechtěl, aby zbytečně zemřel některý strážný, ti noví za svého pána nemohli. Přišel proto až večer. Než se ale dostal do zámku, svobodný pán Lamminger z Albenreuthu, zvaný Lomikar, zemřel. Na vteřinu přesně v okamžiku, kdy říkal svá hrdopyšná slova o špatném proroku Kozinovi.“

„To by se snad dalo vysvětlit i přirozeně, mrtvicí!“

„Ale proč přesně na den?“

„Když se objevil Kozina, všemi považovaný za mrtvého, všichni se příšerně lekli a Lomikara z toho klepla pepka,“ snažila jsem se o přijatelnou verzi.

„Až na to, že Honza dorazil, když už bylo po všem. Ještě slyšel Lomikarova poslední slova. Pak se ozvala hromová rána, zablýsklo se a hrabě byl tuhý. Honza do té síně vstoupil až pak. Když viděl, že je tak jako tak konec, otočil se a bez jediného slova odešel. Všichni před ním utíkali, měli ho za ducha a nikdo se mu nepostavil.“

„A ty jsi teď stejně pozval na Boží soud Hamáčka? A opravdu věříš, že zemře?“

„To není víra, to je zkušenost. Možná si teď myslíš, že si vymýšlím. Není tomu tak. Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým nerozumíme. Pamatuj si, také můžeš někoho vyzvat před Boží soud, ale dobře si rozmysli, než něco takového vyřkneš. Slovo z úst vyletí snadno, zpátky je nevrátíš, jako nevrátíš letící šíp na tětivu. U Božích soudů jde o nějaké neznámé síly. Když je uvedeš do chodu, jdi jim sama s cesty. Hamáček je pod klatbou, ale ten lump si to zaslouží a je pozdě něco odvolávat. Do roka, možná i dřív, zaručeně zemře.“

Až jsem se hrůzou otřásla.

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2017 22:54